Na uznanie viny nestačí len osamotená výpoveď tzv. zaujatého svedka, ktorý má záujem na výsledku trestného konania

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 ve věci ústavní stížnosti V. E. H., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.



I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění


I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jimiž měly být porušeny ústavní příkazy, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zásada rovnosti účastníků řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy a jeho právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu křivého obvinění, kterého se měl dopustit svým lživým trestním oznámením, které podal dne 6. 11. 2013 a doplnil dne 21. 11. 2013, a to v reakci na incident, při němž byl dne 5. 11. 2013 v noci nejprve dvěma revizory přistižen při jízdě prostředkem pražské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu, revizorům neprokázal svou totožnost, byla přivolána hlídka Policie České republiky a při následném ústním řešení situace venku se stěžovatel dal na útěk, přítomní tři policisté a jeden z revizorů jej začali pronásledovat a pak jej dopadli v křoví, v němž se schovával, načež jej policisté odvezli na služebnu. Obžaloba stěžovatele vinila z toho, že ve svém trestním oznámení lživě uváděl, že jej při incidentu revizoři fyzicky napadli, prohledávali mu kapsy, vymazali mu soukromé fotografie a videa i nahrávku incidentu z mobilních telefonů, odcizili mu diktafon a finanční hotovost ve výši 10 000 Kč a že přítomní policisté tomuto nečinně přihlíželi a že při incidentu stěžovatel utrpěl lehké zranění a došlo k poškození jeho batohu na notebook; přičemž v důsledku tohoto oznámení byli dotčení policisté i revizoři prověřováni ve věcech podezření ze spáchání trestných činů, která však nebyla prokázána.

3. Obvodní soud pro Prahu 6 v rámci předběžného projednání obžaloby usnesením ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 41 T 63/2014 věc vrátil státnímu zástupci k došetření podle § 188 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud dospěl k závěru, že podání obžaloby je v dané věci minimálně předčasné, neboť výsledky vyšetřování dosud dostatečně neodůvodňují postavení stěžovatele před soud, jelikož v přípravném řízení nebyly opatřeny důkazy o všech základních skutkových okolnostech potřebných pro meritorní rozhodnutí soudu. Podle obvodního soudu bylo stěžovateli obžalobou kladeno za vinu jednak jednání, jehož se evidentně vůbec nedopustil (zejména nikoho přímo neobvinil z odcizení finanční částky při incidentu), a jednak jednání, u něhož dosud nebyly shromážděny relevantní důkazy, že se jej dopustil. Ve spise podle soudu zatím nebyl obsažen žádný přímý důkaz jednoznačně a nepochybně usvědčující stěžovatele z nepravdivého popisu událostí, vyjma výpovědí dotčených policistů a revizorů, u nichž však nelze vyloučit snahu ve vlastním zájmu uvádět ve věci nepravdu.

4. Toto rozhodnutí obvodního soudu bylo ke stížnosti státní zástupkyně přezkoumáno městským soudem, který je usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 67 To 392/2014 zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud nesouhlasil se zpochybněním výpovědí policistů a revizorů ve věci, neboť ti "vypovídali jako svědci pod sankcí křivé výpovědi a těžko lze předpokládat, že by vědomě lhali a uváděli nepravdivé skutečnosti". Městský soud se též ztotožnil s názorem státní zástupkyně, podle níž přestože stěžovatel výslovně netvrdil, že mu obálku s penězi odcizili policisté či revizoři, z jeho tvrzení vyplývá jediný možný závěr, a to že peníze postrádá po incidentu s revizory a po zákroku policie. Celkově v dané věci podle městského soudu nedošlo k žádným závažným procesním vadám přípravného řízení, které by odůvodňovaly vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a obvodním soudem dále požadované doplnění dokazování lze provést v hlavním líčení.

5. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 uznal stěžovatele vinným ze zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Uvedeného zločinu se stěžovatel měl dopustit svým trestním oznámením učiněným dne 6. 11. 2013 nejprve na místním oddělení Policie České republiky a poté na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") a doplněným dne 21. 11. 2013, v němž po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů záměrně nepravdivě uvedl, že "dne 5. 11. 2013 v době po 23.30 hod. poblíž tramvajové zastávky ‚Bílá Hora' mu revizor dopravního podniku, který u něj předtím prováděl přepravní kontrolu, po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon zn. Sanyo a zároveň se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů LG, z nichž se snažili smazat data, kdy tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté z Místního oddělení Ruzyně, a dále též nepravdivě uvedl, že měl u sebe obálku s částkou 10 000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory a následném zadržení ze strany policistů a jeho eskortě na MOP Ruzyně postrádá", že "příslušníci Policie ČR, Místního oddělení Ruzyně, kteří se dne 5. 11. 2013 po 23.00 hod. jako policejní hlídka Místního oddělení Ruzyně dostavili na konečnou zastávku tramvajové linky 22 na Bílé Hoře k vyřešení konfliktu mezi ním a přepravními revizory, kteří u něho předtím prováděli přepravní kontrolu, nečinně přihlíželi tomu, jak mu jeden z revizorů cca půlminutovým kroucením ruky z ruky vykroutil jeho diktafon a tento mu sebral, dále že se revizoři zmocnili jeho dvou mobilních telefonů a dohadovali se, jak z těchto vymazat záznam, a že měl u sebe obálku s částkou 10 000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory a následném zadržení ze strany policistů a jeho eskortě na MOP Ruzyně postrádá" a "že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné události přepravní revizoři z jeho mobilních telefonů zn. LG úmyslně bez jeho svolení vymazali fotky a videa soukromého charakteru, které pocházely ze srpna až října roku 2013 a tomuto jednání nečinně přihlíželi přítomní policisté Místního oddělení policie Ruzyně", s tím, že stěžovatel toto vše činil ve snaze jak revizorům, tak policistům co možná nejvíce uškodit a způsobit jejich trestní stíhání, přičemž v důsledku těchto jeho trestních oznámení byli dotčení tři policisté prověřováni GIBS, která zahájila úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; jednání dotčených dvou revizorů pak bylo Obvodním ředitelstvím Policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, prověřováno stran možného spáchání zločinu loupeže dle § 173 trestního zákoníku.

6. Obvodní soud po provedeném dokazování neměl pochyb o nepravdivosti tvrzení stěžovatele týkajících se odcizení jeho diktafonu a nakládání s jeho mobilními telefony ze strany revizorů, neboť to bylo v příkrém rozporu s výpovědí dotčených policistů a revizora, již na rozdíl od stěžovatele vypovídali pod hrozbou trestní sankce v případě křivé výpovědi. Navíc jejich popis skutkového děje (vůdčí role policistů při pronásledování a nalezení stěžovatele), na němž se shodují, též dobře odpovídá zásadám obecné logiky, na rozdíl od verze stěžovatele, která je stěží uvěřitelná a obsahuje i logické rozpory (stěžovatel tvrdil, že při jeho nalezení v křoví byli přítomni oba revizoři, což je však vyloučeno a stěžovatel to později ostatně i připustil). Stejně tak jako nepravdivé obvodní soud posoudil stěžovatelovo tvrzení o postrádání obálky s 10 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že stěžovatel právě svou finanční nouzí vysvětloval jak svou jízdu bez platného jízdního dokladu, tak svůj útěk před revizory a policisty. Obvodní soud považoval za neuvěřitelné, že by stěžovatel z oné částky, výhry ve fotografické soutěži, obdržené delší dobu před událostí (asi měsíc), neutratil ani korunu, stejně jako, že by tuto částku nosil dlouhodobě stále u sebe z obavy, aby mu ji doma nesežraly myši. Co se pak týče motivace stěžovatele uvádět nepravdivé informace, obvodní soud s ohledem na závěry znalců k osobě stěžovatele i jím doložený hostilní vztah k revizorům neměl pochyb o tom, že stěžovatel svá tvrzení činil ve snaze revizorům i policistům co možná nejvíce uškodit a způsobit jejich trestní stíhání.

