Tlačenie motorového vozidla nie je vedením motorového vozidla a nepodlieha zákazu činnosti

Publikované: 13. 10. 2013, čítané: 2559 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:

I. K zá­ka­zu ve­de­nia mo­to­ro­vých vo­zi­diel mož­no, vo všeo­bec­nos­ti, uviesť, že v rám­ci for­mu­lá­cie „zá­kaz ve­de­nia mo­to­ro­vých vo­zi­diel“ sa za­bra­ňu­je pá­cha­te­ľom, kto­rí sa do­pus­ti­li proti­práv­ne­ho ko­na­nia (pries­tup­ku ale­bo tres­tné­ho či­nu), aby sa do­púš­ťa­li ďal­šej ta­kej ne­do­vo­le­nej čin­nos­ti. Je­ho zmys­lom je pre­to do­čas­ne vy­ra­diť ta­kú oso­bu z mož­nos­ti, ok­rem iné­ho, vy­ko­ná­vať čin­nosť, kto­rá bo­la nie­len za­ká­za­ná, ale ku kto­rej je pot­reb­né oso­bit­né po­vo­le­nie, či op­ráv­ne­nie. Pri zá­ka­ze ve­de­nia mo­to­ro­vých vo­zi­diel ide o vo­dič­ské op­ráv­ne­nie, bez kto­ré­ho nie je do­vo­le­né viesť mo­to­ro­vé vo­zid­lo. Dô­vo­dom je naj­mä to, že pre ov­lá­da­nie mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la je nut­né mať pot­reb­né zna­los­ti, kto­ré nie je mož­né zís­kať bez pred­chá­dza­jú­cej príp­ra­vy a zlo­že­nia skúš­ky.

II. Prá­ve s oh­ľa­dom na tie­to sku­toč­nos­ti je nut­né po­su­dzo­vať, v kaž­dom kon­krét­nom prí­pa­de, či čin­nosť vy­ko­ná­va­ná pá­cha­te­ľom, kto­ré­mu bol ulo­že­ný zá­kaz ve­de­nia mo­to­ro­vých vo­zi­diel, má vo svo­jom ma­te­riál­nom ob­sa­hu ta­kú po­va­hu, kto­rá vy­ka­zu­je cha­rak­ter čin­nos­ti, kto­rá mu bo­la za­ká­za­ná. Vždy je pre­to pot­reb­né zva­žo­vať hlav­ne sku­toč­nú po­va­hu ko­na­nia, pre kto­ré sa tres­tné ko­na­nie ve­die, te­da v čom zá­sad­ne po­zos­tá­va čin­nosť kon­krét­nym roz­hod­nu­tím pá­cha­te­ľo­vi za­ká­za­ná.

III. Z tých­to hľa­dísk je pot­reb­né po­su­dzo­vať aj prí­pa­dy, v kto­rých ob­vi­ne­ný uve­die do po­hy­bu mo­to­ro­vé vo­zid­lo, kto­ré­ho nás­led­ná jaz­da je pod­mie­ne­ná inou než je­ho mo­to­ric­kou si­lou. V da­nom prí­pa­de bo­la vy­tvo­re­ná tla­če­ním troch osôb do za­dnej čas­ti vo­zid­la. Bo­li to ľu­dia, kto­rých si­la mu­se­la naj­skôr to­to vo­zid­lo uviesť do po­hy­bu a po­tom ho aj na­ďa­lej (tla­če­ním zo­za­du a z bo­ku) v tom­to po­hy­be udr­žo­vať. Úlo­ha ob­vi­ne­né­ho tu spo­čí­va­la len v tom, že pri chô­dzi ved­ľa vo­zid­la to­to vo­zid­lo na vo­zov­ke udr­žia­val v pot­reb­nom sme­re otá­ča­ním je­ho vo­lan­tu (ob­vi­ne­ný išiel ved­ľa vo­zid­la a cez okien­ko ko­ri­go­val smer po­hy­bu vo­zid­la otá­ča­ním vo­lan­tu). Ta­ký­to spô­sob ve­de­nia, či ov­lá­da­nia vo­zid­la nie je mož­né po­va­žo­vať za je­ho ve­de­nie, kto­ré má na mys­li zá­kaz čin­nos­ti viesť mo­to­ro­vé vo­zid­lá, pre­to­že uve­de­ným spô­so­bom vy­tvá­ra­nie po­hy­bu vo­zid­la na vo­zov­ke nie­len ob­vi­ne­ný, ale aj ďal­šie tla­čia­ce oso­by, za­bez­pe­čo­va­li svo­jou vlas­tnou si­lou a tiež tak­to ur­čo­va­li je­ho smer aj rých­losť.

IV. Aj na­priek to­mu, že ta­ká­to čin­nosť by moh­la byť vo všeo­bec­nom zmys­le po­va­žo­va­ná za „ve­de­nie“ ta­ké­ho­to vo­zid­la, nie je mož­né ju zlu­čo­vať s poj­mom „ve­de­nie“, kto­ré bo­lo ob­vi­ne­né­mu za­ká­za­né roz­hod­nu­tím, pre­to­že v roz­hod­nu­tí uve­de­ný zá­kaz ne­mal za účel ob­vi­ne­né­mu za­ká­zať ma­ni­pu­lo­vať na po­zem­nej ko­mu­ni­ká­cii s ne­po­jaz­dným vo­zid­lom je­ho tla­če­ním za vy­uži­tia aj inej ľud­skej si­ly, aby sa moh­lo vô­bec po­hy­bo­vať, ale zmys­lom uve­de­né­ho zá­ka­zu čin­nos­ti bo­lo neu­mož­niť ob­vi­ne­né­mu viesť mo­to­ro­vé vo­zid­lá za vy­uži­tia ich mo­to­ric­kých schop­nos­tí a pa­ra­met­rov, t. j. po­hon­nej jed­not­ky. Ne­mož­no te­da za za­ká­za­nú čin­nosť po­va­žo­vať aké­koľ­vek nak­la­da­nie s mo­to­ro­vým vo­zid­lom, ale len ta­ké je­ho ov­lá­da­nie, ku kto­ré­mu sú nut­né schop­nos­ti, kto­ré sú pot­reb­né k to­mu, aby mo­to­ro­vé vo­zid­lo moh­lo byť uve­de­né do po­hy­bu za vy­uži­tia je­ho mo­to­ric­kej schop­nos­ti.

