JUDr. Viliam Záchenský, právnik
Ešte k nezákonnému postupu polície na súde alebo môže vydať spis polícii aj sudca, ktorý nie je vo veci zákonným sudcom?
Z hľadiska procesného postupu ma zaujal článok publikovaný na tomto webe, ktorý sa zaoberal postupom polície na Okresnom súde Bratislava III, ktorá najskôr opakovane žiadala od sudcov vydať vyšetrovací spis spolu aj s utajovanou prílohou a následne dokonca chcela realizovať prehliadku celého súdu. Tento článok bol publikovaný tu:
S obsahom článku, ktorý vyhodnotil postup polície za nezákonný sa stotožňujem, avšak rád by som pripojil niekoľko poznámok k tej časti postupu polície, v ktorej „elitní“ policajti žiadali dokonca vydať spis v zmysle § 89a ods. 1 Tr. por. od službukonajúceho sudcu, o ktorom vedeli, že nie je zákonným sudcom vo veci, nakoľko u zákonnej sudkyne už s rovnakou žiadosťou neuspeli.
Len pripomeniem, a to nielen pre policajtov, že povinnosť vydať vec podľa § 89a ods. 1 Tr. por. má ten, kto má pri sebe vec, ktorá môže slúžiť na účely dokazovania.
V intenciách postupu polície popísaného vo vyššie uvedenom článku má význam hlavne tá časť ustanovenia § 89a ods. 1 Tr. por., ktorá hovorí, že táto povinnosť smeruje voči tomu, kto má vec pri sebe. V širšom význame môžeme vykladať slovné spojenie „kto má vec pri sebe“ tak, že ide o osobu, ktorá má vec vo svojej moci, t. j. vo svojej dispozícii (teda nemusí ju mať doslovne pri sebe, postačí ak ju má napríklad niekede uloženú, odloženú, skrytú a podobne).
Z uvedeného preto vyplýva aj to, že ten kto nemá vec vo svojej dispozícii, nemôže vec ani vydať a hlavne, nemôže byť ani nútený na jej vydanie. Pokiaľ teda polícia vie, že niekto nemá žiadanú vec pri sebe (vo svojej moci), potom ani nemôže voči takejto osobe realizovať zaisťovací úkon v zmysle § 89a ods. 1 Tr. por., nakoľko takáto osoba povinnosť uvedenú v ustanovení § 89a ods. 1 Tr. por. jednoducho nemá.
Pokiaľ tieto závery aplikujeme na posudzovaný prípad, potom zistíme, že spis (vyšetrovací spis, súdnu časť spisu, utajovanú prílohu k spisu) má vo svojej moci na súde iba a len zákonný sudca (t. j. ten sudca, ktorému bol tento spis daný na vybavenie) a nie aj iný sudca, napríklad kolega zákonného sudcu, službukonajúci sudca, či dokonca predseda súdu.
Ak teda polícia, potom čo bola neúspešná so žiadosťou o vydanie veci u zákonného sudcu (tu niet sporu, že v zmysle § 89a ods. 2 Tr. por. zákonný sudca nemohol polícii vydať vec), zavolala na súd v mimopracovnom čase službukonajúceho sudcu (ktorý nebol zákonným sudcom vo veci, v ktorej žiadala spis) a smerovala voči nemu žiadosť na vydanie spisu v zmysle § 89a ods. 1 Tr. por., potom celkom jednoznačne postupovala v rozpore so zákonom, nakoľko žiadala vydať spis osobu, ktorá tento spis nemala vo svojej moci (dispozícii), pretože nebola zákonným sudcom. Službukonajúci sudca teda nemal žiadnu povinnosť na vydanie veci podľa § 89a ods. 1 Tr. por., nakoľko nemal kompetenciu nakladať so spisom zákonného sudcu (nemal žiadne oprávnenie na to, aby sa „hrabal“ v spisoch, ktoré boli pridelené na vybavenie iným sudcom).
Toto je nutné považovať až za učebnicový príklad porušenia zákona zo strany polície a to konkrétne ustanovenia § 89a ods. 1 Tr. por., nakoľko polícia nemôže uložiť inej osobe povinnosť, aby si najskôr žiadanú vec sama zabezpečila, nakoľko ju táto osoba nemá vo svojej moci, a následne ju vydala. Polícia pritom musela vedieť, že postupuje v rozpore so zákonom, pretože vedela, že službukonajúci sudca nie je zákonným sudcom a teda nemá žiadaný spis vo svojej moci (dispozícii), tak ako to vyžaduje ustanovenie § 89a ods. 1 Tr. por.
V tomto smere možno použiť aj závery uznesenia Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 4Tz/180/2003, z ktorého je zrejmé, že polícia postupovala v rozpore so zákonom, keď žiadala vydať vec od osoby, ktorá ju nemala vo svojej dispozícii a fakticky polícia od tejto osoby žiadala, aby si ju najskôr zabezpečila a potom ju vydala (pozri znenie rozsudku na konci článku).
Som názoru, že postup polície pri získavaní spisu zo súdu bol zjavne chybný a to vo viacerých ohľadoch, pričom mala by tom byť primárne polícia, ktorá by mala ako prvá rešpektovať zákon a nie postupovať ako chce, kedy chce a voči komu chce.
Rozsudek (NS ČR) ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 4 Tz 180/2003
Z odůvodnění: V trestní věci podezřelých M. K., J. R. a D. K. vedené u Obvodního oddělení Policie České republiky Ostrava-střed byla usnesením policejního orgánu tohoto obvodního oddělení ze dne 11. 3. 2003, č. j. MROV–1612/01–TČ–2002, podle § 66 odst. 1 TrŘ uložena JUDr. T. Ch. pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč.
Proti tomuto usnesení podal JUDr. T. Ch. stížnost, která byla státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Ostravě zamítnuta jako nedůvodná, a to usnesením ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 7 Zn 8998/2002.
Proti tomuto usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Napadeným usnesením byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 66 odst. 1 TrŘ ve vztahu k ustanovení § 78 odst. 1 TrŘ v neprospěch JUDr. T. Ch.
V podané stížnosti ministr spravedlnosti blíže uvedl, že v přípravném řízení ve shora uvedené trestní věci byla JUDr. T. Ch. uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, neboť bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě policejního orgánu učiněné podle § 78 odst. 1 TrŘ k vydání originálu smlouvy ze dne 18. 3. 1999 o vypořádání smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 13. 5. 1998, která se týkala převodců J. R., M. K. a D. K., ve společnosti R. na nabyvatele – společnost K., neboť bylo prokazatelně zjištěno, že JUDr. T. Ch. jako právní zástupce poškozeného J. P. převzal dne 3. 10. 2002 originál předmětné smlouvy od policejního rady příslušného odboru Správy severomoravského kraje Policie České republiky v Ostravě a na opakované výzvy policejního orgánu odmítal vydat tuto smlouvu jako věc důležitou pro trestní řízení podle § 78 TrŘ. Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na úřední záznam založený ve spise, z něhož vyplývalo, že JUDr. T. Ch. originál požadované smlouvy k dispozici neměl tak, aby jej přímo on mohl policejnímu orgánu na vyzvání vydat. Policejní orgán se však touto otázkou nezabýval a opatřením ze dne 17. 2. 2003 vyzval JUDr. T. Ch. k vydání originálu potřebné smlouvy, a když jmenovaný ve stanoveném termínu dne 26. 2. 2003 smlouvu nevydal, policejní orgán důrazně vyzval JUDr. T. Ch. dalším opatřením ze dne 28. 2. 2003 k vydání požadované smlouvy podle § 78 odst. 1 TrŘ, přičemž ho zároveň upozornil na možnost uložení pořádkové pokuty pro případ, že by jmenovaný výzvě nevyhověl. Jelikož JUDr. T. Ch. požadovanou listinu nevydal, policejní orgán rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2003, č. j. MROV–1612/01–Tč–2002, o uložení pořádkové pokuty JUDr. T. Ch. ve výši 5 000 Kč, přičemž současně opatřením z téhož dne vyzval podle § 78 odst. 1 TrŘ k vydání originálu předmětné smlouvy Ing. J. P. jakožto statutární orgán obchodní společnosti K.
Podle ministra spravedlnosti je tedy zřejmé, že policejní orgán Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava – střed, pokud se rozhodl uložit JUDr. T. Ch. pořádkovou pokutu, nevzal v úvahu to, že povinnost na vyzvání předložit nebo vydat orgánům činným v trestním řízení věc důležitou pro trestní řízení má podle § 78 odst. 1 TrŘ každý, kdo ji má u sebe, čímž se rozumí, že má věc ve své dispozici tak, že ji přímo on sám může předložit či vydat. Nelze proto podle § 78 odst. 1 TrŘ někomu uložit povinnost určitou věc nejprve opatřit a následně ji orgánu činnému v trestním řízení vydat. Tímto se však policejní orgán podle názoru ministra spravedlnosti neřídil a neměl tudíž splněny ani zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 TrŘ. V následném postupu a rozhodnutí státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě pak rovněž došlo k pochybení, které je nutno napravit mimořádným opravným prostředkem.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že zákon byl porušen.
Z podkladů, které byly pro řízení o pořádkové pokutě předloženy, vyplývá, že JUDr. T. Ch. byl opařením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava-střed ze dne 14. 1. 2003, č. j. MROV–1612/01–Tč–2002, vyzván podle § 78 odst. 1 TrŘ k vydání originálu smlouvy o vypořádání smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 13. 5. 1998 převodců J. R., M. K. a D. K. Toto opatření mu bylo doručeno dne 17. 1. 2003. Dne 24. 1. 2003 kontaktoval JUDr. T. Ch. policejní orgán a uvedl, že se v požadovaný termín nemůže dostavit a že dne 3. 2. 2003 bude telefonicky kontaktovat policejního inspektora k domluvení náhradního termínu pro vydání požadované listiny.
Z úředního záznamu ze dne 6. 2. 2003 vyplývá, že dne 3. 2. 2003 JUDr. T. Ch. policejnímu orgánu poté, co byl telefonicky kontaktován za účelem domluvení termínu k vydání originálu požadované smlouvy, uvedl, že originál této listiny vyzvedne ve společnosti K. a telefonicky domluví termín jeho předání. Dne 5. 2. 2003 byl JUDr. T. Ch. opětovně policejním orgánem kontaktován, přičemž uvedl, že originál požadované smlouvy nemůže najít a není si jistý, zda jej vůbec převzal od policejního rady příslušného odboru Správy severomoravského kraje Policie České republiky v Ostravě.
Dále byl JUDr. T. Ch. policejním orgánem písemně vyzýván podle § 78 odst. 1 TrŘ k vydání požadované listiny přípisy ze dne 17. 2. 2003 a dne 28. 2. 2003 a když na výzvy nereagoval, byla mu uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč.
Z obsahu odůvodnění usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty vyplývá, že JUDr. T. Ch. převzal dne 3. 10. 2002 originál smlouvy ze dne 18. 3. 1999 o vypořádání smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 13. 5. 1998 převodců J. R., M. K. a D. K. ve společnosti R. na nabyvatele – společnost K. od policejního rady příslušného odboru Správy severomoravského kraje Policie České republiky v Ostravě. Výzvy k vydání věci byly JUDr. T. Ch. doručeny opakovaně, a to přípisem ze dne 17. 2. 2003 a ze dne 28. 2. 2003. Ani v jednom případě se bez řádné omluvy JUDr. T. Ch. nedostavil a originál předmětné smlouvy nevydal.
Proti tomuto usnesení si JUDr. T. Ch. podal stížnost v níž konstatoval, že sice dne 3. 10. 2002 převzal originál požadované listiny od policejního rady do vlastních rukou, nicméně měl tento doklad k dispozici pouze několik desítek minut, než jej spolu s dalšími doklady předal odpovědnému pracovníku obchodní společnosti K., které tento doklad patří a které se týká. Neexistoval sebemenší důvod k tomu, aby si předmětné dokumenty ponechal. Podle svého vyjádření vyžádal požadovaný doklad od Ing. J. P. s tím, že by jej měl obdržet dne 17. 3. 2003, přičemž posléze jej policejnímu orgánu předá. V závěru své stížnosti JUDr. T. Ch. opětovně zdůraznil, že požadovanou listinu u sebe momentálně nemá a má-li splnit požadavek policejního orgánu, musí ji nejprve od příslušných osob získat. Dále uvedl, že o této okolnosti policejní orgán telefonicky informoval.
Podanou stížností se zabývala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, která v odůvodnění svého zamítavého usnesení poukázala na zákonná ustanovení § 78 odst. 1 a § 66 odst. 1 TrŘ s tím, že postup policejního orgánu byl důvodný, neboť JUDr. T. Ch. výzvám policejního orgánu opakovaně nevyhověl, aniž se dostatečně omluvil, což si vyžádalo opětovné prodloužení lhůty k prověřování, a tím i průtah v samotném řízení.
Nejvyšší soud v reakci na shora uvedená skutková zjištění poukazuje na okolnost, že již ze sdělení JUDr. T. Ch. učiněného policejnímu orgánu dne 3. 2. 2003 (viz úřední záznam) bylo patrné, že předmětnou listinu nejprve vyžádá u společnosti K. Z toho jednoznačně vyplývalo, že požadovaný originál listiny jmenovaný u sebe neměl a aby mohl vyhovět výzvě policejního orgánu, musel tuto listinu nejprve vyžádat u dalšího subjektu. Tuto zásadní okolnost ovšem policejní orgán ve svém rozhodování nezohlednil a dále postupoval podle § 78 odst. 1 TrŘ tak, jako by JUDr. T. Ch. měl originál požadované listiny k dispozici. Je tedy zřejmé, že policejní orgán porušil zákon, jestliže postupem podle § 78 odst. 1 TrŘ požadoval vydání věci, v tomto případě listiny, po někom, kdo ji u sebe neměl s tím, aby ji přímo on sám policejnímu orgánu vydal. Podle § 78 odst. 1 TrŘ totiž nelze komukoli uložit povinnost určitou věc nejprve opatřit a následně ji orgánu činnému v trestním řízení vydat.
Pokud tedy policejní orgán neměl splněny podmínky k postupu podle § 78 odst. 1 TrŘ z toho důvodu, že JUDr. T. Ch. předmětnou listinu neměl k dispozici, pak jej policejní orgán ani ne-mohl za nesplnění takové povinnosti sankcionovat podle § 66 odst. 1 TrŘ uložením pořádkové pokuty. Pořádková pokuta ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 TrŘ je totiž jedním z prostředků k vynucení plnění povinnosti uložené podle § 78 odst. 1 TrŘ. Lze ji však uložit pouze tomu subjektu, který byl k plnění povinnosti řádně vyzván a jehož povinnost vyhovět výzvě odpovídá jeho oprávnění disponovat s věcmi takto požadovanými.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 TrŘ vyslovil, že napadeným usnesením státní zástupkyně byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 66 odst. 1 TrŘ v neprospěch JUDr. T. Ch. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 TrŘ zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však JUDr. T. Ch., v jehož neprospěch byl zákon porušen, procesní postavení obviněného nemá a na postavení podezřelých osob napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo. Proto nebylo možné postupovat podle § 269 odst. 2 TrŘ.
výťah z prednášky uskutočnenej dňa 09.05.2013 v Omšení
článok prináša analýzu znakov prečinu ohovárania podľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a venuje pozornosť aj problematike, do akej miery je prípustná kritika najmä verejne činných osôb.
cieľom článku bolo poukázať na manévrovací priestor obhajoby pri výkone obhajoby osôb obvinených z trestných činov najmä s drogovým prvkom.