Formálne nedostatky zápisnice o vykonaní domovej prehliadky a posudzovanie zákonnosti odposluchov pri zmene legislatívy

 

I. Ak tr­pí zá­pis­ni­ca o vy­ko­na­ní  do­mo­vej pre­hliad­ky niek­to­rý­mi for­mál­ny­mi ne­dos­tat­ka­mi ne­dos­tat­ka­mi, nez­na­me­ná to, sa­mo o se­be, vždy ne­zá­kon­nosť do­mo­vej pre­hliad­ky a ne­pou­ži­teľ­nosť dô­ka­zov pri nej za­bez­pe­če­ných, ak je z iných dô­ka­zov zrej­mé, že do­mo­vá pre­hliad­ka pre­beh­la v sú­la­de so zá­ko­nom.

II. Ur­či­tý ne­dos­ta­tok for­mál­nych pod­mie­nok zá­pis­ni­ce spí­sa­nej o akom­koľ­vek úko­ne tres­tné­ho ko­na­nia mož­no od­strá­niť nap­rík­lad vý­slu­chom osôb, kto­ré sa vy­ko­na­nia úko­nu zú­čas­tni­li, prí­pad­ne ho vy­ko­na­li a to v pro­ces­nom po­sa­ve­ní sved­ka.

III. Súd pri vy­dá­va­ní prí­ka­zu na vy­ko­na­nie do­mo­vej pre­hliad­ky mu­sí nie­len sta­ros­tli­vo skú­mať, či v tej kto­rej ve­ci sú pre na­ria­de­nie do­mo­vej pre­hliad­ky spl­ne­né všet­ky zá­kon­né pod­mien­ky, ale spl­ne­nie tých­to pod­mie­nok mu­sí v prí­ka­ze aj dos­ta­toč­ne od­ôvod­niť a zre­teľ­ne vy­lo­žiť. Ústav­nej po­žia­dav­ke na od­ôvod­ne­nie pí­som­né­ho prí­ka­zu, kto­rým sa do­mo­vá pre­hliad­ka na­ria­ďu­je, však ne­vy­ho­vu­je len oby­čaj­ný od­kaz na prís­luš­né zá­kon­né us­ta­no­ve­nia (prí­pad­ne len ich ci­tá­cia), bez to­ho, aby bo­lo sú­čas­ne dos­ta­toč­ne zrej­mé, z akých skut­ko­vých (a prí­pad­ne aj iných) okol­nos­tí ten­to prí­kaz, ako roz­hod­nu­tie or­gá­nu ve­rej­nej mo­ci, vy­chá­dza.

IV. Ak bo­lo od­po­čú­va­nie a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ky vy­ko­na­ný v sú­la­de so zá­ko­nom, ne­mô­žu nás­led­né le­gis­la­tív­ne zme­ny viesť k zá­ve­ru, že ide o ne­zá­kon­ne za­bez­pe­če­ný a vy­ko­na­ný dô­kaz, kto­rý z toh­to dô­vo­du ne­mož­no vy­ko­nať v ko­na­ní pred sú­dom. Z uve­de­né­ho vy­plý­va, že na ne­zá­kon­nosť za­bez­pe­če­nia a vy­ko­na­nia od­po­čú­va­nia a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­nej pre­vádz­ky ne­má vplyv, po­kiaľ sa v prie­be­hu tres­tné­ho ko­na­nia zme­ní zá­kon­ná úp­ra­va, pre­to­že aj na­ďa­lej je nut­né tr­vať na tom, že zá­kon­nosť úko­nov tres­tné­ho ko­na­nia sa po­su­dzu­je z hľa­dis­ka zne­nia tres­tné­ho po­riad­ku účin­né­ho v ča­se ich vy­ko­na­nia.

 (Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky sp.zn. 15 Tdo 510/2013, ze dne 26.6.2013)

Nej­vyš­ší soud roz­hodl ve vel­kém se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia v ne­veřej­ném za­se­dá­ní o do­vo­lá­ní ob­viněných M. S., M. S., J. S., a M. Š., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 68 To 395/2011, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově pod sp. zn. 4 T 25/2009, tak, že pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. od­mí­ta­jí.

Z od­ůvodnění :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 4 T 25/2009, by­li ob­vinění M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. uz­ná­ni vin­ný­mi ad la) a 1c) pok­ra­ču­jí­cím tres­tným či­nem poš­ko­zo­vá­ní spotřebi­te­le pod­le § 121 od­st. 1 ali­nea dru­há tres­tní­ho zá­ko­na (zá­ko­na č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších před­pisů, dá­le jen „tr. zá­ko­na“), dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ne­do­ko­na­ným ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zá­ko­na, pok­ra­ču­jí­cím tres­tným či­nem po­ru­šo­vá­ní práv k ochran­né znám­ce, ob­chod­ní­mu jmé­nu a chráněné­mu ozna­če­ní půvo­du pod­le § 150 od­st. 1 tr. zá­ko­na, dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ne­do­ko­na­ným ve sta­diu po­ku­su pod­le § 8 od­st. 1 tr. zá­ko­na, a ad 1a) – l c) pok­ra­ču­jí­cím tres­tným či­nem zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zá­ko­na, kte­rých se do­pus­ti­li tím, že

1)
spo­lečně a po vzá­jem­né dom­luvě od blí­že nez­jištěné do­by měsí­ce úno­ra 2007 do 22. 5. 2007 za úče­lem ne­le­gál­ní vý­ro­by a nás­led­né dis­tri­bu­ce nez­daněných vý­robků z li­hu ob­vině­ný M. Š. přijí­mal od od­běra­te­le viet­nam­ské ná­rod­nos­ti H. N. V., ob­jed­náv­ky na do­dáv­ky těchto vý­robků, kte­ré předá­val ob­viněné­mu M. S. st., pro­vo­zo­va­te­li da­ňo­vé­ho skla­du pod­ni­ka­jí­cí­mu na zá­kladě živ­nos­ten­ských op­rávnění „vý­ro­ba li­ho­vin“ a „pro­vo­zo­vá­ní pěsti­tel­ské pá­le­ni­ce“ a dal­ším spolu­ob­viněným M. S. ml. a J. S., kteří v areá­lu fir­my M. S. – S. v Ž. č. x, ok­res P., a v ro­din­ném domě č. p. x v ob­ci Ú., ok­res P., za tím­to úče­lem skla­do­va­li v roz­po­ru s ust. § 3 písm. f) zá­ko­na č. 353/2003 Sb., o spotřeb­ních da­ních, ve znění pozdějších před­pisů, mi­mo da­ňo­vý sklad a veš­ke­rou da­ňo­vou a účet­ní evi­den­ci, ne­de­na­tu­ro­va­ný et­hy­lal­ko­hol, kte­rý nás­ledně za vy­uži­tí tres­tí, filtrač­ní­ho za­říze­ní, změkčo­va­če vo­dy a kom­plet­ní­ho stá­če­cí­ho za­říze­ní umístěné­ho ve sklep­ních pros­to­rách ro­din­né­ho do­mu č. p. x v ob­ci Ú., pou­ži­li k vý­robě al­ko­ho­lic­kých ná­pojů, kte­ré stá­če­li do přip­ra­ve­ných neo­kol­ko­va­ných lah­ví s na­po­do­be­ni­na­mi eti­ket chráněných ochran­ný­mi znám­ka­mi re­gis­tro­va­ný­mi u Úřadu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „ÚPV“) ve prospěch ji­ných tu­zem­ských a za­hra­nič­ních vý­robců, přičemž tak­to:

a)
nej­méně vy­ro­bi­li a dne 3. 4. 2007 pro­da­li od­běra­te­li H. N. V. al­ko­ho­lic­ké ná­po­je znač­ky ORI­GINÁL TU­ZEMÁK v poč­tu 210 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi vý­rob­ce Li­kér­ka Drak, s. r. o., se síd­lem Chval­čov, Na Kůtku 14, s dek­la­ro­va­ným množ­stvím al­ko­ho­lu 40 %, přes­to­že ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 30,3 % al­ko­ho­lu, znač­ky ORI­GINÁL VOD­KA JEMNÁ v poč­tu 300 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi vý­rob­ce Li­kér­ka Drak, s. r. o., se síd­lem Chval­čov, Na Kůtku 14, s dek­la­ro­va­ným množ­stvím al­ko­ho­lu 40 %, přes­to­že ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 32,7 % al­ko­ho­lu, znač­ky ORI­GINÁL STROH 80 v poč­tu 298 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných eti­ke­ta­mi neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce Se­bas­tian Stroh Kla­gen­furt Ra­kous­ko, u nichž se jed­na­lo o na­po­do­be­ni­ny pro­duk­tu Stroh 80, vý­rob­ce Stock Aus­tria GmbH, kte­rý je chráněn me­zi­ná­rod­ní­mi ochran­ný­mi znám­ka­mi pod č. x, č. x a znám­kou Spo­le­čen­ství č. x, je­jichž vlas­tní­kem je spo­leč­nost Stock Aus­tria GmbH Wien a u nichž by­lo dek­la­ro­vá­no 78 % al­ko­ho­lu, přes­to­že ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 39,7 % al­ko­ho­lu, znač­ky ORI­GINÁL VOD­KA JEMNÁ v poč­tu 750 ks lah­ví v ba­le­ní po 0,5 1 ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi vý­rob­ce spo­leč­nos­ti Li­kér­ka Drak, s. r. o., se síd­lem Chval­čov, Na Kůtku 14, s dek­la­ro­va­ným množ­stvím al­ko­ho­lu 40 %, přes­to­že ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 32,6 % al­ko­ho­lu, znač­ky VOD­KA STO­LICH­NAYA RUS­SIAN v poč­tu 300 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných eti­ke­ta­mi vý­rob­ce So­juz­plo­doim­port Mos­kva, do­voz­ce Abo­ve, s. r. o., se síd­lem Br­no, Ok­ruž­ní 34, u nichž se jed­na­lo o na­po­do­be­ni­ny pro­duk­tu STO­LICH­NAYA RUS­SIAN VOD­KA vý­rob­ce Spi­rits Inter­na­tio­nal B.V., se síd­lem Že­ne­va, kte­rý je chráněn me­zi­ná­rod­ní­mi ochran­ný­mi znám­ka­mi č. x a x, čes­kou ná­rod­ní ochran­nou znám­kou č. x a znám­kou Spo­le­čen­ství č. x, u nichž by­lo dek­la­ro­vá­no 40 % al­ko­ho­lu, ač­ko­liv ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 27,8 % al­ko­ho­lu, přičemž v těchto vý­rob­cích se na­chá­ze­lo cel­kem 4,86 hl ab­so­lut­ní­ho eta­no­lu,

b)
od blí­že nez­jištěné do­by do 22. 5. 2007 v areá­lu fir­my M. S. – S. v Ž. č. x, ok­res P., skla­do­va­li za úče­lem ne­le­gál­ní vý­ro­by nez­daněných vý­robků z li­hu mi­mo da­ňo­vý sklad a bez da­ňo­vých dok­ladů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 74 zá­ko­na č. 353/2003 Sb., o spotřeb­ních da­ních, ve znění pozdějších před­pisů, plas­to­vou ná­do­bu o ob­sa­hu 1000 1, v níž se na­chá­ze­lo 9,32 hl ab­so­lut­ní­ho eta­no­lu,

c)
od blí­že nez­jištěné do­by do 22. 5. 2007 ve sklep­ních pros­to­rách ro­din­né­ho do­mu č. p. x v ob­ci Ú., ok­res P., skla­do­va­li za úče­lem ne­le­gál­ní vý­ro­by nez­daněných vý­robků z li­hu kom­plet­ní stá­če­cí za­říze­ní (ja­ko čer­pad­la, filtrač­ní za­říze­ní, změkčo­vač vo­dy a dal­ší kom­po­nen­ty ur­če­né ke stá­če­ní li­ho­vin), 70 ks ne­naplněných lah­ví ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi VOD­KA LU­NAR 40 % vý­rob­ce Pod Skal­kou, s. r. o., se síd­lem Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem 567, 30 ks ne­naplněných lah­ví ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi FRE­DE­RI­CA WOD­KA 40 % neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce Fre­de­ric GmbH ob­sa­hu­jí­cí­mi na­po­do­be­ni­ny kom­bi­no­va­né ochran­né znám­ky re­gis­tro­va­né pod č. x pro vlas­tní­ka spo­leč­nost Ne­la Drinks, s. r. o., se síd­lem Čes­ký Těšín, Úzká 127, 20 ks ne­naplněných lah­ví ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi REŽNÁ 35 % neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce F. V. Servis ob­sa­hu­jí­cí­mi ochran­nou znám­ku re­gis­tro­va­nou pod č. x pro vlas­tní­ka – M. Š., H. n. B., ul. N. x, ok­res P., 69 ks ne­naplněných lah­ví ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi BO­RO­VIČ­KA 40 % neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce F. V. Servis ob­sa­hu­jí­cí­mi ochran­nou znám­ku re­gis­tro­va­nou pod č. x pro vlas­tní­ka – M. Š., H. n. B., ul. N. x, ok­res P., dá­le líh v ka­nys­trech, aro­ma­ta a již vy­ro­be­né al­ko­ho­lic­ké ná­po­je zn. RUM CA­RI­BIC 40 % v poč­tu 100 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce J. H. Lau­te­ren & Son Spi­ri­tuo­sen GmbH, Ham­burg, Ger­ma­ny, u nichž by­lo dek­la­ro­vá­no 40 % al­ko­ho­lu, ač­ko­liv ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 30,8 % al­ko­ho­lu, znač­ky BO­RO­VIČ­KA 40 % v poč­tu 20 ks v ba­le­ní po 1 l ozna­če­ných fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi neexis­tu­jí­cí­ho vý­rob­ce F. V. Servis, s. r. o., ob­sa­hu­jí­cí­mi sho­ra uve­de­nou ochran­nou znám­ku, u nichž by­lo dek­la­ro­vá­no 40 % al­ko­ho­lu, ač­ko­liv ve sku­teč­nos­ti ob­sa­ho­va­ly pou­ze 36,7 % al­ko­ho­lu a znač­ky SLI­VO­VI­CE pra­vý des­ti­lát 50 % v poč­tu 10 ks lah­ví v ba­le­ní po 1 l bez ozna­če­ní vý­rob­ce, vše přip­ra­ve­né k expe­di­ci, kdy v těchto vý­rob­cích a su­ro­vi­nách se na­chá­ze­lo cel­kem 16,65 hl ab­so­lut­ní­ho eta­no­lu,