 

8 Tdo 460/2013-32

 

U S N E S EN Í


Nej­vyš­ší soud, soud pro mlá­dež, roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 10. čer­ven­ce 2013 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho mla­dis­tvé­ho), pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tmo 11/2012, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, pod sp. zn. 3 Tm 1/2012, t a k t o :


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. s e z r u š u j e us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tmo 11/2012.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. s e z r u š u j í dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Kraj­ské­mu sou­du Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.


O d ů v o d n ě n í :


Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 Tm 1/2012, byl ob­vině­ný mla­dis­tvý „tu­li­pán“ (dá­le jen „mla­dis­tvý“) uz­nán vin­ným pro­viněním maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se pod­le skut­ko­vých zjištění do­pus­til tak, že
dne 27. 6. 2011 v době ko­lem 12.45 ho­din do 13.15 ho­din v Š., ok­res Č. B., po uli­ci T., od od­boč­ky ke spo­leč­nos­ti P. a dá­le ve směru na obec M. až k do­mu v uli­ci T. řídil osob­ní auto­mo­bil tov. znač­ky Tra­bant, bí­lé bar­vy bez re­gis­trač­ní znač­ky, kte­rý tla­či­li Z. L., T. D., a M. D., způso­bil dop­rav­ní ne­ho­du, když vo­zid­lo na­ra­zi­lo do zde za­par­ko­va­né­ho nák­lad­ní­ho vo­zid­la tov. zn. Peu­geot Boxer, mod­ré bar­vy, ke škodě ma­ji­te­le V. N., přičemž se té­to jíz­dy do­pus­til, přes­to­že byl roz­hod­nu­tím Ma­gis­trá­tu měs­ta Č.B., Správ­ním od­bo­rem, Od­děle­ním dop­rav­ních přes­tupků, Č. B., ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. D 2076/2010 SK, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 10. 7. 2010, uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přes­tupků pro­ti bez­peč­nos­ti a ply­nu­los­ti pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích pod­le § 22 od­st. 1 písm. e) bod 1, písm. l) zák. č. 200/1990 Sb., o přes­tup­cích, ve znění pozdějších před­pisů, a na úse­ku po­jištění od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou pro­vo­zem vo­zid­la pod­le § 16 od­st. 1 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., o po­jištění od­povědnos­ti, a by­la mu ulo­že­na po­ku­ta ve vý­ši 2.000,- Kč a zá­kaz čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu řídit mo­to­ro­vá vo­zid­la na do­bu 12 měsíců od na­by­tí práv­ní mo­ci roz­hod­nu­tí.

Za to­to pro­vinění byl mla­dis­tvý od­sou­zen pod­le § 337 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku s přih­léd­nu­tím k § 26 od­st. 1 z. s. m. a § 62 od­st. 1 a § 63 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tní­mu opaření obecně prospěšných pra­cí ve vý­měře 150 ho­din. Pod­le § 26 od­st. 2 z. s. m. (ve znění účin­ném v době roz­hod­nu­tí, tj. do 8. 12. 2012) mu by­lo dá­le ulo­že­no tres­tní opatření zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del všech druhů na do­bu jed­no­ho ro­ku.

Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích ja­ko od­vo­la­cí soud pro mlá­dež us­ne­se­ním ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tmo 11/2012, pod­le § 256 tr. ř. za­mítl ja­ko nedůvod­né od­vo­lá­ní, jímž mla­dis­tvý na­padl uve­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně.

Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal mla­dis­tvý prostřed­nic­tvím ob­háj­ce Mgr. Ing. Ja­na Souč­ka z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. do­vo­lá­ní, jímž vy­tý­kal nes­práv­nost pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce. Mla­dis­tvý nejpr­ve vy­světlil, že byl ma­ji­te­lem sta­ré­ho osob­ní­ho vo­zu Tra­bant, kte­rý byl ob­jek­tivně nezpůso­bi­lý sa­mos­tat­né jíz­dy, ne­boť měl za­dře­ný mo­tor a chybě­la mu ba­te­rie, prak­tic­ky se jed­na­lo o vrak, kte­rý potřebo­val přemís­tit. Pro­to­že neměl pe­ní­ze na je­ho od­ta­že­ní, roz­hodl se, že ho za po­mo­ci svých tří zná­mých od­tla­čí. Ti vo­zid­lo tla­či­li něko­li­ka­ki­lo­met­ro­vou tra­su v za­dní čás­ti, za­tím­co on jej tla­čil za boč­ní rám u místa řidi­če. Z kop­ce se jim vo­zid­lo vy­smek­lo, nab­ra­lo rych­lost a na­ra­zi­lo do bo­ku nák­lad­ní­ho auto­mo­bi­lu za­par­ko­va­né­ho v ob­ci M. Mla­dis­tvý rovněž zdůraz­nil, že ty­to okol­nos­ti by­ly pro­ká­zá­ny i vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, ne­boť, ač je v po­pi­su skut­ku uve­de­no, že „řídil“, soud pr­vní­ho stupně na straně 4 a 5 roz­sud­ku kon­sta­to­val, že „vo­zid­lo ne­by­lo ve fun­kčním sta­vu, ne­boť ne­by­lo po­háněno mo­to­ric­kou si­lou“, ale po­hy­bo­va­lo se v důsled­ku tla­če­ní. Pod­le mla­dis­tvé­ho za tak­to skut­kově pro­ká­za­né­ho sta­vu ne­by­ly naplně­ny poj­my „mo­to­ro­vé vo­zid­lo“ a „říze­ní“, a to i s pou­ka­zem na to, že nej­sou tres­tním zá­ko­ní­kem de­fi­no­vá­ny a ne­by­ly vy­lo­že­ny ani ju­di­ka­tu­rou soudů.

