Priateľ ako blízka osoba s právom odoprieť výpoveď

Ústav­ní soud roz­hodl mi­mo ús­tní jed­ná­ní bez přítom­nos­ti účas­tníků v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Lud­ví­ka Da­vi­da a soud­ce Vojtěcha Šimíč­ka (zpra­vo­daj) a soud­kyně Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel­ky P. Z., za­stou­pe­né ad­vo­ká­tem M. Z., pro­ti us­ne­se­ní Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Pl­zeň­ské­ho kra­je, Městské­ho ředi­tel­ství Pl­zeň, 1. od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty ze dne 27. 12. 2017, č. j. KRPP-125084-55/TČ-2017-030571, a us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du Pl­zeň - město ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 5 Nt 2002/2018, za účas­ti Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Pl­zeň­ské­ho kra­je, Městské­ho ředi­tel­ství Pl­zeň, 1. od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty, a Ok­res­ní­ho sou­du Pl­zeň - město, ja­ko účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Pl­zeň­ské­ho kra­je, Městské­ho ředi­tel­ství Pl­zeň, 1. od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty ze dne 27. 12. 2017, č. j. KRPP-125084-55/TČ-2017-030571, a us­ne­se­ním Ok­res­ní­ho sou­du Pl­zeň - město ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 5 Nt 2002/2018, by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­tel­ky od­epřít vý­pověď pod­le čl. 37 od­st. 1 a vlas­tnic­ké prá­vo pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Ta­to us­ne­se­ní se pro­to ru­ší.

Od­ůvodnění:

I. Průběh před­cho­zí­ho říze­ní a re­ka­pi­tu­la­ce ús­tav­ní stíž­nos­ti

1. Ústav­ní­mu sou­du by­la do­ru­če­na ús­tav­ní stíž­nost pod­le čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen "Ústa­va") a us­ta­no­ve­ní § 72 a násl. zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"). Stěžo­va­tel­ka se tak­to do­má­há zru­še­ní vý­še ozna­če­ných us­ne­se­ní, ne­boť má za to, že ji­mi by­lo po­ru­še­no je­jí prá­vo od­epřít vý­pověď, jes­tli­že by jí způso­bi­la ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní osobě blíz­ké pod­le čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na").

2. Z vy­žá­da­né­ho spi­su se zej­mé­na po­dá­vá, že dne 17. 8. 2017 uči­ni­la poš­ko­ze­ná Ja­na B. (jed­ná se o pseu­do­nym) na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky vy­světle­ní pod­le us­ta­no­ve­ní § 158 od­st. 6 tres­tní­ho řádu, kte­rým ozná­mi­la zná­silnění ze stra­ny své­ho man­že­la M. Z. dne 16. 8. 2017. Se jme­no­va­ným se roz­vá­dí, byd­lí u své přítel­kyně a če­ka­jí na­ro­ze­ní dí­těte.

3. Dne 18. 9. 2017 se po před­cho­zím před­vo­lá­ní dos­ta­vi­la na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské ředi­tel­ství po­li­cie Pl­zeň­ské­ho kra­je, Městské ředi­tel­ství Pl­zeň, 1. od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty (dá­le jen "po­li­cej­ní or­gán") stěžo­va­tel­ka k po­dá­ní vy­světle­ní v té­to věci, přičemž však vy­uži­la své­ho prá­va pod­le us­ta­no­ve­ní § 100 od­st. 2 tres­tní­ho řádu a od­mít­la vy­po­ví­dat, ne­boť by svo­jí vý­povědí moh­la způso­bit ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní oso­by blíz­ké. Za oso­bu blíz­kou po­va­žu­je Ja­nu B. i M. Z., je­li­kož s ni­mi jez­di­la na do­vo­le­né, s Ja­nou B. se zná od škol­ky a přátel­ský vztah na­vá­za­ly již na střed­ní ško­le. Ja­ko ro­di­ny se na­pos­le­dy seš­li na Sil­ves­tra 2016. Pod­ru­hé stěžo­va­tel­ka od­mít­la ze stej­ných důvodů vy­po­ví­dat před po­li­cej­ním or­gá­nem dne 15. 11. 2017.

4. Po­li­cej­ní or­gán pro­to ny­ní na­pa­de­ným us­ne­se­ním ze dne 27. 12. 2017 stěžo­va­tel­ce ulo­žil pod­le us­ta­no­ve­ní § 66 od­st. 1 tres­tní­ho řádu pořád­ko­vou po­ku­tu ve vý­ši 10.000 Kč, je­li­kož dospěl k zá­věru, že stěžo­va­tel­ka přes před­cho­zí na­po­me­nu­tí a řád­né pou­če­ní ru­ší příp­rav­né říze­ní před po­li­cej­ním or­gá­nem, když je­jí vy­světle­ní, proč od­mít­la v té­to věci vy­po­ví­dat ja­ko svědkyně, by­lo shle­dá­no ne­dos­ta­teč­ným a nedůvod­ným. Po­li­cej­ní or­gán to­tiž uvedl, že stěžo­va­tel­ka by­la jed­nou z pr­vních osob, kte­rou poš­ko­ze­ná kon­tak­to­va­la, přičemž z vý­pi­su z te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu se po­dá­vá, že me­zi te­le­fon­ní­mi čís­ly poš­ko­ze­né a stěžo­va­tel­ky dne 16. 8. 2017 v době od 19.16 do 21.22 hod. (tzn. ještě před učiněním ozná­me­ní po­li­cej­ní­mu or­gá­nu) proběhlo 5 te­le­fo­nic­kých kon­taktů, tak­že lze před­pok­lá­dat, že spo­lu ty­to že­ny o věci te­le­fo­nic­ky ho­voři­ly a stěžo­va­tel­ka by tak moh­la uvést pod­stat­né okol­nos­ti důle­ži­té pro řád­né ob­jasnění věci. Ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty od­ůvod­nil po­li­cej­ní or­gán tak, že stěžo­va­tel­ka "ne­ní k zú­častněným oso­bám v poměru ro­din­ném ani na­to­lik po­dob­ném, aby je­jich új­mu ve smys­lu tr. stí­há­ní by moh­la po­ci­ťo­vat ja­ko új­mu sobě vlas­tní. To dok­lá­dá sku­teč­nost, že po­kud by­la jme­no­va­ná do­ta­zo­vá­na, ja­kým způso­bem by je­jich új­mu po­ci­ťo­va­la ja­ko sobě vlas­tní, uved­la to­li­ko, že by se tím trá­pi­la."

5. Ok­res­ní soud Pl­zeň - město (dá­le jen "ok­res­ní soud") nás­ledně ny­ní na­pa­de­ným us­ne­se­ním za­mítl stíž­nost stěžo­va­tel­ky pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, když uvedl, že poměr osob ke stěžo­va­tel­ce i důvod­nost po­ci­ťo­va­né új­my je třeba opřít o ob­jek­tiv­ní sku­teč­nos­ti a da­ný poměr mu­sí exis­to­vat v době vý­sle­chu, což stěžo­va­tel­ka nep­ro­ká­za­la, a to zej­mé­na ve vzta­hu k osobě po­dezřelé­ho. K němu to­tiž stěžo­va­tel­ka sděli­la, že spo­lu na­pos­le­dy trá­vi­li čas na Sil­ves­tra 2016 a od té do­by se již ne­ví­da­jí. Zna­kem to­ho, že se jed­ná o oso­by blíz­ké, je prý okol­nost, že jsou spo­lu v kon­tak­tu, přičemž však stěžo­va­tel­ka po­dezřelé­ho ne­vidě­la téměř rok. Za po­div­né ozna­čil soud rovněž tvr­ze­ní stěžo­va­tel­ky, že by svou vý­povědí moh­la přivo­dit ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní jak po­dezřelé­mu, tak poš­ko­ze­né, což ov­šem blí­že ne­roz­ved­la.

6. Stěžo­va­tel­ka v ús­tav­ní stíž­nos­ti na­mí­tá po­ru­še­ní čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny a má za to, že dos­ta­tečně vy­světli­la (do­kon­ce dvak­rát) důvo­dy, pro kte­ré od­mít­la svědčit. By­la prý nepřípus­tným způso­bem nu­ce­na po­dat svědec­tví, a to na­víc za si­tua­ce, kdy by­lo prověřová­ní pra­vo­mocně od­lo­že­no. Po­kud by to­tiž svo­je důvo­dy pro od­mít­nu­tí vý­povědi dá­le kon­kre­ti­zo­va­la, dos­ta­la by se již za hra­ni­ci, kdy by moh­la oh­ro­zit něko­ho z dot­če­ných osob. Obě ty­to oso­by to­tiž po­va­žu­je za na­chá­ze­jí­cí se v poměru ob­dob­ném ro­din­né­mu, ne­boť se jed­ná o dlou­ho­le­té ka­ma­rá­dy a ro­din­né přáte­le, s ni­miž je­jí ro­di­na trá­vi­la pod­stat­nou část vol­né­ho ča­su, věno­va­li se spo­leč­ným ak­ti­vi­tám a jez­di­li spo­lu na do­vo­le­né. Na tom nic nezměni­lo ani roz­vo­do­vé říze­ní. Sdělo­va­li si rovněž dis­krét­ní in­for­ma­ce, kte­ré nez­na­li ani ro­din­ní přís­luš­ní­ci. Stěžo­va­tel­ka ne­souh­la­sí s tím, že zna­kem osob blíz­kých mu­sí být je­jich blíz­ký kon­takt, je­li­kož me­zi těmi­to oso­ba­mi může být i sil­ný ci­to­vý vztah "na dál­ku". Za pa­ra­doxní po­va­žu­je stěžo­va­tel­ka okol­nost, že je­di­ným vý­sled­kem prověřová­ní je ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty stěžo­va­tel­ce, byť se dos­ta­vo­va­la na te­le­fo­nic­ké před­vo­lá­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu a pos­ky­to­va­la patřič­nou sou­čin­nost.

II. Splnění pod­mí­nek říze­ní

7. Ústav­ní stíž­nost je přípus­tná (§ 75 od­st. 1 a con­tra­rio zá­ko­na o Ústav­ním sou­du), by­la po­dá­na včas (§ 72 od­st. 3 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du) a spl­ňu­je os­tat­ní ná­le­ži­tos­ti vy­ža­do­va­né zá­ko­nem [§ 30 od­st. 1, § 72 od­st. 1 písm. a) cit. zá­ko­na].

8. Pro­to­že v da­ném případě Ústav­ní soud shle­dal splnění všech zá­kon­ných pod­mí­nek říze­ní, po­žá­dal účas­tní­ky říze­ní o vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti a vy­žá­dal si potřeb­nou spi­so­vou do­ku­men­ta­ci.

III. Vy­jádření účas­tníků říze­ní

9. Po­li­cej­ní or­gán ve vy­jádření pou­ze re­ka­pi­tu­lo­val průběh před­cho­zí­ho říze­ní a sdělil, že prověřová­ní věci by­lo od­lo­že­no us­ne­se­ním ze dne 26. 1. 2018.

10. Ok­res­ní soud Pl­zeň - město sdělil, že stěžo­va­tel­ka by­la řádně pou­če­na pod­le us­ta­no­ve­ní § 100 od­st. 2 tres­tní­ho řádu a tr­vá na tom, že je­jí zdůvodnění od­epření vý­povědi ne­by­lo dos­ta­teč­né, když se mi­ni­málně v případě po­dezřelé­ho ne­jed­na­lo o oso­bu blíz­kou, je­li­kož se dlou­ho­době ne­ví­da­jí.

11. Vy­jádření účas­tníků říze­ní Ústav­ní soud ne­za­sí­lal stěžo­va­tel­ce k rep­li­ce, ne­boť neob­sa­hu­je žá­dnou věcnou ar­gu­men­ta­ci nad rá­mec od­ůvodnění na­pa­de­ných us­ne­se­ní.

III. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti

12. Ústav­ní soud předně kon­sta­tu­je, že v říze­ní před­chá­ze­jí­cím po­dá­ní ny­ní pro­jed­ná­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti by­la stěžo­va­tel­ce ulo­že­na po­ku­ta ve vý­ši 10.000 Kč, což je ov­šem čás­tka, kte­rou lze ozna­čit za poměrně ba­ga­tel­ní. V obec­né ro­vině přitom pla­tí, že Ústav­ní soud ne­ní ur­čen k přez­ku­mu říze­ní, ve kte­rých se roz­ho­du­je o ba­ga­tel­ních čás­tkách, a to již pro­to, že ne­dá­vá žá­dný ro­zum­ný smysl, aby přez­kou­má­val roz­hod­nu­tí, pro­ti kte­rým ne­ní přípust­ný řád­ný ani mi­mořád­ný soud­ní op­rav­ný prostředek, je­li­kož tak­to by se si­tuo­val do ro­le přez­kum­né in­stan­ce vůči všem roz­hod­nu­tím or­gánů veřej­né mo­ci, což mu však s oh­le­dem na je­ho ro­li v ús­tav­ním sys­té­mu (viz zej­mé­na čl. 83 Ústa­vy) nepřís­lu­ší, ne­boť by tak­to nah­ra­zo­val sjed­no­co­va­cí čin­nost os­tat­ních or­gánů.

