Trestnoprávna zodpovednosť verejného činiteľa za nesprávny právny názor uvedený v rozhodnutí
Aktuálny nález Ústavného súdu ČR sa zaoberá možnosťami vyvodzovania
trestnoprávnej zodpovednosti verejných činiteľov za vydanie vadných
rozhodnutí a je využiteľný aj v právnych pomeroch SR a to napríklad
nielen pri trestnom čine zneužívania právomoci verejného činiteľa podľa § 326 Tr. zák., či trestného činu marenia úlohy verejným činiteľom podľa § 327 a 327a Tr. zák., ale
aj pri trestnom čine ohýbania práva podľa § 326a Tr. zák.
Právne vety:
Nie je možné pripustiť, aby fakticky akýkoľvek iný právny názor, ktorý by sa neskôr ukázal nesprávnym, zakladal trestnú zodpovednosť osoby, ktorá ho v určitej dobe urobila a to bez ohľadu na východiská, ktoré ju k nemu viedli, pretože po nikom vybaveným rozhodovacou právomocou nie je možné vyžadovať absolútnu neomylnosť, pokiaľ nie je pri chybnom rozhodnutí preukázaný zámer, či neakceptovateľný nedbalý, excesívny, či svojvoľný prístup.
Za vadné rozhodnutie, bez ďalšieho, teda žiadny trestnoprávny postih nehrozí, pretože v právnom poriadku je zakotvený systém opravných prostriedkov, ktoré slúžia práve k tomu, aby boli napravené cestou zákona všetky vadné rozhodnutia, nech už ide o civilné, trestné, prípadne správne konanie. Uvedený systém nie je možné nerešpektovať a „hľadať“ iný spôsob, ako dosiahnuť nápravu právoplatného rozhodnutia.
Nález Ústavného súdu ČR sp. zn. III. ÚS/3296/2021 zo dňa 02.05.2023
Ústavní soud rozhodí v senátu složeném z predsedy Jirího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudcu Radovana Suchánka a Vojtecha Šimíčka o ústavní stížnosti stežovatelky I. O., zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Tešnov 1059/1, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, ze dne 13. kvetna 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020, ze dne 31. kvetna 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 a ze dne 23. listopadu 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, rozsudku Mestského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. 3 T 40/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Mestského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníku rízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Mestského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníku rízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. kvetna 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudkem Mestského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 byla porušena stežovatelčina práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. kvetna 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudek Mestského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 se ve vztahu ke stežovatelce zrušují.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
soudu.
Oduvodnení:
Skutkové okolnosti veci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znení pozdejších predpisu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stežovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochrane lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) sp. zn. 3 T 40/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stežovatelka byla obvinena, že jako vedoucí Odboru vnitrní správy M. h. m. P. vydala na základe návrhu vypracovaného M. S., právničkou a hlavní mestskou matrikárkou Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitrní správy M. h. m. P. (obvinenou spolu se stežovatelkou) dne 6. 1. 1999 rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním rízení (správní rád), ve znení platném do 30. 6. 2000 (dále jen „správní rád“), zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úradu Mestské části Praha 1 (dále jen „Úrad mestské části Praha 1“) ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98, kterým tento správní orgán nevyhovel žádosti R. C., (syna J. C. a jejího manžela E. C.), ze dne 9. 5. 1995 o pokračování v rízení o vrácení státního občanství jeho matky J. C., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvedčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve veci zjištení státního občanství podle § 24 a § 25 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znení účinném do 1. 9. 1999 (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“), a ve veci ukončení rízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úprave československého státního občanství osob národnosti nemecké a maďarské (dále jen „dekret č. 33/1945 Sb.“), tak, že J. C., roz. S., byla v dobe své smrti státní občankou Československé republiky podle § 4 odst. 2 uvedeného dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 tohoto dekretu, nebylo dosud pravomocne rozhodnuto.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. 3 T 40/2015 bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním rízení soudním (trestní rád), ve znení pozdejších predpisu (dále jen „tr. rád“), za použití § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. rádu a z duvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. rádu trestní stíhání obou obvinených pro skutek, v nemž byl u nich spatrován trestný čin marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), zastaveno, neboť stíhání bylo promlčeno. Proti predmetnému usnesení podala státní zástupkyne Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením Mestského soudu v Praze (dále jen „mestský soud“) ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 231/2015 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. rádu zamítnuta. Proti usnesení mestského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospech obvinených. Nejvyšší státní zástupce mel za to, že trestný čin, který je obvineným kladen za vinu, není promlčen vzhledem ke škode, která vznikla a nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v rámci restituce je i nadále rozhodováno ruznými institucemi. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ve vztahu k otázce, od kterého okamžiku počíná plynout promlčecí doba, je treba vycházet z názoru právní nauky i judikatury, že tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde težší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba začíná plynout teprve od vzniku účinku nebo težšího účinku. Nejvyšší soud dospel k záveru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je duvodné, proto usnesením ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015 usnesení mestského soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 231/2015 zrušil, stejne tak jako jemu predcházející usnesení obvodního soudu ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. 3 T 40/2015, a obvodnímu soudu narídil, aby vec v potrebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 3 T 40/2015 bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. rádu za použití § 188 odst. 2 tr. rádu a za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. rádu trestní stíhání obou obvinených zastaveno, neboť obvodní soud mel za zrejmé, že účelu trestního rízení bylo dosaženo. Obvodní soud uvedl, že obvinené se jednání, které je jim kladeno za vinu, mely dopustit bezmála 15 a pul roku pred zahájením trestního stíhání, v dusledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatne snížena. Uplatnení trestneprávních prostredku proto není v této veci adekvátní, zejména když jsou obvinené ohroženy trestem odnetí svobody nejvýše na tri léta, tedy nejde o trestný čin vetší závažnosti, nevylučující použití nekterého z odklonu. Vedle toho byla podle soudu u obou obvinených splnena podmínka náležitého chování po spáchání činu. Obvodní soud dále zmínil, že v dobe vydání dotčeného rozhodnutí byl účinný správní rád, který umožňoval pravomocne ukončené rízení obnovit v objektivní lhute trí let, tedy toho času existoval institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obvinených zvrátit, nicméne nebyl využit. V současné dobe pak prichází v úvahu pouze obnova rízení v návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek o spáchání trestného činu. Proti usnesení obvodního soudu podala státní zástupkyne Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením mestského soudu ze dne 13. 7. 2017 sp. zn. 67 To 224/2017 zamítnuta. Podle mestského soudu steží muže v posuzovaném prípade obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelu trestné činnosti či na výchovném a preventivním pusobení trestního rízení. Mestský soud mel za zrejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není verejný zájem společnosti na její ochrane pred pachateli trestných činu a jejich spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, kterým by bylo umožneno zvrátit rozhodnutí M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C. v dobe její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z predpokladu pro úspešné uplatnení restitučních nároku na majetek jmenované. Proti usnesení mestského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 tak, že napadené usnesení, stejne jako jemu predcházející usnesení obvodního soudu zrušil a vec prikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že význam a míru porušení chráneného zájmu v projednávané veci nelze bagatelizovat, neboť následkem je zpusobení škody v rádu desítek milionu korun spočívající ve vydání restituovaného majetku, k čemuž by nedošlo, pokud by nebylo vydáno osvedčení o státním občanství J. C. Pokud obvinené svým jednáním v rozhodné dobé skutkovou podstatu trestného činu naplnily, nelze je vyvinit jen z toho duvodu, že následné nebyly uplatnény nápravné kroky v systému, které mohly jejich nezákonné jednání eliminovat.
5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 obé obvinéné uznal vinnými trestným činem marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona a odsoudil každou k trestu odnétí svobody v trvání 3 mésícu, jehož výkon byl podmínéné odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Méstský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. rádu nové rozhodl tak, že obvinéné podle § 226 písm. b) tr. rádu zprostil obžaloby s oduvodnéním, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Méstský soud dospél k závéru, že ve vztahu k jednání obvinéných nebyla naplnéna subjektivní stránka trestného činu ve formé nedbalostního zavinéní. U obvinéných spatroval jednání v dobré víre a v této souvislosti zopakoval své v predcházejících rozhodnutích prezentované závéry. Proti tomuto rozsudku podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospéch obou obvinéných. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020-2393 byl napadený rozsudek zrušen a bylo prikázáno méstskému soudu, aby véc v potrebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu méstský soud zcela prehlédl, že si obvinéné opomnély vyrešit stéžejní predbéžnou otázku, zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem, zároveň védély, a to z plné moci, kterou udélil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udélena jako zvláštní plná moc pro jednání ve véci restitučních nároku po jeho rodičích E. C. a J. C. Z informací obsažených v udélené plné moci si musely být obvinéné védomy závažnosti véci, tedy že v návaznosti na jejich rozhodnutí muže dojít k restituci rozsáhlého majetku, nepostupovaly tak s potrebnou mírou opatrnosti. Podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit ani s konstatováním odvolacího soudu, že orgánum činným v trestním rízení inkriminované rozhodnutí M. h. m. P. neprísluší prezkoumávat, jelikož se jedná o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním rízení podle § 9 odst. 1 a 2 tr. rádu vázány rozhodnutím jiného orgánu. Z uvedeného ustanovení plyne, že orgány činné v trestním rízení nemohou rešit samostatné predbéžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v rízení ve vécech občanskoprávních, v projednávané véci však jde o rozhodnutí vydané správním orgánem ve správním rízení, jímž orgány činné v trestním rízení vázány nejsou, nehledé na to, že v prípadé obvinéných je správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení jejich viny.
