Nižšie v texte sú uvedené právne vety aktuálnej
trestnej judikatúry Najvyššieho súdu ČR, pričom, okrem iných, stojí za
pozornosť rozhodnutie uvedené pod číslom 6/, podľa ktorého môže byť porušením
zákazu donútenia k sebaobviňovaniu aj situácia, keď je obžalovaný „dotlačený“
prokurátorom (prípadne aj v spolupráci so súdom) k vyhláseniu viny,
tak ako je uvedená v obžalobe. Závery totho rozhodnutia sú primerane použiteľné aj v právnych podmienkach SR, v ktorých nie je výnimočným nútenie obvinených k priznaniu výmenou za uloženie nízkeho trestu a to aj vo veciach, v ktorých nie je skutkový stav náležite objasnený.
V danej trestnej veci dospel najvyšší súd k záveru, že došlo k určitému neprípustnému nátlaku na obžalovaného, aby priznal vinu v súlade s podanou obžaloba. Najvyšší súd sa s takýmto procesným posutpom nestotožnil, pričom uviedol aj nasledovné úvahy:
Orgány činné v trestním řízení by v žádném případě neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to ani pokud by se na tom strany shodly. Jinými slovy nelze akceptovat cokoliv za nesporné skutečnosti, příp. za prohlášení viny či v rámci dohody o vině a trestu, a to jen proto, že mezi stranami existuje na tom konsenzus, ač je zřejmé, že to neodpovídá pravdě. První pojistkou, že k takovému nesprávnému konsenzu na něčem, co zjevně neodpovídá pravdě, je činnost státního zástupce, pro kterého též platí základní zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení. Další pojistka je dána soudu prvního stupně, který zjevně nesprávný konsenzus nemá akceptovat. Soud prvního stupně musí na podanou obžalobu nahlížet kriticky, to znamená, že musí již při předběžném projednání obžaloby nebo při jejím přezkoumání samosoudcem si ověřit, zda byly v přípravném řízení mimo jiné zjištěny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, tedy musí zároveň ověřit, zda skutková tvrzení obsažená v petitu obžaloby mají svůj podklad v důkazech vyplývajících z důkazních prostředků opatřených v přípravném řízení.
Najvyšší súd ČR v tomto smere pripomenul aj rozhodovaciu činnosť ESĽP, keď uviedol, že
Takové
případy nepřípustného nátlaku na vůli obviněného při využívání konsenzuálních
způsobů vyřizování trestních věcí zapovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská
práva (převážně k dohodám o vině a trestu, o níž tu však ve své podstatě
materiálně do jisté míry šlo, byť formálně soud prvního stupně využil institut
nesporných skutečností). Podle Evropského soudu pro lidská práva Úmluva o
ochraně lidských práv a základních svobod, v zásadě nevylučuje, aby se dotčená
osoba vzdala práva na soud, neboť takové vzdání se práva je výhodné jak pro
dotčené osoby, tak pro státní orgány, podléhá však striktní kontrole. Právo na
soud má v demokratické společnosti tak mimořádný význam, že je osoba nemůže
ztratit jen proto, že přistoupila na mimosoudní dohodu, a proto vyžaduje
Evropský soud pro lidská práva zvláště pozornou kontrolu takových opatření.
Jednou z podmínek, kterou je v každém případě třeba splnit, je absence
donucení. Jistá míra donucení pramení
již ze samotné podstaty institutů o konsenzuálních způsobech vyřizování
trestních věcí, při nichž je nabídkou za nižší trest požadováno doznání
obviněného, nesmí zde však být velký nepoměr mezi tím, co obviněnému hrozí,
pokud by se nedoznal, a postihem, který je mu výměnou za doznání nabízen.
Na to Evropský soud pro lidská práva poukazoval v řadě svých rozhodnutí, v
nichž precizoval požadavky na využití těchto procesních prostředků – viz
zejména rozhodnutí Deweer proti Belgii
z 27. 2. 1980 (série A č. 35, č. 69/03/75, zejména § 49-51), Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti
Belgii z 23. 6. 1981 (č. 6878/75 a 7238/75, zejména § 59), Philip Hall proti Spojenému království
z 19. 2. 2002 (č. 65327/01), Lutz
proti Německu z 25. 8. 1987 (č. 9912/82) Babar Ahmad a další proti Spojenému království z 6. 7. 2010 (č.
24027/07 a další), či Sodadjiev proti
Bulharsku z 5. 10. 2006 (č. 58733/00). Evropský soud pro lidská práva
přitom konstatoval, že presumpce neviny je zárukou v individuálním zájmu
obviněného, s níž sice může obviněný libovolně disponovat, tedy může se jí i
vzdát, uzná-li vinu, nicméně při vzdání se práva na spravedlivý proces se všemi
jeho atributy musí obviněný učinit prohlášení svobodně, a to jak výslovně, tak
i mlčky, zároveň musí být jeho prohlášení jednoznačné, musí být předtím
dostatečně informován a srozuměn s následky svého prohlášení, které musí být
úředně zaprotokolováno, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Více k tomu srov. v odborné literatuře například Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2265 a násl., Repík. B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo.
