Judikatúra k trestným činom krádeže a sprenevery

 

§ 247 (ide o bý­va­lé zna­če­nie, v sú­čas­nos­ti je trest­ný čin krá­de­že up­ra­ve­ný v § 212):

 

R 28/2010 Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák. vy­ža­du­je přis­vo­je­ní si ci­zí věci (ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty), kte­rá by­la pa­cha­te­li svěřena.

 Jes­tli­že pa­cha­tel byl na zá­kladě smlou­vy (např. smlou­vy o za­jištění os­tra­hy a ochra­ny ma­jet­ku) za­vá­zán pou­ze střežit ci­zí věci před od­ci­ze­ním, poš­ko­ze­ním ne­bo zni­če­ním, pak mu ty­to věci ne­by­ly svěře­ny, tj. předá­ny do je­ho dis­po­zi­ce, a ne­dos­ta­ly se tak z fak­tic­ké mo­ci je­jich vlas­tní­ka či ji­né op­rávněné oso­by.

 Pro­to jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý si neop­rávněně přis­vo­jí ta­ko­vé střeže­né věci tím, že se jich zmoc­ní, ne­vy­ka­zu­je zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák., ale za splnění dal­ších pod­mí­nek půjde o trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 tr. zák.

 

 R 19/2009 Pro od­li­še­ní tres­tných činů krá­de­že pod­le § 247 tr. zák. a za­ta­je­ní věci pod­le § 254 tr. zák. v případě ná­le­zu věci je roz­ho­du­jí­cí, zda pa­cha­tel v době, kdy ji na­lez­ne, ví, že ta­to patří něko­mu ji­né­mu a že ji tím­to od­ní­má z je­ho dis­po­zi­ce. Je-li to­mu tak, jde o trest­ný čin krá­de­že, v opač­ném případě se bu­de jed­nat o trest­ný čin za­ta­je­ní věci. Ty­to okol­nos­ti je nut­né zjiš­ťo­vat k okam­ži­ku, kdy věc pa­cha­tel na­lez­ne (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí č. 17/1980 Sb. rozh. tr.).

 

           R 32/2008 Za věc, kte­rou má poš­ko­ze­ný při sobě ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 247 od­st. 1 písm. d) tr. zák., lze po­va­žo­vat i věc, již od­lo­žil ne­bo upus­til ve své bez­prostřed­ní blíz­kos­ti a má ji ve své mo­ci.

 

  R 15/2007 Po­ros­ty vy­sá­ze­né na po­zem­ku a s tím­to po­zem­kem tr­va­le spo­je­né ne­ma­jí po­va­hu sa­mos­tat­né věci, pro­to­že jsou sou­čás­tí po­zem­ku ja­ko věci hlav­ní (§ 120 obč. zák.), a pro­to ne­mo­hou být předmětem tres­tné­ho či­nu krá­de­že. Po­kud však jsou vy­ko­pá­ny, změní se je­jich práv­ní cha­rak­ter, ne­boť přes­ta­nou být sou­čás­tí po­zem­ku, a lze je tak pok­lá­dat za věc (resp. ci­zí věc) i z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 247 tr. zák.

 Jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý se těchto po­rostů původně tr­va­le spo­je­ných s po­zem­kem tím­to způso­bem zmoc­ní, aniž by přitom poz­by­ly svou užit­nou hod­no­tou, lze při splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek po­sou­dit ja­ko trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 tr. zák.

 

 R 25/2006-I. Účas­ten­ství (§ 10 od­st. 1 tr. zák.) na tres­tném či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. e) tr. zák. přichá­zí v úva­hu pou­ze v tom případě, kdy se pa­cha­tel (§ 9 tr. zák.) do­pus­tí krá­de­že za pod­mí­nek uve­de­ných v tom­to us­ta­no­ve­ní, te­dy přes­to, že byl za ta­ko­vý čin v pos­led­ních třech le­tech od­sou­zen ne­bo pot­res­tán, a jes­tli­že sou­časně i ta­to okol­nost, tý­ka­jí­cí se pa­cha­te­le, je pok­ry­ta úmysl­ným za­viněním účas­tní­ka. Ne­vy­ža­du­je se, aby sám účas­tník byl v pos­led­ních třech le­tech pro trest­ný čin krá­de­že od­sou­zen ne­bo pot­res­tán.

 

 

            R 14/2006-I. Ci­zí věcí ve smys­lu skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů krá­de­že pod­le § 247 tr. zák., zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. a za­ta­je­ní věci pod­le § 254 tr. zák. se ro­zu­mí mo­vi­té a ne­mo­vi­té věci, ov­la­da­tel­né přírod­ní sí­ly a cen­né pa­pí­ry, jež ne­ná­le­ží pa­cha­te­li buď vůbec, ne­bo ne­ná­le­ží jen je­mu (§ 89 od­st. 13 tr. zák.). Ta­ko­vý­mi ci­zí­mi věcmi mo­hou být i pe­ní­ze v ho­to­vos­ti. Nej­sou ji­mi však vkla­dy na úč­tech a vklad­ních kníž­kách, ne­boť ty­to přechá­ze­jí do ma­jet­ku ban­ky, kte­rá s ni­mi může volně dis­po­no­vat a vy­užít je ke své­mu pod­ni­ká­ní. Me­zi vkla­da­te­lem a ban­kou za té­to si­tua­ce vzni­ká zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah, na je­hož zá­kladě má vkla­da­tel vůči ban­ce poh­le­dáv­ku. Ta je sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku, ni­ko­liv ale věcí. Ta­ko­vou poh­le­dáv­ku ne­ní mož­né ja­ko ci­zí věc za­ta­jit ve smys­lu § 254 tr. zák., zpro­nevěřit ve smys­lu § 248 tr. zák. a ani od­ci­zit ve smys­lu § 247 tr. zák.[1]

 

 

            R 53/2005 Jes­tli­že pa­cha­tel od­ci­zil tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 tr. zák. po­čí­tač s ur­či­tým prog­ra­mo­vým vy­ba­ve­ním (tzv. software), je sou­čás­tí ško­dy způso­be­né tím­to tres­tným či­nem i ce­na prog­ra­mo­vé­ho vy­ba­ve­ní, za kte­rou se v době a v místě či­nu pro­dá­vá (§ 89 od­st. 12 tr. zák.), třeba­že poš­ko­ze­ný obdr­žel od­ci­ze­né prog­ra­mo­vé vy­ba­ve­ní od je­ho do­da­va­te­le zdar­ma, resp. za od­ci­ze­né prog­ra­mo­vé vy­ba­ve­ní zís­kal bez­platně no­vé.

 

            Pro­to­že je obecně zná­mo, že kaž­dý po­čí­tač může pl­nit svou fun­kci jen s ur­či­tým prog­ra­mo­vým vy­ba­ve­ním, bu­de zpra­vid­la úmysl­ným za­viněním pa­cha­te­le pok­ry­to i od­ci­ze­ní prog­ra­mo­vé­ho vy­ba­ve­ní od­po­ví­da­jí­cí umístění a vy­uží­vá­ní po­čí­ta­če, kte­rý byl předmětem krá­de­že.

 

 

            R 41/2005 Jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý se zmoc­ní ci­zí věci tím, že převez­me v pro­dejně před za­pla­ce­ním zbo­ží a na vý­zvu pro­da­va­če k je­ho za­pla­ce­ní rea­gu­je tím, že pou­ži­je pro­ti pro­da­va­či sprej se sl­zot­vor­nou lát­kou, kte­rou mu nastříká do očí, a po­té z pro­dej­ny se zbo­žím upr­chne, napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu lou­pe­že pod­le § 234 od­st. 1 tr. zák., a ni­ko­liv tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. c) tr. zák.

 

            R 31/2005-I. Neodůvod­ňu­jí-li zvláš­tní okol­nos­ti vy­šší ne­bo niž­ší ce­nu směnky pod­le hle­di­sek uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 12 tr. zák., pak se při ur­čo­vá­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem krá­de­že, je­hož předmětem by­la ci­zí směnka, vy­chá­zí z jme­no­vi­té hod­no­ty, na kte­rou je směnka vy­sta­ve­na.

 

            II. Je-li trest­ný čin krá­de­že spatřován v od­ci­ze­ní směnky, nej­de o trest­ný čin spá­cha­ný prostřed­nic­tvím směnky ve smys­lu § 17 od­st. 1 písm. b) tr. ř., kte­rý by za splnění dal­ších pod­mí­nek za­klá­dal věcnou přís­luš­nost kraj­ské­ho sou­du ja­ko sou­du pr­vní­ho stupně, pro­to­že směnka je zde předmětem tres­tné­ho či­nu, a ni­ko­li prostřed­kem je­ho spá­chá­ní.

 

 

            R 13/2004 Od­ci­zí-li pa­cha­tel věci, je­jichž vlas­tní­kem si­ce původně byl, ale vlas­tnic­ké prá­vo k nim již převedl kup­ní smlou­vou na ji­nou oso­bu, kte­rá by­la je­jich vlas­tní­kem v době od­ci­ze­ní, napl­ní zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 tr. zák. i v případě, že později doj­de ke změně vlas­tnic­kých vztahů k těmto věcem a pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu krá­de­že se např. v důsled­ku od­stou­pe­ní od kup­ní smlou­vy opět sta­ne vlas­tní­kem věcí, kte­ré by­ly předmětem krá­de­že jím spá­cha­né.

 

            Plat­né od­stou­pe­ní od kup­ní smlou­vy (viz § 48 obč. zák.) lze pok­lá­dat za změnu si­tua­ce ve smys­lu § 65 od­st. 1 tr. zák.[2], v je­jímž důsled­ku může po­mi­nout ne­bez­peč­nost či­nu pro spo­leč­nost, jes­tli­že se tím např. pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu krá­de­že sta­ne opětovně vlas­tní­kem věcí, kte­ré od­ci­zil a jichž se ta­ko­vá smlou­va tý­ka­la.

 

 

            R 4/2002-I. I spolu­vlas­tník se může do­pus­tit tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 tr. zák. ve vzta­hu k předmětu spolu­vlas­tnic­tví, jes­tli­že se zmoc­ní věci, kte­rá je v po­dí­lo­vém spolu­vlas­tnic­tví (§ 136 od­st. 1 obč. zák.), tím, že si ji přis­vo­jí, po­kud tak uči­ní v úmys­lu nak­lá­dat s ní, ja­ko by ná­le­že­la jen je­mu sa­mot­né­mu, a své­volně tím vy­lou­čí os­tat­ní spolu­vlas­tní­ky z vý­ko­nu vlas­tnic­ké­ho prá­va, tj. z mož­nos­ti věc ve spolu­vlas­tnic­tví dr­žet, uží­vat, po­ží­vat je­jí plo­dy a užit­ky a nak­lá­dat s ní (§ 123 obč. zák.).

 

            II. Pod­ni­ká-li spo­lečně ví­ce osob ve sdru­že­ní bez práv­ní sub­jek­ti­vi­ty pod­le § 829 a násl. obč. zák., je ma­je­tek zís­ka­ný při vý­ko­nu spo­leč­né čin­nos­ti ve spolu­vlas­tnic­tví všech účas­tníků sdru­že­ní (§ 834 obč. zák.). Jed­not­livě ur­če­né věci, za něž je třeba po­va­žo­vat i po­zem­ky, kte­ré by­ly pos­kyt­nu­ty, pro úče­ly sdru­že­ní, jsou v bez­plat­ném uží­vá­ní všech účas­tníků sdru­že­ní (§ 833 vě­ta dru­há obč. zák.).

 

            Jes­tli­že ur­či­té po­zem­ky pro­na­jí­ma­tel přene­chal na pod­kladě náj­em­ní smlou­vy náj­em­ci, aby je do­časně uží­val ne­bo z nich bral užit­ky (§ 663 a násl. obč. zák.), je vlas­tní­kem ji­ných než tr­va­lých po­rostů náj­em­ce (uži­va­tel po­zem­ku), po­kud se s vlas­tní­kem po­zem­ku ne­do­hodl ji­nak (§ 2 od­st. 2 vě­ta dru­há zá­ko­na č. 229/1991 Sb., o úp­ravě vlas­tnic­kých vztahů k půdě a ji­né­mu zemědělské­mu ma­jet­ku, ve znění pozdějších před­pisů).

 

            Tres­tné­ho či­nu krá­de­že se pak může do­pus­tit pa­cha­tel, po­kud si neop­rávněně přis­vo­jí jak věc zís­ka­nou při vý­ko­nu spo­leč­né čin­nos­ti ve sdru­že­ní, tak i věc (např. úro­du) zís­ka­nou náj­em­cem ja­ko přírůstek z pro­na­ja­té­ho po­zem­ku.

 

 

            R 42/2001 Nej­de o trest­ný čin neop­rávněné­ho uží­vá­ní ci­zí věci pod­le § 249 tr. zák., nýbrž o trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 tr. zák., jes­tli­že pa­cha­tel s ci­zím mo­to­ro­vým vo­zid­lem, je­hož se zmoc­nil v úmys­lu uží­vat je jen přechodně, na­lo­ží tak, že poš­ko­ze­né­mu natr­va­lo od­ej­me či zne­mož­ní ob­no­ve­ní dis­po­zič­ní­ho prá­va, případně to­to vý­razně ztí­ží (např. od­sta­ví vo­zid­lo na od­leh­lém místě, kdy je­ho nav­rá­ce­ní poš­ko­ze­né­mu je zá­vis­lé na ná­hodě).

 

 

            R 53/1999 V ob­chod­ním domě, ve kte­rém jsou jed­not­li­vá od­děle­ní uzavřena pros­to­ry pok­la­den, je trest­ný čin krá­de­že § 247 od­st. 1 tr. zák. do­ko­nán tím, že pa­cha­tel pro­ne­se zbo­ží bez za­pla­ce­ní pok­lad­ním pros­to­rem, kte­rý uza­ví­rá od­děle­ní, v němž lze to­to zbo­ží kou­pit. Pozdější od­lo­že­ní ta­ko­vé věci v ji­ném od­děle­ní ob­chod­ní­ho do­mu už na práv­ní po­sou­ze­ní jed­ná­ní pa­cha­te­le pro­to ne­má vliv.

 

 

            R 25/1999-I. Jes­tli­že v době roz­ho­do­vá­ní sou­du o tres­tném či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. e) tr. zák. je dřívější od­sou­ze­ní pa­cha­te­le, kte­ré je for­mál­ním zna­kem to­ho­to či­nu, již za­hla­ze­no ne­bo o něm z ji­né­ho důvo­du pla­tí fik­ce neod­sou­ze­ní, pak to­to od­sou­ze­ní nemůže napl­nit zá­ko­nem po­ža­do­va­ný znak zpětnos­ti, byť v době spá­chá­ní či­nu ještě za­hla­ze­no ne­by­lo, ani o něm nep­la­ti­la fik­ce neod­sou­ze­ní.

 

            II. U tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. b) až e) tr. zák. ne­ní vý­še způso­be­né ško­dy je­ho zá­kon­ným zna­kem. To však nez­na­me­ná, že hod­no­ta pa­cha­te­lem od­ci­ze­né věci je zce­la bez­výz­nam­ná pro po­sou­ze­ní tres­tnos­ti ta­ko­vé­ho či­nu. Při zjištění za­ned­ba­tel­né hod­no­ty od­ci­ze­né věci a při sou­čas­né neexis­ten­ci ji­ných okol­nos­tí zvy­šu­jí­cích stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost lze uči­nit zá­věr, že ne­ní splněna ma­te­riál­ní pod­mín­ka tres­tnos­ti či­nu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 3 od­st. 2 tr. zák.

 

 

            R 35/1998 Jes­tli­že pa­cha­tel, kte­rý neop­rávněně zís­kal pla­teb­ní kar­tu Čes­ké spořitel­ny, tu­to kar­tu ta­ké pou­ži­je k vy­brá­ní peněz v ban­kov­ních auto­ma­tech a způso­bí tak ško­du v úhr­nné čás­tce 18 000 Kč, napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho dr­že­ní pla­teb­ní kar­ty pod­le § 249b tr. zák. a tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1, 2 tr. zák. Jed­no­čin­ný souběh těchto tres­tných činů přitom ne­ní vy­lou­čen z důvo­du vzta­hu sub­si­dia­ri­ty oh­ro­žo­va­cí­ho tres­tné­ho či­nu vůči tres­tné­mu či­nu po­ru­cho­vé­mu.

 

            Zvý­še­né ne­bez­pe­čí či­nu pro spo­leč­nost vy­plý­va­jí­cí z pá­chá­ní krá­de­ží s pou­ži­tím pla­teb­ních ka­ret bu­de zpra­vid­la zna­me­nat, že ne­bu­de v kon­krét­ních přípa­dech připa­dat v úva­hu vy­lou­če­ní jed­no­čin­né­ho souběhu uve­de­ných tres­tných činů ani vzhle­dem k zvláš­tní­mu průběhu skut­ko­vých okol­nos­tí za­klá­da­jí­cích stav tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce, kdy by opatření pla­teb­ní kar­ty by­lo jen bez­výz­nam­ným prostřed­kem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu krá­de­že.

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 67, č. T 1307. Jes­tli­že tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 tr. zák. by­la od­ci­ze­na spe­ci­fic­ká věc zvláš­tní his­to­ric­ké, vědec­ké, umělec­ké ne­bo sběra­tel­ské hod­no­ty, kte­rá je předmětem ob­cho­du jen na spe­cia­li­zo­va­ném tr­hu a jež je s oh­le­dem na svou po­va­hu a vlas­tnos­ti předmětem na­bíd­ky a pop­táv­ky zá­jemců ne­jen z Čes­ké re­pub­li­ky, ale též z ci­zi­ny, ne­ní vy­lou­če­no, aby se při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né na ta­ko­vé věci pod­le hle­dis­ka ce­ny, za kte­rou se věc v době a místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá (§ 89 od­st. 12 vě­ta pr­vní tr. zák.), vy­chá­ze­lo z ce­ny sku­tečně do­sa­ho­va­né při ná­ku­pu a pro­de­ji té­to věci v ci­zině.

 

(us­ne­se­ní ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 804/2010)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 54, č. T 1174. (shod­né ja­ko R 28/2010) Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ vy­ža­du­je přis­vo­je­ní si ci­zí věci (ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty), kte­rá by­la pa­cha­te­li svěřena.

 

            Jes­tli­že pa­cha­tel byl na zá­kladě smlou­vy (např. smlou­vy o za­jištění os­tra­hy a ochra­ny ma­jet­ku) za­vá­zán pou­ze střežit ci­zí věci před od­ci­ze­ním, poš­ko­ze­ním ne­bo zni­če­ním, pak mu ty­to věci ne­by­ly svěře­ny, tj. předá­ny do je­ho dis­po­zi­ce, a ne­dos­ta­ly se tak z fak­tic­ké mo­ci je­jich vlas­tní­ka či ji­né op­rávněné oso­by.

 

            Pro­to jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý si neop­rávněně přis­vo­jí ta­ko­vé střeže­né věci tím, že se jich zmoc­ní, ne­vy­ka­zu­je zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ, ale za splnění dal­ších pod­mí­nek půjde o trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 50, č. T 1139. Ji­ný zvlášť zá­važ­ný nás­le­dek ja­ko okol­nost, kte­rá pod­mi­ňu­je pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by u tres­tné­ho či­nu krá­de­že ve smys­lu § 247 od­st. 3 písm. b) TrZ, si­ce ne­mu­sí mít cha­rak­ter ma­jet­ko­vé új­my, a pro­to pro je­jí naplnění ne­ní roz­ho­du­jí­cí vý­še způso­be­né ško­dy, ale naplnění té­to okol­nos­ti mu­sí zvy­šo­vat stu­peň ne­bez­peč­nos­ti spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu krá­de­že pro spo­leč­nost ta­ko­vou in­ten­zi­tou, kte­rá je srov­na­tel­ná s dal­ší okol­nos­tí uve­de­nou v tom­též us­ta­no­ve­ní, tj. se způso­be­ním znač­né ško­dy.

 

            V případě krá­de­že umělec­ko­his­to­ric­kých předmětů může spo­čí­vat ji­ný zvlášť zá­važ­ný nás­le­dek ve smys­lu § 247 od­st. 3 písm. b) TrZ ne­jen v tom, že pa­cha­tel od­ci­zil důle­ži­tou sou­část umělec­ky ne­bo his­to­ric­ky cen­né sbír­ky ce­losvěto­vé­ho či ce­los­tát­ní­ho vý­zna­mu, čímž pod­statně sní­žil je­jí cel­ko­vou umělec­kou ne­bo his­to­ric­kou hod­no­tu, ale ta­ko­vý nás­le­dek může nas­tat i teh­dy, od­ci­zil-li pa­cha­tel předmě­ty spí­še jen re­gio­nál­ní­ho umělec­ké­ho ne­bo his­to­ric­ké­ho vý­zna­mu, kte­ré jsou však vel­mi důle­ži­té pro da­nou ob­last a je­jí oby­va­te­le (např. pro svou re­li­gióz­ní po­va­hu), kteří je uží­va­jí ve svém běžném ži­votě (např. ja­ko sou­část ná­bo­žen­ských obřadů), jes­tli­že ani új­ma hmot­né po­va­hy ne­ní ni­jak za­ned­ba­tel­ná (by­la-li od­ci­ze­ním těchto předmětů způso­be­na ško­da do­sa­hu­jí­cí např. čás­tky ve vý­ši 351 000 Kč).

 

(us­ne­se­ní ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 785/2008)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 42, č. T 1058. 1. Jes­tli­že v době roz­ho­do­vá­ní sou­du o dal­ším tres­tném či­nu té­hož ob­viněné­ho ještě oh­ledně je­ho dřívější­ho od­sou­ze­ní ne­nas­ta­la zá­kon­ná fik­ce, že na ob­viněné­ho, kte­ré­mu byl ulo­žen to­li­ko trest obecně prospěšných pra­cí, se hle­dí, ja­ko by neb­yl od­sou­zen, ne­boť do­sud zce­la ne­vy­ko­nal trest obecně prospěšných pra­cí, popřípadě ne­by­lo roz­hod­nu­to o upuštění od vý­ko­nu to­ho­to tres­tu ne­bo je­ho zbyt­ku (§ 45a od­st. 5 TrZ), pak nemůže soud roz­ho­du­jí­cí o vině ob­viněné­ho oním dal­ším tres­tným či­nem, jímž je trest­ný čin krá­de­že, ani v rám­ci řeše­ní otáz­ky, zda uve­de­né dřívější od­sou­ze­ní napl­ňu­je zá­kon­ný znak „od­sou­zen“ ne­bo „pot­res­tán“ ve smys­lu § 247 od­st. 1 písm. e) TrZ, dospět pos­tu­pem pod­le § 9 od­st. 1 TrŘ k zá­věru o vzni­ku fik­ce, že se na ob­viněné­ho hle­dí, ja­ko by neb­yl od­sou­zen. Zá­kon to­tiž spo­ju­je vznik té­to fik­ce vý­lučně s vy­ko­ná­ním ce­lé­ho ulo­že­né­ho tres­tu obecně prospěšných pra­cí, popřípadě s tím, že od vý­ko­nu to­ho­to tres­tu ne­bo je­ho zbyt­ku by­lo pra­vo­mocně upuštěno.

 

(us­ne­se­ní ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 872/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 40, č. T 1040. K od­ně­tí věci z dis­po­zi­ce je­jí­ho vlas­tní­ka či ji­né op­rávněné oso­by a z to­ho­to hle­dis­ka k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 TrZ pos­ta­čí, jes­tli­že se pa­cha­tel zmoc­nil ci­zí věci tak, že ji měl u se­be, když opouštěl mís­tnost, v kte­ré se ta­to věc před­tím na­chá­ze­la a kde si ji vzal k sobě, a byť byl bez­prostředně po­té za­dr­žen (např. přís­luš­ní­kem Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky).

 

            O pou­hý po­kus tres­tné­ho či­nu krá­de­že by se moh­lo jed­nat např. za si­tua­ce, kdy­by pa­cha­tel byl přis­ti­žen a za­dr­žen ještě v době, kdy pou­ze proh­le­dá­val mís­tnost za úče­lem zmocnění se ci­zí věci na­chá­ze­jí­cí se v té­to mís­tnos­ti.

 

(us­ne­se­ní ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1092/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 38, č. T 1019. Up­latnění za­dr­žo­va­cí­ho prá­va k ci­zí věci (pod­le § 175 a násl. ObčZ), byť by ne­by­lo op­rávněné, nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za přis­vo­je­ní si té­to věci je­jím zmocněním ve smys­lu § 247 od­st. 1 TrZ o tres­tném či­nu krá­de­že.

 

            Po­kud pa­cha­tel prostřed­nic­tvím za­dr­žo­va­cí­ho prá­va k ci­zí věci neop­rávněně nu­tí vlas­tní­ka věci k to­mu, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl (např. aby za­pla­til údaj­nou poh­le­dáv­ku), ne­ní vy­lou­če­no po­sou­dit ta­ko­vé jed­ná­ní ja­ko pohrůžku ji­né těžké új­my ve smys­lu § 235 od­st. 1 TrZ o tres­tném či­nu vy­dí­rá­ní.

 

(us­ne­se­ní ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 35, č. T 991. Ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 TrZ, a ni­ko­li trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. c) TrZ, je třeba po­sou­dit po­čí­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý pou­žil vůči poš­ko­ze­né­mu v sou­vis­los­ti s od­ci­ze­ním je­ho věcí i pohrůžky ná­si­lí, je­jímž cí­lem ov­šem ne­by­lo ucho­vat si od­ci­ze­né věci, ale přimět poš­ko­ze­né­ho, aby pa­cha­te­le ne­zadr­žel a aby ho ne­chal od­ejít z místa krá­de­že.

 

(us­ne­se­ní ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 345/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 26, č. T 895. (shod­né ja­ko R 15/2007) Předmětem tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 TrZ může být i sou­část ne­mo­vi­té věci, kte­rá by­la od ní od­děle­na, a sta­la se tak sa­mos­tat­nou věcí, po­kud se po od­děle­ní zce­la nez­ne­hod­no­ti­la, ale zůsta­la jí užit­ná hod­no­ta, jež umož­ňu­je dá­le dis­po­no­vat s od­děle­nou věcí a uží­vat ji. Tak­to se sta­nou sa­mos­tat­nou věcí i po­ros­ty od­děle­né od po­zem­ku, na kte­rém do­sud rost­ly a je­hož by­ly sou­čás­tí; trest­ný čin krá­de­že lze ve vzta­hu k nim spá­chat vy­ko­pá­ním po­rostů bez souh­la­su vlas­tní­ka po­zem­ku a je­jich od­ci­ze­ním.

 

(us­ne­se­ní ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 24, č. T 881. Tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. a) TrZ je jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý poš­ko­ze­né­mu vy­pla­til mzdu za prá­ci tak, že mu od­po­ví­da­jí­cí peněžní čás­tku v ho­to­vos­ti po­lo­žil na stůl, a po­té, co poš­ko­ze­ný stvr­dil je­jí přev­ze­tí pod­pi­sem na vý­plat­ní lis­tině, pa­cha­tel ty­to pe­ní­ze své­volně vzal a od­mítl je vy­dat poš­ko­ze­né­mu. Uve­de­né­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní neb­rá­ní ani sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ný si ještě fy­zic­ky nepřev­zal vy­pla­ce­né pe­ní­ze. V ta­ko­vém případě nej­de jen o nesplnění zá­vaz­ku z pra­covněpráv­ní­ho vzta­hu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 77/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 23, č. T 873. Vztah tres­tných činů krá­de­že pod­le § 247 TrZ a za­ta­je­ní věci pod­le § 254 TrZ je ta­ko­vý, že us­ta­no­ve­ní § 254 TrZ je sub­si­diár­ním v poměru k us­ta­no­ve­ní § 247 TrZ. To zna­me­ná, že us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu za­ta­je­ní věci pou­ze dopl­ňu­je ochra­nu ma­jet­ku pos­ky­to­va­nou us­ta­no­ve­ním o tres­tném či­nu krá­de­že v přípa­dech, když si pa­cha­tel si­ce přis­vo­jil ci­zí věc, ale nel­ze uči­nit zá­věr, že se zmoc­nil ta­ko­vé věci (tj. že ji od­ci­zil).

 

            Jes­tli­že te­dy pa­cha­tel na­lez­ne, byť ve svém vlas­tním ob­jek­tu (např. v ro­din­ném dom­ku), ci­zí věci, kte­ré tam od­lo­ži­la ji­ná oso­ba a nad ni­miž mě­la ta­to oso­ba až do­sud za­jištěnou dis­po­zi­ci tím, že zá­ro­veň mě­la klíč od ob­jek­tu, a po­kud si pa­cha­tel ty­to věci přis­vo­jí s vědo­mím, ko­mu věci patří, do­pus­tí se při splnění dal­ších roz­hod­ných pod­mí­nek tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 TrZ, a ni­ko­li tres­tné­ho či­nu za­ta­je­ní věci pod­le § 254 od­st. 1 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 153/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 23, č. T 865. Jes­tli­že pa­cha­tel nevěděl, že se zmoc­ňu­je ci­zí věci, pro­to­že s oh­le­dem na okol­nos­ti přípa­du mohl být sub­jek­tivně přesvědčen o tom, že jed­ná vůči své vlas­tní věci, pak je­ho práv­ní om­yl o nor­ma­tiv­ním zna­ku „ci­zí věc“ ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 TrZ je nut­no po­su­zo­vat stejně ja­ko ne­ga­tiv­ní skut­ko­vý om­yl, je­hož exis­ten­ce vy­lu­ču­je tres­tní od­povědnost za úmysl­ný trest­ný čin.

 

(us­ne­se­ní ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 14, č. T 783. (shod­né ja­ko R 53/2005) Jes­tli­že pa­cha­tel od­ci­zil tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 TrZ po­čí­tač s ur­či­tým prog­ra­mo­vým vy­ba­ve­ním (tzv. software), je sou­čás­tí ško­dy způso­be­né tím­to tres­tným či­nem i ce­na prog­ra­mo­vé­ho vy­ba­ve­ní, za kte­rou se v době a v místě či­nu pro­dá­vá (§ 89 od­st. 12 TrZ), třeba­že poš­ko­ze­ný obdr­žel od­ci­ze­né prog­ra­mo­vé vy­ba­ve­ní od je­ho do­da­va­te­le zdar­ma, resp. za od­ci­ze­né prog­ra­mo­vé vy­ba­ve­ní zís­kal bez­platně no­vé.

 

            Pro­to­že je obecně zná­mo, že kaž­dý po­čí­tač může pl­nit svou fun­kci jen s ur­či­tým prog­ra­mo­vým vy­ba­ve­ním, bu­de zpra­vid­la úmysl­ným za­viněním pa­cha­te­le pok­ry­to i od­ci­ze­ní prog­ra­mo­vé­ho vy­ba­ve­ní od­po­ví­da­jí­cí umístění a vy­uží­vá­ní po­čí­ta­če, kte­rý byl předmětem krá­de­že.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 291/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 12, č. T 758. (shod­né ja­ko R 41/2005) Po­kud pa­cha­tel od­eb­ral v pro­dejně od pro­da­va­če zbo­ží, kte­ré si ulo­žil do své­ho za­va­zad­la, a po­té, aby ne­mu­sel za zbo­ží za­pla­tit a mohl z pro­dej­ny uté­ci, nastříkal pro­da­va­či do ob­li­če­je sl­zot­vor­ný plyn a pro­dej­nu i se zbo­žím opus­til, spá­chal trest­ný čin lou­pe­že pod­le § 234 od­st. 1 TrZ, a ni­ko­li jen trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. c) TrZ. V ta­ko­vém případě se to­tiž v době pou­ži­tí ná­si­lí pa­cha­tel ještě nez­moc­nil ci­zí věci krá­de­ží, za­tím­co již do­ko­nal trest­ný čin lou­pe­že, u něhož pos­ta­ču­je uži­tí ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci, bez oh­le­du na to, zda se pa­cha­te­li po­dařilo ten­to úmysl us­ku­teč­nit.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 11, č. T 747. Sa­mos­tat­nou věcí, a te­dy i předmětem tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 TrZ může být sou­část mo­vi­té ne­bo ne­mo­vi­té věci, kte­rá od ní by­la od­děle­na, po­kud se po od­děle­ní zce­la nez­ne­hod­no­ti­la, ale zůsta­la jí užit­ná hod­no­ta, kte­rá umož­ňu­je s od­děle­nou věcí dá­le dis­po­no­vat a uží­vat ji.

