Kniha "Adolf Hitler - Prejavy" a vyvodzovanie trestnoprávnej zodpovednosti

 

Úvod­ná poz­nám­ka (JUDr. Pe­ter Šam­ko)

 Niž­šie v texte je zve­rej­ne­ná ob­ža­lo­ba Mes­tské­ho štát­ne­ho za­stu­pi­teľ­stva v Br­ne v za­ují­ma­vom prí­pa­de, v kto­rom štát­ne za­stu­pi­teľ­stvo žia­da vy­vo­diť tres­tnú zod­po­ved­nosť za vy­da­nie kni­hy, v kto­rej bo­li zve­rej­ne­né pre­ja­vy Adol­fa Hit­le­ra z ro­kov 1939 až 1942.

 Ob­ža­lo­ba je za­ují­ma­vá z pro­ces­né­ho poh­ľa­du v tom, že štát­ne za­stu­pi­teľ­stvo po­da­lo spo­loč­nú ob­ža­lo­bu tak na fy­zic­ké oso­by ako aj na práv­nic­kú oso­bu - vy­da­va­teľ­stvo (ob­chod­nú spo­loč­nosť). V tej­to sú­vis­los­ti sto­jí za zmien­ku, že v Slo­ven­skej re­pub­li­ke je v le­gis­la­tív­nom pro­ce­se návrh zá­ko­na o tres­tnej zod­po­ved­nos­ti práv­nic­kých osôb, kto­rý by mal byť účin­ný od 01.01.2015 a kto­rý tak­tiež pred­pok­la­dá ve­de­nie spo­loč­né­ho ko­na­nia pro­ti fy­zic­kým ako aj práv­nic­kým oso­bám.

 Ob­ža­lo­ba je za­ují­ma­vá aj z hmot­nop­ráv­ne­ho poh­ľa­du, na­koľ­ko sa za­obe­rá čas­to dis­ku­to­va­nou otáz­kou, či je ne­vyh­nut­né tres­tnop­ráv­ne pos­ti­ho­vať vy­dá­va­nie kníh s his­to­ric­kou tá­ma­ti­kou, kto­ré ob­sa­hu­jú extré­mis­tic­ké ná­zo­ry. Ná­zor za vy­vo­dzo­va­nie tres­tnop­ráv­nej zod­po­ved­nos­ti je uve­de­ný v ob­ža­lo­be, av­šak ani ná­zo­ry pro­ti vy­vo­dzo­va­niu tres­tnop­ráv­nej zod­po­ved­nos­ti v sú­vis­los­ti s vy­dá­va­ním di­el Adol­fa Hit­le­ra (nap­rík­lad vy­da­nie kni­hy Mein Kampf), či je­ho pre­ja­vov pri­tom nie sú ne­lo­gic­ké. Nap­rík­lad Mi­chal Bar­toň vo svo­jej kni­he Svo­bo­da pre­ja­vu a je­jí me­ze v prá­vu Čes­ké re­pub­li­ky (vy­da­va­teľ­stvo Lin­de 2002, pred­met­ný autor vy­dal po­dob­nú pub­li­ká­ciu aj v ro­ku 2010 vo vy­da­va­teľ­stve Le­ges pod náz­vom Svo­bo­da pro­je­vu:prin­cí­py, ga­ran­ce, me­ze.) uvá­dza, že prí­pad­ný tres­tnop­ráv­ny pos­tih na­rá­ža na slo­bo­du pre­ja­vu, pri­čom tá mô­že byť ob­me­dze­ná len v prí­pa­de, ak je to v de­mok­ra­tic­kej spo­loč­nos­ti ne­vyh­nut­né (to­to ob­me­dzenie vy­plý­va z ús­ta­vy ako aj do­ho­do­ru o ochra­ne ľud­ských práv a slo­bôd, kto­ré pod­rob­nej­šie ro­zo­be­rá v uve­de­ných pub­li­ká­ciách). Autor ci­tu­je nap­rík­lad pro­fe­so­ra Jiřího Há­je­ka (bý­va­lé­ho vez­ňa kon­cen­trač­né­ho tá­bo­ra), kto­rý ko­men­to­val vy­bra­né pa­sá­že kni­hy Mein Kampf, pri­čom vo svo­jom ko­men­tá­ri uvie­dol, že „nič ne­mô­že nac­izmus pres­ved­či­vej­šie us­ved­čiť z je­ho anti­hu­ma­niz­mu než prá­ve text Hit­le­rov­ho Môj­ho bo­ja. Nes­ta­čí faš­izmus a ra­sis­mus len všeo­bec­ne od­su­dzo­vať, je pot­reb­né aby si naj­mä mlad­šia ge­ne­rá­cia moh­la sa­ma Hit­le­ro­ve úva­hy zblíz­ka oh­ma­tať a vy­tvo­riť si na ne svoj vlast­ný ná­zor“. Autor ďa­lej pou­ka­zu­je na to, že prob­lé­mom je aj otáz­ka, či for­mou bo­ja s extré­mis­tic­ký­mi ná­zor­mi (a to pla­tí o to viac ak ide o extré­mis­tic­ké ná­zo­ry z his­tó­rie uvá­dza­né Adol­fom Hit­le­rom, kto­ré­ho ži­vot, pos­to­je, ná­zo­ry a skut­ky sú dos­ta­toč­ne zná­me) má byť trest­ný pos­tih, te­da práv­na rep­re­sia ale­bo len ar­gu­men­tá­cia a pres­ved­čo­va­nie. Vo všeo­bec­nos­ti to­tiž pla­tí, že vždy je pre spo­loč­nosť uži­toč­nej­šie po­kiaľ je ur­či­tý pos­toj, či ná­zor v spo­loč­nos­ti väč­ši­no­vo zdie­ľa­ný pre­to, že sú je­ho no­si­te­lia pres­ved­če­ní o je­ho správ­nos­ti a nie pre­to, že sú si ve­do­mí pos­ti­hu pri vy­slo­ve­ní ná­zo­ru iné­ho. Prá­vo na ší­re­nie in­for­má­cií (nap­rík­lad aj pub­li­ko­va­ním ná­zo­rov, pos­to­jov, či my­šlie­nok his­to­ric­kých pos­táv, kto­ré ma­li vo svo­jej do­be a to v auten­tic­kej po­do­be) mô­že pod­ľa okol­nos­tí prí­pa­du pre­vy­šo­vať zá­ujem na ochra­ne spo­loč­nos­ti pred tý­mi­to in­for­má­cia­mi. Sku­toč­nosť, že vy­vo­dzo­va­nie tres­tnop­ráv­nej zod­po­ved­nos­ti za pub­li­ko­va­nie his­to­ric­kých kníh s extré­mis­tic­ký­mi ná­zor­mi ne­mu­sí byť bez­prob­lé­mo­vé mož­no de­monštro­vať na uz­ne­se­ní Nej­vyš­šie­ho sú­du ČR (kto­ré je zve­rej­ne­né niž­šie hneď za ob­ža­lo­bou), kto­ré sa za­obe­ra­lo aj me­diál­ne dis­ku­to­va­ným prí­pa­dom ob­vi­ne­nia vy­da­va­te­ľa kni­hy Adol­fa Hit­le­ra Mein Kampf, kto­rá bo­la v ČR vy­da­ná v ro­ku 2000.

 

 Městské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Brně

Pol­ní 41, 608 02 Br­no

2 ZT 104/2013-166

Městské­mu sou­du

v Brně

 

                                O b ž a l o b a

 

Stát­ní zá­stup­ce Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně po­dá­vá ve smys­lu § 176

od­sta­vec 1 tres­tní­ho řádu ob­ža­lo­bu na ob­viněné jmé­nem

 

Pa­vel Ka­mas,

nar. v ,

jed­na­tel spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc, s.r.o.,

by­tem ,

 

Lu­káš No­vák,

nar. v ,

tr­va­le by­tem ,

 

Sta­nis­lav Beer,

nar. v ,

bez pra­cov­ní­ho poměru,

by­tem ,

a

 

gui­de­me­dia etc,

spo­leč­nost s ru­če­ním ome­ze­ným,

se síd­lem Br­no, Příkop 843/4,

IČ: 29282349,

 

                                                              ž e

 

ob­vinění Pa­vel Ka­mas ja­ko jed­na­tel spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc, s.r.o., re­dak­tor a

přek­la­da­tel, Lu­káš No­vák ja­ko spolu­pra­cu­jí­cí re­dak­tor a gra­fik a Sta­nis­lav Beer ja­ko

autor ko­men­tářů v rám­ci nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia etc, s.r.o., se síd­lem Br­no,

Příkop 843/4, IČ: 29282349,

a ob­viněná spo­leč­nost gui­de­me­dia etc v rám­ci své­ho pod­ni­ká­ní spo­čí­va­jí­cí­ho

zej­mé­na v čin­nos­ti nak­la­da­tel­ství a inter­ne­to­vém pro­de­ji jí vy­da­ných knih,

spo­lečně vy­tvoři­li, v nák­la­du 10.000 kusů vy­da­li a od 6.12.2012 na kniž­ním tr­hu

pro­dá­va­li, kni­hu “Adolf Hit­ler Pro­je­vy”, ISBN 978-80-905310-1-7, ob­sa­hu­jí­cí

zej­mé­na os­mnáct pro­jevů Adol­fa Hit­le­ra z let 1939 až 1942, ob­sa­hu­jí­cí myš­len­ky a

prin­ci­py na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu, kon­krétně pak mi­mo ji­né je­ho úva­hy a ná­zo­ry

oh­ledně údaj­né­ho ut­la­čo­vá­ní či ma­sak­ro­vá­ní němec­ké­ho oby­va­tel­stva

v Čes­kos­lo­ven­sku a Pol­sku, vy­jádření sym­pa­tií k fa­šis­tic­ké­mu re­ži­mu ve Španělsku

a Itá­lii, kri­ti­ku tzv. me­zi­ná­rod­ní­ho ži­dov­stva a de­mok­ra­tic­kých re­žimů v ze­mích

tzv. Zá­pa­du a vy­zdvi­ho­vá­ní úspěchů při bu­do­vá­ní na­cio­nál­ní­ho so­cia­lis­mu v

Němec­ku, přičemž ty­to pro­je­vy by­ly dop­ro­vá­ze­ny ti­tul­ky a ko­men­táři jed­noz­načně

vy­zní­va­jí­cí­mi ja­ko souh­las s ob­sa­hem těchto pro­jevů, ma­jí­cí for­mu ja­ké­ho­si

vy­světle­ní správ­nos­ti teh­dej­ších ná­zorů Adol­fa Hit­le­ra či pro­ká­zá­ní prav­di­vos­ti je­ho

teh­dej­ších tvr­ze­ní, kdy je tak v rám­ci zmíněných ko­men­tářů napřík­lad tvr­ze­no:

že Adolf Hit­ler vy­stu­po­val ja­ko muž, kte­rý má čes­ký ná­rod v úctě, a Němec­ku

nemůže být vy­tý­ká­no, po­kud se roz­padl stát­ní út­var Čes­kos­lo­ven­sko (viz Od­pověď

Roo­se­vel­to­vi, strán­ka 28 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je

opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Náv­rat Ra­kous­ka“, „Náv­rat Čech a Mo­ra­vy“ a „Vztah

k čes­ké­mu ná­ro­du“,

že v zá­ří ro­ku 1939 za­ča­la němec­ká bran­ná moc od­stra­ňo­vat nes­ne­si­tel­né poměry

na vý­chod­ních hra­ni­cích Říše a ve vzdu­chu le­žel po­cit hr­dos­ti a za­dos­tiu­činění nad

tím, če­ho by­lo za tak krát­kou do­bu do­sa­že­no na vo­jen­ském a po­li­tic­kém po­li, že

up­latnění ra­so­vých prin­cipů uzá­koněných v Říši a uváděných v účin­nost tak­též na

úze­mí Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va přij­de ko­nec konců k dob­ru i čes­ké­mu ná­ro­du,

že Němec­ko ve svém Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va ne­za­bez­pe­či­lo pou­ze klid a

pořádek, nýbrž předev­ším ta­ké po­lo­ži­lo zá­klad k no­vé­mu hos­po­dářské­mu rozkvětu

a k do­ro­zumění me­zi oběma ná­ro­dy, a že Vůdco­vým cí­lem byl i po­kus o vy­řeše­ní

ži­dov­ské otáz­ky na úze­mí bý­va­lé­ho Pol­ska, nic­méně je­ho stěžej­ním cí­lem však

by­lo vy­tvoření po­ci­tu bez­peč­nos­ti na ce­lém kon­ti­nentě (viz Mí­ro­vá vý­zva An­glii,

strán­ka 142 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo

ji­né me­zi­ti­tul­ky „Jen žá­dné ci­vil­ní obě­ti“, „Příči­ny pol­ské tra­gé­die“,“Proč chtějí

de­mok­ra­cie vál­čit“ či „Vál­ka je nes­mysl­ná“,

že os­mý lis­to­pad 1932 (pozn.: tzv. „Piv­ní puč“) byl sta­bilně pre­zen­to­ván ja­ko

vý­znam­ný mez­ník v his­to­rii na­cio­nálněso­cia­lis­tic­ké­ho hnu­tí, ja­ko ob­rat k lep­ší­mu,

ač­ko­liv v nás­le­du­jí­cích le­tech se hnu­tí mu­se­lo vy­pořádat s mno­hý­mi překáž­ka­mi a

do­čas­ný­mi po­ráž­ka­mi (viz Proč An­glie chce vál­čit a Němec­ko bu­do­vat – strán­ka

188 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né

me­zi­ti­tul­ky „O spra­ved­li­vém rozděle­ní svě­ta“ a „Němec­ký so­ciál­ní stát je

ne­bez­peč­ný vzor“,

že Vůdce vy­světlu­je, že je­ho cí­lem ne­by­lo pou­ze vítězství na­cio­nálně

so­cia­lis­tic­ké­ho hnu­tí, ale to­to by­lo pou­ze prostřed­kem k to­mu, aby moh­lo být

za­há­je­no os­vo­bo­ze­ní ná­ro­da, že kon­cen­trač­ní tá­bor je an­glic­kým vy­ná­le­zem, kte­rý

„jsme si jen přečet­li v lexiko­nu a později oko­pí­ro­va­li“, ov­šem s tím roz­dí­lem, že

An­glie pos­la­la do těchto tá­borů že­ny a dě­ti (viz Od­pověď na Cham­berlai­no­vy plá­ny

– strán­ka 214 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen

mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Cí­lem by­lo os­vo­bo­dit němec­ký ná­rod“ a „Kon­cen­trač­ní tá­bor

je an­glic­ký vy­ná­lez“,

že na­cio­nál­ní so­cia­lis­mus přinesl od­pověď na ideo­lo­gic­ký roz­por me­zi měšťác­kým

tříd­ním stá­tem a stá­tem pro­le­tářským, tříd­ním, a pos­kytl zá­ro­veň ge­niál­ní řeše­ní,

kte­ré by­lo s to ten­to pro ná­rod škod­li­vý stav od­stra­nit (viz K 20. vý­ro­čí za­lo­že­ní

NSDAP – strán­ka 238 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je

opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Na­cio­na­lis­mus a so­cia­lis­mus se po­dařilo sjed­no­tit“,

„Za­jištění ži­vot­ní­ho pros­to­ru ve střed­ní Ev­ropě“ a „Plu­tok­ra­tic­ký te­ror“,

že Vůdce v ro­ce 1940 op­ti­mis­tic­ky hleděl do bu­douc­nos­ti, kdy bu­de mož­né bu­do­vat