6. Méstský soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 ohledné obou obvinéných ve výroku o trestu, a nové rozhodl tak, že se obé obvinéné pri nezménéném výroku o viné trestným činem marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona odsuzují podle § 159 odst. 2 tr. zákona k trestu odnétí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon se u obou obvinéných podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmínéné odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku, jinak zustal napadený rozsudek nedotčen. Méstský soud uvedl, že prehodnotil své úvahy, které ho vedly ke zprošťujícímu rozsudku, a jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospél k závéru, že vina obvinéných ve výrokové části napadeného rozsudku citovaným jednáním byla prokázána, byť rozhodnutí nalézacího soudu je co do oduvodnéní velmi stručné a na hranici prezkoumatelnosti. Proti rozhodnutí méstského soudu podaly obvinéné samostatná dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021 odmítnuta.
7. Nejvyšší soud ve svém (v poradí již čtvrtém) usnesení vyšel ze skutečnosti, že účinkem je v posuzované veci vznik škody zejména na majetku České republiky, tedy okamžik vydání majetku potomkum J. C., nikoli samotné uplatnení restitučních nároku. Jelikož o vydání majetku v rámci restitučních rízení je nadále rozhodováno ruznými institucemi, škoda technicky vzato vzniká i nadále, pričemž promlčecí doba začala bežet nejdríve od roku 2012, kdy potomkum J. C. byly v rámci restitučního rízení vydány první položky soupisu. K námitce obvinených, že jim pričítaná odpovednost za težší následek ve forme zpusobení značné škody stojí pouze na znení plné moci udelené advokátovi JUDr. Petru Haluzovi dne 13. 12. 1994, jejíž obsah (či prípadné restituční nároky) však nebylo jejich povinností blíže zkoumat, neboť mely pouze pripravit a posoudit podklady pro rozhodnutí ve veci trvání státního občanství žadatelovi matky, Nejvyšší soud uvedl, že pokud se obvinené s obsahem plné moci rádne seznámily, pak si byly vedomy toho, že se zde mohl rozvinout príčinný vztah mezi jejich jednáním (vydáním predmetného rozhodnutí) a následkem (restitučními nároky bez ohledu na jejich oprávnenost či neoprávnenost). Nejvyšší soud v této souvislosti pripomnel, že pri nedbalosti je treba, aby si pachatel alespoň mel a mohl predstavit, že se takto príčinný vztah muže rozvinout. V projednávané veci je podle Nejvyššího soudu zcela nepochybné, že bez vydání rozhodnutí Odboru vnitrní správy M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999 sp. zn. OVS 2331/98/Se by nebylo možno ze strany potomku J. C. žádat o vydání majetku v rámci restitucí, neboť potvrzení o tom, že J. C. byla držitelkou československého státního občanství, bylo v podstate podstatným predpokladem pro uplatnení restitučních nároku jejích potomku. Nejvyšší soud mel za to, že obvinené coby verejní činitelé v rámci výkonu své pravomoci nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostredku, kdy nepostupovaly s potrebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úrednících verejné správy na jejich míste a s ohledem na jejich kvalifikaci potrebnou k výkonu jim sverených úkolu, zejména pak za situace, kdy si musely být vedomy, resp. mohly a mely si být vedomy toho, že jimi vydané rozhodnutí se dotkne nejen žadatele, tj. účastníka rízení, ale ve svém dusledku zasáhne i do práv jiných subjektu. Obvinené mely v projednávané veci dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby jim bylo zrejmé, že nejde o bežný prípad a že je proto namíste postupovat s náležitou mírou obezretnosti, kterou však ve svém dusledku neprojevily. Uvedené rozhodnutí je vecne nesprávné a bylo vydáno procesne vadným zpusobem, pričemž obvinené jsou stíhány pro to, že nepostupovaly s náležitou pečlivostí a nezbytnou mírou obezretnosti, kterou bylo možno na nich coby verejných činitelích požadovat a od nich očekávat. Podstatou jednání obvinených bylo práve vydání osvedčení o státním občanství J. C., tedy otázka státního občanství (osobního stavu) J. C. je spojena s otázkou viny obvinených v rámci trestního rízení.
8. Stežovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obvodním soudem i mestským soudem bylo opakovane rozhodováno o zastavení trestního stíhání, resp. o plném zproštení viny stežovatelky. Proti rozhodnutím mestského soudu podával nejvyšší státní zástupce opakovane dovolání, kterým Nejvyšší soud celkem trikrát vyhovel, a nedal obvodnímu soudu ani mestskému soudu prostor rozhodnout jinak, než shledat stežovatelku vinnou. Mestský soud v Praze stežovatelce nakonec uložil trest odnetí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon byl podmínene odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stežovatelka je presvedčena, že zjevným cílem trestního rízení, který ostatne ani nebyl státním zastupitelstvím v prubehu rízení zastírán, bylo vytvorit podmínky pro zrušení správního rozhodnutí za každou cenu a prosadit majetkové zájmy státu, aniž by obžalobou
a následne Nejvyšším soudem byly brány sebemenší ohledy na základní práva stežovatelky.
9. Stežovatelka konkrétne namítá, že Nejvyšší soud
a) nesprávne posoudil otázku promlčení trestného činu (stežovatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, že beh promlčecí doby by se mel počítat nikoli od vydání restitučního rozhodnutí, ale až od vydání jednotlivých položek seznamu potomkum J. C.)
b) prekročil rámec dovolacího rízení, když neprípustné zasáhl do procesu hodnocení dukazu tím, že klíčové dukazy (záznam v knize ONV o vydání prozatímního osvedčení E. C. a obsah plné moci udelené R. C. svému zástupci) hodnocené obvodním soudem a mestským soudem ve prospech stežovatelky vyhodnotil v neprospech stežovatelky,
c) neprípustne dotvárel obžalobu poté, co v ní uvedená tvrzení byla v dokazování vyvrácena (nerespektování rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichove Hradci ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. VV-288/98/SV/124, o nemž obžalované nevedely), čímž Nejvyšší soud porušil zásadu nestrannosti pri rozhodování
d) neprípustne uplatnil trestní odpovednost za správní rozhodování stežovatelky.
10. Stežovatelka má za to, její jednání nevykazovalo žádné znaky svévole ani excesu, a proto je uplatnení trestní represe na prosté pochybení pri správním rozhodování porušením subsidiarity trestní represe a zásadním prulomem ve veci kriminalizace procesního rozhodování vubec, neboť je trestáno pouhé „nesprávné“ rozhodování.
Vyjádŕení účastníku rízení a replika stežovatelky
11. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádrení účastníkum a vedlejším účastníkum rízení. Ústavní soud nezasílal ústavní stížnost k vyjádrení druhé ve veci obvinené M. S., neboť je mu z úrední činnosti známo, že ta podala samostatnou ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. II. ÚS 3322/21.
12. Nejvyšší soud se ve svém vyjádrení postupne vyjádril ke všem čtyrem usnesením, které ve veci vydal. Jde-li o usnesení ze dne 23. 11. 2016, Nejvyšší soud vycházel z v té dobe respektované soudní praxe týkající se skutkových podstat, jejichž znakem je vznik majetkové škody, u nichž je nutno za okamžik spáchání činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako težší následek; teprve od tohoto momentu začíná plynout promlčecí doba. V rámci usnesení ze dne 31. 5. 2018 Nejvyšší soud prisvedčil námitce nejvyššího státního zástupce, že nebyla zcela splnena podmínka náležitého chování obvineného po spáchání činu, neboť záver o tom, že jednání obvinených naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, nebyl v rozhodnutí obecných soudu obsažen, což nejspíše nelze očekávat v situaci, kdy odvolací soud vyslovil záver, že se v rámci vedeného trestního rízení jedná toliko o snahu státu dosáhnout odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud zdurazňuje, že obe obvinené zcela odmítaly trestní podstatu svého jednání, stežovatelka označila trestní rízení za účelové a uvedla, že predmetný skutek není trestným činem. Nejvyšší soud prisvedčil také tomu, že i když existence institutu obnovy správního rízení nebylo využito, což je možno označit jako selhání na strane státu, nelze pripustit, aby prípadná participace dalšího orgánu zbavila obvinené jejich odpovednosti za jimi vyhotovené nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší soud poukázal rovnež na to, že časové hledisko, resp. dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, není možno zohledňovat pri rozhodování o vine obvineného, ale toliko a práve pri rozhodování o trestu, jeho druhu a výmere. V usnesení ze dne 13. 5. 2020 se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že obvinené jednaly prinejmenším v nevedomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) tr. zákona, neztotožnil se naopak s nekterými dovolacími námitkami týkajícími se zejména technických možností, které v uvedené dobe mely obvinené k dispozici, a trval na záveru, že selhání mechanismu nápravy obvinené automaticky nezbavuje jejich odpovednosti. Z výše uvedených duvodu Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatnenost.
13. Mestský soud ve svém vyjádrení plne odkázal na oduvodnéní svého rozsudku.
14. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že postup orgánu činných v trestním rízení byl ústavne souladný a nepredstavoval porušení stežovatelčiných ústavne zaručených práv. Argumentace stežovatelky obsažená v ústavní stížnosti predstavuje ve své podstate pouze polemiku s výkladem podústavního práva a obecnými soudy učinenými skutkovými zjišteními, jež z mezí ústavního práva nevybočily. Nejvyšší státní zastupitelství zopakovalo své závery týkající se počátku promlčecí doby (odvíjející se od doby, kdy byly potomkum J. C. v restitučním rízení vydány první položky soupisu), podmínky pro fakultativní zastavení trestního stíhání [splnení podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. rádu], otázku plné moci a státního občanství manžela J. C. (které stežovatelka v dovolání neuplatnila, pročež je možné na ne nahlížet v rízení o ústavní stížnosti jako na neprípustné argumentační novum), kritéria opatrnosti spočívající v obstarání si informací od Okresního úradu v Jindrichove Hradci (dusledek iniciativy verejné žaloby) a podmínek pro uplatnení zásady subsidiarity trestní represe (které nebyly v dané trestní veci naplneny), a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevne neopodstatnenou odmítl, poprípade zamítl.
15. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 má ústavní stížnost za neduvodnou, neboť žádným z napadených rozhodnutí nebylo zasaženo do základních ústavne zaručených práv stežovatelky. K otázce promlčení obvodní státní zastupitelství odkázalo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 a ztotožňuje se se záverem, že v dané veci k promlčení nedošlo. Obvodní státní zastupitelství rovnež neprisvedčilo námitce stežovatelky, že by Nejvyšší soud neprípustne zasáhl do hodnocení dukazu či dokonce dotvárení obžaloby, když pouze učinil hmotneprávní posouzení veci odlišne od soudu nižší instance, nijak však nezasahoval do skutkových zjištení soudu nižšího stupne, nijak je nemenil ani nevnutil soudum nižšího stupne své vlastní hodnocení dukazu, jak tvrdí stežovatelka. Obvodní státní zastupitelství proto navrhuje, aby byla stežovatelkou podaná ústavní stížnost odmítnuta.
16. Mestské státní zastupitelství ani obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádrily.
17. Ústavní soud zaslal stežovatelce uvedená vyjádrení na vedomí a k prípadné replice. Stežovatelka považuje za šokující vyjádrení Nejvyššího soudu, který s odkazem na nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), usnesení ze dne 23. 9.2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 a nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), dostupné stejne jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz, uvedl, že je mu na základe dovolání nejvyššího státního zástupce umožnen prulom do skutkových zjištení soudu prvního, potažmo druhého stupne za situace, kdy „soudy pochybily zpusobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráneny predpisy nejvyšší právní síly“. Poukazuje-li Nejvyšší soud na „situace, kdy se nesprávná realizace dukazního rízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu“, jde o prekrucování nejen citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, ale také samotné podstaty základních lidských práv a svobod obecne, jejichž subjektem je, a to zejména v trestním rízení, jednotlivec. Zabýval-li se totiž Ústavní soud otázkou, zda muže ingerovat do činnosti obecných soudu v oblasti dukazního rízení, vždy se jednalo o ingerenci za účelem ochrany základních práv a svobod jednotlivce (odsouzeného stežovatele), zatímco Nejvyšší soud navozuje hypotézu, že nižší soudy porušily právo verejné žaloby na spravedlivý proces, a proto Nejvyšší soud musel učinit prulom do procesu hodnocení dukazu provedeného nižšími soudy. Stežovatelka je presvedčena, že stát není subjektem, jemuž by v trestním rízení príslušela ústavneprávní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Procesní predpoklady rízení pred Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnení procesních predpokladu rízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávnenou stežovatelkou, která byla účastnicí rízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání príslušný; stežovatelka je právne zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je prípustná, neboť stežovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostredky k ochrane svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení duvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud v první rade konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudu, do níž je oprávnen zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny stežovatelovy základní práva a svobody chránené ústavním porádkem České republiky. K porušení ústavním porádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, použijí-li orgány verejné moci nesprávne právní normy, takže se právní závery v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjišteními [srov. napr. nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 401/98 (N 3/13 SbNU 11)].
20. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 3 T 40/2015 Ústavní soud dospel k záveru, že ústavní stížnost je duvodná, když prisvedčil námitce stežovatelky o porušení jejích ústavne zaručených práv a svobod, které spočívalo v tom, že ji obecné soudy shledaly vinnou ze spáchání trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Ústavní soud se ztotožnil se stežejní námitkou stežovatelky, že obecnými soudy nebylo naplnení znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci verejného činitele podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona prokázáno. Právní záver obecných soudu o tom, že jednání stežovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, je v extrémním rozporu se skutkovými zjišteními obecných soudu. Nelze proto než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkum, jež je v rovine podústavního práva zavazují podle zásady volného hodnocení dukazu (§ 2 odst. 5 a 6 tr. r.) a neprípustným zpusobem tak zasáhly do procesu hodnocení dukazu.
21. Podle § 159 odst. 1 tr. zákona platí, že úrední osoba, která pri výkonu své pravomoci z nedbalosti zmarí nebo podstatne ztíží splnení duležitého úkolu, bude potrestána odnetím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Tohoto nedbalostního trestného činu, jehož objektem je zájem společnosti na rádném a zákonném pusobení orgánu verejné moci a na činnosti jejich úredních osob v souladu s jim sverenými pravomocemi a v mezích techto pravomocí, se dopustí úrední osoba, která svým nedbalým jednáním nebo opomenutím zpusobí zákonem predpokládané dusledky pri výkonu své pravomoci, tedy zmarí splnení duležitého úkolu (jehož duležitost je nutno posoudit zejména z hlediska jeho společenského významu a dopadu jeho prípadného nesplnení), či jeho splnení podstatne ztíží.
22. Stežovatelce byly v obžalobe kladeny za vinu následující zpusoby jednání (mající predstavovat zmarení splnení duležitého úkolu) spočívající v tom, že
- jako vedoucí Odboru vnitrní správy M. h. m. P. vydala na základe návrhu vypracovaného M. S. rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 správního rádu zrušila rozhodnutí Odboru matrik Úradu mestské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98 a zároveň rozhodla, že J. C. byla v dobe své smrti státní občankou Československé republiky, fakticky tedy vydala osvedčení o státním občanství, ačkoli jediným vecne príslušným orgánem k vydání osvedčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. pouze Úrad mestské části Praha 1 ,
- pričemž pri vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci dekretu č. 33/1945 Sb. (kdy vedela či vzhledem ke svému pracovnímu zarazení mela vedet, že J. C. v dobe podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Úradu mestské části Praha 1, jež mela k dispozici) a v rozporu s § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 správního rádu rozhodla bez zjištení presného a úplného skutečného stavu veci.
23. Konkrétne bylo stežovatelce kladeno za vinu, že se ve svém rozhodnutí nevyporádala se shora citovaným stanoviskem Ministerstva vnitra, neproverila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v dobe její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečne československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichove Hradci ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovelo žádosti R. C. o vydání osvedčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C.
24. Stežovatelce bylo také kladeno za vinu, že jí z plné moci ze dne 13. 12. 1994 udelené R. C. JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Úradu mestské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, bylo známo, že rozhodnutí osvedčující, že J. C. byla v dobe své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky pri uplatnení restitučního nároku, a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou
úspešného uplatnení restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují nekteré otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úprave vlastnických vztahu k pude a jinému zemedelskému majetku, ve znení zákona č. 93/1992 Sb.
25. Obvodní soud poté, co obe jeho predchozí rozhodnutí, kterými trestní rízení v dané veci zastavil, byla zrušena Nejvyšším soudem, dospel v rozsudku ze dne 2. 4. 2019 k záveru, že stežovatelka naplnila výše uvedeným jednáním jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když jako verejný činitel pri výkonu své pravomoci z nedbalosti zmarila splnení duležitého úkolu a zpusobila takovým činem značnou škodu.
26. Své závery obvodní soud predestrel v podstate ve trech bodech svého rozsudku (27 - 29) na stránce a pul písemného vyhotovení. Obvodní soud vyšel z toho, že stežovatelka nepopírá, že by vydala predmetné rozhodnutí. Ohledne záveru, že toto rozhodnutí bylo chybné, vyšel obvodní soud z výpovedi svedka P., který pracoval na Ministerstvu vnitra na úseku státního občanství od kvetna 2003 do prosince 2014, a který uvedl, že rozhodnutí bylo chybné z duvodu procesních (když magistrát jako odvolací orgán ve správním rízení pouze mohl rozhodnutí prvního stupne zrušit a vrátit zpet se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí, neboť k vydání osvedčení nebo potvrzení o státním občanství byl príslušný pouze Úrad mestské části Praha 1), i po vecné stránce, neboť J. C. byla již v dobe vydání tohoto rozhodnutí mrtvá, a proto nemohla složit státoobčanský slib, pričemž účinky takového rozhodnutí jsou spojeny se složením tohoto slibu. Obvodní soud poukázal na § 3 dekretu č. 33/1945 Sb., podle kterého nemuže československé státní občanství nabýt žadatel, který již zemrel, neboť nemá v okamžiku vydání rozhodnutí právní subjektivitu, a na zákon č. 40/1993 Sb., podle kterého príslušným k vydání osvedčení o státním občanství byl pouze Úrad mestské části Praha
1.
27. Obvodní soud z listinných dukazu - zejména pracovních smluv, dovodil, že stežovatelka byla v postavení verejného činitele, za kterého se podle § 89 odst. 9 tr. zákona považuje pachatel, který je volený funkcionár nebo jiný odpovedný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo príslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, podílející se na plnení úkolu společnosti a státu a používající pritom pravomoci, která mu byla v rámci odpovednosti za plnení úkolu sverena. Byla splnena i podmínka trestní odpovednosti verejného činitele, kdy se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovedností. Trestný čin spáchala stežovatelka podle obvodního soudu z nedbalosti nevedomé podle § 5 písm. b) tr. zákona, neboť nevedela, že svým jednáním muže takové porušení zákona zpusobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním pomerum (a zejména ke svým odborným znalostem) vedet mela a mohla.
28. Z výše uvedeného je zrejmé, že obvodní soud ve svém rozsudku v podstate pouze zopakoval v obžalobe uvedený popis jednání, kterého se mela stežovatelka dopustit, nikterak se však nezabýval otázkou naplnení jednoho ze znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zákona, tedy zmarení duležitého úkolu. Predmet takového úkolu, natož pak jeho duležitost ve smyslu společenského významu, nebo významu z hlediska státu či úradu, v nemž byla stežovatelka činná, nebyl nikterak obvodním soudem v odsuzujícím rozsudku zkoumán ani definován. Za plnení duležitého úkolu pritom nemuže být považována pouhá skutečnost, že se stežovatelka v postavení verejného činitele podílela na plnení úkolu společnosti a státu a vykonávala pritom pravomoc, která jí byla v rámci odpovednosti za plnení techto úkolu sverena. Z oduvodnení rozsudku obvodního soudu je zrejmé, jakého konkrétního jednání se mela stežovatelka dopustit, že se tohoto jednání dopustila v souvislosti s výkonem své pravomoci, avšak duležitost úkolu, který pri výkonu své činnosti zmarila, a který by odlišoval danou situaci od bežného správního rozhodování státního úredníka, vysvetlena nebyla.
29. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 za takový úkol považuje povinnost stežovatelky, dbát pri rozhodování o žádosti R. C. o vrácení státního občanství jeho matce J. C. na to, aby se tak delo v souladu s tím, co bylo účelem dekretu č. 33/1945 Sb. a institutu státního občanství se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Splnení tohoto úkolu, který má (bez bližšího oduvodnení) povahu duležitého úkolu, stežovatelka podle Nejvyššího soudu posuzovaným jednáním zmarila. Ústavní soud má za to, že rozhodování verejného činitele v souladu s právními predpisy je jeho zákonnou povinností, a prípadné porušení této povinnosti v rámci bežné rozhodovací činnosti samo o sobe nemuže predstavovat naplnení skutkové podstaty predmetného trestného činu, který se vztahuje jen na závažné prípady porušení povinnosti verejného činitele. Uvádí-li Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2018, že význam a míru porušení chráneného zájmu v projednávané veci nelze bagatelizovat, neboť následkem je zpusobení škody v rádu desítek milionu korun spočívající ve vydání restituovaného majetku, k čemuž by nedošlo, pokud by nebylo vydáno osvedčení o státním občanství J. C., nelze než konstatovat, že zpusobená škoda, která mela být jednáním stežovatelky zpusobena, je již promítnuta do kvalifikace trestného činu, kdy stežovatelka byla uznána vinou, že jako verejný činitel pri výkonu své pravomoci z nedbalosti zmarila splnení duležitého úkolu a zpusobila takovým činem značnou škodu. Ústavní soud se ohledne otázky významu úkolu, který mely obe obvinené zmarit, shoduje se záverem mestského soudu vyjádreným v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, že na predmetné rozhodnutí je nahlíženo orgány činnými v trestním rízení jako na zásadne významnejší práve pro následne uplatnená majetková práva právními nástupci J. C.
30. Ústavní soud v rízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v trestním rízení není oprávnen zkoumat vecnou správnost rozhodnutí vydaného stežovatelkou, a to tím spíše, že ve veci nebyly z duvodu na strane státu vyčerpány všechny dostupné opravné prostredky, jak bude pojednáno dále. Pro danou vec je však podstatné, zda stežovatelka pri výkonu své pravomoci porušila své povinnosti tak závažným zpusobem, který by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti. Stežovatelka v podání vysvetlení policejnímu orgánu uvedla, že si na daný prípad nevzpomíná (usnesení o zahájení trestní stíhání bylo vydáno více než 15 let po vydání predmetného rozhodnutí), po seznámení s obsahem trestního spisu i podkladového materiálu včetne spisu ze správního rízení pak ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádrila nesouhlas s tím, že by predmetné rozhodnutí melo být procesne a vecne nesprávné. Stežovatelka obsáhle vysvetlila, proč považuje rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 za nesprávné, proč má stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 1998 č. j. VS/2-51/5403/94 za rozporné se závery nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71) a zduraznila, že jí vydané rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího orgánu ve veci zjištení státního občanství, nikoli rozhodnutím ve veci vydání osvedčení o státním občanství, takové rozhodnutí mohl vydat pouze Úrad mestské části pro Praha 1.
Stežovatelka taktéž uvedla, že procesní ani vecná správnost predmetného rozhodnutí nebyla až dosud nikdy nikým namítána, a to ani v prubehu jednotlivých restitučních rízení.
31. Z obsahu správního spisu Úradu mestské části Praha 1 sp. zn. 4225/1998 vyplývá, že žadatel R. C. podal dne 9. 5. 1995 „žádost o pokračování v rízení o vrácení státního občanství podle § 3 a 4 dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb.“. Úrad mestské části Praha 1 poté, co shromáždil potrebné listiny, se obrátil dne 21. 9. 1995 na Ministerstvo vnitra, civilneprávní úsek, s žádostí o posouzení celého prípadu. Ministerstvo vnitra odpovedelo dopisem ze dne 17. 8. 1998, že zastává stanovisko, že nelze pokračovat ve správním rízení u osoby zemrelé, resp. rozhodovat o vrácení nebo nevrácení státního občanství J. C. Ministerstvo vnitra vyšlo ze skutečnosti, že ve lhute od 10. 8. 1945 - 10.
2. 1956 mohly podat žádost o navrácení československého občanství pouze manželky československých státních občanu, kterí nepozbyli československé státní občanství podle § 1 odst. 1 a 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že J. C. nebyla v dobe podání žádosti manželkou československého státního občana, mohla podat žádost ve lhute, jejíž počátek byl stanoven podle § 3 dekretu č. 33/1945 Sb. s odkazem na vyhlášku č. 76/1948 Sb. dnem 16. 4. 1948. Protože J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství dne 7. 2. 1946, tedy pred počátkem stanovené lhuty, nebylo o ní z tohoto duvodu podle Ministerstva vnitra nikdy rozhodnuto. Ministerstvo vnitra současne instruovalo Úrad mestské části Praha 1, aby za situace, kdy ve správním rízení nelze pokračovat, posoudilo žádost o pokračování v rízení o vrácení státního občanství podle § 3 a 4 dekretu č. 33/1945 Sb. jako žádost o zjištení státního občanství a vydání osvedčení o státním občanství České republiky, a vydalo rozhodnutí podle § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb. Úrad mestské části Praha 1 se rídil názorem Ministerstva vnitra a dne 10. 9. 1998 rozhodl, že „žádosti o vydání osvedčení o státním občanství České republiky se nevyhovuje“.
32. Stežovatelka, která prezkoumávala uvedené rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1
v odvolacím rízení, se neztotožnila s jeho záverem, že J. C. v dobe, kdy podala žádost o vrácení československého státního občanství (7. 2. 1946), nebyla manželkou
československého státního občana. Tuto skutečnost dovodila stežovatelka z toho, že manžel J. C. E. C. podal dne 26. 11. 1945 žádost za zachování občanství ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 dekretu č. 33/1945 Sb., podle kterého osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zustaly verny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národum českému a slovenskému a buď se činne zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpely pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství, pričemž až do vyrízení žádosti se tyto osoby považují za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úrad osvedčení o okolnostech, uvedených v predchozím odstavci. Stežovatelka s odkazem na zápis v knize evidence žádostí ve vecech státního občanství podaných Okresnímu národnímu výboru v Jindrichove Hradci, kde je u jména E. C. na jednom rádku k poznámce „zachování čsl. státního občanství“ uvedeno „vydáno žadateli 17. XI. 45“, v druhém rádku k poznámce „osvedčení dle § 2 odst. 2 dekretu“ opet „vydáno žadateli 17. XI. 45“ dovodila, že manžel J. C. E. C. ve smyslu § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. žádost o zachování československého státního občanství podal, a osvedčení o okolnostech uvedených v § 2 odst. 1 mu bylo vydáno. Stežovatelka se ve svém rozhodnutí ztotožnila s názorem žadatele, že správní rízení zahájené na základe žádosti J. C. ze dne 9. 2. 1946 není možné ukončit pouhou poznámkou ze dne 22. 10. 1947 ve spise o tom, že je dlužno žádost považovat za bezpredmetnou z duvodu dobrovolného odsunu žadatelky do Rakouské republiky. Stežovatelka proto dospela k záveru, že nebylo-li o rádne podané žádosti o vrácení československého státního občanství paní J. C. pravomocne rozhodnuto, byla v souladu s § 4 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. považována za československou státní občanku. Podle citovaného ustanovení dekretu žádosti, které podají manželky a nezletilé deti československých státních občanu, jest posuzovati blahovolne, a až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za československé státní občany.
33. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 konstatuje, že stežejním duvodem pro vedení rízení proti obvineným není jejich právní názor, nýbrž nesprávne vedené rízení, kdy rozhodly bez zjištení podstatných skutkových okolností, v dusledku čehož pak dospely k nesprávnému právnímu názoru. Je-li stežovatelce vyčítáno, že neproverila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, je již z obsahu jejího rozhodnutí na první pohled patrné, že z hlediska nároku kladených na oduvodnení rozhodnutí správního orgánu a spolehlive zjišteného stavu veci vykazuje vyšší kvalitu, než pro vec zásadní rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1, který v tak složité a výjimečné veci (jak je taktéž zdurazňováno Nejvyšším soudem), v níž bylo provádeno šetrení dobovými listinami a byly aplikovány dríve platné i nyní účinné právní predpisy, vydal rozhodnutí v rozsahu jedné a pul stránky, z toho v části oduvodnení vztahující se k meritu veci v rozsahu 21 rádku. Ostatne o kvalite vydaného rozhodnutí svedčí i to, že šlo o doslovný prepis stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 1998. Naopak stežovatelkou vydané rozhodnutí netrpí nedostatkem oduvodnení, když je v nem uveden obsah prvostupňového rozhodnutí, podstata odvolacích námitek, ustanovení, podle nehož je rozhodováno, skutečnosti, které byly zjišteny ze spisu Úradu mestské části Praha 1 a z provedeného šetrení v Archivu hlavního mesta Prahy, dále následuje právní vyhodnocení a záver o tom, že tehdejší správní rízení o zachování či vrácení československého státního občanství nebylo možné ukončit bez rádného rozhodnutí a oznámení účastníku pouhou poznámkou ve spise, tudíž byla J. C. podle § 4 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. v dobe své smrti státní občankou Československé republiky, neboť za jejího života nebylo o její žádosti o vrácení československého státního občanství rozhodnuto, a bylo ji tedy nutno považovat podle citovaného ustanovení za československou státní občanku.
34. Ústavní soud souhlasí se záverem mestského soudu, vyjádreném v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, že ze spisového materiálu nevyplývá záver, že by obžalované pri své činnosti postupovaly nedbale bez rádného zjišťování skutkového stavu, jak je jim kladeno za vinu, neboť jejich postup nelze označit za svévolný či excesivní, když jimi provedené hodnocení zajištených dokumentu pri použití rozhodné právní úpravy, tedy predevším dekretu č. 33/1945 Sb., má svou logiku a jejich právní výklad, který je projevem právního názoru, nelze považovat za vyloučený. Ústavní soud se ztotožňuje s mestským soudem také v tom, že ani prípadná nesprávnost záveru obžalovaných jako úredních osob nemuže bez dalšího zakládat jejich trestní odpovednost za prijatý postup a rozhodnutí.
35. Jde-li o „stanovisko“ Ministerstva vnitra, to nebylo pro stežovatelku nikterak závazné, šlo pouze o prípis označený jako „J. C. - státní občanství - žádost o stanovisko“ reagující na žádost Úradu mestské části Praha 1 o posouzení veci (adresovaný tomuto správnímu orgánu, nikoli M. h. m. P.), a nebylo povinností stežovatelky se s ním jakkoli vyporádat. Ostatne z obsahu predmetného rozhodnutí vydaného stežovatelkou je zrejmé, že se nikterak nevymezovala proti záveru (výroku) rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1 o vydání či nevydání osvedčení o státním občanství, nýbrž se držela predmetu rízení vymezeného žadatelem, který žádal o pokračování v rízení o vrácení státního občanství podle § 3 a 4 dekretu č. 33/1945 Sb., a jeho odvolacích námitek, které smerovaly proti záveru, že v tehdy zahájeném správním rízení o vrácení státního občanství již nelze pokračovat.
36. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na správní rízení vedené ve veci manžela J. C. E. C., o jehož žádosti o zachování československého státního občanství ze dne 13. 11. 1945 nebylo taktéž za jeho života rozhodnuto. Z listin založených v soudním spise vyplývá, že dne 19. 1. 1995 požádal R. C. Okresní úrad v Jindrichove Hradci o pokračování v rízení ve veci zachování státního občanství jeho otce E. C. (tak jako v nyní posuzované veci požádal dne 9. 5. 1995 u Úradu mestské části Praha 1 o pokračování v rízení o vrácení státního občanství jeho matce J. C.). Dne 27. 1. 1995 mu Okresní úrad v Jindrichove Hradci sdelil, že v současné dobe již rízení nemuže pokračovat, a že žádost o zachování či vrácení státního občanství byla s konečnou platností vyrešena zákonem č. 34/1953 Sb. a že vec se odkládá. Dne 22. 2. 1995 pak Okresní úrad v Jindrichove Hradci dále sdelil, že nelze vést rízení o státním občanství osoby zemrelé, a že pro sebe považuje rízení za uzavrené. Žadatel se pak s odvoláním na § 50 správního rádu obrátil na Ministerstvo vnitra s žádostí, aby ve veci rozhodlo. Ministerstvo vnitra pouze sdelením ze dne 22. 2. 1996 č. j. II/s-OSOM/51/5403/95 konstatovalo, že „rozhodnutí o žádosti je pro stežovatele nepríznivé“. Žadatel podal proti takovému postupu Ministerstva vnitra ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhovel a nálezem sp. zn. IV. ÚS 114/1996 vyslovil, že Ministerstvu vnitra se zakazuje, aby svou nečinností pokračovalo v porušování práva zaručeného čl. 36 odst. l Listiny. Na základe tohoto nálezu Okresní úrad v Jindrichove Hradci provedl o žádosti nové rízení, žádost pritom posoudil jako žádost o zjištení státního občanství E. C. a vydání potvrzení podle § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., a rozhodnutím ze dne 6. 3. 1998 č. j. VV-288/98-Sv/124 (jehož nerespektování je taktéž stežovatelce kladeno za vinu) žádosti nevyhovel. Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel odvolání k Ministerstvu vnitra, které rozhodnutím ze dne 17. 6. 1998 č. j. VS/2- 51/5403/94 odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Žadatel napadl rozhodnutí Ministerstva vnitra žalobou, které Vrchní soud v Praze vyhovel a rozsudkem ze dne 19. 10. 2000 č. j. 7 A 51/98-42 napadené rozhodnutí zrušil a vec vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu rízení s tím, že uložil Ministerstvu vnitra pokračovat v rízení o puvodní dekretální žádosti a postupovat tak v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2002 č. j. VS-5403/51/2-94 byla podle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. žádost R. C. o zachování státního občanství E. C. zamítnuta. Rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr vnitra rozhodnutím ze dne 17. 2. 2005 č. j. VS-335/RK/3-2004 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel žalobu, která byla rozsudkem Mestského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005 č. j. 11 Ca 82/2005-87 zamítnuta, stejne tak jako kasační stížnost proti tomuto rozsudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007 č. j. 3 As 8/2006-136). Usnesením ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1658/07 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu).
37. Jakkoli tedy bylo po více než dvanácti letech soudních a správních rízení rozhodnuto, že žádost R. C. o zachování státního občanství E. C. se zamítá, je pro vec podstatné, že jak závery rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichove Hradci ze dne 6. 3. 1998, tak závery stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 1998 uplatnené následne v rozhodnutí Úradu mestské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, že nelze v rízení o puvodne podané žádosti o pokračování v rízení o vrácení státního občanství pokračovat, které stežovatelka podle Nejvyššího soudu nezákonne ignorovala, byly následne shledány Vrchním soudem jako vadné a nerespektující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/1996. Ústavní soud nadto dává za pravdu mestskému soudu, jenž v rozsudku ze dne 26. 8. 2020 uvedl, že obžalované nemély možnost zjistit, že bylo vydáno rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichové Hradci ze dne 6. 3. 1998, když uvedené rozhodnutí nebylo součástí správního spisu Úradu méstské části Praha 1, který mély k dispozici, a nebylo ani zmínéno ve stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 1998, ač svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 1998 Ministerstvo vnitra toto rozhodnutí potvrdilo a zamítlo odvolání žadatele R. C.
38. Ministerstvu vnitra pritom nic nebránilo sdélit Odboru vnitrní správy M. h. M. P. či Odboru matrik Úradu méstské části Praha 1, že Okresní úrad v Jindrichové Hradci provádél rízení o žádosti o zachování státního občanství E. C. a vydání potvrzení podle § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., a rozhodnutím ze dne 6. 3. 1998 č. j. VV-288/98-Sv/124 žádosti nevyhovél. O této skutečnosti nemél zjevné žádnou védomost ani Odbor matrik Úradu méstské části Praha 1, který ve véci rozhodoval na prvním stupni dne 10. 9. 1998, ani Odbor vnitrní správy M. h. M. P., který rozhodoval o odvolání proti tomuto rozhodnutí dne 6. 1. 1999. Otázka státního občanství manžela J. C. E. C. byla pritom s ohledem na znéní dotčených ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. v rízení o navrácení státního občanství J. C. otázkou klíčovou. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra o tom, že je u Okresního úradu v Jindrichové Hradci rozhodováno o žádosti o zachování státního občanství E. C., neinformovalo príslušné správní orgány rozhodující o žádosti o vrácení státního občanství jeho manželky, je zarážející o to více, že Ministerstvo vnitra vydalo na žádost Odboru matrik Úradu méstské části Praha 1 dne 17. 8. 1998 sdélení, kterým tento úrad instruovalo, jak ve véci postupovat. Nebyla-li tedy stéžovatelka o predmétném rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichové Hradci informována, nelze jí klást tuto skutečnost k tíži, a to tím spíše za situace, kdy bylo Ministerstvu vnitra známo, že Odbor matrik Úradu méstské části Praha 1 o žádosti o vrácení státního občanství J. C. aktuálné rozhoduje, a je pravdépodobné, že Odbor vnitrní správy M. h. M. P. bude toto rozhodnutí jako odvolací orgán prezkoumávat.
39. Nejvyšší soud ve svém v poradí tretím usnesení ze dne 13. 5. 2000 konstatuje, že i když prijme obhajobu obžalovaných, že nemély k dispozici pravomocné rozhodnutí Okresního úradu v Jindrichové Hradci ze dne 6. 3. 1998, nelze dospét k závéru, že by pro vydání rozhodnutí mély dostatečné podklady. S tímto závérem se Ústavní soud neztotožňuje, stejné tak jako se závérem Nejvyššího soudu, že i samotný procesní postup obvinéných nasvédčuje tomu, že nezachovaly potrebnou míru opatrnosti. Predmétným rozhodnutím stéžovatelka jakožto vedoucí Odboru vnitrní správy Referátu matrik a státního občanství zrušila rozhodnutí Odboru matrik Úradu méstské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98 a současné vydala rozhodnutí nové, podle kterého J. C. rozená S., narozená v P., byla v dobé své smrti státní občankou Československé republiky. Toto rozhodnutí, vydané podle § 59 odst. 2 správního rádu (podle kterého jsou-li pro to duvody, odvolací orgán rozhodnutí zméní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí), stéžovatelka dostatečné srozumitelným zpusobem oduvodnila, jak bylo shora uvedeno. Postup, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí Úradu méstské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98 a vydání nového rozhodnutí, predstavuje v podstaté zménu napadeného rozhodnutí, což výše citované ustanovení správního rádu umožňovalo. Naopak postup, kdy odvolací orgán rozhodnutí zruší a véc vrátí správnímu orgánu, který je vydal, k novému projednání a rozhodnutí, se použije, jen pokud je to vhodnéjší zejména z duvodu rychlosti nebo hospodárnosti (§ 59 odst. 3 správního rádu). Ústavní soud taktéž pro danou (trestní) véc považuje za podstatné, že v dané véci by ničeho nezménilo, kdyby stéžovatelka nevydala ve véci rozhodnutí nové, ale vrátila véc Úradu méstské části Praha 1 k novému projednání a rozhodnutí, neboť ten by byl jejím právním názorem vázán (§ 59 odst. 3 správního rádu). Takový postup by byl s ohledem na znení § 20 odst. 2 vety druhé vhodnejší, nicméne s ohledem na ve svém dusledku shodný výsledek rízení, jímž by bylo vydání osvedčení (potvrzení) o tom, že J. C. byla ke dni úmrtí československou státní občankou, nelze ani ve zvoleném procesním postupu stežovatelky shledat takové nedbalé jednání pri výkonu její pravomoci, které by predstavovalo nezachování potrebné míry opatrnosti ústící ve zmarení splnení duležitého úkolu.
40. Stežovatelce lze prisvedčit také v tom, že nebylo jejím úkolem zkoumat, jak s daným rozhodnutím bude dále naloženo, a že takový postup by byl v rozporu s právy účastníku správního rízení, když by stežovatelka nerozhodovala podle svého vedomí a svedomí v intencích a mezích správního rízení, ale její rozhodování by bylo predem ovlivneno hypotetickou obavou, zda by jí vydané rozhodnutí nemohlo být použito zpusobem, který by v konečném dusledku mohl pro stát, který reprezentuje, vyznít negativne. Naopak záver Nejvyššího soudu, který hovorí o potrebné míre opatrnosti a náležité míre obezretnosti, zcela zjevne vychází z již nastalé pozdeji vzniklé situace, kdy de facto vytýká stežovatelce, že svým postupem umožnila, aby byl potomkum J. C. vydán značný majetek, neboť si neuvedomila, že nejde o bežný prípad, a že její rozhodnutí zasáhne nejen do práv žadatele, ale i do práv jiných subjektu. Práve to, že z pohledu Nejvyššího soudu nejde o „bežný prípad“, se jako červená nit táhne linií celé veci, kdy Nejvyšší soud opakovane konstatuje, že stežovatelka mela postupovat v dané veci jiným než obvyklým zpusobem, mela být opatrnejší a obezretnejší, mela si dukladne proverit obsah plné moci, která ji byla predložena, a z ní vyvodit, že žádost byla podána v souvislosti s uplatnením restitučních nároku, současne si mela uvedomit, že muže jít o restituovaný majetek značné hodnoty, a že na základe jejího rozhodnutí mohlo dojít k následku spočívajícím v uplatnení restitučních nároku bez ohledu na jejich oprávnenost či neoprávnenost, a ke vzniku príčinného vztahu mezi jejím jednáním (vydáním rozhodnutí) a následky (restitučními nároky).
41. Tvrdí-li Nejvyšší soud, že by snad stežovatelce z plné moci ze dne 13. 12. 1994 udelené R. C. JUDr. Petru Haluzovi melo být známo, že jí vydané rozhodnutí osvedčující, že J. C. byla v dobe své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky pri uplatnení restitučního nároku, Ústavní soud má za to, že i kdyby stežovatelka vzala na vedomí, že plná moc byla udelena mimo jiné jako speciální pro jednání ve veci restitučních nároku po rodičích žadatele, nemohla a také nemela by mít tato skutečnost vliv na její rozhodování, tím méne na to, zda rozhodne o žádosti žadatele kladne či nikoli. Jak uvedla stežovatelka v dovolání, míra opatrnosti venovaná konkrétní právní veci se nemuže odvíjet od obsahu plné moci.
42. Ústavní soud konstatuje, že stežovatelka se mela dopustit spáchání uvedeného trestného činu jako vedoucí Odboru vnitrní správy M. h. m. P., tedy jako úredník územního samosprávného celku podle § 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úrednících územních samosprávných celku a o zmene nekterých zákonu, ve zmene pozdejších predpisu (dále jen „zákon č. 312/2002 Sb.“). Výkon správní činnosti je definován v § 2 odst. 3 téhož zákona jako plnení úkolu v samostatné nebo prenesené pusobnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních predpisu. Ve vztahu k projednávané veci jsou podstatné povinnosti úredníka stanovené v § 16 odst. 1 tohoto zákona, zejména že je povinen dodržovat ústavní porádek České republiky, právní predpisy a ostatní predpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl rádne seznámen, hájit pri výkonu správních činností verejný zájem, plnit pokyny vedoucích úredníku, nejsou-li v rozporu s právními predpisy. Dále je zakotvena povinnost jednat a rozhodovat nestranne bez ohledu na své presvedčení a zdržet se pri výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit duveru v nestrannost rozhodování nebo by závažným zpusobem narušilo duveryhodnost územního samosprávného celku. Podle § 16 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 312/2002 Sb. je úredník povinen pracovat svedomite a rádne podle svých sil, znalostí a schopností, plne využívat pracovní doby a pracovních prostredku k vykonávání sverených prací, a plnit kvalitne, hospodárne a včas pracovní úkoly. Pouze v rámci techto zákonných mezí lze klást nároky na výkon pracovní činnosti úredníka. Je pritom nutno zduraznit, že práve na úseku referátu matrik a státního občanství je rozhodováno o vydávání dokladu a osvedčování skutečností, které mají vždy závažné právní dusledky, nelze však po úrednících na tomto úseku státní správy vyžadovat, aby vždy dovozovaly, jaké následky napr. i v podobe zásahu do práv jiných osob by jimi vydávaná rozhodnutí a osvedčení ve všech jednotlivých prípadech mohla mít.
43. Ústavní soud si nadto ze spisu Úradu mestské části Praha 1 overil, že v dané veci nešlo o zvláštní plnou moc, nýbrž o plnou moc generální, kterou udelil R. C. JUDr. Petru Haluzovi „v rozsahu práv a povinností podle platných právních predpisu, zejména obchodního zákoníku, občanského zákoníku a jako zvláštní plnou moc pro jednání ve veci restitučních nároku...“. Ústavní soud nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že bylo povinností obvinených seznámit se s celým obsahem plné moci, postačilo zajisté, aby si overily, že opravňuje zmocneného advokáta k podání žádosti o pokračování v rízení o vrácení státního občanství.
44. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se záverem mestského soudu, který v rozsudku ze dne 19. 9. 2019 konstatoval, že pro obžalované mohly být pro jejich rozhodnutí podstatné toliko okolnosti vztahující se k posouzení osobního stavu J. C. v rozhodné dobe, nikoli duvody, pro které bylo toto posouzení požadováno. Stejne tak je nutno prisvedčit mestskému soudu, že nelze pripustit, aby de facto jakýkoliv jiný právní názor, který by se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovednost osoby, která jej v určité dobe učinila, a to bez ohledu na východiska, která ji k nemu vedla, neboť po nikom, byť vybaveném rozhodovací pravomocí, není možno vyžadovat absolutní neomylnost, pokud není pri chybném rozhodnutí prokázán zámer či neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný prístup. Z tohoto pohledu je nutno odmítnout názor nejvyššího státního zástupce, který v dovolání proti usnesení mestského soudu ze dne
13. 7. 2017 uvádí, že rezignací na trestní postih obvinených by byl dán „signál“ úredním osobám rozhodujícím o právech a povinnostech jiných, že mohou rozhodovat podle své libovule, protože bude-li jejich rozhodnutí vadné, žádný postih jim nehrozí. Ústavní soud opakovane upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostredku „ultima ratio“ [napr. nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255) či nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205)]. Konkrétne v nálezu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) Ústavní soud uvedl, že žádný soud nemuže prehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestneprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen dusledné respektování principu „ultima ratio“ (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ješte považovat za primerené s účelem sledovaným trestním rízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Princip subsidiarity trestní represe pritom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostredky trestního práva zdrženlive, tj. predevším v tech prípadech, kde jiné právní prostredky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostredky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné.
45. Mestský soud mel za neprehlédnutelné, že trestní stíhání zjevne nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale za účelem odstránení následku stežovatelkou vydaného rozhodnutí. Mestský soud poukázal na chronologii provádeného šetrení a následného vyjádrení Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 2013, podle kterého v dobe vydání dotčeného rozhodnutí bylo možné rízení pred správním orgánem, které bylo ukončeno rozhodnutím, obnovit (§ 62 a násl. správního rádu) ve lhute trí let, v současné dobe by bylo možné uvažovat o obnove rízení v prípade existence pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu. Mestský soud upozorňuje, že ve veci byl dán podnet ke zrušení rozhodnutí mimo odvolací rízení jak Okresním úradem v Jindrichove Hradci, tak Úradem mestské části Praha 1, Ministerstvo vnitra však nekonalo a správní lhutu nechalo marne uplynout. Záznam o zahájení úkonu trestního rízení ze dne 9. 5. 2013 pak navazuje časove na citované vyjádrení Ministerstva vnitra.
46. Uvedeným záverum mestského soudu (k nimž se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2000 nijak nevyjádril s tím, že podstatou rízení je otázka týkající se pouze a toliko postupu obvinených) nelze než prisvedčit. Z obsahu soudního spisu je zrejmé, že mezi policejním orgánem a Ministerstvem vnitra probíhala písemná komunikace, jejímž cílem bylo (ze strany policejního orgánu) zjistit, jak ministerstvo nahlíží na správnost predmetného rozhodnutí a jemu predcházejícího rízení, a jaké kroky k náprave po jeho vydání učinilo (dotazy ze dne 11. 2. 2013, 29. 3. 2013 a další). V odpovedi ze dne 13. 3. 2013 a 4. 4. 2013 Ministerstvo vnitra sdeluje výhrady k predmetnému rozhodnutí a označuje je za zmatečné; konkrétne Ministerstvo vnitra ve zpráve ze dne 13. 5. 2013 uvádí, že „Podle zákona o státním občanství se prokazuje občanským prukazem, cestovním dokladem, osvedčením, poprípade potvrzením o státním občanství České republiky, nebo vysvedčením o právní zpusobilosti k uzavrení manželství, je-li v nem údaj o státním občanství České republiky uveden. Uvedené rozhodnutí M. h. m. P. tak nemohlo být dokladem, kterým se prokazuje státní občanství České republiky. K vydání osvedčení o státním občanství by byl príslušný tehdejší Úrad mestské části Praha 1“. Následne ve zpráve ze dne 4. 4. 2013 Ministerstvo vnitra uvádí, že „muže upozornit správní orgán, který je príslušný k vydání osvedčení, resp. potvrzení o státním občanství výše jmenované, což je v tomto prípade Úrad mestské části Praha 1, aby takové osvedčení, resp. potvrzení nevydával, pokud nebude zjišten stav veci, o nemž nejsou duvodné pochybnosti“. Dále Ministerstvo vnitra sdeluje, že v současné dobe by bylo možné uvažovat o obnove rízení v prípade, že rozhodnutí ve veci bylo dosaženo trestným činem.
47. V žádosti ze dne 24. 10. 2014 policejní orgán uvádí, že ve spisu Ministerstva vnitra, který má k dispozici, se nachází nepodepsaný návrh rozhodnutí datovaný dnem
14. 4. 1999 č. j. VS/2-51/379/97, jímž se mimo odvolací rízení ruší predmetné rozhodnutí vydané stežovatelkou, nenacházejí se v nem však výše uvedené podnety Okresního úradu v Jindrichove Hradci ani Úradu mestské části Praha 1 k zahájení mimoodvolacího rízení. Policejní orgán žádá o sdelení, z jakého duvodu nebylo pripravené rozhodnutí Ministerstvem vnitra vydáno. V dopise ze dne 26. 11. 2014 a ze dne 9. 1. 2015 (k doplňujícímu dotazu policejního orgánu) Ministerstvo vnitra vysvetluje, že rozhodnutí v rízení mimo odvolací rízení nebylo vydáno, a vzhledem k výraznému časovému odstupu není možné zaujmout stanovisko k tomu, z jakého duvodu se tak nestalo. Ministerstvo vnitra opetovne opakuje, že v současné dobe by bylo možné uvažovat o obnove rízení v prípade, že rozhodnutí ve veci bylo dosaženo trestným činem.
48. K této otázce mestský soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2019 poukazuje na skutečnost, že v nyní posuzované veci Ministerstvo vnitra ve všech svých vyjádreních pripouští jako jediný opravný prostredek obnovu rízení (v prípade, že rozhodnutí ve veci bylo dosaženo trestným činem), zatímco ve veci rešené Krajským soudem v Brne pod sp. zn. 30 A 65/2013-21 aplikovalo § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní rád (dále jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), za účelem posouzení, zda potvrzení o státním občanství (potvrzení Okresního úradu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999 o tom, že paní M. D., která zemrela dne 26. 9. 1949 v Brne, byla ke dni úmrtí československou státní občankou) bylo vydáno v rozporu s právními predpisy (Okresní úrad Brno-venkov nemel podle názoru Ministerstva vnitra k dispozici všechny dostupné podklady a nemohl tak vycházet ze spolehlive zjišteného skutkového stavu veci, jak bylo normováno v zákone č. 67/1971 Sb.). Mestský soud dodává, že Ministerstvo vnitra takto rozdílne postupovalo v rozmezí dvou týdnu, kdy vyjádrení policejnímu orgánu o možnosti obnovy jako jediného opravného prostredku vypravilo dne 4. 4. 2013 a v obdobné veci v rozhodnutí ze dne 19. 4. 2013 č. j. VS-512/833/2-1995 pripustilo postup podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.
49. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2020 nerozporuje záver mestského soudu, že nebyly dusledne dodrženy mechanismy prezkumného rízení, podle Nejvyššího soudu však selhání mechanismu nápravy „automaticky“ nezbavuje obvinené odpovednosti za jimi vydané rozhodnutí. Byť by v úvahu pricházelo vyvození odpovednosti za zcela tristní postup príslušného odboru Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci uplatnit „jakýsi princip subsidiarity odpovednosti“, prenesení odpovednosti na nadrízený či výše postavený článek soustavy. Nejvyšší soud se k této skutečnosti vyjadruje již dríve v usnesení ze dne 31. 8. 2018 tak, že sice v dobe vydání osvedčení o státním občanství nebyl, prestože k tomu byl dán podnet, využit právní institut, kterým mohlo být zrušeno predmetné rozhodnutí, resp. odstraneno pochybení obvinených, což lze označit za rezignaci státu na svá práva a povinnosti, nicméne jakákoli participace dalšího orgánu obvinené nezbavuje jejich odpovednosti za jimi vyhotovené a vydané nezákonné rozhodnutí, samozrejme za predpokladu, že takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu.
50. S takovým záverem se Ústavní soud neztotožňuje. V platném právním rádu je zakotven systém opravných prostredku, které slouží práve k tomu, aby byla napravena cestou zákona vadná rozhodnutí, ať již jde o rízení civilní, trestní, či, jak je tomu v dané veci, o rízení správní. Predpokládá se tedy, že správní orgány nižších stupňu mohou rozhodnout nesprávne, a proto jsou ve správním rádu zakotveny opravné prostredky k náprave takových rozhodnutí. Uvedený systém nelze (natožpak ze strany státních orgánu) nerespektovat a „hledat“ jiný zpusob, jak dosáhnout nápravy pravomocného rozhodnutí, jehož správnost již nelze v rámci správního rízení posoudit. V prípade, kdy by skutečne došlo vydáním prvostupňového správního rozhodnutí ke spáchání trestného činu, je nutno nepochybne postupovat jak cestou opravných prostredku, jsou-li pro to splneny zákonné podmínky, tak postupem podle trestního rádu. Oba tyto instituty však mají odlišný cíl: v prípade správního rízení jde o nápravu vadného rozhodnutí, v prípade trestního rízení o potrestání pachatele trestného činu (následná napr. obnova rízení je již pouhým možným dusledkem prokázaného trestného činu).
51 . Ústavní soud v této souvislosti považuje za neprijatelný záver Nejvyššího soudu, že bez konání obvinených by další úrední osoba (ve správním rízení) nebyla postavena do situace, že by mela cokoli rešit a napravovat pochybení obvinených. Naopak bylo povinností nadrízeného správního orgánu využít všech dostupných opravných prostredku zákonem stanoveným a predpokládaným zpusobem, aby za predpokladu, že šlo o nesprávné rozhodnutí, došlo k náprave v rámci systému opravných prostredku. Konstatoval-li tedy Nejvyšší soud, že stežovatelka v rámci své pravomoci nevyužila všech dostupných a nabízejících se prostredku, nelze než uvést, že to byl naopak stát, zejména Ministerstvo vnitra, které nevyužilo všech dostupných zákonných prostredku k tomu, aby ke vzniklému následku nedošlo.
52. Tvrzení Nejvyššího soudu, že stežejním duvodem pro vedení trestního rízení proti obvineným není samotný jejich právní názor, nýbrž zejména nesprávne vedené rízení, nelze považovat za presvedčivé už jen pro zcela jednoznačne konstatovaný záver Nejvyššího soudu, že správnost predmetného rozhodnutí je otázkou posouzení viny obvinených (pričemž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 uzavírá, že „obvinené postupovaly pri vydání rozhodnutí z vecného hlediska vadne“), a že nemožnost nápravy v rámci trestního rízení a omezená možnost nápravy v rámci správního rízení neznamená, že ve veci nelze vyvodit dusledky trestne právního charakteru vztahující se k samotnému účinku (usnesení ze dne 23. 11. 2016). Ústavní soud naopak zastává názor, že vecná nesprávnost správního rozhodnutí, která nadto není konstatována instančne nadrízeným správním orgánem, nýbrž soudem v trestním rízení, nemuže predstavovat sama o sobe naplnení objektivní stránky trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 tr. zákona, a ztotožňuje se se záverem obvodního soudu, vyjádreném v usnesení o zastavení rízení ze dne 27. 4. 2017, že legitimita trestneprávních zásahu muže být oduvodnena pouze nutností ochrany elementárních právních hodnot pred činy zvlášť škodlivými pro společnost, kdy neexistuje jiné rešení než trestneprávní.
53. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na závery mestským soudem zmíneného rozsudku Krajského soudu v Brne ze dne 12. 1. 2017 č. j. 30 A 65/2013-218, podle kterého „i v prípade potvrzení o státním občanství se typové jedná o osvedčení - potvrzující skutečnosti, které jsou v ném uvedený. A jak již bylo naznačeno shora, i toto potvrzení múze být - ať již z jakýchkoli dúvodú - vydáno v rozporu s právními predpisy osobe, která státním občanem ve skutečnosti není či nebyla, neboť zákonem stanoveným zpúsobem státní občanství nikdy nenabyla anebo ho pozbyla. V takovém prípade je jiste namíste zrušení potvrzení o státním občanství tak, aby bylo znemožneno tímto dokladem české či v minulosti československé státní občanství prokazovat (napr. práve za účelem uplatnení nároku na vydání majetku podle restitučních právních predpisú); zrušení pritom probíhá podle § 156 odst. 2 správního rádu ... Postup podle § 156 odst. 2 správního rádu lze považovat za jakési samostatné rízení nikoli nepodobné rízení prezkumnému, které je svým charakterem dozorčím prostredkem, jehož smyslem je ,napravit“ ta vyjádrení, osvedčení a sdelení - tzn. jiný právní úkon, který je v rozporu s právními predpisy. To, že proti usnesení (zde: o zrušení potvrzení o státním občanství) vydanému podle § 156 odst. 2 správního rádu je prípustné odvolání a že toto usnesení, resp. rozhodnutí o odvolání proti nemu, predstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. r. s., tj. úkon správního orgánu, který zakládá, mení nebo závazne určuje práva nebo povinnosti účastníka, resp. dotčených osob a podléhá prezkoumání ve správním soudnictví, pritom bylo opakovane judikováno...“.
54. Je tedy na správních, nikoli trestních soudech, aby provedly prezkum rozhodnutí správních orgánu (vydaných podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.) o tom, že osvedčení či potvrzení o státním občanství bylo vydáno v rozporu s právními predpisy, tedy že pri vydání takového osvedčení či potvrzení o státním občanství byly porušeny právni predpisy (predmetem prezkumného správního rízení pritom není otázka zjištení státního občanství, nýbrž postup správního orgánu).
55. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 nahlíží na posuzovanou vec z duvodu složitosti dotčené problematiky (dekrety prezidenta republiky) jako na hraniční vec, dospívá však k záveru, že aplikují-li se na vec ustanovení o nevedomé nedbalosti, byla s ohledem „na specifikum trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.“ subjektivní stránka tohoto trestného činu ve forme nevedomé nedbalosti naplnena. Není pritom uvedeno, co je myšleno oním specifikem uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud pouze doplňuje, že jednání v nevedomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákona dopadá na situace, kdy pachatel nevedel, že svým jednáním muže porušit nebo ohrozit zájem chránený tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním pomerum vedet mel a mohl. Konkrétní popis jednání, kterého se mela stežovatelka dopustit, a jež melo naplnit znaky zákonem velmi obecne vymezené skutkové podstaty trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti, však v nyní posuzované veci predstavuje pouhé hodnocení bežného rozhodovacího procesu (z pohledu správné aplikace správního rádu a zákona č. 40/1993 Sb. ať již po stránce hmotné či procesní) verejného činitele orgánem činným v trestním rízení, který postavil trestní stíhání a odsouzení obou obvinených na základe svého právního názoru za situace, kdy, jak bylo shora uvedeno, výklad dotčené problematiky činil problém i jiným ve veci rozhodujícím správním orgánum všech stupňu, pričemž ve veci musely zasahovat i správní soudy, a nečinnost Ministerstva vnitra, postavenou práve na názoru, že v rízení o vrácení státního občanství zahájeném v roce 1945 již nelze nyní rozhodnout, musel napravit svým zásahem až Ústavní soud. K uvedenému pristupuje, že trestní rízení proti stežovatelce bylo zahájeno témer patnáct let poté, co vydala predmetné rozhodnutí, ačkoli jí po tuto dobu nebylo nikým vytýkáno, že by snad toto rozhodnutí, jež bylo verejne známé, melo být nesprávné, ani nebyly proti tomuto rozhodnutí nikým podány opravné prostredky. Po dvaceti čtyrech letech od spáchání skutku, jenž byl stežovatelce kladen za vinu, bylo trestní rízení zakončeno odsouzením stežovatelky k trestu odnetí svobody v délce trvání 24 hodin, jehož výkon byl podmínene odložen na zkušební dobu jednoho roku. Takový prubeh trestního stíhání a zejména jeho zakončení se jeví (i s ohledem na množství spisového materiálu, jež činí pres 2500 stran) absurdním. Rozhodné pro vec však je, že jednání, které bylo stežovatelce kladeno za vinu, nepredstavuje marení duležitého úkolu, není tedy prokázána objektivní stránka trestného činu marení úkolu verejného činitele podle § 159 tr. zákona, a tím jeden ze znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedeným postupem orgánu činných v trestním rízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, mající svuj odraz v čl. 39 Listiny, a vyjadrující princip zákonnosti, právní jistoty, zákazu libovule a rovnosti pred zákonem v oblasti trestního práva.
56. Z duvodu shora uvedených nezbývá než uzavrít, že právní záver obecných soudu o tom, že jednání stežovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, je v extrémním rozporu se skutkovými zjišteními obecných soudu. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkum, jež v rovine podústavního práva pro ne plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení dúkazú (§ 2 odst. 5 a 6 tr. r.), v dúsledku uvedeného došlo taktéž k porušení práva stežovatelky na soudní ochranu.
57. Shora konstatovaná porušení základních práv jsou plne postačující pro kasaci napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud pokládal za nadbytečné zabývat se ješte dalšími námitkami stežovatelky týkajícími se nesprávného posouzení otázky promlčení trestného činu, prekročení rámce dovolacího rízení neprípustným zásahem do procesu hodnocení dúkazú či neprípustným dotvárením obžaloby.
58. Ústavní stížnost v části týkající se rozsudku obvodního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 Ústavní soud odmítl, neboť ten byl již dríve rozsudkem mestského soudu ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019 zrušen v celém rozsahu. Jelikož Ústavní soud nemúže zrušit již zrušené rozhodnutí, musí být ústavní stížnost v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud príslušný.
59. Ústavní soud neshledal dúvodu pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. kvetna 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, byť jejich odúvodnení ve svých záverech vybočují z mezí ústavnosti, neboť již zrušením ve výroku uvedených rozhodnutí nastává procesní situace, kdy posledním vydaným meritorním rozhodnutím je rozsudek mestského soudu ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019, kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. rádu ústavne souladným zpúsobem rozhodnuto tak, že se obvinené podle § 226 písm. b) tr. rádu zprošťují obžaloby. Na právním postavení stežovatelky by se tedy zrušením uvedených rozhodnutí dovolacího soudu ničeho nezmenilo. Bude na Nejvyšším soudu, aby o dovolání nejvyššího státního zástupce proti uvedenému zprošťujícímu rozsudku mestského soudu rozhodl v souladu se závery tohoto nálezu.
60. Z výše uvedených dúvodú Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhovel a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil ve vztahu ke stežovatelce ve výroku uvedená rozhodnutí. Učinil tak bez narízení ústního jednání, neboť od nej nebylo možno očekávat další objasnení veci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není príslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevne neopodstatnený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
61. Ústavní soud shledal, že je namíste zavázat Nejvyšší soud k náhrade nákladú stežovatelky v rízení pred Ústavním soudem.
62. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu múže Ústavní soud v odúvodnených prípadech podle výsledkú rízení usnesením uložit nekterému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady rízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není „automatické“, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladú rízení slouží jako určitá sankce vúči tomu účastníkovi rízení, který svým postupem vyvolal porušení základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem prípadu takto mel nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobe nákladu rízení pred Ústavním
soudem.
63. V posuzované veci považoval Ústavní soud za vhodné použít citované ustanovení s ohledem na výjimečne závažný shora popsaný protiústavní zásah Nejvyššího soudu do práv stežovatelky, spočívající v tom, že ji obecné soudy shledaly vinnou ze spáchání trestného činu marení úkolu verejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když naplnení znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu nebylo prokázáno a jejich právní záver je proto v extrémním rozporu se skutkovými zjišteními obecných soudu, které nedostály požadavkum vyplývajícím ze zásady volného hodnocení dukazu a neprípustným zpusobem tak zasáhly do práva stežovatelky na soudní ochranu. To opodstatňuje, aby nyní Nejvyšší soud nesl alespoň náklady stežovatelky v rízení pred Ústavním soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brne dne 2. kvetna 2023
Jirí Zemánek
predseda senátu
Diskusia
Najčítanejšie články
výťah z prednášky uskutočnenej dňa 09.05.2013 v Omšení
článok prináša analýzu znakov prečinu ohovárania podľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a venuje pozornosť aj problematike, do akej miery je prípustná kritika najmä verejne činných osôb.
cieľom článku bolo poukázať na manévrovací priestor obhajoby pri výkone obhajoby osôb obvinených z trestných činov najmä s drogovým prvkom.