 

(us­ne­se­ní ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1216/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 10, č. T 737. (shod­né ja­ko R 31/2005) 1. Po­kud by­la předmětem tres­tné­ho či­nu krá­de­že ci­zí směnka, pak se při ur­čo­vá­ní vý­še způso­be­né ško­dy s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 12 a 13 TrZ vy­chá­zí z jme­no­vi­té hod­no­ty, na kte­rou je směnka vy­sta­ve­na, neodůvod­ňu­jí-li zvláš­tní okol­nos­ti vy­šší ne­bo niž­ší ce­nu směnky.

 

            2. Je-li trest­ný čin krá­de­že spatřován v od­ci­ze­ní směnky, nej­de o trest­ný čin spá­cha­ný prostřed­nic­tvím směnky ve smys­lu § 17 od­st. 1 písm. b) TrŘ, kte­rý by za splnění dal­ších pod­mí­nek za­klá­dal věcnou přís­luš­nost kraj­ské­ho sou­du (resp. Městské­ho sou­du v Pra­ze) ja­ko sou­du pr­vní­ho stupně, pro­to­že směnka je zde jen předmětem úto­ku, a ni­ko­li prostřed­kem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 710/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 8, č. T 720. Ne­dos­tat­ku proti­práv­nos­ti zmocnění se ci­zí věci, kte­ré je zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. a) TrZ, s pou­ka­zem na up­latnění za­dr­žo­va­cí­ho prá­va ve smys­lu § 175 a násl. ObčZ se nemůže do­vo­lá­vat ten, kdo ta­ko­vou věc od­ej­me své­mocně pro­ti vů­li je­jí­ho vlas­tní­ka. Za­dr­žo­va­cí prá­vo to­tiž nesvědčí osobě, kte­rá má věc, k níž by moh­lo to­to prá­vo vznik­nout, u se­be nep­rá­vem, zej­mé­na jes­tli­že se jí zmoc­ni­la své­mocně ne­bo ls­tí (§ 176 od­st. 1 ObčZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 586/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 2, č. T 658. Sa­mot­né zjištění, že mla­dis­tvý se do­pus­til vlou­pá­ní za úče­lem zmocnění se ci­zí věci, opod­stat­ňu­je jen zá­věr o naplnění for­mál­ní­ho zna­ku skut­ko­vé pos­ta­ty tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. b) TrZ.

 

            Pro po­sou­ze­ní ma­te­riál­ní strán­ky to­ho­to tres­tné­ho či­nu je však nut­no kom­plexně se za­bý­vat těmi okol­nos­tmi, kte­ré spolu­ur­ču­jí stu­peň ne­bez­peč­nos­ti ta­ko­vé­ho jed­ná­ní. Předev­ším je třeba po­su­zo­vat sa­mot­nou in­ten­zi­tu naplnění for­mál­ní­ho zna­ku „vlou­pá­ní“ ve smys­lu § 89 od­st. 14 TrZ (tj. vlas­tní způsob pro­ve­de­né­ho vlou­pá­ní, in­ten­zi­tu pou­ži­té­ho ná­si­lí), dá­le po­va­hu a vý­ši způso­be­né­ho škod­li­vé­ho nás­led­ku, mí­ru za­vinění a poh­nut­ku či­nu mla­dis­tvé­ho, je­ho pos­toj ke spá­cha­né­mu či­nu a hod­no­ce­ní je­ho oso­by. Tepr­ve pak lze uči­nit zá­věr, zda čin mla­dis­tvé­ho vy­ka­zu­je ta­ko­vý stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost (tj. vy­šší než ma­lý), ja­ký před­pok­lá­dá us­ta­no­ve­ní § 75 TrZ, resp. od 1. 1. 2004 us­ta­no­ve­ní § 6 od­st. 2 zá­ko­na č. 218/2003 Sb., o soud­nic­tví ve věcech mlá­de­že.

 

(roz­su­dek ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1076/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 25, č. T 593. (shod­né ja­ko R 13/2004) Od­ci­zí-li pa­cha­tel věci, je­jichž vlas­tní­kem si­ce původně byl, ale vlas­tnic­ké prá­vo k nim již převedl kup­ní smlou­vou na ji­nou oso­bu, kte­rá by­la je­jich vlas­tní­kem v době od­ci­ze­ní, napl­ní zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 TrZ i v případě, že později doj­de ke změně vlas­tnic­kých vztahů k těmto věcem a pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu krá­de­že se např. v důsled­ku od­stou­pe­ní od kup­ní smlou­vy opět sta­ne vlas­tní­kem věcí, kte­ré by­ly předmětem je­ho krá­de­že.

 

            Plat­né od­stou­pe­ní od kup­ní smlou­vy (viz § 48 ObčZ) je změnou si­tua­ce ve smys­lu § 65 od­st. 1 TrZ, v je­jímž důsled­ku může za­nik­nout ne­bez­peč­nost či­nu pro spo­leč­nost, jes­tli­že se tím např. pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu krá­de­že sta­ne opětovně vlas­tní­kem věcí, kte­ré od­ci­zil a jichž se ta­ko­vá smlou­va tý­ka­la.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 270/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 20, č. T 483. Po­jem „ško­da ni­ko­li ne­patr­ná“ ve smys­lu § 89 od­st. 11 TrZ cha­rak­te­ri­zu­je ško­du ja­ko for­mál­ní znak tres­tné­ho či­nu. Na roz­díl od to­ho po­jem „ne­patr­ný stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost“ ve smys­lu § 3 od­st. 2 TrZ cha­rak­te­ri­zu­je ce­lý souhrn hle­di­sek roz­hod­ných pod­le § 3 od­st. 4 TrZ ja­ko ma­te­riál­ní pod­mín­ku tres­tnos­ti či­nu. Me­zi hle­dis­ky roz­hod­ný­mi pro ur­če­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost je i nás­le­dek či­nu, po­kud má po­va­hu ško­dy způso­be­né na ci­zím ma­jet­ku, av­šak to v žá­dném případě nez­na­me­ná, že když je způso­be­ná ško­da ško­dou ne­patr­nou ve smys­lu § 89 od­st. 11 TrZ, je nutně ne­patr­ný i stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost.

 

            Pro­to trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. b) až e) TrZ, je­hož for­mál­ním zna­kem ne­ní způso­be­ní ško­dy ni­ko­li ne­patr­né, může do­sa­ho­vat vy­šší­ho než ne­patr­né­ho stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost, přes­to­že jím by­la způso­be­na ško­da ne­do­sa­hu­jí­cí 5000 Kč, te­dy niž­ší než ško­da ni­ko­li ne­patr­ná ve smys­lu § 89 od­st. 11 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 806/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 19, č. T 463. 1. Jes­tli­že je zjištěno, že ob­vině­ný pá­chal tres­tnou čin­nost pro­to, aby si pos­tupně a průběžně opatřoval prostřed­ky k ob­živě, tres­tnou čin­nost reali­zo­val na tom­též předmětu úto­ku, na stej­ném místě, čtyř útoků se do­pus­til v průběhu zhru­ba čtyř měsíců, a to nap­ros­to shod­ným způso­bem, jímž napl­ňo­val vždy stej­nou skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 TrZ, pak jen ta sku­teč­nost, že me­zi dru­hým a třetím úto­kem je poněkud del­ší ča­so­vá přetr­žka (zhru­ba tří měsíců) nemůže od­ůvod­ňo­vat zá­věr, že nej­de o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu pro ne­dos­ta­tek pod­mín­ky blíz­ké ča­so­vé sou­vis­los­ti před­pok­lá­da­né us­ta­no­ve­ním § 89 od­st. 3 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 529/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 17, č. T 410. Zá­věr o ne­naplnění ma­te­riál­ní pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu z důvo­du jen ne­patr­né hod­no­ty od­ci­ze­né věci lze uči­nit pou­ze v případě, že sou­časně nej­sou dá­ny ji­né okol­nos­ti zvy­šu­jí­cí stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost (např. spe­ciál­ní re­ci­di­va).

 

            Je-li u tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. e) TrZ sou­časně naplněn znak od­sou­ze­ní i pot­res­tá­ní, je třeba přih­lí­žet pou­ze k pot­res­tá­ní, kte­ré je svým vý­zna­mem roz­ho­du­jí­cí, pro­to­že pa­cha­tel se do­pus­til stej­né tres­tné čin­nos­ti přes­to, že na něj už by­lo vý­chovně půso­be­no, a to ni­ko­li jen sa­mot­ným od­sou­ze­ním, ale přímo vý­ko­nem tres­tu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 184/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 14, č. T 347. Jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý bez souh­la­su ma­ji­te­le vnik­ne do no­vos­tav­by, kde de­mon­tu­je a od­ve­ze ok­na a dveře v hod­notě 80 000 Kč, kte­ré se pod­le § 120 od­st. 1 ObčZ již sta­ly sou­čás­tí té­to ne­mo­vi­tos­ti, napl­ňu­je for­mál­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. b) TrZ, i když se jed­ná o věci, jež poš­ko­ze­ný ob­viněné­mu ja­ko je­jich do­da­va­te­li do­sud ne­zap­la­til.

 

(us­ne­se­ní ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 Tz 195/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 10, č. T 266. 1. Je-li ve skut­ku, pro nějž ob­vině­ný stí­hán, spatřován trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, pak té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ci neod­po­ví­dá skut­ko­vý zá­věr, v kte­rém je kon­sta­to­vá­no, že ob­vině­ný od poš­ko­ze­né­ho „vy­lá­kal“ pe­ní­ze ne­bo ji­né věci, pro­to­že jde o znak cha­rak­te­ris­tic­ký pro trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ. Z hle­dis­ka tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je to­tiž pod­stat­né přev­ze­tí svěřené věci a je­jí neop­rávněné přis­vo­je­ní si pa­cha­te­lem.

 

(roz­su­dek ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 176/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 7, č. T 200. Věc, kte­rá patří do spo­leč­né­ho jmění man­želů, ne­ní ve vzta­hu k oběma man­želům ci­zí věcí (ve smys­lu § 234 či § 247 TrZ), kte­rá by moh­la být způso­bi­lým předmětem tres­tné­ho či­nu krá­de­že či lou­pe­že spá­cha­né­ho jed­ním z man­želů.

 

(us­ne­se­ní ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 120/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 5, č. T 147. 2. Zá­klad­ní roz­díl me­zi tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 TrZ a tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ je v tom, že za­tím­co krá­de­ží pa­cha­tel tepr­ve zís­ká­vá ci­zí věc do své dis­po­zi­ce (zmoc­ňu­je se jí), aby si ji neop­rávněně přis­vo­jil, zpro­nevěrou si pa­cha­tel neop­rávněně přis­vo­ju­je ci­zí věc, kte­rou již před spá­chá­ním tres­tné­ho či­nu měl ve své dis­po­zi­ci tím, že mu by­la svěřena. Pro­to v přípa­dech, kde to přichá­zí v úva­hu, je třeba spo­leh­livě ob­jas­nit, ja­ký byl vztah pa­cha­te­le k neop­rávněně přis­vo­je­né věci a zda nel­ze ten­to vztah hod­no­tit tak, že mu věc by­la svěřena.

 

(roz­su­dek ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 71/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 3, č. T 69. 1. Jes­tli­že je ve­de­no tres­tní stí­há­ní pro trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 TrZ, kte­rý byl pod­le sděle­né­ho ob­vinění spá­chán tím, že za úče­lem úh­ra­dy své poh­le­dáv­ky z náj­em­né­ho pro­na­jí­ma­tel své­volně za­jis­til a od­eb­ral věci z ob­jek­tu, kte­rý měl poš­ko­ze­ný ja­ko náj­em­ce v náj­mu, je třeba pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním spo­leh­livě zjis­tit, kte­ré z od­ňa­tých věcí na­chá­ze­jí­cích se v naj­atém ob­jek­tu by­ly ve vlas­tnic­tví pro­na­jí­ma­te­le a kte­ré ve vlas­tnic­tví náj­em­ce.

 

(roz­su­dek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 5 Tz 299/2000)

 

 

            Et 3/2006, č. 7 (neschvá­le­no k pub­li­ka­ci!) Jes­tli­že se pa­cha­tel zmoc­nil klíčků a dok­ladů k mo­to­ro­vé­mu vo­zid­lu, aby si vy­tvořil mož­nost to­to vo­zid­lo přechodně uží­vat, což ta­ké uči­nil, lze je­ho jed­ná­ní po­sou­dit jen ja­ko trest­ný čin neop­rávněné­ho uží­vá­ní ci­zí věci pod­le § 249 tr. zák., a ni­ko­li též ja­ko trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 tr. zák.

 

(roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Hrad­ci Krá­lo­vé – po­boč­ky v Par­du­bi­cích ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 13 To 352/2005)

 

 

§ 248 (ide o bý­va­lé zna­če­nie, v sú­čas­nos­ti je trest­ný čin spre­ne­ve­ry up­ra­ve­ný v § 213):

 

R 28/2010 Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák. vy­ža­du­je přis­vo­je­ní si ci­zí věci (ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty), kte­rá by­la pa­cha­te­li svěřena.

 

Jes­tli­že pa­cha­tel byl na zá­kladě smlou­vy (např. smlou­vy o za­jištění os­tra­hy a ochra­ny ma­jet­ku) za­vá­zán pou­ze střežit ci­zí věci před od­ci­ze­ním, poš­ko­ze­ním ne­bo zni­če­ním, pak mu ty­to věci ne­by­ly svěře­ny, tj. předá­ny do je­ho dis­po­zi­ce, a ne­dos­ta­ly se tak z fak­tic­ké mo­ci je­jich vlas­tní­ka či ji­né op­rávněné oso­by.

 

Pro­to jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý si neop­rávněně přis­vo­jí ta­ko­vé střeže­né věci tím, že se jich zmoc­ní, ne­vy­ka­zu­je zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák., ale za splnění dal­ších pod­mí­nek půjde o trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 tr. zák.

 

 

R 1/2010-I. Jes­tli­že si jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným své­volně přis­vo­jí svěřené pe­ní­ze, kte­ré s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 40a, § 49a obč. zák. zís­kal do ma­jet­ku té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti je­jí dru­hý jed­na­tel tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 tr. zák. (srov. č. 36/2008 Sb. rozh. obč.), spá­chá – za splnění dal­ších před­pok­ladů – trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák., a ni­ko­li trest­ný čin po­díl­nic­tví pod­le § 251 tr. zák. Tres­tným či­nem zpro­nevěry je v ta­ko­vém případě způso­be­na ško­da na ma­jet­ku spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, ni­ko­li na ma­jet­ku osob, na je­jichž úkor byl před­tím spá­chán trest­ný čin pod­vo­du.

 

 

R 45/2009 Jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. a poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 tr. zák. je mož­ný.

 

 

            R 5/2009 Trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. ne­ní spá­chán ve formě pok­ra­čo­vá­ní pod­le § 89 od­st. 3 tr. zák. v případě, když doš­lo k přis­vo­je­ní si ví­ce ci­zích svěřených věcí a všech­ny ty­to věci si ob­vině­ný přis­vo­jil v rám­ci jed­no­ho sou­vis­lé­ho jed­ná­ní spá­cha­né­ho je­di­ným úto­kem. Jde o je­den čin s něko­li­ka­ná­sob­ným předmětem úto­ku, při němž je nás­led­kem sou­čet hod­not všech věcí, kte­ré si ob­vině­ný tak­to přis­vo­jil. O ta­ko­vý případ může jít např. teh­dy, když si ob­vině­ný přis­vo­jil věci, kte­ré mu by­ly v rám­ci pra­cov­ní­ho poměru svěře­ny za úče­lem pra­cov­ních po­vin­nos­tí a kte­ré ob­vině­ný v okam­ži­ku, kdy doš­lo k roz­vá­zá­ní pra­cov­ní­ho poměru, popřípadě v do­da­tečně ur­če­né lhůtě, nev­rá­til.

 

 

            R 41/2008 Plat­ba, kte­rou ob­jed­na­tel dí­la pos­kytl na pod­kladě smlou­vy o dí­lo (§ 536 a násl. obch. zák.) je­ho zho­to­vi­te­li ja­ko zá­lo­hu na ce­nu za pro­ve­de­ní dí­la, přechá­zí do vlas­tnic­tví (resp. do ma­jet­ku) zho­to­vi­te­le dí­la. Pro­to i když ji zho­to­vi­tel pou­ži­je na ji­ný účel než k pro­ve­de­ní dí­la, nemůže spá­chat trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák. ke škodě ob­jed­na­te­le, a to ani teh­dy, jes­tli­že zho­to­vi­tel nespl­nil svůj zá­va­zek pro­vést dí­lo.

