Úlohou trestného súdu nie je kultivovať partnerské vzťahy a ani byť arbitrom manželských hádok - k výkladu pojmu týranie

dlouhodobé, opakovane, predevším psychicky týrat svou manželku poškozenou Mgr. Janu Vozábalovou, kdy psychické týrání mélo spočívat v tom, že ji bezduvodné ponižoval a urážel hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhárko prolhaná", "máš slepičí mozek", musela plnit jeho príkazy v domácnosti, týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla, mel ji nutit žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, prát mohla jen v dobe, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho príkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu, musela na jeho príkaz v zimním období denne zavírat okno v jeho pokoji, další príkazy byly napríklad: teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevetrej v koupelne, musela vykonávat i drobné opravy, taktéž musela plnit jeho príkazy, týkající se péče o jeho matku, z duvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svuj pokoj v byte, musela vykonávat jeho pracovní povinnosti napríklad: opravovat absolventské práce jeho studentu, zapisovat do výkazu známky a docházku, vozit do jeho zamestnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentu a taktéž ji nutil v nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci, své príkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud neudeláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo "nepujčím" a pokud podle jeho mínení nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i nekolik hodin, taktéž jí nebylo z jeho strany umožneno rozhodovat o tom, co do domácnosti koupí, znemožňoval jí prehled o jejich finanční situaci, musela psát ruzné sliby, napríklad: že nebude provádet rekonstrukci v byte, dále její osobu kontroloval v jejím pohybu, mel požadovat, aby mu sdelovala: kde se nachází, co tam delá, zda je skutečne na míste a zda je tam s osobami, které ji on povolil a po jejím návratu ze schuzky domu jí vyslýchal, taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracovište a i s jejími práteli, určoval jí, kdy muže navštívit své príbuzné, omezoval i její aktivity v práci, pri psychickém týrání vuči ní občas použil i fyzické násilí, predevším od roku 2014 do ledna 2018, ve forme klepáním prsty na hlavu či strkáním do tela, dále v presne nezjištený den v lednu 2018 do ní opetovne strkal pri jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli, kdy odpovídat prestala, začal do ní strkat a když chtela odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu, taktéž ji mel bezduvodne budit v nočních hodinách pod ruznými záminkami, dále mela být poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zarízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, prestože byl sám tohoto úkonu schopen, dne 1. 1. 2018 po návratu z návštevy na ni bezduvodne kričel: kde byla, proč mu nebrala telefon a pritom jí nadával "ty lhárko prolhaná" pri čemž do ní strkal, když se vuči tomuto jednání poškozená ohradila, rekl jí "proč bych do tebe hajzle nestrkal", dne 30. 1. 2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu utekla,

tedy

mel týrat osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchat takový čin po delší dobu,

čímž mel spáchat

zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. r. se poškozená Mgr. Jana Vozábalová, trvale bytem U Jezera 2035/26, Praha 5 - Stodulky, adresou k doručování Máslova 2688/2, Praha 6, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkovou újmu v penezích na rízení ve vecech občanskoprávních.

Oduvodnení:

I.

Stručné shrnutí dosavadního rízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 T 81/2018-1691, byl obvinený PhDr. Pavel Vozábal uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnetí svobody v trvání trí roku s podmíneným odkladem na zkušební dobu trí roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo primerené omezení a povinnost zdržet se ve zkušební dobe styku s poškozenou Janou Vozábalovou. Podle § 228 odst. 1 tr. r. bylo rozhodnuto o povinnosti obvineného nahradit poškozené škodu ve výši 50.040,50 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 525.199 Kč.

2. Uvedeného zločinu se obvinený podle zjištení nalézacího soudu vyjádrených ve výroku rozsudku dopustil tím, že:

minimálne od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018 ve společné obývaném byté na Praze 5, U Jezera 26, ale i jinde, obvinený dlouhodobé, opakované, pfedevším psychicky týral svou manželku poškozenou Mgr. Janu Vozábalovou, kdy psychické týrání spočívalo v tom, že ji béžné minimálne dvakrát týdné a od léta 2017 denné bezduvodné ponižoval a urážel, a to minimálné jednou týdné zejména od roku 2014 hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhárko prolhaná", "máš slepičí mozek"; musela plnit jeho príkazy v domácnosti, týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla, nutil ji jedenkrát až dvakrát mésíčné žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, týdné prát mohla jen v dobé, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho príkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu po jejím probuzení, musela na jeho príkaz v zimním období denné zavírat okno v jeho pokoji, další príkazy byly napríklad: v zimním období denné teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevétrej v koupelné; musela vykonávat i všechny drobné opravy v domácnosti napr. výménu žárovek, čišténí odtoku umyvadla, záchodu a podobné; taktéž musela plnit jeho príkazy, týkající se péče o jeho matku a to dvakrát týdné v pracovní dny za touto na pokyn obvinéného jezdila či docházela, z duvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svuj pokoj v byté a starat se o ni v roce 2010 asi dva týdny; musela vykonávat jeho pracovní povinnosti napríklad: do roku 2017 jednou ročné opravovat absolventské práce jeho studentu, dvakrát ročné zapisovat do výkazu známky a docházku, v dobé jeho nemoci vozit do jeho zaméstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentu a taktéž ji nutil více jak pétkrát a to minimálné 1x ročné nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci; své príkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud neudéláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo "nepujčím" a pokud podle jeho mínéní nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i nékolik hodin; taktéž 2x až 3x ročné jí nebylo z jeho strany umožnéno rozhodovat o tom, co vétšího charakteru se do domácnosti koupí, nebral v potaz její nesouhlas a znemožňoval jí prehled o jejich společné finanční situaci; musela psát ruzné sliby, napríklad: že nebude provádét rekonstrukci v byté; dále její osobu po celou dobu kontroloval v jejím pohybu, za tím účelem mu predem sdélovala, kde a s kým bude, kdy prijde domú, požadoval, aby mu oznamovala: kde se nachází, co tam delá, zda je skutečné na místé a po jejím návratu ze schúzky domú jí vyslýchal; taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracovišté a i s jejími práteli; určoval jí, kdy múže navštívit své príbuzné podle toho, jak to časové vyhovovalo jemu, omezoval i její aktivity v práci týkající se zejména mimopražských školení; dále byla poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zarízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, prestože byl sám tohoto úkonu schopen; pri psychickém týrání vúči ní občas použil i fyzického násilí, predevším od roku 2014 do ledna 2018, a to béžné ve formé klepáním prsty na hlavu či strkáním do téla jako jeho normální zpúsob komunikace, pokud podle jeho názoru poškozená nevnímala nebo nesouhlasila dostatečné rychle či nesouhlasila, což bylo výjimečné, kdy strkání se zintenzivnilo v lété 2017; dále v presné nezjišténý den v lednu 2018 do ní opétovné strkal pri jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli kdy odpovídat prestala, začal do ní strkat a když chtéla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu; taktéž ji v zárí a ríjnu 2017 bezdúvodné budil v nočních hodinách pod rúznými záminkami s četností 2x až 3x do jejího odchodu z domácnosti; dne 1. 1. 2018 po návratu z návštévy na ní bezdúvodné kričel: kde byla, proč mu nebrala telefon a pritom jí nadával "ty lhárko prolhaná" pričemž do ní strkal, když se vúči tomuto jednání poškozená ohradila, rekl jí "proč bych do tebe hajzle nestrkal"; dne 30. 1. 2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu utekla.

3. Usnesením Mestského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 67 To 402/2023-1753, bylo odvolání obvineného podané do všech výroku podle § 256 tr. r. jako neduvodné zamítnuto.

II.

Obsah dovolání a vyjádŕení k nemu

4. Proti usnesení soudu druhého stupne podal obvinený dovolání s odkazem na duvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. r., když mel za to, že rozhodná skutková zjištení, která jsou určující pro naplnení znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými dukazy a současne rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotneprávním posouzení.

5. Dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r. obvinený spatruje v tom, že konkrétní dílčí jednání, která byla součástí popisu skutku vubec nevyplývají z provedeného dokazování. Buď je vubec nezmiňuje ani samotná poškozená, nebo je sama poškozená relativizuje, nebo jsou tyto vylučovány jinými dukazy. Obvinený v tomto smeru poukázal také na výtky, které proti rozhodnutím vznesl Nejvyšší soud ve svém predcházejícím zrušujícím rozhodnutí v této veci pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021 v bode 31, které obecné soudy ani pri doplnení dokazování neodstranily.

6. Svou námitku upresnil tím, že pokud soudy dle jeho názoru do skutkové vety pojaly dílčí jednání, která vubec nevyplývají ani z tvrzení poškozené, pak jde konkrétne o vezení pracovních materiálu obvineného do zamestnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentu, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracovište, určování, kdy muže navštívit príbuzné. Pokud jde o jednání, která vubec nejsou dána do jakýchkoliv souvislostí, a nelze ani určit, zda se mohla vubec stát v posuzovaném období (míneno od 1. 6. 2004), pak obvinený upresnil, že šlo o jednání spočívající v omezování aktivit poškozené v práci. Pokud jde o jednání, která jsou vyloučena jako „týrání“ samotnou poškozenou, konkrétne zmínil psaní slibu a starání se o matku obvineného. Obvinený také namítal, že další jednání popsaná ve skutkové vete rozsudku zustala zcela nespecifikována, pričemž upresnil, že šlo o omezování aktivit poškozené v práci.

7. Obvinený zpochybnil a namítl, že by nechal poškozenou „zapisovat do výkazu známky a docházku“. Predložil soudu potvrzení školy, ve které pusobil, a z nehož vyplývá, že vysvedčení a známky do trídních výkazu se na škole nepíšou již 20 let.

8. Vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku je soudy tvrzeno, že poškozená „musela plnit jeho príkazy v domácnosti, týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdelení rolí bylo jejím nápadem, pričemž sama ve své výpovedi uvedla: „Že budu vykonával domáci práce jsme ani nijak neresili, já jsem to delala. Já jsem varila, uklízela, jako delá každá normálni ženská.“

9. Nesmyslné dle obvineného je tvrzení ohledne slibu týkajícího se rekonstrukce: „musela psát ruzné sliby, napríklad: že nebude provádet rekonstrukci v byte“. Pritom toto tvrzení je prímo vylučováno výpovedí samotné poškozené, která uvedla „Já jsem rekla jasne svoje stanovisko, tehdy v roce 2014, že v živote už nechci nic delat. A když manžel zase nastoupil v léte 2017, že se bude delat rekonstrukce, já jsem rekla „ne“.

10. Obvinený také poukázal na skutečnost, že se soudy nijak nevyporádaly s vetšinou záveru Nejvyššího soudu ohledne synu poškozené v bodu 34 usnesení Nejvyššího soudu.

11. Namítl, že žádné príkazy, napr. týkající se péče o jeho matku poškozené nedával. Sama se dobrovolne nabídla nebo pokud o to poškozenou požádal, tak mu vyhovela.

12. Poukázal na zmatečné a neurčité tvrzení ve skutkové vete rozsudku. Konkrétne pak pokud snad mel neco podmiňovat napr. slovy „pokud neudeláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci“, tak já „nedovolím“ nebo „nepujčím“, tak není zrejmé, co nedovolí nebo nepujčí. Snad pouze, pokud šlo o pujčku pro syny obvineného, což však byla ojedinelá událost.

13. Obvinený zduraznil, že za posledních 15 let jeho manželka žádným jednáním nepotvrdila, že by byla psychicky týraná nebo že by se obvineného dokonce bála. Nikdy nenavštívila psychologa. Neodstehovala se, ačkoli mohla. Svobodný syn David má dva byty, z toho jeden, který na nej prevedla poškozená. Ani jednou, ani na jeden den neodešla k synum. Ani jednou nejela na dovolenou se syny, ale každý rok opakovane jezdila s obvineným. Nikdy se ani nezmínila o rozvodu.

14. Dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r. obvinený spatruje v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní veci ohledne „intenzity“ tvrzeného jednání, současne také jednání obvineného dle jeho názoru nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Ve vztahu k nerespektování právního názoru pak obvinený rozvedl, že Nejvyšší soud týrání v popisu skutku z puvodního rozsudku (sp. zn. 7 Tdo 79/2021) neshledal, pričemž nalézací soud jenom formálne doplnil dokazování o další výslech poškozené - „aby se nereklo“ a aby byly ve skutku alespoň nejaké časové údaje, a znovu obvineného odsoudil, ale vubec se nezabýval názorem Nejvyššího soudu na „intenzitu“ jednání. K tomu, aby mohly nižší soudy obvineného odsoudit, by tak ve svetle usnesení Nejvyššího soudu bylo nezbytné, aby z výslechu poškozené vyplynulo neco, co podstatne zvýší intenzitu puvodne tvrzeného jednání ve skutku z rozsudku ze dne 11. 7. 2019. To se však nestalo a paradoxne došlo k tomu, že výslech poškozené naopak vedl ke snížení puvodne tvrzené „intenzity“ jednání, neboť z puvodního popisu skutku vyplývalo, že k dílčím jednáním popsaným ve skutku melo docházet vlastne neustále „po dobu trvání manželství“ a následne došlo ke snížení této intenzity, když došlo k jistému určení kolikrát k jakému jednání došlo. Odvolací soud potom ignoroval, že v projednávané veci vubec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní veci, kterého by se snad obvinený dovolával, ale o odchýlení se od závazného záveru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé veci. V této veci však toto absolutne neprichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. r.

16. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obvinený rozebral jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové vety rozsudku, která doplňuje vlastním komentárem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Svou argumentaci ukončil konstatováním, že dovedení právního názoru soudu do dusledku by vedlo ke zcela absurdním situacím, kdy by jednání ve společnosti bežné muselo být postihováno jako trestná činnost. V podstate jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner rekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem manželských hádek a sporu tak, že bude toho „zlého“ z manželu trestat prostredky trestního práva. Zejména když už ze samotných jednání ve vzneseném obvinení je naprosto zjevné, že neco takového nemá co delat pred trestním soudem, ale nejvýše pred soudem civilním pri posuzování príčin rozvratu manželství.

17. Obvinený také namítl, že se odvolací soud nevyporádal s podstatnými námitkami obhajoby, čímž porušil právo obvineného na spravedlivý proces. Záverem pak obvinený navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudu zrušil a vec vrátil nalézacímu soudu, aby vec v potrebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, prípadne aby sám rozhodl tak, že obvineného zprostí obžaloby.

18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádrení k dovolání uvedl, že dovolání obvineného je vystaveno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméne celým trestním rízením a s nimiž se soudy obou stupňu beze zbytku a správne vyporádaly. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r. má za to, že soudy oprely své závery o výpoveď verohodné poškozené, která však nestojí osamocene a je ve shode s dalšími blíže rozvedenými dukazy.

19. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r., pak pod nej státní zástupce podrazuje údajnou absenci znaku týrání a tvrzené prehlédnutí principu ultima ratio, jde však dle jeho názoru o námitky neopodstatnené. Nesouhlasí s tím, že by soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho predchozím usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021. Zduraznil, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení z jinak bežného partnerského chování vuči poškozené. Provedeným dokazováním bylo naopak jednoznačne prokázáno, že se takto k poškozené choval po celé žalované období a pristupoval k ní manipulativne, ve snaze dosáhnout svého tak, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podrídila se všem jeho požadavkum a pravidlum, a to v obave z fyzického ataku a proto, aby eliminovala jakýkoli konflikt s obvineným. Ten po poškozené vyžadoval absolutní podrízenost, permanentne v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to práve všemi ve výroku rozsudku popsanými zpusoby. Ty se sice v obecné rovine tomu, kdo není v roli obeti, mohou - jsou-li vytrženy z kontextu - jevit na první pohled jen málo škodlivé a nebezpečné, nicméne v jejich souhrnu, jsou-li po dobu mnoha let takrka denní normou (či probehnou-li nekolikrát za týden), je nutno je považovat za týrání.

20. Z provedeného dokazování rovnež jednoznačne vyplynulo, že to byl práve obvinený, kdo byl vždy agresorem, zatímco poškozená byla vždy osobou ohroženou, tedy obetí. Nejedná se tudíž o prípad, kdy by docházelo ke vzájemnému konfliktnímu jednání obou zainteresovaných stran. Dovolatel zjevne prehlíží, že z hlediska posouzení jeho jednání je nutno hodnotit intenzitu jednotlivých dílčích jednání vuči poškozené nikoli izolovane, ale souhrnne a v rámci jednoho celku. Pritom není podstatné, že jeho jednání vuči poškozené nedosahovalo po celou dobu stejné intenzity. Prímým dusledkem jeho chování byl taktéž vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Podle dosavadní judikatury soudu je mimo jiné práve neschopnost týrané osoby násilníka opustit jedním ze základních atributu syndromu týrané osoby. Pro obeti týrání je naopak zcela typické, že nejsou schopny klást pachateli odpor, podrizují se mu a ustupují, nedokážou na jeho jednání adekvátne reagovat a často je omlouvají, eventuálne kladou tyranovo jednání za vinu samy sobe.

21. Záverem státní zástupce navrhl dovolání obvineného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. r. Současne uvedl, že pokud by však presto za takové situace dospel senát rozhodující o dovolání k záveru o jeho duvodnosti a opodstatnenosti, státní zástupce se pripojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, prísedících a státní správe soudu a o zmene nekterých dalších zákonu (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), tedy na predložení veci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve shode s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém prípade by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovení podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádreného v rade jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, pričemž státní zástupce jen odkázal na poznámku pod čarou v predcházejícím textu, pod kterou byly príkladmo uvedeny usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018.

22. K dovolání obvineného se vyjádrila také poškozená Mgr. Jana Vozábalová prostrednictvím svého zmocnence, pričemž s dovoláním vyslovila nesouhlas a Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. r. odmítl jako zjevne neopodstatnené. Ve svém vyjádrení se nejprve obecne vyjádrila k pojmovým znakum vytýkaného trestného činu, predevším zduraznila, že je zapotrebí, aby soudy posuzovaly intenzitu násilí v intencích doby, po kterou trvalo, tedy po vetšinu manželství poškozené, které trvalo 40 let, a prestože se intenzita násilí nemusí v tomto prípade jevit jako vysoká v porovnání s ostatními prípady, kdy dochází k hrubému fyzickému a sexuálnímu násilí, doba trvání tohoto príkorí v rádech desítek let je významne dlouhá dobe a dopad na život poškozené je tudíž v souhrnu velmi intenzivní.

23. Poškozená zduraznila, že skutek v projednávané veci je nutné posuzovat jako celek, pričemž obvinený ve svém dovolání skutek účelove rozmelňuje. Zduraznila, že soudy musí prihlédnout i k príkorí, ke kterému došlo vuči obvinené pred rokem 2004 (predtím, než byla do trestního zákoníku vložena skutková podstata trestného činu podle § 199 tr. zákoníku), jelikož po nekolika fyzických útocích pred tímto rokem už obvinený nemusel výslovne fyzickým násilím vyhrožovat či zvyšovat hlas, protože poškozené stačil jen pouhý pohled obvineného a ze strachu udelala vše, co po ní vyžadoval, pričemž zmínila tzv. naučenou bezmoc. Tuto skutečnost je pak nutné promítnout do posuzování intenzity príkorí, kterému poškozená čelila.

24. Poškozená má za to, že aplikace principu ultima ratio není na míste, a to s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, ze kterého vyplývá, že tento princip je vyloučen zejména v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu. V projednávané veci je pak vedeno rízení pro zločin, kterého se obvinený dopustil dlouhodobou kombinací rady forem domácího násilí, a jeho jednáním byla poškozené zpusobena težká újma na zdraví. Současne má za to, že soudy splnily pokyny Nejvyššího soudu z predcházejícího zrušovacího rozhodnutí.

25. Poškozená záverem uvedla, že se senát Nejvyššího soudu 7 Tdo ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021 odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tento odlišný právní názor senátu 7 Tdo by nemel být aplikován pri posuzování nyní projednávaného dovolání, a proto by vec mela být ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupena velkému senátu. Pričemž odlišný právní názor vidí v tom, že senát 7 Tdo dospel k záveru o duvodnosti aplikace principu ultima ratio v projednávané veci, ačkoliv je uplatnení tohoto principu vyloučeno v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

III.

Prípustnosť dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. r.) shledal, že dovolání je prípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. r.], bylo podáno osobou k tomu oprávnenou, tj. obvineným prostrednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. r.], v zákonné lhute a na míste k tomu určeném (§ 265e tr. r.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. r).

27. Protože Nejvyšší soud nezjistil duvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. r., prezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. r. zákonnost a oduvodnenost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z duvodu uvedených v dovolání, jakož i rízení napadenému rozhodnutí predcházející, a shledal, že dovolání je duvodné.

IV.

Duvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obvinený ve svém mimorádném opravném prostredku uplatnil dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r., který je naplnen, jestliže rozhodná skutková zjištení, která jsou určující pro naplnení znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených dukazu nebo jsou založena na procesne nepoužitelných dukazech nebo ve vztahu k nim nebyly neduvodne provedeny navrhované podstatné dukazy.

29. S odkazem na dále užitý dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotneprávním posouzení.

30. Nejprve je namíste uvést, že v této veci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, kterým puvodní rozhodnutí soudu obou stupňu zrušil a prikázal soudu prvního stupne, aby vec v potrebném rozsahu znovu projednal a rozhodí. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení soudum nižších stupňu v podstate vytkl, že se dostatečne nezabývaly intenzitou jednání obvineného, četností jednotlivých útoku. Současne soudum narídil, aby overily, zda k trestné činnosti docházelo po celé stíhané období se stejnou četností či se nejak menila nebo gradovala. Vytkl nalézacímu soudu konkrétní zpusoby jednání, které sice pojal do skutkové vety rozhodnutí, ale nemely oporu v provedeném dokazování. Nebylo také rozlišeno, zda k jednání obvineného docházelo pred 1. 6. 2004, kdy byla do trestního zákoníku zakomponována skutková podstata podle § 199 tr. zákoníku. Soudy také dostatečne nevyložily, v čem shledávají v jednání obvineného vyšší stupeň hrubosti, necitlivosti a bezohlednosti za podmínky určité trvalosti a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obvineného jako težké príkorí.

K duvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r.

31. Dovolatel uplatnil duvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r., a to ve vztahu k jeho první alternative, když shledal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištení určujících pro naplnení znaku trestného činu s obsahem provedených dukazu. Ve vztahu k první uvedené alternative, tj. k existenci zjevného rozporu s predpokládanou kvalitou, své presvedčení založil zejména na zpochybnení výpovedi poškozené. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud pod uplatnený dovolací duvod podradil, nemohl jí však priznat opodstatnení.