13. Na dru­hou stra­nu je Ústav­ní soud pod­le své us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry při splnění ur­či­tých okol­nos­tí op­rávněn me­ri­torně přez­kou­mat i věci ba­ga­tel­ní­ho rá­zu. Jed­ním z ta­ko­vých případů je mí­ra dot­če­ní stěžo­va­te­le - vzhle­dem k ma­jet­ko­vým či so­ciál­ním poměrům mo­hou to­tiž u někte­rých osob mít i ma­lé čás­tky zá­sad­ní ne­ga­tiv­ní do­pad na je­jich si­tua­ci (např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžo­va­tel­ky nic­méně po­dob­ná in­ten­zi­ta v da­ném říze­ní ne­nas­tá­vá, resp. sa­mot­ná stěžo­va­tel­ka ji ne­na­mí­tá. Důvod, pro kte­rý Ústav­ní soud tu­to ús­tav­ní stíž­nost pro je­jí ba­ga­tel­nost neod­mítl, pro­to spo­čí­vá v přesa­hu vlas­tních zá­jmů stěžo­va­tel­ky, a to jed­nak tím, že předmětná po­ku­ta by­la stěžo­va­tel­ce ulo­že­na nav­zdo­ry to­mu, že v před­cho­zím říze­ní ar­gu­men­to­va­la (též) svým zá­klad­ním prá­vem ne­vy­po­ví­dat, a ta­ké pro­to, že je zjevně dá­na potřeba ús­tavněprávně vy­lo­žit (po­ten­ciál­ní) ko­li­zi me­zi tím­to zá­klad­ním prá­vem na straně jed­né a le­gi­tim­ním zá­jmem stá­tu na ob­jas­ňo­vá­ní a vy­šetřová­ní tres­tných činů.

14. Ústav­ní soud dá­le kon­sta­tu­je, že re­fe­ren­čním kri­té­riem přez­ku­mu ny­ní pro­jed­ná­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti je čl. 37 od­st. 1 Lis­ti­ny. Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní pla­tí, že "[k]až­dý má prá­vo od­epřít vý­pověď, jes­tli­že by jí způso­bil ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě ne­bo osobě blíz­ké." Kon­kre­ti­za­ce to­ho­to us­ta­no­ve­ní je ob­sa­že­na předev­ším v tres­tním řádu, pod­le něhož "[s]vědek je op­rávněn od­epřít vy­po­ví­dat, jes­tli­že by vý­povědí způso­bil ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě, své­mu příbuz­né­mu v po­ko­le­ní přímém, své­mu sou­ro­zen­ci, os­vo­ji­te­li, os­vo­jen­ci, man­že­lu, par­tne­ru ne­bo dru­hu ane­bo ji­ným oso­bám v poměru ro­din­ném ne­bo ob­dob­ném, je­jichž új­mu by prá­vem po­ci­ťo­val ja­ko új­mu vlas­tní" (§ 100 od­st. 2). Po­dobně tres­tní zá­ko­ník vy­me­zu­je oso­bu blíz­kou tak, že se jí "ro­zu­mí příbuz­ný v po­ko­le­ní přímém, os­vo­ji­tel, os­vo­je­nec, sou­ro­ze­nec, man­žel a par­tner; ji­né oso­by v poměru ro­din­ném ne­bo ob­dob­ném se pok­lá­da­jí za oso­by sobě nav­zá­jem blíz­ké jen teh­dy, kdy­by új­mu, kte­rou utrpě­la jed­na z nich, dru­há důvodně po­ci­ťo­va­la ja­ko új­mu vlas­tní" (§ 125). Zmí­nit je mož­no rovněž us­ta­no­ve­ní § 22 od­st. 1 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, pod­le něhož je oso­bou blíz­kou "příbuz­ný v řadě přímé, sou­ro­ze­nec a man­žel ne­bo par­tner pod­le ji­né­ho zá­ko­na up­ra­vu­jí­cí­ho re­gis­tro­va­né par­tner­ství; ji­né oso­by v poměru ro­din­ném ne­bo ob­dob­ném se pok­lá­da­jí za oso­by sobě nav­zá­jem blíz­ké, po­kud by új­mu, kte­rou utrpě­la jed­na z nich, dru­há důvodně po­ci­ťo­va­la ja­ko új­mu vlas­tní. Má se za to, že oso­ba­mi blíz­ký­mi jsou i oso­by seš­vagřené ne­bo oso­by, kte­ré spo­lu tr­va­le ži­jí."