kdy vý­še uve­de­né na­po­do­be­ni­ny ori­gi­nál­ních vý­robků s fa­leš­ný­mi eti­ke­ta­mi ob­sa­hu­jí­cí­mi ochran­né znám­ky ne­bo je­jich na­po­do­be­ni­ny ji­ných vý­robců v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 8 zá­ko­na č. 441/2003 Sb., o ochran­ných znám­kách, ve znění pozdějších před­pisů, a bez da­ňo­vých dok­ladů ve smys­lu § 74 zá­ko­na č. 353/2003 Sb., o spotřeb­ních da­ních, ve znění pozdějších před­pisů, uved­li, resp. hod­la­li uvést do vol­né­ho oběhu za úče­lem je­jich pro­de­je ko­neč­né­mu spotřebi­te­li, aniž by ty­to vý­rob­ky by­ly ozna­če­ny kon­trol­ní pás­kou pod­le § 3 zá­ko­na č. 676/2004 Sb., o po­vin­ném zna­če­ní li­hu, ve znění pozdějších před­pisů, přičemž svým jed­ná­ním způso­bi­li da­ňo­vý únik na spotřeb­ní da­ni z li­hu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 70 zá­ko­na č. 353/2003 Sb. v cel­ko­vé vý­ši nej­méně 816.995,- Kč ke škodě Čes­ké re­pub­li­ky.

Za ty­to tres­tné či­ny byl ob­vině­ný M. S. st. od­sou­zen pod­le § 148 od­st. 3, § 35 od­st. 1 tr. zá­ko­na k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 (dvou) let. Pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen a pod­le § 59 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 3 (tří) let. Pod­le § 59 od­st. 2 tr. zá­ko­na mu by­lo ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil uh­ra­dil dluž­nou spotřeb­ní daň z li­hu. Pod­le § 53 od­st. 1 tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 200.000,- Kč (dvě stě ti­síc ko­run če­ských). Pod­le § 54 od­st. 3 tr. zá­ko­na mu byl sta­no­ven pro případ, že by v ur­če­né lhůtě neb­yl peněži­tý trest vy­ko­nán, náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 (de­se­ti) měsíců. Pod­le § 55 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen trest pro­pad­nu­tí kon­krétně uve­de­ných věcí. Ob­vině­ný M. Š. byl od­sou­zen pod­le § 148 od­st. 3, § 35 od­st. 1 tr. zá­ko­na k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 (dvou) let. Pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen a pod­le § 59 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 3 (tří) let. Pod­le § 59 od­st. 2 tr. zá­ko­na by­lo ob­viněné­mu ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil uh­ra­dil dluž­nou spotřeb­ní daň z li­hu. Pod­le § 53 od­st. 1 tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 200.000,- Kč (dvě stě ti­síc ko­run če­ských). Pod­le § 54 od­st. 3 tr. zá­ko­na mu byl sta­no­ven pro případ, že by v ur­če­né lhůtě neb­yl peněži­tý trest vy­ko­nán, náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 (de­se­ti) měsíců. Ob­vině­ný M. S. ml. byl od­sou­zen pod­le § 148 od­st. 3, § 35 od­st. 1 tr. zá­ko­na k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 (dvou) let. Pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen a pod­le § 59 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 3 (tří) let. Pod­le § 59 od­st. 2 tr. zá­ko­na by­lo ob­viněné­mu ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil uh­ra­dil dluž­nou spotřeb­ní daň z li­hu. Pod­le § 53 od­st. 1 tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 200.000,- Kč (dvě stě ti­síc ko­run če­ských). Pod­le § 54 od­st. 3 tr. zá­ko­na mu byl sta­no­ven pro případ, že by ve sta­no­ve­né lhůtě neb­yl peněži­tý trest vy­ko­nán, náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 (de­se­ti) měsíců. Pod­le § 55 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen trest pro­pad­nu­tí kon­krétně uve­de­né věci. Ob­vině­ný J. S. byl od­sou­zen pod­le § 148 od­st. 3, § 35 od­st. 1 tr. zá­ko­na k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 (dvou) let. Pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen a pod­le § 59 od­st. 1 tr. zá­ko­na mu by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 3 (tří) let. Pod­le § 59 od­st. 2 tr. zá­ko­na by­lo ob­viněné­mu ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil uh­ra­dil dluž­nou spotřeb­ní daň z li­hu. Pod­le § 53 od­st. 1 tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen peněži­tý trest ve vý­měře 200.000,- Kč (dvě stě ti­síc ko­run če­ských). Pod­le § 54 od­st. 3 tr. zá­ko­na mu byl sta­no­ven pro případ, že by ve sta­no­ve­né lhůtě neb­yl peněži­tý trest vy­ko­nán, náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 (de­se­ti) měsíců. Pod­le § 55 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­na byl ob­viněné­mu ulo­žen trest pro­pad­nu­tí kon­krétně uve­de­ných věcí. Pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. by­li poš­ko­ze­ní NE­LA DRINKS s. r. o., se síd­lem Čes­ký Těšín, Úzká 127, IČO: x, Spi­rits In­te­ma­tio­nal B. V., se síd­lem Lu­cem­bur­sko, lA rue Tho­mas Edi­son, Stras­sen 1445, od­ká­zá­ni se svý­mi ná­ro­ky na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­da­li ob­vinění M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. od­vo­lá­ní, o nichž Kraj­ský soud v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci, ja­ko soud od­vo­la­cí, us­ne­se­ním ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 68 To 395/2011, roz­hodl tak, že je pod­le § 256 tr. ř. za­mítl.

Pro­ti uve­de­né­mu us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 68 To 395/2011, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 4 T 25/2009, po­da­li ob­vinění M. S. st., M. S. ml. a J. S. prostřed­nic­tvím ob­háj­ce Mgr. Zdeň­ka Ma­cha do­vo­lá­ní z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Ob­vinění M. S. st., M. S. ml. a J. S. v pod­rob­nos­tech ve svém do­vo­lá­ní kromě ji­né­ho na­mí­ta­li, že by­li uz­ná­ni vin­ný­mi pod­le us­ta­no­ve­ní § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zá­ko­na, av­šak sou­dy mě­ly je­jich jed­ná­ní správně kva­li­fi­ko­vat pod­le zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tj. pod­le no­vé­ho tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ne­boť ta­to kva­li­fi­ka­ce je pro ně příz­nivější, když z hle­dis­ka tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ten­to trest­ný čin neb­yl v době roz­ho­do­vá­ní soudů zvlášť zá­važ­ným zlo­či­nem. To by pro ob­viněné mělo ten důsle­dek, že by ja­ko usvědču­jí­cí důkaz ne­moh­ly být pou­ži­ty od­pos­le­chy a zá­zna­my te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. V tom­to směru od­ká­za­li na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011. Po­kud od­vo­la­cí soud do­vo­zu­je pou­ži­tel­nost od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu se zdůvodněním, že moh­ly být pou­ži­ty, ne­boť ob­vinění by­li ve smys­lu § 88 od­st. 1 tr. ř. stí­há­ni i pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va (trest­ný čin pod­le § 150 od­st. 1 tr. zá­ko­na), po­tom to nic nemění na tom, že kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní pod­le § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zá­ko­na je s oh­le­dem na sho­ra uve­de­né nes­práv­ná. Od­vo­la­cí soud tou­to úva­hou nez­ho­ju­je nes­práv­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci, ale to­li­ko pou­ži­tel­nost od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Av­šak i ten­to ná­zor od­vo­la­cí­ho sou­du je nes­práv­ný, ne­boť tzv. Paříž­ská úm­lu­va na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky ne­ní tou vy­hlá­še­nou me­zi­ná­rod­ní smlou­vou, kte­rá by za­va­zo­va­la ke stí­há­ní pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin. Paříž­ská úm­lu­va ne­za­va­zu­je náš stát ke stí­há­ní pro tres­tné či­ny na úse­ku průmys­lo­vých práv.

Kromě to­ho do­vo­la­te­lé na­mí­ta­li, že při zkon­sta­to­vá­ní důkazů, kte­ré by­ly na­lé­za­cím sou­dem pou­ži­ty ja­ko zá­klad pro roz­hod­nu­tí o je­jich vině, je zřej­mé, že větši­na těchto důkazů, ne-li rov­nou všech­ny, by­ly buď za­jiště­ny či pro­ve­de­ny nep­ro­ces­ním způso­bem a ja­ko ta­ko­vé jsou ne­zá­kon­né a nemělo se k nim přih­lí­žet. Jed­nak se jed­ná o od­pos­le­chy a zá­zna­my te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu – viz ar­gu­men­ty sho­ra, te­dy ty­to důka­zy nemě­ly být pro­ve­de­ny, jed­nak se jed­ná o věci za­jištěné při do­mov­ních proh­líd­kách – zej­mé­na v domě č. p. x v Ú. – do­mov­ní proh­líd­ky by­ly pro­ve­de­ny na zá­kladě příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Přerově ze dne 18. 5. 2007, č.j. Nt 803/2007-3. V tom­to příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ne­ní nik­de uve­de­no, že jsou ty­to po­vo­lo­vá­ny ja­ko neod­klad­ný či neo­pa­ko­va­tel­ný úkon, byť to­mu tak ve sku­teč­nos­ti by­lo – tres­tní stí­há­ní všech ob­viněných by­lo za­há­je­no až dne 23. 11. 2007. V sou­vis­los­ti s tím­to od­ká­za­li na již us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, v pos­led­ní řadě např. na ná­lez sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012, kde je vý­slovně uve­de­no, že ne­ní-li v příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ten­to úkon sou­dem ozna­čen ja­ko neod­klad­ný či neo­pa­ko­va­tel­ný a ne­ní-li zde rovněž uve­de­no, ja­ké důvo­dy soud ved­ly k ta­ko­vé­mu pos­tu­pu, te­dy proč má být ve stá­diu před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní naříze­na do­mov­ní proh­líd­ka a po čem je pát­rá­no, tak se jed­ná o po­ru­še­ní prá­va ob­viněných pod­le čl. 12 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod – pro pro­ve­de­ní do­mov­ních proh­lí­dek tak neb­yl dán ús­tavně sou­lad­ný zá­klad, a pro­to­že tak neb­yl dán le­gi­tim­ní důvod pro pro­ve­de­ní proh­lí­dek, nemůže být dán ani le­gi­tim­ní důvod k za­jištění věcí, kte­ré by­ly při těchto do­mov­ních proh­líd­kách na­le­ze­ny (bod 22. uve­de­né­ho ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du).