7. Oproti podané obžalobě nicméně obvodní soud z popisu skutku vypustil tvrzení stěžovatele, která podle něj nebylo lze označit za lživé obvinění jiného z trestného činu, a to tvrzení ohledně poškození jeho batohu na notebook při incidentu a ohledně jeho lehkého zranění utrpěného při incidentu. Dále pak z popisu skutku oproti obžalobě vypustil též tvrzení stěžovatele ohledně jeho napadení (kopání) revizorem, neboť sice měl za vyloučené takové brutální napadení revizorem za přihlížení policie, ovšem na druhou stranu z výpovědi jednoho z policistů vyplynulo, že stěžovatele ve křoví nalezl právě revizor (ač ten to popřel), který pak na místo přivolal policisty, a i na základě dalších výpovědí policistů nelze vyloučit určitý fyzický kontakt revizora se stěžovatelem do příchodu policistů. Předmětné tvrzení stěžovatele, jakkoli výrazně zveličené a postavené do jiného světla, tak podle obvodního soudu mohlo mít "své nikoliv zcela nepravdivé jádro".

8. Proti rozsudku obvodního soudu se odvoláním bránil stěžovatel i státní zástupkyně; načež městský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 67 To 167/2015 zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dále zamítl odvolání státní zástupkyně. Vyjma výroku o trestu se městský soud ztotožnil s podle něj racionálním, podrobným a pečlivým odůvodněním rozhodnutí obvodního soudu. Shrnul, že obhajoba stěžovatele byla obvodním soudem vyhodnocena jako nevěrohodná a účelová při srovnání s verzí poškozených svědků a závěry znaleckého posudku a že pominout nebylo možno ani trestní minulost stěžovatele, který byl několikrát soudně trestán i pro trestnou činnost vůči revizorům či dalším cestujícím v městské hromadné dopravě.

9. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1129/2015-37 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v daném případě neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kvůli němuž by měl zasáhnout, též skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, podle něj naplnil skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) trestního zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky, a oproti názoru stěžovatele ani výrok rozsudku obvodního soudu, konkrétně jeho skutkovou větu, nelze považovat za neúplný.


II. Ústavní stížnost a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

10. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká několikero pochybení. Zaprvé stěžovatel poukazuje na nezákonnou ingerenci městského soudu do rozhodovací pravomoci obvodního soudu, jež předcházela vydání odsuzujícího rozsudku obvodního soudu a zatížila další rozhodování obecných soudů ve věci [srov. obdobně nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31) a sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)]. Městský soud totiž nejprve zrušil původní rozhodnutí obvodního soudu o vrácení věci státní zástupkyni k došetření, přičemž dal zároveň obvodnímu soudu pokyny, k jakým skutkovým zjištěním má dospět, neboť nepřipustil pochybnosti o věrohodnosti výpovědí dotčených policistů a revizorů. Takto navíc rozhodl, aniž by vůbec tito svědci byli vyslechnuti v hlavním líčení před soudem. Obvodní soud, který prve vytkl závažné procesní vady přípravného řízení, pak stěžovatele jen po minimálním doplnění důkazů uznal vinným.

11. Zadruhé stěžovatel poukazuje na nedostatky v dokazování, skutkových zjištěních i právních závěrech soudů a připomíná princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Kritizuje, že jediným přímým důkazem, na němž je založen závěr o jeho vině, jsou výpovědi policistů a revizorů, přičemž ovšem nebyla zkoumána jejich věrohodnost, pravdivost a přesvědčivost, ačkoli v daném případě byla dána pochybnost o jejich nestrannosti (zde stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 83/2010 i judikaturu Ústavního soudu k hodnocení důkazů). Navíc určité rozpory ve výpovědích těchto svědků soud hodnotil chápavě s poukazem na jejich nedostatek času sledovat události či vliv plynutí času, zatímco rozpory ve výpovědích stěžovatele soud připsal toliko k tíži stěžovatele. Závěr o vině stěžovatele, tedy o jeho úmyslném lživém tvrzení, pak podle něj nelze dovodit ani z nepřímých důkazů, zejména z psychologického posudku, který byl v řízení rozhodujícím důkazem, z něhož ovšem vyplývá jen jeho sklon vnímat věci přecitlivěle či je zveličovat. Stěžovatel má za to, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu (zavinění - úmysl stěžovatele). Nadto ovšem ani sám skutek, který je mu kladen za vinu, nenaplňuje objektivní stránku trestného činu křivého obvinění, neboť předmětná tvrzení stěžovatele nepředstavují obvinění jiného z konkrétního trestného činu, které by mohlo být podnětem k trestnímu stíhání. Už vůbec pak z výrokové části popisující skutek stěžovatele není patrné, čím byly naplněny kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu.

12. Konečně zatřetí stěžovatel poukazuje na pochybení městského soudu, který se ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele ani nijak nezdůvodnil zamítnutí stěžovatelova návrhu na provedení nového důkazu. Naopak městský soud jen bez dalšího konstatoval správnost rozhodnutí obvodního soudu, čímž své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Na porušení stěžovatelových práv postupem obvodního i městského soudu pak ovšem náležitě nereagoval ani Nejvyšší soud, který ve stěžovatelově případě zvolil příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti též požádal o její přednostní projednání a navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení dle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

14. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Ústavní soud k vyjádření k ústavní stížnosti vyzval i Nejvyšší státní zastupitelství a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6, ta však na jeho výzvu nijak nereagovala, respektive se svého postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly z podstatné části rovněž podkladem pro dovolání, pročež odkázal na své napadené rozhodnutí, které se jimi důkladně zabývalo, a dále zopakoval jeho podstatné důvody. Obecné soudy se podle něj nedopustily nesprávného právního posouzení ani nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V posuzovaném případě tedy nebyly porušeny trestněprávní předpisy ani jiné právní předpisy, jakož ani ústavně zaručená práva stěžovatele.

16. Městský soud v Praze ve svém vyjádření v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

17. Obvodní soud pro Prahu 6 se vyjádřil jen tak, že podanou ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou.

18. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření mělo za to, že skutek, z něhož byl stěžovatel uznán vinným, již "na první pohled" vykazuje zákonné parametry, přičemž podle něj může každý občan s rozumem průměrného člověka seznat, že stěžovatel byl odsouzen za lživé obviňování dalších osob ze spáchání trestné činnosti (a to i činovníků státního orgánu v souvislosti s výkonem pravomoci), ke kterému přistoupil bezesporu s vědomím možných závažných dopadů takového obviňování do osobnostní sféry těchto osob. Spáchání této trestné činnosti bylo přitom stěžovateli prokázáno na základě detailního a excesů prostého dokazování a hodnocení důkazů. Dále potom městské státní zastupitelství poukázalo na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se právního posouzení postupu revizora v souvislosti s kontrolou jízdních dokladů.



III. Hodnocení Ústavního soudu

19. Ústavní stížnost je důvodná.

20. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Právě k tomu, konkrétně k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, principu nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, však v nyní projednávaném případě došlo.

21. Stěžovatel svou ústavní stížnost opírá zejména o námitky brojící proti ingerenci městského soudu do hodnocení důkazů obvodním soudem, námitky poukazující na porušení principu presumpce neviny s ohledem na hodnocení důkazů a vyvozování skutkových i právních závěrů obecnými soudy a námitky proti kvalitě odůvodnění a nedostatečnosti přezkumu městského soudu i Nejvyššího soudu.

22. S ohledem na stížnostní námitky vztahující se k procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, v trestním řízení Ústavní soud zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, respektive odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Ústavní soud může zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popřípadě nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, případně i čl. 37 odst. 3 Listiny.

23. Každé trestní stíhání, a tím spíše případné odsouzení a uložení trestu, představuje závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, pro nějž tak v demokratickém právním státě musí existovat dostatečně silné ospravedlnění. Z hlediska materiálněprávního musí stíhané zakázané jednání přestavovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že obviněný, respektive obžalovaný je vinen [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453), nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115) či nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016 (N 32/80 SbNU 411); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

24. Ústavní soud zde poukazuje též na čl. 39 Listiny, zakotvující zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, tedy že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Z judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205)] přitom plyne, že má-li být odsuzující rozsudek souladným s čl. 39 Listiny, pak z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu, přičemž v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny musí být závěr o naplnění znaků trestného činu postaven mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky dotčené skutkové podstaty pak musí být rovněž popsáno ve skutkové větě rozsudku (§ 120 odst. 3 a § 125 trestního řádu).

25. Zmíněný čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení, a to princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [např. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srov. např. shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006).

