Práv­ní vě­ty roz­hod­nu­tí schvá­le­né tres­tním ko­le­giem Nej­vyš­ší­ho sou­du na za­se­dá­ní 24. říj­na 2018

1/ Říze­ní o do­vo­lá­ní

 
Za roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na roz­hod­nu­tí zru­še­né na pod­kladě po­da­né­ho do­vo­lá­ní pod­le § 265k od­st. 2 vě­ty dru­hé tr. ř. je třeba po­va­žo­vat ved­le ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích roz­hod­nu­tí vy­da­ných v té­že tres­tní věci, v níž by­lo po­dá­no do­vo­lá­ní (např. roz­hod­nu­tí o pod­míněném pro­puštění z vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, roz­hod­nu­tí o nák­la­dech tres­tní­ho říze­ní, roz­hod­nu­tí o zá­poč­tu vaz­by), rovněž ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí, jež by­la vy­dá­na v ji­ných tres­tních věcech ve­de­ných pro­ti té­muž ob­viněné­mu, oh­ledně něhož doš­lo ke zru­še­ní roz­hod­nu­tí na­pa­de­né­ho do­vo­lá­ním, po­kud je­jich vý­rok (případně je­ho část) ob­sa­hově na­va­zu­je na vý­rok zru­še­ný na pod­kladě po­da­né­ho do­vo­lá­ní. Za ta­ko­vé ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí lze ozna­čit i roz­hod­nu­tí vy­da­né v ji­né tres­tní věci, jímž by­lo zru­še­no roz­hod­nu­tí na­pa­de­né do­vo­lá­ním ve vý­ro­ku o tres­tu, ve vzta­hu k němuž byl na­va­zu­jí­cím roz­hod­nu­tím v ji­né tres­tní věci ulo­žen souhrn­ný trest pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

Zru­ší-li Nej­vyš­ší soud ja­ko ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí pod­le § 265k od­st. 2 vě­ty dru­hé tr. ř. roz­hod­nu­tí vy­da­né v ji­né tres­tní věci, a to ve vý­ro­ku o souhr­nném ne­pod­míněném tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ulo­že­ném i za tres­tnou čin­nost, je­jímž spá­chá­ním byl ob­vině­ný původně uz­nán vin­ným roz­hod­nu­tím na­pa­de­ným do­vo­lá­ním, a vy­ko­ná­vá-li ob­vině­ný v době roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ten­to trest, roz­hod­ne ve smys­lu § 265l od­st. 4 tr. ř. o vazbě ob­viněné­ho, a to případně i v na­va­zu­jí­cí tres­tní věci, v níž byl zru­šen vý­rok o souhr­nném tres­tu.

(Us­ne­se­ní vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018-I.)


2/Zna­lec­ký po­su­dek

I. Zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie, mu­sí ob­sa­ho­vat po­pis kon­krét­ních pro­jevů posttrau­ma­tic­ké stre­so­vé po­ru­chy u poš­ko­ze­né­ho, tj. uve­de­ní sku­teč­nos­tí, v ja­kých sfé­rách ži­vo­ta poš­ko­ze­né­ho se ta­to po­ru­cha pro­je­vi­la a po ja­kou do­bu a v ja­ké in­ten­zitě ho ome­zi­la v ob­vyk­lém způso­bu ži­vo­ta. Tak­to mu­sí být za­da­va­te­lem zna­lec­ký úkol vy­me­zen. Nes­ta­čí jen znal­co­vo kon­sta­to­vá­ní, že v důsled­ku jed­ná­ní ob­viněné­ho ta­to posttrau­ma­tic­ká stre­so­vá po­ru­cha u poš­ko­ze­né­ho nas­ta­la. Jen při zod­pověze­ní těchto otá­zek lze to­tiž roz­hod­nout, zda se ta­to posttrau­ma­tic­ká stre­so­vá po­ru­cha pro­je­vi­la ja­ko váž­ná po­ru­cha zdra­ví (srov. roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).

II. Za­vinění pa­cha­te­le je třeba pro­ká­zat ne­jen ve vzta­hu k je­ho jed­ná­ní, nýbrž i k nás­led­ku či­nu a příčin­né­mu vzta­hu me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem. K vy­slo­ve­ní je­ho vi­ny přeči­nem těžké­ho ub­lí­že­ní na zdra­ví z ned­ba­los­ti pod­le § 147 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pro­to ne­dos­ta­ču­je, po­kud soud zdůvod­ní exis­ten­ci je­ho nevědo­mé ned­ba­los­ti pod­le § 16 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku jen ve vzta­hu k je­ho neo­patr­né­mu jed­ná­ní (např. způso­be­ní po­žá­ru) a k jím bez­prostředně přivo­ze­né­mu so­ma­tic­ké­mu poš­ko­ze­ní zdra­ví poš­ko­ze­né­ho (ke vzni­ku po­pá­le­nin je­ho tě­la), ne­ní-li těžká új­ma na zdra­ví shle­dá­vá­na v tom­to po­ranění, nýbrž v du­šev­ní po­ru­še (posttrau­ma­tic­ké stre­so­vé po­ru­še), kte­rá se u poš­ko­ze­né­ho mě­la vy­vi­nout ja­ko nás­le­dek či­nu pa­cha­te­le. V ta­ko­vém případě je nez­byt­né pro­ká­zat je­ho ned­ba­los­tní for­mu za­vinění k té­to váž­né po­ru­še zdra­ví, kte­rá je zá­kon­ným zna­kem ob­jek­tiv­ní strán­ky uve­de­né­ho přeči­nu.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018)


3/Vy­dí­rá­ní

Sku­teč­nost, že pa­cha­tel pou­žil k nát­la­ku mo­bil­ní te­le­fon a půso­bil na vů­li ji­né­ho za­slá­ním krát­kých texto­vých zpráv (SMS), v nichž svůj nát­lak na něj vy­jádřil, resp. for­mu­lo­val vý­hrůžky, neb­rá­ní zá­věru o naplnění ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ne­ní vy­lou­če­no, aby tím­to jed­ná­ním by­ly vý­hrůžky pa­cha­te­lem za­sí­lá­ny poš­ko­ze­né­mu s cí­lem do­nu­tit jej, aby pod­le po­ža­davků pa­cha­te­le něco ko­nal, opo­me­nul ne­bo trpěl. Pro ta­ko­vý zá­věr je roz­hod­né, že pod­le ob­sa­hu SMS je dos­ta­tečně zřej­mý a jas­ný jak zá­měr pa­cha­te­le, tak i po­va­ha a váž­nost vý­hrůžek, ja­kož i ob­sah to­ho, k če­mu poš­ko­ze­né­ho nu­tí.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 36/2018)


4/ Šíření na­kaž­li­vé lid­ské ne­mo­ci

Trest­ný čin šíření na­kaž­li­vé lid­ské ne­mo­ci pod­le § 152 tr. zá­ko­ní­ku je oh­ro­žo­va­cím tres­tným či­nem a do­pus­tí se jej ten, kdo úmyslně způso­bí ne­bo zvý­ší ne­bez­pe­čí za­vle­če­ní ne­bo roz­šíření na­kaž­li­vé ne­mo­ci u li­dí. Zna­ky to­ho­to tres­tné­ho či­nu nej­sou pro­to naplně­ny, jes­tli­že doj­de k oh­ro­že­ní a k na­ka­že­ní ne­mo­cí uve­de­nou v přílo­ze č. 1 naříze­ní vlá­dy č. 453/2009 Sb., jen u je­di­né oso­by, vůči níž doš­lo k ne­bez­peč­ným kon­taktům pa­cha­te­le, a ne­by­lo pro­ká­zá­no, že by ji dá­le šíři­la ne­bo přená­še­la.

(Roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017)

4/ Krá­dež

I. Znak "přis­vo­je­ní si" ci­zí věci v § 205 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je naplněn, po­kud pa­cha­tel zís­ká mož­nost neo­me­ze­né dis­po­zi­ce s ci­zí věcí, jíž se zmoc­nil, a jed­ná s vů­lí nak­lá­dat s ní ja­ko s vlas­tní.

II. Dluh na náj­em­ném neop­rav­ňu­je pro­na­jí­ma­te­le vnik­nout do pro­na­jí­ma­ných pros­tor uží­va­ných náj­em­cem a bez je­ho svo­le­ní od­vézt v nich umístěné věci. V ta­ko­vém případě nej­sou splně­ny pod­mín­ky žá­dné z okol­nos­tí vy­lu­ču­jí­cích proti­práv­nost tres­tné­ho či­nu krá­de­že a po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy, a to ani vý­ko­nu tzv. za­dr­žo­va­cí­ho prá­va pod­le § 672 od­st. 2 obč. zák., resp. § 1395 a násl. a § 2234 o. z.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018)

5/ Souhrn­ný trest

Vý­rok o upuštění od ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu je vý­ro­kem o tres­tu, jímž se kon­sta­tu­je, že trest ulo­že­ný dřívějším roz­sud­kem je dos­ta­teč­ný i vzhle­dem k později pro­jed­ná­va­né čás­ti sbí­ha­jí­cí se tres­tné čin­nos­ti. Zá­sadně je po­ru­še­ním pra­vi­del o tres­tá­ní více­čin­né­ho souběhu, po­kud doj­de k upuštění od ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu pod­le § 44 tr. zá­ko­ní­ku, ač­ko­liv později pro­jed­ná­va­ná tres­tná čin­nost se po­su­zu­je pod­le přísnější­ho us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a dříve ulo­že­ný trest byl ulo­žen pod­le mírnější­ho us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (§ 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a con­tra­rio), šlo-li o trest od­ně­tí svo­bo­dy, kte­rý byl vy­měřen pod dol­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by to­ho­to tres­tu sta­no­ve­nou za trest­ný čin přísněji trest­ný, jímž byl pa­cha­tel uz­nán vin­ným v pozdějším tres­tním říze­ní, po­kud sou­časně ne­by­ly splně­ny a zoh­ledně­ny pod­mín­ky pro ulo­že­ní to­ho­to tres­tu pod dol­ní hra­ni­ci zá­kon­né tres­tní saz­by pod­le § 40 od­st. 2 ne­bo § 58 tr. zá­ko­ní­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018)

6/ Šíření na­kaž­li­vé ne­mo­ci zvířat,

Přečin šíření na­kaž­li­vé ne­mo­ci zvířat pod­le § 306 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ja­ko oh­ro­žo­va­cí trest­ný čin je do­ko­nán již ta­ko­vým jed­ná­ním pa­cha­te­le, kte­rým způso­bil ne­bo zvý­šil ne­bez­pe­čí za­vle­če­ní ne­bo roz­šíření na­kaž­li­vé ne­mo­ci zvířat v zá­jmo­vých cho­vech, hos­po­dář­ských zvířat ne­bo volně ži­jí­cích zvířat. Ta­ko­vé ne­bez­pe­čí mu­sí v důsled­ku jed­ná­ní pa­cha­te­le si­ce hro­zit bez­prostředně, av­šak na roz­díl od us­ta­no­ve­ní § 306 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku se ne­vy­ža­du­je, aby je­ho jed­ná­ní sku­tečně způso­bi­lo roz­šíření na­kaž­li­vé ne­mo­ci zvířat.

Po­kud pa­cha­tel v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy do­vezl do Čes­ké re­pub­li­ky zdra­vá zvířa­ta, kte­rá pro­to ne­by­la způso­bi­lá za­vléct ne­bo roz­šířit na­kaž­li­vou ne­moc zvířat, pak je­ho jed­ná­ním ne­mohl nas­tat nás­le­dek spo­čí­va­jí­cí ve vzni­ku ne­bez­pe­čí za­vle­če­ní na­kaž­li­vé ne­mo­ci zvířat, a te­dy ne­moh­la být naplněna ob­jek­tiv­ní strán­ka skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­le § 306 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1140/2017)

Diskusia