Mla­dis­tvý k vy­me­ze­ní poj­mu „mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la“ pou­ká­zal na je­ho de­fi­ni­ci pod­le § 2 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích a o změnách někte­rých zá­konů (zá­kon o sil­nič­ním pro­vo­zu), ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon č. 361/2000 Sb.“) se zá­věrem, že u ta­ko­vé­ho vo­zid­la je roz­ho­du­jí­cím kri­té­riem je­ho ob­jek­tiv­ní způso­bi­lost k sa­mos­tat­né­mu mo­to­ro­vé­mu po­hy­bu a do­vo­dil, že jím tla­če­ný Tra­bant s vad­ným, resp. ne­fun­kčním mo­to­rem, neb­yl mo­to­ro­vým vo­zid­lem. Ne­po­va­žo­val za naplně­ný ani po­jem „říze­ní“, jenž od­vo­la­cí soud spatřoval v tom, že se jed­na­lo o „ov­lá­dá­ní rych­los­ti a směru po­hy­bu vo­zid­la prostřed­nic­tvím k to­mu ur­če­ných tech­nic­kých za­říze­ní“, když za říze­ní po­va­žo­val i „ne­čin­nos­ti řidi­če, tj. ne­vyu­ží­vá­ní těchto za­říze­ní, ač je to­ho­to třeba“, a kte­rý též do­vo­dil, že „říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nepřes­tá­vá být říze­ním ani v okam­ži­ku, když někte­rý sys­tém ov­lá­dá­ní ne­fun­gu­je ne­bo ne­ní užit“. S tím­to vý­kla­dem se však mla­dis­tvý nez­to­tož­nil, pro­to­že za „říze­ní“ ne­ní mož­né po­va­žo­vat kaž­dé, byť i extrém­ní uve­de­ní mo­to­ro­vé­ho po­vo­zi­la do po­hy­bu. Vzhle­dem k to­mu, že při tla­če­ní vo­zid­la neb­yl je­ho po­hyb zej­mé­na z kop­ce zvlád­nut, a auto­mo­bil tak na­ra­zil do ji­né­ho vo­zid­la, kte­ré poš­ko­dil, moh­lo by se jed­nat o neod­povědné ne­bo ne­bez­peč­né cho­vá­ní, kte­ré by však vy­ka­zo­va­lo zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu. Pod­le mla­dis­tvé­ho tak mě­ly být při vy­me­ze­ní poj­mu „říze­ní“ za da­ných okol­nos­tí brá­ny do úva­hy všech­ny lo­gic­ké sou­vis­los­ti bez to­ho, aby by­ly do­vo­zo­vá­ny z ab­sur­dních sou­vis­los­tí, a vy­slo­vil ná­zor, že říze­ním je třeba ro­zumět kom­plexnější ok­ruh čin­nos­tí (ak­tiv­ní ov­lá­dá­ní vlas­tní po­hon­né a brzdné sous­ta­vy a dal­ších za­říze­ní uv­nitř vo­zu, ja­ko je např. směro­vá sig­na­li­za­ce, rych­los­tní řaze­ní, apod.), a ni­ko­liv jen pros­té uve­de­ní vo­zid­la do po­hy­bu roz­tla­če­ním a nás­led­nou ko­rek­ci směru jíz­dy z vnějšku ka­bi­ny.

Z tak­to vzne­se­ných vý­hrad mla­dis­tvý uzavřel, že vo­zid­lo, kte­ré in­kri­mi­no­va­né­ho dne se svý­mi ka­ma­rá­dy tla­čil, jed­nak ne­by­lo s oh­le­dem na je­ho stav mož­né po­va­žo­vat za mo­to­ro­vé vo­zid­lo, a jed­nak pou­hé tla­če­ní a vnější ov­lá­dá­ní směru jíz­dy vo­zid­la za je­ho říze­ní. Po­kud sou­dy uve­de­né poj­my vy­lo­ži­ly v je­ho nep­rospěch, dospě­ly k nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ci. V zá­věru do­vo­lá­ní pro­to mla­dis­tvý navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tmo 11/2012, a aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. to­mu­to sou­du přiká­zal při vá­za­nos­ti ná­zo­rem Nej­vyš­ší­ho sou­du o věci zno­vu jed­nat a roz­hod­nout, případně aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265m od­st. 1 tr. ř. sám ve věci roz­hodl a mla­dis­tvé­ho zpros­til ob­ža­lo­by.

