|
Ústavní soud rozhodl v senátě
složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr.
Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného
Mgr. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 47/19, proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022 č. j. 9 To 388/2022-31 a
usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022 č. j. 70 Nt 3619/2022-19,
za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků
řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022 č. j. 70 Nt
3619/2022-19 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022 č. j. 9
To 388/2022-31 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na osobní
svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a právo
na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022 č. j. 70 Nt
3619/2022-19 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022 č. j. 9 To
388/2022-31 se ruší.
Odůvodnění
I
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení
Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů
uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu a o nepřijetí písemného slibu
stěžovatele. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým
byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho
práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
3. Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí trestních soudů je povšechné a
obecné bez odkazu na jeho konkrétní jednání či skutečnosti, které by měly
existenci vazebních důvodů zakládat. Má za to, že trestní soudy při svém
rozhodování vycházely pouze z obecné důkazní situace, domněnek a abstraktních
hrozeb, aniž by konkretizovaly osoby, které by mohly být vystaveny koluznímu
jednání z jeho strany. Trestní soudy podle něj ani neodůvodnily, z jakých
důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem na svobodě
jednotlivce. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kterou
trestní soudy podle jeho názoru nerespektovaly, konkrétně na nálezy sp. zn.
IV. ÚS 371/2000, I. ÚS 432/01 a I. ÚS 470/05.
4. Stěžovatel upozorňuje na 8. odstavec usnesení Městského soudu v Brně (dále
jen "městský soud"), který obsahuje nedokončené souvětí, takže
neoznačuje konkrétní skutečnosti, jež by poukazovaly na existenci důvodů
koluzní vazby. Podotýká, že Městský soud v Brně nezahrnul do svého usnesení
podstatnou informaci, že je stěžovatelova manželka v pátém měsíci rizikového
těhotenství a byla hospitalizována. V této souvislosti městskému soudu
vytýká, že se v rozporu s ustálenou judikaturou nevypořádal se všemi
okolnostmi, jež by mohly oslabovat důvody vazby. Namítá, že městský soud v
rozporu s ustálenou soudní praxí nekonkretizoval zájmové osoby, které měly
být vyslechnuty a u nichž hrozilo jejich ovlivňování stěžovatelem. Uvádí, že
jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno prostudovat celý spis, takže byl v
důsledku toho vazebně stíhán pro obavu z ovlivňování neoznačených a neznámých
osob, které mají být zmíněny v neoznačených přepisech z pořízených
odposlechů, jež mu ovšem nebyly předloženy k nahlédnutí či prostudování.
5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud ve 12. odstavci svého
usnesení poukazoval na zajištění řady důkazních materiálů během domovních
prohlídek, což však s důvody koluzní vazby nijak nesouvisí. Podle jeho názoru
není zřejmé, jak má s důvody koluzní vazby souviset povaha trestné činnosti,
pro kterou je stíhán. Je přesvědčen, že dlouhodobost či promyšlenost jednání,
jež tvoří podstatu stíhaného skutku, nepředstavuje zákonný ani judikatorní
důvod pro koluzní vazbu. Považuje za nepřípustné, aby byly v případě
organizované zločinecké skupiny automaticky presumovány důvody koluzní vazby,
jak to podle něj učinil městský soud.
6. Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatel
vytýká, že uvedené nedostatky vyplývající z usnesení městského soudu
nenapravil a rezignoval na jakékoli kritické hodnocení tohoto usnesení.
Jestliže krajský soud obecně odkázal na blíže nespecifikovaný obsah spisu,
odmítá to stěžovatel s tím, že tímto způsobem není označen žádný konkrétní
důkaz či konkrétní skutečnosti, ze kterých by mohla vyplývat důvodná obava ve
smyslu ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu. Ani krajský soud podle něj
nebyl schopen konkretizovat ani jednu osobu, na kterou by mohl stěžovatel
závadně působit, či konkrétní jednání, jímž by zavdal příčinu k uvalení
koluzní vazby. Zdůrazňuje, že krajský soud ve svém usnesení použil slovní
spojení "nelze vyloučit", což svědčí o toliko abstraktní a
teoretické hrozbě stěžovatelova koluzního jednání.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že usnesením Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci ze dne 1. 12. 2022 č. j. 3 VZV 8/2022-276
byl podle § 73b odst. 6 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu.
