Zákaz donucovania k sebaobviňovaniu a neposkytnutie pomoci vodičom motorového vozidla

 

Právna veta:

Pri trestnom čine neposkytnutia pomoci vodičom dopravného prostriedku nie je možné za okolnosť znamenajúcu „nebezpečenstvo pre seba“ považovať obavu vodiča z možných trestných následkov jeho účasti na dopravnej nehode.

Zákaz donucovania k aktívnemu konaniu obvineného, ktorým by mal osobne prispievať k vlastnému usvedčeniu v priebehu trestného stíhania sa v tomto prípade nepoužije. Právnu povinnosť pokytnúť potrebnú pomoc v zmysle § 151 trestného zákonníka (§ 178 slovenského Tr. zák.) nie je možné chápať ako nezákonné a neústavné donucovanie účastníka dopravnej nehody k poskytnutiu dôkazov proti sebe.

Poznámka:

Predmetné rozhodnutie najvyššieho súdu je plne použiteľné aj v právnych podmienkach SR pri výklade znakov skutkovej podstaty trestného činu neposkytnutia pomoci podľa § 178 Tr. zák. a to vrátane výkladu znaku „nebezpečenstvo pre seba“ v spojení so zákazom donucovania k sabaobviňovaniu.

Z hľadiska výkladu znakov skutkovej podstaty tohto trestného činu možno spomenúť aj ďalšie zaujímavé uznesenie Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 7Tdo/213/2020 zo dňa 03.03.2020, v ktorom najvyšší súd dospel k záveru, že

potrebnou pomocou podľa § 151 trestného zákonníka (§ 178 slovenského Tr. zák.) nie je v prípade dopravnej nehody motorového vozidla len obyčajné odoslanie automatickej dátovej správy z havarovaného motorového vozidla, ktoré z povahy veci obsahuje iba informácie o dopravnej nehode, ale nie aj údaje o prípadných zranených osobách, ktorých povaha vyžaduje poskytnutie potrebnej pomoci.

 

8 Tdo 136/2019-33

 

 

USNESENÍ

 

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 6 To 110/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 183/2016, takto:

 

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

 

Odůvodnění:

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 4 T 183/2016, byl obviněný P. M. uznán vinným: pod bodem 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Za to byl podle § 151 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. D., nar. XY, částku 4 547 Kč, poškozenému A. S., nar. XY, částku 5 690 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočky Olomouc a Ostrava, částku 1 727 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. D. nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. D. a A. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

 

2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 6 To 110/2018, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

 

3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku dopustil tím, že

 

1) dne 13. 3. 2016 ve 20:50 hodin na silnici č. I/11 ve směru jízdy z XY do XY, ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorových vozidel, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo zn. Seat Alhambra, RZ XY, v XY na ul. XY u areálu společnosti Auto Heller vlivem své podnapilosti, nepřiměřené rychlosti a nepozornosti narazil do vozidla zn. Toyota Starlet, RZ XY, majitelky I. D. a řízeného L. D., čímž porušil zejména ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), § 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, vozidlo zn. Toyota bylo nárazem odhozeno vpravo do silničního příkopu a do oplocení areálu uvedené společnosti, následkem čehož L. D. utrpěl zranění – naražení hlavy a lehké podvrtnutí krční páteře s dobou léčení od 13. 3. 2016 do 28. 3. 2016, spolujedoucí z vozidla zn. Toyota A. S. utrpěl zranění – podvrtnutí krční páteře s dobou léčení od 13. 3. 2016 do 28. 3. 2016, a následně bez zastavení s ulomeným pravým předním kolem z místa nehody ujel, zanechávaje rycí stopu na vozovce, ve směru na XY a XY, kde byl vypátrán policejní hlídkou poblíž odstaveného vozidla, I. D. způsobil škodu ve výši nejméně 15 000 Kč, na oplocení způsobil společnosti Auto Heller Ostrava, Porsche Inter Auto CZ, spol. s r. o., IČ: 47124652, škodu v předběžné výši 10 000 Kč; v době dopravní nehody a řízení vozidla měl v krvi více než 1 g/kg alkoholu,

 

2) dne 13. 3. 2016 ve 20:50 hodin na silnici č. I/11 v XY na ul. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorových vozidel, řídil osobní motorové vozidlo zn. Seat Alhambra, RZ XY, u areálu společnosti Auto Heller zavinil dopravní nehodu s vozidlem zn. Toyota Starlet, RZ XY, a posádce vozidla zn. Toyota Starlet způsobil zranění, L. D. naražení hlavy a lehké podvrtnutí krční páteře s dobou léčení od 13. 3. 2016 do 28. 3. 2016 a A. S. podvrtnutí krční páteře s dobou léčení od 13. 3. 2016 do 28. 3. 2016, z místa nehody následně, aniž by se zajímal o jejich stav, ujel a byl vypátrán téhož dne kolem 21.23 hodin policejní hlídkou v XY, okr. Opava, poblíž odstaveného havarovaného vozidla, čímž porušil zejména ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 6 To 110/2018, podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.  Vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním takové intenzity, že tato nesprávnost skutkových zjištění dosahuje ústavněprávní roviny a představuje porušení ústavního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

 

5. Konstatoval, že ve věci je stěžejní zodpovězení tří zásadních otázek – zda vozidlo Seat Alhambra specifikované ve skutkové větě výroku o vině bylo druhým kolidujícím vozidlem, zda toto vozidla řídil on a zda se případně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vozidlo řídit. Se způsobem, jakým se odvolací soud s těmito otázkami vypořádal, se nespokojil a jeho skutkové závěry označil za svévolné a představující extrémní rozpor s provedenými důkazy.

 

6. Pokud jde o první z uvedených otázek, zopakoval, že na místě dopravní nehody byla zjištěna smyková stopa po pneumatice druhého kolidujícího vozidla, která podle plánku dopravní nehody končila po 22 m od výchozího bodu měření a nepřešla v dřecí stopu po disku. V relevantním okolí dopravní nehody nebyla nalezena odtržená pneumatika. V případě, že by se pneumatika v okamžiku, kdy vozidlo přestalo vytvářet smykovou stopu, odtrhla, musela by být zjištěna a nalezena při ohledání místa dopravní nehody a vozidlo bez pneumatiky by ráfkem kola ihned vytvářelo dřecí stopu. K ničemu takovému ovšem nedošlo. Druhou variantou bylo, že kolidující vozidlo si kolo vůbec nepoškodilo, smykovou stopu vytvářelo v důsledku zablokování kola a po jeho odblokování pokračovalo dále v jízdě, aniž by nějaké stopy vytvářelo. Vozidlo obviněného Seat Alhambra přitom mělo poškozené kolo a došlo u něj k odtržení pneumatiky, kterou nalezl a vyfotil policista J. P. Až v místě nalezení odtržené pneumatiky, které se nachází 1,5 km od místa předmětné dopravní nehody (konec obce XY směr XY, viz výpovědi svědků T. R. a J. P. a fotodokumentace pořízená svědkem J. P.), začalo vytvářet dřecí stopu.

