Ponuka funkcie poslancovi za hlasovanie ako úplatok

mjr. Ing. Marek TOMAN, vyšetrovateľ analytickej centrály korupcie protikorupčnej jednotky ÚBOK P PZ

                        Ponuka funkcie poslancovi za hlasovanie ako úplatok

Na webovej stránke Najvyššieho súdu ČR bolo zverejnené zaujímavé uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 03.09.2024, sp. zn. 8 Tdo 336/2024 [1], ktorým Najvyšší súd ČR odmietol dovolanie RNDr. Petra NEČASA, bývalého predsedu českej vlády a Mgr. Romana BOČKA, MBA, bývalého námestníka ministerstva poľnohospodárstva ČR, podľa ktorého bolo posúdené ako trestný čin podplácania podľa § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, čomu zodpovedá slovenský ekvivalent trestného činu podplácania podľa § 333 ods. 1, ods. 2 písm. b) Trestného zákona formou spolupáchateľstva podľa § 20 Trestného zákona, konanie spočívajúce v sľubovaní pracovných miest v obchodných spoločnostiach poslancom za to, že nechajú prejsť vládny balíček daňových zákonov, s ktorým nesúhlasili, tým, že sa vzdajú mandátov poslancov a hlasovania sa nezúčastnia (budú hlasovať ich náhradníci).

Podstatou podplácania je výmenný obchod „niečo za niečo“. Na obdobnom základe sú založené aj politické vyjednávania a dohody, kde ponuka funkcie a vyjednávanie o nej je bežnou súčasťou politického života, preto môže byť niekedy obtiažne rozlíšiť, kedy ide o legálne politické vyjednávanie a kedy o ponuku úplatku. Súd v tomto prípade neuznal obhajobnú argumentáciu, že sľubovanie či prideľovanie funkcií v právnických osobách s účasťou štátu je legitímnym spôsobom realizácie výkonnej mocia nie úplatkom. Súd dal za pravdu prokurátorovi, že kľúčom k určeniu hranice, kedy ide o legálne politické dohody a kedy pôjde už o úplatok, sú dobré mravy. Napríklad, ak premiér za zaistenie dostatku hlasov na prijatie zákona ponúkne koaličnému poslancovi funkciu ministra, o úplatok sa nejedná, takáto ponuka je obhájiteľná. Pokiaľ mu však ponúkne vilu v Portugalsku, pôjde o úplatok, lebo takáto ponuka už obhájiteľná nie je. V rozpore s dobrými mravmi voľnej politickej súťaže je ponuka plnenia (úplatok formou sľubu funkcie) za to, že politicky činná osoba učiní politické rozhodnutie či opatrenie, ktoré by bez tohto plnenia neučinila. Takýmto konaním sa narušuje odôvodnené očakávanie voličov, a teda aj verejný záujem na tom, aby sa jednalo o skutočne voľnú súťaž politických strán. Taktiež je bez významu, že pri sľubovaných funkciách nejde o lukratívnejšie, majetkovo lepšie honorované miesta, postavenie či funkciu oproti funkcii poslanca, ktorej sa vzdávali, čím sa vzdali výhodnejšieho platu poslanca.

8 Tdo 336/2024-13418

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 o dovoláních obviněných 1. RNDr. Petra Nečase a 2. Mgr. Romana Bočka, MBA, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 7 To 417/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 65/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných RNDr. Petra Nečase a Mgr. Romana Bočka, MBA, odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 3 T 65/2016, byli obvinění RNDr. Petr Nečas a Mgr. Roman Boček, MBA, (dále též jen „obvinění“ nebo také „dovolatelé“) shledáni vinnými zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný RNDr. Petr Nečas byl odsouzen za tento zločin a sbíhající se dva skutky kvalifikované jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 T 41/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 61 To 169/2023, podle § 332 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 332 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 200 denních sazeb ve výši 5 000 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 T 41/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 61 To 169/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Mgr. Roman Boček, MBA byl odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 332 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 100 denních sazeb ve výši 3 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Mgr. Jany Nečasové.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání RNDr. Petr Nečas a Mgr. Roman Boček, MBA, přičemž oba svá odvolání zaměřili proti všem výrokům, které se jich týkaly. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 7 To 417/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných RNDr. Petra Nečase a Mgr. Romana Bočka, MBA, zamítl jako nedůvodná.

3.Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku dopustili tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od 18. 9. 2012 do 6. 11. 2012 v Praze a v Brně, zejména v prostorách XY na adrese XY, Praha XY, v restauraci XY na adrese XY, Praha XY, v prostorách XY na adrese XY, Praha XY, v prostorách XY na adrese nábř. XY, Praha XY, v sídle obchodní společnosti Č. D., a. s., na adrese XY, Praha XY, v prostorách XY na adrese XY, Praha XY – XY, a to na jiných místech, než na kterých probíhala jednání Poslanecké sněmovny nebo jejích orgánů, v hotelu XY na adrese XY, Brno-XY, v XY na adrese XY, Brno, v areálu XY na adrese XY, Brno,

obviněný RNDr. Petr Nečas, jako předseda vlády České republiky, v součinnosti a ve společném úmyslu s obviněnými Mgr. Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, vrchní ředitelkou Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky, a Mgr. Romanem Bočkem, MBA, do 20. 9. 2012 náměstkem ministra zemědělství a od 20. 9. 2012 členem představenstva obchodní společnosti České dráhy, a. s., slíbit úplatek Bc. Petru Tluchořovi, Ing. Ivanu Fuksovi a Bc. Marku Šnajdrovi,

vedl prostřednictvím obviněných Mgr. Jany Nečasové, dříve Nagyové, a Mgr. Romana Bočka, MBA, před veřejností utajovaná a konspirativní jednání s Bc. Petrem Tluchořem, při těchto jednáních zastupujícím také Ing. Ivana Fuksu a Bc. Marka Šnajdra, do 7. 11. 2012 všichni poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, za případné účasti dalších osob,

kdy na podkladě těchto jednání, která neměla charakter politických dohod, ale jejichž cílem bylo zajištění neoprávněného osobního prospěchu Bc. Petra Tluchoře, Ing. Ivana Fuksy a Bc. Marka Šnajdra, byla do 6. 11. 2012 dosažena dohoda, kdy obviněný RNDr. Petr Nečas prostřednictvím obviněných Mgr. Jany Nečasové, dříve Nagyové, a Mgr. Romana Bočka, MBA, slíbil Bc. Petru Tluchořovi, Bc. Marku Šnajdrovi a Ing. Ivanu Fuksovi, kteří takový slib přijali, neopodstatněné osobní zvýhodnění spočívající v tom, že Bc. Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa sami nebo jimi určené osoby získají členství v orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních orgánech, kdy na získání těchto funkcí neměli právní nárok a bez uvedených jednání a příslibu předsedy vlády by je oni sami nebo jimi určené osoby nemuseli získat,

přičemž výše uvedená jednání byla vedena, výše uvedený slib byl dán a přijat v souvislosti s projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně a téhož dne byl poslancům rozeslán jako tisk 801/0, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry, kdy tato jednání pak vyústila v to, že:

- dne 20. 12. 2012 byl Bc. Marek Šnajdr zvolen členem dozorčí rady obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČO: 60193531, a následně dne 31. 1. 2013 jejím předsedou,

- dne 11. 1. 2013 byl Ing. Ivan Fuksa zvolen členem představenstva obchodní společnosti Český Aeroholding, a. s., IČO: 24821993, dne 11. 1. 2013 místopředsedou představenstva této obchodní společnosti a dne 11. 1. 2013 se v této obchodní společnosti stal vrchním ředitelem pro strategii a rozvoj a

- dne 25. 1. 2013, s účinností od 26. 1. 2013, byl Ing. Libor Antoš jako osoba určená Bc. Petrem Tluchořem zvolen členem dozorčí rady obchodní společnosti České dráhy, a. s., IČO: 70994226, a dne 14. 3. 2013 předsedou dozorčí rady této společnosti, přičemž Bc. Petr Tluchoř nebyl do žádné funkce zvolen či jmenován, neboť se RNDr. Petr Nečas a osoby za něho jednající obávali, že by to vzbudilo negativní ohlas u veřejnosti, hromadných sdělovacích prostředků a případně i politických stran.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že obecné soudy nerozhodovaly ve věci obviněných poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 3 T 65/2016, byli obvinění RNDr. Petr Nečas, Mgr. Roman Boček, MBA, a Mgr. Jana Nečasová podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby pro zde uvedený skutek. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě odvolání zaměřená v neprospěch všech obviněných. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 7 To 41/2021, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Po zrušení a přikázání věci soudu prvního stupně bylo rozhodováno tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5.Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 7 To 417/2023, podali prostřednictvím obhájců obvinění RNDr. Petr Nečas a Mgr. Roman Boček, MBA, dovolání.

6. Obviněný RNDr. Petr Nečas v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. s citací jejich zákonného znění. Namítal, že obžalobu podalo nepříslušné státní zastupitelství, byla porušena rovnost stran v trestním řízení i práva obhajoby, a to zejména navrhovat a nechat provést důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále vytkl neúplnost skutkových zjištění, jejich vnitřní rozpornost, hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., rozpor odůvodnění rozsudku s jeho výrokovou částí, absenci odůvodnění toho, o jaké důkazy se soud při skutkovém závěru opíral a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, ale také nesprávnou právní kvalifikaci skutku, aplikaci nesprávného zákona a nesprávné právní posouzení.

7. První oblastí, proti níž se dovolatel vyhrazoval, byly vady mající vliv na správnost objasnění věci. Měl za to, že ve věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který by byl nezbytný pro vydání věci. Zejména nebylo dokázáno, zda se skutek popsaný ve výrokové části rozsudku stal. Vytkl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zjevné, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč nevyhověly důkazním návrhům a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly otázku viny. Soud prvního stupně sice vytvořil širokou důkazní základnu, ale pro posouzení věci využil jen zlomek provedených důkazů, aniž by odůvodnil, z jakého důvodu se dalšími provedenými důkazy nezabýval. Připomněl, že odmítá veškerá obvinění vystavěná převážně na novinových článcích. Měl za to, že nebyla prokázána příčinná souvislost, ani to, že by došlo k jakémukoliv slibu nebo dohodě o neoprávněné výhodě, že by komukoliv byl poskytnut, nabídnut nebo slíben úplatek. Podle dovolatele se skutek popsaný v obžalobě jednoznačně vůbec nestal. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se s vadami nevypořádal a pouze odkazoval na rozsudek soudu prvního stupně a jeho závěry.

8. Dovolatel zcela odmítl, že by z jeho strany byla uzavírána jakákoliv dohoda, že za vzdání se poslaneckého mandátu dostanou předmětní bývalí poslanci funkci či pracovní zařazení – v tomto ohledu nebyly podle dovolatele nabídnuty žádné důkazy a jednalo se o pouhou spekulaci. Také namítal, že řada státních organizací a společností byla přímo podřízena ministrům za ODS a bylo tedy naprosto nelogické, aby se s jakýmkoli požadavkem obracel na koaličního partnera, čímž podle svého názoru zcela vyvrátil závěry obžaloby. Pravdou není ani to, že by bylo v pravomoci premiéra nabízet bývalým poslancům dané funkce či místa v institucích, kam posléze nastoupili, čímž je vyvrácena objektivní stránka jednání. K tomu také uvedl, že soud prvního stupně zcela mimo důkazní situaci a v rozporu s výrokem o vině spekuloval, že na večerní schůzce dne 5. 11. 2012 byla dojednána rezignace tří poslanců výměnou za jejich uplatnění v obchodních společnostech s majetkovou účastí státu, což zjevně odporuje výroku rozsudku, v němž je uvedeno, že „v přesně nezjištěné době nejméně od 18. září 2012 do 6. listopadu 2012 v Praze a v Brně…“.

