Spolupáchatelia a pokračovací trestný čin

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­se­dy JUDr. To­má­še Li­chov­ní­ka, soudců JUDr. Ja­ro­mí­ra Jir­sy a JUDr. Vla­di­mí­ra Slá­deč­ka (soud­ce zpra­vo­daj), o ús­tav­ní stíž­nos­ti M. B., t. č. ve vý­ko­nu tres­tu ve Vězni­ci Par­du­bi­ce, za­stou­pe­né­ho JUDr. Jo­se­fem Sei­fer­tem, ad­vo­ká­tem se síd­lem Hra­dec Krá­lo­vé, Šim­ko­va 1224, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008, roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 12. 5. 2017 č. j. 17 T 32/2015-2504, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze a Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ja­ko účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Roz­sud­kem Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 by­lo po­ru­še­no zá­klad­ní prá­vo stěžo­va­te­le za­ru­če­né čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 se ve vzta­hu ke stěžo­va­te­li ru­ší.

III. Ve zbý­va­jí­cí čás­ti se ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.

Od­ůvodnění


I

1. Stěžo­va­tel navr­hu­je, aby Ústav­ní soud zru­šil v zá­hla­ví ozna­če­ný roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, kte­rým byl spo­lečně s dal­ší­mi spolu­ob­ža­lo­va­ný­mi uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, dí­lem do­ko­na­né­ho, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Dá­le navr­hu­je zru­še­ní ozna­če­né­ho roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze, kte­rým byl roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích zru­šen v ce­lém roz­sa­hu, stěžo­va­tel byl nově uz­nán vin­ným z po­ku­su zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 21 od­st. 1, § 209 od­st. 1, od­st. 5 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, za což (a za dal­ší sbí­ha­jí­cí se tres­tnou čin­nost) mu byl ulo­žen souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti let, pro je­hož vý­kon byl za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou, peněži­tý trest v cel­ko­vé vý­ši 15 000 Kč a trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del všech druhů v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku. Stěžo­va­tel navr­hu­je rovněž zru­še­ní us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, jímž by­lo od­mít­nu­to je­ho do­vo­lá­ní.

2. Pod­le stěžo­va­te­le doš­lo vy­dá­ním na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí k zá­sa­hu do je­ho práv pod­le čl. 90 Ústa­vy a čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na").

II

3. Stěžo­va­tel byl od­sou­zen za sku­tek, kte­rý ses­tá­val z 39 dí­lčích útoků spo­čí­va­jí­cích (stručně vy­jádřeno) v tom, že stěžo­va­tel a dal­ší spolu­ob­ža­lo­va­ní pou­ži­li da­ta klientů Pen­zij­ní­ho fon­du Čes­ké po­jiš­ťov­ny a. s. (dá­le jen "Pen­zij­ní fond"), kte­ré spolu­ob­ža­lo­va­ný T. neop­rávněně zís­kal z elek­tro­nic­ké da­ta­bá­ze to­ho­to fon­du, vy­pl­ni­li žá­dos­ti o vý­pla­tu z pen­zij­ní­ho připo­jištění, opatři­li je nep­rav­di­vý­mi úda­ji a zfal­šo­va­ný­mi pod­pi­sy klientů a za­sla­li je Pen­zij­ní­mu fon­du v úmys­lu zís­kat neop­rávně­ný ma­jet­ko­vý prospěch, přičemž fond pro­vedl vý­pla­tu u tří těchto žá­dos­tí v cel­ko­vé vý­ši 1 411 458 Kč a k vý­platě na zá­kladě dal­ších žá­dos­ti v cel­ko­vé vý­ši 12 927 250 Kč ne­doš­lo

4. Stěžo­va­tel pri­márně bro­jí pro­ti zá­věru tres­tních soudů, že je­ho od­povědnost za pop­sa­ný sku­tek lze do­vo­dit ze schůzky ob­ža­lo­va­ných v praž­ské cuk­rárně, kdy by­ly ujed­ná­ny kon­tu­ry pod­vo­du. Z pro­ve­de­ných důkazů to­tiž pod­le něj vy­ply­nu­lo, že ta­to schůzka proběh­la až po vý­platě peněz ze smlou­vy p. H. (8. 11. 2012), tak­že i po­té, kdy by­la po­dá­na žá­dost o vý­pla­tu peněz ze smlou­vy p. H. (29. 10. 2012). Pod­le něj je te­dy zřej­mé, že na uve­de­ných úto­cích ne­mohl par­ti­ci­po­vat, tu­díž práv­ní zá­věry tres­tních soudů o je­ho účas­ti na úto­cích uve­de­ných pod bo­dy 1. a 2. od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku jsou v extrém­ním roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy i s vlas­tní­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi tres­tních soudů. Od­mí­tá, že by se na je­ho případ da­la vzta­ho­vat ju­di­ka­tu­ra, na níž ve svém roz­sud­ku od­ka­zo­val Vr­chní soud v Pra­ze (dá­le jen "vr­chní soud"), ne­boť ta se tý­ká spolu­pa­cha­tel­ství, ni­ko­li pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu.