 

7. Podle mínění obviněného je z výše nastíněného zjevné, že druhým kolidujícím vozidlem nemohlo být jeho vozidlo Seat Alhambra. Je technicky nemožné, aby v místě nehody vytvářelo 22 m smykovou stopu po pneumatice, po trase 1,5 km nevytvářelo žádnou stopu a teprve poté „svléklo“ pneumatiku a začalo vytvářet dřecí stopu od disku. Pokud by k masivnímu proražení kola došlo při předmětné dopravní nehodě, nemohla by na trase 1,5 km absentovat relevantní stopa. Znalec Ing. Aleš Kaplánek, Ph.D., k tomu nepodává žádné exaktní vysvětlení. Navíc nelze přehlédnout, že svědek T. R. viděl nějaké vozidlo v místě sběrného dvora na trase od Charity XY k trolejbusové zastávce, jak vyjelo bez pneumatiky a jiskřilo od ráfku. Toto místo je vzdáleno cca 100 m od kruhového objezdu, a tedy cca 200 m od dopravní nehody. Zjevně se jednalo o skutečné kolidující vozidlo, které již v daném místě jelo bez pneumatiky a vytvářelo dřecí stopu. Stržená pneumatika druhého kolidujícího vozidla se musela nacházet v blízkosti kruhového objezdu a jen nekvalitním ohledáním okolí nehody nebyla nalezena a zadokumentována, stejně jako nebyla zadokumentována ani dřecí stopa od jiskření, o němž svědek T. R. hovořil. Jelikož dřecí stopa vozidla obviněného začínala až za 1,5 km, tedy v místě, kde se také nacházela stržená pneumatika tohoto vozidla, je zjevné, že vozidlo obviněného nemohlo být tím, které popisoval svědek T. R.

 

8. Jestliže odvolací soud nepřihlédl k odbornému vyjádření znalce RNDr. Miroslava Skácela z důvodu, že tento odborník nevycházel z výpovědi svědka J. P. a z fotodokumentace jím pořízené, a to aniž by mu byla výpověď tohoto svědka učiněná u veřejného zasedání u odvolacího soudu předložena a aniž by mu byly předloženy fotografie, které byly do spisu založeny až před odvolacím soudem, dopustil se zjevné svévole. Že znalec Ing. Aleš Kaplánek, Ph.D., z fotografií pořízených svědkem J. P. vycházel přesto, že nebyly součástí trestního spisu, a znalec RNDr. Miroslav Skácel nikoliv, mu nemůže být kladeno za vinu. Bylo zjevným pochybením orgánů činných v trestním řízení, že tyto fotografie nebyly součástí trestního spisu, a znalec RNDr. Miroslav Skácel je tudíž nemohl hodnotit. Pokud byly fotografie do spisu založeny až u odvolacího soudu, měl soud znalce RNDr. Miroslava Skácela vyzvat k případnému doplnění jeho odborného vyjádření. Stejně tak měl po výslechu svědka J. P. tomuto znalci umožnit, aby se k jeho výpovědi vyjádřil a případně svoje odborné vyjádření doplnil. Obviněný je přesvědčen, že právě místo nálezu stržené pneumatiky a počátek dřecí stopy až 1,5 km od místa nehody by znalce RNDr. Miroslava Skácela museli vést k jednoznačnému závěru, že vozidlo Seat Alhambra nemohlo být druhým kolidujícím vozidlem - tím vozidlem, které popisoval svědek T. R. Kdyby byl vyžádán dodatek ke znaleckému posudku od znalce Aleše Kaplánka, Ph.D., právě s ohledem na novotu v podobě výslechu svědka J. P., musel by i tento znalec změnit své závěry stran identifikace druhého kolidujícího vozidla.

 

9. Obviněný dodal, že je lhostejné, že vyšetřováním nebylo zjištěno jiné vozidlo, které by mohlo s vozidlem poškozených kolidovat. Rovněž je zcela nepodstatné, že vyšetřováním nebylo zjištěno jiné místo, kde by ke kolizi vozidla Seat Alhambra mohlo dojít. Je na obžalobě, aby prokázala, že druhým kolidujícím vozidlem bylo vozidlo obviněného. Není povinností obhajoby, aby prokázala, že vozidlo obviněného kolidovalo jinde a že kolidujícím vozidlem u šetřené nehody bylo jiné vozidlo Seat Alhambra. Z tohoto pohledu je naprosto nerozhodné, že obviněný nevypovídal a neuváděl konkrétní údaje o místě a způsobu nehody jeho vozidla Seat Alhambra.

 

         10. Jde-li o otázku identifikace řidiče kolidujícího vozidla, vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že pes mohl vyčichat pachové stopy členů policejní hlídky z XY, popřípadě i přenesenou pachovou stopu svědka T. R. Soud nevyslechl psovoda k bližšímu popisu jeho postupu přesto, že potřeba jeho výslechu vyplynula z dokazování a z námitek obhajoby. Obviněný poukázal na svědeckou výpověď policisty T. R., z níž podle něj vyplynulo, že v době, kdy pes vyčichal od dveří řidiče pachovou stopu a tuto sledoval do místa, kde byla s obviněným prováděna dechová zkouška, na trase od vozidla k místu dechové zkoušky byla přímá pachová stopa policejní hlídky z XY a mohla tam být i přenesená pachová stopa svědka T. R. Pachová stopa obviněného byla vytvořena tím, jak jej policisté z místa, kde jej našli, vedli k vozidlu a pak zase zpět. Z výsledku činnosti psa tak nelze dovodit, že obviněný byl řidičem vozidla Seat Alhambra. Uvedené nelze dovodit ani ze skutečnosti, že obviněný policistovi T. R. vydal klíč od vozidla. K vozidlu existují dva klíče, přičemž jeden z nich měl u sebe. Fakt, že neuváděl žádnou konkrétní osobu, která měla vozidlo řídit, a že žádná jiná osoba na místě nebyla nalezena, ještě nic neznamená. Není jeho povinností prokazovat, že vozidlo neřídil či že je řídila jiná osoba.