9. Dovolatel dále polemizoval s tím, zda lze práce ve státní nebo polostátní firmě považovat za úplatek. Měl za to, že je nepřijatelné označovat výkon práce či případnou odměnu za výkon práce za neoprávněnou výhodu. Za podstatné pokládal i to, že její výše neodpovídá výši odměny, kterou by mohly osoby daných politických zkušeností a kvalifikace získat v soukromém sektoru a která by byla nesporně vyšší. Vytkl, že odvolací soud ve svém usnesení nově uvedl, že se mělo jednat o obsazení určitých funkcí jimi samotnými nebo jimi určenými jim blízkými osobami, když takto nezněla ani obžaloba ani rozsudek soudu prvního stupně. Podle dovolatele není jasné, zda odvolací soud považuje Ing. Libora Antoše za blízkou osobu Bc. Petru Tluchořovi, nicméně pro tento závěr nesvědčí žádný důkaz ani odůvodnění. Podle dovolatele je pak v rozporu s § 334 tr. zákoníku tvrzení odvolacího soudu, že úplatkem může být i výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením. Citované ustanovení výslovně uvádí, že se jedná o majetkové nebo jiné zvýhodnění, přesto odvolací soud nespecifikoval, v čem spatřoval jiné zvýhodnění spočívající v obsazení určité nehonorované funkce. V daném ohledu upozornil na názor Nejvyššího soudu, který v rámci vynětí svědka Bc. Marka Šnajdra z pravomoci orgánů činných v trestním řízení uvedl, že to, že svědek odmítl podpořit tzv. stabilizační balíček, se stalo s ohledem na jeho legitimně projevený nesouhlas stran daňové politiky vlády, který byl do té míry zásadní, že jej vedl k rezignaci na jeho mandát. Podle dovolatele z důkazů vyplývá, že toto rozhodnutí bylo poslanci Bc. Markem Šnajdrem, Ing. Ivanem Fuksou a Bc. Petrem Tluchořem přijato přede dnem 5. 11. 2012.

10. Dále obviněný namítal, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by se jednání měl dopustit on. Konstatoval, že soud prvního stupně poměrně složitě dovozoval společný úmysl se spoluobviněnými, jedná se však o nepodložené domněnky a spekulace. Odkázal na výpověď svědka M. K., který opakovaně uvedl, že jej obviněný ohledně pozic pro Bc. Marka Šnajdra, Ing. Ivana Fuksu a Bc. Petra Tluchoře nekontaktoval a nežádal po něm žádnou součinnost. Bylo jeho rozhodnutím je na pozice pro jejich dobré pracovní kvalifikace obsadit. Výpověď měla potvrdit také to, že nebylo v pravomoci premiéra obsadit dané posty. Obžalobu mají podle dovolatele vyvracet i odposlechy, navíc se jedná o nezákonný důkaz, jak podle dovolatele potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Nadto odvolací soud, aniž by odposlechy provedl, z nich vyvozoval jiné skutkové závěry než soud prvního stupně. Nebyla provedena řada důkazů, jejichž provedení nebylo soudy nižších stupňů dostatečně zdůvodněno. Další řada důkazů pak nebyla zohledněna, což také vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci. V tomto ohledu poukázal na výpověď spoluobviněných, kteří popřeli, že by se skutek stal, jakož i na svou výpověď, dále v obecnosti na listinné důkazy, které měly jejich výpovědi podpořit, na výpovědi svědků T. Ú., M. Š., P. T., B. Š., Z. S., J. F., Ing. Ivana Fuksy, J. P., M. K., J. A., M. M., J. V., Z. Z., M. B., M. N., M. H., K. G., J. K., V. K., M. D., K. S., P. Ž., R. F., L. H., O. J., M. B., P. B., z nichž se podávalo, že svědkům žádné úplatky nabízeny nebyly ani nevěděli o tom, že by byly nabízeny někomu jinému, s obviněnými v dané souvislosti nekomunikovali, ke zvolení Šnajdra, Fuksy a Antoše do funkcí došlo standardně, nikdo na ně netlačil, ke vzdání se mandátů také došlo z vlastní vůle. Zdůraznil také, že tisková konference po zásahu na Úřadu vlády ze dne 14. 6. 2013 byla pro veřejnost šokující a vyvolala obrovská očekávání, že se jednalo o zbytečnou hysterii, která měla dopad na veřejnost.

11. Z provedených důkazů, které soud nesprávně hodnotil, vyplynulo, že jednotlivé výroky skutkové věty nebyly prokázány, naopak bylo prokázáno, že Bc. Marek Šnajdr, Ing. Ivan Fuksa i Bc. Petr Tluchoř se rozhodli rezignovat zcela samostatně, k přijetí zákona nebylo zapotřebí jejich hlasů, což obviněný před rezignací poslanců věděl. Kdykoliv před jejich rezignací obviněný mohl prosadit zpětvzetí návrhu na změnu zákona, neexistovala žádná dohoda ani slib ani neoprávněné zvýhodnění, svědci byli řádně jmenovaní do funkcí, u nichž splňovali kvalifikaci a tuto činnost řádně vykonávali, přičemž neobdrželi žádnou neoprávněnou výhodu. Obvinění neměli žádný vliv na jmenování uvedených osob a jejich jmenování nemělo souvislost s projednáváním vládního návrhu. Neposkytli jim žádnou neoprávněnou výhodu ani jakýkoliv úplatek a před jejich rezignací nebylo zjišťováno, jak by hlasovali náhradní poslanci ve věci daňového balíčku. Soud prvního stupně vycházel ze spekulací a neprokázaných tvrzení. Poukázal na odposlech z 1. 11. 2012, který měl doložit zájem RNDr. Petra Nečase o náhradníky poslanců až den před hlasováním, tedy po schůzce 5. 11. 2012.

12.Další námitky dovolatele se týkaly právního posouzení nabídky úplatku za obsazení funkcí ve společnostech s majetkovou účastí státu. Dovolatel tvrdil, že soud prvé instance ignoroval ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, podle kterého by poslanci, pokud by zastávali tyto funkce, nedostali žádnou odměnu, tím pádem nemohlo jít o úplatek. Funkce ve státních orgánech je neslučitelná s funkcí poslance podle § 5 odst. 3 zákona č. 159/2006 Sb. Odvolací soud se však otázkou neslučitelnosti funkcí a zjevně vadným závěrem soudu prvního stupně vůbec nezabýval a ignoroval rozpor závěru soudu prvního stupně s citovaným ustanovením. Uzavřel, že soud prvního stupně a odvolací soud neprovedly dostatečné dokazování a vycházely z nepřímých důkazů, které netvořily ucelený řetěz. Měl za to, že skutkový stav nebyl prokázán v souladu s výrokem rozsudku, což je v rozporu s konstantní judikaturou.

13.Napadenému rozsudku obviněný též vytkl, že z něj není zřejmé, jak soud posoudil povahu a závažnost jednání obviněného z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který měl být činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za nichž byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a pohnutky. Pokud soud prvního stupně uvedl, že z hlediska definice úplatku zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici, přičemž z ustálené rozhodovací praxe přitom vyplývá, že v oblasti výkonu státní moci nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty, a vycházel přitom z judikatury 70. let, činil tak v rozporu s § 12 tr. zákoníku. Navíc z jím uváděné judikatury (rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. tr.) vyplývá naprostý opak. Pokud odvolací soud uvedl, že úplatkem může být i výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením, pak se jedná o výklad v rozporu s § 334 tr. zákoníku. Napadené usnesení nespecifikuje, v čem je spatřováno jiné zvýhodnění spočívající v obsazení určité nehonorované funkce.

14. Dovolatel zpochybnil i závěr, že obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr, postavený na spekulacích o konspirativní povaze komunikace, je podle něj v rozporu s provedenými důkazy.

15. Měl rovněž za to, že s ohledem na skutečnost, že byl v dané době poslancem, nebyly splněny ani formální a procesní předpoklady pro zahájení jeho trestního stíhání. Současně připomněl, že jeho trestní stíhání bylo vedeno Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě, jehož příslušnost měla být založena na rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 8 NZN 202/12. Jednalo se však o účelově a protiprávně zahájené trestní řízení ve věci L. G., které bylo posléze pravomocně zastaveno a ve vztahu k dalším osobám nebylo ani zahájeno. Toto rozhodnutí se tak týkalo jiné věci s věcí obviněného nikterak nesouvisející. Změna příslušnosti státního zastupitelství pak znamenala, že vyšetřování vedl věcně a místně nepříslušný orgán a že o jeho právech a povinnostech v přípravném řízení nerozhodoval zákonný soudce, neboť své návrhy státní zastupitelství směřovalo k soudu v jeho obvodu, nikoliv soudu, který by byl ve věci správně příslušný. K tomu připomněl nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, podle něhož není na úvaze státního zástupce, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí k podání příslušného návrhu. Ve věci obviněného tak došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), jakož i práva na spravedlivý proces, když obžalobu před soudem zastupoval věcně a místně nepříslušný státní zástupce. Důkazy získané na základě opatření vydaných soudcem, který nebyl zákonným soudcem, tj. získané v rámci domovních prohlídek a ve formě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, tak jsou důkazy nezákonnými a není možné k nim vůbec přihlížet. Povolení a příkazy navíc nesplňují zákonné podmínky, jak potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Všichni státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a všichni státní zástupci vystupující jako dozoroví státní zástupci i státní zástupci vyšetřující na straně obžaloby jsou podjatí, nejsou nestranní a evidentně mají vztah k obviněnému i věci samotné.

16. Ve vztahu k právní kvalifikaci obviněný shrnul, že nebyla naplněna objektivní stránka jednání kvalifikovaného jako trestný čin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tedy nebylo prokázáno, že jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu slíbil úplatek a takový čin spáchal vůči úřední osobě, nebyla dána ani subjektivní stránka takového jednání, a dokonce neexistoval ani motiv pro takové jednání.

17. Obviněný RNDr. Petr Nečas proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně a navazující usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 265k odst. 1. tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

18. Obviněný Mgr. Roman Boček, MBA (dále též jen „obviněný Mgr. Roman Boček“), v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. Podstata argumentace tohoto obviněného spočívá v tom, že napadené rozhodnutí nesprávně hodnotí povahu nabídky práce bývalým poslancům jakožto úplatek ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nabídku práce totiž není možné vykládat s ohledem na všechny skutkové okolnosti jakožto neoprávněnou výhodu, na kterou poslanci neměli nárok. Měl za to, že soudy při svých úvahách přehlédly zásadní okolnosti, a to oblast společenských vztahů, v jaké k nabídce práce došlo. Zdůraznil, že podstata parlamentní demokracie je založená na rivalitě mezi vládnoucí politickou mocí a opozicí. Vedle toho existují i vnitřní boje dokonce i v samotných politických stranách, jejichž projevem je, že každá koalice obsazuje proti opozici co nejvíce míst svými příslušníky tak, aby mohla prosazovat svou politickou vizi. Upřesnil, že výkon vládní moci se neomezuje toliko na obsazení ministerských postů, zastupování České republiky v zahraničí, vytváření a předkládání vládních návrhů zákonů apod. Principem realizace výkonné moci totiž je i přenášení a rozšiřování politického vlivu, odstavení zástupců předešlé vlády od moci a nahrazení je osobami souznícími s politikou vládnoucí kolice. Jedině tak, prostřednictvím svých loajálních členů, se dají prosazovat programové cíle vlády či jen politické cíle jedné z politických stran. Právě tak jednal obviněný RNDr. Petr Nečas jako tehdejší předseda vlády; realizoval státní moc a prosazoval politickou vůli koalice, když s tehdejším ministrem financí v rámci politického boje uvnitř koalice dokázal dohodnout obsazení členů ODS do právnických osob s účastí státu. Zdůraznil, že popsaný projev nemůže být bezbřehý, avšak linii, která rozhoduje o zákonnosti popisovaného přidělení práce, tvoří právní předpisy. Pokud zákon stanoví pravidla, za kterých může být osoba přidělena k výkonu určité práce, jen porušení těchto pravidel by mohlo vést k trestněprávním následkům. Jak ale plyne z napadeného rozhodnutí, v dané věci k ničemu takovému nedošlo. Bývalým poslancům byla přidělena práce zástupcem moci výkonné (ministrem financí) v jím vykonávaném okruhu působnosti. K tomuto přidělení se vázala toliko obecná pravidla výkonu funkce člena statutárního (kontrolního) orgánu. Samotné rozhodnutí o přidělení a následná realizace tohoto rozhodnutí podléhala výhradně volnému uvážení ministra financí jakožto projevu oprávnění vládnout ve smyslu čl. 68 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“). Předkládané argumenty potvrzuje i praxe vlád následujících po roce 2012.

20. Přidělování pracovních pozic v právnických osobách s účastí státu nebylo nikdy kriminalizováno a jde o legitimní způsob realizace moci výkonné. Pokud jde o argument, že na předmětné přidělení práce neexistuje nárok, pak připomněl komentářovou literaturu, podle které se výklad absence nároku jako obhajitelného požadavku na něco či obhajitelné nabídky něčeho nabízí jako důležitý korektiv přepjatosti trestní represe v rámci posuzování úplatkářských trestných činů. Jako zjednodušený příklad z prostředí veřejné správy se uvádí standardní povolební vyjednávání, kdy nabídka obsazení funkce ministra financí výměnou za učinění konkrétních ústupků v programovém prohlášení vlády a s ním spojené zajištění odpovídajícího hlasování v příslušných orgánech sice představuje bezprávnou (neoprávněnou) výhodu nabídnutou v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, ale přesto není úplatkem. Je tomu tak právě z důvodu obhajitelnosti takové nabídky, která vyplývá z ústavního nastavení politického systému, který je ve vztahu ke skládání vlády založen na většinové vůli Poslanecké sněmovny Parlamentu a jehož imanentní součástí je tedy nutnost uzavírání politických kompromisů či dohod, a tedy i směně politických témat a politických funkcí. Další přehlíženou okolností podle dovolatele je, že bývalí poslanci, jmenovitě Ing. Ivan Fuksa a Bc. Marek Šnajdr, si přechodem z politické do podnikatelské sféry výrazným způsobem finančně pohoršili. Zbývajícímu bývalému poslanci Bc. Petru Tluchořovi dokonce ani žádný výkon práce přidělen nebyl, tudíž neobdržel žádné majetkové ani jiné protiplnění.

21. Nesprávně byla podle dovolatele posouzena také povaha vzdání se mandátu. Zdůraznil, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí chybně vyložil definiční znak skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku také v okolnosti týkající se věcí obecného zájmu. Zásadní pro posouzení viny obviněného bylo, zda vzdání se poslaneckého mandátu podle čl. 24 Ústavy je ještě jeho výkonem, a tedy obstaráváním věcí obecného zájmu, nebo již nikoli. Dovolatel považuje rozšiřující výklad tohoto pojmu obsažený v napadeném rozhodnutí za nesprávný. Poznamenal, že odborná literatura za výkon mandátu považuje hlavně účast při rozpravách, aktivní a pasivní volební právo do příslušných orgánů, předkládání návrhů zákonů a hlasování o nich, interpelování členů vlády a získávání písemných materiálů souvisejících s výkonem funkce. Žádná odborná literatura ani judikatura nezahrnuje do výkonu poslaneckého mandátu i jeho vzdání se podle čl. 26 Ústavy, stejně jako tak nečiní v případě jeho zániku nebo vzniku (čl. 25 a 19 Ústavy), neboť do samotného výkonu mandátu nelze zahrnovat jeho ohraničení. Předkládanému argumentu odpovídá i ustálená judikatura, z níž se podává, že za obstarávání věcí obecného zájmu lze považovat rozhodování orgánů státní moci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1057/2008, ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015 a ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). Pokud by skutečně mělo dojít ke spáchání trestného činu podplacení, obviněný by musel slibovat úplatek náhradníkovi, který samotný byl oprávněn svým hlasováním pro, proti, nebo zdržením se hlasování přispět k uplácejícím požadovanému výsledku. Činnost nesouvisející s rozhodováním (hlasováním) a jinou aktivitou člena orgánu moci zákonodárné tak nemůže pod obstarávání věcí obecného zájmu spadat, tedy přinejmenším ne tehdy, pokud není provázeno nekalým úmyslem. Doplnil, že argumenty obsažené v prezentované judikatuře mají podklad ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 26. 1. 1988, sp. zn. Tpjf 28/87. Vzdání se mandátu nemůže být podle jeho přesvědčení obstaráváním věcí obecného zájmu. Odlišení výkonu mandátu poslance a vzdání se mandátu poslance má vliv na nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného i podle § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

22. Dovolatel upozornil, že komentářová literatura dovozuje, že má-li se pachatel dopustit trestného činu vůči úřední osobě, musí být kumulativně naplněných několik znaků. V projednávané věci musí jít o osobu zastávající funkci v Poslanecké sněmovně podle § 334 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale to jen tehdy, pokud je s výkonem takové funkce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí. Pokud osoba tuto pravomoc nepoužije, není dána souvislost s vyžadovaným ustanovením. Jelikož poslanci aktem vzdání se mandátu nevykonávali pravomoc spojenou s funkcí a při obstarávání věcí obecného zájmu, nelze skutek kvalifikovat podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a navíc nemohl směřovat vůči úřední osobě podle § 334 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

23. Dále dovolatel zdůraznil, že absence souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu implikuje i absenci příčinné souvislosti. K tomu nad rámec již uvedeného poznamenal, že odstoupivším poslancům nebyla nabídnuta pracovní příležitost v souvislosti se vzdáním mandátu, ale v souvislosti s tím, že byli významnými odborníky pro dané podnikatelské sektory a v době nabídky místa již nebyli poslanci a byli volnými na pracovním trhu. Nebyly tedy naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Za chybějící považoval dovolatel také úmysl. Poznamenal, že nikdo v předmětné době roku 2012 nepochyboval, že nabídka práce a vyjednávání o ní je běžnou součástí politického života. Zdůraznil, že v rámci četné judikatury, která se věnuje úplatkářským trestným činům, dosud nebyla řešena otázka tzv. trafik. Nebylo proto soudně vymezeno, na základě jakých okolností je možno dovozovat, že pachatel pouze předávající vzkazy o možné nabídce výkonu práce tak činí v úmyslu přímém. Zásadními jsou bezesporu okolnosti týkající se samotné praxe přidělování výkonu práce v rámci politických jednání. Tyto byly a nadále jsou naprosto běžným instrumentem výkonu politické moci a realizací státní moci orgánem moci výkonné (např. umístění J. T. na pozici generálního ředitele Českých aerolinií, a. s., v roce 2003). Nezanedbatelná je podle jeho názoru také ta okolnost, že v celé věci vystupoval toliko v postavení poslíčka, který vyřizoval vzkazy mezi znepřátelenými poslanci a RNDr. Petrem Nečasem. Nijak aktivně ve věci nevystupoval a sám žádné sliby ani návrhy neinicioval, nevytvářel ani nedojednával. Má tedy za to, že za popsaného stavu lze oprávněně pochybovat, zda součástí psychiky obviněného v okamžiku tvrzeného trestněprávního jednání byla nezbytná představa o zákonem chráněném zájmu, vůči němuž měl obviněný vůli jej poškodit nebo ohrozit. Další významnou objektivní skutečností je, že se o rozhodnutí předmětných poslanců vzdát se poslaneckých mandátů dozvěděl až 5. 11. 2012, a na toto rozhodnutí neměl vliv. S ohledem na zmíněné skutkové okolnosti a odkazovanou judikaturu je podle jeho názoru nepopiratelné, že nemohl jednat úmyslně podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale ani podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když nebyl ani srozuměn s tím, že porušuje zákon.

25. V rámci zavinění je podle obviněného třeba odděleně zkoumat otázku případného právního omylu negativního podle § 19 tr. zákoníku, neboť podle jeho přesvědčení protiprávnost činu nemohl rozpoznat bez zřejmých obtíží. Jeho aktivita nevycházela ze zištných úmyslů, ale vyplynula z jeho politického a vnitrostranického postavení a z náhodné skutečnosti, že měl komunikačně blízko jak k tehdy ještě poslancům za ODS (prostřednictvím Bc. Petra Tluchoře), tak k RNDr. Petru Nečasovi (prostřednictvím Mgr. Jany Nečasové). Komunikaci, kterou mezi všemi stranami obstarával, realizoval na podkladě znalostí českého politického života, zkušeností, které nabyl během politické kariéry, a praxe, kterou získal pozorováním ostatních osob pohybujících se v politice. Shrnul, že nevěděl, že může jednat protiprávně, a tohoto omylu se nemohl vyvarovat s ohledem na dřívější a tehdejší politickou praxi. Nejednal tudíž zaviněně.

26. Dovolatel Mgr. Roman Boček navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na napadené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

27.Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného RNDr. Petra Nečase předně konstatoval, že dovolatel nereagoval na většinu argumentace odvolacího soudu a v podstatě pominul, jak se tento vypořádal s jeho námitkami, které v dovolání citací částí svého odvolání opakoval, navíc se dovolatel ani nepokusil přiřadit své jednotlivé výtky konkrétním dovolacím důvodům. Jde-li o opakování jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně založené na tom, že opakovaně brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, že rebelujícím třem poslancům opatřoval nějaké výhody za jejich ochotu nebránit schválení předmětného zákona, nesouhlasil s právním posouzením ani soudy zjištěného skutku, napadal zákonnost provedených odposlechů, nesouhlasil s neprovedením svých důkazních návrhů, skutek považoval za neprokázaný, státní zástupce i soudce působící v přípravném řízení označil za nepříslušné a státní zástupce vystupující na straně obžaloby navíc i za podjaté, pak státní zástupce zdůraznil, že s těmito námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů (body 154.–173. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 23.–29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Státní zástupce se s touto argumentací ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

28.Jde-li o námitky proti skutkovým zjištěním, státní zástupce upozornil, že takové námitky lze uplatnit jen pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na základě tam specifikovaných konkrétních důvodů. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovodil, že Nejvyšší soud není povinen sám prověřovat dokazování provedené nižšími soudy nad rámec dovolací argumentace. Dovolatel se však v žádné části svého dovolání nepokusil vymezit, jaký konkrétní důkaz má být ve zjevném rozporu s jakým konkrétním skutkovým zjištěním, o zjevném rozporu ani nikde nehovořil. Neuvedl ani, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné. K tomu státní zástupce poznamenal, že soudy nižších stupňů nevyhovění návrhům dovolatele věcně adekvátním způsobem odůvodnily (bod 169. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K námitkám směřujícím proti porušení pravidla in dubio pro reo uvedl, že z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se podává, že námitka porušení tohoto pravidla se může stát dovolacím důvodem jen v případě, kdy jeho porušení nabylo závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití pravidla in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud tedy dovolatel poukázal na pravidlo in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad bylo toto pravidlo porušeno, když soudy pochybnosti neměly.

29.Konkrétnější byl dovolatel ohledně výtky proti užití procesně nepoužitelného důkazu, a to odposlechů. Státní zástupce zdůraznil, že jejich nezákonností se zabývaly již oba soudy; soud prvního stupně pod bodem 100. odůvodnění svého rozhodnutí a odvolací soud v bodech 12.–16 odůvodnění svého rozhodnutí. Měl za to, že zákonnost a procesní použitelnost předmětných odposlechů byla posouzena mimořádně pečlivým způsobem. Nejvyšší soud tuto zákonnost zpochybnil v řízení podle § 314l tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019) na základě neúplného spisového materiálu. Avšak následně v dovolacím řízení na základě úplného spisu zákonnost předmětných odposlechů naopak potvrdil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019). A tento jeho postup obstál i před Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21).

30. Ve vztahu k námitkám právním státní zástupce zdůraznil, že ze způsobu, jakým je dovolání obviněného koncipováno, lze těžko rozeznat, jaké právní námitky dovolatel vznesl, když vesměs poukázal toliko na námitky procesní. Uplatněnému dovolacímu důvodu se podle jeho názoru nejvíce blíží námitky uzavřené úvahou, že úplatkem nemůže být výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením, že takový výklad § 334 tr. zákoníku je nesprávný a že odvolací soud ani nevyložil, v čem je ono jiné zvýhodnění spatřováno. K tomu uvedl, že z textu zákonné definice úplatku podle § 334 tr. zákoníku je patrno, že vedle „přímého majetkového obohacení“ může být úplatkem zejména i „jiné zvýhodnění“. Konkrétní formu oné jiné výhody popsal již nalézací soud v bodu 171. odůvodnění svého rozsudku tak, že ačkoliv si poslanci Bc. Petr Tluchoř a Bc. Marek Šnajdr po vzdání se mandátu pohoršili, o nové funkce měli velký zájem doložený vyjádřením Bc. Petra Tluchoře „všichni happy“, a že nové funkce jim měla sloužit nejen k zabezpečení životních potřeb, ale bylo také prostředkem k udržení si kontaktů ve veřejném prostoru a jejich využití ve správnou chvíli. Podle státního zástupce tak soud prvního stupně dostatečně popsal podstatu nových funkcí – bývalí poslanci se jimi obrazně řečeno „udrželi ve hře“. Pokud dovolatel poukazoval na výpověď svědka Bc. Marka Šnajdra, že odcházel ze zabezpečení poslance zhruba 150 000 Kč měsíčně, pak státní zástupce připomněl, že měl mít za přibližně dva dny práce v měsíci příjem 37 800 Kč. Pokud by se tento příjem porovnal s poslaneckým příjmem za 30 dnů, musel by činit patnáctinásobek, tedy 567 000 Kč měsíčně. I poslanec Bc. Marek Šnajdr si tedy polepšil – i kdyby jen tím, že mu na další ekonomické aktivity zbylo každý měsíc 28 volných dní.