32. Nejdríve nutno v obecné rovine k podanému mimorádnému opravnému prostredku akcentovat, že dovolací námitky jsou predevším opakováním námitek obvineného, které uplatňoval v prubehu celého trestního rízení, a soudy obou stupňu se s nimi vetšinou více méne rádne vyporádaly, jak bude konkretizováno dále. Z oduvodnení rozhodnutí soudu obou stupňu je pritom dostatečne zrejmé, jak hodnotily provedené dukazy a k jakým záverum pritom dospely. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými dukazy, jejich hodnocením, učinenými skutkovými zjišteními relevantními pro právní posouzení. Existence prípadného zjevného rozporu mezi učinenými rozhodnými skutkovými zjišteními soudu a obsahem provedených dukazu pak nemuže být založena jen na tom, že obvinený predkládá vlastní hodnocení dukazu a dovozuje z toho jiné skutkové, popr. i právní závery (viz napr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi tretí instancí plného skutkového prezkumu. Soudy totiž na základe dokazování dovodily prubeh skutkového deje tak, jak je popsán výše, až na drobné nejasnosti. V provedených dukazech nelze shledat zásadní rozpory se zjišteným skutkovým stavem. Jedná se o dukazy, které ve svém souhrnu tvorí logickou soustavu vzájemne se doplňujících a na sebe navazujících dukazu ve svém celku shodne prokazujících skutečnost, že se dovolatel, až na nekterá méne podstatná jednání, dopustil shora popsaného jednání. Současne bylo zduvodneno, proč soudy neuverily verzi prezentované obvineným, která byla provedenými dukazy vyvrácena.

33. Vadu v podobe zjevného rozporu skutkových zjištení určujících pro naplnení znaku trestného činu a provedených dukazu by totiž bylo možno dovodit výlučne v prípadech svévolného hodnocení dukazu, a tedy v situacích, kdy by oduvodnení soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Mohla být shledána pouze tehdy, pokud by skutková zjištení soudu vubec nemela obsahový podklad v provedených dukazech, prípadne pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem dukazu, anebo pokud by nevyplývala z obsahu dukazu pri žádném logicky prijatelném zpusobu jejich hodnocení. Takovým nedostatkem pritom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištení soudu z provedených dukazu, až na nekteré drobnosti uvedené dále, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybne dovodit lze.

34. Soudy si byly velmi dobre vedomy diametrálne odlišných výpovedí poškozené na strane jedné a obvineného na strane druhé. V reakci na danou situaci, která je však v trestním rízení spíše pravidlem, pritom presvedčive rozvedly duvody, pro které shledaly pravdivým práve popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená, a nikoli účelová vyjádrení obvineného vedená snahou zbavit se trestní odpovednosti či ji alespoň minimalizovat. Nejduležitejším dukazem pro formování skutkových zjištení byly nepochybne výpovedi poškozené Mgr. Jany Vozábalové. Ačkoli samotná výpoveď poškozené byla pramenem podstatným, nejednalo se o dukaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vuči poškozené totiž potvrdili také jejich synové David a Petr Vozábalovi, pričemž záver o pravdivosti její výpovedi podporují taktéž další dukazy. Namátkou lze pripomenout predevším svedectví kamarádek poškozené Ing. Štepánky Králové a Anny Malérové či její švagrové Jarmily Špurkové, jimž se o dílčích problémech s obvineným sverovala, dále vyjádrení a podrobné zprávy psycholožek PhDr. Petry Vyhlídalové a Mgr. Natálie Schwab Figush, které poškozená v záveru žalovaného období navštevovala, prípadne znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvetví psychiatrie a psychologie zpracované k osobám obvineného a poškozené znalci PhDr. Pavlem Králem a MUDr. Evou Lednickou, respektive posléze znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc. a MUDr. Jakubem Šimkem. Z tech vyplynulo, že výpoveď poškozené splňuje atributy specifické verohodnosti, pričemž u této propukla posttraumatická stresová porucha.

35. Lze tak uzavrít, že obhajoba obvineného byla provedenými dukazy vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové vete rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 byl temito dukazy ve vetší míre prokázán. Presto popis skutku tak, jak jej uvedly soudy, nekolika nepresnostmi, na které mimo jiné obhajoba poukázala, trpí. Tyto nepresnosti, jak budou uvedeny dále, však nezakládají zjevný rozpor a nemužou mít vliv na konečné rozhodnutí ve veci. Z tohoto duvodu již Nejvyšší soud i s ohledem na délku trvání tohoto trestního rízení i nižší závažnost zjištených nedostatku nerušil predmetné rozhodnutí a nevracel jej opet nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

36. Nyní k jednotlivým námitkám obhajoby, pokud jde o dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r. Obvinený namítl, že nekteré skutečnosti obsažené ve skutkové vete rozsudku vubec nevyplývají z tvrzení poškozené, konkrétne vezení pracovních materiálu obvineného do zamestnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentu, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracovište, určování, kdy muže navštívit príbuzné.

37. Pokud jde o „vezení pracovních materiálu obvineného do zamestnání“, tak tuto skutečnost obvinená uvedla, pričemž specifikovala, že tak činila sporadicky, když byl obvinený nemocný, aniž toto jednání kvantifikovala či časove zaradila. Lze tedy pripustit, že tato skutečnost vyplynula z výpovedi poškozené, nicméne nemela se projevit ve znení skutkové vety, když toto jednání ani v souhrnu s ostatními skutečnostmi obsaženými ve skutkové vete nemohlo založit znak týrání. Dle názoru soudu je bežné, pokud jeden partner druhému vypomuže v dobe nemoci s odnosem pracovních materiálu do jeho zamestnání, navíc pokud se tak deje sporadicky.

38. Pokud obhajoba namítala, že nevyplývá z vyjádrení poškozené, že musela kopírovat a skartovat velké množství dokumentu, pak i v tomto záveru se mýlí. Z výpovedi poškozené vyplývá, že v dobe, kdy obvinený končil v reditelské funkci, okopíroval si kompletne za pomoci poškozené všechny materiály, pričemž tímto jednáním trávili večery a noci, následne musela poškozená všechny tyto materiály skartovat. Nicméne je nutné uvést, že poškozená hovorí o jednorázové záležitosti, která pravdepodobne trvala nekolik večeru či nocí, nicméne toto nijak neupresňuje.

39. Lze souhlasit s obhajobou, že nebylo prokázáno, a to ani výpovedí poškozené, že by jí obvinený zakazoval styk s kolegy mimo pracovište. Z výpovedi poškozené totiž vyplývá, že jí obvinený prímo nezakazoval se s nekým stýkat, ale delal vše proto, aby jí to zkomplikoval, aby ji prešla chuť nekam jít. Tudíž znení tohoto jednání obvineného ve skutkové vete rozsudku je ponekud nepresné. Naopak pokud jde o určování toho, kdy má poškozená navštívit své príbuzné, tak tato skutečnost z výpovedi poškozené vyplývá, nicméne uvedla, že k tomuto docházelo pouze v dobe, kdy je navštevovali spolu, což je pochopitelné, když je nutné sladit časový harmonogram dvou lidí, nicméne v predmetné dobe již navštevovala príbuzné sama, v tom prípade jí obvinený neurčoval, kdy má príbuzné navštevovat, ani jí nezakazoval se s nimi stýkat, nicméne jak uvádí poškozená, jí kontakt s príbuznými komplikoval, protože jej podmiňoval svými podmínkami.

40. Lze také souhlasit s námitkou obhajoby, že soudy ani pres výzvu Nejvyššího soudu neupresnily, v čem spočívalo „omezování aktivit poškozené v práci“. V tomto smeru jakákoliv specifikace techto omezených aktivit poškozené v práci v rozsudcích chybí. Soudy se také nevyporádaly s námitkou obvineného, že poškozená mela „zapisovat do výkazu známky a docházku“. Poškozená tuto skutečnost sice uvedla a upresnila, že tak činila až do roku 2017, nicméne soudy už toto tvrzení nijak neoverovaly, ačkoliv obvinený dle obhajoby predložil soudu potvrzení od školy, ve které pusobil, a z nehož vyplývá, že vysvedčení a známky do trídních výkazu se na škole nepíšou už 20 let.

41. Pokud jde o tvrzení obvineného, který soudum vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku uvedly, že poškozená „musela plnit jeho príkazy v domácnosti, týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdelení rolí bylo jejím nápadem, pak má Nejvyšší soud za to, že takové tvrzení je ve skutkové vete dostatečne konkrétní, pričemž jeho bližší zduvodnení je možné v oduvodnení rozhodnutí. Toto bližší oduvodnení však v rozhodnutí chybí, nicméne není možné pripustit, že by vymezení tohoto jednání bylo ve skutkové vete nekonkrétní. Pokud však obvinený dává jednání spočívající „v plnení príkazu v domácnosti, týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla“ do souvislosti s rozdelením rolí v domácnosti, pak jde o dve odlišné veci. Poškozená sice ve své výpovedi ze dne 19. 10. 2021 (č. l. 1329) pripustila, že ona sama navrhla, že bude delat (a delala) domácí práce, nicméne obvinený se oproti tomu mel napr. venovat jednání s úrady, což nedelal a poveroval tímto jednáním ji. Navíc je zjevné, že pokud obvinená vnímala úkorne, že musela plnit príkazy v domácnosti týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla, tak to bylo neco, co melo být nad rámec standardního rozdelení rolí, se kterým souhlasila. Soudy tedy nepochybily, pokud tuto skutečnost ve skutkové vete uvedly, nicméne ji dostatečne neoduvodnily. Zcela stranou zámerne ponechává Nejvyšší soud otázku, zda takové jednání i v souvislosti s dalším jednáním popsaným ve skutkové vete je trestným činem či nikoliv, kdy k tomuto se Nejvyšší soud vysloví posléze.

42. Obhajoba dále namítala, že je nesmyslné tvrzení ohledne slibu, který musela poškozená napsat, týkajícího se rekonstrukce, protože to vylučovala samotná výpoveď poškozené. V tomto smeru je nutné dát obhajobe za pravdu. Z výpovedi poškozené dne 19. 10. 2021 vyplynulo, že ji obvinený nutil k psaní ruzných slibu, mimo jiné i to, že „nikdy v byte nebude nic rekonstruovat“. Soudy tuto skutečnost v oduvodnení rozhodnutí nijak nerozvedly ani neoduvodnily, nicméne z výpovedi poškozené (č. l. 1329v) vyplývá, že tak učinila zcela dobrovolne, pričemž konkrétne uvedla, že „to byla jediná situace za celý její život, kdy to napsala dobrovolne (míneno písemný slib) a s radostí podepsala.“ Nelze tedy toto jednání obvinenému vytýkat a ve skutkové vete se v tomto tvaru objevit nemelo.

43. Poškozená pripustila, že o matku obvineného se nekdy starala i z vlastní vule, a když ji obvinený umístil do jejího pokoje, proti tomuto se nijak neohradila. Pripustila, že se sice neodvažovala jakoukoliv činnost ohledne maminky obvineného odmítnout, nicméne tchýne si vážila, byla to hodná paní, a proto se o ni starala. I v tomto smeru tedy soudy ponekud nesprávne interpretovaly vyjádrení poškozené do skutkové vety rozsudku.

44. Lze tedy dospet k záveru, že soudy nezohlednily všechny námitky Nejvyššího soudu a neodstranily všechny nedostatky, které jim Nejvyšší soud vytknul. Nicméne prevážnou vetšinu námitek, tam kde to bylo možné, odstranily, predevším pokud jde o kvantifikaci jednání obvineného, které bylo pro určení intenzity jednání klíčové. Pres výše uvedené nedostatky pak lze dospet k záveru, že rozhodná skutková zjištení (nikoliv méne podstatná skutková zjištení), která jsou určující pro naplnení znaku trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených dukazu, a proto rozhodnutí soudu vadou podraditelnou pod dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r. zatíženo není.

K duvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r.

45. Dále se Nejvyšší soud venoval námitkám, jež byly obvineným subsumovány pod dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r. Jak již bylo výše predestreno, tento je dán v prípade, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotneprávním posouzení. Slouží tedy k náprave právních vad rozhodnutí ve veci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištení. Pokud tedy není současne naplnen i dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. r., je nutno pri posuzování duvodnosti hmotneprávních námitek dusledne vycházet ze skutkových zjištení vymezených ve výroku o vine a rozvedených v navazujících částech oduvodnení soudních rozhodnutí.