26. Ve své rozhodovací praxi týkající se presumpce neviny se Ústavní soud často opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

27. Přísné pravidlo "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to však, že soud nemusí dodržet vysoký standard, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení ale nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016).

28. Ústavní soud také již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153) či obdobně nález sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) pak Ústavní soud konstatoval, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření toho jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu).

29. S ohledem na požadavky spravedlivého procesu pak mají obecné soudy rovněž povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [např. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) či nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016].

30. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [např. nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a také logicky a přesvědčivě odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) či nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

31. V nyní posuzovaném případě byl stěžovatel shledán vinným trestným činem křivého obvinění, přičemž klíčovými důkazy byly výpovědi svědků - dotčených policistů a revizorů a dále znalecké posouzení z odvětví psychiatrie a klinické psychologie k osobě stěžovatele, včetně jeho obecné věrohodnosti. Z několika dalších důkazů pak bylo prokázáno, že stěžovatel měl již v minulosti řadu problémů a konfliktů s revizory (ovšem pro podobný trestný čin dosud stíhán nebyl). Mimoto byly obvodním soudem provedeny ještě další důkazy výpověďmi svědků - zdravotnických pracovníků, kteří ošetřovali stěžovatele po incidentu; ti se však samozřejmě nemohli relevantně vyjádřit k průběhu incidentu, ale jen ke zdravotnímu stavu stěžovatele po incidentu.

32. Primární podmínkou shledání stěžovatelovy viny přitom bylo zjištění nepravdivosti tvrzení uvedených v jeho trestním oznámení. Z předchozího bodu plyne, že jedinými přímými důkazy, z nichž mohla - a podle obecných soudů i byla - prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení (konkrétně tvrzení ohledně odcizení jeho diktafonu a manipulace s jeho mobilními telefony ze strany revizora či revizorů), byly svědecké výpovědi dotčených policistů a revizorů (respektive revizora, který se účastnil stíhání a nalezení stěžovatele), kteří - jak uvedl obvodní soud - stěžovatelova tvrzení razantně popřeli. Jednalo se tedy o situaci "tvrzení proti tvrzení", a to přestože proti výpovědi stěžovatele samotného stály výpovědi čtyř svědků, ti se totiž všichni účastnili incidentu se stěžovatelem a stěžovatel si poté na jejich jednání stěžoval v podaném trestním oznámení. V takové situaci proto byly obecné soudy (zejména obvodní soud, který jediný prováděl dokazování) povinny obzvlášť důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a ve svých rozhodnutích též přesvědčivě osvětlit, jak tyto výpovědi hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily.

33. Obvodní soud se v napadeném rozsudku přiklonil k výpovědím policistů a revizora, kteří se účastnili stíhání a nalezení stěžovatele při incidentu, oproti výpovědi stěžovatele, která podle něj byla s výpověďmi uvedených svědků v příkrém rozporu. To přitom obvodní soud odůvodnil poukazem na skutečnost, že uvedení svědci na rozdíl od stěžovatele vypovídali pod hrozbou trestní sankce v případě křivé výpovědi, a navíc jejich popis incidentu, svědčící o vůdčí roli policistů, nikoliv revizora či revizorů při stíhání a nalezení stěžovatele, se soudu oproti verzi stěžovatele jevil pravděpodobnější (reálnější), respektive "dobře odpovídající zásadám obecné logiky" (s. 16 rozsudku obvodního soudu).

34. Takové odůvodnění a posouzení věrohodnosti dotčených svědeckých výpovědí Ústavní soud považuje za zcela nedostatečné a nepřesvědčivé. Zaprvé, pouze s poukazem na hrozbu sankce v případě křivé výpovědi se nelze spokojit už proto, že při použití takové argumentace by nebylo možno ani stíhat stěžovatele, neboť i on své trestní oznámení u GIBS činil po poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů, včetně hrozby trestného činu křivého obvinění, který je trestán obdobně jako trestný čin křivé výpovědi svědka (srov. § 345 odst. 2 a § 346 odst. 2 trestního zákoníku). Zadruhé, hrozba sankce v případě křivé výpovědi nemůže být dostatečným argumentem ani proto, že při jeho připuštění by nebylo třeba dále zkoumat věrohodnost výpovědi žádného svědka v žádném případě, což samozřejmě nelze akceptovat. Zatřetí, věrohodnost dotčených svědků v daném případě nelze odůvodnit ani větší pravděpodobností (reálností) jejich verze událostí, neboť ta vyplývá již z toho, že stěžovatelem popsané události v trestním oznámení představují exces coby vybočení z pravidelného běhu událostí, respektive zde jednání revizorů a policistů. Řidší výskyt excesů však nemůže vyloučit, že právě k němu došlo i v posuzovaném případě. Konečně začtvrté, a to zejména, pak při hodnocení věrohodnosti dotčených svědků bylo nezbytné zohlednit, že se nejednalo o žádné třetí, neutrální osoby a pozorovatele, ale naopak o přímé aktéry incidentu se stěžovatelem, právě jejichž jednání při incidentu poté stěžovatel kritizoval ve svém trestním oznámení. Potvrdila-li by se verze incidentu uváděná stěžovatelem, mohlo by to mít negativní důsledky pro dotčené policisty a revizora, včetně jejich případného postihu (trestního, disciplinárního či občanskoprávního). V případě těchto policistů a revizora se tedy nepochybně nejednalo o osoby, u nichž by a priori bylo možno vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení či vztah ke stěžovateli, a u nichž by si tak bylo možno vystačit toliko se zběžným posouzením jejich svědecké věrohodnosti. Naopak, v daném případě bylo na soudech, aby k svědeckým výpovědím dotčených policistů a revizora přistupovaly obezřetně a posuzovaly je obzvláště pečlivě a důkladně, a to tím spíše v situaci, kdy v zásadě jen ony měly prokazovat nepravdivost stěžovatelem uvedených obvinění. Této povinnosti ovšem obecné soudy nedostály, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

35. Ústavní soud dodává, že nepřehlédl, že obvodní soud se v odůvodnění svého rozsudku dále v reakci na argumentaci obhajoby zabýval také rozpory ve výpovědích slyšených policistů, které však podle něj nesvědčily o nepravdivosti (lživosti) jejich výpovědí. Toto doplňující posouzení obvodního soudu ovšem v daném případě, a to i s ohledem na postoj městského soudu k hodnocení věrohodnosti svědků (viz níže), není s to vyvrátit závěr o pouze velmi povrchním posouzení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí. Ústavní soud dále podotýká, a to nejen se zřetelem k projednávanému případu, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. To platí zejména v případě konfliktu mezi policisty a jednotlivci, vůči nimž policisté zasahují. Podezření na nezákonné jednání představitelů státní moci je zásadně velmi závažné a opačný přístup, tedy automatické favorizování jejich výpovědi před výpověďmi údajných poškozených, by podstatně znesnadnil, ne-li téměř vyloučil, odhalování a potírání jejich nezákonné činnosti, včetně například zcela nepřípustného nezákonného násilného jednání příslušníků policie, kteří naopak mají dbát na bezpečnost a dodržování právních norem ve společnosti.

36. Ústavní soud rovněž nemůže opomenout, že ve svém hodnocení věrohodnosti dotčených svědeckých výpovědí poukazujícím na skutečnost, že byly činěny pod hrozbou sankce pro případ křivé výpovědi, a v zásadě nepřipouštějícím pochybnosti o jejich pravdivosti, byl obvodní soud jako soud nalézací ovlivněn předchozím rozhodnutím městského soudu jako soudu odvolacího. Zatímco totiž obvodní soud ve svém původním rozhodnutí po podání obžaloby, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, sám konstatoval, že u zainteresovaných policistů a revizorů nelze mít za vyloučenu snahu ve vlastním zájmu uvádět ve věci nepravdu, a naznačil vhodnost znaleckého posouzení obecné věrohodnosti zejména osoby revizora, který měl stěžovatele podle jeho tvrzení napadnout, městský soud následně při přezkumu rozhodnutí obvodního soudu tyto jeho úvahy zkritizoval a odmítl. Městský soud naopak jednoznačně konstatoval, že "těžko lze předpokládat, že by [dotčení policisté a revizoři] vědomě lhali a uváděli nepravdivé skutečnosti", a to vzhledem k tomu, že jako svědci vypovídali pod sankcí postihu za křivou výpověď, pročež konkrétně i v případě onoho revizora, který měl stěžovatele podle jeho tvrzení napadnout, "není důvod jeho výpovědi nevěřit" (s. 5 usnesení městského soudu ze dne 19. 12. 2014).