 

            Je-li zho­to­vi­te­lem dí­la práv­nic­ká oso­ba a přis­vo­ji­la-li si pos­kyt­nu­tou zá­lo­ho­vou plat­bu fy­zic­ká oso­ba, kte­rá jed­na­la za zho­to­vi­te­le, lze uva­žo­vat o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry ke škodě zho­to­vi­te­le – práv­nic­ké oso­by.

 

 

            R 21/2008 Jen ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že je­den pod­ni­ka­tel pos­kytl dru­hé­mu pod­ni­ka­te­li pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy na do­dá­ní věci (zbo­ží), kte­ré si bu­de mu­set do­da­va­tel tepr­ve opatřit, nel­ze usu­zo­vat na uzavření ji­né než kup­ní smlou­vy (např. smlou­vy o ob­sta­rá­ní věci pod­le § 733 a násl. obč. zák.) ani uči­nit zá­věr, že zá­lo­ha nepřeš­la do vlas­tnic­tví do­da­va­te­le a může být předmětem tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. spá­cha­né­ho ke škodě pod­ni­ka­te­le, kte­rý pos­kytl zá­lo­hu (viz roz­hod­nu­tí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.).

 

            Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry však přichá­zí v úva­hu za si­tua­ce, jes­tli­že pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy si­ce by­ly pos­kyt­nu­ty pro­dá­va­jí­cí práv­nic­ké osobě na pod­kladě kup­ní smlou­vy, tak­že přeš­ly do je­jí­ho vlas­tnic­tví (ma­jet­ku), ale pa­cha­tel ja­ko fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí za tu­to práv­nic­kou oso­bu (např. ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán) si je přis­vo­jil a pou­žil pro svo­ji potřebu; trest­ný čin je v tom­to případě spá­chán ke škodě pro­dá­va­jí­cí práv­nic­ké oso­by.

 

 

            R 22/2007 Spo­čí­vá-li trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. v tom, že pa­cha­tel neop­rávněně převedl na tře­tí oso­bu věc, kte­rou měl v dis­po­zi­ci na pod­kladě tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, je ten­to trest­ný čin do­ko­nán již okam­ži­kem, kdy doš­lo k ta­ko­vé­mu své­vol­né­mu převo­du (např. k pro­de­ji, přene­chá­ní, da­ro­vá­ní, pro­náj­mu apod.) předmětu lea­sin­gu, a ni­ko­li až okam­ži­kem, kdy po­té pa­cha­tel přes­tal hra­dit lea­sin­go­vé splát­ky. Za té­to si­tua­ce je případ­ná úh­ra­da dal­ších lea­sin­go­vých splá­tek i po okam­ži­ku do­ko­ná­ní už jen pou­hou náh­ra­dou způso­be­né ško­dy.

 

            Tak­to vy­me­ze­ný okam­žik do­ko­ná­ní má vý­znam rovněž při úva­hách o uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu pod­le § 35 od­st. 2 tr. zák., pro­to­že pro po­sou­ze­ní, zda byl trest­ný čin zpro­nevěry spá­chán dříve, než byl sou­dem pr­vní­ho stupně vy­hlá­šen od­su­zu­jí­cí roz­su­dek za ji­ný je­ho trest­ný čin, je roz­ho­du­jí­cí, kdy si pa­cha­tel přis­vo­jil předmět lea­sin­gu např. je­ho předá­ním ji­né osobě, a ni­ko­li to, kdy přes­tal hra­dit lea­sin­go­vé splát­ky.

 

 

            R 5/2007 Ob­vině­ný si přis­vo­jil ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena, a tím napl­nil uve­de­ný znak tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák. i teh­dy, po­kud ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným v roz­po­ru se zá­jmy té­to spo­leč­nos­ti od­čer­pal část fi­nan­čních prostředků pro své souk­ro­mé úče­ly tím, že uh­ra­dil po­jis­tné na po­jištění práv­ní ochra­ny a ha­va­rij­ní po­jištění na mo­to­ro­vé vo­zid­lo, kte­ré by­lo vý­hradně je­ho ma­jet­kem.

 

 

            R 14/2006-I. Ci­zí věcí ve smys­lu skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů krá­de­že pod­le § 247 tr. zák., zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. a za­ta­je­ní věci pod­le § 254 tr. zák. se ro­zu­mí mo­vi­té a ne­mo­vi­té věci, ov­la­da­tel­né přírod­ní sí­ly a cen­né pa­pí­ry, jež ne­ná­le­ží pa­cha­te­li buď vůbec, ne­bo ne­ná­le­ží jen je­mu (§ 89 od­st. 13 tr. zák.). Ta­ko­vý­mi ci­zí­mi věcmi mo­hou být i pe­ní­ze v ho­to­vos­ti. Nej­sou ji­mi však vkla­dy na úč­tech a vklad­ních kníž­kách, ne­boť ty­to přechá­ze­jí do ma­jet­ku ban­ky, kte­rá s ni­mi může volně dis­po­no­vat a vy­užít je ke své­mu pod­ni­ká­ní. Me­zi vkla­da­te­lem a ban­kou za té­to si­tua­ce vzni­ká zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah, na je­hož zá­kladě má vkla­da­tel vůči ban­ce poh­le­dáv­ku. Ta je sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku, ni­ko­liv ale věcí. Ta­ko­vou poh­le­dáv­ku ne­ní mož­né ja­ko ci­zí věc za­ta­jit ve smys­lu § 254 tr. zák., zpro­nevěřit ve smys­lu § 248 tr. zák. a ani od­ci­zit ve smys­lu § 247 tr. zák.[3]

 

 

            R 55/2005 Až do za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny je ci­zí věcí pro pa­cha­te­le též věc, kte­rou ja­ko ku­pu­jí­cí přev­zal od pro­dá­va­jí­cí­ho na zá­kladě kup­ní smlou­vy, je­jíž sou­čás­tí by­lo ujed­ná­ní o vý­hradě vlas­tnic­tví, spo­čí­va­jí­cí ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 601 obč. zák. v tom, že ku­pu­jí­cí na­bu­de vlas­tnic­tví až za­pla­ce­ním kup­ní ce­ny.

 

            Jes­tli­že z po­va­hy přípa­du vy­plý­vá, že věc ne­by­la ur­če­na k dal­ší­mu pro­de­ji a pa­cha­tel před za­pla­ce­ním kup­ní ce­ny na­lo­ží s tou­to věcí ja­ko s vlas­tní, např. ji pro­dá tře­tí osobě, lze za splnění dal­ších pod­mí­nek je­ho jed­ná­ní po­sou­dit ja­ko trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák.

 

            Po­kud ze zá­vaz­ko­vé­ho vzta­hu ne­vyp­lý­vá něco ji­né­ho, pak po­vin­nost ku­pu­jí­cí­ho za­pla­tit kup­ní ce­nu ne­za­ni­ká je­ho jed­nos­tran­ným úko­nem, jímž hod­lal za­po­číst svou poh­le­dáv­ku vůči ji­né osobě než pro­dá­va­jí­cí­mu, ne­boť pod­le § 580 obč. zák. pla­tí, že zá­nik poh­le­dáv­ky za­poč­te­ním je mož­ný jen teh­dy, jde-li o vzá­jem­né poh­le­dáv­ky týchž účas­tníků zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu.

 

 

            R 30/2004 Jes­tli­že pa­cha­tel v roz­po­ru se zněním tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy po ukon­če­ní smluv­ní­ho vzta­hu předmět lea­sin­gu nev­rá­tí lea­sin­go­vé spo­leč­nos­ti, i když mu za­nikl práv­ní důvod je­ho dal­ší­ho uží­vá­ní, ale nao­pak i na­dá­le jej neop­rávněně uží­vá způso­bem nasvědču­jí­cím to­mu, že hod­lá op­rávněnou oso­bu na del­ší do­bu vy­lou­čit z dis­po­zi­ce s předmětem lea­sin­gu (např. pa­cha­tel vůbec ne­rea­gu­je na opětov­né vý­zvy k vy­dá­ní předmětu lea­sin­gu, kte­rý dlou­ho­době neop­rávněně pou­ží­vá ja­ko vlas­tní věc), může být ta­ko­vé jed­ná­ní po­sou­ze­no ja­ko trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák.

 

 

            R 24/2004 Pro­to­že u tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. je ok­ruh pa­cha­telů ome­zen jen na oso­by, jimž by­la věc svěřena, pak jed­ná­ní ji­né oso­by, kte­rá v době před zpro­nevěřením věcí ze stra­ny pa­cha­te­le se s ním do­hod­ne na za­jištění je­jich pro­de­je, nel­ze pok­lá­dat za spolu­pa­cha­tel­ství na tom­to tres­tném či­nu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 2 tr. zák., ale půjde o účas­ten­ství ve formě po­mo­ci pod­le § 10 od­st. 1 písm. c) tr. zák.

 

 

            R 23/2004 Přev­zal-li ob­vině­ný na pod­kladě kup­ní smlou­vy pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy na kup­ní ce­nu za věc, kte­rou měl ja­ko pro­dá­va­jí­cí do­dat ku­pu­jí­cí­mu, ne­mohl spá­chat trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák., i když zá­lo­hu pou­žil pro svou potřebu, věc ku­pu­jí­cí­mu neo­patřil a ani mu zá­lo­hu nev­rá­til.

 

            O zpro­nevěru by moh­lo jít v případě, že zá­lo­ha ne­by­la pos­kyt­nu­ta na pod­kladě kup­ní smlou­vy, ale smlou­vy ji­né­ho ty­pu (např. smlou­vy zprostřed­ko­va­tel­ské, o ob­sta­rá­ní věci apod.), pod­le níž nepřeš­la do vlas­tnic­tví ob­viněné­ho.

 

 

            R 55/2003 Fi­nan­ční prostřed­ky pos­kyt­nu­té pod­ni­ka­te­li ze stát­ní­ho roz­poč­tu na sta­no­ve­ný účel nel­ze po­va­žo­vat za ci­zí svěřenou věc, pro­to ani úmysl­né své­vol­né pou­ži­tí těchto prostředků k ji­né­mu než k ur­če­né­mu úče­lu nemůže být tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. Za splnění dal­ších pod­mí­nek však do 31. 12. 1997 přichá­ze­lo v úva­hu po­sou­ze­ní ta­ko­vé­ho skut­ku ja­ko tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní zá­vaz­ných pra­vi­del hos­po­dářské­ho sty­ku pod­le § 127 tr. zák. (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 46/1995 Sb. rozh. tr.), a byl-li sku­tek spá­chán od 1. 1. 1998, může jít o trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 2 tr. zák.

 

 

            R 6/2003 Jed­ná­ním pa­cha­te­le, kte­rý v roz­po­ru s ob­sa­hem tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy nak­lá­dá s věcí, kte­rá je předmětem ta­ko­vé smlou­vy, zej­mé­na tak, že ji převe­de na něko­ho ji­né­ho, je mož­no napl­nit zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák.

 

            Po­kud lea­sin­go­vá smlou­va před­pok­lá­dá převod vlas­tnic­tví k předmětu lea­sin­gu na náj­em­ce a vý­še lea­sin­go­vých splá­tek je ur­če­na též s oh­le­dem na tu­to sku­teč­nost, pak v ta­ko­vém případě je ško­dou způso­be­nou tres­tným či­nem zpro­nevěry hod­no­ta předmětu lea­sin­gu v době spá­chá­ní či­nu ur­če­ná pod­le hle­di­sek sta­no­ve­ných v us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 12 tr. zák., od níž se od­eč­te ta část tzv. akon­ta­ce a uh­ra­ze­ných lea­sin­go­vých splá­tek, kte­rá před­sta­vu­je čis­té splát­ky na pořizo­va­cí ce­nu předmětu lea­sin­gu, ov­šem pou­ze v roz­sa­hu od­po­ví­da­jí­cím sní­že­ní hod­no­ty pro­na­ja­té věci v době spá­chá­ní či­nu op­ro­ti hod­notě v době je­jí­ho přev­ze­tí pa­cha­te­lem na zá­kladě lea­sin­go­vé smlou­vy.

 

 

            R 21/2002-I. Us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 255 tr. zák. se vzta­hu­je na oso­by, jimž by­lo svěřeno opat­ro­vá­ní ne­bo sprá­va ci­zí­ho ma­jet­ku, a up­lat­ní se tam, kde ne­by­lo pro­ká­zá­no, že by ve své fun­kci obo­ha­ti­ly se­be ne­bo ji­né­ho, ale pro­ká­že se jen způso­be­ní ško­dy. V tom­to smys­lu je us­ta­no­ve­ní § 255 tr. zák. sub­si­diár­ní k us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. Jes­tli­že si te­dy pa­cha­tel přis­vo­jí věc z ci­zí­ho ma­jet­ku, kte­rý byl po­vi­nen opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat, do­pus­tí se tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry, a ni­ko­liv tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku.

 

            II. Jes­tli­že pa­cha­tel v roz­po­ru s úče­lem, pro kte­rý mu by­la ci­zí věc svěřena, ji s vědo­mím, že tak či­ní pro­ti vů­li vlas­tní­ka, pro­dá, pak si ta­ko­vou věc přis­vo­jí ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 248 tr. zák., ne­boť s ní tím­to způso­bem nak­lá­dá ja­ko s věcí vlas­tní.

 

            Po­kud je tím­to jed­ná­ním pa­cha­te­le způso­be­na ško­da, pak při zjiš­ťo­vá­ní je­jí vý­še je třeba vy­chá­zet z hod­no­ty pro­da­né věci (§ 89 od­st. 12 tr. zák.), a to i teh­dy, po­kud pa­cha­tel vý­nos z to­ho­to pro­de­je převe­de na vlas­tní­ka věci. V ta­ko­vém případě převod vý­no­su z neop­rávněné­ho pro­de­je je již jen náh­ra­dou ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, kte­rá může být vý­znam­ná pou­ze z hle­dis­ka sta­no­ve­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti ta­ko­vé­ho či­nu pro spo­leč­nost.

 

 

            R 5/2002-II. Za věc svěřenou ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 248 od­st. 1 tr. zák. o tres­tném či­nu zpro­nevěry je nut­no pok­lá­dat i vý­těžek, kte­rý byl za svěřenou věc zís­kán pa­cha­te­lem pod­le úm­lu­vy me­zi ním a oso­bou, kte­rá mu věc svěři­la.

 

 

            R 5/1997 Jes­tli­že ob­vině­ný předá do za­sta­vár­ny věci, jež tvoří sou­část vy­ba­ve­ní po­ko­je, kte­rý si od vlas­tní­ka věcí pro­na­jal k běžné­mu uží­vá­ní, napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák., do­sa­hu­je-li hod­no­ta věcí vý­še čás­tky před­sta­vu­jí­cí ško­du ni­ko­li ne­patr­nou, bez oh­le­du na to, zda měl zá­měr a mož­nost věci zís­kat zpět a vrá­tit.

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 72, č. T 1347. Jes­tli­že poš­ko­ze­ný svěřil pa­cha­te­li k ur­či­té­mu úče­lu souhrn něko­li­ka věcí, z nichž jen někte­ré měl pa­cha­tel pou­žít v sou­la­du s úče­lem svěření (např. poš­ko­ze­ný svěřil pa­cha­te­li peněžen­ku, kte­rá ob­sa­ho­va­la ne­jen pe­ní­ze v ho­to­vos­ti ur­če­né k pla­ce­ní za ná­kup zbo­ží pro poš­ko­ze­né­ho, ale by­ly v ní i dal­ší cen­né věci), pa­cha­tel se do­pus­til tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák. (resp. pod­le § 206 od­st. 1 TrZ) ve vzta­hu k ce­lé­mu souhr­nu tak­to svěřených věcí, kte­ré si v roz­po­ru s úče­lem svěření přis­vo­jil, byť jen někte­ré z nich pou­žil pro svou potřebu a os­tat­ní od­ho­dil na nez­ná­mé mís­to (např. ze svěřené peněžen­ky pa­cha­tel vzal a pro se­be pou­žil pou­ze pe­ní­ze v ho­to­vos­ti a peněžen­ku s os­tat­ní­mi věcmi za­ho­dil).