 

         11. Ve vztahu k hladině alkoholu namítl, že odvolací soud nepřisvědčil jeho výhradě o nepoužitelnosti výsledku dechové zkoušky. Zopakoval, že mezi první a druhou dechovou zkouškou kouřil cigaretu, kterou mu dokonce připálil sám policista dechovou zkoušku provádějící, a druhou zkoušku provedl 30 sekund od dokouření. Z metodiky měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu vydané Českým metrologickým institutem vyplývá, že během testování sice není dovoleno testované osobě kouřit, avšak pouze z důvodu, že cigaretovým kouřem může dojít k poškození měřidla a ke vzniku nepřesnosti v měření. Z e-mailu předloženého zmocněncem poškozeného vyplývá, že pokud by došlo k poškození měřidla kouřem, měřidlo by neposkytlo žádný výsledek. Za stavu, kdy měřidlo výsledek měření poskytlo, odvolací soud dovodil, že k poškození měřidla kouřem nedošlo a kouř na správnost naměřeného výsledku neměl žádný vliv. Výsledky dechových zkoušek 1,91 g/kg a 1,82 g/kg proto považoval za validní a procesně použitelné k závěru, že obviněný měl v době nehody a řízení motorového vozidla v krvi více než 1 g/kg alkoholu, a tedy nacházel se ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo.

        

         12. Obviněný se s názorem odvolacího soudu neztotožnil a poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 2 As 154/2017, podle něhož závěr o vině (zde míněno v přestupkovém řízení) může být založen na výsledku orientační dechové zkoušky jen tehdy, jedná-li se o závěr spolehlivý a jednoznačný. Výsledek orientační dechové zkoušky lze přitom považovat za spolehlivý a jednoznačný pouze v případě, že policisté postupovali v souladu se standardními postupy aplikovanými správní praxí, jak je vyjádřena v metodice Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08. Podle obviněného jsou citované závěry plně aplikovatelné i v trestním řízení, v němž by na splnění požadavku jednoznačnosti a spolehlivosti výsledku orientační dechové zkoušky mělo být nahlíženo přísněji než ve správním řízení trestním, a to s ohledem na přísnější postihy trestního práva oproti právu správnímu. Citoval čl. 6 pracovního postupu č. 114-MP-C008-08, z něhož vyplývá, že během testování nesmí daná osoba kouřit, jíst a pít tekutiny, neboť tabákový nebo jiný kouř přítomný v dechu testované osoby může poškodit měřící systém analyzátoru alkoholu v dechu a způsobit nepřesné měření; proto je testování možné až po uplynutí nejméně 3 minut od skončení kouření. V návaznosti na to dovodil, že odvolací soud chybně uvedl, že jediným důvodem, proč osoba během testování nesmí kouřit, je riziko poškození měřidla, a že při poškození měřidla by analyzátor žádný výsledek měření neuvedl. Mylně naznal, že pokud analyzátor výsledek měření poskytl, cigaretový kouř na něj neměl žádný vliv. Podle obviněného, jestliže při dechové zkoušce zjevně nebyl dodržen pracovní postup, znamená to, že výsledek druhé dechové zkoušky nelze použít a nelze z něj vůbec vycházet. Podle metodiky Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST je nutno dechovou zkoušku, tedy všechna její řádně provedená opakování potřebná k zajištění spolehlivého výsledku měření, vnímat jako celek. Jinými slovy, nelze-li vycházet z druhého měření z důvodu porušení zákazu kouřit, nelze vycházet ani z prvního měření, protože podle čl. 6 pracovního postupu musí být provedena minimálně dvě měření s časovým odstupem minimálně 5 minut. Celý výsledek dechové zkoušky je tudíž nepoužitelný a nelze z něj činit žádné závěry ani propočty. Obviněný zpochybnil relevanci e-mailu zmocněnce poškozených, který je v rozporu s citovaným čl. 6 pracovního postupu a není podepsán kompetentním pracovníkem Českého metrologického institutu (ostatně Český metrologický institut nebyl osloven k podání oficiálního stanoviska přesto, že to obviněný navrhoval) a jehož autor nebyl soudem vyslechnut navzdory tomu, že řízení před soudem je vedeno zásadou ústnosti. Má za to, že z čl. 6 pracovního postupu, podle něhož by měřící systém mohl být kouřem poškozen a mohl by způsobit nepřesné měření, vyplývá, že by přístroj výsledek měření, byť nepřesný, poskytl.  Pokud by přístroj žádný výsledek neposkytl, nebylo by možné uvažovat o nepřesném, nýbrž o nevyhodnoceném měření, což jsou dva zcela odlišné pojmy.

        

         13. Dále poznamenal, že odvolací soud ignoroval výtky týkající se znaleckého posudku RNDr. Petra Kurky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Znalec výslovně uvedl, že z výsledku dechové zkoušky nelze provést zpětný propočet na dobu nehody. Pokud znalec tento propočet činí, pak jen za předpokladu zjištění hodnoty alkoholu v krvi a nikoliv v dechu. V daném případě však hladina alkoholu v krvi zjišťována nebyla, takže k závěrům posudku nelze vůbec přihlížet pro nesplnění předpokladů, z nichž znalec vycházel. I kdyby však byly propočty znalce správné, musely by být brány v potaz nejpříznivější varianty. Bylo by třeba vycházet z naměřené hodnoty 1,82 g/kg a z maximální možné hodnoty resorpce od 20:55 do 21:36 hodin, tedy z 1,17 g/kg, tuto maximální resorpci by bylo třeba odečíst od naměřené hodnoty 1,82, což představuje 0,65 g/kg, a od této hodnoty by bylo nutno odečíst přípustnou odchylku 0,24–0,3. Nejpříznivější hladina alkoholu v době nehody by tak činila 0,35 g/kg, což zdaleka neznamená stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel.

 

         14. Namítl, že skutky specifikované ve výroku o vině se nedovoleně překrývají. Domnívá se, že vytýkané jednání není možné formulovat do dvou obdobných skutků a jeden kvalifikovat podle § 274 odst. 1, 2 tr. zákoníku a druhý podle § 151 tr. zákoníku. Správně by mělo jít o jeden skutek kvalifikovaný podle obou ustanovení v jednočinném souběhu. Konečně setrval na přesvědčení, že těžký stupeň opilosti představuje formu výluky z povinnosti poskytnout potřebnou pomoc. Osoba v těžkém stadiu opilosti představuje pro poškozené při poskytování pomoci daleko větší riziko než případný prospěch. Ani k těmto námitkám se odvolací soud nikterak nevyjádřil. Jeho právní závěr, že zákaz sebeobvinění se nevztahuje na povinnost poskytnout pomoc přivoláním rychlé záchranné služby, hasičů a policie a setrvání na místě nehody, odmítl. Podle obviněného nikdo nesmí být nucen poskytnout důkaz proti sobě, a to ani trestně právním postihem za neposkytnutí pomoci. Čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny nemůže být potlačen jeho čl. 6 odst. 1 a čl. 31. Navíc řidič kolidujícího vozidla musel vědět, že za ním jedoucí vozidlo u nehody zastavuje a potřebnou pomoc poskytne.