15. Prá­vo od­epřít vý­pověď a ne­být k ní do­nu­co­ván je do­vo­zo­vá­no rovněž z čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (z ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va srov. např. roz­su­dek J. B. pro­ti Švý­car­sku ze dne 3. 5. 2001, stíž­nost č. 31827/96, roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu John Murray pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství ze dne 8. 2. 1996, stíž­nost č. 18731/91 a dal­ší).

16. Jak se po­dá­vá z us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry zdej­ší­ho sou­du (viz např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 3162/12 ze dne 24. 1. 2013, N 18/68 SbNU 243), "prá­vo svědka na od­epření vý­povědi pro ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní je­ho ne­bo osob blíz­kých je důsled­kem ús­tav­ní ochra­ny pro­ti se­beob­vi­ňo­vá­ní, kte­rá má hlu­bo­ký his­to­ric­ký zá­klad (zá­kaz ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re). Jde o zce­la sub­jek­tiv­ní, ús­tavně za­ru­če­né prá­vo svědka, kte­rý v uva­žo­va­ných přípa­dech, po pou­če­ní pos­kyt­nu­tém mu or­gá­nem veřej­né mo­ci, sám vá­ží a roz­ho­du­je, zda své­ho prá­va od­epřít vý­pověď vy­uži­je či ni­ko­li, a to téměř vý­lučně pod­le okol­nos­tí (důvodů), jak sám je cí­tí a vní­má; v tom­to smys­lu nemůže a nes­mí být po­ten­ciálně oh­ro­že­ný svědek ve svém roz­ho­do­vá­ní ome­zo­ván či do­kon­ce ke slo­že­ní svědec­ké vý­povědi nu­cen" [srov. ta­ké ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265), sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497), ane­bo sp. zn. I. ÚS 4642/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 72/69 SbNU 267)].

17. Ze sho­ra uve­de­né­ho je dos­ta­tečně patr­no, že v případě, kdy me­zi dot­če­ný­mi oso­ba­mi ne­ní dán vztah ro­din­ný, se jed­ná o oso­by blíz­ké jen teh­dy, exis­tu­je-li me­zi ni­mi vztah ci­to­vý, a to tak sil­ný, že by új­mu jed­né oso­by po­ci­ťo­va­la dru­há oso­ba ja­ko új­mu vlas­tní. V tom­to směru je pro­to třeba tr­vat na tom, že v kaž­dém in­di­vi­duál­ním případě je na­místě bed­livě zkou­mat, zda se o ta­ko­vý vztah sku­tečně jed­ná či ni­ko­liv (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, str. 1199). Exis­ten­ci ta­ko­vé­ho vzta­hu pak mu­sí svědek řádně vy­světlit a přesvědčivě od­ůvod­nit. Přitom se "vy­ža­du­je vy­šší in­ten­zi­ta to­ho­to vzta­hu, než jen ob­vyk­lá me­zi­lid­ská soudr­žnost" a mu­sí být dá­ny rovněž ob­jek­tiv­ní sku­teč­nos­ti, ze kte­rých lze na in­ten­zi­tu ci­to­vé­ho vzta­hu me­zi oso­ba­mi usu­zo­vat (MEL­ZER, F., TÉGL, P. a kol. Ob­čan­ský zá­ko­ník - vel­ký ko­men­tář. Sva­zek I. § 1 - 117. Pra­ha: Le­ges, 2013, str. 303, 304). Na straně dru­hé je však obecně zná­mou prav­dou, že přátel­ství může v někte­rých přípa­dech před­sta­vo­vat stejně pev­né ane­bo do­kon­ce i silnější pou­to, než­li je to­mu u ro­din­ných vztahů. V té­to sou­vis­los­ti lze připo­me­nout i zná­mé rče­ní, pod­le kte­ré­ho si nik­do ne­vy­bí­rá vlas­tní ro­di­nu, nýbrž právě své přáte­le.