Praha: ORAC, 2002, str. 97 a násl.; Berger,
V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. 1. české vydání. Praha:
IFEC 2003, str. 172; a především Kmec,
J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských
právech. Praha: C. H. Beck, 2012, zejm. str. 618 a 780 a násl.
Právne vety rozhodnutí:
1/ Podněcování k trestnému činu, §
364 tr. zákoníku
Podněcováním ve smyslu § 364 tr. zákoníku
může být i projev na shromáždění občanů, při kterém jeden
z řečníků vybízí přítomné k tomu, aby určité osoby (např. politiky
nebo zástupce samosprávy z důvodu výkonu jejich pravomoci) fyzicky
napadli. Takovou výzvou dochází k překročení mezí svobody
projevu a práva na shromažďování (srov. čl. 17
odst. 1, 2 a čl. 19 Listiny základních
práv a svobod), jež nelze zneužívat za účelem spáchání trestného
činu.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 233/2022)
2/ Znalecký posudek, §
108 tr. ř.
Skutečnost, že po zpracování znaleckého posudku znalcem
zapsaným v seznamu znalců za splnění podmínek
§ 105 tr. ř. a zákona č. 254/2019 Sb.,
o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále
jen „zákon o znalcích“), znalec ukončí svou činnost podle § 14 odst. 3
písm. c) zákona o znalcích oznámením o ukončení znalecké činnosti,
nebrání v tom, aby tento znalec byl za splnění hledisek
§ 108 tr. ř. vyslechnut jako znalec přibraný ad hoc. Učinit tak
lze, byl-li opětovně poučen ve smyslu § 106 tr. ř.,
složí-li slib podle § 5 odst. 2 zákona o znalcích (srov.
§ 26 odst. 3 zákona o znalcích) a nebrání-li takovému
postupu důvody pro jeho vyloučení podle § 18 zákona o znalcích.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 3. 2022, sp. zn. 8 Tdo 201/2022)
3/ Uznání a výkon
cizozemských rozhodnutí, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3
písm. c) z. m. j. s.
I když na základě vnitrostátní úpravy jiného členského
státu Evropské unie může jeho rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné
peněžité plnění učiněné v nepřítomnosti dotčené osoby nabýt právní moci
bez ohledu na to, zda jí bylo vůbec doručeno, tak v řízení
o uznání a výkonu tohoto cizozemského rozhodnutí s ohledem
na ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení
s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s.
soud nemůže uznat takové rozhodnutí, neboť tato ustanovení českého právního
řádu vyžadují, aby cizozemské rozhodnutí bylo dotčenému osobně doručeno.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 3. 2022, sp. zn. 11 Tz 24/2022)
4/ Lichva, § 218
odst. 1 tr. zákoníku
Hrubý nepoměr vzájemných plnění u trestného činu lichvy
podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku je nutno dovodit
na základě celkového hodnocení všech plnění sjednaných mezi
pachatelem a poškozeným, a nelze ho tedy posuzovat
izolovaně jen ve vztahu k jednotlivým dílčím plněním. Výsledná
hodnota těchto dílčích plnění může být odrazem více samostatných smluvních
vztahů mezi pachatelem a poškozeným, jejichž předmětem je úvěr nebo
půjčka, a to včetně smluvních sankcí, zajišťovacích institutů apod.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1176/2021)
5/ Porušení důležité povinnosti,
Ublížení na zdraví, § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143
odst. 2 tr. zákoníku řidičem motorového vozidla není pouhé
nerespektování dopravního značení, které primárně neslouží k ochraně
života a zdraví lidí. Zároveň musí být dána příčinná souvislost mezi
účelem porušené normy a způsobeným následkem.
Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní
obsluhy se v určitém místě stanoví zpravidla tehdy, pokud je zde zájem
na tom, aby byl v dané oblasti snížen průjezd motorových vozidel
(např. za účelem nižší hlučnosti, zčásti i bezpečnosti chodců).
Ze samotného porušení tohoto zákazu, i když se
na obviněného jako řidiče motorového vozidla nevztahovala výjimka podle
dodatkové tabulky umožňující vjezd dopravní obsluhy, nelze dovozovat
existenci a následné porušení důležité povinnosti uložené mu podle
zákona (tj. podle zákona o silničním provozu).
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 3. 2022, sp. zn. 5 Tdo 118/2022)
6/ Nesporné skutečnosti,
Zjišťování skutkového stavu věci, § 2 odst. 5, § 206d tr. ř.
I. Obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv.
konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (k dohodě
o vině a trestu, prohlášení viny či označení nesporných
skutečností), a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího
rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu. Jinak by
došlo k porušení zákazu nucení k sebeobvinění (nemo tenetur se ipsum
accusare).
Před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních
věcí jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat jejich podmínky a především
musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, která
je i při takovém procesním postupu vůdčí idejí, na níž je
postaven český trestní proces. To se v případě institutu označení
nesporných skutečností (§ 206d tr. ř.) projevuje tím, že soud jej
nesmí využít a upustit od dokazování skutečností označených
stranami v jejich prohlášení, je-li s ohledem na ostatní
zjištěné skutečnosti závažný důvod pochybovat o takových prohlášeních.
Nesporné skutečnosti ve smyslu § 206d tr. ř.
musejí být jednoznačně identifikovány, a to jak ve vyjádřeních
stran, tak v samotném usnesení soudu, jímž se upouští od dokazování
takových skutečností. Je přípustné provést tuto identifikaci odkazem
na jejich soupis obsažený ve spise (zpravidla na skutkovou větu
žalobního návrhu v obžalobě).
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021)
7/ Adhezní řízení, Rozsudek, §
125 odst. 1, § 228 odst. 1 tr. ř.
II. Výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako
se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech. Především je třeba takový
výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž
vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy
v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021)
8/ Spolupracující obviněný,
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody, § 178a tr. ř., § 58
odst. 5 tr. zákoníku
Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku
o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze užít, pokud státní
zástupce neoznačil obviněného za spolupracujícího ve smyslu
§ 178a tr. ř. Případnou spolupráci obviněného s orgány
činnými v trestním řízení lze zohlednit při úvaze
o druhu a výměře trestu jako polehčující okolnost podle
§ 41 tr. zákoníku nebo jako jiný důvod pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku.
(Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 13 To 183/2021).
9/ Výkon peněžitého trestu,
Přeměna trestu, Vyšší soudní úředník, § 344
odst. 1 tr. zákoníku, § 12 zákona č. 121/2008 Sb.,
o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního
zastupitelství a o změně souvisejících zákonů
O přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí
svobody může rozhodnout podle § 344 odst. 1 tr. ř. pouze
předseda senátu (samosoudce), nikoli vyšší soudní úředník.
(Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 1. 2022, sp. zn. 12 To 20/2022)
10/ Nepřípustnost trestního
stíhání, Duševní choroba, § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vyplývá-li ze sdělení o zdravotním stavu obviněného
(bez ohledu na formu sdělení či souvislosti s jinými lékařskými
zprávami) možnost, že obviněný je stižen duševní chorobou, která nastala až
po spáchání činu a trvale mu znemožňuje chápat smysl trestního
stíhání a která vyvolává v době rozhodování soudu důvodné
pochybnosti o přípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11
odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřebné, aby soud odstranil
uvedené pochybnosti zpravidla vyšetřením duševního stavu obviněného,
nepostačí-li k tomu jiný postup (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 46/1990-II.
Sb. rozh. tr.).
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2022, sp. zn. 5 Tdo 4/2022-I.)
11/ Stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu
k výkladu znaku „prekursor“
u trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
podle § 283 a výroby a držení předmětu
k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
podle § 286 tr. zákoníku, a k posuzování trestnosti
držení léčivých přípravků obsahujících
efedrin a pseudoefedrin a nakládání s nimi.
I. Léčivé přípravky humánní a léčivé přípravky
veterinární určené pro léčebné účely u lidí nebo zvířat nelze
považovat za prekursory ve smyslu § 283
odst. 1 a § 286 odst. 1 tr. zákoníku, a to
ani v případě, že samy obsahují prekursor (např.
efedrin a pseudoefedrin). Přitom není rozhodné, zda takové léčivé
přípravky pochází z některého členského státu Evropské unie nebo z třetích
zemí.
II. Neoprávněným nakládáním s léčivým přípravkem
obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin, zejména jeho použitím k nedovolené
výrobě omamných nebo psychotropních látek, lze za splnění dalších podmínek
naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
podle § 283 tr. zákoníku, jeho pokusu podle
§ 21 tr. zákoníku k § 283 tr. zákoníku nebo
přípravy k tomuto trestnému činu podle § 20
odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 2 až
4 tr. zákoníku, popř. účastenství ve formě pomoci podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
k § 283 tr. zákoníku.
Stejně se tato ustanovení uplatní, dojde-li k neoprávněnému
dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo
pseudoefedrin za účelem jejich použití ke konkrétní nedovolené výrobě
omamných nebo psychotropních látek.
Jednání pachatele nelze posoudit jako trestný čin
výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě
omamné a psychotropní látky a jedu podle
§ 286 tr. zákoníku, neboť v těchto případech je trestný čin
podle § 286 tr. zákoníku ve vztahu subsidiarity
k trestnému činu podle § 283 tr. zákoníku a je
tak vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů.
III. Za „jiný předmět“ určený k nedovolené výrobě
omamné nebo psychotropní látky než prekursor ve smyslu
§ 286 tr. zákoníku lze považovat též léčivé přípravky obsahující
prekursor (např. efedrin a pseudoefedrin), které pachatel
za tímto účelem sobě nebo jinému opatřil anebo přechovával.
sp. zn. Tpjn 301/2018
výťah z prednášky uskutočnenej dňa 09.05.2013 v Omšení
článok prináša analýzu znakov prečinu ohovárania podľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a venuje pozornosť aj problematike, do akej miery je prípustná kritika najmä verejne činných osôb.
cieľom článku bolo poukázať na manévrovací priestor obhajoby pri výkone obhajoby osôb obvinených z trestných činov najmä s drogovým prvkom.