 

15. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 4 T 183/2016, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 6 To 110/2018, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě k novému projednání a rozhodnutí.

 

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že obviněný výslovně nezmínil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přestože svým dovoláním napadl rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, jímž byl uznán vinným. Připomněl, z jakých důvodů lze dovolání podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že v dovolacím řízení nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Připustil výjimky z uvedeného pravidla v případě tzv. extrémního rozporu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, které se však podle něj v posuzované věci neuplatní, neboť soudy nižších stupňů při provádění důkazů,  jejich hodnocení, jakož i při odůvodnění svého postupu všem svým povinnostem dostály. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které splňuje kritéria požadovaná v § 125 odst. 1 tr. ř., rozhodně nevyplývá, že by se soud dopustil libovůle a dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se nalézací soud vypořádal s obhajobou obviněného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (část odůvodnění odsuzujícího rozsudku na straně 5 až 7). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací dovolatele se musel vypořádat i odvolací soud, což ve svém usnesení učinil v souladu s požadavky zákona tak, že ani on ke zpochybňovaným podstatným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad. Skutková verze obviněného nebyla podpořena vůbec žádným důkazem, naopak byla spolehlivě vyvrácena. V daném případě nedošlo ani k opomenutí důkazů, když soudy zdůvodnily, proč nepřistoupily k provedení důkazů, jež navrhovala obhajoba. 

 

17. Námitku obviněného proti nedodržení příslušné metodiky pro provádění odborného měření na ovlivnění alkoholem označil za pouhou polemiku se závěry soudů, že výsledek měření alkoholu v dechu je i přes jisté pochybení spočívající ve vykouření cigarety vyšetřovanou osobou relevantní. Podle něj se jedná výhradně o námitku skutkovou, jež stojí mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Jak Okresní soud v Opavě (bod 13. odůvodnění jeho rozsudku), tak Krajský soud v Ostravě (bod 14. odůvodnění jeho usnesení) se postupem policistů při odborném měření hladiny alkoholu v dechu obviněného, k němuž došlo přibližně tři čtvrtě hodiny po nehodě, zejména vzhledem ke stanovené metodice a významu kouření pro výsledek měření v konkrétním případě, velmi podrobně zabývaly. Odmítl, že by přístup soudů k uvedenému důkazu postrádal logiku a byl zjevně svévolný. Podstatným v souvislosti s prokázáním míry ovlivnění obviněného alkoholem a zejména jeho nezpůsobilosti řídit bezpečně motorová vozidla v době krátce před nehodou, v okamžiku po nehodě a i v době, kdy z místa nehody ujel, podle něj je, že výsledek odborného měření na ovlivnění alkoholickými nápoji není jediným důkazem, který by prokazoval nezpůsobilost řídit motorová vozidla. Upozornil na svědectví účastníků silničního provozu, kteří se s vozidlem řízeným obviněným na silnici setkali, na zaznamenané (výpověďmi svědků, ohledáním místa) chování obviněného po nehodě, na výpovědi zasahujících policistů a opatřený videozáznam z doby, kdy byl obviněný zajištěn. Doplnil, že obviněný v době od nehody po jeho nalezení hlídkou policie neměl vzhledem k večerní době, časovým souvislostem a lokalitě, v níž se vyskytoval, možnost požít alkoholické nápoje v době mezi dopravní nehodou a dobou jeho zajištění.

 

18. Konstatoval, že výhradně skutkového charakteru je i námitka, v níž obviněný rozporuje závěry soudů ohledně ztotožnění jeho vozidla jako vozidla, které zapříčinilo předmětnou dopravní nehodu. Nerozporoval, že obviněný není nucen opatřovat důkazy, a to ani důkazy svědčící o jeho nevině, zdůraznil však, že ani orgány činné v trestním řízení nejsou povinny opatřovat důkazy k alternativnímu skutkovému ději, který obviněný předložil jen v rámci uplatňování své obhajoby ve svých vyjádřeních, nikoliv jako důkaz alespoň ve své vlastní výpovědi, a to v situaci, kdy z provedeného dokazování neplyne ani jeden důkaz, který by měl takovou skutkovou verzi podporovat. Policejní orgán nemůže uměle vytvářet místo nehodového děje a dokumentovat jiné motorové vozidlo, které mělo zapříčinit nehodu s vozidlem Toyota Starlet, a nadto ještě jedno vozidlo, které se mohlo střetnout s vozidlem obviněného, pokud tato vůbec neexistují. Jestliže v okolí nehody a v okolí místa, kde bylo odstaveno vozidlo obviněného (přičemž tato místa nebyla nikterak vzdálena v místě ani v čase), nebylo nalezeno žádné jiné havarované vozidlo, jež by muselo vykazovat známky, ať již střetu s vozidlem poškozených, či kolize s vozidlem obviněného, a bylo by s největší pravděpodobností neprovozuschopné, ani nebyly zaznamenány poznatky o nějakém jiném místu nehody, jež by na silnicích v okolí při prováděném pátrání po vozidle účastném nehody muselo být ze strany policejního orgánu zaznamenáno, není to zapříčiněno pochybením v postupu policie, nýbrž skutečností, že další dopravní nehoda krom střetu s vozidlem poškozených existuje jen v představách a argumentaci obviněného, důkazně absolutně nepodložené, nikoliv v reálném světě.

 

