Výsledky vyšetrenia na tzv. detektore lži nie je možné použiť ako dôkaz v trestnom konaní

1. Roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR

I. Za zá­kon­ný spô­sob zís­ka­nia dô­ka­zu v zmys­le § 89 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku tre­ba po­va­žo­vať jed­nak spl­ne­nie for­mál­nych, t.j. pro­ces­ných pod­mie­nok vy­ža­do­va­ných Tres­tným po­riad­kom na vy­ko­na­nie kon­krét­ne­ho dô­ka­zu a jed­nak spl­ne­nie ob­sa­ho­vých (ma­te­riál­nych) pod­mie­nok, t.j. aby úkon - pou­ži­tý dô­kaz­ný pros­trie­dok na vy­ko­na­nie dô­ka­zu - bol za­me­ra­ný na zis­te­nie tých sku­toč­nos­tí, na kto­ré za­me­ra­ný a pou­ži­tý mô­že byť.

 II. Vý­sled­ky vy­šet­re­nia ob­vi­ne­né­ho na po­lyg­ra­fe, tzv. de­tek­to­re lži, ne­mož­no v tres­tnom ko­na­ní pou­žiť ako dô­kaz, pre­to­že pod­sta­tou ta­ké­ho­to vy­šet­re­nia je vý­sluch ob­vi­ne­né­ho ku sku­toč­nos­tiam, kto­ré sa tý­ka­jú tres­tné­ho či­nu. V tres­tnom ko­na­ní však mož­no pou­žiť len tie poz­nat­ky, kto­ré ob­vi­ne­ný pos­ky­tol v sú­la­de s us­ta­no­ve­ním § 91 a nasl. Tres­tné­ho po­riad­ku, čo v prí­pa­de je­ho vy­šet­re­nia (vý­slu­chu) na de­tek­to­re lži nie je spl­ne­né.

 

   (Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du Slo­ven­skej re­pub­li­ky z 30. jú­la 2002, sp.zn. 6 Tz 13/02)

 Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky pod­ľa § 268 ods. 1 Tres­tné­ho po­riad­ku za­mie­tol sťaž­nosť pre po­ru­še­nie zá­ko­na, kto­rú ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky po­dal pro­ti uz­ne­se­niu Kraj­ské­ho sú­du v Ži­li­ne zo 6. feb­ruára 2002, sp.zn. 2 To 46/02.

 

            Z od­ôvod­ne­nia:

 Uz­ne­se­ním Kraj­ské­ho sú­du v Ži­li­ne zo 6. feb­ruára 2002, sp.zn. 2 To 46/02, bo­lo pod­ľa § 256 Tres­tné­ho po­riad­ku za­miet­nu­té od­vo­la­nie ok­res­né­ho pro­ku­rá­to­ra v Ži­li­ne pro­ti roz­sud­ku Ok­res­né­ho sú­du Ži­li­na zo 6. de­cem­bra 2001, sp.zn. 3 T 475/01, kto­rým bol ob­vi­ne­ný J.M. pod­ľa § 226 písm. a) Tres­tné­ho po­riad­ku os­lo­bo­de­ný spod ob­ža­lo­by pre trest­ný čin ub­lí­že­nia na zdra­ví pod­ľa § 221 ods. 1, 4 Tres­tné­ho zá­ko­na, kto­rý mal spá­chať, pod­ľa ob­ža­lo­by pro­ku­rá­to­ra tým, že v pres­ne ne­zis­te­nom ča­se 14.-15. mar­ca 2001 v ro­din­nom do­me v ob­ci Di­vi­na - Lú­ky, ok­res Ži­li­na, hr­dú­se­ním a úde­rom hla­vy o nez­ná­my pred­met spô­so­bil svo­jej mat­ke A.M. za­kr­vá­ca­nie do pod­le­beč­né­ho pries­to­ru, na nás­led­ky kto­ré­ho zra­ne­nia A.M. 15. ap­rí­la 2001 oko­lo 16.30 hod. pod­ľah­la.

 Ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky po­dal v zá­kon­nej le­ho­te pod­ľa § 272 Tres­tné­ho po­riad­ku sťaž­nosť pre po­ru­še­nie zá­ko­na pro­ti uz­ne­se­niu Kraj­ské­ho sú­du v Ži­li­ne zo 6. feb­ruára 2002, sp.zn. 2 To 46/02.

 Sťaž­nosť pre po­ru­še­nie zá­ko­na od­ôvod­nil tým, že ako kraj­ský, tak aj pred ním ok­res­ný súd zdô­raz­ni­li, že zra­ne­nie, kto­ré pri­vo­di­lo smrť poš­ko­de­nej moh­lo byť spô­so­be­né aj iný­mi me­cha­niz­ma­mi, než len ko­na­ním ob­vi­ne­né­ho, av­šak neb­ra­li do úva­hy vý­sled­ky psy­cho­fy­zio­lo­gic­ké­ho vy­šet­re­nia (ďa­lej len "vy­šet­re­nie na de­tek­to­re lži ale­bo de­tek­tor lži"), kto­ré vy­zne­li v nep­ros­pech ob­vi­ne­né­ho s tým, že ich sú­čas­ná súd­na prax neuz­ná­va ako dô­kaz.

 Ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky vy­slo­vil v sťaž­nos­ti ná­zor, že dô­kaz vy­šet­re­ním na de­tek­to­re lži je rov­no­cen­ný dô­kaz s kto­rým­koľ­vek iným dô­ka­zom. Je po­rov­na­teľ­ný nap­rík­lad s dô­ka­zom o vy­šet­re­ní DNA, kto­rý sú­dy tiež pô­vod­ne od­mie­ta­li a v sú­čas­nos­ti ho bez vý­hrad ak­cep­tu­jú. Pri­tom vy­šet­re­nie na de­tek­to­re lži mô­že v sta­voch hra­nič­nej dô­kaz­nej si­tuácie po­môcť orien­to­vať sa sú­dom v nej, a tým pris­pieť k ob­jek­ti­vi­te roz­hod­nu­tia. Pod­ľa ná­zo­ru zá­stup­cu ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra, kto­rý pred­nie­sol aj na ve­rej­nom za­sad­nu­tí, ide o ty­pic­ký druh od­bor­né­ho vy­jad­re­nia na úrov­ni bež­ne ak­cep­to­va­ných kri­mi­na­lis­tic­kých exper­tíz. V prí­pa­de po­chyb­nos­tí mal súd vy­po­čuť k zá­ve­rom vy­šet­re­nia je­ho auto­rov - Mgr. K.P., Mgr. K.Š. a PhDr. M.M. Na tom pod­ľa sťa­žo­va­te­ľa ne­me­ní nič ani sku­toč­nosť, že ob­vi­ne­ný má prá­vo brá­niť sa akým­koľ­vek spô­so­bom, kto­rý uz­ná za vhod­ný, vrá­ta­ne uvá­dzania nep­rav­dy. Pre roz­hod­nu­tie mô­že však mať zá­sad­ný vý­znam poz­na­nie, že ob­vi­ne­ný ne­vy­po­ve­dá prav­du.

 Z tých­to dô­vo­dov, pod­ľa ná­zo­ru ge­ne­rál­ne­ho pro­ku­rá­to­ra Slo­ven­skej re­pub­li­ky, ak sú­dy od­miet­li ak­cep­to­vať vy­ko­na­nie dô­ka­zu ob­sa­hom vy­šet­re­nia na de­tek­to­re lži a k je­ho zá­ve­rom ne­vy­po­ču­li ani je­ho auto­rov, roz­hod­li na zá­kla­de neúpl­ne zis­te­né­ho skut­ko­vé­ho sta­vu pred­čas­ne. a pre­to v roz­po­re so zá­ko­nom.

 Ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky pre­to navr­hol, aby Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky pod­ľa § 268 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku vy­slo­vil, že uz­ne­se­ním Kraj­ské­ho sú­du v Ži­li­ne zo 6. feb­ruára 2002, sp.zn. 2 To 46/02, bol po­ru­še­ný zá­kon v us­ta­no­ve­niach § 2 ods. 5, 6, § 256, § 226 písm. a) a § 89 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku v pros­pech ob­vi­ne­né­ho J.M., aby pod­ľa § 269 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku to­to roz­hod­nu­tie, aj roz­hod­nu­tie ok­res­né­ho sú­du zru­šil a zru­šil aj naň ob­sa­ho­vo nad­vä­zu­jú­ce roz­hod­nu­tia, po­kiaľ vzhľa­dom na zme­nu, ku kto­rej doš­lo zru­še­ním, stra­ti­li pod­klad a pod­ľa § 270 ods. 1 Tres­tné­ho po­riad­ku pri­ká­zal Ok­res­né­mu sú­du Ži­li­na, aby vo ve­ci zno­vu ko­nal a roz­ho­dol.

 Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky na pod­kla­de po­da­nej sťaž­nos­ti pre po­ru­še­nie zá­ko­na pod­ľa § 267 ods. 1 Tres­tné­ho po­riad­ku pres­kú­mal správ­nosť vý­ro­ku na­pad­nu­té­ho roz­hod­nu­tia, ako aj ko­na­nie, kto­ré mu pred­chá­dza­lo a zis­til, že zá­kon, v sme­roch vy­tý­ka­ných sťaž­nos­ťou, po­ru­še­ný ne­bol.

 Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky ne­zis­til po­chy­be­nie ok­res­né­ho sú­du pri zis­ťo­va­ní skut­ko­vé­ho sta­vu. Ok­res­ný súd správ­ne pou­ká­zal na dos­tup­né a pre ná­le­ži­té roz­hod­nu­tie pot­reb­né dô­ka­zy, kto­ré bo­li vy­ko­na­né a vy­hod­no­te­né v sú­la­de so zá­ko­nom. Ok­res­ný súd pos­tu­po­val správ­ne, keď kon­šta­to­val, že ne­zis­til ta­ký skut­ko­vý stav, kto­rý by sved­čil jed­noz­nač­ne a ne­po­chyb­ne o vi­ne ob­vi­ne­né­ho J.M. Kraj­ský súd tak­tiež správ­ne a v sú­la­de so zá­ko­nom pres­kú­mal ko­na­nie pr­vos­tup­ňo­vé­ho sú­du a keď­že ne­zis­til po­chy­be­nie, od­vo­la­nie ok­res­né­ho pro­ku­rá­to­ra ako ne­dô­vod­né za­mie­tol opod­stat­ne­ne.

 Obid­va sú­dy správ­ne a v sú­la­de so zá­ko­nom pri­hlia­da­li naj­mä na tvr­de­nia znal­cov z od­bo­ru zdra­vot­níc­tva, kto­rí skú­ma­li prí­či­ny smr­ti poš­ko­de­nej A.M. Znal­ci pri­pus­ti­li, že zra­ne­nie leb­ky a kr­vá­ca­nie do moz­gu, kto­ré bo­lo prí­či­nou smr­ti poš­ko­de­nej, moh­lo byť spô­so­be­né buď opa­ko­va­ným udie­ra­ním hla­vy poš­ko­de­nej inou oso­bou o tvr­dú, plo­chú pod­lož­ku ale­bo pá­dom poš­ko­de­nej za­dnou čas­ťou hla­vy na tvr­dú a rov­nú plo­chu. Vzhľa­dom na to, že neexis­to­val žiad­ny dô­kaz sved­čia­ci o tom, že to bol prá­ve ob­vi­ne­ný J.M., kto­rý by uve­de­né zra­ne­nie poš­ko­de­nej A.M. spô­so­bil pr­vým spô­so­bom uve­de­ným znal­ca­mi, sú­dy roz­hod­li v sú­la­de so zá­ko­nom a ob­vi­ne­né­ho os­lo­bo­di­li spod ob­ža­lo­by.

 Ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky sa v sťaž­nos­ti pre po­ru­še­nie zá­ko­na do­má­hal vy­slo­ve­nia po­ru­še­nia zá­ko­na naj­mä pre­to, že obid­va sú­dy od­miet­li vy­ko­na­nie dô­ka­zu v po­do­be oboz­ná­me­nia od­bor­né­ho vy­jad­re­nia z vy­šet­re­nia na de­tek­to­re lži a ne­vy­po­ču­li ani tých, kto­rí vy­šet­re­nie vy­ko­na­li, a tým pod­ľa je­ho ná­zo­ru roz­hod­li pred­čas­ne na zá­kla­de ne­dos­ta­toč­ne zis­te­né­ho skut­ko­vé­ho sta­vu.

 Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky však ne­zis­til po­chy­be­nie zo stra­ny sú­dov ani z uve­de­né­ho dô­vo­du.

 Pod­ľa § 89 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku za dô­kaz mô­že pos­lú­žiť všet­ko, čo mô­že pris­pieť k ná­le­ži­té­mu ob­jas­ne­niu ve­ci a čo bo­lo zís­ka­né zá­kon­ným spô­so­bom, naj­mä vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho, sved­kov, znal­cov, po­sud­ky a od­bor­né vy­jad­re­nia, re­kog­ní­cia, ohliad­ka, zvu­ko­vý a ob­ra­zo­vý zá­znam, ve­ci a lis­ti­ny dô­le­ži­té pre tres­tné ko­na­nie.

 Zá­kon te­da sta­no­vu­je, že ak má byť nie­čo pou­ži­té ako dô­kaz, mu­sí spĺňať jed­nak pod­mien­ku, že ta­ký dô­kaz pris­pe­je k ná­le­ži­té­mu ob­jas­ne­niu ve­ci, a jed­nak, že dô­kaz mu­sí byť zís­ka­ný zá­kon­ným spô­so­bom. Za zá­kon­ný spô­sob pri­tom tre­ba po­va­žo­vať nie­len spl­ne­nie for­mál­nych pro­ces­ných pod­mie­nok vy­ža­do­va­ných Tres­tným po­riad­kom na vy­ko­na­nie kon­krét­ne­ho dô­ka­zu, ale aj spl­ne­nie ob­sa­ho­vých pod­mie­nok, t.j. aby úkon - pou­ži­tý dô­kaz­ný pros­trie­dok na vy­ko­na­nie dô­ka­zu - bol za­me­ra­ný na zis­te­nie tých sku­toč­nos­tí, na kto­ré za­me­ra­ný a pou­ži­tý byť mô­že.

 Pri psy­cho­fy­zio­lo­gic­kom vy­šet­re­ní na de­tek­to­re lži ide o ove­re­nie prav­dov­rav­nos­ti ob­vi­ne­né­ho. V pre­ro­kú­va­nom prí­pa­de sa vy­šet­re­ním ma­lo ove­riť, či ob­vi­ne­ný kla­mal ale­bo ho­vo­ril prav­du, keď po­pie­ral spá­chanie skut­ku uve­de­né­ho v ob­ža­lo­be, a pre­to mu bo­li po­lo­že­né nas­le­du­jú­ce otáz­ky:

 

            1. Na­pad­li ste fy­zic­ky va­šu mat­ku cez Veľ­ko­noč­né sviat­ky?

 

            2. Na­pad­li ste fy­zic­ky va­šu mat­ku cez Veľ­ko­noč­né sviat­ky vo va­šom do­me?

 

            3. Ud­re­li ste va­šu mat­ku ne­ja­kým spô­so­bom cez Veľ­ko­noč­né sviat­ky?

 

  Z uve­de­ných otá­zok zre­teľ­ne vy­plý­va, že ne­ma­li ani tak viesť k zis­te­niu prav­dov­rav­nos­ti ob­vi­ne­né­ho, ako ku kon­krét­ne­mu ove­re­niu prav­di­vos­ti vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho, kto­rý po­pie­ral spá­chanie skut­ku, pre kto­rý bol tres­tne stí­ha­ný.