úspěšně ze­mi mí­ru, prá­ce, bla­ho­by­tu a kul­tu­ry (viz K dělníkům zbro­jov­ky

Bor­sigwer­ke – strán­ka 316 a násl.),

že Němec­ko by­lo na po­čát­ku ro­ku 1941 přík­lad­ným so­ciál­ním stá­tem, za­tím­co v

zá­pad­ních de­mok­ra­ciích vlád­nou plu­tok­ra­cie sklá­da­jí­cí se z něko­li­ka fi­nan­čních

dy­nas­tií (viz No­vo­roč­ní pro­jev – strán­ka 354 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad

pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Němec­ké mí­ro­vé na­bíd­ky“ a

„Na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ké or­ga­ni­za­ce se osvědči­ly“,

že na ukon­če­ní vál­ky v ro­ce 1939 nemě­li zá­jem „ži­dov­sko-de­mok­ra­tič­tí vá­leč­ní

inter­esen­ti“, a že Vůdce hle­dí ro­ku 1941 do bu­douc­nos­ti s ví­rou ve vítězství, ne­boť

předev­ším mravně má Němec­ká říše a je­jí spo­jen­ci převa­hu nad kte­rou­ko­liv

mys­li­tel­nou koa­li­cí svě­ta (viz Kdo chtěl vál­ku na Bal­káně – strán­ka 406 a násl.), kdy

na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky

„Od­mít­nu­tí němec­kých mí­ro­vých apelů“, „Ži­dov­sko-de­mok­ra­tic­ký ka­pi­tál potřebu­je

vál­ku“ a „Nas­to­le­ní řádu bez so­bec­tví a egois­mu“,

že Vůdce boj na vý­chod­ní frontě nechtěl, že je­ho prog­ram byl ve zna­me­ní

mí­ru­mi­lov­né vý­stav­by a tvůrčí prá­ce, přičemž na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ká vý­stav­ba

země by­la tepr­ve na po­čát­ku, ale přes­to do­sáh­la úspěchů právě v ob­las­tech, kde

de­mok­ra­tic­ký svět při řeše­ní prob­lémů ztros­ko­tal (viz Důvod vál­ky s Rus­kem –

strán­ka 456 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo

ji­né me­zi­ti­tul­ky „Mí­ru­mi­lov­ná vý­stav­ba vlas­ti má prio­ri­tu“ a „Na­cio­nálně so­cia­lis­tic­ký

stát se ot­ví­rá li­dem“,

že Adolf Hit­ler ozna­čil za in­spi­rá­to­ry nepřátel­ství vůči Němec­ku ko­nec konců

předev­ším Ži­dy, a me­zi ni­mi a přís­luš­ní­ky ná­rodů, kteří sto­jí na dru­hé straně fron­ty

ja­ko nepřáte­lé Němec­ka, či­ní zá­sad­ní roz­díl (viz Boj ev­rop­ských ná­rodů pro­ti

bol­še­vis­mu – strán­ka 480 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je

opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Ra­so­vá otáz­ka je klí­čem světo­vých dějin“ a „Ži­dé

v ev­rop­ských ná­ro­dech“,

že za­tím­co Roo­se­velt se dos­tal na scé­nu ja­ko „pro­tek­ční po­li­tik“ a od­bor­ník na

fi­nan­ční spe­ku­la­ce, Adolf Hit­ler vze­šel ja­ko jed­no­du­chý člověk z ná­ro­da, a sí­ly,

kte­ré Roo­se­vel­ta pod­po­ro­va­ly, a z nichž se sklá­dal je­ho „po­ra­den­ský sbor“,

ses­tá­va­ly z přís­luš­níků ur­či­té­ho ná­ro­da, pro­ti kte­rým v Němec­ku bo­jo­va­li ja­ko pro­ti

„pa­ra­zit­ním zjevům lid­stva“, a že Roo­se­velt po­vo­lal ke své pod­poře ele­men­ty, kte­ré

ma­jí zá­jem na roz­kla­du a ni­ko­li pořád­ku, čímž Adolf Hit­ler mí­nil ame­ric­ké Ži­dy (viz

Zúč­to­vá­ní s Roo­se­vel­tem – strán­ka 506 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu

Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky „Němec­ko brá­ni ev­rop­ské kul­tur­ní

dědic­tví“, „Roo­se­velt a je­ho Ži­dé“ a „Boj pro­ti ži­dov­sko-ka­pi­ta­lis­tic­ko-bol­še­vic­ké

koa­li­ci“,

že za hyb­nou si­lou v me­zi­ná­rod­ních vzta­zích viděl Adolf Hit­ler me­zi­ná­rod­ní

Ži­dov­stvo a ve své řeči z 30.1.1942 for­mu­lu­je Vůdce svůj poměr k Židům

ne­kom­pro­misně: „Vál­ka může skon­čit je­nom tím, že buď bu­dou vy­hu­be­ny árij­ské

ná­ro­dy, ne­bo Ži­dov­stvo zmi­zí z Ev­ro­py.“ (viz K 9. vý­ro­čí přev­ze­tí mo­ci – strán­ka

552 a násl.), kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né

me­zi­ti­tul­ky „Ctí­me přírod­ní zá­ko­ny“, „Myš­len­ka hnu­tí se osvědči­la“ a „Mé vel­ké

mí­ro­vé dí­lo“,

že Hit­ler spatřuje hna­cí sí­lu proti­vníků v me­zi­ná­rod­ním Ži­dov­stvu a sli­bu­je, že

na­cio­nál­ní so­cia­lis­té se pos­ta­ra­jí o to, aby ta­to dé­mo­nic­ká sí­la by­la od­ha­le­na v ce­lé

své ne­bez­peč­nos­ti, a že Němec­ko je pod­le Vůdce sku­tečně je­di­nou ze­mí na světě,

kde se us­ku­teč­ňu­je so­ciál­ní stát (viz Osud­ný boj dvou světů – strán­ka 596 a násl.),

kdy na­va­zu­jí­cí přek­lad pro­je­vu Adol­fa Hit­le­ra je opatřen mi­mo ji­né me­zi­ti­tul­ky

„Me­zi­ná­rod­ní Žid je hna­cí si­lou proti­vníků“ a „Jen v Němec­ku je so­ciál­ní stát“,

 

                                                              t e d y

 

ob­vinění Pa­vel Ka­mas, Lu­káš No­vák a Sta­nis­lav Beer

- pro­pa­go­va­li hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka,

hlá­sá ra­so­vou zá­šť, a spá­cha­li ten­to čin tis­kem,

- veřejně se sna­ži­li os­pra­vedl­nit na­cis­tic­ké ge­no­ci­dium a ji­né zlo­či­ny na­cistů,

 

ob­viněná gui­de­me­dia etc, s.r.o.

- veřejně pro­je­vi­la sym­pa­tie k hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a

svo­bod člověka, hlá­sá ra­so­vou zá­šť,

- veřejně se sna­ži­la os­pra­vedl­nit na­cis­tic­ké ge­no­ci­dium a ji­né zlo­či­ny na­cistů,

 

č í m ž  s p á c h a l i

 

ob­vinění Pa­vel Ka­mas, Lu­káš No­vák a Sta­nis­lav Beer

- zlo­čin za­lo­že­ní, pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a

svo­bod člověka dle § 403 od­sta­vec 1, 2 pís­me­no a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,

- přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia

dle § 405 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,

 

ob­viněná gui­de­me­dia etc, s.r.o.

- přečin pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka

dle § 404 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,

- přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia dle

§ 405 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

 

Stát­ní zá­stup­ce navr­hu­je a souh­la­sí s tím, aby v rám­ci hlav­ní­ho lí­če­ní:

dle § 213 od­sta­vec 1 tres­tní­ho řádu by­ly čte­ny lis­tin­né důka­zy shro­mážděné ve

spi­so­vém ma­te­riá­lu, zej­mé­na pak us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, lis­ti­ny

vzta­hu­jí­cí se k pub­li­ka­ci a pro­de­ji kni­hy Adolf Hit­ler Pro­je­vy, od­bor­né vy­jádření znal­ce

a dá­le rovněž kon­sta­to­ván ob­sah kni­hy Adolf Hit­ler Pro­je­vy tvořící přílo­hu spi­su.

 

                                                    O d ů v o d n ě n í

 

V průběhu příp­rav­né­ho říze­ní byl zjištěn a pro­ká­zán skut­ko­vý děj tak, jak je pop­sán

ve vý­ro­ko­vé čás­ti ob­ža­lo­by.

Ob­vinění Pa­vel Ka­mas, Lu­káš No­vák a Sta­nis­lav Beer vy­uži­li své­ho prá­va a k věci

v příp­rav­ném říze­ní ne­vy­po­ví­da­li.

Ob­viněná gui­de­me­dia etc, s.r.o., prostřed­nic­tvím své­ho zmocněnce sděli­la, že má

po­chyb­nos­ti o tom, zda je vý­slech práv­nic­ké oso­by ja­ko ob­viněné vůbec přípust­ný a

dá­le uved­la, že k věci se zev­rubně vy­jádři­la v od­ůvodnění stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní o

za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, a je­jí vý­slech by tak ani ma­te­riálně nepřinesl nic no­vé­ho.

S oh­le­dem na vý­še uve­de­né po­va­žu­je za vhod­né zmí­nit ob­sah stíž­nos­ti pro­ti

us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, po­da­né vše­mi ob­viněný­mi, ne­boť jde za­tím o

je­di­né je­jich vy­jádření k předmětu a důvod­nos­ti tres­tní­ho stí­há­ní.

V rám­ci té­to stíž­nos­ti by­lo zej­mé­na na­mí­tá­no, že k po­sou­ze­ní je­jich trestněpráv­ní

od­povědnos­ti za vznik, vy­dá­ní a dis­tri­bu­ci kni­hy Adolf Hit­ler Pro­je­vy by­lo vy­žá­dá­no

pou­ze od­bor­né vy­jádření, ni­ko­li zna­lec­ký po­su­dek, přičemž o od­bor­nos­ti

zpra­co­va­te­le to­ho­to vy­jádření vzni­ka­jí ur­či­té po­chyb­nos­ti, ne­boť stěžo­va­telům ne­ní

ta­to oso­ba zná­ma. Dá­le by­lo na­mít­nu­to, že úva­ha po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, že vy­dá­ní té­to

kni­hy by­lo tres­tným či­nem, je pou­ze v obec­né ro­vině, ne­boť ani v jed­nom případě

ne­kon­kre­ti­zu­je, kte­rým vý­ro­kem či úva­hou v textu kni­hy je myš­len­ka, kte­rá by

po­pí­ra­la, zpo­chyb­ňo­va­la, schva­lo­va­la a os­pra­vedl­ňo­va­la ge­no­ci­du, a v od­ůvodnění

us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ne­ní vy­světle­no, jak po­li­cej­ní or­gán dospěl

k zá­věru, že ko­men­táře a me­zi­ti­tul­ky v kni­ze ob­sa­že­né jsou ten­den­ční a vy­zní­va­jí

ja­ko souh­las s ná­zo­ry Adol­fa Hit­le­ra.

V sou­vis­los­ti s předmětem tres­tní­ho stí­há­ní v té­to věci by­ly pak ob­viněnou

gui­de­me­dia etc, s.r.o., zmíně­ny i ju­di­ká­ty Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR tý­ka­jí­cí se vy­dá­ní

kni­hy Adol­fa Hit­le­ra Mein Kampf, kte­ré dle ná­zo­ru ob­viněné za­kot­vi­ly dvě zá­klad­ní

zá­sa­dy ap­li­ka­ce teh­dej­ší­ho § 260 tres­tní­ho zá­ko­na (ny­ní § 403 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku).

Jed­ná se dle ob­viněné spo­leč­nos­ti v pr­vní řadě o po­ža­da­vek, aby pro­pa­go­va­né hnu­tí

uve­de­né v § 206 tres­tní­ho zá­ko­na v době spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu exis­to­va­lo, ne­boť

nel­ze pro­pa­ga­ci vzta­ho­vat (v po­su­zo­va­ném případě, te­dy u kni­hy Mein Kampf)

k hit­le­rov­ské­mu na­cis­mu, ne­boť na­cis­tic­ké hnu­tí ve své původ­ní, zjed­no­du­šeně

řeče­no „Hit­le­rov­ské“ po­době již neexis­tu­je.

Dru­hým po­ža­da­vek se pak tý­kal sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, kdy je dle

Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR nut­né, aby vy­dá­ní napřík­lad ur­či­té kni­hy (v po­su­zo­va­ném

případě rovněž kni­hy Mein Kampf) by­lo sku­tečně míněno ja­ko pro­pa­ga­ce hnu­tí

uve­de­né­ho v § 260 tres­tní­ho zá­ko­na. V případě kni­hy Mein Kampf k ta­ko­vé­mu

zá­věru Nej­vyš­ší soud ne­dospěl, a to s oh­le­dem na sku­teč­nost, že vy­dá­ní kni­hy Mein

Kampf shle­dal z hle­dis­ka je­jí­ho vy­da­va­te­le ja­ko jed­ná­ní ve­de­né s vý­hradně

pod­ni­ka­tel­ským zá­měrem, te­dy pou­ze ja­ko sna­hu o do­sa­že­ní zis­ku.

Ob­ža­lo­ba má však v ná­vaz­nos­ti na vý­še uve­de­né ar­gu­men­ty ob­viněných za to, že

v ny­ní po­su­zo­va­ném případě jsou ty­to ná­mit­ky nedůvod­né, přičemž pou­ka­zu­je mi­mo

ji­né i na us­ne­se­ní Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně ze dne 14.11.2013, sp. zn.

1 KZT 1019/2013, kte­rým by­ly za­mít­nu­ty stíž­nos­ti ob­viněných pro­ti us­ne­se­ní o

za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní.

Ob­ža­lo­bou je v té­to věci kla­de­no za vi­nu spá­chá­ní dvou tres­tných činů, kon­krétně

zlo­či­nu za­lo­že­ní pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod

člověka dle § 403 od­sta­vec 1, 2 pís­me­no a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (for­mou pro­pa­ga­ce),

v případě ob­viněné spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc pak k přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií

k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka dle § 404 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,

a dá­le přeči­nu po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia

dle § 405 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (for­mou os­pra­vedl­ňo­vá­ní).

Naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty pr­vé­ho z nich je dle ob­ža­lo­by pro­ká­zá­no v pr­vé řadě

od­bor­ný­mi vy­jádření­mi PhDr. Ja­na B. Uh­líře, Ph.D., his­to­ri­ka z Vo­jen­ské­ho

his­to­ric­ké­ho ús­ta­vu Pra­ha a znal­ce z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie,

spe­cia­li­za­ce na­cis­mus, fa­šis­mus, neo­na­cis­mus, neo­fa­šis­mus, kte­rý v rám­ci něho

dospěl k jed­noz­nač­né­mu zá­věru, že kni­ha Adolf Hit­ler Pro­je­vy úmyslně

ma­ni­pu­la­tiv­ním způso­bem a téměř na kaž­dé straně pro­pa­gu­je na­cis­tic­kou ideo­lo­gii, a

to způso­bem, kte­rý přesně za­pa­dá do sty­lu, ja­kým sou­do­bá neo­na­cis­tic­ká scé­na tu­to

ideo­lo­gii pod­sou­vá šir­ším vrstvám oby­va­tel­stva.

Ob­ža­lo­ba v tom­to směru pou­ka­zu­je a plně se zto­tož­ňu­je s někte­rý­mi zá­věry znal­ce,

zej­mé­na co se tý­če po­va­hy ko­men­tářů a me­zi­ti­tulků ob­sa­že­ným v kni­ze, kdy

v případě ko­men­tářů jde o přev­ze­tí roz­sáh­lej­ších čás­tí sa­mot­ných pro­jevů Adol­fa

Hit­le­ra, aniž by by­lo zřej­mé, zda jde o ci­ta­ci či vy­jádření ná­zo­ru ko­men­tá­to­ra.

Zna­lec v té­to sou­vis­los­ti zmi­ňu­je někte­ré tak­to for­mu­lo­va­né vý­ro­ky, z nichž větši­na (a

řada dal­ších) je ci­to­vá­na ve vý­ro­ko­vé čás­ti ob­ža­lo­by a za­sa­zu­je je do his­to­ric­ké­ho

kon­textu. Jde tak napřík­lad o vý­ro­ky:

- v zá­ří ro­ku 1939 za­ča­la němec­ká bran­ná moc od­stra­ňo­vat nes­ne­si­tel­né

poměry na vý­chod­ních hra­ni­cích Říše a ve vzdu­chu le­žel po­cit hr­dos­ti a

za­dos­tiu­činění nad tím, če­ho by­lo za tak krát­kou do­bu do­sa­že­no na

vo­jen­ském a po­li­tic­kém po­li, čímž má autor ko­men­táře patrně na mys­li útok

na­cis­tic­ké­ho Němec­ka na Pol­sko a průběh tzv. „blitzkrie­gu“ v Pol­sku,

- že up­latnění ra­so­vých prin­cipů uzá­koněných v Říši a uváděných v účin­nost

tak­též na úze­mí Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va, přij­de ko­nec konců k dob­ru i

čes­ké­mu ná­ro­du, že Němec­ko ve svém Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va

ne­za­bez­pe­či­lo pou­ze klid a pořádek, nýbrž předev­ším ta­ké po­lo­ži­lo zá­klad

k no­vé­mu hos­po­dářské­mu rozkvětu a k do­ro­zumění me­zi oběma ná­ro­dy,

čímž má autor ko­men­táře pro změnu zřejmě na mys­li up­latnění tzv.

no­rim­ber­ských zá­ko­nu v Pro­tek­to­rá­tu Če­chy a Mo­ra­va, kte­ré ved­lo

k per­ze­ku­ci če­ských Židů a dal­ších sku­pin oby­va­tel­stva, ne­bo třeba

me­mo­ran­dum K. H. Fran­ka z 28.8.1940, kte­ré je mož­no ozna­čit za „návrh

ko­neč­né­ho řeše­ní čes­ké otáz­ky“, kdy to­to řeše­ní mělo spo­čí­vat buď v to­tál­ním

vy­síd­le­ní Čechů z Čech a Mo­ra­vy na úze­mí mi­mo hra­ni­ce říše a osíd­le­ní

uvolněné­ho pros­to­ru Němci ne­bo ger­ma­ni­za­cí po­ne­cha­né čás­ti čes­ké­ho

oby­va­tel­stva, což vy­zní­vá zvlášť po­zo­ru­hodně v sou­vis­los­ti s ji­ným vý­ro­kem

ko­men­tá­to­ra, že Adolf Hit­ler vy­stu­po­val ja­ko muž, kte­rý má čes­ký ná­rod

v úctě.

V případě uži­tých me­zi­ti­tulků „Kon­cen­trač­ní tá­bor je an­glic­ký vy­ná­lez“,

„Ži­dov­sko-de­mok­ra­tic­ký ka­pi­tál potřebu­je vál­ku“, „Ra­so­vá otáz­ka je klí­čem světo­vých

dějin“, „Ži­dé v ev­rop­ských ná­ro­dech“, Roo­se­velt a je­ho Ži­dé“, „Boj pro­ti

ži­dov­sko-ka­pi­ta­lis­tic­ko-bol­še­vic­ké koa­li­ci“ či „Me­zi­ná­rod­ní Žid je hna­cí si­lou

proti­vníků“, kdy v dop­ro­vod­ných ko­men­tářích lze na­lézt vý­ro­ky o přís­luš­ní­cích

ur­či­té­ho ná­ro­da, pro­ti kte­rým v Němec­ku bo­jo­va­li ja­ko pro­ti „pa­ra­zit­ním zjevům

lid­stva“, a o tom, že Hit­ler spatřuje hna­cí sí­lu proti­vníků v me­zi­ná­rod­ním Ži­dov­stvu a

sli­bu­je, že na­cio­nál­ní so­cia­lis­té se pos­ta­ra­jí o to, aby ta­to dé­mo­nic­ká sí­la by­la

od­ha­le­na v ce­lé své ne­bez­peč­nos­ti, pak má ob­ža­lo­ba za to, že jde o vý­ro­ky zjevně

anti­se­mit­ské­ho za­měření, kte­ré pak s oh­le­dem na his­to­ric­ká fak­ta tý­ka­jí­cí se

ho­lo­caus­tu je nut­no jed­noz­načně inter­pre­to­vat ja­ko os­pra­vedl­ňo­vá­ní na­cis­tic­ké­ho

ge­no­ci­dia a ji­ných na­cis­tic­kých zlo­činů pro­ti lid­skos­ti, a to ne­jen ve vzta­hu k Židům,

ale i vůči dal­ším ná­rodům ži­jí­cím v ob­las­tech oku­po­va­ných či do­by­tých na­cis­tic­kým

Němec­kem.

Zna­lec dá­le pou­ka­zu­je na sku­teč­nost, že čer­ve­no-čer­no-bí­lé gra­fic­ké zpra­co­vá­ní

přeba­lu kni­hy a zá­lo­žek pod­le je­ho ná­zo­ru jed­noz­načně vy­chá­zí z ba­rev vlaj­ky

NSDAP, kte­rá se nás­ledně sta­la ofi­ciál­ní vlaj­kou na­cis­tic­ké­ho Němec­ka. S tím­to

zá­věrem se pak zce­la zto­tož­ňu­je i ob­ža­lo­ba, kdy lze na­víc pou­ká­zat na to, že

vý­hradně kom­bi­na­ce zmíněných ba­rev je uži­ta i na webo­vých strán­kách ob­viněné

spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc (viz http://gui­de­me­dia.cz).

Co se tý­če sho­ra uve­de­né ná­mit­ky ob­viněných oh­ledně vy­žá­dá­ní „to­li­ko“ od­bor­né­ho

vy­jádření na­mís­to zna­lec­ké­ho po­sud­ku, uvá­dí ob­ža­lo­ba v pr­vé řadě, že

PhDr. Jan B. Uh­líř, Ph.D., je his­to­ri­kem Vo­jen­ské­ho his­to­ric­ké­ho ús­ta­vu Pra­ha a

sou­časně znal­cem z obo­ru so­ciál­ní vědy, od­větví po­li­to­lo­gie, spe­cia­li­za­ce na­cis­mus,

fa­šis­mus, neo­na­cis­mus, neo­fa­šis­mus. Ja­ko ta­ko­vý je ne­po­chybně na­nej­výš od­borně

způso­bi­lý zkou­mat vy­da­nou kni­hu Adolf Hit­ler pro­je­vy z hle­dis­ka to­ho, zda jde o

pro­pa­ga­ci na­cis­mu, resp. sou­do­bé­ho neo­na­cis­tic­ké­ho hnu­tí.

By­lo-li pak od to­ho­to znal­ce vy­žá­dá­no od­bor­né vy­jádření na­mís­to zna­lec­ké­ho

po­sud­ku, nej­de dle ná­zo­ru ob­ža­lo­by z hle­dis­ka tres­tní­ho řádu o ni­jak zá­vad­ný či

ne­dos­ta­teč­ný pos­tup. Dle us­ta­no­ve­ní § 105 od­sta­vec 1 tres­tní­ho řádu, je-li

k ob­jasnění sku­teč­nos­ti důle­ži­té pro tres­tní říze­ní třeba od­bor­ných zna­los­tí, vy­žá­dá

or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní od­bor­né vy­jádření. Zna­lec­ký po­su­dek pak vy­žá­dá

pou­ze v případě, že pro slo­ži­tost po­su­zo­va­né otáz­ky ne­ní před­cho­zí pos­tup

dos­ta­ču­jí­cí. V tom­to směru ob­ža­lo­ba kon­sta­tu­je, že vy­žá­dá­ní od­bor­né­ho vy­jádření

znal­ce se jí je­ví ja­ko zce­la pos­ta­ču­jí­cí.

K ob­viněnou spo­leč­nos­tí gui­de­me­dia etc zmíněným ju­di­kátům Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR

pak ob­ža­lo­ba uvá­dí, že co se tý­če pod­mín­ky exis­ten­ce sou­do­bé­ho hnu­tí směřují­cí­ho

k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka, má ji v da­ném případě za jed­noz­načně

pro­ká­za­nou. Od­hléd­ne-li ob­ža­lo­ba od osob­ních zku­še­nos­tí a zna­los­tí stát­ní­ho

zá­stup­ce ja­ko oso­by ži­jí­cí v Čes­ké re­pub­li­ce, za­jí­ma­jí­cí se mi­mo ji­né i o prob­le­ma­ti­ku

neo­na­cis­mu v tu­zem­sku i za­hra­ni­čí, lze v tom­to směru od­ká­zat na stá­va­jí­cí ju­di­ka­tu­ru

a vědec­ké stu­die, pod­le nichž je exis­ten­ce sou­do­bé­ho neo­na­cis­tic­ké­ho hnu­tí zce­la

nez­po­chyb­ni­tel­ná (viz např. NS ČR 6 Tdo 1122/2011).

Kon­krétně v případě Čes­ké re­pub­li­ky jde napřík­lad o pro­pa­gá­to­ry no­vých směrů, ja­ko

jsou auto­nom­ní na­cio­na­lis­té, za­stán­ce dog­ma­tic­ké neo­na­cis­tic­ké spolu­prá­ce s

němec­ký­mi struk­tu­ra­mi Ná­rod­ní­ho od­po­ru, za­stán­ce tra­dič­ní­ho skin­head­ské­ho

ima­ge s vaz­ba­mi na hnu­tí Blood & Ho­nour atd. (viz např. Mi­ros­lav Ma­reš a kol.

- Čes­ké mi­li­tan­tní neo­na­cis­tic­ké hnu­tí (ak­tuál­ní tren­dy), Ana­lý­za pro Mi­nis­ter­stvo

vnit­ra Čes­ké re­pub­li­ky, Br­no 2011).

Po­kud pak jde o otáz­ku naplnění znaků sub­jek­tiv­ní strán­ky zlo­či­nu za­lo­že­ní, pod­po­ry

a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka dle § 403 tres­tní­ho

zá­ko­ní­ku, res­pek­ti­ve přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a

svo­bod člověka dle § 404 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, v tom­to případě ve srov­ná­ní

s přípa­dem vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf má ob­ža­lo­ba ve shodě se znal­cem za to, že

čin­nost ob­viněných Pav­la Ka­ma­se, Lu­ká­še No­vá­ka a Sta­nis­la­va Bee­ra v sou­čin­nos­ti

s ob­viněnou spo­leč­nos­tí gui­de­me­dia etc spo­čí­va­jí­cí ve vy­dá­ní kni­hy Adolf Hit­ler

Pro­je­vy, nel­ze s přípa­dem vy­da­va­te­le kni­hy Mein Kampf srov­ná­vat.

Po­kud Nej­vyš­ší soud ČR ve svém zmíněném roz­hod­nu­tí vy­chá­zí ze sku­teč­nos­ti, že

kni­ha Mein Kampf by­la vy­dá­na oso­bou, kte­ré pod­le zna­lec­ké­ho po­sud­ku jsou ci­zí

sklo­ny k dis­kri­mi­na­ci ur­či­tých osob ne­bo sku­pin, kte­rá kni­hu vy­da­la v rám­ci edi­ce

„Kni­hy, kte­ré změni­ly svět“, a před vy­dá­ním kni­hy se za­jí­ma­la o práv­ní as­pekt ce­lé

věci, pak je zřej­mé, že v případě nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia etc jde o si­tua­ci značně

od­liš­nou.

Co se tý­če vý­še uve­de­né­ho sklo­nu k dis­kri­mi­na­ci ur­či­tých osob ne­bo sku­pin, ne­má

ob­ža­lo­ba k dis­po­zi­ci téměř žá­dné in­for­ma­ce, na zá­kladě kte­rých by oh­ledně

ob­viněných Pav­la Ka­ma­se, Lu­ká­še No­vá­ka a Sta­nis­la­va Bee­ra moh­la ty­to sklo­ny

do­vo­zo­vat. Všich­ni tři by­li v mi­nu­los­ti soudně tres­tá­ní, ov­šem pou­ze ob­vině­ný Pa­vel

Ka­mas pro tres­tnou čin­nost, kte­rá by moh­la být z vý­še uve­de­né­ho hle­dis­ka

re­le­van­tní. Kon­krétně jde o roz­su­dek Městské­ho sou­du ze dne 25.2.1997, sp. zn. 8 T

356/96, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 6.5.1997, kte­rým byl mi­mo ji­né i Pa­vel Ka­mas

od­sou­zen pro trest­ný čin vý­tr­žnic­tví, kte­ré­ho se měl do­pus­tit tím, že ja­ko přívr­že­nec

hnu­tí skin­heads, spo­lečně s dal­ší­mi oso­ba­mi z řad to­ho­to hnu­tí, fy­zic­ky na­padl ji­nou

oso­bu, a to dle roz­sud­ku z to­ho důvo­du, že na­pa­de­ný či někdo z je­ho oko­lí je ozna­čil

za „nác­ky“.

Fo­tog­ra­fie ob­viněné­ho Pav­la Ka­ma­se za­sla­ná jím sa­mot­ným no­vi­náři ča­so­pi­su

Ref­lex Jiřímu X. Do­le­ža­lo­vi, na níž Pa­vel Ka­mas dí­ky fo­to­mon­tá­ži sto­jí v uni­formě

ge­ne­rá­la wehr­mach­tu ved­le Adol­fa Hit­le­ra, pak rovněž co­si na­po­ví­dá o „ideo­vém

po­za­dí“ čin­nos­ti nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia etc, byť ob­ža­lo­ba po­cho­pi­telně nemůže

vy­lou­čit, že v tom­to případě jde pou­ze o (dle je­jí­ho ná­zo­ru) „nev­hod­ný vtip“.

Po­kud by­lo v případě kni­hy Mein Kampf kon­sta­to­vá­no, že je­jí vy­dá­ní v pod­statě

vy­bo­čo­va­lo z edič­ní řady nak­la­da­tel­ství Ado­nai, kdy jed­nak vy­šlo v plá­no­va­né edi­ci

„Kni­hy, kte­ré změni­ly svět“, a nak­la­da­tel­ství vy­dá­va­lo rovněž znač­né množ­ství

te­ma­tic­ky zce­la od­liš­ných knih z ob­las­ti běžné be­le­trie apod., pak v případě

nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia etc jde o si­tua­ci zce­la ji­nou. To­to nak­la­da­tel­ství od své­ho

vzni­ku v ro­ce 2012 vy­da­lo cel­kem sedm pub­li­ka­cí s náz­vy „Mni­chov­ská do­ho­da a

osud su­det­ských Němců“, „Adolf Hit­ler Pro­je­vy“, „Mí­ro­vé dí­lo Adol­fa Hit­le­ra“,

„Ne­za­po­me­nu­tel­ná vlast Su­de­ty“, „100 do­ku­mentů o vzni­ku vál­ky“, „Prog­ram

NSDAP“ a na­pos­le­dy pak kni­hu „Pra­nýř“ němec­ké­ho auto­ra Mi­chae­la Win­kle­ra,

dop­ro­vá­ze­nou na webo­vých strán­kách nak­la­da­tel­ství ko­men­tářem: „Němec­ký

ana­ly­tik, autor a softwaro­vý in­že­nýr Mi­chael Win­kler sta­ví na pra­nýř za­ži­tá kli­šé o

svo­bodě (Dnes smí­te dis­ku­to­vat o tom, ko­lik andělů se vej­de na špič­ku jeh­ly. Smí­te

do­kon­ce zpo­chyb­ňo­vat, že vůbec něja­cí andě­lé jsou. Co však ale roz­hodně nik­dy

nes­mí­te, je za­čít po­čí­tat, ko­lik mr­tvol lze spá­lit po­mo­cí pár tun kok­su, přinej­men­ším

ne teh­dy, jes­tli­že jde o pá­le­ní, kte­ré mělo pro­bí­hat před 65 le­ty v Osvěti­mi. A už

vůbec nik­dy se nes­mí­te zep­tat, jak to, že z jed­no­ho a půl mi­lio­nu Židů v Hit­le­rově

mo­cen­ském te­ri­to­riu jich by­lo za­vražděno 6 mi­lionů a de­ví­ti mi­lionům je vy­plá­ce­no

od­škod­né. Ta­to svo­bo­da vám by­la od­ňa­ta.), o de­ka­den­ci (Bio­lo­gic­ky vza­to jsou

ho­mo­sexuálo­vé sam­ci a sa­mič­ky – jež exis­tu­jí i ve zvířecí říši – předur­če­nou

pot­ra­vou pro vlas­tní druh. Sta­ra­jí se o za­cho­vá­ní dru­hu tím, že se ne­cha­jí sež­rat, aby

otec a mat­ka zvíře moh­li na­dá­le pra­co­vat na svých po­tom­cích. Al­fa vlk se páří a

os­tat­ní vl­ci chrá­ní do­ros­ten­ce smeč­ky. Žá­dné­ho vl­ka však ne­na­pad­ne trpět ve

smeč­ce al­fa sam­ce ho­mo­sexuá­la. Vl­ci si de­ka­den­ci ne­mo­hou do­vo­lit.) či o vá­leč­ném

umění USA (Vést vál­ku á la USA zna­me­ná po­sa­dit se do útoč­né­ho bom­bar­dé­ru B-2

a bom­bar­do­vat. Ne­bo se po­sa­dit do bom­bar­dé­ru B-52 a bom­bar­do­vat. Ov­šem­že se

lze po­sa­dit ta­ké do stí­hač­ky F-16 a „bom­bar­do­vat“. Pro boj z blíz­ka se po­sa­dí­me do

útoč­né­ho vr­tul­ní­ku Apa­che a – „bom­bar­du­je­me“. Na ze­mi se na­ko­nec po­sa­dí­me do

tan­ku Ab­rams a ostřelu­je­me. (Po­zor: tan­ky ostřelu­jí, ty ne­bom­bar­du­jí!) Vlas­tní no­hy

potřebu­jí ame­rič­tí vo­já­ci při své „útoč­né ob­raně“ jen teh­dy, když se chtějí dos­tat z

ka­si­na do po­rad­ní mís­tnos­ti a od­tud do přís­luš­né vá­leč­né ma­šin­ky.) Nez­vyk­lé, že? A

to je jen za­čá­tek…“.

Nel­ze pak v té­to sou­vis­los­ti nez­mí­nit již sho­ra naz­na­če­nou gra­fic­kou po­do­bu

webo­vých strá­nek nak­la­da­tel­ství gui­de­me­dia etc, ne­boť ani jím vy­dá­va­né kni­hy

nej­sou gra­fic­ky pro­ve­de­ny prak­tic­ky ji­nak, než v kom­bi­na­ci čer­né, čer­ve­né a bí­lé

bar­vy.

Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu má ob­ža­lo­ba za to, že v případě nak­la­da­tel­ství

gui­de­me­dia etc nel­ze mít v sou­vis­los­ti s vy­dá­ním kni­hy Ad­lof Hit­ler Pro­je­vy žá­dné

po­chyb­nos­ti, že ob­vinění si by­li vědo­mi mož­né­ho naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu

za­lo­že­ní, pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka

dle § 403 od­sta­vec 1, 2 pís­me­no a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, res­pek­ti­ve přeči­nu pro­je­vu

sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka dle § 404 tres­tní­ho

zá­ko­ní­ku a přečin po­pí­rá­ní, zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní

ge­no­ci­dia dle § 405 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a to ve formě přinej­méně nepřímé­ho úmys­lu

dle § 15 od­sta­vec 1 pís­me­no b) tres­tní­ho řádu.

Na zá­kladě vý­še uve­de­ných sku­teč­nos­tí dospě­la ob­ža­lo­ba k zá­věru, že ob­vinění

Pa­vel Ka­mas, Lu­káš No­vák a Sta­nis­lav Beer, a dá­le ob­viněná spo­leč­nost

gui­de­me­dia etc, se do­pus­ti­li jed­ná­ní pop­sa­né­ho ve vý­ro­ko­vé čás­ti ob­ža­lo­by a to­to

jed­ná­ní napl­ni­lo všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu za­lo­že­ní, pod­po­ry a

pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka dle § 403 od­sta­vec

1, 2 pís­me­no a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (ob­vinění Pa­vel Ka­mas, Lu­káš No­vák a Sta­nis­lav

Beer), přeči­nu pro­je­vu sym­pa­tií k hnu­tí směřují­cí­mu k pot­la­če­ní práv a svo­bod

člověka dle § 404 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (ob­viněná gui­de­me­dia etc) a přečin po­pí­rá­ní,

zpo­chyb­ňo­vá­ní, schva­lo­vá­ní a os­pra­vedl­ňo­vá­ní ge­no­ci­dia dle § 405 tres­tní­ho

zá­ko­ní­ku, přičemž z hle­dis­ka za­vinění jed­na­li přinej­méně v nepřímém úmys­lu dle

§ 15 od­sta­vec 1 pís­me­no b) tres­tní­ho řádu.

Ob­vině­ný Pa­vel Ka­mas je svo­bod­ný a bez­dět­ný, má střed­ní vzdělá­ní a v sou­čas­né

době je jed­na­te­lem spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc, s.r.o. V mi­nu­los­ti byl cel­kem dvak­rát

soudně tres­tán, popr­vé vý­še zmíněným roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně,

pod­ru­hé pak tres­tním příka­zem té­hož sou­du ze dne 18.3.2013, sp. zn. 2 T 44/2013,

kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 15.5.2013, kte­rým byl uz­nán vin­ným z přeči­nu

zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění dle § 254 od­sta­vec 1 ali­nea pr­vní a

dru­há tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění

dle § 254 od­sta­vec 2 ali­nea tře­tí tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, za kte­ré mu byl ulo­žen trest

od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­se­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­míněně od­lo­žen na

zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní třice­ti šes­ti měsíců.

Ob­vině­ný Lu­káš No­vák je bez­dět­ný, má střed­ní vzdělá­ní a v sou­čas­né době je

jed­na­te­lem spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc, s.r.o. V mi­nu­los­ti byl jed­nou soudně tres­tán,

a to tres­tním příka­zem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 29.3.2005, sp. zn. 2 T

57/2005, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 29.4.2005, kte­rým byl uz­nán vin­ným

z tres­tné­ho či­nu krá­de­že dle § 247 od­sta­vec 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­na, za kte­rý mu byl

ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 12.000,- Kč.

Ob­vině­ný Sta­nis­lav Beer je bez­dět­ný, má střed­ní vzdělá­ní a v sou­čas­né době je

jed­na­te­lem spo­leč­nos­ti gui­de­me­dia etc, s.r.o. V mi­nu­los­ti byl jed­nou soudně tres­tán,

a to roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26.3.2013, sp. zn. 9 T 11/2013,

kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 26.3.2013, kte­rým byl uz­nán vin­ným z přeči­nu ub­lí­že­ní

na zdra­ví dle § 148 od­sta­vec 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, za kte­rý mu byl ulo­žen trest

od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří měsíců, je­hož vý­kon byl pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní

do­bu v tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců a zá­kaz čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech

mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu dva­nác­ti měsíců.

V Brně dne 4. břez­na 2014

Stát­ní zá­stup­ce

Mgr. Jan Pet­rá­sek, v.r.

Za správ­nost vy­ho­to­ve­ní

Ka­teřina Seh­na­lo­vá

 

Nas­le­du­je uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR v kau­ze vy­da­nia kni­hy Mein Kampf:

5 Tdo 337/2002

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 24. 7. 2002 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. Z., pro­ti us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, t a k t o :

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu s e us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, z r u š u j í .

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu s e z r u š u j í i dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu s e stát­ní­mu zá­stup­ci Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 7 p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

Ob­vině­ný M. Z. byl roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, uz­nán vin­ným tres­tným či­nem pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­na, kte­ré­ho se do­pus­til tím, že v P., ja­ko ředi­tel a ma­ji­tel nak­la­da­tel­ství O. II. v led­nu 2000 za­dal přek­lad do češ­ti­ny a vy­tištění spi­su Adol­fa Hit­le­ra Mein Kampf, kni­hu ne­chal svá­zat do čer­ných de­sek, na je­jichž před­ní stra­nu navrhl vy­tištění zla­ce­né­ho ná­pi­su psa­né­ho šva­ba­chem Adolf Hit­ler Mein Kampf a pod něj umís­tit zla­ce­ný znak stra­ny NSDAP orli­ci dr­ží­cí ve spá­rech věnec s ra­to­les­tí s uv­nitř umístěným pra­vo­to­či­vým há­ko­vým křížem, přičemž kni­hu, kte­rá svým ob­sa­hem jed­noz­načně podněcu­je k ra­so­vé ne­ná­vis­ti a anti­se­mi­tis­mu, pos­tupně v průběhu měsí­ce břez­na 2000 předal v nák­la­du 106.000 vý­tisků na zá­kladně kup­ní smlou­vy dis­tri­bu­to­ro­vi k vol­né­mu pro­de­ji.

Za ten­to trest­ný čin byl pod­le § 260 od­st. 2 tr. zá­ko­na a za pou­ži­tí § 60a od­st. 1, 2 tr. zá­ko­na od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 3 let, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 58 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­na a § 60a od­st. 1 tr. zá­ko­na pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 5 let, za sou­čas­né­ho vy­slo­ve­ní doh­le­du spo­čí­va­jí­cí­ho v po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho 2 x ročně dos­ta­vit se k pro­bač­ní úřed­ni­ci Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 k ověření řád­né­ho způso­bu ži­vo­ta. Pod­le § 53 od­st. 1 tr. zá­ko­na byl ob­ža­lo­va­né­mu dá­le ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 2.000.000,- Kč (slo­vy: dva mi­lio­ny ko­run če­ských). Pod­le § 54 od­st. 3 tr. zá­ko­na mu byl sta­no­ven pro případ, že by peněži­tý trest neb­yl ve sta­no­ve­né lhůtě vy­ko­nán, náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 1 ro­ku.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, po­dal ob­vině­ný M. Z. od­vo­lá­ní, kte­ré Městský soud v Pra­ze us­ne­se­ním ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, pod­le § 256 tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né.

Pro­ti us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, po­dal ob­vině­ný M. Z. do­vo­lá­ní prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce JUDr. T. S. po­dá­ním ze dne 3. 5. 2002, kte­ré by­lo do­ru­če­no Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 7 dne 9. 5. 2002. Do­vo­lá­ní po­dal do všech vý­roků na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, a to z důvo­du uve­de­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, ne­boť roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně i sou­du od­vo­la­cí­ho spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní.

Po­chy­be­ní sou­du I. stupně spatřuje do­vo­la­tel v tom, že:

1. Roz­su­dek se vůbec ne­za­bý­val sku­teč­nos­tmi, kte­ré mo­hou být vý­znam­né pro naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na, ale za­měřuje se na hod­no­ce­ní sku­teč­nos­tí dru­hot­ných a ne­pod­stat­ných a for­mu­lu­je skut­ko­vá zjištění, kte­rá ne­ma­jí pro otáz­ku vi­ny žá­dný vý­znam, ane­bo jsou je­nom silně osob­ní inter­pre­ta­cí mi­nu­lých či sou­čas­ných udá­los­tí.

2. Ten­to pos­tup po­tom zna­me­ná při po­su­zo­vá­ní do­vo­le­nos­ti či ne­do­vo­le­nos­ti vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf oh­ro­že­ní svo­bo­dy pro­je­vu či svo­bo­dy přijí­mat in­for­ma­ce. Pos­tup sou­du ta­to prá­va re­la­ti­vi­zu­je a je pak nap­ros­to nepřed­ví­da­tel­né, zda ur­či­tý pro­jev či ur­či­té jed­ná­ní bu­de vní­má­no ja­ko do­vo­le­né jed­ná­ní ne­bo ex post s pou­ka­zem na řadu sku­teč­nos­tí, kte­ré lze hod­no­tit sub­jek­tivně, bu­de roz­hod­nu­to, že jde o trest­ný čin.

Roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du je pak pod­le ná­zo­ru do­vo­la­te­le nes­práv­né pro­to, že se od­vo­la­cí soud ne­vy­pořádal s hmotně práv­ní strán­kou věci, když měl přez­kou­mat důvod­nost od­vo­lá­ní. Od­vo­la­cí soud ve svém us­ne­se­ní pou­ze stro­ze kon­sta­tu­je, že soud I. stupně pro­vedl ve věci všech­ny potřeb­né důka­zy, ro­zeb­ral všech­na od­bor­ná vy­jádření, kte­rá by­la vy­pra­co­vá­na k předmětné­mu vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf, s tím, že ta­to vy­jádření se za­bý­va­la ob­sa­hem kni­hy i je­jí vnější úp­ra­vou, ob­sa­hem před­mlu­vy a způso­bem přek­la­du. Vi­na ob­ža­lo­va­né­ho M. Z. by­la pro­to pod­le ná­zo­ru sou­du II. stupně pro­ve­de­ný­mi důka­zy bez­pečně pro­ká­zá­na.

Do­vo­la­tel dá­le kon­sta­tu­je, že k naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu mu­sí být splně­ny dvě ná­le­ži­tos­ti. Jed­nak mu­sí jít o pro­pa­ga­ci, ni­ko­li však če­ho­ko­li a ko­ho­ko­li, ale o pro­pa­ga­ci hnu­tí. Dru­há pod­mín­ka je věcná, zde však tres­tní zá­kon neob­sa­hu­je žá­dnou de­fi­ni­ci to­ho, co je mož­no po­va­žo­vat za hnu­tí. Zce­la jistě však mu­sí jít o sku­pi­nu, kte­rá má ales­poň jas­né a zřetel­né kon­tu­ry, tak aby by­lo mož­né vy­jádřit je­jí smysl, cíl, způso­by cho­vá­ní apod. V tom­to směru však roz­su­dek sou­du I. stupně neob­sa­hu­je žá­dnou kon­kre­ti­za­ci hnu­tí, kte­ré by jed­ná­ním ob­viněné­ho mělo být pro­pa­go­vá­no. V od­ůvodnění roz­sud­ku je uve­de­no pou­ze to, že kni­ha svým ob­sa­hem podněcu­je k ra­so­vé ne­ná­vis­ti a anti­se­mi­tis­mu. Pod­le ná­zo­ru do­vo­la­te­le ze znění us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na vy­plý­vá, že mu­sí být jed­noz­načně pop­sá­no hnu­tí, kte­ré je pod­po­ro­vá­no ne­bo pro­pa­go­vá­no, pro­to­že by ji­nak čin­nost to­ho­to hnu­tí ne­moh­la být po­su­zo­vá­na ja­ko pro­ka­za­telně směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů. Trest­ný čin pod­le us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na ne­ní de­lik­tem oh­ro­žo­va­cím, nýbrž mu­sí být pro­ká­zá­no, že vy­dá­ní té­to kni­hy by­lo pod­po­rou a pro­pa­ga­cí kon­krét­ní­ho hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů, ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Ob­vině­ný má za to, že ce­lé do­ka­zo­vá­ní se ubí­ra­lo nes­práv­ným směrem, což by­lo zdůrazněno an­ga­žo­vá­ním zpra­co­va­telů od­bor­ných vy­jádření. Šlo vesměs o vy­jádření his­to­riků, kteří jed­nak po­su­zo­va­li ob­sah kni­hy a dá­le se vy­jadřova­li k to­mu, jak ta­to kni­ha může ak­tuálně půso­bit. Ve věci však nej­de o to, jak kni­ha může půso­bit, ale jak ve sku­teč­nos­ti půso­bi­la, tj. zda je­jím vy­dá­ním doš­lo k pro­pa­ga­ci ne­bo pod­poře hnu­tí pro­ka­za­telně směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů. V té­to věci však do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo vůbec za­měřeno. V žá­dném případě nel­ze pod­le ob­viněné­ho souh­la­sit s ná­zo­rem obou soudů, kte­ré na­mís­to jas­né­ho uve­de­ní hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní zmíněných práv, ho­voří o anti­se­mi­tis­mu ja­ko o hnu­tí. Anti­se­mi­tis­mus nel­ze ozna­čit za hnu­tí, ale za ideo­lo­gii. Soud se zde do­pus­til vý­kla­du zá­ko­na, kte­rý je pro tres­tní prá­vo nepřija­tel­ný, pro­to­že roz­šiřuje ok­ruh čin­nos­tí, na kte­ré má do­pad­nout. Z hle­dis­ka for­mu­la­ce skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na by­la věno­vá­na ne­patřič­ná po­zor­nost to­mu, zda lze Mein Kampf, tak jak byl vy­dán, ozna­čit za his­to­ric­ký do­ku­ment. Spe­ku­la­ce tý­ka­jí­cí se té­to otáz­ky jsou pro tres­tní říze­ní za­vádějí­cí. Pod­stat­né je, zda jde o kni­hu, je­jímž ob­sa­hem je pod­po­ro­vá­no hnu­tí zmíněné v us­ta­no­ve­ní § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na, te­dy ob­jek­tiv­ní důsle­dek půso­be­ní vy­da­né­ho textu, ni­ko­li to, zda je pro­vá­zen ko­men­tářem. Do­vo­la­tel na­mí­tá, že soud neu­vá­dí žá­dný kon­krét­ní ar­gu­ment k to­mu, proč by měl ob­vině­ný dospět k zá­věru, že je­ho jed­ná­ní bu­de po­su­zo­vá­no ja­ko trest­ný čin. Pou­ka­zu­je na to, že ap­li­ka­ce prá­va mu­sí být před­ví­da­tel­ná, tj. že s jis­tou mí­rou opatr­nos­ti, kte­rou lze po­ža­do­vat po kaž­dém je­din­ci, mu­sí být dopředu zřej­mé, že ur­či­té jed­ná­ní je za­ká­zá­no až do té mí­ry, že je po­va­žo­vá­no za trest­ný čin. V da­ném případě však exis­tu­je mno­ho ar­gu­mentů a sku­teč­nos­tí, na zá­kladě kte­rých si mohl ob­vině­ný uči­nit zá­věr opač­ný. V té­to sou­vis­los­ti upo­zor­ňu­je zej­mé­na na svědec­tví JUDr. L., kte­rá ve své vý­povědi jed­noz­načně uved­la, že na přímý do­taz vy­slo­vi­la přesvědče­ní, pod­le něhož za vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf ob­vině­ný nemůže být trestně stí­hán. Ze všech těchto důvodů a ar­gu­mentů je práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku ja­ko ta­ko­vé­ho nes­práv­né.

Do­vo­la­tel pro­to navrhl, aby Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky obě na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí, jak sou­du I. stupně, tak i sou­du od­vo­la­cí­ho v ce­lém roz­sa­hu zru­šil pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu a po­té pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu věc vrá­til sou­du I. stupně, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl, ane­bo aby pod­le us­ta­no­ve­ní § 265m od­st. 1 tr. řádu při zru­še­ní na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí soudů obou stupňů sám ve věci roz­hodl roz­sud­kem a klien­ta zpros­til ob­ža­lo­by v pl­ném roz­sa­hu.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce, kte­ré­mu by­lo do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. Z. do­ru­če­no ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265h od­st. 2 tr. řádu (viz. re­fe­rát na č. l. 913 spi­su), se k do­vo­lá­ní ne­vy­jádřil.

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen Nej­vyš­ší soud) ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve v sou­la­du se zá­ko­nem zkou­mal, zda tu ne­ní dán někte­rý z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265i od­st. 1 tr. řádu, a shle­dal, že do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265a tr. řádu je přípus­tné, by­lo po­dá­no z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 tr. řádu a včas, op­rávněnou oso­bou a spl­ňu­je i ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265f od­st. 1 tr. řádu. Do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no ob­viněným M. Z. prostřed­nic­tvím ob­háj­ce JUDr. T. S., což vy­plý­vá z úvod­ní stra­ny do­vo­lá­ní, byť na je­ho kon­ci je uve­den jmé­nem ob­háj­ce JUDr. T. S., ač zce­la přesně by tam měl být uve­den ob­vině­ný M. Z. ja­ko do­vo­la­tel, příp. s poz­nám­kou, že do­vo­lá­ní po­dá­vá prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce ve smys­lu § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2, vě­ty pr­vní, tr. řádu. Ta­to for­mál­ní nepřes­nost však nemůže mít vliv na přez­kou­má­ní na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu.

Vzhle­dem k to­mu Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal z podnětu po­da­né­ho do­vo­lá­ní zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů, uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím před­chá­ze­jí­cí (§ 265i od­st. 3, od­st. 4 tr. řádu). Up­latnění us­ta­no­ve­ní § 265i od­st. 5 tr. řádu s přih­léd­nu­tím k to­mu, že v da­ném případě se roz­hod­nu­tí tý­ka­lo pou­ze jed­né oso­by, nepřichá­ze­lo v úva­hu. Po přez­kou­má­ní věci ve smys­lu § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu Nej­vyš­ší soud shle­dal, že do­vo­lá­ní je důvod­né, a to z ní­že uve­de­ných důvodů.

Tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na (ve znění před no­ve­li­za­cí zá­ko­nem č. 405/2000 Sb. srov. § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na) se do­pus­tí ten, kdo pod­po­ru­je ne­bo pro­pa­gu­je hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť (no­ve­li­za­cí pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 405/2000 Sb. byl po­jem ob­čanů nah­ra­zen poj­mem člověka a do textu by­lo doplněno i hlá­sá­ní zá­šti vůči ji­né sku­pině osob , no­ve­li­za­ce na­by­la účin­nos­ti dne 1. 12. 2000, te­dy až po da­tu jed­ná­ní ob­viněné­ho, pro kte­ré by­lo ve­de­no tres­tní říze­ní; tou­to no­ve­li­za­cí doš­lo mi­mo ji­né k upřesnění ve vy­jádření ob­jek­tu tres­tné­ho či­nu tím, že z no­vé di­kce zá­ko­na jed­noz­načně vy­plý­vá, že ochra­na je pos­ky­to­vá­na ne­jen právům a svo­bo­dám ob­čanů, ale právům a svo­bo­dám všech li­dí bez vaz­by na ob­čan­ství, přičemž však ani před no­ve­li­za­cí ne­či­nil vý­klad ob­jek­tu tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů po­tí­že a soud­ní ap­li­ka­ce ne­vá­za­la ochra­nu pos­ky­to­va­nou tím­to us­ta­no­ve­ním pou­ze na pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod ob­čanů Čes­ké re­pub­li­ky). Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na, tj. hod­no­ta­mi, jež tres­tní zá­kon v tom­to případě chrá­ní, je ochra­na zá­klad­ních lid­ských a ob­čan­ských práv a svo­bod, rov­nop­ráv­nost li­dí bez roz­dí­lu ra­sy, ná­rod­nos­ti, ná­bo­žen­ské přís­luš­nos­ti, so­ciál­ní přís­luš­nos­ti a půvo­du. Předev­ším jsou to zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy uve­de­né v Lis­tině zá­klad­ních práv a svo­bod. Ochra­na práv a svo­bod zna­me­ná pro ob­ča­na (ve znění tr. zá­ko­na účin­ném od 1. 12. 2000 pro člověka ) ne­jen ga­ran­ci práv­ní ochra­ny pro­ti zá­sahům stát­ní mo­ci a případ­né­mu zneu­ži­tí stát­ní mo­ci, ale sou­čás­tí ochra­ny práv a svo­bod je i ochra­na pro­ti ta­ko­vým ak­ti­vi­tám a hnu­tím, kte­ré by ve svém důsled­ku ved­ly k po­li­tic­ké­mu zpo­chybnění či ome­ze­ní práv a svo­bod. Za prin­ci­piál­ní oh­ro­že­ní práv a svo­bod je nut­né po­va­žo­vat ja­kou­ko­li dis­kri­mi­na­ci ur­či­té sku­pi­ny li­dí, te­dy po­ru­še­ní prin­ci­pu rov­nos­ti, jak je ga­ran­to­ván v Lis­tině zá­klad­ních práv a svo­bod v čl. 3 od­st. 1.

K naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů, pro kte­rý byl ob­vině­ný M. Z. uz­nán vin­ným, mu­sí být splně­ny všech­ny zna­ky uve­de­né v § 260 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­na. Pro­to mu­sí být pro­ká­zá­no, že by­lo hnu­tí, kte­ré má cha­rak­ter po­ža­do­va­ný zá­ko­nem, pod­po­ro­vá­no ne­bo pro­pa­go­vá­no. Pod­po­ra hnu­tí směřují­cí­ho k pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod může mít po­do­bu ma­te­riál­ní (např. pos­kyt­nu­tí fi­nan­čních darů, tech­nic­kých prostředků apod.) ne­bo mo­rál­ní (např. zís­ká­vá­ní přívr­ženců, umožnění pub­li­ka­ce je­ho zá­měrů či ideo­lo­gie atd.) a spo­čí­vá v jed­ná­ní, kte­ré má ta­ko­vé hnu­tí po­sí­lit, popřípadě zís­kat mu dal­ší přívr­žen­ce. Pro­pa­ga­cí se ro­zu­mí veřej­né uvádění ta­ko­vé­ho hnu­tí ne­bo je­ho ideo­lo­gie a zá­měrů ve zná­most, do­po­ru­čo­vá­ní jím za­stá­va­ných či pro­sa­zo­va­ných myš­le­nek a ná­zorů apod. Předev­ším je třeba zdůraz­nit, že ved­le pod­po­ry ta­ko­vé­ho hnu­tí zá­kon pos­ti­hu­je i pro­pa­ga­ci ta­ko­vé­ho hnu­tí, kte­rá může být us­ku­teč­ňo­vá­na jak otevřeně, tak i skrytě prostřed­nic­tvím pub­li­ka­ce či ji­né­ho uveřej­ňo­vá­ní ná­zorů, zá­měrů, ideo­lo­gie ta­ko­vé­ho hnu­tí, ale i prostřed­nic­tvím knih, ob­razů či ji­ných umělec­kých děl. Jed­nou z ta­ko­vých fo­rem může být pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du i pub­li­ka­ce kni­hy, je­jímž ob­sa­hem ne­bo úče­lem je pro­pa­ga­ce hnu­tí pro­ka­za­telně směřují­cí­ho k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­ča­na (člověka) ne­bo hlá­sa­jí­cí­ho ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Ta­ko­vou kni­hou by za před­pok­la­du, že je tím pro­pa­go­vá­no ta­ko­vé hnu­tí, mohl být i Mein Kampf Adol­fa Hit­le­ra, ne­boť z je­jí­ho ob­sa­hu, jak to by­lo pro­ká­zá­no i v ce­lém tres­tním říze­ní, je nes­por­né, že jde o kni­hu hlu­bo­ce ra­sis­tic­kou, ne­boť šíří ne­ná­vist k li­dem od­liš­né­ho et­nic­ké­ho půvo­du, li­dem sla­bým a pos­ti­že­ným, žá­dá je­jich eli­mi­na­ci v ži­votě spo­leč­nos­ti, a to i ná­silně, a hlu­bo­ce anti­de­mok­ra­tic­kou, poněvadž učí pohr­dat de­mok­ra­tic­ký­mi in­sti­tu­ce­mi, ja­ko je parla­ment, a de­mok­ra­tic­ký­mi hod­no­ta­mi, ja­ko je rov­nost, přičemž žá­dá je­jich lik­vi­da­ci a us­ta­ve­ní no­vé­ho re­ži­mu za­lo­že­né­ho na tzv. vůdcov­ském prin­ci­pu, a v ne­pos­led­ní řadě i vá­leč­nic­kou, ne­boť dá­vá němec­ké­mu ná­ro­du cí­le, kte­rých má do­sáh­nout vo­jen­ským vý­bo­jem a zis­kem no­vé­ho ži­vot­ní­ho pros­to­ru na vý­chodě, přičemž ta­ké vy­zý­vá k zúč­to­vá­ní s F.

Zá­věr o tom, že pro­pa­ga­ci, ale i pod­po­ru ta­ko­vé­ho hnu­tí lze us­ku­teč­nit i vy­dá­ním kni­hy vy­plý­vá i z od­stav­ce 2 písm. a) § 260 tr. zá­ko­na, když za zvlášť přitěžu­jí­cí okol­nost zá­kon po­va­žu­je i spá­chá­ní či­nu uve­de­né­ho v od­stav­ci 1 mi­mo ji­né i tis­kem, kte­rým se ro­zu­mí ne­jen no­vi­ny, ča­so­pi­sy, bulle­ti­ny apod., ale i vy­tištění kni­hy s uve­de­ným ob­sa­hem. Ten­to zá­věr ne­ní pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du v roz­po­ru s čl. 17 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ús­tav­ních zá­konů; dá­le jen LPS ), pod­le kte­ré­ho jsou svo­bo­da pro­je­vu a prá­vo na in­for­ma­ce za­ru­če­ny, ne­boť pod­le od­stav­ce 4 čl. 17 LPS lze svo­bo­du pro­je­vu a prá­vo vy­hle­dá­vat a šířit in­for­ma­ce ome­zit zá­ko­nem, jde-li o opatření v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti nez­byt­ná pro ochra­nu práv a svo­bod dru­hých, bez­peč­nost stá­tu, veřej­nou bez­peč­nost, ochra­nu veřej­né­ho zdra­ví a mrav­nos­ti. Ta­ko­vým zá­kon­ným ome­ze­ním je pak ne­po­chybně i us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na.

To­to zjištění, kte­ré správně uči­ni­ly oba sou­dy I. i II. stupně, a na­va­zu­jí­cí práv­ní zá­věr o naplnění zna­ku pro­pa­ga­ce, však sa­mo o sobě nes­ta­čí pro zá­věr o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­po­ra a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­na. Sou­časně mu­sí jít o pod­po­ru ne­bo pro­pa­ga­ci ta­ko­vé­ho hnu­tí sku­tečně exis­tu­jí­cí­ho. Na­víc je nut­né, aby ta­ko­vé hnu­tí exis­to­va­lo a půso­bi­lo v době, kdy mělo do­jít ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, což vy­plý­vá z ja­zy­ko­vé­ho (gra­ma­tic­ké­ho), lo­gic­ké­ho i sys­te­ma­tic­ké­ho vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na, jenž ob­sa­hu­je for­mu­la­ci hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod , kdy zá­ko­no­dár­ce zde užil přítom­né­ho ča­su. Též důvo­do­vá zprá­va k no­ve­le tres­tní­ho zá­ko­na č. 405/2000 Sb. ho­voří o tom, že us­ta­no­ve­ní § 260 a § 261 tr. zá­ko­na se vzta­hu­jí na přípa­dy, kdy exis­tu­je hnu­tí, kte­ré si kla­de za cíl ome­zo­vá­ní práv a svo­bod, a ma­jí do­pa­dat zej­mé­na na stou­pen­ce ta­ko­vé­ho hnu­tí. Do­vo­la­tel v té­to sou­vis­los­ti správně uvá­dí, že nel­ze ter­mín hnu­tí vy­klá­dat pou­ze tak, jak jej pou­ží­vá zá­kon č. 424/1991 Sb., o sdru­žo­vá­ní v po­li­tic­kých stra­nách a po­li­tic­kých hnu­tích. Zá­ko­no­dár­ce zde má na mys­li i hnu­tí for­málně ne­re­gis­tro­va­né, hlá­sa­jí­cí zá­šť, jíž se pod­le důvo­do­vé zprá­vy ro­zu­mí ze­sí­le­ná ne­ná­vist, vůči sku­pi­nám osob (např. ná­rod­nos­tním, ra­so­vým apod.). Mu­sí však jít o kon­krét­ní hnu­tí, te­dy v ur­či­té míře or­ga­ni­zo­va­nou a struk­tu­ro­va­nou sku­pi­nu osob, kte­rá má ales­poň zřetel­né kon­tu­ry, spo­leč­né pos­to­je a orien­ta­ci za­měřenou na do­sa­že­ní někte­ré­ho v us­ta­no­ve­ní § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na uve­de­né­ho cí­le. Tepr­ve po ur­če­ní tak­to ales­poň v hru­bých ob­ry­sech iden­ti­fi­ko­va­né­ho hnu­tí, je třeba při roz­ho­do­vá­ní, zda doš­lo k naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na, po­su­zo­vat k če­mu ta­ko­vé hnu­tí, o je­hož pod­po­ru a pro­pa­ga­ci jde, sku­tečně směřuje ne­bo co hlá­sá. Us­ta­no­ve­ní § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na to­tiž jed­noz­načně pos­ti­hu­je pro­pa­ga­ci a pod­po­ru hnu­tí pro­ka­za­telně směřují­cí­ho k pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod ob­ča­na (člověka) ne­bo hlá­sa­jí­cí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Vzta­hu­je se te­dy na přípa­dy, kdy exis­tu­je hnu­tí, kte­ré si kla­de za cíl ome­zo­vá­ní práv a svo­bod ne­bo dis­kri­mi­na­ci ur­či­té sku­pi­ny osob z různých důvodů. Roz­su­dek sou­du I. stupně však ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině kon­kre­ti­za­ci ta­ko­vé­ho hnu­tí neob­sa­hu­je. Uvá­dí pou­ze, že kni­ha svým ob­sa­hem podněcu­je k ra­so­vé ne­ná­vis­ti a anti­se­mi­tis­mu. V od­ůvodnění pak uvá­dí, že v da­ném případě hnu­tím, kte­ré by­lo vy­dá­ním Hit­le­ro­vy kni­hy pro­pa­go­vá­no je ne­jen fa­šis­mus (přesněji na­cis­mus) ja­ko hnu­tí mi­nu­lé, te­dy v době jed­ná­ní ob­viněné­ho M. Z. neexis­tu­jí­cí, ale zej­mé­na anti­se­mi­tis­mus ja­ko hnu­tí po vý­tce sou­čas­né, hnu­tí, kte­ré svým ob­sa­hem je dok­trí­nou ve svých zá­měrech směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod ur­či­té sku­pi­ny li­dí te­dy v tom­to případě Židů a v ne­pos­led­ní řadě i Romů. Anti­se­mi­tis­mus lze pod­le roz­sud­ku sou­du I. stupně bez­es­po­ru cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko hnu­tí nad­ča­so­vé, ja­ko nad­ná­rod­ní přesvědče­ní, kte­ré z hle­dis­ka ra­so­vé­ho, et­nic­ké­ho, ná­bo­žen­ské­ho, ná­rod­nos­tní­ho či so­ciál­ní­ho vy­vo­lá­vá nepřátel­ské pos­to­je vůči Židům a Romům a může mít cha­rak­ter hos­po­dářské­ho, ná­rod­nos­tní­ho či ná­bo­žen­ské­ho ra­že­ní, přičemž všech­ny ty­to okol­nos­ti mo­hou vést, ne­boť v mi­nu­los­ti se tak již sta­lo, k per­ze­ku­ci vůči Židům. To­též se vzta­hu­je i k Romům, ne­boť i o nich se Hit­le­ro­va kni­ha zmi­ňu­je. Anti­se­mi­tis­mus je te­dy pod­le ná­zo­ru sou­du I. stupně hnu­tím, přes­to­že pos­trá­dá pr­vky cha­rak­te­ris­tic­ké pro po­li­tic­kou stra­nu, či ji­nou for­mu or­ga­ni­za­ce. Důsled­ky anti­se­mi­tis­mu ob­sa­že­né­ho ve vy­da­né kni­ze v době mi­nu­lé vy­vo­la­ly největší tra­gé­dii v lid­ských ději­nách vůbec, tra­gé­dii přímo pod­ní­ce­nou Hit­le­ro­vou ideo­lo­gií vy­lo­že­nou v té­to kni­ze, a to přes­to ne­bo pro­to, že z po­čát­ku byl je­jí hrůz­ný vý­znam hrubě pod­ceněn. Vy­dá­ní té­to kni­hy v sou­čas­nos­ti ni­ko­li ja­ko his­to­ric­ké­ho do­ku­men­tu bez ja­ké­ho­ko­li ko­men­táře pou­ze s před­mlu­vou, kte­rá ja­ko his­to­ric­ky nepřes­ná je prak­tic­ky za­vádějí­cí a s pop­sa­nou gra­fic­kou úp­ra­vou je zá­le­ži­tos­tí, kte­rá je zce­la ne­po­chybně u je­dinců ne­bo sku­pin osob, kte­ré z nejrůznějších důvodů nej­sou schop­ny uvědo­mit si ne­bez­pe­čí spo­je­né s anti­se­mi­tis­mem, vy­vo­lat ná­rod­nos­tní a ra­so­vou zá­šť ma­jí­cí schop­nost přerůstat v pog­ro­my a dal­ší proti­ži­dov­ské, případně proti­rom­ské ak­ce. S tím­to od­ůvodněním roz­sud­ku pr­vní­ho stupně se v us­ne­se­ní ze dne 25. úno­ra 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, zto­tož­nil i od­vo­la­cí soud, kte­rý uvedl, že úva­hám ob­vod­ní­ho sou­du v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku nel­ze ni­če­ho vy­tknout, přičemž zdůraz­nil, že ob­sah kni­hy Mein Kampf, je­jímž auto­rem je Adolf Hit­ler, se vý­znamně do­tý­ká ži­jí­cích osob, kte­ré přeži­ly ho­lo­caust, a je­jich po­tomků na straně jed­né a na dru­hé straně je třeba kon­sta­to­vat narůsta­jí­cí ak­ti­vi­ty extrém­ních hnu­tí ideo­lo­gic­ky pro­fi­lo­va­ných v sou­la­du s je­jím ob­sa­hem, kdy kni­ha Mein Kampf je sva­tou kni­hou fa­šis­mu re­lik­vií a oso­ba Adol­fa Hit­le­ra je pro stou­pen­ce to­ho­to hnu­tí ob­di­vo­va­ným vzo­rem.

I když se ob­sah kni­hy Mein Kampf, je­jímž auto­rem je Adolf Hit­ler, kte­rý je ne­po­chybně ra­sis­tic­ký, anti­de­mok­ra­tic­ký a mi­li­tan­tní, vý­znamně do­tý­ká ži­jí­cích osob, kte­ré přeži­ly ho­lo­caust, a je­jich po­tomků, a je třeba souh­la­sit s ná­zo­rem, že pod­stat­nou část na­ší spo­leč­nos­ti je­jí vy­dá­ní op­rávněně po­bouřilo, nel­ze ji­nak s uve­de­ný­mi zá­věry sou­du pr­vní­ho stupně, kte­ré jsou, jak na to bu­de ještě dá­le pou­ká­zá­no, i vnitřně roz­por­né, souh­la­sit, zej­mé­na po­kud v nich je po­va­žo­ván anti­se­mi­tis­mus za hnu­tí, přičemž je pod něj mi­mo vy­pja­té ne­ná­vis­ti k Židům za­hr­no­vá­na zá­sadně nes­právně i ta­ko­vá ne­ná­vist k Romům. Nel­ze než přisvědčit ar­gu­men­ta­ci do­vo­la­te­le v tom směru, že anti­se­mi­tis­mus nel­ze ozna­čit za hnu­tí, nýbrž za ideo­lo­gii. Anti­se­mi­tis­mus ja­ko zlo­čin­nou ideo­lo­gii hlá­sa­jí­cí ne­ná­vist k Židům de­fi­nu­je též všeo­bec­ná en­cyk­lo­pe­die, kde je anti­se­mi­tis­mus cha­rak­te­ri­zo­ván ja­ko pos­to­je a pro­je­vy ra­so­vé, ná­rod­nos­tní a ná­bo­žen­ské nes­ná­šen­li­vos­ti a nepřátel­ství vůči Židům (opovr­že­ní ke způso­bu ži­vo­ta, ne­ná­vist a práv­ní dis­kri­mi­na­ce, pog­ro­my a ge­no­ci­da, kdy v na­cis­tic­kém Němec­ku ved­lo vy­stup­ňo­vá­ní anti­se­mi­tis­mu k vy­vraždění něko­li­ka mi­lionů Židů). Anti­se­mi­tis­mus v mi­nu­los­ti sku­tečně byl a jistě i v sou­čas­nos­ti může být ideo­lo­gií, na je­jímž zá­kladě se ur­či­tá sku­pi­na osob sdru­ží do spo­le­čen­ství ozna­či­tel­né­ho ja­ko hnu­tí, av­šak vzhle­dem k to­mu, že anti­se­mi­tis­mus ja­ko ideo­lo­gie v mi­nu­los­ti byl up­lat­ňo­ván v rám­ci různých hnu­tí (např. na­cis­mu, fa­šis­mu, ale i ko­mu­nis­mu, kde byl up­lat­ňo­ván též v rám­ci pro­cesů zej­mé­na ve čtyřicá­tých a pa­de­sá­tých le­tech, popř. byl v mi­nu­los­ti up­lat­ňo­ván i v rám­ci pog­romů v car­ském Rus­ku atd.) nel­ze za hnu­tí po­va­žo­vat vlas­tní anti­se­mi­tis­mus ja­ko ta­ko­vý. Vnitřní roz­por­nost ná­zorů Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 spatřuje Nej­vyš­ší soud v tom, že přes­to­že po­va­žu­je anti­se­mi­tis­mus za hnu­tí vý­slovně kon­sta­tu­je, že pos­trá­dá ja­ké­ko­li pr­vky or­ga­ni­za­ce a cha­rak­te­ri­zu­je ho ja­ko nad­ná­rod­ní přesvědče­ní. Na­víc ho po­va­žu­je za sou­část ideo­lo­gie vy­lo­že­né v uve­de­né Hit­le­rově kni­ze. I ty­to ná­zo­ry vy­slo­ve­né v na­pa­de­ném roz­sud­ku sou­dem pr­vní­ho stupně potvr­zu­jí správ­nost zá­věru, že anti­se­mi­tis­mus ne­ní hnu­tím, ale ideo­lo­gií, přesvědče­ním či ná­zo­rem ur­či­tých li­dí.

Za hnu­tí je třeba nap­ro­ti to­mu po­va­žo­vat fa­šis­mus či na­cis­mus, jak na to správně pou­ka­zu­je od­vo­la­cí soud, kte­rý se však ne­vy­pořádal s tím, co v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku uvedl soud I. stupně, a to, že ta­to hnu­tí je třeba po­va­žo­vat za hnu­tí mi­nu­lá (č. l. 16 roz­sud­ku Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000), za­tím­co pro­pa­go­va­né hnu­tí, jak již by­lo sho­ra uve­de­no, mu­sí exis­to­vat a půso­bit v době, kdy mělo do­jít ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ob­viněným. Nej­vyš­ší soud si je sa­mozřejmě vědom, že i v sou­čas­né době mo­hou u nás i v za­hra­ni­čí exis­to­vat a zřejmě i exis­tu­jí různá neo­fa­šis­tic­ká hnu­tí, kte­rá mo­hou pou­ží­vat ja­ko ideo­lo­gic­ký zdroj i kni­hu Mein Kampf, je­jímž auto­rem je Adolf Hit­ler. Na ta­ko­vá hnu­tí však do­ka­zo­vá­ní v předmětné věci ne­by­lo do­sud za­měřeno, a pro­to je ta­ké sou­dy ne­moh­ly v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích uvést. V té sou­vis­los­ti je třeba poz­na­me­nat, že z od­bor­ných vy­jádření opatřených v průběhu tres­tní­ho říze­ní se sou­čas­ný­mi hnu­tí­mi pod­robněji za­bý­vá pou­ze od­bor­né vy­jádření zpra­co­va­né PhDr. J. S. z Ústa­vu pro sou­do­bé ději­ny Aka­de­mie věd Čes­ké re­pub­li­ky, v němž se k to­mu uvá­dí, že v lis­tu Tý­de­ník Po­li­ti­ka (97 čí­sel vy­chá­ze­jí­cích v le­tech 1991 92) by­ly pub­li­ko­vá­ny pa­sá­že vel­mi po­dob­né svým anti­se­mit­ským rá­zem, for­mou i ob­sa­hem anti­se­mit­ským a na­cis­tic­kým pa­sá­žím Hit­le­ro­va spi­su a ne­po­chybně z nich vy­chá­ze­jí­cí. Ko­lem Tý­de­ní­ku Po­li­ti­ka se však nez­for­mo­va­lo žá­dné hnu­tí a nao­pak tlak tis­ku, kul­tur­ní i šir­ší veřej­nos­ti přispěl k za­sta­ve­ní to­ho­to lis­tu. To­ta­lit­ní re­ži­my (do kon­ce 80. let v ze­mích sovětské­ho blo­ku) mě­ly někte­ré ry­sy, včetně ví­ce či méně za­ml­čo­va­né­ho či otevřenější­ho anti­se­mi­tis­mu po­dob­né s ur­či­tý­mi pa­sá­že­mi Hit­le­ro­va spi­su, ale ne­dom­ní­vá se, že to­tož­né. Sou­čas­ná hnu­tí, stra­ny ne­bo sku­pi­ny (např. Front na­tio­nal ve­de­ná Le Pe­nem, ag­re­sivnější sku­pi­ny hnu­tí skin­heads) na kraj­ní pra­vi­ci (či kraj­ní le­vi­ci) po­li­tic­ké­ho spek­tra ne­bo na ok­ra­ji spo­leč­nos­ti se nezříka­jí te­zí či spí­še slo­ganů, přev­za­tých či vy­tr­že­ných z Hit­le­ro­va spi­su (mi­li­tan­tnost, ag­re­siv­ní šo­vi­nis­mus, útr­žky ra­sis­tic­kých teo­rií), ale ne­set­ka­la se v li­te­ra­tuře s kon­krét­ní­mi in­for­ma­ce­mi o dnes půso­bí­cím hnu­tí, kte­ré by ak­cep­to­va­lo ten­to spis ja­ko ce­lek se zna­los­tí je­ho ob­sa­hu. Os­tat­ní od­bor­ná vy­jádření se o prob­le­ma­ti­ce sou­čas­ných hnu­tí, kte­rá by případně pou­ží­va­la Mein Kampf ja­ko ideo­lo­gic­ký zdroj, ne­vy­jadřují ne­bo ob­sa­hu­jí jen spo­ra­dic­ké zmín­ky ob­dob­né ci­to­va­né­mu vy­jádření PhDr. J. S. Os­tat­ní do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo na tu­to pro po­sou­ze­ní věci zá­sad­ní prob­le­ma­ti­ku v pod­statě vůbec za­měřeno, a pro­to bu­de třeba v tom­to směru do­ka­zo­vá­ní zev­rub­ným způso­bem dopl­nit.

