Hrozba podaním trestného oznámenia a trestný čin vydierania

 

Práv­ní vě­ta:

Ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu zna­ku tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu krá­de­že, jímž pa­cha­tel ji­né­mu hro­zí a nu­tí ho tak, aby se za­vá­zal k náh­radě ško­dy, kte­rá pa­cha­te­li ve sku­teč­nos­ti vůbec nev­znik­la, ane­bo vznik­la v pod­statně men­ší než po­ža­do­va­né vý­ši. Jes­tli­že však pa­cha­tel jed­ná za si­tua­ce, kdy byl v důsled­ku po­čí­ná­ní ji­né­ho poš­ko­zen (zvláště mělo- li se tak stát tres­tnou čin­nos­tí) a je­ho cí­lem je do­sáh­nout pí­sem­né­ho uz­ná­ní exis­tu­jí­cí­ho dlu­hu, pak al­ter­na­tiv­ní upo­zornění ji­né­ho na to, že po­kud mu ne­zap­la­tí dluh (resp. ne­nah­ra­dí ško­du), po­dá na něj tres­tní ozná­me­ní, je ta­ko­vé jed­ná­ní je­ho prá­vem ja­ko kaž­dé­ho ob­ča­na (§ 1 od­st. 2, § 158 od­st. 1, 2 tr. ř.). Tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. by se v ta­ko­vém případě mohl pa­cha­tel do­pus­tit jen teh­dy, po­kud by spo­lu s upo­zorněním na po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né­mu způso­bem a prostřed­ky, k je­jichž pou­ži­tí neb­yl vůbec op­rávněn.

Pub­li­ko­vá­no ve sbír­ce pod čís­lem:

23 / 2010

3 Tdo 476/2009

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 13. května 2009 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný R. K., pro­ti us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2007, tak­to:

I. Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 51 T 132/2007, zru­šu­jí.

Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tr. ř. se zru­šu­jí i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

II. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 10 přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:

Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 ze dne 29. 5. 2008, č. j. 51 T 132/2007-114, byl ob­vině­ný R. K. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. na tom skut­ko­vém zá­kladě, že „dne 14. 2. 2007 v P., ul. P. V. h. v síd­le spo­leč­nos­ti E. v sou­vis­los­ti se zjištěním man­ka ve skla­du po­ža­do­val po J. K., po­dep­sat směnku na čás­tku 150.000,- Kč a po M. D., po­dep­sat směnku na čás­tku 200.000,- Kč pod pohrůžkou, že po­kud směnky ne­po­de­pí­ší, po­dá na ně tres­tní ozná­me­ní na Po­li­cii ČR, ne­chá je za­dr­žet a od­se­dí si to, a poš­ko­ze­ní mu pro­to z oba­vy, že tak uči­ní, směnky po­dep­sa­li“. Za to byl od­sou­zen pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 58 od­st. 1 tr. zák. a § 59 od­st. 1 tr. zák. od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců.

O od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pro­ti předmětné­mu roz­sud­ku roz­hodl ve dru­hém stup­ni Městský soud v Pra­ze us­ne­se­ním ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, jímž to­to od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl. Roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně tak nab­yl práv­ní mo­ci dne 18. 9. 2008 (§ 139 od­st. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Pro­ti sho­ra ci­to­va­né­mu roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du a sou­časně i pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­dal ob­vině­ný nás­ledně do­vo­lá­ní, kte­rým ta­to roz­hod­nu­tí na­padl v ce­lém roz­sa­hu ja­ko ne­zá­kon­ná a věcně nes­práv­ná. Up­latněným do­vo­la­cím důvo­dem byl důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