Zá­věrem své­ho mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku do­vo­la­te­lé navrh­li, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du zru­šil a sám pos­tu­pem pod­le § 265m tr. ř. roz­hodl tak, že ob­viněné zpros­tí ob­ža­lo­by z důvo­du pod­le § 226 písm. a) tr. ř., případně aby na­pa­de­né roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho a na­lé­za­cí­ho sou­du zru­šil a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. věc přiká­zal na­lé­za­cí­mu sou­du, aby ji zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 68 To 395/2011, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 4 T 25/2009, po­dal rovněž ob­vině­ný M. Š. prostřed­nic­tvím ob­háj­ce JUDr. Ja­na Skřip­ské­ho, Ph. D. do­vo­lá­ní z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Ob­vině­ný M. Š. ve svém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku na­mí­tal, že na­lé­za­cí soud dospěl k zá­věru o je­ho vině v pod­statě vý­lučně na zá­kladě vy­hod­no­ce­ní zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. K zá­věru o důkaz­ní re­le­van­ci předmětných zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­ce­su dospěl soud na zá­kladě nes­práv­né úva­hy o pou­ži­tel­nos­ti tres­tní­ho zá­ko­na (zá­ko­na č. 140/1961 Sb.). Důkaz­ní pou­ži­tel­nost od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu je pod­le no­vé­ho tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (zá­ko­na č. 40/2009 Sb. – dá­le jen „tr. zá­ko­ní­ku“) ve vzta­hu ke zlo­či­nu pod­le § 240 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku vy­lou­če­na, ne­boť pod­le us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. účin­né­ho ode dne 1. 1. 2010 (ve znění před no­ve­lou pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 459/2011 Sb.) přichá­zí od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v úva­hu jen teh­dy, je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro zvlášť zá­važ­ný zlo­čin ne­bo pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va. Trest­ný čin zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le us­ta­no­ve­ní § 240 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní zvlášť zá­važ­ným zlo­či­nem a s od­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. s účin­nos­tí od 1. 1. 2010 nel­ze zá­konně pou­žít od­pos­lech te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v případě tres­tní­ho stí­há­ní pro ten­to zlo­čin. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du mohl na­lé­za­cí soud ten­to důkaz pro­vést, ne­boť byl pou­ži­tel­ný vzhle­dem k to­mu, že ob­vinění by­li stí­há­ni mi­mo ji­né pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, a to trest­ný čin pod­le us­ta­no­ve­ní § 150 tr. zá­ko­na (Paříž­ská úm­lu­va na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky). Do­vo­la­tel má však za to, že nel­ze poříze­né od­pos­le­chy a zá­zna­my te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu tak­to své­volně přiřadit k ji­né­mu tres­tné­mu či­nu než­li k to­mu, pro kte­rý by­ly příka­zem soud­ce po­vo­le­ny. V těchto sou­vis­los­tech do­vo­la­tel od­ká­zal na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, pod­le nějž k for­mál­ním ná­le­ži­tos­tem příka­zu k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ná­le­ží i trest­ný čin naz­na­če­ný v § 88 od­st. 1 tr. ř., pro nějž se ve­de tres­tní říze­ní. Do­vo­la­tel má za to, že způso­bem, ja­kým si od­vo­la­cí soud od­ůvod­nil pou­ži­tí od­pos­lechů a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, byl obe­jit zá­kon. Pod­le do­vo­la­te­le neob­sto­jí ani obec­ný ar­gu­ment od­vo­la­cí­ho sou­du, že k tres­tní­mu stí­há­ní tres­tné­ho či­nu pod­le § 150 tr. zá­ko­na za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, kte­rou má být Paříž­ská úm­lu­va na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví. Od­vo­la­cí soud neod­ka­zu­je na je­jí kon­krét­ní us­ta­no­ve­ní. Do­vo­la­tel má za to, že ta­to úm­lu­va neob­sa­hu­je us­ta­no­ve­ní, z nějž by expli­citně vy­plý­val zá­va­zek ke stí­há­ní uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu.

Ob­vině­ný tak zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci zru­šil, a přiká­zal to­mu­to sou­du, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, jíž by­lo do­vo­lá­ní ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. do­ru­če­no ve smys­lu § 265h od­st. 2 tr. ř. ve svém vy­jádření uved­la, že je třeba předev­ším kon­sta­to­vat, že v da­ném případě byl příkaz soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově k naříze­ní od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. Nt 2/2007, vy­dán za účin­nos­ti tres­tní­ho řádu ve znění do 30. 6. 2008, a te­dy při splněném před­pok­la­du pr­vé al­ter­na­tiv­ní pod­mín­ky § 88 od­st. 1 tr. ř., spo­čí­va­jí­cí ve ve­de­ní tres­tní­ho říze­ní pro zvlášť zá­važ­ný úmysl­ný trest­ný čin, když za proti­práv­ní čin ta­ko­vé kva­li­ty byl pod­le § 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na, účin­né­ho do 31. 12. 2009, po­va­žo­ván ne­jen čin uve­de­ný v je­ho § 62, ale ta­ké ten, za nějž tres­tní zá­kon sta­no­vil trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně osm let. Ta­ko­vé oh­ra­ni­če­ní tres­tní saz­by se přitom do­tý­ka­lo prověřova­né­ho po­dezření z tres­tné čin­nos­ti, kte­rá by­la v uve­de­né před­pro­ces­ní fá­zi předmětné­ho tres­tní­ho říze­ní právně kva­li­fi­ko­vá­na ja­ko da­ňo­vý de­likt pod­le § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zá­ko­na a te­dy s rozpětím tres­tní saz­by 1 až 8 let.

Otáz­ka mož­né­ho znep­ro­cesnění tak­to řádně opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ne­by­la nas­to­le­na v průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní, resp. při roz­ho­do­vá­ní o vině (viz roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově ze dne 21. 4. 2011), kte­ré proběhlo již za účin­nos­ti pozdější práv­ní úp­ra­vy, a to tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (zá­ko­na č. 40/2009 Sb.). V té­to sou­vis­los­ti to­tiž doš­lo při řeše­ní sou­vi­se­jí­cí prob­le­ma­ti­ky ča­so­vé působ­nos­ti tres­tních zá­konů (§ 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na) pou­ze k po­rov­ná­ní tres­tních sa­zeb pod­le § 148 od­st. 3 tr. zá­ko­na a pod­le § 240 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ve prospěch práv­ní úp­ra­vy, účin­né v době či­nu, aniž by sou­časně doš­lo k nez­byt­né­mu zoh­lednění po­su­zo­va­né­ho jed­ná­ní ve smys­lu kva­li­fi­kač­ních pojmů zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­le § 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku a zvlášť zá­važ­né­ho úmysl­né­ho tres­tné­ho či­nu pod­le § 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na. K to­mu je třeba pod­le stát­ní zá­stup­kyně uvést, že při řeše­ní stěžej­ní otáz­ky ča­so­vé působ­nos­ti tres­tních zá­konů tak na­lé­za­cí soud zjevně ne­pos­tu­po­val ve smys­lu vý­še ozna­če­né­ho ju­di­ka­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, resp. tak ani ne­mohl pos­tu­po­vat, a to právě s oh­le­dem na da­tum je­ho vy­hlá­še­ní a tím i při zvá­že­ní nez­byt­né do­by k vy­pra­co­vá­ní je­ho pí­sem­né­ho vy­ho­to­ve­ní. Přes­to se ko­neč­ný způsob vol­by roz­hod­né práv­ní úp­ra­vy na pr­vos­tup­ňo­vé úrov­ni ne­na­chá­zel v roz­po­ru s tam ju­di­ko­va­nou pou­ži­tel­nos­tí důka­zu z hle­dis­ka ča­so­vé působ­nos­ti tres­tních zá­konů. Ani v té­to fá­zi říze­ní se to­tiž ne­je­vil ja­ko příz­nivější pozdější práv­ní před­pis – tres­tní zá­ko­ník, i když ve svém § 14 od­st. 3 vy­me­zil ja­ko zvlášť zá­važ­né zlo­či­ny pou­ze ty, kte­ré by­ly spo­je­ny s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně 10 let. Tak­to nesplně­ný pr­vý zá­kon­ný před­pok­lad pro pou­ži­tí důka­zu – od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 88 od­st. 1 tr. ř., pod­míně­ný předep­sa­nou kva­li­tou zá­važ­nos­ti po­su­zo­va­né­ho či­nu, byl to­tiž na straně dru­hé, jak správně uvá­dí soud od­vo­la­cí, vy­vá­žen splněným al­ter­na­tiv­ním po­ža­dav­kem, že by­lo ve­de­no tres­tní řízen­pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je me­zi­ná­rod­ní smlou­va a kdy v od­ka­ze na znám­kop­ráv­ní od­povědnost ob­viněných ve smys­lu § 150 od­st. 1 tr. zá­ko­na ozna­čil za ta­ko­vý me­zi­ná­rod­ní do­ku­ment Paříž­skou úm­lu­vu na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky.

Do­vo­la­te­lé v té­to sou­vis­los­ti na­mít­li, že tzv. Paříž­ská úm­lu­va na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví ne­ní tou vy­hlá­še­nou me­zi­ná­rod­ní smlou­vou, kte­rá by expli­citně za­va­zo­va­la ke stí­há­ní pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin. Lze jim si­ce přisvědčit v tom směru, že z textu uve­de­né­ho me­zi­ná­rod­ní­ho do­ku­men­tu ne­vyp­lý­vá vý­slov­ná po­vin­nost stí­há­ní úmysl­ných tres­tných činů, ja­kým je pro­jed­ná­va­ný trest­ný čin po­ru­šo­vá­ní práv k ochran­né znám­ce, ob­chod­ní­mu jmé­nu a chráněné­mu ozna­če­ní půvo­du pod­le § 150 od­st. 1 tr. zá­ko­na. Sou­časně však z je­ho znění nel­ze na straně dru­hé přeh­léd­nout nás­led­ný tran­sfor­mač­ní vý­znam us­ta­no­ve­ní čl. 2 od­st. 1, 3. Na­víc se lze v uve­de­ném směru zce­la bez­výh­radně přik­lo­nit ke ko­men­tářové­mu vý­kla­du zá­kon­né pod­mín­ky „úmysl­né tres­tné či­ny, k je­jichž stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va“. Pod­le něj ne­ní mož­no ta­ko­vé práv­ní poj­mos­lo­ví vy­klá­dat pou­ze tak, že se vzta­hu­je pou­ze na tres­tné či­ny, u kte­rých k je­jich stí­há­ní přímo za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va (kdy by se při připuštění opa­ku uk­lá­da­lo stí­hat prak­tic­ky pou­ze tres­tnou čin­nost pro­ti lid­skos­ti), ale ne­po­chybně se do­tý­ká všech tres­tných činů, kte­ré ma­jí svůj pod­klad ne­bo na­va­zu­jí na me­zi­ná­rod­ní smlou­vy, jež ob­sa­hu­jí zá­va­zek pro sig­na­tářské stá­ty stí­hat ne­bo pos­ti­ho­vat někte­rá jed­ná­ní, pop­sa­ná ve skut­ko­vých pod­sta­tách těchto tres­tných činů, kte­ré jsou sou­čás­tí na­še­ho práv­ní­ho řádu (srov. např. Šámal, P. a kol. Ko­men­tář k tres­tní­mu řádu. I. díl. 4. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. BECK, 2002, str. 541 – 542).

Jes­tli­že do­vo­la­tel M. Š. v té­to sou­vis­los­ti dá­le na­mítl, že poříze­né od­pos­le­chy a zá­zna­my te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu nel­ze li­bo­volně přiřadit k ji­né­mu tres­tné­mu či­nu než­li k to­mu, pro kte­rý by­ly příka­zem soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du Přerov ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. Nt 2/2007, po­vo­le­ny, pak v ta­ko­vém pos­tu­pu sou­du roz­hodně nel­ze spatřovat své­vo­li. Pod­stat­ným to­tiž zůstá­vá, že tak­to pro­cesně opatřené důka­zy by­ly za pod­mí­nek hla­vy třinác­té, od­dí­lu čtvr­té­ho tres­tní­ho řádu pro­ve­de­ny před na­lé­za­cím sou­dem v rám­ci ak­tuál­ní­ho sta­vu říze­ní, kte­ré by­lo mj. ve­de­no pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je me­zi­ná­rod­ní smlou­va, a to v od­ka­ze na znám­kop­ráv­ní od­povědnost ob­viněných ve smys­lu § 150 od­st. 1 tr. zá­ko­na, a te­dy za splněných pod­mí­nek je­jich stí­ha­tel­nos­ti, zá­vaz­ných pro náš stát ve smys­lu Paříž­ské úm­lu­vy na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky.

Ko­nečně je třeba pod­le stát­ní zá­stup­kyně pou­ká­zat na to, že v době roz­ho­do­vá­ní od­vo­la­cí­ho sou­du na­by­la účin­nos­ti no­ve­la tres­tní­ho řádu (viz zá­kon č. 459/2011 Sb. ze dne 6. 12. 2011), kte­rá rea­go­va­la na změnu hmotně práv­ní úp­ra­vy co do poj­mu zvlášť zá­važ­ný zlo­čin (viz § 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku) a pr­vou al­ter­na­tiv­ní pod­mín­ku pou­ži­tí § 88 od­st. 1 tr. ř. nah­ra­di­la po­ža­dav­kem ve­de­ní říze­ní pro zlo­čin, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně osm let. Za ta­ko­vé­ho sta­vu práv­ní úp­ra­vy pak by­ly splně­ny do­kon­ce oba al­ter­na­tivně sta­no­ve­né před­pok­la­dy pos­tu­pu pod­le § 88 od­st. 1 tr. ř. Poříze­ní a pou­ži­tí opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu tak by­lo v da­ném případě ve všech fá­zích předmětné­ho tres­tní­ho říze­ní na­místě a ne­by­lo tak způso­bi­lé ov­liv­nit po­sou­ze­ní jed­ná­ní do­vo­la­telů ve smys­lu pozdější práv­ní úp­ra­vy, ne­boť ta­to ne­by­la za pod­mí­nek § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na pro ně příz­nivější.