37. Ústavní soud zde připomíná svou judikaturu týkající se oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)]. Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů, včetně věrohodnosti svědka, a to obzvláště v případě, kdy dotčeného svědka ani osobně nevyslechl (srov. zásady přímosti a bezprostřednosti v trestním řízení). V posuzovaném případě tak městský soud mohl obvodní soud upozornit, že definitivní hodnocení věrohodnosti svědků lze učinit až po jejich vyslechnutí v hlavním líčení, ovšem již nebyl oprávněn - pokud je sám nevyslechl - implicitně vyvozovat pravdivost jejich výpovědí, respektive sám hodnotit jejich věrohodnost. Pokud tak učinil, došlo rovněž k porušení principů spravedlivého procesu v trestním řízení.

38. Ústavní soud dále konstatuje, že i pokud by bylo odhlédnuto od pochybení obecných soudů při posouzení věrohodnosti stěžejních svědeckých výpovědí, jejich postup v řízení celkově nesvědčí o náležitém respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásadě in dubio pro reo, která umožňuje odsoudit obviněného jen v případě dosažení praktické jistoty o jeho vině. Neboli, z napadených rozhodnutí obecných soudů přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s tím nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Ústavní soud opakuje, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok.

39. Pokud jde o závěr obecných soudů o tom, že tvrzení stěžovatele ohledně odcizení jeho diktafonu a manipulace s jeho mobilními telefony ze strany revizora či revizorů je nepochybně nepravdivé, ten byl opřen zejména o svědecké výpovědi, jak uvedeno výše. Ovšem tyto výpovědi, zejména výpovědi zúčastněných policistů, dopodrobna nepopisují klíčové okolnosti nalezení stěžovatele v křoví, při němž právě - podle verze uváděné stěžovatelem - mělo dojít k odcizení jeho diktafonu a manipulaci s jeho mobilními telefony ze strany revizora či revizorů. Navíc obvodní soud sám na jiném místě, a to když se zabýval stěžovatelovým tvrzením o jeho napadení ze strany revizora při incidentu, učinil na základě výpovědí slyšených policistů závěr, že tím, kdo stěžovatele při incidentu v křoví našel, byl právě revizor a nelze vyloučit určitý jeho fyzický kontakt se stěžovatelem do příchodu policistů (což sice obé dotčený revizor ve své výpovědi popíral, avšak podle obvodního soudu "nemusel v této souvislosti hovořit úplnou pravdu" - s. 18 rozsudku obvodního soudu). S ohledem na právě uvedené tak závěr soudů o tom, že mimo jakoukoli rozumnou pochybnost bylo prokázáno, že stěžovatel při incidentu u sebe neměl diktafon a revizor mu jej neodcizil, nepůsobí přesvědčivě a není zřejmé, proč při posouzení stěžovatelova tvrzení o napadení revizorem byla uplatněna zásada in dubio pro reo a při posouzení jeho tvrzení o odcizení diktafonu nikoli. Ústavní soud připomíná, že princip presumpce neviny zapovídá, aby v případě dvou či více možných výkladů provedených důkazů bylo učiněno zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného.

40. Městský soud jako soud odvolací dále v souvislosti se závěrem o vině stěžovatele, respektive o nepravdivosti jeho tvrzení uvedených v trestním oznámení, poukazoval též na jeho trestní minulost, zahrnující i trestnou činnost vůči revizorům a dalším cestujícím. Takový poukaz Ústavní soud považuje za zcela nepřípadný, ba zpochybňující nestrannost a nezaujatost soudu vůči stěžovateli. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy v trestním řízení nemohou vyvozovat skutkové závěry ze skutečností souvisejících s povahovými či osobnostními rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného; takový postup značí zaujatost vůči osobě obviněného, a porušuje tím jeho právo na nestranný soud. Prokázanou minulou trestnou činnost jistě nelze pokládat za důkaz spáchání nového trestného činu (nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015, body 57 a 60).

41. Konečně obvodní soud svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení odůvodnil též poukazem na jejich "neuvěřitelnost". V tomto ohledu obvodní soud nejprve zpochybnil, z jakého důvodu - v souladu s verzí stěžovatele - by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání. Dále pak obvodní soud konstatoval, že revizoři ani neměli důvod si myslet, že stěžovatel událost nahrává na mobilech, neboť s ním byli v kontaktu hned po jeho nastoupení do tramvaje, pročež stěžovatel neměl fakticky čas si nepozorovaně spustit nahrávání na mobilech. Podle Ústavního soudu taková argumentace vychází ze spekulativních domněnek obvodního soudu, na nichž ovšem rovněž nelze, a to ani podpůrně, postavit závěr o vině obviněného.

42. Zejména však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že poukaz na neuvěřitelnost představuje v zásadě jediný důvod, o nějž obvodní soud opřel svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o tom, že po incidentu postrádá obálku s penězi (k výhradám k posouzení tohoto tvrzení jako obvinění viz dále). Při posuzování (ne)pravdivosti tohoto tvrzení obvodní soud nepoukázal na žádnou svědeckou výpověď, z níž by vyplývala nepravdivost tvrzení, ani jiný důkaz vyjma výpovědi stěžovatele, která jej zkrátka nepřesvědčila o tom, že by stěžovatel měl dotčenou obálku s tvrzenou částkou při incidentu u sebe. Ústavní soud musí zdůraznit, že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje, aby byla prokázána - a to mimo jakoukoli rozumnou pochybnost - nepravdivost tvrzení obviněného, že se jiný dopustil jednání představujícího trestný čin; nestačí tedy přesvědčení soudu o neuvěřitelnosti či nepravděpodobnosti posuzované informace tvrzené obviněným. Závěr o vině obviněného trestným činem křivého obvinění proto zásadě nelze opřít o jediný důkaz výpovědí samotného obviněného, ledaže by se tento k činu doznal. Důkazní břemeno přitom samozřejmě leží na státu; obviněný proto není povinen přesvědčovat soud o pravdivosti, či alespoň domnělé pravdivosti, svého tvrzení. V nyní posuzovaném případě navíc, na rozdíl od obvodního soudu, Ústavnímu soudu ani nezní "vskutku neuvěřitelně" či vyloučeně sama o sobě verze stěžovatele, že obálku s částkou 10 000 Kč, kterou nesporně vyhrál ve fotografické soutěži, nosil po dobu cca jednoho měsíce u sebe a neschovával doma a že tyto peníze nevyužil na placení jízdného a vůbec z nich nic neutratil, ale celou částku opatroval nedotčenou třeba s vidinou její "lepší budoucí investice", jak se stěžovatel vyjádřil ve svém odvolání k městskému soudu (č. l. 742 spisu obvodního soudu). Nehledě na to však, jak vyplývá ze shora uvedeného, uvěřitelnost či neuvěřitelnost tvrzení stěžovatele není pro posouzení jeho viny rozhodující; odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání objektivní nepravdivosti dotčeného tvrzení.

43. I to je ovšem nakonec v posuzovaném případě bezpředmětné, neboť stěžovatelovo tvrzení, že po incidentu s revizory a policisty postrádá obálku s částkou 10 000 Kč, vůbec nepředstavuje obvinění jiného z trestného činu, jak ostatně dovodil i obvodní soud ve svém původním rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Podstatou trestného činu křivého obvinění je uvedení nepravdivé informace, že určitá konkrétní osoba se dopustila jednání představujícího trestný čin. Ovšem z formulace, že stěžovatel obálku s penězi po incidentu "postrádá", kterážto formulace odpovídá obsahu stěžovatelova trestního oznámení (v něm stěžovatel uvedl, že obálku určitě měl u sebe při odchodu z práce a po incidentu si všiml, že ji u sebe již nemá), vůbec nelze dovodit, že by stěžovatel nepochybně oznamoval, že došlo k trestnému činu (zřejmě krádeži); a to například na rozdíl od jeho tvrzení o "odcizení" diktafonu za použití násilí (vykroucení z ruky). Naopak na základě stěžovatelova vyjádření nebylo lze vyloučit kupříkladu možnost - vedle možnosti, že mu peníze vskutku byly odcizeny revizory či policisty - že obálku při incidentu zkrátka někde vytratil, že mu někde vypadla. Skutková věta výroku rozsudku obvodního soudu, jakož ani jeho odůvodnění tedy v této části vůbec nesvědčí o naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Stěžovatel tudíž byl odsouzen za jednání, které podle zákona není trestným činem, čímž došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege obsažené v čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.

