Judikatúra vo veciach náhrady škody v trestnom konaní

R II/1962 (s. 28 až 31) Z us­ta­no­ve­ní § 228 od­st. 1 TrŘ vy­plý­vá, že ško­dou, oh­ledně níž může poš­ko­ze­ný vůči ob­viněné­mu up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du, nut­no ro­zumět ma­jet­ko­vou ško­du.

 

Ma­jet­ko­vou ško­dou je jen ško­da, kte­rou lze vy­jádřit v penězích. Ne­ní to ov­šem vždy jen ško­da vznik­lá tím, že byl tres­tným či­nem zten­čen ma­je­tek poš­ko­ze­né­ho, ale i ji­ná ma­te­riál­ní ško­da, po­kud je­jí náh­ra­du přís­luš­né před­pi­sy o od­škod­ňo­vá­ní přiz­ná­va­jí (např. új­ma vznik­lá poš­ko­ze­ním věci ne­bo tím, co poš­ko­ze­né­mu uš­lo apod., nák­la­dy lé­če­ní, dáv­ky ne­mo­cen­ské­ho po­jištění a dáv­ky důcho­do­vé­ho za­bez­pe­če­ní), kte­rou lze od­či­nit ne­bo zmír­nit buď uve­de­ním v původ­ní stav, ne­bo peněži­tou náh­ra­dou. Za ma­jet­ko­vou ško­du nut­no po­va­žo­vat i od­škodnění přís­lu­še­jí­cí pod­le zá­ko­na ja­ko proti­hod­no­ta za utrpěnou ško­du ur­či­té­ho dru­hu [např. bo­les­tné ne­bo i náh­ra­da za ztí­že­ní spo­le­čen­ské­ho up­latnění (při zo­hyždění) pod­le § 444 a násl. ObčZ].

 

Z us­ta­no­ve­ní § 229 od­st. 1 TrŘ, pod­le něhož za pod­mí­nek tam uve­de­ných od­ká­že soud poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem, vy­plý­vá, že ško­dou tres­tným či­nem způso­be­nou, kte­rou lze up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní, je kaž­dá ma­jet­ko­vá ško­da (v naz­na­če­ném smys­lu) bez oh­le­du na to, zda je o ní ji­nak (tj. mi­mo tres­tní říze­ní) op­rávněn roz­ho­do­vat soud, či ji­ný or­gán.[1]

 

O ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem jde ve smys­lu § 43 od­st. 3 TrŘ vždy teh­dy, je-li je­jí vznik v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem, pro kte­rý je pa­cha­tel stí­hán; ne­patří sem te­dy ško­da způso­be­ná tres­tným či­nem, pro kte­rý pa­cha­tel stí­hán ne­ní, byť i sou­vi­sel se skut­kem, kte­rý je předmětem stí­há­ní. Roz­hod­ný přitom je ov­šem sku­tek uve­de­ný v ža­lob­ním návr­hu; na je­ho práv­ním po­sou­ze­ní v ob­ža­lobě ne­zá­le­ží.

 

V kaž­dém případě však lze v tres­tním říze­ní up­lat­ňo­vat pou­ze ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem. O ta­ko­vou ško­du jde vždy teh­dy, je-li je­jí vznik v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem, pro kte­rý je pa­cha­tel stí­hán, ni­ko­liv te­dy i ško­da způso­be­ná ji­ným či­nem, pro kte­rý pa­cha­tel stí­hán ne­ní, byť by i sou­vi­sel se skut­kem, kte­rý je předmětem stí­há­ní. Roz­hod­ný přitom je ov­šem sku­tek uve­de­ný v ža­lob­ním návr­hu; na je­ho práv­ním po­sou­ze­ní v ob­ža­lobě ne­zá­le­ží. Ne­zá­le­ží pro­to ani na tom, zda kaž­dá slož­ka skut­ku, pro kte­rý je pa­cha­tel stí­hán před sou­dem, se pro­je­ví v práv­ní kva­li­fi­ka­ci v ob­ža­lobě uve­de­né, např. zda by­ly v kva­li­fi­ka­ci vy­jádře­ny všech­ny sbí­ha­jí­cí se tres­tné či­ny, kte­ré za­ža­lo­va­ný sku­tek za­klá­dá, či zda byl vy­jádřen trest­ný čin kon­zu­mo­va­ný tres­tným či­nem uve­de­ným v práv­ní kva­li­fi­ka­ci za­ža­lo­va­né­ho skut­ku. Tak např. půjde o ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem, kte­rá spo­čí­vá v poš­ko­ze­ní od­ěvu, skut­kem za­klá­da­jí­cím trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví.

 

Jes­tli­že za­ža­lo­va­ný sku­tek za­klá­dá trest­ný čin a v jed­no­čin­ném souběhu zá­ro­veň též přes­tu­pek fak­tic­ky kon­zu­mo­va­ný tres­tným či­nem, je třeba za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem po­va­žo­vat i ško­du, kte­rá by­la způso­be­na onou slož­kou skut­ku uve­de­né­ho v ža­lob­ním návr­hu, kte­rá napl­ňu­je zna­ky přes­tup­ku.

 

O ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem krá­de­že pod­le § 247 TrZ půjde např. teh­dy, jes­tli­že ob­vině­ný roz­bil ok­no pro­to, aby mohl vnik­nout do by­tu poš­ko­ze­né­ho a zmoc­nit se tam od­ci­ze­né věci, i když ne­bu­de sou­časně stí­hán pro trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zí věci pod­le § 257 TrZ. Půjde též o ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 223 TrZ spá­cha­ným neo­patr­nou jíz­dou, jes­tli­že přitom by­lo poš­ko­ze­no ci­zí auto, přes­to­že poš­ko­ze­ní ci­zí věci z ned­ba­los­ti ne­zak­lá­dá trest­ný čin. Ve všech těchto přípa­dech jde to­tiž o ško­du za­viněnou a způso­be­nou jed­ná­ním ob­viněné­ho, kte­ré má zna­ky tres­tné­ho či­nu. Nap­ro­ti to­mu ne­ní ško­dou způso­be­nou tres­tným či­nem krá­de­že (§ 247 TrZ) ško­da, kte­rou utrpěl ten, kdo v dob­ré víře kou­pil věc, kte­rou ob­vině­ný od­ci­zil a kte­rá by­la bez náh­ra­dy vrá­ce­na ma­ji­te­li, je­muž by­la od­ci­ze­na. Poš­ko­ze­ným je zde ma­ji­tel věci. Ten, kdo věc kou­pil, by byl poš­ko­ze­ným, kdy­by byl ob­vině­ný stí­hán též pro pod­vod (§ 250 TrZ) spá­cha­ný pro­de­jem věci, kte­rou pro­dá­val za vlas­tní. Ta­ko­vý ná­rok může ta­to oso­ba ov­šem up­lat­nit v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 

Za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem nel­ze po­va­žo­vat, co poš­ko­ze­né­mu uj­de hra­ze­ním nák­ladů nut­ných k up­lat­ňo­vá­ní ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, včetně nák­ladů vznik­lých přib­rá­ním zmocněnce. O po­vin­nos­ti od­sou­ze­né­ho k náh­radě těchto nák­ladů a o je­jich vý­ši roz­hod­ne po práv­ní mo­ci roz­sud­ku před­se­da se­ná­tu sou­du pr­vní­ho stupně us­ne­se­ním, pro­ti němuž je přípus­tná stíž­nost (§ 155 TrŘ).

 

Nap­ro­ti to­mu vlas­tní přís­lu­šen­ství ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy, ja­ko jsou úro­ky z prod­le­ní, patří ke škodě způso­be­né tres­tným či­nem.

 

Pod­mín­kou, aby mohl soud v tres­tním říze­ní roz­ho­do­vat o náh­radě ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, je up­latnění ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho. Nik­dy pro­to soud o náh­radě ško­dy ne­roz­ho­du­je z mo­ci úřed­ní. Op­rávněným up­lat­nit ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, způso­be­né tres­tným či­nem, je předev­ším poš­ko­ze­ný sám (je­ho zmocněnec).

 

            R II/1962 (s. 31 a 32) Jes­tli­že poš­ko­ze­ný po­dal v tres­tním říze­ní návrh na náh­ra­du ško­dy si­ce dříve, než o je­ho ná­ro­ku by­lo roz­hod­nu­to v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ne­bo v říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem, av­šak o je­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy bu­de v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ne­bo v říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem přes­to roz­hod­nu­to (byť i nep­ra­vo­mocně) dříve, než tak uči­nil soud v říze­ní tres­tním, a poš­ko­ze­ný neu­pus­tí od své­ho návr­hu, aby mu by­la přiz­ná­na v tres­tním říze­ní náh­ra­da ško­dy, soud us­ne­se­ním vy­slo­ví, že poš­ko­ze­ný svůj ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní dá­le up­lat­ňo­vat nemůže (ana­lo­gie pos­tu­pu pod­le § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ).

 

            Us­ne­se­ní, že poš­ko­ze­ný nemůže up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy ne­bo že jej nemůže dá­le up­lat­ňo­vat pro­to, že o něm již by­lo roz­hod­nu­to v ob­čan­skop­ráv­ním ne­bo ji­ném říze­ní, nemění ov­šem nic na pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

            Up­lat­nil-li poš­ko­ze­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy po lhůtě naz­na­če­né v us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 3 TrŘ (§ 206 od­st. 2 TrŘ), vy­slo­ví soud pod­le ana­lo­gie § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ, že poš­ko­ze­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní již up­lat­ňo­vat nemůže. To­to us­ne­se­ní nemění nic na pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

R II/1962 (s. 32 a 33) Z návr­hu na náh­ra­du ško­dy mu­sí být patr­ný důvod a vý­še up­lat­ňo­va­né­ho ná­ro­ku (§ 43 od­st. 3 pos­led­ní vě­ta TrŘ). K ozna­če­ní důvodů bu­de zpra­vid­la sta­čit tvr­ze­ní, že skut­kem, pro kte­rý je pa­cha­tel stí­hán, by­la poš­ko­ze­né­mu způso­be­na ško­da. Po­ža­da­vek, aby by­la uve­de­na vý­še ško­dy, nez­na­me­ná, že mu­sí být uve­de­na přesně ce­lá ško­da, zej­mé­na jes­tli­že poš­ko­ze­ný ve lhůtě, kdy mu­sí ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­lat­nit, přes­nou vý­ši ško­dy ještě nez­ná. Mu­sí však být uve­de­na ales­poň mi­ni­mál­ní čás­tkou, kte­rou po­ža­du­je. Up­lat­nil-li poš­ko­ze­ný včas ná­rok na náh­ra­du ško­dy (uve­de­ním důvo­du a mi­ni­mál­ní vý­še), neb­rá­ní ov­šem nic to­mu, aby ji později upřes­nil. U sou­du pr­vní­ho stupně je třeba z po­va­hy tres­tní­ho stí­há­ní připus­tit, že poš­ko­ze­ný může ná­rok upřes­nit až do do­by, než se soud od­ebe­re k zá­věreč­né po­radě (§ 217 TrŘ). To­též pla­tí i pro říze­ní od­vo­la­cí.

 

            R II/1962 (s. 38) Roz­hod­ne-li soud, že oso­bu up­lat­ňu­jí­cí prá­va poš­ko­ze­né­ho nepřipouš­tí, neb­rá­ní ta­ko­vé roz­hod­nu­tí up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy, způso­be­né tres­tným či­nem, před přís­luš­ným or­gá­nem. V tres­tní věci před sou­dem však již svůj ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­lat­ňo­vat nemůže (a si­ce ani od­vo­lá­ním).

 

            Us­ne­se­ní, jímž roz­hod­ne soud pod­le § 206 od­st. 3 TrŘ, že oso­bu, kte­ré prá­va poš­ko­ze­né­ho zřejmě nepřís­lu­ší, ja­ko poš­ko­ze­né­ho k hlav­ní­mu lí­če­ní nepřipouš­tí, nut­no roz­li­šo­vat od us­ne­se­ní, jímž soud pod­le § 206 od­st. 4 TrŘ se zřete­lem k § 44 od­st. 3 TrŘ vy­slo­ví, že poš­ko­ze­ný, je­muž by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no, nemůže v tres­tním říze­ní up­lat­nit ne­bo dá­le up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy. Ta­ko­vé us­ne­se­ní neb­rá­ní, aby poš­ko­ze­ný, je­muž by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no, vy­ko­ná­val prá­va přís­lu­še­jí­cí mu pod­le § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

R II/1962 (s. 40) Potřeba­mi tres­tní­ho stí­há­ní nut­no ro­zumět skut­ko­vý stav, nut­ný k spra­ved­li­vé­mu roz­hod­nu­tí o vině a tres­tu. I když je ten­to skut­ko­vý stav dos­ta­teč­ný, dopl­ní soud přes­to do­ka­zo­vá­ní potřeb­né jen pro roz­hod­nu­tí o po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu ško­du tres­tným či­nem způso­be­nou, může-li tak uči­nit napřík­lad ještě v hlav­ním lí­če­ní již naříze­ném ne­bo při je­ho od­ro­če­ní na krát­kou do­bu a lze-li vy­ko­nat důka­zy bez značnějších ob­tí­ží (např. do­ta­zem apod.). Za pod­stat­né průta­hy tres­tní­ho stí­há­ní je třeba po­va­žo­vat ta­ko­vé průta­hy, kte­ré by na­ru­šo­va­ly vý­chov­ný účel tres­tní­ho stí­há­ní, je­hož splnění vy­ža­du­je též, aby by­lo o tres­tném či­nu roz­hod­nu­to co nejdříve po­té, kdy byl spá­chán. Zvláště nel­ze pro­vádět dal­ší do­ka­zo­vá­ní přesa­hu­jí­cí potřeby tres­tní­ho stí­há­ní, jde-li o případ va­zeb­ní.

 

R II/1962 (s. 40 až 42) Při roz­ho­do­vá­ní o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy je soud po­tud vá­zán návr­hem poš­ko­ze­né­ho, že nemůže přiz­nat poš­ko­ze­né­mu ví­ce, než ko­lik by­lo po­ža­do­vá­no.

 

Před­pok­la­dem roz­hod­nu­tí sou­du o ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy pod­le § 228 od­st. 1 ne­bo § 229 TrŘ (a to jak přiz­ná­ním ná­ro­ku, tak od­ká­zá­ním poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ne­bo na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem) je, že byl up­latněn ná­rok na náh­ra­du ma­jet­ko­vé ško­dy, oh­ledně níž lze up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy (§ 43 od­st. 3, § 228 od­st. 1 TrŘ). Up­lat­ňo­val-li pro­to poš­ko­ze­ný ná­rok na náh­ra­du ji­né ško­dy než ma­jet­ko­vé (např. aby mu poš­ko­ze­ný dal za­dos­tiu­činění, pro­to­že mu by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no na cti, pověs­ti apod.), tak­že nej­sou dá­ny ani pod­mín­ky pro to, aby byl poš­ko­ze­ný od­ká­zán na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ne­bo na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem, ne­roz­hod­ne soud ve vý­ro­ku roz­sud­ku o up­lat­ňo­va­ném ná­ro­ku vůbec. Má-li poš­ko­ze­ný za to, že soud ne­pos­tu­po­val v tom­to směru správně, může na­pa­dat roz­su­dek od­vo­lá­ním pro­to, že vý­rok o náh­radě ško­dy učiněn neb­yl (§ 246 od­st. 2 TrŘ).

 

Při roz­ho­do­vá­ní o po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu ško­du, způso­be­nou tres­tným či­nem, mu­sí soud pou­žít všech přís­luš­ných hmotněpráv­ních před­pisů, ať ob­čan­ské­ho prá­va či ji­ných před­pisů (da­ňo­vých, de­vi­zo­vých apod.). Sou­dy si mu­sí být vědo­my, že práv­ní zá­věry na zá­kladě vý­kla­du přís­luš­ných zá­kon­ných před­pisů jsou po­vin­ny si vždy či­nit sa­my.

 

Ve slo­ži­tých přípa­dech bu­de čas­to třeba k po­sou­ze­ní důvod­nos­ti a vý­še ná­ro­ku na náh­rad ško­dy skut­ko­vé zjištění, kte­ré bu­de nezříd­ka přesa­ho­vat potřeby vlas­tní­ho tres­tní­ho stí­há­ní a kte­ré by je pod­statně pro­táh­lo. V ta­ko­vých přípa­dech soud od­ká­že poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem.

 

Soud nemůže v tres­tním říze­ní za­mít­nout ná­rok poš­ko­ze­né­ho ani je­ho část, a to ani když dospěl k zá­věru, že ta­ké poš­ko­ze­ný ško­du spolu­za­vi­nil (§ 441 ObčZ, § 179 od­st. 4 ZPr), ne­bo že je třeba v da­ném případě, vy­ža­du­jí­cím zvláš­tní­ho zřete­le, náh­ra­du ško­dy přiměřeně sní­žit (§ 450 ObčZ, § 183 ZPr). Soud však k těmto us­ta­no­ve­ním přih­léd­ne a za­vá­že ob­viněné­ho jen k čás­ti up­lat­ňo­va­né­ho ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho. Po­kud z ja­ké­ho­ko­liv důvo­du nepřiz­ná poš­ko­ze­né­mu up­lat­ňo­va­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rý lze up­lat­nit v tres­tním říze­ní, od­ká­že jej na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem (§ 229 od­st. 2 TrŘ).

 

Na­bu­de-li vý­rok roz­sud­ku o po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu způso­be­nou ško­du pr­vní mo­ci, je ta­ko­vé roz­hod­nu­tí bez dal­ší­ho vy­ko­na­tel­né, i po­kud jde o vý­rok o po­vin­nos­ti k náh­radě ško­dy. Zá­kon pro­to v us­ta­no­ve­ní § 228 od­st. 2 TrŘ sta­no­ví přesně ná­le­ži­tos­ti vý­ro­ku o po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho k náh­radě ško­dy, aby mělo roz­hod­nu­tí ná­le­ži­tos­ti exekuč­ní­ho ti­tu­lu. Lhůtu plnění soud pod­le zá­ko­na neu­ve­de; po­vo­lí-li soud v od­ůvodněných přípa­dech splnění zá­vaz­ku ve splát­kách, uve­de ve vý­ro­ku roz­sud­ku vý­ši splá­tek a je­jich pod­mín­ky.

 

Od­ká­že-li soud roz­sud­kem v tres­tním říze­ní poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem jen se zbyt­kem ná­ro­ku, roz­ho­du­je ten­to or­gán pou­ze o zbyt­ku ná­ro­ku poš­ko­ze­né­mu nepřiz­na­ném a nemůže se svým roz­hod­nu­tím do­tý­kat již ná­ro­ku pra­vo­mocně přiz­na­né­ho roz­sud­kem sou­du v tres­tním říze­ní.

 

R 3/1962 Pro­ces­ní pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho v ad­hez­ním říze­ní nel­ze přiz­nat osobě, kte­rá v důsled­ku tres­tné čin­nos­ti by­la poš­ko­ze­na, po­kud vznik­lá ško­da přímo s pro­jed­ná­va­ným tres­tným či­nem ob­ža­lo­va­né­ho ne­sou­vi­sí. V ta­ko­vém případě nel­ze ani ta­ko­vou oso­bu od­ká­zat s je­jí­mi ná­ro­ky na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popřípadě na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem.

 

R 15/1962 Náh­ra­du za neop­rávně­ný od­běr elektři­ny od­běra­te­li nel­ze sta­no­vit pod­le vol­né­ho uvá­že­ní, pro­to­že v tom­to případě vý­še ná­ro­ku je ur­če­na spe­ciál­ním práv­ním před­pi­sem, tj. vy­hláš­kou mi­nis­ter­stva.[2]

 

Jes­tli­že něja­ký práv­ní před­pis nařizu­je, jak sta­no­vit vý­ši náh­ra­dy způso­be­né ško­dy, nel­ze v roz­po­ru s tím sta­no­vit náh­ra­du pod­le vol­né úva­hy sou­du.

 

R 47/1962 Ško­dou tres­tným či­nem způso­be­nou, kte­rou lze up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní, je kaž­dá ma­jet­ko­vá ško­da bez oh­le­du na to, zda je o ní ji­nak op­rávněn roz­ho­do­vat soud či ji­ný stát­ní ne­bo i nes­tát­ní or­gán. Je pro­to ta­ko­vou ško­dou i ško­da vznik­lá pro­váděním lé­čeb­né pé­če.

 

R 48/1962 V případě, že poš­ko­ze­ný up­lat­ňu­je v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rou pro­ti škůdci, tj. ob­ža­lo­va­né­mu, up­lat­ňo­vat nemůže, má ho soud pou­čit a setr­vá-li na svém návr­hu na přiz­ná­ní náh­ra­dy ško­dy i přes pou­če­ní sou­du, mu­sí soud vy­slo­vit pod­le ana­lo­gie § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ us­ne­se­ním, že se nepřipouš­tí up­lat­ňo­vá­ní ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní. V roz­sud­ku pak o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­roz­ho­du­je, a to ani od­ká­zá­ním poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem.

 

R 32/1963 Ulo­žit ob­ža­lo­va­né­mu v ad­hez­ním říze­ní po­vin­nost nah­ra­dit ško­du může soud jen teh­dy, od­su­zu­je-li ho pro trest­ný čin, kte­rým tu­to ško­du způso­bil.

 

R 34/1963 Jes­tli­že v ad­hez­ním říze­ní byl poš­ko­ze­ným ná­le­žitě up­latněn ná­rok na náh­ra­du ško­dy, je soud po­vi­nen, jsou-li pro to dos­ta­teč­né pod­kla­dy, sou­časně s vý­ro­kem o vině roz­hod­nout o po­vin­nos­ti od­sou­ze­né­ho k náh­radě ško­dy, kte­rou poš­ko­ze­né­mu způso­bil, a neod­ka­zo­vat poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 

R 29/1965 Tres­tní soud při roz­ho­do­vá­ní o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu ško­du, způso­be­nou tres­tným či­nem, mu­sí pou­žít všech přís­luš­ných hmotněpráv­ních před­pisů ob­čan­ské­ho prá­va.

 

Při po­su­zo­vá­ní vý­še bo­les­tné­ho bu­de zpra­vid­la nut­né pro­vést důkaz po­sud­kem znal­ce-lé­kaře o sku­teč­né, sta­vu věci od­po­ví­da­jí­cí, vý­ši bo­les­tné­ho.

 

Při roz­ho­do­vá­ní o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu bo­les­tné je nut­no přih­lí­žet ke spolu­za­vinění poš­ko­ze­né­ho (§ 441 ObčZ).

 

R 15/1966-II. Ma­jet­ko­vou ško­dou ve smys­lu § 228 TrŘ může být jen sku­teč­ná ško­da, kte­rou ob­vině­ný tres­tným či­nem způso­bil, a ni­ko­li ško­da, kte­rou up­lat­ňu­je pod­nik pod­le vnit­ro­pod­ni­ko­vé praxe za pou­ži­tí san­kcí ad­mi­nis­tra­tiv­ní, pra­covněpráv­ní, ob­čan­skop­ráv­ní či ji­né po­va­hy.