19. Existenci brzdné dráhy po pneumatice pravého předního kola na místě nehody po střetu s vozidlem Toyota je velice snadno vysvětlitelná tím, že vozidlo obviněného o pravou přední pneumatiku nepřišlo ihned po nehodě a po určitou dobu pravé přední kolo vozidla Seat bylo do pneumatiky nadále obuto. S jistotou nelze ani tvrdit, že by pneumatika musela být nevyhnutelně poškozena v důsledku střetu s jiným vozidlem. K degradaci pneumatiky každopádně došlo postupně během následné jízdy a podstatnou příčinou zničení pneumatiky mohlo být i dření o součásti nabourané části vozidla obviněného. To by vysvětlilo i to, proč obviněný mohl ujet ještě 1 500 m, než o zbytky pneumatiky definitivně přišel (nutno zdůraznit, že nepřišel o kolo). Až po ztrátě běhounu pneumatiky také pochopitelně začalo docházet na trase vozidla řízeného obviněným na styčném místě disku pravého předního kola vozidla a vozovky k zanechávání výrazných dřecích stop, přičemž toto dření nemohlo skončit jinak než úplným obroušením disku kola. Nebylo důkazně podloženo, že k masivnímu proražení kola kolidujícího vozidla, jež z místa nehody ujelo, došlo skutečně při střetu s vozidlem Toyota Starlet. Ani toto vozidlo řízené poškozeným přitom o pneumatiku nepřišlo. O uvedeném (o masivním proražení pneumatiky a jejím zničení) nesvědčí ani výpověď svědka T. R.. Jím uváděné jiskření při jízdě ujíždějícího vozidla totiž mohlo při spěchu, s jakým se jeho řidič jal ujíždět z místa nehody, vzbuzovat zdání, že pochází od kola vozidla, přičemž mohlo klidně vznikat od kontaktu vozovky s jinou součásti vozidla z jeho degradované pravé přední části, například i od nějakého plechu či tvrzeného plastu. Nelze pominout, že svědek měl na vše vteřinu a byl oslněn světly projíždějícího vozidla, jak sám vypověděl. Ve skutečnosti provedené důkazy svědčí bez důvodných pochybností o tom, že kolidující vozidlo s vozidlem poškozených na ul. XY bylo jednoznačně vozidlo obviněného, které také obviněný z toho důvodu musel odstavit v místě, kde bylo nalezeno.

 

20. Za ryze procesní námitky považoval výhrady proti závěrům týkajícím se ztotožnění osoby řidiče vozidla Seat Alhambra. Odmítl, že by služební pes mohl jít po stopě zasahujících policistů či po stopě obviněného pohybujícího se po zpáteční cestě. Kromě obviněného při odchodu od odstaveného vozidla k místu, kde byl nalezen policejní hlídkou, a poté služebního psa následovaného psovodem se nikdo jiný po zájmové stopě nepohyboval. S výjimkou psovoda se ostatní příslušníci policie a na zpáteční cestě i obviněný pohybovali mezi uvedenými místy za použití služebních vozidel policie.

 

21. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka proti způsobu, jakým soud prvního stupně popsal skutek ve svém odsuzujícím rozsudku, neboť jde o námitku výsostně procesní. Upozornil však, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a v prvé řadě pro rozsudek je významný především skutek a nikoliv jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoliv ohledně popisu skutku. Obviněný v dovolání zjevně nesprávně zaměňuje popis skutku (jak byl naformulován v rozsudku soudu prvního stupně) s pojmem skutek.

 

22. Připomněl, že trestní řád ve svém § 120 odst. 3 k obsahovým náležitostem rozsudku stanoví k výroku pouze to, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Požadováno je tudíž vyjádření trestného činu jednak v právní větě, jednak ve větě skutkové. Ta musí vyjadřovat stručně a výstižně žalovaný skutek uvedením konkrétních údajů týkajících se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Skutková  věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, aby jednotlivé části popisu skutku odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o obsahu výroku, kterým se obviněný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, lze dovodit, že takovýto výrok je nedělitelný. Nelze oddělit právní větu od věty skutkové. Není tedy možné, aby takovýto výrok byl obsažen rozděleně ve dvou různých rozsudcích, byť i na sebe úzce navazujících. Trestní řád však již nestanoví, jakým konkrétním způsobem má být samotná skutková věta koncipována. Neexistuje omezení v tom, zda se má jednat o jedno složité souvětí či o několik samostatných vět (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016). Soudní praxe dospěla k závěru, že pokud soud popsal v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku více skutků tak, že jejich popis sloučil do jediného bodu tohoto výroku, je to z hlediska přehlednosti výroku nevhodné, avšak není to vadou, která by sama o sobě vyžadovala zrušení rozsudku z důvodu, že nějaký výrok chybí nebo je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Způsob popisu více skutků, který zvolil soud, nic nemění na tom, že šlo o více skutků, a tedy o vícečinný souběh trestných činů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 208/2017).  Podle státního zástupce tak není důvod, aby opačný případ, kdy soud v případě jednočinného souběhu dvou trestných činů jeden skutek rozvede zvlášť do dvou částí tak, aby skutkové vyjádření jednoho z trestných činů ze souběhu přiřadil přímo k odpovídající právní větě a k právní větě zosobňující slovní vyjádření druhého trestného činu zvlášť přiřadil druhou část skutkové věty, byl shledán nesprávným. Soud musí respektovat jen to, že takto může postupovat jen v rámci jednoho rozhodnutí a takto formulovaný výrok nesmí rozdělit do více samostatných rozhodnutí. Současně musí výslovně vysvětlit, že skutek posoudil jako jednočinný souběh dvou trestných činů, což Okresní soud v Opavě splnil (bod 16. odůvodnění jeho rozsudku).

 

23. Za námitky podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil část výtek, v nichž dovolatel uplatnil situace, které by měly vést k závěru o uplatnění tzv. výluk z trestní odpovědnosti. Trestní odpovědnost podle § 151 tr. zákoníku nelze totiž vyvozovat v případě, kdy pomoc nebyla poskytnuta proto, že by to znamenalo nebezpečí pro jejího potenciálního poskytovatele, resp. pro jiného. Okolnosti, na něž obviněný poukázal, tzn. opilost viníka, hrozící odhalení viníka nehody s odkazem na zákaz sebeobviňování a skutečnost, že u poškozených zastavilo jiné vozidlo a jeho řidič potřebnou pomoc poskytl, však pod takové nebezpečí podřadit nelze. Uvedl, že pro spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný. Pachatel se nemůže zbavit odpovědnosti za neposkytnutí pomoci ani tím, že jiná osoba by s jejím poskytováním eventuálně mohla započít. Zvlášť pokud si ani neověří, zda skutečně jiný řidič u nehody zastaví a zejména na jaké úrovni lze očekávat pomoc od tohoto jiného řidiče, zda disponuje lékárničkou, mobilním telefonem, aby mohl zavolat odbornou pomoc, jakého je věku a fyzických dispozic, aby mohl manipulovat s poškozenými, atd. Ani opilost v té míře, jaká byla zaznamenána u obviněného, který byl přes způsobenou dopravní nehodu pod vlivem alkoholu schopen po několik kilometrů i po nehodě řídit motorové vozidlo a před vlastní nehodou řídit vozidlo poměrně vysokou rychlostí, nemůže být faktorem, který by vyloučil trestní odpovědnost pachatele z důvodu nebezpečí hrozícího jiným osobám. I přes vlastní opilost byl totiž obviněný nepochybně schopen zmapovat situaci na místě nehody, poskytnout pomoc v případě zaklínění osob v havarovaném vozidle, zvlášť při hrozbě vznícení vozidla, telefonicky zavolat další pomoc a případně provést jednoduché akutní zdravotnické úkony, např. za účelem vytažení zapadlého jazyka, zastavení krvácení. Samozřejmě by nebylo možno požadovat, aby obviněný pod vlivem alkoholu odvezl osobně automobilem zraněné osoby k lékaři, čímž by nepochybně vystavil velkému nebezpečí nejen zachraňované, ale i další osoby.