 Ta­ký­to dô­kaz­ný pros­trie­dok - ove­ro­va­nie prav­di­vos­ti vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho jed­nak nie je for­mál­ne up­ra­ve­ný v Tres­tnom po­riad­ku a je zrej­me v roz­po­re s us­ta­no­ve­ním § 89 ods. 2, pre­to­že zjav­ne nah­rá­dza vý­sluch ob­vi­ne­né­ho.

 Naj­vyš­ší súd Slo­ven­skej re­pub­li­ky ne­po­pie­ra, že sú prí­pus­tné aj iné dô­kaz­né pros­tried­ky než len tie, kto­ré sú vý­slov­ne up­ra­ve­né v Tres­tnom po­riad­ku, napr. pre­vier­ka vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho ale­bo sved­ka (tá je len ur­či­tou mo­di­fi­ká­ciou ich vý­po­ve­dí a ohliad­ky), av­šak o to viac mu­sia byť pri u tých­to pres­ne ne­po­me­no­va­ných dô­kaz­ných pros­tried­koch dodr­ža­né zá­kon­né pra­vid­lá plat­né pre vy­ko­ná­va­nie ob­dob­ných dô­kaz­ných pros­tried­kov v tres­tnom ko­na­ní, kto­ré sú ob­sa­hom a úče­lom naj­bliž­šie spor­né­mu dô­kaz­né­mu pros­tried­ku. Prá­ve z for­mu­lá­cie otá­zok, kto­ré bo­li ob­vi­ne­né­mu po­lo­že­né, je zrej­mé, že úče­lom ove­ro­va­nia prav­dov­rav­nos­ti ma­lo byť nie­len ove­re­nie je­ho prav­dov­rav­nos­ti všeo­bec­ne, ale aj zis­te­nie je­ho pos­to­ja ku kon­krét­nym sku­toč­nos­tiam. Pre­to bo­lo nut­né skú­mať, či bo­li dodr­ža­né zá­kon­né pra­vid­lá pre vý­sluch ob­vi­ne­né­ho.

  Pod­ľa § 9 1 ods. 1 Tres­tné­ho po­riad­ku vý­sluch ob­vi­ne­né­ho sa vy­ko­ná­va tak, aby pos­ky­tol po­kiaľ mož­no úpl­ný a jas­ný ob­raz o sku­toč­nos­tiach dô­le­ži­tých pre tres­tné ko­na­nie. K vý­po­ve­di ale­bo k priz­na­niu nes­mie byť ob­vi­ne­ný ni­ja­kým spô­so­bom do­nu­co­va­ný a prí vý­slu­chu tre­ba reš­pek­to­vať je­ho osob­nosť. Prav­di­vosť priz­na­nia ob­vi­ne­né­ho or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní ove­ria iný­mi dô­kaz­mi.

 O tom, akú for­mu má mať vý­sluch ob­vi­ne­né­ho a ako pri ňom má vy­šet­ro­va­teľ, resp. iný or­gán čin­ný v tres­tnom ko­na­ní, v tom-kto­rom štá­diu tres­tné­ho ko­na­nia pos­tu­po­vať, pres­ne up­ra­vu­je § 92 až § 95 Tres­tné­ho po­riad­ku.

 Ďal­šie úko­ny, kto­ré do­vo­ľu­je vy­ko­nať Trest­ný po­ria­dok s ob­vi­ne­ným up­ra­vu­jú us­ta­no­ve­nia § 113 až § 117 Tres­tné­ho po­riad­ku. V sú­la­de s prin­cí­pom ana­ló­gie v tres­tnom pro­ce­se sú prí­pus­tné i kom­bi­ná­cie jed­not­li­vých dô­kaz­ných pros­tried­kov - napr. ohliad­ky a vý­po­ve­de - pre­vier­ka vý­po­ve­de ale­bo re­konštruk­cia tres­tné­ho či­nu.

 Trest­ný po­ria­dok však v žiad­nom z tých­to us­ta­no­ve­ní neup­ra­vu­je hod­no­te­nie ale­bo po­su­dzo­va­nie vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho a tú­to čin­nosť po­ne­chá­va do­po­siaľ vý­hrad­ne pre or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní a v ko­neč­nom dôs­led­ku je hod­no­te­nie pri roz­ho­do­va­ní o vi­ne po po­da­ní ob­ža­lo­by po­ne­cha­né na sú­doch. Sú­du v rám­ci to­ho pris­lú­cha hod­no­tiť nie­len ob­sah dô­ka­zu, ale aj je­ho zá­kon­nosť a prí­pus­tnosť.

 Z toh­to dô­vo­du ne­mož­no pou­žiť ako dô­kaz v tres­tnom ko­na­ní vý­sled­ky vy­šet­re­nia na de­tek­to­re lži, pre­to­že ne­má ná­le­ži­tos­ti pred­pok­la­da­né zá­ko­nom. V tres­tnom ko­na­ní mož­no ako dô­kaz pou­žiť len tie poz­nat­ky, kto­ré ob­vi­ne­ný pos­ky­tol v sú­la­de s us­ta­no­ve­ním § 91 a nasl. Tres­tné­ho po­riad­ku, čo v prí­pa­de vy­šet­re­nia na tzv. de­tek­to­re lži spl­ne­né nie je.