5. Ob­dob­ná ar­gu­men­ta­ce pod­le stěžo­va­te­le pla­tí i pro dí­lčí úto­ky uve­de­né pod bo­dy 38. a 39., kte­ré mě­ly být spá­chá­ny až v břez­nu 2013 a s před­cho­zí­mi úto­ky pod­le stěžo­va­te­le nej­sou spo­je­ny stej­ným ne­bo ob­dob­ným způso­bem pro­ve­de­ní ani blíz­kou ča­so­vou sou­vis­los­tí, tak­že mě­ly být po­su­zo­vá­ny ja­ko sa­mos­tat­ný trest­ný čin. Ja­ká­ko­li účast stěžo­va­te­le na těchto úto­cích pod­le něj nep­ly­ne ani z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní ani ze skut­ko­vých zá­věrů soudů. Zá­věr Nej­vyš­ší­ho sou­du, že po­sou­ze­ní někte­rých útoků ja­ko sa­mos­tat­ný trest­ný čin by by­lo pro stěžo­va­te­le nepříz­ni­vé, po­va­žu­je za ne­lo­gic­ký, ne­boť Nej­vyš­ší soud po­mi­nul, že se stěžo­va­tel do ce­lé věci za­po­jil, až když by­ly pr­vní dva úto­ky do­ko­ná­ny, a přeh­lédl i ab­sen­ci ja­kých­ko­li důkazů spo­ju­jí­cích stěžo­va­te­le s pos­led­ní­mi dvěma úto­ky.

6. Stěžo­va­tel dá­le pou­ka­zu­je na někte­ré dal­ší údaj­né roz­po­ry me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy, zjištěným skut­ko­vým sta­vem a práv­ním hod­no­ce­ním. Opo­ru v do­ka­zo­vá­ní tak pod­le něj pos­trá­dá zá­věr vr­chní­ho sou­du o nepřiměřenos­ti od­mě­ny 1 000 Kč pro stěžo­va­te­le za kom­plet­ní příp­ra­vu for­mu­láře pro ob­ža­lo­va­né­ho T. a o účas­ti stěžo­va­te­le na do­hodě o tres­tné čin­nos­ti. Zá­věr sou­du pr­vní­ho stupně o nes­tan­dar­dnos­ti ruč­ní­ho vy­pi­so­vá­ní for­mu­lářů po­va­žu­je za roz­por­ný s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, stejně ja­ko zá­věr, že stěžo­va­tel mu­sel mít mi­ni­málně po­chy­by, po­kud se smlou­vy vy­pi­so­va­ly předem bez přítom­nos­ti klien­ta, a stěžo­va­tel jel z T. by­tu pro fa­leš­ná ra­zít­ka.

III

7. Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích (dá­le jen "kraj­ský soud") ve svém vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti pou­ze od­ká­zal na ar­gu­men­ta­ci uve­de­nou v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích.

8. Vr­chní soud ve svém vy­jádření rovněž od­ká­zal na od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, kte­rá jsou pod­le něj pod­rob­ná a vý­stiž­ná. Má za to, že k po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných práv a svo­bod stěžo­va­te­le ne­doš­lo, a pro­to navrhl od­mít­nu­tí ne­bo za­mít­nu­tí ús­tav­ní stíž­nos­ti.

9. Ta­ké Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření pri­márně od­ká­zal na od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí. Dopl­nil, že ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le oh­ledně rozděle­ní jed­ná­ní ob­viněných na tři skut­ky je vy­stavěna na od­liš­ných skut­ko­vých zá­věrech, než ze kte­rých vy­chá­ze­ly tres­tní sou­dy. Stěžo­va­tel pod­le zá­věrů na­lé­za­cí­ho sou­du byl příto­men na schůzce v praž­ské cuk­rárně, kde by­ly ujed­ná­ny kon­tu­ry pod­vo­du. Pou­ká­zal na to, že spolu­pa­cha­tel­ství připouš­tí dělbu úkolů, přičemž stěžo­va­tel se po­dí­lel mi­ni­málně na dom­luvě me­zi ob­viněný­mi, opatřová­ní fa­leš­ných ra­zí­tek a od­vá­že­ní vy­plněných for­mu­lářů na poš­tu. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du tak nel­ze přij­mout před­pok­lad stěžo­va­te­le, že by v případě rozděle­ní jed­ná­ní na ví­ce skutků od­po­ví­dal pou­ze za část vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní.

10. Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za nut­né za­sí­lat obdr­že­ná vy­jádření stěžo­va­te­li k rep­li­ce, ne­boť neob­sa­ho­va­la žá­dné no­vé zá­važ­né sku­teč­nos­ti, jež by ne­by­ly patr­né z tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho ve věci, ne­bo ar­gu­men­ta­ci, kte­rá by mě­la vliv na po­sou­ze­ní věci. Nad­to z ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka nel­ze přeh­lí­žet sku­teč­nost, že Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti zčás­ti vy­hověl.

IV

11. Ústav­ní soud v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 44 zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du") uvá­žil, že ve věci ne­ní třeba ko­nat ús­tní jed­ná­ní, ne­boť by to nepřispělo k dal­ší­mu, resp. hlub­ší­mu ob­jasnění věci, než jak se s ní sez­ná­mil z vy­žá­da­né­ho spi­su a z pí­sem­ných úkonů stěžo­va­te­le a účas­tníků říze­ní. Ne­ko­ná­ní ús­tní­ho jed­ná­ní od­ůvod­ňu­je ta­ké sku­teč­nost, že Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val za potřeb­né pro­vádět do­ka­zo­vá­ní.

12. Ústav­ní soud na tom­to místě po­do­tý­ká, že stěžo­va­tel udělil pl­nou moc k za­stu­po­vá­ní v říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pos­tupně dvěma ad­vo­kátům, když dne 6. 4. 2020 zmoc­nil k po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti a k za­stu­po­vá­ní v říze­ní před Ústav­ním sou­dem Mgr. Ja­na Al­ta, ad­vo­ká­ta se síd­lem Kut­ná Ho­ra, Hav­líč­ko­vo náměs­tí 512, a nás­ledně dne 5. 6. 2020 udělil pl­nou moc k za­stu­po­vá­ní v říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti před Ústav­ním sou­dem JUDr. Jo­se­fu Sei­fer­to­vi, ad­vo­ká­to­vi se síd­lem Hra­dec Krá­lo­vé, Šim­ko­va 1224. Pro­to­že pod­le § 29 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du může být účas­tník říze­ní před Ústav­ním sou­dem za­stou­pen pou­ze jed­ním práv­ním zá­stup­cem, byl stěžo­va­tel vy­zván k to­mu, aby ve lhůtě de­se­ti dnů sdělil, kte­ré­ho práv­ní­ho zá­stup­ce si k za­stu­po­vá­ní vy­bral. Ta­to vý­zva by­la stěžo­va­te­li do­ru­če­na dne 17. 12. 2020, přičemž stěžo­va­tel na ni do­po­sud ni­jak ne­rea­go­val. Pod­le § 63 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du se na říze­ní před Ústav­ním sou­dem přiměřeně pou­ži­jí us­ta­no­ve­ní ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu, nes­ta­no­ví-li zá­kon o Ústav­ním sou­du ji­nak. Pod­le § 28 od­st. 3 ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu pak v případě, kdy si účas­tník zvo­lí ji­né­ho zá­stup­ce, pla­tí, že tím ta­ké vy­pověděl pl­nou moc do­sa­vad­ní­mu zá­stup­ci. Z to­ho­to důvo­du Ústav­ní soud po­va­žu­je za oso­bu op­rávněnou k za­stu­po­vá­ní stěžo­va­te­le v říze­ní před Ústav­ním sou­dem JUDr. Jo­se­fa Sei­fer­ta, je­muž stěžo­va­tel udělil pl­nou moc později.

V

13. Po­té, co Ústav­ní soud kon­sta­to­val, že ús­tav­ní stíž­nost je přípus­tná, je po­dá­na včas a spl­ňu­je os­tat­ní ná­le­ži­tos­ti vy­ža­do­va­né zá­ko­nem [§ 30 od­st. 1, § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du], sez­ná­mil se s ob­sa­hem vy­žá­da­né­ho tres­tní­ho spi­su a přez­kou­mal, zda tvr­ze­ní ob­sa­že­ná v ús­tav­ní stíž­nos­ti ma­jí opo­ru v lis­tin­ných pod­kla­dech, dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je zčás­ti důvod­ná.