 

R II/1967 (s. 17 a 18) Uk­lá­dá­ní po­vin­nos­ti, aby pod­míněně od­sou­ze­ný nah­ra­dil ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil ško­du, kte­rou způso­bil tres­tným či­nem, je v přípa­dech, kde jsou k to­mu vhod­né pod­mín­ky, stá­le ještě zce­la oje­dině­lé. Ta­ko­vou po­vin­nost má soud zpra­vid­la ulo­žit i teh­dy, když sou­časně roz­hod­ne sa­mos­tat­ným vý­ro­kem o po­vin­nos­ti pa­cha­te­le nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu ško­du pod­le § 228 TrŘ. Vý­rok o po­vin­nos­ti pod­le § 59 od­st. 2 TrZ má ji­nou fun­kci, než vý­rok pod­le § 228 TrŘ. Za­tím­co po­vin­nost nah­ra­dit ško­du pod­le § 228 TrŘ je vy­nu­ti­tel­ná soud­ním vý­ko­nem roz­hod­nu­tí, te­dy případně i pro­ti vů­li od­sou­ze­né­ho a je­jím hlav­ním cí­lem je od­škodnění poš­ko­ze­né­ho, sle­du­je vý­rok pod­le § 59 od­st. 2 TrZ vý­raz­ný vý­chov­ný cíl; od­sou­ze­né­mu je jím ve zku­šeb­ní době připo­mí­ná­no, že je pod­mín­kou je­ho osvědče­ní, aby pod­le svých mož­nos­tí ak­tivně usi­lo­val o náp­ra­vu škod­li­vé­ho ma­jet­ko­vé­ho nás­led­ku spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu. Tím se proh­lu­bu­je vý­chov­ný vliv pod­míněné­ho od­kla­du vý­ko­nu tres­tu, pro­to­že nesplnění té­to pod­mín­ky je důvo­dem k vy­slo­ve­ní, že se od­sou­ze­ný neosvědčil (§ 60 od­st. 1 TrZ).

 

Vzhle­dem k to­mu, že vý­rok o po­vin­nos­ti pod­míněně od­sou­ze­né­ho nah­ra­dit pod­le je­ho sil během zku­šeb­ní do­by způso­be­nou ško­du má soud zpra­vid­la vy­slo­vit, je třeba, aby v sou­vis­los­ti s roz­ho­do­vá­ním o pod­míněném od­kla­du vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy by­lo vždy zjiš­ťo­vá­no, zda exis­tu­jí pod­mín­ky pro vy­slo­ve­ní to­ho­to vý­ro­ku.

 

            R III/1967 (s. 26) Nel­ze vy­lou­čit, že poš­ko­ze­ný, je­muž vznik­la v důsled­ku tres­tné­ho či­nu mo­rál­ní či ji­ná ško­da, up­lat­ní v ad­hez­ním říze­ní ná­rok na za­dos­tiu­činění ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 13 vě­ta dru­há ObčZ o ochraně osob­nos­ti. To­mu­to poš­ko­ze­né­mu si­ce přís­lu­ší prá­va pod­le § 43 od­st. 1 TrŘ, bu­de ho však třeba pou­čit, že pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ lze v ad­hez­ním říze­ní roz­hod­nout pou­ze o ná­ro­ku na náh­ra­du ma­jet­ko­vé ško­dy. Setr­vá-li poš­ko­ze­ný přes­to na svém návr­hu, vy­slo­ví soud pod­le ana­lo­gie § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ us­ne­se­ním, že poš­ko­ze­ný v tres­tním říze­ní nemůže up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du mo­rál­ní ško­dy. Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní stíž­nost přípus­tná (§ 141 od­st. 2 TrŘ).

 

R III/1967 (s. 31) V přípa­dech, v nichž doš­lo ke vzni­ku ško­dy od­ci­ze­ním, poš­ko­ze­ním, zni­če­ním apod. věcí star­ších a opotřebo­va­ných, je třeba vždy přih­lí­žet ke stáří, opotřebo­vá­ní, pou­ží­vá­ní věci a pod. Vy­plý­vá to z us­ta­no­ve­ní § 443 ObčZ a § 180 ZPr, pod­le nichž se při ur­če­ní vý­še ško­dy na věcech vy­chá­zí z ce­ny v době poš­ko­ze­ní.

 

            R III/1967 (s. 43 a 44) Za poš­ko­ze­né­ho nel­ze po­va­žo­vat ani pra­cov­ní­ka, kte­rý poš­ko­ze­né or­ga­ni­za­ci, u níž je v pra­cov­ním poměru, uh­ra­dil ško­du způso­be­nou ji­nou oso­bou, za kte­rou pod­le pra­covněpráv­ních před­pisů neod­po­ví­dá. Do­pus­tí-li se např. ob­vině­ný tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 TrZ tím, že ja­ko host v res­tau­ra­ci si ob­jed­ná jíd­lo a pi­tí a po­tom ute­če bez za­pla­ce­ní út­ra­ty, je tím způso­be­na ško­da or­ga­ni­za­ci. Účtu­jí­cí číš­ník by za tak­to vznik­lou ško­du od­po­ví­dal jen pod­le § 172 ZPr za před­pok­la­du, že tu­to ško­du spolu­za­vi­nil tím, že např. ne­zab­rá­nil útěku hos­ta, ač­ko­liv s oh­le­dem na okol­nos­ti přípa­du tak mohl uči­nit. Jes­tli­že tak­to od­pověd­ný číš­ník ško­du pod­ni­ku nah­ra­dil, může se ja­ko poš­ko­ze­ný připo­jit s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy k tres­tní­mu říze­ní. Ne­bu­de-li však zjištěno, že číš­ník ško­du spolu­za­vi­nil, pak nemůže být po­va­žo­ván za poš­ko­ze­né­ho, ne­boť neměl po­vin­nost k je­jí náh­radě vůči or­ga­ni­za­ci (§ 176 od­st. 3 ZPr). Poš­ko­ze­ným v ta­ko­vém případě je or­ga­ni­za­ce, kte­rá se může do­má­hat náh­ra­dy ško­dy na ob­viněném, přičemž je po­vin­na vrá­tit číš­ní­ko­vi nep­rá­vem přija­tou čás­tku. Jes­tli­že v ta­ko­vém případě číš­ník přes pou­če­ní da­né mu sou­dem tr­vá na svém up­latnění ná­ro­ku, soud o tom­to ná­ro­ku v roz­sud­ku vůbec ne­roz­hod­ne, nýbrž us­ne­se­ním pod­le § 206 od­st. 3 TrŘ vy­slo­ví, že se ja­ko poš­ko­ze­ný k tres­tní­mu říze­ní nepřipouš­tí.[3]

 

R III/1967 (s. 44) Sou­dy při pos­ti­hu pa­cha­te­le za trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 213 TrZ pok­lá­da­jí za ma­jet­ko­vou ško­du způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem dluž­né vý­živ­né.

 

S tím­to pos­tu­pem soudů nel­ze souh­la­sit. Vy­ko­na­tel­né roz­hod­nu­tí sou­du v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, jímž by­lo roz­hod­nu­to o vý­živ­ném, tvoří ti­tul pro vý­kon roz­hod­nu­tí. Pod­le § 251 OSŘ – nepl­ní-li po­vin­ný dob­ro­volně, co mu uk­lá­dá vy­ko­na­tel­né roz­hod­nu­tí – může op­rávně­ný po­dat návrh na soud­ní vý­kon roz­hod­nu­tí. Návrh na náh­ra­du dluž­né­ho vý­živ­né­ho nel­ze pro­to v tres­tním říze­ní uči­nit již z důvo­du uve­de­né­ho v § 44 od­st. 3 TrŘ, poněvadž jde o ná­rok, o němž by­lo již v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních roz­hod­nu­to.

 

I kdy­by však ob­čan­skop­ráv­ní roz­hod­nu­tí nepřed­chá­ze­lo, ne­by­la v uve­de­ných přípa­dech splněna pod­mín­ka pro roz­hod­nu­tí sou­du o náh­radě ško­dy.

 

Dluž­né vý­živ­né ne­ní to­tiž ta­ko­vou ma­jet­ko­vou ško­dou, o níž by by­lo mož­no roz­hod­nout v tres­tním říze­ní. Oso­ba, kte­rá za ob­viněné­ho pl­ni­la dob­ro­volně vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, je op­rávněná po­ža­do­vat náh­ra­du to­ho­to plnění ni­ko­liv z ti­tu­lu náh­ra­dy ško­dy, ale pod­le § 101 ZOR.

 

R III/1967 (s. 48) Z us­ta­no­ve­ní § 229 od­st. 1 TrŘ ply­ne jed­nak, že soud mu­sí vždy o včas up­latněném ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy roz­hod­nout, jed­nak že soud nemůže v tres­tním říze­ní za­mít­nout ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, a to ani v je­ho čás­ti.

 

R III/1967 (s. 48 a 49) Vý­rok o ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ma­jet­ko­vé ško­dy je třeba poj­mout do roz­sud­ku, jímž soud roz­hodl o vině ob­ža­lo­va­né­ho, te­dy do roz­sud­ku od­su­zu­jí­cí­ho i zproš­ťu­jí­cí­ho. Z us­ta­no­ve­ní § 229 od­st. 1 TrŘ ply­ne jed­nak, že soud mu­sí vždy o včas up­latněném ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy roz­hod­nout, jed­nak že soud nemůže v tres­tním říze­ní za­mít­nout ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, a to ani v je­ho čás­ti. Ne­ní-li pod­le vý­sledků do­ka­zo­vá­ní pro roz­hod­nu­tí o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy pod­klad ne­bo by­lo-li by třeba pro roz­hod­nu­tí o ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy pro­vádět dal­ší do­ka­zo­vá­ní, jež by přesa­ho­va­lo potřeby tres­tní­ho stí­há­ní a pod­statně by je pro­táh­lo, soud od­ká­že poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem. Pod­le § 229 od­st. 2 TrŘ od­ká­že soud poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem, ta­ké se zbyt­kem je­ho ná­ro­ku, jes­tli­že mu ná­rok z ja­ké­ho­ko­li důvo­du přiz­ná jen zčás­ti.

 

Z us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, § 89 od­st. 1 písm. e) a § 186 od­st. 1 písm. f) TrŘ vy­plý­vá, že sku­teč­ný stav věci mu­sí být zjištěn, i po­kud se tý­ká vý­ro­ku o náh­radě ško­dy. Pro­to se na ta­ko­vý vý­rok nutně vzta­hu­je i us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 TrŘ přika­zu­jí­cí, že z hle­di­sek to­ho­to us­ta­no­ve­ní nut­no od­ůvod­nit ne­jen vý­rok o vině a tres­tu, ale kaž­dý vý­rok, kte­rý byl do roz­sud­ku po­jat. Tu­díž i po­kud jde o vý­rok o náh­radě ško­dy, nut­no v od­ůvodnění roz­sud­ku stručně a jasně vy­lo­žit, kte­ré sku­teč­nos­ti vzal soud za pro­ká­za­né a o kte­ré důka­zy opřel předev­ším zjištění, že ten, kte­rý up­lat­ňu­je ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní, je poš­ko­ze­ným ve smys­lu § 43 od­st. 3 TrŘ. Rovněž mu­sí být od­ůvodněno, zda ško­da by­la způso­be­na tres­tným či­nem uve­de­ným v ža­lob­ním návr­hu či ni­ko­li, zda jsou dá­ny ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti návr­hu na náh­ra­du ško­dy (důvod, po­va­ha a vý­še ná­ro­ku) či ni­ko­li, že ná­rok byl up­latněn včas, že ško­da do­sáh­la té či oné vý­še atd. V přípa­dech, kde v sou­vis­los­ti se ško­dou je uve­de­no ví­ce po­lo­žek, bu­de třeba, aby soud v od­ůvodnění pod­robně roz­vedl, z ja­kých po­lo­žek vy­čís­le­ná ško­da ses­tá­vá.

 

Dá­le mu­sí soud i v tom­to případě od­ůvod­nit, exis­ten­ci kte­rých sku­teč­nos­tí pok­lá­dá se zřete­lem na vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní sou­vi­sí­cích s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy za vy­lou­če­nou ne­bo po­chyb­nou, ja­ký­mi úva­ha­mi se řídil při hod­no­ce­ní důkazů v tom­to směru, zej­mé­na po­kud si např. vzá­jemně od­po­ru­jí úda­je poš­ko­ze­né­ho a ob­viněné­ho, a proč soud ne­vy­hověl návrhům na pro­ve­de­ní důkazů dal­ších. Z od­ůvodnění roz­sud­ku mu­sí být ta­ké, i v případě vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, patr­no, jak se soud vy­pořádal s ob­ha­jo­bou a ja­ký­mi práv­ní­mi úva­ha­mi se řídil, když po­su­zo­val sku­teč­nos­ti pod­le přís­luš­ných pro­ces­ních a hmotněpráv­ních před­pisů up­ra­vu­jí­cích pos­ta­ve­ní a prá­va poš­ko­ze­né­ho a náh­ra­du ško­dy.

 

            R III/1967 (s. 62) Půjde-li o ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem z ned­ba­los­ti, a to i v opi­los­ti, dá­le ško­du způso­be­nou úmysl­ným tres­tným či­nem na zdra­ví, na od­lo­že­ných věcech (§ 204 od­st. 1 ZPr) a na os­tat­ních věcech, po­kud nepůjde o věci ná­le­že­jí­cí pra­cov­ní­ku or­ga­ni­za­ce, u níž je ob­vině­ný v pra­cov­ním poměru (§ 187 od­st. 3 ZPr), bu­de mo­ci vůči ob­viněné­mu up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy jen or­ga­ni­za­ce, u níž je v pra­cov­ním poměru.

 

            Soud roz­ho­du­jí­cí o ná­ro­ku té­to or­ga­ni­za­ce bu­de vy­chá­zet z přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní zá­ko­ní­ku prá­ce (§ 172 a násl. ZPr).

 

            Způso­bil-li ob­vině­ný ta­ko­vým tres­tným či­nem ško­du ci­zí or­ga­ni­za­ci ne­bo tře­tí osobě, ne­mo­hou ci­zí or­ga­ni­za­ce ne­bo tře­tí oso­ba pro­ti ob­viněné­mu up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né jim tres­tným či­nem. Up­lat­ní-li ci­zí or­ga­ni­za­ce ne­bo tře­tí oso­ba přes­to v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rou pod­le uve­de­ných zá­sad pro­ti ob­viněné­mu up­lat­ňo­vat nel­ze, a setr­vá-li na svém návr­hu na přiz­ná­ní náh­ra­dy i přes pou­če­ní sou­du, vy­slo­ví soud pod­le ana­lo­gie § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ us­ne­se­ním, že ná­rok na náh­ra­du ško­dy pro­ti ob­viněné­mu up­lat­ňo­vat nemůže. V roz­sud­ku pak ne­roz­hod­ne ani od­ká­zá­ním poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popř. na říze­ní před ji­ným or­gá­nem. I když nemůže tře­tí oso­ba ne­bo ci­zí or­ga­ni­za­ce, kte­ré by­la tres­tným či­nem způso­be­na ško­da, up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy přímo pro­ti ob­viněné­mu v uve­de­ných přípa­dech, přís­lu­ší jim přes­to všech­na prá­va, kte­rá má poš­ko­ze­ný v šir­ším smys­lu pod­le § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

            Or­ga­ni­za­ce má pak pro­ti ob­viněné­mu, kte­rý je u ní v pra­cov­ním poměru, pos­tih, kte­rý může up­lat­ňo­vat pro­ti ob­viněné­mu i v tres­tním říze­ní v roz­sa­hu uve­de­ném v zá­ko­ní­ku prá­ce v us­ta­no­ve­ní § 179 a násl. Před­pok­la­dem up­latnění to­ho­to reg­res­ní­ho ná­ro­ku or­ga­ni­za­ce, kte­rá od­po­ví­dá za ško­du způso­be­nou je­jím pra­cov­ní­kem, ov­šem je, že již náh­ra­du ško­dy ci­zí or­ga­ni­za­ci ne­bo tře­tí osobě pos­kyt­la (že te­dy jí již ško­da vznik­la).[4]

 

            R III/1967 (s. 67 a 68) Po­kud soud v tres­tním říze­ní k ná­mit­ce ob­viněné­ho zjis­tí, že ná­rok byl up­latněn až po up­ly­nu­tí proml­če­cí do­by, ne­bu­de, stejně ja­ko při up­ly­nu­tí prek­lu­ziv­ní lhů­ty, o ná­ro­ku v roz­sud­ku vůbec roz­ho­do­vat, a to ani od­ká­zá­ním na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, nýbrž vy­slo­ví us­ne­se­ním, že poš­ko­ze­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní up­lat­ňo­vat nemůže (ana­lo­gie § 206 od­st. 4 TrŘ). Ji­nak ov­šem poš­ko­ze­né­mu zůstá­va­jí za­cho­vá­na je­ho prá­va uve­de­ná v § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

R 11/1967-III. Z us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 3 TrŘ vy­plý­vá, že tres­tní soud může v tres­tním říze­ní roz­hod­nout o náh­radě ško­dy jen teh­dy, jes­tli­že poš­ko­ze­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní up­lat­ní; o náh­radě ško­dy nemůže soud roz­hod­nout z mo­ci úřed­ní. Z návr­hu poš­ko­ze­né­ho mu­sí být patr­ná vý­še up­lat­ňo­va­né­ho ná­ro­ku, a to ales­poň mi­ni­mál­ní čás­tka.

 

Či­ní-li práv­nic­ká oso­ba návrh na náh­ra­du ško­dy prostřed­nic­tvím své­ho zá­stup­ce, kte­rý se účas­tní hlav­ní­ho lí­če­ní, mu­sí být ten­to zá­stup­ce op­rávněnou oso­bou pod­le přís­luš­ných před­pisů o za­stu­po­vá­ní (§ 22 od­st. 1 ObčZ, § 14 ObchZ).

 

IV. Při zjiš­ťo­vá­ní roz­sa­hu způso­be­né ško­dy řídí se soud přís­luš­ný­mi hmotněpráv­ní­mi před­pi­sy (např. § 443 ObčZ). Tam, kde doš­lo k od­ci­ze­ní věci star­ší a opotřebo­va­né, přih­lí­ží pro­to ke stáří věci, k míře je­jí­ho opotřebe­ní, pou­ži­tel­nos­ti věci apod.

 

U ma­jet­ko­vých tres­tných činů je bez­peč­né zjištění vý­še ško­dy roz­ho­du­jí­cím kri­té­riem pro po­sou­ze­ní, zda jde o trest­ný čin ne­bo přes­tu­pek, důle­ži­tým spolu­ur­ču­jí­cím hle­dis­kem pro sta­no­ve­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost a zá­klad­ním před­pok­la­dem i pro správ­né roz­hod­nu­tí o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy. Pro­to pod­le § 89 od­st. 1 písm. e) TrŘ je třeba do­ka­zo­vat v tres­tním říze­ní pod­stat­né okol­nos­ti umož­ňu­jí­cí sta­no­ve­ní po­va­hy a vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem.

 

R 27/1967-III. Do roz­sa­hu ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem obec­né­ho oh­ro­že­ní je třeba za­hr­no­vat nák­la­dy vy­na­lo­že­né účelně na od­vrá­ce­ní hro­zí­cí­ho ne­bez­pe­čí a na náp­ra­vu škod­li­vých nás­ledků.

 

R 33/1967-II. Při zjiš­ťo­vá­ní vý­še ško­dy je nut­no vy­chá­zet vždy ze ško­dy sku­teč­né, tj. z čás­tky před­sta­vu­jí­cí ma­jet­ko­vou hod­no­tu, o kte­rou byl tres­tným či­nem ma­je­tek poš­ko­ze­né­ho zkrá­cen.

 

Vý­še ško­dy se sta­no­ví pod­le ce­ny předmětu v době, kdy ško­da vznik­la (§ 443 ObčZ); při od­ci­ze­ní věcí star­ších a již pou­ži­tých se přih­lí­ží k okol­nos­tem sni­žu­jí­cím je­jich hod­no­tu.

 

R 43/1967 Po­dá-li poš­ko­ze­ný od­vo­lá­ní pro­ti vý­ro­ku zproš­ťu­jí­cí­ho roz­sud­ku, jímž byl pod­le § 229 od­st. 3 TrŘ od­ká­zán se svý­mi ná­ro­ky na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, jde o od­vo­lá­ní po­da­né oso­bou neop­rávněnou a pro­to je od­vo­la­cí soud za­mít­ne pod­le § 253 od­st. 1 TrŘ.

 

R IV/1968 (s. 8 až 11) Od­su­zu­je-li soud k pod­míněné­mu tres­tu pa­cha­te­le, kte­rý způso­bil tres­tným či­nem ma­jet­ko­vou ško­du, má mu pod­le § 59 od­st. 2 TrZ zpra­vid­la ulo­žit, aby tu­to ško­du pod­le svých sil nah­ra­dil. V ta­ko­vých přípa­dech má být te­dy ne­vys­lo­ve­ní to­ho­to vý­ro­ku vý­jim­kou, pro níž mu­sí mít soud ná­le­ži­tý důvod, kte­rý pak mu­sí uvést i v od­ůvodnění roz­sud­ku. Ta­ko­vá vý­jim­ka přichá­zí v úva­hu, např. když ško­da by­la již před roz­sud­kem uh­ra­ze­na, když poš­ko­ze­ný se vý­slovně ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy vzdal ne­bo byl-li ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy za­jištěn na ma­jet­ku ob­viněné­ho (§ 47 od­st. 1 TrŘ) apod. K vy­slo­ve­ní to­ho­to vý­ro­ku ne­ní nut­né, aby poš­ko­ze­ný navrhl pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ ulo­žit ob­viněné­mu v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku po­vin­nost k náh­radě ško­dy, příp. aby ta­ko­vý je­ho návrh měl ná­le­ži­tos­ti uve­de­né v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní. To vy­plý­vá z roz­díl­né fun­kce vý­ro­ku pod­le § 59 od­st. 2 TrZ od vý­ro­ku pod­le § 228 TrŘ. Za­tím­co pri­már­ním úče­lem vý­ro­ku pod­le § 228 TrŘ je us­po­ko­je­ní poš­ko­ze­né­ho, má vý­rok pod­le § 59 od­st. 2 TrZ v pr­vé řadě přispět k převý­chov­né­mu pro­ce­su v rám­ci pod­míněné­ho od­sou­ze­ní tím, že pod pohrůžkou vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy podněcu­je od­sou­ze­né­ho ke sna­ze nah­ra­dit ško­du, kte­rou způso­bil tres­tným či­nem. Přitom ne­ní roz­hod­né, zda od­sou­ze­ný ško­du způso­bil úmysl­ným ne­bo ned­ba­los­tním či­nem.

 

Důsledkům nes­práv­né­ho po­cho­pe­ní vzá­jem­né­ho vzta­hu vý­roků pod­le § 59 od­st. 2 TrZ a pod­le § 228 TrŘ mu­sí soud če­lit řád­ným vy­světle­ním v od­ůvodnění roz­sud­ku, že po­vin­nost od­sou­ze­né­ho, vy­slo­ve­ná pod­le § 59 od­st. 2 TrZ neb­rá­ní poš­ko­ze­né­mu, aby případně již i v průběhu zku­šeb­ní do­by up­lat­nil svá prá­va věřite­le z ti­tu­lu nesplnění dlu­hu z náh­ra­dy ško­dy, a že te­dy tím­to vý­ro­kem se neod­klá­dá vy­ko­na­tel­nost vý­ro­ku o po­vin­nos­ti k náh­radě ško­dy pod­le § 228 TrŘ.

 

R 1/1968-II. V tres­tním říze­ní lze v kaž­dém případě up­lat­ňo­vat pou­ze ma­jet­ko­vou ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem, tj. ta­ko­vou ma­jet­ko­vou ško­du, je­jíž vznik je v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem uve­de­ným v ža­lob­ním návr­hu, přičemž na práv­ním po­sou­ze­ní to­ho­to skut­ku ne­zá­le­ží. V žá­dném případě nel­ze poš­ko­ze­né­mu přisou­dit náh­ra­du ma­jet­ko­vé ško­dy, kte­rá ne­ní v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem uve­de­ným v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku.

 

R 2/1968-II. Předmětem ad­hez­ní­ho říze­ní nemůže být ško­da způso­be­ná ji­ným či­nem, pro kte­rý ne­ní pa­cha­tel trestně stí­hán, byť i sou­vi­sel se skut­kem, kte­rý je předmětem tres­tní­ho stí­há­ní. Roz­hod­ný je v kaž­dém případě pou­ze sku­tek uve­de­ný v ža­lob­ním návr­hu.