 

(us­ne­se­ní ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1290/2010)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 71, č. T 1346. K práv­ní­mu zá­věru o naplnění zá­kon­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 tr. zák., resp. pod­le § 206 od­st. 1 TrZ, spo­čí­va­jí­cí­ho v tom, že si pa­cha­tel „přis­vo­jil ci­zí věc ne­bo ji­nou ma­jet­ko­vou hod­no­tu, kte­rá mu by­la svěřena“, ne­pos­ta­ču­je skut­ko­vé zjištění, pod­le něhož ob­vině­ný ja­ko jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným přev­zal do je­jí­ho ma­jet­ku ur­či­té fi­nan­ční prostřed­ky a pou­žil je „k blí­že nez­jištěné­mu úče­lu“. To pla­tí i za si­tua­ce, kdy ob­vině­ný neb­yl scho­pen do­lo­žit (např. zá­zna­mem v účet­nic­tví), jak pou­žil ty­to fi­nan­ční prostřed­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I.)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 70, č. T 1333. 1. U pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu ne­ní mno­host útoků zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty, ale je for­mou pro­ve­de­ní kon­krét­ní­ho tres­tné­ho či­nu (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.).

 

Jes­tli­že se pa­cha­tel do­pouštěl tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. po del­ší do­bu (např. něko­li­ka let) tím, že na svém pra­co­viš­ti si průběžně pro vlas­tní potřebu po­ne­chá­val tr­žby, kte­ré neo­dev­zdá­val své­mu za­městna­va­te­li, přičemž to­to jed­ná­ní nel­ze rozdělit na jed­not­li­vé dí­lčí úto­ky, nej­de o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu zpro­nevěry, byť jed­ná­ní pa­cha­te­le vy­ka­zu­je někte­ré zna­ky pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu ve smys­lu § 89 od­st. 3 tr. zák. (např. jed­not­ný zá­měr, stej­ný způsob pro­ve­de­ní, ča­so­vou sou­vis­lost), nýbrž o je­di­ný sku­tek jak z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, tak z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho.

 

Po­kud se uve­de­ný čin nes­klá­dá z jed­not­li­vých dí­lčích útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu ve smys­lu § 12 od­st. 12 TrŘ, nel­ze roz­hod­nout zproš­ťu­jí­cím vý­ro­kem pod­le § 226 TrŘ oh­ledně těch kon­krét­ních případů, u nichž by­lo na roz­díl od ob­ža­lo­by zjištěno, že pa­cha­tel si nepřis­vo­jil tr­žby, kte­ré měl předat za­městna­va­te­li (např. v ur­či­tých dnech, kdy mělo do­jít k přis­vo­je­ní tr­žeb, neb­yl v za­městná­ní). Ta­ko­vá část ža­lo­va­né­ho jed­ná­ní se pak neu­ve­de v po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku (jen se z něj tzv. vy­pus­tí).

 

(us­ne­se­ní ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010)

 

 

Sou­bor TR NS, se­šit 63, č. T 1259. By­la-li předmětem úto­ku ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu pro­ti ma­jet­ku (např. zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák.) ci­zí věc, kte­rá se s oh­le­dem na svou mi­mořád­nou kul­turně his­to­ric­kou hod­no­tu ob­vyk­le nep­ro­dá­vá (např. go­tic­ký kos­tel­ní zvon za­psa­ný ja­ko kul­tur­ní pa­mát­ka), při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy na ní způso­be­né nel­ze vy­chá­zet z kri­té­ria pod­le § 89 od­st. 12 vě­ty pr­vní tr. zák. za­lo­že­né­ho na tzv. tr­žní ceně. Pro­to se při sta­no­ve­ní ško­dy způso­be­né např. zpro­nevěrou ta­ko­vé věci vy­chá­zí z účelně vy­na­lo­že­ných nák­ladů na ob­sta­rá­ní stej­né ne­bo ob­dob­né věci ne­bo na uve­de­ní v předeš­lý stav ve smys­lu § 89 od­st. 12 vě­ty dru­hé tr. zák. Ty­to nák­la­dy ov­šem nel­ze sta­no­vit jen ve vý­ši potřeb­né k ob­sta­rá­ní pou­hé rep­li­ky uve­de­né věci bez je­jí kul­tur­ní a his­to­ric­ké hod­no­ty, ale vý­še nák­ladů mu­sí od­po­ví­dat to­mu, za ja­kou ce­nu by by­lo mož­né opatřit věc stej­né kul­tur­ní a his­to­ric­ké hod­no­ty, ja­ká by­la předmětem úto­ku.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1182/2009)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 54, č. T 1174. (shod­né ja­ko R 28/2010) Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ vy­ža­du­je přis­vo­je­ní si ci­zí věci (ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty), kte­rá by­la pa­cha­te­li svěřena.

 

            Jes­tli­že pa­cha­tel byl na zá­kladě smlou­vy (např. smlou­vy o za­jištění os­tra­hy a ochra­ny ma­jet­ku) za­vá­zán pou­ze střežit ci­zí věci před od­ci­ze­ním, poš­ko­ze­ním ne­bo zni­če­ním, pak mu ty­to věci ne­by­ly svěře­ny, tj. předá­ny do je­ho dis­po­zi­ce, a ne­dos­ta­ly se tak z fak­tic­ké mo­ci je­jich vlas­tní­ka či ji­né op­rávněné oso­by.

 

            Pro­to jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý si neop­rávněně přis­vo­jí ta­ko­vé střeže­né věci tím, že se jich zmoc­ní, ne­vy­ka­zu­je zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ, ale za splnění dal­ších pod­mí­nek půjde o trest­ný čin krá­de­že pod­le § 247 od­st. 1 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 53, č. T 1169. (shod­né ja­ko R 1/2010) Jes­tli­že si jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným své­volně přis­vo­jí pe­ní­ze, kte­ré zís­kal do ma­jet­ku té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti je­jí dru­hý jed­na­tel tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, spá­chá – za splnění dal­ších před­pok­ladů – trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, a ni­ko­li trest­ný čin po­díl­nic­tví pod­le § 251 TrZ. Tres­tným či­nem zpro­nevěry je v ta­ko­vém případě způso­be­na ško­da na ma­jet­ku spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, ni­ko­li na ma­jet­ku osob, na je­jichž úkor byl před­tím spá­chán trest­ný čin pod­vo­du.

 

(us­ne­se­ní ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 46/2009)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 41, č. T 1052. (shod­né ja­ko R 41/2008) Plat­ba, kte­rou ob­jed­na­tel dí­la pos­kytl na pod­kladě smlou­vy o dí­lo (§ 536 a násl. ObchZ) je­ho zho­to­vi­te­li ja­ko zá­lo­hu na ce­nu za pro­ve­de­ní dí­la, přechá­zí do vlas­tnic­tví (resp. do ma­jet­ku) zho­to­vi­te­le dí­la. Pro­to i když ji zho­to­vi­tel pou­ži­je na ji­ný účel než k pro­ve­de­ní dí­la, nemůže spá­chat trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ ke škodě ob­jed­na­te­le, a to ani teh­dy, když zho­to­vi­tel nespl­nil svůj zá­va­zek pro­vést dí­lo.

 

            Je-li zho­to­vi­te­lem dí­la práv­nic­ká oso­ba a přis­vo­ji­la-li si pos­kyt­nu­tou zá­lo­ho­vou plat­bu fy­zic­ká oso­ba, kte­rá jed­na­la za zho­to­vi­te­le, lze uva­žo­vat o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry ke škodě zho­to­vi­te­le – práv­nic­ké oso­by.

 

(us­ne­se­ní ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 41, č. T 1050. 1. Neop­rávněné přis­vo­je­ní si ci­zích peněz na ban­kov­ním úč­tu, k němuž doš­lo přede dnem 1. 7. 2006 bez­ho­to­vos­tní­mi převo­dy, po­kud přis­vo­je­né pe­ní­ze ne­zís­ka­ly ma­te­ria­li­zo­va­nou po­do­bu peněz v ho­to­vos­ti, nel­ze po­sou­dit ja­ko trest­ný čin zpro­nevěry s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 16 od­st. 1 TrZ a us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 13 a § 248 od­st. 1 TrZ ve znění před no­ve­lou pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 253/2006 Sb. (viz roz­hod­nu­tí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.).

 

            I v ta­ko­vém případě však může jít o po­kus tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 8 od­st. 1 k § 248 od­st. 1 TrZ, jes­tli­že by­lo pro­ká­zá­no, že pa­cha­tel měl v úmys­lu vy­brat peněžní prostřed­ky z ban­kov­ní­ho úč­tu, av­šak ur­či­té důvo­dy (vnější po­va­hy) mu v tom za­brá­ni­ly, tak­že zde byl úmysl pa­cha­te­le do­sáh­nout to­ho, aby peněžní prostřed­ky ulo­že­né na ban­kov­ním úč­tu, s ni­miž nak­lá­dal, zís­ka­ly po­va­hu věci, tj. ma­te­ria­li­zo­va­nou po­do­bu peněz v ho­to­vos­ti. Kdy­by ne­by­lo mož­né do­vo­dit ta­ko­vý úmysl pa­cha­te­le, moh­lo by být je­ho jed­ná­ní tý­ka­jí­cí se bez­ho­to­vos­tních dis­po­zic s penězi po­sou­ze­no jen ja­ko ji­ný trest­ný čin (např. ja­ko trest­ný čin po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 255 TrZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 5. 12 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 37, č. T 1004. (shod­né ja­ko R 21/2008) Jen ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že je­den pod­ni­ka­tel pos­kytl dru­hé­mu pod­ni­ka­te­li pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy na do­dá­ní věci (zbo­ží), kte­ré si bu­de mu­set do­da­va­tel tepr­ve opatřit, nel­ze usu­zo­vat na uzavření ji­né než kup­ní smlou­vy (např. smlou­vy o ob­sta­rá­ní věci pod­le § 733 a násl. ObčZ) ani uči­nit zá­věr, že zá­lo­ha nepřeš­la do vlas­tnic­tví do­da­va­te­le a může být předmětem tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ spá­cha­né­ho ke škodě pod­ni­ka­te­le, kte­rý pos­kytl zá­lo­hu (viz roz­hod­nu­tí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.).

 

            Neop­rávněné přis­vo­je­ní si peněz pos­kyt­nu­tých v po­době zá­lo­hy na do­dá­ní věci (zbo­ží) může být tres­tným či­nem zpro­nevěry spá­cha­ným ke škodě ku­pu­jí­cí­ho i teh­dy, by­ly-li ty­to pe­ní­ze předá­ny pro­dá­va­jí­cí­mu na pod­kladě kup­ní smlou­vy, a to za před­pok­la­du, že si je pa­cha­tel ja­ko oso­ba jed­na­jí­cí za pro­dá­va­jí­cí­ho přis­vo­jil po­té, co ku­pu­jí­cí platně od­stou­pil od kup­ní smlou­vy a pro­dá­va­jí­cí­mu vznik­la po­vin­nost vrá­tit zá­lo­hu.

 

            Trest­ný čin zpro­nevěry přichá­zí v úva­hu rovněž za si­tua­ce, jes­tli­že pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy si­ce by­ly pos­kyt­nu­ty pro­dá­va­jí­cí práv­nic­ké osobě na pod­kladě kup­ní smlou­vy, tak­že přeš­ly do je­jí­ho vlas­tnic­tví (ma­jet­ku), ale pa­cha­tel ja­ko fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí za tu­to práv­nic­kou oso­bu (např. ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán) si je přis­vo­jil a pou­žil pro svo­ji potřebu; trest­ný čin je v tom­to případě spá­chán ke škodě pro­dá­va­jí­cí práv­nic­ké oso­by.

 

(us­ne­se­ní ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 36, č. T 1000. K naplnění zá­kon­ných znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ ne­ní za­potřebí, aby pa­cha­tel jed­nal v úmys­lu přis­vo­je­ním si ci­zí svěřené věci ob­sta­rat sobě ne­bo ji­né­mu tr­va­lý prospěch, te­dy de fac­to aby „obo­ha­til se­be ne­bo ji­né­ho“, jak je to­mu např. u tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ. Pro­to tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry se může do­pus­tit i pa­cha­tel, kte­rý si přis­vo­jil ci­zí svěřenou věc tím, že v roz­po­ru s úče­lem, k němuž mu by­la svěřena, ji od­mítl vy­dat vlas­tní­ko­vi a své­volně ji po­ne­chal mi­mo svůj do­sah na místě, kde umož­nil je­jí od­ci­ze­ní ji­nou, blí­že neur­če­nou oso­bou.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 36, č. T 997. Sa­mot­ný převod ob­chod­ní­ho po­dí­lu ve spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným (byť jed­noč­len­né) z do­sa­vad­ní­ho spo­leč­ní­ka na ji­nou oso­bu nel­ze po­va­žo­vat za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, třeba­že je­ho důsled­kem je sku­teč­nost, že no­vý spo­leč­ník nepl­ní zá­vaz­ky, kte­ré již dříve spo­leč­nost přev­za­la a kte­ré vy­plý­va­jí např. z tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, a že do­kon­ce na­lo­ží s předmětem lea­sin­gu v roz­po­ru s uzavřenou lea­sin­go­vou smlou­vou.

 

            Ne­ní ov­šem vy­lou­če­no, aby uve­de­ný převod ob­chod­ní­ho po­dí­lu byl po­sou­zen ja­ko sou­část jed­ná­ní, jímž no­vý spo­leč­ník zís­kal do dis­po­zi­ce ci­zí věc svěřenou spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným např. na pod­kladě tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, a tu­to věc si po­té neop­rávněně přis­vo­jil třebas tím, že ji pro­dal či předal dal­ší osobě, a tak­to spá­chal za splnění dal­ších pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ.

 

(roz­su­dek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 4 Tz 20/2007)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 32, č. T 959. Jes­tli­že ob­vině­ný ja­ko příkaz­ník na pod­kladě příkaz­ní smlou­vy pod­le § 724 a násl. ObčZ obdr­žel na svůj účet pe­ní­ze ur­če­né pro příkaz­ce a v roz­po­ru s příkaz­ní smlou­vou (§ 727 ObčZ) si je po­ne­chal ne­bo pou­žil pro svo­ji potřebu, spá­chal tím za splnění dal­ších pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ, tj. přis­vo­jil si ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena, přičemž tím způso­bil ško­du ve vý­ši od­po­ví­da­jí­cí ce­lé tak­to přis­vo­je­né peněžní čás­tce, a to bez oh­le­du na sku­teč­nost, zda a v ja­ké vý­ši ob­viněné­mu vznikl ná­rok na od­měnu (§ 730 ObčZ). Jde zá­ro­veň o po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti ve smys­lu § 420 od­st. 1 ObčZ, kte­ré je jed­ním z před­pok­ladů od­povědnos­ti za ško­du a roz­hod­nu­tí o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho k náh­radě ta­ko­vé ško­dy pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 27, č. T 908. Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho či­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 TrZ s tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ ne­ní vy­lou­čen, a to ani teh­dy, jes­tli­že smys­lem za­řaze­ní nep­rav­di­vých ne­bo zkres­le­ných účet­ních dok­ladů do účet­nic­tví pod­ni­ka­tel­ské­ho sub­jek­tu by­lo za­krýt pa­cha­te­lo­vu zpro­nevěru peněz to­ho­to sub­jek­tu. Hroz­bou tres­tní­ho pos­ti­hu za trest­ný čin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 125 od­st. 1 TrZ zde to­tiž pa­cha­tel ne­ní nepřípustně nu­cen k doz­ná­ní tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 26, č. T 901. (shod­né ja­ko R 22/2007) Spo­čí­vá-li trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ v tom, že pa­cha­tel neop­rávněně převedl na tře­tí oso­bu věc, kte­rou měl v dis­po­zi­ci na pod­kladě tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, je ten­to trest­ný čin do­ko­nán již okam­ži­kem, kdy doš­lo k ta­ko­vé­mu své­vol­né­mu převo­du (např. k pro­de­ji, přene­chá­ní, da­ro­vá­ní, pro­náj­mu apod.) předmětu lea­sin­gu, a ni­ko­li až okam­ži­kem, kdy po­té pa­cha­tel přes­tal hra­dit lea­sin­go­vé splát­ky. Za té­to si­tua­ce je případ­ná úh­ra­da dal­ších lea­sin­go­vých splá­tek i po okam­ži­ku do­ko­ná­ní už jen pou­hou náh­ra­dou způso­be­né ško­dy. Okol­nost, že pa­cha­tel hra­dil lea­sin­go­vé splát­ky i po do­ko­ná­ní či­nu, může být ov­šem vý­znam­ná z hle­dis­ka naplnění ma­te­riál­ní pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu, popřípadě je­ho vy­šší tres­tnos­ti, ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 3 od­st. 2 a § 88 od­st. 1 TrZ (srov. sta­no­vis­ko pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.).

 

            Tak­to vy­me­ze­ný okam­žik do­ko­ná­ní má vý­znam rovněž při úva­hách o uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu pod­le § 35 od­st. 2 TrZ, pro­to­že pro po­sou­ze­ní, zda byl trest­ný čin zpro­nevěry spá­chán dříve, než byl sou­dem pr­vní­ho stupně vy­hlá­šen od­su­zu­jí­cí roz­su­dek za ji­ný je­ho trest­ný čin, je roz­ho­du­jí­cí, kdy si pa­cha­tel přis­vo­jil předmět lea­sin­gu např. je­ho předá­ním ji­né osobě, a ni­ko­li to, kdy přes­tal hra­dit lea­sin­go­vé splát­ky.

 

(us­ne­se­ní ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 26, č. T 894. (shod­né ja­ko R 5/2007) Trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ může spá­chat jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, kte­rý pou­žil pe­ní­ze té­to spo­leč­nos­ti na za­pla­ce­ní po­jis­tné­ho za po­jištění mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, jež ne­ní v ma­jet­ku spo­leč­nos­ti, ale je ve vlas­tnic­tví to­ho­to jed­na­te­le.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 25, č. T 884. Vy­stu­po­val-li ob­vině­ný ja­ko zmocněnec pro­dá­va­jí­cí­ho, přičemž měl z to­ho­to důvo­du předat pro­dá­va­jí­cí­mu pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy na kup­ní ce­nu přev­za­té od ku­pu­jí­cí­ho, a po­ne­chal-li si ob­vině­ný tu­to zá­lo­hu své­volně pro se­be po­té, co se pro­dej neus­ku­teč­nil, spá­chal za splnění dal­ších před­pok­ladů trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ ke škodě ku­pu­jí­cí­ho, pro­to­že zá­lo­ha by­la pro něj ci­zí věcí. To pla­tí i za si­tua­ce, když by­la úspěšně na­mít­nu­ta nep­lat­nost kup­ní smlou­vy a pro­dá­va­jí­cí byl po­vi­nen vrá­tit zá­lo­hu ku­pu­jí­cí­mu prostřed­nic­tvím ob­viněné­ho, kte­rý si v ta­ko­vém případě ne­mohl za­po­čí­tat jed­nos­tran­ným úko­nem svo­ji vlas­tní poh­le­dáv­ku vůči poh­le­dáv­ce ku­pu­jí­cí­ho spo­čí­va­jí­cí v je­ho prá­vu na vrá­ce­ní zá­lo­hy předa­né ob­viněné­mu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1240/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 22, č. T 860. 1. Ani zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ne­vy­lu­ču­je spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu a ulo­že­ní tres­tu v případě zá­važ­né­ho po­ru­še­ní smluv­ních po­vin­nos­tí, kte­ré lze san­kcio­no­vat i mi­mot­res­tní­mi prostřed­ky, pro­to­že tres­tní zá­kon chrá­ní též souk­ro­mé zá­jmy fy­zic­kých osob (§ 1 TrZ).

 

            2. Předá-li pa­cha­tel svěřenou ci­zí věc ji­né osobě v roz­po­ru s po­ky­ny, kte­ré mu dal vlas­tník věci na pod­kladě ur­či­té smlou­vy, resp. zlik­vi­du­je-li pa­cha­tel své­volně tu­to věc v roz­po­ru s úče­lem svěření, spá­chá za splnění dal­ších pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, přičemž ne­ní nut­né, aby se tím někdo neop­rávněně obo­ha­til.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 16, č. T 796. 1. Sku­teč­nost, že ur­či­tá oso­ba nespl­ni­la svůj zá­va­zek (např. ne­zap­la­ti­la splat­nou fak­tu­ru za zbo­ží, kte­ré přev­za­la), a to ani teh­dy, když mě­la k dis­po­zi­ci potřeb­nou fi­nan­ční čás­tku, sa­ma o sobě ještě ne­zak­lá­dá je­jí tres­tní od­povědnost za trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ ani za žá­dný ji­ný trest­ný čin.

 

            O trest­ný čin zpro­nevěry by v ta­ko­vém případě moh­lo jít tepr­ve teh­dy, kdy­by uve­de­né osobě by­la svěřena ci­zí věc (např. zbo­ží jí by­lo pro­dá­no s vý­hra­dou vlas­tnic­tví pod­le § 445 ObchZ ne­bo zís­ka­la vý­těžek za op­rávně­ný pro­dej ta­ko­vé­ho zbo­ží dal­ší osobě) a jes­tli­že si tu­to věc neop­rávněně přis­vo­ji­la (např. od­mít­la předat vý­těžek zís­ka­ný dal­ším pro­de­jem zbo­ží kou­pe­né­ho s vý­hra­dou vlas­tnic­tví ne­bo ten­to vý­těžek pou­ži­la k úh­radě ji­ných svých zá­vazků).

 

(us­ne­se­ní ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 9, č. T 728. (shod­né ja­ko R 55/2005) Svěřenou ci­zí věcí ve smys­lu § 248 od­st. 1 TrZ je i věc, kte­rou ob­vině­ný přev­zal ja­ko ku­pu­jí­cí od pro­dá­va­jí­cí­ho na zá­kladě kup­ní smlou­vy, je­jíž sou­čás­tí by­lo ujed­ná­ní o vý­hradě vlas­tnic­tví, a tu­to po­va­hu má ta­ko­vá věc až do úpl­né­ho za­pla­ce­ní sjed­na­né kup­ní ce­ny. Od­mítl-li ob­vině­ný ja­ko ku­pu­jí­cí vrá­tit uve­de­nou věc po­té, co pro­dá­va­jí­cí v důsled­ku ne­zap­la­ce­ní kup­ní ce­ny od­stou­pil od kup­ní smlou­vy, spá­chal za splnění os­tat­ních pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ.

 

            Ne­vyp­lý­vá-li ze zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu něco ji­né­ho, zá­nik poh­le­dáv­ky v důsled­ku za­poč­te­ní je mož­ný pod­le § 580 ObčZ jen teh­dy, jes­tli­že jde o vzá­jem­né poh­le­dáv­ky týchž účas­tníků zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu, tak­že nepřichá­zí v úva­hu ve vzta­hu k poh­le­dáv­ce vůči tře­tí osobě. Pro­to po­vin­nost ku­pu­jí­cí­ho za­pla­tit kup­ní ce­nu ne­za­ni­ká je­ho jed­nos­tran­ným úko­nem, jímž hod­lal za­po­číst svo­ji poh­le­dáv­ku, kte­rou má vůči ji­né osobě než pro­dá­va­jí­cí­mu.

 

(us­ne­se­ní ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 5 Tdo 881/2004)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 4, č. T 675. Jes­tli­že ob­vině­ný v sou­la­du s uzavřenou smlou­vou zpra­co­val věc, kte­rá mu by­la pro­dá­na s vý­hra­dou vlas­tnic­tví pod­le § 445 ObchZ, ne­mohl se do­pus­tit tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ ve vzta­hu k té­to věci, třeba­že za ni do­da­va­te­li ne­zap­la­til a pro­dal nově zho­to­ve­nou věc se zpra­co­va­nou ci­zí věcí. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry by se za těchto okol­nos­tí mohl ob­vině­ný do­pus­tit, po­kud si přis­vo­jil ce­lý vý­těžek zís­ka­ný pro­de­jem nově zho­to­ve­né věci a do­da­va­te­li ne­zap­la­til, přičemž ško­da by od­po­ví­da­la roz­sa­hu, v ja­kém do no­vé věci by­la zpra­co­vá­na ci­zí věc pro­dá­na s vý­hra­dou vlas­tnic­tví.

 

(us­ne­se­ní ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1365/2003)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 2, č. T 659. 2. Předmětem úto­ku u tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ je ci­zí věc svěřená pa­cha­te­li (zpra­vid­la věc mo­vi­tá, popřípadě i věc ne­mo­vi­tá). Pod po­jem věc ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ve­ní, a to ani s přih­léd­nu­tím k us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 13 TrZ, nel­ze za­hr­nout poh­le­dáv­ku; ta má po­va­hu ma­jet­ko­vé­ho prá­va vznik­lé­ho na zá­kladě zá­vaz­ko­vé­ho práv­ní­ho vzta­hu me­zi ur­či­tý­mi sub­jek­ty (za­lo­že­né­ho např. smlou­vou, roz­hod­nu­tím přís­luš­né­ho or­gá­nu apod.). Trest­ný čin zpro­nevěry tak lze spá­chat jen přis­vo­je­ním si ci­zích svěřených věcí, ni­ko­liv však ji­ných ma­jet­ko­vých hod­not.

 

(us­ne­se­ní ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003)

 

 

            Sou­bor TR NS, se­šit 1, č. T 644. Ci­zí věc, kte­rá je předmětem tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, může být pa­cha­te­li svěřena na pod­kladě ur­či­té smlou­vy ne­bo i bez smlou­vy fak­tic­kým úko­nem. Ke svěření může do­jít i v rám­ci pra­cov­ní­ho poměru vznik­lé­ho bez uzavření pí­sem­né pra­cov­ní smlou­vy. Ne­ní roz­ho­du­jí­cí, že věc pa­cha­te­li svěři­la oso­ba, kte­rá ne­ní je­jím vlas­tní­kem, a že pa­cha­tel neb­yl v žá­dném smluv­ním vzta­hu k vlas­tní­ko­vi věci.

 

(us­ne­se­ní ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1117/2003)

 

 

Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 626. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ se může do­pus­tit i man­da­tář ke škodě man­dan­ta, jes­tli­že na pod­kladě man­dát­ní smlou­vy (§ 566 a násl. ObchZ) man­da­tář přev­zal od man­dan­ta pe­ní­ze ja­ko zá­lo­hu na náh­ra­du nák­ladů spo­je­ných se za­řizo­vá­ním ob­chod­ní zá­le­ži­tos­ti, tu­to zá­le­ži­tost ne­zařídil a zá­lo­hu k je­jí­mu za­řizo­vá­ní ne­pou­žil ani nev­rá­til, ale pou­žil ji pro svo­ji potřebu.

 

            Za ško­du způso­be­nou uve­de­ným tres­tným či­nem však nel­ze po­va­žo­vat jak úp­la­tu man­da­táře, na niž mu vznikl ná­rok vzhle­dem k řád­né­mu vy­ko­ná­ní čin­nos­ti, ke kte­ré byl pod­le man­dát­ní smlou­vy po­vi­nen (§ 571 ObchZ), tak ani nák­la­dy sku­tečně vy­na­lo­že­né na za­řizo­vá­ní ob­chod­ní zá­le­ži­tos­ti, po­kud nej­sou za­hr­nu­ty v úp­latě (§ 572 ObchZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 911/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 634. (rovněž v SR 3/2004, č. 49.) Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ se lze do­pus­tit též na úkor práv­nic­ké oso­by, a to jak fy­zic­kou oso­bou, kte­rá sto­jí mi­mo struk­tu­ry práv­nic­ké oso­by, tak i fy­zic­kou oso­bou uv­nitř práv­nic­ké oso­by, kte­rá je za­řaze­na do je­jí or­ga­ni­zač­ní struk­tu­ry. Pro­to trest­ný čin pod­vo­du může být spá­chán i v rám­ci pra­covně práv­ních vztahů, jes­tli­že např. pa­cha­te­lem je za­městna­nec a oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu (či s nez­na­los­tí všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí), resp. oso­bou poš­ko­ze­nou, je za­městna­va­tel.

 

            O trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ jde jen za před­pok­la­du, že ma­jet­ko­vé hod­no­ty (např. pe­ní­ze), o kte­ré se pa­cha­tel obo­ha­til a ji­miž způso­bil ško­du práv­nic­ké osobě, vy­lá­kal od ji­né fy­zic­ké oso­by, kte­rá ji­mi dis­po­no­va­la a kte­rou za tím úče­lem uvedl v om­yl (resp. vy­užil je­jí­ho omy­lu ne­bo nez­na­los­ti pod­stat­ných sku­teč­nos­tí). Kdy­by pa­cha­tel s ma­jet­ko­vý­mi hod­no­ta­mi, o něž se ke škodě práv­nic­ké oso­by obo­ha­til, sám dis­po­no­val a ne­mu­sel si je přis­vo­jit pod­vod­ným jed­ná­ním učiněným vůči ji­né fy­zic­ké osobě, ne­moh­lo by jít o trest­ný čin pod­vo­du, ale jen o ji­ný trest­ný čin pro­ti ma­jet­ku, např. o zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 618. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ se může pa­cha­tel do­pus­tit i tím způso­bem, že převez­me od dár­ce věc s po­ky­nem předat ji ob­da­ro­va­né­mu, přičemž nás­ledně v roz­po­ru s tím­to po­ky­nem dar nepředá, ale přev­za­tou věc si své­volně přis­vo­jí.

 

            Z hle­dis­ka zmíněné trestně práv­ní kva­li­fi­ka­ce je ne­roz­hod­né, že me­zi dár­cem a ob­da­ro­va­ným ne­doš­lo ve smys­lu § 628 od­st. 2 ObčZ k dovr­še­ní da­ro­va­cí smlou­vy, kte­rá ne­by­la uzavřena pí­semně, ne­boť da­ro­va­ná věc ne­moh­la být přev­za­ta ob­da­ro­va­ným právě v důsled­ku tres­tné­ho či­nu.

 

            Za poš­ko­ze­né­ho lze v ta­ko­vém případě po­va­žo­vat ob­da­ro­va­né­ho, ne­boť mu by­la způso­be­na ško­da v po­době uš­lé­ho zis­ku pod­le § 442 od­st. 1 ObčZ, kte­rá spo­čí­vá v tom, že jed­ná­ním škůdce (ob­viněné­ho) ne­doš­lo k roz­mno­že­ní ma­jet­ko­vých hod­not poš­ko­ze­né­ho (ob­da­ro­va­né­ho), přes­to­že se to da­lo s oh­le­dem na pra­vi­del­ný běh věcí oče­ká­vat.

 

(us­ne­se­ní ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 536/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 25, č. T 591. (shod­né ja­ko R 23/2004) 2. Přev­zal-li ob­vině­ný na pod­kladě kup­ní smlou­vy pe­ní­ze v po­době zá­lo­hy na kup­ní ce­nu za věc, kte­rou měl ja­ko pro­dá­va­jí­cí do­dat ku­pu­jí­cí­mu, ne­mohl spá­chat trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, i když zá­lo­hu pou­žil na úh­ra­du ji­ných svých ak­ti­vit, věc ku­pu­jí­cí­mu neo­patřil a ani mu zá­lo­hu nev­rá­til. O zpro­nevěru by však za té­to si­tua­ce moh­lo jít v případě, že zá­lo­ha ne­by­la pos­kyt­nu­ta na pod­kladě kup­ní smlou­vy, ale smlou­vy ji­né­ho ty­pu (např. smlou­vy zprostřed­ko­va­tel­ské, o ob­sta­rá­ní věci apod.), pod­le je­jí­hož ob­sa­hu zá­lo­ha nepřeš­la do vlas­tnic­tví to­ho, kdo ji přijal.

 

(us­ne­se­ní ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 24, č. T 570. (shod­né ja­ko R 55/2003) Fi­nan­ční prostřed­ky pos­kyt­nu­té pod­ni­ka­te­li ze stát­ní­ho roz­poč­tu na sta­no­ve­ný účel nel­ze po­va­žo­vat za ci­zí svěřenou věc, pro­to ani úmysl­né své­vol­né pou­ži­tí těchto prostředků k ji­né­mu než k ur­če­né­mu úče­lu nemůže být tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ. Za splnění dal­ších pod­mí­nek však přichá­ze­lo v úva­hu po­sou­ze­ní ta­ko­vé­ho skut­ku ja­ko tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní zá­vaz­ných pra­vi­del hos­po­dářské­ho sty­ku pod­le § 127 TrZ (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 46/1995 Sb. rozh. tr.), a byl-li sku­tek spá­chán po 31. 12. 1997, může jít o trest­ný čin úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 250b od­st. 2 TrZ.

 

(us­ne­se­ní ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1060/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 21, č. T 500. Po­kud sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti v rám­ci je­jí­ho pod­ni­ká­ní a na pod­kladě kup­ní smlou­vy přijal na účet ob­chod­ní spo­leč­nos­ti zá­lo­hu na za­pla­ce­ní kup­ní ce­ny zbo­ží, kte­ré mě­la do­dat ja­ko pro­dá­va­jí­cí, tak­to ji za­úč­to­val ja­ko příjem a nás­ledně pou­žil v rám­ci pod­ni­ká­ní ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, ne­do­pus­til tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, přes­to­že zá­lo­hu ne­pou­žil na opatření zbo­ží, kte­ré mě­la ku­pu­jí­cí­mu do­dat ob­chod­ní spo­leč­nost, je­jímž jmé­nem jed­nal. Pe­ní­ze pos­kyt­nu­té ku­pu­jí­cím v po­době zá­lo­hy na kup­ní ce­nu to­tiž nej­sou pro pro­dá­va­jí­cí­ho ci­zí věcí, ale stá­va­jí se sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku. Opak by mohl vy­plý­vat jen ze smlou­vy ji­né­ho ty­pu, např. ze smlou­vy zprostřed­ko­va­tel­ské, man­dát­ní apod.

 

            Jes­tli­že ku­pu­jí­cí­mu ne­by­lo do­dá­no zbo­ží, kte­ré by­lo předmětem kup­ní smlou­vy, může jít jen o nesplnění zá­vaz­ku z té­to smlou­vy, po­kud by případně neš­lo o pod­vod­né vy­lá­ká­ní zá­lo­hy pod před­stí­ra­nou zá­min­kou do­dá­ní zbo­ží při sou­čas­ném úmys­lu zbo­ží ne­do­dat a obo­ha­tit se tak (§ 250 TrZ).

 

(us­ne­se­ní ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 18, č. T 437. 1. Po­kud ob­vině­ný pro­dal zbo­ží, kte­ré mu by­lo za úče­lem je­ho dal­ší­ho pro­de­je svěřeno na zá­kladě kup­ní smlou­vy, byť v je­jím rám­ci by­la sjed­ná­na vý­hra­da vlas­tnic­ké­ho prá­va pod­le § 445 ObchZ, ne­jed­nal pro­ti úče­lu svěření, a ne­mohl se pro­to do­pus­tit tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1, 2 TrZ.

 

            V úva­hu však přichá­zí, aby za trest­ný čin zpro­nevěry by­lo po­va­žo­vá­no jed­ná­ní, je­hož pod­sta­tou je to, že pa­cha­tel si po­ne­chal vý­těžek z pro­de­je svěřené­ho zbo­ží, a to za před­pok­la­du, jes­tli­že mu by­lo za pro­dej zbo­ží za­pla­ce­no a měl te­dy vý­těžek z pro­de­je zbo­ží v dis­po­zi­ci. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry se pa­cha­tel do­pus­tí i teh­dy, když zbo­ží, kte­ré kou­pil s vý­hra­dou vlas­tnic­ké­ho prá­va, dříve, než za něj za­pla­til kup­ní ce­nu, nep­ro­dá, ale pou­ži­je ho např. k uh­ra­ze­ní svých dluhů vůči třetím oso­bám.

 

(us­ne­se­ní ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 13, č. T 335. Kaž­dou dis­po­zi­ci se svěřenou ci­zí věcí pro­ti příka­zu oso­by, kte­rá věc svěři­la, nel­ze bez dal­ší­ho po­va­žo­vat za neop­rávněné přis­vo­je­ní si té­to věci ve smys­lu § 248 TrZ, a to ani v přípa­dech, ne­ní-li dodr­že­na lhů­ta k vrá­ce­ní svěřené věci.

 

            Vzhle­dem k to­mu, že trest­ný čin zpro­nevěry je úmysl­ným tres­tným či­nem, mu­sí být or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní zjištěno ta­ko­vé úmysl­né jed­ná­ní, jež ve­de ke zmaření zá­klad­ní­ho úče­lu svěření. O tom­to úmys­lu může svědčit např. jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý i přes zá­kaz oso­by, jež mu svěři­la vo­zid­lo (např. z důvo­du pro­náj­mu), neop­rávněně za­půjčil to­to vo­zid­lo ji­né osobě za okol­nos­tí, kdy mu by­lo zřej­mé, že svěřené vo­zid­lo ne­bu­de mo­ci vrá­tit.

 

            Uve­de­ný úmysl pa­cha­te­le ve­dou­cí ke zmaření úče­lu svěření ov­šem nel­ze do­vo­zo­vat pou­ze ze sa­mot­né­ho zjištění, že doš­lo k po­ru­še­ní ur­či­tých smluv­ních pod­mí­nek při uží­vá­ní svěřené věci.

 

(roz­su­dek ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 12, č. T 313. Jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý pro­dá vo­zid­lo, jež mu by­lo svěřeno k uží­vá­ní na zá­kladě uzavřené lea­sin­go­vé smlou­vy, bez souh­la­su vlas­tní­ka (lea­sin­go­vé spo­leč­nos­ti), napl­ňu­je for­mál­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry (§ 248 TrZ), a ni­ko­li tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv (§ 209 TrZ). Po­ru­še­ním vlas­tní­ko­va vý­hrad­ní­ho dis­po­zič­ní­ho prá­va k vo­zid­lu, kte­ré je ne­díl­nou sou­čás­tí prá­va vlas­tnic­ké­ho (§ 123 ObčZ), do­chá­zí k po­ru­še­ní prá­va ma­jet­ko­vé­ho, a ni­ko­li ne­ma­jet­ko­vé­ho.

 

            Sku­teč­nost, že pa­cha­tel by dál řádně pla­til lea­sin­go­vé splát­ky a pok­ra­čo­val v nich i po neop­rávněném pro­de­ji věci, by mě­la vliv pou­ze na spo­le­čen­skou ne­bez­peč­nost či­nu a by­lo by ji mož­né po­va­žo­vat jen za náh­ra­du způso­be­né ško­dy.

 

(roz­su­dek ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 222/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 12, č. T 296. 1. Zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu krá­de­že i tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry je to, že pa­cha­tel si ci­zí věc přis­vo­jí. Ten­to znak uve­de­ných tres­tných činů ne­ní naplněn teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel dis­po­nu­je s ci­zí věcí jen přechodně a krát­ko­době (např. na do­bu dvou až de­se­ti dnů neop­rávněně půjčí ci­zí pe­ní­ze) a po­té ji vrá­tí, resp. za­řídí je­jí vrá­ce­ní, do dis­po­zi­ce vlas­tní­ka, případně ji­né op­rávněné oso­by.

 

            Po­kud by­lo za­mýš­le­nou a ta­ké us­ku­tečněnou sou­čás­tí neop­rávněné ma­jet­ko­vé dis­po­zi­ce s ci­zí věcí je­jí vrá­ce­ní vlas­tní­ko­vi, nev­znik­la tím ško­da, kte­rá je zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu krá­de­že ne­bo zpro­nevěry.

 

(roz­su­dek ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 215/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 11, č. T 285. (neschvá­le­no do Sb. rozh. tr.!) 1. Vy­ža­do­va­lo-li za­mýš­le­né pod­ni­ká­ní poš­ko­ze­né­ho před­cho­zí in­ves­ti­ci, na kte­rou neměl fi­nan­ční prostřed­ky, nel­ze je­ho si­tua­ci cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko tí­seň, ale ja­ko pro­jev má­lo reál­ných zá­měrů. Jes­tli­že se poš­ko­ze­ný roz­hodl ten­to stav překo­nat zís­ká­ním fi­nan­čních prostředků i za evi­dentně ne­vý­hod­ných pod­mí­nek, ja­ké mu na­bídl ob­vině­ný (např. půjčku s roč­ní úro­ko­vou mí­rou 96 % a úro­kem za­pla­ce­ným předem), ne­jed­nal poš­ko­ze­ný v tís­ni ve smys­lu § 253 od­st. 1 TrZ, třeba­že ne­vý­hod­nost těchto pod­mí­nek za­klá­dá hru­bý ne­poměr vzá­jem­ných plnění. K naplnění znaků tres­tné­ho či­nu lich­vy to­tiž nes­ta­čí exis­ten­ce hru­bé­ho ne­poměru me­zi plněním, kte­ré poš­ko­ze­ný pos­kytl ne­bo slí­bil, a plněním, kte­ré­ho se mu dos­ta­lo.

 

            Tres­tným či­nem lich­vy pod­le § 253 TrZ, ani pod­vo­du pod­le § 250 TrZ ne­ní jed­ná­ní věřite­le, kte­rý v sou­la­du se zá­stav­ní smlou­vou – byť jde o smlou­vu ne­vý­hod­nou pro dluž­ní­ka – pro­dá zá­sta­vu ve vlas­tnic­tví dluž­ní­ka, po­kud by­la mož­nost pro­de­je zá­sta­vy vá­zá­na jen na sa­mot­nou sku­teč­nost, že dluž­ník svůj zá­va­zek ve sta­no­ve­né lhůtě nespl­nil, aniž by­lo pod­stat­né, z ja­ké­ho důvo­du neb­yl zá­va­zek splněn (např. i pro ne­pos­kyt­nu­tí sou­čin­nos­ti věřite­lem). To pla­tí za si­tua­ce, jes­tli­že je zá­stav­ní smlou­va ne­vý­hod­ná pro dluž­ní­ka ni­ko­li z důvo­du, že věřitel zneu­žil je­ho tísně, nez­ku­še­nos­ti, ro­zu­mo­vé sla­bos­ti ne­bo roz­ru­še­ní, ale pro­to, že dluž­ník neb­yl dos­ta­tečně po­zor­ný a opatr­ný při ochraně svých zá­jmů. Je pak ne­roz­hod­né, že věřitel zís­kal pro­de­jem zá­sta­vy (např. ne­mo­vi­tos­ti) peněžní čás­tku pod­statně převy­šu­jí­cí hod­no­tu je­ho nes­pla­ce­né poh­le­dáv­ky.

 

            2. Zís­kal-li věřitel pro­de­jem zá­sta­vy, k němuž byl zmocněn dluž­ní­kem, peněžní čás­tku převy­šu­jí­cí hod­no­tu poh­le­dáv­ky a přis­vo­jil-li si své­volně i tu část vý­těžku z pro­de­je, o kte­rou vý­těžek převy­šo­val poh­le­dáv­ku, mohl tím spá­chat trest­ný čin zpro­nevěry ve vzta­hu k té­to čás­ti vý­těžku.

 

(roz­su­dek ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 226/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 9, č. T 259. Po­kud zmocně­ný zá­stup­ce sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným v sou­la­du s ob­sa­hem je­mu uděle­né pl­né mo­ci reali­zu­je smluvně úp­lat­ný převod čás­ti ma­jet­ku té­to spo­leč­nos­ti na ji­ný práv­ní sub­jekt a vý­těžek pro­de­je ur­čí na mzdy za­městnancům, jimž na ni vznikl ná­rok, pak přije­tí těchto peněz za­městnan­ci nemůže u kaž­dé­ho z nich za­klá­dat skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1, 2 TrZ, ne­boť si nepřis­vo­ji­li věc, kte­rá jim by­la svěřena, a nezpůso­bi­li tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ma­lou.

 

(roz­su­dek ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 145/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 8, č. T 225. (viz však R 6/2003!) Při zjiš­ťo­vá­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ spá­cha­ným neop­rávněným přis­vo­je­ním si věci, kte­rá by­la pa­cha­te­li svěřena na zá­kladě tzv. lea­sin­go­vé smlou­vy, je třeba vy­chá­zet z ce­ny, za niž se ta­ko­vá věc v době a v místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá (§ 89 od­st. 12 TrZ), a ne z ce­ny, kte­rou by pa­cha­tel byl po­vi­nen za­pla­tit pos­tup­ný­mi splát­ka­mi pod­le uve­de­né smlou­vy. Od té­to ce­ny je nut­no od­ečíst jen „čis­tou“ část akon­ta­ce a lea­sin­go­vých splá­tek za­pla­ce­ných do přis­vo­je­ní si ta­ko­vé věci pa­cha­te­lem, tj. část ne­zahr­nu­jí­cí úro­ky, po­jis­tné a služ­by spo­je­né s uží­vá­ním lea­sin­gu.

 

(roz­su­dek ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 3 Tz 95/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 8, č. T 224. Před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 248 TrZ ne­ní exis­ten­ce do­ho­dy o hmot­né od­povědnos­ti, uzavřené pod­le § 176 ZPr, ale jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v úmysl­ném přis­vo­je­ní si ci­zí svěřené věci a vznik ško­dy. Do­ho­da o hmot­né od­povědnos­ti předur­ču­je re­žim, kte­rým bu­de po­su­zo­vá­na případ­ná od­povědnost za ško­du. Jde te­dy o in­sti­tut náh­ra­dy ško­dy. Opač­ný ná­zor by to­tiž zna­me­nal, že předmětem tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ by moh­ly být pou­ze hod­no­ty, na kte­ré do­pa­dá zvláš­tní od­povědnost za ško­du ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 176 ZPr (resp. § 178 ZPr). To by však zna­me­na­lo nedůvod­né zú­že­ní poj­mu „svěřené věci“, a to i z poh­le­du us­ta­no­ve­ní § 73 od­st. 1 písm. d) ZPr, kte­ré up­ra­vu­je zá­klad­ní po­vin­nos­ti za­městnanců.

 

(roz­su­dek ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 6, č. T 175. Za svěřenou věc ve smys­lu § 248 od­st. 1 TrZ je třeba po­va­žo­vat i věc (zbo­ží) pro­da­nou s vý­hra­dou vlas­tnic­tví pod­le § 445 ObchZ a je nut­né za ní pok­lá­dat i vý­těžek (pe­ní­ze), kte­rý byl za svěřenou věc zís­kán. Ta­ko­vý vý­těžek je ek­vi­va­len­tem pro­da­né svěřené věci a do­kud neb­yl předán osobě, kte­rá věc pa­cha­te­li svěři­la, řídí se stej­ným práv­ním re­ži­mem ja­ko svěřená věc a po­ží­vá stej­né práv­ní ochra­ny. K naplnění zna­ku „přis­vo­jí si ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena“ v po­době neop­rávněné­ho přis­vo­je­ní si vý­těžku (peněz) je ale nez­byt­né, aby doš­lo k za­pla­ce­ní za pro­da­nou svěřenou věc ko­neč­ným od­běra­te­lem (ku­pu­jí­cím), te­dy aby se vý­těžek dos­tal do dis­po­zi­ce pa­cha­te­le.

 

(roz­su­dek ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 5, č. T 147. 2. Zá­klad­ní roz­díl me­zi tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 TrZ a tres­tným či­nem zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ je v tom, že za­tím­co krá­de­ží pa­cha­tel tepr­ve zís­ká­vá ci­zí věc do své dis­po­zi­ce (zmoc­ňu­je se jí), aby si ji neop­rávněně přis­vo­jil, zpro­nevěrou si pa­cha­tel neop­rávněně přis­vo­ju­je ci­zí věc, kte­rou již před spá­chá­ním tres­tné­ho či­nu měl ve své dis­po­zi­ci tím, že mu by­la svěřena. Pro­to v přípa­dech, kde to přichá­zí v úva­hu, je třeba spo­leh­livě ob­jas­nit, ja­ký byl vztah pa­cha­te­le k neop­rávněně přis­vo­je­né věci a zda nel­ze ten­to vztah hod­no­tit tak, že mu věc by­la svěřena.

 

(roz­su­dek ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 71/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 5, č. T 130. 2. O trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ může jít i teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel např. své­volně pro­dal věc, kte­rá si­ce by­la převe­de­na do je­ho dis­po­zi­ce, ale k je­jí­mu převo­du doš­lo s vý­hra­dou vlas­tnic­ké­ho prá­va (§ 601 ObčZ, § 445 ObchZ), pod­le níž se měl pa­cha­tel stát vlas­tní­kem věci tepr­ve po úpl­ném spla­ce­ní kup­ní ce­ny za převe­de­nou věc, přičemž pa­cha­tel tu­to věc pro­dal před za­pla­ce­ním kup­ní ce­ny.

 

(roz­su­dek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 43/2001)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 3, č. T 69. 2. Je-li předmětem úto­ku u tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ věc, kte­rou mě­la oso­ba po­dezře­lá ze spá­chá­ní to­ho­to tres­tné­ho či­nu v náj­mu na pod­kladě smlou­vy o tzv. fi­nan­čním lea­sin­gu, jež před­pok­lá­da­la přechod vlas­tnic­tví naj­até věci na náj­em­ce, je třeba opatřený­mi důka­zy zjis­tit, zda v době, kdy náj­em­ce předmět lea­sin­gu zci­zil, již neb­yl je­ho vlas­tní­kem.