46. Obvinený shledal naplnení tohoto dovolacího duvodu v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní veci ohledne intenzity jeho jednání v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, což vede k tomu, že jednání obvineného nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obvinený rozebírá jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové vety rozsudku, která doplňuje vlastním komentárem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Odvolacímu soudu potom vytkl, že ignoruje, že zde vubec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní veci, kterého by se snad obvinený dovolával, ale o odchýlení se od závazného záveru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé veci. V této veci však toto absolutne neprichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. r. Tyto dovolací námitky s jistou mírou benevolentnosti jsou podraditelné pod citovaný dovolací duvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. r.

47. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stúpnem hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako težké príkorí (srov. napr. rozhodnutí uverejnené pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nejaké následky na zdraví v podobe zranení či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutne jen povahu fyzického násilí, ale muže spočívat i v pusobení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovane samy o sobe, nemusí být nutne príliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupne hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v techto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálne prichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupne hrubosti a bezcitnosti mnohem závažneji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny oddelene či samostatne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partneru se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a obeti se strídají nebo se oba partneri vzájemne napadají, je domácí násilí z podstaty veci vyloučeno. Je rovnež príznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivne se mu podrizuje, bezradne pred ním ustupuje a v podstate není s to na nej adekvátne reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). Za relevantní pro naplnení znaku „týrání“ je možno považovat fyzické násilí, psychické násilí, sexuální násilí, ekonomický útisk a vyvolání stavu sociální izolace. Smyslem trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je predevším postih skutečne závažných prípadu fyzického týrání. „Psychické násilí“ je možno považovat za týrání jen v tech nejzávažnejších prípadech. Ostatní zmínené druhy „násilí“ lze tu ponechat stranou, ostatne nejde zpravidla o samostatné „druhy“ týrání. Judikatura nezná prípady ekonomického útisku či vyvolání stavu sociální izolace naplňující znaky uvedeného trestného činu pri absenci fyzického, prípadne psychického týrání. Pokud jde o sexuální násilí, to vyžaduje zpravidla samostatnou právní kvalifikaci.

48. V projednávané veci jde predevším o psychické násilí, doplnené zcela nevýrazným, v podstate symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí prsty do hlavy) a zanedbatelným vyvoláním sociální izolace (kontrola pohybu poškozené dotazy). V tomto smeru je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud nedohledal ve své judikature obdobný prípad, kdy by znak „týrání“ stál výlučne nebo skoro výlučne na psychickém týrání. Nelze tedy souhlasit se státním zástupcem, že se jedná o učebnicový prípad týrání, ostatne ani státní zástupce žádné takové rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvedl. Lze tedy dospet k záveru, že pokud by Nejvyšší soud dospel k záveru o vine obvineného v této veci, posunul by hranice rozhodování Nejvyššího soudu. Tím však v žádném prípade Nejvyšší soud netvrdí, že by nebylo možné naplnit znak „týrání“ i jen psychickým týráním. Pokud však pujde jen o psychické týrání, a ne o kombinaci dalších forem týrání (fyzické, sexuální, ekonomický útisk a sociální izolaci) bude nutná jistá vyšší intenzita tohoto psychického násilí, která povede k záveru, že jde o spáchání trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vedom své predcházející praxe, se kterou i v této veci souhlasí, ze které vyplývá, že i psychické týrání je týráním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Je tedy možné uzavrít, že projednávaná vec posouvá dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tím, že jde skoro výhradne o psychické týrání, nicméne to nevybočuje z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který již v minulosti judikoval, že i psychické týrání je týráním. Rozhodujícím v projednávané veci je tedy otázka, zda konkrétni jednání uvedené ve skutkové vete rozsudku a prokázané soudy naplňuje s ohledem na intenzitu objektivní znak „týrání“ či nikoliv.

49. Nejvyšší soud v predchozím zrušovacím usnesení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) shledal duvodné námitky obvineného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnení znaku týrání (odst. 29 oduvodnéní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021). Na tomto záveru setrval i presto, že soudy četnost hrubého jednání obvineného upresnily. Nejvyšší soud pripustil, že jednání obvineného presahovalo bežné normy a že jeho manipulativní, neúmerne dominantní jednání mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Uvedl ale, že bez podkladu zustal závér, že následné jednání obvinéného dosáhlo trestneprávní roviny (odst. 33 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021).

50. Pres tyto výtky se soudy k definici znaku týrání a jeho vymezení ve vztahu k intenzité jednání obvinéného ve svých rozhodnutích nijak nevyjádrily. Zcela pominuly, že Nejvyšší soud již jednou soudy vyzval, aby sdélily, v čem spatrují vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti jednání obvinéného (za podmínky určité trvalosti). Nalézací soud vénoval skutkovému stavu asi 45 stran rozsudku a právním úvahám jen pul stránky. Soud prvního stupné se tedy ani nepokusil výše uvedené zásadní právní otázky rozebrat a znaky týrání na konkrétní véci vymezit. Odvolací soud se sice pokusil vymezit pojem týrání (odst. 10 usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023), nicméné své závéry, pomérné zkratkovité, neoprel o jediný judikát či odborný článek. Dle odvolacího soudu byl znak týrání v potrebné intenzité naplnén tím, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení jednání obvinéného z jinak béžného partnerského chování vuči poškozené, ale naopak, že po celé žalované období se choval vuči poškozené manipulativné, nepristupoval k ní jako k partnerce, ale po celou dobu soužití jednal tak, aby vždy dosáhl svého, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podrídila se všem jeho požadavkum a pravidlum, a to nejen z obavy z fyzického stretu, ale i treba proto, aby eliminovala jakýkoli stret s obvinéným. Obvinéný dle názoru odvolacího soudu vyžadoval po poškozené absolutní podrízenost, permanentné v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to právé všemi ve výroku rozsudku popsanými zpusoby, které se sice tomu, kdo není v roli obéti, mohou, jsou-li vytrženy z kontextu, zdát víceméné neškodné (viz napr. označení „ty lhárko prolhaná“), nicméné stávají-li se společné s jednáním ve stylu pokynu a príkazu, s despektem k jakémukoli projevu vule poškozené dennodenním zpusobem soužití, je nutno je považovat za týrání, tedy za zlé nakládání vyznačující se vyšším stupném hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které osoba blízká či osoba jiná žijící s pachatelem ve společném obydlí pociťuje jako téžké príkorí. Takto zjednodušujícím zpusobem se však na danou problematiku dívat nedá. Nejvyšší soud tedy odkazuje na níže uvedené.

51. V judikature se často obecné uvádí, že zákon nevyžaduje, aby týrání mélo povahu fyzického násilí. Použití fyzického násilí muže mít vliv na stupeň společenské škodlivosti činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007). Opodstatnénost závéru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako téžké príkorí, je nutné posuzovat podle srovnatelných prípadu. Týráním není každé násilí, které se odehrává v domácím prostredí, popr. i mimo néj, ale jen takové, které v konkrétním prípadé dosahuje v celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u § 199 tr. zákoníku predpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (napr. nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvlášté je-li oboustranné), ale nese skutečné rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání obeti pachatelem. Pritom je nutno rozlišit, zda se výrazne hrubého chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (partner) je dlouhodobe v pozici týrané osoby. Pachatel využívá k týrání práve toho, že s ním týraná osoba obývá společné obydlí, pročež jsou mezi nimi vytvoreny zvláštní vztahy vyplývající z takového společného soužití (viz Šámal, P., Šámalová, M. § 199 [Týrání osoby žijící ve společném obydlí]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490-2491, dále napr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uverejnené pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., a další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze za fyzické násilí označit, pokud obvinený dle skutkové vety rozhodnutí soudu klepal poškozené prsty na hlavu a strkal ji do tela.

52. Požadavek na potrebnou míru intenzity a závažnosti posuzovaného jednání Nejvyšší soud opakovane vyjádril ve svých rozhodnutích. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, bylo zdurazneno, že nikoli každé násilí odehrávající se v domácím prostredí lze v trestneprávní rovine kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvedl, že je nesporné, že chování a jednání obvineného se vymykalo bežným a standardním vzorcum manželského soužití. Avšak i pres skutečnost, že se vuči poškozené dopouštel neadekvátních ataku, občas i za použití násilí menší intenzity, nenabylo jeho celkové jednání vuči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemelo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právne kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obvineného ve všech zjištených formách totiž nedosáhlo vyššího stupne bezcitnosti a hrubosti.

53. V usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, Nejvyšší soud vytkl, že soudy dostatečne nevyložily, v čem shledávají u jednání obvineného popsaného ve skutkové vete rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období (a soudy dokonce naznačily, že to bylo po celou dobu více než čtyricet let trvajícího manželství) poškozená pociťovala jednání obvineného jako težké príkorí, a konkrétne která. Jestliže soud uvedl, že šlo o jednání obvineného minimálne presahující bežné normy, s tím lze souhlasit. Stejne tak s tvrzením, že manipulativní, neúmerne dominantní jednání obvineného mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Pokud ale soud vychází z toho, že následne toto jednání dosáhlo trestneprávní roviny, zustal tento záver bez podkladu ve skutkových zjišteních a neoduvodnen. V tomto smeru však soudy ani pres apel Nejvyššího soudu neuvedly ničeho.

54. V jiném kasačním usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud uvedl, že soud nezkoumal, zda jednotlivé akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, jež melo trvat po dobu šesti let, vykazovaly v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, neboť ani z popisu skutkových zjištení není taková intenzita dostatečne patrná. Práve vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Bylo vytknuto, že soud v podstate nevyložil, v čem shledal v jednání popsaném ve skutkové vete vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a že soudy nedodržely, že musí v prípade trestného činu týrání podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dostatečne a prezkoumatelne vyložit, v čem shledávají u jednání obvineného popsaného ve skutkové vete rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovozují, že poškozená po celé stíhané období (v tomto prípade šlo o témer šest let) pociťovala jednání obvineného jako težké príkorí, a konkrétne která. Dále napr. v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud vyložil, že i když se pachatel vuči poškozené osobe dopouští neadekvátních ataku, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupne bezcitnosti a hrubosti. Uvedl, že je nesporné, že chování a jednání obvinené se vymykalo bežným a standardním vzorcum soužití mezi blízkými osobami. Obecne lze konstatovat, že vztah mezi obvinenou a poškozenou, když spolu žily ve společné domácnosti, byl rozhodne vztahem konfliktním, vyznačujícím se určitou vztahovou asymetrií a uplatňováním dominance ze strany obvinené. Výsledky provedeného dokazování však vypovídají o tom, že její celkové jednání vuči poškozené nenabylo takové intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možno právne kvalifikovat jako „týrání“ coby zákonný znak prečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodné z hlediska právního posouzení a výkladu znaku týrání je jak objektivní hledisko, a to jednak charakter jednání, které se musí vyznačovat nejen hrubostí a bezcitností, ale vyšším stupnem této hrubosti a bezcitnosti, a samozrejme dalšími znaky jako trváním. Dalším objektivním hlediskem je charakter partnerského vztahu a okolnosti. Vedle toho je duležité subjektivní hledisko - vnímání obetí. Nic takového však z popisu skutku, jak jej soudy prokázaly v projednávané veci nevyplývá. Je nesporné, že chování a jednání obvineného se vymykalo bežným a standardním vzorcum manželského soužití. Avšak i pres skutečnost, že se vuči poškozené dopouštel neadekvátního jednání popsaného ve skutkové vete, nenabylo jeho celkové jednání vuči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemelo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právne kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obvineného ve všech zjištených formách totiž nedosáhlo vyššího stupne bezcitnosti a hrubosti.

55. Je nutné zduraznit, že není možné ztotožňovat pojem týrání (jako znak trestného činu) a domácí násilí, jak to činní soudy v projednávané veci. Nejvyšší soud zmínený rozdíl opakovane zduraznil napríklad v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021 (odst. 103) nebo ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018 (odst. 41), kde vyložil, že pojem domácího násilí nelze ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného trestného činu a ne každý trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí musí bez dalšího vykazovat typické znaky domácího násilí (byť nelze popírat, že tyto dve kategorie spolu bezprostredne souvisí a prítomnost typických rysu domácího násilí muže často indikovat podezrení z páchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí). Dále napr. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud uvedl, že trestní právo jako nejrobustnejší prostredek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným zpusobem dotčeny zájmy chránené trestními zákony. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činu souvisejících s rodinnými vztahy, je treba hledat v okolnostech vykazujících výrazne vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhružek, schválností apod. Je možné tedy uzavrít, že ne každé domácí násilí je současne týráním.

56. Rozdílný prístup k fyzickému a psychickému týrání, což je i problémem v nyní projednávané veci, je zrejmý i v judikature a v odborné právnické literature. Jako príklady týrání (obecne, tj. i ve vztahu k týrání sverené osoby) spočívající ve fyzických útrapách (fyzické týrání) byly v prvním vydání všeobecne uznávaného komentáre k trestnímu zákoníku uvádeny nechávání dítete klečet s predpaženýma rukama, bití otevrenou rukou i pestí nebo za pomoci ruzných predmetu (gumové hadice, dutek, remene, drevené tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými predmety, pusobení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, bití poškozené ranami pestí do obličeje, kdy ji pachatel opakovane rozbil dioptrické brýle, dále tahání za vlasy a házení predmetu po poškozené, po dlouhou dobu trvající privazování k radiátorum ústredního topení nebo jiným pevným predmetum, ponechávání týrané osoby v chladném prostredí bez nutného oblečení, nucení k provádení težkých prací nepomerených veku a telesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentár. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1744, 1751). Na príkladech uvedených v pozdejším vydání tohoto komentáre je již patrná snaha o rozšírení dané skutkové podstaty i na psychické týrání, nelze však prehlédnout, že v návaznosti na príklady psychického týrání se v tomto komentári uvádí odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vecech 8 Tdo 849/2019, 6 Tdo 1512/2017, 4 Tdo 8/2011, 4 Tdo 1219/2013, 4 Tdo 525/2013, 4 Tdo 248/2013, pričemž ve všech techto prípadech se jednalo o týrání fyzické, k nemuž se pouze pridružovaly zmínené psychické útrapy.

57. V judikature Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují prípady, v nichž by obvinený byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takrka výlučne v „psychickém násilí“. Stále platí, že težištem týrání je v praxi týrání fyzické, jakkoli si lze predstavit i prípady tak intenzivního psychického týrání, že bude samo o sobe zpusobilé naplnit znaky predmetné skutkové podstaty.

58. Zásadne rozdílná povaha fyzického a psychického týrání byla zmínena napr. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, kde se uvádí, že nikoli každé (psychické) násilí odehrávající se v domácím prostredí lze v trestneprávní rovine kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení zpravidla nemužeme, u psychických ataku je nutno vzít v úvahu složitost a jemnost emocionálních vztahu. Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou sice vždy značne nepríjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu objevovat.

59. Práve v prípadech ruzných forem psychického nátlaku, psychických útrap, prípadne nevýrazných („urážky skutkem“) nebo jen výjimečných fyzických ataku v partnerském soužití je významné venovat pozornost kontextu vztahu, popisu vzájemného soužití a všem konkrétním okolnostem a mít pri tom predevším na pameti, že stát tu prostredky trestní represe zasahuje do výsostne soukromé sféry zpravidla rodinných, partnerských či obdobných vztahu. Povaha techto vztahu vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim pristupoval zdrženlive a aby je uplatňoval jen v tech nejzávažnejších prípadech (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uverejnené pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

60. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovane vyložil, že k naplnení znaku týrání nepostačuje dominantní, manipulativní ani despotické jednání obvineného vuči poškozené, a to ať je poškozená výrazne submisivní povahy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), anebo naopak poškozená byla schopna na negativní projevy obvineného dostatečne účinne reagovat a projevit vzdor, často ho i sama provokovala. Úkolem soudu je vždy vyložit, zda a v čem shledaly v jednání popsaném ve skutkové vete rozsudku vyšší stupeň hrubosti a napríklad rovnež to, zda zjištené jednání nebylo mezi partnery bežnou sexuální praktikou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Soudy se musí podrobne zabývat vzájemným soužitím obvineného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečne objektivne prokázáno, že nevhodné chování obvineného dosahovalo intenzity týrání po celé období. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zduraznil, že k naplnení znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu jedním z partneru, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií (vztah má mj. mnoho složek, v jejichž rámci nemusí platit stejné vzorce symetrie), nepostačuje k nemu ani velmi neuspokojivé a konfliktní partnerské soužití, byť muže pro partnera znamenat traumatické prožívání a prinést i následky v podobe psychické poruchy.

61. Jako jeden ze základních znaku týrání spolužijící osoby se vedle privátního prostredí, opakovaných ataku a jasného rozdelení rolí zpravidla uvádí eskalace násilí (viz napr. Grivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 285). Od tohoto znaku se v poslední dobe nekdy upouští, resp. se uvádí jako podpurný, aby pod pojem týrání mohlo být zahrnuto vetší množství prípadu. Napríklad Čírtková upozorňuje, že dynamika psychického násilí obvykle nevytvárí krizové špičky, které by probudily pozornost policie (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čenek, 2020, str. 244). Otázku je ovšem nutno položit i tak, zda práve otázka eskalace není rozhraničujícím faktorem pro identifikaci skutečného partnerského týrání. Odborníci z oboru psychologie upozorňují na logický mechanismus vývoje událostí, který dospeje až ke kritickému bodu, kdy se situace stane predmetem zájmu policie, zpravidla na základe trestního oznámení nebo privolání policejní hlídky k zákroku, event. vykázání pachatele pri eskalujícím fyzickém násilí. Ostatne pokud by vec do takového bodu nedospela, nebyla by soudy rešena.

62. V usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska naplnení znaku týrání a zejména pak jeho intenzity je zásadní zjištení, zda se jednání obvineného stupňovalo nebo postupne gradovalo, popr. melo nejaký pomyslný vrchol, kdy došlo k hrubšímu napadení poškozené, anebo bylo stále konstantní a nemenné. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud pripomnel, že pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že se intenzita násilných incidentu v prubehu doby zpravidla stupňuje.

63. Je proto značne problematické kvalifikovat v trestneprávní rovine jako týrání ty prípady, kdy partneri dlouhodobe (v krajních prípadech i po dobu rady let nebo dokonce desetiletí) akceptovali a provozují určitý zpusob vzájemného soužití a vztahu, v nemž dochází k ruzným formám obecne nesprávného a v morální rovine odsouzeníhodného verbálního a nonverbálního jednání, aniž by docházelo jednak ke gradaci jeho intenzity a prerustání do fyzického napadání, jednak k tendenci nekterého z partneru situaci rešit (ať už z jakýchkoli psychologických duvodu) jako neprijatelnou. Tak jako tomu bylo i v projednávané veci. Obecne chvályhodná snaha státu o kultivaci partnerských vztahu musí mít určité hranice zejména v oblasti trestní represe.

64. V projednávané veci však k eskalaci konfliktu či jeho stupňování vubec nedošlo. Šlo o setrvalý stav, dlouhodobe neuspokojivé manželství mezi poškozenou a obvineným, které trvalo, jak uvedla poškozená, skoro po celou dobu manželství, tedy skoro 40 let. Nelze trestnost tohoto jednání postavit tak, že v podstate jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner rekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem manželských hádek a sporu tak, že bude toho „zlého“ z manželu trestat prostredky trestního práva. Povaha techto vztahu vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim pristupoval zdrženlive a aby je uplatňoval jen v tech nejzávažnejších prípadech. Nefunkční manželství se má predevším rešit pred soudem civilním pri posuzování príčin rozvratu manželství, trestní právo pak do takových vztahu má vstoupit jen v nejzávažnejších prípadech, jinak se reálne vystavujeme riziku, že trestní soudy budou zpetne prezkoumávat nefunkční manželství trvající často desítky let. Tento postup sice nelze zcela vyloučit, ale mel by být výjimkou a v žádném prípade by se nemel stávat pravidlem.

65. Vzhledem ke značne atypickému charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je podle judikatury trestným činem trvajícím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uverejnené pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.), spočívajícím v celistvém, na dílčí skutky nedelitelném souhrnu zdánlive samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrne krátkou dobu, je mnohdy obtížné vyjádrit skutkovou stránku tohoto trestného činu ve výroku rozsudku. Podle citovaného rozhodnutí týrání vlastne predstavuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásade setrvalý stav negativních pocitu, vnitrní nepohody a obav, byť tento stav muže být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. To je však práve podstata problému, neboť u daného trestného činu nelze rezignovat na dostatečne jasné vyjádrení konkrétních jednání, jimiž je skutková podstata trestného činu naplňována, včetne jejich kvantifikace.

66. Lze ríct, že jde o sice trvající trestný čin, avšak s prvky trestného činu pokračujícího. To by neplatilo pouze v jakémsi „ideálním“ prípade, v nemž by pachatel napríklad obeť držel v jedné místnosti a vystavoval ji trvající újme napríklad v podobe hladovení apod. V bežne se vyskytujících prípadech se ovšem vyžadují (a jsou typické) opakované útoky pachatele. Obecne pritom trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následne udržuje, prípadne protiprávní stav pouze udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepretržite až do jeho ukončení. Jde napr. o trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými predmety podle § 156 tr. zákoníku (viz napr. Šámal, P., Grivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 120, Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, str. 66, Solnar, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. 1. vyd. Praha: Orbis 1964, str. 85). S ohledem na specifický charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je však nutno trvat na tom, aby v tzv. skutkové vete výroku odsuzujícího rozsudku byl vyjádren zpusob, intenzita, četnost a časový rámec jednotlivých jednání, tj. jde o požadavek konkretizace a kvantifikace (viz napr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

67. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud pripomnel, že v požadavku trvalosti jednání, které je týráním, se vyjadruje to, že nestačí jednání ojedinelé, občasné a v jednotlivých aktech oddelené vetším časovým odstupem, nýbrž musí jít o jednání soustavné. Trvalost jednání, které má být posouzeno jako týrání, je nutno posuzovat také v závislosti na jeho intenzite. V této spojitosti je ovšem nutno zduraznit, že jednání, které co do své povahy nelze považovat za týrání, zásadne nemuže být posouzeno jako týrání jen z duvodu délky doby trvání. Zákonný znak týrání vyžaduje, aby ze strany obvineného šlo o jednání, jehož kvantitativní stránka je tak výrazná, že je namíste záver o soustavnosti daného jednání.

68. Práve v tomto smeru je možné shledat v rozsudku nalézacího soudu pochybení, když dospel k záveru, že intenzita jednání uvedená ve skutkové vete dosáhla hranice trestného činu. Jedním z argumentu nalézacího soudu i státního zástupce bylo, že jednání obvineného trvalo dlouhou dobu. Vlastne celé manželství (40 let), když jen s ohledem na zavedení trestnosti trestného činu podle § 199 tr. zákoníku od roku 2004 bylo posuzováno období 14 let. V tomto smeru je pak nutné poukázat na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které zduraznilo, že jen samotná délka jeho trvání nemuže vést k záveru o týrání.

69. Také v další judikature se hovorí o jednotlivých dílčích aktech jednání pachatele. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, je uvedeno, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovane samy o sobe, nemusí být nutne príliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupne hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud poukázal na to, že vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v techto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálne prichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupne hrubosti a bezcitnosti mnohem závažneji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny oddelene či samostatne (srov. napr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).

70. Pokud nejde o soubeh s dalším trestným činem, odpovídá obvyklé soudní praxi, že jednotlivé dílčí akty nemusí být ve skutkové vete výroku rozsudku konkrétne popsány, pokud nejsou z nejakého duvodu významné (napr. pokud nejde o záverečný vygradovaný konflikt). To lze akceptovat. I v usnesení ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 10/2024, Nejvyšší soud uvedl, že v prípade trvajícího trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je zpravidla velmi obtížné až vyloučené zachytit ve skutkové vete všechny projevy naplnení této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o radu jednání, která se ruzne prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe ruzne navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé prípady nevhodného chování vuči jejich osobám presne určit a časove zaradit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala delší časový úsek.

71. Na druhé strane nelze však slevit z požadavku konkretizace a kvantifikace jednání obvineného. Nelze se spokojit jen s obecným popisem jednání obvineného bez možnosti posoudit, zda skutkové okolnosti týkající se zpusobu, intenzity, závažnosti, četnosti a doby trvání jednotlivých dílčích aktu odpovídají znakum skutkové podstaty trestného činu, konkrétne znaku týrání. I když je nesporné, že ne všechny dílčí akty musí být stejne závažné a závažnosti jednání nabývá teprve ve svém celku, ve skutkové vete rozsudku nemá místo popis takových jednání, která vubec nemají potenciál stát se týráním ani pri dlouhodobém opakování. V takovém prípade by totiž - s ohledem na složitost partnerských vztahu - byla množina jednání, které by mohlo dokreslovat diskomfort poškozeného, zcela neomezená. Jinak rečeno, neznamená to, že by součástí týrání vyjádreného v rozsudku melo být vše, co jeden z partneru hodnotí (nekdy až zpetne a zobecňující, resp. zveličující optikou) jako ze svého hlediska nepríjemné nebo nevýhodné, což se bohužel v projednávané veci stalo. Charakter daného trestného činu jako trvajícího také neznamená, že by postačovalo v rozsudku obecne vyjádrit zpusob soužití partneru, byť asymetrický či z morálního hlediska neprijatelný.

72. V prípadech psychického týrání byla ve skutkových vetách napr. uvedena taková jednání (mnohdy už hraničící s týráním fyzickým) jako vyhrožování napr. zpusobením vážné zdravotní újmy, opakované noční buzení a bránení ve spánku, zamykání v místnosti, bránení užívání predepsaných léku, popr. jejich vyhazování, ostríhání dohola, vylití kávy do obličeje, polévání hlavy polévkou a nápoji, kontrola korespondence a elektronické komunikace včetne zablokování mobilního telefonu, plivání do obličeje, pouštení nadmerne hlasité hudby, poškozování zarízení bytu nebo jiných vecí, házení težkých nebo špinavých predmetu na obeť, vysypání upečeného cukroví do odpadu, vypínání topení a vody, elektriny, prerušování telefonického spojení, svícení baterkou do očí, schovávání vecí, napr. osobních dokladu, strkání hlavy do záchodové mísy močení na hlavu a telo, bránení ve vykonávání osobní hygieny, aj. Taková jednání mají potenciál stát se týráním, pokud k nim dochází opakovane. Naproti tomu za týrání nelze považovat nepujčování vlastních vecí, vmanipulování k uzavrení úverové smlouvy, postupy v opatrovnickém nebo majetkoprávním sporu, nesprávný zpusob rízení vozidla, fakt, že se pachatel často myje, pere si oblečení a uklízí, zjišťuje dobu trvanlivosti zakoupených potravin, vulgární gesta (vztyčený prostredníček), citové vydírání, neposkytnutí emocionální odezvy, vyhrožování vlastní sebevraždou, žádosti o pomoc pri zdravotní indispozici apod. Nekdy jsou také obsahem skutkové vety zcela neurčité formulace, jako že obvinenému vadilo témer vše, co poškozený delal, nedodržování predmanželských dohod, obvinený „v domácnosti nic nedelal“ apod. V nekterých prípadech je zrejmé, že ve výroku rozsudku se nacházejí prímé citace z výpovedi poškozené. Sporné je i to, pokud je za týrání považováno vyjadrování nesouhlasu s nejakým jednáním a vytýkání chyb a nedostatku (což se stalo i v projednávané veci), napr. v péči o deti či domácnost (tak v nekterých prípadech je jako týrání popisována nedostatečná aktivita obvineného na domácích pracích, v jiných je týráním to, že obvinený vyčítal poškozené nedostatečnou aktivitu v domácích pracích). V prípadech „zakazování“ nečeho jde vždy o míru a zpusob vynucování takto projevené vule. Tak tomu bylo i v projednávané veci, když nekterá jednání obvineného uvedená ve skutkové vete nemají, a to ani v souhrnu s ostatními jednáními zde uvedenými potenciál býti části týrání obvineného, napr. musela plnit jeho príkazy v domácnosti týkající se prípravy jídla, úklidu, servírování jídla, mohla prát jen v dobe kterou poškozený určil, aby ho nerušila, na jeho príkaz v zimním období denne zavírat okno v jeho pokoji, další príkazy byly napríklad: v zimním období denne teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevetrej v koupelne a další.

73. Vztahová asymetrie, zjištená i v projednávané veci, zpravidla není jasným vodítkem pro identifikaci týrání, ba ani domácího násilí či jakýchkoli obecne neprijatelných jednání. Pokud se v trestních rozsudcích nekdy poukazuje na asymetrii ve smyslu agresor - obeť, nemá to valný význam. Fakt, že prakticky každý trestný čin je charakterizován asymetrií mezi pachatelem a poškozeným, mezi agresorem a obetí, je všeobecne známý a nezpochybnitelný. Zmiňovaná asymetrie tak má v podstate stejný význam jako často skloňované rozdelení rolí na agresora a obeť. Také výraz „mocenská asymetrie“ se ve svetle výše uvedeného jeví být pomerne obsoletním. Podstatou otázky, zda jde o týrání, není charakter vztahu, ruzné asymetrie ani vzájemná závislost, nýbrž povaha, četnost, intenzita a závažnost konkrétních jednání pachatele s ohledem na osobnost poškozeného.

74. Je pravdou, že u poškozené znalci konstatovali psychické problémy včetne symptomu, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, které souvisejí s prubehem manželství. To však ješte neznamená, že zjištené a popsané jednání je skutečne týráním ve smyslu trestního práva. Znalci uvedli, že traumatizace nebyla zásadní, ale trvala dlouho, proto došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Znalci nebyli schopni určit, kdy vznikla, nicméne uvedli, že trvala roky. K tomu je namíste dodat, že byť závery znalcu mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný záver o tom, zda byl určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je vecí trestních soudu. Proto i v prípade, kdy napr. znalec z oboru zdravotnictví, odvetví psychiatrie nebo klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevu či následku domácího násilí, nemusí být zjišteno spáchání trestného činu ve smyslu § 198 nebo § 199 tr. zákoníku; to samé samozrejme platí i naopak.

75. Navíc nejaký spouštecí moment zhoršení psychického stavu poškozené lze steží identifikovat, snad jen z výpovedi psychoterapeutky Mgr. Natálie Schwab Figusch (za níž poškozená prišla s psychickými problémy v lednu 2017) vyplývá, že ke zhoršení došlo v dusledku rekonstrukce bytu, kterou si poškozená neprála (a zrejme ji chtel obvinený). PhDr. Pavlu Vyhlídalovou pak poškozená mela vyhledat na podzim 2017, na doporučení svého právníka, a to proto, že se rozhodla odejít od manžela, čehož se velice bála.

76. Pomerne nebezpečný je mechanismus, jímž se z odborných poznatku extrahují určitá obecná klišé, která pomíjí, že obecné poznatky jsou dobre aplikovatelné napr. v kriminologii, ne vždy však v kriminalistice a v trestním rízení, kde je nutno dbát na individuální charakter konkrétního prípadu, a to obzvlášte práve u trestné činnosti spojované s tzv. domácím násilím. Z obecných odborných postulátu se tak stává místo užitečné pomucky pro psychology, sociology, terapeuty a intervenční centra nástroj pusobení na orgány činné v trestním rízení v podobe apriorního prejímání určitých obecných schémat a jejich aplikace na konkrétní prípady. Prostredkem nátlaku je mimo jiné to, že jakékoli úsilí o racionální a nestranný prístup je charakterizováno jako udržování mýtu a stereotypu. To klade na orgány činné v trestním rízení vyšší nároky na zachování objektivity, jako je tomu ostatne vždy, když ve společnosti je vyvolán intenzivní zájem o prísný postih určitého typu jednání.

77. V projednávané veci Nejvyšší soud znak týrání neshledává také, pokud jde o popsanou intenzitu jednání obvineného, s prihlédnutím k principu ultima ratio. Tedy predevším Nejvyšší soud v projednávané veci neshledal naplnení znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání obvineného popsanou ve skutkové vete rozsudku nalézacího soudu a podpurne je nutné prihlédnout i k principu ultima ratio. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje dusledné uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, a to práve i pri interpretaci pojmu „týrání“. Trestneprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostredkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnejších prípadech protispolečenských jednání. Je nutné vycházet z principu ultima ratio, ze kterého plyne, že trestneprávní rešení je nejzazší (subsidiární) prostredek k ochrane právního rádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostredky trestního práva zdrženlive, to znamená predevším tam, kde jiné právní prostredky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje temi nejcitelnejšími prostredky státního donucení, které značne zasahují do práv a svobod občanu a jejich blízkých a mohou vyvolat i radu vedlejších negativních účinku nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestneprávních zásahu muže oduvodnit výlučne nutnost ochrany elementárních právních hodnot pred činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné rešení než trestneprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanu a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 45). Jen dusledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v dusledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním rízením.

78. Princip ultima ratio byl sice puvodne chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné dobe je v zásade všeobecne uznáváno, že má nepochybne význam i pro interpretaci trestneprávních norem, a plyne z neho, že trestnými činy mohou být pouze závažnejší prípady protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostredky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestneprávní prostredky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také neprípustné (Šámal, P. Trestní zákoník: Komentár. 2., doplnené a prepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovane zduraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostredky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).

79. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uvedl, že nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv. domácího násilí a potrebu jeho kriminalizace ve skutečne závažných prípadech. Temito úvahami se nepochybne rídil zákonodárce pri prijímání novely trestního zákona v roce 2004 a Ústavní soud nemá žádný duvod ke zpochybnení tohoto legislativního kroku. Zároveň je však treba i pri potírání tohoto závažného společenského jevu zvažovat dusledné respektování principu trestání jako prostredku ultima ratio. Tímto principem se musí rídit predevším zákonodárce, avšak uplatní se i pri aplikaci trestního zákona v praxi orgánu činných v trestním rízení. Ústavneprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivcu v dusledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva. Obecne uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostredky trestního práva byly v právním státe používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvetvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).

