Proces s JUDr. Miladou Horákovou a spol.: z dobových dokumentov

 

Pro­ces s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol.: z do­bo­vých do­ku­men­tov

            Dňa 27. 6. 2022 up­ly­nu­lo 72 ro­kov od pop­ra­vy JUDr. Mi­la­dy Ho­rá­ko­vej a jej spo­loč­ní­kov - JUDr. Oldřicha Pec­la, Já­na Bu­cha­la a Zá­vi­ša Ka­lan­dru. Pri tej­to príl­eži­tos­ti chcem v člán­ku v pr­vom ra­de pred­sta­viť kľú­čo­vé do­bo­vé do­ku­men­ty, kto­ré od­ha­ľu­jú po­za­die toh­to naj­väč­šie­ho mon­sterpro­ce­su v Čes­kos­lo­ven­sku. Bu­dem pre­to naj­prv vy­chá­dzať zo zve­rej­ne­né­ho roz­sud­ku Mes­tské­ho sú­du v Pra­he zo dňa 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007, kto­rým bo­la JUDr. Lud­mi­la Po­led­no­vá, kto­rá  pô­so­bi­la ako pro­ku­rá­tor­ka v pro­ce­se s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol., uz­na­ná za vin­nú z tres­tné­ho či­nu vraž­dy pod­ľa § 219 od­st. 1, od­st. 2, písm. a), g) tr. zá­ko­na v spolu­pá­cha­teľ­stve v zmys­le us­ta­no­ve­nia § 9, od­st. 2 tr. zá­ko­na a od­sú­de­ná k tres­tu od­ňa­tia slo­bo­dy v tr­va­ní osem ro­kov. V ďal­šej čas­ti sa bu­dem ve­no­vať vy­šet­ro­va­cím me­tó­dam Štát­nej bez­peč­nos­ti, pri­čom bu­dem vy­chá­dzať len z ve­rej­ne dos­tup­ných do­ku­men­tov. Naj­prv sa za­me­riam na vlas­tno­ruč­ne na­pí­sa­nú vý­po­veď ve­li­te­ľa sku­pi­ny vy­šet­ro­va­nia VI A - Bo­hu­mi­la Doub­ka k štát­no bez­peč­nos­tné­mu vy­šet­ro­va­niu v ro­koch 1950 – 1953, kto­rá po­chá­dza z ro­ku 1955. Tá­to vý­po­veď je to­tiž sve­dec­tvom o tom, ako sa vy­rá­ba­li ne­zá­kon­né, po­li­tic­ké pro­ce­sy zo stra­ny Štát­nej bez­peč­nos­ti,o ná­sil­ných, ne­ľud­ských me­tó­dach vy­šet­ro­va­nia.

Člá­nok bu­de ďa­lej pok­ra­čo­vať pred­sta­ve­ním re­le­van­tných pa­sá­ží zo zve­rej­ne­nej Záve­reč­nej sprá­vy ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra pre po­li­tic­ké by­ro ÚV KSČ o vý­sled­koch vy­šet­ro­va­nia Bo­hu­mi­la Doub­ka a Vla­di­mí­ra Ko­hout­ka, zo dňa 23. 4. 1956 a zo zve­rej­ne­né­ho Návr­hu ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra na súd­ne po­jed­ná­va­nie s Bo­hu­mi­lom Doub­kom a Vla­di­mí­rom Ko­hout­kom pred­lo­že­né­ho po­li­tic­ké­mu by­ru ÚV KSČ, zo dňa 9. 4. 1957. Doub­ko­va vý­po­veď z ro­ku 1955, ako aj tie­to dva ďal­šie do­ku­men­ty si za­slu­hu­jú po­zor­nosť aj z to­ho dô­vo­du, že sa v nich tiež zmie­ňu­je Mi­lan Mouč­ka, kto­rý bol ve­li­te­ľom vy­šet­ro­va­nia v pro­ce­se s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol. V zá­ve­reč­nej čas­ti člán­ku sa ve­nu­jem zve­rej­ne­nej Sprá­ve o zod­po­ved­nos­ti sud­cov a pro­ku­rá­to­rov za po­ru­šo­va­nie zá­kon­nos­ti v do­be po­li­tic­kých pro­ce­sov a o pri­ja­tých opat­re­niach (1. 8. 1963) ÚA, f. ÚV KSČ, Pred­sed­níc­tvo ÚV KSČ 1963.

Z roz­sud­ku Mes­tské­ho sú­du v Pra­he zo dňa 1. 11. 2007, sp. zn. 43 T 19/2007

            V tom­to roz­hod­nu­tí, kto­rým bo­la JUDr. Lud­mi­la Po­led­no­vá uz­na­ná za vin­nú z vraž­dy, súd uvá­dza dô­le­ži­té do­bo­vé do­ku­men­ty sved­čia­ce o de­tail­nom nap­lá­no­va­ní pro­ce­su s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol. pred je­ho za­čiat­kom, a o tom, že pro­ces pre­be­hol pod­ľa dop­re­du nap­lá­no­va­né­ho sce­ná­ra. V re­le­van­tných pa­sá­žach roz­sud­ku sa uvá­dza:

            Sve­dok Mi­lan Mouč­ka (vte­daj­ší vy­šet­ro­va­teľ Štb) k ve­ci vy­po­ve­dal, že „si nes­po­mí­na, že by pre­bie­ha­la inštruk­táž vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“. Sám sa ta­kej­to inštruk­tá­že ne­zú­čas­tnil. V ro­ku 1950 žiad­na kon­krét­na spolu­prá­ca me­dzi vy­šet­ro­va­teľ­mi ŠtB a pro­ku­rá­to­rom ne­bo­la. Pro­ku­rá­to­ri v tej do­be ne­moh­li vy­po­čú­vať ob­vi­ne­ných ani bez prí­tom­nos­ti ŠtB. Nes­po­mí­na si, že by sa vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“ ko­na­li kaž­do­den­né po­ra­dy. Po­kiaľ si dob­re spo­mí­na, mal v do­be pro­ce­su za­is­tiť von­kaj­šiu ochra­nu bu­do­vy sú­du.“ (s. 3 roz­sud­ku).

            Ob­vi­ne­ná JUDr. Lud­mi­la Po­led­no­vá „pros­tred­níc­tvom svo­jej ob­haj­ky­ne do­lo­ži­la do spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu kó­piu do­bo­vej tla­če a ďa­lej svo­je vy­jad­re­nie z kto­ré­ho vy­plý­va, že pra­co­va­la v pl­nej po­dria­de­nos­ti, všet­ko jej ko­na­nie bo­lo kon­tro­lo­va­né na­dria­de­ný­mi. Ke­by ko­na­la inak, bo­lo by to v roz­po­re s vte­dy plat­ný­mi práv­ny­mi pred­pis­mi. Na­viac v tej do­be eš­te štu­do­va­la práv­nic­kú fa­kul­tu. Ne­bo­lo jej zná­me, že tres­ty bo­li do­hod­nu­té dop­re­du. Bo­la pres­ved­če­ná o vi­ne ob­vi­ne­ných. Ro­bi­la iba svo­ju prá­cu v in­ten­ciách svoj­ho na­dria­de­né­ho. Tres­ty pre ob­ža­lo­va­ných sta­no­vil súd I. stup­ňa, bo­li potvr­de­né sú­dom II. stup­ňa. Ani pre­zi­dent re­pub­li­ky neu­de­lil mi­losť. O vi­ne ob­ža­lo­va­ných bo­la pres­ved­če­ná po­lo­vi­ca ná­ro­da a dá­va­la to naj­avo svo­ji­mi do­pis­mi a re­zo­lú­cia­mi.“ (s. 3).

            ■ Zo zá­zna­mu vy­pra­co­va­né­ho 4. ap­rí­la 1950 vy­plý­va, že „3. ap­rí­la 1950 sa v bu­do­ve Mi­nis­ter­stva vnút­ra ziš­la zmie­ša­ná ko­mi­sia Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti a vnút­ra, aby pre­jed­na­la príp­ra­vy na ve­rej­ný pro­ces s „Di­rek­tó­riom“. Za Mi­nis­ter­stvo spra­vod­li­vos­ti bo­li prí­tom­ní Dr. Če­pič­ka s Dr. Klos, za Mi­nis­ter­stvo vnút­ra mi­nis­ter No­sek, plk. Zá­vod­ský, Ka­rel Šváb a ta­jom­ník ko­mi­sie Mi­lén. Ko­mi­sia sa ok­rem iné­ho za­obe­ra­la mož­nos­ťa­mi kom­pro­mi­tá­cie niek­to­rých mi­nis­trov, ak­tív­nych pos­lan­cov a fun­kcio­ná­rov v pro­ces­nom pre­jed­ná­va­ní pred ve­rej­nos­ťou. Bo­lo do­hod­nu­té tie­to mož­nos­ti eli­mi­no­vať príp­ra­vou jed­not­liv­cov k pro­ce­su, ve­de­ním pro­ce­su a vy­hlá­se­ním čas­ti pro­ce­su za taj­né po­jed­ná­va­nie. Uz­nie­slo sa za­po­jiť ur­či­tých pro­ku­rá­to­rov do príp­rav­ných prác k ve­rej­né­mu pro­ce­su.“ (s. 3-4 roz­sud­ku).

            ■ Pod­ľa ne­da­to­va­nej sprá­vy vo ve­ci „Di­rek­tó­rium“, Mi­nis­ter­stvo spra­vod­li­vos­ti us­ta­no­vi­lo ve­dú­cu sku­pi­nu pro­ku­rá­to­rov, kto­rú tvo­ri­li JUDr. Ur­vá­lek, JUDr. Ke­pák, JUDr. J. Vies­ka [1], Bro­žo­vá a Ha­vel­ka. Všet­ci ok­rem JUDr. Vies­ku ma­li vôjsť do kon­tak­tu s vnút­rom, prev­ziať si ma­te­riál a pok­ra­čo­vať v je­ho štú­diu (s. 4).

            ■  Dňa 29. 4. 1950 bol Mi­nis­ter­stvu spra­vod­li­vos­ti ad­re­so­va­ný prí­pis Štát­ne­ho pro­ku­rá­to­ra,  pod­ľa kto­ré­ho mal byť dňa 14. 4. 1950 vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“ sta­no­ve­ný ope­ra­tív­ny plán, za prí­tom­nos­ti ná­mes­tní­ka mi­nis­tra Dr. K. Klo­sa, ná­mes­tní­ka ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra Dr. Vác­la­va Ale­ša a ve­dú­cich súd­ru­hov zo štát­nej pro­ku­ra­tú­ry a štát­ne­ho sú­du. K L. Bro­žo­vej sa tu uvá­dza, že bo­la ab­sol­ven­tkou PŠP, kto­rá sa os­ved­či­la v niek­to­rých väč­ších ve­ciach a vy­nik­la ako dob­rý reč­ník v pro­ce­soch v Ho­do­ní­ne (Ve­tej­ška a spol.) a v pro­ce­se s rá­do­vý­mi kňaz­mi. Z prí­pi­su vy­plý­va, že bo­la us­ta­no­ve­ná tzv. ve­dú­ca sku­pi­na pro­ku­rá­to­rov, a že bol navr­hnu­tý se­nát v tres­tnej ve­ci „Di­rek­tó­ria“ (s. 4). 

            ■  Pod­ľa sprá­vy o sta­ve príp­rav k ve­rej­né­mu pro­ce­su s „Di­rek­tó­riom“, zo dňa 21. 4. 1950 ma­la vy­šet­ro­va­cia sku­pi­na prik­ro­čiť „k vy­pra­co­va­niu schém ko­neč­ných pro­to­ko­lov, tak pre ob­ža­lo­va­ných, ako aj pre sved­kov. Bo­lo roz­hod­nu­té do ve­rej­né­ho pro­ce­su za­čle­niť aj prí­pad JUDr. Kříž­ka, kom­pro­mi­tu­jú­ci zá­pad­ných di­plo­ma­tov a za­stu­pi­teľ­ské mies­ta ka­pi­ta­lis­tic­kých štá­tov v Pra­he.Spolu­prá­ca me­dzi Štát­nou bez­peč­nos­ťou a sta­no­ve­ný­mi pro­ku­rá­tor­mi Štát­ne­ho sú­du bo­la za­há­je­náa doš­lo k dvom po­ra­dám. Do­po­siaľ sa ne­po­da­ri­lo agen­túr­ne ob­sa­diť všet­ky ob­ža­lo­va­né oso­by a sved­kov. Do­te­raj­šie vý­sled­ky agen­tú­ry uka­zu­jú, že JUDr. Nes­tá­val, JUDr. Hej­da, JUDr. Pecl, Přeučil a iní bu­dú vy­po­ve­dať pod­ľa pro­to­ko­lov vy­šet­ru­jú­cich or­gá­nov Štát­nej bez­peč­nos­ti.“ (s. 4). Na tom­to mies­te je vhod­né pri­po­me­núť, že sve­dok Mi­lan Mouč­ka na s. 3 roz­sud­ku vy­po­ve­dal, že si nes­po­mí­na, že by pre­bie­ha­la inštruk­táž vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“ a o. i. tiež, že „v ro­ku 1950 žiad­na kon­krét­na spolu­prá­ca me­dzi vy­šet­ro­va­teľ­mi Štb a pro­ku­rá­to­rom ne­bo­la.“.

            ■ Zo situač­nej sprá­vy Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“ zo dňa 2. 5. 1950, vy­plý­va, že „ve­dú­ca sku­pi­na pro­ku­rá­to­rov v zlo­že­ní JUDr. Ur­vá­lek, JUDr. Ke­pák, JUDr. Vies­ka, Lud­mi­la Bro­žo­vá a An­to­nín Ha­vel­ka štu­du­jú pred­bež­né pro­to­ko­ly. Pro­to­ko­ly, kto­ré bu­dú sú­čas­ťou tres­tné­ho ozná­me­nia a súd­nych spi­sov, bu­dú kon­ci­po­va­né až po 1. má­ji 1950 na Mi­nis­ter­stve vnút­ra.“ (s. 4).