31. Státní zástupce dále upozornil, že ačkoliv dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, v obsahu dovolání chybí jakékoliv vysvětlení užití tohoto dovolacího důvodu, tedy na čem stojí a o jaký orgán se má vlastně jednat. Pokud jde o námitku, že skutkové závěry odvolacího soudu se liší od skutkových závěrů nalézacího soudu, pak státní zástupce konstatoval, že není zjevné, jaký dovolací důvod by tím měl být naplněn, nadto text odůvodnění usnesení odvolacího soudu svým obsahem odpovídá popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za podivné označil tvrzení dovolatele, že případ obviněného není pravomocně skončený, což nemůže být pravda, neboť jinak by obviněný nemohl podat dovolání.

32. K dovolání obviněného Mgr. Romana Bočka státní zástupce předeslal, že jeho dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak i s jeho námitkami proti právnímu posouzení skutku se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (soud prvního stupně pod body 170.–173., odvolací soud v bodech 20. a 28.). S jejich argumentací se státní zástupce v zásadě ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

33.Za zásadní považoval státní zástupce otázku, zda může být úplatkem rovněž opatření funkce ve státem ovládané společnosti, jestliže je taková funkce nabídnuta poslanci za konkrétní způsob hlasování, včetně nehlasování či dokonce úplné rezignace na poslanecký mandát. Ztotožnil se s obecným východiskem, že kriminalizace běžných politických vyjednávání je nepřípustná. Jestliže například premiér za zajištění dostatku hlasů k přijetí zákona nabídne koaličnímu poslanci funkci ministra vnitra, o úplatek se jistě nejedná – taková nabídka je obhajitelná. Pokud mu za totéž nabídne třeba vilu v Portugalsku, o úplatek se zjevně jedná, neboť taková nabídka obhajitelná není. Mezi těmito krajnostmi existuje nepřeberné spektrum možností a otázkou je, podle jakých pravidel a kde by měla ležet hranice mezi jednáním soudně trestným a beztrestným. Poukázal na komentáře k trestnímu zákoníku, podle nichž může být předmětnou výhodou i poskytnutí výhodného zaměstnání či funkce v orgánu právnické osoby, obchodní korporace, ale i ve státních podnikatelských subjektech (např. ve státním podniku či v národním podniku), anebo dokonce i v orgánu veřejné moci, což v zásadě odpovídá výhodám, které nabízeli dovolatelé upláceným poslancům. Autoři komentářů se dále zabývají otázkou, jaké výhody splňují požadavek uvedené definice, aby se jednalo o výhodu kumulativně neoprávněnou a nenárokovou, kdy nenárokovost dovozují z neobhajitelnosti takové výhody. Obhajitelnost pak dovozují také z toho, že se například jedná o společenskou úsluhu, protokolární pravidlo, běžně se vyskytující zdvořilostní chování apod.

34. Státní zástupce měl za to, že klíčem k nalezení nezbytné hranice mezi politickou korupcí a beztrestným jednáním jsou dobré mravy. Vycházel z toho, že neobhajitelnou je taková výhoda, která porušuje dobré mravy volné soutěže politických stran, kdy výhody čerpané při porušení těchto dobrých mravů jsou neoprávněné. Jelikož dobré mravy politické soutěže nejsou právně upraveny, státní zástupce dále vycházel z analogie s dobrými mravy soutěže hospodářské. Obě tyto soutěže pak musí být volné, svobodné, co nejméně omezované, kdy omezení či porušení těchto svobod má tragické následky (politická diktatura). V dalším pak poukázal na propracovanost ochrany svobody ekonomické soutěže občanským zákoníkem, z níž vyplývá, že podstatou úplatku je zde snaha zaplatit někomu z řad konkurence za jeho nekalý postup, jímž bude pro korupčníka docílena nějaká neoprávněná výhoda – zejména přednost před konkurencí. Poukázal i na komentáře a učebnice k totožným ustanovením obchodního zákoníku, v nichž autoři popisují neoprávněnou výhodu v podstatě jako postup vybočující z obvyklého běhu věcí. Autoři se shodli na tom, že neoprávněnost výhody pramení z toho, že tato byla získána jinak, než jak odpovídá „normálnímu postupu“, přičemž normálním postupem je zde chování souladné s „celkovými soutěžními mravy“. Úplatek je tedy zakázanou zkratkou k dosažení výhod, které má soutěžitel správně pracně dobývat kvalitou, cenou a dalšími způsoby k získání si svých zákazníků. Státní zástupce z uvedeného činil závěr, že v rozporu s dobrými mravy volné politické soutěže je nabídka plnění za to, že politicky činná osoba učiní politické rozhodnutí či opatření, které by bez tohoto plnění neučinila. Tím by totiž narušila „odůvodněná očekávání voličů“, a narušila tak veřejný zájem na tom, aby se jednalo o skutečně volnou soutěž politických stran. Systém korupce tak narušuje transparentnost. Z toho plyne i povaha benefitů, které mohou být nabízeny poslancům za způsob jejich hlasování – podporu té či oné vlády či podporu toho či onoho zákona. Pokud má být takovým benefitem funkce, měla by to být funkce, která je nezpochybnitelně politická; tedy funkce, která je účelem působení dotyčného v politice. Ryze osobní program je v zastupitelské demokracii vyloučený.

35.Ve věci dovolatelů považoval státní zástupce za podstatné, že funkce jim nabízené nebyly funkce politické a způsob jejich získání nebyl v souladu s dobrými mravy politické soutěže, neboť byly vyměněny za absenci jejich negativního hlasování. To, že došlo k porušení dobrých mravů, nejlépe dokládají negativní reakce spřízněných politiků (N., S,), médií i široké veřejnosti. Povaha dobrých mravů je již taková, že je určována „zvenčí“ trestního práva, stejně jako např. otázka, co již je či ještě není hrubou neslušností podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Z porušení uvedených dobrých mravů je tedy podle státního zástupce zřejmé, že se jednalo o výhody nejen neoprávněné ale současně i neobhajitelné, a tedy o výhody, na které dotčení poslanci ve smyslu § 334 tr. zákoníku neměli nárok.

36. K závěru dovolatele, že vzdání se poslaneckého mandátu není obstarávání věcí obecného zájmu, státní zástupce připomněl, že zásadní je, k čemu nabídka úplatku směřovala a tento cíl byl neměnný – ovlivnění nestranného vystupování poslanců v legislativním procesu (viz bod 170. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Státní zástupce zdůraznil, že uplácení poslanci mohli splnit požadavek nehlasovat proti předmětnému zákonu řadou způsobů, mezi nimiž bylo i vzdání se poslaneckého mandátu ještě před hlasováním (dále např. podpora, zdržení se hlasování, nedostavení se k hlasování).

37. Z tvrzeného dovolacího důvodu pak podle státního zástupce dovolatel vybočil, pokud tvrdil, že byla vadně posouzena příčinná souvislost mezi vzdáním se mandátu a nabídkou předmětných funkcí, když poslanci je získali jako významní odborníci. Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku je totiž patrno, že obvinění nabídli poslancům funkce v souvislosti s projednáváním vládního návrhu zákona. Z odůvodnění tohoto rozsudku je pak patrno, že účelem nabídky bylo dosáhnout toho, aby poslanci proti návrhu nehlasovali. V této části tedy dovolatel brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, aniž by se však jeho námitka obsahově či formálně opírala o některou z variant tomu odpovídajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za spíše skutkovou námitku považoval i tvrzení, že se jednalo o negativní právní omyl podle § 19 tr. zákoníku. Poukázal na zřejmý rozdíl od dovolatelovy věci a přidělení pracovní pozice bývalému ministrovi J. T. v roce 2003 (na kterou se dovolatel odkazoval), když ani dovolatel neuvedl, že by byl jmenovaný nějak odměněn za to, co jako ministr učinil. Zdůraznil, že dovolateli musela být zřejmá i konspirativnost jednání spolupachatelů, a nakonec i rozpor jeho jednání s dobrými mravy politické soutěže; dovolatel musel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (stejně jako většina politiků, médií i veřejnosti) a podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku se mohl omylu vyvarovat.

38. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

39. Nejvyššímu soudu bylo doručeno také vyjádření Bc. Marka Šnajdra, jako tzv. přítele soudu (amicus curiae), k napadeným rozhodnutím. Ten měl za to, že rozhodnutí soudu nižších stupňů výrazně a negativně zasahují do jeho základních práv a svobod, když je v nich v zásadě konstatováno, že se dopustil trestného činu přijetí úplatku, přestože neměl v řízení postavení obviněného. V podrobnostech identifikoval vady skutkové i právní, z nichž vyvodil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V závěru svého vyjádření mínil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 7 To 417/2023, by mělo být podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušeno a s ohledem na povahu vytýkaných vad by měl být v celém rozsahu zrušen i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 3 T 65/2016, a věc by měla být vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obě podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

41.Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný RNDr. Petr Nečas v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř., obviněný Mgr. Roman Boček uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K dovolání obviněného RNDr. Petra Nečase a důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř.

42. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu se zákonem vymezenými podmínkami obviněný RNDr. Petr Nečas (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.

43. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

44. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený orgán (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto také k uplatnění označeného dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačuje též, byl-li za podjatého označen např. státní zástupce, soudní zapisovatel apod.

45. Obviněný v dovolání nezmínil žádnou okolnost, která by odůvodňovala existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., žádné jeho tvrzení či námitka se netýkaly soudce, který ve věci meritorně rozhodl a ve vztahu k němuž by vyvozoval existenci jeho vyloučení ve smyslu § 30 tr. ř.

46. Pod deklarovaný důvod dovolání (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit námitku obviněného, že celé řízení je stiženo zásadními procesními vadami (bod 44. dovolání), že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, neboť nebyl respektován ústavně konformní výklad § 18 a § 26 tr. ř., jakož i práva na spravedlivý proces, když obžalobu před soudem zastupoval věcně i místně nepříslušný státní zástupce. V této souvislosti obviněný opakoval svoje námitky, že trestní stíhání bylo vedeno věcně i místně nepříslušným Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě, v důsledku čehož o jeho právech a povinnostech v přípravném řízení nerozhodoval jeho zákonný soudce, jak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14.

47. Zde nutno připomenout, že obviněným zmiňovaný státní zástupce či soudce, které by bylo možno mít z jeho pohledu za vyloučené, rozhodovali v přípravném řízení, neparticipovali na meritorním rozhodnutí napadeném dovoláním. Nadto jde o procesní námitku, jíž se soudy v minulosti v různých souvislostech již zabývaly a neshledaly ji opodstatněnou. V této souvislosti je namístě upozornit především na obšírný výklad sporné otázky obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019 (body 115.–119.), jemuž přisvědčil i Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21 (bod 57.). I v označené věci se dovolatel domáhal aplikace názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, „ústavně konformním výkladem § 26 tr. řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v § 18 tr. řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá“ a z něhož vyvozoval, že o příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nevydal soudce místně příslušného okresního soudu.

48. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí akcentoval, že jde-li o časové účinky plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který byl dne 22. 6. 2016 publikován pod č. 201/2016 Sb., sám Ústavní soud k tomu v bodě 120. lapidárně uvedl, že „…jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. § 71 zákona o Ústavním soudu a contrario) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována.“ Jakkoliv zmíněná formulace byla sporná, aplikační praxe z toho vyvodila, že uvedené závěry plenárního nálezu nelze bez dalšího aplikovat zpětně. Státní zástupci vycházeli z výkladu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, který akceptovala i soudní praxe. Vycházelo se z toho, že nález Ústavního soudu působí prospektivně ex nunc, tj. od jeho publikace ve Sbírce zákonů, resp. ústavně konformní výklad nemá vliv na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována (čímž mělo být zřejmě míněno, v nichž byl orgány činnými v trestním řízení uplatněn dosavadní výklad nově označený za ústavně nekonformní). Počínaje publikací tohoto nálezu tak bylo třeba postupovat v jeho intencích, tedy napříště již při prvním návrhu na provedení úkonu vyřešit, který z okresních soudů má být místně příslušný podle hledisek uvedených v § 18 tr. ř. Tato hlediska se ovšem měla uplatnit i v těch věcech, v nichž došlo k delegaci podle § 25 tr. ř. per analogiam či podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na znění § 26 odst. 1 tr. ř. in fine a skutečnost, že státní zástupce vykonávající dozor v dané věci nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení není činný u takového okresního soudu, a to ať jde o státní zastupitelství okresní, krajské či vrchní.

49. V těch trestních řízeních, která právě probíhala (či dosud probíhají) a v nichž již dříve byla založena příslušnost okresního soudu podle dosavadního výkladu § 26 tr. ř., avšak nikoli v souladu s kritérii § 18 tr. ř., se v praxi ujal postup navržený ve zmíněném stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 717/2017-7, že v takových případech je třeba první návrh následující po publikaci plenárního nálezu podat k tomu okresnímu soudu, který by byl určen v souladu s pravidly podle § 18 tr. ř., a to bez ohledu na znění § 26 odst. 2 tr. ř., které se neužije. V tomto specifickém případě tak neplatilo (resp. dosud neplatí), že jednou založená příslušnost okresního soudu je určena pro celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Aby byl naplněn záměr plenárního nálezu a nebylo pokračováno v původním výkladu § 26 tr. ř., který byl označen za ústavně nekonformní, byly další návrhy podávány k tomu soudu, který splňoval parametry příslušného soudu podle § 18 tr. ř. (byť s ohledem na znění § 26 odst. 2 tr. ř. zřetelně contra legem). Tento přístup akceptovaly obecné soudy i odborná literatura.

50. Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení také připomněl, že i s touto otázkou se následně vypořádával Ústavní soud, který také aproboval nastíněný postup, kdy po publikaci plenárního nálezu došlo ke změně okresního soudu rozhodujícího v přípravném řízení tak, aby jeho příslušnost byla nadále v souladu s kritérii § 18 tr. ř., resp. takový postup neshledal za rozporný s právem na zákonného soudce a na spravedlivý proces – srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16. K tomu, že plenární nález nelze aplikovat retrospektivně a že je i za současné situace možno akceptovat založení místní příslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení v souladu s předchozí ustálenou praxí, dokonce i uznávanou samotným Ústavním soudem, tedy užít v pozdějším trestním řízení i důkazy opatřené na základě rozhodnutí takového okresního soudu, lze odkázat i na řadu dalších usnesení Ústavního soudu, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stěžovatelů – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16, usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1229/16, či usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15. I v další navazující vlastní judikatuře rozvíjel Ústavní soud pravidla pro určení místní příslušnosti okresního soudu pro přípravné řízení – odkázat je možno především na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, publikovaný ve sv. 84 pod č. 21/2017 na s. 257 SbNU, ohledně možného retrospektivního působení shora zmíněného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se vyjádřil v usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 662/17.

51. Otázce zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které neměly být vydány soudcem místně příslušného soudu, a tudíž zákonným soudcem, se výstižně, byť stručně, v souladu s výše uvedenými závěry věnoval soud prvního stupně (bod 100. rozsudku) a zejména pak zevrubně odvolací soud (bod 13. jeho usnesení). Dovolací soud sdílí jejich přesvědčení o neopodstatněnosti obviněným uplatněné námitky a na již učiněné závěry odkazuje, pokládá za neproduktivní je znovu opakovat.

52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Z textu dovolání je zřejmé, že obviněný odkázal na všechny tři alternativy tohoto dovolacího důvodu, aniž by je však podložil dostatečně přesvědčivými argumenty.

53. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména body 154.–168. rozsudku soudu prvního stupně, body 23.–27. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

54. Co do způsobu nesprávného hodnocení důkazů dovolatel po předložení vlastní verze vyhodnocení jím označených důkazních prostředků označil skutkové okolnosti, které podle jeho mínění nebyly prokázány, a které naopak prokázány byly. Shrnul, že skutkový stav nebyl „v souladu s výrokem rozsudku vůbec, natož spolehlivě, prokázán, naopak byl prakticky všemi důkazy vyvrácen. Podle konstantní judikatury mají tvořit nepřímé důkazy ucelený řetězec, a to podle hodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemné souvislosti a návaznosti, tj. v jejich souhrnu, to však soud první instance neprovedl, když nepřímé důkazy ani po vynechání většiny důkazů řetězec netvoří, a to ani po doplnění prázdných míst spekulacemi soudu první instance. Spekulace a hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně je ve výše uvedeném smyslu nepřesvědčivé, vadné, což má za následek zhroucení celé argumentace soudu první instance, neboť je zjevně narušena koherence uceleného řetězce nepřímých důkazů. Není tak možno konstatovat, že existuje nějaký ucelený řetězec nepřímých důkazů, na základě něhož by bylo možno bez rozumných pochybností vyslovit výrok o vině. Rozsudek soudu první instance je tak nespravedlivý a vadný“. Vytkl také, že odvolací soud se v napadeném usnesení s touto vadou nevypořádal.

55. Námitkám obviněného nelze přitakat, výsledky provedeného dokazování rozhodně nepodporují jeho tvrzení, že Bc. Marek Šnajdr, Ing. Ivan Fuksa i Bc. Petr Tluchoř se rozhodli rezignovat zcela samostatně, bez jakékoliv souvislosti s hlasováním o vládním návrhu daňových zákonů v Poslanecké sněmovně, že neexistovala žádná dohoda ani slib ani neoprávněné zvýhodnění, že k přijetí zákona nebylo zapotřebí jejich hlasů, což obviněný před rezignací poslanců věděl. Obviněný svoji obhajobu založil na od soudy odlišném hodnocení provedených důkazů, nezohledňujícím všechny rozhodné okolnosti, které byly prokázány, a favorizujícím jen ty, které mu podle jeho přesvědčení prospívají. Soud prvního stupně se ale v podrobné části odůvodnění svého rozsudku označené jako „Souhrnné hodnocení důkazů“ se všemi relevantními okolnostmi, jakož i námitkami obviněných pečlivě zabýval, časově chronologicky přesvědčivě popsal vývoj situace, postavení a roli jednotlivých obviněných v ní, jakož i chování a směřování výše jmenovaných tzv. rebelujících poslanců. Jeho skutkové závěry, jejichž opakování má dovolací soud zde za nefunkční a nadbytečné, akceptoval i odvolací soud a ani dovolací soud neshledává žádný důvod se od nich odchýlit, poněvadž mají pevnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

56. Za takto vyložených okolností nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů pak tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a usvědčují obviněné z jejich spáchání (k tomu např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

57. K otázce nezákonnosti důkazů získaných v rámci domovních prohlídek, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu povolených příkazem nezákonného soudce (navíc nesplňujících zákonné podmínky) či procesní nepoužitelnosti těchto důkazů, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Obviněným označené důkazy však nebyly získány procesně nepřípustným způsobem. Dovolací soud se již dříve vyjádřil k otázce zákonného soudce v přípravném řízení a důsledkům takového závěru pro další procesní postup včetně hodnocení validity jím vydaných příkazů a výhradám obviněného nepřiznal opodstatnění. Stejný závěr nutno učinit i ve vztahu k jeho námitkám, že jím označené příkazy nesplňovaly zákonné podmínky. Ku podpoře tohoto závěru dovolatel odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019.

58. I posledně zmíněná problematika byla řešena jak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019, ale především v na něj navazujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21. Ze závěrů zde obsažených zjevně vycházely i soud prvního stupně (bod 100. rozsudku) a odvolací soud, který se k otázce procesní použitelnosti obviněným zpochybňovaných důkazů i jejich vazbě na důkazy primárně opatřované ve vztahu ke spoluobviněné Mgr. Janě Nečasové velmi podrobně a přesvědčivě vyslovil pod bod 12.–17. usnesení.

59. Nutno poznamenat, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, bylo ve smyslu § 314m odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012), zákon byl porušen v části týkající se navrhovatelky Jany Nagyové (nyní obviněná Mgr. Jana Nečasová). Příkazem k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní Krajského soudu v Ostravě dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), zákon byl porušen, a to v části týkající se navrhovatelky. Příkazem k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní Krajského soudu v Ostravě dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), zákon byl porušen.

60. Na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu posléze reagoval týž soud v usnesení ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019, a třebaže akceptoval výtky jistých formálních nedostatků, jak byly konstatovány v dříve zmiňovaném usnesení sp. zn. 4 Pzo 9/2019 a jež se týkaly především kvality odůvodnění podaných podnětů, návrhů či příkazů, trestní řízení jako celek hodnotil jako spravedlivé. Po připomenutí důvodu a smyslu zavedení tohoto institutu do trestního řádu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. ř. o porušení zákona nemá a nemůže mít přímý dopad do řízení o dovolání, jde o rozhodnutí deklaratorní, které nemá přímý vliv na rozhodnutí ve věci samé (bod 110. usnesení). Dovolací soud v daném případě zaujal poněkud odlišný názor na otázku, zda skutečně v daném konkrétním případě je odůvodnění zmíněných příkazů natolik excesivní z řádné praxe, že již jen zmíněnými nedostatky v pregnantnosti odůvodnění došlo k porušení zákona, především ale je dovolací soud rozhodující ve věci samé (podobně jako soudy nižších stupňů, které i tuto otázku řešily) povinen zkoumat uvedené příkazy nejen z hlediska formálního, jak to činil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, ale (a především) z hlediska materiálního, jak vyplývá i z ustálené judikatury. Je totiž opakovaně a ustáleně judikováno, že formální nedostatky příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i např. příkazů k domovním prohlídkám, prohlídkám jiných prostor etc., a to jak jejich odůvodnění, tak i jejich výroků, nemusí nutně založit nezákonnost a nepoužitelnost těmito (operativně-pátracími) prostředky zajištěných důkazů. Podle názoru dovolacího soudu posuzované příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z hlediska materiálně-formálního (a to i s přihlédnutím k době jejich vydání) obstojí. V dané věci lze dovodit (bod 128. usnesení), že poznatky doposud získané prověřováním z hlediska materiálního postačovaly k vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to jak původního vydaného soudkyní Okresního soudu v Ostravě, tak i pozdějších příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných soudkyní Krajského soudu v Ostravě. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že použití tohoto důkazu by nebránila ani skutečnost, pokud by takto získaný důkaz byl použit v jiné trestní věci, než pro kterou byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, pokud by byly splněny podmínky § 88 odst. 6 poslední věta tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí shrnul (bod 131. usnesení), že soudy nižších stupňů podle něj oprávněně využily i poznatky získané z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť vady procesního postupu při vydání příkazů k jejich pořízení v přípravném řízení, které byly shledány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, nebyly vadami podstatnými, tedy takového rázu, pro které by pořízené odposlechy a záznamy nemohly obstát optikou práva na spravedlivý proces a ochrany listovního tajemství (resp. dopravované zprávy) ve smyslu čl. 13 Listiny, tedy pro které by byly absolutně neúčinné. V rámci rozhodnutí ve věci samé se touto otázkou zabývaly soud prvního stupně, odvolací soud a nakonec v tomto rozhodnutí i Nejvyšší soud, příkazy přezkoumaly nikoli formálně, ale materiálně, a svorně dospěly k závěru, že takto opatřené a následně provedené důkazy jsou použitelné (vada nedostatku odůvodnění příkazů tak byla též ve své podstatě zhojena jeho doplněním v tomto řízení).

61. Tento názor Nejvyššího soudu byl podroben přezkumu z hlediska námitek týkajících se porušení procesních ústavních práv dotčených osob a Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21, nepřisvědčil názoru, že soudy rozhodující ve věci samé nejsou vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení podle § 314l tr. ř. Ze znění a smyslu tohoto ustanovení nevyplývá podle Ústavního soudu důvod, pro nějž by se toto ustanovení nemělo uplatnit v situaci, kdy senát rozhodující o dovolání dospěje k jinému právnímu názoru než senát rozhodující o přezkumu příkazu k odposlechu. Nelze tedy přisvědčit obecnému názoru, že by mezi oběma rozhodnutími nebyl žádný vztah závaznosti. Uvedený chybný právní závěr však není podle Ústavního soudu zároveň dostatečným důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Jak je ze srovnání odůvodnění obou rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, a nynější ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 26. 5. 2021, č. j. 5 Tdo 1416/2019-6343) patrné, jádro rozdílnosti názorů obou senátů spočívá v hodnocení skutkových okolností daného případu. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že rozdílnost názorů jednotlivých senátů vychází částečně z odlišné šíře zkoumaného spisového materiálu (viz argumentaci Nejvyššího soudu a poznámku Nejvyššího státního zastupitelství k úplnosti soudního spisu), a především pak z názoru na dostatečnou prokázanost konkrétního zapojení stěžovatelky do tehdy prověřované trestné činnosti. Jde tedy o rozdílné hodnocení skutkového stavu, nikoliv rozdílný výklad ustanovení právních předpisů. Rovněž přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, že nikoliv každé porušení zákona musí nutně vést k nepoužitelnosti daného důkazu jako celku. Ani ze závěrů usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly jakkoliv svévolně, či porušily nějakou kogentní normu. S možností použít získané důkazy v dané trestní věci se pak zabývaly všechny trestní soudy, a Ústavní soud neshledal v jejich závěrech žádné ústavně relevantní pochybení (body 60., 61. nálezu).

62. Posuzováno prizmatem zmíněných závěrů Ústavního soudu jsou stručnější, ale jasné úvahy soudu prvního stupně pod bodem 100. jeho rozsudku a především pak podrobný rozbor odvolacího soudu pod body 12., 14., jakož i 16. usnesení zcela akceptovatelné. Odvolací soud velmi podrobně uvedl, jakými úvahami byl veden, označil-li odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu za důkaz procesně použitelný. Vypořádal se i s odlišnými obecnými východisky posuzování této otázky v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 9/2019 a sp. zn. 5 Tdo 1416/2019 akcentem na komplexnost posouzení skutkového stavu na podkladě úplného spisového materiálu.

63. K námitkám dovolatele ohledně „neprovedení některých dalších důkazů“ (body 2., 7., 28. odůvodnění dovolání) lze v obecné rovině poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Obviněný však neuvedl jediný konkrétní důkazní návrh, který by byl v daném kontextu významný a jímž by bylo třeba se zabývat. Za relevantní rozhodně nelze označit výtku, že „v řízení před soudem prvního stupně pak nebyly provedeny některé další důkazy, které bylo třeba provést k řádnému zjištění skutkového stavu věci a k odstranění pochybností o závěru, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, se stal a že jej spáchal právě obžalovaný“, nebo že k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci „vedlo zejména neprovedení řady důkazů“, což soud prvního stupně dostatečně nezdůvodnil. Dovolací soud neučinil žádný poznatek, který by výhrady obviněného podpořil. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pod bodem 169. vyložil, proč některým důkazním návrhům nevyhověl, a jeho důvody lze akceptovat. Stejně tak a ze stejných důvodů nutno nahlížet na obdobný procesní postup odvolacího soudu, který taktéž shledal nadbytečným dokazování doplnit o tyto důkazy (bod 7. jeho usnesení).

K dovoláním obviněných RNDr. Petra Nečase a Mgr. Romana Bočka, MBA, ve světle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný dovolací důvod lze podřadit především ty námitky, které svou podstatou směřovaly proti naplnění znaku „úplatek“, „obstarávání věcí obecného zájmu“, „spáchání činu vůči úřední osobě“ a subjektivní stránky trestného činu podplacení podle § 332 alinea první tr. zákoníku.

65. Trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Spáchá-li takový čin vůči úřední osobě, dopustí se zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu, konkrétně v alternativě uvedené v § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Jednání pachatele spočívá v tom, že sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu jinému nebo pro jiného úplatek poskytne, nabídne nebo slíbí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obvinění zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustili tím, že jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu slíbili úplatek a takový čin spáchali vůči úřední osobě. Úřední osobou je podle § 334 odst. 2 tr. zákoníku mimo jiné i osoba uvedená v § 127 tr. zákoníku; podle § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku úřední osobou je i poslanec Parlamentu České republiky. Pro úplnost je třeba připomenout, že podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Obecnou podmínkou stanovenou v § 334 odst. 2 tr. zákoníku pak je, že s výkonem funkce, zaměstnání nebo práce zde definované úřední osoby je spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí.

66. Úplatkem se podle § 334 odst. 1 tr. zákoníku rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Slib úplatku je vyjádřením závazku, byť právně nezávazného, úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu bude osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věc obstarává, požadavku pachatele vyhověno. Slib úplatku směřuje do budoucna, má se realizovat zpravidla až po splnění další podmínky či podmínek. Slibem je trestný čin podplacení dokonán. Na trestnost pachatele nemá vliv, jestliže si věc nakonec rozmyslí a slib poskytnout úplatek nesplní, stejně tomu je, jestliže uplácený nakonec slíbený úplatek odmítne. K poskytnutí úplatku tedy v případě slibu úplatku vůbec nemusí dojít, fakticky z tohoto hlediska jde o předčasně dokonaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4168, 4170).

67. Pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ vymezuje nauka, aplikační praxe a částečně také platná právní úprava (§ 334 odst. 3 tr. zákoníku). Nauka vymezuje obstarávání věcí obecného zájmu jako činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o činnost, při které jsou plněny úkoly, na kterých má zájem zásadně celá společnost nebo alespoň určitá sociální skupina (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1978 Sb. rozh. tr.). Obstarávání věcí obecného zájmu zahrnuje nejen činnost rozhodovací, ale i činnost, která pouze souvisí s plněním společensky významných úkolů. Nepochybné je, že obstaráváním věcí obecného zájmu bude veškerý výkon veřejné moci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4151, obdobně i Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2617, 2618). Mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu musí být souvislost. Proto úplatek musí mít vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věcí obecného zájmu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1978-I. Sb. rozh. tr.).

68. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý, eventuální, který musí pokrývat všechny znaky objektivní stránky trestného činu podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, včetně souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Legálnost požadavku pachatele však není rozhodná (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 746/2016). Při použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel věděl, že osobě, kterou podplácí, je svěřena pravomoc ve věci, v souvislosti se kterou podplácí, nemusí však vědět, že jde o úřední osobu, když postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a svoje osobní poměry to vědět měl a mohl [§ 17 písm. b) tr. zákoníku].

69. Obviněný RNDr. Petr Nečas v textu mimořádného opravného prostředku, byť poněkud neuspořádaně, namítl, že se zločinu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vytkl, že nebyla prokázána žádná příčinná souvislost mezi slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu, stejně jako nebylo prokázáno, že k nějakému slibu úplatku došlo. Zpochybňování naplnění těchto zákonných znaků však v této souvislosti spojil s popřením toho, že se skutek popsaný v obžalobě a posléze v rozsudku soudu prvního stupně vůbec stal (bod 9. dovolání). Jakoukoliv vazbu na právní posouzení skutku nemá ani v dalších bodech předestřený jeho pohled na vývoj politických událostí, z nichž vyvozoval, že se svým jednáním nemohl dopustit žádného trestného činu.

70. Jako na relevantní je možno nahlížet na námitky obviněného, že nebylo prokázáno, že poslanci, kteří se vzdali mandátu, získali nepřiměřenou výhodu nebo neoprávněný majetkový prospěch. Případnou odměnu za výkon práce nelze označit jako korupční odměnu, natož neoprávněnou výhodu. Upozornil, že nadto její výše neodpovídá výši odměny, kterou by mohli získat vzhledem k politickým zkušenostem a kvalifikaci v soukromém sektoru. Obviněný polemizoval s názorem odvolacího soudu, že „úplatkem může být i výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením“. Měl za to, že tento výklad je v rozporu s ustanovením § 334 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož musí jít o „majetkové obohacení nebo jiné zvýhodnění“, přičemž odvolací soud nespecifikuje, v čem je spatřováno „jiné zvýhodnění“ spočívající v „obsazení určité nehonorované funkce“ (body 18.–21., 41. dovolání).

71. K námitkám obviněného je třeba především akcentovat, že se míjejí s definičními znaky „úplatku“ obsaženými v § 334 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž se úplatkem rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Obviněný se však mýlí, spojoval-li neoprávněnou výhodu vždy s existencí majetkového obohacení, v důsledku čehož pokládal výklad, že úplatkem může být i výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením, za učiněný v rozporu s § 334 odst. 1 tr. zákoníku.

72. Z hlediska výkladu znaků úplatku je významné, že zde zmiňovaná neoprávněná výhoda může mít podobu buď přímého majetkového obohacení, nebo jiného zvýhodnění, čímž je míněno zvýhodnění nemajetkové povahy, popřípadě mohou být splněna obě tato kritéria. „Výhodou“ tak může být v podstatě jakékoliv zvýhodnění bez ohledu na jeho formu, mohou jí být peníze či jiná věc (hmotná i nehmotná), stejně jako služba či protislužba, výhodné zaměstnání, funkce, odpuštění dluhu apod. Komentářová literatura výstižně uvádí, že výhodou může být cokoliv, co slouží k uspokojení libovolné potřeby upláceného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4185). Takovou výhodou proto může být i poskytnutí výhodného zaměstnání nebo funkce v orgánu právnické osoby, obchodní korporace, anebo dokonce i v orgánu veřejné moci. Současně nutno mít na zřeteli, že má-li být nějaká výhoda považována za úplatek, musí kumulativně naplňovat kritérium neoprávněnosti a neexistence nároku na ni, jak vyjadřují další znaky úplatku obsažené v § 334 odst. 1 tr. zákoníku.

73. Opíraje se o tato východiska, dovolací soud shledal výtky obviněného RNDr. Petra Nečase neopodstatněnými. Soud prvního stupně jasně vysvětlil, jakými úvahami byl veden, pakliže učinil závěr, že obvinění poslancům jmenovaným ve výroku rozsudku slíbili neoprávněný osobní prospěch, resp. zvýhodnění, v souvislosti s projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou předložen Poslanecké sněmovně, a jehož oni byli odpůrci. Ona nepatřičná výhoda či neopodstatněné osobní zvýhodnění Bc. Marka Šnajdra, Ing. Ivana Fuksy a Bc. Petra Tluchoře byla soudem prvního stupně zřetelně specifikovaná a spočívala v tom, že jim obvinění za umožnění přijetí daňového balíčku slíbili, že oni sami nebo jimi určené osoby (v tomto případě Ing. Libor Antoš jako osoba určená Bc. Petrem Tluchořem) získají členství v orgánech – představenstvech nebo dozorčí radě, případně i v managementu obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, aniž by na to měli nárok a bez jednání popsaných soudem a příslibu předsedy vlády by je oni sami nebo jimi určené osoby nemuseli získat. Soud prvního stupně upozornil, že úplatek nemusí spočívat jen v penězi vyčíslitelném plnění, ale i v jakémkoliv jiném plnění nebo výhodě, pokud je přislíbena, nabídnuta nebo poskytnuta v souvislosti s určitou záležitostí obecného zájmu, přičemž takovou záležitostí může být i působení v zastupitelských orgánech a hlasování v nich. Úplatek tedy může spočívat i v nabídce určitého plnění, funkce nebo jiné výhody v zájmu docílení vzdání se již získaného poslaneckého mandátu (bod 170. rozsudku). Tento právní názor kontinuálně zastával i odvolací soud. I on připomněl, že úplatkem může být i výhoda nespojená s přímým majetkovým obohacením, tedy dokonce i obsazení určité nehonorované funkce, pokud je taková výhoda přislíbena, nabídnuta nebo poskytnuta v souvislosti s určitou záležitostí obecného zájmu, přičemž takovou záležitostí může být i působení v zastupitelských orgánech a hlasování v nich (bod 28. usnesení).

74. Třebaže odvolací soud zmiňuje jako možnou výhodu dokonce i obsazení určité nehonorované funkce, o což v tomto případě nešlo, nelze říci, že by tím přesvědčivost jeho úvah jakkoliv utrpěla, jak naznačuje dovolatel. Šlo o vyjádření toho, že nezbytnou podmínkou závěru o úplatku není získání lukrativnějšího, majetkově výnosnějšího místa, postavení či funkce oproti tomu, za co byl úplatek slíben, tedy v tomto případě za vzdání se mandátu poslance a s tím spojeného platu poslance. Stejně tak závěr o existenci úplatku nemůže být vyloučen tím, že osoba, jíž byl úplatek slíben a posléze i poskytnut, konkrétně zaujímá postavení či vykonává funkci, za niž pobírá oprávněně odměnu. V posuzovaném případě proto není nijak významné, zda odměna spojená s členstvím v orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, byla nižší či vyšší než plat poslance, stejně jako není relevantní, že Bc. Petr Tluchoř sám takové postavení nezískal, ale neoprávněná výhoda na jeho straně spočívala (v konečném důsledku) ve zvolení Ing. Libora Antoše členem dozorčí rady obchodní společnosti České dráhy, a. s. Ostatně soud prvního stupně v této souvislosti pod bodem 171. rozsudku uvedl, jak upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření, že ještě v postavení poslanců Bc. Marek Šnadr, Ing. Ivan Fuksa a Bc. Petr Tluchoř v získaných funkcích pro ně samotné či pro Bc. Petrem Tluchořem určenou osobu spatřovali výhodu (srov. vyjádření Bc. Petra Tluchoře k dosaženému výsledku ze dne 11. 12. 2012 „všichni happy“). Vcelku výstižně soud také zmínil, že vyjádření rezolutního nesouhlasu s kroky ODS pod vedením RNDr. Petra Nečase ve formě vzdání se mandátu poslance, aniž zbytek strany, natož veřejnost znaly skutečné důvody, na jejichž vyzrazení neměl nikdo zájem, mohlo tzv. rebelům otevřít cestu k návratu do vysokých politických funkcí v podstatně silnější pozici. Mezitímní zastávání uvedených funkcí (které nemuselo být konečné) jim přitom sloužilo nejen k zabezpečení životních potřeb, ale bylo také prostředkem k udržení si kontaktů ve veřejném prostoru a jejich využití ve správnou chvíli.

75. Konečně obviněný RNDr. Petr Nečas vytkl i nedostatky ve zdůvodnění zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ty se však výlučně soustřeďují k otázce nepřezkoumatelnosti. Obviněný totiž namítl, že závěry učiněné soudem prvního stupně nemají oporu v provedených důkazech a odvolací soud se v napadeném usnesení s touto vadou nevypořádal. Žádnou konkrétní výhradu vůči existenci znaků, jimiž se vyznačuje úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, však dovolatel neuplatnil a není na dovolacím soudu, aby ji sám případně identifikoval. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že i odvolací soud se otázkou zavinění obviněných, byť implicitně, zabýval a pod bodem 27. přitakal soudu prvního stupně, že obvinění jednali s vědomím všech rozhodných skutečností zcela cíleně, koordinovaně a promyšleně s tím, že jimi učiněné kroky vyústily do nabídky několika postů a funkcí ve společnostech s majoritní majetkovou účastí státu třem poslancům za ODS – Bc. Petru Tluchořovi, Ing. Ivanu Fuksovi a Bc. Marku Šnajdrovi – výměnou za podporu vládního stabilizačního daňového balíčku zákonů v Poslanecké sněmovně či za umožnění jeho přijetí vzdáním se poslaneckých mandátů a posléze do dohody na tom a do její realizace v praxi.

76.Dovolání obviněného Mgr. Romana Bočka (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) bylo k námitkám vůči správnosti právního posouzení skutku soustředěno koncentrovaněji. Obviněný především kladl otázku (oddíl A. dovolání), zda nabídku pracovního místa lze podřadit pod definici úplatku ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku, a tvrdil, že nabídku práce není možné vykládat v tomto případě s ohledem na všechny skutkové okolnosti jakožto neoprávněnou výhodu, na kterou poslanci neměli nárok.

77. V podrobnostech rozvedl, že nelze odhlížet od okolnosti, v jaké oblasti společenských vztahů k nabídce práce došlo. Podstata parlamentní demokracie je založena na rivalitě mezi vládnoucí politickou mocí (koalicí) a opozicí. Vedle toho existují i vnitřní boje subjektů tvořících koalici a opozici, a dokonce i interní rozbroje v samotných politických stranách. Projevem těchto sporů mimo jiné je, že každá koalice obsazuje oproti opozici co nejvíce míst svými příslušníky tak, aby mohla prosazovat svoji politickou vizi. Výkon vládní moci se neomezuje jen na obsazení ministerských postů, zastupování České republiky v zahraniční, vytváření a předkládání vládních návrhů, ale těžiště moci je též stranou zraků veřejnosti, a to právě v obsazování důležitých pozic. Třebaže tento projev výkonu vládní moci nemůže být bezbřehý, nelze jej absolutně vyloučit. Linii, která rozhoduje o zákonnosti popisovaného přidělení práce, tvoří výlučně právní předpisy. Jak ale plyne z napadených rozhodnutí, žádná zákonem stanovená pravidla pro přidělení osoby k výkonu určité práce porušena nebyla. Současně odmítl názor, že na předmětné přidělení práce neexistuje nárok, oponenturou opřenou o komentářovou literaturu, podle níž se výklad nároku jako obhajitelného požadavku na něco či obhajitelné nabídky něčeho nabízí jako důležitý korektiv přepjatosti trestní represe. Vyvodil, že nabídka práce byla v konkrétním případě obhajitelnou nabídkou vyplývající z ústavního nastavení politického systému a nešlo tudíž o úplatek.

78. S odkazem na povahu námitek obviněného je třeba zabývat se otázkou, zda je úplatkem opatření funkce či členství v orgánech, popř. managementu obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, jsou-li poslanci Poslanecké sněmovny slíbeny za konkrétní způsob hlasování, včetně nehlasování či dokonce vzdání se mandátu poslance. V kontextu definičních znaků úplatku ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že v posuzovaném případě nešlo o „neoprávněnou“ výhodu (existenci znaku „výhoda“ nezpochybnil) a že učiněná nabídka práce byla obhajitelnou nabídkou, v důsledku čehož nelze uzavřít, že šlo o výhodu, na kterou není nárok.

79. Dovolatel při jím předloženém výkladu znaku „úplatku“ odkazoval na příslušné pasáže právnickou veřejností akceptované komentářové publikace ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, konkrétně s. 4185 a 4186. Autoři renomovaného komentáře při výkladu definice úplatku podle § 334 tr. zákoníku mají za to, že předmětnou výhodou „může být i poskytnutí výhodného zaměstnání či funkce v orgánu právnické osoby, obchodní korporace, ale i ve státních podnikatelských subjektech (např. ve státním podniku či v národním podniku), anebo dokonce i v orgánu veřejné moci“, jak již bylo shrnuto pod bodem 72. tohoto usnesení dovolacího soudu. Následně se pak zabývají otázkou, jaké výhody splňují požadavek uvedené definice, aby se jednalo o výhodu kumulativně neoprávněnou a na kterou není nárok. Nárok, jehož absence je definiční charakteristikou úplatku, je podle nich namístě vykládat jako obhajitelný požadavek na něco či obhajitelnou nabídku něčeho. Obhajitelnost nabídky či požadavku může vyplývat nejen ze skutečnosti, že je plněno po právu (přesněji plněna právní povinnost), ale též ze skutečnosti, že se jedná o společenskou úsluhu, protokolární pravidlo, běžně se vyskytující zdvořilostní chování apod. Jak také uvedl dovolatel, právě výklad absence nároku jako obhajitelné nabídky něčeho se zde nabízí jako významný korektiv přepjatosti trestní represe. Tento výklad poskytuje také právní odpověď na otázku, proč některé širokou společností akceptované nabídky výhod činěné v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu nenaplňují znaky úplatkářství, ačkoliv jsou činěny bez právního titulu, který by umožnil se jich domoci u orgánu veřejné moci (tj. bez existence právního nároku). Takto z okruhu úplatků vylučují například „spropitné v restauračních zařízeních nebo předání kytice či bonboniéry na konci roku třídnímu učiteli nebo lékaři či zdravotním sestrám po úspěšné operaci v nemocnici“.

80. V souladu s tím, na co již odkazoval dovolatel, zde dále autoři zmiňují, že „jako zjednodušený příklad z prostředí veřejné správy lze uvést standardní povolební vyjednávání. Nabídka obsazení funkce ministra financí výměnou za učinění konkrétních ústupků v programovém prohlášení vlády a s ním spojené zajištění odpovídajícího hlasování v příslušných orgánech sice představuje bezprávnou (neoprávněnou) výhodu nabídnutou v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, ale přesto není úplatkem. Je tomu tak právě z důvodu obhajitelnosti takové nabídky, která vyplývá z ústavního nastavení politického systému, který je ve vztahu ke skládání vlády založen na většinové vůli Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a jehož imanentní součástí je tedy nutnost uzavírání politických kompromisů či dohod, a tedy i směně politických témat a politických funkcí“.

81. Autoři se neztotožnili s opačným výkladem definičního znaku nároku jako „nároku právního“, neboť právo běžně odkazuje na mimoprávní pravidla (typicky na pravidla morální), viz např. znak hrubé neslušnosti ve skutkové podstatě trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V navazujícím textu, v polemice s odlišným právním názorem definujícím nárok jako nárok právní, odkazují na užívání mimoprávních pravidel v právních textech včetně mimoprávního pravidla „dobré mravy“.

82. „Neoprávněnost výhody“ podle komentáře spočívá dílem v její právní bezdůvodnosti, dílem je však závislá na protiprávnosti její příčiny. Neoprávněnost výhody ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku tedy může vyplývat z rozporu s jinými právními předpisy, ale může plynout také z porušení obecného zákazu pokoušet se poskytnutím výhod, byť nepřímo, působit na obstarání věcí obecného zájmu. Tento názor sdílí i Nejvyšší soud.

83. V kolizi s ním není ani vcelku podrobný a především přesvědčivý rozbor podaný k této otázce ve vyjádření státního zástupce. V rozporu s dobrými mravy volné politické soutěže je i podle mínění Nejvyššího soudu nabídka plnění za to, že politicky činná osoba učiní politické rozhodnutí či opatření, které by bez tohoto plnění neučinila. Tím by totiž narušila „odůvodněná očekávání voličů“, a narušila tak veřejný zájem na tom, aby se jednalo o skutečně volnou soutěž politických stran. Ústava v čl. 5 stanoví, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Volná soutěž politických stran a obecněji politických sil (čl. 22 Listiny) představuje natolik zásadní hodnotu, že je nezbytné ji považovat za jeden ze základních a nezměnitelných principů demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, akcentoval, že „svobodná soutěž politických stran a obecně politických sil, z níž plyne i ústavní požadavek respektu a dodržování principů a pravidel vnitrostranické demokracie kladený na politické strany, je jedním ze základních předpokladů fungování a hodnot demokratického právního státu a společnosti“. Dále zde vyjádřil závěry beze zbytku platné i pro hodnocení posuzované situace: „Ústavní garance respektu základních principů a pravidel vnitrostranické demokracie se nejen v ČR jeví nezbytnější zvláště v současné době, kdy politické strany a obecně stranicko-politický systém prochází krizí, projevující se zejména ztrátou důvěry společnosti v politické strany a stranickou politiku jako takovou. Za jednu z hlavních příčin je možné označit procesy "kartelizace" a nadměrné oligarchizace politických stran, kdy dochází jednak k nežádoucímu propojení (kartelů) politických stran se státem, jednak k neustálému prohlubování "klientelistických" vazeb politických stran či jejich jednotlivých členů na různé soukromé (zejména podnikatelské) subjekty, jimž politické strany podílející se (prostřednictvím jimi nominovaných a zvolených zástupců) na výkonu veřejné moci mohou sloužit pouze jako nástroj k prosazování svých vlastních soukromých zájmů. Naznačené procesy tak mají za následek postupný odklon politických stran od svých původních funkcí ve společnosti, tj. prostředek k artikulaci a agregaci společenských zájmů, mobilizaci a socializaci společnosti a případné participaci na správě věcí veřejných. V konečném důsledku tak dochází nejen k narušení svobodné soutěže jak uvnitř politických stran (netransparentní výběr kandidátů, fenomén "mrtvých duší", tajné předvolební dohody), tak i navenek (netransparentní financování politických stran, volební podvody), ale rovněž k negativnímu ovlivnění politického systému, zpochybnění jeho legitimity a fungování (korupce)“.

84. Z toho plyne i povaha benefitů, které mohou být nabízeny poslancům za způsob jejich hlasování (včetně nehlasování či dokonce úplné rezignace na poslanecký mandát) – podporu té či oné vlády či podporu toho či onoho zákona. Pokud má být takovým benefitem funkce, zásadně by to měla být funkce, která je nezpochybnitelně politická. Tedy funkce, která je účelem působení dotyčného v politice. Jak správně poznamenává státní zástupce, takovým účelem, který by obstál u voličů, může být stěží to, že dotyčný chce mít hezký dům nebo být členem té které správní rady. Takový ryze osobní program je v zastupitelské demokracii vyloučený. Boj o politické funkce je oproti tomu plně legitimním účelem působení dané osoby v politice. Ten, kdo chce realizovat politický program, legitimně usiluje nikoliv o funkci ve správní radě nějaké společnosti (byť s majoritní majetkovou účastí státu), nýbrž o funkci ministra či předsedy parlamentního výboru. Nabídka takové politické funkce nemůže být úplatkem, který by mohl být předmětem trestního řízení.

85. Funkce nabízené jednotlivým poslancům ovšem nebyly funkce politické a způsob jejich získání nebyl v souladu s dobrými mravy volné politické soutěže, neboť byly vyměněny za absenci jejich negativního hlasování při projednávání vládního návrhu zákona o daňovém balíčku, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry. Povaha dobrých mravů je určována „zvenčí“ trestního práva, jak již bylo zmíněno v souvislosti se znakem hrubé neslušnosti podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 81. tohoto usnesení). To, že došlo k porušení dobrých mravů nejlépe dokládají negativní reakce spřízněných politiků (M. N., K. S. aj.), médií i široké veřejnosti. Ve shodě se státním zástupcem proto i Nejvyšší soud konstatuje, že z porušení uvedených dobrých mravů je zřejmé, že se jednalo o výhody nejen neoprávněné, ale současně i neobhajitelné, a tedy o výhody, na které dotčení poslanci ve smyslu § 334 tr. zákoníku neměli nárok.

86. Takový výklad pojmu „úplatek“ koresponduje i s článkem 2 Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb. m. s., resp. 43/2009 Sb. m. s.), který ukládá, aby každá smluvní strana přijala taková legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná pro to, aby nabídka, slib nebo poskytnutí nepatřičné výhody přímo či nepřímo nějakou osobou veřejnému činiteli této smluvní strany, ať již přímo jemu nebo někomu jinému, aby jednal anebo nejednal při výkonu jeho funkce, bylo pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva, je-li tento čin spáchán úmyslně.

87. Jestliže i tento dovolatel ku podpoře svého přesvědčení o nesprávnosti napadených rozhodnutí poznamenal, že bývalí poslanci Ing. Ivan Fuksa a Bc. Marek Šnajdr si přechodem z politické do podnikatelské sféry výrazným způsobem finančně pohoršili a Bc. Petru Tluchořovi dokonce ani žádný výkon práce přidělen nebyl, jde o problematiku, která je z pohledu posuzování znaků „úplatku“ nerelevantní, jak již bylo vysvětleno v souvislosti s obdobnou námitkou formulovanou obviněným RNDr. Petrem Nečasem (srov. bod 74. tohoto usnesení dovolacího soudu).

88. Obviněný také upozornil, že jím dříve předestřená povaha realizace výkonné moci byla tehdy mezi politiky považována za běžnou. Měl za to, že „přidělování pracovních pozic v právnických osobách s účastí státu nebylo nikdy kriminalizováno a jde o legitimní způsob realizace moci výkonné“. Dovolací soud nezpochybňuje, že za jistých standardních okolností nelze vysledovat nic protiprávního v přidělování pracovních pozic v obchodních společnost s účastí státu i případně „zasloužilým“ členům té či oné strany. Takové okolnosti však nelze spojovat s posuzovanou situací, kdy „přidělení pracovní pozice“ v takové obchodní společnosti představovalo neobhajitelnou výhodu za reciproční jednání související s obstaráním věcí obecného zájmu, kteréžto by jinak nebylo učiněno. Pro tyto situace neplatí, že „účel světí prostředky“, a Nejvyšší soud jako nezávislý a nestranný orgán zde nemůže a ani nechce vystupovat s ohledem na již řečené pod bodem 83. tohoto usnesení jako ochránce pozice vlády (i kdyby měl pochopení pro složitou mezinárodní i vnitropolitickou situaci té doby).

89. V další části dovolání (oddíl B.) dovolatel zaměřil svoji pozornost na povahu vzdání se mandátu v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, aby uzavřel, že vzdání se poslaneckého mandátu nemůže být obstarávání věcí obecného zájmu a že aktem vzdání se mandátu poslanci nevykonávali pravomoc spojenou s funkcí poslance, v důsledku čehož jednání obviněného nemohlo směřovat vůči úřední osobě podle § 334 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vyvozoval, že pokud by mělo dojít ke spáchání trestného činu podplacení, obviněný by musel slibovat úplatek náhradníkovi, který na „uprázdněné“ poslanecké místo nastoupil.

90. Obviněný v podrobnostech uváděl, že již dříve opakovaně zmiňovaní „rebelové“ byli v rozhodné době poslanci Parlamentu České republiky a vykonávali mandát poslance ve smyslu čl. 26 a čl. 23 odst. 3 Ústavy. Zásadní otázkou pro posouzení viny obviněného proto bylo, zda vzdání se poslaneckého mandátu podle čl. 24 Ústavy je ještě jeho výkonem, a tedy obstaráváním věcí obecného zájmu, nebo již nikoliv. Rozšiřující výklad tohoto pojmu zaujatý soudy označil za nesprávný. Argumentoval, že žádná odborná literatura ani judikatura nezahrnuje do výkonu poslaneckého mandátu i jeho vzdání se a stejně tak nečiní ani pro případ jeho zániku ve smyslu čl. 25 nebo vzniku ve smyslu čl. 19 odst. 3 Ústavy. Výkon mandátu poslance reprezentovaný právy a povinnostmi s tím souvisejícími je proto nutno ohraničit jeho vznikem a vzdáním se (nebo zánikem). Tvrdil, že v posuzovaném případě nelze zakládat jeho trestní odpovědnost na základě rozhodnutí poslanců mandát již dále nevykonávat, a to tím spíše, že takové rozhodnutí nebylo učiněno ze zištných důvodů, ale jako reakce na vnitrostranickou politickou situaci v ODS. S odkazem na již dříve pod bodem 21. tohoto rozhodnutí dovolacího soudu zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1057/2008, sp. zn. 5 Tdo 66/2015 a sp. zn. 6 Tdo 360/2020 akcentoval, že za obstarávání věcí obecného zájmu lze považovat rozhodování orgánů státní moci. Jen s rozhodováním, zde hlasováním, je spojen relevantní výsledek, v této věci však došlo ke vzdání se poslaneckého mandátu.

91. Jakkoliv by mohly být úvahy obviněného zajímavé z hlediska ústavněprávního vymezení vzniku a zániku mandátu poslance, pro posouzení věci nejsou stěžejní. Zákonný znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ je třeba vykládat v kontextu dosavadní judikatury tak, že se vyžaduje, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost. Bude tomu tak tehdy, jestliže přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1978-I., přiměřeně i pod č. 32/1987 Sb. rozh. tr.). Zde soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pod bodem 170. správně uvádí, že zásadní je, k čemu nabídka úplatku směřovala a tento cíl byl neměnný, totiž ovlivnění nestranného vystupování poslanců v legislativním procesu za účelem dosažení schválení předmětného vládního návrhu zákona, který byl navíc spojen se žádostí o vyslovení důvěry vládě (vcelku přiléhavě soud prvního stupně odkázal i na podstatnou část slibu poslance obsaženého v čl. 23 odst. 3 Ústavy). Odvolací soud jeho závěry beze zbytku přijal (bod 28. usnesení) a souhlasí s nimi i dovolací soud. I podle jeho přesvědčení podstata věci spočívala v tom, že obvinění slíbili Bc. Marku Šnajdrovi, Ing. Ivanu Fuksovi a Bc. Petru Tluchořovi, poslancům Poslanecké sněmovny, úplatek za ovlivnění legislativního procesu spočívající v tom, že hlasování jako tzv. rebelující poslanci již po vzdání se mandátu nebudou přítomni, což opodstatňuje taktéž závěr, že úplatek byl slíben v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.

92. V obviněným zmiňované zprávě trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1988, sp. zn. Tpjf 28/87, uveřejněné pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr., ke zhodnocení rozhodování o trestném činu úplatkářství, se skutečně uvádí, že ani všechna jednání, jimiž plní funkcionáři a pracovníci orgánů státní moci a správy své funkční a pracovní povinnosti, nemusí být „obstaráváním věcí obecného zájmu“. Plnění společensky významných úkolů těchto orgánů při rozhodování o právech a povinnostech občanů a organizací a při uspokojování jejich potřeb se skládá z výkonu řady činností, které nemají pro konečný výsledek stejný význam. Uvedený znak bude především naplňovat ta činnost, jíž jsou takové úkoly plněny přímo, např. rozhodování soudců. [Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že zde není a s ohledem na dobu publikování ani nemůže být zmínka o vzdání se funkce soudce v intencích § 95 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Z dalších činností to budou jenom takové, které mohou plnění úkolů určitým způsobem ovlivnit, např. příprava podkladů pro rozhodnutí apod. Správné určení činností, jež mohou uvedený zákonný znak naplňovat, je velmi důležité, protože omezuje okruh funkcionářů a pracovníků orgánů státní moci a správy, kteří se mohou dopustit trestného činu přijímání úplatku, resp. vůči nimž může být spáchán trestný čin podplacení, na ty, již právě takovou činnost vykonávají (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/1987 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry ale nijak nekolidují s těmi, jež učinil soud prvního stupně (bod 170. rozsudku) a jimž posléze přitakal i odvolací soud (bod 28. usnesení). Ani v citované zprávě uveřejněné pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr. nelze najít oporu pro tvrzení obviněného, že se slibu úplatku nedopustil v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.

93. Dovolací soud nepřisvědčil ani názoru obviněného, že jím popsané odlišení výkonu mandátu poslance a vzdání se mandátu poslance vedlo k nesprávné aplikaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K jednání obviněných spočívajícímu ve slíbení úplatku došlo podle zjištění soudů v době, kdy Bc. Marek Šnajdr, Ing. Ivan Fuksa i Bc. Petr Tluchoř byli poslanci Poslanecké sněmovny, jíž byl předložen předmětný vládní návrh zákona, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry, a již tímto okamžikem byl trestný čin dokonán. Jakákoliv konstrukce související se vzdáním se mandátu a následně pozbytím postavení úřední osoby je tak v daných souvislostech nepřípadná.

94. Obviněný vytkl i vadné posouzení existence příčinné souvislosti (oddíl C. dovolání). Vyvozoval, že nelze-li podřadit vzdání se mandátu pod obstarávání věcí obecného zájmu, nemohla vzniknout příčinná souvislost jako jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na již dříve řečené ve vztahu k povaze vzdání se mandátu v návaznosti na zákonný znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ ovšem tato jeho námitka postrádá opodstatnění. O souvislosti mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu není v konkrétní věci žádných pochyb, slíbený úplatek měl vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarávala, v důsledku čehož není ani pochybností o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a následkem trestného činu.

95. Obviněný dále poukazoval rovněž na skutečnost, že odstoupivší poslanci byli významnými odborníky pro dané podnikatelské sektory a v době nabídky místa již nebyli poslanci a byli volnými na pracovním trhu. Podstata této námitky ale koliduje se zjištěními soudů, podle nichž byla nabídka funkcí učiněna jmenovaným poslancům v době trvání jejich poslaneckého mandátu, slib získání členství v orgánech označených obchodních společností, v nichž byl majoritním akcionářem Česká stát, byl dán a přijat v souvislosti s projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně a s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry.

96. Přisvědčit nelze ani námitkám vztahujícím se k absenci zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a k otázkám právního omylu negativního podle § 19 tr. zákoníku (oddíl D. dovolání).

97. Závěr o zavinění, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

98. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336 a násl.).

99. Ze zjištění soudů vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu, jak uzavřely pod bodem 173. rozsudku soud prvního stupně a pod bodem 28. usnesení i odvolací soud. Odvolací soud shrnul, že všichni obvinění jako spolupachatelé od počátku koordinovaně a cíleně v souvislosti s jednáním v obecném zájmu o vládním stabilizačním daňovém balíčku zákonů v Poslanecké sněmovně slíbili jmenovaným třem „rebelujícím“ poslancům za umožnění jeho přijetí úplatek v podobě výhod spočívajících v obsazení určitých funkcí v orgánech, popř. managementu obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, a to buď jimi samotnými, nebo jimi určenými osobami. Sledované dohody dosáhli, což se nemohlo obejít bez vědomého, chtěného jednání obviněných, a posléze byla dohoda i realizována. Soud prvního stupně sice stručně, ale výstižně upozornil i na konspirativní charakter komunikace odposlechů, dohady, kdo má jako první přednést konkrétní nabídku, spojené s poznámkou ve smyslu „tu zavřou toho, tu onoho“, což rozhodně nesvědčí o dobrém záměru a poctivém cíli sledovaném obviněnými. Dokládá to nejméně skutečnost, že s nemravným, ba dokonce trestněprávním pozadím celé akce museli být nejméně srozuměni.

100. Na takto učiněných závěrech proto nemůže nic změnit ani přesvědčení dovolatele, že na jeho jednání je třeba aplikovat § 19 tr. zákoníku o právním omylu negativním. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. V této souvislosti je třeba připomenout, že úvahy o omluvitelnosti (§ 19 odst. 1 tr. zákoníku) či naopak neomluvitelnosti (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku) právního omylu se vztahují k protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních předpisů. Nevztahují se však k protiprávnosti trestní, tzn. k trestnosti činu, tedy k úpravě, která je obsažena v samotném trestním zákoníku, ohledně níž platí zásada ignorantia iuris nocet (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 421 a násl.). Soudy zevrubně odůvodnily, proč je třeba na jednání obviněných nahlížet jako na jednání vyžadující trestněprávní odpovědnost. Nelze přistoupit na tvrzení obviněného, že nevěděl, že může jednat protiprávně a tohoto omylu se nemohl vyvarovat s ohledem na dřívější a tehdejší politickou praxi, v důsledku čehož nejednal zaviněně. Jak přiléhavě uvedl státní zástupce, musel si být vědom nejen konspirativnosti jednání spoluobviněných (případně i dalších zúčastněných aktérů), ale rozpor s dobrými mravy politické soutěže mu musel být zřejmý i co do posuzování jeho vlastního jednání. Porušení dobrých mravů volné soutěže politických stran bylo ostatně zřejmé nejen velké části politiků (M. N., K. S., K. P. aj.), ale i většině médií a veřejnosti. Protiprávnost svého činu mohl tudíž rozpoznat bez větších obtíží, a mohl se proto omylu vyvarovat.

101. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 9. 2024

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

 

Diskusia