 

24. Za okolnost znamenající nebezpečí pro sebe, při němž řidič dopravního prostředku není povinen poskytnout osobě, která při nehodě, na které měl účast, utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, nelze podle státního zástupce považovat nebezpečí ztotožnění a případného následného trestního stíhání řidiče dopravního prostředku, který dopravní nehodu zavinil, a to ani za užití odkazu na ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění. Právní povinnost poskytnout potřebnou pomoc nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování pachatele dopravní nehody k poskytování důkazů proti sobě samému. Zmíněné ústavní právo vyplývá z článku 37 odst. 1, článku 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny, dále z článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2 a 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Původně koncipovaný zákaz donucování jiného k sebeobvinění vynucováním vlastní usvědčující výpovědi je v důsledku vývoje právní praxe chápán v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat. Vždy se však jedná o nedobrovolné poskytování důkazního podkladu proti sobě v důsledku donucování, tzn. aktivního konání ze strany orgánů veřejné moci. To není možné zaměňovat s objektivně nastalými skutečnostmi, nadto v důsledku jednání samotné osoby, jež má být údajně neoprávněně donucována, a v důsledku toho jemu vzniklou právní povinností, která má předcházet vzniku dalších škod, resp. směřovat k odstranění a minimalizaci škod již nastalých, zvlášť pokud jde o škody na zdraví, které je rovněž jako právo na život a zdraví člověka ústavně chráněno.

 

25. Uzavřel, že byť většina výtek byla ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna jen formálně, vzhledem k námitkám, v nichž se obviněný dovolává naplnění negativního znaku skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

 

III. Přípustnost dovolání

 

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

 

IV. Důvodnost dovolání

 

27. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

 

28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

 

29. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

 

30. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.

 

31. K otázce případné procesní nepoužitelnosti výsledků dechové zkoušky, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další).

 

32. Nejvyšší soud se ve shodě se soudy nižších stupňů (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 8 usnesení odvolacího soudu) domnívá, že z výsledků dechové zkoušky (č. listu 142), jíž se obviněný po nehodě podrobil, lze při ustanovování skutkového děje vycházet. Odvolací soud správně upozornil na skutečnost, že byť k druhé dechové zkoušce došlo cca 30 sekund poté, co obviněný dokouřil cigaretu, je zřejmé, že k poškození měřicího systému analyzátoru alkoholu v dechu zjevně nedošlo, neboť i v případě druhé dechové zkoušky přístroj naměřil jisté hodnoty, což vypovídá o tom, že byl funkční, a mezi jednotlivými výsledky měření (1,91 g/kg a 1,82 g/kg) nebyl žádný větší rozptyl. Navíc nelze přehlédnout obviněným vytýkané sdělení Ing. Luďka Krále z Českého metrologického institutu, Oblastního inspektorátu Praha, Oddělení primární metrologie plynných směsí a certifikace referenčních materiálů (č. listu 373), který se vyjádřil k pracovnímu postupu č. 114-MP-C008-08, resp. k případnému znehodnocení výsledku dechové zkoušky provedené před uplynutím 3 minut od dokouření cigarety a k použitelnosti toliko prvního výsledku měření, a uvedl, že určitý časový odstup mezi kouřením a měřením by měl být dodržen především proto, aby cigaretový kouř nebyl vydechnut přímo do měřidla. Pokud od posledního natáhnutí cigaretového kouře do plic proběhlo několik nádechů, nebezpečí poškození měřidla a ovlivnění výsledků měření se zásadně snižuje, nehledě na to, že v případě, že by k poškození měřidla došlo, přístroj by výsledek měření neposkytl. Co se týče otázky nezbytnosti opakování dechové zkoušky, poznamenal, že opakování měření se provádí hlavně z důvodu vyloučení možnosti, že došlo ke změření toliko koncentrace alkoholu v dutině ústní a horních cestách dýchacích. Uvedené by mohlo nastat tehdy, pokud by byl těsně před měřením požit alkoholický nápoj nebo jiný nepotravinářský výrobek s obsahem alkoholu. Vzhledem k tomu, že z videozáznamu zachycujícího nejen dechovou zkoušku samotnou, ale rovněž okamžiky jí předcházející (č. listu 197), je patrno, že obviněný bezprostředně před prvním měřením žádný alkoholický nápoj nebo jiný nepotravinářský výrobek s obsahem alkoholu nepožil, jsou úvahy, že při první dechové zkoušce došlo pouze ke změření koncentrace alkoholu v dutině ústní a horních cestách dýchacích, vyloučeny. Ostatně zmíněný videozáznam ve spojení se svědeckými výpověďmi zasahujících policistů D. G. (č. listu 323-324), P. M. (č. listu 350-351) a  T. R. (č. listu 363) je relevantním podkladem pro závěr, že obviněný měl v době dopravní nehody více než 1 g/kg alkoholu v krvi. Jinak řečeno, zpochybňované výsledky dechové zkoušky nejsou jedinými důkazy svědčícími o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti.

 

33. Domněnkám obviněného, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor a skutkové závěry jím konkretizované v dovolání jsou svévolné, dovolací soud taktéž nepřisvědčil. Nelze přehlédnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

 

34. Pro úplnost je nicméně vhodné doplnit, že soudy obou stupňů se se všemi obviněným namítanými otázkami (zda vozidlo Seat Alhambra specifikované ve skutkové větě výroku o vině bylo druhým kolidujícím vozidlem, zda toto vozidla řídil obviněný a zda se případně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vozidlo řídit) náležitě vypořádaly. Že vozidlo obviněného Seat Alhambra bylo tím, jež narazilo do vozidla, v němž jeli poškození L. D. a A. S., relevantně vyvodily z výpovědí svědků dopravní nehody, kteří hovořili o vyšším vozidle tmavé barvy, a ze znaleckého posudku z oboru doprava, zpracovaného znalcem Ing. Alešem Kaplánkem, Ph.D. (č. listu 99–140), korespondujícím s výpovědí tohoto znalce (č. listu 326–329) a podpořeným stopami z místa dopravní nehody a fotografiemi poškozených vozidel (č. listu 69–74, 77–89, 93–96). Ze závěrů uvedeného znaleckého posudku vyplynulo, že vozidlo Seat Alhambra specifikované ve skutkové větě výroku o vině bylo tím, jež se střetlo s vozidlem Toyota Starlet ve skutkové větě výroku o vině rovněž specifikovaným. Znalec jednoznačně vyloučil, že existovaly dvě odlišné nehody, resp. že vozidlo obviněného Seat Alhambra se účastnilo jiné nehody než té, která byla v rámci posuzovaného trestního řízení projednávána. Co se týče identifikace řidiče vozidla Seat Alhambra, soudy správně vzaly v potaz, že se obviněný nacházel v okolí tohoto vozidla, byl vystopován služebním psem (č. listu 196) a disponoval klíči od vozidla. Pokud jde o otázku míry ovlivnění alkoholem, ta, jak bylo výše naznačeno, byla zodpovězena na základě výsledků dechové zkoušky, zhlédnutého videozáznamu zachycujícího chování obviněného v průběhu provádění dechové zkoušky a rovněž na základě slyšení výpovědí zasahujících policistů. V dalším lze zcela odkázat na výstižné a přesvědčivé úvahy státního zástupce podrobně rekapitulované z jeho vyjádření v bodech 18.–20. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, poněvadž by bylo nefunkční je jen opakovat.