            ■ Pod­ľa zá­pi­su o po­ra­de vo ve­ci „Di­rek­tó­ria“ zo dňa 3. 5. 1950, kto­rá sa ko­na­la na Mi­nis­ter­stve vnút­ra, „Mi­nis­ter­stvo vnút­ra do­kon­čí do 6. 5. 1950 ko­neč­nú re­dak­ciu pro­to­ko­lov ob­ža­lo­va­ných a sved­kov.Ob­ža­lo­va­cí spis bu­de vy­pra­co­va­ný v spolu­prá­ci vy­šet­ro­va­cej sku­pi­ny vnút­ra a ve­dú­cej sku­pi­ny pro­ku­rá­to­rov do 13. 5. 1950. Ob­ža­lo­va­cí spis bu­de pred­lo­že­ný k po­li­tic­ké­mu schvá­le­niu, kto­ré bu­de pre­jed­na­né do 15. 5. 1950. Ter­mín za­há­je­nia pro­ce­su je sta­no­ve­ný na 30. 5. 1950 a do­ba tr­va­nia pro­ce­su sta­no­ve­ná na 8 - 10 pra­cov­ných dní. Bez­pod­mie­neč­ne mu­sí byť pro­ces, vrá­ta­ne vy­ne­se­nia roz­sud­ku, skon­če­ný naj­nes­kôr do 15. 6. 1950.“ (s. 4).

            ■ Z úrad­né­ho zá­zna­mu zo dňa 14. 5. 1950, kto­rý bol pod­pí­sa­ný JUDr. Ur­vál­kom a JUDr. Ke­pá­kom vy­plý­va, že „vy­pra­co­va­nia hru­bé­ho kon­cep­tu ob­ža­lo­by pro­ti JUDr. M. Ho­rá­ko­vej a spol. sa zú­čas­tni­li JUDr. Jo­sef Ur­vá­lek, JUDr. Jiří Ke­pák, L. Bro­žo­vá a z ve­li­teľ­stva Štát­nej bez­peč­nos­ti Jiřina Ko­lářová.“ (s. 4).

            ■ Pod­ľa zá­pi­su o po­ra­de vo ve­ci „Di­rek­tó­rium“, kto­rá sa ko­na­la na Mi­nis­ter­stve spra­vod­li­vos­ti dňa 17. 5. 1950, tú­to po­ra­du ria­dil Dr. Klos, za účas­ti Dr. Rich­tra, Bro­žo­vej, Ha­vel­ku, JUDr. Ur­vál­ka, JUDr. Tru­dá­ka, JUDr. Ale­ša, JUDr. Vies­ku, JUDr. Zie­gle­ra a JUc. Neul­sa.  „Pro­ku­rá­to­ri i pred­se­da se­ná­tu si mu­sia prip­ra­viť otáz­ky, ako k jed­not­li­vým ob­vi­ne­ným, tak k sved­kom. Pro­ku­rá­tor­ke Bro­žo­vej bo­li pri­de­le­ní ob­vi­ne­ní Klei­ne­ro­vá s Pec­lom. Pred pro­ce­som bu­de tre­ba pre­viesť in­di­vi­duál­nu inštruk­táž ob­haj­cov z to­ho hľa­dis­ka, aby pro­vo­kač­ný­mi, ale­bo zby­toč­ný­mi návr­hmi neoh­ro­zi­li po­li­tic­ký úči­nok pro­ce­su, pri­čom sa­moz­rej­me bu­de pot­reb­né na dru­hej stra­ne za­is­tiť, aby ob­haj­co­via úpl­nou pa­si­vi­tou ne­pô­so­bi­li pro­vo­kač­ným doj­mom nes­lo­bod­nej ad­vo­ká­cie. Za­há­je­nie pro­ce­su je plá­no­va­né na 30. 5. 1950 a do­ba tr­va­nia naj­viac 10 dní vrá­ta­ne vy­ne­se­nia roz­sud­ku. Zá­ve­reč­né re­či pred­ne­sú pro­ku­rá­to­ri Vies­ka, Ur­vá­lek a Bro­žo­vá. Pro­ku­rá­tor­ka Bro­žo­vá pre­ve­die v zá­ve­re mo­rál­ne od­sú­de­nie zlo­čin­nej čin­nos­ti reak­cie a ob­ža­lo­va­ných a za­me­ria svo­ju reč pre­dov­šet­kým na že­ny. Zá­klad­né my­šlien­ky zá­ve­reč­ných návr­hov ma­li byť vy­pra­co­va­né do 24. 5. 1950 a pred­lo­že­né Dr. Klo­so­vi k po­li­tic­ké­mu pre­jed­na­niu.“ (s. 4-5).

            ■ Zo sprá­vy štát­ne­ho pro­ku­rá­to­ra zo dňa 19. 5. 1950, kto­rá bo­la ad­re­so­va­ná Mi­nis­ter­stvu spra­vod­li­vos­ti vy­plý­va, že vý­slu­chy ob­ža­lo­va­ných bo­li nap­lá­no­va­né na pr­vých päť dní pro­ce­su, vý­slu­chy 20. sved­kov bo­li nap­lá­no­va­né na 6. a 7. deň, ôs­my deň ma­li byť pre­ve­de­né po­sud­ky znal­cov a reč pro­ku­rá­to­rov, a de­via­ty deň mal byť vy­ne­se­ný roz­su­dok (s. 5).

            ■ Sú­čas­ťou spi­su je aj prí­pis zo dňa 26. 5. 1950, kto­rý bol ad­re­so­va­ný Mi­nis­ter­stvu spra­vod­li­vos­ti, vý­hrad­ne k ru­kám Dr. Klo­sa. V tom­to prí­pi­se, kto­rý je pod­pí­sa­ný Štát­nym pro­ku­rá­to­rom s nei­den­ti­fi­ko­va­teľ­nou pa­ra­fou sa o. i. uvá­dza: „K prí­ka­zu, aby sme po preš­tu­do­va­ní tres­tnej ve­ci „D“ po­da­li po rý­dzo od­bor­nej strán­ke zhod­no­te­nie tres­tnej čin­nos­ti jed­not­li­vých ob­vi­ne­ných z hľa­dis­ka tres­tných sa­dzieb po­dá­vam po po­ra­de so všet­ký­mi inter­ve­nu­jú­ci­mi pro­ku­rá­tor­mi­tú­to sprá­vu. Ho­rá­ko­vá – ab­so­lút­ny trest, Nes­tá­val – ab­so­lút­ny trest, Hej­da – ab­so­lút­ny trest, Ze­mí­no­vá – 20 ro­kov, Přeučil – 25 ro­kov-do­ži­vo­tie, Bu­chal – 20-25 ro­kov, Klie­ne­ro­vá – ab­so­lút­ny trest, Pecl – ab­so­lút­ny trest, Ka­lan­dra – ab­so­lút­ny trest, Peš­ka - 20 ro­kov, Dundr - 15-20 ro­kov, Hos­tič­ka – 15-20 ro­kov, Křížek – 15-20 ro­kov.“.

Súd tu ďa­lej uvá­dza, že v prí­pi­se sú ru­ko­pis­né poz­nám­ky: pri Ho­rá­ko­vej je uve­de­ný vý­kon, pri Nes­tá­va­lo­vi pre­me­na, pri Hej­do­vi do­ži­vo­tie a pri Bu­cha­lo­vi je preškr­tnu­tý ne­pod­mie­ne­ný trest od­ňa­tia slo­bo­dy a pri­pí­sa­ný vý­kon.Ru­ko­pis­ne tam tiež bo­li zmie­ne­né vý­me­ry ne­pod­mie­ne­ných tres­tov od­ňa­tia slo­bo­dy.Na po­ra­de bo­li pod­ľa prí­pi­su prí­tom­ní ná­mes­tník ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra  JUDr. Aleš, pred­se­da štát­ne­ho sú­du JUDr. Richtr a ná­mes­tník pred­se­du JUDr. Čer­ný. Súd tu zá­ve­rom kon­šta­tu­je, že „Ma­lo byť jas­né, že po pre­ve­de­nom po­jed­ná­va­ní a sta­ros­tli­vom po­li­tic­kom zhod­no­te­ní ce­lej ve­ci bu­dú sku­toč­né sadz­by od­liš­né od toh­to po­sud­ku, v kto­rom sa pri­hlia­da vý­hrad­ne len k skut­ko­vé­mu sta­vu, veľ­ký po­čet ab­so­lút­nych tres­tov je neú­nos­ný.“ (s. 5). Tu je pot­reb­né pri­po­me­núť, že JUDr. Po­led­no­vá vo svo­jej vý­po­ve­di uvied­la, že  „Ne­bo­lo jej zná­me, že tres­ty bo­li do­hod­nu­té dop­re­du.“.

            ■ Z prí­pi­su ad­re­so­va­né­mu Mi­nis­ter­stvu spra­vod­li­vos­ti dňa 26. 5. 1950 vy­plý­va, že „inštruk­tá­že dňa 27. 5. 1950 ko­na­nej vo ve­ci „D“ na Mi­nis­ter­stve spra­vod­li­vos­ti sa ok­rem iných ma­li zú­čas­tniť zo Štát­nej pro­ku­ra­tú­ry JUDr. Zie­gler, JUDr. Ur­vá­lek, JUDr. Ke­pák, Bro­žo­vá, Ha­vel­ka a JUDr. Vies­ka, zo Štát­ne­ho sú­du JUDr. Richtr, JUDr. Čer­ný, JUDr. Tru­dák, JUDr. Ma­tou­šek, a sud­co­via z ľu­du Ing. Tou­šek, Jan Po­la­nec­ký a Ja­ros­lav Ku­če­ra.“ (s. 5).

            ■ Z roz­sud­ku Štát­ne­ho sú­du v Pra­he sp. zn.: ORI/VII 65/50 sa doz­ve­dá­me, že Štát­nym sú­dom po hlav­nom po­jed­ná­va­ní, ko­na­nom v dňoch 31. 5. - 8. 6. 1950 bol „JUDr. Mi­la­de Ho­rá­ko­vej ude­le­ný trest smr­ti, Já­no­vi Bu­cha­lo­vi trest smr­ti, JUDr. Oldřicho­vi Pec­lo­vi trest smr­ti, Zá­vi­šo­vi Ka­lan­dro­vi trest smr­ti, JUDr. Jo­se­fo­vi Nes­tá­va­lo­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­ži­vo­tie, JUDr. Jiřímu Hej­do­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­ži­vo­tie, Fran­tiš­ko­vi Přeuči­lo­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­ži­vo­tie, An­tó­nii Klei­ne­ro­vej trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­ži­vo­tie, JUDr. Bedřicho­vi Hos­tič­ko­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­bu 28 ro­kov, JUDr. Zden­ko­vi Peš­ko­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­bu 25 ro­kov, JUDr. Jiřímu Kříž­ko­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­bu 22 ro­kov, Fran­tiš­ke Ze­mí­no­vej trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­bu 20 ro­kov a Voj­te­cho­vi Dun­dro­vi trest ťaž­ké­ho ža­lá­ra na do­bu 15 ro­kov“ (s. 5).

            ■ Zo zhod­no­te­nia pro­ce­su pod­pí­sa­né­ho Bro­žo­vou, sa zis­ti­lo, že v bo­de 1 sa kon­šta­to­va­lo, že ho­ci príp­ra­ve pro­ce­su sa ve­no­va­lo po­mer­ne ve­ľa ča­su, zdá sa, že ten­to čas ne­bol dos­ta­toč­ne dob­re vy­uži­tý - ve­ľa ča­su sa ve­no­va­lo pred­bež­ným pro­to­ko­lom, kto­ré bo­li veľ­mi ob­šír­ne a ne­dá­va­li ob­raz o ce­lej ve­ci a zvá­dza­li k to­mu, aby sa pro­ku­rá­to­ri príl­iš ve­no­va­li pod­rob­nos­tiam a od­chýl­kam v skut­ko­vom de­ji. Bro­žo­vá sa dom­nie­va­la, že na­mies­to to­ho by bo­lo vhod­nej­šie dôk­lad­né po­li­tic­ké ško­le­nie za­me­ra­né k pro­ce­su, ku kto­ré­mu sa tak­to pris­tú­pi­lo až tes­ne pred pro­ce­som. „V bo­de 3… pi­sa­teľ­ka kon­šta­tu­je veľ­mi dob­rú spolu­prá­cu so Štát­nou bez­peč­nos­ťou pri pro­ce­se. Štát­nej bez­peč­nos­ti je naj­viac pot­reb­né ďa­ko­vať, že pro­ces do­pa­dol dob­re.“ (s. 6).

            ■ Zo sprá­vy ad­re­so­va­nej Štát­nym pro­ku­rá­to­rom Ge­ne­rál­nej pro­ku­ra­tú­re, zo dňa 12. 6. 1950, sp. zn.: Pst I 774/50 tiež vy­plý­va, že všet­ci ob­ža­lo­va­ní ok­rem JUDr. Mi­la­dy Ho­rá­ko­vej, JUDr. Oldřicha Pec­la, Ja­na Bu­cha­la, a Zá­vi­ša Ka­lan­dru, trest pri­ja­li. Pro­ti roz­sud­ku po­dal Štát­ny pro­ku­rá­tor od­vo­la­nie pre níz­ke tres­ty mi­mo zho­ra uve­de­ných, a zá­ro­veň po­žia­dal o do­ru­če­nie spi­su a od­pi­su roz­sud­ku k od­ôvod­ne­niu od­vo­la­nia. Hlav­né­mu po­jed­ná­va­niu pred­se­dal JUDr. Tru­dák a ob­ža­lo­bu za­stu­po­va­li JUDr. J. Vies­ka, JUDr. J. Ur­vá­lek, JUDr. J. Ke­pák,  An­to­nín Ha­vel­ka a Lud­mi­la Bro­žo­vá  (s. 6).