K po­da­né­mu do­vo­lá­ní se vy­jádřil stát­ní zá­stup­ce půso­bí­cí u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rý ne­pod­pořil tvr­ze­ní mla­dis­tvé­ho, že pro za­řaze­ní vo­zid­la do ka­te­go­rie „mo­to­ro­vých vo­zi­del“ je roz­ho­du­jí­cí je­ho ak­tuál­ní tech­nic­ký stav, kon­krétně schop­nost ne­bo nes­chop­nost sa­mos­tat­né­ho mo­to­ro­vé­ho po­hy­bu, pro­to­že ze zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu nic ta­ko­vé­ho ne­vyp­lý­vá. Ka­te­go­ri­za­ce vo­zi­del je zde zjevně pro­váděna pou­ze pod­le konstruk­ce, a ni­ko­liv pod­le „po­jíz­dnos­ti“ vo­zid­la. Pro­to­že zá­kon „po­jíz­dnost“ vo­zi­del ne­zoh­led­ňu­je, ne­ní za­potřebí zkou­mat, zda má to kte­ré kon­krét­ní vo­zid­lo fun­kční převo­dov­ku, spoj­ku a mo­tor, aby by­lo po­jíz­dné, a te­dy „mo­to­ro­vé“. Stát­ní zá­stup­ce se dom­ní­vá, že přilé­havějším před­pi­sem pro řeše­ní otáz­ky, zda byl předmět­ný Tra­bant „mo­to­ro­vým vo­zid­lem“, je de­fi­ni­ce „autov­ra­ku“ pod­le § 36 písm. a) zák. č. 185/2001 Sb., o od­pa­dech a o změně někte­rých dal­ších zá­konů, ve znění pozdějších před­pisů, pod­le níž „...kaž­dé úpl­né ne­bo neúpl­né mo­to­ro­vé vo­zid­lo, kte­ré by­lo ur­če­no k pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích pro přep­ra­vu osob, zvířat ne­bo věcí, a sta­lo se od­pa­dem pod­le § 3 cit. zá­ko­na“. Ač­ko­liv předmět­ný Tra­bant autov­ra­kem ve smys­lu ci­to­va­né­ho zá­ko­na do­sud neb­yl, a to pro chybějí­cí vů­li mla­dis­tvé­ho zba­vit se jej pod­le § 3 cit. zák., je z ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní patr­no, že i neúpl­né mo­to­ro­vé vo­zid­lo zůstá­vá mo­to­ro­vým vo­zid­lem, tj. i po­roucha­né ne­bo poš­ko­ze­né. Z těchto důvodů se stát­ní zá­stup­ce v zá­sadě zto­tož­nil s ar­gu­men­ta­cí zej­mé­na od­vo­la­cí­ho sou­du, pod­le níž je mo­to­ro­vé vo­zid­lo ce­lým ag­re­gá­tem tech­nic­kých za­říze­ní, ze kte­rých vy­plý­vá je­ho znač­ná hmot­nost, z ní pak ki­ne­tic­ká ener­gie, a po­taž­mo des­truk­ční po­ten­ciál. Jes­tli­že mla­dis­tvý vo­zid­lo jen vedl za vo­lant, a te­dy je neřídil, z us­ta­no­ve­ní § 2 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb. lze do­vo­dit, že „ve­de­ním“ je ve­de­ní jíz­dní­ho ko­la a mo­to­cyk­lu o ob­je­mu válců do 50 cm3. Dot­če­ná oso­ba to­tiž i zde zůstá­vá chod­cem, ni­ko­liv řidi­čem. Stejně tak jed­noz­nač­né je, že řidi­čem je řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la (a ne­mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la či tram­va­je a jez­dec na zvíře­ti). Ur­ču­jí­cím je pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce to, zda je pro předmět­ný po­hyb roz­hod­ná ki­ne­ma­ti­ka jdou­cí oso­by či ki­ne­ma­ti­ka ve­de­né­ho vo­zid­la. Pro jíz­dní ko­lo a všech­na os­tat­ní jed­nos­to­pá vo­zid­la je spo­leč­né, že je ve­dou­cí oso­ba zpra­vid­la ubr­zdí svou vlas­tní va­hou, a tu­díž ta­ko­vé vo­zid­lo v pod­statě ko­pí­ru­je po­hyb jdou­cí oso­by. Po­kud by jdou­cí oso­ba neubr­zdi­la těžký mo­to­cykl, může jej snad­no pou­hým vy­chý­le­ním po­lo­žit na bok, a tím jej zne­hyb­nit. V případě předmětné­ho ve­de­ní Tra­ban­tu za vo­lant pok­lá­dal za pod­stat­né, zda pro po­hyb to­ho­to mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la by­la ví­ce roz­hod­ná je­ho vlas­tní ki­ne­ma­ti­ka ne­bo ki­ne­ma­ti­ka mla­dis­tvé­ho, a dospěl k zá­věru, že ač­ko­liv hmot­nost Tra­ban­tu ne­do­sa­hu­je hmot­nos­ti sou­do­bých ma­lých mo­to­ro­vých vo­zi­del, přes­to se stá­le ještě jed­ná o mno­ho­ná­so­bek hmot­nos­ti mla­dis­tvé­ho. Ten­to roz­díl je patr­ný i ze sku­teč­nos­ti, že roz­je­tý Tra­bant neubr­zdi­ly ani čtyři sou­časně přítom­né oso­by, a do­vo­la­tel neměl mož­nost to­to vo­zid­lo za­br­zdit ani po­lo­že­ním na bok. Z těchto svých úvah stát­ní zá­stup­ce do­vo­dil, že se jed­na­lo o „říze­ní“ s tím, že jen řidič přitom hod­no­tí, ja­kých prostředků k ov­lá­dá­ní vo­zid­la uži­je. Z těchto důvodů stát­ní zá­stup­ce navrhl do­vo­lá­ní mla­dis­tvé­ho od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

Po­té, co Nej­vyš­ší soud ja­ko soud pro mlá­dež (dá­le jen „Nej­vyš­ší soud“), přez­kou­mal for­mál­ní pod­mín­ky pro po­dá­ní do­vo­lá­ní a zjis­til, že do­vo­lá­ní mla­dis­tvé­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), a nes­hle­dal ta­ko­vé va­dy, pro kte­ré by by­lo nut­né do­vo­lá­ní od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né čás­ti roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí a po­su­zo­val, zda je do­vo­lá­ní důvod­né.