 

35. Nejvyšší soud stran právního posouzení skutků konstatuje, že skutková zjištění soudů spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Tím, že pod vlivem návykové látky, s hladinou alkoholu v krvi více než 1 g/kg, řídil motorové vozidlo, při jízdě narazil do jiného vozidla, jehož osádce tím způsobil zranění, vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobil dopravní nehodu a jinému ublížil na zdraví. Tím, že posléze, ačkoliv viděl, že narazil do jiného jedoucího vozidla a odhodil je do příkopu, pokračoval bez dalšího v jízdě, jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Obviněnému nic nebránilo v tom, aby zastavil, přesvědčil se o následcích svého jednání a v návaznosti na to učinil odpovídající kroky, ať už v podobě fyzické pomoci poškozeným či přivolání pomoci (sanitní vůz, policie) na místo. Sám žádná zranění neutrpěl, evidentně nepotřeboval vyhledat bezodkladné lékařské ošetření, tudíž jej nic neopravňovalo k tomu, aby od nehody ujel.

 

36. Akceptovat proto nelze ani tvrzení obviněného o existenci výluky z povinnosti poskytnout potřebnou pomoc, argumentoval-li v této souvislosti těžkým stupněm opilosti či okolností, že jako řidič kolidujícího vozidla musel vědět, že za ním jedoucí vozidlo u nehody zastavuje a potřebnou pomoc poskytne.

 

37. Argumentace těžkým stupněm opilosti představujícím formu výluky z povinnosti poskytnout potřebnou pomoc neobstojí s ohledem na aktuálně zjištěné chování obviněného a míru jeho ovlivnění alkoholem. Evidentně nelze hovořit o těžkém stupni opilosti, představující pro poškozené při poskytování pomoci daleko větší riziko než případný prospěch, jak dovozuje obviněný. Byl-li obviněný i přes způsobenou dopravní nehodu pod vlivem alkoholu schopen i nadále po několik kilometrů řídit motorové vozidlo, byl by nepochybně způsobilý přiměřeně zareagovat i na místě činu a poskytnout adekvátní pomoc ať už ve fyzické podobě provedením jednoduchých zdravotnických úkonů, či přivoláním již dříve zmiňované pomoci. Podle konstantní judikatury skutečnost, že pachatel po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu, a místo nehody opustil proto, že jeho rozhodování bylo ovlivněno silnou opilostí (převážily jeho vlastní zájmy nad zájmem o osud poškozeného), avšak nešlo o stav, jenž by bylo možno označit za nepříčetnost, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 4 To 437/2000, uveřejněný pod č. 9/2002 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že v řízení žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného nevyvstaly, nutno jeho námitky, jimiž brojí proti závěru o své trestní odpovědnosti za přečin podle § 151 tr. zákoníku, odmítnout. 

 

38. Stejně tak nutno odmítnout jako nevěcný jeho argument, že „musel vědět, že za ním jedoucí vozidlo u nehody zastavuje a potřebnou pomoc poskytne“. Vždyť obviněný sám se o takové možnosti nepřesvědčil, neověřil, zda skutečně jiný řidič u nehody zastaví a nezískal žádný poznatek o tom, zda a nakolik bude způsobilý poskytnout potřebnou pomoc. V souladu s ustálenou judikaturou je zde k připomenutí, že pro spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr.).

 

39. Odvolací soud taktéž správně poznamenal, že nebezpečím ve smyslu § 151 tr. zákoníku není myšleno nebezpečí případného trestního stíhání. Neposkytnutí pomoci člověku, který utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě, na níž měl pachatel účast, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity a jako takové nemůže být „omluveno“ poukazem na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování (bod 15., str. 8–9 usnesení odvolacího soudu).

 

40. Za okolnost znamenající nebezpečí pro sebe, při němž řidič dopravního prostředku není povinen poskytnout osobě, která při nehodě, na které měl účast, utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, nelze ani podle dovolacího soudu považovat nebezpečí ztotožnění a případného následného trestního stíhání řidiče dopravního prostředku, který dopravní nehodu zavinil, a to ani se zřetelem na ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění (k tomu shodně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1600).

 

41. Jak vyplývá mimo jiné i ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, je dovozováno z článku 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a specielně z článku 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzoru Pátého dodatku americké ústavy z roku 1791, a je pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení („no person shall…be compelled in any criminal case to be a witness against himself“ – „nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“) byl původně interpretován v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje toliko k výslechu obviněného (podezřelého) nebo k jiné slovní komunikaci s obviněným. Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. V právní nauce je toto pravidlo vyjádřeno latinskou formulí „nemo tenetur se ipsum accusare“ („nikdo není povinen sám sebe obviňovat“, viz odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, které připojil soudce Jan Musil).

 

            42. Za aktivní jednání se v zahraniční judikatuře považuje např. napsání rukopisného textu (zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem (srov. § 104c odst. 4 tr. ř.). K provedení vyjmenovaných úkonů může být obviněný vyzván, eventuálně též předvolán či předveden, nesmí k nim však být jakkoliv donucován, nevyjímaje možnost uložení pořádkové pokuty.