80. Rovnež Nejvyšší soud napr. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, pripomnel, že ochrana i rodinných vztahu má být v prvé rade uplatňována prostredky občanského (príp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (príp. rodinných) vztahu svou intenzitou dosahuje zákonem predpokládané společenské škodlivosti, je namíste uvažovat o trestní odpovednosti. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zduraznil, že trestneprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je nejzazším rešením, krajním prostredkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnejších prípadech protispolečenských jednání. Trestní právo nesmí zasahovat do společenského života z jiného duvodu než k ochrane pred trestnými činy vymezenými v trestních zákonech. To souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je príznačná pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakum. Z principu ultima ratio plyne, že trestneprávní rešení je nejzazší (subsidiární) prostredek k ochrane právního rádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostredky trestního práva zdrženlive, to znamená predevším tam, kde jiné právní prostredky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje temi nejcitelnejšími prostredky státního donucení, které značne zasahují do práv a svobod občanu a jejich blízkých a mohou vyvolat i radu vedlejších negativních účinku. Proto legitimitu trestneprávních zásahu muže oduvodnit výlučne nutnost ochrany elementárních právních hodnot pred činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné rešení než trestneprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanu a k chaosu (viz Šámal, P., Grivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47). Jen dusledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v dusledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální a odpovídající účelu trestního práva.

81. V projednávané veci bylo doposud zjišteno, že obvinený žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavrení v roce 1975. Nejvyšší soud tedy musí opetovne (shodne tak učinil i ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) poukázat na skutečnost, že poškozená jako svéprávná, navíc vzdelaná žena žila v tomto manželství dobrovolne desítky let, prestože z nej mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obvinenému vázána ani starostí o nezletilé deti, když oba jejich společní synové ze společného bydlení již dávno odešli a mohli poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na obvineném závislá ani finančne, když disponovala vlastními finančními prostredky v nemalé výši. Současne byla schopná požádat orgány činné v trestním rízení o pomoc, když tak již učinila v dobe, kdy jí obvinený zabavil pas. Obvinený, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vuči ní neprijatelne, pričemž poškozená je submisivní povahy a obvinenému se až nemístne podrizovala, ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovednost obvineného. Ač je takové jednání obvineného jakkoli z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, ješte znaky týrání, jak je chápe trestní právo i s ohledem na princip ultima ratio, nenaplňuje.

82. V této souvislosti se pak Nejvyšší soud musí kriticky vyjádrit k argumentaci odvolacího soudu, konkrétne k námitce v odst. 13. Odvolací soud uvedl, že nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že poškozená byla svéprávná, vzdelaná žena, která žila v manželství dobrovolne desítky let, prestože z nej mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obvinenému vázána ani starostí o nezletilé deti, nebyla na nem závislá ani finančne, když disponovala vlastními finančními prostredky v nemalé výši. Tento záver dle odvolacího soudu nesouzní se závery vyjádrenými v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu, ostatne „dobrovolnost“ setrvání a „možnost kdykoliv odejít“ byla rozebírána radou odborníku specializujících se na obeti domácího násilí, kterí tuto obecnou predstavu opakovane vyvracejí s tím, že ani svéprávnost obeti, ani její vzdelání, není pro posouzení této otázky podstatné. Odvolací soud však neuvedl jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými výše prezentované názory Nejvyššího soudu nesouzní. Pokud už odvolací soud prišel s tímto argumentem, mel svuj názor podložit takovým rozhodnutím. Stejne tak odvolací soud neuvádí ani jediného odborníka specializujícího se na obeti domácího násilí (prípadne s odkazem na jeho vedeckou práci nebo odborný článek), který by byl v rozporu s výše uvedenou argumentací Nejvyššího soudu.

83. Je tedy možné uzavrít, že námitka obvineného spočívající v tom, že v projednávané veci nedošlo k naplnené objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyl naplnen znak „týrání“, je duvodná. Nejvyšší soud dovodil v jednání obvineného toliko psychické násilí se zcela marginální snahu o sociální izolaci. V judikature Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují prípady, v nichž by obvinený byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takrka výlučne v „psychickém násilí“. Stále platí, že težištem týrání je v praxi týrání fyzické, jakkoli si lze predstavit i prípady tak intenzivního psychického týrání, že bude samo o sobe zpusobilé naplnit znaky predmetné skutkové podstaty. Nejvyšší soud výše podrobne rozebral, proč má za to, že jednání obvineného sice bylo zlým nakládáním s poškozenou, ale toto se nevyznačovalo vyšším stupnem hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání obvineného se vymykalo bežným a standardním vzorcum manželského soužití. Avšak i pres skutečnost, že se vuči poškozené dopouštel neadekvátního jednání popsaného ve skutkové vete, nenabylo jeho celkové jednání vuči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možno právne kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obvineného ve všech zjištených formách totiž nedosáhlo vyššího stupne bezcitnosti a hrubosti. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje dusledné uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, a to práve i pri interpretaci pojmu „týrání“. Trestneprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostredkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnejších prípadech protispolečenských jednání. Ochrana i rodinných vztahu má být v prvé rade uplatňována prostredky občanského (príp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (príp. rodinných) vztahu svou intenzitou dosahuje zákonem predpokládané společenské škodlivosti, je namíste uvažovat o trestní odpovednosti.

84. Pokud jde o námitku obvineného, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní veci ohledne „intenzity“ tvrzeného jednání, pak ji lze priznat opodstatnení toliko zčásti.

85. Nejvyšší soud totiž ve svém predcházejícím rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021 žádný konkrétní závazný právní názor nevyslovil, tudíž soudy nemohly porušit ustanovení § 265s odst. 1 tr. r. Nejvyšší soud toliko konstatoval (odst. 38 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), že „popsaná skutková zjišténí v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a prubéhu útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následné nemuže obstát, jak rovnéž namítá obvinéný v dovolání, ani navazující hmotnéprávní závér soudu obou stupňu o naplnéní znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.“ Na což navázal v odst. 39, kdy uvedl, že „aby bylo možné posoudit jednání obvinéného podle uvedeného ustanovení, bylo by nutno jednoznačné vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých zpusobu jednání obvinéného, korigovat znéní skutkové véty jen na ty zpusoby jednání, které byly v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obvinéný dopustil od 1. 6. 2004, tedy upresnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom Ize vyslovit, pri zohlednéní zpusobu provedení trestného činu i s pfihlédnutím k principu ultima ratio, zda prokázaným zpusobem jednání obvinéný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.“ Nejednalo se tedy o závazný právní názor, pouze vyslovení pochybnosti o naplnení znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání popsanou ve skutkové vete predcházejícího rozsudku nalézacího soudu, pričemž Nejvyšší soud k odstranení techto pochybností narídil objasnit výše uvedené skutečnosti. Teprve poté by bylo možné nejaký právní názor učinit. Nešlo tedy o závazný právní názor. Obdobne pak Nejvyšší soud v odst. 40 usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyzval nalézací soud, aby zhodnotil, poté co doplní dokazování, zda budoucí zjištená intenzita týrání bude dostatečná pro naplnení znaku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s prihlédnutím k principu ultima ratio. Nelze tedy hovorit o tom, že by Nejvyšší soud v konkrétní projednávané veci ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyslovil závazný právní názor, to ani nemohl s ohledem na uložené doplnení dokazování nalézacímu soudu. Nemohlo tedy dojít ze strany soudu k porušení § 265s odst. 1 tr. r.

86. Této skutečnosti si ostatne byl vedom i obvinený, který ve svém dovolání neakceptování tvrzeného závazného právního názoru shledal v tom, že pokud Nejvyšší soud neshledal naplnení znaku týrání pro nedostatečnou intenzitu v popisu skutku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, tak poté co došlo k doplnení dokazování dalším výslechem poškozené, došlo ke snížení intenzity týrání, a proto se nemohlo jednat o naplnení znaku týrání. Jde tedy spíše o odlišné hodnocení nove provedených dukazu v souvislosti s dukazy již provedenými a jejich posouzení ve vztahu ke zjištenému skutkovému stavu.

87. Na druhou stranu lze však souhlasit s dovolatelem, že soudy vady vytknuté Nejvyšším soudem odstranily spíše jen formálne. Snažily se spíše v souladu se svým puvodním názorem „zhojiť své zjevne chybné a nelogické závery, popsané napr. v odst. 34 výše uvedeného rozhodnutí. Ani výtky uvedené v odst. 33 nebyly zcela napraveny. Predevším soudy ani pres apel Nejvyššího soudu dostatečne nevyložily, v čem shledávají u jednání obvineného popsaného ve skutkové vete rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obvineného jako težké príkorí, a konkrétne která.

88. Lze tedy uzavrít, že soudy doplnily dokazování spíše jen formálne a nedostatečne vyložily znaky týrání v souladu s aktuální judikaturou (vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a težké príkorí poškozené), nicméne nejde o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

89. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal dovolání obvineného ve vztahu k námitce, že v projednávané veci nedošlo k naplnené objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyl naplnen znak „týrání“, duvodným. Nejvyšší soud dospel k záveru, že jednání obvineného PhDr. Pavla Vozábala, prestože bylo zlým nakládáním s poškozenou, se nevyznačovalo vyšším stupnem hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání obvineného se vymykalo bežným a standardním vzorcum manželského soužití, avšak i pres skutečnost, že se vuči poškozené dopouštel neadekvátního jednání popsaného ve skutkové vete, nenabylo jeho celkové jednání vuči poškozené takové míry intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možno právne kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Současne Nejvyšší soud uzavrel, že soudy nižších instancí provedly kompletní dokazování, až na pár méne podstatných maličkostí, které na konečném rozhodnutí nemohly ničeho zmenit. Jejich doplňování by tedy bylo nadbytečné a vedlo by jen k dalšímu protahování již dost dlouho bežícího trestního rízení.

90. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospel k záveru, že by bylo nadbytečné, pokud by vec po opetovném zrušení vrátil soudum nižších instancí k opetovnému rozhodnutí pri vázanosti jeho právním názorem, který již v tomto rozhodnutí vysloven je. Nejvyšší soud tedy zrušil napadené usnesení Mestského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást rízení predcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahove navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a využil svého oprávnení a podle § 265m odst. 1 tr. r. ve veci sám rozhodl rozsudkem tak, že obvineného PhDr. Pavla Vozábala podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zprostil obžaloby, neboť skutek tak, jak byl popsán, není trestným činem. Nejvyšší soud ve veci rozhodl sám predevším s ohledem na dosavadní délku trestního rízení, jelikož od dokonání skutku již ubehlo 7 let. Současne vzal v potaz i to, že nalézací ani odvolací soud nebyly schopny pres apel Nejvyššího soudu rádne oduvodnit, proč v jednání obvineného popsaném ve skutkové vete našly znak týrání, konkrétne neoduvodnily, v čem spatrují vyšší stupnem hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti.

91. K trestnímu rízení se rádne a včas se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penezích pripojila poškozená Mgr. Jana Vozábalová. Vzhledem ke zpusobu rozhodnutí, zproštení obžaloby podle § 226 písm. b) tr. r., pak Nejvyšší soud u adhezního výroku postupoval podle § 229 odst. 3 tr. r. a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penezích na rízení ve vecech občanskoprávních.

K návrhu na predložení veci velkému senátu

92. Záverem má Nejvyšší soud za to, že obiter dictum je nutné se vyjádrit také k postupu navrhovanému zmocnencem poškozené a státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, a to predložení veci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Rozhodující senát 7 Tdo Nejvyššího soudu v projednávané veci dospel k záveru, že k takovému postupu nejsou splneny zákonné podmínky.

93. Zmocnenec poškozené duvod k tomuto postupu (predložení veci velkému senátu Nejvyššího soudu) shledával v tom, že senát rozhodující v této veci 7 Tdo neshledal v jednaní popsaném v puvodních výrocích rozsudku soudu nižších stupňu znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoku ze strany obvineného s prihlédnutím k principu ultima ratio. Vytkl senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu záver, že poškozená žila s obvineným desítky let v neharmonickém manželství, ale jako osoba plne svéprávná s vysokoškolským vzdeláním v tomto manželství žila dobrovolne a mohla od obvineného kdykoliv odejít. Dle zmocnence poškozené senát 7 Tdo v podstate vytýkal, že se obvinenému až nemístne podrizovala. Tento názor je pak dle zmocnence poškozené v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nicméne neuvedl ani jedno jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je predmetné rozhodnutí v rozporu.