III
8. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně vyslovil své
přesvědčení, že důvody koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu byly
ke dni jeho rozhodnutí na místě. Poukázal na skutečnost, že se jednalo o
posuzování velmi závažné trestné činnosti. V podrobnostech odkázal na
odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.
10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli
k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo
argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního
hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl.
IV
11. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním
soudu"), uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to
nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil
z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení.
Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud
nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je
podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, §
72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádané
části trestního spisu vztahující se k předmětu ústavní stížnosti a
přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných
podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud nejprve připomíná svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá,
že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další
instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností
každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží
trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl.
82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby
jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67
trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být
dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností
daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze
skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se
Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li
rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže
tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s
principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např.
nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). V nyní
posuzované věci nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedené předpoklady
pro jeho kasační zásah jsou splněny.
14. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou přiléhavě odkazuje i stěžovatel,
dále vyplývá, že naplnění důvodu pro uvalení koluzní vazby ve smyslu § 67
písm. b) trestního řádu je podmíněno existencí konkrétních skutečností
spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření
skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním
důvodem vazby jen určitá důkazní situace, popř. rozsáhlost dokazování, ale
musí být přítomny konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný
koluzní záměry skutečně má (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 371/2000 a I. ÚS
432/01). Z napadených usnesení trestních soudů, ale ani z obsahu té části
trestního spisu vedeného v předmětné věci, která se vztahuje k uvalení
koluzní vazby na stěžovatele, nelze dovodit, že by v posuzované věci byly
uvedené předpoklady naplněny.
15. Městský soud se na č. l. 2 svého usnesení soustředil na shrnutí výsledků
dosavadního dokazování, z nichž vyplývá důvodné podezření, že byl stěžovatel
zapojen do činnosti organizované zločinecké skupiny a dopustil se tak zvlášť
závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst.
1 alinea druhá trestního zákoníku a zločinu podplacení podle § 332 odst. 1
alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Vlastnímu koluznímu důvodu
vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu se pak věnoval pouze v jediném
odstavci na č. l. 3 svého usnesení. Omezil se navíc pouze na obecné
konstatování, že je ve věci "nutné provedení velmi podrobného výslechu
ostatních spoluobviněných, jakož i dalších osob, které byly o jednání
obviněného i celé organizované zločinecké skupiny zpraveny a mohly by tak o
činnosti obviněného poskytnout další podstatné informace - jedná se o osoby
kupř. zmíněné v soudu poskytnutých přepisech pořízených odposlechů, které by
mohly být v případě propuštění obviněného na svobodu jím dále
ovlivněny."
16. Je zřejmé, že citované odůvodnění existence důvodu koluzní vazby postrádá
potřebnou konkrétnost. Městský soud neidentifikoval ani jediného konkrétního
svědka, ve vztahu k němuž by mělo hrozit koluzní jednání ze strany stěžovatele.
Odkaz na kategorii "osob, které byly o jednání obviněného i celé
organizované zločinecké skupiny zpraveny a mohly by tak o činnosti obviněného
poskytnout další podstatné informace", resp. na kategorii osob zmíněných
v přepisech z pořízených odposlechů, je zcela neurčitý a tato kategorie může
zahrnovat třeba i desítky osob. V odůvodnění usnesení městského soudu pak
zcela absentuje určení konkrétních skutečností, z nichž by bylo možné dovodit
důvodnou obavu z možného ovlivňování uvedené kategorie osob ze strany
stěžovatele. Přehlédnout ostatně nelze ani vágní formulaci, že by uvedené
osoby "mohly být" stěžovatelem ovlivňovány. Takto vyjádřená
abstraktní hrozba nemůže představovat podklad pro uvalení koluzní vazby.
17. Jestliže městský soud ve svém usnesení argumentoval i možností koluzního
jednání stěžovatele ve vztahu k ostatním spoluobviněným, jde v tomto směru
sice již o konkrétně vymezenou skupinu osob, ovšem i v tomto případě soud
rezignoval na identifikaci konkrétních skutečností odůvodňujících reálnou
obavu z ovlivňování spoluobviněných ze strany stěžovatele.