 

            43. Pro věc významný je pak podle závěrů obsažených v označeném stanovisku Ústavního soudu především názor, který k právu mlčet a neobviňovat sebe samého zastává Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle jeho ustálené judikatury patří právo nevypovídat a právo nepřispívat k obvinění proti sobě samému k obecně uznávaným mezinárodním principům, které – ačkoliv nejsou v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) výslovně zmíněny – jsou samou podstatou pojmu spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že státní orgány se snaží prokázat vinu obžalovaného, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem proti vůli obviněného. V tomto směru je toto právo úzce svázáno s presumpcí neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Uplatňování zásady „nemo tenetur“ má chránit obviněného před bezprávným donucováním ze strany státních orgánů a tím přispívat k zabránění vzniku justičních omylů a k zajištění spravedlivého procesu (viz rozsudek ESLP ve věci Saunders proti Velké Británii č. 19187/91, ze dne 17. 12. 1996, rozsudek ve věci Heaney a McGuinness proti Irsku č. 34720/97, ze dne 21. 12. 2000, rozsudek ve věci J. B. proti Švýcarsku č. 31827/96, ze dne 3. 5. 2001, a další). ESLP na druhou stranu připouští, že právo mlčet a právo neobviňovat sebe sama nejsou práva absolutní a je možno je omezit určitým stupněm nátlaku, který však nesmí být „abuzivní“.

 

            44. Ve spojitosti s právem nebýt nucen obviňovat sebe samého ESLP zmiňuje dvě další jednotlivá práva, která v širším smyslu tvoří jeho podstatu, právo nebýt nucen k doznání (právo mlčet) a právo nebýt nucen přispět k vlastnímu obvinění jiným způsobem než výpovědí (objektivními či věcnými důkazy). Současně dodává, že právo neusvědčovat sám sebe je primárně spojeno s respektováním vůle obviněné osoby nevypovídat. Různý režim získávání důkazů z hlediska práva neusvědčovat sám sebe se opírá o odlišný charakter výpovědi a uvedených důkazů. Posledně jmenované existují objektivně, nezávisle na vůli obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však po něm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donucovacích úkonů. Naproti tomu výpověď, slovo, neexistuje objektivně, nezávisle na vůli obviněného, a lze je získat jen proti vůli obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psychickým donucením, tj. jen když se poníží důstojnost člověka jako svobodné bytosti (srov. B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, 1. vydání, Orac, Praha 2002, str. 187).

 

45. Pravidlo nemo tenetur je tudíž vždy třeba vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení. Nejpřesněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, kde se praví: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“ (k tomu viz odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, které připojil soudce Jan Musil).

 

46. Je-li třeba pravidlo nemo tenetur chápat jako aktivní jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení, typicky v průběhu trestního řízení, pak právní povinnost poskytnout potřebnou pomoc nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování pachatele dopravní nehody k poskytování důkazů proti sobě samému. Jak výstižně uvedl státní zástupce, o takové situaci nelze hovořit tam, kde to byla sama osoba, která svým jednáním zavdala důvod ke vzniku právní povinnosti, která má předcházet vzniku dalších škod, resp. směřovat k odstranění a minimalizaci škod již nastalých, zvlášť jde-li o škody na zdraví, které je ústavně chráněno (právo na život, právo na ochranu zdraví, jak o tom hovoří i odvolací soud v bodě 15., str. 8 usnesení odvolacího soudu).

 

47. Dovolací soud konečně nesdílí ani přesvědčení obviněného, že vytýkané protiprávní jednání bylo chybně formulováno jako dva samostatné skutky. Neztotožňuje se s jeho názorem, že správně měl být učiněn právní závěr, že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil v jednočinném souběhu s přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, resp. že jedním skutkem naplnil znaky dvou trestných činů.

 

48. V teorii přichází v úvahu dělení souběhu trestných činů, o nějž v posuzovaném případě jde, na souběh jednočinný (konkurence ideální) a vícečinný (konkurence reálná) podle toho, zda více trestných činů bylo spácháno jedním skutkem nebo více skutky, a dále na souběh stejnorodý a nestejnorodý podle toho, zda jde o více trestných činů téže skutkové podstaty nebo o více trestných činů různých skutkových podstat. Zabývat se otázkou souběhu trestných činů znamená především ujasnit si, co to je skutek, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Pojem skutek je třeba odlišovat od pojmu trestný čin. Každý trestný čin (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) musí být vždy i skutkem, ale ne každý skutek je vždy trestným činem (může být např. přestupkem nebo jiným správním deliktem, popř. i jednáním trestněprávně bezvýznamným).

 

49. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obsah pojmu „skutek“. Přestože jej trestněprávní předpisy (hmotněprávní ani procesněprávní) nedefinují, teorie i praxe soudů vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).

 

50. S pojmem „skutek“ nezbytně souvisí hmotněprávní pojem „jednota skutku“. Jednota skutku je rozhodující pro určení, zda jde o souběh jednočinný (pachatel jedním skutkem spáchá více trestných činů) nebo vícečinný (pachatel více skutky spáchá více trestných činů). Jednotu skutku lze také vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání. Jde-li o více způsobených následků významných z hlediska trestního práva hmotného, jde o jeden skutek tehdy, jestliže všechny následky byly způsobeny alespoň zčásti jedním jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/1988 Sb. rozh. tr.).

 

51. Podle Nejvyššího soudu jednání obviněného nutno vnímat jako dva samostatné skutky. V daném případě byl jednáním spočívajícím v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost je řídit, při němž došlo k dopravní nehodě a k ublížení na zdraví, ohrožen zájem na ochraně života, zdraví a majetku a porušen zájem na ochraně zdraví a majetku; jednáním spočívajícím v ujetí od způsobené nehody bez poskytnutí pomoci poškozeným pak byl ohrožen zájem na ochraně života a zdraví. Zaviněné jednání spočívající v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost je řídit, při němž byla způsobena dopravní nehoda a bylo ublíženo na zdraví, bylo kauzální pro následek obsažený ve skutkové podstatě podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; zaviněné jednání spočívající v ujetí od způsobené nehody bez poskytnutí pomoci poškozeným bylo kauzální pro následek obsažený ve skutkové podstatě podle § 151 tr. zákoníku. Z popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že na jednání obviněného je zapotřebí nahlížet jako na dva samostatné skutky naplňující dva různé delikty, mezi nimiž je vztah souběhu, a to vícečinného nestejnorodého. Obviněný dvěma skutky porušil nebo ohrozil více zájmů chráněných trestním zákoníkem; dvěma skutky spáchal více trestných činů různých skutkových podstat. Ostatně i podle ustálené judikatury, je-li pachatel stíhán obžalobou proto, že jako řidič motorového vozidla při dopravní nehodě způsobil jinému z nedbalosti újmu na zdraví a potom této osobě neposkytl potřebnou pomoc, jde o dva samostatné skutky. O každém z těchto skutků je nutno rozhodnout samostatným výrokem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1984 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 578/2013, aj.).

 

52. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

 

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

 

V Brně dne 13. 3. 2019     

            

JUDr. Věra Kůrková

 předsedkyně senátu

 

 

 

 

Diskusia