14. Ústav­ní soud přede­sí­lá, že po­su­zo­val ús­tav­ní stíž­nost z hle­dis­ka kom­pe­ten­cí da­ných mu Ústa­vou, tj. z po­zi­ce soud­ní­ho or­gá­nu ochra­ny ús­tav­nos­ti, kte­rý ne­ní dal­ší in­stan­cí v sys­té­mu všeo­bec­né­ho soud­nic­tví, ne­ní sou­dem nadříze­ným os­tat­ním soudům ani ji­ným or­gánům veřej­né mo­ci a ja­ko ta­ko­vý je op­rávněn do je­jich roz­ho­do­va­cí pra­vo­mo­ci za­sa­ho­vat pou­ze za před­pok­la­du, že ne­pos­tu­pu­jí v sou­la­du s prin­ci­py ob­sa­že­ný­mi v hlavě pá­té Lis­ti­ny. Nepřís­lu­ší mu te­dy přehod­no­co­vat skut­ko­vé a práv­ní zá­věry tres­tních soudů, a ne­po­su­zu­je pro­to v zá­sadě ani je­jich sta­no­vis­ka a vý­kla­dy ke kon­krét­ním us­ta­no­ve­ním zá­konů, ne­jed­ná-li se o otáz­ky ús­tavněpráv­ní­ho vý­zna­mu. Do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti tres­tních soudů je Ústav­ní soud op­rávněn za­sáh­nout jen teh­dy, po­kud by pos­tup těchto or­gánů byl na­to­lik extrém­ní, že by přek­ro­čil me­ze ús­tav­nos­ti (srov. např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 224/98); o ta­ko­vou si­tua­ci jde i v po­su­zo­va­ném případě.

15. Ústavněpráv­ní ju­di­ka­tu­rou by­lo mno­hok­rát kon­sta­to­vá­no, že zjiš­ťo­vá­ní a hod­no­ce­ní skut­ko­vé­ho sta­vu, ja­kož i vý­klad a ap­li­ka­ce po­dús­tav­ních práv­ních před­pisů, jsou svěře­ny pri­márně tres­tním soudům, ni­ko­li sou­du Ústav­ní­mu. Ústav­ní soud se tak může za­bý­vat pou­ze otáz­kou, zda ma­jí skut­ko­vá zjištění dos­ta­teč­nou a ra­cio­nál­ní zá­klad­nu, zda s ni­mi práv­ní zá­věry tres­tních soudů nej­sou v extrém­ním ne­sou­la­du a zda inter­pre­ta­ce pou­ži­té­ho prá­va je i ús­tavně kon­for­mní; je­jí de­fi­cit se pak nez­je­vu­je ji­nak než z poměření, zda sou­dy po­da­ný vý­klad roz­hod­ných práv­ních no­rem je před­ví­da­tel­ný a ro­zum­ný, ko­res­pon­du­je-li fixova­ným zá­věrům soud­ní praxe, ne­ní-li nao­pak vý­ra­zem inter­pre­tač­ní své­vo­le (li­bovů­le), je­muž chy­bí smys­lupl­né od­ůvodnění, případně zda ne­vy­bo­ču­je z me­zí všeo­becně (kon­sen­suálně) ak­cep­to­va­né­ho chá­pá­ní dot­če­ných práv­ních in­sti­tutů, resp. ne­ní v roz­po­ru s obecně sdí­le­ný­mi zá­sa­da­mi spra­vedl­nos­ti. Ústavněpráv­ní po­ža­da­vek též spo­čí­vá v tom, aby sou­dy vy­da­ná roz­hod­nu­tí by­la řádně, sro­zu­mi­telně a lo­gic­ky od­ůvodněna (srov. např. us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 1346/11).

16. V pro­jed­ná­va­ném případě Ústav­ní soud shle­dal důvo­dy pro svůj ka­sač­ní zá­sah, ne­boť zjis­til, že tres­tní sou­dy v po­su­zo­va­né věci pos­tu­po­va­ly v roz­po­ru s ús­tav­ní­mi pra­vid­ly.

17. Tres­tní sou­dy to­tiž v pod­statě ne­rea­go­va­ly na stěžej­ní ná­mit­ku stěžo­va­te­le, že se ni­jak ne­po­dí­lel na pr­vních dvou úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du, za nějž byl od­sou­zen, byť ji stěžo­va­tel za­hr­nul jak do své­ho od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du, tak do své­ho do­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du. Ta­to ná­mit­ka přitom vy­chá­ze­la ze skut­ko­vých zjištění, ke kte­rým dospě­ly sa­mot­né tres­tní sou­dy. Ústav­ní soud od­ka­zu­je zej­mé­na na č. l. 15 roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du, kde vý­slovně uvedl, že ob­ža­lo­va­ný T. předal část zís­ka­ných kon­taktů klientů Pen­zij­ní­ho fon­du své­mu zná­mé­mu, ob­ža­lo­va­né­mu K., kte­rý ne­chal převést prostřed­ky uve­de­né v bo­du 1 vý­ro­ku roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du na účet je­ho někdej­ší přítel­kyně, a po tom­to úspěšném "zku­šeb­ním vzor­ku" se jme­no­va­ní set­ka­li s ob­ža­lo­va­ný­mi H. a B. (tj. se stěžo­va­te­lem). Ten­to zá­věr od­po­ví­dá ob­sa­hu vý­povědi ob­viněné­ho T. (srov. č. l. 10 roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du a č. l. 330 a 331 tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho v předmětné věci).