18. Městský soud dále ve zmíněném odstavci na č. l. 3 svého usnesení uvedl,
že v rámci domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor došlo k zajištění
celé řady důkazních materiálů, které je třeba řádně vyhodnotit, přičemž
"s přihlédnutím k osobě obviněného, jakož po vyhodnocení povahy jím
páchané trestné činnosti - dlouhodobost, promyšlenost apod. je na místě
konstatování důvodné obavy, že by mohl mařit objasňování skutečností
závažných pro dané trestní řízení.". Ústavní soud musí přisvědčit
stěžovateli, že tato argumentace městského soudu postrádá jakoukoli relevanci
ve vztahu k odůvodnění existence koluzního důvodu vazby, resp. že je
nelogická. Pokud již byly dané důkazy zajištěny, není Ústavnímu soudu jasné,
jak by stěžovatel mohl nepřípustně ovlivnit jejich následné vyhodnocování.
19. Ani obecný poukaz na charakter stíhané trestné činnosti, tedy na její
dlouhodobost, promyšlenost či organizovanost nemůže sám o sobě legitimně
odůvodňovat existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu.
Jakkoli lze připustit, že v podobných případech není riziko koluzního jednání
obviněných výjimečné, není možné akceptovat, aby byl při stíhání takové
trestné činnosti důvod koluzní vazby dovozován automaticky, tedy bez poukazu
na konkrétní okolnosti daného případu či chování obviněného, z nichž by
vyplývala důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků či
spoluobviněných nebo z jiného způsobu maření objasňování skutečností
závažných pro trestní stíhání. K takové konkretizaci však městský soud ve
svém usnesení nepřikročil.
20. Stěžovateli je třeba dát za pravdu i v tom, že uvedené nedostatky nijak
nezhojil ani krajský soud. Ten totiž ve svém usnesení v podstatě jen
zopakoval uvedenou argumentaci městského soudu, kterou - jak již bylo výše
vyloženo - nelze považovat za ústavně souladný způsob odůvodnění rozhodnutí o
uvalení koluzní vazby. Ani v případě usnesení krajského soudu navíc nelze
přehlížet formulace, ke kterým se stížnostní soud uchýlil. Ten totiž na č. l.
4 svého usnesení hned dvakrát konstatoval, že v případě stěžovatele
"nelze vyloučit" ovlivňování spoluobviněných a (blíže
nespecifikovaných) svědků, resp. maření objasňování skutečností důležitých
pro dané trestní řízení. Pokud totiž koluzní jednání obviněného pouze
"nelze vyloučit", jde o podstatně nižší stupeň pravděpodobnosti než
důvodné obavy z takového jednání, tedy než zákonný předpoklad pro uvalení
vazby (srov. § 67 trestního řádu).
21. Ústavní soud shrnuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích
neodůvodnily ústavně konformním způsobem existenci důvodů pro uvalení koluzní
vazby na stěžovatele. Omezily se v tomto směru pouze na obecné formulace a
neidentifikovaly ani žádné konkrétní svědky, u nichž by hrozilo reálné riziko
jejich ovlivňování ze strany stěžovatele, ani žádné konkrétní skutečnosti, ze
kterých by bylo možné dovodit riziko koluzního chování stěžovatele. Pouhý
poukaz na charakter stíhané trestné činnosti či na potřebu provedení výslechů
spoluobviněných a (nijak konkrétně určených) svědků nemůže vyhovovat
požadavku na přesvědčivé vymezení konkrétních okolností zakládajících
naplnění zákonných důvodu pro tak závažný zásah do ústavně zaručených práv
obviněného, jaký představuje vazba.
22. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nutnost jeho kasačního zásahu v
posuzované věci není zásadním způsobem oslabována ani tím, že stěžovatel byl
ještě před podáním své ústavní stížnosti propuštěn z vazby na svobodu. Soudní
přezkum rozhodnutí o vazbě má pro dotčenou osobu význam bez ohledu na to, zda
vazba stále trvá. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby,
která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí, není zhojeno jejím
propuštěním z vazby. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní
ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí či jinému zásahu neopodstatněnou
(srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 85/03, I. ÚS 1348/07, I. ÚS 2208/13, I. ÚS 1692/19
či IV. ÚS 637/21).
VI
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve
výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu
|