Mla­dis­tvý, kte­rý do­vo­lá­ní opřel o důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod­le něhož lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, zce­la v sou­la­du s tím­to důvo­dem bro­jil vý­hradně pro­ti nes­práv­nos­ti pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce pro­vinění maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Nej­vyš­ší soud k pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci uvá­dí, že pro­vinění maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo maří ne­bo pod­statně ztěžu­je vý­kon roz­hod­nu­tí sou­du ne­bo ji­né­ho or­gá­nu veřej­né mo­ci tím, že vy­ko­ná­vá čin­nost, kte­rá mu by­la ta­ko­vým roz­hod­nu­tím za­ká­zá­na ne­bo pro kte­rou mu by­lo od­ňa­to přís­luš­né op­rávnění pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su ne­bo pro kte­rou ta­ko­vé op­rávnění pozb­yl.

V pro­jed­ná­va­né věci se pod­le skut­ko­vých zjištění i pod­le tzv. práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině po­dá­vá, že mla­dis­tvý mařil vý­kon roz­hod­nu­tí ji­né­ho or­gá­nu veřej­né mo­ci, kon­krétně roz­hod­nu­tí Ma­gis­trá­tu měs­ta Č. B., Správ­ní­ho od­bo­ru, Od­děle­ní dop­rav­ních přes­tupků, Č.B., sp. zn. D 2076/2010 SK, ze dne 16. 6. 2010 (pra­vo­moc­né mo­ci dne 10. 7. 2010), jímž mu byl vy­slo­ven zá­kaz čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu řídit mo­to­ro­vá vo­zid­la na do­bu 12 měsíců od na­by­tí práv­ní mo­ci předmětné­ho roz­hod­nu­tí.

Ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině, jímž je Nej­vyš­ší soud při svém přez­ku­mu vá­zán (srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03), je tres­tné jed­ná­ní mla­dis­tvé­ho spatřová­no v tom, že „řídil osob­ní vo­zid­lo tov. znač­ky Tra­bant, bí­lé bar­vy bez re­gis­trač­ní znač­ky, kte­rý tla­či­li Z. L., T. D. a M. D.“. Tak­to vy­jádře­ný čin, resp. čin­nost mla­dis­tvé­ho vy­me­ze­ná poj­mem „řídi­li“ je v od­ůvodnění do­vo­lá­ním na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí na zá­kladě vý­sled­ku pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní pop­sá­na tak, že mla­dis­tvý vo­zid­lo ov­lá­dal vně vo­zid­la ves­to­je ru­kou skr­ze sta­že­né okén­ko na místě řidi­če. To­to vo­zid­lo te­dy mla­dis­tvý ov­lá­dal zven­čí, tj. sám šel ved­le vo­zid­la, kte­ré vedl za středo­vý slou­pek a je­ho směr ko­ri­go­val otá­če­ním vo­lan­tu přes sta­že­né boč­ní okén­ko. Sou­časně by­lo pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním zjištěno, že uve­de­né vo­zid­lo, je­hož ma­ji­te­lem byl mla­dis­tvý, nemělo přiděle­nu re­gis­trač­ní znač­ku a by­lo nezpůso­bi­lé mo­to­ric­ké­ho po­hy­bu, pro­to­že mělo za­dře­ný mo­tor a chybě­la mu ba­te­rie.

Na zá­kladě těchto skut­ko­vých okol­nos­tí čin mla­dis­tvé­ho po­su­zo­va­ly i oba sou­dy, kte­ré vy­chá­ze­ly shodně ze zá­věru, že mo­to­ro­vé vo­zid­lo nepřes­tá­vá být mo­to­ro­vým vo­zid­lem jen z to­ho důvo­du, že ne­ní uve­de­no do po­hy­bu či v po­hy­bu udr­žo­vá­no si­lou mo­to­ru, ne­boť ne­ní cha­rak­te­ri­zo­vá­no jen mo­to­rem ja­ko zdro­jem po­hy­bu, ale ta­ké dal­ší­mi ov­lá­da­cí­mi sys­té­my, např. vo­lan­tem a sous­ta­vou říze­ní, ply­no­vým pe­dá­lem, br­zdo­vou sous­ta­vou, a to bez oh­le­du na chod mo­to­ru. Ne­moh­lo se jed­nat o vo­zid­lo ne­mo­to­ro­vé, ne­boť Tra­bant ne­ní vý­rob­cem konstrukčně vy­ba­ven a zho­to­ven k to­mu, aby byl po ko­mu­ni­ka­cích přep­ra­vo­ván vý­lučně za po­mo­ci lid­ské či zvířecí sí­ly tak, jak vy­ža­du­je zá­kon­ná de­fi­ni­ce ne­mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la (viz stra­nu 4 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a stra­nu 3 us­ne­se­ní sou­du od­vo­la­cí­ho).

Nej­vyš­ší soud k těmto zá­věrům oh­ledně cha­rak­te­ru vo­zid­la, jež mla­dis­tvý v předmětné věci ov­lá­dal tím, že je tla­čil, po­va­žu­je za nut­né zdůraz­nit, že mo­to­ro­vé vo­zid­lo ne­de­fi­nu­je tres­tní zá­ko­ník, ale je­ho po­jem je vy­me­zen v § 2 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., tak, že jím je ne­ko­le­jo­vé vo­zid­lo po­háněné vlas­tní po­hon­nou jed­not­kou, za­tím­co ne­mo­to­ro­vým vo­zid­lem je pod­le § 2 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. vo­zid­lo po­hy­bu­jí­cí se po­mo­cí lid­ské ne­bo zvířecí sí­ly, napřík­lad jíz­dní ko­lo, ruč­ní vo­zík ne­bo po­ta­ho­vé vo­zid­lo. Již z té­to de­fi­ni­ce je zřej­mé, že mo­to­ro­vým vo­zid­lem je ta­ko­vé vo­zid­lo, kte­ré je již konstrukčně vy­ba­ve­no mo­to­ro­vou jed­not­kou, kte­rá za­jiš­ťu­je po­hyb a vy­tváří hna­cí sí­lu, jež uvá­dí to­to vo­zid­lo do po­hy­bu.

Zá­kon č. 56/2001 Sb., ze dne 10. led­na 2001 o pod­mín­kách pro­vo­zu vo­zi­del na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích a o změně zá­ko­na č. 168/1999 Sb., o po­jištění od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou pro­vo­zem vo­zid­la a o změně někte­rých sou­vi­se­jí­cích zá­konů (zá­kon o po­jištění od­povědnos­ti z pro­vo­zu vo­zid­la), ve znění zá­ko­na č. 307/1999 Sb., sta­no­ví pod­mín­ky pro­vo­zu vo­zi­del na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ja­kož i pod­rob­nou ka­te­go­ri­za­ci sil­nič­ních vo­zi­del (§ 3 cit. zák.), me­zi něž za­řazu­je jak mo­to­ro­vá, tak i ne­mo­to­ro­vá vo­zid­la, kte­rá jsou vy­ro­be­na za úče­lem pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích pro přep­ra­vu osob, zvířat ne­bo věcí (viz § 2 cit. zák.). Pod­rob­nos­ti, kte­ré ten­to zá­kon pro pro­vo­zo­vá­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la up­ra­vu­je a vy­me­zu­je, nej­sou v pro­jed­ná­va­né věci roz­hod­né, pro­to­že by­lo vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní zjištěno, že předmětným vo­zid­lem byl osob­ní auto­mo­bil tov. zn. Tra­bant, kte­rý je konstrukčně osob­ním mo­to­ro­vým vo­zid­lem, a pro­to nel­ze již na zá­kladě té­to zá­klad­ní sku­teč­nos­ti uva­žo­vat o tom, že by nemělo být to­to vo­zid­lo po­va­žo­vá­no za vo­zid­lo mo­to­ro­vé. Roz­hod­né z to­ho­to hle­dis­ka ne­ní ani to, že v kon­krét­ní si­tua­ci to­to vo­zid­lo ne­by­lo pro je­ho poš­ko­ze­ní způso­bi­lé pro­vo­zu, pro­to­že mo­men­tál­ní ne­fun­kčnost mo­to­ru ne­bo ji­ných čás­tí či za­říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la nemění je­ho cha­rak­ter, ne­boť se i přes je­ho va­du stá­le jed­ná o vo­zid­lo, kte­ré je konstrukčně mo­to­ro­vým vo­zid­lem (po­háněné vlas­tní po­hon­nou jed­not­kou). Za těchto okol­nos­tí pro­to nemůže být ne­mo­to­ro­vým vo­zid­lem. Ji­nou otáz­kou je, zda ta­ko­vé poš­ko­ze­né a ne­po­jíz­dné mo­to­ro­vé vo­zid­lo je s oh­le­dem na po­va­hu zá­va­dy způso­bi­lé pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ne­boť pod­le § 36 od­st. 1 cit. zá­ko­na č. 56/2001 Sb. lze na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích pro­vo­zo­vat pou­ze ta­ko­vé sil­nič­ní vo­zid­lo, kte­ré je tech­nic­ky způso­bi­lé k pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích.

S oh­le­dem na tak­to vy­me­ze­ná pra­vid­la je zřej­mé, že i mo­to­ro­vé vo­zid­lo, kte­ré ne­ní schop­no vy­užít pro tech­nic­kou zá­va­du vlas­tní po­hon­nou jed­not­ku, jež slou­ží k je­ho po­ho­nu, je stá­le mo­to­ro­vým vo­zid­lem. To pla­tí za si­tua­ce, že ne­ní autov­ra­kem, jímž je ve smys­lu § 36 písm. a) zá­ko­na č. 185/2001 Sb., o od­pa­dech a o změně někte­rých dal­ších zá­konů, ve znění pozdějších před­pisů, kaž­dé úpl­né ne­bo neúpl­né mo­to­ro­vé vo­zid­lo, kte­ré by­lo ur­če­no k pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích pro přep­ra­vu osob, zvířat ne­bo věcí a sta­lo se od­pa­dem pod­le § 3 to­ho­to zá­ko­na, kte­rý v od­stav­ci 1 sta­no­ví, že od­pa­dem je kaž­dá mo­vi­tá věc, jíž se oso­ba zba­vu­je ne­bo má úmysl ne­bo po­vin­nost se jí zba­vit a přís­lu­ší do někte­ré ze sku­pin od­padů uve­de­ných v přílo­ze č. 1 k to­mu­to zá­ko­nu.

Ze všech těchto důvodů Nej­vyš­ší soud když shle­dal, že předmět­ný Tra­bant, kte­rý neb­yl pro zá­va­du na mo­to­ru a pro ne­fun­kční ba­te­rii scho­pen vlas­tní­ho pro­vo­zu, neb­yl od­pa­dem pod­le § 3 zá­ko­na č. 185/2001 Sb. a nespl­ňo­val pod­mín­ky pro autov­rak, byl v době či­nu mla­dis­tvé­ho stá­le mo­to­ro­vým vo­zid­lem ve smys­lu § 2 písm. g) zák. č. 361/200 Sb., jak správně sou­dy obou stupňů do­vo­di­ly.

Dal­ší ná­mit­ka mla­dis­tvé­ho se tý­ka­la naplnění poj­mu „říze­ní“ vo­zid­la, kte­ré pro špat­ný tech­nic­ký stav ne­by­lo způso­bi­lé vy­užít své po­hon­né jed­not­ky k to­mu, aby by­lo schop­no pro­vo­zu a by­lo po po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci jen tla­če­no po­mo­cí lid­ské sí­ly.