Po strán­ce sub­jek­tiv­ní jde v da­ném případě o úmysl­ný trest­ný čin. Úmysl pa­cha­te­le přitom mu­sí za­hr­no­vat i sku­teč­nost, že svým jed­ná­ním pod­po­ru­je ne­bo pro­pa­gu­je hnu­tí, pro­ka­za­telně směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­ča­na (člověka) ne­bo hlá­sa­jí­cí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 7 v tom­to směru v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku uvedl, že ob­vině­ný M. Z. si vzdor své ob­ha­jobě mu­sel být vědom, že vy­dá­ním uve­de­né kni­hy může po­ru­šit zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, když frá­zo­vi­tá a ne­kon­krét­ní před­mlu­va o škod­li­vos­ti na­cis­mu a fa­šis­mu a o je­ho srov­na­tel­nos­ti s ko­mu­nis­mem sou­časně s pou­ká­zá­ním na grant pos­ky­to­va­ný Čes­ké aka­de­mii věd nak­la­da­tel­stvím ob­viněné­ho a po­da­ným tak, že čte­nář může být o přije­tí gran­tu přesvědčen, nemůže nah­ra­dit adek­vát­ní his­to­ric­ké hod­no­ce­ní Hit­le­ro­va textu a po­li­tic­ké­ho prog­ra­mu. Ob­ža­lo­va­né­ho vlas­tní bom­bas­tic­ký návrh obál­ky kni­hy je na ho­ny vzdá­len od ori­gi­nálů a do očí bi­jí­cím způso­bem zvý­raz­ňu­je na­cis­tic­ké sym­bo­ly tak, aby případ­né­ho čte­náře upou­ta­ly, včetně šva­ba­chem psa­né­ho ti­tu­lu a jmé­na auto­ra. Pos­ta­čí sej­mout skrom­nou pa­pí­ro­vou pás­ku z nepříliš kva­lit­ní­ho ma­te­riá­lu a kni­ha je schop­na za­uj­mout ja­ko sym­bol vý­razně čes­tné mís­to v kni­hovně kaž­dé­ho vy­zna­va­če anti­se­mi­tis­mu. Přitom pou­kaz ob­ža­lo­va­né­ho na kni­hy s na­cis­tic­ký­mi sym­bo­ly a s na­cis­tic­kou te­ma­ti­kou, kte­ré sou­du před­lo­žil ja­ko kni­hy, kte­ré na na­šem úze­mí bez pov­šim­nu­tí moh­ly vy­jít je zce­la za­vádějí­cí, ne­boť jak by­lo pro­ká­zá­no jde o kni­hy buď ry­ze od­bor­né ne­bo po­pi­su­jí­cí udá­los­ti II. světo­vé vál­ky či osob­nos­ti Hit­le­ro­va Němec­ka. Všech­ny ty­to kni­hy jsou pod­le hod­no­ce­ní sou­du I. stupně opatře­ny ma­te­riá­lem či­ní­cím z nich sku­teč­ný his­to­ric­ký do­ku­ment. O auto­ro­vých úmys­lech, jak uvá­dí soud I. stupně, v ne­pos­led­ní řadě svědčí i je­ho roz­ho­vor v ča­so­pi­su No­vé kni­hy, včetně úmys­lu zís­kat do­tis­kem ma­jet­ko­vý prospěch ( nej­sem šiřite­lem mý­tu, že exis­tu­jí ne­ko­mer­ční souk­ro­má nak­la­da­tel­ství, nak­la­da­tel kni­hy pro­dá­vá, ob­cho­du­je s ni­mi, ne­vy­dá­vá, aby prodělal ). Ko­nečně po jed­ná­ní se svědky­ní JUDr. L., si ob­vině­ný mu­sel být vědom, že může spá­chat trest­ný čin, což vy­plý­vá ze sku­teč­nos­ti, že se s ní o vy­dá­ní kni­hy ra­dil. Ta mu před­lo­ži­la ko­men­to­va­né vy­dá­ní z do­by po ro­ce 1989, kde text si­ce neb­yl úpl­ný, ale kni­ha by­la opatřena apa­rá­tem za­sa­zu­jí­cím ji do his­to­ric­ké­ho kon­textu, a řek­la mu, že za ta­ko­vé­to vy­dá­ní nik­do stí­hán neb­yl. Do­po­ru­či­la mu však vzhle­dem k to­mu, že se za­bý­va­la prá­vem ob­čan­ským, aby vy­dá­ní kni­hy kon­zul­to­val s od­bor­ní­kem na prá­vo tres­tní, což však ob­vině­ný neu­či­nil. Ob­ha­jo­ba ob­viněné­ho spo­čí­va­la i v tom, že ani zpra­co­va­te­lé od­bor­ných vy­jádření nez­na­jí ni­ko­ho, ko­ho by ta­to kni­ha sku­tečně ov­liv­ni­la, a to ani jed­not­liv­ce, ani sku­pi­ny, pro­to­že jde o mr­tvou ideo­lo­gii, což však ne­ní pod­le ná­zo­ru sou­du I. stupně roz­hod­né, ne­boť pod­stat­né pro ten­to tzv. oh­ro­žo­va­cí de­likt je to, že něko­ho ov­liv­nit může, a vzhle­dem ke své­mu ob­sa­hu je zce­la zřej­mé, že je roz­hodně způso­bi­lá k ov­livnění přinej­men­ším ur­či­tých vr­stev spo­leč­nos­ti. Vzhle­dem k to­mu dospěl soud pr­vní­ho stupně k zá­věru, že ob­vině­ný jed­nal v úmys­lu nepřímém, tak jak má na mys­li us­ta­no­ve­ní § 4 písm. b) tr. zá­ko­na, ne­boť věděl, že svým jed­ná­ním může způso­bem v tres­tním zá­koně uve­de­ným po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem tím­to zá­ko­nem chráně­ný, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn. Od­vo­la­cí Městský soud v Pra­ze pak ve svém roz­hod­nu­tí jen kon­sta­to­val, že ob­vod­ní soud se za­bý­val i sub­jek­tiv­ní strán­kou sou­ze­né­ho tres­tné­ho či­nu a správně dospěl k zá­věru, že v je­ho jed­ná­ní byl za­cho­ván ales­poň nepřímý úmysl, kdy je pa­cha­tel sro­zuměn s tím, že reali­za­ce je­ho cí­le před­pok­lá­dá způso­be­ní nás­led­ku vý­znam­né­ho pro tres­tní prá­vo, av­šak ten­to nás­le­dek je nechtěným, pou­ze ved­lej­ším nás­led­kem je­ho jed­ná­ní, s kte­rým je však sro­zuměn, když ne­po­čí­tal s žá­dnou kon­krét­ní okol­nos­tí, kte­rá by moh­la za­brá­nit nás­led­ku, jenž si před­sta­vo­val ja­ko mož­ný, a lhos­tej­nost ob­ža­lo­va­né­ho k to­mu, zda nás­le­dek nas­ta­ne či ne­nas­ta­ne, vy­jadřuje je­ho klad­né sta­no­vis­ko k oběma těmto mož­nos­tem.

Předev­ším je třeba zdůraz­nit, že trest­ný čin pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na ne­ní de­lik­tem oh­ro­žo­va­cím, jak uvá­dí soud I. stupně v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí, nýbrž mu­sí být pro­ká­zá­no, že právě jed­ná­ním ob­viněné­ho, v da­ném případě vy­dá­ním kni­hy Mein Kampf, by­lo pod­po­ro­vá­no či pro­pa­go­vá­no kon­krét­ní hnu­tí v tom­to us­ta­no­ve­ní pop­sa­né. Nel­ze popřít, že kni­ha Mein Kampf ob­sa­hu­je pro­je­vy ra­sis­tic­ké nes­ná­šen­li­vos­ti a vý­ro­ky, kte­ré lze po­va­žo­vat za ra­sis­tic­ké i anti­se­mit­ské. Z hle­dis­ka naplnění zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na je však zá­sad­ní, zda jed­ná­ní ob­viněné­ho, spo­čí­va­jí­cí ve vy­dá­ní té­to kni­hy, by­lo spá­chá­no v úmys­lu, byť nepřímém ne­bo even­tuál­ním [§ 4 písm. b) tr. zá­ko­na], pod­po­ro­vat či pro­pa­go­vat hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť, a tím případně i ov­liv­ňo­vat cho­vá­ní osob sdru­že­ných v ta­ko­vém hnu­tí i sto­jí­cích vně něho ve smys­lu zís­kat je pro šíření ne­bo pro­sa­zo­vá­ní myš­le­nek v kni­ze ob­sa­že­ných. Ji­ný­mi slo­vy, zda ta­ko­vým jed­ná­ním by­lo pro­pa­go­vá­no či pod­po­ro­vá­no hnu­tí směřují­cí k pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sa­jí­cí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť, te­dy zda ta­ko­vé případ­né hnu­tí zís­ka­lo tím­to jed­ná­ním ob­viněné­ho ať ma­te­riál­ní či mo­rál­ní vý­ho­du či zisk. Na ty­to sku­teč­nos­ti se však soud pr­vní­ho stupně, ale ani od­vo­la­cí soud ve svých roz­hod­nu­tích ne­zaměři­ly a ná­le­ži­té zhod­no­ce­ní všech pro­ká­za­ných okol­nos­tí z hle­dis­ka naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky nah­ra­di­ly jen obec­ný­mi úva­ha­mi, kte­ré nej­sou pro po­sou­ze­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky vzta­hu­jí­cí se k jed­ná­ní ob­viněné­ho pod­stat­né.

Na­lé­za­cí soud se v průběhu říze­ní za­měřil na otáz­ku, zda předmětná kni­ha by­la vy­dá­na ja­ko his­to­ric­ký do­ku­ment či ni­ko­li. V té­to sou­vis­los­ti je třeba zdůraz­nit, že z hle­dis­ka naplnění úmys­lu ob­ža­lo­va­né­ho je zce­la ire­le­van­tní, zda vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf by­lo či ne­by­lo dop­ro­vo­ze­no his­to­ric­kou před­mlu­vou, příp. poz­nám­ko­vým apa­rá­tem apod., a zda te­dy mělo cha­rak­ter his­to­ric­ké­ho do­ku­men­tu či pra­me­nu ne­bo kri­tic­ké edi­ce, ne­boť i případ­ná his­to­ric­ká před­mlu­va či poz­nám­ko­vý apa­rát by ne­mu­se­ly zna­me­nat, že ob­vině­ný ne­jed­nal v úmys­lu pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat hnu­tí, kte­ré má na mys­li us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na. Pro­to z hle­dis­ka for­mu­la­ce skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na a zej­mé­na sub­jek­tiv­ní strán­ky to­ho­to tres­tné­ho či­nu ta­ko­vé zjištění ne­ní pod­stat­né. Ne­ní to­tiž vy­lou­če­no, aby i dí­lem kni­hou vy­da­nou ve formě his­to­ric­ké­ho do­ku­men­tu - by­lo pro­pa­go­vá­no či pod­po­ro­vá­no hnu­tí směřují­cí k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka. Nao­pak ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že ur­či­té dí­lo (kni­ha) ne­má for­mu his­to­ric­ké­ho do­ku­men­tu, nel­ze uči­nit zá­věr, že tím­to dí­lem je úmyslně ta­ko­vé hnu­tí pro­pa­go­vá­no ne­bo pod­po­ro­vá­no. V tom­to směru je třeba zdůraz­nit, že ob­vině­ný M. Z. je nak­la­da­te­lem, a pro­to je­ho jed­ná­ní směřuje lo­gic­ky a v sou­la­du s tím­to pos­ta­ve­ním předev­ším k do­sa­že­ní zis­ku. Z to­ho­to důvo­du nel­ze v nep­rospěch ob­viněné­ho z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky přičí­tat je­ho vlas­tní vy­jádření v roz­ho­vo­ru v ča­so­pi­su No­vé kni­hy, kde zdůraz­nil, že kni­hy pro­dá­vá a ob­cho­du­je s ni­mi, ne­boť je ne­vy­dá­vá, aby prodělal. Soud pr­vní­ho stupně na­víc vůbec ne­vysvětlil ja­ký vý­znam má ta­ko­vé vy­jádření z hle­dis­ka úmys­lu pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť.

Ob­dobně je to­mu ta­ké s hod­no­ce­ním ob­sa­hu svědec­ké vý­povědi JUDr. J. L., kte­rá na­víc ne­ní v od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du I. stupně ci­to­vá­na přesně, když pod­le pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní ze dne 14. května 2001 svědkyně uved­la, že mu k je­ho do­ta­zu, zda ho mo­hou za vy­dá­ní Mein Kampf za­vřít, řek­la, že to pod­le je­jí­ho ná­zo­ru mož­né ne­ní, ne­boť po ro­ce 1989 již Mein Kampf vy­šel a ni­ko­ho za to ne­zavře­li, a tepr­ve pro­to, že ho to za­uja­lo, mu vy­hle­da­la tu kni­hu, kte­rá u nás vy­šla (č. l. 740 p. v. spi­su). Ne­ní te­dy prav­dou, že by ta­to svědkyně vá­za­la své vy­jádření na již vy­da­nou kni­hu opatřenou apa­rá­tem, za­sa­zu­jí­cím ji do his­to­ric­ké­ho kon­textu, ale nao­pak z vy­jádření svědkyně vy­plý­vá, že je­jí vy­jádření by­lo zce­la obec­né. Na­víc soud pr­vní­ho stupně zce­la po­mi­nul při hod­no­ce­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky nás­le­du­jí­cí část vý­povědi té­to svědkyně, kde mu k do­ta­zu, čím by měl kni­hu opatřit, řek­la, aby ji opatřil před­mlu­vou ne­bo úvo­dem, z nichž by vy­ply­nu­lo, že ne­má v úmys­lu pro­pa­go­vat fa­šis­mus ne­bo ji­né po­dob­né hnu­tí.

Na dru­hé straně je třeba se zvláště z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na nao­pak pod­statně ví­ce za­bý­vat nak­la­da­tel­skou před­mlu­vou, kte­rou ob­vině­ný kni­hu opatřil, a ta­ké am­ba­lá­ží (pa­pí­ro­vou pás­kou umístěnou přes vaz­bu) a je­jich změna­mi v jed­not­li­vých vy­dá­ních či do­tis­cích, a to i v ná­vaz­nos­ti na sho­ra uve­de­ný ob­sah svědec­ké vý­povědi JUDr. J. L. Ty­to sku­teč­nos­ti při ná­le­ži­tém roz­bo­ru a zhod­no­ce­ní by nao­pak moh­ly mít pod­stat­ný vý­znam pro po­sou­ze­ní, zda ob­vině­ný M. Z. měl úmysl pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat hnu­tí uve­de­né v § 260 tr. zá­ko­na, po­dobně ja­ko ob­jasnění a zhod­no­ce­ní je­ho dal­ších ak­ti­vit směřují­cích či na­va­zu­jí­cích na hnu­tí, kte­rá pro­ka­za­telně směřují k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sa­jí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. V tom­to směru je mož­no z ob­sa­hu spi­su za­tím pou­ká­zat jen na od­bor­né vy­jádření PhDr. P. J., CSc., kte­rý se ov­šem vy­jadřuje jen k někte­rým dal­ším pub­li­ka­cím, na kte­rých měl ob­vině­ný M. Z. autor­ský, přek­la­da­tel­ský či ji­ný po­díl (srov. č. l. 108 až 112 spi­su).

Jak již by­lo vý­še uve­de­no ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu pod­le § 260 tr. zá­ko­na jsou ús­tavně za­kot­ve­ná prá­va a svo­bo­dy li­dí (ob­čanů), je­jich rov­nop­ráv­nost a vzá­jem­né vzta­hy bez oh­le­du na ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou přís­luš­nost, přičemž ochra­na těchto práv vy­plý­vá i z me­zi­ná­rod­ních zá­vazků. V té­to sou­vis­los­ti nel­ze po­mi­nout, že pod­le čl. 10 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky je bez­prostředně zá­vaz­ná a má před­nost před zá­ko­nem ta­ké Úmlu­va o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (pub­li­ko­vá­na pod č. 209/1992 Sb.; ve smys­lu no­ve­li­zo­va­né­ho čl. 10 Ústa­vy jsou pak vy­hlá­še­né me­zi­ná­rod­ní smlou­vy, k je­jichž ra­ti­fi­ka­ci dal Parla­ment souh­las a ji­miž je Čes­ká re­pub­li­ka vá­zá­na, sou­čás­tí práv­ní­ho řádu, přičemž sta­no­ví-li me­zi­ná­rod­ní smlou­va něco ji­né­ho než zá­kon, pou­ži­je se me­zi­ná­rod­ní smlou­va), kte­rá v čl. 10 od­st. 1 za­kot­vu­je svo­bo­du pro­je­vu. To­to prá­vo za­hr­nu­je svo­bo­du za­stá­vat ná­zo­ry a přijí­mat a roz­šiřovat in­for­ma­ce ne­bo myš­len­ky bez za­sa­ho­vá­ní stát­ních or­gánů a bez oh­le­du na hra­ni­ce. Svo­bo­du pro­je­vu za­ru­ču­je i čl. 17 od­st. 1, 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Z us­ta­no­ve­ní čl. 10 od­st. 2 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod vy­plý­vá zá­sa­da, pod­le kte­ré vý­kon svo­bo­dy pro­je­vu, pro­to­že za­hr­nu­je i po­vin­nos­ti a od­povědnost, může pod­lé­hat ta­ko­vým for­ma­li­tám, pod­mín­kám, ome­ze­ním ne­bo san­kcím, kte­ré sta­no­ví zá­kon a kte­ré jsou nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti v zá­jmu ná­rod­ní bez­peč­nos­ti, územ­ní ce­lis­tvos­ti ne­bo veřej­né bez­peč­nos­ti, před­chá­ze­ní ne­po­kojům a zlo­čin­nos­ti, ochra­ny zdra­ví ne­bo mo­rál­ky, ochra­ny pověs­ti ne­bo práv ji­ných, za­bránění úni­ku in­for­ma­cí ne­bo za­cho­vá­ní auto­ri­ty a nes­tran­nos­ti soud­ní mo­ci. Ob­dobně sta­no­ví mož­nost ome­ze­ní prá­va na svo­bo­du pro­je­vu též Lis­ti­na zá­klad­ních práv a svo­bod v již sho­ra uve­de­ném čl. 17 od­st. 4, pod­le kte­ré­ho svo­bo­du pro­je­vu lze ome­zit zá­ko­nem, jde-li o opatření v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti nez­byt­ná pro ochra­nu práv a svo­bod dru­hých, bez­peč­nost stá­tu, veřej­nou bez­peč­nost, ochra­nu veřej­né­ho zdra­ví.

Svo­bo­da pro­je­vu je svým ob­sa­hem, vý­zna­mem a stupněm práv­ní ochra­ny na stej­né úrov­ni ja­ko rov­nop­ráv­nost ob­čanů bez oh­le­du na je­jich ná­rod­nost, ra­su, tříd­ní či ná­bo­žen­skou přís­luš­nost. Doj­de-li v kon­krét­ním případě k to­mu, že někte­ré z ga­ran­to­va­ných práv či svo­bod na straně ob­viněné­ho se střet­ne se stejně ga­ran­to­va­ným prá­vem či svo­bo­dou na straně ji­ných osob, je třeba, aby roz­hod­nu­tí sou­du v ta­ko­vém případě by­lo vy­vá­že­né a aby do sfé­ry práv a svo­bod ob­viněné­ho za­sa­ho­va­lo jen v případě, jes­tli­že to je sku­tečně nut­né. Sou­časně je zce­la nez­byt­né, aby k ta­ko­vé­mu zá­sa­hu ze stra­ny sou­du či ji­né­ho or­gá­nu stát­ní mo­ci doš­lo pou­ze v me­zích zá­ko­na, tj. na zá­kladě zá­ko­nem sta­no­ve­ných pod­mí­nek a před­pok­ladů.

Us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na, kte­ré sta­no­ví zá­kaz pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod člověka, je v jis­tém smys­lu jed­ním z ta­ko­vých opatření jež má na mys­li čl. 17 od­st. 4 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. By­lo po­vin­nos­tí sou­du, při ap­li­ka­ci to­ho­to us­ta­no­ve­ní na kon­krét­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho M. Z., pos­tu­po­vat v sou­la­du se sho­ra uve­de­ný­mi zá­sa­da­mi. By­lo te­dy po­vin­nos­tí sou­du jed­noz­načně zjis­tit a po­sou­dit, zda doš­lo k naplnění všech pod­mí­nek a před­pok­ladů (tj. všech zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty), sta­no­ve­ných předmětným us­ta­no­ve­ním, za kte­rých je mož­no a sou­časně nut­no v zá­jmu ochra­ny práv ji­ných, za­sáh­nout do práv a svo­bod ob­viněné­ho. Soud I. stupně však na­mís­to jas­né­ho ozna­če­ní kon­krét­ní­ho hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod, ve skut­ko­vé větě své­ho roz­hod­nu­tí uvá­dí pou­ze, že předmětná kni­ha svým ob­sa­hem podněcu­je k ra­so­vé ne­ná­vis­ti a anti­se­mi­tis­mu. Pos­tup sou­du I. stupně, kte­rý nah­ra­dil ozna­če­ní kon­krét­ní­ho hnu­tí ve smys­lu § 260 tr. zá­ko­na, anti­se­mi­tis­mem, nel­ze po­va­žo­vat ze sho­ra pod­robně roz­ve­de­ných důvodů za správ­ný, ne­boť ten­to sám o sobě ne­ní hnu­tím, ja­ké má na zřete­li us­ta­no­ve­ní § 260 tr. zá­ko­na. Na­víc se soud I. stupně a v ná­vaz­nos­ti na to i od­vo­la­cí soud ná­le­ži­tým způso­bem ne­vy­pořáda­ly se sub­jek­tiv­ní strán­kou tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na, jak to též správně na­mítl do­vo­la­tel v od­ůvodnění své­ho do­vo­lá­ní k Nej­vyš­ší­mu sou­du.

Vzhle­dem ke všem těmto uve­de­ným sku­teč­nos­tem a práv­ním ná­zorům dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho soud pro Pra­hu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, čímž je dán do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, jak správně v do­vo­lá­ní na­mí­tá ob­vině­ný. Nej­vyš­ší soud pro­to ja­ko soud do­vo­la­cí v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265k od­st. 1 tr. řádu uve­de­ná roz­hod­nu­tí zru­šil. Sou­časně pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu zru­šil i dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak přiká­zal stát­ní­mu zá­stup­ci Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 7, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. K vrá­ce­ní věci až do příp­rav­né­ho říze­ní doš­lo z to­ho důvo­du, že již v příp­rav­ném říze­ní ne­by­ly ob­jasně­ny sho­ra naz­na­če­né zá­klad­ní otáz­ky vzta­hu­jí­cí se k hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť, přičemž již v po­pi­su skut­ku v ob­ža­lobě by­lo hnu­tí, kte­ré mělo být vy­dá­ním kni­hy Adol­fa Hit­le­ra Mein Kampf pro­pa­go­vá­no, nah­ra­ze­no neur­či­tým vy­jádřením o podněco­vá­ní k ra­so­vé ne­ná­vis­ti a anti­se­mi­tis­mu, byť v od­ůvodnění ob­ža­lo­by je ozna­če­no za hnu­tí, kte­ré je pro­pa­go­vá­no fa­šis­tic­ké, resp. na­cis­tic­ké hnu­tí. Vzhle­dem k to­mu, že ve smys­lu § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu­sí pro­pa­go­va­né hnu­tí exis­to­vat a půso­bit v době, kdy mělo do­jít ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ob­viněným, nel­ze pro­pa­ga­ci vzta­ho­vat k Hit­le­rov­ské­mu na­cis­mu, ne­boť ta­ko­vé hnu­tí ve své původ­ní po­době již v době vy­dá­ní kni­hy Mein Kampf ob­viněným M. Z. neexis­to­va­lo. Pro­to bu­de třeba v dal­ším říze­ní pro­vést způso­bem vlas­tním příp­rav­né­mu říze­ní ope­ra­tiv­ní šetření a vy­hle­dat potřeb­né důka­zy pro to, zda exis­tu­je neo­fa­šis­tic­ké ne­bo ji­né ra­sis­tic­ké hnu­tí, kte­ré pou­ží­vá ja­ko ideo­lo­gic­ký zdroj i kni­hu Mein Kampf, je­jímž auto­rem je Adolf Hit­ler. Dá­le bu­de třeba ob­dob­ným způso­bem vy­hle­dat i dal­ší do­sud neo­patřené důka­zy pro­ka­zu­jí­cí úmysl ob­viněné­ho M. Z. pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat ta­ko­vé hnu­tí, když se bu­de třeba za­měřit na ob­jasnění je­ho případ­ných dal­ších ak­ti­vit směřují­cích či na­va­zu­jí­cích na hnu­tí, kte­rá pro­ka­za­telně směřují k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sa­jí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť. Po­kud by se pak ne­po­dařilo opatřit dos­ta­tek důkazů pro pro­ká­zá­ní znaků skut­ko­vé pod­sta­ty pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 260 tr. zá­ko­na, bu­de třeba se za­bý­vat i tím, zda je­ho jed­ná­ním ne­doš­lo k naplnění znaků tres­tné­ho či­nu pod­po­ry a pro­pa­ga­ce hnu­tí směřují­cích k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů pod­le § 261 tr. zá­ko­na (ve znění před no­ve­li­za­cí zá­ko­nem č. 405/2000 Sb. srov. § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na), popř. někte­ré­ho z tres­tných činů ha­no­be­ní ná­ro­da, ra­sy a přesvědče­ní pod­le § 198 tr. zá­ko­na ne­bo podněco­vá­ní k ná­rod­nos­tní a ra­so­vé ne­ná­vis­ti pod­le § 198a tr. zá­ko­na, kte­ré jsou zpra­vid­la k tres­tným činům pod­le § 260 a § 261 tr. zá­ko­na ve vzta­hu fak­tic­ké kon­zum­pce.

Nej­vyš­ší soud tak­to roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, a to pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu, ne­boť vzhle­dem k pod­robně pop­sa­ným okol­nos­tem, kdy je třeba pro­vádět dal­ší a značně roz­sáh­lé do­ka­zo­vá­ní, na­víc převážně ope­ra­tiv­ním způso­bem vlas­tním příp­rav­né­mu říze­ní, dospěl k zá­věru, že zjištěné a vy­tknu­té va­dy nel­ze od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní.

V rám­ci no­vé­ho říze­ní bu­de zej­mé­na nut­né řešit otáz­ku, zda a ja­ké kon­krét­ní hnu­tí by­lo jed­ná­ním ob­viněné­ho pro­pa­go­vá­no ne­bo pod­po­ro­vá­no. V případě po­zi­tiv­ní­ho zá­věru oh­ledně té­to otáz­ky pak nás­ledně, zda se jed­ná o hnu­tí směřují­cí k pot­la­čo­vá­ní práv a svo­bod ob­ča­na (člověka) ne­bo hlá­sa­jí­cí ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť, jak je vy­me­ze­no v § 260 od­st. 1 tr. zá­ko­na, a zda ob­vině­ný M. Z. jed­nal při vy­dá­vá­ní kni­hy Mein Kampf Adol­fa Hit­le­ra v úmys­lu, byť nepřímém či even­tuál­ním [§ 4 písm. b) tr. zá­ko­na], pod­po­ro­vat ne­bo pro­pa­go­vat hnu­tí, kte­ré pro­ka­za­telně směřuje k pot­la­če­ní práv a svo­bod ob­čanů ne­bo hlá­sá ná­rod­nos­tní, ra­so­vou, tříd­ní ne­bo ná­bo­žen­skou zá­šť, a tím případně i ov­liv­ňo­vat cho­vá­ní osob sdru­že­ných v ta­ko­vém hnu­tí i sto­jí­cích vně něho ve smys­lu zís­kat je pro šíření ne­bo pro­sa­zo­vá­ní myš­le­nek v kni­ze ob­sa­že­ných.

Stát­ní zá­stup­ce Ob­vod­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství pro Pra­hu 7, je­muž věc by­la přiká­zá­na k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí, je vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý vy­slo­vil v tom­to us­ne­se­ní Nej­vyš­ší soud, a je po­vi­nen pro­vést úko­ny a doplnění, je­jichž pro­ve­de­ní Nej­vyš­ší soud nařídil. Pro­to­že by­la obě na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí zru­še­na jen v důsled­ku do­vo­lá­ní po­da­né­ho ob­viněným, te­dy sa­mozřejmě jen v je­ho prospěch, nemůže v no­vém říze­ní do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v je­ho nep­rospěch (§ 265s tr. řádu).

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 24. čer­ven­ce 2002

Před­se­da se­ná­tu:

Doc. JUDr. Pa­vel Šámal, Ph.D.

 

 

 

Diskusia