Do­vo­la­te­lé S. dá­le na­mít­li, že k za­jištění věcí při do­mov­ní proh­líd­ce doš­lo na zá­kladě příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce vy­da­né Ok­res­ním sou­dem v Přerově ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. Nt 803/2007, přičemž v tom­to příka­ze ne­ní nik­de uve­de­no, že je po­vo­lo­ván ja­ko neod­klad­ný a neo­pa­ko­va­tel­ný úkon, byť to­mu tak ve sku­teč­nos­ti by­lo, ne­boť je­jich tres­tní stí­há­ní by­lo za­há­je­no až dne 23. 11. 2007. Po­kud v té­to sou­vis­los­ti od­ká­za­li na us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, např. na ná­lez ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10, pak způsob, ja­kým se zhos­ti­li inter­pre­ta­ce to­ho­to ur­ču­jí­cí­ho roz­hod­nu­tí a po­taž­mo i dal­ších roz­hod­nu­tí té­hož sou­du tam spe­ci­fi­ko­va­ných a řeší­cích prob­le­ma­ti­ku zá­sa­hu do prá­va pod­le čl. 12 Lis­ti­ny, je poněkud za­vádějí­cí. O po­ru­še­ní ús­tav­ní­ho prá­va na ne­dot­knu­tel­nost obyd­lí tak nemůže jít v tom případě, kdy v příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ne­bu­de ta­ko­vý úkon vý­slovně ozna­čen ja­ko neod­klad­ný a neo­pa­ko­va­tel­ný, jak do­vo­la­te­lé nes­právně do­vo­zu­jí, ale nao­pak z poh­le­du nás­led­né­ho přez­ku­mu ne­pos­ta­ču­je ta­ko­vé for­mál­ní ozna­če­ní, po­kud nej­sou sou­časně uve­de­ny ma­te­riál­ní pod­mín­ky ta­ko­vé­ho pro­ces­ní­ho pos­tu­pu a te­dy důvo­dy, na kte­rých ona neod­klad­nost a neo­pa­ko­va­tel­nost spo­čí­vá (srov. bo­dy 18. - 21. ozna­če­né­ho ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du). Přitom z od­ůvodnění vý­še ozna­če­né­ho příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce v pros­to­rách tam spe­ci­fi­ko­va­né a lo­ka­li­zo­va­né ne­mo­vi­tos­ti ve vlas­tnic­tví K. P. je na­de vší po­chyb­nost zřej­mé, že se soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově Mgr. Mi­chal Je­lí­nek ná­le­žitě vy­pořádal s důvo­dy je­jí­ho naříze­ní, po­kud pou­ká­zal na důvod­né po­dezření, že se v ozna­če­né ne­mo­vi­tos­ti na­chá­ze­jí vstup­ní su­ro­vi­ny, ur­če­né k ne­le­gál­ní vý­robě al­ko­ho­lu, popř. již ho­to­vé al­ko­ho­lic­ké vý­rob­ky, k je­jichž vý­robě doš­lo v sou­vis­los­ti s od­běrem nez­daněné­ho li­hu a te­dy s důvod­ným po­dezřením na da­ňo­vý únik ve smys­lu skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. S oh­le­dem na vy­dá­ní předmětné­ho příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce při pl­ném res­pek­tu ke všem předep­sa­ným ná­le­ži­tos­tem § 83 od­st. 1 tr. ř. tak byl dán le­gi­tim­ní důvod k je­jí­mu pro­ve­de­ní, ja­kož i k za­jištění tam na­le­ze­ných věcí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní. Po­ža­da­vek jed­noz­nač­né­ho sou­la­du me­zi skut­ko­vým sta­vem zjištěným pro­cesně zá­kon­ným způso­bem a z něj vy­vo­ze­ným práv­ním zá­věrem o vině do­vo­la­telů byl ve smys­lu je­jich od­kazů na ty ur­ču­jí­cí ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du (např. sp. zn. II. ÚS 460/04), kte­ré se za­bý­va­jí tím­to as­pek­tem ús­tav­ní­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, v po­su­zo­va­ném případě naplněn.

Stát­ní zá­stup­kyně zá­věrem navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud o do­vo­lá­ních od­sou­ze­ných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. roz­hodl tak, že se od­mí­ta­jí pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněná. Sou­časně navrh­la, aby tak­to by­lo pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř. roz­hod­nu­to v ne­veřej­ném za­se­dá­ní a dá­le vy­jádři­la svůj souh­las s pro­jed­ná­ním věci v ne­veřej­ném za­se­dá­ní i pro případ ji­ných roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, než jsou uve­de­na v us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř.].

Ve věci nejpr­ve roz­ho­do­val se­nát 5 Tdo Nej­vyš­ší­ho sou­du (dá­le jen „se­nát 5 Tdo“), kte­rý roz­hodl us­ne­se­ním ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 179/2013, tak, že pod­le § 20 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o sou­dech a soud­cích, ve znění pozdějších před­pisů, věc ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. pos­tou­pil vel­ké­mu se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du (dá­le jen „vel­ký se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du“) k roz­hod­nu­tí, ne­boť dospěl k zá­věru, že řeše­ná práv­ní otáz­ka o tom, zda na zá­kon­nost poříze­ní a pou­ži­tí opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu má vliv, po­kud se v průběhu tres­tní­ho říze­ní změní zá­kon­ná úp­ra­va, má po práv­ní strán­ce zá­sad­ní vý­znam, když sou­časně k pro­jed­ná­va­né prob­le­ma­ti­ce zjis­til, že opač­né sta­no­vis­ko op­ro­ti se­ná­tu 5 Tdo za­ujal se­nát 7 Tdo ve svém us­ne­se­ní ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011.

Se­nát 5 Tdo ve svém původ­ním roz­hod­nu­tí ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 179/2013, pod­le § 265c tr. ř. nejpr­ve shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. jsou přípus­tná pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř., by­la po­dá­na oso­ba­mi op­rávněný­mi v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř., v zá­kon­né lhůtě, a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.). Do­vo­la­cí soud dá­le dospěl k zá­věru, že do­vo­la­te­li up­latněné ná­mit­ky napl­ňu­jí ji­mi up­latněné do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Nás­ledně přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­la do­vo­lá­ní po­dá­na, a to v roz­sa­hu a z důvodů vy­me­ze­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní roz­hod­nu­tím před­chá­ze­jí­cí. S těmi­to zá­věry se­ná­tu 5 Tdo se vel­ký se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du zto­tož­nil.

Ob­vinění M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. up­lat­ni­li do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., v němž je sta­no­ve­no, že ten­to důvod do­vo­lá­ní je naplněn teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V rám­ci tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je mož­né na­mí­tat buď nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, tj. myl­nou práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, jak byl v původ­ním říze­ní zjištěn, v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va, ane­bo vad­nost ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní. Z to­ho vy­plý­vá, že důvo­dem do­vo­lá­ní ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ve­ní nemůže být sa­mot­né nes­práv­né skut­ko­vé zjištění, a to přes­to, že práv­ní po­sou­ze­ní (kva­li­fi­ka­ce) skut­ku i ji­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní vždy na­va­zu­jí na skut­ko­vá zjištění vy­jádřená předev­ším ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a blí­že roz­ve­de­ná v je­ho od­ůvodnění. V rám­ci do­vo­lá­ní po­da­né­ho z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je mož­né na skut­ko­vý stav pou­ká­zat pou­ze z hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Nej­vyš­ší soud je zá­sadně po­vi­nen vy­chá­zet ze skut­ko­vých zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, případně doplněných ne­bo pozměněných od­vo­la­cím sou­dem. V ná­vaz­nos­ti na ten­to skut­ko­vý stav pak zva­žu­je hmotně práv­ní po­sou­ze­ní, přičemž sa­mot­né skut­ko­vé zjištění učiněné v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích nemůže změnit, a to jak na zá­kladě případ­né­ho dopl­ňo­vá­ní do­ka­zo­vá­ní, tak i v zá­vis­los­ti na ji­ném hod­no­ce­ní v před­chá­ze­jí­cím říze­ní pro­ve­de­ných důkazů. To vy­plý­vá ta­ké z to­ho, že Nej­vyš­ší soud v říze­ní o do­vo­lá­ní ja­ko spe­ci­fic­kém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku, kte­rý je zá­ko­nem ur­čen k náp­ravě pro­ces­ních a práv­ních vad roz­hod­nu­tí vy­me­ze­ných v § 265a tr. ř., ne­ní a ani nemůže být dal­ší (tře­tí) in­stan­cí přez­kou­má­va­jí­cí skut­ko­vý stav věci v ce­lé šíři, ne­boť v ta­ko­vém případě by se dos­tá­val do ro­le sou­du pr­vní­ho stupně, kte­rý je z hle­dis­ka us­pořádá­ní zej­mé­na hlav­ní­ho lí­če­ní sou­dem zá­ko­nem ur­če­ným a ta­ké nej­lé­pe způso­bi­lým ke zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci ve smys­lu § 2 od­st. 5 tr. ř., popř. do po­zi­ce sou­du pro­jed­ná­va­jí­cí­ho řád­ný op­rav­ný prostředek, kte­rý může skut­ko­vý stav ko­ri­go­vat prostřed­ky k to­mu ur­če­ný­mi zá­ko­nem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a tak­též přiměřeně např. i us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dá­le např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té sou­vis­los­ti je třeba zmí­nit, že je prá­vem i po­vin­nos­tí na­lé­za­cí­ho sou­du hod­no­tit důka­zy v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. ř., přičemž ten­to pos­tup ve smys­lu § 254 tr. ř. přez­kou­má­vá od­vo­la­cí soud. Zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du ja­ko do­vo­la­cí­ho sou­du do ta­ko­vé­ho hod­no­ce­ní přichá­zí v úva­hu jen v případě, že by skut­ko­vá zjištění by­la v extrém­ním ne­sou­la­du s práv­ní­mi zá­věry učiněný­mi v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí (viz např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejně­ný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, ne­bo ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 20. čer­vna 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejně­ný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dá­le srov. roz­hod­nu­tí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 ne­bo III. ÚS 376/03). Zá­sah do skut­ko­vých zjištění je dá­le v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní přípust­ný jen teh­dy, uči­nil-li do­vo­la­tel extrém­ní ne­sou­lad předmětem své­ho do­vo­lá­ní (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrém­ní­mu ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi srov. ta­ké např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, ne­bo roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uve­de­né zá­věry však s oh­le­dem na ob­sah obou ci­to­va­ných roz­hod­nu­tí a je­jich ná­vaz­nost na pro­ve­de­né do­ka­zo­vá­ní, kte­ré je za­chy­ce­no v přez­kou­ma­ném spi­so­vém ma­te­riá­lu Nej­vyš­ším sou­dem, nel­ze uči­nit.

Vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du se nejpr­ve v sou­la­du s us­ne­se­ním se­ná­tu 5 Tdo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 179/2013, za­bý­val práv­ní otáz­kou, zda na zá­kon­nost poříze­ní a pou­ži­tí opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu má vliv, po­kud se v průběhu tres­tní­ho říze­ní změní zá­kon­ná úp­ra­va.

Se­nát 5 Tdo při svých úva­hách dospěl k zá­věru, že na zá­kon­nost poříze­ní a pou­ži­tí opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ne­má vliv, po­kud se v průběhu tres­tní­ho říze­ní změní zá­kon­ná úp­ra­va, ne­boť je i na­dá­le nut­né tr­vat na tom, že zá­kon­nost úkonů tres­tní­ho říze­ní se po­su­zu­je z hle­dis­ka znění tres­tní­ho řádu účin­né­ho v době je­jich pro­vádění (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 63/95, pub­li­ko­va­né pod č. 2/1998 Sb. rozh. tr.). Op­ro­ti to­mu se­nát 7 Tdo Nej­vyš­ší­ho sou­du ve zmi­ňo­va­ném us­ne­se­ní ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, uvedl nás­le­du­jí­cí. Z hle­dis­ka po­sou­ze­ní otáz­ky, kte­rý zá­kon je pro pa­cha­te­le příz­nivější, ne­ní pod­stat­né jen to, že pozdější zá­kon sta­no­ví přísnější tres­tní saz­bu. Je to­tiž třeba vzít v úva­hu i sku­teč­nost, zda v po­rov­ná­ní s dřívější trestněpráv­ní úp­ra­vou (srov. § 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na) za­hr­nu­je no­vá tres­tní nor­ma přís­luš­ný trest­ný čin me­zi „zvlášť zá­važ­né zlo­či­ny“ (viz § 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku). Z roz­dílů v po­je­tí „zvlášť zá­važ­ných zlo­činů“ pod­le zmi­ňo­va­ných úp­rav přitom vy­plý­va­jí zá­važ­né důsled­ky vy­zní­va­jí­cí ve prospěch ob­viněné­ho v míře, kte­rá mu­sí převa­žo­vat nad roz­dí­lem me­zi tres­tní­mi saz­ba­mi. V té­to sou­vis­los­ti je třeba vždy přih­léd­nout i ke spe­ci­fic­kým okol­nos­tem tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněné­ho. O tom, zda je něja­ký úkon způso­bi­lý být důka­zem, ne­roz­ho­du­je jen je­ho věc­ný ob­sah, ale ta­ké je­ho pou­ži­tel­nost v říze­ní před sou­dem. Přitom do­ka­zo­vá­ní v hlav­ním lí­če­ní mu­sí být pro­ve­de­no tak, aby od­po­ví­da­lo zá­sadě zá­kon­nos­ti říze­ní. Jde o zá­klad­ní zá­sa­du tres­tní­ho říze­ní, kte­rá je za­kot­ve­na v § 2 od­st. 1 tr. ř. a kte­rá je v ús­tav­ní ro­vině ob­sa­že­na v čl. 8 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Up­latnění uve­de­né zá­sa­dy ve sta­diu do­ka­zo­vá­ní v hlav­ním lí­če­ní zna­me­ná, že soud může ja­ko důkaz pou­žít jen ta­ko­vý úkon, kte­rý je v sou­la­du se zá­ko­nem, a to v době, kdy soud roz­ho­du­je. Jes­tli­že te­dy v době roz­ho­do­vá­ní sou­du (tj. za účin­nos­ti no­vé­ho tres­tní­ho zá­ko­ní­ku) ne­by­lo mož­né ja­ko zvlášť zá­važ­ný zlo­čin pod­le § 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku po­su­zo­vat sku­tek, pro kte­rý by­la po­dá­na ob­ža­lo­ba, ne­mohl být splněn ani zá­kon­ný před­pok­lad pro pou­ži­tí důka­zu v po­době od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Pod­le § 88 od­st. 1 tr. ř. (ve znění účin­ném od 1. 1. 2010) přichá­zí od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v úva­hu jen teh­dy, je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro zvlášť zá­važ­ný zlo­čin. Jes­tli­že se říze­ní od 1. 1. 2010 ved­lo pro trest­ný čin, kte­rý již neb­yl zvlášť zá­važ­ným zlo­či­nem, mělo to mi­mo ji­né ten důsle­dek, že v ta­ko­vém říze­ní ne­by­lo mož­né pou­žít ja­ko důkaz zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu. Z od­ůvodnění to­ho­to ju­di­ká­tu se dá­le po­dá­vá, že obecně vza­to je mož­né kon­sta­to­vat, že po­rov­ná­ní tres­tních sa­zeb je zá­klad­ním a vý­cho­zím hle­dis­kem pro po­rov­ná­ní příz­ni­vos­ti tres­tní­ho zá­ko­na a tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, av­šak v zá­vis­los­ti na kon­krét­ních okol­nos­tech po­su­zo­va­né­ho přípa­du ne­mu­sí být hle­dis­kem je­di­ným či roz­ho­du­jí­cím. Jde o to, že po­kud má být ap­li­ko­ván ten či onen zá­kon, mu­sí být ap­li­ko­ván ne­jen co do tres­tní saz­by, nýbrž ja­ko ce­lek s důsled­ky vzta­hu­jí­cí­mi se na po­sou­ze­ní všech otá­zek, kte­ré se v pro­jed­ná­va­né věci řeší. Pak ov­šem nel­ze vy­lou­čit, že zá­kon, kte­rý sta­no­ví přísnější saz­bu, může být pro pa­cha­te­le přes­to příz­nivější z to­ho důvo­du, že když se pod­le něj po­sou­dí ji­ná otáz­ka, než je sa­mot­ný trest, vy­zní­vá to cel­kově a v ko­neč­ném vý­sled­ku ve prospěch pa­cha­te­le. Přitom ok­ruh dí­lčích kri­té­rií ur­ču­jí­cích, co je ve prospěch pa­cha­te­le, ne­ní apriorně sta­no­ven něja­kým uzavřeným vý­čtem, ale spa­da­jí do něho všech­ny okol­nos­ti, kte­ré v kon­krét­ní věci jak­ko­li ov­liv­ňu­jí vý­sled­né pos­ta­ve­ní pa­cha­te­le. Ok­ruh těchto dí­lčích kri­té­rií ne­ní ome­zen ani tím, zda jde o okol­nos­ti re­le­van­tní pro ap­li­ka­ci hmot­né­ho prá­va (tres­tní­ho zá­ko­na, resp. tres­tní­ho zá­ko­ní­ku) či pro ap­li­ka­ci pro­ces­ní­ho prá­va (tres­tní­ho řádu). Ome­zit úva­hy o tom, zda je pro pa­cha­te­le příz­nivější ten či onen zá­kon, jen na ho­lé po­rov­ná­ní tres­tních sa­zeb v sobě ne­se reál­né ri­zi­ko zá­věrů, kte­ré ko­nec konců zna­me­na­jí fak­tic­ké popření smys­lu zá­sa­dy vy­jádřené v § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na a v § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ta­ko­vý vý­klad je nepřija­tel­ný již s oh­le­dem na to, že uve­de­ná zá­sa­da má ta­ké ús­tav­ní ga­ran­ci v čl. 40 od­st. 6 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. V po­su­zo­va­né věci ne­ní z hle­dis­ka otáz­ky, kte­rý zá­kon je pro ob­viněné příz­nivější, pod­stat­né to, že pozdější zá­kon sta­no­ví přísnější tres­tní saz­bu, nýbrž to, že ne­zahr­nu­je da­ný trest­ný čin me­zi „zvlášť zá­važ­né zlo­či­ny“ (§ 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku). V po­rov­ná­ní s tím zá­kon účin­ný v době či­nu za­hr­nu­je da­ný trest­ný čin me­zi „zvlášť zá­važ­né tres­tné či­ny“ (§ 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na). Pod­le § 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku zvlášť zá­važ­ný­mi zlo­či­ny jsou ty úmysl­né tres­tné či­ny, na něž tres­tní zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně de­set let. Pod­le § 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na zvlášť zá­važ­ný­mi tres­tný­mi či­ny jsou, kromě tres­tných činů uve­de­ných v § 62 tr. zá­ko­na, ty úmysl­né tres­tné či­ny, na něž tres­tní zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně osm let. Z to­ho­to roz­dí­lu vy­plý­va­jí zá­važ­né důsled­ky vy­zní­va­jí­cí ve prospěch ob­viněných v míře, kte­rá evi­dentně převa­žu­je nad roz­dí­lem me­zi tres­tní­mi saz­ba­mi, a to se zřete­lem ke spe­ci­fic­kým okol­nos­tem tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněných. Nic na tom nemění pro­ces­ní po­va­ha těchto okol­nos­tí ani to, že se vzta­hu­jí k do­ka­zo­vá­ní.

V od­ůvodnění roz­hod­nu­tí se­ná­tu 7 Tdo ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, se dá­le uvá­dí, že Nej­vyš­ší soud si je vědom zá­sa­dy, že v tres­tním říze­ní se zá­kon­nost úkonů po­su­zu­je pod­le pro­ces­ní­ho před­pi­su (tres­tní­ho řádu) účin­né­ho v době, kdy byl úkon pro­ve­den. Z to­ho, jak je v § 88 tr. ř. up­ra­ven od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, je zřej­mé, že je nut­né roz­li­šo­vat na jed­né straně je­ho naříze­ní a pro­vádění (§ 88 od­st. 1, 2 tr. ř.) a na dru­hé straně pou­ži­tí zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ja­ko důka­zu (§ 88 od­st. 6 tr. ř.). Ta­to sta­dia jsou zpra­vid­la od­děle­na i ur­či­tým ča­so­vým od­stu­pem, v je­hož průběhu může do­jít ke změně zá­kon­ných pod­mí­nek, při je­jichž splnění přichá­zí od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v úva­hu. V ta­ko­vém případě je nut­né tr­vat na tom, aby ty­to pod­mín­ky by­ly splně­ny v době, kdy je zá­zna­mem te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pro­váděn důkaz v hlav­ním lí­če­ní a kdy roz­ho­du­je soud. Důka­zem tu je přeč­te­ní pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ném zá­zna­mu ne­bo sa­mot­né přeh­rá­ní zá­zna­mu. Uve­de­ný vý­klad pod­mí­nek pou­ži­tel­nos­ti zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ja­ko důka­zu je si­ce res­trik­tiv­ní, av­šak je plně od­ůvodně­ný tím, že jde o mi­mořádně zá­važ­ný zá­sah do souk­ro­mé sfé­ry dot­če­ných osob a do je­jich zá­klad­ních práv za­ru­če­ných v čl. 7 od­st. 1, čl. 13 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Vzhle­dem k to­mu, že Ok­res­ní soud od­ka­zem na mírnější saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně účin­ném do 31. 12. 2009 ob­viněným v pod­statě „vnu­til“, že to­to po­sou­ze­ní je pro ně příz­nivější, ve sku­teč­nos­ti popřel smysl zá­sa­dy, že je-li to pro pa­cha­te­le příz­nivější, po­su­zu­je se tres­tnost či­nu pod­le pozdější­ho zá­ko­na.

Se­nát 5 Tdo po­té, co se sez­ná­mil s us­ne­se­ním se­ná­tu 7 Tdo ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011, dospěl k zá­věru, že nel­ze souh­la­sit s práv­ním ná­zo­rem to­ho­to se­ná­tu ob­sa­že­ným v tom­to roz­hod­nu­tí. Jak zmí­nil již se­nát 7 Tdo, je si vědom to­ho, že zá­kon­nost úkonů tres­tní­ho říze­ní se po­su­zu­je z hle­dis­ka znění tres­tní­ho řádu účin­né­ho v době je­jich pro­vádění (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 63/95, pub­li­ko­va­né pod č. 2/1998 Sb. rozh. tr.), přes­to však na pou­ži­tí práv­ní úp­ra­vy § 88 od­st. 1 tr. ř. ve znění po no­ve­le pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 41/2009 Sb. vztáhl hmotněpráv­ní úp­ra­vu ča­so­vé působ­nos­ti tres­tních zá­konů ve smys­lu § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý sta­no­ví: „Tres­tnost či­nu se po­su­zu­je pod­le zá­ko­na účin­né­ho v době, kdy byl čin spá­chán; pod­le pozdější­ho zá­ko­na se po­su­zu­je jen teh­dy, jes­tli­že to je pro pa­cha­te­le příz­nivější.“ (srov. i § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na). V uve­de­ném us­ne­se­ní se­nát 7 Tdo vý­slovně od­ká­zal na us­ta­no­ve­ní § 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na a § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (str. 4) a na­víc je pou­ži­tí té­to hmotněpráv­ní úp­ra­vy zřej­mé z pa­raf­rá­ze to­ho­to us­ta­no­ve­ní na str. 6 us­ne­se­ní ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011. S tím­to pos­tu­pem se­nát 5 Tdo ne­souh­la­sí, ne­boť pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du působ­nost ča­so­vá řeší otáz­ku, kte­ré­ho zá­ko­na se na po­su­zo­va­ný případ pou­ži­je, jes­tli­že v me­zi­do­bí od spá­chá­ní či­nu (skut­ku) do roz­hod­nu­tí o něm doš­lo ke zru­še­ní ne­bo změně zá­ko­na účin­né­ho v době spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (skut­ku). Působ­nost ča­so­vá vy­jadřuje zá­sa­du nullum cri­men si­ne le­ge praevia, nul­la poe­na si­ne le­ge praevia (žá­dný trest­ný čin bez před­cho­zí­ho zá­ko­na, žá­dný trest bez před­cho­zí­ho zá­ko­na) a v tom­to směru na­va­zu­je na zá­sa­du zá­ka­zu ret­roak­ti­vi­ty tres­tní­ho zá­ko­na k tí­ži pa­cha­te­le, kte­rá je ny­ní vy­jádřena v § 1 tr. zá­ko­ní­ku slo­vy: „Čin je trest­ný, jen po­kud je­ho tres­tnost by­la zá­ko­nem sta­no­ve­na dříve, než byl spá­chán.“ Sub­jekt (pa­cha­tel), kte­rý jed­nal v me­zích zá­ko­na, mu­sí mít jis­to­tu, že ne­bu­de za své či­ny pos­ti­žen, shle­dá-li zá­ko­no­dár­ce později, že jsou tres­tu­hod­né. Pro­to je zá­klad­ním poj­mem ča­so­vé působ­nos­ti tres­tnost či­nu, kte­rou se ro­zu­mí mož­nost, že pa­cha­tel bu­de pro ur­či­tý trest­ný čin od­sou­zen, tj. po za­ža­lo­vá­ní bu­de pro ten­to trest­ný čin uz­nán vin­ným a ulo­žen mu trest či ji­ná tres­tní san­kce (srov. i čl. 40 od­st. 6 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod). Zá­kla­dem tres­tní od­povědnos­ti je pa­cha­te­lo­vo de­lik­tní jed­ná­ní, jež napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu. Jed­ná­ní, za kte­ré pa­cha­tel může být uz­nán vin­ným a ulo­žen mu trest, te­dy mu­sí být po­sou­ze­no pod­le souhr­nu všech trestněpráv­ních no­rem, kte­ré jsou re­le­van­tní pro vý­rok o vině a o tres­tu (srov. č. 11/1991 a 11/2004 Sb. rozh. tr. a ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, pub­li­ko­va­ný pod č. 12, ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z to­ho vy­plý­vá, že se jed­ná pou­ze o nor­my tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho. Pod­le to­ho­to, zda souhrn ta­ko­vých­to no­rem pod­le pozdější­ho zá­ko­na je ve srov­ná­ní se souhr­nem no­rem dřívější­ho zá­ko­na ja­ko ce­lek pro pa­cha­te­le příz­nivější, či ni­ko­liv, lze roz­hod­nout o ap­li­ka­ci pozdější­ho zá­ko­na. Tres­tnost či­nu je te­dy cha­rak­te­ris­ti­kou ur­či­té­ho či­nu ja­ko či­nu soudně tres­tné­ho, je­hož druh (typ), po­va­ha a san­kce mu­sí být pop­sá­na v tres­tním zá­koně (srov. § 110 tr. zá­ko­ní­ku). Jsou to te­dy všech­ny pod­mín­ky re­le­van­tní pro vý­rok o vině i o tres­tu, popř. o ochran­ném opatření, ale nej­sou to us­ta­no­ve­ní o mož­nos­ti pod­míněné­ho pro­puštění z vý­ko­nu tres­tu (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 444/01, uveřejněn pod č. 132 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), us­ta­no­ve­ní o za­hla­ze­ní od­sou­ze­ní, ag­ra­ciač­ní a re­ha­bi­li­tač­ní us­ta­no­ve­ní am­nes­tií, ale ani us­ta­no­ve­ní pro­ces­ní (us­ta­no­ve­ní o po­vin­nos­ti pa­cha­te­le k náh­radě ško­dy či o náh­radě nák­ladů tres­tní­ho říze­ní, ale ani us­ta­no­ve­ní, kte­rá vy­me­zu­jí pod­mín­ky pro pro­ve­de­ní ur­či­tých za­jiš­ťo­va­cích úkonů, např. do­mov­ní proh­líd­ky, proh­líd­ky ji­ných pros­tor a po­zemků, za­dr­že­ní a otevření zá­si­lek, ale ani od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, popř. pro­ve­de­ní někte­rých důkaz­ních prostředků, např. kon­fron­ta­ce, re­kog­ni­ce, vy­šetřova­cí­ho po­ku­su, re­konstruk­ce apod.). Na zá­kladě to­ho je te­dy mož­no uzavřít, že tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho se ten­to prin­cip vy­me­ze­ný v § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (§ 16 od­st. 1 tr. zá­ko­na) a čl. 40 od­st. 6 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ne­do­tý­ká, ne­boť zde pla­tí opač­ná zá­sa­da: pro­ces­ní úko­ny se zá­sadně pro­vádějí pod­le tres­tní­ho řádu účin­né­ho v době říze­ní, ni­ko­li v době či­nu (srov. No­vot­ný, O. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 1. Obec­ná část. 6. vy­dá­ní. Pra­ha: Wol­ters Kluwer ČR, 2010, s. 93).

V pro­jed­ná­va­né věci příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu (sp. zn. Nt 2/2007) byl vy­dán soud­cem Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově dne 24. 1. 2007 (srov. č. l. 28 spi­su). Us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. ve znění účin­ném do 30. 6. 2008 sta­no­vi­lo, že je-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro zvlášť zá­važ­ný úmysl­ný trest­ný čin ne­bo pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, může před­se­da se­ná­tu a v příp­rav­ném říze­ní na návrh stát­ní­ho zá­stup­ce soud­ce nařídit od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, po­kud lze důvodně před­pok­lá­dat, že jím bu­dou sděle­ny vý­znam­né sku­teč­nos­ti pro tres­tní říze­ní. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 41 od­st. 2 tr. zá­ko­na zvlášť zá­važ­ný­mi tres­tný­mi či­ny by­ly teh­dy tres­tné či­ny uve­de­né v § 62 tr. zá­ko­na a ty úmysl­né tres­tné či­ny, na něž ten­to zá­kon sta­no­vil trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně osm let. Příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­ce­su byl přitom vy­dán pro po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le § 148 od­st. 1, 3 písm. a), c) tr. zá­ko­na, kte­rý umož­ňo­val ulo­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na je­den rok až osm let. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 4 tr. ř. ve znění účin­ném do 30. 6. 2008, měl-li být zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu užit ja­ko důkaz, by­lo třeba k němu připo­jit pro­to­kol s uve­de­ním údajů o místě, ča­su, způso­bu a ob­sa­hu pro­ve­de­né­ho zá­zna­mu, ja­kož i o osobě, kte­rá zá­znam pořídi­la, če­muž od­po­ví­dá pro­to­kol o zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu za­lo­že­ný na č. l. 71 a násl. spi­su. Na­lé­za­cí soud roz­hodl roz­sud­kem dne 21. 4. 2011, kdy by­la účin­ná práv­ní úp­ra­va § 88 od­st. 1 tr. ř. ve znění pro­ve­de­ném zá­ko­nem č. 41/2009 Sb., pod­le kte­ré mohl být vy­dán příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, by­lo-li ve­de­no tres­tní říze­ní pro zvlášť zá­važ­ný zlo­čin (zvlášť zá­važ­ný­mi zlo­či­ny jsou pod­le § 14 od­st. 3 vě­ta za střed­ní­kem tr. zá­ko­ní­ku ty úmysl­né tres­tné či­ny, na něž tres­tní zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně de­set let) ne­bo pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, po­kud lze důvodně před­pok­lá­dat, že jím bu­dou zís­ká­ny vý­znam­né sku­teč­nos­ti pro tres­tní říze­ní a nel­ze-li sle­do­va­né­ho úče­lu do­sáh­nout ji­nak ne­bo by­lo-li by ji­nak je­ho do­sa­že­ní pod­statně ztí­že­né. Tres­tní řád ve znění účin­ném do 31. 12. 2011 v us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 6 tr. ř. stá­le shodně sta­no­vil, že má-li být zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu užit ja­ko důkaz, je třeba k němu připo­jit pro­to­kol s uve­de­ním údajů o místě, ča­su, způso­bu a ob­sa­hu pro­ve­de­né­ho zá­zna­mu, ja­kož i o or­gá­nu, kte­rý zá­znam pořídil. Se­nát 5 Tdo má za to, že nel­ze vy­chá­zet z tvr­ze­ní se­ná­tu 7 Tdo, kte­rý ve svém roz­hod­nu­tí uvedl, že je nut­né roz­li­šo­vat na jed­né straně naříze­ní a pro­vádění od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­ce­su (§ 88 od­st. 1, 2 tr. ř.) a na dru­hé straně pou­ži­tí zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ja­ko důka­zu (§ 88 od­st. 6 tr. ř.). Jak dá­le uvedl se­nát 7 Tdo, ta­to sta­dia jsou zpra­vid­la od­děle­na i ur­či­tým ča­so­vým od­stu­pem, v je­hož průběhu může do­jít ke změně zá­kon­ných pod­mí­nek, při je­jichž splnění přichá­zí od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu v úva­hu. V ta­ko­vém případě je nut­né tr­vat na tom, aby ty­to pod­mín­ky by­ly splně­ny v době, kdy je zá­zna­mem te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pro­váděn důkaz v hlav­ním lí­če­ní a kdy roz­ho­du­je soud. Nao­pak pod­le se­ná­tu 5 Tdo, jes­tli­že byl od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 88 tr. ř. pro­ve­den v sou­la­du se zá­ko­nem, ne­mo­hou nás­led­né le­gis­la­tiv­ní změ­ny vést k zá­věru, že jde o ne­zá­konně opatře­ný a pro­ve­de­ný důkaz, kte­rý z to­ho­to důvo­du nel­ze pro­vést v říze­ní před sou­dem.

Po­ža­da­vek se­ná­tu 7 Tdo je rovněž pod­le ná­zo­ru se­ná­tu 5 Tdo v roz­po­ru s us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 144/03, pub­li­ko­va­ným pod č. 19/2004-II. Sb. rozh. tr., kte­ré sta­no­ví, že pro přípus­tnost uži­tí zá­zna­mu o od­pos­le­chu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu ja­ko důka­zu je roz­ho­du­jí­cí, zda k to­mu­to od­pos­le­chu a poříze­ní zá­zna­mu o něm by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky ob­sa­že­né v us­ta­no­ve­ní § 88 tr. ř. O tom, že pod­mín­ky us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. v době, kdy soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově (tj. dne 24. 1. 2007) vy­dal příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, by­ly dá­ny, již by­lo po­jed­ná­no vý­še. Pou­há le­gis­la­tiv­ní změna di­kce us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. nemůže vést k to­mu, že dal­ší pou­ži­tí zá­konně opatřené­ho důka­zu v tém­že říze­ní se sta­ne ne­zá­kon­ným. K to­mu se­nát 5 Tdo po­va­žu­je za vý­znam­né zmí­nit, že v pro­jed­ná­va­né věci v době, kdy roz­ho­do­val od­vo­la­cí soud, již na­by­la účin­nos­ti no­ve­la tres­tní­ho řádu (zá­kon č. 459/2011 Sb. ze dne 6. 12. 2011), kte­rá rea­go­va­la na změnu hmotně práv­ní úp­ra­vy co do poj­mu „zvlášť zá­važ­ný zlo­čin“ (§ 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku) a kte­rá pr­vní al­ter­na­tiv­ní pod­mín­ku pou­ži­tí § 88 od­st. 1 tr. ř. nah­ra­di­la po­ža­dav­kem ve­de­ní říze­ní pro zlo­čin, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest od­ně­tí svo­bo­dy s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by nej­méně 8 let, te­dy z to­ho­to hle­dis­ka v zá­sadě stej­nou práv­ní úp­ra­vou ja­ko to­mu by­lo pod­le § 88 od­st. 1 tr. ř. ve znění před no­ve­lou pro­ve­de­nou zá­ko­nem č. 41/2009 Sb.

Z těchto důvodů vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du, stejně ja­ko se­nát 5 Tdo, dospěl k práv­ní­mu zá­věru, že poříze­ní a pou­ži­tí opatřených od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu je na místě ve všech fá­zích tres­tní­ho říze­ní, jes­tli­že v době, kdy k to­mu­to úko­nu doš­lo, by­ly splně­ny pod­mín­ky us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. ř. Na zá­kon­nost to­ho­to důka­zu ne­má vliv, po­kud se v průběhu tres­tní­ho říze­ní změní zá­kon­ná úp­ra­va, ne­boť je i na­dá­le nut­né tr­vat na tom, že zá­kon­nost úkonů tres­tní­ho říze­ní se po­su­zu­je z hle­dis­ka znění tres­tní­ho řádu účin­né­ho v době je­jich pro­vádění (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 63/95, pub­li­ko­va­né pod č. 2/1998 Sb. rozh. tr.). Dospěl tak k od­liš­né­mu práv­ní­mu zá­věru než se­nát 7 Tdo v us­ne­se­ní ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011.

Ko­nečně je ta­ké nut­né rea­go­vat na ar­gu­men­ta­ci ob­ha­jo­by spo­čí­va­jí­cí v tom, že je nes­práv­ný ná­zor od­vo­la­cí­ho sou­du oh­ledně al­ter­na­tiv­ní pod­mín­ky ve­de­ní tres­tní­ho říze­ní pro „úmysl­ný trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va“, ne­boť pod­le do­vo­la­telů tzv. Paříž­ská úm­lu­va na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky ne­ní tou vy­hlá­še­nou me­zi­ná­rod­ní smlou­vou, kte­rá by za­va­zo­va­la ke stí­há­ní pro ji­ný úmysl­ný trest­ný čin. Pod­le se­ná­tu 5 Tdo je nut­né tr­vat na ná­zo­ru ob­sa­že­ném v již us­tá­le­né ju­di­ka­tuře Nej­vyš­ší­ho sou­du, že po­jem „úmysl­né tres­tné či­ny, k je­jichž stí­há­ní za­va­zu­je vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va“, nel­ze vy­klá­dat tak, že jde jen o tres­tné či­ny, u kte­rých ke stí­há­ní ta­ko­vých činů za­va­zu­je přímo či bez­prostředně vy­hlá­še­ná me­zi­ná­rod­ní smlou­va, ne­boť v ta­ko­vém případě by byl je­jich ok­ruh jen vel­mi ome­ze­ný, ale ne­po­chybně jde i o všech­ny tres­tné či­ny, kte­ré ma­jí pod­klad ne­bo na­va­zu­jí na me­zi­ná­rod­ní smlou­vy, jež ob­sa­hu­jí zá­va­zek pro stá­ty, ja­ko je­jich smluv­ní stra­ny, byť obec­né po­va­hy, stí­hat ne­bo pos­ti­ho­vat někte­rá jed­ná­ní ve skut­ko­vých pod­sta­tách těchto tres­tných činů pop­sa­ných, i když kon­krét­ní vnit­ros­tát­ní pos­tih se zá­sadně pro­vá­dí pod­le skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů, kte­ré jsou sou­čás­tí práv­ní­ho řádu Čes­ké re­pub­li­ky. Působ­nost smlou­vy i na tres­tnou čin­nost vý­lučně do­má­cí po­va­hy je od­ůvodněna tím, že tres­tná čin­nost je na­mířena pro­ti me­zi­ná­rod­ním zá­jmům, ne­bo tím, že se zpra­vid­la od­eh­rá­vá v me­zi­ná­rod­ním měřít­ku a je tu ne­bez­pe­čí, že přek­ro­čí hra­ni­ce stá­tu, ne­bu­de-li pot­la­če­na. Po­kud jde o trest­ný čin po­ru­šo­vá­ní práv k ochran­né znám­ce, po­tom za me­zi­ná­rod­ní smlou­vu, kte­rá za­va­zu­je k je­ho stí­há­ní, je nut­né po­va­žo­vat Paříž­skou úm­lu­vu na ochra­nu průmys­lo­vé­ho vlas­tnic­tví a je­jí do­dat­ky, vy­hlá­še­né pod č. 364/1921 Sb., č. 508/1921 Sb., č. 129/1931 Sb., č. 22/1933 Sb., č. 44/1933 Sb., č. 61/1936 Sb., č. 90/1962 Sb., č. 64/1975 Sb., č. 81/1985 Sb. (v pod­rob­nos­tech srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní řád. Ko­men­tář. I. díl. 6. vyd. Pra­ha: C. H. BECK 2008, s. 729 – 730; 7. vyd. Pra­ha: C. H. BECK 2013, s. 1200 – 1204).

Nás­ledně se vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du za­bý­val dal­ší ná­mit­kou, kte­rou ve svém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku up­lat­ni­li ob­vinění M. S. st., M. S. ml. a J. S.. Kon­krétně se jed­ná o ná­mit­ku spo­čí­va­jí­cí v tom, že při do­mov­ních proh­líd­kách – zej­mé­na v domě č. p. x v Ú. – do­mov­ní proh­líd­ky by­ly pro­ve­de­ny na zá­kladě příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Přerově ze dne 18. 5. 2007, č. j. Nt 803/2007-3, v němž ne­ní nik­de uve­de­no, že jsou ty­to po­vo­lo­vá­ny ja­ko neod­klad­ný či neo­pa­ko­va­tel­ný úkon, byť to­mu tak ve sku­teč­nos­ti by­lo – tres­tní stí­há­ní všech ob­viněných by­lo za­há­je­no až dne 23. 11. 2007. V sou­vis­los­ti s tím­to od­ká­za­li na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, a to ná­lez ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10, kde je vý­slovně uve­de­no, že ne­ní-li v příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ten­to úkon sou­dem ozna­čen ja­ko neod­klad­ný či neo­pa­ko­va­tel­ný a ne­ní-li zde rovněž uve­de­no, ja­ké důvo­dy soud ved­ly k ta­ko­vé­mu pos­tu­pu, te­dy proč má být ve stá­diu před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní naříze­na do­mov­ní proh­líd­ka a po čem je pát­rá­no, tak se jed­ná o po­ru­še­ní prá­va ob­viněných pod­le čl. 12 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod – pro pro­ve­de­ní do­mov­ních proh­lí­dek tak neb­yl dán ús­tavně sou­lad­ný zá­klad, a pro­to­že tak neb­yl dán le­gi­tim­ní důvod pro pro­ve­de­ní proh­lí­dek, nemůže být dán ani le­gi­tim­ní důvod k za­jištění věcí, kte­ré by­ly při těchto do­mov­ních proh­líd­kách na­le­ze­ny.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 83 od­st. 1 vě­ta dru­há tr. ř. příkaz k do­mov­ní proh­líd­ce mu­sí být vy­dán pí­semně a mu­sí být od­ůvodněn. V příka­zu mu­sí být mi­mo obec­ných ná­le­ži­tos­tí ulo­že­no pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky, pop­sán byt ne­bo ji­ná pros­to­ra slou­ží­cí k byd­le­ní, včetně pros­tor k nim ná­le­že­jí­cích (uve­de­ním přes­né ad­re­sy včetně pos­cho­dí ne­bo pod­la­ží, čís­la by­tu, čís­la sklep­ní či půdní kó­je apod.), tak, aby ne­moh­lo do­jít k zá­měně by­tu ne­bo ta­ko­vé ji­né pros­to­ry a aby byl ur­čen též roz­sah pro­vádění do­mov­ní proh­líd­ky. Dá­le zde mu­sí být uve­den účel do­mov­ní proh­líd­ky a pou­ká­zá­no na po­vin­nost ma­ji­te­le ne­bo náj­em­ce či ji­né­ho uži­va­te­le by­tu (pros­torů) strpět do­mov­ní proh­líd­ku, včetně pou­če­ní o mož­nos­ti překo­nat od­por ne­bo vy­tvořenou překáž­ku. V ne­pos­led­ní řadě mu­sí zde být upo­zornění na po­vin­nost vy­dat věci důle­ži­té pro tres­tní říze­ní příp. při ní na­le­ze­né s pohrůžkou, že ta­ko­vé věci bu­dou od­ňa­ty, ne­bu­dou-li dob­ro­volně vy­dá­ny. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 85 od­st. 3 tr. ř. v pro­to­ko­le o proh­líd­ce je třeba též uvést, zda by­la dodr­že­na us­ta­no­ve­ní o před­cho­zím vý­sle­chu, popřípadě ozna­čit důvo­dy, proč dodr­že­na ne­by­la. Doš­lo-li při proh­líd­ce k vy­dá­ní ne­bo od­ně­tí věci, je třeba poj­mout do pro­to­ko­lu ta­ké úda­je uve­de­né v § 79 od­st. 5 tr. ř. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 160 od­st. 4 tr. ř. neod­klad­ným úko­nem je ta­ko­vý úkon, kte­rý vzhle­dem k ne­bez­pe­čí je­ho zmaření, zni­če­ní ne­bo ztrá­ty důka­zu nes­ne­se z hle­dis­ka úče­lu tres­tní­ho říze­ní od­kla­du na do­bu, než bu­de za­há­je­no tres­tní stí­há­ní. Neo­pa­ko­va­tel­ným úko­nem je ta­ko­vý úkon, kte­rý ne­bu­de mož­no před sou­dem pro­vést. Po­va­hu úko­nu ja­ko neod­klad­né­ho ne­bo neo­pa­ko­va­tel­né­ho je třeba po­su­zo­vat vždy pod­le okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du. Je třeba přitom přih­lí­žet k vý­vo­ji soud­ní praxe oh­ledně těchto úkonů, přičemž soud je or­gá­nem, kte­rý je op­rávněn při svém roz­ho­do­vá­ní po­su­zo­vat v ko­neč­né fá­zi, zda ten kte­rý úkon je úko­nem neod­klad­ným ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ným. Po­jem neod­klad­né­ho úko­nu je vzta­ho­ván k okam­ži­ku za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, za­tím­co po­jem neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu až k říze­ní před sou­dem. Or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní, kte­rý pro­vá­dí úkon před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní, mu­sí vždy bed­livě zva­žo­vat, zda ta­ko­vý úkon je úko­nem neod­klad­ným ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ným a te­dy zda spl­ňu­je pod­mín­ky neod­klad­nos­ti či neo­pa­ko­va­tel­nos­ti vy­me­ze­né v § 160 od­st. 4, a to vždy ve vzta­hu k ur­či­té osobě, vůči níž má být později za­há­je­no tres­tní stí­há­ní. Po no­ve­le pro­ve­de­né zák. č. 265/2001 Sb. je třeba v pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho ne­bo neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu vždy uvést, na zá­kladě ja­kých sku­teč­nos­tí byl úkon za neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný po­va­žo­ván.

Pod­le ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du do­mov­ní svo­bo­da ja­ko ús­tavně za­ru­če­né prá­vo ply­nou­cí z čl. 12 LPS svou po­va­hou a vý­zna­mem spa­dá me­zi zá­klad­ní lid­ská prá­va a svo­bo­dy, ne­boť spo­lu se svo­bo­dou osob­ní a dal­ší­mi ús­tavně za­ru­če­ný­mi zá­klad­ní­mi prá­vy dot­váří osob­nos­tní sfé­ru je­din­ce, je­hož in­di­vi­duál­ní in­teg­ri­tu, ja­ko zce­la nez­byt­nou pod­mín­ku důstoj­né exis­ten­ce je­din­ce a roz­vo­je lid­ské­ho ži­vo­ta vůbec, je nut­no res­pek­to­vat a důsledně chrá­nit. Průlom té­to ochra­ny, umožně­ný ús­tav­ním pořád­kem v případě do­mov­ní proh­líd­ky pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, je třeba chá­pat ja­ko vý­jim­ku, kte­rá vy­ža­du­je res­trik­tiv­ní inter­pre­ta­ci zá­ko­nem sta­no­ve­ných pod­mí­nek je­jí přípus­tnos­ti. Před vy­dá­ním příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce je nut­no bed­livě zkou­mat, zda jsou pro je­jí naříze­ní splně­ny všech­ny zá­kon­né pod­mín­ky. Obec­ný soud mu­sí své roz­ho­do­va­cí důvo­dy v od­ůvodnění příka­zu dos­ta­tečně a zřetelně vy­lo­žit. Ústav­ní­mu po­ža­dav­ku na od­ůvodnění pí­sem­né­ho příka­zu, jímž se do­mov­ní proh­líd­ka nařizu­je, nel­ze však ro­zumět tak, že pos­ta­čí pou­hý od­kaz na přís­luš­ná zá­kon­ná us­ta­no­ve­ní (příp. je­jich ci­ta­ce), aniž by by­lo sou­časně dos­ta­tečně zřej­mé, z ja­kých skut­ko­vých (a případně i ji­ných) okol­nos­tí ten­to příkaz ja­ko roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci vy­chá­zí, případně čím a v čem pok­lá­dá zá­ko­nem sta­no­ve­né pod­mín­ky za naplněné. Pos­tu­pem sou­du ne­res­pek­tu­jí­cím sho­ra uve­de­né prin­ci­py do­chá­zí k po­ru­še­ní zá­klad­ních práv za­ru­če­ných čl. 12 od­st. 1 a 2 LPS (ná­lez ze dne 1. lis­to­pa­du 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, uveřejněn pod č. 200 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nad­to nel­ze přeh­léd­nout, že příkaz k do­mov­ní proh­líd­ce byl vy­dán ve sta­diu „prověřová­ní po­dezřelé­ho“, ni­ko­li te­dy ve sta­diu tres­tní­ho stí­há­ní stěžo­va­te­le. Aby by­lo te­dy mož­no na­pa­de­ný příkaz – se zřete­lem na to – po­va­žo­vat za ús­tavně kon­for­mní, mu­sel by být vy­dán s od­ůvodněním i to­ho, proč jde o úkon neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný (§ 160 od­st. 4 TrŘ), což by mělo být z lo­gi­ky věci ob­sa­že­no již v návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce, ne­boť ten má ja­ko or­gán vy­ko­ná­va­jí­cí do­zor nad příp­rav­ným říze­ním všech­ny potřeb­né in­for­ma­ce oh­ledně příp. neod­klad­nos­ti ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nos­ti ta­ko­vé­ho úko­nu tres­tní­ho říze­ní, resp. je po­vi­nen si je opatřit. Jes­tli­že to ne­ní z je­ho od­ůvodnění, byť ales­poň v (mi­ni­mál­ním) nez­byt­ném roz­sa­hu, jak­ko­li (ani inter­pre­ta­cí) sez­na­tel­né, pak již jen pro­to tr­pí příkaz k do­mov­ní proh­líd­ce zá­važ­nou va­dou, kte­rá se ni­ko­liv ne­vý­raz­ným způso­bem ús­tavně za­ru­če­ných práv stěžo­va­te­le bez­prostředně do­tý­ká (srov. též Šámal, P. a kol. Tres­tní řád. Ko­men­tář – díl I., Pra­ha: C. H. Beck, 2005, str. 1224).

Uve­de­né as­pek­ty pro­to vy­ža­du­jí, aby roz­ho­du­jí­cí soud před vy­dá­ním přís­luš­né­ho příka­zu (čl. 12 LPS) ne­jen bed­livě zkou­mal, zda v té kte­ré věci jsou pro naříze­ní do­mov­ní proh­líd­ky splně­ny všech­ny zá­kon­né pod­mín­ky, ale aby ta­ké příka­zu, jímž do­mov­ní proh­líd­ku nařizu­je, věno­val ná­le­ži­tou po­zor­nost a aby své roz­ho­do­va­cí důvo­dy v je­ho od­ůvodnění dos­ta­tečně a zřetelně vy­lo­žil. Ústav­ní­mu po­ža­dav­ku na od­ůvodnění pí­sem­né­ho příka­zu, jímž se do­mov­ní proh­líd­ka nařizu­je, však nel­ze ro­zumět tak, že pos­ta­čí pou­hý od­kaz na přís­luš­ná zá­kon­ná us­ta­no­ve­ní (příp. je­jich ci­ta­ce), aniž by by­lo sou­časně dos­ta­tečně zřej­mé, z ja­kých skut­ko­vých (a případně i ji­ných) okol­nos­tí ten­to příkaz ja­ko roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci vy­chá­zí, případně čím – a v čem – pok­lá­dá zá­ko­nem sta­no­ve­né pod­mín­ky za naplněné (ná­lez ze dne 28. dub­na 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06, uveřejněn pod č. 100 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Vzhle­dem k us­ta­no­ve­ní § 160 od­st. 4 pos­led­ní vě­ta tr. ř. a zmíněné ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du Nej­vyš­ší soud předev­ším zdůraz­ňu­je, že po­kud v příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce, resp. v pro­to­ko­lu o je­jím pro­ve­de­ní ne­by­la zdůvodněna neod­klad­nost či neo­pa­ko­va­tel­nost úko­nu, je třeba na zá­kladě us­ta­no­ve­ní § 160 od­st. 4 tr. ř. to­to po­va­žo­vat za pro­ces­ní va­du, ne­boť je nut­no jed­noz­načně tr­vat na řád­ném zdůvodnění tvr­ze­né neod­klad­nos­ti ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nos­ti, ne­boť slo­vy zá­ko­na je v pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho ne­bo neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu třeba vždy uvést, na zá­kladě ja­kých sku­teč­nos­tí byl úkon za neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný po­va­žo­ván. Ab­sen­ci od­ůvodnění neod­klad­nos­ti ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nos­ti úko­nu je třeba po­va­žo­vat za důle­ži­té po­chy­be­ní, kte­ré nel­ze ba­ga­te­li­zo­vat.

Z dal­ší ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du, zej­mé­na např. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, vy­plý­vá, že smys­lem a úče­lem po­vin­nos­ti vy­lo­žit věcné důvo­dy pro neod­klad­nost ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nost úko­nu v pro­to­ko­lu je za­ru­čit tran­spa­ren­tnost tres­tní­ho říze­ní a je­ho kon­tro­lo­va­tel­nost, tj. za­jis­tit ná­le­ži­tou přez­kou­ma­tel­nost těchto úkonů ex post (srov. ob­dobně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. III. ÚS 1033/07). To ply­ne z to­ho, že smys­lem a úče­lem po­ža­dav­ku exis­ten­ce pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho či neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu je předev­ším vy­tvoření pros­to­ru pro předestření věcných důvodů pro neod­klad­nost a neo­pa­ko­va­tel­nost úko­nu v pro­to­ko­lu. [Os­tatně zřejmě právě pro­to tres­tní řád expli­ci­te uvá­dí (v § 160 od­st. 4 in fi­ne tr. ř.), a tím zdůraz­ňu­je – po­vin­nost uvést v pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho či neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu, na zá­kladě ja­kých sku­teč­nos­tí byl úkon za neod­klad­ný ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ný po­va­žo­ván (ta­to po­vin­nost by by­la vy­vo­di­tel­ná z tres­tní­ho řádu i bez ta­ko­vé vý­slov­né úp­ra­vy).] Z vy­lo­že­né­ho přís­tu­pu k po­su­zo­vá­ní neod­klad­nos­ti ne­bo neo­pa­ko­va­tel­nos­ti a příp. ab­sen­ce ná­le­ži­té­ho od­ůvodnění kon­krét­ní­mi sku­teč­nos­tmi v pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní proh­líd­ky ja­ko neod­klad­né­ho ne­bo neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu ply­ne, že jes­tli­že při nás­led­né kon­tro­le a po zvá­že­ní všech sou­vis­los­tí lze kon­sta­to­vat, že věcné důvo­dy pro neod­klad­nost či neo­pa­ko­va­nost úko­nu by­ly splně­ny, pak neexis­ten­ce zdůvodnění sa­ma o sobě – byť je va­dou říze­ní – ne­do­sa­hu­je ta­ko­vé ro­vi­ny, aby by­la sa­ma o sobě důvo­dem pro ru­še­ní přís­luš­ných me­ri­tor­ních roz­hod­nu­tí. Jde pak to­tiž ve své pod­statě o va­du to­li­ko for­mál­ní, bez vli­vu na věcnou správ­nost pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho či neo­pa­ko­va­tel­né­ho úko­nu. Ta­ko­vý práv­ní ná­zor je pro­je­vem v ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du (ale i Nej­vyš­ší­ho sou­du) dek­la­ro­va­né dok­trí­ny ma­te­riál­ní­ho práv­ní­ho stá­tu. Tím méně pak – z lo­gi­ky věci – může do­sa­ho­vat ús­tavně práv­ní in­ten­zi­ty neexis­ten­ce pou­ze for­mál­ních ná­le­ži­tos­tí pro­to­ko­lu o pro­ve­de­ní neod­klad­né­ho úko­nu. Os­tatně ús­tavně kon­for­mní je rovněž ná­zor o mož­nos­ti od­stra­nit ne­dos­ta­tek for­mál­ních pod­mí­nek pro­to­ko­lu sep­sa­né­ho o ja­kém­ko­liv úko­nu tres­tní­ho říze­ní (te­dy i o neod­klad­ném ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ném úko­nu), a to např. vý­sle­chem osob, kte­ré se pro­ve­de­ní úko­nu zú­čas­tni­ly, popř. jej pro­ved­ly (v pos­ta­ve­ní svědka). Blí­že k to­mu srov. od­ůvodnění us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 26. břez­na 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08.

Z těchto hle­di­sek se te­dy vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du za­měřil na splnění věcných důvodů a po­sou­ze­ní okol­nos­tí přípa­du, svědčí­cích pro neod­klad­nost předmětné­ho úko­nu, přičemž je třeba obecně zdůraz­nit, že v kaž­dém jed­not­li­vém případě je nut­no ná­le­žitě zva­žo­vat po­va­hu ta­ko­vé­ho po­chy­be­ní, a to zej­mé­na z ma­te­riál­ní­ho hle­dis­ka, te­dy zda i přes ab­sen­ci ná­le­ži­té­ho od­ůvodnění zde pod­mín­ky neod­klad­nos­ti by­ly dá­ny s oh­le­dem na kon­krét­ní okol­nos­ti přípa­du. Neod­klad­nost předmětné­ho pro­ve­de­né­ho úko­nu v té­to tres­tní věci, te­dy vy­dá­ní příkazů k do­mov­ním proh­líd­kám, zej­mé­na příka­zu vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Přerově ze dne 18. 5. 2007, č. j. Nt 803/2007-2, k do­mov­ní proh­líd­ce v domě čp. x v Ú. a nás­led­né pro­ve­de­ní té­to proh­líd­ky, vy­plý­vá ze sous­led­nos­ti jed­not­li­vých úkonů po­li­cej­ní­ho or­gá­nu Cel­ní­ho ředi­tel­ství Olo­mouc při šetření v té­to věci, a to prověřová­ní po­dezření z tres­tné­ho či­nu zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le us­ta­no­ve­ní § 148 tr. zák.

Po­li­cej­ní or­gán Cel­ní­ho ředi­tel­ství Olo­mouc za­há­jil již dne 15. 1. 2007 pod sp. zn. 1335/TS-2/2007 úko­ny tres­tní­ho říze­ní ve věci po­dezřelých M. Š. a M. S., ne­boť exis­to­va­lo důvod­né po­dezření, že se do­pouště­li tres­tné­ho či­nu zkrá­ce­ní daně, pop­lat­ku a po­dob­né po­vin­né plat­by pod­le § 148 od­st. 1, od­st. 3 písm. a), c) tr. zák. tím, že spo­lu s dal­ší­mi oso­ba­mi od­ebí­ra­li nez­daně­ný líh, kte­rý byl do­dá­ván do té do­by neus­ta­no­ve­ný­mi oso­ba­mi z Čes­ké re­pub­li­ky a dal­ší­mi do­da­va­te­li z Pol­ska, z něhož nás­ledně vy­rábě­li li­ho­vi­ny, kte­ré po­té přep­ra­vo­va­li J. S. a M. S., vo­zid­lem Ško­da Oc­ta­via Com­bi, r. z. x, od­běra­telům viet­nam­ské ná­rod­nos­ti do Ch., kdy z tak­to vy­ro­be­ných a vy­skladněných li­ho­vin mi­mo evi­den­ci da­ňo­vé­ho skla­du ne­by­la od­váděna spotřeb­ní daň. Po sep­sá­ní zá­zna­mu dne 15. 1. 2007 o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř. by­lo pro­váděno roz­sáh­lé ope­ra­tiv­ní šetření při vy­uži­tí od­pos­lechů a zá­znamů te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, sle­do­vá­ní apod. (srov. č. l. 1 až 849 spi­su), což vy­vr­cho­li­lo fi­nál­ní reali­za­cí přípa­du ve dnech 22. 5. 2007 až 23. 5. 2007 (pod ozna­če­ním x), v rám­ci kte­ré by­la na zá­kladě příka­zu vy­da­né­ho Ok­res­ním sou­dem v Přerově ze dne 18. 5. 2007, č. j. Nt 803/2007-2 (č. l. 518 až 522 spi­su), pro­ve­de­na ta­ké předmětná do­mov­ní proh­líd­ka v ne­mo­vi­tos­ti na ad­re­se Ú. u P. čp. x (č. l. 523 až 544 spi­su). Z pro­ve­de­né­ho ope­ra­tiv­ní­ho šetření po­li­cej­ních or­gánů to­tiž vy­ply­nu­lo důvod­né po­dezření, že vstup­ní su­ro­vi­ny ur­če­né k ne­le­gál­ní vý­robě al­ko­ho­lu, příp. již ho­to­vé al­ko­ho­lic­ké vý­rob­ky, by­ly us­kladně­ny právě v domě, je­hož vlas­tní­kem je K. P., přítel­kyně M. S., kte­rý se v tom­to domě zdr­žo­val a par­ko­val zde i sho­ra uve­de­né vo­zid­lo. S oh­le­dem na do­sud zjištěné sku­teč­nos­ti byl te­dy dán důvod­ný před­pok­lad, že se v předmětném domě na­chá­ze­jí věci důle­ži­té pro tres­tní říze­ní, zej­mé­na vstup­ní su­ro­vi­ny ur­če­né k ne­le­gál­ní vý­robě al­ko­ho­lu, příp. již ho­to­vé al­ko­ho­lic­ké vý­rob­ky. Do­mov­ní proh­líd­ka mě­la důkaz­ní hod­no­tu právě z hle­dis­ka za­jištění těchto věcných důkazů, te­dy věcí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní (k to­mu srov. od­ůvodnění příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. Nt 803/2007, na č. l. 522 spi­su).

Z uve­de­ných ča­so­vých sou­vis­los­tí a s přih­léd­nu­tím k to­mu, že ce­lou zá­le­ži­tost by­lo nut­no ná­le­žitě přip­ra­vit, aby by­la za­jištěna úspěšnost pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky, jed­noz­načně pod­le ná­zo­ru vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du vy­plý­vá splnění pod­mín­ky neod­klad­nos­ti ve smys­lu § 160 od­st. 4 tr. ř., ne­boť šlo o úkon, kte­rý vzhle­dem k ne­bez­pe­čí je­ho zmaření, zni­če­ní ne­bo ztrá­ty důka­zu nes­nesl z hle­dis­ka úče­lu tres­tní­ho říze­ní od­kla­du na do­bu, než bu­de za­há­je­no tres­tní stí­há­ní (srov. č. l. 850 až 852 spi­su). Na­ko­nec i sa­mi ob­vinění M. S. ml., M. S. st. a J. S. v po­da­ném do­vo­lá­ní ak­cen­to­va­li pou­ze for­mál­ní strán­ku té­to prob­le­ma­ti­ky, když uved­li, že „v příka­zu k do­mov­ní proh­líd­ce ne­ní nik­de uve­de­no, že jsou ty­to po­vo­lo­vá­ny ja­ko neod­klad­ný či neo­pa­ko­va­tel­ný úkon, byť to­mu tak ve sku­teč­nos­ti by­lo ...“ (srov. 4 až 5 od­ůvodnění do­vo­lá­ní).

Vel­ký se­nát Nej­vyš­ší­ho sou­du pro­to uza­ví­rá, že doš­lo k for­mál­ní­mu po­chy­be­ní, po­kud v pro­to­ko­le o pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 1335/TS-2/2007 (č. l. 523 spi­su a násl.), ne­ní za­psá­no, že se jed­ná o neod­klad­ný úkon, ne­boť na zá­kladě us­ta­no­ve­ní § 160 od­st. 4 tr. ř. je nut­né jed­noz­načně tr­vat na řád­ném zdůvodnění neod­klad­nos­ti. Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry, tr­pí-li pro­to­kol o pro­ve­de­ní do­mov­ní proh­líd­ky někte­rý­mi for­mál­ní­mi ne­dos­tat­ky, nez­na­me­ná to sa­mo o sobě vždy ne­zá­kon­nost do­mov­ní proh­líd­ky a ne­pou­ži­tel­nost důkazů při ní opatřených, jes­tli­že je z ji­ných důkazů patr­né, že do­mov­ní proh­líd­ka proběh­la v sou­la­du se zá­ko­nem (srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 Tz 32/2000). Na­ko­nec ob­vinění M. S. st., M. S. ml. a J. S. v po­da­ném do­vo­lá­ní sa­mi uvádějí, že pod­mín­ky neod­klad­nos­ti ve sku­teč­nos­ti by­ly splně­ny (viz for­mu­la­ce „byť to­mu tak ve sku­teč­nos­ti by­lo“ na str. 5 od­ůvodnění do­vo­lá­ní).

Ze všech těchto důvodů vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du dospěl k zá­věru, že na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě – po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 68 To 395/2011, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Přerově ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 4 T 25/2009, ne­vy­ka­zu­je ta­ko­vé va­dy, pro kte­ré by jej by­lo nut­no z někte­rých důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. zru­šit. Soud pr­vní­ho stupně ja­ko soud na­lé­za­cí ob­jas­nil a po­sou­dil všech­ny sku­teč­nos­ti roz­hod­né z hle­dis­ka skut­ko­vé­ho zjištění i práv­ní­ho po­sou­ze­ní. Uve­de­né v zá­sadě správ­né zá­věry na­lé­za­cí­ho sou­du řádně a důkladně přez­kou­mal soud dru­hé­ho stupně, ja­ko soud od­vo­la­cí, kte­rý po ná­le­ži­tém po­sou­ze­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku i říze­ní mu před­chá­ze­jí­cí­ho od­vo­lá­ní ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl, přičemž se sou­časně bez po­chyb­nos­tí a lo­gic­ky vy­pořádal s re­le­van­tní­mi ná­mit­ka­mi ob­viněných up­latněný­mi v rám­ci od­vo­la­cí­ho říze­ní.

Z ob­sa­hu do­vo­lá­ní a po po­rov­ná­ní ná­mi­tek v něm uve­de­ných s ná­mit­ka­mi up­latněný­mi v od­vo­lá­ní, ja­kož i s přih­léd­nu­tím k to­mu, ja­kým způso­bem se s ni­mi vy­pořádal od­vo­la­cí soud, je patr­né, že roz­hod­nu­tí do­vo­lá­ním na­pa­de­né a říze­ní je­mu před­chá­ze­jí­cí netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi. Z těchto důvodů je třeba jed­noz­načně dospět k zá­věru, že jde v případě ob­viněných M. S. st., M. S. ml., J. S. a M. Š. o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněná, a pro­to je vel­ký se­nát tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl. Své roz­hod­nu­tí přitom uči­nil v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

( zdroj: www.nsoud.cz )

 

Diskusia