44. Lze tak uzavřít, že v řízení před obvodním soudem jako soudem nalézacím došlo k odsouzení stěžovatele, o němž vznikají důvodné pochybnosti. Stěžovatel byl zčásti odsouzen za jednání, které není trestným činem. Jeho vina celkově byla shledána z podstatné části na základě svědeckých výpovědí, jejichž věrohodnost však v zásadě vůbec nebyla zkoumána, a to přestože se jednalo o svědky objektivně nikoli nezaujaté na výsledku řízení. Krom toho ani při hodnocení důkazů, svědeckých výpovědí i jiných, a vyvozování skutkových a následně i právních závěrů nebyla respektována zásada in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny. Ústavní soud připomíná, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

45. Zmíněná pochybení obvodního soudu pak nenapravil ani městský soud, který ani v návaznosti na relevantní odvolací námitky stěžovatele neshledal důvod k zásahu do zjištění a závěrů obvodního soudu a naopak ještě při potvrzení závěru o vině stěžovatele protiústavním způsobem poukázal na jeho trestní minulost (viz bod 40 výše). Městský soud se v napadeném rozhodnutí k námitkám stěžovatele vyjádřil jen velmi stručně a povšechně, na hraně práva stěžovatele na odvolání v trestních věcech, na některé odvolací námitky dokonce vůbec nereagoval, stejně jako na návrh stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem k osobě revizora. Městský soud tak svým postupem toliko pokračoval v porušování základních práv stěžovatele.

46. Na pochybení obvodního a městského soudu pak náležitým způsobem nereagoval ani Nejvyšší soud, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nemalou částí dovolacích námitek se odmítl blíže zabývat s tím, že nespadají pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod [dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Mezi jinými tak Nejvyšší soud za relevantní nepovažoval námitku porušení principu presumpce neviny, respektive zásady in dubio pro reo v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud uvedl, že taková námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění či způsobu hodnocení provedených důkazů, má tedy procesní charakter, pročež není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod.

47. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), v němž bylo zdůrazněno, že i pro Nejvyšší soud jsou závaznými kompetenčními normami čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces či i například principu presumpce neviny, zaručeného čl. 40 odst. 2 Listiny, a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Pokud tedy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces - či i jiných ústavně zaručených procesních principů a zásad trestního řízení - v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tedy nemůže a priori vyloučit svůj přezkum rozhodnutí odvolacího soudu při uplatnění námitky porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v předcházejících fázích řízení a v případě shledání důvodnosti této námitky je povinen zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. I v nyní posuzovaném případě tak byl povinen zasáhnout, a to jak pro vady dokazování a porušení presumpce neviny v řízení před obvodním a městským soudem, tak i pro vady jejich právního posouzení (odsouzení stěžovatele zčásti za čin, který není trestným).


IV. Závěr

48. Ústavní soud tedy shledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

49. Na obecných soudech nyní bude, aby se znovu zabývaly podanou obžalobou. Obecné soudy předně budou muset důkladně hodnotit věrohodnost klíčových svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizora, a to i při zohlednění objektivní pochybnosti o jejich nezaujatosti na výsledku řízení. Při uvážení všech v řízení provedených důkazů pak budou muset pečlivě posoudit, zda vůbec bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, a tedy v souladu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, prokázáno, že se stal skutek, z něhož je stěžovatel obžalován (případně v jakém rozsahu), tedy zejména, zda byla prokázána nepravdivost tvrzení stěžovatele uvedených v jeho trestním oznámení a zda případně tato prokazatelně nepravdivá tvrzení představují úmyslné lživé obvinění jiného z trestného činu (a to nehledě na skutečnost, že na podkladě stěžovatelova trestního oznámení orgány činné v trestním řízení skutečně začaly prověřovat jednání dotčených policistů i revizorů s podezřením na spáchání trestného činu, neboť stěžovatelovo trestní oznámení bylo obsáhlejší, zejména obsahovalo závažnou informaci o fyzickém napadení stěžovatele revizorem za přihlížení policistů, kteréžto tvrzení ovšem již v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů bylo z popisu skutku stěžovatele vypuštěno s tím, že nebylo prokázáno, že by šlo o tvrzení se zcela nepravdivým jádrem).

50. Ústavní soud přitom na tomto místě připomíná některé závěry vyslovené v judikatuře ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění. Předně je třeba zdůraznit, že dostatečným důkazem o tom, že došlo ke křivému obvinění a že toto bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného, není sama o sobě skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobu za pachatele označen [nález sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205)]. Při posuzování viny obviněného z trestného činu křivého obvinění se tedy nestačí zabývat otázkou, zda křivě obviněná osoba skutečně spáchala trestný čin, případně za něj byla stíhána nebo odsouzena, ale zda lze prokázat, že obviněný z hlediska subjektivní stránky trestného činu chtěl nebo si byl vědom, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, a byl s tím srozuměn a současně chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, rozsudek vojenského senátu Nejvyššího soudu ČSFR sp. zn. Tzv 28/90 ze dne 6. 11. 1990, č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se tedy musí týkat jen trestného činu, nikoliv například přestupku. Jestliže někdo jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku, nedopustí se trestného činu křivého obvinění. V neposlední řadě se ze strany obviněného musí jednat opravdu o učinění obvinění, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby; naopak vyslovení pouhého podezření, že došlo ke spáchání trestného činu (konkrétní osobou), nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 605/2015 ze dne 29. 9. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 40/65 ze dne 15. 7. 1965, č. 44/1965 Sb. rozh. tr.).

51. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení dle § 83 zákona o Ústavním soudu. Pravidlem v řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Z tohoto pravidla existují výjimky dle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu. Tato ustanovení však nelze - coby výjimky z obecného pravidla - vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Takovým mimořádným případem ovšem podle názoru Ústavního soudu stěžovatelův případ není. Stěžovatel sice Ústavnímu soudu zaslal potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž uvedl, že nemá žádný stálý příjem ani nevlastní žádný majetek větší ceny; nicméně lze poukázat jednak na skutečnost, že stěžovatel byl týmž právním zástupcem zastoupen i v řízení o dovolání, v němž si ovšem nežádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a jednak na skutečnost, že usnesením obvodního soudu ze dne 14. 9. 2015 mu byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši přes 80 000 Kč představující náhradu nákladů nutné obhajoby vyplacených jeho obhájkyni, přičemž proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel nebránil stížností. Ústavní soud tedy uzavírá, že není přesvědčen, že by stěžovatelovy osobní a majetkové poměry byly tak mimořádné, aby odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatele před Ústavním soudem ve smyslu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

č. j. 7 As 83/2010 - 71

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. P., zastoupen Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem Velké náměstí 148, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, č. j. 57 Ca 90/2009 – 34,


t a k t o :


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, č. j. 57 Ca 90/2009 – 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 57 Ca 90/2009 - 34 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 27. 7. 2009, č. j. KUZL 38245/2009, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Kroměříži, odboru dopravy (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 5. 2009, č. j. 13/21240/361-476/08, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 1. zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“). Tohoto skutku se dopustil tím, že dne 4. 11. 2008 v 9:35 h v obci Pačlavice řídil motorové vozidlo Fiat Ducato RZ X a držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj, čímž porušil ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v úředním záznamu sepsaným na služebně Policie ČR je přestupek popsán obsáhleji, ale mezi popsáním jednání stěžovatele v oznámení o přestupku a v úředním záznamu žádné rozpory nejsou. Oznámení o přestupku i úřední záznam sepsali dva policisté, kteří měli být předmětnému jednání stěžovatele přítomni. Správní orgán však nevycházel pouze z těchto písemností, ale vyslechl stěžovatele a jako svědky oba policisty. Svědkové v zásadních věcech vypovídali shodně a stejně tak shodně odpovídali na dotazy správního orgánu i stěžovatele, přičemž dopředu nemohl ani jeden z nich vědět, jaké otázky budou kladeny. Navíc svědek nstržm. H. telefon stěžovatele, který držel levou rukou u ucha, i popsal. Uvedl, že se jednalo o mobilní telefon stříbrné barvy s modrou šňůrkou. Krajský soud podotkl, že kdyby v době, kdy policisté projížděli kolem stěžovatele, mobilní telefon nedržel, nemohl by svědek popsat, jakou měl barvu. Podle názoru krajského soudu je zcela logické, že pokud by měl stěžovatel ve vozidle handsfree sadu, jak namítal i v žalobě, určitě by tuto skutečnost jako první Policii ČR sdělil a neuváděl ji až při ústním jednání před správním orgánem. Rozhodně nešlo o tvrzení stěžovatele proti tvrzení policistů, když stěžovatel je účastníkem řízení a policisté vystupují v roli svědků a jejich svědeckou výpověď pak správní orgán hodnotí jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy. Namítal-li stěžovatel, že v době, kdy byl obviněn z přestupkového jednání spočívající v tom, že při řízení vozidla telefonoval mobilním telefonem, byl policisty zkoumán i technický stav jeho vozidla a byl vyzván k provedení dechové zkoušky na alkohol, krajský soud k tomu uvedl, že tyto skutečnosti mohly být pro stěžovatele nepříjemné, nicméně s přestupkem nemají nic společného. V případě stěžovatele správní orgány neměly důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policistů, kteří byli slyšeni jako svědci, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Policisté při tom, když zjistili přestupkové jednání stěžovatele, konali svou služební povinnost. Navíc stěžovatele osobně neznali. Neměli k němu tedy žádný vztah a na výsledku toho, jak dopadne projednání přestupku, neměli žádný zájem, na rozdíl od stěžovatele, který měl zájem na tom, aby nebyl uznán vinným z přestupku. Krajský soud měl za to, že výpovědi policistů, kteří v základních rysech zcela shodně popsali přestupkové jednání, tvoří společně s dalšími písemnými materiály ucelený důkazní řetězec, a proto lze zcela spolehlivě dovodit odpovědnost stěžovatele za přestupkové jednání.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky celé projednávané věci, a to zejména z hlediska stěžovatelem tvrzených rozporů o provedených důkazech a následným absolutizováním práce policistů. Stěžovatel také poukázal na rozpory ve výpovědích policistů ohledně toho, zda zrovna stáli či se otáčeli, když ho viděli. Z celého přestupkového řízení nikde nevyplynulo, v jakém postavení bylo vozidlo policistů a vozidlo stěžovatele. Není tedy možné dovodit, zda policisté vůbec mohli vidět do kabiny řidiče a případně z jakého úhlu. Navíc policista, který řídil policejní vozidlo, měl zákonnou povinnost věnovat se při otáčení plně řízení vozidla, což, jak stěžovatel předpokládá, jistě činil, a nemohl tedy logicky sledovat řidiče jiného motorového vozidla. Stěžovatelovo vozidlo zn. Fiat Ducato je třísedadlové s nákladovým prostorem bez skel. Mezi kabinou a nákladovým prostorem je neprůhledná přepážka temně modré barvy. Z čelního pohledu je vozidlo neprůhledné a tmavě modrá přepážka značným způsobem omezuje rozlišovací možnosti při pohledu do vozidla. Krajský soud se v napadeném rozsudku uvedenými rozpory nijak blíže nezabýval a přejal závěry z přecházejícího správního řízení. Dále stěžovatel poukázal na to, že závěry krajského soudu jsou teoretickou obhajobou činnosti policie a jednání jednotlivých policistů. Nelze pominout ani skutečnost, že v řízení byly provedeny pouze dva důkazy, a to výpovědi policistů. Proti těmto důkazům stojí opakované tvrzení stěžovatele, které však do úvahy bráno nebylo, resp. krajský soud je posoudil jako snahu vyhnout se případné sankci. Takový přístup k hodnocení věci nelze považovat za objektivní a nestranný. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Přesto, že stěžovatel podřadil své stížní námitky pod ust. § 103 odst. 1 a) s. ř. s., podle jejich obsahu jde o námitky ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení, neboť v podstatě namítá, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, protože skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně. Podle stěžovatele se také krajský soud nevypořádal s namítanými rozpory ve skutkových zjištěních správních orgánů. Namítá tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Podle obsahu úředního záznamu sepsaného ze dne 4. 11. 2008 prováděla uvedeného dne hlídka ve složení nstržm. H. a stržm. H. výkon služby v obci Pačlavice. Při projíždění obcí spatřila hlídka v 9:35 h vozidlo zn. Fiat Ducato RZ X přijíždějící ze směru od obce Lhota a pokračující ve směru na Morkovice. Řidič tohoto vozidla měl v levé ruce u levého ucha držet mobilní telefon a když spatřil hlídku měl telefon odložit. Na dotaz hlídky, zda si je vědom nějakého přestupku, řidič odpověděl, že není. Při sdělení, že byl hlídkou viděn jak při řízení motorového vozidla telefonuje, uvedl, že hovorové zařízení v ruce držel, ale netelefonoval, pouze si četl SMS zprávu. Řidič byl hlídkou seznámen s tím, že přestupkem je i držení telefonu v ruce. Poté policisté provedli kontrolu technického stavu a povinné výbavy vozidla a řidič byl podroben dechové zkoušce přístrojem Dräger s negativním výsledkem. Když byl řidič seznámen s tím, že za výše uvedený přestupek je stanovena bloková pokuta 1000 Kč, sdělil hlídce, že s přestupkem nesouhlasí, že telefon v ruce nedržel a že má právo na změnu výpovědi. Z oznámení (odevzdání) přestupku ze dne 4. 11. 2008 č. j.: ORKM-7087/PŘ-2008-07 vyplývá, že stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že přístroj nedržel a ani netelefonoval a že policisté zapomněli do oznámení napsat, že u něj provedli kontrolu stavu vozidla.

Podle obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 28. 1. 2009, č. j. 13/21240/361-476/08/5, stěžovatel vypověděl, že tvrzení policie v postoupeném spisovém materiálu o přestupku ze dne 13. 11. 2008, že „na místě byl řidič seznámen s přestupkem, z jehož spáchání je podezřelý a s tímto nejdříve souhlasil“ je vymyšlené. V oznámení o přestupku ze dne 4. 11. 2008 se stěžovatel vyjádřil na druhé straně tohoto oznámení k tomu, jaký vlastně byl podle jeho verze postup policie. Uvedl, že nejprve byla provedena kompletní silniční kontrola včetně kontroly vozidla a jeho stavu, lékárničky, vesty a žárovek, poté byl stěžovatel zkontrolován dechovou zkouškou a následně byl náhle obviněn, že při jízdě telefonoval. Na to odpověděl, že s tím nesouhlasí. Stěžovatel se podle svého tvrzení tohoto přestupku nikdy nedopustil, je si vědom, že telefonování ve vozidle je zakázáno a používá handsfree sadu. Stěžovatel dále vypověděl, že policisty během kontroly, když jej donutili, abych demontoval ze spodní části vozidla rezervu, varoval, že nechá přezkoumat, zda nedošlo ze strany veřejného činitele k šikaně občana. Proto si podle jeho názoru na základě toho vymysleli tezi s telefonem. Nstržm. O. H. do protokolu dne 26. 3. 2008 uvedl, že viděli, jak stěžovatel v levé ruce u ucha drží telefon. Rovněž nstržm. T. H. do protokolu téhož dne vypověděl, že stěžovatel držel u levého ucha v levé ruce mobilní telefon, který byl stříbrný s modrou šňůrkou. Jak kolem hlídky projížděl, tak škubl rukou dolů, policisté se za ním služebním vozidlem rozjeli a zastavili ho. V té době měl stěžovatel telefon vedle sebe na palubní desce.

Podle § 22 odst. 9 přestupkového zákona se pokuta od 1500 Kč do 2500 Kč uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. l).

Podle § 123a a přílohy zákona o silničním provozu se bodovým hodnocením zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků, jednání, které má znaky přestupku podle jiného právního předpisu, nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k tomuto zákonu.

Příloha k zákonu o silničním provozu obsahuje přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání. Za držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla stanoví 3 body.

Při dosažení zákonem stanovené hranice těchto bodů na řidiče dopadá automaticky sankce v podobě pozbytí řidičského oprávnění, což má za následek po stanovenou dobu, nejméně jednoho roku, řídit motorové vozidlo. Znemožnění řídit motorové vozidlo je nutno považovat za velmi citelný zásah do svobody jednotlivce činit vše, co nezasahuje nepřípustným způsobem do práv nebo oprávněných zájmů jiných, tedy i řídit motorové vozidlo. Takový zásah musí být opřen pouze o závažné důvody a v procesní rovině je k němu možno přikročit pouze na základě zákonem stanoveného postupu. Tímto zákonem stanoveným postupem jsou pravidla přestupkového práva hmotného i procesního založená, stejně jako pravidla trestního práva, na některých základních zásadách, zejména na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu za zaviněné jednání (nikoli jen za způsobení škodlivého následku) a požadavku patřičného důkazního standardu, tedy že postih je možný pouze v případě, že bylo prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, www.nssoud.cz). V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny spácháním přestupku v úvahu (in dubio pro reo). Jak již vícekrát zdůraznil Nejvyšší správní soud „v přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní (…).“ (viz rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz.)

K procesnímu postupu zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou i v přestupkovém řízení použitelná příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Podle § 3 správního řádu nevyplývá – li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Podle § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. K provedení důkazů lze podle § 51 odst. 1 správního řádu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.

Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci a nelze jej považovat za důkazní prostředek. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala, nikoli tento záznam (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).

V dané věci proti sobě stály dvě verze skutkového stavu. Podle verze založené na výpovědích policistů držel stěžovatel při řízení vozidla v levé ruce mobilní telefon. Podle verze založené na tvrzení stěžovatele žádný telefon v ruce nedržel. Případná přestupkověprávní relevance těchto verzí závisí na vyhodnocení obsahu a věrohodnosti dostupných důkazů. Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-li možno provedené dostupné důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel skutečně držel v ruce při řízení motorového vozidla mobilní telefon a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku.

Postih stěžovatele za přestupek je opřen o výpovědi policistů. Při posouzení a hodnocení výpovědí policistů vycházely správní orgány i krajský soud mimo jiné z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 1 As 64/2008 – 42, dostupného na www.nssoud.cz, v němž se rovněž jednalo o přestupek spočívající v držení mobilního telefonu řidičem při řízení motorového vozidla. V tomto rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud zejména ze závěru vysloveného již v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, dostupného na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud uvedl, že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Správní orgány při aplikaci této – v obecné rovině přiléhavé – judikatury však pominuly, že uvedený závěr je založen na klíčovém výchozím předpokladu, že o důvěryhodnosti výpovědi policisty není zpravidla důvodu pochybovat tehdy, není-li z žádných okolností patrné, že by měl na tom, jak bude věc, ke které vypovídá, vyřízena, jakýkoli zájem. Citovaná judikatura totiž vychází z úvahy, že je přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve své věci nestranná a je u ní pochopitelné, bude-li tvrdit pouze takové skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu. Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že policisté, kteří byli slyšeni jako svědci, neměli v tehdejší konkrétní situaci žádný zájem na způsobu vyřízení věci, a proto je na ně nutno za daných okolností nahlížet jako na svědky důvěryhodné.

V dané věci však není tento výchozí předpoklad splněn. Pomineme-li speciální důvody pochyb o nestrannosti jako např. rodinněprávní, kamarádský či jiný užší vztah policisty k účastníkům soudního či správního řízení nebo jiným osobám majícím zájem na jeho výsledku (tyto nevyšly najevo a nejsou ani tvrzeny), lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení. To např. znamená, že pochybnost o nestrannosti policisty jako svědka může vzniknout tehdy, je-li policista hodnocen, a to přímo nebo nepřímo, skrytě či oficiálně, podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. Je-li tedy chválen či odměňován v případě, že se mu daří zjistit a odhalit vysoký či nadprůměrný počet přestupků, anebo je naopak kritizován či penalizován, nedaří-li se mu to. To pak je důvod ke zkoumání věrohodnosti, pravdivosti a přesvědčivosti jeho svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud v žádném případě nemá za to, že uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně vedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. Pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání a v jiných případech mohou vyvolat v policistovi subjektivní přesvědčení, že určité skutečnosti viděl, ač se nestaly, anebo naopak neviděl, ač se staly.

V dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by u policistů, kteří byli vyslechnuti jako svědci, existovala taková motivace. Ze svědeckých výpovědí, zejména v těch částech, v nichž se shodují s tvrzeními stěžovatele, však vyplývá významná pochybnost, zda je lze považovat za nezaujaté svědky. Při kontrole stěžovatele v souvislosti s údajným telefonováním za jízdy totiž oba policisté projevili velmi neobvyklou horlivost a důkladnost, aniž by pro to vzhledem k okolnostem vyvstaly jakékoli zvláštní důvody. Stěžovatel i oba policisté shodně uvádějí, že stěžovatel byl podroben nejen kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, ale byl kontrolován technický stav vozidla a povinná výbava. Podle tvrzení stěžovatele, které svědci nepopřeli, a naopak nstržm. H. v podstatě potvrdil, byl kontrolován výstražný trojúhelník, klíč na kola, lékárnička, reflexní vesta, žárovky, ale i shoda pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stav dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla. Z obsahu správního spisu přitom není patrné, že při kontrole vyvstal důvod k podezření, že by některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňovaly předepsané náležitosti. Kontrolu provedenou policisty tedy nutno považovat za namátkovou, neopřenou o konkrétní podezření z porušení předpisů a přitom nanejvýš rozsáhlou a důkladnou. Zejména kontrolu rezervy spojenou s nutností ji odmontovat lze vzhledem k absenci podezření, že s rezervou není něco v pořádku, považovat za šikanu stěžovatele.

Stěžovatel a policisté se na druhé straně neshodují v tom, co kontrole předcházelo. Stěžovatel tvrdí, že kontrolou začal celý postup policistů vůči němu, který byl – vzhledem k tomu, že měl všechny předepsané doklady, nebyl pod vlivem alkoholu a žádné závady na vozidle či jeho povinné výbavě nebyly zjištěny – završen smyšleným obviněním, že měl za jízdy telefonovat. Policisté naproti tomu uvádějí, že stěžovatele spatřili, jak při jízdě telefonuje, a proto jej zastavili. Důkladné kontrole jej podrobili až poté, co po údajném dohadování, aby jeho přestupek řešili domluvou, odmítl věc projednat v blokovém řízení a požadoval projednání přestupku ve správním řízení. Obě verze jsou nepochybně možné. I kdyby byla pravdivá verze policistů, tedy bylo-li by důvodem nezvykle důkladné kontroly to, že stěžovatel odmítl „přijmout“ řešení přestupku v přestupkovém řízení, samotný fakt, že takto policisté postupovali, a tedy ve své podstatě použili důkladnou kontrolu jako jakýsi nátlakový prostředek vůči stěžovateli, vyvolává zásadní pochyby o jejich nestrannosti a nezaujatosti, a tedy i pochyby o objektivitě a věrohodnosti jejich svědecké výpovědi. Otázkou je, jaká mohla být motivace policistů k takto razantnímu jednání vůči stěžovateli. Přijmeme-li za pravdivou výpověď policistů, že měli za to, že stěžovatel se dopustil přestupku spočívajícího v telefonování za jízdy, avšak poté, co se neúspěšně snažil se s policisty „domluvit“, odmítl věc projednat v blokovém řízení, lze se domnívat, že jedinými možnými motivacemi policistů k následné neobvykle důkladné kontrole stěžovatele a jeho vozidla mohla být jakási „pomsta“ nebo snaha u něho přece jen objevit jednoduše prokazatelné porušení zákona, když postih za telefonování za jízdy se mohl policistům jevit jako důkazně nejistý, neboť vzhledem k tomu, že nepořídili fotodokumentaci či videozáznam stěžovatelova jednání, byl důkazně opřen jen o jejich svědecké výpovědi. Nelze vyloučit, že kontrola byla motivována oběma výše uvedenými důvody současně.