            ■ Z prí­pi­su ad­re­so­va­né­mu Štát­ne­mu sú­du v Pra­he zo dňa 20. 6. 1950, , sp. zn.: Pst I 774/50 sa zis­ti­lo, že Štát­ny pro­ku­rá­tor vzal od­vo­la­nie späť (s. 6).

            ■ Z uz­ne­se­nia Naj­vyš­šie­ho sú­du v Pra­he zo dňa 24. 6. 1950, sp. zn.: To 463/50 vy­plý­va, že od­vo­la­nia ob­ža­lo­va­ných JUDr. Mi­la­dy Ho­rá­ko­vej, JUDr. Oldřicha Pec­la, Zá­vi­ša Ka­lan­dru a Já­na Bu­cha­la bo­li za­miet­nu­té (s. 6).

            ■ Zo sú­vi­sia­ce­ho roz­hod­nu­tia Naj­vyš­šie­ho sú­du  zo dňa 24. 6. 1950, sp. zn.: To 463/50 vy­plý­va, že Naj­vyš­ší súd „neod­po­ru­čil zho­ra uve­de­nej od­sú­de­nej mi­losť pre­zi­den­ta re­pub­li­ky“ (s. 6). 

            ■ Sú­čas­ťou spi­su je aj návrh mi­nis­tra spra­vod­li­vos­ti JUDr. Šte­fa­na Rai­sa na neu­de­le­nie mi­los­ti JUDr. Mi­la­de Ho­rá­ko­vej, JUDr. Oldřicho­vi Pec­lo­vi, Já­no­vi Bu­cha­lo­vi a Zá­vi­šo­vi Ka­lan­dro­vi, zo dňa 26. 6. 1950, sp. zn.: T 390 50-III/1. V tom­to návr­hu je ruč­ne na­pí­sa­ný text: „Schva­ľu­jem ten­to návrh, v Pra­he dňa 26. 6. 1950 a pod­pi­som Gottwald.“ (s. 6).

            ■ Z úrad­né­ho zá­zna­mu sp. zn.: ORI/VII 65/50 o vý­ko­ne tres­tu smr­ti vy­plý­va, že trest smr­ti na od­sú­de­ných bol vy­ko­na­ný v ran­ných ho­di­nách dňa 27. 6. 1950, aj za prí­tom­nos­ti štát­nych pro­ku­rá­to­rov Ha­vel­ku a Bro­žo­vej (s. 6).

            ■ Zo sprá­vy o pro­ce­soch pro­ti zá­škod­níc­ke­mu spik­nu­tiu zo dňa 9. 11. 1950, kto­rá bo­la za­sla­ná Mi­nis­ter­stvu spra­vod­li­vos­ti v Pra­he a bo­la vy­pra­co­va­ná Štát­nou pro­ku­ra­tú­rou v Pra­he, sa zis­ti­lo, že sa „Mi­nis­ter­stvo spra­vod­li­vos­ti pos­ta­ra­lo o to, aby pro­ku­rá­to­ri a všet­ci čle­no­via se­ná­tu bo­li na svo­ju úlo­hu pre­dov­šet­kým po­li­tic­ky dos­ta­toč­ne prip­ra­ve­ní. Kon­cep­cia ob­ža­lo­by bo­la pred­ne­se­ná na ÚV KSČ súd­ru­ho­vi Ba­re­šo­vi, kde v pod­sta­te bol pos­tup Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti a Štát­nej pro­ku­ra­tú­ry schvá­le­ný. Po príp­ra­vách vy­pra­co­va­li pro­ku­rá­to­ri JUDr. Ur­vá­lek, JUDr. Ke­pák a Bro­žo­vá ob­ža­lo­bu, kto­rá bo­la re­vi­do­va­ná Ge­ne­rál­nou pro­ku­ra­tú­rou a Mi­nis­ter­stvom spra­vod­li­vos­ti. Hlav­né po­jed­ná­va­nie bo­lo do všet­kých pod­rob­nos­tí dop­re­du prip­ra­ve­né. Otáz­ka po­li­tic­ké­ho za­is­te­nia a ria­de­nia pro­ce­su bo­la pre­dis­ku­to­va­náuž pred po­da­ním ob­ža­lo­by­so súd­ru­hom Ba­re­šo­ma iný­mi ve­dú­ci­mi súd­ruh­mi stra­ny. Pred za­há­je­ním hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia sa ko­na­lo na Mi­nis­ter­stve spra­vod­li­vos­ti nie­koľ­ko po­rád za pred­sed­níc­tva Dr. Klo­sa a za účas­ti všet­kých čle­nov se­ná­tu, te­da i sud­cov z ľu­du, inter­ve­nu­jú­cich pro­ku­rá­to­rov a čle­nov Štát­nej bez­peč­nos­ti, kto­rí prí­pad reali­zo­va­li. Na tých­to po­ra­dách bo­li preb­ra­né všet­ky otáz­ky a even­tua­li­ty, kto­ré sa moh­li vy­skyt­núť v prie­be­hu hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia pri vý­po­ve­di ob­vi­ne­ných, ale­bo sved­kov. Pa­mä­ta­lo sa na mož­nos­ti prek­va­pe­nia, kto­ré by vziš­li z ob­ha­jo­by ob­vi­ne­ných, bo­la prip­ra­ve­ná spolu­prá­ca pred­se­du se­ná­tu s pro­ku­rá­tor­mi, aby ne­doš­lo ku krí­že­niu otá­zok. Bo­li sta­no­ve­né zá­sa­dy ria­de­nia pro­ce­su, ako zo stra­ny se­ná­tu, tak i pro­ku­rá­to­rov, pri­čom sa dba­lo na to, aby pro­ku­rá­to­ri za­sa­ho­va­li otáz­ka­mi tak vhod­ne, aby ne­ru­ši­li pred­se­do­vu lí­niu ve­de­nia pro­ce­su. Po­čas hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia sa pre­ja­vi­li priaz­ni­vé vý­sled­ky tej­to príp­ra­vy, pre­to­že hlav­né po­jed­ná­va­nie pre­beh­lo pod­ľa plá­nu. Po­čas pro­ce­su až do vy­ne­se­nia roz­sud­ku bo­la kaž­dý deň až do skon­če­nia ko­na­nia ko­na­ná na Štát­nej pro­ku­ra­tú­re po­ra­da za účas­ti ná­mes­tní­ka mi­nis­tra Dr. Klo­sa, kto­rý ce­lý pro­ces osob­ne ria­dil, štát­ne­ho pro­ku­rá­to­ra, pred­se­du Štát­ne­ho sú­du, čle­nov se­ná­tu, pro­ku­rá­to­rov a ve­dú­cich or­gá­nov Štát­nej bez­peč­nos­ti. Na tých­to po­ra­dách bol kri­tic­ky hod­no­te­ný prie­beh ko­na­nia a uči­ne­né príp­ra­vy na bu­dú­ci deň. Prís­luš­ní­ci Štát­nej bez­peč­nos­ti ozna­mo­va­li pro­ku­rá­to­rom a se­ná­tu pra­vi­del­ne vý­sled­ky pries­ku­mu acho­va­nia a pos­to­jov ob­vi­ne­ných a upo­zor­ňo­va­li, čo mož­no oča­ká­vať pri ich ďal­šom vy­stú­pe­ní pred sú­dom. Na tých­to po­ra­dách bo­lo tiež sta­no­ve­né, akým spô­so­bom bu­dú pred­se­da se­ná­tu a pro­ku­rá­to­ri pos­tu­po­vať pri ve­de­ní pro­ce­su. Spolu­prá­cu Štát­nej bez­peč­nos­ti je pot­reb­né zvlášť klad­ne hod­no­tiť, pre­to­že je jej nut­né pri­po­čí­tať, že bo­lo za­brá­ne­né všet­kým ru­ši­vým ja­vom a prek­va­pe­niam v prie­be­hu ko­na­nia.

Sprá­va… uvá­dza, že tie­nis­tou strán­kou pro­ce­sov bo­la opäť ob­ha­jo­ba ad­vo­ká­tov. Tí­to si čas­to neu­ve­do­mo­va­li svo­ju fun­kciu v ľu­do­vo de­mok­ra­tic­kej jus­tí­cii. Svo­ju čin­nosť ne­chá­pa­li z hľa­dis­ka tried­ne­ho a čas­to ob­ha­jo­va­li trest­ný čin, vý­sled­ka­mi ko­na­nia úpl­ne preu­ká­za­ný, bez oh­ľa­du na oso­bu pá­cha­te­ľa a je­ho tried­ny pro­fil. Vzhľa­dom k dô­le­ži­tos­ti práv­ne­ho za­stú­pe­nia ob­vi­ne­ných a riad­nej ob­ha­jo­by osôb stí­ha­ných pre ťaž­ké po­li­tic­ké de­lik­ty pred Štát­nym sú­dom, je ab­so­lút­ne ne­vyh­nut­né, aby zoz­na­my ad­vo­ká­tov, op­ráv­ne­ných k ob­ha­jo­be pred Štát­nym sú­dom, bo­li od prís­luš­ných či­ni­te­ľov pres­kú­ma­né, aby oso­by, kto­ré nep­re­ja­vu­jú sna­hu po­cho­piť svo­ju fun­kciu v ľu­do­vo de­mok­ra­tic­kej jus­tí­cii, bo­li zo zoz­na­mu ad­vo­ká­tov od­strá­ne­néa aby bo­li nah­ra­de­né oso­ba­mi iný­mi, u kto­rých je zá­ru­ka po­li­tic­ké­ho uve­do­me­nia a správ­nej mo­ti­vá­cie ob­ha­jo­by.“ (s. 6-7).

           ■ Sú­čas­ťou spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu je aj sťaž­nosť pre po­ru­še­nie zá­ko­na zo dňa 27. 7. 1968 sp. zn.: 1 Tp 669/68, ad­re­so­va­ná pre­zí­diu Naj­vyš­šie­ho sú­du v Pra­he. Tá­to sťaž­nosť o. i. uvá­dza, že „od­ôvod­ne­nie roz­sud­ku vo ve­ci obv. JUDr. Mi­la­dy Ho­rá­ko­vej a spol. nespĺňa po­žia­dav­ky zá­ko­na. Skut­ko­vé zis­te­nia po­ňa­té do roz­sud­ku sú na mno­hých mies­tach tak ku­sé, že z nich nie je mož­né po­cho­piť bliž­šie ča­so­vé, mies­tne, osob­né a vec­né sú­vis­los­ti, ne­vyh­nu­té pre po­sú­de­nie účas­ti jed­not­li­vých ob­vi­ne­ných na čin­nos­ti, kto­rá je pred­me­tom ko­na­nia. Súd v od­ôvod­ne­ní roz­sud­ku sí­ce vy­me­nú­va jed­not­li­vé dô­ka­zy, na zá­kla­de kto­rých dos­pel k zá­ve­ru o vi­ne ob­vi­ne­ných, av­šak v roz­sud­ku sa ďa­lej až na vý­nim­ky neu­vá­dza, kto­ré sku­toč­nos­ti a z kto­rých dô­ka­zov zis­til. Súd ďa­lej v od­ôvod­ne­ní roz­sud­ku neu­vá­dza ob­ha­jo­bu ob­vi­ne­ných v ce­lej šír­ke a tak, ako bo­la jed­not­li­vý­mi ob­vi­ne­ný­mi up­lat­ne­ná a kon­šta­tu­je doz­na­nie aj tých okol­nos­tí, kto­ré ob­vi­ne­ní skut­ko­vo buď vô­bec ne­doz­na­li ale­bo im vo svo­jej ob­ha­jo­be dá­va­li pod­stat­ne iný zmy­sel, v dôs­led­ku to­ho po­tom súd ob­ha­jo­bu ob­vi­ne­ných v ce­lej šír­ke ani ne­hod­no­til. V od­ôvod­ne­ní roz­sud­ku nie je ob­siah­nu­té sta­no­vis­ko sú­du ani k ďal­ším vy­ko­na­ným dô­ka­zom, hlav­ne vý­po­ve­diam tých sved­kov, kto­rých vý­po­veď pros­pie­va­la ob­vi­ne­ným. V dôs­led­ku tých­to vád od­ôvod­ne­nia je roz­su­dok bý­va­lé­ho Štát­ne­ho sú­du v mno­hých sme­roch nep­res­kú­ma­teľ­ný. Bý­va­lý Štát­ny súd ne­pos­tu­po­val sta­ros­tli­vo a dôs­led­ne ani pri vý­slu­chu ob­vi­ne­ných a sved­kov a pri pro­to­ko­lá­cii ich vý­po­ve­dí. V mno­hých prí­pa­doch ne­bol vý­sluch ob­vi­ne­ných a sved­kov za­me­ra­ný k dô­le­ži­tým okol­nos­tiam… Súd ne­vy­ko­nal ce­lý rad dô­ka­zov, naj­mä vý­slu­chom sved­kov, kto­rých vy­ko­na­nie bo­lo ne­vyh­nut­ne nut­né k ob­jas­ne­niu i zá­klad­ných okol­nos­tí po­su­dzo­va­né­ho prí­pa­du. Uve­de­né ne­dos­tat­ky vo svo­jom súhr­ne vy­vo­lá­va­jú zá­važ­nú po­chyb­nosť o tom, či súd bol pri pre­jed­ná­va­ní  a roz­ho­do­va­ní  tej­to tres­tnej ve­ci ve­de­ný sna­hou zis­tiť ob­jek­tív­nu prav­du a či na­pad­nu­tým roz­sud­kom bol zis­te­ný sku­toč­ný stav ve­ci. K zá­važ­né­mu po­ru­še­niu pro­ces­ných pred­pi­sov doš­lo i v štá­diu príp­rav­né­ho ko­na­nia, na­koľ­ko na ob­vi­ne­ných ne­bo­la riad­ne uva­le­ná väz­ba, vy­šet­ro­va­nie bez zá­kon­né­ho pod­kla­du vy­ko­ná­va­li vy­šet­ro­va­te­lia Mi­nis­ter­stva vnút­ra, ho­ci ho mal vy­ko­ná­vať vy­šet­ru­jú­ci sud­ca a na­ko­niec ob­vi­ne­ným ne­bo­la vô­bec do­ru­če­ná ob­ža­lo­ba.“ (s. 7-8).