18. In­ten­zi­ta přátel­ské­ho vzta­hu přitom může být dá­na ce­lou řadou as­pektů: po­dob­nos­tí ná­zorů a za­stá­va­ných hod­not, dél­kou je­ho tr­vá­ní, spo­leč­ný­mi zá­žit­ky, ko­níč­ky, zá­jmy a dal­ší­mi přáte­li, pro­fes­ní pro­vá­za­nos­tí, byd­le­ním v sou­sed­ství, vzá­jem­ným ka­ma­rád­stvím dě­tí, spo­lečně trá­ve­ným ča­sem apod. Okol­nost, že se da­né oso­by del­ší do­bu ne­ví­da­jí, nic­méně sa­ma o sobě (tzn. bez to­ho, že by např. me­zi těmi­to oso­ba­mi doš­lo k zá­važ­né roztr­žce) nemůže být inter­pre­to­vá­na ja­ko měřít­ko, z něhož by by­lo mož­no do­vo­dit, že se již ne­jed­ná o blíz­ký vztah, jak chybně do­vo­dil ok­res­ní soud. Pev­nost přátel­ské­ho vzta­hu, poj­mově spo­je­ná s po­ci­tem, že új­ma způso­be­ná příte­li (osobě blíz­ké) se bo­lestně dot­kne i ji­né oso­by, to­tiž ne­mu­sí vůbec zá­vi­set na tom, jak čas­to se ty­to oso­by stý­ka­jí. Z reál­né­ho ži­vo­ta (a ko­nec­konců třeba i z krás­né li­te­ra­tu­ry) jsou os­tatně dobře zná­my vel­mi pev­né přátel­ské vzta­hy ("přátel­ství na ce­lý ži­vot"), byť se da­né oso­by z roz­lič­ných důvodů třeba i řadu let či de­se­ti­le­tí ne­vidě­ly. Po­jem oso­by blíz­ké te­dy je třeba vní­mat ja­ko tzv. ty­po­vý po­jem, kdy ne­dos­ta­tek in­ten­zi­ty jed­no­ho zna­ku může být nah­ra­zen vy­šší in­ten­zi­tou zna­ku ji­né­ho.

19. Ústav­ní soud dá­le pou­ka­zu­je na sku­teč­nost, že ze sho­ra ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ní nel­ze žá­dným způso­bem do­vo­dit, že svědek v případě od­mít­nu­tí vý­povědi v té­to fá­zi tres­tní­ho říze­ní mu­sí mít vztah k po­dezřelé­mu i poš­ko­ze­né­mu, jak by moh­lo vy­ply­nout z od­ůvodnění na­pa­de­ných us­ne­se­ní, resp. z vy­jádření ok­res­ní­ho sou­du k ús­tav­ní stíž­nos­ti. Ok­res­ní soud to­tiž (přinej­men­ším) naz­na­čil, že mi­ni­málně ve vzta­hu k po­dezřelé­mu se již ze stra­ny stěžo­va­tel­ky o oso­bu blíz­kou ne­jed­ná. K to­mu je však nut­no uvést, že i kdy­by to­mu tak sku­tečně by­lo, pos­ta­ču­je pro od­mít­nu­tí svědec­ké vý­povědi okol­nost, že by stěžo­va­tel­ka moh­la způso­bit ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní poš­ko­ze­né.

20. Ze sho­ra uve­de­né­ho je rovněž zřej­mé, že břeme­no tvr­ze­ní oh­ledně důvo­du od­epření vý­povědi je vždy na straně svědka. Po­kud však v kon­krét­ním případě, ja­ko to­mu by­lo v ny­ní pro­jed­ná­va­né věci, stěžo­va­tel­ka uved­la re­le­van­tní okol­nos­ti, z nichž vy­ply­nul je­jí vel­mi in­ten­ziv­ní vztah k poš­ko­ze­né (a po je­jím sez­ná­me­ní se s po­dezřelým rovněž k němu), ja­ko by­la zná­most již od škol­ky, trá­ve­ní spo­leč­ných do­vo­le­ných a os­lav, čas­té stý­ká­ní se, a sa­ma uved­la, že s ni­mi za­ži­la ví­ce než s vlas­tní ro­di­nou apod., jed­na­lo se o na­to­lik re­le­van­tní tvr­ze­ní, že by je po­li­cej­ní or­gán - a po­té ok­res­ní soud - mu­se­ly vy­vrá­tit vlas­tní ar­gu­men­ta­cí, což však po­výt­ce neu­či­ni­ly, když se ome­zi­ly na pou­hé kon­sta­to­vá­ní, že se stěžo­va­tel­ka s po­dezřelým ne­set­ka­la něko­lik měsíců (poz­nám­ka ÚS: po­kud s ni­mi to­tiž trá­vi­la Sil­vestr 2016, jed­na­lo se o ne­ce­lých 9 měsíců, ni­ko­liv o "téměř rok", jak za­vádějí­cím způso­bem uvedl ok­res­ní soud) a k vlas­tní újmě prý pou­ze sděli­la, že by se tím "trá­pi­la".

21. Přitom již z pro­to­ko­lu o po­dá­ní vy­světle­ní se po­dá­vá, že stěžo­va­tel­ka pou­ká­za­la na zce­la kon­krét­ní okol­nos­ti, dok­lá­da­jí­cí těs­ný přátel­ský vztah s poš­ko­ze­nou (a později i s po­dezřelým). Ne­ní ani přes­ná in­for­ma­ce ob­sa­že­ná v na­pa­de­ných us­ne­se­ních, že se stěžo­va­tel­ka s man­že­li již nes­tý­ká, je­li­kož dne 18. 9. 2017 ve své vý­povědi uved­la, že se ja­ko ro­di­ny seš­li na­pos­le­dy na Sil­ves­tra 2016 a od té do­by udr­žu­je kon­tak­ty "spí­še jen s Ja­nou B., M. jsem od té do­by asi jen vidě­la, ne­pa­ma­tu­ji se, že bys­me se někde seš­li např. na ka­fe." V dal­ší vý­povědi dne 15. 11. 2017 pak uved­la že "se v sou­čas­né době s M. již ne­ví­dám ... s Ja­nou jsem na­dá­le v kon­tak­tu, ale v sou­čas­né době se ví­dá­me méně čas­to." Je te­dy zřej­mé, že přeru­še­ní ak­tuál­ních kon­taktů s poš­ko­ze­nou stěžo­va­tel­ka nik­dy ani netvr­di­la. Již sa­mot­ná okol­nost, že bez­prostředně po (údaj­ném) tres­tném či­nu a ještě před učiněním ozná­me­ní po­li­cej­ní­mu or­gá­nu doš­lo k 5 te­le­fo­nic­kým kon­taktům me­zi poš­ko­ze­nou a právě stěžo­va­tel­kou, pak dos­ta­tečně sig­na­li­zo­va­la in­ten­zi­tu a předev­ším důvěrnost přátel­ské­ho vzta­hu těchto dvou žen.

22. Po­kud ok­res­ní soud ko­nečně vy­slo­vil "po­div" nad tvr­ze­ním stěžo­va­tel­ky, že by moh­la svou vý­povědí přivo­dit ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní po­dezřelé­mu i poš­ko­ze­né a vy­tkl jí, že to­to tvr­ze­ní ni­jak ne­roz­ved­la, je třeba plně přesvědčit stěžo­va­tel­ce v tom smys­lu, že případ­nou dal­ší kon­kre­ti­za­cí důvodů od­mít­nu­tí vý­povědi by se sku­tečně moh­la dos­tat za hra­ni­ci, kdy by oh­ro­zi­la někte­rou z dot­če­ných osob. Jen pro úpl­nost to­tiž Ústav­ní soud připo­mí­ná, že tres­tný­mi či­ny jsou - kromě zná­silnění, kte­ré by­lo v da­ném případě vy­šetřová­no - např. i vy­dí­rá­ní (§ 175 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku), pom­lu­va (§ 184 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku) ane­bo křivé ob­vinění (§ 345 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku).

23. Lze tak uzavřít, že Ústav­ní soud přis­tou­pil pod­le us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du ke zru­še­ní na­pa­de­ných us­ne­se­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu i ok­res­ní­ho sou­du, ne­boť ji­mi by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­tel­ky od­epřít vý­pověď pod­le čl. 37 od­st. 1 a v důsled­ku ulo­že­né po­ku­ty by­lo za­sa­že­no rovněž do je­jí­ho vlas­tnic­ké­ho prá­va pod­le čl. 11 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat (§ 54 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

V Brně dne 9. čer­ven­ce 2018


Lud­vík Da­vid v. r.
před­se­da se­ná­tu

Diskusia