V od­ůvodnění to­ho­to mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku do­vo­la­tel na­mítl, že sku­tek tak, jak je pop­sán ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, i kdy­by se sku­tečně stal, nel­ze kva­li­fi­ko­vat ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák., a roz­hod­nu­tí obou soudů v tom­to směru spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ve smys­lu up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du. Do­vo­la­tel zá­ro­veň pou­ká­zal na to, že důka­zy, kte­ré by­ly pro­ve­de­ny v do­sa­vad­ním říze­ní, roz­hodně ne­moh­ly vést ke skut­ko­vým zá­věrům, kte­ré soud pr­vní­ho stupně uči­nil. Pod­le do­vo­la­te­le je v da­ném případě exis­tu­je extrém­ní ne­sou­lad me­zi ob­sa­hem pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a z něj vy­vo­ze­ný­mi skut­ko­vý­mi zá­věry. V té­to sou­vis­los­ti pou­ká­zal na od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, z něhož vy­plý­vá, že poš­ko­ze­ný M. D. ne­vy­po­ví­dal nic o tom, že by směnku po­de­pi­so­val po něja­kých vý­hrůžkách po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní na je­ho oso­bu, je­ho za­dr­že­ním ane­bo tím, že ji­nak „si to od­se­dí“. Pod­le svědko­vy ver­ze byl poz­ván do­vo­la­te­lem do je­ho kan­ce­láře a ten mu měl sdělit, že je mu zná­mo, že svědek kra­de a že se věc bu­de řešit směnkou, kte­rou do­vo­la­te­li ve zmat­ku po­dep­sal, a nás­ledně doš­lo k roz­vá­zá­ní pra­cov­ní­ho poměru. Slo­va o „od­se­ze­ní si“ něče­ho - jak uvá­dí soud - se v rep­ro­duk­ci vý­povědi svědka vůbec neob­je­vi­ly a ne­ní te­dy zřej­mé, z če­ho je soud do­vo­dil. Po­dob­ná je pod­le do­vo­la­te­le i si­tua­ce v případě poš­ko­ze­né­ho J. K., kte­rý měl být pod­le od­ůvodnění roz­sud­ku rovněž poz­ván ob­viněným do kan­ce­láře, kde mu mělo být sděle­no, že ve firmě kra­de, vše je za­zna­me­ná­no na vi­deo­nah­ráv­ce a že svědek dos­tá­vá vý­pověď. Do­vo­la­tel mu měl po­té před­lo­žit in­kri­mi­no­va­nou směnku k pod­pi­su s tím, že po­kud ji ne­po­de­pí­še, za­vo­lá na po­li­cii, kde má své zná­mé, a dos­ta­ne ho. Po­té už poš­ko­ze­ný lí­čil pou­ze své sub­jek­tiv­ní po­ci­ty a oba­vy, strach o přítel­ky­ni, strach z do­vo­la­te­le a z něja­kých dvou mužů se­dí­cích v autě za­par­ko­va­ném u skla­du (na­chá­ze­jí­cí­ho se pob­líž ben­zí­no­vé pum­py), o nichž před­pok­lá­dal, že by ho z příka­zu do­vo­la­te­le do­nu­ti­li směnku po­dep­sat, a ko­nečně pou­ká­zal na své špat­né zku­še­nos­ti s po­li­cií. To jsou však dle ná­zo­ru do­vo­la­te­le zce­la ire­le­van­tní sku­teč­nos­ti, ne­boť na ta­ko­vé vnitřní pro­jek­ci poš­ko­ze­né­ho se svým jed­ná­ním ni­jak ne­po­dí­lel. Z je­di­né for­mu­la­ce, kte­rou soud pr­vní­ho stupně pou­žil v sou­vis­los­ti s nu­ce­ním svědka, na­víc opět zce­la od­liš­né od po­pi­su skut­ku, a si­ce že do­vo­la­tel má zná­mos­ti na po­li­cii a že ty­to zná­mé za­vo­lá a svědka dos­ta­ne, roz­hodně nel­ze do­vo­zo­vat to, že by svědko­vi by­lo vy­hro­žo­vá­no za­dr­že­ním, resp. tím, že to­to za­dr­že­ní za­jis­tí do­vo­la­tel a že rovněž ten­to svědek „si to od­se­dí“.

Z hle­dis­ka práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku je pod­le do­vo­la­te­le dá­le pod­stat­né, že i kdy­by sku­tečně k němu doš­lo tak, jak je sou­dem pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku roz­sud­ku tvr­ze­no, je z roz­hod­nu­tí obou soudů zřej­mé, že v zá­sadě nemě­ly po­chyb­nost o tom, že J. K. a M. D. si ve skla­du „přik­rá­da­li“ a do­pouště­li se tak k je­ho škodě proti­práv­ní­ho jed­ná­ní. To je ko­nečně patr­né i z práv­ní ar­gu­men­ta­ce od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý pou­ká­zal na roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek pod č. 27/1982, z něhož vy­plý­vá, že ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu zna­ku tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 tr. zák. může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­né­ho, jímž pa­cha­tel poš­ko­ze­né­mu hro­zí a nu­tí ho tak něco ko­nat, opo­mi­nout ne­bo trpět, přičemž pod­le ci­to­va­né­ho roz­hod­nu­tí má být ne­roz­hod­né, zda se poš­ko­ze­ný tres­tné čin­nos­ti do­pus­til či ni­ko­li. Od­vo­la­cí soud te­dy na jed­né straně připus­til proti­práv­ní jed­ná­ní svědků (poš­ko­ze­ných D. a K.), pravděpo­dobně i spá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti, ale sou­časně upo­zornění ze stra­ny do­vo­la­te­le na mož­né trestněpráv­ní nás­led­ky je­jich jed­ná­ní po­va­žo­val za vy­dí­rá­ní ve smys­lu tres­tní­ho zá­ko­na. Jak­ko­li vý­še zmíně­ný ju­di­kát v tom­to směru ho­voří zce­la jasně, je pod­le do­vo­la­te­le otáz­kou, zda i po 27 le­tech up­ly­nu­lých od je­ho pub­li­ka­ce, kdy zá­kon nez­nal práv­ní úp­ra­vu tzv. od­klonů ani in­sti­tut na­rov­ná­ní, je na­místě inter­pre­to­vat in­kri­mi­no­va­né jed­ná­ní právě tím­to způso­bem. Na­víc v případě uve­de­né­ho ju­di­ká­tu šlo o si­tua­ci skut­kově od­liš­nou, ne­boť ob­vině­ný se po­kou­šel ov­liv­nit pos­tup své man­žel­ky, kte­rá na něm vy­má­ha­la sou­dem přiz­na­nou poh­le­dáv­ku, pohrůžkou ozná­me­ní je­jí ne­zá­kon­né čin­nos­ti, kte­rá s předmětnou poh­le­dáv­kou ni­jak ne­sou­vi­se­la. Roz­hodně te­dy neš­lo o případ, že by jed­ná­ní, za kte­ré byl pos­ti­žen pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu v ju­di­ko­va­né věci, směřova­lo k re­pa­ra­ci ško­dy způso­be­né tím, kdo byl vy­dí­rán. Po­chyb­nos­ti o ta­ko­vém vý­kla­du pak pod­le do­vo­la­te­le zjevně měl i Vr­chní soud v Pra­ze, kte­rý se za­bý­val ob­dob­ným přípa­dem vy­nu­ce­ní pod­pi­su směnky pohrůžkou tres­tním stí­há­ním v roz­hod­nu­tí ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, kte­ré by­lo nás­ledně pub­li­ko­vá­no v Trestněpráv­ní re­vue č. 5/2007, str. 143 a násl. Ze sou­dem za­uja­té­ho sta­no­vis­ka mi­mo ji­né vy­plý­vá, že po­kud věřitel upo­zor­ní dluž­ní­ka, že ne­zap­la­tí-li mu dluh, po­dá na něj tres­tní ozná­me­ní, pro­to­že ten­to dluh vznikl v sou­vis­los­ti s tres­tným či­nem dluž­ní­ka, o trest­ný čin se ne­jed­ná, ne­boť po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní je prá­vem kaž­dé­ho sub­jek­tu, zvlášť však poš­ko­ze­né­ho. O trest­ný čin vy­dí­rá­ní by se pod­le sou­du jed­na­lo to­li­ko v případě, kdy by by­lo pro­ká­zá­no, že šlo o vy­hro­žo­vá­ní vy­so­kým tres­tem od­ně­tí svo­bo­dy způso­bem, k němuž ob­vině­ný neb­yl op­rávněn.

Ná­zor soudů v da­né tres­tní věci, že po­kud poš­ko­ze­ný vy­zve škůdce, aby nah­ra­dil způso­be­nou ško­du s tím, že ji­nak na něj po­dá tres­tní ozná­me­ní, po­va­žu­je do­vo­la­tel za neudr­ži­tel­ný. Os­tatně sa­mo po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní pod­le je­ho ná­zo­ru sa­mo o sobě ni­ko­mu ještě új­mu nezpůso­bu­je. Ne­ní to pohrůžka srov­na­tel­ná např. s hroz­bou fy­zic­kým ná­si­lím, je­jíž případ­ná reali­za­ce ne­po­chybně zna­me­ná új­mu pro dot­če­nou oso­bu. Pod­le do­vo­la­te­le je zá­sadně věcí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, jak tres­tní ozná­me­ní po­sou­dí. Důle­ži­té zde je, z ja­ké­ho důvo­du je tres­tní ozná­me­ní po­dá­vá­no. V da­ném případě je ví­ce než pravděpo­dob­né, že se svědci M. D. a J. K. do­pouště­li tres­tné čin­nos­ti, a to krá­de­ží k újmě do­vo­la­te­le. Za té­to si­tua­ce byl do­vo­la­tel plně le­gi­ti­mo­ván k to­mu, aby s uve­de­ný­mi oso­ba­mi ce­lou věc pro­jed­nal, vznesl vůči nim ná­rok na náh­ra­du způso­be­né ško­dy a případně je zá­ro­veň upo­zor­nil i na mož­nost ji­né­ho al­ter­na­tiv­ní­ho řeše­ní, a si­ce po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní. Roz­hodně jim však ne­vyh­ro­žo­val vy­so­kým tres­tem od­ně­tí svo­bo­dy způso­bem, k němuž by neb­yl op­rávněn, a předev­ším neš­lo o si­tua­ci, kdy by se pohrůžkou tres­tním stí­há­ním do­má­hal něče­ho, na co by neměl ná­rok, ane­bo ja­ko v již zmi­ňo­va­ném roz­hod­nu­tí č. 27/1982 SbRt. se po­kou­šel ov­liv­nit zce­la do­vo­le­né jed­ná­ní ji­né oso­by. Do­vo­la­tel pou­ká­zal ta­ké na to, že v řadě případů ani tres­tní stí­há­ní a od­sou­ze­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu mnoh­dy ne­ve­de k re­pa­ra­ci vznik­lé ško­dy a tres­tní říze­ní pro ten­to účel os­tatně ani ne­ní pri­márně konstruo­vá­no. V řadě případů se na­víc od­sou­ze­ný pa­cha­tel může dos­tat do si­tua­ce, kdy se je­ho fi­nan­ční mož­nos­ti (např. vý­ko­nem ne­pod­míněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy) na­to­lik zhor­ší, že způso­be­nou ško­du ne­ní scho­pen uh­ra­dit v přija­tel­ném ter­mí­nu. Upo­zornění škůdce na mož­né trestněpráv­ní důsled­ky je­ho jed­ná­ní tak v pod­statě může být vý­znam­nou mož­nos­tí op­rávněné oso­by, jak náh­ra­dy ško­dy do­sáh­nout, a to předev­ším ces­tou na­rov­ná­ní. Ta­ko­vý způsob je zá­ro­veň přija­tel­ný i pro škůdce (pa­cha­te­le), ne­boť mu na­bí­zí reál­nou mož­nost vy­hnout se tres­tní­mu pos­ti­hu.

Po­kud by do­vo­la­tel na svědky po­dal tres­tní ozná­me­ní, za­po­ča­lo by zřejmě je­jich tres­tní stí­há­ní, kdy oni sa­mi ve sna­ze do­sáh­nout na­rov­ná­ní a vy­hnout se tak případ­né­mu od­sou­ze­ní moh­li do­vo­la­te­le kon­tak­to­vat s na­bíd­kou dob­ro­vol­né úh­ra­dy ško­dy, kte­rou mu způso­bi­li. Do­vo­la­tel by jim pak mohl před­lo­žit stej­né směnky s upo­zorněním, že po­kud je ne­po­de­pí­ší, ne­bu­de po­va­žo­vat ško­du za uh­ra­ze­nou a pod­mín­ky pro od­klon (na­rov­ná­ní) tak ne­bu­dou splně­ny. Ta­ko­vé jed­ná­ní by již za vy­dí­rá­ní ne­po­chybně být po­va­žo­vá­no ne­moh­lo, ač­ko­li ce­lý me­cha­nis­mus by byl de fac­to to­tož­ný s jed­ná­ním do­vo­la­te­le, pro kte­ré byl v da­ném případě od­sou­zen.

S oh­le­dem na vý­še uve­de­né důvo­dy ob­vině­ný v zá­věru své­ho do­vo­lá­ní al­ter­na­tivně navrhl, aby Nej­vyš­ší soud buď pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. mu věc vrá­til k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí, ne­bo aby vzhle­dem k pravděpo­dobně již neměnné důkaz­ní si­tua­ci po zru­še­ní obou roz­hod­nu­tí sám pod­le § 265m od­st. 1 tr. ř. roz­hodl tak, že se do­vo­la­tel zproš­ťu­je ob­ža­lo­by z důvo­du uve­de­né­ho v § 226 písm. b) tr. ř.

Opis do­vo­lá­ní ob­viněné­ho byl sou­dem pr­vní­ho stupně za pod­mí­nek § 265h od­st. 2 tr. ř. za­slán k vy­jádření Nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství Čes­ké re­pub­li­ky, kte­ré jej obdr­že­lo dne 27. 1. 2009. K dneš­ní­mu dni však do­vo­la­cí soud neobdr­žel vy­jádření nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně k po­da­né­mu do­vo­lá­ní ani přípis tý­ka­jí­cí se je­jí­ho prá­va vy­plý­va­jí­cí­ho z us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř. Na tom­to místě je třeba připo­me­nout, že vy­jádření nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho či nao­pak vy­jádření ob­viněné­ho k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně ne­ní pod­mín­kou pro pro­jed­ná­ní po­da­né­ho do­vo­lá­ní a zá­kon v tom­to směru nes­ta­no­ví žá­dnou lhůtu, je­jí­hož mar­né­ho up­ly­nu­tí by do­vo­la­cí soud byl po­vi­nen vy­čkat.

Ob­vině­ný R. K. je pod­le § 265d od­st. 1 písm. b) tr. ř. oso­bou op­rávněnou k po­dá­ní do­vo­lá­ní pro nes­práv­nost vý­ro­ku roz­hod­nu­tí sou­du, kte­rý se ho bez­prostředně do­tý­ká. Do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no v zá­kon­né dvouměsíč­ní do­vo­la­cí lhůtě (§ 265e od­st. 1 tr. ř.), prostřed­nic­tvím ob­háj­ce (§ 265d od­st. 2 vě­ta pr­vní tr. ř.) a sou­časně spl­ňu­je for­mál­ní a ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti před­pok­lá­da­né v us­ta­no­ve­ní § 265f od­st. 1 tr. ř.

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Nej­vyš­ší soud“) ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) dá­le zkou­mal, zda v předmětné věci jsou splně­ny pod­mín­ky přípus­tnos­ti do­vo­lá­ní pod­le § 265a tr. ř. Shle­dal, že do­vo­lá­ní je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. h) tr. ř., ne­boť na­pa­dá roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně, kte­rým by­lo pra­vo­mocně roz­hod­nu­to ve věci sa­mé, a směřuje pro­ti roz­hod­nu­tí, jímž byl za­mít­nut řád­ný op­rav­ný prostředek (od­vo­lá­ní) pro­ti roz­sud­ku uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) tr. ř., kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným a byl mu ulo­žen trest.

Poněvadž do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., by­lo dá­le za­potřebí po­sou­dit otáz­ku, zda kon­krét­ní důvo­dy, o kte­ré ob­vině­ný do­vo­lá­ní opí­rá, lze podřadit pod do­vo­la­cí důvod pod­le us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., na kte­rý je v do­vo­lá­ní od­ka­zo­vá­no. To­to zjištění je zá­klad­ní pod­mín­kou do­vo­la­cí­ho přez­ku­mu (§ 265i od­st. 3 tr. ř.).

Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je dán v přípa­dech, kdy roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Uve­de­nou for­mu­la­cí zá­kon vy­jadřuje, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě práv­ních vad roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, po­kud ty­to va­dy spo­čí­va­jí v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ných sku­teč­nos­tí pod­le no­rem hmot­né­ho prá­va, ni­ko­liv z hle­dis­ka pro­ces­ních před­pisů. S pou­ka­zem na uve­de­ný do­vo­la­cí důvod ne­ní te­dy mož­né se do­má­hat přez­kou­má­ní skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no. Zjiště­ný skut­ko­vý stav věci je při roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní hod­no­cen pou­ze z to­ho hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. To zna­me­ná, že do­vo­la­cí soud mu­sí vy­chá­zet ze skut­ko­vé­ho sta­vu tak, jak byl zjištěn v průběhu tres­tní­ho říze­ní a jak je vy­jádřen předev­ším ve vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, a je po­vi­nen zjis­tit, zda je práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku v sou­la­du s vy­jádřením způso­bu jed­ná­ní v přís­luš­né skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu s oh­le­dem na zjiště­ný skut­ko­vý stav. Vý­cho­dis­kem pro exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. pro­to bu­de předev­ším sou­dem zjiště­ný skut­ko­vý stav věci for­mu­lo­va­ný v po­pi­su skut­ku v přís­luš­ném vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, popř. i dal­ší okol­nos­ti re­le­van­tní z hle­dis­ka no­rem hmot­né­ho prá­va (předev­ším tres­tní­ho, ale i ji­ných práv­ních od­větví).

Ur­či­tý průlom do vý­še uve­de­ných zá­sad připus­til Ústav­ní soud v někte­rých svých roz­hod­nu­tích (např. v ná­le­zech ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 ne­bo sp. zn. III. ÚS 84/94), v nichž se pou­ka­zu­je na to, že Ústav­ní soud již opa­ko­vaně ju­di­ko­val, že roz­hod­nu­tí obec­né­ho sou­du by by­lo nut­né po­va­žo­vat za vy­da­né v roz­po­ru s ús­tavně za­ru­če­ným prá­vem na spra­ved­li­vý pro­ces v přípa­dech, jes­tli­že by práv­ní zá­věry obec­né­ho sou­du by­ly v extrém­ním ne­sou­la­du s učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi (včetně úpl­né ab­sen­ce přís­luš­ných skut­ko­vých zjištění). Ta­ko­vý roz­por je dán zej­mé­na teh­dy, jes­tli­že zjištění soudů ne­ma­jí žá­dnou vaz­bu na ob­sah pro­ve­de­ných důkazů při žá­dném v úva­hu přichá­ze­jí­cím lo­gic­kém způso­bu je­jich hod­no­ce­ní. Ji­ný­mi slo­vy, že skut­ko­vá zjištění soudů jsou zřej­mým opa­kem to­ho, co by­lo sku­teč­ným ob­sa­hem do­ka­zo­vá­ní.

Vý­še uve­de­né zá­sa­dy do­vo­lá­ní ob­viněné­ho res­pek­tu­je a z hle­dis­ka do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je lze po­va­žo­vat za právně re­le­van­tní. Pro­to­že Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal žá­dný z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní, přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­ro­ku roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, a to v roz­sa­hu a z důvodů, jež by­ly v do­vo­lá­ní uve­de­ny, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům:

Tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. se do­pus­tí pa­cha­tel, kte­rý ji­né­ho ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo pohrůžkou ji­né těžké új­my nu­tí, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl. Se zřete­lem k po­va­ze pro­jed­ná­va­né­ho přípa­du je za­potřebí nejpr­ve v obec­né ro­vině pou­ká­zat na to, že pod poj­mem pohrůžky ji­né těžké új­my se ro­zu­mí neop­rávněné jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré může ob­jek­tivně vést k zá­važ­né újmě zej­mé­na na cti a dob­ré pověs­ti v ro­din­ném či pra­cov­ním ži­votě poš­ko­ze­né­ho a je přitom způso­bi­lé vzbu­dit v poš­ko­ze­ném oba­vy z us­ku­tečnění ta­ko­vé új­my, a to i s přih­léd­nu­tím k je­jí zá­važ­nos­ti a osob­ním poměrům poš­ko­ze­né­ho. Pro naplnění uve­de­né­ho zá­kon­né­ho zna­ku se však ne­vy­ža­du­je, aby pohrůžka ji­né těžké új­my u poš­ko­ze­né­ho sku­tečně vy­vo­la­la oba­vy ze způso­be­ní ta­ko­vé új­my (viz roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, Sva­zek 33/2007, pod T 967). Pod­le plat­né (star­ší) ju­di­ka­tu­ry ji­nou těžkou új­mou přitom může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní či je­ho roz­šíření v důsled­ku ozná­me­ní pa­cha­te­le, jes­tli­že tak pa­cha­tel či­ní v úmys­lu, aby poš­ko­ze­né­ho do­nu­til, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl.

V tzv. práv­ní větě roz­hod­nu­tí uve­de­né­ho pod č. 27/1982 SbRt. se vý­slovně uvá­dí, že „ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu znaků tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu, jímž pa­cha­tel poš­ko­ze­né­mu hro­zí a nu­tí ho tak něco ko­nat, opo­mi­nout ne­bo trpět. Je přitom ne­roz­hod­né, zda se poš­ko­ze­ný tres­tné čin­nos­ti, je­jímž ozná­me­ním se hro­zí, do­pus­til či ni­ko­liv“. V od­ůvodnění roz­hod­nu­tí se pak připo­mí­ná, že mu­sí jít o jed­ná­ní neop­rávněné.