94. Dále zmocnenec poškozené namítl, že senát 7 Tdo dospel k záveru o duvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obvineného. Tím se mel odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučena zejména v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu.

95. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak pomerne nejasne konstatoval (bod 28 vyjádrení k dovolání), že pokud by dospel senát rozhodující o dovolání k záveru o jeho duvodnosti a opodstatnenosti, státní zástupce se pripojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy na predložení veci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve shode s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém prípade by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovení podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádreného v rade jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, príkladmo tech, jež jsou uvedena v poznámce pod čarou č. 11. Pričemž v poznámce pod čarou č. 11 k problematice posouzení jednání pachatele jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a jeho povahy jako trestného činu trvajícího, a dále k hlediskum naplnení znaku týrání, intenzity potrebné pro jeho dovození, jakož i „možnosti“ obeti domácnost opustit, odkázal príkladmo na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018, a další. Státní zástupce však neuvedl, který názor senátu 7 Tdo v prípade, že vyhoví dovolání obvineného, je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, v tomto smeru byla jeho poznámka zcela nekonkrétní.

96. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospel-li senát Nejvyššího soudu pri svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádreného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí vec k rozhodnutí velkému senátu. Pri postoupení veci svuj odlišný názor zduvodní.

97. Senát 7 Tdo by tedy vec mohl predložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu pouze v prípade, že by jeho právní názor byl v rozporu s právním názorem vyjádreným v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu. Takový rozpor však senát 7 Tdo v projednávané veci neshledal, a tudíž se s námitkou zmocnence poškozeného ani státního zástupce neztotožnil.

98. Již v této chvíli je nutné vytknout zmocnenci poškozené, ale i státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyli dostatečne konkrétní, který právní názor senátu 7 Tdo v projednávané veci je v rozporu s kterým konkrétním právním názorem v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu.

99. Zmocnenec poškozené uvedl, že v rozporu je názor senátu 7 Tdo kterým „neshledal v jednaní popsaném v puvodních výrocích rozsudku soudu nižších stupňu znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoku ze strany obvineného s prihlédnutím k principu ultima ratio. Nesprávným shledal i to, že senát 7 Tdo dospel k záveru, že poškozená žila s obvineným desítky let v neharmonickém manželství, ale jako osoba plne svéprávná s vysokoškolským vzdeláním v tomto manželství žila dobrovolne a mohla od obvineného kdykoliv odejít. Dle zmocnence poškozeného senát 7 Tdo v podstate vytýká, že se obvinenému až nemístne podrizovala.“ Predne je nutné uvést, že nejde o žádný právní názor, ale o hodnocení konkrétních dukazu a konkrétních okolností v projednávané veci. Jde pouze o aplikaci znaku „týrání“ co do intenzity jednání obvineného v projednávané veci. Senát 7 Tdo jen vyslovil svuj názor, že pokud jde o konkrétní okolnosti popsané ve skutkové vete, tak intenzita tohoto jednání nedosahuje znaku týrání, protože zlé nakládání s poškozenou, se nevyznačuje vyšším stupnem hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a proto není trestným činem. Jde tedy o hodnocení konkrétních okolností, ve kterých senát 7 Tdo neshledal znaky týrání. Tyto okolnosti v popisu skutkové vety jsou však pokaždé jiné (konkrétní pro danou vec) a neexistují dva zcela shodné prípady, nelze tedy tyto skutečnosti zobecnit do právního názoru, jde pouze porovnávat jednotlivé prípady mezi sebou. Nelze tak hovorit o odchylném právním názoru, protože soudy v jednotlivých prípadech posuzují jiný prubeh skutkového deje. Jde tedy vždy o zcela individualizovaný postup.

100. Ve své druhé námitce zmocnenec uvedl, že „senát 7 Tdo dospel k záveru o duvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obvineného. Tím se mel odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučená zejména v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu.“ Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Predne je nutné uvést, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, a shodne i v této veci, zduraznil predevším skutečnost, že má za to, že nebyl naplnen objektivní znak skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, a to konkrétne znak „týrání“ s ohledem na intenzitu jednání obvineného. Zlé nakládání obvineného s poškozenou, a zlé nakládání to beze sporu bylo, se však nevyznačovalo vyšším stúpnem krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti, pričemž Nejvyšší soud v této veci rekl, že prestože jednání obvineného lze označit za zlé s jistou mírou krutosti a bezohlednosti, nebyla tato míra vyšší, jak vyžaduje současná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018). Pokud Nejvyšší soud uvedl, že „v projednávané véci je duvodná aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obvineného“, mínil tím, že pokud jednání obvineného nebylo natolik intenzivní, aby vubec byl naplnén objektivní znak „týrání“, není nutný postih trestním právem. Nejvyšší soud tímto chtel vyjádrit, že trestní právo by melo být používáno jako poslední možnost (neboli „poslední instance“) k rešení společenských problému. Trestní právo by melo být použito pouze tehdy, když jiné právní či společenské prostredky nejsou dostatečné nebo účinné. Ve vztahu dvou lidí, které jsou predevším soukromého charakteru, by ingerence trestního práva nemela pricházet k rešení neuspokojivých manželství, navíc pokud je trestní oznámení podáváno po čtyricetiletém soužití jako v projednávané veci. Nejvyšší soud v tomto smeru vyšel z ustálené judikatury. Lze odkázat na již zmínený nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10 a rovnež zmínená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022.

101. Senát 7 Tdo se mel dle zmocnence poškozeného výše uvedeným postupem odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučená zejména v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu. V tomto smeru je nutné uvést, tri zásadní skutečnosti, ve kterých je vyjádrení zmocnence poškozené ponekud nepresné. První je skutečnost, že právní veta predmetného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, tento záver vubec neobsahuje. Naopak hovorí o tom, že „kritérium společenské škodlivosti prípadu je doplnéno principem „ ultima ratio z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostredky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné“ (bod III.). Současne v bode II. predmetného stanoviska je uvedeno, že „zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je treba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze rešit v obecné poloze, ale je ji treba zvažovat v konkrétním posuzovaném prípade u každého spáchaného méné závažného trestného činu, u nehož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnení kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakúm zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem prípadu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z dúvodu nedostatečné společenské škodlivosti prípadu, se uplatní za predpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá bežne se vyskytujícím trestným činúm dané skutkové podstaty.“ Je však nutné pripustit že konstatování uvedené zmocnencem poškozené je uvedeno v oduvodnení predmetného stanoviska, pričemž v nem je uvedeno, že „z hlediska kategorizace trestných činu ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybne vyloučena zejména v prípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu.“ Dále je nutné zduraznit, že predmetné stanovisko predevším pracuje se zásadou subsidiarity trestní represe, pričemž Nejvyšší soud v projednávané veci argumentoval pouze principem ultima ratio, pričemž tyto dva pojmy nejsou synonyma a nevyjadrují totéž, byť princip ultima ratio ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá. A za tretí je nutné zduraznit, že sám zmocnenec poškozené (a tento záver lze dovodit také z oduvodnení predmetného stanoviska) nakonec uvedl, že subsidiaritu trestní represe u zločinu zcela vyloučit nelze, když argumentoval, že „princíp ultima ratio je vyloučen zejména v pfípadech zvlášť závažných zločinu a zpravidla i u zločinu“.

102. Současne je nutné poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uverejneném pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr. a jeho právní vete je doslovne uvedeno, že neuplatnení trestní odpovednosti s poukazem na uvedenou zásadu (mínená subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající zásada ultima ratio) bude obvykle pricházet v úvahu u trestných činu naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovednost uplatnena ani v prípade kvalifikovaných skutkových podstat trestných činu, jestliže i pres naplnení znaku nekteré okolnosti zvlášť pritežující (napr. u trestných činu proti majetku pri zpusobení vetší škody) je celková společenská škodlivost prípadu po dukladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti bežne se vyskytujících trestných činu dané základní skutkové podstaty. Obdobne pak bylo rozhodnuto i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015.

103. Je tedy možné uzavrít, že Nejvyšší soud v projednávané veci (prípadne i ve veci, kde rozhodoval pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021) nedospel ve svém právním názoru k odlišnému právnímu názoru, který by byl vyjádren ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, predevším proto, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu umožňuje užití zásady subsidiarity trestní represe i u závažnejších trestných činu (kvalifikovaných skutkových podstat). Současne je nutné poukázat také na skutečnost, že predmetné stanovisko reší subsidiaritu trestní represe nikoliv aplikaci principu ultima ratio, právní veta predmetného stanoviska nic o zákazu uplatnení zásady subsidiarity trestní represe na zločiny neobsahuje, a navíc z oduvodnení tohoto stanoviska vyplývá, že uplatnení subsidiarity trestní represe není u zločinu zcela vyloučeno.

104. Pokud navrhoval predložení veci velkému senátu Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v prípade, že senát rozhodující o dovolání dospeje k záveru o jeho duvodnosti a opodstatnenosti, pak tento duvod predložení veci velkému senátu vubec nespecifikoval. Uvedl pouze, že má takto senát 7 Tdo postupovat v prípade, že rozhodne o tom, že dovolání je duvodné, aniž by uvedl v souladu s § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v čem je právní názor senátu 7 Tdo, pokud vyhoví dovolání obvineného, odlišný od právního názoru již vyjádreného v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Státní zástupce nejenže nespecifikoval, o jaký právní názor senátu 7 Tdo jde, ale pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém je odlišný právní názor jen odkázal na poznámku pod čarou č. 11 svého predcházejícího vyjádrení ze dne 3. 9. 2024, která se vztahovala k tomu, že „prekážkou záveru o naplnení znaku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku pritom nemuže být ani zjištení, že poškozená Mgr. Jana Vozábalová, jinak také svéprávná a vzdelaná žena, žila v manželství dobrovolne desítky let a z tohoto neodešla“. S tím Nejvyšší soud souhlasí, pokud se na tuto skutečnost podíváme obecne, nicméne nesouhlasí s ní konkrétne v nyní projednávané veci, a to predevším s ohledem na intenzitu jednání obvineného popsanou ve skutkové vete rozhodnutí soudu. Státní zástupce pak v poznámce pod čarou č. 11 odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu konkrétne usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018,

sp. zn. 8 Tdo 368/2018. Nicméne se jedná o zcela obecná rozhodnutí týkající se predmetného trestného činu a není vubec zrejmé, v čem státní zástupce Nejvyššího zastupitelství vidí odlišný právní názor senátu 7 Tdo od právního názoru již vyjádreného v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se tedy k návrhu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vubec nemuže vyjádrit.

Záverem

105. Z duvodu výše uvedených Nejvyšší soud z podnetu dovolání obvineného zrušil napadené usnesení Mestského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást rízení predcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahove navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle § 265m odst. 1 tr. r. ve veci sám rozhodl tak, že obvineného podle § 226 písm. b) tr. r. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 ZT 100/2018, neboť skutek tak, jak byl popsán, není trestným činem. Poškozenou Mgr. Janu Vozábalovou pak podle § 229 odst. 3 tr. r. odkázal s jejím nárokem na náhradu škodu a nemajetkovou újmu v penezích na rízení ve vecech občanskoprávních.

106. Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. r. rozhodoval rozsudkem v neverejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostredek prípustný.

V Brne dne 5. 3. 2025

L. S.

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D., v. r.

predseda senátu

 

Diskusia