18. Ná­mit­ka stěžo­va­te­le se s oh­le­dem na to­to zjištění je­ví ja­ko lo­gic­ká: jak mohl par­ti­ci­po­vat na pr­vních dvou úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du (uve­de­ný­mi pod bo­dy 1 a 2 roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du) tý­ka­jí­cích se klientů fon­du Z. H. (útok č. 1) a P. H. (útok č. 2), když schůzka všech ob­ža­lo­va­ných (včetně něj), kte­rá proběh­la v praž­ské cuk­rárně, a na kte­rou tres­tní sou­dy pou­ka­zo­va­ly ve sna­ze pro­ká­zat je­ho za­po­je­ní do pod­vod­né­ho jed­ná­ní, proběh­la až po vý­platě vý­běru peněz z pr­vní­ho úto­ku? Pod­le sa­mot­né­ho vý­ro­ku uve­de­né­ho od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku k té­to vý­platě to­tiž doš­lo 8. 11. 2012, přičemž k po­dá­ní žá­dos­ti za klien­ta pen­zij­ní­ho fon­du pa­na H. doš­lo (opět pod­le vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku) ještě před tím­to da­tem, kon­krétně 29. 10. 2012. Jes­tli­že te­dy k předmětné schůzce doš­lo až po 8. 11. 2012, lze z ní do­vo­zo­vat par­ti­ci­pa­ci stěžo­va­te­le na dal­ších úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du (tj. od úto­ku č. 3 dá­le), ni­ko­li však zpětně, tj. k pr­vním dvěma útokům.

19. Ústav­ní soud zdůraz­ňu­je, že ni­jak nepřed­jí­má, zda o za­po­je­ní stěžo­va­te­le do pr­vních dvou útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du svědčí ji­né sku­teč­nos­ti a důka­zy. Po­kud to­mu však tak je, mu­sí je tres­tní sou­dy ná­le­žitě spe­ci­fi­ko­vat. Z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí to­tiž ne­ní sez­na­tel­né, z če­ho ji­né­ho (než z účas­ti na schůzce v cuk­rárně) tres­tní sou­dy do­vo­di­ly, že stěžo­va­tel par­ti­ci­po­val i na pr­vních dvou dí­lčích úto­cích.

20. Tres­tní sou­dy se ne­vy­pořáda­ly ani s ná­mit­kou stěžo­va­te­le, že se ne­po­dí­lel ani na pos­led­ních dvou dí­lčích úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du, tj. úto­cích uve­de­ných pod čís­ly 38 a 39 od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du, když vůbec neb­yl v kon­tak­tu s ob­ža­lo­va­ným T. Ta­ké tu­to ná­mit­ku stěžo­va­tel za­hr­nul jak do od­vo­lá­ní, tak do do­vo­lá­ní. Z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí nel­ze vy­číst, na zá­kladě ja­kých okol­nos­tí po­va­žo­va­ly tres­tní sou­dy za pro­ká­za­né, že se stěžo­va­tel svým jed­ná­ním na těchto úto­cích po­dí­lel. Např. Nej­vyš­ší soud na č. l. 8 své­ho us­ne­se­ní pou­ze stro­ze uvedl, že da­nou ná­mit­ku stěžo­va­te­le ne­by­lo mož­no ak­cep­to­vat, av­šak ni­jak ten­to svůj zá­věr ne­vysvětlil, a to ani for­mou od­ka­zu na přís­luš­nou pa­sáž od­ůvodnění soudů niž­ších stupňů.

21. Ob­stát nemůže ani ar­gu­men­ta­ce vr­chní­ho sou­du, kte­rý s od­ka­zem na ju­di­ka­tu­ru zdůraz­ňo­val, že sku­tek byl spá­chán ve spolu­pa­cha­tel­ství, tu­díž ne­ní třeba, aby se kaž­dý z ob­ža­lo­va­ných na je­ho spá­chá­ní po­dí­lel stej­nou měrou, naplněním všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty ve vzta­hu ke kaž­dé­mu jed­not­li­vé­mu úto­ku, ale pos­ta­čí je­ho za­po­je­ní (byť i ne zce­la v pr­vo­po­čát­ku) do řetězce ko­ná­ní, jež vy­ús­tí v za­mýš­le­ný nás­le­dek, resp. po­kus o něj. Je si­ce sa­mozřejmě mož­né, aby se spolu­pa­cha­tel za­po­jil již do pro­bí­ha­jí­cí tres­tné čin­nos­ti pá­cha­né ji­ný­mi oso­ba­mi, to však nez­na­me­ná, že je mu mož­no přičí­tat nás­led­ky, jež by­ly os­tat­ní­mi spolu­pa­cha­te­li způso­be­ny tím­to či­nem před tím, než se da­ný spolu­pa­cha­tel do tres­tné čin­nos­ti za­po­jil, ane­bo po té, co svou par­ti­ci­pa­ci na tres­tné čin­nos­ti ukon­čil. Ji­ný zá­věr by byl v přík­rém roz­po­ru se zá­sa­dou in­di­vi­duál­ní od­povědnos­ti a ko­li­do­val by rovněž s uz­ná­va­ný­mi prin­ci­py po­su­zo­vá­ní spolu­pa­cha­tel­ství. Lze např. připo­me­nout obecně přijí­ma­nou sku­teč­nost, že spolu­pa­cha­tel neod­po­ví­dá za exces, te­dy za vy­bo­če­ní z me­zí původ­ní do­ho­dy o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, kte­ré­ho se do­pus­til ji­ný spolu­pa­cha­tel. Tím spí­še pak spolu­pa­cha­tel nemůže od­po­ví­dat za ty čás­ti tres­tné­ho či­nu, na nichž se svým jed­ná­ním vůbec ne­po­dí­lel. Po­kud se te­dy ur­či­tá oso­ba za­po­jí do pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu až po­té, co os­tat­ní spolu­pa­cha­te­lé us­ku­teč­ni­li někte­ré dí­lčí úto­ky ta­ko­vé­ho či­nu, ne­mo­hou mu být ty­to dřívější úto­ky přičí­tá­ny. Da­ná oso­ba bu­de trestně od­povědná jen za ty dí­lčí úto­ky pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu, do kte­rých se již za­po­ji­la. Ob­dobně nel­ze spolu­pa­cha­te­li přičí­tat ty dí­lčí úto­ky, kte­rých se os­tat­ní spolu­pa­cha­te­lé do­pus­ti­li až po­té, co da­ný spolu­pa­cha­tel pro­ka­za­telně ukon­čil svou par­ti­ci­pa­ci na předmětné pok­ra­ču­jí­cí tres­tné čin­nos­ti.

22. Nepřípad­ná se Ústav­ní­mu sou­du rovněž je­ví ar­gu­men­ta­ce Nej­vyš­ší­ho sou­du, že rozděle­ní jed­ná­ní, jež tvořilo zá­klad skut­ku, za nějž byl stěžo­va­tel a dal­ší spolu­ob­ža­lo­va­ní od­sou­ze­ni, na ví­ce tres­tných činů by před­sta­vo­va­lo pos­tup, kte­rý by byl v nep­rospěch stěžo­va­te­le. Stěžo­va­tel to­tiž (jak již by­lo uve­de­no) tvr­dí, že se na pr­vních dvou a pos­led­ních dvou dí­lčích úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du vůbec ne­po­dí­lel, tak­že jed­noz­načně šlo o ná­mit­ku, kte­rá směřova­la k roz­hod­nu­tí v je­ho prospěch.

23. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti ov­šem po­do­tý­ká, že z ar­gu­men­ta­ce před­lo­že­né stěžo­va­te­lem nel­ze do­vo­dit, že by všech 39 dí­lčích útoků, z nichž pod­le od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku ses­tá­val pok­ra­ču­jí­cí zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­vo­du, ne­moh­lo před­sta­vo­vat je­di­ný pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin. Nel­ze to­tiž zej­mé­na přisvědčit stěžo­va­te­li, že 38. a 39. dí­lčí útok ne­by­ly pro­ve­de­ny stej­ným či ob­dob­ným způso­bem a ne­by­ly spo­je­ny s úto­ky předeš­lý­mi blíz­kou ča­so­vou sou­vis­los­tí. Jistě to­tiž nel­ze ho­vořit o zce­la od­liš­ném způso­bu spá­chá­ní jen pro­to, že v rám­ci uve­de­ných dvou dí­lčích útoků by­ly žá­dos­ti o vý­pla­tu z pen­zij­ní­ho připo­jištění ověře­ny pro­dej­cem Čes­ké po­jiš­ťov­ny, a. s., za­tím­co v před­cho­zích přípa­dech to­mu tak ne­by­lo. Od za­slá­ní žá­dos­ti o vý­pla­tu z pen­zij­ní­ho připo­jištění v rám­ci dí­lčích útoků uve­de­ných pod bo­dy 34. až 37. od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du a stej­né­ho úko­nu ob­ža­lo­va­ných v rám­ci 38. dí­lčí­ho úto­ku up­ly­nu­la do­ba ne­ce­lých čtyř měsíců. S oh­le­dem na cel­ko­vý vy­so­ký po­čet dí­lčích útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du a vy­so­kou ško­dou, jež tím­to či­nem by­la, resp. mě­la být způso­be­na, to nel­ze po­va­žo­vat za překáž­ku pro zá­věr, že i ty­to úto­ky před­sta­vu­jí sou­část pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu, ne­boť v ob­dob­ných přípa­dech může ča­so­vý ro­zes­tup me­zi jed­not­li­vý­mi dí­lčí­mi úto­ky či­nit i něko­lik měsíců (srov. č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.).