 Po­kiaľ ge­ne­rál­ny pro­ku­rá­tor Slo­ven­skej re­pub­li­ky v sťaž­nos­ti pre po­ru­še­nie zá­ko­na pou­ka­zo­val na to, že nič neb­rá­ni vý­sle­dok ta­ké­ho­to vy­šet­re­nia spra­co­va­ný v po­do­be od­bor­né­ho vy­jad­re­nia, pou­žiť ako dô­kaz v tres­tnom ko­na­ní a uvá­dzal po­dob­nosť s vy­šet­re­ním DNA, k to­mu je nut­né uviesť nas­le­du­jú­ce:

 Od­bor­né vy­jad­re­nie na roz­diel od zna­lec­ké­ho po­sud­ku je dô­kaz­ným pros­tried­kom, kto­rý mô­že pos­lú­žiť na ob­jas­ne­nie sku­toč­nos­tí v jed­no­du­chých prí­pa­doch (§ 105 ods. 1, ve­ta dru­há Tres­tné­ho po­riad­ku).

 Pod­ľa § 105 ods. 1, ve­ta pr­vá Tres­tné­ho po­riad­ku, ak sú na ob­jas­ne­nie sku­toč­nos­ti dô­le­ži­tej pre tres­tné ko­na­nie pot­reb­né od­bor­né zna­los­ti, roz­hod­ne or­gán čin­ný v tres­tnom ko­na­ní a v ko­na­ní pred sú­dom sud­ca ale­bo pred­se­da se­ná­tu o prib­ra­tí znal­ca ok­rem prí­pa­du, ak ide o skú­ma­nie du­šev­né­ho sta­vu oso­by ob­vi­ne­nej z tres­tné­ho či­nu; v ta­kom prí­pa­de je vždy pot­reb­ný pí­som­ný prí­kaz sú­du.

 Zna­lec­ký po­su­dok, aj keď sa ním má ob­jas­niť dô­le­ži­tá sku­toč­nosť pre tres­tné ko­na­nie, ne­mô­že nah­ra­diť vý­po­veď ob­vi­ne­né­ho v tres­tnom ko­na­ní. Z tých­to dô­vo­dov, ani na vý­po­veď ob­vi­ne­né­ho pred znal­com, v kto­rej sa priz­nal k spá­chaniu tres­tné­ho či­nu, nap­rík­lad pri vy­šet­re­ní je­ho du­šev­né­ho sta­vu, ho­ci inak je­ho spá­chanie pri vý­slu­chu pred vy­šet­ro­va­te­ľom, pro­ku­rá­to­rom ale­bo sud­com, za dodr­ža­nia pod­mie­nok zá­ko­na, po­pie­ral, ne­mož­no pri­hlia­dať ako na dô­kaz (vý­po­veď) vy­ko­na­ný zá­kon­ným spô­so­bom.

 Pri vy­šet­re­ní DNA ide o ne­pria­my dô­kaz slú­žia­ci na po­sú­de­nie, či vec (sto­pa za­ne­cha­ná na mies­te či­nu) - naj­čas­tej­šie krv ale­bo iný vý­lu­čok, či časť ľud­ské­ho te­la, vy­ka­zu­je to­tož­né ale­bo tak­mer to­tož­né zna­ky DNA, ako má pá­cha­teľ, resp. iná oso­ba. Vý­sle­dok toh­to vy­šet­re­nia má for­mu zna­lec­ké­ho po­sud­ku, kto­rý po­su­dzu­je ob­jek­tív­ne da­né sku­toč­nos­ti - zho­du, či roz­diel dvoch i via­ce­rých po­rov­ná­va­ných vzo­riek. Na vý­sled­ku ta­ké­ho vy­šet­re­nia ne­mô­že ob­vi­ne­ný nič ov­plyv­niť, pre­to­že vlas­tnos­ti skú­ma­ných vzo­riek sú raz nav­ždy da­né a ne­men­né.

  Inak to­mu je pri skú­ma­ní du­šev­né­ho sta­vu, kto­rý po­dlie­ha zme­ne v pro­ce­se vý­vo­ja ľud­ské­ho je­din­ca a úpl­ne inak pri skú­ma­ní psy­cho­fy­zio­lo­gic­kých pro­ce­sov ľud­ské­ho te­la kon­krét­ne­ho člo­ve­ka, kto­ré sa me­nia v prie­be­hu je­di­né­ho dňa nie­koľ­kok­rát pod vply­vom vnú­tor­ných i von­kaj­ších vply­vov na je­ho psy­chic­kú aj fy­zic­kú zlož­ku.