 

(roz­su­dek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 5 Tz 299/2000)

 

 

            Sou­bor NS, sva­zek 2, č. T 30. Po­kud by­la na pod­kladě smlou­vy o tzv. fi­nan­čním pro­náj­mu (lea­sin­gu) svěřena pa­cha­te­li do náj­mu ur­či­tá věc, má ta­to věc ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 248 TrZ po­va­hu „ci­zí věci“, třeba­že se po skon­če­ní náj­mu po­čí­tá s tím, že se náj­em­ce sta­ne je­jím vlas­tní­kem. To zna­me­ná, že do­kud naj­atá věc nepřej­de do vlas­tnic­tví náj­em­ce, je nut­no je­jí neop­rávněné převe­de­ní na ji­nou oso­bu po­su­zo­vat ja­ko přis­vo­je­ní si ci­zí věci, ne­boť s ní pa­cha­tel nak­lá­dá ja­ko s vlas­tní věcí. Trest­ný čin zpro­nevěry je v ta­ko­vém případě do­ko­nán uve­de­ným převo­dem věci.

 

(roz­su­dek ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 292/2000)

 

 

            SR 6/2005, č. 79. 1. Pod­sta­tou zpro­nevěry ve smys­lu § 248 TrZ, od­li­šu­jí­cí jí od ji­ných ma­jet­ko­vých tres­tných činů, je neop­rávněné přis­vo­je­ní si ci­zí svěřené věci. Ne­by­lo-li svěření ci­zí věci pa­cha­te­lem do­sa­že­no vy­vo­lá­ním ne­bo vy­uži­tím ci­zí­ho omy­lu ane­bo za­ml­če­ním pod­stat­ných sku­teč­nos­tí, jde o zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ i v případě, že je­ho úmysl přis­vo­jit si jí exis­to­val již při je­jím svěření. Ji­nak může jít o zpro­nevěru v tom­to smys­lu jen, po­kud pa­cha­tel poj­me ten­to úmysl až v době nás­le­du­jí­cí po­té, co mu by­la věc svěřena.

 

2. Ci­zí svěřenou věcí ve smys­lu § 248 TrZ může být i pro­dá­va­né zbo­ží, kte­ré je do dis­po­zi­ce pa­cha­te­le předá­no s tím, že se je­ho ma­jet­kem sta­ne až po úpl­né úh­radě sjed­na­né kup­ní ce­ny, te­dy na zá­kladě kup­ní smlou­vy s tzv. vý­hra­dou vlas­tnic­ké­ho prá­va ve smys­lu § 445 ObchZ ne­bo § 601 ObčZ. Za té­to si­tua­ce jde z hle­dis­ka pa­cha­te­le až do úpl­né úh­ra­dy kup­ní ce­ny o ci­zí zbo­ží, kte­ré se si­ce ocit­lo v je­ho dis­po­zi­ci, ale nes­ta­lo se sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku. Jes­tli­že s ním v době před­chá­ze­jí­cí úh­radě sjed­na­né kup­ní ce­ny nak­lá­dá ja­ko s vlas­tním ma­jet­kem – napřík­lad ho převe­de na něko­ho ji­né­ho, za­pra­cu­je ho do ci­zí věci ne­bo ho spotřebu­je – je třeba to po­sou­dit ja­ko je­ho neop­rávněné přis­vo­je­ní napl­ňu­jí­cí zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005)

 

 

SR 6/2004, roz­hod­nu­tí č. 96. 2. Přis­vo­jí-li si jed­na­tel ke škodě spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, je­jímž jmé­nem jed­ná, svěřenou fi­nan­ční ho­to­vost a je přitom sro­zuměn s tím, že tak sni­žu­je dis­po­ni­bil­ní zdro­je té­to spo­leč­nos­ti na úro­veň, kte­rá zne­mož­ňu­je us­po­ko­je­ní je­jích věřitelů, do­pus­tí se v jed­no­čin­ném souběhu tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ a tres­tné­ho či­nu poš­ko­zo­vá­ní věřite­le pod­le § 256 TrZ.

 

            3. O spolu­pa­cha­tel­ství ne­bo ur­či­té formě účas­ten­ství no­vé­ho jed­na­te­le spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným na zpro­nevěře ur­či­té fi­nan­ční ho­to­vos­ti, na pod­vod­ném nak­lá­dá­ní s ní ne­bo na je­jím zci­ze­ní s cí­lem zmařit us­po­ko­je­ní ur­či­tých věřitelů je mož­né uva­žo­vat, pou­ze po­kud da­ná čás­tka v ho­to­vos­ti sku­tečně exis­to­va­la, někdo s ní nak­lá­dal způso­bem před­pok­lá­da­ným us­ta­no­ve­ním § 248 TrZ, § 250 TrZ ne­bo § 256 TrZ (te­dy buď se jí zmoc­nil ten, ko­mu by­la svěřena, ne­bo do­tyč­ný při nak­lá­dá­ní s ní uvedl něko­ho v om­yl, ane­bo jí zci­zil a tím zmařil us­po­ko­je­ní věřitelů, je­jichž poh­le­dáv­ky z ní moh­ly být vy­rov­ná­ny) a no­vý jed­na­tel spo­leč­nos­ti o tom věděl a ur­či­tým způso­bem se na tom po­dí­lel. Sa­mot­ným pod­pi­sem potvr­ze­ní o fik­tiv­ním přev­ze­tí ta­ko­vé fi­nan­ční ho­to­vos­ti bez vědo­mí uve­de­ných sou­vis­los­tí, kte­ré se tý­ka­ly nak­lá­dá­ní s da­nou ho­to­vos­tí v době před­chá­ze­jí­cí přecho­du jed­na­tel­ských op­rávnění na něj, nemůže napl­nit zna­ky žá­dné­ho z uve­de­ných tres­tných činů ani se do­pus­tit účas­ten­ství na něm.

 

(us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 384/2003)

 

 

            SR 3/2004, roz­hod­nu­tí č. 49. (rovněž Sou­bor NS, sva­zek 26, č. T 634.) Tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ se lze do­pus­tit též na úkor práv­nic­ké oso­by, a to jak fy­zic­kou oso­bou, kte­rá sto­jí mi­mo struk­tu­ry práv­nic­ké oso­by, tak i fy­zic­kou oso­bou uv­nitř práv­nic­ké oso­by, kte­rá je za­řaze­na do je­jí or­ga­ni­zač­ní struk­tu­ry. Pro­to trest­ný čin pod­vo­du může být spá­chán i v rám­ci pra­covně práv­ních vztahů, jes­tli­že např. pa­cha­te­lem je za­městna­nec a oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu (či s nez­na­los­tí všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí), resp. oso­bou poš­ko­ze­nou, je za­městna­va­tel.

 

            O trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 TrZ jde jen za před­pok­la­du, že ma­jet­ko­vé hod­no­ty (např. pe­ní­ze), o kte­ré se pa­cha­tel obo­ha­til a ji­miž způso­bil ško­du práv­nic­ké osobě, vy­lá­kal od ji­né fy­zic­ké oso­by, kte­rá ji­mi dis­po­no­va­la a kte­rou za tím úče­lem uvedl v om­yl (resp. vy­užil je­jí­ho omy­lu ne­bo nez­na­los­ti pod­stat­ných sku­teč­nos­tí). Kdy­by pa­cha­tel s ma­jet­ko­vý­mi hod­no­ta­mi, o něž se ke škodě práv­nic­ké oso­by obo­ha­til, sám dis­po­no­val a ne­mu­sel si je přis­vo­jit pod­vod­ným jed­ná­ním učiněným vůči ji­né fy­zic­ké osobě, ne­moh­lo by jít o trest­ný čin pod­vo­du, ale jen o ji­ný trest­ný čin pro­ti ma­jet­ku, např. o zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003)

 

 

            TpR 3/2004, str. 87 Svěřenou věcí a předmětem úto­ku v případě zpro­nevěry ve smys­lu § 248 TrZ mo­hou být i pe­ní­ze v ho­to­vos­ti předa­né je­jich ma­ji­te­lem ji­né osobě k dal­ší dis­po­zi­ci s ni­mi, ov­šem pou­ze za před­pok­la­du, že tím­to způso­bem nepřej­dou do ma­jet­ku té­to oso­by a nes­ta­nou se je­jím příj­mem. Tak je to­mu, po­kud nej­sou ur­če­ny jí, nýbrž na pok­ry­tí nák­ladů na opatření něče­ho pro je­jich ma­ji­te­le ne­bo na fi­nan­co­vá­ní ur­či­té spe­ci­fic­ké čin­nos­ti pro něho.

 

            Tak­to úče­lově vá­za­né peněžní prostřed­ky může je­jich ma­ji­tel svěřit ji­né osobě napřík­lad na zá­kladě smlou­vy o zprostřed­ko­vá­ní ne­bo o ob­sta­rá­ní věci, případně i na zá­kladě ji­né smlou­vy, po­kud je z ní zřej­mé, že jsou úče­lově ur­če­ny na něco spe­ci­fic­ké­ho. Jde-li přitom o opatření věci, ne­mu­sí být ta­to věc in­di­vi­duálně ur­če­na, nýbrž pos­ta­čí ta­ko­vá je­jí spe­ci­fi­ka­ce, aby by­lo mož­né spo­leh­livě ur­čit, jak ma­jí být svěřené pe­ní­ze pou­ži­ty, a nás­ledně po­sou­dit, zda by­ly pou­ži­ty v sou­la­du s úče­lem je­jich svěření či ni­ko­liv (tak napřík­lad mo­hou být pe­ní­ze ji­né osobě svěře­ny na opatření kon­krét­ní su­ro­vi­ny ur­či­té kva­li­ty ne­bo sou­čás­tky vy­zna­ču­jí­cí se ur­či­tý­mi pa­ra­met­ry). Pou­ži­tím tak­to svěřených peněz v roz­po­ru s je­jich ur­če­ním se ten, je­muž by­ly svěře­ny, do­pus­tí při naplnění os­tat­ních zá­kon­ných znaků tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1395/2003)

 

 

            TpR 1/2004, str. 16 1. Us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 13 TrZ o věci, účin­né­ho od 1. led­na 2002, se vzta­hu­je i na cen­né pa­pí­ry. Pe­ní­ze ve své hmot­né po­době ja­ko pla­teb­ní prostředek jsou věcí v uve­de­ném práv­ním smys­lu a tu­to po­va­hu nez­trá­ce­jí v po­rov­ná­ní s penězi na ho­to­vos­ti při je­jich do­čas­ném převe­de­ní do neh­mot­né po­do­by v době, kdy jsou ve­de­ny ja­ko pe­ní­ze na úč­tu, na­víc za si­tua­ce, kdy stá­le exis­tu­je je­jich hmot­ný ek­vi­va­lent. Za věc ve smys­lu cit. us­ta­no­ve­ní TrZ je třeba po­va­žo­vat i všech­ny cen­né pa­pí­ry, a to ne­jen lis­tin­né cen­né pa­pí­ry, ale i cen­né pa­pí­ry za­kni­ho­va­né, kte­ré exis­tu­jí pou­ze ja­ko zá­znam na no­si­či in­for­ma­cí ve Středis­ku cen­ných pa­pírů a ne­ma­jí něja­kou hmot­nou po­do­bu. Pro­to věcí v uve­de­ném práv­ním smys­lu jsou i pe­ní­ze na úč­tu.

 

            2. Pe­ní­ze (fi­nan­ční prostřed­ky) vy­pla­ce­né ja­ko op­ční pré­mie jsou „věcí“ ve smys­lu zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ, jsou-li na zá­kladě příka­zu k úh­radě da­né­ho ob­ža­lo­va­ným pla­ce­ny převo­dem přís­luš­ných čás­tek z úč­tu u jed­né ban­ky na účet dru­hé ban­ky, te­dy bez­ho­to­vos­tním převo­dem.[4]

 

            3. Otáz­ka, zda a v ja­kém roz­sa­hu ob­ža­lo­va­ný způso­bil svým jed­ná­ním (§ 89 od­st. 2 TrZ) ško­du ve smys­lu § 89 od­st. 11 TrZ, je otáz­kou vi­ny, a pro­to soud roz­ho­du­jí­cí v tres­tním říze­ní ne­ní vá­zán roz­hod­nu­tím sou­du v ji­ném říze­ní, např. roz­hod­čí­ho sou­du (§ 9 od­st. 1 TrŘ).

 

(us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 4 To 91/02)

 

 

            Za­tím ne­pub­li­ko­vá­no Pro­dá-li pa­cha­tel ci­zí svěřenou věc bez souh­la­su vlas­tní­ka věci a v roz­po­ru s úče­lem, ke kte­ré­mu mu by­la svěřena, a způso­bí-li tím ško­du ni­ko­li ne­patr­nou, spá­chá trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 tr. zák. (srov. roz­hod­nu­tí pod č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr.). Přitom je ne­roz­hod­né, zda pa­cha­tel us­ku­teč­nil neop­rávně­ný pro­dej ci­zí svěřené věci jmé­nem a na účet poš­ko­ze­né­ho ne­bo vlas­tním jmé­nem a na svůj účet.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 297/2003)

 

 

            Za­tím ne­pub­li­ko­vá­no Trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ může spá­chat i ten, kdo ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, kte­rá je pro­dá­va­jí­cím, nev­rá­tí zá­lo­hu pos­kyt­nu­tou té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ku­pu­jí­cím, byť ta­to zá­lo­ha na pod­kladě kup­ní smlou­vy přeš­la do ma­jet­ku pro­dá­va­jí­cí­ho, po­kud si ov­šem pa­cha­tel po­ne­chá tu­to zá­lo­hu i po­té, co za­nik­ly účin­ky kup­ní smlou­vy v důsled­ku to­ho, že od ní ku­pu­jí­cí platně od­stou­pil.

 

(us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1059/2008)

 

 

            ÚS 128/2001-n. 2. Je-li zá­lo­ha pos­kyt­nu­tá práv­nic­ké osobě v sou­vis­los­ti s je­jí pod­ni­ka­tel­skou čin­nos­tí za­úč­to­vá­na ja­ko příjem a pos­lé­ze pou­ži­ta k pod­ni­ká­ní za úče­lem do­sa­že­ní zis­ku, nemůže být ta­ko­vé jed­ná­ní po­va­žo­vá­no za zpro­nevěru pod­le § 248 TrZ.

 

(ná­lez ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, uveřejněn pod č. 128 ve svaz­ku 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR)

 

 

            ÚS 153/1998-n. Navr­ho­va­tel uzavřel lea­sin­go­vou smlou­vu jmé­nem práv­nic­ké oso­by a je­jím jmé­nem se ta­ké za­vá­zal pla­tit měsíč­ní splát­ky na vo­zid­lo. Po­kud on sám ja­ko zá­stup­ce fir­my ne­za­jis­til plnění splát­ko­vé­ho ka­len­dáře, a pro­to by­la firmě lea­sin­go­vá smlou­va vy­pověze­na, by­lo ne­po­chybně je­ho po­vin­nos­tí přes­tat vo­zid­lo uží­vat a vrá­tit je. Vzhle­dem k to­mu, že navr­ho­va­tel ja­ko zá­stup­ce fir­my a zá­ro­veň ja­ko uži­va­tel vo­zid­la, kte­ré mu fir­ma svěři­la, vo­zid­lo nev­rá­til a dál je uží­val bez op­rávnění, lze uči­nit zá­věr, že věc svěřenou zpro­nevěřil tím, že ji firmě nepředal k to­mu, aby ji moh­la vrá­tit lea­sin­go­vé firmě. Tím, že navr­ho­va­tel tak neu­či­nil, vy­užil to­ho, že mu by­lo vo­zid­lo svěřeno a na­dá­le to­to vo­zid­lo své­volně uží­val, jed­nal ja­ko fy­zic­ká oso­ba a napl­nil tak skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1, 3 písm. c) TrZ. Neb­yl stí­hán pro­to, že ne­mohl dos­tát své­mu smluv­ní­mu zá­vaz­ku, ne­boť mu nic neb­rá­ni­lo po vy­pověze­ní smlou­vy auto vrá­tit, ale pro­to, že po­ru­šil své po­vin­nos­ti a zá­ro­veň tím napl­nil zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu. Na zá­kladě to­ho ne­moh­lo ani do­jít k po­ru­še­ní je­ho prá­va na dob­rou pověst a osob­ní čest.

 

(ná­lez ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/98, uveřejněn pod č. 153 ve svaz­ku 12 Sb. nál. a usn. ÚS ČR)

 

 

 

Diskusia