 

            R 4/1968-II. Za poš­ko­ze­né­ho nel­ze po­va­žo­vat pra­cov­ní­ka, kte­rý poš­ko­ze­né or­ga­ni­za­ci, u níž je v pra­cov­ním poměru, uh­ra­dil ško­du způso­be­nou ji­nou oso­bou, za kte­rouž­to ško­du pod­le pra­covněpráv­ních před­pisů neod­po­ví­dá.

 

R 5/1968-I. Pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ jed­nou ze zá­klad­ních pod­mí­nek pro vy­slo­ve­ní po­vin­nos­ti nah­ra­dit ško­du je, aby poš­ko­ze­ný svůj ná­rok vůči ur­či­té­mu ob­viněné­mu up­lat­nil. Bez splnění té­to pod­mín­ky nemůže soud o náh­radě ško­dy roz­ho­do­vat.

 

II. Aby mohl být vý­rok o náh­radě ško­dy vy­ko­na­tel­ný, mu­sí být z něj ved­le přes­né­ho ozna­če­ní oso­by poš­ko­ze­né­ho a ná­ro­ku, kte­rý mu byl přisou­zen, ta­ké patr­no, zda jde o náh­ra­du ško­dy ru­kou spo­leč­nou a ne­roz­díl­nou (so­li­dár­ní) či pod­le účas­ti na způso­be­né škodě jed­not­li­vý­mi po­dí­ly (děle­ná od­povědnost).

 

III. V sou­vis­los­ti s roz­ho­do­vá­ním o ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem nut­no vždy zjiš­ťo­vat do­bu vzni­ku to­ho­to ná­ro­ku a vztah ob­viněné­ho k poš­ko­ze­né or­ga­ni­za­ci za úče­lem po­sou­ze­ní, zda nut­no roz­ho­do­vat o náh­radě ško­dy pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku teh­dy účin­né­ho, či pod­le zá­ko­ní­ku prá­ce, příp. ji­ných před­pisů.

 

IV. V přípa­dech roz­ho­do­vá­ní o náh­radě ško­dy pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku č. 40/1964 Sb. účin­né­ho od 1. dub­na 1964 nut­no mít na zřete­li, že pod­le § 438 od­st. 1 ObčZ je pra­vid­lem so­li­dár­ní od­povědnost ví­ce škůdců, za­tím­co děle­nou od­povědnost ve smys­lu § 438 od­st. 2 ObčZ nut­no chá­pat ja­ko vý­jim­ku z obecně plat­né zá­sa­dy so­li­dár­ní od­povědnos­ti, jak ta­ké vy­plý­vá ze znění pos­ledně jme­no­va­né­ho us­ta­no­ve­ní, tj. že děle­nou od­povědnost může soud svým roz­hod­nu­tím ulo­žit jen v od­ůvodněných přípa­dech.

 

R 7/1968-I. Po­ža­da­vek zjis­tit skut­ko­vý stav věci ve smys­lu zá­klad­ních zá­sad tres­tní­ho říze­ní uve­de­ných v § 2 od­st. 5 TrŘ pla­tí bez­vý­ji­mečně i pro roz­ho­do­vá­ní o otáz­kách sou­vi­se­jí­cích s vý­ší ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, s prá­vy a pos­ta­ve­ním poš­ko­ze­né­ho a s ad­hez­ním říze­ním, což vy­plý­vá i z us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 1 písm. e), § 186 písm. f) i § 46 TrŘ. I na od­ůvodnění vý­ro­ku o náh­radě ško­dy se vzta­hu­je us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 TrŘ. Nesplnění to­ho­to po­ža­dav­ku a nez­jištění sku­teč­né hod­no­ty od­ci­ze­né věci má zpra­vid­la za nás­le­dek ne­mož­nost zjis­tit sku­teč­nou vý­ši ško­dy, ja­ko zá­klad­ní­ho před­pok­la­du pro sta­no­ve­ní roz­sa­hu vi­ny, po­sou­ze­ní roz­sa­hu stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost, i pod­kladů pro správ­né roz­hod­nu­tí o náh­radě ško­dy.

 

II. Vy­jádření poš­ko­ze­né­ho v tom smys­lu, že se připo­ju­je k tres­tní­mu říze­ní s po­ža­dav­kem na náh­ra­du ško­dy, jak bu­de or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní zjištěna apod., nel­ze po­va­žo­vat za řádně up­latně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy, ne­ní-li z něj patr­no, v ja­ké ales­poň mi­ni­mál­ní vý­ši má být ško­da způso­be­ná tres­tným či­nem uh­ra­ze­na.

 

R 8/1968 Vznik­ne-li ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rá by­la způso­be­na něko­li­ka od­povědný­mi pra­cov­ní­ky or­ga­ni­za­ce zneu­ži­tím je­jich pra­cov­ních fun­kcí (te­dy v přímé sou­vis­los­ti s plněním pra­cov­ních úkolů) již za účin­nos­ti zá­ko­ní­ku prá­ce č. 65/1965 Sb., nel­ze v žá­dném případě ulo­žit so­li­dár­ní náh­ra­du ško­dy. Brá­ní to­mu us­ta­no­ve­ní § 179 od­st. 5 ZPr, v němž na roz­díl od ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku je zá­sa­da děle­né od­povědnos­ti vý­luč­ná, kdež­to so­li­dár­ní od­povědnost se pro přípa­dy po­su­zo­va­né pod­le zá­ko­ní­ku prá­ce nepřipouš­tí ani ja­ko vý­jim­ka.

 

Je pro­to v ta­ko­vých přípa­dech nut­no u kaž­dé­ho z ob­viněných ur­čit poměr­ný po­díl na způso­be­né škodě, kte­rý by od­po­ví­dal míře je­ho za­vinění, a ve vý­ro­ku roz­sud­ku pak ulo­žit u kaž­dé­ho z ob­viněných zvlášť po­vin­nost hra­dit tak­to ur­če­ný po­díl.

 

R 37/1968-III. Přichá­zí-li při sta­no­ve­ní náh­ra­dy ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem v úva­hu roz­ho­do­vá­ní pod­le § 172 a násl. ZPr, je třeba mít na zřete­li, že ná­rok poš­ko­ze­né­ho měl být us­po­ko­jen do tří dnů ode dne, kdy poš­ko­ze­ný po­žá­dal o us­po­ko­je­ní (§ 253 od­st. 2 ZPr); ji­nak je ob­vině­ný v prod­le­ní a poš­ko­ze­ný může žá­dat, aby nah­ra­dil ved­le ško­dy od čtvr­té­ho dne i úro­ky z prod­le­ní.[5]

 

R 7/1969 Při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né při dop­rav­ní ne­hodě je soud po­vi­nen přez­kou­mat správ­nost vy­úč­to­vá­ní op­ra­vy mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la zej­mé­na v tom směru, zda způso­be­ní ško­dy ne­by­lo vy­uži­to k op­ravě mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nad rá­mec je­ho poš­ko­ze­ní tres­tným či­nem, tj. i k op­ravě, res­pek­ti­ve vý­měně sou­čás­tek opotřebe­ných je­ho běžným pou­ží­vá­ním.

 

R 28/1969-II. K otáz­ce zjiš­ťo­vá­ní roz­sa­hu poš­ko­ze­ní ma­jet­ku způso­be­né­ho roz­krá­dá­ním de­vi­zo­vých hod­not při přepoč­tu na na­ší měnu.

 

R 29/1969-II. Ná­rok na náh­ra­du ško­dy, způso­be­né pra­cov­ní­kem tře­tí osobě ne­bo ci­zí or­ga­ni­za­ci za­viněným po­ru­še­ním po­vin­nos­tí při plnění pra­cov­ních úkolů ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním, může v ad­hez­ním říze­ní up­lat­nit pou­ze or­ga­ni­za­ce, s níž je pra­cov­ník v době způso­be­ní ško­dy v pra­cov­ním poměru. Poš­ko­ze­né tře­tí osobě ne­bo ci­zí or­ga­ni­za­ci v ta­ko­vém případě ná­rok na náh­ra­du ško­dy vůči pra­cov­ní­ko­vi ne­ná­le­ží; své ná­ro­ky může up­lat­ňo­vat pou­ze vůči or­ga­ni­za­ci, u níž byl pa­cha­tel v době či­nu pra­cov­ní­kem, ni­ko­liv však v tres­tním říze­ní pro­ti ta­ko­vé­mu pa­cha­te­li. Shodně R 14/1962.

 

R 28/1971 Při roz­krá­dá­ní, krá­de­ži a ji­ných ma­jet­ko­vých de­lik­tech je třeba při us­ta­lo­vá­ní vý­še ško­dy vy­chá­zet z tr­žní (ma­loob­chod­ní) ce­ny věci, kte­rá je předmětem úto­ku, a to v době spá­chá­ní či­nu. Po­kud je hod­no­ta věci ne­bo vý­še ško­dy zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, nel­ze přih­lí­žet k dal­ším škod­li­vým nás­ledkům či­nu, např. k nák­ladům na dop­ra­vu od­ci­ze­né věci na mís­to či­nu apod.

 

Tu­to dal­ší ma­jet­ko­vou ško­du, po­kud je v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem, kte­rý je předmětem říze­ní, však hod­no­tí soud při sta­no­ve­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost (§ 3 od­st. 4 TrZ) a poš­ko­ze­ný ji může up­lat­ňo­vat vůči ob­ža­lo­va­né­mu v ad­hez­ním říze­ní.

 

R 41/1971 Roz­ho­du­je-li soud v ad­hez­ním říze­ní o ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, mu­sí dbát hmotně práv­ních us­ta­no­ve­ní o náh­radě ško­dy, zej­mé­na též us­ta­no­ve­ní § 442 od­st. 1 ObčZ, pod­le kte­ré­ho se hra­dí sku­teč­ná ško­da a to, co poš­ko­ze­né­mu uš­lo (uš­lý zisk). Shodně R 32/1965.

 

R 55/1971-ob­čan­skop­ráv­ní K někte­rým otáz­kám náh­ra­dy ško­dy pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (zá­kon č. 40/1964 Sb.). Ob­sah:

 

I. K pojmům „ško­da“, „sku­teč­ná ško­da“, „ji­ná ško­da“, popř. „hmot­ná ško­da“ v čes­kos­lo­ven­ském ob­čan­ském prá­vu.

 

II. K pojmům „v rám­ci plnění úkolů or­ga­ni­za­ce“, „při plnění pra­cov­ních úkolů ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním“, „při plnění slu­žeb­ních po­vin­nos­tí“, popř. „při plnění slu­žeb­ních po­vin­nos­tí ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním“ v čes­kos­lo­ven­ském ob­čan­ském a pra­cov­ním prá­vu.

 

III. Ke zproštění or­ga­ni­za­ce od­povědnos­ti za ško­du ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 420 od­st. 3 ObčZ.

 

IV. K sub­jektům ob­čan­skop­ráv­ní od­povědnos­ti za ško­du pod­le čes­kos­lo­ven­ské­ho prá­va.

 

V. Ke zjiš­ťo­vá­ní pro­vo­zo­va­te­le ja­ko sub­jek­tu od­povědné­ho za ško­du způso­be­nou pro­vo­zem dop­rav­ní­ho prostřed­ku.

 

R 31/1972 Pro po­sou­ze­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem a pro roz­sah po­vin­nos­ti k je­jí náh­radě je roz­ho­du­jí­cí čás­tka potřeb­ná k uve­de­ní věci do původ­ní­ho sta­vu; ke zhod­no­ce­ní, o něž by­la op­ra­vou původ­ní hod­no­ta věci zvý­še­na, se nepřih­lí­ží.

 

R 3/1973 Doš­lo-li při plnění slu­žeb­ní­ho úko­lu ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním k poš­ko­ze­ní zdra­ví ne­bo k smr­ti úra­zem, od­po­ví­dá přís­luš­níkům oz­bro­je­ných sil v čin­né službě za ško­du tím vznik­lou vo­jen­ská sprá­va.

 

Vo­jen­ská sprá­va ja­ko za­městna­va­tel od­po­ví­dá i v dal­ších přípa­dech pod­le zá­ko­ní­ku prá­ce za ta­ko­vou ško­du přís­luš­níkům oz­bro­je­ných sil v čin­né službě. Stejně od­po­ví­dá vo­jákům za poš­ko­ze­ní zdra­ví i ci­vil­ní za­městna­va­tel.

 

R 12/1973 Tzv. uš­lým zis­kem ve smys­lu § 442 od­st. 1 ObčZ (resp. tzv. ji­nou ško­dou pod­le § 179 od­st. 3 ZPr[6]), kte­rou lze poš­ko­ze­né­mu přiz­nat, způso­bil-li škůdce ško­du úmyslně, může být i uš­lý ban­kov­ní úrok, kte­rý by byl poš­ko­ze­né­mu připadl, ne­být škod­né udá­los­ti.

 

R 17/1973 Při roz­ho­do­vá­ní o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem je soud po­vi­nen ap­li­ko­vat přís­luš­né hmotněpráv­ní před­pi­sy (ob­čan­ské­ho prá­va, pra­cov­ní­ho prá­va, popřípadě ji­né hmotněpráv­ní před­pi­sy), kte­ré se na pro­jed­ná­va­ný případ vzta­hu­jí.

 

R 55/1973 Po­kud poš­ko­ze­ný při up­latnění své­ho ná­ro­ku po­ža­du­je úrok z prod­le­ní, je soud po­vi­nen za­bý­vat se i tím­to návr­hem a při je­ho op­rávněnos­ti přiz­nat i úrok z prod­le­ní.[7] Ur­če­ní do­by splat­nos­ti sta­no­ve­né­ho úro­ku z prod­le­ní se opí­rá o znění § 563 ObčZ, kde se sta­no­ví, že ne­ní-li do­ba splnění do­hod­nu­ta, sta­no­ve­na práv­ním před­pi­sem ne­bo ur­če­na v roz­hod­nu­tí, je dluž­ník po­vi­nen spl­nit dluh pr­vní­ho dne po tom, kdy byl o splnění věřite­lem po­žá­dán.[8]

 

R 8/1974-III. I když poš­ko­ze­ný neu­či­nil návrh pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, mu­sí mu být sou­dem pos­kyt­nu­ta pl­ná mož­nost up­latnění je­ho práv uve­de­ných v § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

R 34/1974 Za „ma­jet­ko­vou ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem“ ve smys­lu § 43 od­st. 1 TrŘ je třeba po­va­žo­vat ta­ko­vou ma­jet­ko­vou ško­du, je­jíž vznik je v příčin­né sou­vis­los­ti se skut­kem uve­de­ným v ža­lob­ním návr­hu. Na práv­ním po­sou­ze­ní to­ho­to skut­ku ne­zá­le­ží. Ne­zá­le­ží pro­to ani na tom, zda kaž­dá slož­ka skut­ku, pro kte­rý je pa­cha­tel stí­hán, se pro­je­ví v je­ho práv­ním po­sou­ze­ní.

 

R 11/1975 Jes­tli­že za­městna­va­tel nah­ra­dí své­mu za­městnan­ci ško­du, kte­rá mu vznik­la pra­cov­ním úra­zem, za kte­rý je od­pověd­ný pod­le § 420 od­st. 1 ObčZ ji­ný ob­čan z to­ho důvo­du, že ji způso­bil tres­tným či­nem, přechá­zí pod­le § 205c od­st. 1 ZPr na za­městna­va­te­le ná­rok poš­ko­ze­né­ho za­městnan­ce na náh­ra­du ško­dy vůči škůdci (tzv. reg­res­ní ná­rok). Ta­ko­vý­to za­městna­va­tel je pro­to poš­ko­ze­ným ve smys­lu § 43 od­st. 1 TrŘ a může uve­de­ný ná­rok up­lat­nit v ad­hez­ním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ.

 

Přecho­dem ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy na za­městna­va­te­le však poš­ko­ze­ný za­městna­nec nepřes­tá­vá být poš­ko­ze­ným ve smys­lu § 43 TrŘ a za­cho­vá­va­jí se mu pro­ces­ní prá­va uve­de­ná v § 43 od­st. 1 TrŘ, kte­rá může up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní.

 

R 12/1975 Pod­kla­dem pro roz­hod­nu­tí sou­du o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­né or­ga­ni­za­ce v ad­hez­ním říze­ní může být jen ta­ko­vý návrh, kte­rý po­da­la oso­ba op­rávněná pod­le přís­luš­ných před­pisů k za­stu­po­vá­ní or­ga­ni­za­ce. Soud je po­vi­nen zkou­mat, zda je splněna i ta­to pod­mín­ka.

 

R 13/1975 Me­zi ško­dou, kte­rá vznik­la z ma­jet­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu (z krá­de­že, zpro­nevěry, pod­vo­du atd.), a jed­ná­ním po­díl­ní­ka (§ 251, § 252 TrZ), kte­rý uk­ry­je ane­bo na se­be ne­bo na ji­né­ho převe­de věc, kte­rá by­la zís­ká­na ma­jet­ko­vým tres­tným či­nem spá­cha­ným ji­nou oso­bou, zpra­vid­la ne­bý­vá příčin­ná sou­vis­lost, a pro­to po­díl­ník za tu­to ško­du neod­po­ví­dá.

 

R 27/1975 Or­ga­ni­za­ce, je­jíž pra­cov­ník poš­ko­dil spotřebi­te­le jed­ná­ním uve­de­ným v us­ta­no­ve­ní § 121 TrZ, má vůči to­mu­to pra­cov­ní­ko­vi ná­rok na náh­ra­du ško­dy jen teh­dy, jes­tli­že spotřebi­telům způso­be­nou ško­du nah­ra­di­la.

 

R 9/1977 Ani při úmysl­ném za­vinění škůdce nel­ze vy­lu­čo­vat poměrné sní­že­ní náh­ra­dy ško­dy v důsled­ku za­vinění poš­ko­ze­né­ho. Ty­to přípa­dy bu­dou však zce­la vý­ji­meč­né a bu­dou přichá­zet v úva­hu zpra­vid­la jen při úmysl­ném za­vinění poš­ko­ze­né­ho. V přípa­dech, kdy škůdce způso­bil ško­du úmyslně a poš­ko­ze­ný ji spolu­za­vi­nil z ned­ba­los­ti, bu­de zpra­vid­la ned­ba­lost poš­ko­ze­né­ho v poměru k úmysl­né­mu za­vinění škůdce tak ne­patr­ná, že poměrné sní­že­ní náh­ra­dy ško­dy v důsled­ku za­vinění poš­ko­ze­né­ho ne­bu­de přichá­zet v úva­hu.

 

R 14/1977-II. Pod­kla­dem pro zjištění vý­še ško­dy způso­be­né na mo­to­ro­vém vo­zid­le nemůže být jen vy­čís­le­ní ško­dy před­lo­že­né poš­ko­ze­ným, ale správ­nost údajů uve­de­ných ve vy­čís­le­ní je třeba prověřit, a to případně i za po­mo­ci znal­ce.

 

R 18/1977 Z us­ta­no­ve­ní § 228 od­st. 2 TrŘ vy­plý­vá, že vý­rok o po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho nah­ra­dit ško­du mu­sí mi­mo ji­né přesně ozna­čo­vat ná­rok, kte­rý byl op­rávněné osobě přisou­zen. To zna­me­ná, že soud mu­sí v tom­to vý­ro­ku vy­jádřit vý­ši ná­ro­ku v penězích, po­kud přisou­ze­ný ná­rok spo­čí­vá v peněži­tém plnění. Us­ta­no­ve­ní § 179 od­st. 1, od­st. 2 ZPr je třeba vy­klá­dat tak, že vý­še přisou­ze­né náh­ra­dy ško­dy nes­mí přesa­ho­vat vý­ši sku­teč­né ško­dy, kte­rou za­městna­nec způso­bil za­městna­va­te­li ned­ba­los­tním po­ru­še­ním po­vin­nos­ti při plnění pra­cov­ních úkolů ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním (§ 172 ZPr).[9]

 

R 27/1977-ob­čan­skop­ráv­ní K někte­rým otáz­kám náh­ra­dy ško­dy pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku způso­be­né or­ga­ni­za­cím.

 

Po­jem ško­dy vy­klá­da­jí sou­dy shodně se sta­no­vis­kem uveřejněným pod č. 55/1971 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek ja­ko új­mu, kte­rá nas­ta­la v ma­jet­ko­vé sféře poš­ko­ze­né­ho a je ob­jek­tivně vy­jádřitel­ná všeo­bec­ným ek­vi­va­len­tem, tj. penězi. Ve všech zkou­ma­ných přípa­dech šlo o přiz­ná­vá­ní náh­ra­dy v čes­kos­lo­ven­ské měně. Ne­do­chá­zí téměř k to­mu, že by byl ža­lo­va­ný za­vá­zán uvést poš­ko­ze­nou věc do předeš­lé­ho sta­vu. V přípa­dech vlou­pá­ní a krá­de­ží se od vznik­lé ško­dy od­po­čí­tá­vá hod­no­ta zbo­ží, kte­ré by­lo v ne­po­ru­še­ném sta­vu poš­ko­ze­né­mu vrá­ce­no.

 

V přípa­dech neop­rávněné­ho uži­tí mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­ré po­tom ha­va­ro­va­lo, ome­zu­je se ob­vyk­le poš­ko­ze­ná or­ga­ni­za­ce na náh­ra­du ško­dy vznik­lou na vo­zid­le. Ško­dou však je např. i hod­no­ta spotřebo­va­ných po­hon­ných hmot.

 

Při škodě způso­be­né na star­ších, již pou­ži­tých a čás­tečně opotřebo­va­ných věcech pos­tu­pu­jí sou­dy správně, po­kud zjiš­ťu­jí obec­nou ce­nu, kte­rou mě­ly ty­to věci v době poš­ko­ze­ní, a jes­tli­že se nes­po­ko­jí s účet­ní hod­no­tou, v ja­ké by­ly předmě­ty ve­de­ny pod­le in­ven­ta­ri­zač­ních před­pisů. Při tom­to pos­tu­pu by to­tiž amor­ti­zo­va­né věci moh­ly být nav­zdo­ry své užit­né hod­notě prak­tic­ky bez­cen­né.

 

Zvláš­tní po­zor­nost za­slu­hu­jí přípa­dy, v nichž doš­lo k vlou­pá­ní do pro­dej­ny, po vlou­pá­ní však pro­dej­na zůsta­la otevřená a v pro­dejně by­lo zjištěno man­ko zjevně převy­šu­jí­cí hod­no­tu zbo­ží, kte­ré mohl pa­cha­tel vlou­pá­ní od­nést. Or­ga­ni­za­ce v těchto přípa­dech ža­lu­je pa­cha­te­le krá­de­že a někdy spo­lu s ním i hmotně od­povědnou oso­bu.

 

Sou­dy v převáž­né většině těchto případů zkou­ma­jí, jak se v předeš­lých ob­do­bích hos­po­dařilo v pro­dejně. Jes­tli­že v pro­dejně ne­doš­lo ke vzni­ku mank, za­bý­va­jí se vý­lučně otáz­kou od­povědnos­ti pa­cha­te­le krá­de­že. Pa­cha­te­le krá­de­že ve většině případů sou­dy za­va­zu­jí k náh­radě ce­lé vznik­lé ško­dy, te­dy ne­jen to­ho, co pro­ka­za­telně od­ci­zil, ale i to­ho, co se z pro­dej­ny ztra­ti­lo, když zůsta­la otevřená. Své roz­hod­nu­tí od­ůvod­ňu­jí sou­dy dvo­jím způso­bem: buď tím, že pa­cha­tel krá­de­že umož­nil, aby nez­ná­mý pa­cha­tel od­nesl dal­ší zbo­ží, tak­že za­vi­nil vznik dal­ší ško­dy, ne­bo tím, že pa­cha­tel svou krá­de­ží zne­mož­nil, aby pod­nik za vznik­lé man­ko do­sáhl us­po­ko­je­ní od hmotně od­povědné­ho pra­cov­ní­ka.

 

Pro­ti žá­dné­mu z těchto od­ůvodnění nel­ze mít ná­mit­ky, pro­to­že kaž­dé z nich vy­chá­zí z ji­né­ho skut­ko­vé­ho sta­vu. Pr­vní vy­chá­zí z to­ho, že doš­lo k dal­ší krá­de­ži, dru­hé se ome­zu­je jen na to, že ža­lob­ce utrpěl ško­du, kte­rá by mu ji­nak by­la nah­ra­ze­na. Ar­gu­ment, že pr­vní způsob od­ůvodnění je v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 438 od­st. 1 ObčZ, kte­ré by v tom­to případě vy­ža­do­va­lo děle­nou od­povědnost kaž­dé­ho pa­cha­te­le krá­de­že,[10] neob­sto­jí. Už ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti, že spá­chá­ní jed­né krá­de­že umož­ni­lo i dru­hou krá­dež, lze vy­vo­dit od­povědnost (spo­leč­nou a ne­roz­díl­nou) pa­cha­te­le pr­vní krá­de­že za ško­du vznik­lou dru­hou krá­de­ží (ji­nak se pou­ka­zu­je na roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 40/1971 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek).

 

R 5/1978-ob­čan­skop­ráv­ní Po­kud or­ga­ni­za­ce již ne­má mož­nost kou­pit věc, kte­rou ob­čan po uzavření smlou­vy o vý­půjčce věci ztra­til ne­bo zni­čil, pak sku­teč­nou ško­dou, kte­rá or­ga­ni­za­ci vznik­la, je někdy i hod­no­ta nák­ladů na opatření té­to věci, např. zho­to­ve­ním stej­né věci no­vé (ko­pie).

 

R 7/1978-III. Po­díl­ník zís­ká­vá jen bez­důvod­né obo­ha­ce­ní, za kte­ré zpra­vid­la od­po­ví­dá ni­ko­li z důvodů od­povědnos­ti za ško­du pod­le us­ta­no­ve­ní hla­vy dru­hé, čás­ti šes­té ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, ale z důvo­du od­povědnos­ti za bez­důvod­né obo­ha­ce­ní pod­le hla­vy tře­tí, čás­ti šes­té ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku.

 

O vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní to­mu, na je­hož úkor by­lo zís­ká­no, lze však roz­ho­do­vat jen v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních a ni­ko­li v říze­ní tres­tním pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ.

 

R 27/1978 Po­ku­tu ulo­že­nou za jíz­du vla­kem bez plat­né jíz­den­ky nel­ze po­va­žo­vat za sou­část ško­dy způso­be­né ČSD čer­nou jíz­dou vla­kem. Pro­to­že nej­de o ná­rok na náh­ra­du ško­dy, nel­ze ná­rok na za­pla­ce­ní po­ku­ty up­lat­nit v tres­tním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ.

 

R 71/1978 Jes­tli­že doj­de u pra­cov­ní­ka or­ga­ni­za­ce k poš­ko­ze­ní na zdra­ví ne­bo ke smr­ti úra­zem při plnění pra­cov­ních úkolů ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ním, od­po­ví­dá za ško­du tím vznik­lou za­městna­va­tel (§ 190 od­st. 1 ZPr). Jes­tli­že však doj­de k poš­ko­ze­ní na zdra­ví ne­bo ke smr­ti pra­cov­ní­ka v nepřímé sou­vis­los­ti s plněním pra­cov­ních úkolů, např. při osob­ním kon­flik­tu pra­cov­níků v pra­cov­ní době, a za­městna­va­tel za ško­du neod­po­ví­dá pod­le úp­ra­vy obec­né od­povědnos­ti (§ 187 ZPr), od­po­ví­dá za ško­du tím vznik­lou škůdce pod­le úp­ra­vy ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku o od­povědnos­ti za ško­du; způso­bil-li tak­to ško­du ob­vině­ný, může poš­ko­ze­ný vůči němu up­lat­nit ná­rok na je­jí náh­ra­du v ad­hez­ním říze­ní.

 

R 22/1979-ob­čan­skop­ráv­ní K jed­ná­ní a roz­ho­do­vá­ní soudů o ža­lo­bách o náh­ra­du škod v ob­čan­ském soud­ním říze­ní ve věcech, v nichž byl ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­latněn již v tres­tním říze­ní soud­ním.

 

O překáž­ku věci roz­sou­ze­né nej­de, jes­tli­že v ad­hez­ním říze­ní by­la sta­no­ve­na po­vin­nost k náh­radě ško­dy jed­no­ho z od­povědných sub­jektů, u nichž přichá­zí v úva­hu (§ 438 od­st. 1 ObčZ) ne­bo do­kon­ce vy­plý­vá ze zá­ko­na (§ 422 od­st. 1 ObčZ) so­li­dár­ní od­povědnost za ško­du, a or­ga­ni­za­ce ža­lu­je dal­ší­ho z nich. V ta­ko­vém případě, lze-li do­vo­dit so­li­dár­ní od­povědnost škůdců, je mož­né ža­lobě o náh­ra­du ško­dy vy­hovět, a to vý­ro­kem roz­sud­ku, že ža­lo­va­ný je po­vi­nen ško­du uh­ra­dit spo­lečně a ne­roz­dílně s dal­ším škůdcem, u něhož by­la sta­no­ve­na po­vin­nost k náh­radě tres­tním roz­sud­kem.

 

R 42/1979 (s. 178) Nel­ze-li zjis­tit přes­nou vý­ši ško­dy, mu­sí se zjis­tit ales­poň je­jí mi­ni­mál­ní vý­še, přičemž se ta­to mi­ni­mál­ní vý­še ško­dy mu­sí opí­rat o pro­ve­de­né důka­zy tak ja­ko kaž­dá ji­ná okol­nost (srov. č. 53/1958 Sb. rozh. tr.) a nel­ze ji sta­no­vit od­ha­dem. V roz­sud­ku mu­sí být mi­ni­mál­ní vý­še ško­dy sta­no­ve­na čí­selně a ne­ní mož­né ji ur­čit jen slov­ním opi­sem, např. že vznik­la ško­da v za­ned­ba­tel­né vý­ši apod.

 

R 35/1980-II. Při roz­ho­do­vá­ní o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní je soud vá­zán návr­hem poš­ko­ze­né­ho po­tud, že nemůže přiz­nat poš­ko­ze­né­mu ví­ce, než svým návr­hem po­ža­do­val.

 

Po­kud je soud to­ho ná­zo­ru, že poš­ko­ze­né­mu patří vzhle­dem k vý­sledkům do­ka­zo­vá­ní ví­ce, než svým návr­hem up­lat­nil, má pod­le § 46 TrŘ poš­ko­ze­né­ho o je­ho prá­vu pou­čit a může mu zvý­še­nou náh­ra­du ško­dy přiz­nat teh­dy, jes­tli­že poš­ko­ze­ný svůj návrh pod­le pou­če­ní mo­di­fi­ku­je dříve, než se soud od­ebe­re k zá­věreč­né po­radě.

 

R 21/1981-ob­čan­skop­ráv­ní K někte­rým otáz­kám praxe soudů a stát­ních no­tářství ve věcech soud­ní­ho vý­ko­nu roz­hod­nu­tí.

 

Je nez­byt­ným před­pok­la­dem pro naříze­ní vý­ko­nu roz­hod­nu­tí, aby prá­va a jim od­po­ví­da­jí­cí po­vin­nos­ti by­ly ve vy­ko­ná­va­ném roz­hod­nu­tí ur­če­ny přes­ným a ne­po­chyb­ným způso­bem. Roz­hod­nu­tí mu­sí vždy ob­sa­ho­vat přes­nou in­di­vi­dua­li­za­ci op­rávněné­ho a po­vin­né­ho, přes­né vy­me­ze­ní práv a po­vin­nos­tí k plnění, ja­kož i přes­ný roz­sah a ob­sah plnění.

 

R 35/1981 Ulo­žit ob­ža­lo­va­né­mu po­vin­nost nah­ra­dit způso­be­nou ško­du pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ může soud jen v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku, tj. jen teh­dy, jes­tli­že uz­ná ob­ža­lo­va­né­ho vin­ným tres­tným či­nem. Ta­ko­vou po­vin­nost mu nemůže ulo­žit v us­ne­se­ní, kte­rým pos­tou­pil věc or­gá­nu přís­luš­né­mu k pro­jed­ná­vá­ní přes­tupků ne­bo kár­ných pro­vinění. V ta­ko­vém případě nemůže soud ani od­ká­zat poš­ko­ze­né­ho s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, případně na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem pod­le § 229 TrŘ.

 

R 61/1981-I. Za nez­le­ti­lé­ho poš­ko­ze­né­ho může up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní je­ho zá­kon­ný zá­stup­ce (§ 45 od­st. 1 TrŘ). Nev­las­tní ro­dič nez­le­ti­lé­ho však ne­ní je­ho zá­kon­ným zá­stup­cem.

 

R 17/1982 (s. 141 a 142) Nes­práv­ná praxe soudů by­la zjištěna též v tom, po­kud mís­to zá­kon­ných zá­stupců poš­ko­ze­ných mlad­ších 18 let vy­ro­zu­mí­va­ly o ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní přímo ty­to nez­le­til­ce, ač jim zá­kon neu­mož­ňu­je prá­va poš­ko­ze­ných v říze­ní před sou­dem osobně up­lat­nit. Pod­le § 45 od­st. 1 TrŘ vy­ko­ná­vá zá­kon­ný zá­stup­ce prá­va poš­ko­ze­né­ho pod­le tres­tní­ho řádu vždy, je-li způso­bi­lost poš­ko­ze­né oso­by k práv­ním úkonům ome­ze­na. Pro­to­že pak pl­né způso­bi­los­ti k práv­ním úkonům na­bý­vá ob­čan až do­sa­že­ním zle­ti­los­ti (popř. před dovr­še­ním 18. ro­ku věku uzavřením man­žel­ství), jed­noz­načně z to­ho ply­ne, že prá­va poš­ko­ze­ných osob mlad­ších 18 let (vy­jma osob prov­da­ných ne­bo že­na­tých) vy­ko­ná­vá v říze­ní před sou­dem je­jich zá­kon­ný zá­stup­ce – srov. § 8 od­st. 1, od­st. 2, § 9 a § 26 ObčZ a § 13 a § 36 ZOR.

 

Jak­mi­le by však nez­le­ti­lý dovr­šil během tres­tní­ho říze­ní 18 let ne­bo uzavřel man­žel­ství, prá­va zá­kon­né­ho zá­stup­ce by za­nik­la.

 

R 29/1982 (s. 203 a 204) Zhod­no­ce­ní poz­natků o soud­ní praxi při roz­ho­do­vá­ní o tres­tných či­nech pro­ti měně a tres­tných či­nech da­ňo­vých.

 

Někte­ré sou­dy v ČSR a ve SSR uz­ná­va­jí pod­le § 228 TrŘ ob­viněné po­vin­ný­mi nah­ra­dit čes­kos­lo­ven­ské­mu stá­tu na účet přís­luš­né­ho ONV ško­du způso­be­nou zkrá­ce­ním daně, resp. cla. Nej­vyš­ší sou­dy re­pub­lik souh­lasně kon­sta­tu­jí, že ná­rok na za­pla­ce­ní daně vzni­ká již tím, že ur­či­tý příjem pod­lé­há pod­le da­ňo­vých před­pisů zdanění, a nev­zni­ká te­dy z jed­ná­ní, kte­ré má zna­ky tres­tné­ho či­nu. Ob­dobně to pla­tí též o ná­ro­ku stá­tu na clo. Nej­vyš­ší soud ČSSR se s uve­de­ný­mi práv­ní­mi ná­zo­ry nej­vyš­ších soudů re­pub­lik zto­tož­ňu­je.

 

            R 1/1983 (s. 44) Věřite­li vzni­ká uzavřením do­ho­dy o sráž­kách ze mzdy prá­vo po splat­nos­ti poh­le­dáv­ky pro­vádět sráž­ky ze mzdy, popřípadě po změně plát­ce mzdy před­lo­žit do­ho­du no­vé­mu plát­ci mzdy k pro­vádění do­hod­nu­tých srá­žek, do­kud ne­bu­de poh­le­dáv­ka us­po­ko­je­na. Jes­tli­že pro­to poš­ko­ze­ná or­ga­ni­za­ce i po uzavření do­ho­dy o sráž­kách ze mzdy up­lat­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní a přes pou­če­ní da­né jí sou­dem na něm setr­vá, soud vy­slo­ví us­ne­se­ním pod­le ana­lo­gie § 206 od­st. 4 TrŘ, že poš­ko­ze­ná or­ga­ni­za­ce nemůže svůj ná­rok v tres­tním říze­ní up­lat­ňo­vat. By­la-li to­tiž uzavřena zmíněná do­ho­da, doš­lo k úp­ravě ná­roků me­zi or­ga­ni­za­cí a pra­cov­ní­kem pod­le § 259 ZPr a or­ga­ni­za­ce nemůže up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy, nýbrž jen ná­ro­ky vy­plý­va­jí­cí z uzavřené do­ho­dy.[11]

 

R 30/1983 Úpla­tek je bez­důvod­ným obo­ha­ce­ním pro to­ho, kdo ho zís­kal. Přije­tí úp­lat­ku pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu přijí­má­ní úp­lat­ku pod­le § 160 TrZ ne­zak­lá­dá pro­to od­povědnost za ško­du (§ 420 a násl. ObčZ), ale od­povědnost za bez­důvod­né obo­ha­ce­ní (§ 451 a násl. ObčZ). Vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní to­mu, kdo úp­la­tek pos­kytl, případně stá­tu (§ 456 ObčZ), nel­ze up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, ale jen v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 

R 31/1983 Do­ba splnění zá­vaz­ku k náh­radě ško­dy ne­ní ob­vyk­le do­hod­nu­ta a ne­ní sta­no­ve­na práv­ním před­pi­sem. Pro­to je do­bou splnění zá­vaz­ku k náh­radě ško­dy zpra­vid­la pr­vní den po tom, kdy byl škůdce o splnění poš­ko­ze­ným po­žá­dán (§ 563 ObčZ). Jes­tli­že poš­ko­ze­ný up­lat­nil svůj ná­rok na náh­ra­du ško­dy již v příp­rav­ném říze­ní a ob­viněné­ho zvlášť ne­po­žá­dal o splnění, je ob­vině­ný po­vi­nen pl­nit pr­vní­ho dne po tom, kdy se s ná­ro­kem poš­ko­ze­né­ho sez­ná­mil, tj. zpra­vid­la pr­vní­ho dne po pros­tu­do­vá­ní spisů pod­le § 166 od­st. 1 TrŘ. Pr­vním dnem prod­le­ní, od něhož je po­vi­nen pla­tit i úrok z prod­le­ní, je pak dru­hý den po pros­tu­do­vá­ní spisů pod­le § 166 od­st. 1 TrŘ.

 

R 53/1983 Za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem ve smys­lu § 43 od­st. 3 TrŘ nel­ze po­va­žo­vat vý­da­je na pos­ta­ve­ní pom­ní­ku pro usmr­ce­nou oso­bu, jes­tli­že by­ly vy­na­lo­že­ny ještě za je­jí­ho ži­vo­ta před spá­chá­ním tres­tné­ho či­nu, při kte­rém doš­lo k je­jí­mu usmr­ce­ní.

 

            R 31/1985 Oso­ba, pro niž pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho pod­ni­ká­ní pod­le § 118 TrZ pro­váděl neop­rávněně prá­ce, ne­má pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho ve smys­lu § 43 od­st. 1, 3 TrŘ, ne­ní-li ob­vině­ný sou­časně stí­hán pro to, že ta­ko­vou oso­bu poš­ko­dil při pro­vádění pra­cí je­jich před­ra­že­ním apod.

 

R 50/1986-I. Op­rávně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy je třeba sní­žit o čás­tku, kte­rá by­la v průběhu tres­tní­ho říze­ní u ob­ža­lo­va­né­ho za­jištěna ja­ko po­chá­ze­jí­cí z tres­tné čin­nos­ti a poš­ko­ze­né­mu pra­vo­mocně v říze­ní pod­le § 80 od­st. 1 TrŘ vy­dá­na, třeba­že ji poš­ko­ze­ný ještě nepřev­zal.

 

II. Úro­ky z prod­le­ní jsou přís­lu­šen­stvím ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy. Up­latně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy lze upřes­nit do do­by, než se soud od­ebe­re k zá­věreč­né po­radě. Pro­to i od­vo­la­cí soud přiz­ná úro­ky z prod­le­ní, jes­tli­že poš­ko­ze­ný řádně a včas up­lat­nil ná­rok na náh­ra­du ško­dy a úroků z prod­le­ní se do­má­hal až v od­vo­la­cím říze­ní.

 

R 51/1986 Pro­vo­zo­va­tel od­po­ví­da­jí­cí za od­lo­že­né věci pod­le § 433 od­st. 2 ObčZ, kte­ré by­ly od­ci­ze­ny, může up­lat­nit v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy pro­ti pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu (§ 43 od­st. 3 TrŘ) pou­ze za před­pok­la­du, že ško­du nah­ra­dil to­mu, ko­mu by­ly věci od­ci­ze­ny, a tím na něj přešel ná­rok na náh­ra­du ško­dy pro­ti škůdci, tj. pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu.

 

R 56/1986 Jes­tli­že je­den ze spolu­pa­cha­telů od­po­ví­dá za ško­du pod­le zá­ko­ní­ku prá­ce (§ 172 od­st. 1 ZPr) a dru­hý pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (§ 420 od­st. 1 ObčZ), ne­ní je­jich od­povědnost so­li­dár­ní, ale kaž­dý z nich od­po­ví­dá sa­mos­tatně pod­le mí­ry své­ho za­vinění.[12]

 

R 34/1987 Ná­rok stá­tu na za­pla­ce­ní daně ne­ní ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem zkrá­ce­ní daně, ale ná­ro­kem vy­plý­va­jí­cím přímo ze zá­ko­na. Nej­de pro­to o ná­rok, kte­rý by mohl přís­luš­ný fi­nan­ční or­gán up­lat­ňo­vat pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ v tres­tním říze­ní.

 

R 7/1989 K roz­ho­do­vá­ní v ad­hez­ním říze­ní o náh­radě nák­ladů spo­je­ných s pohřbem poš­ko­ze­né­ho.

 

            R 52/1989 Ná­rok za­městna­va­te­le – plát­ce daně – na náh­ra­du nes­ra­že­né daně z příj­mu pro­ti za­městnan­ci – pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu zkrá­ce­ní daně pod­le § 148 TrZ ne­ní ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem zkrá­ce­ní daně. Up­lat­ní-li za­městna­va­tel v tres­tním říze­ní ta­ko­vý ná­rok a přes pou­če­ní sou­du na něm setr­vá, roz­hod­ne soud us­ne­se­ním pod­le § 44 od­st. 3, § 206 od­st. 4 TrŘ per ana­lo­giam, že za­městna­va­tel nemůže up­lat­ňo­vat ten­to ná­rok v ad­hez­ním říze­ní; za­městna­va­tel však má v tres­tním říze­ní pos­ta­ve­ní a prá­va poš­ko­ze­né­ho uve­de­ná v § 43 od­st. 1 TrŘ.

 

R 25/1990-ob­čan­skop­ráv­ní Při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né na věci je třeba vy­chá­zet z nák­ladů (je­jich ce­ny), kte­ré je třeba vy­na­lo­žit na uve­de­ní věci do původ­ní­ho sta­vu (§ 442 od­st. 1 ObčZ).

 

Vý­ši peněži­té náh­ra­dy, vy­jadřují­cí nák­la­dy na uve­de­ní věci do původ­ní­ho sta­vu, je třeba zjis­tit a sta­no­vit ob­jek­tivně a ne­zá­vis­le na okol­nos­tech sou­vi­se­jí­cích se škod­nou udá­los­tí.

 

Ne­ní-li uve­de­ní do původ­ní­ho sta­vu mož­né, pak vo­dít­kem pro sta­no­ve­ní vý­še náh­ra­dy ško­dy je vý­še nák­ladů, kte­ré jsou nut­né k to­mu, aby od­škodnění by­lo pos­kyt­nu­to ji­nak než uve­de­ním věci v předeš­lý stav (např. nák­la­dy na ob­sta­rá­ní stej­né ne­bo ob­dob­né věci).

 

R 28/1990 Ško­dy vznik­lé opa­ko­va­ným jed­ná­ním napl­ňu­jí­cím stej­nou skut­ko­vou pod­sta­tu při pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu se z hle­dis­ka náh­ra­dy ško­dy po­va­žu­jí za sa­mos­tat­né ná­ro­ky. Pod­mín­ky proml­če­ní je pro­to třeba po­su­zo­vat sa­mos­tatně u to­ho kte­ré­ho ná­ro­ku.

 

R 21/1991-I. Vy­ro­zumět poš­ko­ze­né­ho o veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní je třeba pod­le § 233 od­st. 1 TrŘ jen v těch přípa­dech, je-li návrh na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní po­dán pro­to, že vy­šly naj­evo sku­teč­nos­ti ne­bo důka­zy sou­du dříve nez­ná­mé, kte­ré by moh­ly sa­my o sobě ne­bo ve spo­je­ní se sku­teč­nos­tmi a důka­zy zná­mý­mi už dříve od­ůvod­nit ji­né roz­hod­nu­tí o přiz­na­ném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy.

 

II. Poš­ko­ze­ný má prá­vo po­dat stíž­nost pro­ti us­ne­se­ní o po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní pou­ze teh­dy, by­la-li ob­no­va po­vo­le­na vý­slovně ve vý­ro­ku o přiz­na­ném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy.

 

R 7/1992-ob­čan­skop­ráv­ní Ško­du spo­čí­va­jí­cí v tom, že poš­ko­ze­ný vy­na­lo­žil vy­šší nák­la­dy na vy­půjče­ní auto­mo­bi­lu ve srov­ná­ní s nák­la­dy, jež by ji­nak vy­na­lo­žil na pro­voz své­ho auto­mo­bi­lu, kte­rý ne­mohl pou­žít v důsled­ku poš­ko­ze­ní, je třeba po­va­žo­vat za sku­teč­nou ško­du, kte­rou je škůdce po­vi­nen nah­ra­dit v roz­sa­hu nutně a účelně vy­na­lo­že­ných nák­ladů.

 

R 16/1993 Up­lat­ňu­jí-li ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rá by­la způso­be­na na ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho, pozůsta­lí po poš­ko­ze­ném, mu­sí soud vždy na pod­kladě důkazů zjis­tit, zda jde o práv­ní nás­tup­ce (dědi­ce) poš­ko­ze­né­ho.

 

R 18/1993 Při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né na ci­zí měně je třeba vy­chá­zet z kur­su, za kte­rý se ta­to měna op­rávněným sub­jek­tem (směnár­nou) v době či­nu pro­dá­va­la, ni­ko­li na­ku­po­va­la.

 

R 23/1993 Jes­tli­že byl ob­vině­ný po­žá­dán poš­ko­ze­ným o za­pla­ce­ní způso­be­né ško­dy, je po­vi­nen pod­le § 563 ObčZ nás­le­du­jí­cí­ho dne ten­to dluh spla­tit. Ode dne nás­le­du­jí­cí­ho po tom­to dni je v prod­le­ní.[13]

 

V tres­tním říze­ní je zpra­vid­la roz­hod­né, kdy ob­vině­ný pros­tu­do­val spi­sy pod­le § 166 od­st. 1 TrŘ, a tak se dozvěděl o up­latněném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy. Tím ov­šem ne­ní vy­lou­če­no, že se o up­latněném ná­ro­ku mohl dovědět jin­dy, te­dy i dříve.

 

R 25/1993-II. Jes­tli­že soud od­su­zu­je ob­ža­lo­va­né pro trest­ný čin, kte­rým způso­bi­li ško­du spo­leč­ným jed­ná­ním pod­le § 9 od­st. 2 TrZ, zpra­vid­la za­vá­že ob­ža­lo­va­né nah­ra­dit tu­to ško­du spo­lečně a ne­roz­dílně pod­le § 438 od­st. 1 ObčZ. So­li­dár­ní od­povědnost k náh­radě ško­dy za­lo­že­ná roz­hod­nu­tím sou­du je vý­hodnější z hle­dis­ka ochra­ny práv poš­ko­ze­né­ho. Děle­ná od­povědnost k náh­radě ško­dy pod­le § 438 od­st. 2 ObčZ je vý­jim­kou z obec­né­ho pra­vid­la o způso­bu náh­ra­dy ško­dy a mu­sí vy­plý­vat ze zvláš­tních okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du. Roz­hod­nu­tí ve smys­lu § 438 od­st. 2 ObčZ mu­sí soud ná­le­žitě od­ůvod­nit.

 

R 45/1993-II. Po­vin­nost k náh­radě ško­dy nel­ze ulo­žit to­mu ob­ža­lo­va­né­mu, pro­ti kte­ré­mu poš­ko­ze­ný neup­lat­nil návrh pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, a to ani teh­dy, když se ja­ko spolu­ob­ža­lo­va­ný na vzni­ku ško­dy po­dí­lel.

 

R 25/1994-III. Roz­ho­du­je-li soud v ad­hez­ním říze­ní o ná­ro­ku na bo­les­tné, mu­sí vy­chá­zet z ta­ko­vé vý­še bo­les­tné­ho, kte­rá přís­lu­ší pod­le práv­ní­ho před­pi­su účin­né­ho v době, kdy doš­lo k poš­ko­ze­ní zdra­ví. Změna to­ho­to práv­ní­ho před­pi­su, k níž doš­lo v době roz­ho­do­vá­ní sou­du, je ne­roz­hod­ná. To pla­tí v poměru me­zi vy­hláš­kou č. 76/1981 Sb. a vy­hláš­ku č. 54/1993 Sb.[14]

 

Bo­les­tné je tzv. ry­ze osob­ním ná­ro­kem. Pro­to může být přiz­ná­no je­dině osobě, jíž by­la új­ma na zdra­ví způso­be­na, a ni­ko­li např. je­jí­mu zá­kon­né­mu zá­stup­ci.

 

Roz­ho­du­je-li soud v ad­hez­ním říze­ní o ná­ro­ku na náh­ra­du za ztrá­tu vý­dělku po do­bu pra­cov­ní nes­chop­nos­ti, mu­sí res­pek­to­vat § 446 ObčZ, § 17 od­st. 1 vy­hláš­ky č. 45/1964 Sb. (ve znění pozdějších před­pisů)[15] a § 17 zá­ko­na č. 1/1992 Sb.[16]

 

R 32/1994 Při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né poš­ko­ze­ním mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la z hle­dis­ka znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. b) TrZ je nut­no vy­chá­zet z ce­ny, za kte­rou se to­to vo­zid­lo v době a místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá. To zna­me­ná, že je nut­no zjis­tit, o ja­kou hod­no­tu se v důsled­ku poš­ko­ze­ní ta­to ce­na vo­zid­la sní­ži­la. Tepr­ve když nel­ze vý­ši ško­dy tak­to zjis­tit, je mož­no vy­chá­zet z účelně vy­na­lo­že­ných nák­ladů na uve­de­ní vo­zid­la v předeš­lý stav je­ho op­ra­vou (§ 89 od­st. 12 TrZ).

 

R 43/1994-III. Vý­rok o náh­radě ško­dy, a to i vý­rok, jímž je poš­ko­ze­ný od­ká­zán pod­le § 229 od­st. 1 TrŘ na ob­čan­skop­ráv­ní říze­ní, může být učiněn jen na pod­kladě návr­hu poš­ko­ze­né­ho, kte­rý je v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 43 od­st. 3 TrŘ. To mi­mo ji­né zna­me­ná, že z návr­hu mu­sí být patr­no, z ja­kých důvodů a v ja­ké vý­ši se ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­lat­ňu­je.

 

R 21/1997 Vy­puštění dí­lčích útoků pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu z po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku roz­sud­ku op­ro­ti ob­ža­lobě má důsled­ky ob­dob­né ja­ko zproš­ťu­jí­cí roz­su­dek. Po­dá-li pro­to poš­ko­ze­ný od­vo­lá­ní pro­ti vý­ro­ku ta­ko­vé­ho od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, jímž byl pod­le § 229 od­st. 3 TrŘ per ana­lo­giam od­ká­zán se svý­mi ná­ro­ky na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, jde o od­vo­lá­ní po­da­né oso­bou neop­rávněnou a od­vo­la­cí soud je z to­ho­to důvo­du za­mít­ne pod­le § 253 od­st. 1 TrŘ.[17]

 

R 17/1998-ob­čan­skop­ráv­ní Správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty ne­ní účas­tní­kem kon­kur­sní­ho říze­ní. Ja­ko zvláš­tní pro­ces­ní sub­jekt má sa­mos­tat­né pos­ta­ve­ní jak vůči úpad­ci, tak vůči kon­kur­sním věřitelům a nel­ze jej po­va­žo­vat za zá­stup­ce kon­kur­sních věřitelů ani za zá­stup­ce úpad­ce. Ve spo­ru, v němž správ­ce vy­má­há ve prospěch pod­sta­ty poh­le­dáv­ku úpad­ce, mu­sí být ja­ko ža­lob­ce uve­den přímo správ­ce, ozna­če­ný svým jmé­nem, příj­me­ním, po­vo­lá­ním, byd­lištěm a fun­kcí („správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty úpad­ce XY“).

 

R 25/1998-II. Zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na může v tres­tním říze­ní ve­de­ném pro trest­ný čin, jímž by­lo ub­lí­že­no na zdra­ví (např. tres­tné či­ny pod­le § 221, § 222, § 223, § 224 TrZ), vy­ko­ná­vat prá­va poš­ko­ze­né­ho (§ 43 od­st. 1 TrŘ) a up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy (§ 43 od­st. 3 TrŘ) tepr­ve teh­dy, jes­tli­že ales­poň zčás­ti uh­ra­di­la nák­la­dy lé­če­ní poš­ko­ze­né­ho.

 

R 52/1998-I.-ob­čan­skop­ráv­ní Sou­dy pro­jed­ná­va­jí a roz­ho­du­jí spo­ry o pra­vost ne­bo vý­ši poh­le­dá­vek teh­dy, jde-li o poh­le­dáv­ky, kte­ré jsou pod­le us­ta­no­ve­ní § 7 od­st. 1 OSŘ op­rávně­ny pro­jed­ná­vat a roz­hod­nout o nich. Pra­vo­moc pro­jed­nat a roz­hod­nout spor o pra­vost ne­bo vý­ši ji­ných poh­le­dá­vek (např. da­ňo­vých) ma­jí přís­luš­né správ­ní or­gá­ny; sou­dy ty­to věci pro­jed­ná­va­jí a roz­ho­du­jí, jen sta­no­ví-li to zá­kon (§ 7 od­st. 2 OSŘ).

 

R 52/1998-XIX.-ob­čan­skop­ráv­ní Správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty ne­ní účas­tní­kem kon­kur­sní­ho říze­ní. Ja­ko zvláš­tní pro­ces­ní sub­jekt má sa­mos­tat­né pos­ta­ve­ní jak vůči úpad­ci, tak vůči kon­kur­sním věřitelům a nel­ze jej po­va­žo­vat za zá­stup­ce kon­kur­sních věřitelů ani za zá­stup­ce úpad­ce.

 

Ve spo­ru, v němž správ­ce vy­má­há ve prospěch pod­sta­ty poh­le­dáv­ku úpad­ce, je ža­lob­cem správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty.

 

R 26/1999-ob­čan­skop­ráv­ní Pra­vo­moc sou­du k pro­jed­ná­ní ža­lo­by o za­pla­ce­ní dluž­né­ho po­jis­tné­ho na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní ne­ní dá­na ani v případě, že za­pla­ce­ní je po­ža­do­vá­no ni­ko­li po dluž­ní­ko­vi (ob­chod­ní spo­leč­nos­ti), ale po spo­leč­ní­ko­vi s od­ůvodněním, že ten pod­le us­ta­no­ve­ní § 106 ObchZ za zá­vaz­ky spo­leč­nos­ti do vý­še své­ho nes­pla­ce­né­ho vkla­du za­psa­né­ho v ob­chod­ním rejstříku ru­čí.

 

            R 6/2001 Lhů­ta pro up­latnění ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy uve­de­ná v us­ta­no­ve­ní vě­ty dru­hé § 43 od­st. 3 TrŘ je lhůtou pro­ces­ní, kte­rou tres­tní řád neu­mož­ňu­je nav­rá­tit, a to ani v si­tua­ci, kdy soud pr­vní­ho stupně nespl­ní po­vin­nost uve­de­nou v us­ta­no­ve­ní vě­ty pr­vní § 198 od­st. 2 TrŘ a ne­vy­ro­zu­mí poš­ko­ze­né­ho řádně a včas o ko­ná­ní (po­čát­ku) hlav­ní­ho lí­če­ní.

 

R 41/2002-I. Předmětem tres­tní­ho stí­há­ní je vždy sku­tek, v němž je spatřován trest­ný čin, přičemž pod­sta­tou skut­ku je trestněprávně re­le­van­tní jed­ná­ní pa­cha­te­le a jím za­příčině­ný trestněprávně vý­znam­ný nás­le­dek. Od skut­ku je nut­no od­li­šo­vat je­ho po­pis, kte­rý mu­sí ob­sa­ho­vat ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré jsou právně vý­znam­né z hle­dis­ka naplnění jed­not­li­vých znaků skut­ko­vé pod­sta­ty stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu. I když v případě ob­viněné­ho stí­ha­né­ho pro trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 TrZ ne­ní v po­pi­su skut­ku uve­de­no, že pa­cha­tel zra­nil ta­ké dal­ší oso­bu, a to např. pro­to, že je­jí zranění nepřed­sta­vo­va­lo ta­ko­vé ub­lí­že­ní na zdra­ví, ja­ké před­pok­lá­dá ta­to skut­ko­vá pod­sta­ta, nic to nemění na tom, že stí­ha­ným skut­kem doš­lo ta­ké k poš­ko­ze­ní té­to oso­by a popřípadě i ke vzni­ku ma­jet­ko­vé új­my. V ta­ko­vém případě nic neb­rá­ní to­mu, aby by­lo roz­hod­nu­to o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho k náh­radě ško­dy způso­be­né zraněním té­to oso­by, ne­boť k je­jí­mu vzni­ku doš­lo za­viněným proti­práv­ním jed­ná­ním ob­viněné­ho, pro kte­ré je trestně stí­hán, a vznik­lá ško­da je v příčin­né sou­vis­los­ti s tím­to jed­ná­ním.

 

R 19/2003 Jes­tli­že tres­tným či­nem by­la způso­be­na ma­jet­ko­vá ško­da práv­nic­ké osobě, vý­rok, jímž soud ve svém roz­sud­ku uk­lá­dá ob­viněné­mu po­vin­nost ta­ko­vou ško­du nah­ra­dit, mu­sí být for­mu­lo­ván ve prospěch té­to práv­nic­ké oso­by, a ni­ko­li ve prospěch sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu, kte­rý je op­rávněn jmé­nem práv­nic­ké oso­by jed­nat.

 

R 20/2003 Po­kud je před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní ane­bo i v je­ho průběhu proh­lá­šen kon­kurs na ma­je­tek ob­viněné­ho a do skon­če­ní tres­tní­ho stí­há­ní ne­doš­lo k zá­ni­ku účinků proh­lá­še­ní kon­kur­su, pak v ta­ko­vém případě pod­le § 14 od­st. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o kon­kur­su a vy­rov­ná­ní, ve znění pozdějších před­pisů, nel­ze v ad­hez­ním říze­ní roz­hod­nout o přiz­ná­ní náh­ra­dy ško­dy, ale poš­ko­ze­né je třeba s je­jich ná­ro­ky pod­le § 229 od­st. 1 TrŘ od­ká­zat na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.[18]

 

Proh­lá­še­ní kon­kur­su na ma­je­tek práv­nic­ké oso­by, v níž měl ob­vině­ný pos­ta­ve­ní např. sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu a stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu se do­pus­til v tom­to pos­ta­ve­ní, popřípadě v sou­vis­los­ti s ním, ne­zak­lá­dá překáž­ku uve­de­nou v us­ta­no­ve­ní § 14 od­st. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o kon­kur­su a vy­rov­ná­ní, ve znění pozdějších před­pisů, ne­boť v ta­ko­vém případě ne­ní dá­na sho­da v osobě úpad­ce a pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu.

 

R 32/2003 Od­vo­la­cí prá­vo ve smys­lu § 246 od­st. 1 písm. d) TrŘ má pou­ze ten poš­ko­ze­ný, kte­rý up­lat­nil v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy řádně a včas (§ 43 od­st. 3, § 206 od­st. 2 TrŘ). Nej­sou-li ty­to zá­kon­né pod­mín­ky splně­ny, od­vo­la­cí soud od­vo­lá­ní ta­ko­vé­ho poš­ko­ze­né­ho za­mít­ne pod­le § 253 od­st. 1 TrŘ ja­ko po­da­né oso­bou neop­rávněnou.

 

R 49/2003-I. Vy­jádření poš­ko­ze­né­ho, že ná­rok na náh­ra­du ško­dy up­lat­ňu­je ve vý­ši, kte­rá bu­de vy­čís­le­na znal­cem, ne­bo že se připo­ju­je k tres­tní­mu říze­ní ve smys­lu § 43 TrŘ, nel­ze po­va­žo­vat za řád­né up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ.

 

II. Je v roz­po­ru se zá­ko­nem [§ 314f od­st. 1 písm. e) TrŘ, § 228 od­st. 1 TrŘ], ob­sa­hu­je‑li tres­tní příkaz vý­rok o náh­radě ško­dy, aniž byl poš­ko­ze­ným ná­rok na je­jí náh­ra­du řádně up­latněn. V ta­ko­vém případě je mož­no v říze­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na zru­šit to­li­ko vý­rok o náh­radě ško­dy, aniž by by­lo nut­no ru­šit ce­lý tres­tní příkaz.

 

R 18/2004 Sa­mot­né up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy, kte­rá by­la způso­be­na tres­tným či­nem, v ob­čan­skop­ráv­ním či ji­ném říze­ní neb­rá­ní up­latnění stej­né­ho ná­ro­ku v ad­hez­ním říze­ní. Po­kud však soud zjis­tí v rám­ci pos­tu­pu pod­le § 206 od­st. 2 TrŘ, že již by­lo vy­dá­no na pod­kladě ta­ko­vé­ho ná­ro­ku v ob­čan­skop­ráv­ním či ji­ném říze­ní roz­hod­nu­tí o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit způso­be­nou ško­du a to­to roz­hod­nu­tí exis­tu­je, ať je či ne­ní pra­vo­moc­né, roz­hod­ne, že poš­ko­ze­ný nemůže v hlav­ním lí­če­ní up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy (§ 44 od­st. 3, § 206 od­st. 3, 4 TrŘ).

 

            R 4/2005 Roz­hod­ne-li před­se­da se­ná­tu, že poš­ko­ze­ní mo­hou svá prá­va v tres­tním říze­ní up­lat­ňo­vat pou­ze prostřed­nic­tvím spo­leč­né­ho zmocněnce, pak v případě, že chtějí svá prá­va v tom­to říze­ní vy­ko­ná­vat, mu­sí si spo­leč­né­ho zmocněnce zvo­lit sa­mi. Nej­de pro­to o us­ta­no­ve­ní zmocněnce poš­ko­ze­né­ho ve smys­lu § 51a TrŘ a stát ne­ní po­vi­nen hra­dit nák­la­dy zmocněnce pod­le § 151 TrŘ.

 

R 22/2005-II. Čás­tka, o kte­rou pa­cha­tel zkrá­til daň ve smys­lu § 148 od­st. 1 TrZ ne­bo kte­rou vy­lá­kal ja­ko da­ňo­vou vý­ho­du ve smys­lu § 148 od­st. 2 TrZ, před­sta­vu­je ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le těchto al­ter­na­tiv [pro úče­ly přísnější práv­ní kva­li­fi­ka­ce uve­de­né v us­ta­no­ve­ních § 148 od­st. 3 písm. c), od­st. 4 TrZ], byť náh­ra­du té­to ško­dy zpra­vid­la nel­ze up­lat­ňo­vat a přiz­nat v ad­hez­ním říze­ní.

 

R 31/2005-I. Neodůvod­ňu­jí-li zvláš­tní okol­nos­ti vy­šší ne­bo niž­ší ce­nu směnky pod­le hle­di­sek uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 12 TrZ, pak se při ur­čo­vá­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem krá­de­že, je­hož předmětem by­la ci­zí směnka, vy­chá­zí z jme­no­vi­té hod­no­ty, na kte­rou je směnka vy­sta­ve­na.

 

            R 32/2005 Úhra­da nák­ladů na opatření zna­lec­ké­ho po­sud­ku, jenž byl před­lo­žen poš­ko­ze­ným ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní, ne­ní ško­dou vznik­lou tres­tným či­nem, o kte­ré by moh­lo být roz­ho­do­vá­no v ad­hez­ním říze­ní. O čás­tce, kte­rou poš­ko­ze­ný na opatření zna­lec­ké­ho po­sud­ku vy­na­lo­žil, lze roz­ho­do­vat k je­ho návr­hu až po práv­ní mo­ci od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku ja­ko o nák­la­dech poš­ko­ze­né­ho vy­na­lo­že­ných na up­latnění náh­ra­dy ško­dy (§ 155 od­st. 2 TrŘ).

 

R 17/2006 Plnění pos­kyt­nu­té na zá­kladě smlou­vy o po­jištění pro případ smr­ti po­jiš­ťov­nou pozůsta­lým poš­ko­ze­né­ho, je­hož ob­vině­ný usmr­til a spá­chal tak trest­ný čin vraž­dy pod­le § 219 TrZ, ne­ní ma­jet­ko­vou ško­dou způso­be­nou tres­tným či­nem ve smys­lu § 43 od­st. 1 TrŘ, a pro­to o něm nel­ze roz­ho­do­vat v ad­hez­ním říze­ní.

 

            R 18/2006-II. Ak­cio­náře, a to i když je stop­ro­cen­tním ak­cio­nářem, nel­ze zto­tož­ňo­vat s ak­cio­vou spo­leč­nos­tí ja­ko práv­nic­kou oso­bou co­by poš­ko­ze­ným v tres­tním říze­ní, ne­boť jde o dva od­liš­né sub­jek­ty. Jes­tli­že ob­vině­ný, kte­rý je před­se­dou před­sta­ven­stva a stop­ro­cen­tním ak­cio­nářem, způso­bil tres­tným či­nem ško­du ak­cio­vé spo­leč­nos­ti (srov. § 154 a násl. ObchZ), nev­znik­la tím ško­da sou­časně ob­viněné­mu, ja­kož­to je­jí­mu ak­cio­náři, pro­to­že ma­je­tek ak­cio­vé spo­leč­nos­ti ja­ko práv­nic­ké oso­by je pro něj ma­jet­kem ci­zím, ale vznik­la ško­da pou­ze ak­cio­vé spo­leč­nos­ti. Za způso­be­ní ta­ko­vé ško­dy lze do­vo­zo­vat tres­tní od­povědnost ob­viněné­ho a stejně tak mu lze ulo­žit po­vin­nost ji nah­ra­dit (srov. též § 194 od­st. 5 vě­ta tře­tí ObchZ).

 

R 22/2006 Smr­tí poš­ko­ze­né­ho, kte­rý má pro­ti ob­viněné­mu ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem ve smys­lu § 43 od­st. 3 TrŘ, za­ni­ká je­ho způso­bi­lost k právům a po­vin­nos­tem pod­le § 7 od­st. 2 vě­ty pr­vní ObčZ. Poš­ko­ze­né­mu, kte­rý zemřel, pro­to nel­ze přiz­nat ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem pod­le § 228 TrŘ, třeba­že ho před svou smr­tí včas a řádně up­lat­nil v tres­tním říze­ní. Úmr­tím poš­ko­ze­né­ho přechá­zí ta­ko­vý ná­rok na náh­ra­du ško­dy na je­ho dědi­ce, a to v roz­sa­hu, v ja­kém ná­le­žel poš­ko­ze­né­mu v okam­ži­ku je­ho smr­ti.

 

            Před roz­hod­nu­tím o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy v ad­hez­ním říze­ní pod­le § 228 a § 229 TrŘ je třeba ob­jas­nit, zda a popřípadě v ja­kém roz­sa­hu přešel ten­to ná­rok na práv­ní­ho nás­tup­ce poš­ko­ze­né­ho ve smys­lu § 45 od­st. 3 TrŘ.

 

            R 39/2006-ob­čan­skop­ráv­ní Úro­ky z prod­le­ní, kte­ré se sta­nou splat­ný­mi tepr­ve v bu­douc­nu po vy­hlá­še­ní (vy­dá­ní) soud­ní­ho roz­hod­nu­tí, jsou svou po­va­hou opětu­jí­cí se dáv­kou ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 154 od­st. 2 OSŘ.

 

            Úro­ky z prod­le­ní splat­né za do­bu do vy­hlá­še­ní (vy­dá­ní) roz­hod­nu­tí soud přiz­ná ve vý­ro­ku své­ho roz­hod­nu­tí tak, že buď je­jich vý­ši přesně vy­čís­lí, ne­bo že uve­de je­jich vý­ši (saz­bu) v pro­cen­tech a do­bu, za kte­rou mu­sí být v té­to vý­ši za­pla­ce­ny.

 

            Úro­ky z prod­le­ní ur­čo­va­né pod­le us­ta­no­ve­ní § 1 naříze­ní vlá­dy č. 142/1994 Sb. ve znění čl. I naříze­ní vlá­dy č. 163/2005 Sb., kte­ré se sta­nou splat­ný­mi tepr­ve v bu­douc­nu, soud přiz­ná ve vý­ro­ku své­ho roz­hod­nu­tí tak, že po­čí­na­je dnem nás­le­du­jí­cím po vy­hlá­še­ní (vy­dá­ní) roz­hod­nu­tí až do „za­pla­ce­ní“ ulo­ží je­jich za­pla­ce­ní ve vý­ši, kte­rá od­po­ví­dá v kaž­dém jed­not­li­vém ka­len­dářním po­lo­le­tí tr­vá­ní prod­le­ní v pro­cen­tech souč­tu čís­la 7 a re­po saz­by (li­mit­ní saz­by pro dvou­tý­den­ní re­po ope­ra­ce) vy­hlá­še­né ve Věstní­ku Čes­ké ná­rod­ní ban­ky ve vý­ši plat­né vždy k pr­vní­mu dni přís­luš­né­ho ka­len­dářní­ho po­lo­le­tí.

 

R 40/2006 Ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né za­městnan­cem tře­tí osobě za­viněným po­ru­še­ním po­vin­nos­ti při plnění pra­cov­ních úkolů ne­bo v přímé sou­vis­los­ti s ni­mi (§ 420 od­st. 2 ObčZ), po­kud nej­de o exces ze stra­ny za­městnan­ce, za kte­rý by od­po­ví­dal vý­lučně sám, může v ad­hez­ním říze­ní up­lat­nit pou­ze za­městna­va­tel, kte­rý pos­kytl té­to tře­tí osobě od­škodnění a u něhož je za­městna­nec (ob­vině­ný) v době způso­be­ní ško­dy v pra­cov­ním poměru. Poš­ko­ze­ná tře­tí oso­ba může své ná­ro­ky up­lat­ňo­vat pou­ze vůči za­městna­va­te­li, u něhož byl ob­vině­ný v době či­nu za­městnan­cem, ni­ko­liv však v tres­tním říze­ní pro­ti to­mu­to ob­viněné­mu.

 

R 58/2006-I. Za ško­du od­po­ví­dá i účas­tník tres­tné­ho či­nu, po­kud je je­ho tres­tné jed­ná­ní v příčin­né sou­vis­los­ti se vzni­kem ško­dy.

 

II. Od­po­ví­dá-li za vznik ma­jet­ko­vé ško­dy ví­ce pa­cha­telů (včetně účas­tníků), soud jim zpra­vid­la ulo­ží po­vin­nost nah­ra­dit ško­du spo­lečně a ne­roz­dílně (§ 438 od­st. 1 ObčZ). Pou­ze v od­ůvodněných přípa­dech, kte­ré jsou vý­jim­kou z to­ho­to obec­né­ho pra­vid­la, může soud roz­hod­nout, že ti, kteří ško­du způso­bi­li, od­po­ví­da­jí za ni pod­le své účas­ti na způso­be­ní ško­dy a tom­to roz­sa­hu jsou po­vin­ni ji uh­ra­dit (§ 438 od­st. 2 ObčZ). V ta­ko­vém případě mu­sí být v roz­hod­nu­tí sou­du důvod od­chyl­ky od zmíněné­ho obec­né­ho pra­vid­la ná­le­žitě od­ůvodněn.

 

III. Jes­tli­že doj­de ke vzni­ku prod­le­ní se za­pla­ce­ním náh­ra­dy ško­dy po 28. 4. 2005, te­dy po účin­nos­ti naříze­ní vlá­dy č. 163/2005 Sb., jímž by­lo no­ve­li­zo­vá­no naříze­ní vlá­dy č. 142/1994 Sb., je třeba při ur­če­ní vý­še úro­ku z prod­le­ní vy­chá­zet z re­po saz­by sta­no­ve­né Čes­kou ná­rod­ní ban­kou k pr­vní­mu dni kaž­dé­ho ka­len­dářní­ho po­lo­le­tí, v němž prod­le­ní tr­vá, zvý­še­né o 7 pro­cen­tních bodů (srov. č. 39/2006 Sb. rozh. civ.).

 

R 12/2007 Jed­no­rá­zo­vá od­škodnění poš­ko­ze­né­ho (pozůsta­lé­ho) v případě usmr­ce­ní někte­ré z osob uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 444 od­st. 3 písm. a) až f) ObčZ, jsou si­ce v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní vy­me­ze­na pev­ný­mi čás­tka­mi, av­šak ne­ní vy­lou­če­no je­jich sní­že­ní pod­le přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, a to předev­ším z důvo­du případ­né­ho spolu­za­vinění poš­ko­ze­né­ho (§ 441 ObčZ), resp. z důvodů hod­ných zvláš­tní­ho zřete­le (§ 450 ObčZ).

 

            R 39/2008-I. Zá­klad­ní skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 2 TrZ ne­pod­mi­ňu­je tres­tní od­povědnost vzni­kem ško­dy v ur­či­té vý­ši. Způso­be­ní ško­dy, kon­krétně ško­dy znač­né ne­bo ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu (§ 89 od­st. 11 TrZ), je zna­kem až kva­li­fi­ko­va­ných skut­ko­vých pod­stat pod­le § 256c od­st. 3 ne­bo od­st. 4 TrZ.

 

            Ško­da ja­ko zá­kon­ný znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 3 ne­bo od­st. 4 TrZ před­sta­vu­je roz­díl me­zi vý­ší původ­ní­ho před­lu­že­ní exis­tu­jí­cí­ho k okam­ži­ku přije­tí no­vé­ho zá­vaz­ku ne­bo zříze­ní zá­sta­vy ve smys­lu § 256c od­st. 2 TrZ a ko­neč­nou vý­ší před­lu­že­ní způso­be­né­ho nově přija­tý­mi zá­vaz­ky ne­bo zříze­ním zá­sta­vy. Zna­kem zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho­to tres­tné­ho či­nu je to­tiž před­lu­že­ní, tj. stav, kdy pa­si­va dluž­ní­ka převy­šu­jí je­ho ak­ti­va, tak­že ještě před­tím, než doj­de k přije­tí no­vé­ho zá­vaz­ku či ke zříze­ní zá­sta­vy, již mu­sí exis­to­vat ta­ko­vé zá­vaz­ky dluž­ní­ka, kte­ré nej­sou kry­ty je­ho stá­va­jí­cím ma­jet­kem.

 

            II. Vý­ši ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem před­lu­že­ní pod­le § 256c od­st. 2, od­st. 3 ne­bo od­st. 4 TrZ zjiš­ťu­jí or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní zpra­vid­la na pod­kladě zna­lec­ké­ho po­sud­ku (§ 105 od­st. 1 vě­ta dru­há TrŘ), v němž je třeba sta­no­vit jak vý­ši původ­ní­ho před­lu­že­ní na po­čát­ku pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, tak i vý­ši nás­ledně vznik­lé­ho před­lu­že­ní z důvodů nově přija­tých zá­vazků, resp. zříze­ní zá­sta­vy, a to s přih­léd­nu­tím k hod­notě ma­jet­ku před­lu­že­né­ho dluž­ní­ka v době ukon­če­ní tres­tné čin­nos­ti (např. proh­lá­še­ním kon­kur­su).

 

            Ne­ní te­dy nut­no vy­čká­vat na do­kon­če­ní kon­kur­sní­ho říze­ní, byl-li na ma­je­tek před­lu­že­né­ho dluž­ní­ka proh­lá­šen kon­kurs, ne­boť sta­no­ve­ní vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem před­lu­že­ní je předběžnou otáz­kou pod­le § 9 od­st. 1 TrŘ tý­ka­jí­cí se vi­ny ob­viněné­ho. Případ­né vý­sled­ky kon­kur­su ma­jí však vý­znam z hle­dis­ka roz­hod­nu­tí o vý­ši náh­ra­dy ško­dy jed­not­li­vým poš­ko­ze­ným věřitelům (§ 228 a § 228 TrŘ).

 

R 28/2009 Us­ta­no­ve­ní § 250a TrZ o tres­tném či­nu po­jis­tné­ho pod­vo­du směřuje k ochraně ma­jet­ko­vých zá­jmů po­jiš­ťo­ven (po­jis­ti­telů). Pro­to po­kud je zá­kon­ným zna­kem to­ho­to tres­tné­ho či­nu „ško­da na ci­zím ma­jet­ku“ [§ 250a od­st. 3, od­st. 4 písm. b), od­st. 5 TrZ], ro­zu­mí se tím ško­da na ma­jet­ku po­jiš­ťov­ny, ne­boť u to­ho­to tres­tné­ho či­nu jsou předmětem úto­ku peněžní prostřed­ky po­jiš­ťov­ny, k je­jichž vy­pla­ce­ní ve formě po­jis­tné­ho plnění směřova­lo jed­ná­ní pa­cha­te­le, a ni­ko­li ma­je­tek, je­hož se tý­ka­la před­stí­ra­ná po­jis­tná udá­lost.

 

            Spo­čí­vá-li trest­ný čin po­jis­tné­ho pod­vo­du pod­le § 250a od­st. 2 TrZ v tom, že pa­cha­tel úmyslně vy­vo­lal po­jis­tnou udá­lost, je ško­dou způso­be­nou tím­to tres­tným či­nem čás­tka, kte­rou po­jiš­ťov­na neop­rávněně vy­pla­ti­la ve formě po­jis­tné­ho plnění, ni­ko­li hod­no­ta po­jištěné­ho ma­jet­ku (např. mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­ré mělo být od­ci­ze­no před­stí­ra­nou po­jis­tnou udá­los­tí).

 

R 40/2009 Ne­ní v roz­po­ru se zá­sa­dou zá­ka­zu re­for­ma­ce in peius, po­kud od­vo­la­cí soud k od­vo­lá­ní po­da­né­mu jen ve prospěch ob­viněné­ho dopl­ní vý­rok o náh­radě ško­dy, kte­rým od­ká­že poš­ko­ze­né­ho pod­le § 229 od­st. 1 TrŘ na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 

            R 1/2010-I. Jes­tli­že si jed­na­tel spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným své­volně přis­vo­jí svěřené pe­ní­ze, kte­ré s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 40a, § 49a ObčZ zís­kal do ma­jet­ku té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti je­jí dru­hý jed­na­tel tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ (srov. č. 36/2008 Sb. rozh. obč.), spá­chá – za splnění dal­ších před­pok­ladů – trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 TrZ, a ni­ko­li trest­ný čin po­díl­nic­tví pod­le § 251 TrZ. Tres­tným či­nem zpro­nevěry je v ta­ko­vém případě způso­be­na ško­da na ma­jet­ku spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, ni­ko­li na ma­jet­ku osob, na je­jichž úkor byl před­tím spá­chán trest­ný čin pod­vo­du.

 

R 8/2010 Sku­teč­nost, že pod­míněně od­sou­ze­ný nespl­nil ulo­že­nou po­vin­nost pod­le § 59 od­st. 2 část vě­ty za střed­ní­kem TrZ spo­čí­va­jí­cí v tom, aby pod­le svých sil nah­ra­dil ško­du, kte­rou způso­bil tres­tným či­nem, zpra­vid­la od­ůvod­ňu­je roz­hod­nu­tí sou­du o tom, že se vy­ko­ná pod­míněně od­lo­že­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy (§ 60 od­st. 1 TrZ), ale jen v případě, když pod­míněně od­sou­ze­ný za­vi­nil nesplnění uve­de­né po­vin­nos­ti.

 

Po­vin­nost nah­ra­dit ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem „pod­le svých sil“ to­tiž zna­me­ná, že pod­míněně od­sou­ze­ný je po­vi­nen nah­ra­dit ško­du v době a ve vý­ši, v ja­ké to do­vo­lí je­ho osob­ní, ma­jet­ko­vé a vý­dělko­vé poměry. Soud roz­ho­du­jí­cí o osvědče­ní pod­míněně od­sou­ze­né­ho je pro­to po­vi­nen zjiš­ťo­vat, ja­ké by­ly poměry od­sou­ze­né­ho z hle­dis­ka je­ho mož­nos­ti nah­ra­dit způso­be­nou ško­du (zej­mé­na zda byl za­městnán, a po­kud ni­ko­li, proč to­mu tak by­lo, zda se za­jí­mal o za­městná­ní, zda po­bí­ral so­ciál­ní dáv­ky a v ja­ké vý­ši, zda měl k něko­mu vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost, zda na je­ho příj­my či ma­je­tek byl ve­den vý­kon roz­hod­nu­tí k us­po­ko­je­ní ji­ných poh­le­dá­vek apod.).

 

 

NS 9/2001-T 246. 2. Spo­leh­li­vé roz­hod­nu­tí sou­du o náh­radě ško­dy v tres­tním (ad­hez­ním) říze­ní je pod­míněno ob­jasněním věci též z to­ho hle­dis­ka, zda ob­vině­ný v me­zi­do­bí od up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­ným případně ško­du, byť čás­tečně, ne­nah­ra­dil, zda o náh­radě ško­dy již ne­by­lo roz­hod­nu­to v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní apod.

 

NS 12/2001-T 294. Úro­ky z prod­le­ní lze v ad­hez­ním říze­ní přiz­nat zá­sadně od do­by, kdy se ob­vině­ný dozvěděl o up­latněném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy způso­be­né stí­ha­ným tres­tným či­nem, ni­ko­li od do­by, kdy by­la ško­da tres­tným či­nem způso­be­na. Ne­ní-li te­dy ob­sa­že­no ve spi­se, kte­rý ob­vině­ný po skon­če­ní vy­šetřová­ní pod­le § 166 od­st. 1 TrŘ pros­tu­do­val, up­latnění ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy pro­ti ob­viněné­mu, zpra­vid­la se o později up­latněném ná­ro­ku ob­vině­ný doz­ví u hlav­ní­ho lí­če­ní a do prod­le­ní se pak dos­ta­ne v ná­vaz­nos­ti na tu­to do­bu.

 

Do­ba, kdy se ob­vině­ný dozvěděl o up­latněném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, je roz­hod­ná též pro vý­ši úroků z prod­le­ní pod­le § 1 naříze­ní vlá­dy č. 142/1994 Sb.

 

Jes­tli­že je práv­ním před­pi­sem náh­ra­da ško­dy v případě usmr­ce­ní poš­ko­ze­né­ho li­mi­to­vá­na co do vý­še ne­bo ok­ru­hu ná­roků, nel­ze ji přiz­nat nad ten­to rá­mec. Pro­to např. od nák­ladů spo­je­ných s pohřbem je třeba od­ečíst pohřeb­né pos­kyt­nu­té pod­le zá­ko­na o stát­ní so­ciál­ní pod­poře (§ 449 od­st. 2 ObčZ), nák­la­dy na zříze­ní pom­ní­ku ne­bo des­ky na hrob se hra­dí jen do vý­še 10 000 Kč (§ 37 od­st. 2 naříze­ní vlá­dy č. 108/1994 Sb.)[19] a nák­la­dy na pro­jed­ná­ní dědic­tví nel­ze nah­ra­dit vůbec. To pla­tí i v případě, by­la-li ško­da způso­be­na úmysl­ným tres­tným či­nem.

 

NS 12/2001-T 302. Při roz­ho­do­vá­ní o náh­radě ško­dy v ad­hez­ním říze­ní je nut­no zjis­tit všech­ny pod­stat­né okol­nos­ti pro sta­no­ve­ní vý­še ško­dy, zej­mé­na zda v době roz­ho­do­vá­ní sou­du up­latně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy tr­vá v nezměněné vý­ši, zda ob­vině­ný po up­latnění to­ho­to ná­ro­ku případně ško­du, byť čás­tečně, poš­ko­ze­né­mu ne­nah­ra­dil, ne­bo zda o tom­též ná­ro­ku již ne­by­lo roz­hod­nu­to v říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních, popřípadě v říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem.

 

Jes­tli­že byl v říze­ní o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na zru­šen roz­su­dek sou­du dru­hé­ho stupně jen ve vý­ro­ku o náh­radě ško­dy a by­la zru­še­na i dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, nepřichá­zí v úva­hu roz­hod­nu­tí pod­le § 270 od­st. 1 TrŘ, tj. přiká­zá­ní věci sou­du, o je­hož roz­hod­nu­tí jde, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. V ta­ko­vém případě lze o ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy roz­hod­nout jen pod­le § 229 od­st. 1 TrŘ, ne­boť je vy­lou­če­no, aby soud v hlav­ním lí­če­ní roz­ho­do­val jen o náh­radě ško­dy.

 

NS 17/2002-T 403. 2. Doj­de-li k za­jištění od­ci­ze­né věci or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní a pos­lé­ze k je­jí­mu de­po­no­vá­ní u poš­ko­ze­né­ho, a to aniž by by­lo for­málně roz­hod­nu­to pod­le § 80 od­st. 1 TrŘ o je­jím vy­dá­ní (vrá­ce­ní), nel­ze v ad­hez­ním říze­ní pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ ob­viněné­ho za­vá­zat k po­vin­nos­ti za­pla­tit poš­ko­ze­né­mu ško­du ve vý­ši, v ja­ké by­la vy­čís­le­na hod­no­ta od­ci­ze­né věci. Po­kud jed­ná­ním ob­viněné­ho by­la na od­ci­ze­né věci způso­be­na ji­ná ško­da např. je­jím poš­ko­ze­ním či zni­če­ním, je ta­ko­vý vý­rok oh­ledně po­vin­nos­ti k náh­radě ško­dy mož­né vy­slo­vit, ale pou­ze za před­pok­la­du, že roz­sah a vý­še té­to ško­dy by­ly v průběhu tres­tní­ho stí­há­ní ná­le­žitě zjiště­ny a do­lo­že­ny.

 

NS 18/2002-T 437. 2. Jes­tli­že ob­vině­ný ja­ko pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu, je­hož zá­kon­ným zna­kem je způso­be­ní ško­dy na ci­zím ma­jet­ku, ta­ko­vou ško­du sku­tečně způso­bil, nic neb­rá­ní to­mu, aby mu při splnění dal­ších pod­mí­nek by­la ulo­že­na po­vin­nost k náh­radě ško­dy, přes­to­že jed­nal jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím za­stou­pe­ní a vznik ško­dy je vý­sled­kem po­ru­še­ní smluv­ní­ho vzta­hu, v němž by­la ta­to práv­nic­ká oso­ba, a ni­ko­li sám pa­cha­tel.

 

NS 24/2003-T 564. Nák­la­dy lé­čeb­né pé­če uh­ra­ze­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­nou na zá­kladě zá­ko­na č. 48/1997 Sb., o veřej­ném zdra­vot­ním po­jištění, ve znění pozdějších před­pisů, v případě osob (poš­ko­ze­ných), kte­rým by­la új­ma na zdra­ví způso­be­na tres­tným či­nem ob­viněné­ho, jsou ško­dou, je­jíž náh­ra­du je zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na op­rávněna po­ža­do­vat od ob­viněné­ho v ad­hez­ním říze­ní. Po­kud svůj ná­rok na náh­ra­du ta­ko­vé ško­dy zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na up­lat­ní řádně a včas (§ 43 od­st. 3 TrŘ), soud je po­vi­nen o něm roz­hod­nout.

 

Nap­ro­ti to­mu nák­la­dy lé­čeb­né pé­če uh­ra­ze­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­nou za léč­bu ob­viněné­ho, kte­rý si při spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu způso­bil zranění, nej­sou ško­dou pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku ani pod­le zá­ko­na o veřej­ném zdra­vot­ním po­jištění a zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na je­jich náh­ra­du v ad­hez­ním říze­ní up­lat­ňo­vat nemůže. Po­kud by tak uči­ni­la, soud ji v roz­sa­hu tak­to up­latněné­ho po­ža­dav­ku nepřipus­tí k tres­tní­mu říze­ní pod­le § 206 od­st. 3 TrŘ.

 

NS 25/2003-T 589. Při roz­ho­do­vá­ní o po­vin­nos­ti k náh­radě ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, kte­rý spá­chal ob­vině­ný spo­lečně s dal­ší­mi oso­ba­mi, je­jichž tres­tní stí­há­ní je však ve­de­no sa­mos­tatně, nemůže soud ulo­žit po­vin­nost k náh­radě ško­dy i těmto spolu­pa­cha­telům, přes­to­že za ško­du všich­ni od­po­ví­da­jí spo­lečně a ne­roz­dílně pod­le § 438 od­st. 1 ObčZ.

 

Jes­tli­že by tak soud přes­to roz­hodl a za­vá­zal po­vin­nos­tí k náh­radě ško­dy pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ i oso­by, kte­ré nej­sou ob­viněný­mi v tom­též říze­ní, byl by tím naplněn důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) TrŘ spo­čí­va­jí­cí v ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní.

 

NS 26/2004-T 618. Tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ se může pa­cha­tel do­pus­tit i tím způso­bem, že převez­me od dár­ce věc s po­ky­nem předat ji ob­da­ro­va­né­mu, přičemž nás­ledně v roz­po­ru s tím­to po­ky­nem dar nepředá, ale přev­za­tou věc si své­volně přis­vo­jí.

 

Z hle­dis­ka zmíněné trestněpráv­ní kva­li­fi­ka­ce je ne­roz­hod­né, že me­zi dár­cem a ob­da­ro­va­ným ne­doš­lo ve smys­lu § 628 od­st. 2 ObčZ k dovr­še­ní da­ro­va­cí smlou­vy, kte­rá ne­by­la uzavřena pí­semně, ne­boť da­ro­va­ná věc ne­moh­la být přev­za­ta ob­da­ro­va­ným právě v důsled­ku tres­tné­ho či­nu.

 

Za poš­ko­ze­né­ho lze v ta­ko­vém případě po­va­žo­vat ob­da­ro­va­né­ho, ne­boť mu by­la způso­be­na ško­da v po­době uš­lé­ho zis­ku pod­le § 442 od­st. 1 ObčZ, kte­rá spo­čí­vá v tom, že jed­ná­ním škůdce (ob­viněné­ho) ne­doš­lo k roz­mno­že­ní ma­jet­ko­vých hod­not poš­ko­ze­né­ho (ob­da­ro­va­né­ho), přes­to­že se to da­lo s oh­le­dem na pra­vi­del­ný běh věcí oče­ká­vat.

 

TR NS 1/2004-T 643. Z hle­dis­ka skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ ne­ní vy­lou­če­no, aby oso­ba, kte­rou pa­cha­tel uvedl v om­yl, by­la od­liš­ná od oso­by, k je­jíž škodě pa­cha­tel se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­til. Ji­ný­mi slo­vy, na pod­vo­du ne­mu­sí být za­in­te­re­so­vá­ni jen pa­cha­tel a oso­ba poš­ko­ze­ná, kte­rá je sou­časně i oso­bou jed­na­jí­cí v omy­lu.

 

Vy­lá­ká-li pod­vo­dem pa­cha­tel, kte­rý ne­ní účas­tní­kem sta­veb­ní­ho spoření, plnění od sta­veb­ní spořitel­ny, kte­ré by patřilo sku­teč­né­mu účas­tní­ko­vi sta­veb­ní­ho spoření, je poš­ko­ze­ným, na je­hož úkor byl trest­ný čin pod­vo­du spá­chán, sta­veb­ní spořitel­na, a ni­ko­li účas­tník sta­veb­ní­ho spoření, je­hož jmé­nem pa­cha­tel neop­rávněně jed­nal.

 

TR NS 1/2004-T 645. Čás­tky daně, po­jis­tné­ho na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní, na zdra­vot­ní po­jištění a příspěvku na so­ciál­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti, kte­ré pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu pod­le § 147 TrZ neod­ve­de je­jich op­rávněným příjemcům, nel­ze up­lat­nit ja­ko náh­ra­du ma­jet­ko­vé ško­dy v tres­tním říze­ní.

 

V ad­hez­ním říze­ní to­tiž lze up­lat­ňo­vat a přiz­nat pou­ze ta­ko­vý ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rý může být předmětem pro­jed­ná­ní a roz­ho­do­vá­ní buď soudů (v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní), ane­bo ji­ných přís­luš­ných or­gánů. U neod­ve­de­ných pla­teb daně, po­jis­tné­ho na so­ciál­ní za­bez­pe­če­ní, na zdra­vot­ní po­jištění a příspěvku na so­ciál­ní po­li­ti­ku za­městna­nos­ti to­mu tak ne­ní, ne­boť dot­če­ní příjem­ci (poš­ko­ze­ní) oh­ledně nich vy­dá­va­jí roz­hod­nu­tí (pla­teb­ní vý­měry, vý­ka­zy ne­dop­latků), kte­rá jsou přímo exekuč­ním ti­tu­lem. Pro­to ne­ní důvo­du ty­to ná­ro­ky pro­jed­ná­vat a roz­ho­do­vat o nich v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní (resp. v říze­ní před ji­ným or­gá­nem) ani v ad­hez­ním říze­ní.

 

            TR NS 1/2004-T 652. O schvá­le­ní na­rov­ná­ní pod­le § 309 a násl. TrŘ nel­ze roz­hod­nout ani při splnění os­tat­ních pod­mí­nek, jes­tli­že je ob­vině­ný stí­hán pro trest­ný čin, kte­rým ne­by­la způso­be­na ško­da či ji­ná új­ma, kte­rou by by­lo mož­né v pro­ce­su na­rov­ná­ní nah­ra­dit či ji­nak od­škod­nit pod­le § 309 od­st. 1 písm. b) TrŘ a jež by od­ůvod­ňo­va­la, aby v říze­ní vy­stu­po­val poš­ko­ze­ný ve smys­lu § 43 TrŘ, s nímž by ob­vině­ný mohl jed­nat o urov­ná­ní vztahů na­ru­še­ných spá­cha­ným tres­tným či­nem.

 

TR NS 6/2004-T 697. 3. Jes­tli­že peněžní prostřed­ky za­jištěné na ban­kov­ním úč­tu (§ 79a TrŘ) pro­ka­za­telně ná­le­ží poš­ko­ze­né­mu, ne­ní vy­lou­če­no roz­hod­nout o je­jich vrá­ce­ní poš­ko­ze­né­mu pos­tu­pem pod­le ana­lo­gie us­ta­no­ve­ní § 80 od­st. 1 TrŘ, přičemž za úkon, kte­rým poš­ko­ze­ný up­lat­ňu­je prá­vo na vrá­ce­ní těchto peněžních prostředků, lze po­va­žo­vat řádně up­latně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy.[20]

 

TR NS 6/2004-T 703. 2. Ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní ja­ko důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) TrŘ se může tý­kat i vý­ro­ku o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem, ov­šem jen teh­dy, jes­tli­že do­vo­la­tel na­mí­tá po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va. Ty­pic­ky jde o po­ru­še­ní to­ho hmotněpráv­ní­ho před­pi­su, jímž se řídí re­žim náh­ra­dy ško­dy, zej­mé­na v us­ta­no­ve­ních, kte­rá up­ra­vu­jí od­povědnost za způso­be­nou ško­du, roz­sah náh­ra­dy ško­dy apod.

 

Uve­de­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du však neod­po­ví­dá ná­mit­ka vy­tý­ka­jí­cí po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 14 od­st. 1 písm. c) KV, pod­le něhož po proh­lá­še­ní kon­kur­zu nel­ze v tres­tním říze­ní roz­hod­nout o náh­radě ško­dy, pro­to­že jde o pro­ces­ní ná­mit­ku, kte­rá se ne­tý­ká ap­li­ka­ce hmot­né­ho prá­va.

 

TR NS 7/2004-T 714. Us­ta­no­ve­ní § 55 od­st. 1 zá­ko­na č. 48/1997 Sb., o veřej­ném zdra­vot­ním po­jištění, ve znění pozdějších před­pisů, před­sta­vu­je spe­ciál­ní úp­ra­vu ve vzta­hu k ob­čan­ské­mu zá­ko­ní­ku, pro­to­že za­klá­dá spe­ci­fic­ké prá­vo zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny po­ža­do­vat od třetích osob náh­ra­du ško­dy spo­čí­va­jí­cí v nák­la­dech vy­na­lo­že­ných na pé­či hra­ze­nou zdra­vot­ním po­jištěním, kte­ré vznik­ly v důsled­ku za­viněné­ho proti­práv­ní­ho jed­ná­ní třetích osob (např. tres­tné­ho či­nu) vůči oso­bám účas­tným zdra­vot­ní­ho po­jištění. Zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na však ne­má ná­rok na náh­ra­du nák­ladů zdra­vot­ní pé­če, kte­ré si­ce vy­na­lo­ži­la na lé­če­ní své­ho po­jištěnce, ale jde o nák­la­dy, kte­ré ne­by­ly způso­be­ny proti­práv­ním jed­ná­ním tře­tí oso­by.

 

Jes­tli­že te­dy by­lo zjištěno, že jed­nou z příčin új­my způso­be­né na zdra­ví poš­ko­ze­né­ho jed­ná­ním ob­viněné­ho, kte­ré za­klá­dá je­ho tres­tní od­povědnost za trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví (např. pod­le § 224 TrZ), je též vlas­tní proti­práv­ní jed­ná­ní poš­ko­ze­né­ho (např. spolu­za­vinění dop­rav­ní ne­ho­dy), pak ob­vině­ný neod­po­ví­dá za veš­ke­ré nák­la­dy vy­na­lo­že­né přís­luš­nou zdra­vot­ní po­jiš­ťov­nou na lé­če­ní poš­ko­ze­né­ho. Ob­vině­ný neod­po­ví­dá za ško­du ve vzta­hu k zdra­vot­ní po­jiš­ťovně v tom roz­sa­hu, v ja­kém by­la ško­da způso­be­na spolu­za­viněním poš­ko­ze­né­ho ja­ko po­jištěnce té­to zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny.

 

V rám­ci ad­hez­ní­ho říze­ní je pak třeba zkou­mat spolu­za­vinění poš­ko­ze­né­ho (po­jištěnce), ne­boť v roz­sa­hu, v ja­kém spolu­za­vi­nil vy­na­lo­že­ní nák­ladů na je­ho lé­če­ní, ne­ní dá­na příčin­ná sou­vis­lost me­zi vzni­kem těchto nák­ladů a tres­tným či­nem ob­viněné­ho.

 

TR NS 25/2006-T 891. 2. Soud­ní­ho exeku­to­ra vy­ko­ná­va­jí­cí­ho čin­nost ve věci vý­ko­nu roz­hod­nu­tí na zá­kladě pověření sou­du nel­ze pok­lá­dat za to­ho, ko­mu vznik­la új­ma tres­tným či­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 2 písm. a) TrZ před­pok­lá­da­ná v us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 1 TrŘ, a v říze­ní o ta­ko­vém tres­tném či­nu te­dy ne­má pro­ces­ní pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho.

 

Pro­to exeku­tor ani ne­ní oso­bou op­rávněnou k po­dá­ní stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní o za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 172 od­st. 3 TrŘ.

 

TR NS 32/2007-T 959. Jes­tli­že ob­vině­ný ja­ko příkaz­ník na pod­kladě příkaz­ní smlou­vy pod­le § 724 a násl. ObčZ obdr­žel na svůj účet pe­ní­ze ur­če­né pro příkaz­ce a v roz­po­ru s příkaz­ní smlou­vou (§ 727 ObčZ) si je po­ne­chal ne­bo pou­žil pro svo­ji potřebu, spá­chal tím za splnění dal­ších pod­mí­nek trest­ný čin zpro­nevěry pod­le § 248 od­st. 1 TrZ, tj. přis­vo­jil si ci­zí věc, kte­rá mu by­la svěřena, přičemž tím způso­bil ško­du ve vý­ši od­po­ví­da­jí­cí ce­lé tak­to přis­vo­je­né peněžní čás­tce, a to bez oh­le­du na sku­teč­nost, zda a v ja­ké vý­ši ob­viněné­mu vznikl ná­rok na od­měnu (§ 730 ObčZ). Jde zá­ro­veň o po­ru­še­ní práv­ní po­vin­nos­ti ve smys­lu § 420 od­st. 1 ObčZ, kte­ré je jed­ním z před­pok­ladů od­povědnos­ti za ško­du a roz­hod­nu­tí o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho k náh­radě ta­ko­vé ško­dy pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ.

 

            TR NS 32/2007-T 962. By­la-li na ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho způso­be­na ško­da tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ spá­cha­ným vy­lá­ká­ním půjčky peněz na pod­kladě nep­rav­di­vé­ho přís­li­bu je­jich vrá­ce­ní, po­čí­ná běžet sub­jek­tiv­ní proml­če­cí do­ba (§ 106 od­st. 1 ObčZ) u prá­va poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ta­ko­vé ško­dy ni­ko­li již okam­ži­kem, kdy pos­kytl pa­cha­te­li pe­ní­ze ne­bo kdy mu pe­ní­ze mě­ly být vrá­ce­ny, ale až v mo­mentě, kdy poš­ko­ze­ný nab­yl přesvědče­ní, že byl po­ve­den a že mu pa­cha­tel pe­ní­ze nev­rá­tí. Vý­ra­zem to­ho­to přesvědče­ní poš­ko­ze­né­ho může být např. jím po­da­né tres­tní ozná­me­ní po­li­cej­ní­mu or­gá­nu ne­bo stát­ní­mu zá­stup­ci o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du.

 

            TR NS 34/2007-T 974. Do­vo­la­cí ná­mit­ka směřují­cí pro­ti vý­ro­ku o náh­radě ško­dy (§ 228 TrŘ) může od­po­ví­dat do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) TrŘ, po­kud je­jím prostřed­nic­tvím do­vo­la­tel vy­tý­ká po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, jímž se řídí re­žim náh­ra­dy ško­dy, a to včetně sku­teč­nos­ti, že zá­va­zek ob­viněné­ho k náh­radě ško­dy za­nikl splněním (§ 559 od­st. 1 ObčZ, § 324 od­st. 1 ObchZ) ještě před roz­hod­nu­tím sou­du v ad­hez­ním říze­ní.

 

            Zá­va­zek pa­cha­te­le k náh­radě ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem po­ru­šo­vá­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 255 TrZ, k níž doš­lo jed­ná­ním pa­cha­te­le ja­ko lik­vi­dá­to­ra ob­chod­ní spo­leč­nos­ti na je­jím ma­jet­ku, ne­za­ni­ká tím, že od­po­ro­va­tel­né úko­ny, ji­miž by­la ško­da způso­be­na, proh­lá­sil soud v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní za neú­čin­né vůči věřitelům ob­chod­ní spo­leč­nos­ti (§ 42a ObčZ, § 16 od­st. 1 KV), po­kud plnění z ta­ko­vých úkonů ne­by­lo vrá­ce­no do ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

 

            TR NS 34/2007-T 979. 1. Územ­ní pra­co­viště Všeo­bec­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky jsou je­jí­mi or­ga­ni­zač­ní­mi slož­ka­mi, kte­ré jed­na­jí a vy­ko­ná­va­jí čin­nost jmé­nem Všeo­bec­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky. Pro­to ředi­tel přís­luš­né­ho územ­ní­ho pra­co­viště Všeo­bec­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky je pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ op­rávněn up­lat­nit v ad­hez­ním říze­ní jmé­nem Všeo­bec­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né jí tres­tným či­nem.

 

            TR NS 39/2007-T 1026. Okol­nost, že ško­da by­la způso­be­na tres­tným či­nem, ne­ní kri­té­riem pro ap­li­ka­ci ur­či­té­ho hmotně práv­ní­ho před­pi­su o od­povědnos­ti za ško­du, pro­to­že neexis­tu­je žá­dný hmotně práv­ní před­pis, kte­rý by ob­sa­ho­val zvláš­tní úp­ra­vu od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem, jež by by­la plat­ná pro všech­ny přípa­dy ško­dy vzeš­lé z tres­tné­ho či­nu.

 

Vzta­hu­je-li se na da­ný případ náh­ra­dy ško­dy něja­ký zvláš­tní hmotně práv­ní před­pis, mu­sí ho soud v ad­hez­ním říze­ní ap­li­ko­vat a nemůže po­sou­dit náh­ra­du ško­dy pod­le ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku jen pro­to, že ško­da by­la způso­be­na tres­tným či­nem. Us­ta­no­ve­ní § 420 a násl. ObčZ o obec­né od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou po­ru­še­ním práv­ní po­vin­nos­ti lze te­dy užít jen teh­dy, jes­tli­že se na da­ný případ nev­zta­hu­je něja­ký zvláš­tní hmotně práv­ní před­pis o od­povědnos­ti za ško­du.

 

            Po­kud se náh­ra­da ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem řídí zá­ko­ní­kem prá­ce, nepřichá­zí v úva­hu pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky poš­ko­ze­né­ho spo­čí­va­jí­cí v ná­ro­ku na náh­ra­du ta­ko­vé ško­dy.[21] Uzavře-li přes­to poš­ko­ze­ný smlou­vu o pos­tou­pe­ní té­to poh­le­dáv­ky s tře­tí oso­bou, jde o nep­lat­nou smlou­vu a tře­tí oso­ba se na je­jím pod­kladě nemůže stát práv­ním nás­tup­cem poš­ko­ze­né­ho ve smys­lu § 45 od­st. 3 TrŘ ani up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy v ad­hez­ním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ.[22]

 

TR NS 40/2007-T 1037. Doš­lo-li tres­tným či­nem k usmr­ce­ní poš­ko­ze­né­ho, pak je­ho pozůsta­lým může vznik­nout sa­mos­tat­ný a ori­gi­nár­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy za­lo­že­ný úmr­tím poš­ko­ze­né­ho (např. pod­le § 444 od­st. 3, § 448 a § 449 od­st. 2, 3 ObčZ, § 375 až 379 ZPr). V ta­ko­vém případě se pozůsta­lí po zemřelém sa­mi stá­va­jí poš­ko­ze­ný­mi ve smys­lu § 43 od­st. 1 TrŘ, mo­hou v tres­tním říze­ní up­lat­nit pro­ti ob­viněné­mu ná­rok na náh­ra­du ško­dy pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ a zá­ro­veň jim ná­le­že­jí prá­va vy­plý­va­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 309 a § 311 TrŘ o schvá­le­ní na­rov­ná­ní, pro­to­že uve­de­né ná­ro­ky pozůsta­lých na ně nepřechá­zí po usmr­ce­né osobě ve smys­lu § 45 od­st. 3 a § 310a TrŘ, ale jsou je­jich vlas­tní­mi ná­ro­ky.

 

            TR NS 44/2008-T 1081. Pod­le § 438 od­st. 1 ObčZ je pra­vid­lem so­li­dár­ní od­povědnost ví­ce škůdců za ško­du, tj. i za ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem spá­cha­ným spolu­pa­cha­te­li (§ 9 od­st. 2 TrZ). Dí­lčí, resp. děle­ná od­povědnost ví­ce škůdců pod­le § 438 od­st. 2 ObčZ je vý­jim­kou z to­ho­to pra­vid­la a up­lat­ní se jen v od­ůvodněných přípa­dech. Zá­sad­ním hle­dis­kem pro ta­ko­vý vý­ji­meč­ný pos­tup však nemůže být ani mí­ra za­vinění, ani po­díl na prospěchu ze spo­leč­né tres­tné čin­nos­ti kaž­dé­ho z ví­ce škůdců, te­dy spra­ved­li­vé vy­pořádá­ní poměrů me­zi škůdci pod­le účas­ti na způso­be­ní vznik­lé ško­dy (§ 439 ObčZ). Pro­to dí­lčí, resp. děle­ná od­povědnost ví­ce škůdců ja­ko spolu­pa­cha­telů tres­tné­ho či­nu za ško­du přichá­zí v úva­hu jen v si­tua­cích, kdy je­jím up­latněním ne­bu­de nik­te­rak oh­ro­žen zá­jem poš­ko­ze­né­ho na us­po­ko­je­ní je­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy.

 

            TR NS 45/2008-T 1088. Pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ může být ob­viněné­mu ulo­že­na po­vin­nost, aby nah­ra­dil ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem pod­vo­du pod­le § 250 TrZ, kte­rý spá­chal ja­ko jed­na­tel a je­di­ný spo­leč­ník spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným, přes­to­že ke stej­né­mu plnění, ja­ké před­sta­vu­je ta­to náh­ra­da ško­dy, tj. k vrá­ce­ní pod­vodně vy­lá­ka­ných peněz, již před­tím by­la pra­vo­mocně za­vá­zá­na roz­hod­nu­tím vy­da­ným v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní i spo­leč­nost s ru­če­ním ome­ze­ným, je­jímž jmé­nem ob­vině­ný jed­nal a kte­rá do­sud nespl­ni­la svůj zá­va­zek. V ta­ko­vém případě zde ne­ní překáž­ka uve­de­ná v § 44 od­st. 3 TrŘ (shodně v TpR 7/2008, s. 221).

 

            TR NS 49/2008-T 1132. V případě zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 od­st. 1 TrZ nel­ze roz­hod­nout o schvá­le­ní na­rov­ná­ní, jes­tli­že tím­to či­nem ne­by­la způso­be­na ško­da ne­bo ji­ná új­ma, kte­rou by by­lo mož­no nah­ra­dit ne­bo ji­nak od­či­nit v rám­ci na­rov­ná­ní, tak­že v říze­ní o tom­to tres­tném či­nu ne­vys­tu­pu­je poš­ko­ze­ná oso­ba ve smys­lu § 43 TrŘ, s níž by ob­vině­ný případně mohl jed­nat o uzavření do­ho­dy o na­rov­ná­ní je­jich vzá­jem­ných vztahů dot­če­ných spá­cha­ným tres­tným či­nem (srov. roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né pod č. T 652. v se­ši­tu 1 Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du).

 

            Za oso­bu poš­ko­ze­nou tres­tným či­nem oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 od­st. 1 TrZ nel­ze pok­lá­dat stát ani stát­ní za­stu­pi­tel­ství (resp. stát­ní­ho zá­stup­ce), jež v tom­to říze­ní pl­ní fun­kci veřej­né ža­lo­by, a kte­ré te­dy ne­ní op­rávněno k uzavření do­ho­dy o na­rov­ná­ní s ob­viněným.

 

            TR NS 50/2008-T 1140. Jes­tli­že pa­cha­tel vy­lá­kal od poš­ko­ze­né­ho pe­ní­ze tak, že před­stí­ral do­dá­ní věci, o kte­rou měl poš­ko­ze­ný zá­jem (např. kon­krét­ní typ mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu), av­šak ve sku­teč­nos­ti mu poš­tou za­slal jen na­po­do­be­ni­nu té­to věci, kte­rou poš­ko­ze­ný nechtěl, pak předmět za­sla­ný poš­ko­ze­né­mu byl vlastně jen prostřed­kem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 250 TrZ a je­ho případ­ná hod­no­ta je nák­la­dem, kte­rý pa­cha­tel vy­na­lo­žil na je­ho spá­chá­ní. Ško­da, kte­rou pa­cha­tel způso­bil poš­ko­ze­né­mu vy­lá­ká­ním peněz, se pro­to nemůže sní­žit o ty­to nák­la­dy pa­cha­te­le.

 

            TR NS 59/2009-T 1220. Pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ nel­ze ob­viněné­mu ulo­žit po­vin­nost nah­ra­dit ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem (např. tres­tným či­nem lou­pe­že), po­kud v průběhu tres­tní­ho říze­ní doš­lo k uh­ra­ze­ní té­to ško­dy tím, že na zá­kladě roz­hod­nu­tí or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní by­la pod­le § 80 od­st. 1 TrŘ poš­ko­ze­né­mu vrá­ce­na ne­poš­ko­ze­ná věc, kte­rá by­la předmětem úto­ku spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu (např. by­lo roz­hod­nu­to o vrá­ce­ní věci zís­ka­né lou­pe­ží). V ta­ko­vém případě by ulo­že­ní po­vin­nos­ti k náh­radě ško­dy způso­be­né na té­to věci by­lo v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ní­mi § 442 a násl. ObčZ (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí pod č. 50/1986-I. Sb. rozh. tr.).

 

PR 4/1996 (s. 169) 1. Ško­da je ma­jet­ko­vá új­ma vy­jádřitel­ná v penězích, kte­rá se pro­je­vu­je buď ja­ko sku­teč­ná ško­da, ne­bo ja­ko uš­lý zisk. Obě ty­to for­my ško­dy jsou v zá­sadě rov­no­cen­né a exis­ten­ce jed­né z nich ne­ní pod­le plat­né­ho prá­va pod­mín­kou vzni­ku a up­latnění dru­hé for­my. Z plat­né­ho prá­va nel­ze te­dy do­vo­dit, že by pod­mín­kou vzni­ku od­povědnos­ti za ško­du ve formě uš­lé­ho zis­ku byl též vznik sku­teč­né ško­dy.

 

2. Sta­no­ve­ní vý­še uš­lé­ho zis­ku ne­ní li­bo­vol­né a mu­sí být pro­ve­de­no tak, aby by­la zjištěna pravděpo­dob­ná vý­še blí­ží­cí se pod­le běžné­ho uva­žo­vá­ní jis­totě.

 

SR 10/1999 Ná­rok fy­zic­ké oso­by na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my v penězích pod­le § 13 od­st. 2 ObčZ nel­ze zto­tož­ňo­vat s ná­ro­kem poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, o kte­rém je op­rávněn soud roz­hod­nout v rám­ci tres­tní­ho říze­ní.

 

SR 54/2001 I když poš­ko­ze­ný ja­ko zá­stav­ní věřitel má mož­nost reali­za­cí zá­sta­vy us­po­ko­jit zce­la ne­bo zčás­ti svůj ná­rok na náh­ra­du ško­dy, kte­rou mu ob­vině­ný (zá­stav­ní dluž­ník) způso­bil tres­tným či­nem, tak to sa­mo o sobě ne­vy­lu­ču­je, aby soud v tres­tním říze­ní při splnění zá­kon­ných před­pok­ladů za­vá­zal ob­viněné­ho k náh­radě způso­be­né ško­dy poš­ko­ze­né­mu.

 

Exis­ten­ce zá­stav­ní­ho prá­va neb­rá­ní poš­ko­ze­né­mu, aby v tres­tním říze­ní up­lat­ňo­val vůči ob­viněné­mu ná­rok na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, ne­boť poš­ko­ze­ný ne­ní po­vi­nen zá­sta­vu reali­zo­vat a tím­to způso­bem zce­la ne­bo zčás­ti us­po­ko­jit svůj ná­rok.

 

SR 36/2002 1. Up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­ným pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ ne­ní zá­kon­ným před­pok­la­dem pro to, aby soud mohl v rám­ci vý­ro­ku o pod­míněném tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ulo­žit ob­viněné­mu, aby pod­le svých sil nah­ra­dil ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bil (§ 59 od­st. 2 TrZ, § 60a od­st. 3 TrZ). Ulo­že­ní té­to po­vin­nos­ti ne­ní roz­hod­nu­tím v ad­hez­ním říze­ní, kte­ré je ji­nak vá­zá­no na návrh poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ. Jde o sou­část roz­hod­nu­tí o tres­tu a ta­to část vý­ro­ku o tres­tu ani ne­ní tzv. exekuč­ním ti­tu­lem.

 

2. Spo­leh­li­vé roz­hod­nu­tí sou­du o náh­radě ško­dy v tres­tním (ad­hez­ním) říze­ní je pod­míněno ob­jasněním věci též z to­ho hle­dis­ka, zda ob­vině­ný v me­zi­do­bí od up­latnění ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­ným případně ško­du, byť čás­tečně, ne­nah­ra­dil, zda o náh­radě ško­dy již ne­by­lo roz­hod­nu­to v ob­čan­skop­ráv­ním říze­ní apod.

 

SR 160/2002 1. Sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ná ne­ní zle­ti­lá a v tres­tním říze­ní ne­ní plně způso­bi­lá k práv­ním úkonům, ne­má vliv na je­jí způso­bi­lost k právům a po­vin­nos­tem. Vznik­ne-li nez­le­ti­lé poš­ko­ze­né ma­jet­ko­vá ško­da z tres­tné­ho či­nu, je třeba za splnění pod­mí­nek sta­no­ve­ných zá­ko­nem přisou­dit je­jí náh­ra­du té­to poš­ko­ze­né, což mu­sí být ve vý­ro­ku roz­sud­ku ná­le­žitě vy­jádřeno. Soud to uči­ní tak, že pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ ulo­ží ob­ža­lo­va­né­mu po­vin­nost pl­nit nez­le­ti­lé k ru­kám je­jí­ho zá­kon­né­ho zá­stup­ce (ni­ko­liv přímo zá­kon­né­mu zá­stup­ci nez­le­ti­lé). Okol­nost, že poš­ko­ze­ná je nez­le­ti­lá, a pro­to ne­ní v pl­ném roz­sa­hu způso­bi­lá k úkonům v tres­tním říze­ní, má jen ten vý­znam, že sa­ma nemůže přij­mout plnění z ti­tu­lu náh­ra­dy ško­dy.

 

2. Do vý­ro­ku o náh­ra­do­vé po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ, spo­čí­va­jí­cí např. v úh­radě nák­ladů poš­ko­ze­né­ho spo­je­ných s pohřbem je­ho ses­try, nel­ze za­hr­nout je­ho ces­tov­ní vý­da­je, ne­jed­na­lo-li se o nák­la­dy spo­je­né s pohřbem zemře­lé poš­ko­ze­né. Po­kud poš­ko­ze­ný vy­na­lo­žil předmětné fi­nan­ční prostřed­ky ja­ko ces­tov­ní vý­da­je k účel­né­mu up­latnění své­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní, za splnění zá­kon­ných pod­mí­nek uve­de­ných v § 154 TrŘ je od­sou­ze­ný po­vi­nen je nah­ra­dit to­mu­to poš­ko­ze­né­mu, a to v rám­ci říze­ní o nák­la­dech tres­tní­ho říze­ní. Vy­na­lo­žil-li poš­ko­ze­ný zmíněné fi­nan­ční prostřed­ky v sou­vis­los­ti s po­vin­nos­tí svědčit (§ 97 TrŘ), měl by ná­rok na náh­ra­du těchto nut­ných vý­dajů (svědeč­né pod­le § 104 TrŘ).

 

            SR 102/2003 1. Uzavřením do­ho­dy o na­rov­ná­ní pod­le § 585 ObčZ a o svo­le­ní ob­ža­lo­va­né­ho k přímé vy­ko­na­tel­nos­ti z ní ply­nou­cích zá­vazků vznik­ne poš­ko­ze­né­mu prá­vo na pos­tup­nou úh­ra­du do­sud ne­zap­la­ce­né kon­krét­ní čás­tky ob­ža­lo­va­ným až do úpl­né­ho us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky.

 

            2. No­tářský zá­pis se svo­le­ním k vy­ko­na­tel­nos­ti sep­sa­ný pod­le § 71a až § 71c zá­ko­na č. 358/1992 Sb., ve znění zá­ko­na č. 30/2000 Sb., je pod­le § 274 písm. d) OSŘ tzv. exekuč­ním ti­tu­lem, kte­rý op­rav­ňu­je poš­ko­ze­né­ho po­dat návrh na soud­ní vý­kon roz­hod­nu­tí, jes­tli­že ob­ža­lo­va­ný dob­ro­volně nepl­ní své po­vin­nos­ti ply­nou­cí z uzavřené do­ho­dy, a to stejně ja­ko např. vý­rok o náh­ra­do­vé po­vin­nos­ti učině­ný v roz­sud­ku pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ [viz § 274 písm. a) OSŘ], kte­rý ta­ké op­rav­ňu­je poš­ko­ze­né­ho po­dat návrh na soud­ní vý­kon roz­hod­nu­tí, po­kud ob­ža­lo­va­ný dob­ro­volně nepl­ní své po­vin­nos­ti z roz­sud­ku.

 

            3. Při zjištění sku­teč­nos­tí uve­de­ných pod bo­dy 1. a 2. je po­vin­nos­tí sou­du roz­hod­nout pod­le § 206 od­st. 4 TrŘ per ana­lo­giam, že ta­ko­vý poš­ko­ze­ný se v roz­sa­hu op­rávnění vy­me­ze­ných v us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 3 TrŘ k hlav­ní­mu lí­če­ní nepřipouš­tí.

 

SR 53/2005 Roz­hod­ne-li soud, že poš­ko­ze­ní mo­hou svá prá­va, např. pod­le § 43 od­st. 1, 3 TrŘ, up­lat­ňo­vat pou­ze prostřed­nic­tvím spo­leč­né­ho zmocněnce (§ 44 od­st. 2 TrŘ), pak nemůže roz­sud­kem roz­hod­nout (§ 228, § 229 TrŘ) o ná­ro­cích na náh­ra­du ško­dy těch poš­ko­ze­ných, kteří je prostřed­nic­tvím spo­leč­né­ho zmocněnce neup­lat­ni­li.

 

TpR 8/2004 (s. 244) Správ­ce kon­kur­sní pod­sta­ty (dá­le jen „správ­ce“) má po­vin­nost up­lat­ňo­vat a vy­má­hat peněži­té poh­le­dáv­ky ve prospěch kon­kur­sní pod­sta­ty, kte­ré má úpad­ce za svý­mi dluž­ní­ky (§ 27 od­st. 4 KV), a pro­to je-li úpad­cem poš­ko­ze­ný v tres­tním říze­ní a správ­ce po­dá za něj v tres­tním říze­ní návrh na náh­ra­du ško­dy (§ 43 od­st. 3 TrŘ), popřípadě uči­ní v průběhu tres­tní­ho říze­ní úkon, ze kte­ré­ho je zřej­mé, že tr­vá na návr­hu na náh­ra­du ško­dy, kte­rý po­dal před proh­lá­še­ním kon­kur­su úpad­ce, nic neb­rá­ní to­mu, aby soud, při splnění os­tat­ních pod­mí­nek, roz­hodl o ta­ko­vém návr­hu pod­le § 228 a násl. TrŘ. Na ta­ko­vé ad­hez­ní říze­ní je třeba to­tiž vztáh­nout us­ta­no­ve­ní § 14 od­st. 1 písm. d) KV [a ni­ko­li § 14 od­st. 1 písm. c) větu před střed­ní­kem KV], ne­boť pos­tup správ­ce směřuje k roz­mno­že­ní ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho (úpad­ce) patřící­ho do kon­kur­sní pod­sta­ty o to, oč byl tres­tným či­nem ob­viněné­ho zmen­šen [viz i § 14 od­st. 1 písm. c) vě­ta za střed­ní­kem KV].[23]

 

            TpR 1/2007 (s. 21) Pro sta­no­ve­ní vý­še ško­dy na mo­vi­tých věcech, kte­ré by­ly od­ev­zdá­ny ja­ko předmět zá­sta­vy a kte­ré by­ly po­té ze za­sta­vár­ny od­ci­ze­ny (např. pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu lou­pe­že), jsou roz­ho­du­jí­cí kri­té­ria uve­de­ná v § 89 od­st. 12 TrZ, a ni­ko­liv ce­na těchto za­sta­ve­ných věcí uve­de­ná v zá­stav­ní smlouvě. To zna­me­ná, že při sta­no­ve­ní vý­še ško­dy se vy­chá­zí předev­ším z ce­ny, za kte­rou se za­sta­ve­ná věc, kte­rá by­la předmětem úto­ku, v době a v místě či­nu ob­vyk­le pro­dá­vá. Ta sku­teč­nost, že ve smlouvě o zříze­ní zá­stav­ní­ho prá­va si je­jí účas­tní­ci sa­mi sjed­na­li hod­no­tu (ce­nu) za­sta­ve­né věci, nez­na­me­ná, že pro úče­ly pos­kyt­nu­tí peněžní půjčky a za­sta­ve­ní mo­vi­té věci účas­tní­ky do­hod­nu­tá ce­na sou­časně před­sta­vu­je též ce­nu té­to věci pod­le hle­di­sek uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 12 TrZ.

 

 

B 7/1972-69 Vý­rok o náh­radě ško­dy je nut­no řádně od­ůvod­nit i z hle­dis­ka účas­ti ví­ce škůdců na způso­be­né škodě, popř. z hle­dis­ka spo­leč­né a ne­roz­díl­né od­povědnos­ti.

 

B 3/1973-25 Před­pok­la­dem roz­hod­nu­tí o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho nah­ra­dit ško­du or­ga­ni­za­ci ne­bo je­jí slož­ce je zjištění, zda or­ga­ni­za­ce up­lat­ňu­jí­cí náh­ra­du ško­dy, popř. je­jí slož­ka, může svým jmé­nem na­bý­vat práv a za­va­zo­vat se a zda návrh na náh­ra­du ško­dy byl po­dán oso­bou op­rávněnou je­jím jmé­nem jed­nat.

 

B 1/1975-11 Návrh poš­ko­ze­né­ho pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, aby soud ulo­žil ob­ža­lo­va­né­mu po­vin­nost nah­ra­dit ško­du, mu­sí být učiněn před za­há­je­ním do­ka­zo­vá­ní v hlav­ním lí­če­ní ve věci ko­na­ném. Ne­ní-li učiněn včas, neop­rav­ňu­je poš­ko­ze­né­ho po­dat od­vo­lá­ní pod­le § 246 od­st. 1 písm. d) TrŘ.

 

B 6/1975-47 Poš­ko­ze­ný, kte­rý neu­či­nil včas návrh pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ, ne­ní op­rávněn po­dat pro­ti roz­sud­ku od­vo­lá­ní, i když o je­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy ne­by­lo roz­hod­nu­to.

 

Způso­bil-li pa­cha­tel ško­du tře­tí osobě ne­bo ci­zí or­ga­ni­za­ci za­viněným po­ru­še­ním po­vin­nos­tí při plnění pra­cov­ních úkolů, nemůže tře­tí oso­ba ne­bo ci­zí or­ga­ni­za­ce up­lat­ňo­vat ná­rok na náh­ra­du ško­dy pro­ti pa­cha­te­li, nýbrž pro­ti or­ga­ni­za­ci, je­jímž pra­cov­ní­kem byl pa­cha­tel v době či­nu.

 

B 2/1977-28 Vý­ro­kem o náh­radě ško­dy pod­le § 228 TrŘ nel­ze roz­hod­nout o náh­radě nák­ladů poš­ko­ze­né­ho potřeb­ných k účel­né­mu up­latnění je­ho ná­ro­ku na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní (§ 154 TrŘ).

 

            B 3/1979-16 Pod­le § 130 od­st. 1 TrŘ se opis roz­sud­ku do­ru­čí poš­ko­ze­né­mu, kte­rý up­lat­nil ná­rok na náh­ra­du ško­dy (navrhl, aby roz­sud­kem by­la ob­ža­lo­va­né­mu ulo­že­na po­vin­nost nah­ra­dit ško­du způso­be­nou tres­tným či­nem), a to i teh­dy, neb­yl-li poš­ko­ze­ný v tom­to pro­ces­ním pos­ta­ve­ní připuštěn k hlav­ní­mu lí­če­ní (§ 206 od­st. 3, ev. 4 TrŘ).

 

B 5/1979-21 Ná­rok stá­tu na clo v případě, že zbo­ží unik­lo cel­ní kon­tro­le, vzni­ká již okam­ži­kem, kdy zbo­ží přes­tou­pi­lo stát­ní hra­ni­ci, a ni­ko­liv tres­tným či­nem, jímž doš­lo ke zkrá­ce­ní cla. Ná­rok na za­pla­ce­ní cla ne­ní te­dy ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem, a pro­to cel­ni­ce nemůže up­lat­ňo­vat ten­to ná­rok pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ v ad­hez­ním říze­ní.

 

Ná­rok stá­tu na clo neb­rá­ní, aby byl ulo­žen trest pro­pad­nu­tí věci, z níž má být clo vy­měřeno a na níž váz­ne zá­stav­ní prá­vo pod­le § 305 a násl. cel­ní­ho zá­ko­na.

 

B 2/1982-9-II. Nák­la­dy spo­je­né s pohřbem pod­le § 449 od­st. 2 ObčZ a nák­la­dy na vý­ži­vu pozůsta­lých pod­le § 448 ObčZ jsou ma­jet­ko­vou ško­dou, kte­rou lze up­lat­ňo­vat v tres­tním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 TrŘ. Up­lat­ní-li pro­to poš­ko­ze­ný v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du těchto nák­ladů, nel­ze pod­le § 206 od­st. 3 TrŘ vy­slo­vit, že se poš­ko­ze­ný k hlav­ní­mu lí­če­ní nepřipouš­tí.

 

B 3/1982-22-II. Tres­tní soud roz­ho­du­jí­cí o náh­radě ško­dy v ad­hez­ním říze­ní nes­mí zby­tečně od­ka­zo­vat poš­ko­ze­né­ho s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy na ob­čan­skop­ráv­ní říze­ní či na říze­ní před ji­ným přís­luš­ným or­gá­nem, může-li o ná­ro­ku roz­hod­nout. Roz­sah up­latněných ná­roků na náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem ani za­vinění poš­ko­ze­né­ho nej­sou důvo­dem pro pou­ži­tí § 229 od­st. 1 TrŘ.

 

B 3/1986-39-I. Vý­rok o náh­radě ško­dy má pod­klad ve vý­ro­ku o vině. Po­kud soud uz­nal ob­ža­lo­va­né­ho vin­ným skut­kem spo­čí­va­jí­cím v tom, že ob­ža­lo­va­ný se ná­si­lím zmoc­nil peněz poš­ko­ze­né­ho a ten­to sku­tek po­sou­dil ja­ko trest­ný čin lou­pe­že pod­le § 234 TrZ, pak za před­pok­la­du, že by­ly splně­ny os­tat­ní pod­mín­ky pro roz­hod­nu­tí o náh­radě ško­dy, je soud po­vi­nen roz­hod­nout o náh­radě ško­dy pod­le § 228 od­st. 1 TrŘ, a ni­ko­liv od­ka­zo­vat poš­ko­ze­né­ho na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

 

II. Op­rávně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy je třeba sní­žit o čás­tku, kte­rá by­la v průběhu tres­tní­ho říze­ní u ob­ža­lo­va­né­ho za­jištěna ja­ko po­chá­ze­jí­cí z tres­tné čin­nos­ti a poš­ko­ze­né­mu pra­vo­mocně v říze­ní pod­le § 80 od­st. 1 TrŘ vy­dá­na, byť ji poš­ko­ze­ný ještě nepřev­zal.

 

III. Úro­ky z prod­le­ní jsou přís­lu­šen­stvím ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy; up­latně­ný ná­rok na náh­ra­du ško­dy lze upřes­nit do do­by, do­kud se soud neo­de­be­re k zá­věreč­né po­radě. Pro­to i od­vo­la­cí soud přiz­ná úro­ky z prod­le­ní, jes­tli­že poš­ko­ze­ný řádně up­lat­nil ná­rok na náh­ra­du ško­dy a úroků z prod­le­ní se do­má­hal až v od­vo­la­cím říze­ní.

 

B 4/1988-36 K zjiš­ťo­vá­ní vý­še sku­teč­né ško­dy vznik­lé neop­rávněným po­ká­ce­ním ne­bo ji­ným poš­ko­ze­ním vzros­tlých stromů mi­mo les.

 

 

ÚS 34/2000-u. Kon­cep­ce tres­tní­ho říze­ní v Čes­ké re­pub­li­ce – oh­ledně pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho – vy­chá­zí z to­ho, že poš­ko­ze­ný je sa­mos­tat­nou stra­nou říze­ní s poměrně ši­ro­ký­mi pro­ces­ní­mi prá­vy (§ 12 od­st. 6 TrŘ). Přitom je třeba mít na zřete­li, že své pos­ta­ve­ní v tres­tním říze­ní nez­trá­cí tím, že mu již by­la ško­da plně nah­ra­ze­na (např. před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní ne­bo v je­ho průběhu), a po­jem poš­ko­ze­né­ho je pro­to šir­ší než po­jem sub­jek­tu ad­hez­ní­ho říze­ní, ne­boť za­hr­nu­je i ta­ko­vé­ho poš­ko­ze­né­ho, kte­rý ne­ní op­rávněn up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní. Přes­to­že te­dy ad­hez­ní říze­ní, v němž se pro­jed­ná­vá ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, je sou­čás­tí tres­tní­ho říze­ní a splý­vá s ním (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Pú­ry, F. Tres­tní řád. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 1995, s. 171 a 173), je mož­no uči­nit dí­lčí zá­věr, že pro­ces­ní prá­va poš­ko­ze­né­ho, ja­kož­to stra­ny tres­tní­ho říze­ní, se ne­re­du­ku­jí to­li­ko na prá­vo na náh­ra­du ško­dy.

 

Zá­ro­veň však pla­tí, že tres­tní říze­ní v Čes­ké re­pub­li­ce spa­dá do ob­las­ti prá­va veřej­né­ho. V rám­ci tres­tní­ho říze­ní neexis­tu­je mož­nost po­dá­ní tzv. souk­ro­mé ža­lo­by, jak to­mu je v někte­rých ji­ných ze­mích (srov. např. SRN, Ra­kous­ko), nýbrž exis­tu­jí to­li­ko tzv. veřej­né ža­lo­by, kte­ré po­dá­vá stát pro­ti ob­viněné­mu ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (byť v někte­rých přípa­dech se souh­la­sem poš­ko­ze­né­ho). Pod­le čl. 80 Úst za­stu­pu­je veřej­nou ža­lo­bu v tres­tním říze­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství, kte­ré je sys­te­ma­tic­ky za­řaze­no do ob­las­ti vý­kon­né mo­ci. Vý­luč­né pos­ta­ve­ní stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v tres­tním říze­ní dá­le vy­chá­zí ze zá­sa­dy le­ga­li­ty (§ 2 od­st. 3 TrŘ), pod­le níž je stát­ní zá­stup­ce po­vi­nen stí­hat všech­ny tres­tné či­ny, o nichž se doz­ví, a ze zá­sa­dy ob­ža­lo­va­cí (§ 2 od­st. 8 TrŘ), pod­le níž tres­tní stí­há­ní před sou­dy je mož­né jen na zá­kladě ob­ža­lo­by po­da­né stát­ním zá­stup­cem.

 

Poš­ko­ze­ný, byť je sa­mos­tat­nou stra­nou tres­tní­ho říze­ní, te­dy ne­má prá­vo po­dat ob­ža­lo­bu a tím­to „mo­no­pol­ním prá­vem“ dis­po­nu­je pou­ze stát. Lo­gic­kým důsled­kem vý­še uve­de­né kon­cep­ce tres­tní­ho říze­ní v Čes­ké re­pub­li­ce je pro­to i na­pa­de­né us­ta­no­ve­ní § 246 od­st. 1 písm. d) TrŘ, pod­le něhož poš­ko­ze­ný může roz­su­dek od­vo­lá­ním na­pad­nout pou­ze pro nes­práv­nost vý­ro­ku o náh­radě ško­dy, a ni­ko­liv v je­ho dal­ších čás­tech. Ce­lý roz­su­dek, tzn. včetně čás­ti je­ho vý­ro­ku o vině a tres­tu ob­ža­lo­va­né­ho, je op­rávněn na­pad­nout od­vo­lá­ním pou­ze stát­ní zá­stup­ce [§ 246 od­st. 1 písm. a) TrŘ], a to jak ve prospěch, tak i v nep­rospěch ob­ža­lo­va­né­ho. Ob­ža­lo­va­ný může roz­su­dek od­vo­lá­ním na­pad­nout pou­ze pro nes­práv­nost vý­ro­ku, kte­rý se ho přímo do­tý­ká [§ 246 od­st. 1 písm. b) TrŘ].

 

Z ús­tavněpráv­ní­ho hle­dis­ka na­víc Ústav­ní soud připo­mí­ná, že cha­rak­te­ris­tic­kým zna­kem mo­der­ní­ho práv­ní­ho stá­tu v kon­ti­nen­tál­ním ev­rop­ském po­je­tí je sku­teč­nost, že vy­me­ze­ní tres­tné­ho či­nu, stí­há­ní pa­cha­te­le a je­ho pot­res­tá­ní je věcí vzta­hu me­zi stá­tem a pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu. Stát svý­mi or­gá­ny roz­ho­du­je pod­le pra­vi­del tres­tní­ho říze­ní o tom, zda byl trest­ný čin spá­chán a kdo jej spá­chal (srov. us­ne­se­ní sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbír­ka ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du, sva­zek 7, s. 345). Ústavně za­ru­če­né sub­jek­tiv­ní prá­vo fy­zic­ké ne­bo práv­nic­ké oso­by na to, aby ji­ná oso­ba by­la trestně stí­há­na, to­tiž neexis­tu­je (srov. us­ne­se­ní sp. zn. I. ÚS 84/99, ta­táž sbír­ka, sva­zek 14, s. 291, 293) (us­ne­se­ní ze dne 27. zá­ří 2000 sp. zn. I. ÚS 249/2000, uveřejněno pod č. 34, ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

 

ÚS 87/2001-n. Pro pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho v tres­tním říze­ní je ur­ču­jí­cí zej­mé­na § 43 TrŘ, jenž poš­ko­ze­né­ho de­fi­nu­je ja­ko oso­bu, kte­ré by­lo tres­tným či­nem ub­lí­že­no na zdra­ví, způso­be­na ma­jet­ko­vá, mo­rál­ní ne­bo ji­ná ško­da. Poš­ko­ze­ný má prá­vo či­nit návr­hy na doplnění do­ka­zo­vá­ní, nah­lí­žet do spisů, zú­čas­tnit se hlav­ní­ho lí­če­ní a veřej­né­ho za­se­dá­ní ko­na­né­ho o od­vo­lá­ní a před skon­če­ním říze­ní se k věci vy­jádřit. Poš­ko­ze­ný, kte­rý má pod­le zá­ko­na pro­ti ob­viněné­mu ná­rok na náh­ra­du ško­dy, jež mu by­la tres­tným či­nem způso­be­na, je op­rávněn ta­ké navr­hnout, aby soud v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku ulo­žil ob­ža­lo­va­né­mu po­vin­nost nah­ra­dit tu­to ško­du. Kon­cep­ce tres­tní­ho říze­ní v Čes­ké re­pub­li­ce te­dy – oh­ledně pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho – vy­chá­zí z to­ho, že poš­ko­ze­ný je sa­mos­tat­nou stra­nou říze­ní s poměrně ši­ro­ký­mi pro­ces­ní­mi prá­vy (§ 12 od­st. 6 TrŘ). Přitom je třeba mít na zřete­li, že nez­trá­cí své pos­ta­ve­ní v tres­tním říze­ní tím, že mu by­la již ško­da plně nah­ra­ze­na (např. před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní ne­bo v je­ho průběhu), a po­jem poš­ko­ze­né­ho je pro­to šir­ší než po­jem sub­jek­tu ad­hez­ní­ho říze­ní, ne­boť za­hr­nu­je i ta­ko­vé­ho poš­ko­ze­né­ho, kte­rý ne­ní op­rávněn up­lat­nit ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním říze­ní. Přes­to­že te­dy ad­hez­ní říze­ní, v němž se pro­jed­ná­vá ná­rok poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy, je sou­čás­tí tres­tní­ho říze­ní a splý­vá s ním, uči­nil Ústav­ní soud zá­věr, že pro­ces­ní prá­va poš­ko­ze­né­ho ja­kož­to stra­ny tres­tní­ho říze­ní se ne­re­du­ku­jí to­li­ko na prá­vo na náh­ra­du ško­dy (ná­lez ze dne 12. čer­vna 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99, uveřejněn pod č. 87, ve sv. 22 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

 

ÚS 53/2004-u. Jak­ko­li je poš­ko­ze­ný co­by stra­na tres­tní­ho říze­ní vy­ba­ven ce­lou řadou pro­ces­ních práv, up­ra­ve­ných v § 43 a násl. TrŘ, je třeba vý­kon těchto práv sla­dit s úče­lem tres­tní­ho říze­ní (ná­le­žitě zjis­tit tres­tné či­ny a je­jich pa­cha­te­le pod­le zá­ko­na spra­ved­livě pot­res­tat, srov. § 1 od­st. 1 TrŘ).

 

V po­su­zo­va­né věci je na­víc pos­ta­ve­ní stěžo­va­te­le spe­ci­fic­ké v tom směru, že v tres­tním říze­ní vy­stu­pu­je ne­jen v po­zi­ci poš­ko­ze­né­ho, ale i svědka, te­dy no­si­te­le důka­zu, přičemž vzhle­dem k úče­lu tres­tní­ho říze­ní a po­ža­dav­ku zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu bez důvod­ných po­chyb­nos­tí (§ 2 od­st. 5 TrŘ) převa­žu­je v tres­tním říze­ní zá­jem na stěžo­va­te­lově nez­kres­le­né svědec­ké vý­povědi. Po­kud v té­to věci pos­tu­po­val před­se­da se­ná­tu pod­le us­ta­no­ve­ní § 209 od­st. 1 TrŘ a neu­mož­nil stěžo­va­te­li být příto­men při vý­sle­chu ob­ža­lo­va­né­ho v hlav­ním lí­če­ní z oba­vy, že by je­ho bu­dou­cí svědec­ká vý­pověď moh­la být vý­sle­chem ob­ža­lo­va­né­ho ov­livněna, ne­doš­lo tím k po­ru­še­ní ús­tavně ga­ran­to­va­ných práv stěžo­va­te­le za­kot­ve­ných v čl. 36 od­st. 1 a čl. 37 od­st. 3 LPS (us­ne­se­ní ze dne 9. lis­to­pa­du 2006 sp. zn. III. ÚS 587/2004, uveřejněno pod č. 53, ve sv. 35 Sb. nál. a usn.

 

Diskusia