            ■ Z roz­sud­ku pre­zí­dia Naj­vyš­šie­ho sú­du sp. zn. PERZ 56/68 zo dňa 30. 7. 1968 nad­vä­zu­jú­ce­ho na sťaž­nosť pre po­ru­še­nie zá­ko­na bo­lo zis­te­né, že uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du zo dňa 24. 6. 1950, sp. zn. To 463/50, kto­rým bo­li za­miet­nu­té od­vo­la­nia ob­vi­ne­ných ob­vi­ne­ných JUDr. M. Ho­rá­ko­vej, JUDr. O. Pec­la, J. Bu­cha­la a Z. Ka­lan­dru pro­ti roz­sud­ku bý­va­lé­ho Štát­ne­ho sú­du zo dňa 8. 6. 1950, sp. zn. ORI/VII 65/50, ako aj roz­su­dok Štát­ne­ho sú­du, bo­li v ce­lom roz­sa­hu zru­še­né. „V zá­ve­re svoj­ho roz­hod­nu­tia Naj­vyš­ší súd kon­šta­tu­je, že aj keď vý­sled­ky pre­ve­de­né­ho ko­na­nia nas­ved­ču­jú to­mu, že ob­vi­ne­ní ur­či­tú tres­tnú čin­nosť v zmys­le ža­lob­né­ho tvr­de­nia pre­vá­dza­li, vzni­ká v dôs­led­ku vád ko­na­nia a roz­hod­nu­tí váž­na po­chyb­nosť o tom, či na­pad­nu­tým roz­sud­kom bol i z hľa­dis­ka za­me­ra­nia, kon­krét­nych fo­riem čin­nos­ti i roz­sa­hu čin­nos­ti jed­not­li­vých ob­vi­ne­ných zis­te­ný sku­toč­ný stav ve­ci, ako pred­pok­lad spra­vod­li­vé­ho súd­ne­ho roz­hod­nu­tia. Závaž­nosť zis­te­ných vád ko­na­nia, hlav­ne zjav­ne jed­nos­tran­né za­me­ra­nie pos­tu­pu všet­kých or­gá­nov čin­ných v tom­to tres­tnom ko­na­ní, po­chyb­nosť zo­sil­ňu­jú, keď nas­ved­ču­jú to­mu, že čin­nosť ob­vi­ne­ných bo­la pod­ľa ver­zie vznik­lej už v príp­rav­nom ko­na­ní z čas­ti ume­lo vy­konštruo­va­ná a z čas­ti zve­li­če­ná. Pri­tom vec ne­bo­la ob­jas­ne­ná ani z to­ho hľa­dis­ka, či čin­nosť niek­to­rých ob­vi­ne­ných ne­bo­la v ur­či­tých sme­roch vy­pro­vo­ko­va­ná or­gán­mi Štát­nej bez­peč­nos­ti ale­bo ich spolu­pra­cov­ník­mi, ho­ci niek­to­ré okol­nos­ti sved­či­li o pot­re­be aj ta­ké­ho­to ob­jas­ne­nia.“ (s. 8).

            ■ Sú­čas­ťou spi­su sú aj pro­to­ko­ly o vý­slu­chu ob­vi­ne­ných JUDr. J. Hej­du, F. Přeuči­la, JUDr. J. Kříž­ka, JUDr. Z. Peš­ka, A. Klei­ne­ro­vej, JUDr. J. Nes­tá­va­la a sved­ka JUDr. J. Ko­pec­ké­ho, kto­ré vy­ko­ná­va­la vte­daj­šia Ge­ne­rál­na pro­ku­ra­tú­ra v Pra­he v ap­rí­li a má­ji 1969 (s. 8).

            ■ Sú­čas­ťou spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu je aj sprá­va tzv. Pille­ro­vej ko­mi­sie a fo­to­kó­pia pub­li­ká­cie Pro­ces s ve­de­ním zá­škod­nic­ké­ho spik­nu­tí pro­ti re­pub­li­ce – Ho­rá­ko­vá a spo­leč­ní­ci [2] (s. 9).

            ■ Z tor­za tres­tných spi­sov vy­plý­va, že sa štát­na pro­ku­rá­tor­ka Bro­žo­vá účas­tni­la hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia v dňoch 31. 3. - 5. 4. 1950 vo ve­ci pro­ti Augus­tí­no­vi Ma­chál­ko­vi a spol., v kto­rej bo­li od­sú­de­ní pred­sta­vi­te­lia re­hoľ­ných rá­dov (s. 9).

               Z tor­za ďal­šie­ho tres­tné­ho spi­su v spo­je­ní s ďal­ší­mi lis­tin­ný­mi dô­kaz­mi je zrej­mé, že sa Lud­mi­la Bro­žo­vá sa zú­čas­tni­la v dňoch 20. - 22. 3. 1950 hlav­né­ho po­jed­ná­va­nia v tres­tnej ve­ci pro­ti Ja­ros­la­vo­vi Ve­tej­ško­vi a spol. (s. 9).

            Na s. 10-11 roz­sud­ku súd o. i. uvá­dza: „Zo za­is­te­ných lis­tin­ných dô­ka­zov jed­noz­nač­ne vy­plý­va, že… vy­ne­se­né tres­ty bo­li v do­ho­de vte­daj­ších pro­ku­rá­to­rov a sud­cov sta­no­ve­né pred za­há­je­ním pro­ce­su, tres­tné ko­na­nie ve­de­né v da­nej ve­ci ma­lo iba vy­vo­lať zda­nie zá­kon­nos­ti fak­tic­kej fy­zic­kej lik­vi­dá­cie po­li­tic­kých od­por­cov. Ulo­že­né tres­ty smr­ti ne­bo­li ak­tom práv­nym a ob­ža­lo­va­ná, ako vy­plý­va z kon­šta­to­va­ných lis­tin­ných dô­ka­zov, si to­ho mu­se­la byť ve­do­má. Mu­se­la si byť ve­do­má, že sa v sú­čin­nos­ti s ďal­ší­mi oso­ba­mi po­die­ľa na usmr­te­ní šty­roch osôb, pri­čom jej ko­na­nie spo­čí­va­lo v po­die­le na vy­tvo­re­ní zdan­li­vej zá­kon­nos­ti pos­tu­pu pro­ti poš­ko­de­nej JUDr. Mi­la­de Ho­rá­ko­vej a spol. a tým i v po­die­le na zneu­ži­tí jus­tič­né­ho apa­rá­tu k lik­vi­dá­cii po­li­tic­kých od­por­cov…

Pod­ľa zis­te­ní v hlav­nom po­jed­ná­va­ní ne­bo­la ob­ža­lo­va­ná hlav­ným pá­cha­te­ľom v pre­jed­ná­va­nej ve­ci, av­šak bo­la ve­do­mou sú­čas­ťou plá­nu, ako v „zá­kon­nom“ rám­ci bez oh­ľa­du na zis­te­né sku­toč­nos­ti zlik­vi­do­vať po­li­tic­kých od­por­cov. Aby pre spl­ne­nie toh­to zá­me­ru mo­hol byť pou­ži­tý jus­tič­ný apa­rát, bo­la ne­vyh­nut­ná v di­el­čom pl­ne­ní toh­to zá­me­ru i účasť pro­ku­rá­to­ra. Ob­ža­lo­va­ná sa úmy­sel­ne po­die­ľa­la na usmr­te­ní šty­roch osôb pre ich po­li­tic­ké pres­ved­če­nie, je mož­né vy­vo­diť, že sa­mot­ný prie­beh vy­šet­ro­va­nia a súd­ne­ho pre­jed­na­nia ve­ci JUDr. Mi­la­dy Ho­rá­ko­vej a spol. spô­so­bo­val poš­ko­de­ným znač­nú psy­chic­kú uj­mu.

Pod­ľa  § 5 zá­ko­na zo dňa 9. 6. 1993 o proti­práv­nos­ti ko­mu­nis­tic­ké­ho re­ži­mu a od­po­ru pro­ti ne­mu č. 198/1993 Zb. sa do preml­ča­cej le­ho­ty tres­tných či­nov ne­za­po­čí­ta­va do­ba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, po­kiaľ z po­li­tic­kých dô­vo­dov nez­lu­či­teľ­ných so zá­klad­ný­mi zá­sa­da­mi práv­ne­ho po­riad­ku de­mok­ra­tic­ké­ho štá­tu ne­doš­lo k prá­vop­lat­né­mu od­sú­de­niu ale­bo os­lo­bo­de­niu spod ob­ža­lo­by. Z da­tá­cie ci­to­va­né­ho roz­sud­ku pre­zí­dia Naj­vyš­šie­ho sú­du jed­noz­nač­ne vy­plý­va, že z po­li­tic­kých dô­vo­dov ne­bo­lo mož­né v do­be od spá­chania skut­ku do  29. 12. 1989 viesť tres­tné ko­na­nie. Tres­tné stí­ha­nie ob­ža­lo­va­nej vzhľa­dom k dvad­sať­roč­nej preml­ča­cej le­ho­te te­da nie je preml­ča­né. Po zvá­že­ní zho­ra uve­de­ných dô­ka­zov a ar­gu­men­tov je te­da mož­né zhr­núť, že ob­ža­lo­va­ná svo­jim ko­na­ním po­pí­sa­ným vo vý­ro­ku ob­ža­lo­by napl­ni­la po ob­jek­tív­nej i sub­jek­tív­nej strán­ke skut­ko­vú pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu vraž­dy v zmys­le  §  219 od­st. 1, od­st. 2, písm. a, g) tr. zá­ko­na…

Ob­ža­lo­va­nej po­ľah­ču­je, že spá­cha­la trest­ný čin pod vply­vom po­dria­de­nos­ti ( §  33, písm. c), tr. zák.) a vied­la pred spá­cha­ním tres­tné­ho či­nu riad­ny ži­vot ( §  33, písm. g) tr. zák.). Pri­ťa­žu­jú­ce okol­nos­ti v zmys­le ust. §  34 tr. zák. ne­bo­li zis­te­né žiad­ne.

Po zvá­že­ní všet­kých hľa­dísk, ur­ču­jú­cich druh a vý­mer tres­tu, ulo­žil súd ob­ža­lo­va­nej JUDr. Lud­mi­le Po­led­no­vej trest od­ňa­tia slo­bo­dy v tr­va­ní osem ro­kov.“.

            O od­vo­la­ní JUDr. Lud­mi­ly Po­led­no­vej roz­ho­dol Vrch­ný súd v Pra­he uz­ne­se­ním zo dňa 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007, tak, že roz­su­dok mes­tské­ho sú­du zru­šil a s od­ka­zom na § 11 od­st. 1 písm. b) tr. po­riad­ku za­sta­vil jej tres­tné stí­ha­nie ako preml­ča­né.

            K do­vo­la­niu naj­vyš­šej štát­nej zá­stup­ky­ne po­da­né­ho v nep­ros­pech JUDr. Lud­mi­ly Po­led­no­vej, pro­ti uz­ne­se­niu Vr­chné­ho sú­du v Pra­he zo dňa 4. 2. 2008, sp. zn. 7 To 144/2007,Naj­vyš­ší súd uz­ne­se­ním zo dňa 4. 6. 2008, sp. zn.  Tdo 549/2008 roz­ho­dol tak, že to­to uz­ne­se­nie  Vr­chné­ho sú­du zru­šil a pri­ká­zal mu, aby vec v pot­reb­nom roz­sa­hu zno­vu pre­jed­nal a roz­ho­dol.

            Vrch­ný súd v Pra­he roz­sud­kom zo dňa 9. 9. 2008, sp. zn. 7 To 78/2008, roz­su­dok Mes­tské­ho sú­du v Pra­he zru­šil a zno­vu roz­ho­dol tak, že JUDr. Po­led­no­vú uz­nal vin­nú zlo­či­nom vraž­dy pros­tej, ako pria­me­ho účas­tní­ka pod­ľa § 136 zák. č. 117/1852 r. z., a od­sú­dil ju k tres­tu od­ňa­tia slo­bo­dy v tr­va­ní šesť ro­kov.

            Ústav­ný súd ČR vo svo­jom uz­ne­se­ní zo dňa 16. 7. 2009, sp. zn. III.ÚS 1075/09, za­mie­tol ús­tav­nú sťaž­nosť JUDr. Po­led­no­vej.

            Európ­sky súd pre ľud­ské prá­va roz­ho­dol vo ve­ci č. 2615/10 – Lud­mi­la Po­led­no­vá pro­ti Čes­kej re­pub­li­ke, dňa 21. 6. 2011. Sťaž­nosť, kto­rá sa opie­ra­la o tvr­de­nie, že sťa­žo­va­teľ­ka bo­la od­sú­de­ná za sku­tok, kto­rý v do­be, keď bol spá­cha­ný, ne­bol tres­tným či­nom, a že tres­tné ko­na­nie ve­de­né pro­ti nej ne­bo­lo spra­vod­li­vé, bo­la se­ná­tom pia­tej sek­cie Sú­du jed­no­my­seľ­ne preh­lá­se­ná za nep­ri­ja­teľ­nú pre jej zjav­nú neo­pod­stat­ne­nosť [3].