24. Bez důsled­né­ho vy­pořádá­ní ze stra­ny od­vo­la­cí­ho a do­vo­la­cí­ho sou­du zůsta­la i ná­mit­ka stěžo­va­te­le tý­ka­jí­cí se skut­ko­vé­ho zá­věru na­lé­za­cí­ho sou­du, že stěžo­va­tel jel z by­tu spolu­ob­ža­lo­va­né­ho T. pro fa­leš­ná ra­zít­ka. Stěžo­va­tel v té­to sou­vis­los­ti jak v od­vo­lá­ní, tak v do­vo­lá­ní upo­zor­nil na sku­teč­nost, že pod­le od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku mě­ly být no­tářským ra­zít­kem od zes­nu­lé­ho no­táře JUDr. Vác­la­va Kou­by opatře­ny i žá­dos­ti o vý­pla­tu z pen­zij­ní­ho připo­jištění v rám­ci pr­vních dvou útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du (u nichž, jak již by­lo uve­de­no, ne­by­lo do­po­sud přesvědčivě od­ůvodněno, že na nich stěžo­va­tel par­ti­ci­po­val). Pou­ká­zal ta­ké na někte­ré dal­ší po­chyb­nos­ti o tom, že svým spolu­ob­ža­lo­va­ným pos­kytl uve­de­ná ra­zít­ka. Z od­ůvodnění roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du ani z od­ůvodnění us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du přitom ne­ní patr­né, zda a z ja­kých důvodů lze ty­to ná­mit­ky po­va­žo­vat za vy­vrá­ce­né.

25. Za opod­statněné op­ro­ti to­mu ne­po­va­žu­je Ústav­ní soud někte­ré ná­mit­ky směřují­cí pro­ti úva­hám tres­tních soudů, na je­jichž zá­kladě byl do­vo­zen je­ho úmysl za­po­jit se do pod­vod­né­ho jed­ná­ní. V tom­to případě je to nao­pak stěžo­va­tel, kdo ne­rea­gu­je na hlav­ní bo­dy ar­gu­men­ta­ce ob­sa­že­né v od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Oh­ledně nepřiměřenos­ti tvr­ze­né od­mě­ny za vy­pl­ňo­vá­ní for­mu­lářů a nes­tan­dar­dnos­ti ruč­ní­ho vy­pi­so­vá­ní for­mu­lářů tak Ústav­ní soud od­ka­zu­je na lo­gic­ké úva­hy uve­de­né na č. l. 20-21 roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du, ve vzta­hu k vy­pi­so­vá­ní smluv bez přítom­nos­ti klien­ta na ne­méně lo­gic­ké úva­hy uve­de­né na č. l. 16-17 roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du.

26. Ústav­ní soud uza­ví­rá, že vr­chní soud ani Nej­vyš­ší soud v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích ne­rea­go­va­ly na pod­stat­né ná­mit­ky stěžo­va­te­le pro­ti skut­ko­vým a práv­ním zá­věrům, k nimž dospěl na­lé­za­cí soud a kte­ré se tý­ka­ly par­ti­ci­pa­ce stěžo­va­te­le na úto­cích uve­de­ných pod bo­dy 1., 2., 38. a 39. od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku. Tím sou­dy po­ru­ši­ly stěžo­va­te­lo­vo ús­tavně za­ru­če­né prá­vo na spra­ved­li­vý (řád­ný) pro­ces, kte­ré za­hr­nu­je ta­ké po­vin­nost obec­ných soudů svá roz­hod­nu­tí řádně od­ůvod­nit a v tom­to rám­ci se adek­vátně, co do myš­len­ko­vých konstruk­cí ra­cio­nálně a lo­gic­kým způso­bem vy­pořádat s ar­gu­men­tač­ní­mi tvr­ze­ní­mi up­latněný­mi účas­tní­ky říze­ní (srov. např. sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09, I. ÚS 2002/19 a I. ÚS 1408/20). Ústav­ní soud pro­to přik­ro­čil ke zru­še­ní roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du. V nás­le­du­jí­cím říze­ní tak bu­de po­vin­nos­tí vr­chní­ho sou­du po­sou­dit, zda je účast stěžo­va­te­le na uve­de­ných čtyřech dí­lčích úto­cích pok­ra­ču­jí­cí­ho pod­vo­du sku­tečně spo­leh­livě pro­ka­za­tel­ná. Po­kud to­mu tak bu­de, mu­sí ta­ko­vý svůj zá­věr ná­le­žitě od­ůvod­nit a důsledně se vy­pořádat s vý­še pop­sa­ný­mi ná­mit­ka­mi stěžo­va­te­le. V opač­ném případě přichá­zí v úva­hu uz­nat stěžo­va­te­le vin­ným pou­ze z čás­ti pok­ra­ču­jí­cí­ho zlo­či­nu pod­vo­du, te­dy v roz­sa­hu přís­luš­ných dí­lčích útoků, na nichž bu­de je­ho účast bez důvod­ných po­chyb­nos­tí pro­ká­zá­na.

27. Ústav­ní soud nepřik­ro­čil ke zru­še­ní roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du, a to na zá­kladě prin­ci­pu mi­ni­ma­li­za­ce zá­sahů do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů (srov. ná­lez sp. zn. III. ÚS 148/97). Ten­to prin­cip se pro­je­vu­je i v sub­si­dia­ritě ús­tav­ní stíž­nos­ti (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du), kte­rá je zá­sadně (srov. § 75 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du) až pos­led­ním prostřed­kem ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Z prin­ci­pu mi­ni­ma­li­za­ce zá­sahů a sub­si­dia­ri­ty ús­tav­ní stíž­nos­ti Ústav­ní soud do­vo­dil své op­rávnění od­mít­nout část ús­tav­ní stíž­nos­ti pro nepřípus­tnost [§ 43 od­st. 1 písm. e) ve spo­je­ní s § 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du] v si­tua­cích, kdy zru­še­ním jen jed­no­ho (ne­bo čás­ti) z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí je zno­vu vy­tvořen obec­ným soudům dos­ta­teč­ný pros­tor pro to, aby sa­my pos­kyt­ly ochra­nu zá­klad­ním právům a svo­bo­dám (srov. např. ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 74/06, I. ÚS 2859/09, II. ÚS 200/13, III. ÚS 2428/13 či IV. ÚS 2722/14). Je na uvá­že­ní Ústav­ní­ho sou­du, jak roz­sáh­lý zá­sah do roz­ho­do­vá­ní obec­ných soudů po­va­žu­je v kon­krét­ním případě za nez­byt­ný pro náp­ra­vu zjištěné­ho po­ru­še­ní zá­klad­ních práv či svo­bod. Roz­hod­ne-li Ústav­ní soud o nepřípus­tnos­ti čás­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti z to­ho­to důvo­du, jde o vý­sle­dek je­ho uvá­že­ní, kte­rý ne­má žá­dnou spo­ji­tost se sku­teč­ným vy­čer­pá­ním op­rav­ných prostředků stěžo­va­te­lem.

28. V pro­jed­ná­va­ném případě Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že k to­mu, aby doš­lo k náp­ravě zjištěné­ho po­ru­še­ní zá­klad­ních práv stěžo­va­te­le, dos­ta­ču­je zru­še­ní roz­sud­ku vr­chní­ho sou­du a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, ne­boť z vý­še uve­de­né­ho vy­plý­vá, že stěžej­ní ne­dos­ta­tek v pos­tu­pu tres­tních soudů v předmětném tres­tním říze­ní spo­čí­val v ab­sen­ci byť i jen struč­né­ho vy­pořádá­ní zá­sad­ních ná­mi­tek, kte­ré stěžo­va­tel za­hr­nul do své­ho od­vo­lá­ní a do­vo­lá­ní. Část ús­tav­ní stíž­nos­ti směřují­cí pro­ti roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du pro­to Ústav­ní soud od­mítl pro nepřípus­tnost.

29. Na zá­kladě vý­še uve­de­né­ho Ústav­ní soud pod­le us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 2 písm. a) a § 82 od­st. 3 písm. a), § 43 od­st. 1 písm. e) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du roz­hodl, jak je ve vý­ro­ku ná­le­zu uve­de­no.

Pou­če­ní: Pro­ti ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 6. led­na 2021


JUDr. To­máš Li­chov­ník, v. r.
před­se­da se­ná­tu