Otáz­kou neop­rávněnos­ti jed­ná­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní se pak pod­robněji za­bý­vá ju­di­kát pub­li­ko­va­ný v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, Sva­zek 24/2003, pod T 571, v němž je vy­slo­ven práv­ní ná­zor, že neop­rávněnost (proti­práv­nost) jed­ná­ní pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. může spo­čí­vat buď v tom, že poš­ko­ze­né­ho nu­tí k něče­mu, co vůbec ne­ní op­rávněn po něm po­ža­do­vat a co poš­ko­ze­ný ani ne­ní po­vi­nen či­nit, ane­bo si­ce je pa­cha­tel op­rávněn poš­ko­ze­né­ho nu­tit k ur­či­té­mu ko­ná­ní, opo­mi­nu­tí ne­bo trpění, ale či­ní tak prostřed­ky (např. ná­si­lím) neod­po­ví­da­jí­cí­mi úče­lu ne­bo cí­li, kte­rý má být do­sa­žen. Práv­ní zá­věr o proti­práv­nos­ti ur­či­té­ho jed­ná­ní (či­nu) přitom mu­sí mít pod­klad v od­po­ví­da­jí­cích skut­ko­vých okol­nos­tech ob­sa­že­ných v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku.

Vý­še uve­de­ná prob­le­ma­ti­ka je pak dá­le roz­ví­je­na v do­vo­la­te­lem zmi­ňo­va­ném us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, pub­li­ko­va­ném v Trestněpráv­ní re­vue č. 5/2007 (ju­di­ka­tu­ra), str. 143 až 149. Soud zde vy­chá­zel mj. z práv­ní­ho ná­zo­ru, že tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. se do­pouš­tí i pa­cha­tel, kte­rý má si­ce prá­vo na plnění, av­šak k pí­sem­né­mu uz­ná­ní dlu­hu (např. též po­dep­sá­ním směnky) na čás­tku, kte­rou mu ji­ný sku­tečně dlu­ží, pou­ži­je ná­si­lí, pohrůžky ná­si­lím ne­bo ji­né těžké új­my, k nimž ne­ní op­rávněn. Po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní je však prá­vem kaž­dé­ho ob­ča­na, zvláště pak poš­ko­ze­né­ho (§ 1 od­st. 2, § 43 a násl., § 158 od­st. 1, 2 tr. ř.). Jes­tli­že pro­to věřitel pou­ze upo­zor­ní dluž­ní­ka, že po­kud mu ne­zap­la­tí dluh, kte­rý vznikl tres­tným či­nem dluž­ní­ka, po­dá na něj tres­tní ozná­me­ní, ne­do­pouš­tí se tím tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. To­ho­to tres­tné­ho či­nu se však do­pouš­tí v případě, že dluž­ní­ko­vi vy­hro­žu­je ulo­že­ním vy­so­ké­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy způso­bem, k němuž ne­ní op­rávněn (např. že za­řídí ulo­že­ní ta­ko­vé­ho vy­so­ké­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy).

V po­su­zo­va­ném případě se sou­dy obou stupňů vý­še uve­de­ný­mi zá­sa­da­mi důsledně neřídi­ly. Předev­ším se ne­vy­pořáda­ly s otáz­kou, zda ob­vině­ný (do­vo­la­tel) byl po poš­ko­ze­ných M. D. a J. K. op­rávněn po­ža­do­vat něja­ké peněži­té plnění a žá­dat po nich uz­ná­ní dlu­hu ve vý­ši od­po­ví­da­jí­cí čás­tkám, na kte­ré by­ly vy­sta­ve­ny in­kri­mi­no­va­né směnky. Soud pr­vní­ho stupně si­ce ve svém roz­sud­ku vy­chá­zel z to­ho, že ob­vině­ný (do­vo­la­tel) jed­nal v sou­vis­los­ti se zjištěním man­ka ve skla­du a že poš­ko­ze­ní si ve skla­du tzv. „přik­rá­da­li“, av­šak tu­to sku­teč­nost ni­jak blí­že neob­jas­nil. Při ne­dos­tat­ku potřeb­ných důkazů by pak byl po­vi­nen pos­tu­po­vat pod­le pra­vid­la in du­bio pro reo a v po­chyb­nos­tech se přik­lo­nit k ver­zi ob­viněné­ho (do­vo­la­te­le). Za před­pok­la­du, že by ob­vině­ný (do­vo­la­tel) po M. D. a J. K. ja­ko škůdcích prá­vem po­ža­do­val náh­ra­du ško­dy (zde for­mou po­dep­sá­ní směnek na v roz­sud­ku uve­de­né čás­tky) s pou­ka­zem na to, že na ně ji­nak po­dá tres­tní ozná­me­ní, a naz­na­čil jim též mož­né důsled­ky tres­tní­ho stí­há­ní pro je­jich oso­by, o trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. by se z důvodů roz­ve­de­ných v před­chá­ze­jí­cích od­stav­cích jed­nat ne­moh­lo.

Nao­pak za před­pok­la­du, že by se ob­vině­ný (do­vo­la­tel) nes­po­ko­jil jen s upo­zorněním vý­še jme­no­va­ných na to, že pro případ ne­zap­la­ce­ní dlu­hu (ne­po­dep­sá­ní směnek) na ně po­dá tres­tní ozná­me­ní, a ja­ko prostřed­ku nát­la­ku na je­jich vů­li zá­ro­veň pou­žil pohrůžku zjevně nea­dek­vát­ním pos­ti­hem, k němuž by mělo tres­tní stí­há­ní vést, tj. napřík­lad vy­so­kým ne­pod­míněným tres­tem, kte­rý jim za­řídí, pak by se o trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. jed­na­lo.

Zá­věr o vině do­vo­la­te­le tres­tným či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. soud pr­vní­ho stupně pod­le tzv. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku roz­sud­ku za­lo­žil na tom, že ob­vině­ný (do­vo­la­tel) v sou­vis­los­ti se zjištěním man­ka ve skla­du spo­leč­nos­ti E. po­ža­do­val po poš­ko­ze­ných po­dep­sat směnky; kon­krétně po J. K. na čás­tku 150.000,- Kč a po M. D. na čás­tku 200.000,- Kč. Pro případ, že směnky ne­po­de­pí­ší, jim měl vy­hro­žo­vat, že „po­dá na ně tres­tní ozná­me­ní na Po­li­cii ČR, ne­chá je za­dr­žet a od­se­dí si to“. Z oba­vy, že tak ob­vině­ný (do­vo­la­tel) uči­ní, pak poš­ko­ze­ní mě­li směnky po­dep­sat.

Z vý­povědí obou svědků (viz od­ůvodnění roz­sud­ku str. 2, 3) vy­plý­vá, že si kaž­dé­ho zvlášť ob­vině­ný (do­vo­la­tel) za­vo­lal do kan­ce­láře, kde jim řekl o vý­sled­ku in­ven­tu­ry ve skladě a dá­le, že ví, že oba v tom­to ob­jek­tu kra­dou. Přes­to však s ni­mi hod­lá bez účas­ti po­li­cie věc vy­řešit vý­še uve­de­ný­mi směnka­mi. Poš­ko­ze­ný M. D. po­té pod­le své vý­povědi „ve zmat­ku“ směnku po­dep­sal. Poš­ko­ze­ný J. K. pod­le vý­povědi ci­to­va­né v roz­sud­ku směnku nejpr­ve od­mí­tal po­dep­sat, ale ob­vině­ný (do­vo­la­tel) mu řekl, že po­kud ji ne­po­de­pí­še, „tak má zná­mé na po­li­cii a dos­ta­ne ho“. Z ob­sa­hu těchto důkazů (ale ani žá­dných ji­ných důkazů, kte­rý­mi se soud v roz­sud­ku za­bý­val) ne­ní zřej­mé, na zá­kladě če­ho soud vlastně do­vo­dil, že ob­vině­ný (do­vo­la­tel) oběma poš­ko­ze­ným pro případ ne­po­dep­sá­ní směnek hro­zil ne­jen po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní, ale předev­ším tím, že „ne­chá je zdr­žet a od­se­dí si to“, tj. že jim vy­hro­žo­val ci­tel­nou új­mou v po­době ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy a nás­led­ných ne­pod­míněných trestů. Vý­rok o vině (skut­ko­vá vě­ta) je tak jed­noz­načně v extrém­ním roz­po­ru se sou­dem inter­pre­to­va­nou vý­povědí poš­ko­ze­né­ho M. D. Po­kud jde o cha­rak­ter kon­krét­ních pohrůžek, soud jen vel­mi volně a v nep­rospěch ob­viněné­ho (do­vo­la­te­le) inter­pre­tu­je i ob­sah svědec­ké vý­povědi poš­ko­ze­né­ho J. K., kte­ré­mu měl ob­vině­ný (do­vo­la­tel) ve sku­teč­nos­ti sdělit pou­ze to, že ne­po­de­pí­še-li svědek směnku, ob­rá­tí se na po­li­cii, a že jej „dos­ta­ne“.

Lze te­dy shr­nout, že jed­ná­ní do­vo­la­te­le směřují­cí pro­ti poš­ko­ze­né­mu M. D. v je­ho do­sa­vad­ní po­době for­mu­lo­va­né ve vý­ro­ku roz­sud­ku, ne­má předev­ším ja­kou­ko­liv vaz­bu na ob­sah pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Po­kud by do­vo­la­tel to­tiž jed­nal způso­bem, jak ve své vý­povědi uvá­dí sám poš­ko­ze­ný M. D. (viz zjištění sou­du), pak by se tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. zjevně ne­do­pus­til. Po­kud jde o sou­dem zjiště­ný ob­sah vý­povědi poš­ko­ze­né­ho J. K., pak do­vo­la­telův vý­rok o tom, že za­vo­lá po­li­cii, kde má zná­mé, a že „ho dos­ta­ne“, by za ur­či­tých okol­nos­tí mohl být po­va­žo­ván za pohrůžku ji­né těžké új­my ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 235 od­st. 1 tr., zej­mé­na po­kud by do­vo­la­tel jed­nal s cí­lem zís­kat plnění, na kte­ré neměl žá­dné prá­vo. V případě, že by však do­vo­la­telův práv­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy exis­to­val, zvláště by­la-li mu způso­be­na tres­tnou čin­nos­tí, a se svědkem J. K. ja­ko jed­ním z důvodně před­pok­lá­da­ných pa­cha­telů hod­lal do­sáh­nout ur­či­té­ho na­rov­ná­ní (resp. uz­ná­ní dlu­hu), lze do­vo­la­telův vý­rok chá­pat i tak, že J. K. al­ter­na­tivně naz­na­čil, že ne­do­hod­nou-li se, bu­de věc řeše­na prostřed­ky tres­tní­ho prá­va.

Za těchto okol­nos­tí by­lo sot­va mož­no vy­sta­čit s me­cha­nic­kým od­ka­zem na ju­di­kát č. 27/19982 SbRt., jak to v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí uči­nil od­vo­la­cí soud, neh­ledě na to, že se jed­ná o ka­suis­tic­ky od­liš­ný případ, kdy pa­cha­tel poš­ko­ze­né neop­rávněně hro­zil vy­vo­lá­ním tres­tní­ho pos­ti­hu za čin, kte­rý se jej ne­tý­kal a kte­rým ta­ké sám ni­jak poš­ko­zen neb­yl.

Ze všech sho­ra roz­ve­de­ných důvodů lze pro­to do­vo­la­te­li plně přisvědčit, že na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně jsou za­lo­že­ny na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku a v tom­to smys­lu tr­pí va­da­mi, kte­ré zá­kon před­pok­lá­dá v up­latněném do­vo­la­cím důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Zá­ro­veň jde o va­dy na­to­lik vý­znam­né, že na práv­ní mo­ci a sta­bi­litě roz­hod­nu­tí obou soudů nel­ze spra­ved­livě tr­vat.

Nej­vyš­ší soud pro­to z podnětu důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho R. K. pos­tu­po­val pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. tak, že na­pa­de­né us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 51 T 132/2007, zru­šil, ne­boť vzhle­dem ke zjištěným va­dám tý­ka­jí­cím se do­vo­la­te­lo­vy vi­ny ne­mo­hou ta­to roz­hod­nu­tí ob­stát v žá­dném z učiněných vý­roků. Nej­vyš­ší soud dá­le pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tr. ř. zru­šil též všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 10 pak přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. Za pod­mí­nek § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř. Nej­vyš­ší soud to­to své roz­hod­nu­tí uči­nil v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť v da­ném případě je sou­časně zřej­mé, že va­dy nel­ze od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní.

Věc se tak vra­cí do sta­dia říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně. V tom­to no­vém říze­ní se soud bu­de mu­set v in­ten­cích zá­vaz­né­ho práv­ní­ho ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du (§ 265s od­st. 1 tr. ř.) vy­slo­ve­né­ho ve vzta­hu k řeše­ným hmotně práv­ním otáz­kám věcí zno­vu za­bý­vat. Je­ho úko­lem bu­de rovněž zjis­tit, do ja­ké mí­ry a zda vůbec lze po­va­žo­vat jed­ná­ní ob­viněné­ho R. K. za neop­rávněné. Ji­ný­mi slo­vy, zda byl jed­ná­ním J. K. a M. D. do­vo­la­tel či ji­ný sub­jekt (fir­ma) poš­ko­zen a v klad­ném případě, zda vý­še čás­tek uve­de­ná na in­kri­mi­no­va­ných směnkách moh­la reálně od­po­ví­dat vý­ši ji­nak prá­vem po­ža­do­va­né­ho plnění, resp. vý­ši způso­be­né ma­jet­ko­vé ško­dy, když ko­nečně i soud ve svém roz­sud­ku připus­til, že ško­da zřejmě vznik­la tres­tnou čin­nos­tí. S přih­léd­nu­tím k té­to sku­teč­nos­ti bu­de soud mu­set zno­vu hod­no­tit vý­znam do­vo­la­te­lem pro­ná­še­ných „pohrůžek“ po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní, včetně s ním spo­je­ných (resp. do­vo­la­te­lem prok­la­mo­va­ných) důsledků. Bu­de se mu­set rovněž vy­pořádat s Nej­vyš­ším sou­dem zjištěným roz­po­rem me­zi sku­teč­ným ob­sa­hem do­ka­zo­vá­ní (svědec­ký­mi vý­pověďmi) a skut­ko­vou větou vý­ro­ku roz­sud­ku, kte­rá ve své do­sa­vad­ní po­době by­la v pod­statě beze změn přev­za­ta z ob­ža­lo­by. Po­kud by soud zjis­til, že smys­lem jed­ná­ní ob­viněné­ho by­lo jen upo­zor­nit dluž­ní­ky, že pro případ neuh­ra­ze­ní je­jich dlu­hu, tj. ne­doj­de-li k plnění, na kte­ré měl práv­ní ná­rok, bu­de věc řešit prostřed­ky tres­tní­ho prá­va a ob­rá­tí se na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky s po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní, bu­de soud mu­set zvlášť peč­livě zvá­žit, zda i případ­né dal­ší vý­ro­ky ob­viněné­ho mě­ly do té mí­ry nea­dek­vát­ní po­va­hu a by­ly na­to­lik in­ten­ziv­ní a nepřiměřené, aby je by­lo mož­no po­va­žo­vat za pohrůžku ji­né těžké új­my pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. Zá­ro­veň bu­de mu­set zkou­mat i ma­te­riál­ní pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu (§ 3 od­st. 2 tr. zák.). Své skut­ko­vé a práv­ní zá­věry pak ve svém no­vém roz­hod­nu­tí ná­le­žitě vy­lo­ží a od­ůvod­ní.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. května 2009

Před­se­da se­ná­tu:

JUDr. Eduard Tes­chler

 

Diskusia