K  vy­šet­ro­va­cím me­tó­dam Štb a k Mi­la­no­vi Mouč­ko­vi  

            Mi­lan Mouč­ka pô­so­bil v Štb ako ve­dú­ci vy­šet­ro­va­cej sku­pi­ny VI B, kto­rá sa za­obe­ra­la vy­šet­ro­va­ním tzv. proti­štát­nej čin­nos­ti osôb, kto­ré ne­bo­li fun­kcio­nár­mi KSČ. Bol ve­li­te­ľom vy­šet­ro­va­nia(tzv. bi­cej sku­pi­ny) v pro­ce­se s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol.Ka­rel Kap­lan vo svo­jej kni­he Stb o sobě: Vý­pověď vy­šetřova­te­le Bo­hu­mi­la Doub­ka, kto­rá je zve­rej­ne­ná na strán­ke po­li­cie.cz, pub­li­ko­val vlas­tno­ruč­ne na­pí­sa­nú vý­po­veď vy­šet­ro­va­te­ľa Bo­hu­mi­la Doub­ka k štát­no bez­peč­nos­tné­mu vy­šet­ro­va­niu v ro­koch 1950 – 1953, kto­rá po­chá­dza z ro­ku 1955. V ro­ku 1950 bol ve­li­te­ľom sek­to­ru VI A. V rám­ci tej­to vý­po­ve­de po­pí­sal vy­šet­ro­va­cie me­tó­dy Štb a vy­jad­ril sa aj k pô­so­be­niu Mi­la­na Mouč­ku. V re­le­van­tných pa­sá­žach vý­po­ve­de kon­šta­to­val:

            s. 47-48: „Bez­peč­nos­tní apa­rát, a to hlavně prostřed­nic­tvím vy­šetřová­ní, si přiv­las­tnil prá­va přís­lu­še­jí­cí je­dině straně, po­mo­cí vý­povědí vy­šetřova­ných zís­ka­ných ne­zá­kon­ným způso­bem prak­tic­ky v někte­rých přípa­dech ur­čo­val kád­ro­vá opatření, kte­rá si­ce děla­la stra­na, ov­šem v důvěře v se­rióz­nost jí před­klá­da­ných ma­te­riálů.

            Vý­povědí zís­ka­ných vy­šetřová­ním by­lo po­tom pou­ží­vá­no ja­ko nez­vrat­né­ho důka­zu, i když ne­by­ly prověře­ny a by­ly třeba zís­ká­ny již pop­sa­ným způso­bem.

            Vý­povědi vy­šetřova­ných by­ly di­kto­vá­ny vy­šetřová­ním /tj.vy­šetřova­te­lem, poz. aut./ a vy­šetřova­ní nu­ce­ni vy­po­ví­dat pod­le je­ho přání.

            Aby bez­peč­nos­tní apa­rát zís­kal ta­ko­vou moc, že se od­va­žo­val ov­liv­ňo­vat i roz­hod­nu­tí stra­ny, by­ly poz­vol­na vy­tváře­ny před­pok­la­dy, jak později roz­ve­du.

            Všech­na ta­to tvr­ze­ní mo­hu do­ká­zat a do­ká­ži na fak­tech, a zá­le­ží na je­jich zhod­no­ce­ní a po­sou­ze­ní, aby by­la na­le­ze­na pra­vá příči­na vše­ho to­ho­to dění.

            Jak jsem již řekl, já jsem to­to vy­šetřová­ní řídil a byl přímo na všem tom­to dění účas­ten. Ne­ní pro mě om­lu­vou, že jsem byl vy­ko­na­va­te­lem příkazů a že jsem neměl dos­ti sil opřít se to­mu, co jsem sám za nes­práv­né pok­lá­dal, právě tak ja­ko i ji­ní mo­ji spolu­pra­cov­ní­ci.“.

            S. 51: „Sa­mi ss. po­rad­ci nás čas­to upo­zor­ňo­va­li, že k nepříte­li je třeba za­cho­vá­vat ne­kom­pro­mis­ní tvr­dost, že kaž­dý, kdo je za­tčen, je nepřítel, a ja­ko s ta­ko­vým že je třeba za­chá­zet...

            Dal­ší po­ky­ny, kte­ré jsme teh­dy dos­tá­va­li, spo­čí­va­ly v tom, že nes­mí­me za­pi­so­vat to, co nám vy­šetřova­ný říká, nýbrž to, jak my to vi­dí­me, a přinu­tit vy­šetřova­né­ho, aby na na­ši ar­gu­men­ta­ci přis­tou­pil. O tom by­la do­kon­ce vy­pra­co­vá­na před­náš­ka, na kte­ré jsem ta­ké já pra­co­val, ale kte­rá by­la v pod­statě dí­lem ss. po­radců, a pod­le kte­ré by­lo po­tom ško­le­no ve ško­lách SNB.“.

            S. 53-55: „Hlav­ní­mi na­ši­mi uči­te­li by­li teh­dy ss. Li­cha­čev a Ma­ka­rov (prip­ra­vi­li aj pro­ces s JUDr. Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol.). Do úlo­hy uči­te­le se ov­šem stavěl ta­ké Šváb, ale ve sku­teč­nos­ti i on byl žá­kem a pou­ze přena­še­čem úkolů.

            Pro­to­že ne­by­lo dos­ta­tek ma­te­riálů k usvědče­ní, by­lo nám zdůraz­ňo­vá­no, že ra­fi­no­va­ný nepřítel a zku­še­ný špion ne­za­ne­chá­vá po sobě ne­bo po své čin­nos­ti usvědču­jí­cí ma­te­riá­ly, že je třeba ho k doz­ná­ní přinu­tit. Pro­to­že však ta­ko­ví li­dé jsou ob­vyk­le neo­by­čejně za­tvr­ze­lí, je třeba ne­dat jim čas k to­mu, aby se moh­li k vý­slechům přip­ra­vit, že je pro ně vý­ho­dou, jes­tli­že přichá­ze­jí k vý­slechům svěží a mo­hou tak sná­ze če­lit ar­gu­men­ta­ci vy­šetřují­cí­ho, že je třeba je ner­vově vy­čer­pat a přesvědčit je o tom, že již ne­ma­jí žá­dnou naději na zá­chra­nu a že jen doz­ná­ní před­ná­še­né­ho ob­vinění jim může za­jis­tit ales­poň ne­patr­né vý­ho­dy. Pro­to by­lo sta­no­ve­no, že jes­tli­že vý­slech vy­šetřova­né­ho má mít něja­ký vý­sle­dek, že mu­sí být pro­váděn nej­méně 14 až 16 ho­din denně. Ve zbý­va­jí­cí době že vy­šetřova­nec ne­má mít čas k od­po­čin­ku, a pro­to že je třeba rozdělit do­bu vý­sle­chu tak, aby si od­po­čí­vat ne­mohl.

            Pro­to by­la sta­no­ve­na ss. po­rad­ci pra­cov­ní do­ba pro vy­šetřová­ní od 8 ho­din rá­no do 16 ho­din od­po­led­ne, po­tom přes­táv­ka a opět od 20 ho­din do 24 ho­din. Tou­to pra­cov­ní do­bou by­lo sle­do­vá­no to, že vy­šetřova­nec má ur­če­nu ke spán­ku do­bu od 22 ho­din ve­čer do 6 ho­din rá­no. V průběhu dne, i když je na ce­le, si stejně neod­po­či­ne, pro­to­že si nes­mí sed­nout a větši­nu oné do­by je nu­cen pro­cho­dit. Mi­mo to je mu vza­ta mož­nost spát od 22 ho­din, tak­že když na ce­lu přij­de ve 24 ho­din, ih­ned stejně neus­ne, pro­to­že je od vý­sle­chu roz­ru­šen, a rá­no mu­sí v 6 ho­din vstát. Mi­mo to může být ještě v no­ci stráž­ný­mi or­gá­ny pro­bou­zen. Pro­to­že i u vý­sle­chu mu­sí stát, je po­tom vy­čer­pán tělesně i du­ševně a vy­šetřují­cí or­gán ne­má po­tom to­lik prá­ce s usvědčo­vá­ním, pro­to­že vy­šetřova­nec je po­volnější. Nap­ro­ti to­mu vy­šetřova­cí or­gán při té­to pra­cov­ní době má pro­ti vy­šetřova­né­mu tu vý­ho­du, že rá­no může dé­le spát, od­po­led­ne má čtyři ho­di­ny vol­no, kte­rých ta­ké může vy­užít ke spán­ku ne­bo od­po­čin­ku, a mi­mo to lep­ší stra­va a nor­mál­ní ži­vot­ní pod­mín­ky jsou pro něho vý­ho­dou v bo­ji s vy­šetřova­ným. Přímo tak­to nám by­lo ar­gu­men­to­vá­no a zdůvod­ňo­vá­no ta­ko­vé opatření. Řada těchto vý­vodů je za­hr­nu­ta i do před­náš­ky o vy­šetřová­ní, kte­ré teh­dy a i později by­lo pou­ží­vá­no pro ško­le­ní vy­šetřova­cích or­gánů. To­to by­la ov­šem jen jed­na z teh­dy pou­ží­va­ných vy­šetřova­cích me­tod, kte­rá ta­ké, ov­šem s různý­mi obměna­mi, se udr­žo­va­la dlou­hou do­bu.

            Vý­sled­kem té­to me­to­dy by­lo, že vy­šetřovan­ci by­li fy­zic­ky nap­ros­to vy­čer­pá­ni, by­li v úplně apa­tic­kém sta­vu a někte­rým již by­lo všech­no jed­no, jen když se bu­dou mo­ci vy­spat, a přis­tou­pi­li na kaž­dou for­mu­la­ci, kte­rou vy­šetřují­cí chtěl. Někdy ani nev­ní­ma­li, co po­de­pi­su­jú. Ta­ko­vé­to vý­povědi by­ly však před­klá­dá­ny roz­ho­du­jí­cím or­gánům ja­ko nor­mál­ní vý­povědi ne­bo vý­povědi učiněné za nor­mál­ních okol­nos­tí. Vý­povědi před­klá­da­li ss. po­rad­ci, jak jsem věděl přímo od nich, i s. Gottwal­do­vi, ne­bo je před­klá­dal Šváb a později mi­nistr. Že by­ly před­klá­dá­ny ja­ko vý­povědi učiněné za nor­mál­ních okol­nos­tí, před­pok­lá­dám z to­ho, že na je­jich zá­kladě by­la činěna váž­ná stra­nic­ká roz­hod­nu­tí. Ov­šem ti, kteří je před­klá­da­li, přesně vědě­li, za ja­kých okol­nos­tí by­ly učině­ny.

            To ov­šem ne­by­la je­di­ná ná­sil­ná me­to­da pou­ží­va­ná na po­čát­ku mé působ­nos­ti ve vy­šetřová­ní. Aby byl vězeň ještě ví­ce ner­vově vy­čer­pá­ván, by­lo pou­ží­vá­no hojně křiku, vy­hro­žo­vá­ní a i těles­ných trestů, mi­mo trestů ká­zeň­ských ja­ko je tem­ni­ce ne­bo za­ra­že­ní nor­málně po­vo­lo­va­ných vý­hod.“.

            S. 145: „... by­lo v Ru­zy­ni všeo­becně zná­mo, že me­tod (nes­práv­ných), kte­rých jsme pou­ží­va­li my, by­lo v Mouč­kově sek­to­ru pou­ží­vá­no v da­le­ko větší míře. Ale to nech­ci po­su­zo­vat.“.

            S. 195, 198: „Poměry ve vy­šetřová­ní na od­bo­ru VI B… Mám-li mlu­vit o tom, jak se vy­šetřova­lo na sek­to­ru VI B, je třeba říci, že Mouč­ka sám i je­ho or­gá­no­vé se uči­li od stej­ných uči­telů ja­ko já a mnou ve­de­ní or­gá­no­vé.

            Byl ta­ké v ne­juž­ších sty­cích již se ss. Li­cha­če­vem a Ma­ka­ro­vem, kteří mu hodně po­má­ha­li na vy­šetřová­ní přípa­du Ho­rá­ko­vá a spol. Na tom­to případě se vlastně po pr­vé u nás za­ča­ly psát otáz­ko­vé pro­to­ko­ly a vy­šetřova­ní za­ča­li být ve­de­ni k for­mu­la­cím pod­le přání vy­šetřují­cích. Mno­ho přík­ladů právě z přípa­du Ho­rá­ko­vé a je­jích spo­leč­níků by­lo pou­ži­to v před­náš­ce pro vy­šetřova­cí pra­cov­ní­ky, kte­rá by­la nap­sá­na v r. 1950 a by­lo jí při ško­le­ní vy­šetřova­cích pra­cov­níků pou­ží­vá­no.

            Me­tod, kte­rých by­lo pou­ží­vá­no u nás, ja­ko dlou­ho­do­bých una­vu­jí­cích vý­slechů, stá­ní při vý­sle­chu, pro­bou­ze­ní ze spán­ku atd., by­lo u Mouč­ko­va sek­to­ru pou­ží­vá­no právě tak ja­ko u nás. To vím z to­ho, že jsme se s Mouč­kou čas­to set­ka­li u ss. po­radců, kte­rým jsme o přípa­dech ná­mi vy­šetřova­ných re­fe­ro­va­li, a Mouč­ka o tom mlu­vil. Rovněž tem­ni­ce by­lo u Mouč­ko­va sek­to­ru pou­ží­vá­no ja­ko tres­tu, ne­bo ja­ko prostřed­ku k do­nu­ce­ní vy­šetřova­né­ho, aby vy­po­ví­dal, což ko­nečně mu­sí být vidět z příkazů po­de­pi­so­va­ných Mouč­kou pro ve­li­tel­ství vězni­ce. U Mouč­ko­va sek­to­ru by­lo ta­ké po pr­vé za­ve­de­no to, že se vy­šetřova­ní před soud­ním přelí­če­ním uči­li zpamě­ti svým vy­šetřova­cím pro­to­kolům.“.

            S. 199-201: „Pa­ma­tu­ji se např., že Mouč­ka vy­právěl, ne­vím ov­šem již, o kte­rý případ se jed­na­lo, že je­den z je­ho or­gánů od­ešel z vý­sle­cho­vé kan­ce­láře, a aby mu tam me­zi­tím vy­šetřova­ný nic nep­ro­vedl, že ho připou­tal za jed­nu ru­ku k ústřed­ní­mu to­pe­ní. Me­zi tím vstou­pil do kan­ce­láře ji­ný or­gán a vy­šetřova­né­ho ztloukl tak, že zůstal le­žet na ze­mi. Po­tom to­mu pr­vní­mu říkal, že mu vy­šetřova­né­ho „psy­cho­lo­gic­ky přip­ra­vil“. Ale jak říkám, to vím jen z vy­právění Mouč­ko­va.

            Dá­le si vzpo­mí­nám, že Mouč­ka vy­právěl, že vrá­til jed­no­mu vy­šetřova­cí­mu or­gá­nu pro­to­kol, kte­rý byl špatně nap­sán, s tím, aby ho přep­ra­co­val. Or­gán že to po­tom vy­tý­kal vy­šetřova­né­mu a za trest mu dal špatně nap­sa­ný pro­to­kol sníst. Po­dob­ných his­to­rek ze své­ho sek­to­ru vy­právěl Mouč­ka da­le­ko ví­ce, ale já si již op­rav­du nev­zpo­mí­nám, a ta­ké bych to ne­mohl pod­lo­žit žá­dným ji­ným fak­tem než tím, že jsem to sly­šel.

            Dá­le z vlas­tní zku­še­nos­ti vím to, že Mouč­ka přip­ra­vo­val někte­ré pro­to­ko­ly s vy­šetřova­ný­mi předem u s. Gal­ki­na, a tepr­ve po­tom je pro­bí­ral s vy­šetřova­ný­mi a dá­val jim je po­de­pi­so­vat. Než k pod­pi­su doš­lo, stá­lo to přiro­zeně mno­ho bojů s vy­šetřova­ným, kte­rý někdy ne­mohl být přip­ra­ven na to, co od něho bu­de žá­dá­no...

            Dá­le Mouč­ka pra­co­val na přípa­dech če­ských i slo­ven­ských bis­kupů a později ještě na pro­ce­se s os­tat­ní­mi přís­luš­ní­ky cír­kev­ní hie­rar­chie, kte­ré všech­ny by­ly pro­ce­sy veřej­ný­mi, a kde ve všech přípa­dech by­li vy­šetřova­ní dobře zpra­co­vá­ni a všech­na před­klá­da­ná ob­vinění přiz­ná­va­li...

            vím zce­la přesně, že dlou­ho­do­bých, una­vu­jí­cích vý­slechů, nu­ce­ní vy­šetřova­ných k vý­povědem pod­le přání vy­šetřují­cích, bu­ze­ní vy­šetřova­ných ze spa­ní, dá­vá­ní vy­šetřova­ných do tem­ni­ce, pou­ží­vá­ní práz­dných, ni­čím kon­kret­ním pod­lo­že­ných, for­mu­la­cí atd. by­lo v sek­to­ru VI B pou­ží­vá­no stejně ja­ko u nás, jes­tli­že ne ještě ví­ce. Sly­šel jsem i o tom, že tam by­lo pou­ží­vá­no bi­tí vy­šetřova­ných…

            Ještě si vzpo­mí­nám, že bý­va­lý ná­čel­ník vězni­ce v Ru­zy­ni Pro­kop mně říkal, že vy­šetřova­ní ze sek­to­ru VI B (kteří by­li od na­šich od­děle­ni) jsou v da­le­ko hor­ším fy­zic­kém sta­vu než vy­šetřova­ní na­ši a že ne­ví, co s tím bu­de dělat.“.

            V rám­ci svo­jej kni­hy Ka­rel Kap­lan ďa­lej pred­sta­vil aj Zá­ve­reč­nú sprá­vu ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra pre po­li­tic­ké by­ro ÚV KSČ o vý­sled­koch vy­šet­ro­va­nia Bo­hu­mi­la Doub­ka a Vla­di­mí­ra Ko­hout­ka, zo dňa 23. 4. 1956.  Na s. 231-234 sa v tej­to sprá­ve uvá­dza: „Pro­ve­de­ným vy­šetřová­ním by­lo pro­ká­zá­no, že oba ob­vinění ja­ko od­povědní ve­dou­cí vy­šetřová­ní up­lat­ňo­va­li v něm v ce­lé řadě případů nepřípus­tné a ne­zá­kon­né vy­šetřova­cí me­to­dy. Ne­zá­kon­nost těchto vy­šetřova­cích me­tod spo­čí­va­la v tom, že vy­šetřovan­ci by­li nu­ce­ni za pou­ži­tí těles­né­ho a du­šev­ní­ho nát­la­ku k to­mu, aby i přes svůj ne­souh­las po­dep­sa­li zá­pi­sy o vý­povědích, vy­konstruo­va­né vy­šetřová­ním bez oh­le­du na zjištěnou ob­jek­tiv­ní prav­du, a pod pohrůžka­mi na nich setr­vat i v říze­ní před or­gá­ny pro­ku­ra­tu­ry a sou­du. Stej­ným způso­bem by­ly zís­ká­vá­ny vý­povědi pro­ti dal­ším oso­bám, kte­ré by­ly v ce­lé řadě případů v důsled­ku to­ho za­tče­ny a na pod­kladě již zís­ka­ných nep­rav­di­vých vý­povědí usvědčo­vá­ny...

Z ta­ko­vých­to nepřípus­tných a ne­zá­kon­ných vy­šetřova­cích me­tod by­lo pou­ží­vá­no zej­mé­na kru­té­ho těles­né­ho a du­šev­ní­ho nát­la­ku do kon­ce ro­ku 1951. Později by­lo pou­ží­vá­no sko­ro vý­hradně ve vy­šetřová­ní mi­nis­ter­stva ná­rod­ní bez­peč­nos­ti zvláště du­šev­ní­ho nát­la­ku, ov­šem za stej­ným úče­lem - to je do­sa­že­ní po­dep­sá­ní v mno­ha přípa­dech zkres­le­né a i vy­konstruo­va­né tres­tné čin­nos­ti…  V ob­do­bí od­povědnos­ti Bo­hu­mi­la Doub­ka za vy­šetřová­ní na­by­ly však již pop­sa­né nepřípus­tné a ne­zá­kon­né vy­šetřova­cí me­to­dy sho­ra uve­de­ných vy­hraněných fo­rem. Je­jich důsled­kem by­lo, že větši­na z vy­šetřova­ných trpě­la sil­ný­mi oto­ky no­hou, reak­tiv­ní­mi du­šev­ní­mi sta­vy a u mno­ha do­chá­ze­lo k mi­mořádně vy­so­kým úbytkům na vá­ze. Ve sna­ze vy­hnout se dal­ší­mu trýznění a ukon­čit vy­šetřova­cí vaz­bu po­de­pi­so­va­li pak někteří z vy­šetřovanců i ta­ko­vé zá­pi­sy o vý­povědích, kte­ré by­ly vy­konstruo­vá­ny vy­šetřová­ním bez zřete­le na ob­jek­tiv­ní prav­du. Za ta­ko­vých okol­nos­tí do­chá­ze­lo v někte­rých přípa­dech k nes­práv­ným roz­hod­nu­tím soudů, a kromě to­ho do­chá­ze­lo v někte­rých přípa­dech na pod­kladě nep­rav­di­vých vý­povědí k vy­šetřová­ní ce­lé řady dal­ších osob.“.

            Na s. 243 sa v sprá­ve pí­še: „Ji­nou otáz­kou sou­vi­se­jí­cí s tou­též čás­tí ob­ha­jo­by Bo­hu­mi­la Doub­ka je to, že ob­dobně mělo být ne­zá­kon­ných vy­šetřova­cích způsobů pou­ží­vá­no i v sek­to­ru ve­de­ném v té době Mi­la­nem Mouč­kou. Vy­šetřová­ní pro­ku­ra­tu­ry se však tou­to otáz­kou ne­za­bý­va­lo blíž, vzhle­dem k vy­šetřová­ní ur­če­né tres­tné čin­nos­ti Bo­hu­mi­la Doub­ka a Vla­di­mí­ra Ko­hout­ka a od­vi­sí od dal­ších opatření, jak bu­de i ta­to otáz­ka vy­řeše­na. V kaž­dém případě je však nut­no jí věno­vat po­zor­nost vzhle­dem k to­mu, že v případě, kdy­by by­la pro­ká­zá­na tres­tná čin­nost Mi­la­na Mouč­ky (kte­rá je os­tatně zřej­má již z ce­lé řady vý­povědí, jak o tom již by­la rovněž ko­mi­se ÚV KSČ ve zvláš­tní zprávě in­for­mo­vá­na), kte­rá by však zůsta­la ne­pos­tih­nu­ta, a nap­ro­ti to­mu za ob­dob­nou tres­tnou čin­nost by byl od­sou­zen Bo­hu­mil Dou­bek, by­lo by je­ho od­sou­ze­ní nepřesvědči­vé.“.

            Ka­rel Kap­lan vo svo­jej kni­he pub­li­ko­val aj dopis Bo­hu­mi­la Doub­ka pre­zi­den­to­vi ČSR An­to­ní­no­vi Zá­po­toc­ké­mu pred­lo­že­ný 125. schô­dzi po­li­tic­ké­ho by­ra ÚV KSČ, zo dňa 21. 6. 1956.Dou­bek tu uvie­dol aj to­to (s. 261): „Všech­ny vy­šetřova­cí me­to­dy, jak jsem je pop­sal ny­ní i v pro­to­ko­lech vy­šetřová­ní, by­ly s různý­mi změna­mi pou­ží­vá­ny až do r. 1952 a někte­ré z nich až do r. 1953, kdy přícho­dem no­vých po­radců do vy­šetřová­ní nas­ta­la ur­či­tá změna. Ta­ké to by­lo od dřívějších po­radců zdůvod­ňo­vá­no tím, že ny­ní už jsou na­ši or­gá­no­vé zku­šenější, že je pro­to mož­no někte­ré sta­ré me­to­dy za­vr­hnout (op­ra­vy pro­to­kolů atd.) a přejít k pou­ží­vá­ní me­tod vy­šší­ho ty­pu. Prav­dou však ta­ké je, že již v ro­ce 1952 by­la sko­ro vý­lučně od­bou­rá­na opatření směřují­cí k pod­lo­me­ní fy­zic­ké i du­šev­ní od­ol­nos­ti vy­šetřova­ných, jak jich do té do­by by­lo pou­ží­vá­no. Všech těchto me­tod by­lo však ve vy­šetřová­ní pou­ží­vá­no ne­je­nom mnou, nýbrž vše­mi vy­šetřova­cí­mi pra­cov­ní­ky, a to i těmi, kteří mě­li stej­ný stu­peň od­povědnos­ti ja­ko já, pro­to­že se těchto me­tod pou­ží­va­lo zce­la otevřeně. Ta­ké Mi­lan Mouč­ka ve svém svědec­kém pro­to­ko­le říká, že těchto me­tod ta­ké pou­ží­val, ale že je ne­po­va­žo­val za ne­zá­kon­né. U mne je ov­šem za ne­zá­kon­né ozna­ču­je přes­to, že jsme jich my oba, res­pek­ti­ve na­ši podříze­ní, pou­ží­va­li za stej­ných pod­mí­nek. Rovněž mi­nistr byl o pou­ží­vá­ní všech me­tod, kte­rých se teh­dy v Ru­zy­ni pou­ží­va­lo, in­for­mo­ván.“.

            Sú­čas­ťou Kap­la­no­vej kni­hy je aj Návrh ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra na súd­ne po­jed­ná­va­nie s Bo­hu­mi­lom Doub­kom a Vla­di­mí­rom Ko­hout­kom pred­lo­že­ný po­li­tic­ké­mu by­ru ÚV KSČ, zo dňa 9. 4. 1957.V tom­to návr­hu sa o. i. pí­še:

            s. 305, 308-311: „Oba ob­vinění doz­na­li v průběhu vy­šetřová­ní pou­ží­vá­ní a up­lat­ňo­vá­ní nepřípus­tných vy­šetřova­cích me­tod v přípa­dech, na je­jichž zpra­co­vá­ní se buď sa­mi přímo zú­čas­tni­li, ne­bo za ně od­po­ví­da­li.… Ji­nou otáz­kou, sou­vi­se­jí­cí s tou­též čás­tí ob­ha­jo­by Bo­hu­mi­la Doub­ka je to, že ob­dobně mělo být ne­zá­kon­ných vy­šetřova­cích me­tod pou­ží­vá­no ve větší či men­ší míře i v sek­to­ru ve­de­ném v té době Mi­la­nem Mouč­kou. Přes­to­že se vy­šetřová­ní pro­ku­ra­tu­ry tou­to otáz­kou ne­za­bý­va­lo blíž, vzhle­dem k vy­šetřová­ní ur­če­né tres­tné čin­nos­ti Bo­hu­mi­la Doub­ka a Vla­di­mí­ra Ko­hout­ka, je po­dezření z tres­tné čin­nos­ti stej­né­ho dru­hu zřej­mé již z vý­povědí, kte­ré by­ly učině­ny k tres­tní věci ob­viněných v da­ném případě a je­jichž vý­pis je rovněž připo­jen v přílo­ze té­to zprá­vy...  Roz­hod­nu­tí o tres­tní od­povědnos­ti Mi­la­na Mouč­ky je důle­ži­té, pro­to­že jme­no­va­ný byl na stej­né fun­kční úrov­ni ja­ko ob­vině­ný Bo­hu­mil Dou­bek. Jed­nos­tran­né od­sou­ze­ní Doub­ka ztrá­cí na přesvědči­vos­ti v případě, když ne­ní řeše­na tres­tní od­povědnost Mi­la­na Mouč­ky a Kar­la Koš­ťá­la, kte­rý byl v té době účas­ten na vy­šetřová­ní ja­ko zá­stup­ce ob­viněné­ho Bo­hu­mi­la Doub­ka rov­noměrným dí­lem. Po­dezření z tr. čin­nos­ti je i v tom­to případě dá­no vý­pověďmi, kte­ré jsou ve vý­pi­sech připo­je­ny v přílo­ze té­to zprá­vy… Nel­ze však přejít po­dezření z tres­tné čin­nos­ti dal­ších osob, jak vy­ply­nu­lo z vý­povědí obou ob­viněných a svědků v té­to tres­tní věci, pro­to­že v ce­lé řadě případů jde o vý­povědi zá­važ­né­ho cha­rak­te­ru. Z těchto vý­povědí je dá­no po­dezření z po­ru­še­ní po­vin­nos­tí veř. či­ni­te­le ved­le La­dis­la­va Kopřivy, býv. mi­nis­tra nár. bez­peč­nos­ti, An­to­ní­na Pr­cha­la, býv. 1. náměstka mi­nis­tra vnit­ra, Kar­la Koš­ťá­la, býv. náměstka mi­nis­tra vnit­ra, Ja­ros­la­va Ho­ry, býv. ve­li­te­le Stát­ní bez­peč­nos­ti, a Mi­la­na Mouč­ky, býv. ná­čel­ní­ka SV MV a pra­cov­níků vy­šetřová­ní mi­nis­ter­stva nár. bez­peč­nos­ti ne­bo mi­nis­ter­stva vnit­ra Bělec­ké­ho,… Vý­pi­sy z vý­povědí od­ůvod­ňu­jí­cí ta­ko­vé­to po­dezření jsou připo­je­ny v přílo­ze té­to zprá­vy… Po­kud jde o La­dis­la­va Kopřivu, An­to­ní­na Pr­cha­la, Kar­la Koš­ťá­la, Jindřicha Ve­se­lé­ho, Ja­ros­la­va Ho­ru a Mi­la­na Mouč­ku, lze v je­jich případě po­va­žo­vat od­vo­lá­ní z fun­kcí za dos­ta­teč­né opatření.“.