 Za pred­pok­la­du, že od­bor­ným vy­jad­re­ním sa má ob­jas­niť len sku­toč­nosť v jed­no­du­chých prí­pa­doch, ne­mož­no sa ním vy­jad­ro­vať k tak zlo­ži­tým pro­ce­som ako je prie­beh psy­cho­fy­zio­lo­gic­kých pro­ce­sov u kon­krét­ne­ho ob­vi­ne­né­ho a už vô­bec nie je prí­pus­tné nah­rá­dzať ním vý­sluch ob­vi­ne­né­ho, resp. iný úkon tres­tné­ho ko­na­nia, kto­rý s ob­vi­ne­ným mož­no vy­ko­nať len pod­ľa zá­ko­na, pre­to­že len zá­kon sta­no­vu­je pres­ne vy­me­dze­nú for­mu, kto ho má vy­ko­nať, za akých pod­mie­nok, po akom pou­če­ní, akou for­mou a rám­co­vo aj, aký má mať ob­sah. Ani v prí­pa­de ak sa vy­šet­re­nie na de­tek­to­re lži us­ku­toč­ní po pred­chá­dza­jú­com súh­la­se ob­vi­ne­né­ho, ta­ký­to súh­las sám ose­be nie je priz­na­ním k spá­chaniu tres­tnej čin­nos­ti a ne­mô­že ho ni­ja­ko nah­rá­dzať.

 Vy­šet­re­ním na de­tek­to­re lži je mož­né sa­moz­rej­me ove­riť prav­dov­rav­nosť ob­vi­ne­né­ho, ak s tým vy­slo­ví súh­las. Otáz­ky na ove­re­nie prav­dov­rav­nos­ti vý­po­ve­de ob­vi­ne­né­ho (nie však po­doz­ri­vé­ho), by však ne­ma­li v žiad­nom prí­pa­de (as­poň sú­čas­ná práv­na úp­ra­va to ne­do­vo­ľu­je) úz­ko sú­vi­sieť s ko­na­ním, v kto­rom sa vi­dí trest­ný čin, a už vô­bec by ne­ma­li byť su­ges­tív­ne ale­bo kap­cióz­ne.

Vý­sled­ky vy­šet­re­nia na de­tek­to­re lži je z tých­to dô­vo­dov mož­né po­va­žo­vať len za kri­mi­na­lis­tic­ko-tech­nic­ký pros­trie­dok, kto­rý mô­že slú­žiť na za­me­ra­nie vy­šet­ro­va­nia za úče­lom vy­hľa­da­nia, zis­te­nia a vy­ko­na­nia dô­ka­zov pod­ľa § 89 ods. 2 Tres­tné­ho po­riad­ku.

2. Roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR

Vý­sled­ky vy­šetření na tzv. de­tek­to­ru lži nemůže soud pou­žít ja­ko důkaz při roz­ho­do­vá­ní tres­tní věci.

 

            Z od­ůvodnění.

 Kraj­ský pro­ku­rá­tor v Brně po­dal dne 7.1.1992 u kraj­ské­ho sou­du v Brně ob­ža­lo­bu na J.R. pro sku­tek, kte­rým se měl do­pus­tit tres­tné­ho či­nu vraž­dy pod­le § 219 od­st. 1,2 písm.e), f) tr. zák., a to ja­ko zvlášť ne­bez­peč­ný re­ci­div­ista pod­le § 41 od­st. 1 tr. zák., pro dal­ší sku­tek, jímž se měl do­pus­tit tres­tných činů krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1,3,4 písm.b), c) tr. zák. a poš­ko­zo­vá­ní ci­zí věci pod­le § 257 od­st. 1 tr. zák. a ko­nečně pro tře­tí sku­tek, kte­rým se měl do­pus­tit tres­tné­ho či­nu ne­do­vo­le­né­ho oz­bro­jo­vá­ní pod­le § 185 od­st. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nej­zá­važnější tres­tnou čin­nost měl spá­chat pod­le ob­ža­lo­by tak, že dne 17.12.1990 ko­lem 01.00 hod. v Říc­ma­ni­cích, ok­res Br­no-ven­kov, po­té, co byl po vlou­pá­ní do pro­dej­ny Ma­so-uze­ni­ny SD Kon­zum Br­no přis­ti­žen po­li­cej­ní hlíd­kou, ve sna­ze vy­hnout se za­dr­že­ní v úmys­lu usmr­tit vy­střelil z neop­rávněně dr­že­né­ho re­vol­ve­ru z. Grand na des. Z.F., nar. 23.5.1971, kte­rý se v sou­la­du se zá­kon­ným opatřením Fe­de­rál­ní­ho shro­máždění č. 207/1990 Sb. ja­ko vo­ják zá­klad­ní služ­by po­dí­lel na za­bez­pe­čo­vá­ní úkolů při ochraně veřej­né­ho pořád­ku, a způso­bil mu zá­važ­né střel­né po­ranění hrud­ní­ku, na je­hož nás­led­ky poš­ko­ze­ný ko­lem 01.30 ho­din zemřel; to­ho­to jed­ná­ní se ob­ža­lo­va­ný do­pus­til přes­to, že byl roz­sud­kem městské­ho sou­du v Brně sp.zn. 11 T 80/78 ve spo­je­ní s us­ne­se­ním kraj­ské­ho sou­du v Brně sp.zn. 6 To 264/78 uz­nán vin­ným mi­mo ji­né dvěma tres­tný­mi či­ny roz­krá­dá­ní pod­le § 132 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zák., a byl mu ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 roků, kte­rý vy­ko­nal dne 24.7.1989.

