Svedok v materiálnom zmysle a trestný čin vydierania

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky sp.zn. 8 Tdo 789/2012, ze dne 12.9.2012)

Nej­vyš­ší soud Čes­ké re­pub­li­ky roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní o do­vo­lá­ní po­da­ném nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem v nep­rospěch ob­viněné­ho J. K., pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 4 To 176/2012, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích pod sp. zn. 3 T 124/2011, tak, že pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. se zru­šu­je roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 4 To 176/2012 v čás­ti I., jíž by­lo roz­hod­nu­to pod bo­dem 1) o vině přeči­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a ve vý­ro­ku o tres­tu. Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí v roz­sa­hu to­ho­to zru­še­ní dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se přika­zu­je Kraj­ské­mu sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Z od­ůvodnění :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 3 T 124/2011, byl ob­vině­ný J. K. uz­nán vin­ným v bodě 1) zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v bo­dech 3) a 6) pok­ra­ču­jí­cím přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a v bo­dech 2), 4) a 5) pok­ra­ču­jí­cím přeči­nem vý­tr­žnic­tví pod­le § 358 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, spá­cha­ným v bodě 2) též v jed­no­čin­ném souběhu s přeči­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Za ty­to tres­tné či­ny a za přečin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným a od­sou­zen tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 3 T 84/2011, do­ru­če­ným mu dne 8. 9. 2011, pra­vo­moc­ným dne 17. 9. 2011, byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 175 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu ne­pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří roků, pro je­hož vý­kon byl pod­le § 56 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Sou­časně byl zru­šen vý­rok o tres­tu z tres­tní­ho příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 3 T 84/2011, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Rovněž by­lo roz­hod­nu­to o náh­radě ško­dy.

Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích ja­ko soud od­vo­la­cí, z podnětu od­vo­lá­ní po­da­né­ho ob­viněným, roz­sud­kem ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 4 To 176/2012, pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), c), d), od­st. 2 tr. ř. čás­tečně zru­šil roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku o vině, a to jed­nak ve vý­ro­ku pod bo­dem 1), jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, a jed­nak ve vý­ro­ku pod bo­dy 3) a 6), jímž byl uz­nán vin­ným pok­ra­ču­jí­cím přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a rovněž v ce­lém vý­ro­ku o tres­tu.

I. Pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. zno­vu roz­hodl tak, že v bodě 1) ob­viněné­ho uz­nal vin­ným přeči­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, pod bo­dem 2) [v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně bod 6)] přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Skut­ko­vá zjištění u těchto činů pop­sal ve shodě s tím, jak uči­nil soud pr­vní­ho stupně.
Za ty­to přeči­ny v bodě 1) a 2), ji­miž ob­viněné­ho sám uz­nal vin­ným, za sbí­ha­jí­cí se přečin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a pok­ra­ču­jí­cí přečin vý­tr­žnic­tví pod­le § 358 od­st. 1, 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, oh­ledně nichž zůstal na­pa­de­ný roz­su­dek ne­dot­čen [či­ny pod bo­dy 2), 4), 5)], a za přečin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 3 T 84/2011, a jenž mu byl do­ru­čen dne 8. 9. 2011, a kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 17. 9. 2011, ob­viněné­ho od­sou­dil pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, za uži­tí § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, k souhr­nné­mu ne­podměné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na dva ro­ky a šest měsíců. Pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku jej pro úče­ly vý­ko­nu to­ho­to tres­tu za­řadil do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 43 od­st. 2 vě­ta dru­há tr. zá­ko­ní­ku sou­časně zru­šil vý­rok o tres­tu z tres­tní­ho příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 3 T 84/2011, ja­kož všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž zru­še­ním doš­lo, poz­by­la pod­kla­du. Ve vý­ro­ku o náh­radě ško­dy po­ne­chal na­pa­de­ný roz­su­dek ne­dot­čen.
II. Pod­le § 259 od­st. 1 tr. ř. v čás­ti tý­ka­jí­cí se pop­sa­né­ho dí­lčí­ho skut­ku v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně uve­de­né­ho pod bo­dem 3), v němž byl spatřován pok­ra­ču­jí­cí přečin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, vrá­til věc Ok­res­ní­mu sou­du ve Stra­ko­ni­cích k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce po­dal pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du v nep­rospěch ob­viněné­ho z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. do­vo­lá­ní, kte­ré za­měřil vý­hradně pro­ti vý­ro­ku pod bo­dem 1), jímž byl kraj­ským sou­dem ob­vině­ný uz­nán vin­ným přeči­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Důvo­dem do­vo­lá­ní by­lo nez­to­tožnění se s tou­to práv­ní kva­li­fi­ka­cí pro­to, že uve­de­ný čin měl být po­sou­zen ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku (v sou­la­du s tím, jak roz­hodl soud pr­vní­ho stupně). Do­vo­la­tel po­va­žo­val za nes­práv­né, že od­vo­la­cí soud ve skut­ku, jak byl zjištěn, nes­hle­dal naplnění kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku, že čin byl spá­chán na svědko­vi pod­le od­stav­ce 2 písm. e) uve­de­né­ho zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­ní. Pro vý­klad to­ho­to poj­mu pou­ká­zal na ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, z níž zdůraz­nil zej­mé­na roz­hod­nu­tí č. 15/2002 Sb. rozh. tr., a vy­jádřil ná­zor, že jed­ná­ní pa­cha­te­le uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 235 od­st. 1 tr. zák. (§ 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku), kte­ré směřuje pro­ti osobě, jež vní­ma­la sku­teč­nos­ti, kte­ré mo­hou být pod­kla­dem pro roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní (svědek v ma­te­riál­ním smys­lu), a kte­ré je ve­de­no úmys­lem od­ra­dit tu­to oso­bu od řád­né­ho plnění je­jích po­vin­nos­tí svědka vy­plý­va­jí­cích z tres­tní­ho řádu, napl­ňu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 235 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zák. [§ 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku].

Do­vo­la­tel po­va­žo­val za nes­práv­ný ná­zor od­vo­la­cí­ho sou­du, že ne­by­lo mož­né pou­žít práv­ní kva­li­fi­ka­ci pod­le od­stav­ce 2 písm. e) § 175 tr. zá­ko­ní­ku s oh­le­dem na to, že na pod­kladě ozná­me­ní poš­ko­ze­né ne­by­lo ko­ná­no říze­ní tres­tní, ale pou­ze říze­ní přes­tup­ko­vé. I když do­vo­la­tel připus­til, že skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku nemůže napl­nit pa­cha­tel vý­hruž­kou, kte­rá by se tý­ka­la vý­lučně jen ozná­me­ní ná­sil­né­ho jed­ná­ní po­li­cej­ní­mu or­gá­nu, po­va­žo­val za nut­né vy­chá­zet ze smys­lu de­fi­ni­ce tzv. svědka v ma­te­riál­ním smys­lu, kte­rá po­su­nu­je ochra­nu svědka před vý­hrůžka­mi ze stra­ny pa­cha­te­le do ran­né­ho sta­dia tres­tní­ho říze­ní, kdy jsou vý­hrůžky ob­vyk­le for­mu­lo­vá­ny pou­ze tak, aby od­ra­di­ly poš­ko­ze­né­ho od po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní, na je­hož pod­kladě mo­hou or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ko­nat úko­ny ve věci. Pro­to se uve­de­né us­ta­no­ve­ní vzta­hu­je i na ob­do­bí, kdy svědek ještě své po­vin­nos­ti ve for­mál­ním říze­ní nepl­ní, ale je­ho jed­ná­ní má k to­mu­to plnění po­vin­nos­ti ur­či­tý vztah.

Okol­nost, zda vý­hrůžky ob­viněné­ho nesměřova­ly i k to­mu, aby poš­ko­ze­ná později o je­ho ná­sil­ném jed­ná­ní ne­vy­po­ví­da­la ja­ko svědkyně v tres­tním či přes­tup­ko­vém říze­ní, pod­le ná­zo­ru do­vo­la­te­le kraj­ský soud ne­po­su­zo­val z práv­ní­ho hle­dis­ka správně.

Pro­to, že se do­vo­la­tel nez­to­tož­nil s mírnější práv­ní kva­li­fi­ka­cí, pod­le níž od­vo­la­cí soud čin v bodě 1) po­sou­dil, navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. za splnění pod­mín­ky uve­de­né v § 265p od­st. 1 tr. ř. zru­šil roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 4 To 176/2012, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ný roz­su­dek ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a po­té aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. Kraj­ské­mu sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Ob­vině­ný, je­muž by­lo do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce v opi­se do­ru­če­no ve smys­lu § 265h od­st. 2 tr. ř., se k němu ke dni ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní ne­vy­jádřil.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. a) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou pod­le § 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř., v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.).

Vzhle­dem k to­mu, že nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v do­vo­lá­ní vy­tkl nes­práv­nost práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a po­ža­do­val, aby byl čin ob­viněné­ho po­sou­zen pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, na­mí­tal va­du, kte­rá do­pa­dá na do­vo­la­te­lem ozna­če­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod­le něhož lze do­vo­lá­ní po­dat, když roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. S tím­to vy­me­ze­ním ozna­če­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du vy­tý­ka­ná va­da ko­res­pon­du­je, a pro­to, když Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal okol­nos­ti, pro něž by by­lo nut­né do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř. od­mít­nout, přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­ným čás­tem roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí.

S oh­le­dem na ob­sah po­da­né­ho do­vo­lá­ní, jež by­lo za­měřeno pou­ze pro­ti vý­ro­ku o vině pod bo­dem 1) na­pa­de­né­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du, je potřeba uvést, že jen ve vzta­hu k tak­to vy­me­ze­né­mu roz­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní směřova­la přez­kum­ná čin­nost Nej­vyš­ší­ho sou­du. Nej­vyš­ší soud pro­to po­su­zo­val důvod­nost po­da­né­ho do­vo­lá­ní pou­ze oh­ledně to­ho­to vý­ro­ku a přez­kou­má­val to­li­ko správ­nost té čás­ti na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, pro­ti níž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no (srov. § 265i od­st. 3 tr. ř.).

Pod­le roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du se ob­vině­ný či­nu pop­sa­né­ho v bodě 1) po­sou­ze­né­ho pod­le § 175 od­st. 1 tr. zák. do­pus­til tak, že dne 17. 6. 2011 ko­lem 23.45 ho­din v obý­va­cím po­ko­ji na pos­te­li v bytě v uli­ci V. ve V., ok­res S., na­pa­dal opa­ko­va­ný­mi úde­ry pěs­tí a otevřenou dla­ní do ob­li­če­je poš­ko­ze­nou J. M., kte­ré v průběhu fy­zic­ké­ho na­pa­dá­ní vy­hro­žo­val, že po­kud to ozná­mí na po­li­cii, tak ji za­bi­je, a to v úmys­lu od­ra­dit poš­ko­ze­nou od svědec­tví a ozná­me­ní věci je­ho fy­zic­ké­ho na­pa­de­ní na Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky.

Z ob­sa­hu připo­je­né­ho spi­su je rovněž nut­né uvést, že pod­le úřed­ní­ho zá­zna­mu na č. l. 108 poš­ko­ze­ná pop­sa­ný čin ob­viněné­ho dne 18. 6. 2011 ve 2.37 ho­din ozná­mi­la na lin­ku 158 a če­ka­la na příjezd po­li­cie před do­mem. Po­li­cie, na zá­kladě to­ho­to ozná­me­ní poš­ko­ze­né, pro­ved­la šetření, je­hož vý­sled­kem by­lo vy­ro­zumění pod­le § 58 od­st. 4 zák. č. 200/1990 Sb., o přes­tup­cích, ve znění pozdějších před­pisů, jímž by­la Po­li­cií Čes­ké re­pub­li­ky in­for­mo­vá­na, že šetře­ný čin ob­viněné­ho z 18. 6. 2011 byl dne 20. 6. 2011 v sou­la­du s § 58 od­st. 1 zák. č. 200/1990 Sb. ozná­men a pos­tou­pen přís­luš­né­mu správ­ní­mu or­gá­nu k pro­jed­ná­ní (viz. str. 116 spi­su).

Z ná­mi­tek v do­vo­lá­ní uve­de­ných je patr­né, že nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se u či­nu pop­sa­né­ho v bodě 1) do­má­hal je­ho po­sou­ze­ní i pod­le kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že s oh­le­dem na okol­nos­ti, za nichž byl čin spá­chán, shle­dal, že ob­vině­ný ten­to čin spá­chal „na svědko­vi“. Tu­díž nepřisvědčil od­vo­la­cí­mu sou­du, že šlo o přečin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pro­to, že poš­ko­ze­ná neutrpě­la zranění, jež by by­lo mož­né po­va­žo­vat za új­mu na zdra­ví ve smys­lu tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a že pro­to by­la ta­to věc šetřena ja­ko přes­tu­pek.

Nej­vyš­ší soud se zřete­lem na tak­to do­vo­lá­ním vy­tknu­té va­dy jen kon­sta­tu­je, že pod­le učiněných skut­ko­vých zjištění pop­sa­ných v bodě 1) nev­zni­ka­jí po­chyb­nos­ti o tom, že ob­vině­ný přez­kou­má­va­ným či­nem napl­nil skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Uve­de­né­ho přeči­nu se v té­to je­ho zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě do­pus­tí ten, kdo ji­né­ho ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo pohrůžkou ji­né těžké új­my nu­tí, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl. S oh­le­dem na po­da­né do­vo­lá­ní a v něm vzne­se­né vý­hra­dy by­lo nut­né po­sou­dit, zda je mož­né v tom­to či­nu shle­dá­vat i kva­li­fi­kač­ní znak „spá­chá­ní či­nu na svědko­vi“ ve smys­lu § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, pod­le něhož lze „čin uve­de­ný v od­stav­ci 1 spá­chat na svědko­vi, znal­ci ne­bo tlu­moč­ní­ko­vi v sou­vis­los­ti s vý­ko­nem je­jich po­vin­nos­ti“.

Na vy­lo­že­ní zna­ku „spá­chá­ní či­nu na svědko­vi“ ve smys­lu § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku by­la již v mi­nu­los­ti soustředěna po­zor­nost a by­lo ju­di­ka­tu­rou Nej­vyš­ší­ho sou­du dos­ta­tečně vy­slo­ve­no, jak je zmíně­ný po­jem u to­ho­to kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku nut­né chá­pat a vy­klá­dat, na což v ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní pou­ká­zal i nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce. By­lo tak dos­ta­tečně jasně de­fi­no­vá­no, že jed­ná­ní pa­cha­te­le uve­de­né v § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré směřuje pro­ti osobě, jež vní­ma­la sku­teč­nos­ti, kte­ré mo­hou být pod­kla­dem pro roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní (svědek v ma­te­riál­ním smys­lu) a kte­ré je spá­chá­no s úmys­lem od­ra­dit tu­to oso­bu od řád­né­ho plnění je­jích po­vin­nos­tí svědka vy­plý­va­jí­cích z tres­tní­ho řádu, napl­ňu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku bez oh­le­du na to, zda svědek již byl ne­bo neb­yl for­málně před­vo­lán ke svědec­ké vý­povědi. Za svědka v ma­te­riál­ním smys­lu lze pok­lá­dat oso­bu, kte­rá vní­ma­la sku­teč­nos­ti, jež mo­hou být pod­kla­dem pro roz­ho­do­vá­ní or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, přičemž vy­děrač­ské jed­ná­ní pa­cha­te­le je ve­de­no úmys­lem od­ra­dit ji od řád­né­ho plnění je­jích po­vin­nos­tí svědka vy­plý­va­jí­cích z us­ta­no­ve­ní § 97 a násl. tr. ř. Oso­ba, kte­rá je v uve­de­ném ma­te­riál­ním smys­lu svědkem, po­ží­vá ochra­ny ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní od po­čát­ku, to zna­me­ná od okam­ži­ku, kdy svým vní­má­ním zís­ka­la přís­luš­né poz­nat­ky. V kraj­ním případě přichá­zí v úva­hu i ochra­na v době před je­jich zís­ká­ním, po­kud by vy­dí­rá­ní té­to oso­by směřova­lo k to­mu, aby v bu­dou­cím říze­ní po­ru­ši­la svědec­kou po­vin­nost, a to­to jed­ná­ní by­lo spá­chá­no před tím, než vy­dí­ra­ná oso­ba poz­nat­ky zís­ka­la (viz sta­no­vis­ko č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).

Po­kud jde o znění uve­de­né práv­ní vě­ty, kte­rá by­la uveřejněna pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., by­lo jí de­fi­no­vá­no, že je zde míněn svědek ni­ko­li pod­le je­ho for­mál­ní­ho pos­ta­ve­ní v ur­či­tém kon­krét­ním říze­ní, ale je jím kaž­dá oso­ba, kte­rá je svědkem v je­ho ma­te­riál­ní pod­statě. Uve­de­ná ci­ta­ce z od­ůvodnění to­ho­to sta­no­vis­ka svědčí o tom, že se tím­to svědkem mí­ní ja­ký­ko­liv svědek ještě v době před tím, „…než je pod­le přís­luš­ných pro­ces­ních před­pisů vy­zván k po­dá­ní svědec­ké vý­povědi“.

Ta­to obec­ná for­mu­la­ce vy­jadřuje, že i když předmětné sta­no­vis­ko v kon­krét­ních sou­vis­los­tech řeší po­jem „svědka v ma­te­riál­ním smys­lu“ s vy­ústěním pro tres­tní říze­ní (srov. v ob­sa­hu je­ho od­ůvodnění od­ka­zy na § 97 tr. ř., § 99 od­st. 2 tr. ř. § 101 od­st. 1, 4 tr. ř. apod.), nel­ze ho chá­pat jen v tom­to je­ho úz­kém vzta­hu k říze­ní pro­váděném or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, na něž od­ka­zo­va­lo předmětné sta­no­vis­ko, ale je nut­né ten­to obec­ný po­jem chá­pat v je­ho cel­ko­vé šir­ší sou­vis­los­ti pros­tu­pu­jí­cí vše­mi práv­ní­mi od­větví­mi, v nichž se po­jem svědka a svědec­tví oso­by pro­mí­tá do kon­krét­ní­ho ty­pu říze­ní (ne­ma­jí­cí­ho po­va­hu tres­tní­ho říze­ní). Předmětné sta­no­vis­ko to­tiž by­lo reak­cí na nut­nost za­uje­tí vý­kla­du po­va­hy poj­mu svědka se zřete­lem na od­li­še­ní je­ho pos­ta­ve­ní ja­ko oso­by reali­zu­jí­cí již v ur­či­tém ty­pu říze­ní své pos­ta­ve­ní ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku, te­dy ve smys­lu svědka ve for­mál­ním smys­lu, a je­ho ma­te­riál­ní­ho po­je­tí ja­ko oso­by vní­ma­jí­cí svý­mi smys­ly ur­či­té okol­nos­ti pro­je­vu­jí­cí se v ob­jek­tiv­ní realitě, je­jíž je sou­čás­tí. S oh­le­dem na to, že uve­de­né sta­no­vis­ko od­rá­že­lo sku­teč­nos­ti v reak­ci na pos­tu­py tý­ka­jí­cí se tres­tní­ho říze­ní, by­la pou­ži­ta ar­gu­men­ta­ce ve vzta­hu k tres­tní­mu řádu, kde se svědek nej­častěji pou­ží­vá. I při res­pek­tu k těmto pod­mín­kám však je­ho vy­uži­tí nel­ze ome­zit vý­hradně to­li­ko na potřeby tres­tní­ho říze­ní, ne­boť ta­ko­vý zú­že­ný přís­tup by byl v roz­po­ru i se sa­mot­ným zněním us­ta­no­ve­ní § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý se v rám­ci di­kce „spá­chá čin na svědko­vi…v sou­vis­los­ti s vý­ko­nem je­ho po­vin­nos­ti“ neo­me­zu­je na žá­dné kon­krét­ní říze­ní, ale uží­vá tu­to zce­la obec­nou for­mu­la­ci. Pos­ta­ve­ní svědka nik­te­rak ne­kon­kre­ti­zu­je ani ne­zařazu­je do ur­či­té­ho přesně spe­ci­fi­ko­va­né­ho ty­pu říze­ní. Zde te­dy zá­ko­no­dár­ce jasně vy­me­zil, že uve­de­né ochra­ny tres­tní­ho zá­ko­ní­ku po­ží­vá kaž­dý svědek bez oh­le­du na po­va­hu říze­ní, v němž je­ho svědec­tví může být pou­ži­to, event. v němž je po­dá­vá. Tak­to pou­ži­tá obec­ná di­kce by­la zá­ko­no­dár­cem ne­po­chybně uži­ta zce­la zá­měrně, což lze do­vo­dit ze srov­ná­ní s ji­nou skut­ko­vou pod­sta­tou, kde jde o kon­krétnější vy­me­ze­ní pos­ta­ve­ní svědka. Lze pou­ká­zat např. na trest­ný čin křivé vý­povědi a nep­rav­di­vé­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku pod­le § 346 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se do­pus­tí ten, „kdo ja­ko svědek ne­bo zna­lec před sou­dem ne­bo před me­zi­ná­rod­ním soud­ním or­gá­nem, před no­tářem ja­ko stát­ním ko­mi­sařem, stát­ním zá­stup­cem ne­bo před po­li­cej­ním or­gá­nem, kte­rý vy­ko­ná­vá příp­rav­né říze­ní pod­le tres­tní­ho řádu, ane­bo před vy­šetřova­cí ko­mi­sí Pos­la­nec­ké sněmov­ny Parla­men­tu Čes­ké re­pub­li­ky…“. Patr­né tak je, že u tres­tné­ho či­nu pod­le § 346 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku zá­ko­no­dár­ce zá­měrně ome­zil ak­ti­vi­tu svědka, u něhož se jed­ná o křivé ob­vinění, na ta­to taxativně uve­de­ná říze­ní, z če­hož vy­plý­vá, že tres­tné­ho či­nu křivé­ho ob­vinění se nemůže oso­ba v pos­ta­ve­ní svědka do­pus­tit v ji­ných, zde kon­krétně neu­ve­de­ných říze­ních. Jde te­dy o zce­la roz­díl­nou for­mu­la­ci, z je­jí­hož srov­ná­ní lze do­vo­dit, že u tres­tné­ho či­nu pod­le § 175 od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, kde ob­dob­ná zá­měrná kon­kre­ti­za­ce říze­ní, v němž je po­dá­vá­no svědec­tví, ne­ní vy­me­ze­na, lze te­leolo­gic­kým i lo­gic­kým vý­kla­dem do­jít k zá­věru, že je zde míněno kaž­dé říze­ní, kde se s oso­bou v po­zi­ci svědka po­čí­tá.

Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ved­le tres­tní­ho říze­ní a ved­le těch typů říze­ní, na něž je vý­slovně pa­ma­to­vá­no např. u zmíněné­ho § 346 tr. zá­ko­ní­ku (viz vý­še), jsou i dal­ší říze­ní, v nichž se s po­zi­cí svědka a je­ho svědec­tvím v ji­ných ob­las­tech prá­va po­čí­tá. Lze tak mi­mo ji­né pou­ká­zat např. na zá­kon č. 99/1963 Sb., ob­čan­ský soud­ní řád, kte­rý v § 126 od­st. 1 de­fi­nu­je, že kaž­dá fy­zic­ká oso­ba, kte­rá ne­ní účas­tní­kem říze­ní, je po­vin­na dos­ta­vit se na před­vo­lá­ní k sou­du a vy­po­ví­dat ja­ko svědek, mu­sí vy­povědět prav­du a nic ne­zaml­čo­vat, vý­pověď může od­epřít jen teh­dy, kdy­by jí způso­bi­la ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě ne­bo oso­bám blíz­kým; o důvod­nos­ti od­epření vý­povědi roz­ho­du­je soud. Ob­dobně je to­mu i v zá­koně č. 500/2004 Sb., správ­ní řád, kde je svědek pro správ­ní říze­ní de­fi­no­ván v § 55 od­st. 1, pod­le něhož kaž­dý, kdo ne­ní účas­tní­kem, je po­vi­nen vy­po­ví­dat ja­ko svědek; mu­sí vy­po­ví­dat prav­divě a nes­mí nic za­ml­čet. Ob­dob­né pos­ta­ve­ní ma­jí svědci i v dal­ších říze­ní, např. pod­le zá­ko­na č. 120/2001 Sb., o soud­ních exeku­to­rech a exekuč­ní čin­nos­ti (exekuč­ní řád) a o změně dal­ších zá­konů (viz § 79 a násl.), v zá­koně č. 85/1996 Sb., o ad­vo­ka­cii v kár­ném říze­ní (viz § 33, § 33a, § 55), v zá­koně č. 280/2009 Sb., da­ňo­vý řád v da­ňo­vém říze­ní (srov. § 51, 96, 117). Je tak to­mu i v dal­ších říze­ních up­ra­ve­ných zá­ko­nem č. 150/2002 Sb., soud­ní řád správ­ní (§ 49, 56, 58, 60), zá­ko­nem č. 7/2002 Sb., o říze­ní ve věcech soudců, stát­ních zá­stupců a soud­ních exeku­torů (§ 16 a násl.), apod.

Jes­tli­že us­ta­no­ve­ní § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku pou­ží­vá po­jem „svědek“ v je­ho obec­né po­době, tou­to okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by pos­ky­tu­je ochra­nu všem oso­bám ma­jí­cím v ma­te­riál­ním smys­lu pos­ta­ve­ní svědka bez oh­le­du na to, pro ja­ký typ říze­ní se ta­ko­vé svědec­tví uži­je, resp. v ja­kém říze­ní ta­to oso­ba ja­ko oběť tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní bu­de o svých poz­nat­cích o tom, co vní­ma­la svý­mi smys­ly, vy­po­ví­dat. Ne­ní pro­to pro naplnění § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku roz­hod­né, že i když by­lo po přešetření or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní na zá­kladě svědkem po­da­né­ho svědec­tví zjištěno (předmět svědec­tví), že nej­de o trest­ný čin, ale že se bu­de jed­nat např. o přes­tu­pek, jenž bu­de šetřen v rám­ci správ­ní­ho říze­ní. I v ta­ko­vém případě je naplněn uve­de­ný kva­li­fi­kač­ní znak pod­le § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku. Pod­stat­né pro je­ho naplnění je kromě to­ho, že svědek (v ma­te­riál­ním smys­lu) vní­mal ur­či­té sku­teč­nos­ti, o nichž může v přís­luš­ném říze­ní po­dat svědec­tví, ta­ké to, že je pa­cha­te­lem za pod­mí­nek § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku nu­cen, aby ta­ko­vé svědec­tví ne­po­dá­val.

Na zá­kladě všech těchto úvah Nej­vyš­ší soud shle­dal, že čin ob­viněné­ho, jak je pop­sán ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině pod bo­dem 1), vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť ob­vině­ný v rám­ci fy­zic­ké­ho na­pa­dá­ní poš­ko­ze­né sou­časně vy­hro­žo­val, že ji v případě, že to­to je­ho zlé nak­lá­dá­ní s ní ozná­mí na po­li­cii, za­bi­je. Přitom tak či­nil v úmys­lu od­ra­dit ji od svědec­tví o tom, že jí fy­zic­ky ub­lí­žil. Z uve­de­né­ho po­pi­su skut­ku tak nel­ze mít po­chyb­nos­ti, že vý­hrůžky za­bi­tím vůči poš­ko­ze­né směřova­ly k to­mu, aby ji od­ra­dil od to­ho, aby na po­li­cii uved­la, ja­ké­ho jed­ná­ní se vůči ní do­pouštěl.

V da­ném případě ne­by­lo pod­stat­né, zda moh­la mít J. M. za jis­tých okol­nos­tí i pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né, ale roz­hod­né by­lo, že by­la svědkem ve smys­lu § 97 tr. ř. s po­vin­nos­tí svědčit, tj. vy­po­ví­dat o sku­teč­nos­tech, kte­ré jsou svědko­vi zná­mé o tres­tném či­nu a o pa­cha­te­li ne­bo o okol­nos­tech důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní. Oso­ba, kte­rá je poš­ko­ze­ným a sou­časně i svědkem kri­mi­nál­ní­ho jed­ná­ní, se vy­zna­ču­je do jis­té mí­ry spe­ci­fic­kým pos­ta­ve­ním spo­čí­va­jí­cím v tom, že ta­to oso­ba může v ur­či­tých přípa­dech dis­po­no­vat tres­tním říze­ním. Pro zá­věr o naplnění uve­de­né skut­ko­vé pod­sta­ty pro­to ne­ní roz­hod­né, že svědek se může rovněž dos­tat i do pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho (§ 43 a násl. tr. ř.).

Ze všech těchto důvodů ne­by­lo mož­né přisvědčit ná­zo­ru, kte­rý soud dru­hé­ho stupně vy­jádřil na straně 8 na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, pod­le něhož ne­by­lo mož­né poš­ko­ze­né přiz­nat pos­ta­ve­ní svědka ve smys­lu předmětné kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty.

Pro­to­že Nej­vyš­ší soud na zá­kladě vý­še roz­ve­de­ných důvodů ne­po­va­žo­val uve­de­ný ná­zor od­vo­la­cí­ho sou­du za správ­ný, ne­boť je v roz­po­ru se sho­ra pop­sa­ný­mi vý­kla­dy, dospěl k zá­věru, že po­da­né do­vo­lá­ní je důvod­né, a pro­to z je­ho podnětu pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 4 To 176/2012, ja­kož i dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1, tr. ř. to­mu­to sou­du přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl, ne­boť právě je­ho roz­hod­nu­tí vy­ka­zo­va­lo do­vo­lá­ním vy­tý­ka­né a Nej­vyš­ším sou­dem zjištěné ne­dos­tat­ky.

Na od­vo­la­cím sou­du po zru­še­ní a vrá­ce­ní věci bu­de, aby při res­pek­to­vá­ní sho­ra vy­tknu­tých ne­dos­tatků a naz­na­če­ných teo­re­tic­kých úvah s přih­léd­nu­tím k us­tá­le­né ju­di­ka­tuře, jak na ni by­lo pou­ká­zá­no vý­še, nově o vině a tres­tu ob­viněné­ho roz­hodl (§ 265s od­st. 1 tr. ř.) a aby ob­viněné­ho uz­nal vin­ným v bodě 1) zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku a aby i nově roz­hodl o tres­tu, jejž bu­de uk­lá­dat za veš­ke­rou tres­tnou čin­nost, pro niž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Pou­ze pro úpl­nost Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že v do­vo­la­cím říze­ní nep­la­tí zá­kaz re­for­ma­ce in peius (§ 265s od­st. 2 tr. ř.), ne­boť do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem v nep­rospěch ob­viněné­ho. Od­vo­la­cí soud však bu­de mu­set uve­de­nou zá­sa­du [§ 259 od­st. 5 písm. b) tr. ř.] dodr­žet ve vzta­hu k roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ne­boť pro­ti němu od­vo­lá­ní po­dal jen ob­vině­ný, a ne­bu­de pro­to mož­né roz­hod­nout přísněji, než jak uči­nil soud pr­vní­ho stupně.

( zdroj: www.ep­ra­vo.cz)