Není úkolem Nejvyššího správního soudu, zaměřeného primárně na přezkum právních vad rozhodnutí krajských soudů (čítaje v to i vad spočívajících v nezákonném aprobování nesprávně nebo nedostatečně zjištěného skutkového stavu správním orgánem), aby se uvedenými podezřeními v důkazní rovině zabýval a aby zkoumal, z jakých důvodů policisté postupovali proti stěžovateli výše uvedeným způsobem, jak vyplývá z jejich výpovědí, a nakolik jejich aktivita svědčí o jejich zaujatosti vůči stěžovali či o tom, že měli motivaci, aby byl pokud možno shledán vinným ze spáchání přestupku. Bude na krajském soudu, a zejména na krajském úřadu, aby se uvedenými otázkami zabýval a věrohodnost svědeckých výpovědí policistů podrobil důkladnému zkoumání.

Co se týče dalších skutkových nejasností, na které poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, a které namítal i v žalobě, lze mu dát z pravdu, že se jimi krajský úřad vůbec nezabýval a že krajský soud tento postup aproboval, aniž by se s argumentací stěžovatele vypořádal. Vina stěžovatele může být za daných okolností prokázána pouze tak, že se správní orgán bude moci spolehnout na to, že alespoň jeden z policistů skutečně v rozhodný okamžik viděl, že stěžovatel drží cosi u svého ucha (podle výpovědi policistů levého) a že to, co drží, je mobilní telefon. Nutným předpokladem dosažení takového důkazního standardu je, aby některý policistů něco takového vůbec vidět mohl. To předpokládá, že oba policisté, či alespoň jeden z nich, byli ve svém vozidle v takovém postavení k vozidlu stěžovatele, že vzhledem k rozměrům obou vozidel, jejich vzájemné vzdálenosti a postavení jejich neprůhledných či špatně průhledných částí (sloupků mezi okny každého z vozidel, údajných neprůhledných skel za kabinou vozidla stěžovatele apod.) telefonujícího stěžovatele mohli vidět, a to natolik detailně, že si byli jisti, že to, co drží v levé ruce, je opravdu mobilní telefon. Nic takového však ve správním řízení zjišťováno nebylo a správní orgány se v tomto ohledu spokojily jen s výpovědí nstržm. H., že okna vozidla stěžovatele byla čirá. Nebylo např. vůbec v řízení zjištěno, v jaké konkrétní vzájemné pozici se vozidla policistů a stěžovatele nacházela v okamžiku, kdy měl stěžovatel telefonovat, co dělala (zda stála, jela, otáčela se apod.) a zda telefonování mohl vůbec vidět (či je pravděpodobné, aby viděl) i ten z policistů, který řídil policejní vozidlo. Skutečnost, že nstržm. H. konkrétně popsal stěžovatelův mobilní telefon, svědčí ve prospěch toho, že se skutek stal, jak popisují policisté, jen zdánlivě. Oba policisté totiž shodně uvádějí, že mobilní telefon viděli při kontrole stěžovatele na palubní desce. Takto mohli vidět jak jeho barvu, tak případnou šňůrku, kterou byl opatřen. Tím, zda takové detaily telefonu mohli vidět i při tvrzeném telefonování za jízdy se však správní orgány vůbec nezabývaly.

V rozsudku ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 42, dostupném na www.nssoud.cz, navíc Nejvyšší správní soud vycházel z poněkud jiné skutkové situace než v dané věci stěžovatele. Protože výpovědi obviněné z přestupku vykazovaly rozpory, které nedokázala spolehlivě vysvětlit, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „(z) odůvodnění rozsudku krajského soudu neplyne, že by stěžovatelčina výpověď byla označena za nevěrohodnou pouze pro její postavení osoby obviněné z přestupku. Soud naopak posoudil její jednotlivé výpovědi a srovnal je s výpověďmi svědků - zasahujících policistů. Jestliže stěžovatelka v oznámení o přestupku své stanovisko k věci vůbec neuvedla a oznámení odmítla podepsat (č. l. 3 - 4 správního spisu), v odporu proti příkazu o uložení pokuty za přestupek ze dne 23. 11. 2006 tvrdila, že po ní oba policisté požadovali předložení telefonu, což ona odmítla (č. l. 9 správního spisu), a u ústního jednání dne 9. 1. 2007 tvrdila, že u sebe žádný telefonní přístroj neměla, a proto jej odmítla předložit (č. l. 17 správního spisu), nelze krajskému soudu vytýkat, že její výpovědi považoval za nevěrohodné. Ani sama stěžovatelka přitom v kasační stížnosti existenci uvedených rozporů ve svých výpovědích nezpochybnila a nenabídla soudu jejich případné hodnověrné vysvětlení.“ Také z rozsudku ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007 - 114, dostupného na www.nssoud.cz vyplynulo, že obviněný z přestupku, jež nerespektoval přenosné dopravní značení zákazu vjezdu všech vozidel, mimo jiné namítal, že přenosná dopravní značka nebyla umístěna v souladu s povolením příslušných orgánů a nenamítal nic konkrétního, co by mohlo správnost údajů poskytnutých policisty zpochybnit. V dané věci však stěžovatel konzistentně od počátku tvrdil, že svůj mobilní telefon při řízení nedržel a nikdy nepřipustil, že by tomu bylo jinak. Pouze z úředního záznamu sepsaného policisty a z jejich výpovědí plyne, že stěžovatel měl zpočátku tvrdit, že netelefonoval, nýbrž si v telefonu jen četl SMS. Nejvyšší správní soud poukazuje v této souvislosti na to, že pouze to, že byl stěžovatel obviněn z přestupku, mu nelze při hodnocení jeho výpovědi klást k tíži, s ohledem na zásadu presumpce neviny, což ostatně zdůraznil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 45. Stěžovatel také nebyl povinen uvádět vše ve svůj prospěch, konkrétně to, že údajně telefonuje pouze s Hands Free, jak uvedl poprvé ve vyjádření k obvinění z přestupku dne 28. 1. 2009, hned od počátku (srov. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod např. ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, č. 13/2008 Sb. ÚS). Navíc otázka případného použití Hands Free vůbec ve správním řízení nevyvstala, neboť stěžovatel po celou jeho dobu setrvale tvrdil, že v okamžiku, kdy měl telefonovat, vůbec netelefonoval. Hands Free zmínil až ve vyjádření k obvinění z přestupku, avšak opět jen v souvislosti se svým setrvalým tvrzením, že v rozhodném okamžiku vůbec netelefonoval. Uvedl, že tak nečinil, a tedy ani s Hands Free, kterou používá.

Skutkový a právní závěr, že stěžovatel spáchal přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích, tedy skutková podstata, z níž krajský úřad v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Správní orgány v rozporu se skutkovými zjištěními vzaly jednu variantu průběhu skutkového děje za prokázanou pouze tím, že o ní vypovídali policisté, které považovaly a priori za věrohodné svědky, aniž by se důkladně zabývaly konkrétními důvody pro pochyby o nezaujatosti jejich výpovědí, jež byly patrné z jejich výpovědí (nezvykle důkladná kontrola vozidla stěžovatele, přičemž není zřejmé, že by pro ni za daných okolností existoval zvláštní důvod). Druhou možnou a logickou variantu skutkového děje, že stěžovatel při řízení vozidla v rozhodné době vůbec netelefonoval, pak vzaly za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil obviněný. Krajský soud pak pochybil, pokud takový postup akceptoval.

Stejně tak krajský soud pochybil, nevypořádal-li se se žalobní námitkou týkající se toho, z jakého úhlu policisté stěžovatele vlastně sledovali a zda vůbec mohli do jeho kabiny vidět. Nejvyšší správní soud setrvale zastává názor, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“ (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Obdobný závěr plyne také např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz), z jehož závěrů lze dovodit, že opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud sice svědeckými výpověďmi policistů zabýval, ovšem pouze ve světle žalobní námitky zpochybňující jejich důvěryhodnost obecně. Dále zdůraznil, že jeden z policistů dokonce mobil, který měl stěžovatel držet, popsal jako stříbrné barvy s modrou šňůrkou. Přitom takové sdělení samo o sobě nemá zásadní důkazní hodnotu. Tyto úvahy krajského soudu však nejsou dostatečným vypořádáním se se žalobní námitkou, zda, z jakého úhlu a jak vůbec, vzhledem k přepážce, mohli policisté do stěžovatelova vozidla vidět. Rozsudek krajského soudu je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle ust. § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.



V Brně dne 17. června 2011


JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu