Nosné dôvody rozhodnutia Najvyššieho súdu Argentíny ohľadne neústavnosti udelenej milosti

A 1/2013/PH/TS,IP

ÚSTAVNÍ SOUD

ANA­LY­TICKÝ OD­BOR

ANO­TA­CE A PŘEK­LAD NOSNÝCH DU­VO­DU

ROZ­HOD­NUTÍ NEJ­VYŠŠÍHO SOU­DU AR­GEN­TI­NY

ZE DNE 13. ČER­VEN­CE 2007 VE VĚCI MAZ­ZEO A OS­TATNÍ

I.  Ano­ta­ce

V říj­nu ro­ku  1989 udělil teh­dej­ší ar­gen­tin­ský pre­zi­dent Me­nem v rám­ci dek­re­tu č. 1002/89  mi­lost  někte­rým  bý­va­lým  vy­so­kým  vo­jen­ským  či­ni­telům,  jež  by­li  ob­viněni  ze spá­chá­ní mno­ha tres­tných činů v ob­do­bí vo­jen­ské di­kta­tu­ry (1976 - 1983). V nás­le­du­jí­cím ro­ce vy­dal Nej­vyš­ší soud Ar­gen­ti­ny roz­hod­nu­tí, kte­rým proh­lá­sil dek­ret pre­zi­den­ta Me­ne­ma za sou­lad­ný s Ústa­vou.

O  čtr­náct  let  později  vy­hověl  soud­ce  pr­voin­stan­ční­ho  sou­du             (Juz­ga­do  Fe­de­ral)

spo­leč­né­mu návr­hu něko­li­ka jed­not­livců v té­že věci, když proh­lá­sil vý­še uve­de­né roz­hod­nu­tí
pre­zi­den­ta za neús­tav­ní a zba­vil ho všech zproš­ťu­jí­cích účinků. To­to pr­voin­stan­ční roz­hod­nu­tí
by­lo  nás­ledně  zru­še­no  od­vo­la­cím  sou­dem  (Cá­ma­ra  Fe­de­ral  de  Ape­la­cio­nes),  kte­rý vzal
v po­taz ná­mit­ku překáž­ky res iudi­ca­ta. Ka­sač­ní soud (Cá­ma­ra Na­cio­nal de Ca­sa­ción Pe­nal)
po­té to­to roz­hod­nu­tí zvrá­til a proh­lá­sil pre­zi­den­tský dek­ret za neús­tav­ní, na­čež Nej­vyš­ší soud
po­da­ný mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek (re­cur­so extraor­di­na­rio) poměrem hlasů 4 : 2 za­mítl, a
potvr­dil tak neús­tav­nost dek­re­tu č. 1002/89, čímž otevřel ces­tu k no­vým tres­tním říze­ním.

Pod­le  ná­zo­ru  větši­ny  Nej­vyš­ší­ho  sou­du  Ar­gen­ti­ny se  účast  ob­viněných  na  vý­še
uve­de­ných tres­tných či­nech rov­ná zlo­činům pro­ti lid­skos­ti pod­le me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va (bod

9). Na zá­kladě Ame­ric­ké úm­lu­vy o lid­ských prá­vech, kte­rá by­la do práv­ní­ho řádu Ar­gen­ti­ny in­kor­po­ro­vá­na Ústa­vou v ro­ce 1994, jsou stá­ty po­vin­ny vy­šetřit, trestně stí­hat a případně pot­res­tat jed­not­liv­ce, kteří jsou od­povědni za váž­ná po­ru­še­ní lid­ských práv (bod 10). Pro­to byl pre­zi­den­tský dek­ret č. 1002/89 proh­lá­šen za nes­lu­či­tel­ný s po­va­hou zlo­činů pro­ti lid­skos­ti ja­ko im­pe­ra­tiv­ních no­rem me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va a s Ame­ric­kou úm­lu­vou o lid­ských prá­vech, ne­boť po­ru­šu­je prá­vo obě­tí zjis­tit prav­du o ta­ko­vých­to či­nech a prá­vo na účin­ný prostředek náp­ra­vy v bo­ji pro­ti bez­tres­tnos­ti (bod 32).

Pra­vo­moc pre­zi­den­ta udělo­vat mi­los­ti je za­kot­ve­na v člán­ku 99 od­st. 5 Ústa­vy a je
pri­márně ur­če­na k náp­ravě jus­tič­ních omylů a k zmírnění tres­tu (bod 30). Pod­le Nej­vyš­ší­ho
sou­du pro­to ne­ní v případě zlo­činů pro­ti lid­skos­ti mož­né s oh­le­dem na me­zi­ná­rod­ní zá­va­zek
vy­šetřit  a  pot­res­tat  ty­to  zlo­či­ny  brát  v tom­to  směru  v po­taz  dis­kreč­ní  roz­hod­nu­tí
ja­ké­ho­ko­liv  or­gá­nu  stát­ní  mo­ci (bod 31).  Ty­to  zá­věry  vy­plý­va­jí  ta­ké  z ju­di­ka­tu­ry

Me­zia­me­ric­ké­ho  sou­du  pro  lid­ská  prá­va         (Barrios  Al­tos  či  Al­mo­na­cid),  je­hož  vý­klad

Ame­ric­ké úm­lu­vy o lid­ských prá­vech po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za zá­vaz­ný. Zto­tož­nil se tak se
zá­věrem Me­zia­me­ric­ké­ho  sou­du  v  kau­ze  Al­mo­na­cid  a  uvedl,  že  roz­hod­nu­tí  vy­da­né  za
ta­ko­vých okol­nos­tí před­sta­vu­je tzv. zdán­li­vou věc roz­sou­ze­nou (co­sa juz­ga­da apa­ren­te), je
te­dy ni­cot­né a nás­led­né no­vé stí­há­ní v té­že věci tu­díž ne­ní po­ru­še­ním zá­sa­dy ne bis in idem
(bod 36).

Ve svět­le vý­še uve­de­né­ho Nej­vyš­ší soud proh­lá­sil pre­zi­den­tský dek­ret č. 1002/89 za neús­tav­ní, a to pro po­ru­še­ní článků 18, 31, 75 od­st. 22, 99 od­st. 5 a 118 Ústa­vy, článků 1, 8 od­st. 4 a 25 Ame­ric­ké úm­lu­vy o lid­ských prá­vech a člán­ku 14 od­st. 7 Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech (bod 38).

K roz­hod­nu­tí připo­jil své od­liš­né sta­no­vis­ko soud­ce Fayt a čás­tečně od­liš­né sta­no­vis­ko
soud­kyně Ar­gi­bay. Soud­ce Fayt ve svém dis­en­tu navr­hu­je zru­šit roz­hod­nu­tí ka­sač­ní­ho sou­du

A 1/2013/PH/TS,IP

o neús­tav­nos­ti pre­zi­den­tské­ho dek­re­tu, ne­boť dle je­ho ná­zo­ru po­kud by­lo za­há­je­no tres­tní
stí­há­ní ve věci kon­krét­ní­ho jed­not­liv­ce, kte­ré by­lo nás­ledně v důsled­ku mi­los­ti za­sta­ve­no,
ne­ní no­vý pro­ces mož­ný bez po­ru­še­ní zá­sa­dy ne bis in  idem. Dá­le kon­sta­tu­je, že v
ar­gen­tin­ském  ús­tav­ním  sys­té­mu  neexis­tu­je  pra­vid­lo,  kte­ré  by sta­no­vi­lo  od­liš­nou  úp­ra­vu
in­sti­tu­tu mi­los­ti ve vzta­hu k zlo­činům pro­ti lid­skos­ti, a že ta­ko­vý zá­věr ne­ní v roz­po­ru s
prá­vem obě­tí dovědět se prav­du. Stejně tak uvá­dí, že roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta o mi­los­tech ne­ní
ab ini­tio neús­tav­ní, ne­boť člá­nek 29 Ústa­vy sta­no­ví, že ta­to nep­lat­nost se vzta­hu­je pou­ze na
ak­ty zá­ko­no­dár­ce. Co se tý­če v Ústavě za­kot­ve­né před­nos­ti me­zi­ná­rod­ních úm­luv, po­kud
vy­vo­zu­je,  že „Úmlu­va  o  nep­roml­či­tel­nos­ti  vá­leč­ných  zlo­činů  a  zlo­činů  pro­ti  lid­skos­ti“
před­pok­lá­dá ret­roak­tiv­ní pou­ži­tí, je ten­to před­pis zjevně neap­li­ko­va­tel­ný, ne­boť člá­nek 18
Ústa­vy ja­ko před­pis vy­šší práv­ní sí­ly brá­ní ret­roak­tiv­ní­mu zru­še­ní účinků proml­če­ní tres­tní­ho
stí­há­ní.  Na­víc  ochra­na  obě­tí  tres­tných  činů  za­kot­ve­ná  v  me­zi­ná­rod­ních  lid­skop­ráv­ních
do­ku­men­tech pod­le něj nutně nez­na­me­ná tres­tní pos­tih, ale tres­tní stí­há­ní - ne­res­pek­to­vá­ní
těchto in­di­vi­duál­ních zá­ruk by ob­rá­ti­lo ro­li, kte­rou lid­ská prá­va hra­jí v tres­tním říze­ní a při
ochraně ob­viněné­ho před stá­tem, a po­sí­li­lo by tak je­ho ab­so­lut­ní moc.

Soud­kyně Ar­bi­gay ve svém čás­tečně od­liš­ném sta­no­vis­ku ne­souh­la­sí se zá­věry větši­ny
oh­ledně vý­ji­mek ze zá­sa­dy res iudi­ca­ta, s vý­jim­kou přípa­du, kdy by hro­zi­lo po­dezření, že
soud­ce,  kte­rý  vy­dal  předmět­ný  roz­su­dek,  neb­yl  v  době  roz­ho­do­vá­ní  ne­zá­vis­lý,  či
ne­roz­ho­do­val čestně. Na­víc pou­ka­zu­je na ne­mož­nost Nej­vyš­ší­ho sou­du Ar­gen­ti­ny roz­hod­nout
zno­vu v té­že věci (viz zmi­ňo­va­ná kau­za z ro­ku 1990) a od své­ho před­cho­zí­ho roz­hod­nu­tí se

případně od­chý­lit, ne­boť překáž­ka věci roz­sou­ze­né je ús­tav­ní ga­ran­cí, kte­rá pla­tí pro všech­ny tři slož­ky stát­ní mo­ci. Uza­ví­rá pro­to, že se Nej­vyš­ší soud Ar­gen­ti­ny ani žá­dný ji­ný soud nemůže vy­hnout účinkům res iudi­ca­ta, jak­ko­liv by se ná­zor větši­ny na da­nou věc v průběhu do­by změnil, ne­boť to­to by ved­lo k úpl­né­mu pod­ko­pá­ní práv­ní jis­to­ty.

II. Přek­lad nos­ných důvodů

[...]

Bod 28:

[Vý­še uve­de­né důvo­dy ply­nou­cí z me­zi­ná­rod­ních úm­luv, ju­di­ka­tu­ry a do­po­ru­če­ní přís­luš­ných inter­pre­tu­jí­cích a mo­ni­to­ru­jí­cích or­gánů] ved­ly Soud k to­mu, aby ve svých roz­hod­nu­tích uz­nal nep­roml­či­tel­nost zlo­činů pro­ti lid­skos­ti (Aran­ci­bia Cla­vel); aby proh­lá­sil am­nes­tij­ní zá­ko­ny Ley de Pun­to Fi­nal a Ley de Obe­dien­cia De­bi­da za neús­tav­ní (Si­món); aby uz­nal prá­vo na prav­du o udá­los­tech, v nichž doš­lo k váž­né­mu po­ru­še­ní lid­ských práv (Ur­tea­ga); aby svěřil obětem v ta­ko­vých pro­ce­sech ve­dou­cí úlo­hu (Ha­ge­lin); a ta­ké aby v sou­vis­los­ti s těmi­to ty­py tres­tných činů přehod­no­til roz­sah zá­sa­dy ne bis in idem (Vi­de­la).

Bod 29:

Ja­ko vý­sle­dek her­me­neu­ti­ky prá­va ná­rod­ní­ho a me­zi­ná­rod­ní­ho přís­lu­ší Sou­du, aby proh­lá­sil,
že ne­ní ús­tavně mož­né omi­los­tnit pa­cha­te­le ne­bo účas­tní­ky ta­ko­vých zlo­činů v případě, že
da­ný akt v sobě ob­sa­hu­je vzdá­ní se mož­nos­ti na­le­ze­ní prav­dy, vy­šetřová­ní, ověření faktů,

iden­ti­fi­ka­ce pa­cha­telů a účin­ných prostředků ochra­ny v bo­ji pro­ti bez­tres­tnos­ti. Bod 30:

[...]

In­sti­tut  mi­los­ti  je  his­to­ric­ky  i  sou­čas­nou  dok­trí­nou  vy­klá­dán  ja­ko  prostředek  pro­je­ve­ní
sho­ví­va­vos­ti, sli­to­vá­ní a spo­le­čen­ské­ho od­puštění, jenž je v tres­tních věcech vy­uží­ván hla­vou
stá­tu ve prospěch in­di­vi­duál­ních osob v přípa­dech nepřed­ví­da­né či nepřiměřené tvr­dos­ti.
Před­sta­vu­je pos­led­ní mož­ný prostředek náp­ra­vy ne­vyh­nu­tel­ných chyb soudců a zmírnění
trestů.

[...]

A 1/2013/PH/TS,IP

[Jak vy­plý­vá též z ju­di­ka­tu­ry Sou­du, v] rám­ci práv­ní dok­trí­ny neexis­tu­je sho­da oh­ledně to­ho, zda se pra­vo­moc udělit mi­lost vzta­hu­je pou­ze na oso­by již od­sou­ze­né ne­bo ta­ké na oso­by ob­viněné, tj. ještě před skon­če­ním soud­ní­ho pro­ce­su (Ibáńez).

Bod 31:

Na tres­tné či­ny, kte­rý­mi doš­lo k po­ru­še­ní nej­zák­ladnějších prin­cipů ci­vi­li­zo­va­né spo­leč­nos­ti, nel­ze vzta­ho­vat účin­ky dis­kreč­ních roz­hod­nu­tí stát­ní mo­ci, jež os­la­bu­jí účin­né prostřed­ky náp­ra­vy, kte­rý­mi by měl stát za úče­lem pot­res­tá­ní dis­po­no­vat.

[Po­kud je o] vy­šetřová­ní ta­ko­vých tres­tných činů a bez oh­le­du na roz­sah in­sti­tu­tu mi­los­ti,
nel­ze  ten­to  in­sti­tut  v  případě  da­ných  druhů  říze­ní  up­lat­nit,  je­li­kož omi­lostnění  osob

ob­viněných ze spá­chá­ní zlo­činů pro­ti lid­skos­ti by by­lo v roz­po­ru s me­zi­ná­rod­ní po­vin­nos­tí
stá­tu vy­šetřit a sta­no­vit od­povědnost a trest; ob­dobně uděle­ní mi­los­ti oso­bám ob­ža­lo­va­ným ze

zlo­činů pro­ti lid­skos­ti by od­po­ro­va­lo po­vin­nos­ti stá­tu up­lat­nit ná­le­ži­té tres­ty od­po­ví­da­jí­cí po­va­ze těchto činů.

Z to­ho­to důvo­du je pro dneš­ní roz­hod­nu­tí Sou­du ne­pod­stat­né, aby ro­ze­bí­ral, zda pra­vo­moc udělo­vat mi­los­ti na zá­kladě člán­ku 99 Ústa­vy do­pa­dá na věc stěžo­va­te­le ne­bo jest­li má zna­ky od­po­ví­da­jí­cí am­nes­tii, je­li­kož je ta­to pra­vo­moc exeku­ti­vy v ko­neč­ném důsled­ku vy­hra­ze­na pro tres­tné či­ny ji­né po­va­hy.

Ze stej­ných důvodů ne­ní potřeba ur­čit, zda jsou zá­klad­ní úče­ly  [vy­me­ze­né v pream­bu­li] dek­re­tu  č. 1002/89,  tý­ka­jí­cí  se  údaj­né  potřeby  opatření,  kte­ré  by  vy­tvoři­ly  pod­mín­ky svor­nos­ti,  vzá­jem­né­ho  od­puštění,  smíření,  mí­ru  a  ná­rod­ní  jed­no­ty,  kon­for­mní  s  úče­ly v Ústavě za­kot­ve­né­ho in­sti­tu­tu mi­los­ti.

Bod 32:

[V] době vy­dá­ní dek­re­tu č. 1002/89 exis­to­va­ly dvě in­sti­tu­cio­nál­ní zá­ru­ky za­ka­zu­jí­cí ná­rod­ním státům sta­no­vit bez­tres­tnost. Za pr­vé, im­pe­ra­tiv­ní nor­my me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va uz­na­né vše­mi ci­vi­li­zo­va­ný­mi ná­ro­dy, a za dru­hé me­zi­ná­rod­ní sys­tém ochra­ny lid­ských práv, kte­rý mj. za­hr­nu­je  Ame­ric­kou  úm­lu­vu  o  lid­ských  prá­vech  a  Me­zi­ná­rod­ní  pakt  o  ob­čan­ských  a po­li­tic­kých prá­vech.

Roz­hod­nu­tí za­sta­vit tres­tní stí­há­ní pro­to po­ru­ši­lo me­zi­ná­rod­ní zá­vaz­ky tý­ka­jí­cí se ověření
tres­tních ozná­me­ní, iden­ti­fi­ka­ce údaj­ných pa­cha­telů, spolu­pa­cha­telů a účas­tníků tres­tné­ho
či­nu, ulo­že­ní od­po­ví­da­jí­cích san­kcí a prá­va obě­tí na účin­ný prostředek k do­sa­že­ní náp­ra­vy.

[…]

Bod 36:

Ko­nečně sto­jí za to zo­pa­ko­vat, že „od roz­hod­nu­tí Me­zia­me­ric­ké­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve
věci Barrios Al­tos jsou sta­no­ve­na přís­ná ome­ze­ní ve vzta­hu k mož­nos­ti do­vo­lat se překáž­ky
věci roz­sou­ze­né [v přípa­dech, ja­ko je ten­to]” (soud­ci Pet­rac­chi a Maqueda ve věci Vi­de­la).
V ne­dáv­né době Me­zia­me­ric­ký soud pro lid­ská prá­va ty­to prin­ci­py zno­vu potvr­dil:
„Co se tý­če zá­sa­dy ne bis in idem, přes­to­že se jed­ná o prá­vo za­kot­ve­né v člán­ku 8 od­st. 4
Ame­ric­ké úm­lu­vy, ne­ní prá­vem ab­so­lut­ním, a pro­to se neap­li­ku­je v přípa­dech, kdy: i) se
soud­ní říze­ní, v rám­ci kte­ré­ho by­lo roz­hod­nu­to o zproštění ob­vinění oso­by od­povědné z
po­ru­še­ní lid­ských práv ne­bo me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va, řídi­lo cí­lem ochrá­nit da­nou oso­bu před
tres­tní od­povědnos­tí, ii) říze­ní ne­by­lo ve­de­no ne­zá­vis­le či nes­tranně v sou­la­du se zá­sa­dou
prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces ne­bo iii) zde neb­yl op­rav­do­vý úmysl předat od­povědnou oso­bu k
vý­ko­nu spra­vedl­nos­ti. Roz­hod­nu­tí vy­da­né za těchto pod­mí­nek před­sta­vu­je 'zdán­li­vou' či
'kla­ma­vou' věc roz­sou­ze­nou. Na­víc ten­to soud kon­sta­tu­je, že po­kud exis­tu­jí no­vé sku­teč­nos­ti
či důka­zy, kte­ré by moh­ly vést k iden­ti­fi­ka­ci osob od­povědných za po­ru­šo­vá­ní lid­ských práv,
ne­bo do­kon­ce za spá­chá­ní zlo­činů pro­ti lid­skos­ti, je­jich vy­šetřová­ní může být zno­vu za­há­je­no