 Kraj­ský soud v Brně předběžně pro­jed­nal po­da­nou ob­ža­lo­bu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 11.2.1992 a us­ne­se­ním č.j. 1 T 1/92-955 roz­hodl tak, že pod­le § 188 od­st. 1 písm. e) tr.ř. se věc vra­cí pro­ku­rá­to­ro­vi k do­šetření; pod­le § 192 tr.ř. se ob­ža­lo­va­ný po­ne­chá­vá ve vazbě z důvodů uve­de­ných v § 67 písm. a), b), c) tr.ř. Vý­rok o vrá­ce­ní věci od­ůvod­nil tím, že pod­le je­ho mínění ne­by­la věc do­sud řádně ob­jasněna, a to v čás­ti tý­ka­jí­cí se nej­zá­važnější tres­tné čin­nos­ti ad 1) ža­lob­ní­ho návr­hu, zej­mé­na ne­by­la spo­leh­livě prověřena no­vá ver­ze ob­ha­jo­by ob­ža­lo­va­né­ho, pod­le kte­ré je pa­cha­te­lem předmětné tres­tné čin­nos­ti F.P. Za tím úče­lem po­va­žu­je soud pr­vé­ho stupně za nez­byt­né vy­slech­nout ja­ko svědka J.Š., kte­rý by se měl vy­jádřit k to­mu, zda F.P. v mi­nu­los­ti pořizo­val nák­re­sy spe­ciál­ních prostředků k ote­ví­rá­ní dó­zic­kých zá­mků, případně ta­ko­vé nák­re­sy přímo před­lo­žit, aby moh­ly být po­rov­ná­ny s ob­dob­ný­mi prostřed­ky za­jištěný­mi v rám­ci tres­tní­ho stí­há­ní ob­ža­lo­va­né­ho, resp. zjis­tit auto­ra ta­ko­vých náčrtů, přilo­žit ke spi­su vi­deo­záz­nam za­chy­cu­jí­cí pos­tup pro­vádění tzv. pa­cho­vých zkou­šek, připo­jit osob­ní spis ob­ža­lo­va­né­ho ve­de­ný Sprá­vou SNV v Pra­ze, za­chy­cu­jí­cí průběh vý­ko­nu je­ho před­cho­zích trestů od­ně­tí svo­bo­dy, a zjis­tit, zda neb­yl ká­zeň­sky tres­tán pro přecho­vá­vá­ní spe­ciál­ních prostředků k ote­ví­rá­ní zá­mků, doplněním oh­le­dá­ní ro­din­né­ho dom­ku v Říc­ma­ni­cích za přítom­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho prověřit je­ho tvr­ze­ní o skrý­ši v ga­rá­ži, kde měl mít F.P. uk­ry­tou pis­to­li, ko­nečně žá­dá o připo­je­ní vý­sledků vy­šetření ob­ža­lo­va­né­ho na tzv. de­tek­to­ru lži, kte­ré­mu měl být pod­ro­ben. Tepr­ve po tom­to doplnění do­ka­zo­vá­ní bu­de pod­le ná­zo­ru ob­sa­že­né­ho v na­pa­de­ném us­ne­se­ní mož­no roz­hod­nout o tom, zda po­dat ob­ža­lo­bu na ob­ža­lo­va­né­ho J.R. pro sho­ra zmíně­ný sku­tek.

 Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní po­dal kraj­ský pro­ku­rá­tor v Brně ih­ned po je­ho vy­hlá­še­ní stíž­nost. V je­jím od­ůvodnění zpo­chyb­ňu­je věro­hod­nost po­ten­cio­nál­ní vý­povědi svědka J.Š. s tím, že ten­to svědek byl ob­viněným kon­tak­to­ván z vaz­by prostřed­nic­tvím ne­cen­zu­ro­va­né ko­res­pon­den­ce se zá­měre, vy­tvořit si pod­mín­ky pro up­latnění no­vé ob­ha­jo­by a pro­ta­že­ní tr­vá­ní říze­ní s cí­lem do­sáh­nout tak pro­puštění z vaz­by. Po­kud jde o po­ža­do­va­ný vi­deo­záz­nam, nic neb­rá­ní to­mu, aby byl ke spi­su připo­jen, stejně ja­ko zá­znam vy­šetření na tzv. de­tek­to­ru lži, bu­de-li to soud po­ža­do­vat. Pou­ka­zu­je však přitom na to, že v do­sa­vad­ní soud­ní praxi neb­yl ta­ko­vý zá­znam po­va­žo­ván za důkaz pod­le tres­tní­ho řádu. opatřit tzv. osob­ní spis ob­viněné­ho se do po­dá­ní ob­ža­lo­by ne­po­dařilo, měl by být údajně ulo­žen u Sprá­vy SNV ČR v Pra­ze, kde by si jej soud mohl vy­žá­dat. Pos­led­ní po­ža­da­vek opa­ko­va­né­ho oh­le­dá­ní ga­rá­že přís­lu­še­jí­cí k ro­din­né­mu dom­ku ob­viněné­ho v Říc­ma­ni­cích za je­ho účas­ti, při níž by ozna­čil mís­to, kde pod­le je­ho tvr­ze­ní ukr­yl pis­to­le F.P., po­va­žu­je za nad­by­teč­ný, když ob­vině­ný ja­ko spolu­ma­ji­tel dom­ku zná vel­mi dobře poměry na místě sa­mém a když na­víc exis­ten­ce skrý­še by­la do­da­teč­ným oh­le­dá­ním potvr­ze­na. Navr­ho­val pro­to, aby na­pa­de­né us­ne­se­ní o vrá­ce­ní věci pro­ku­rá­to­ro­vi by­lo pod­le § 149 od­st. 1 písm. b) tr. řádu zru­še­no a věc by­la vrá­ce­na sou­du pr­vé­ho stupně, aby o věci zno­vu jed­nal a roz­hodl.

 Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky v sou­la­du s § 147 od­st. 1, 2 tr.ř. přez­kou­mal us­ne­se­ní v na­pa­de­né čás­ti ( tj. oh­ledně vý­ro­ku o vrá­ce­ní věci pro­ku­rá­to­ro­vi k do­šetření ) včetně říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, a dospěl k zá­věru, že stíž­nost je důvod­ná.

 Pod­le § 188 od­st.1 písm.e) tr.řádu může soud vrá­tit věc pro­ku­rá­to­ro­vi k dořeše­ní, je-li to­ho třeba k od­stranění vad příp­rav­né­ho říze­ní ne­bo k ná­le­ži­té­mu ob­jasnění věci. Důvo­dem vrá­ce­ní te­dy může být buď po­ru­še­ní těch před­pisů up­ra­vu­jí­cích průběh příp­rav­né­ho říze­ní, kte­ré jsou zá­ru­kou správ­nos­ti pro­ve­de­ní příp­rav­né­ho říze­ní, ne­bo sku­teč­nost, že věc ne­by­la ob­jasněna ze všech hle­di­sek, kte­rá soud potřebu­je pro své roz­hod­nu­tí. Pod­le stá­va­jí­cí soud­ní praxe (srov. např. III/64 Sb. rozh.tr.) ne­ní důvo­dem k vrá­ce­ní věci ja­ká­ko­liv me­ze­ra v ob­jasněnos­ti věci, zej­mé­na jde-li o ne­dos­tat­ky, kte­ré nej­sou na překáž­ku zá­věru o důvod­nos­ti ob­ža­lo­by, resp. lze je bez prob­lémů od­stra­nit v říze­ní před sou­dem prostřed­ky, kte­rý­mi soud dis­po­nu­je.

 K po­ža­dav­ku kraj­ské­ho sou­du v Brně na opatření vý­sledků vy­šetření ob­ža­lo­va­né­ho na tzv. de­tek­to­ru lži, uve­de­ném v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní o vrá­ce­ní věci pro­ku­rá­to­ro­vi k do­šetření, nej­vyš­ší soud uvedl:

 Vý­sled­ky vy­šetření na tzv. de­tek­to­ru lži nel­ze pou­žít v tres­tním říze­ní ja­ko důkaz. Soud pr­vé­ho stupně si­ce pou­ka­zu­je na us­ta­no­ve­ní § 89 od­st.2 tr.ř., pod­le něhož za důkaz může slou­žit vše, co může přispět k ob­jasnění věci. To­to us­ta­no­ve­ní však nep­la­tí bez vý­hrad, neh­ledě k to­mu, že směšu­je po­jem důkaz a důkaz­ní prostředek. Tres­tní řád to­tiž v někte­rých dal­ších us­ta­no­ve­ních, jež jsou ve vzta­hu k ci­to­va­né­mu us­ta­no­ve­ní us­ta­no­ve­ní­mi spe­ciál­ní­mi, sta­no­ví, že někte­ré úko­ny nel­ze ja­ko důkaz pou­žít (viz § 158 od­st.3, § 211 od­st.2-4 tr.ř.), resp. pro zjištění někte­rých sku­teč­nos­tí připouš­tí jen ur­či­té důkaz­ní prostřed­ky a tu­to pro­ce­du­ru přesně vy­me­zu­je-viz us­ta­no­ve­ní hla­vy pá­té tr.ř. Pod­sta­tou vy­šetření na tzv, de­tek­to­ru lži je vý­slech ob­viněné­ho ke sku­teč­nos­tem, kte­ré se ví­ce či méně tý­ka­jí tres­tné­ho či­nu. V tres­tním říze­ní lze však pou­žít jen ty poz­nat­ky, kte­ré ob­vině­ný pos­kytl v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 91 a násl.tr.řádu, což v případě vy­šetření na tzv. de­tek­to­ru lži splněno ne­ní.

 Pro­ces­ním důsled­kem zá­věru, že vý­sle­dek vy­šetření na tzv. de­tek­to­ru lži nel­ze po­va­žo­vat za důkaz pod­le tres­tní­ho řádu, je okol­nost, že k ta­ko­vé­mu vý­sled­ku vy­šetření nemůže soud přih­lí­žet při svém roz­ho­do­vá­ní. Pro­to po­ža­da­vek kraj­ské­ho sou­du v Brně na připo­je­ní vý­sledků vy­šetření ob­ža­lo­va­né­ho na tzv. de­tek­to­ru lži učině­ný v předběžném pro­jed­ná­ní ob­ža­lo­by ne­ní důvod­ný.

 

Diskusia