            Súd od­sú­dil vy­šet­ro­va­te­ľov Bo­hu­mi­la Doub­ka v ro­ku 1957 na 9 ro­kov a Vla­di­mí­ra Ko­hout­ka na 7 ro­kov vä­ze­nia za ne­zá­kon­nos­ti pri vy­šet­ro­va­ní. 16. de­cem­bra však po­li­tic­ké by­ro ÚV KSČ schvá­li­lo, aby bo­li Dou­bek a Ko­hou­tek pre­pus­te­ní eš­te pred Via­no­ca­mi, a tak opus­ti­li vä­ze­nie len nie­koľ­ko me­sia­cov po pro­ce­se. Dou­bek nas­tú­pil ako pra­cov­ník Če­do­ku a Ka­rel Kap­lan v tej­to sú­vis­los­ti do­dal, že ich obe­te na­ďa­lej zos­ta­li vo vä­ze­ní a väč­ši­na z nich mu­se­la ča­kať na am­nes­tiu v ro­ku 1960.

            Mi­lan Mouč­ka bol za svo­je či­ny z ob­do­bia 50. ro­kov vy­šet­ro­va­ný po ro­ku 1989, av­šak súd v ro­ku 2003 roz­ho­dol, že je­ho skut­ky sú preml­ča­né. Zom­rel v ro­ku 2009.

Zo Sprá­vy o zod­po­ved­nos­ti sud­cov a pro­ku­rá­to­rov za po­ru­šo­va­nie zá­kon­nos­ti v do­be po­li­tic­kých pro­ce­sov a o pri­ja­tých opat­re­niach (1. 8. 1963) ÚA, f. ÚV KSČ, Pred­sed­níc­tvo ÚV KSČ 1963

            Tá­to sprá­va je zve­rej­ne­ná v pub­li­ká­cii Čes­kos­lo­ven­ská jus­ti­ce v le­tech 1948–1953 v do­ku­men­tech Díl II. (Prip­ra­vi­li J. Vo­rel, A. Šimán­ko­vá a ko­lek­tív), kto­rá je dos­tup­ná na strán­ke po­li­cie.cz, na­chá­dza sa na s. 132-135 a uvá­dza sa v nej nas­le­dov­né:

Zprá­va o od­povědnos­ti soudců a pro­ku­rá­torů za po­ru­šo­vá­ní zá­kon­nos­ti v době po­li­tic­kých pro­cesů a o přija­tých opatřeních (1. sr­pna 1963) SÚA, f. ÚV KSČ, Před­sed­nic­tvo ÚV KSČ 1963, sv. 30, a. j. 32, bod 9.

„In­for­mač­ní zprá­va o od­povědnos­ti soudců, pro­ku­rá­torů a ob­hájců, kteří se po­dí­le­li na po­ru­šo­vá­ní so­cia­lis­tic­ké zá­kon­nos­ti v době po­li­tic­kých pro­cesů, a přija­tých opatřeních

            Us­ne­se­ním před­sed­nic­tva ÚV KSČ ze dne 7. května 1963 by­lo ulo­že­no XI. od­děle­ní ÚV KSČ proz­kou­mat a sta­no­vit mí­ru od­povědnos­ti soudců a pro­ku­rá­torů, kteří se po­dí­le­li na po­ru­šo­vá­ní so­cia­lis­tic­ké zá­kon­nos­ti v době po­li­tic­kých pro­cesů. Pod­le mí­ry od­povědnos­ti vy­vo­dit u nich stra­nic­ké zá­věry a do­po­ru­čit je­jich přeřaze­ní na méně od­povědné fun­kce v jus­ti­ci.

            Přešetřením po­li­tic­kých pro­cesů v le­tech 1949–1954, kte­ré pro­ved­la ko­mi­se ústřed­ní­ho vý­bo­ru KSČ, se uká­za­lo, že ob­vinění řady stra­nic­kých a stát­ních fun­kcio­nářů od­sou­ze­ných v těchto pro­ce­sech by­la umě­le zkonstruo­vá­na or­gá­ny bez­peč­nos­ti za pou­ži­tí psy­chic­ké­ho a fy­zic­ké­ho ná­si­lí. Tak­to ne­zá­kon­ný­mi me­to­da­mi shro­mážděné ma­te­riá­ly by­ly pod­kla­dem pro dal­ší tres­tní říze­ní. V něm ne­by­ly všes­tranně a ob­jek­tivně zvá­že­ny všech­ny okol­nos­ti pro­ka­zu­jí­cí vi­nu ne­bo ne­vi­nu jed­not­li­vých ob­viněných k důsled­né­mu ob­jasnění je­jich tzv. tres­tné čin­nos­ti. Jak uká­zal vý­sle­dek šetření ko­mi­se ÚV KSČ, nespl­ni­li svou úlo­hu ani ob­háj­ci, kteří by­li pověřeni ob­ha­jo­vat ob­viněné.

            Přitom je třeba vzít v úva­hu, že pos­tup pro­ku­rá­torů, soudců i ob­hájců byl silně ov­livněn nes­práv­nou praxí, kte­rá by­la up­lat­ňo­vá­na v ob­do­bí tzv. ka­bi­net­ní jus­ti­ce, i nadřaze­ným pos­ta­ve­ním bez­peč­nos­ti vůči těmto or­gánům. Or­gá­ny pro­ku­ra­tu­ry v té­to době fak­tic­ky ne­vy­ko­ná­va­ly do­zor nad vy­šetřová­ním. Roz­hod­nu­tí, kte­rá či­ni­ly v průběhu vy­šetřová­ní, schva­lo­vá­ní a prod­lu­žo­vá­ní va­zeb, by­la čistěfor­mál­ní. O tom, že by­ly ty­to oso­by za­tče­ny, se pro­ku­ra­tu­ra do­ví­da­la zpra­vid­la až po řadě měsíců. Pos­ta­ve­ní soudců v těchto pro­ce­sech by­lo cha­rak­te­ri­zo­vá­no sku­teč­nos­tí, že by­la pot­la­če­na soud­cov­ská ne­zá­vis­lost. Úlo­ha sou­du by­la předem ur­če­na zej­mé­na tím, že ce­lý pro­ces byl vždy ve­den ad­mi­nis­tra­tivně a soud­ci během hlav­ní­ho lí­če­ní moh­li ob­viněným klást jen ty otáz­ky, kte­ré by­ly předem zpra­co­vá­ny or­gá­ny bez­peč­nos­ti. Ta­ké pro ob­ha­jo­bu ne­by­ly vy­tvoře­ny pod­mín­ky. Instruo­vá­ni by­li [ob­háj­ci] na Mi­nis­ter­stvu ná­rod­ní bez­peč­nos­ti něko­lik dnů před pro­ce­sem, kde se ta­ké dovědě­li, ko­ho ma­jí ob­ha­jo­vat. K pros­tu­do­vá­ní dos­ta­li pro­to­ko­ly o vý­povědi ob­viněných sep­sa­né vy­šetřova­cí­mi or­gá­ny a po­dep­sa­né ob­viněný­mi. Po­ho­vo­ry ob­hájců s ob­viněný­mi by­ly od­pos­louchá­vá­ny or­gá­ny bez­peč­nos­ti. Je te­dy zřej­mé, že us­ta­no­ve­ní ob­hájců by­lo čistě for­mál­ní a jen pro­to, že to zá­kon vy­ža­do­val.

            Přes­to však je ne­po­chyb­né, že pro­ku­rá­toři, soud­ci i ob­háj­ci, kteří v po­li­tic­kých pro­ce­sech půso­bi­li, se po­dí­le­li na po­ru­šo­vá­ní zá­kon­nos­ti, čímž doš­lo k vy­ne­se­ní ne­zá­kon­ných roz­sudků. Mi­mo to je jis­té, že ti soud­ru­zi, kteří pra­co­va­li dříve u Stát­ní pro­ku­ra­tu­ry a Stát­ní­ho sou­du a od 1. 1. 1953 opět v té­to agendě přeš­li ke Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tuře a k Nej­vyš­ší­mu sou­du, by­li i na­dá­le pod vli­vem uve­de­né nes­práv­né praxe. To se od­rá­že­lo i v ne­dos­tat­cích v prá­ci těchto or­gánů v pozdějších le­tech a umož­ni­lo i nedůsled­né pro­ve­de­ní re­vi­ze po­li­tic­kých pro­cesů v le­tech 1955–1957.

            Na zá­kladě těchto sku­teč­nos­tí by­li již někteří pra­cov­ní­ci uvolněni mi­mo pro­ku­ra­tu­ru, sou­dy a ad­vo­ka­cii, někteří by­li přemístěni na ji­né úse­ky prá­ce v rám­ci jus­ti­ce a dal­ší část soud­ruhů bu­de ještě nut­né v zá­jmu upevnění auto­ri­ty těchto or­gánů přeřadit pos­tupně na niž­ší pro­ku­ra­tu­ry a sou­dy.

            Při zpra­co­vá­ní zá­věrů k jed­not­li­vým soud­ruhům, po­kud jde o je­jich po­díl na ne­zá­kon­nos­tech, se vy­chá­ze­lo z poz­natků zís­ka­ných z ma­te­riálů zpra­co­va­ných a pro­jed­ná­va­ných ko­mi­sí ústřed­ní­ho vý­bo­ru stra­ny. By­lo přih­lí­že­no k cel­ko­vé si­tua­ci, za níž k ne­zá­kon­nos­tem v ob­do­bí let 1949–1954 do­chá­ze­lo, a k cel­ko­vé­mu po­li­tic­ké­mu a pra­cov­ní­mu vý­vo­ji soud­ruhů do dneš­ní do­by.

            Kád­ro­vá opatření u jed­not­li­vých soud­ruhů by­la pro­jed­ná­na a do­hod­nu­ta ještě před pro­jed­ná­ním a schvá­le­ním sek­re­ta­riá­tem ÚV KSČ se s. Hro­nem, před­se­dou ústřed­ní kon­trol­ní a re­viz­ní ko­mi­se, a s ve­dou­cí­mi pra­cov­ní­ky Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tu­ry, Nej­vyš­ší­ho sou­du a Mi­nis­ter­stva spra­vedl­nos­ti. Po­kud jde o opatření k pra­cov­níkům za­řaze­ným již mi­mo jus­tič­ní slož­ky, by­ly zá­věry pro­jed­ná­ny s přís­luš­ný­mi od­děle­ní­mi ÚV KSČ.

            Doplněním Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tu­ry a Nej­vyš­ší­ho sou­du o no­vé pra­cov­ní­ky z ok­resů a krajů doj­de ne­po­chybně ke zkva­litnění prá­ce těchto ústřed­ních or­gánů. Vy­tvoří se pod­mín­ky pro rych­lé překo­ná­ní všech pozůstatků z ob­do­bí po­ru­šo­vá­ní zá­kon­nos­ti a k proh­lou­be­ní so­cia­lis­tic­ké zá­kon­nos­ti v čin­nos­ti těchto ústřed­ních or­gánů. Po­dobně je nut­né za­bez­pe­čit kád­ro­vé zpevnění ad­vo­ka­cie. Z to­ho­to hle­dis­ka by­la navr­že­na kád­ro­vá opatření, kte­rá by­la schvá­le­na us­ne­se­ním sek­re­ta­riá­tu ÚV KSČ ze dne 31. čer­ven­ce 1963.

            Sek­re­ta­riát ÚV KSČ souh­la­sí s pro­ve­de­ním těchto kád­ro­vých opatření: a) od­vo­lat s. Eduar­da Šva­cha z fun­kce náměstka ge­ne­rál­ní­ho pro­ku­rá­to­ra a jme­no­vat jej do fun­kce kraj­ské­ho pro­ku­rá­to­ra; b) od­vo­lat s. Eduar­da Hlouš­ka z fun­kce ná­čel­ní­ka Vy­šší vo­jen­ské pro­ku­ra­tu­ry v Pra­ze a přeřadit jej k niž­ší pro­ku­ra­tuře; c) od­vo­lat s. Štěpá­na Flaj­za­ra z fun­kce ná­čel­ní­ka vo­jen­ské­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du a přeřadit jej na niž­ší stu­peň vo­jen­ské jus­ti­ce; d) přemís­tit z Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tu­ry na niž­ší člán­ky pro­ku­ra­tu­ry ty­to soud­ru­hy: Mi­ros­la­va Ko­la­ju, Ja­ros­la­va Dlou­hé­ho, Jo­se­fa Hand­la, Vlas­ti­mi­la Ha­neš­ku, Mi­ros­la­va Bed­naříka, An­to­ní­na My­kis­ku, Zdeň­ka Po­láš­ka; e) přemís­tit od Nej­vyš­ší­ho sou­du k niž­ším soudům, případně na ji­ný úsek jus­ti­ce ty­to soud­ru­hy: Fran­tiš­ka Stýb­lo, Jiřího Ke­pá­ka, Jiřího Štel­lu; f) uvol­nit z řad ad­vo­ka­cie ty­to soud­ru­hy: Vla­di­mí­ra Bar­to­še, Zdeň­ka Šus­tu, Jiřího Víz­ka, Vla­di­mí­ra Fáč­ka; g) po­kud jde o os­tat­ní pro­ku­rá­to­ry, soud­ce a ob­háj­ce uve­de­né ve zprávě XI. od­děle­ní ÚV KSČ, po­va­žo­vat opatření již dříve u nich pro­ve­de­ná za pos­ta­ču­jí­cí; h) pro­vést se vše­mi soud­ru­hy po­ho­vor a vý­sle­dek za­lo­žit do kád­ro­vé­ho ma­te­riá­lu.

            Vzhle­dem k to­mu, že v sou­čas­né době pro­bí­há přez­kou­má­vá­ní dal­ších případů u osob, kte­ré by­ly od­sou­ze­ny v le­tech 1949–1954, nel­ze vy­lou­čit, že bu­dou zjiště­ny dal­ší poz­nat­ky o nes­práv­ném pos­tu­pu pro­ku­rá­torů, soudců ne­bo ob­hájců. V ta­ko­vém případě za­jis­tí XI. od­děle­ní ÚV KSČ, aby by­ly přís­luš­ný­mi or­gá­ny zjištěné sku­teč­nos­ti po­sou­ze­ny a aby by­ly vy­vo­ze­ny i přís­luš­né zá­věry.“.

            Na s. 136  sa na­chá­dza Přeh­led pra­cov­níků pro­ku­ra­tu­ry, soudů a ad­vo­ka­cie po­dí­le­jí­cích se na po­li­tic­kých pro­ce­sech v le­tech 1949–1954 a návrh je­jich san­kcio­no­vá­ní (16. května 1963) SÚA, f. ÚV KSČ, Branně-bez­peč­nos­tní od­děle­ní, sv. 16, a. j. 106, v rám­ci kto­ré­ho sa uvá­dza o. i. to­to:

Návrh opatření u pro­ku­rá­torů, kteří se účas­tni­li na po­li­tic­kých pro­ce­sech v le­tech 1949–1954

            1) An­to­nín Ha­vel­ka Ab­sol­vent PŠP, člen stra­ny od r. 1945. Na pro­ku­ra­tuře pra­cu­je od r. 1949, nejdříve na Stát­ní pro­ku­ra­tuře, od 1. 1. 1953 do­sud na Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tuře. Na Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tuře pra­co­val ve všeo­bec­ném do­zo­ru, později v kon­trol­ním od­bo­ru, ny­ní ve­dou­cí od­bo­ru ob­čan­sko­soud­ní­ho. V prá­ci se pro­je­vu­je ja­ko pra­co­vi­tý, sna­ži­vý a ini­cia­tiv­ní. Je­ho or­ga­ni­zač­ní schop­nos­ti jsou men­ší, spí­še se do­ve­de up­lat­nit v kon­krét­ní prá­ci. Ja­ko pro­ku­rá­tor Stát­ní pro­ku­ra­tu­ry (ve zvláš­tním od­děle­ní) schva­lo­val, popř. prod­lu­žo­val vaz­by na ob­viněné v tres­tních věcech Ru­dolf Slán­ský a spol., Šver­mo­vá a spol., Hu­sák a spol., Gol­dmann a spol., Vlk a spol., Ri­chard Slán­ský, Moš­ko­vič, Jan­čík, Lan­ger, Ka­boš, Zá­vod­ský, Ko­pold [v orig. Ko­fold], Hro­mád­ko, Svo­bo­da. Do­po­ru­ču­ji přeřadit z fun­kce ve­dou­cí­ho od­bo­ru a up­lat­nit jej v agendě ob­čan­skop­ráv­ní ne­bo ve všeo­bec­ném do­zo­ru na Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tuře, popř. jej up­lat­nit v té­že agendě na kraj­ské pro­ku­ra­tuře.“.

            Na s. 143 sa pí­še: Jo­sef Ur­vá­lek ako pro­ku­rá­tor – schvá­lil a po­dep­sal ob­ža­lo­bu na ty­to soud­ru­hy: Frej­ka, Löbl, Mar­go­lius, – u soud­ní­ho jed­ná­ní byl hlav­ním ža­lob­cem těchto osob: Ru­dolf Slán­ský, Ri­chard Slán­ský, Frank, Goldstücker, Hajdů, Frej­ka, Fischl, Löbl, Rei­cin.

Ve fun­kci bý­va­lé­ho před­se­dy Nej­vyš­ší­ho sou­du – ja­ko před­se­da se­ná­tu vedl hlav­ní lí­če­ní a sou­dil ty­to oso­by: Pav­lík, Pav­lí­ko­vá, Šver­mo­vá.

Z ma­te­riálů pro­jed­ná­va­ných v ko­mi­si ÚV KSČ dá­le vy­plý­vá: – s. Fran­ko­vi by­lo u hlav­ní­ho lí­če­ní od­epřeno há­jit se, – s. Šver­mo­vá u hlav­ní­ho lí­če­ní od­mít­la ob­ža­lo­bu z tres­tné čin­nos­ti. Přes­to­že jí u hlav­ní­ho lí­če­ní ne­by­la tres­tná čin­nost pro­ká­zá­na, by­la od­sou­ze­na k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na do­ži­vo­tí. Kromě těchto sku­teč­nos­tí je zná­mo, že za do­bu půso­be­ní s. Ur­vál­ka ja­ko před­se­dy Nej­vyš­ší­ho sou­du do­chá­ze­lo i v někte­rých dal­ších přípa­dech k ne­zá­kon­ným soud­ním roz­hod­nu­tím u Nej­vyš­ší­ho sou­du. Např. od­sou­ze­ný Há­jek žá­dal v ro­ce [v le­tech] 1960–1961 o ob­no­vu trest. říze­ní. Žá­dost mu by­la za­mít­nu­ta teh­dej­ším před­se­dou Nej­vyš­ší­ho sou­du s. Ur­vál­kem s od­ůvodněním, že neu­vá­dí žá­dné no­vé sku­teč­nos­ti, kte­ré by sou­du ne­by­ly zná­my. Na zá­kladě us­ne­se­ní před­sed­nic­tva ÚV KSČ ze dne [4. 3. 1963] byl s. Ur­vá­lek uvolněn z fun­kce před­se­dy Nej­vyš­ší­ho sou­du a pra­covně umístěn ve vědec­kém vý­zkum­ném [spr. ve Vědec­ko­výz­kum­ném] ús­ta­vu kri­mi­na­lis­ti­ky na Ge­ne­rál­ní pro­ku­ra­tuře.

Do­po­ru­ču­je­me, aby kromě to­ho­to opatření, kte­ré po­va­žu­je­me za správ­né, byl s. Ur­vál­ko­vi ulo­žen stra­nic­ký trest na­po­me­nu­tí, případně důtka.“.

Ďal­šie ve­rej­ne dos­tup­né zdro­je:

■ BLA­ŽEK, P.: Re­konstruk­ce: (Pra­me­ny k pro­ce­su s M. Ho­rá­ko­vou a je­jí­mi dru­hy). Dos­tup­né tu:  https://www.abscr.cz/da­ta/pdf/sbor­nik/sbor­nik4-2006/kap07.pdf

■ Do­ku­men­tár­na sé­ria Pro­ces H. Dos­tup­ná tu: https://www.youtu­be.com/re­sults?search_query=Pro­ces+H

■ FORMÁNKOVÁ, P. - KOU­RA, P.: Žá­dá­me trest smr­ti! Pro­pa­gan­dis­tic­ká kam­paň pro­vá­ze­jí­cí pro­ces s Mi­la­dou Ho­rá­ko­vou a spol. Pra­ha, Ústav pro stu­dium to­ta­lit­ních re­žimů, 2008. ISBN 978-80-87211-03-8. Dos­tup­né tu: https://www.ustrcr.cz/wp-con­tent/up­loads/2017/10/Za­da­me-trest-smr­ti-1.pdf?fbclid=IwAR16rr_2Dqs246-wTtR­FyHG2E5lHr4SWS2U2xLlQR2ja­li5LrtHwfNhqag8

■ KOU­RA, P.: „Mĕl jsem rád svou re­pub­li­ku.“ Ži­vot­ní příběh po­li­tic­ké­ho vězně dvou to­ta­lit JUDr. Jo­se­fa Nes­tá­va­la. In: Sbor­ník AMV, č. 4 (2006), s. 149-196. Dos­tup­né tu: https://www.abscr.cz/da­ta/pdf/sbor­nik/sbor­nik4-2006/kap06.pdf

■ VO­REL, J. et al.: Čes­kos­lo­ven­ská jus­ti­ce v le­tech 1948 - 1953 v do­ku­men­tech (díl I.). Úřad do­ku­men­ta­ce a vy­šetřová­ní zlo­činů ko­mu­nis­mu, 2003. ISBN 80-86621-03-0. Dos­tup­né tu: https://www.po­li­cie.cz/cla­nek/pub­li­ka­ce-se­si­ty-01-15.aspx

■ VO­REL, J. et al.: Čes­kos­lo­ven­ská jus­ti­ce v le­tech 1948 - 1953 v do­ku­men­tech (díl III.). Úřad do­ku­men­ta­ce a vy­šetřová­ní zlo­činů ko­mu­nis­mu, 2004. ISBN 80-86621-06-5. Dos­tup­né tu:  https://www.po­li­cie.cz/cla­nek/pub­li­ka­ce-se­si­ty-01-15.aspx

■ Vyšet­ro­va­cí zvä­zok Štb „Ak­ce Střed“ ve­de­ný pro­ti JUDr. Mi­la­de Ho­rá­ko­vej, je dos­tup­ný tu: https://www.svaz­ky.cz/cla­nek/Vy­set­ro­va­ci_sva­zek_StB_Ak­ce_Stred_ve­de­ny_pro­ti_Mi­la­de_Ho­ra­ko­ve-Mi­la­da_Ho­ra­ko­va

 

______________________________________

[1]JUDr. Ju­raj Vies­ka(1913-1965) –  od ro­ku 1948 pô­so­bil ako ná­mes­tník vo­jen­ské­ho pro­ku­rá­to­ra. Dňa 22. 10. 1951 bol za­tknu­tý a v ro­ku 1953 od­sú­de­ný za ná­si­lie vo­či vy­po­čú­va­ným oso­bám k 7. ro­kom od­ňa­tia slo­bo­dy. Pre­pus­te­ný však bol už vo feb­ruári 1955. Po­tom pra­co­val ako ve­dú­ci Práv­nic­ké­ho ús­ta­vu Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti. Pod­ľa do­bo­vé­ho hod­no­te­nia Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti bol Vies­ka „po­li­tic­ky naj­vys­pe­lej­ší re­fe­rent, veľ­mi vý­kon­ný, zna­me­ni­tý reč­ník, s veľ­kým ús­pe­chom ab­sol­vo­val rad veľ­kých pro­ce­sov.“ Ná­rod­ný ar­chív, Klo­sov ar­chív, Si­tuač­ná sprá­va Mi­nis­ter­stva spra­vod­li­vos­ti vo ve­ci Di­rek­tó­ria, 2. 5. 1950 (viď Petr Bla­žek, Re­konstruk­ce: (Pra­me­ny k pro­ce­su s M. Ho­rá­ko­vou a je­jí­mi dru­hy), s. 7, pozn. 5).

[2] Zá­věreč­ná zprá­va tzv. Pille­ro­vy ko­mi­se (pr­vní, neschvá­le­ná ver­ze, 1969) SÚA, f. ÚV KSČ, Pille­ro­va ko­mi­se, k. 41A. In: VO­REL, J. et al.: Čes­kos­lo­ven­ská jus­ti­ce v le­tech 1948–1953 v do­ku­men­tech (Díl I.), s. 190-291.

Pro­ces s ve­de­ním zá­škod­nic­ké­ho spik­nu­tí pro­ti re­pub­li­ce, Ho­rá­ko­vá a spo­leč­ní­ci. Pra­ha: Mi­nis­ter­stvo spra­vedl­nos­ti, 1950. Dos­tup­né tu: https://kra­me­rius5.nkp.cz/view/uuid:a0400210-3287-11e3-a5bb-005056827e52?pa­ge=uuid:85a­ce120-110f-11e6-80e0-005056822549

[3]Zprá­va za rok 2011 o sta­vu vy­řizo­vá­ní stíž­nos­tí po­da­ných pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce k Ev­rop­ské­mu sou­du pro lid­ská prá­va. Roz­hod­nu­tí ze dne 21. čer­vna 2011 ve věci č. 2615/10 – Lud­mi­la Po­led­no­vá pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce, s. 36-38. Dos­tup­ná tu:  https://in­ve­nio.nusl.cz/re­cord/126574/fi­les/nusl-126574_1.pdf

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diskusia