Pro vy­me­ze­ní poj­mu „říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la“ je nut­né uvést, že tres­tní zá­ko­ník ten­to po­jem sám ne­de­fi­nu­je, av­šak ne­či­ní tak vý­slovně ani žá­dný ji­ný práv­ní před­pis. Podpůrně lze vy­užít poj­mu řidi­če v us­ta­no­ve­ní § 2 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb., kte­ré je však vel­mi ši­ro­kým vy­me­ze­ním, ne­boť za řidi­če po­va­žu­je účas­tní­ka pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, kte­rý řídí mo­to­ro­vé ne­bo ne­mo­to­ro­vé vo­zid­lo ane­bo tram­vaj; řidi­čem je i jez­dec na zvíře­ti. Pod­le § 2 písm. e) cit. zák. je řidi­čem i voz­ka, kte­rý řídí po­ta­ho­vé vo­zid­lo. Za řidi­če je te­dy ozna­čo­ván účas­tník pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, kte­rý řídí mo­to­ro­vé ne­bo ne­mo­to­ro­vé vo­zid­lo ne­bo tram­vaj ane­bo je­de na zvíře­ti. Práv­ní teorie k to­mu, zda se po­va­žu­je za řidi­če i ten, kdo svůj dop­rav­ní prostředek tla­čí, táh­ne ne­bo zvíře ve­de, ne­ní jed­not­ná, ne­boť část teorie tvr­dí, že řidi­čem ne­ní ta­ko­vý účas­tník pro­vo­zu, kte­rý svůj dop­rav­ní prostředek tla­čí ne­bo táh­ne ne­bo ve­de zvíře (srov. Ku­če­ro­vá, H. Zá­kon o sil­nič­ním pro­vo­zu s ko­men­tářem a ju­di­ka­tu­rou a před­pi­sy sou­vi­se­jí­cí. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2011, s. 33), za­tím­co ji­ní autoři oso­bu, kte­rá ve­de po po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci mo­to­cykl o vy­šší ku­ba­tuře než 50m³, již po­va­žu­jí za řidi­če (srov. Ko­val­čí­ko­vá, D., Štan­de­ra, J. Zá­kon o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích. 2. vy­dá­ní : Pra­ha C. H. Beck, 2012 s. 6 – 15). K to­mu je vhod­né poz­na­me­nat, že pod­le § 2 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb. je chod­cem oso­ba, kte­rá tla­čí ne­bo táh­ne sáň­ky, dětský ko­čá­rek, vo­zík pro in­va­li­dy ne­bo ruč­ní vo­zík o cel­ko­vé šířce nepřevy­šu­jí­cí 600 mm, po­hy­bu­je se na ly­žích ne­bo ko­leč­ko­vých brus­lích ane­bo po­mo­cí ruč­ní­ho ne­bo mo­to­ro­vé­ho vo­zí­ku pro in­va­li­dy, ve­de jíz­dní ko­lo, mo­to­cykl o ob­je­mu válců do 50 cm³, psa a po­dobně.

Uve­de­né de­fi­ni­ce lze v tres­tním říze­ní pou­žít jen podpůrně, pro­to­že při po­su­zo­va­ní jed­ná­ní pa­cha­te­le přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je třeba po­jem „říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la“ vy­klá­dat z hle­dis­ka po­va­hy a pod­sta­ty čin­nos­ti, kte­rá by­la roz­hod­nu­tím sou­du ne­bo ji­ným roz­hod­nu­tím ji­né­ho or­gá­nu veřej­né mo­ci za­ká­zá­na. Roz­hod­né pro po­sou­ze­ní to­ho, zda jde o „říze­ní“, je zkou­má­ní kon­krét­ní po­va­hy vy­ko­ná­va­né a za­ká­za­né čin­nos­ti, a ni­ko­liv strik­tní vý­klad vý­še ci­to­va­ných pojmů slou­ží­cích pro potřeby pro­vo­zu sil­nič­ních vo­zi­del na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích.

V pro­jed­ná­va­né věci, jak již by­lo sho­ra uve­de­no, je roz­hod­nu­tím, kte­ré mla­dis­tvý měl mařit, roz­hod­nu­tí Ma­gis­trá­tu měs­ta Č. B., jímž byl mla­dis­tvé­mu vy­slo­ven zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del.

K tak­to vy­slo­ve­né­mu zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del lze obecně uvést, že v rám­ci for­mu­la­ce „zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del“ se za­bra­ňu­je pa­cha­telům, kteří se do­pus­ti­li proti­práv­ní­ho jed­ná­ní (přes­tup­ku ne­bo tres­tné­ho či­nu), aby se do­pouště­li dal­ší ta­ko­vé ne­do­vo­le­né čin­nos­ti. Je­ho smys­lem je pro­to do­časně vy­řadit ta­ko­vou oso­bu z mož­nos­ti mi­mo ji­né vy­ko­ná­vat čin­nost, kte­rá by­la ne­jen za­ká­zá­na, ale k níž je za­potřebí zvláš­tní­ho po­vo­le­ní či op­rávnění. Při zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del se jed­ná o řidič­ské op­rávnění, bez něhož ne­ní po­vo­le­no vo­zid­lo řídit. Důvo­dem je zej­mé­na to, že pro ov­lá­dá­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la je nut­né mít potřeb­né zna­los­ti a do­ved­nos­ti, kte­ré nel­ze zís­kat bez před­cho­zí průpra­vy a slo­že­ní řidič­ské zkouš­ky, pro kte­rou je nut­né, aby ve smys­lu § 82 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. by­la od­borně způso­bi­lá k říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del (srov. též dá­le zej­mé­na § 82 a § 109 zák. č. 361/2000 Sb.).

Právě s oh­le­dem na ty­to sku­teč­nos­ti je nut­né po­su­zo­vat v kaž­dém kon­krét­ním případě, zda čin­nost vy­ko­ná­va­ná pa­cha­te­lem, je­muž byl vy­slo­ven zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, má ve svém ma­te­riál­ním ob­sa­hu ta­ko­vou po­va­hu, ja­kou vy­ka­zu­je cha­rak­ter čin­nos­ti, kte­rá mu by­la za­ká­zá­na. Vždy je pro­to nut­né zva­žo­vat zej­mé­na sku­teč­nou po­va­hu jed­ná­ní, pro kte­ré se říze­ní ve­de s tím, v čem zá­sadně spo­čí­vá čin­nost kon­krét­ním roz­hod­nu­tím ta­ko­vé­mu pa­cha­te­li za­ká­za­ná.

Z těchto hle­di­sek je nut­né po­su­zo­vat i čin kla­de­ný za vi­nu mla­dis­tvé­mu v pro­jed­ná­va­né věci, kde mla­dis­tvý po po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci uvedl do po­hy­bu mo­to­ro­vé vo­zid­lo, je­hož nás­led­ná jíz­da by­la pod­míněna ji­nou než je­ho mo­to­ric­kou si­lou, ne­boť by­la vy­tvářena tla­če­ním tří osob do za­dní čás­ti vo­zid­la. By­li to li­dé, je­jichž sí­la mu­se­la nejpr­ve to­to vo­zid­lo uvést do po­hy­bu, a po­té je i na­dá­le (str­ká­ním ze­za­du či zbo­ku) v tom­to po­hy­bu udr­žo­vat. Ro­le mla­dis­tvé­ho zde spo­čí­va­la pou­ze v tom, že při chůzi ved­le vo­zid­la to­to vo­zid­lo na vo­zov­ce udr­žo­val v potřeb­ném směru otá­če­ním je­ho vo­lan­tu. Uve­de­ným způso­bem vy­ko­ná­va­né ve­de­ní či ov­lá­dá­ní vo­zid­la nel­ze po­va­žo­vat za je­ho „říze­ní“, kte­ré má na mys­li zá­kaz vy­slo­ve­ný v ci­to­va­ném roz­hod­nu­tí, pro­to­že uve­de­ným způso­bem „vy­tváření po­hy­bu vo­zid­la na vo­zov­ce“ ne­jen mla­dis­tvý, ale i dal­ší tla­čí­cí oso­by, za­jiš­ťo­va­li svou vlas­tní si­lou a též tak­to ur­čo­va­li je­ho směr i rych­lost. I přes­to, že ta­to čin­nost by moh­la být v obec­ném smys­lu po­va­žo­vá­na za „říze­ní“ ta­ko­vé­ho vo­zid­la, nel­ze jej slu­čo­vat s poj­mem „říze­ní“, jež by­lo mla­dis­tvé­mu za­ká­zá­no uve­de­ným roz­hod­nu­tím, ne­boť tam vy­slo­ve­ný zá­kaz neměl za účel mla­dis­tvé­mu za­ká­zat ma­ni­pu­lo­vat na po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ci s ne­po­jíz­dným auto­mo­bi­lem je­ho tla­če­ním za vy­uži­tí i ji­né lid­ské sí­ly, aby se moh­lo vůbec po­hy­bo­vat, ale smys­lem uve­de­né­ho zá­ka­zu čin­nos­ti by­lo mla­dis­tvé­mu neu­mož­nit řídit mo­to­ro­vá vo­zid­la za vy­uži­tí je­jich mo­to­ric­kých schop­nos­tí a pa­ra­metrů, tj. po­hon­né jed­not­ky. Nel­ze tu­díž za za­ká­za­nou čin­nost po­va­žo­vat ja­ké­ko­liv nak­lá­dá­ní s mo­to­ro­vým vo­zid­lem, ale jen ta­ko­vé je­ho ov­lá­dá­ní, k němuž jsou nut­né schop­nos­ti, jež řidič mu­sí na­být ško­le­ním a zku­še­nos­tí, pro kte­ré je vy­dá­vá­no řidič­ské op­rávnění, a je potřeba ta­ko­vých schop­nos­tí k to­mu, aby to­to vo­zid­lo (je­ho po­hon­ná jed­not­ka) moh­lo být uve­de­no do po­hy­bu s vy­uži­tím zna­los­tí a schop­nos­tí ov­lá­dat je­ho mo­to­ric­ké schop­nos­ti.

Tím, že mla­dis­tvý ne­vy­ko­ná­val čin­nost, kte­rá mu by­la za­ká­zá­na roz­hod­nu­tím ji­né­ho or­gá­nu veřej­né mo­ci, ne­napl­nil zna­ky pro­vinění maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. V důsled­ku to­ho­to práv­ní­ho ná­zo­ru Nej­vyš­ší soud po­va­žo­val do­vo­lá­ním na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí za nes­práv­ná a v sou­la­du s po­ža­dav­kem mla­dis­tvé­ho pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tmo 11/2012, ja­kož i roz­hod­nu­tí ma­jí­cí ve zru­še­ném roz­hod­nu­tí svůj pod­klad, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. Kraj­ské­mu sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích, sou­du pro mlá­dež, přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Na od­vo­la­cím sou­du, je­muž se věc vra­cí k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a po­sou­ze­ní práv­ní kva­li­fi­ka­ce, bu­de, aby s oh­le­dem na vý­še uve­de­né a vy­slo­ve­né práv­ní ná­zo­ry věc zno­vu po práv­ní strán­ce po­sou­dil.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 10. čer­ven­ce 2013


Před­sed­kyně se­ná­tu:

JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia