K podmienkam vyvodenia trestnej zodpovednosti sudcu

Práv­ne ve­ty:

I. Nes­tran­nosť sud­cu má kon­krét­ne vy­jad­re­nie aj v tom, že nes­mie byť tres­tne stí­ha­ný za nes­práv­ny práv­ny ná­zor. Pla­tí sí­ce, že súd poz­ná prá­va (iura no­vit cu­ria), av­šak sú­čas­ne ne­mô­že pla­tiť, že kaž­dé roz­hod­nu­tie sú­du, kto­ré bo­lo nap­rík­lad v od­vo­la­com ko­na­ní zru­še­né ako ne­zá­kon­né by ma­lo nut­ne zna­me­nať dô­vod k po­da­niu dis­cip­li­nár­ne­ho návr­hu pro­ti sud­co­vi, kto­rý sa na ta­kom roz­hod­nu­tí po­die­lal. Prá­ve pre­to, že pro­ces na­chá­dzania prá­va mô­že byť kom­pli­ko­va­ný, ne­jed­noz­nač­ný a že prá­vo nie je kau­zál­nou dis­cip­lí­nou pri­ná­ša­jú­cou je­di­nú mož­nú od­po­veď, je dô­le­ži­tý sys­tém op­rav­ných pros­tried­kov a ďal­šie pro­ces­né pos­tu­py, kto­ré ma­jú mož­né po­chy­be­nia sú­dov niž­ších stup­ňov čo mož­no naj­viac eli­mi­no­vať.

II. Ne­zá­vis­losť súd­ne­ho roz­ho­do­va­nia ne­mô­že byť ab­so­lút­na a bez­bre­há, av­šak sud­cu nie je mož­né tres­tne stí­hať nie­len za práv­ny ná­zor, ale ani za nes­práv­ny pos­tup vo ve­ci, za ne­reš­pek­to­va­nie ju­di­ka­tú­ry, prie­ťa­hy v ko­na­ní a po­dob­ne. Na stra­ne dru­hej však nič neb­rá­ni to­mu, aby bol sud­ca tres­tne stí­ha­ný nap­rík­lad pri zis­te­ní, že roz­ho­do­val úmy­sel­ne úče­lo­vo v pros­pech niek­to­rej oso­by, sku­pi­ny osôb, po­li­tic­kej stra­ny a po­dob­ne, v roz­po­re s vy­ko­na­ný­mi dô­kaz­mi, kto­ré by hod­no­til jed­nos­tran­ne a svoj­voľ­ne so zá­me­rom poš­ko­diť ob­vi­ne­né­ho, poš­ko­de­né­ho či iné­ho účas­tní­ka tres­tné­ho ko­na­nia ale­bo nao­pak nie­ko­ho neop­ráv­ne­ne ko­na­ním sved­čia­cim o je­ho ľu­bo­vô­li zá­važ­ným spô­so­bom zvý­hod­niť, čím by po­ru­šil prin­cíp nes­tran­nos­ti a ob­jek­tív­nos­ti vý­ko­nu sud­cov­skej fun­kcie.

8 Tdo 1350/2013-47

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 18. pro­sin­ce 2013 o do­vo­lá­ní po­da­ném nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem v nep­rospěch ob­viněné­ho Mgr. L. Č., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 26. 7. 2013, sp. zn. 55 To 154/2013, kte­rý roz­hodl ja­ko soud od­vo­la­cí v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci pod sp. zn. 9 T 21/2013, t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. s e do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce o d m í t á .

                            O d ů v o d n ě n í :

Stát­ní zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku (dá­le jen „stát­ní zá­stup­ce“) po­dal dne 22. 1. 2013 pod sp. zn. 2 ZT 107/2012 ob­ža­lo­bu na ob­viněné­ho Mgr. L. Č. (dá­le jen „ob­vině­ný“) pro skut­ky spo­čí­va­jí­cí v tom, že

1) dne 27. 10. 2011 v B. ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né­ho A. P. ve věci sp. zn. 18 T 285/2006, po­té, co mu byl dne 26. 10. 2011 před­lo­žen spis asis­ten­tem soud­ce Mgr. Ja­ku­bem Rin­kem vzhle­dem k to­mu, že od­sou­ze­ný A. P. byl dne 11. 10. 2011 Ok­res­ním sou­dem v Tá­boře pod sp. zn. 3 T 184/2010 nep­ra­vo­mocně uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a říze­ní ukon­čil fik­cí osvědče­ní od­sou­ze­né­ho A. P. pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ke dni 25. 10. 2011 z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le, po­boč­ka v Kr­nově ze dne 14. 6. 2007, č. j. 18 T 285/2006-520, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 14. 6. 2007, a kte­rým byl A. P. od­sou­zen mj. za sku­tek ad 6) pro trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 a trest­ný čin poš­ko­zo­vá­ní ci­zích práv pod­le § 209 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 k souhr­nné­mu pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 16 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 3 roků a 6 měsíců tr­va­jí­cí po za­poč­te­ní do 25. 10. 2010, přes­to­že fik­ce osvědče­ní nas­tat ne­moh­la, pro­to­že soud ne­roz­hodl v jed­no­roč­ní lhůtě od up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku vi­nou od­sou­ze­né­ho A. P., ne­boť soud vy­čká­val nej­méně od 25. 3. 2011 na skon­če­ní dal­ší­ho tres­tní­ho stí­há­ní A. P. ve­de­né­ho u Ok­res­ní­ho sou­du v Tá­boře pod sp. zn. 3 T 184/2010, kte­ré k roz­hod­né­mu dni fik­ce 25. 10. 2011 pra­vo­mocně nes­kon­či­lo,

a tak­to ja­ko soud­ce jed­nal s vědo­mím, že od­sou­ze­né­ho A. P. neop­rávněně zvý­hod­ní tím, že u něj doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, i když ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ne­vedl řád­ný ži­vot, ne­boť A. P. byl za sku­tek spá­cha­ný ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní pro­za­tím nep­ra­vo­mocně od­sou­zen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Tá­boře ze dne 11. 10. 2011, č. j. 3 T 184/2010 - 492 za trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1, od­st. 3 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 k ne­pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 3 let a 6 měsíců, a dá­le ja­ko soud­ce tak­to jed­nal sro­zuměn s tím, že může A. P. neop­rávněně zvý­hod­nit ta­ké v od­vo­la­cím říze­ní pro­ti roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Tá­boře ze dne 11. 10. 2011, č. j. 3 T 184/2010-492, pro­to­že od­vo­la­cí soud při roz­ho­do­vá­ní o uk­lá­dá­ní tres­tu A. P., bu­de mu­set nově přih­léd­nout k nas­ta­lé­mu osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ve věci Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le sp. zn. 18 T 285/2006 a hledět na něj, ja­ko by neb­yl v mi­nu­los­ti od­sou­zen a ulo­žit mu tak vý­razně mírnější trest, což se ta­ké později sta­lo, ne­boť nás­ledně Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích - po­boč­ka v Tá­boře roz­sud­kem ze dne 15. 3. 2012 zru­šil vý­rok o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Tá­boře ze dne 11. 10. 2011, č. j. 3 T 184/2010-492, a nově ulo­žil A. P. pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře 3 let se zku­šeb­ní do­bou v dél­ce 5 let s doh­le­dem, z důvo­du, že od fik­ce osvědče­ní ze dne 25. 10. 2011 za­zna­me­na­né ve věci Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le sp. zn. 18 T 285/2006 nově v opi­se rejstříku trestů, zde již důvo­dy k ulo­že­ní ne­pod­míněné­ho tres­tu po­mi­nu­ly,

čímž opatřil od­sou­ze­né­mu A. P. jed­nak neop­rávně­ný prospěch je­ho osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní fik­cí ke dni 25. 10. 2011, ač mělo být roz­hod­nu­to pod­le § 83 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, že se trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­ván16 měsíců ulo­že­ný roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le, po­boč­ka v Kr­nově ze dne 14. 6. 2007, č. j. 18 T 285/2006-520 vy­ko­ná, a jed­nak neop­rávně­ný prospěch spo­čí­va­jí­cí v tom, že Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích - po­boč­ka v Tá­boře roz­sud­kem ze dne 15. 3. 2012 ulo­žil A. P. pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře 3 ro­ky se zku­šeb­ní do­bou 5 let, ač by mu ji­nak byl ulo­žen trest ne­pod­míně­ný,

2) dne 24. 5. 2010 v B. ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né­ho V. Z. ve věci sp. zn. 18 T 232/2007 si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a říze­ní ukon­čil fik­cí osvědče­ní od­sou­ze­né­ho V. Z. pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ke dni 3. 4. 2010 z tres­tní­ho příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le, po­boč­ka v Kr­nově ze dne 17. 8. 2007, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 3. 10. 2007, a kte­rým byl V. Z. od­sou­zen pro trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 6 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 18 měsíců a by­la mu ta­ké ulo­že­na po­vin­nost, aby ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil nah­ra­dil ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bil, přes­to­že fik­ce osvědče­ní ne­moh­la nas­tat, pro­to­že soud ne­roz­hodl v jed­no­roč­ní lhůtě od up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by od­sou­ze­né­ho pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku vi­nou od­sou­ze­né­ho V. Z., ne­boť ten se sou­du vy­hý­bal a byl pro soud ne­dos­tup­ný,

a tak­to ja­ko soud­ce jed­nal s vědo­mím, že od­sou­ze­né­ho V. Z. může neop­rávněně zvý­hod­nit tím, že u něj doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, i když ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ne­vedl řád­ný ži­vot a ne­vy­hověl ulo­že­ným pod­mín­kám, ne­boť V. Z. ve zku­šeb­ní době neuh­ra­dil způso­be­nou ško­du v pl­né vý­ši, přičemž soud nez­jis­til příči­ny nesplnění po­vin­nos­ti nah­ra­dit ško­du V. Z. a je­ho za­vinění při nesplnění té­to po­vin­nos­ti, čímž opatřil od­sou­ze­né­mu V. Z. neop­rávně­ný prospěch je­ho osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní fik­cí ke dni 3. 4. 2010 bez řád­né­ho pro­jed­ná­ní,

3) dne 7. 2. 2011 v B. ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né B. V. ve věci sp. zn. 3 T 37/2008, po­té, co mu byl dne 2. 2. 2011 před­lo­žen spis asis­ten­tem soud­ce Mgr. Ja­ku­bem Rin­kem vzhle­dem k uz­ná­ní od­sou­ze­né vin­nou za přes­tu­pek spá­cha­ný ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a aniž by vy­žá­dal souh­las stát­ní­ho zá­stup­ce s osvědče­ním od­sou­ze­né ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní pod­le § 330 od­st. 4 tres­tní­ho řádu ne­bo nařídil veřej­né za­se­dá­ní pod­le § 330 od­st. 1 tres­tní­ho řádu ane­bo uči­nil ji­ný úkon, vy­dal pí­semně po­kyn soud­ní kan­ce­láři k překa­len­dářová­ní věci na den 30. 9. 2011, což byl roz­hod­ný den fik­ce osvědče­ní od­sou­ze­né B. V. pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le ze dne 31. 3. 2008, č.j. 3 T 37/2008-76, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 31. 3. 2008, a kte­rým by­la B. V. od­sou­ze­na pro po­kus tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 8 od­st. 1 k § 222 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 roků se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 2 roků a 6 měsíců, a nás­ledně dne 5. 10. 2011 v sou­la­du se svým pr­vot­ním úmys­lem fik­ci osvědče­ní od­sou­ze­né ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní kon­sta­to­val úřed­ním zá­zna­mem ke dni 30. 9. 2011,

a tak­to ja­ko soud­ce jed­nal s vědo­mím, že od­sou­ze­nou B. V. neop­rávněně zvý­hod­ní tím, že u ní doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní bez řád­né­ho pro­jed­ná­ní, i když ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ne­ved­la řád­ný ži­vot, ne­boť B. V. spá­cha­la ve zku­šeb­ní době přes­tu­pek pro­ti ob­čan­ské­mu sou­ži­tí pod­le § 49 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na o přes­tup­cích, za kte­rý by­la uz­ná­na vin­nou roz­hod­nu­tím Ko­mi­se k pro­jed­ná­vá­ní přes­tupků měs­ta K. sp. zn. R 333/09 ze dne 13. 7. 2009, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 7. 8. 2009, k po­kutě ve vý­ši 1.000 Kč, čímž opatřil od­sou­ze­né B. V. neop­rávně­ný prospěch je­jím osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní fik­cí ke dni 30. 9. 2011,

4) dne 21. 3. 2011 v Brun­tá­le ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né­ho J. M. ve věci sp. zn. 3 T 111/2008, po­té, co mu byl dne 17. 3. 2011 před­lo­žen spis asis­ten­tem soud­ce Mgr. Ja­ku­bem Rin­kem vzhle­dem k uz­ná­ní od­sou­ze­né­ho vin­ným za přes­tu­pek spá­cha­ný ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a aniž by vy­žá­dal souh­las stát­ní­ho zá­stup­ce s osvědče­ním od­sou­ze­né­ho ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del ne­bo nařídil veřej­né za­se­dá­ní pod­le § 332 od­st. 1 tres­tní­ho řádu ve spo­je­ní s § 350 od­st. 2 tres­tní­ho řádu ane­bo uči­nil ji­ný úkon, vy­dal pí­semně po­kyn soud­ní kan­ce­láři k překa­len­dářová­ní věci na den 1. 10. 2011, což byl roz­hod­ný den fik­ce osvědče­ní od­sou­ze­né­ho J. M. ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del pod­le § 91 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, když od vý­ko­nu zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del v tr­vá­ní 2 roků ulo­že­né­mu roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le č. j. 3 T 111/2008-55 ze dne 9. 6. 2008 mu by­lo pod­míněně upuštěno us­ne­se­ním Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le ze dne 1. 4. 2009, kte­ré na­by­lo práv­ní mo­ci dne 1. 4. 2009, přičemž mu by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 18 měsíců, a nás­ledně dne 13. 9. 2011 v sou­la­du se svým pr­vot­ním úmys­lem osvědče­ní fik­cí od­sou­ze­né­ho ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del kon­sta­to­val tu­to fik­ci osvědče­ní do bu­douc­na ke dni 1. 10. 2011,

a tak­to ja­ko soud­ce jed­nal s vědo­mím, že od­sou­ze­né­ho J. M. neop­rávněně zvý­hod­ní tím, že u něho doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del bez řád­né­ho pro­jed­ná­ní, i když ve zku­šeb­ní době ne­vedl řád­ný ži­vot, ne­boť J. M. spá­chal ve zku­šeb­ní době přes­tu­pek pro­ti ma­jet­ku pod­le § 50 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na o přes­tup­cích, za kte­rý byl uz­nán vin­ným roz­hod­nu­tím Ko­mi­se pro pro­jed­ná­vá­ní přes­tupků sta­ros­ty ob­ce V. H. č. j. R-22/2009 ze dne 19. 8. 2009 k po­kutě ve vý­ši 2.000 Kč, čímž opatřil od­sou­ze­né­mu J. M. neop­rávně­ný prospěch je­ho osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho upuštění od zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del fik­cí ke dni 1. 10. 2011,

5) dne 11. 10. 2011 v B. ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né­ho P. J. ve věci sp. zn. 18 T 152/2006 si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a říze­ní ukon­čil fik­cí osvědče­ní od­sou­ze­né­ho P. J. pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku zpětně ke dni 6. 8. 2010 z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le, po­boč­ka v Kr­nově ze dne 11. 1. 2007, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 6. 2. 2007, a kte­rým byl P. J. od­sou­zen pro trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 250 od­st. 1, 2 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 16 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 2 roků a 6 měsíců, přes­to­že fik­ce osvědče­ní ne­moh­la nas­tat, pro­to­že soud ne­roz­hodl v jed­no­roč­ní lhůtě od up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by od­sou­ze­né­ho pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku vi­nou od­sou­ze­né­ho P. J., ne­boť ten se sou­du vy­hý­bal a byl pro soud ne­dos­tup­ný,

a tak­to ja­ko soud­ce jed­nal s vědo­mím, že od­sou­ze­né­ho P. J. neop­rávněně zvý­hod­ní tím, že u něj doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, i když ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ne­vedl řád­ný ži­vot, ne­boť P. J. spá­chal ve zku­šeb­ní době trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 213 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009, za kte­rý byl od­sou­zen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le č. j. 2 T 241/2009-51 ze dne 2. 3. 2010, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 2. 3. 2010, k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 10 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 2 let, čímž opatřil od­sou­ze­né­mu P. J. neop­rávně­ný prospěch je­ho osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní fik­cí ke dni 6. 8. 2010,

6) v ob­do­bí od 27. 5. 2009 do 5. 7. 2010 v B. ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím tres­tním říze­ní od­sou­ze­né­ho J. L. ve věci sp. zn. 18 T 321/2007 po­té, co mu byl dne 27. 5. 2009 před­lo­žen spis asis­ten­tem soud­ce Mgr. Ja­ku­bem Rin­kem vzhle­dem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu od­sou­ze­ným ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, pos­tu­po­val ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní ned­ba­le a lik­navě, ne­nařídil včas veřej­né za­se­dá­ní pod­le § 83 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ve spo­je­ní s § 330 od­st. 1 tres­tní­ho řádu v jed­no­roč­ní lhůtě pod­le § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k roz­hod­nu­tí o po­sou­ze­ní osvědče­ní od­sou­ze­né­ho J. L. ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, v důsled­ku če­hož doš­lo v sou­la­du s § 83 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k fik­ci osvědče­ní od­sou­ze­né­ho J. L. ke dni 5. 7. 2010 z tres­tní­ho příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le, po­boč­ka v Kr­nově č. j. 18 T 321/2007-23 ze dne 10. 12. 2007, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 5. 1. 2008, a kte­rým byl J. L. od­sou­zen pro trest­ný čin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009 mj. k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 4 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 18 měsíců, přes­to­že J. L. ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní ne­vedl řád­ný ži­vot, ne­boť spá­chal ve zku­šeb­ní době trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 213 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho do 31. 12. 2009, za kte­rý byl od­sou­zen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le č. j. 1 T 64/2008-77 ze dne 15. 5. 2008, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 6. 6. 2008, k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 15 měsíců se zku­šeb­ní do­bou v tr­vá­ní 2 let, čímž zne­mož­nil naplnění úče­lu vy­ko­ná­va­cí­ho tres­tní­ho říze­ní v řád­ném po­sou­ze­ní cho­vá­ní pod­míněně od­sou­ze­né­ho J. L. a přije­tí adek­vát­ní­ho roz­hod­nu­tí sou­du pod­le § 83 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku,

kte­ré právně kva­li­fi­ko­val v bodě 1) ja­ko zvlášť zá­važ­ný zlo­čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku účin­né­ho do 30. 11. 2011, v bo­dech 2) až 5) ja­ko čtyřná­sob­ný přečin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku účin­né­ho do 30. 11. 2011 a v bodě 6) ja­ko přečin maření úko­lu úřed­ní oso­by z ned­ba­los­ti pod­le § 330 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci (je­muž by­la věc po po­dá­ní ob­ža­lo­by přiká­zá­na k dal­ší­mu říze­ní pod­le § 24 od­st. 2 tr. ř. z důvo­du vy­me­ze­né­ho v § 25 tr. ř. us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 3 Nt 8/2013) v ne­veřej­ném za­se­dá­ní us­ne­se­ním dne 19. 4. 2013, sp. zn. 9 T 21/2013, pod­le § 188 od­st. 1 písm. c) tr. ř. za pou­ži­tí § 172 od­st. 1 písm. b) tr. ř. tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho pro vý­še pop­sa­né skut­ky a tres­tné či­ny za­sta­vil. V ob­sáh­lém od­ůvodnění to­ho­to roz­hod­nu­tí vy­lo­žil, z ja­kých důvodů dospěl k zá­věru, že ža­lo­va­né skut­ky nej­sou ža­lo­va­ný­mi (ale ani ji­ný­mi) tres­tný­mi či­ny, a že nes­hle­dal ani důvod k pos­tou­pe­ní věci (ji­né­mu or­gá­nu).

Pro­ti us­ne­se­ní ok­res­ní­ho sou­du po­dal stát­ní zá­stup­ce (ve Frýd­ku-Mís­tku) včas stíž­nost, o níž roz­hodl Kraj­ský soud v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci us­ne­se­ním ze dne 26. 7. 2013, sp. zn. 55 To 154/2013, tak, že pod­le § 149 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 tr. ř. na­pa­de­né us­ne­se­ní sou­du pr­vní­ho stupně zru­šil v bo­dech 1) a 3) až 5) a nově roz­hodl tak, že pod­le § 188 od­st. 1 písm. b) tr. ř. za pou­ži­tí § 171 od­st. 1 tr. ř. věc ob­viněné­ho pro ty­to skut­ky pos­tou­pil Nej­vyš­ší­mu správ­ní­mu sou­du s tím, že nej­de o tres­tné či­ny, av­šak jde o skut­ky, kte­ré by moh­ly být po­sou­ze­ny ja­ko kár­né pro­vinění. Dá­le pak vy­slo­vil, že „ji­nak zůstá­vá na­pa­de­né us­ne­se­ní nezměněno“. I ten­to soud ob­sáh­le od­ůvod­nil své předev­ším práv­ní zá­věry a vy­lo­žil, proč do­vo­dil, že čtyři ze šes­ti ža­lo­va­ných skutků by moh­ly být po­sou­ze­ny ja­ko kár­né pro­vinění (stran dal­ších dvou skutků shle­dal, že oh­ledně nich doš­lo k zá­ni­ku kár­né od­povědnos­ti ob­viněné­ho proml­če­ním).

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce (dá­le též „do­vo­la­tel“) se ani s ta­ko­vým­to roz­hod­nu­tím sou­du dru­hé­ho stupně nez­to­tož­nil a po­dal pro­ti němu v nep­rospěch ob­viněné­ho do­vo­lá­ní, v němž up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a f) tr. ř. Je to­tiž přesvědčen, že tím­to us­ne­se­ním a je­ho ne­dot­če­nou čás­tí by­lo roz­hod­nu­to jed­nak o pos­tou­pe­ní věci ji­né­mu or­gá­nu a jed­nak o za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní, aniž by­ly splně­ny pod­mín­ky pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí, přičemž obě roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku.

Do­vo­la­tel předně uvedl, že ne­souh­la­sí s práv­ní­mi zá­věry soudů obou in­stan­cí oh­ledně prob­le­ma­ti­ky soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti, kon­krétně že soud­ce při roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti se může do­pus­tit pou­ze tres­tné­ho jed­ná­ní ko­rup­ční po­va­hy, ty­pic­ky úp­lat­kářství, a že je tu­díž nepřípus­tné jej za je­ho roz­ho­do­vá­ní kri­mi­na­li­zo­vat s od­ůvodněním, že svou roz­ho­do­va­cí čin­nost vy­ko­ná­val způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su, a nás­ledně ap­li­ko­vat us­ta­no­ve­ní § 329 tr. zá­ko­ní­ku. Stejně tak pro­je­vil ne­souh­las s je­jich ar­gu­men­ta­cí oh­ledně pou­ži­tí zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se za­kot­ve­né v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

V dal­ší čás­ti své­ho po­dá­ní do­vo­la­tel kon­sta­to­val, že soud dru­hé­ho stupně, kte­rý roz­hodl o stíž­nos­ti stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né pro­ti us­ne­se­ní sou­du pr­vní­ho stupně, se zto­tož­nil s větši­nou jím up­latněných ná­mi­tek s tím, že o skut­ko­vé strán­ce ne­ní spo­ru a ža­lob­ní návrh je v tom­to směru správ­ný, a přisvědčil mu i v tom, že ob­vině­ný ja­ko soud­ce u skutků pop­sa­ných v bo­dech 1) až 5) zce­la úmyslně pos­tu­po­val při své roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti v roz­po­ru s tres­tním řádem a tres­tním zá­ko­ní­kem a ne­po­chybně v úmys­lu si uleh­čit prá­ci, přičemž do­vo­dil, že se ne­jed­na­lo o ap­li­ka­ci práv­ní­ho ná­zo­ru soud­ce, ale o zjev­nou li­bovů­li. Stíž­nos­tní­mu sou­du vy­tknul tu část ar­gu­men­ta­ce, kte­rou se zto­tož­nil s ná­zo­rem sou­du pr­vní­ho stupně, že za roz­ho­do­va­cí čin­nost nel­ze soud­ce trestně stí­hat, a to ani v případě, kdy roz­ho­du­je zjevně úmyslně nes­právně ve sna­ze si uleh­čit prá­ci a do­pouš­tí se li­bovů­le v roz­ho­do­vá­ní.

Do­vo­la­tel rovněž poz­na­me­nal, že oh­ledně nej­zá­važnější­ho skut­ku pop­sa­né­ho v bodě 1) ob­ža­lo­by se stíž­nos­tní soud na roz­díl od sou­du pr­vní­ho stupně zto­tož­nil s ob­ža­lo­bou v ná­zo­ru, že jed­ná­ní ob­viněné­ho je v příčin­né sou­vis­los­ti se zvlášť zá­važ­ným nás­led­kem, kte­rý spo­čí­vá v tom, že A. P. měl být přeměněn ne­jen šes­tnác­timěsíč­ní pod­míně­ný trest ulo­že­ný Ok­res­ním sou­dem v Brun­tá­le, ale že rovněž v důsled­ku ta­ko­vé­ho jed­ná­ní doš­lo k zá­pi­su fik­ce osvědče­ní ve zku­šeb­ní době do rejstříku trestů a na tom zá­kladě byl od­vo­la­cím sou­dem změněn ve prospěch jme­no­va­né­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Tá­boře trest od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře tři a půl ro­ku ne­pod­míněně na tříle­tý pod­míně­ný trest.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce dá­le pro­je­vil ne­souh­las s práv­ní­mi zá­věry sou­du dru­hé­ho stupně v tom směru, že po­kud oba ve věci dříve čin­né sou­dy od­mít­ly mož­nost, že by soud­ce měl nést tres­tní od­povědnost za způsob, jímž vy­ko­ná­vá svou fun­kci s od­ka­zem na ús­tav­ní ga­ran­ci soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti, dos­ta­ly se tak ve vý­kla­du hra­nic ne­zá­vis­los­ti soudců za hra­ni­ce ús­tav­nos­ti. Tu lze v da­né sou­vis­los­ti chá­pat ja­ko stav, kte­rý na jed­né straně ga­ran­tu­je soud­cov­skou ne­zá­vis­lost, na dru­hé straně však ob­čanům přis­tu­pu­jí­cím k sou­du za­ru­ču­je spra­ved­li­vé a nes­tran­né roz­ho­do­vá­ní v tres­tních věcech a před­sta­vu­je i od­povědnost soud­ce za zá­kon­né a etic­ké jed­ná­ní v rám­ci vý­ko­nu svěřené soud­cov­ské mo­ci. Do­vo­dil pro­to, že po­kud by mě­la mít „soud­cov­ská ne­zá­vis­lost“ ob­sah inter­pre­to­va­ný sou­dem dru­hé­ho stupně, pak by či­ni­la soud­ce při roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti ab­so­lutně trestně neod­povědné, te­dy ob­dařené trestněpráv­ní in­dem­ni­tou. Ta­ko­vým­to vý­kla­dem ochra­ny soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti, kte­rý do­vo­la­tel shle­dal v ko­li­zi s ús­tav­ní­mi pra­vid­ly, by však byl zá­sadně na­ru­šen prin­cip rov­nos­ti před zá­ko­nem, když soud­ce mu­sí ve své roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti ctít hra­ni­ce vy­me­ze­né zá­ko­ny. Soud­cov­ská ne­zá­vis­lost ne­ní a nemůže být bez­břehá, soud­ce mu­sí při své roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti ctít hra­ni­ce vy­me­ze­né zá­ko­ny, a je třeba důsledně roz­li­šo­vat me­zi ne­zá­vis­lou roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí in­tra le­gem a úmysl­nou li­bovů­lí přek­ra­ču­jí­cí zá­kon­né li­mi­ty.

Do­vo­la­tel připomněl, že soud­ce je tres­tním zá­ko­ní­kem řazen na pr­vní mís­to ve vý­čtu úřed­ních osob [§ 127 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku], přičemž z žá­dné­ho us­ta­no­ve­ní nel­ze do­vo­dit, že by byl za způsob vý­ko­nu své fun­kce pos­ti­ži­tel­ný pou­ze pod­le vy­bra­ných us­ta­no­ve­ní zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. V tom­to smys­lu ci­to­val práv­ní ná­zor vy­slo­ve­ný Nej­vyš­ším sou­dem v us­ne­se­ní ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, pod­le něhož „Soud­ce nemůže být trestně pos­ti­žen za od­liš­ný ná­zor na hod­no­ce­ní důkazů či za nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní věci. To nep­la­tí, po­kud by soud­ce někte­ré důka­zy zá­měrně přeh­lí­žel, měnil ne­bo up­ra­vo­val, aby tak zvý­hod­nil ne­bo poš­ko­dil účas­tní­ka říze­ní a ov­liv­nil je­ho vý­sle­dek. Ta­ko­vé jed­ná­ní by mělo za nás­le­dek je­ho tres­tní od­povědnost např. za trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.“ (ob­dobně pou­ká­zal na dal­ší us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Tdo 501/2003).

Do­vo­la­tel ta­ké nas­to­lil otáz­ku, zda jed­ná­ní ob­viněné­ho pod­robně pop­sa­né v ob­ža­lobě lze ozna­čit za „roz­ho­do­va­cí čin­nost“, po­kud si ad­mi­nis­tra­tiv­ní­mi úko­ny zá­měrně vy­tvářel pod­mín­ky pro roz­hod­nu­tí v roz­po­ru se zá­ko­nem [„překa­len­dářová­ní“ věcí - viz bo­dy 3) a 4) ob­ža­lo­by], a zda lze za „práv­ní ná­zor“ soud­ce, je­hož za­uje­tí je ji­nak chráněno před tres­tním pos­ti­hem, ozna­čit je­ho vědo­mé jed­ná­ní v přímém roz­po­ru se zá­ko­nem. V tom­to směru pou­ká­zal, že pro­duk­tem „roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti“ ob­viněné­ho v da­ných přípa­dech ne­by­lo roz­hod­nu­tí ja­ko ta­ko­vé (§ 119 od­st. 1 tr. ř.), nýbrž zá­znam o fik­ci osvědče­ní ve zku­šeb­ní době, kte­rý opa­ko­vaně vy­ho­to­vil, přes­to­že pro ta­ko­vý úkon ne­by­ly splně­ny zá­ko­nem vy­ža­do­va­né pod­mín­ky (pou­ká­zal přitom na § 83 od­st. 3 a § 91 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku), když ja­ko zku­še­ný soud­ce mu­sel vní­mat, že v uve­de­ných přípa­dech pos­tu­pu­je con­tra le­gem, te­dy roz­ho­du­je své­volně pro­ti zá­ko­nu a půso­bí tím prospěch jak sobě (v po­době uleh­če­ní prá­ce), tak oso­bám, jichž se je­ho roz­ho­do­vá­ní tý­ka­lo (zís­ká­ním vý­ho­dy op­ro­ti zá­ko­nu od­po­ví­da­jí­cí­mu pos­tu­pu). Pos­tih ta­ko­vé­ho vědo­mé­ho proti­práv­ní­ho jed­ná­ní úřed­ní oso­by nel­ze vy­lou­čit pou­ze pou­ka­zem na soud­cov­skou ne­zá­vis­lost a je­jí ús­tav­ní ochra­nu.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce rovněž zpo­chyb­nil zá­věr sou­du dru­hé­ho stupně vy­jádře­ný na str. 13 na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, že „po­chy­be­ní, kte­rých se soud­ce do­pouš­tí v sou­vis­los­ti s roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí (a to byť ve sna­ze uleh­čit si prá­ci), nel­ze po­su­zo­vat v ro­vině tres­tní od­povědnos­ti soud­ce, to­to přís­lu­ší řešit kár­né­mu se­ná­tu Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du“. V tom­to směru na­mítl, že pod­le ta­ko­vé­ho práv­ní­ho ná­zo­ru je ob­vině­ný právně pos­ti­ži­tel­ný za jed­ná­ní pop­sa­né v ob­ža­lobě pod­le us­ta­no­ve­ní o kár­ném pro­vinění (§ 87 od­st. 1 zá­ko­na č. 6/2002 Sb., o sou­dech a soud­cích, ve znění pozdějších před­pisů; dá­le jen „zák. č. 6/2002 Sb.“), kte­ré de­fi­nu­je kár­né pro­vinění soud­ce ja­ko za­viněné po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce, ja­kož i za­viněné cho­vá­ní ne­bo jed­ná­ní, jímž soud­ce na­ru­šu­je důstoj­nost soud­cov­ské fun­kce ne­bo oh­ro­žu­je důvěru v ne­zá­vis­lé, nes­tran­né, od­bor­né a spra­ved­li­vé roz­ho­do­vá­ní soudů. Z to­ho pak do­vo­dil, že jes­tli­že to­to za­viněné po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce svý­mi skut­ko­vý­mi as­pek­ty napl­ňu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty někte­ré­ho tres­tné­ho či­nu, a po­kud je spo­le­čen­ská škod­li­vost ta­ko­vé­ho jed­ná­ní dos­ta­teč­ná, aby se moh­lo jed­nat o de­likt pod­lé­ha­jí­cí re­ži­mu tres­tní­ho prá­va, nemůže se jed­nat o kár­né pro­vinění, nýbrž jde o trest­ný čin (přečin ne­bo zlo­čin).

Do­vo­la­tel připus­til, že po­kud by ta­ko­vý sku­tek byl spá­chán zce­la oje­dině­le, mohl by být řešen ja­ko kár­né pro­vinění (jak se sta­lo v případě řeše­ném Nej­vyš­ším správ­ním sou­dem pod sp. zn. 13 Kss 4/2013), a to zej­mé­na s oh­le­dem na prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. V té­to věci však v případě šes­ti­ná­sob­né­ho, skut­kově zce­la ob­jasněné­ho, vědo­mé­ho (z větší čás­ti úmysl­né­ho) po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce nel­ze usu­zo­vat, že by ža­lo­va­né jed­ná­ní ne­do­sa­ho­va­lo ty­pic­ké spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti spo­jo­va­né zpra­vid­la s naplněním znaků tres­tné­ho či­nu pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku, zej­mé­na když v jed­nom ze skutků by­lo je­ho jed­ná­ní po­su­zo­vá­no do­kon­ce ja­ko kva­li­fi­ko­va­ný de­likt ve smys­lu § 329 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

V ná­vaz­nos­ti na to do­vo­la­tel uvedl, že má-li být jed­ná­ní ob­viněné­ho po­sou­ze­no ja­ko trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku [přičemž skut­ky pod bo­dy 2) až 5) ob­ža­lo­by by prý za­slu­ho­va­ly úva­hu o pok­ra­ču­jí­cím de­lik­tu], ne­moh­lo ani do­jít k zá­ni­ku kár­né od­povědnos­ti ob­viněné­ho proml­če­ním pro skut­ky pop­sa­né v bo­dech 2) a 6) ob­ža­lo­by. Zmí­nil i ná­zor Nej­vyš­ší­ho sou­du vy­jádře­ný v roz­sud­ku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, kte­rý se si­ce za­bý­val předev­ším prob­lé­mem jus­tič­ní vraž­dy, nic­méně práv­ní ná­zo­ry v je­ho od­ůvodnění vy­jádřené (řadu z nich ob­sáh­le ci­to­val) lze přiměřeně ap­li­ko­vat i v té­to věci.

Do­vo­la­tel ta­ké upo­zor­nil na zá­važ­nou ne­jas­nost tý­ka­jí­cí se sa­mot­né exis­ten­ce pra­vo­moc­né­ho soud­ní­ho roz­hod­nu­tí ve dru­hém stup­ni v po­su­zo­va­né věci, byť zá­ro­veň do­dal, že je v říze­ní o do­vo­lá­ní neřeši­tel­ná. Tý­ka­la se okol­nos­ti, za níž doš­lo k do­ru­če­ní me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně stát­ní­mu zá­stup­ci ja­ko osobě op­rávněné pro­ti němu po­dat řád­ný op­rav­ný prostředek. Jak již by­lo sho­ra uve­de­no, v da­né věci po­dá­val ob­ža­lo­bu stát­ní zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku, přičemž po po­dá­ní ob­ža­lo­by by­la věc k dal­ší­mu říze­ní přiká­zá­na Ok­res­ní­mu sou­du v Olo­mou­ci. Jes­tli­že pod­le § 7 od­st. 2 zá­ko­na č. 283/1993 Sb., o stát­ním za­stu­pi­tel­ství, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zák. č. 283/1993 Sb.“), je stát­ní za­stu­pi­tel­ství přís­luš­né k za­stu­po­vá­ní stá­tu u sou­du, u něhož to­to stát­ní za­stu­pi­tel­ství půso­bí, po­kud zvláš­tní práv­ní před­pis nes­ta­no­ví ji­nak. V da­né věci se žá­dný zvláš­tní před­pis neup­lat­nil, pro­to pla­ti­la ci­to­va­ná práv­ní úp­ra­va. Nav­zdo­ry to­mu Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci do­ru­čil me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí ni­ko­li Ok­res­ní­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci, nýbrž Ok­res­ní­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku, jež si­ce po­dá­va­lo ob­ža­lo­bu, av­šak ve věci je místně nepřís­luš­né. Za to­ho­to sta­vu věci stíž­nost po­da­ná stát­ním zá­stup­cem Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku by­la de iure po­dá­na oso­bou neop­rávněnou, ov­šem na straně dru­hé ne­by­lo roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně do­sud do­ru­če­no stát­ní­mu zá­stup­ci, kte­rý je k po­dá­ní stíž­nos­ti ak­tivně le­gi­ti­mo­ván. Do­vo­la­tel te­dy nas­to­lil otáz­ku, zda vůbec by­lo to­to říze­ní před sou­dem řádně pra­vo­mocně skon­če­no.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce však nás­ledně uvedl, že pod­sta­ta do­vo­lá­ní spo­čí­vá předev­ším v ná­mit­ce, že nejpr­ve Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci nes­právně právně po­sou­dil skut­ky pop­sa­né ve sho­ra ci­to­va­né ob­ža­lobě stát­ní­ho zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku, po­kud dospěl k zá­věru, že ty­to skut­ky nej­sou tres­tný­mi či­ny a ne­ní důvod k pos­tou­pe­ní věci a tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho za­sta­vil, aniž by­ly splně­ny pod­mín­ky pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí, čímž za­tí­žil své roz­hod­nu­tí va­da­mi napl­ňu­jí­cí­mi důvo­dy do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nás­ledně i soud dru­hé­ho stupně dospěl k chyb­né­mu práv­ní­mu zá­věru, že ža­lo­va­né skut­ky nej­sou si­ce tres­tný­mi či­ny, ale moh­ly být po­sou­ze­ny ja­ko kár­né pro­vinění, přičemž čtyři ze šes­ti skutků pos­tou­pil k dal­ší­mu říze­ní Nej­vyš­ší­mu správ­ní­mu sou­du a oh­ledně dvou skutků po­ne­chal v plat­nos­ti roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně s pou­ka­zem na proml­če­ní kár­né od­povědnos­ti ob­viněné­ho. Stíž­nos­tní soud te­dy svým roz­hod­nu­tím napl­nil stej­né důvo­dy do­vo­lá­ní, pro­to­že nes­právně právně po­sou­dil ža­lo­va­né skut­ky a pos­tou­pil věc ji­né­mu or­gá­nu, aniž by­ly splně­ny pod­mín­ky pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí.

Z těchto důvodů nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v zá­věru své­ho po­dá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, od­st. 2 tr. ř. za pod­mín­ky uve­de­né v § 265p od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 26. 7. 2013, sp. zn. 55 To 154/2013, a rovněž us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 9 T 21/2013, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ta­to roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Olo­mou­ci, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. Sou­časně vy­jádřil vý­slov­ný souh­las s tím, aby za pod­mí­nek § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř. Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal do­vo­lá­ní v ne­veřej­ném za­se­dá­ní. Po­kud by Nej­vyš­ší soud shle­dal, že je ve věci nut­no roz­hod­nout ji­ným způso­bem, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce vy­jádřil i pro ten­to případ souh­las s pro­jed­ná­ním věci v ne­veřej­ném za­se­dá­ní [§ 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř.].

K do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce se ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265h od­st. 2 vě­ty pr­vní tr. ř. pí­semně vy­jádřil ob­vině­ný prostřed­nic­tvím ob­háj­ce JUDr. Vi­lé­ma Ur­bi­še. K ob­sa­hu do­vo­lá­ní kon­sta­to­val, že je­ho od­ůvodnění je v pod­statě opa­ko­vá­ním ná­mi­tek již up­latněných stát­ním zá­stup­cem ve stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní ok­res­ní­ho sou­du, s ni­miž se soud dru­hé­ho stupně řádně a přesvědčivě vy­pořádal. Pro­je­vil souh­las s práv­ní­mi zá­věry kraj­ské­ho sou­du, že případ­ná po­chy­be­ní soud­ce v sou­vis­los­ti s roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí nel­ze po­su­zo­vat v ro­vině je­ho tres­tní od­povědnos­ti, ne­boť k je­jich řeše­ní je přís­luš­ný to­li­ko Nej­vyš­ší správ­ní soud. S pou­ka­zem na svá předeš­lá pí­sem­ná po­dá­ní a vý­povědi zdůraz­nil, že Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci správně uvedl, že je­di­ným důvo­dem pro sep­sá­ní zá­zna­mu o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř. ze dne 25. 10. 2011 pro po­dezření ze spá­chá­ní zvlášť zá­važ­ných zlo­činů přije­tí úp­lat­ku pod­le § 331 od­st. 2, od­st. 3 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku a dal­ších, by­lo ano­nym­ní ozná­me­ní na ob­viněné­ho ze dne 1. 10. 2011 o je­ho údaj­ném ko­rup­čním jed­ná­ní, přičemž je zmíněn i úřed­ní zá­znam ok­res­ní­ho stát­ní­ho zá­stup­ce v Brun­tá­le, z něhož však žá­dné ta­ko­vé poz­nat­ky ne­vyp­lý­va­jí. Je tak evi­den­tní, že bez ano­nym­ní­ho ozná­me­ní by žá­dné úko­ny tres­tní­ho říze­ní pro­ti němu ani za­há­je­ny ne­by­ly.

V tom­to směru ob­vině­ný na­mítl, že pou­hé tres­tní ozná­me­ní (ano­nym­ní po­dá­ní), ne­ní-li do­lo­že­no ales­poň in­di­cie­mi, z nichž lze důvodně po­dezření do­vo­zo­vat a opí­rá se tu­díž jen o spe­ku­la­tiv­ní úva­hu, ne­pos­ta­ču­je ani k za­há­je­ní říze­ní a k ob­jas­ňo­vá­ní a prověřová­ní sku­teč­nos­tí důvodně nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin (od­ká­zal na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06). Ne­by­ly tak splně­ny pod­mín­ky pro pos­tup pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř. Rovněž příkaz Ok­res­ní­ho sou­du ve Frýd­ku-Mís­tku ze dne 4. 11. 2011 na návrh stát­ní­ho zá­stup­ce ke zjištění údajů o us­ku­tečněném te­le­ko­mu­ni­kač­ním pro­vo­zu pod­le § 88a od­st. 1 tr. ř. u obou účas­tnic­kých te­le­fon­ních čí­sel, jež ob­vině­ný pou­ží­val v ob­do­bí od 1. 8. 2011 do 4. 11. 2011 a příkaz k od­pos­le­chu a zá­zna­mu te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 88 od­st. 1 tr. ř. na shod­ná te­le­fon­ní čís­la v ob­do­bí od 7. 11. 2011 do 7. 3. 2012, ač­ko­liv žá­dné důvod­né po­dezření ze zvlášť zá­važ­né tres­tné čin­nos­ti či ji­né tres­tné čin­nos­ti neexis­to­va­lo, ozna­čil za po­ru­še­ní esen­ciál­ních před­pok­ladů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Pro­to­že zá­kon­nou pod­mín­kou tres­tní­ho stí­há­ní soud­ce pro či­ny spá­cha­né při vý­ko­nu fun­kce soud­ce ne­bo v sou­vis­los­ti s vý­ko­nem fun­kce soud­ce je souh­las pre­zi­den­ta re­pub­li­ky, bez něhož nel­ze soud­ce trestně stí­hat (srov. § 76 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb.), a ač­ko­liv by­lo evi­den­tní, že ob­vině­ný se nik­dy žá­dné­ho ko­rup­ční­ho jed­ná­ní ne­do­pus­til, ob­rá­til se po­li­cej­ní or­gán na pre­zi­den­ta re­pub­li­ky se žá­dos­tí ze dne 7. 8. 2012 o uděle­ní to­ho­to souh­la­su, kte­rá však ob­sa­ho­va­la po­pis je­ho údaj­né­ho ko­rup­ční­ho jed­ná­ní (ja­ko soud­ce) s práv­ní kva­li­fi­ka­cí zlo­či­nu přije­tí úp­lat­ku pod­le § 331 od­st. 2, od­st. 3 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku a zlo­či­nu pod­pla­ce­ní pod­le § 332 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, včetně ci­ta­ce z ano­nym­ní­ho po­dá­ní, ob­sa­hu­jí­cí pa­sá­že o je­ho ko­rup­čním jed­ná­ní, spe­ku­la­tivně up­ra­ve­né po­li­cej­ním or­gá­nem v tom směru, že „sho­ra uve­de­né sku­teč­nos­ti by­ly zjiště­ny“. Tak­to for­mu­lo­va­nou žá­dos­tí o souh­las s tres­tním stí­há­ním by­lo pod­le přesvědče­ní ob­viněné­ho po­ru­še­no je­ho prá­vo na řád­ný a zá­kon­ný pro­ces ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 1 tr. ř. Ač­ko­li těžiště příp­rav­né­ho říze­ní spo­čí­va­lo pou­ze v je­ho vý­sle­chu a po­da­ném vy­světle­ní JUDr. L. M. pod­le § 158 od­st. 6 tr. ř., doš­lo dne 17. 9. 2012 k po­dá­ní ob­ža­lo­by, s je­jí­miž ne­dos­tat­ky se pre­cizně vy­pořádal ve svém us­ne­se­ní Ok­res­ní soud v Olo­mou­ci, jenž shr­nul, že stát­ní zá­stup­ce ob­ža­lo­bu zpra­co­val zjevně ned­ba­le, úče­lově uvedl nep­rav­di­vé úda­je, přičemž zdůraz­nil, že ob­ža­lo­ba zce­la ig­no­ru­je sub­si­dia­ri­tu tres­tní rep­re­se, kte­rá tvoří spo­lečně se zá­sa­dou zá­kon­nos­ti pá­teř na­še­ho tres­tní­ho prá­va.

V zá­věru své­ho vy­jádření ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. za­mítl do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce ja­ko zjevně neo­pod­statněné. Sou­časně vy­jádřil souh­las, aby Nej­vyš­ší soud v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. pro­jed­nal do­vo­lá­ní v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, a to i pro případ roz­hod­nu­tí ji­ným než navr­že­ným způso­bem.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) nejpr­ve zkou­mal, zda je v té­to tres­tní věci do­vo­lá­ní přípus­tné.

Pod­le § 265a od­st. 1 tr. ř. lze do­vo­lá­ním na­pad­nout pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí sou­du ve věci sa­mé, jes­tli­že soud roz­hodl ve dru­hém stup­ni a zá­kon to připouš­tí. Na­pa­de­né us­ne­se­ní ta­ko­vým roz­hod­nu­tím je, byť před je­ho vy­dá­ním doš­lo k něko­li­ka pro­ce­ním po­chy­be­ním. Ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu to­tiž vy­plý­vá, že us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 9 T 21/2013, by­lo do­ru­če­no Ok­res­ní­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku, kte­ré si­ce po­da­lo na ob­viněné­ho ob­ža­lo­bu, av­šak po přiká­zá­ní věci k dal­ší­mu říze­ní Ok­res­ní­mu sou­du v Olo­mou­ci se sta­lo přís­luš­ným stát­ním za­stu­pi­tel­stvím, kte­ré­mu měl ten­to soud do­ru­čit opis své­ho us­ne­se­ní s oh­le­dem na § 7 od­st. 2 zák. č. 283/1993 Sb., Ok­res­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci. K to­mu ov­šem ne­doš­lo, když opis to­ho­to us­ne­se­ní byl nes­právně do­ru­čen Ok­res­ní­mu stát­ní­mu za­stu­pi­tel­ství ve Frýd­ku-Mís­tku, je­hož stát­ní zá­stup­ce pro­ti němu po­dal stíž­nost (rovněž nes­právně, ne­boť k to­mu neb­yl přís­luš­ný). Uve­de­ná po­chy­be­ní si Kraj­ský soud v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci zřejmě neuvědo­mil a o po­da­né stíž­nos­ti roz­hodl ja­ko soud dru­hé­ho stupně sho­ra pop­sa­ným způso­bem.

Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du je přes­to za­potřebí na ta­ko­vé us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně hledět ja­ko na pra­vo­moc­né a vy­ko­na­tel­né, ne­boť pro­ti němu řád­ný op­rav­ný prostředek ne­ní přípust­ný a mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek (v úva­hu by přichá­ze­la jen stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na) pro­ti němu neb­yl po­dán. Os­tatně po­kud do­vo­la­tel v od­ůvodnění své­ho po­dá­ní vý­še uve­de­ná po­chy­be­ní kon­sta­to­val, nic zá­sad­ní­ho z nich ne­vy­vo­zo­val a ani je pod žá­dný z up­latněných do­vo­la­cích důvodů ne­podřadil (ne­by­la by podřadi­tel­ná ani pod žá­dný z dal­ších do­vo­la­cích důvodů). Pro­to lze uzavřít, že do­vo­lá­ním na­pa­de­né us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně je přes vý­še uve­de­ná pro­ces­ní po­chy­be­ní roz­hod­nu­tím, pro­ti němuž je přípus­tné do­vo­lá­ní [§ 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. c), d) tr. ř.].

Nej­vyš­ší soud dá­le zjis­til, že do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem ja­ko oso­bou k to­mu op­rávněnou § 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř., v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), a spl­ňu­je i ob­li­ga­tor­ní ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní uve­de­né v § 265f od­st. 1 tr. ř.

Vzhle­dem k to­mu, že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř., mu­sel Nej­vyš­ší soud rovněž po­sou­dit otáz­ku, zda nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem up­latněné do­vo­la­cí důvo­dy lze po­va­žo­vat za důvo­dy uve­de­né v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní zá­ko­na, je­jichž exis­ten­ce je zá­ro­veň pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem. Sou­časně je třeba do­dat, že z hle­dis­ka § 265i od­st. 1 písm. b) tr. ř. ne­pos­ta­ču­je pou­hé for­mál­ní uve­de­ní někte­ré­ho z důvodů vy­me­ze­ných v § 265b od­st. 1 písm. a) až l) tr. ř. od­ka­zem na to­to zá­kon­né us­ta­no­ve­ní, ale ten­to důvod mu­sí být ta­ké sku­tečně v po­da­ném do­vo­lá­ní tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi, kte­ré jsou do­vo­la­te­lem spatřová­ny v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž je vy­me­zen ve vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

Do­vo­la­tel up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a f) tr. ř., kte­ré ob­sa­hově nik­te­rak ne­roz­li­šil a pou­ži­tou ar­gu­men­ta­ci vztáhl k oběma těmto důvodům.

Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je dán teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V rám­ci tak­to vy­me­ze­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je mož­no na­mí­tat, že sku­tek, jak byl v původ­ním říze­ní zjištěn, byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko ur­či­tý trest­ný čin, ač­ko­li šlo o ji­ný trest­ný čin, ne­bo se o trest­ný čin vůbec ne­jed­na­lo. Z di­kce ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní te­dy ply­ne, že ve vzta­hu ke zjištěné­mu skut­ku je mož­né do­vo­lá­ním vy­tý­kat vý­lučně va­dy práv­ní. Ved­le těchto vad, kte­ré se tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, lze vy­tý­kat též „ji­né nes­práv­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní“. Ro­zu­mí se jím zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va.

V rám­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. f) tr. ř. lze vy­tý­kat nes­práv­nost roz­hod­nu­tí o pos­tou­pe­ní věci ji­né­mu or­gá­nu ne­bo nes­práv­nost roz­hod­nu­tí spo­je­né­ho se za­sta­ve­ním tres­tní­ho stí­há­ní, a to ob­li­ga­tor­ním za­sta­ve­ním tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 172 od­st. 1 tr. ř. pro nepřípus­tnost, fa­kul­ta­tiv­ním za­sta­ve­ním tres­tní­ho stí­há­ní pro neú­čel­nost s od­ka­zem na důvo­dy pod­le § 172 od­st. 2 tr. ř., pod­míněným za­sta­ve­ním tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 307 tr. ř. ne­bo schvá­le­ním na­rov­ná­ní spo­je­ným se za­sta­ve­ním tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 309 tr. ř. V případě roz­hod­nu­tí o za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní je do­vo­la­cí důvod naplněn, po­kud ne­by­ly vůbec splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky pro vy­dá­ní ta­ko­vé­ho roz­hod­nu­tí.

Z to­ho­to poh­le­du Nej­vyš­ší soud si­ce shle­dal, že jde o do­vo­la­cí důvo­dy up­latněné re­le­vantně, sou­časně však dospěl k zá­věru, že do­vo­lá­ní ja­ko ce­lek je zjevně neo­pod­statněné.

Nej­vyš­ší soud mu­sel nejdříve po­sou­dit otáz­ku, zda tres­tní stí­há­ní, kte­ré by­lo pro­ti ob­viněné­mu ja­ko soud­ci ve­de­no, by­lo za­há­je­no v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 76 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb. Ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu (stra­ny 34 až 39) vy­plý­vá, že Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Útvar od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a fi­nan­ční kri­mi­na­li­ty, služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní (dá­le jen „po­li­cej­ní or­gán“), po­žá­da­la pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněné­ho. V té­to žá­dos­ti po­li­cej­ní or­gán nejpr­ve jen obecně uvedl, že se ob­vině­ný měl do­pus­tit jed­ná­ní „… s cí­lem se neop­rávněně obo­ha­tit a zá­ro­veň pri­vi­le­go­vaně zvý­hod­nit někte­ré ob­ža­lo­va­né a od­sou­ze­né, žá­dal od ob­ža­lo­va­ných fi­nan­ční čás­tky za ulo­že­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí, za pos­kyt­nu­tí do­da­teč­né lhů­ty k vy­ko­ná­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí u od­sou­ze­ných k to­mu­to tres­tu, kteří trest ne­vy­ko­na­li v zá­kon­né lhůtě jed­no­ho ro­ku a dá­le za zá­měrné průta­hy při roz­ho­do­vá­ní o osvědče­ní u od­sou­ze­ných k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy se zá­měrem neu­či­nit do jed­no­ho ro­ku od up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by žá­dné roz­hod­nu­tí, aby tak nas­ta­la zá­kon­ná fik­ce osvědče­ní u těchto od­sou­ze­ných, přičemž měl od do­sud neus­ta­no­ve­ných osob v do­sud nez­jištěném poč­tu případů přijí­mat čás­tky 5.000,- Kč za ulo­že­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí, čás­tky 3.000,- Kč za kaž­dé pos­kyt­nu­tí do­da­teč­né lhů­ty k vy­ko­ná­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí a čás­tky až 10.000,- Kč za zá­měrné průta­hy v říze­ní směřují­cí k fik­ci osvědče­ní při roz­ho­do­vá­ní o osvědče­ní u od­sou­ze­ných k pod­míněné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy“. Tepr­ve po­té pop­sal jed­not­li­vé úto­ky, jichž se měl ob­vině­ný do­pus­tit a pro něž by­la na něho na­ko­nec po­dá­na ob­ža­lo­ba (viz sho­ra).

K to­mu Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za nut­né uvést, že ze shro­mážděných pod­kladů v průběhu prověřová­ní tres­tné čin­nos­ti ob­viněné­ho, te­dy před po­dá­ním uve­de­né žá­dos­ti o souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním, ne­by­la sho­ra uve­de­ná tvr­ze­ní ne­jen pro­ká­zá­na, ale nao­pak by­la vy­lou­če­na. Nic­méně pre­zi­dent re­pub­li­ky, byť na zá­kladě té­to za­vádějí­cí ar­gu­men­ta­ce, se za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní ob­viněné­ho vy­slo­vil souh­las. To je nes­por­ný fakt, z něhož je třeba vy­chá­zet, tak­že v sou­čas­né době by by­lo pou­hou spe­ku­la­cí zva­žo­vat, zda by se tak sta­lo, po­kud by po­li­cej­ní or­gán žá­dost o souh­las s tres­tním stí­há­ním ob­viněné­ho for­mu­lo­val v sou­la­du se sku­teč­nos­tmi zjištěný­mi při ob­jas­ňo­vá­ní, zda jím byl spá­chán trest­ný čin. Pro­to lze uči­nit dí­lčí zá­věr, že tres­tní stí­há­ní ob­viněné­ho by­lo za­há­je­no v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 76 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb.

Pod­sta­tou do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce však by­ly je­ho vý­hra­dy vůči práv­ní­mu po­sou­ze­ní věci ze stra­ny obou soudů niž­ších in­stan­cí a vůči pra­vo­moc­né­mu roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně, kte­ré ve svém důsled­ku ved­lo k za­sta­ve­ní dvou ža­lo­va­ných útoků a k pos­tou­pe­ní dal­ších čtyř útoků Nej­vyš­ší­mu správ­ní­mu sou­du k po­sou­ze­ní, zda ji­mi ob­vině­ný napl­nil zna­ky kár­né­ho pro­vinění.

K to­mu je za­potřebí (ales­poň stručně a v obec­né ro­vině) uvést, že trest­ný čin zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (účin­né­ho do 30. 11. 2011) spá­chá úřed­ní oso­ba, kte­rá v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su. Ten­to trest­ný čin v je­ho kva­li­fi­ko­va­né po­době pod­le od­st. 2 písm. a) ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní pak spá­chá teh­dy, opatří-li či­nem uve­de­ným v od­stav­ci 1 sobě ne­bo ji­né­mu znač­ný prospěch.

Tres­tné­ho či­nu maření úko­lu úřed­ní oso­by z ned­ba­los­ti pod­le § 330 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (účin­né­ho do 30. 11. 2011) spá­chá úřed­ní oso­ba, kte­rá při vý­ko­nu své pra­vo­mo­ci z ned­ba­los­ti zmaří ne­bo pod­statně ztí­ží splnění důle­ži­té­ho úko­lu.

Ob­jek­tem obou těchto tres­tných činů je zá­jem stá­tu na řád­ném vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ních osob, kte­rý je v sou­la­du s práv­ním řádem, a na ochraně práv a po­vin­nos­tí fy­zic­kých a práv­nic­kých osob.

Dá­le je třeba poz­na­me­nat, že pod poj­mem vý­kon pra­vo­mo­ci se ro­zu­mí zej­mé­na roz­ho­do­vá­ní o prá­vech a po­vin­nos­tech fy­zic­kých a práv­nic­kých osob pod­le kon­krét­ní­ho zá­ko­na ne­bo práv­ní nor­my na je­ho pod­kladě vy­da­né. Sa­mot­ná pra­vo­moc přitom vždy ob­sa­hu­je jak pr­vek mo­ci, tak pr­vek roz­ho­do­vá­ní.

Pro naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty pr­vní­ho z těchto tres­tných činů je nut­né, aby úmysl pa­cha­te­le (úřed­ní oso­by ja­ko spe­ciál­ní­ho sub­jek­tu) se vzta­ho­val ke všem znakům ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu (jak k jed­ná­ní, tak k nás­led­ku a k příčin­né sou­vis­los­ti me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem). Úmysl [k to­mu srov. blí­že § 15 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku] ta­ko­vé oso­by kromě jed­ná­ní te­dy mu­sí za­hr­no­vat i úmysl způso­bit ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch, přičemž se ne­vy­ža­du­je, aby by­ly splně­ny oba ty­to zna­ky zá­ro­veň. Pos­ta­čí, po­kud pa­cha­tel napl­ní je­den z nich. Z to­ho ply­ne, že úmysl­ná for­ma za­vinění mu­sí být ob­sa­že­na jak v jed­ná­ní (v kon­krét­ním případě úmyslně vy­ko­ná­vat svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím zá­ko­nu), tak mu­sí být ku­mu­la­tivně vzta­že­na též k poh­nut­ce (v úmys­lu opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch).

Ty­to zá­klad­ní úva­hy je ov­šem třeba dopl­nit jed­nak v tom směru, že u nepřímé­ho úmys­lu pod­le § 15 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku se sro­zuměním pod­le od­st. 2 to­ho­to us­ta­no­ve­ní ro­zu­mí i smíření pa­cha­te­le s tím, že způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně může po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem, a dá­le v tom směru, že po­kud jde o za­vinění k někte­ré­mu z nás­ledků před­pok­lá­da­ných v od­st. 2 § 329 tr. zá­ko­ní­ku, pos­ta­čí tu ned­ba­lost ve smys­lu § 17 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku. Připo­me­nout lze i obecně plat­nou zá­sa­du, že k naplnění tres­tní od­povědnos­ti za nás­le­dek nes­ta­čí ho jen způso­bit, ale je nut­no ho ta­ké za­vi­nit.

Pro naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty dru­hé­ho z vý­še uve­de­ných tres­tných činů pak pos­ta­čí za­vinění z ned­ba­los­ti (vědo­mé či nevědo­mé) ve smys­lu § 16 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku. Ned­ba­lost je přitom mož­no obecně vy­me­zit tak, že pa­cha­tel za­ned­bá­ním po­vin­né opatr­nos­ti při svém jed­ná­ní způso­bí ne­za­mýš­le­ný trestněprávně re­le­van­tní nás­le­dek. Ned­ba­lost však nel­ze zto­tož­ňo­vat s opo­me­nu­tím, ne­boť jed­ná­ní z ned­ba­los­ti lze us­ku­teč­nit jak ko­ná­ním, tak i opo­me­nu­tím.

Úřed­ní oso­bou pod­le § 127 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je soud­ce, po­kud pl­ní úko­ly stá­tu ne­bo spo­leč­nos­ti a pou­ží­vá při tom svěřené pra­vo­mo­ci pro plnění těchto úkolů. Pod­le od­st. 2) to­ho­to us­ta­no­ve­ní k tres­tní od­povědnos­ti a ochraně úřed­ní oso­by se pod­le jed­not­li­vých us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na vy­ža­du­je, aby trest­ný čin byl spá­chán v sou­vis­los­ti s je­jí pra­vo­mo­cí a od­povědnos­tí.

Při ap­li­ka­ci těchto zá­kon­ných a teo­re­tic­kých vý­cho­di­sek na po­su­zo­va­ný případ je třeba ak­cen­to­vat, že pro spo­leh­li­vé po­sou­ze­ní otáz­ky, zda ob­vině­ný ža­lo­va­ným jed­ná­ním napl­nil veš­ke­ré zá­kon­né zna­ky skut­ko­vých pod­stat ža­lo­va­ných tres­tných činů, jsou roz­ho­du­jí­cí skut­ky pop­sa­né v ob­ža­lobě.

Měl-li se ob­vině­ný ja­ko soud­ce roz­ho­du­jí­cí v tzv. po­roz­sud­ko­vé agendě do­pus­tit šes­ti sho­ra pop­sa­ných skutků, pak nel­ze po­chy­bo­vat o tom, že při ta­ko­vé čin­nos­ti pl­nil úko­ly stá­tu ne­bo spo­leč­nos­ti a pou­ží­val při tom svěřené pra­vo­mo­ci pro plnění těchto úkolů, a čin spá­chal v sou­vis­los­ti s je­jí pra­vo­mo­cí a od­povědnos­tí. Pak ov­šem jed­nal ja­ko úřed­ní oso­ba ve smys­lu § 127 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku (ta­ko­vý práv­ní zá­věr ob­ža­lo­by os­tatně žá­dný ze soudů niž­ších stupňů ani nez­po­chyb­ňo­val).

Z hle­dis­ka na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní je dá­le vý­znam­ná otáz­ka, zda ob­vině­ný vše­mi ža­lo­va­ný­mi šes­ti skut­ky napl­nil všech­ny zna­ky skut­ko­vých pod­stat vý­še ci­to­va­ných tres­tných činů. Z ob­ža­lo­by a je­jí­ho od­ůvodnění vy­plý­vá, že je měl napl­nit jed­nak tím, že [v bo­dech 1) až 5)] ja­ko úřed­ní oso­ba v úmys­lu opatřit sobě a ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch, vy­ko­ná­val svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su, na­víc pak [v bodě 1)] opatřil tím­to či­nem sobě a ji­né­mu znač­ný prospěch, jed­nak tím, že ja­ko úřed­ní oso­ba při vý­ko­nu své pra­vo­mo­ci z ned­ba­los­ti zmařil ne­bo pod­statně ztí­žil splnění důle­ži­té­ho úko­lu [v bodě 6)].

Úřed­ní oso­ba vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su, když po­ru­ší ne­bo ob­chá­zí kon­krét­ní zá­kon; jed­ná­ní pa­cha­te­le má v tom­to případě for­mu ko­ná­ní. Pos­ta­ču­je-li za­vinění z ned­ba­los­ti, pak jed­ná­ní pa­cha­te­le může mít for­mu opo­me­nu­tí, jímž se ro­zu­mí (srov. § 112 tr. zá­ko­ní­ku) i opo­me­nu­tí ta­ko­vé­ho ko­ná­ní, k němuž byl pa­cha­tel po­vi­nen pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su, úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí ne­bo smlou­vy, v důsled­ku dob­ro­vol­né­ho přev­ze­tí po­vin­nos­ti ko­nat ne­bo vy­plý­va­la-li ta­ko­vá je­ho zvláš­tní po­vin­nost z je­ho před­cho­zí­ho oh­ro­žu­jí­cí­ho jed­ná­ní ane­bo k němuž byl z ji­né­ho důvo­du pod­le okol­nos­tí a svých poměrů po­vi­nen.

Za vý­kon pra­vo­mo­ci způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su by­lo v ob­ža­lobě ozna­če­no (stručně vy­jádřeno) po­čí­ná­ní ob­viněné­ho, jenž „ja­ko soud­ce Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le v rám­ci vý­ko­nu své fun­kce ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní … si zá­měrně zjed­no­du­šil a us­nad­nil prá­ci, ne­pok­ra­čo­val dá­le ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní a říze­ní ukon­čil fik­cí osvědče­ní …“. Zá­ko­nem před­pok­lá­da­ný nás­le­dek, tj. opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch, ob­ža­lo­ba spatřova­la v tom, že „… opatřil ji­né­mu (to­mu kte­ré­mu od­sou­ze­né­mu) neop­rávně­ný prospěch je­ho osvědče­ním ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní (příp. pod­míněné­ho upuštění od vý­ko­nu tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti) fik­cí …“, a za­vinění ob­viněné­ho v tom, že „… jed­nal s vědo­mím, že (to­ho kte­ré­ho od­sou­ze­né­ho) může neop­rávněně zvý­hod­nit tím, že u něho doj­de k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době …“.

S ta­ko­vým poh­le­dem na práv­ní řeše­ní po­su­zo­va­né věci se oba sou­dy niž­ších in­stan­cí bez­ez­byt­ku nez­to­tož­ni­ly (předev­ším od­mít­ly mož­nost, že by soud­ce mohl nést tres­tní od­povědnost za způsob, jímž vy­ko­ná­vá svou fun­kci s od­ka­zem na ús­tav­ní ga­ran­ci soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti, te­dy že se soud­ce roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí nemůže do­pus­tit tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by ve smys­lu § 329 tr. zá­ko­ní­ku, ale v zá­sadě pou­ze ko­rup­čních tres­tných činů), což je ved­lo k již sho­ra zmíněným roz­hod­nu­tím. S ta­ko­vým ná­zo­rem vy­slo­vil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce zá­sad­ní ne­souh­las a pou­ká­zal na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Tdo 501/2003.

K to­mu Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za potřeb­né uvést, že na­pos­le­dy zmi­ňo­va­ná tres­tní věc se tý­ka­la soud­kyně roz­ho­du­jí­cí o zru­še­ní bez­po­dí­lo­vé­ho spolu­vlas­tnic­tví man­želů (dnes spo­leč­né­ho jmění man­želů), kte­rá do spi­su za­lo­ži­la zfal­šo­va­ný pro­to­kol ob­sa­hu­jí­cí nep­rav­di­vé spo­leč­né proh­lá­še­ní man­želů, že ne­mo­vi­tost by­la za­kou­pe­na vý­lučně z prostředků jed­no­ho z man­želů, na kte­rém paděla­la pod­pi­sy obou man­želů a za­pi­so­va­tel­ky, na zá­kladě če­hož je­den z man­želů, kte­rý po­dal návrh na vy­pořádá­ní bez­po­dí­lo­vé­ho spolu­vlas­tnic­tví man­želů, tu­to ne­mo­vi­tost do to­ho­to návr­hu ne­zahr­nul. Po­kud do­vo­la­tel ar­gu­men­to­val dal­ším us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, pak je třeba uvést, že v té­to věci do­vo­la­cí soud roz­ho­do­val o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho, kte­rý byl od­sou­zen ja­ko soud­ní zna­lec za trest­ný čin křivé vý­povědi a nep­rav­di­vé­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku pod­le § 175 od­st. 1 tr. zák. Už z to­ho je zřej­mé, že žá­dné z ci­to­va­ných roz­hod­nu­tí ne­ní na­to­lik iden­tic­ké s po­su­zo­va­nou tres­tní věcí ob­viněné­ho, aby ar­gu­men­ty v nich ob­sa­že­né by­lo mož­né na ni bez dal­ší­ho ap­li­ko­vat.

K po­sou­ze­ní předmětu do­vo­lá­ní, zda se soud­ce při roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti může do­pus­tit tres­tných činů zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku a maření úko­lu úřed­ní oso­by z ned­ba­los­ti pod­le § 330 tr. zá­ko­ní­ku, Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je za potřeb­né připo­me­nout znění čl. 81 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“), pod­le kte­ré­ho soud­ní moc vy­ko­ná­va­jí ne­zá­vis­lé sou­dy, a je­jí čl. 82 od­st. 1, pod­le něhož že soud­ci jsou při vý­ko­nu své fun­kce ne­zá­vis­lí. Ta­ké us­ta­no­ve­ní § 79 zák. č. 6/2002 Sb. za­kot­vu­je, že soud­ci jsou při vý­ko­nu své fun­kce ne­zá­vis­lí a jsou vá­zá­ni pou­ze zá­ko­nem. Ta­to us­ta­no­ve­ní ve svém důsled­ku bez­po­chy­by zna­me­na­jí sna­hu za­jis­tit in­di­vi­duál­ní su­ve­re­ni­tu soud­ce v kon­krét­ním řeše­ném přípa­du, a to i s oh­le­dem na his­to­ric­ké zku­še­nos­ti s po­ku­sy ov­liv­nit soud­ní roz­hod­nu­tí a tím i soud­ce sa­mot­né­ho (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/1995).

Ne­zá­vis­lost soud­ní­ho roz­ho­do­vá­ní je za­kot­ve­na rovněž v čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­ny“) a čl. 6 Ev­rop­ské úm­lu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod (dá­le jen Úmlu­va“). Ne­zá­vis­lost soudů je nez­byt­ným před­pok­la­dem práv­ní­ho stá­tu a zna­me­ná se­pa­ra­ci (od­děle­ní) soud­nic­tví od mo­ci vý­kon­né a zá­ko­no­dár­né a je před­pok­la­dem nes­tran­né­ho roz­ho­do­vá­ní. Reali­zu­je se v rám­ci or­ga­ni­za­ce soudů a ve způso­bu je­ho prá­ce, předev­ším však prin­ci­pem nes­tran­nos­ti. Ne­zá­vis­lost je ga­ran­to­vá­na jak in­sti­tu­cio­nálně (sou­dy ja­ko ce­lek a zá­ro­veň i nav­zá­jem ja­ko jed­not­li­vé sou­dy jsou ne­zá­vis­lé), tak i per­so­nálně (zá­sa­da ne­zá­vis­los­ti je kon­kre­ti­zo­vá­na až k jed­not­li­vé­mu soud­ci). S tím je spo­jen i po­jem nes­tran­nos­ti, jenž zna­me­ná roz­ho­do­vá­ní bez zá­jmu na vý­sled­ku při neexis­ten­ci kon­krét­ních sku­teč­nos­tí zpo­chyb­ňu­jí­cích spra­ved­li­vé roz­hod­nu­tí. Ne­zá­vis­lost a nes­tran­nost soudců se pro­je­vu­je mi­mo ji­né i tím, že soud­ci jsou vá­zá­ni jen zá­ko­nem a me­zi­ná­rod­ní smlou­vou, kte­rá je sou­čás­tí práv­ní­ho řádu (srov. čl. 10 a čl. 95 Ústa­vy). Nes­tran­nost soud­ce je nez­byt­ným dop­ro­vod­ným zna­kem soud­cov­ské ne­zá­vis­los­ti, a pro­to zá­ko­ny pos­ky­tu­jí soudcům ochra­nu před neop­rávněný­mi zá­sa­hy do je­jich čin­nos­ti, ne­boť ja­ké­ko­li ov­liv­ňo­vá­ní roz­ho­do­vá­ní soudců v kon­krét­ních věcech je nepřípus­tné.

Nes­tran­nost soud­ce má kon­krét­ní vy­jádření i v tom, že nes­mí být stí­hán či ji­nak ve­den k tres­tní od­povědnos­ti za nes­práv­ný práv­ní ná­zor. Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry pla­tí, že za ur­či­tý práv­ní ná­zor soud­ce nemůže být shle­dán trestně od­povědným. Je to­tiž si­ce prav­dou, že je­den z nejdůle­žitějších práv­ních prin­cipů, je prin­cip, pod­le něhož soud zná prá­vo (iura no­vit cu­ria), a pro­to ta­ké Ústa­va sta­no­ví, že soud­ce je při roz­ho­do­vá­ní vá­zán zá­ko­nem a me­zi­ná­rod­ní smlou­vou (srov. čl. 95 od­st. 1), což nel­ze vy­lo­žit ji­nak, než že soud­ce je vá­zán prá­vem, a pla­tí te­dy ne­vyv­ra­ti­tel­ná domněnka, že prá­vo zná. Sou­časně však nemůže pla­tit, že kaž­dé roz­hod­nu­tí sou­du, kte­ré bu­de např. v od­vo­la­cím či do­vo­la­cím říze­ní zru­še­no ja­ko proti­zá­kon­né, by mělo nutně zna­me­nat důvod k po­dá­ní kár­né­ho návr­hu pro­ti soud­ci, kte­rý se na ta­ko­vém roz­hod­nu­tí po­dí­lel. Ob­dobně to pla­tí i o dal­ších pro­ces­ních pos­tu­pech, kte­ré soud­ce pou­žil (v da­né tres­tní věci napřík­lad o pos­tu­pu, kte­rý měl za nás­le­dek fik­ci osvědče­ní pod­le § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku). Právě pro­to, že pro­ces na­lé­zá­ní prá­va může být kom­pli­ko­va­ný, ne­jed­noz­nač­ný a že prá­vo ne­ní kau­zál­ní dis­cip­lí­nou přiná­še­jí­cí je­di­né mož­né od­povědi, je tak důle­ži­tý sys­tém op­rav­ných prostředků a dal­ší pro­ces­ní pos­tu­py, kte­ré ma­jí mož­ná po­chy­be­ní soudů niž­ších stupňů co mož­ná nej­ví­ce eli­mi­no­vat. Je pak věcí předev­ším stran v říze­ní či dal­ších op­rávněných osob, zda těchto op­rav­ných prostředků (jak řád­ných, tak mi­mořád­ných), příp. dal­ších pro­ces­ních pos­tupů v kon­krét­ním případě vy­uži­jí.

Při ap­li­ka­ci těchto zá­klad­ních us­ta­no­ve­ní tý­ka­jí­cích se vý­ko­nu soud­ní mo­ci na po­su­zo­va­nou tres­tní věc Nej­vyš­ší soud nemůže souh­la­sit s ka­te­go­ric­ký­mi zá­věry předev­ším sou­du pr­vní­ho stupně, že by soud­ce při své roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti (a sa­mozřejmě i při pra­cov­ní čin­nos­ti soud­ce, kte­rá s je­ho roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí bez­prostředně sou­vi­sí) ne­mohl nést tres­tní od­povědnost za způsob, jímž vy­ko­ná­vá svou fun­kci. Ne­zá­vis­lost soud­ní­ho roz­ho­do­vá­ní to­tiž nemůže být ab­so­lut­ní a bez­břehá. V té sou­vis­los­ti je třeba připo­me­nout již vý­še zmíně­ný roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, kte­rý se v ob­sáh­lém od­ůvodnění uve­de­nou prob­le­ma­ti­kou pod­robně za­bý­val, a zdůraz­nit, že soud­ce nel­ze trestně stí­hat napřík­lad za práv­ní ná­zor up­latně­ný v roz­hod­nu­tí, kte­ré je v pozdějším říze­ní zru­še­no, za nes­práv­ný pos­tup ve věci, za ne­res­pek­to­vá­ní ju­di­ka­tu­ry, za průta­hy v říze­ní apod. Na dru­hé straně však nic neb­rá­ní to­mu, aby byl soud­ce trestně stí­hán napřík­lad při zjištění, že roz­ho­do­val úmyslně úče­lově ve prospěch někte­ré oso­by, sku­pi­ny osob, po­li­tic­ké stra­ny apod., v roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, kte­ré by hod­no­til jed­nos­tranně a své­volně se zá­měrem poš­ko­dit ob­viněné­ho, poš­ko­ze­né­ho či ji­né­ho účas­tní­ka tres­tní­ho říze­ní, ne­bo nao­pak něko­ho ta­ko­vé­ho neop­rávněně po­čí­ná­ním svědčí­cím o je­ho li­bovů­li zá­važ­ným způso­bem zvý­hod­nit, čímž by na­ru­šil prin­cip nes­tran­nos­ti a ob­jek­tiv­nos­ti vý­ko­nu soud­cov­ské fun­kce.

Jak vy­plý­vá z důkazů shro­mážděných v po­su­zo­va­né věci, o tak zá­važ­né jed­ná­ní ze stra­ny ob­viněné­ho se si­ce ne­jed­na­lo, nic­méně šlo o po­čí­ná­ní, kte­ré ne­by­lo v sou­la­du s práv­ní­mi před­pi­sy, a pro­to je nel­ze to­le­ro­vat ani ba­ga­te­li­zo­vat. Nej­vyš­ší soud ne­po­va­žu­je za nez­byt­né na tom­to místě pod­robně ro­ze­bí­rat jed­not­li­vé úto­ky, kte­ré by­ly ob­viněné­mu kla­de­ny za vi­nu, ne­boť to v od­ůvodněních svých roz­hod­nu­tích pro­ved­ly již sou­dy obou stupňů. Pro­to pos­ta­ču­je ve struč­nos­ti shr­nout, že z připo­je­ných tres­tních spisů i sa­mot­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­plý­vá zá­věr (od­po­ví­da­jí­cí i po­pi­su jed­not­li­vých útoků v ob­ža­lobě), že ob­vině­ný ja­ko soud­ce ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní jed­nal se zá­měrem zjed­no­du­šit a us­nad­nit si prá­ci při roz­ho­do­vá­ní o osvědče­ní od­sou­ze­ných ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, případně pod­míněné­ho upuštění od vý­ko­nu zbyt­ku tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti, když při tom ne­res­pek­to­val ak­tuál­ní ju­di­ka­tu­ru k prob­le­ma­ti­ce překáž­ky mož­nos­ti osvědče­ní tzv. fik­cí pod­le § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ne­či­nil ani do­ta­zy na stát­ní­ho zá­stup­ce, zda souh­la­sí s případ­ným pos­tu­pem pod­le § 330 od­st. 4 tr. ř., případně ne­nařizo­val veřej­ná za­se­dá­ní, v je­jichž průběhu by vedl do­ka­zo­vá­ní k po­sou­ze­ní řád­né­ho ži­vo­ta od­sou­ze­ných ve zku­šeb­ní době, předev­ším pak k to­mu, zda vy­hově­li zá­kon­ným (případně dal­ším kon­krétně ulo­že­ným) pod­mín­kám.

Přes­to­že si tak po­čí­nal bez pro­ká­za­né (ať už přímé, ne­bo zprostřed­ko­va­né) vaz­by na jed­not­li­vé od­sou­ze­né, ta­ko­vý vý­kon je­ho pra­vo­mo­ci ja­ko soud­ce byl úče­lo­vý, byl v roz­po­ru s vý­še ci­to­va­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi jme­no­va­ných práv­ních před­pisů a napl­nil zá­kon­ný znak „vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su“. Ob­vině­ný si ja­ko soud­ce při roz­ho­do­vá­ní v tzv. vy­ko­ná­va­cím říze­ní ne­jen­že zjed­no­du­šil prá­ci, ale vy­lo­ženě re­zig­no­val na plnění svých po­vin­nos­tí. Zá­kon­ná fik­ce za­kot­ve­ná v us­ta­no­ve­ní § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku je to­tiž práv­ní po­jis­tkou pro pod­míněně od­sou­ze­né­ho (ni­ko­liv te­dy pro soud) a jis­to­tou, že nel­ze bez­důvodně dlou­hou do­bu s roz­hod­nu­tím o pod­míněném od­sou­ze­ní vy­čká­vat. Po­vin­nos­tí sou­du nao­pak je, aby – je-li to mož­né – roz­ho­do­val pod­le § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Pos­tup ob­viněné­ho neb­yl v sou­la­du se zá­kon­nou úp­ra­vou, kte­rou byl ja­ko soud­ce vá­zán, ale byl své­vol­ný a ve svém důsled­ku zne­mož­nil pro­ces­ním stra­nám případně up­lat­nit zá­kon­ná prá­va.

Slo­žitější je ov­šem po­sou­ze­ní otáz­ky, zda ta­ko­vým­to vý­ko­nem pra­vo­mo­ci lze ob­viněné­mu přičí­tat ob­ža­lo­bou tvr­ze­ný nás­le­dek u jed­not­li­vých skutků a spo­čí­va­jí­cí v tom, že jed­not­li­vé tam jme­no­va­né od­sou­ze­né neop­rávněně zvý­hod­nil tím, že u nich doš­lo k osvědče­ní ve zku­šeb­ní době, ač ne­ved­li řád­ný ži­vot ne­bo ne­vy­hově­li ulo­že­ným pod­mín­kám. Pos­ti­že­ní za oje­dině­lý přes­tu­pek spá­cha­ný ve zku­šeb­ní době, úpl­né nesplnění ulo­že­né po­vin­nos­ti k náh­radě způso­be­né ško­dy ve zku­šeb­ní době, ale třeba i od­sou­ze­ní za trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 213 tr. zák., kte­ré­ho se od­sou­ze­ný do­pouštěl jen po ma­lou část zku­šeb­ní do­by, to­tiž ještě ne­mu­sí být důvo­dem pro roz­hod­nu­tí sou­du pod­le § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, že se (od­sou­ze­ný) ve zku­šeb­ní době neosvědčil, a ne­mu­sí tak být překáž­kou pro roz­hod­nu­tí o osvědče­ní.

Pod­le § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku účin­né­ho do 30. 11. 2011 (v roz­po­ru s nímž měl ob­vině­ný v převáž­né většině případů pos­tu­po­vat) si­ce pla­tí, že po­kud pod­míněně od­sou­ze­ný vedl ve zku­šeb­ní době řád­ný ži­vot a vy­hověl ulo­že­ným pod­mín­kám, vy­slo­ví soud, že se osvědčil; ji­nak roz­hod­ne, a to popřípadě již během zku­šeb­ní do­by, že se trest vy­ko­ná. Sou­časně však to­to us­ta­no­ve­ní za­kot­vu­je, že vý­ji­mečně může soud vzhle­dem k okol­nos­tem přípa­du a osobě od­sou­ze­né­ho po­ne­chat pod­míněné od­sou­ze­ní v plat­nos­ti, i když od­sou­ze­ný za­vdal příči­nu k naříze­ní vý­ko­nu tres­tu, a
 sta­no­vit nad od­sou­ze­ným doh­led, a)
přiměřeně prod­lou­žit zku­šeb­ní do­bu, ne však o ví­ce než dvě lé­ta, přičemž b) nes­mí přek­ro­čit hor­ní hra­ni­ci zku­šeb­ní do­by sta­no­ve­né v § 82 od­st. 1, ne­bo
sta­no­vit do­sud neu­lo­že­ná přiměřená ome­ze­ní a přiměřené po­vin­nos­ti c) uve­de­né v § 48 od­st. 4 směřují­cí k to­mu, aby vedl řád­ný ži­vot.

Už z to­ho­to vý­čtu mož­nos­tí, kte­ré soud při ta­ko­vém roz­ho­do­vá­ní (byť vý­ji­mečně) má, je zřej­mé, že nel­ze či­nit tak ka­te­go­ric­ký zá­věr, jak či­ni­la ob­ža­lo­ba, že u jed­not­li­vých od­sou­ze­ných byl důvod pro roz­hod­nu­tí, že trest vy­ko­na­jí, a že tak čin­nos­tí (resp. ne­čin­nos­tí) ob­viněné­ho u nich doš­lo k neop­rávněné­mu prospěchu spo­čí­va­jí­cí­mu v tzv. fik­ci osvědče­ní.

Nej­vyš­ší soud ne­mohl přisvědčit ani správ­nos­ti práv­ní­ho zá­věru ob­ža­lo­by (ale i sou­du dru­hé­ho stupně), že ob­vině­ný u skut­ku pop­sa­né­ho pod bo­dem 1) ob­ža­lo­by opatřil od­sou­ze­né­mu A. P. znač­ný prospěch tím, že po­kud u něj kon­sta­to­val osvědče­ní ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, tak za­příči­nil, že mu byl v ji­né tres­tní věci v dal­ším (od­vo­la­cím) říze­ní za tres­tnou čin­nost, kte­ré se do­pus­til ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, zmírněn trest a ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy změněn na trest pod­míně­ný.

K to­mu Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že při úva­hách o dru­hu a vý­ši tres­tu i způso­bu je­ho vý­ko­nu je soud po­vi­nen přih­lí­žet k po­leh­ču­jí­cím i přitěžu­jí­cím okol­nos­tem sta­no­ve­ným v § 41 a § 42 tr. zá­ko­ní­ku. I když doj­de k osvědče­ní od­sou­ze­né­ho ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní a to­to od­sou­ze­ní tak ne­zak­lá­dá přitěžu­jí­cí okol­nost re­ci­di­vy ve smys­lu § 42 písm. p) tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí soud hod­no­tit poměry a mož­nos­ti náp­ra­vy ob­viněné­ho, je­ho sklo­ny k pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti, vztah ke spo­le­čen­ským hod­no­tám chráněným tres­tním zá­ko­ní­kem, mož­nos­ti je­ho náp­ra­vy ne­bo nao­pak mí­ru re­zis­ten­ce vůči náp­ravě. Mu­sí zkou­mat i tres­tní mi­nu­lost ob­viněné­ho, zda před­cho­zí od­sou­ze­ní a hroz­by vý­ko­nem tres­tu jej neod­ra­di­ly od pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti. Kraj­ské­mu sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích - po­boč­ce v Tá­boře ja­ko sou­du od­vo­la­cí­mu pro­to nic neb­rá­ni­lo, aby při roz­ho­do­vá­ní o tres­tu A. P. přih­lédl i k to­mu, že stál již pětkrát před sou­dem, a to i za stej­nou tres­tnou čin­nost, že vý­še způso­be­né ško­dy do­sa­ho­va­la téměř 900.000,- Kč, a že se tres­tné čin­nos­ti do­pus­til ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní, byť by­lo kon­sta­to­vá­no, že se v ní osvědčil. Jes­tli­že za té­to si­tua­ce od­vo­la­cí soud pos­tu­po­val tak, že zru­šil vý­rok o ne­pod­míněném tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy a ulo­žil trest pod­míně­ný, tak ten­to pos­tup i nás­le­dek nel­ze dá­vat do bez­prostřed­ní sou­vis­los­ti s jed­ná­ním ob­viněné­ho.

Dá­le je třeba pou­ká­zat na us­ta­no­ve­ní § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, pod­le něhož neu­či­nil-li soud do jed­no­ho ro­ku od up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by roz­hod­nu­tí pod­le od­stav­ce 1, aniž na tom měl pod­míněně od­sou­ze­ný vi­nu, má se za to, že se pod­míněně od­sou­ze­ný osvědčil. To­to us­ta­no­ve­ní up­ra­vu­je vznik zá­kon­né fik­ce, že se pod­míněně od­sou­ze­ný osvědčil, jímž nah­ra­zu­je právě roz­hod­nu­tí sou­du pod­le § 83 od­st. 1 čás­ti vě­ty pr­vní před střed­ní­kem tr. zá­ko­ní­ku, po­kud nas­ta­nou ku­mu­la­tivně sta­no­ve­né pod­mín­ky [up­ly­nu­la zku­šeb­ní do­ba, během zku­šeb­ní do­by ne­doš­lo k roz­hod­nu­tí sou­du o tom, že se vy­ko­ná trest od­ně­tí svo­bo­dy, a to i v případě nep­ra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí v uve­de­ném smys­lu (srov. roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né pod č. 35/1965 Sb. rozh. trest.) a na tom, že k ta­ko­vé­mu roz­hod­nu­tí ne­doš­lo, ne­má pod­míněně od­sou­ze­ný vi­nu]. Fik­ce, že se pod­míněně od­sou­ze­ný osvědčil, nas­tá­vá ze zá­ko­na již up­ly­nu­tím do­by jed­no­ho ro­ku po skon­če­ní zku­šeb­ní do­by (srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. § 1 až § 139. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H . Beck, 2012, s. 1047 a 1048).

Zá­kon te­dy v případě uve­de­né fik­ce, že se pod­míněně od­sou­ze­ný osvědčil pod­le us­ta­no­ve­ní § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, vy­chá­zí z to­ho, že uve­de­ný hmotně práv­ní úči­nek (osvědče­ní od­sou­ze­né­ho) nas­ta­ne bez dal­ší­ho přímo „ze zá­ko­na“ tím, že jsou splně­ny všech­ny sta­no­ve­né pod­mín­ky. To­to hmotně práv­ní us­ta­no­ve­ní nepřed­pok­lá­dá, resp. nes­ta­no­ví, aby soud o vzni­ku ta­ko­vé­ho účin­ku vy­dá­val roz­hod­nu­tí. Po­kud ob­vině­ný v po­su­zo­va­né věci uči­nil v tom kte­rém spi­su zá­znam o fik­ci osvědče­ní, měl ta­ko­vý zá­znam pou­ze dek­la­ra­tor­ní cha­rak­ter. Pro­to ta­ko­vý zá­znam neb­rá­nil to­mu, aby později (napřík­lad po­kud by vy­šly naj­evo sku­teč­nos­ti za­klá­da­jí­cí vi­nu od­sou­ze­né­ho na tom, že soud ne­roz­hodl o tom, že se trest vy­ko­ná, do jed­no­ho ro­ku po up­ly­nu­tí zku­šeb­ní do­by roz­hod­nu­tí) uči­nil roz­hod­nu­tí pod­le § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku v pozdější době.

Dek­la­ra­tor­ní po­va­ha ta­ko­vé­ho zá­zna­mu vy­plý­vá i z to­ho, že fik­ce osvědče­ní pod­le § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku nas­ta­ne při splnění zá­kon­ných pod­mí­nek bez oh­le­du na to, zda soud­ce ten­to zá­znam do spi­su uči­ní či ni­ko­liv. Z těchto důvodů, po­kud stát­ní zá­stup­ce v jed­not­li­vých přípa­dech v té­to po­su­zo­va­né věci zjis­til, že ob­vině­ný soud­ce dek­la­ro­val uve­de­ným zá­zna­mem splnění pod­mí­nek za­kot­ve­ných v § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, mohl i za ta­ko­vé­to si­tua­ce navr­hnout sou­du naříze­ní veřej­né­ho za­se­dá­ní pro nesplnění pod­mín­ky, že „na tom neměl pod­míněně od­sou­ze­ný vi­nu“, a soud­ce by zjis­til, že ta­ko­vá pod­mín­ka sku­tečně splněna ne­by­la, by­lo by je­ho po­vin­nos­tí nařídit ve věci veřej­né za­se­dá­ní a roz­hod­nout způso­bem před­pok­lá­da­ným v § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (a pos­lé­ze třeba i tak, že se trest od­ně­tí svo­bo­dy vy­ko­ná). Sho­ra uve­de­né zá­věry lze sa­mozřejmě vztáh­nout i na pos­tup pod­le § 91 od­st. 1 resp. 91 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku [srov. bod 4) ob­ža­lo­by].

Ze sho­ra uve­de­né­ho zřetelně vy­plý­vá, že oba sou­dy niž­ších stupňů (přes někte­ré vý­hra­dy ke správ­nos­ti je­jich úvah) mě­ly op­rávněné po­chyb­nos­ti o tom, zda ob­vině­ný bez­ez­byt­ku napl­nil všech­ny zna­ky skut­ko­vých pod­stat jak tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) [a v bodě 1) ob­ža­lo­by i od­st. 2 písm. a)] tr. zá­ko­ní­ku, tak přeči­nu maření úko­lu úřed­ní oso­by pod­le § 330 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

V rám­ci svých úvah přitom nepřeh­léd­ly ani us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, pod­le něhož tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né lze up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Z to­ho­to vy­me­ze­ní, kte­ré na­va­zu­je na zá­sa­du zá­kon­nos­ti vy­jádřenou v § 12 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, pod­le níž jen tres­tní zá­kon vy­me­zu­je tres­tné či­ny a sta­no­ví tres­tní san­kce, kte­ré lze ulo­žit, ply­ne, že tres­tní rep­re­se, tj. prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, je mož­né v kon­krét­ní věci pou­žít jen teh­dy, když jde o spo­le­čen­sky škod­li­vé jed­ná­ní a up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su ne­pos­ta­ču­je. Tak­to de­fi­no­va­ným prin­ci­pem „ul­ti­ma ra­tio“ je za­jištěno, aby prostřed­ky tres­tní­ho prá­va by­ly pou­ži­ty zdr­žen­livě, předev­ším tam, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní. Tím je vy­jádřena fun­kce tres­tní­ho prá­va ja­ko kraj­ní­ho prostřed­ku ve vzta­hu k os­tat­ní de­lik­tní práv­ní úp­ravě (správněpráv­ní, ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chodněpráv­ní apod.).

Tres­tný­mi či­ny mo­hou být pou­ze zá­važnější přípa­dy proti­spo­le­čen­ských jed­ná­ní, a to pod­le zá­sa­dy, že tam, kde pos­ta­čí k re­gu­la­ci prostřed­ky správ­ní­ho ne­bo ci­vil­ní­ho prá­va v šir­ším slo­va smys­lu, jsou trestněpráv­ní prostřed­ky ne­jen nad­by­teč­né, ale z poh­le­du prin­ci­pu práv­ní­ho stá­tu ta­ké nepřípus­tné. Tepr­ve tam, kde je ochra­na up­lat­ňo­va­ná prostřed­ky správ­ní­ho, ob­čan­ské­ho či ob­chod­ní­ho prá­va neú­čin­ná a kde po­ru­še­ní kon­krét­ních práv­ních vztahů svou in­ten­zi­tou do­sa­hu­je zá­ko­nem před­pok­lá­da­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti, je na­místě uva­žo­vat o tres­tní od­povědnos­ti (srov. k to­mu přiměřeně např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

Ved­le těchto zá­sad vy­plý­va­jí­cích z ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du se otáz­kou ul­ti­ma ra­tio za­bý­val i Nej­vyš­ší soud ve svých roz­hod­nu­tích (srov. napřík­lad roz­hod­nu­tí ve věcech pod sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, a dal­ších) a srov­na­tel­ným způso­bem uve­de­né zá­sa­dy přenesl do své roz­ho­do­va­cí praxe, kde v zá­sadě shodně vy­jádřil, že tres­tní prá­vo nas­tu­pu­je až v případě, kdy prostřed­ky ji­ných práv­ních oborů ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­nou ochra­nu chráněným vztahům, a je­jichž po­ru­še­ním jsou naplně­ny kon­krét­ní skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu. Kom­plexně pak tu­to prob­le­ma­ti­ku řešil ve sta­no­vis­ku tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, pub­li­ko­va­ném pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.

Vzta­hu­je-li se us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku o zá­sadě sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se k poj­mu tres­tné­ho či­nu, jde o otáz­ku vi­ny, kdy je třeba hod­no­tit spo­le­čen­skou škod­li­vost při zva­žo­vá­ní roz­hod­ných kri­té­rií pro sta­no­ve­ní spod­ní hra­ni­ce tres­tní od­povědnos­ti. Po­jem spo­le­čen­ská škod­li­vost či­nu, kte­rá se vzta­hu­je k spá­cha­né­mu či­nu, jenž za­sáhl zá­jmy chráněné tres­tním zá­ko­nem, a v tom­to smys­lu je te­dy „poš­ko­dil“, na­va­zu­je i na dal­ší poj­my pou­ži­té v tres­tním zá­ko­ní­ku. V té­to sou­vis­los­ti je nut­no ještě zdůraz­nit, že no­vý tres­tní zá­ko­ník spo­le­čen­skou škod­li­vost včetně je­jích stupňů zá­měrně ne­de­fi­nu­je a po­ne­chá­vá řeše­ní potřeb­né mí­ry spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tní od­povědnos­ti na zhod­no­ce­ní kon­krét­ních okol­nos­tí přípa­du, v němž to bu­de s oh­le­dem na prin­cip „ul­ti­ma ra­tio“ přichá­zet v úva­hu, na praxi or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní a v ko­neč­né fá­zi na roz­hod­nu­tí sou­du (srov. Šámal P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. § 1 až 139. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).

Nej­vyš­ší soud na pod­kladě těchto kri­té­rií zdůraz­ňu­je, že po­sou­ze­ní zá­važ­nos­ti či­nu ve vzta­hu k hod­no­ce­ní mož­nos­ti pou­ži­tí prin­ci­pu „ul­ti­ma ra­tio“ je nut­no řešit s oh­le­dem na kon­krét­ní pod­mín­ky pro­jed­ná­va­né tres­tní věci jen v přípa­dech s níz­kou až hra­nič­ní mí­rou je­jí spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti. Tak to­mu ov­šem je i v po­su­zo­va­ném případě, v němž oba sou­dy niž­ších in­stan­cí za­zna­me­na­ly, že v rám­ci po­su­zo­vá­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho se nel­ze vy­hnout zoh­lednění kon­krét­ních a zce­la re­le­van­tních okol­nos­tí ma­jí­cích vý­znam pro úva­hu o míře spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti je­ho jed­ná­ní. Jed­na­lo se ne­po­chybně o si­tua­ci na­to­lik vý­ji­meč­nou, že i pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du zne­mož­ňu­je uči­nit jed­noz­nač­ný zá­věr v tom směru, že jed­ná­ní ob­viněné­ho je na­to­lik pro spo­leč­nost škod­li­vé, že je nez­byt­né již up­lat­nit je­ho od­povědnost za pou­ži­tí tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

K to­mu Nej­vyš­ší soud ak­cen­tu­je, že pod­le důkazů za­lo­že­ných ve spi­so­vém ma­te­riá­lu ob­vině­ný je soud­ce s dlou­ho­le­tou praxí (soud­cem je od 1. 7. 1998), kte­rý byl vždy vel­mi dobře hod­no­cen (z hle­dis­ka rych­los­ti a kva­li­ty vy­řizo­vá­ní tres­tních věcí ne­by­ly vůči němu vzne­se­ny ani řeše­ny žá­dné stíž­nos­ti a ne­by­la z je­ho stra­ny shle­dá­na žá­dná po­chy­be­ní; půso­bil i ja­ko ško­li­tel jus­tič­ních če­ka­telů) a je­ho tzv. vý­kon­nost (pod­le koe­fi­cientů nas­ta­ve­ných mi­nis­ter­stvem spra­vedl­nos­ti) v někte­rých le­tech jen v hlav­ních agen­dách T a Tm přesa­ho­va­la 150%. Je jen sa­mozřej­mé, že po­kud při ta­ko­vém­to pra­cov­ním na­sa­ze­ní mu­sel dodr­žo­vat lhů­ty sta­no­ve­né tres­tním řádem k naříze­ní hlav­ní­ho lí­če­ní, k vy­ho­to­ve­ní roz­hod­nu­tí, po­kud mu­sel před­nostně jed­nat ve va­zeb­ních věcech apod., tak při dlou­ho­do­bém nadměrném ná­pa­du věcí nutně ne­mohl bez prob­lémů zvlá­dat i ji­nou, kon­krétně tzv. po­roz­sud­ko­vou agen­du, te­dy i roz­ho­do­vá­ní o osvědče­ní ob­viněných ve zku­šeb­ní době, jak to­mu by­lo i v po­su­zo­va­né věci.

Na­mí­tal-li do­vo­la­tel v té­to sou­vis­los­ti, že prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se by by­lo mož­né připus­tit, po­kud by ta­ko­vý sku­tek byl spá­chán oje­dině­le, na což však prý v da­né věci v případě šes­ti­ná­sob­né­ho po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce lze sot­va usu­zo­vat, je nez­byt­né do­dat, po­čet skutků, kte­ré jsou ob­ža­lo­bou kla­de­ny ob­viněné­mu za vi­nu, je třeba poměřovat poč­tem věcí, v nichž ob­vině­ný třeba jen v ža­lo­va­ném ob­do­bí (za­hr­nu­je do­bu od 24. 5. 2009 do 27. 10. 2011, te­dy téměř dva a půl ro­ku) me­ri­torně i v rám­ci tzv. po­roz­sud­ko­vé agen­dy roz­ho­do­val. Při je­ho nad­stan­dar­dní pra­cov­ní vý­kon­nos­ti lze reálně před­pok­lá­dat, že šlo o stov­ky ta­ko­vých věcí (sám ob­vině­ný uvedl, že tzv. ná­pad věcí do je­ho se­ná­tu 3 T či­nil měsíčně 30 – 40 věcí), tak­že po­čet věcí, v nichž po­chy­bil, tvoří z to­ho jen ne­patr­ný zlo­mek (jed­no­ho po­chy­be­ní se přitom do­pus­til v průměru za cca pět měsíců). Nah­lí­že­no na řeše­nou prob­le­ma­ti­ku i tou­to op­ti­kou, nemůže být ap­li­ka­ce sho­ra uve­de­né­ho prin­ci­pu vy­lou­če­na.

V té­to sou­vis­los­ti nel­ze nez­mí­nit, že ani ok­res­ní stát­ní zá­stup­ce Ok­res­ní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brun­tá­le ne­po­va­žo­val pos­tup ob­viněné­ho ve vy­ko­ná­va­cím říze­ní za na­to­lik zá­važ­ný, aby jej řešil něja­kým roz­hod­ným způso­bem. V přípi­se před­se­do­vi Ok­res­ní­ho sou­du v Brun­tá­le ze dne 19. 4. 2011 (te­dy cca půl ro­ku před ano­nym­ním po­dá­ním na ob­viněné­ho, kte­ré na­ko­nec ved­lo k za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pro­ti němu), ozna­če­ném ja­ko „Prob­le­ma­ti­ka up­lat­ňo­vá­ní pos­tu­pu dle § 83 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku“ a nik­te­rak ad­res­ném (ve vzta­hu k ob­viněné­mu), se to­tiž do­má­hal pou­ze to­ho, aby uve­de­ná prob­le­ma­ti­ka by­la pro­jed­ná­na na nej­bliž­ší po­radě soudců tres­tní­ho úse­ku.

Kraj­ský soud v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci pro­to ne­po­chy­bil, po­kud o úto­cích pop­sa­ných v ob­ža­lobě pod bo­dy 1) a 3) až 5) roz­hodl us­ne­se­ním tak, že se pos­tu­pu­jí Nej­vyš­ší­mu správ­ní­mu sou­du, ne­boť nej­de o tres­tné či­ny, av­šak jde o skut­ky, kte­ré by moh­ly být přís­luš­ným kár­ným se­ná­tem po­sou­ze­ny ja­ko kár­ná pro­vinění. U nich to­tiž k zá­ni­ku kár­né od­povědnos­ti ob­viněné­ho pod­le § 89 zák. č. 6/2002 Sb. v době roz­ho­do­vá­ní stíž­nos­tní­ho sou­du ne­doš­lo (a ne­ní to­mu tak ani v sou­čas­né době).

Nej­vyš­ší soud se zto­tož­nil rovněž se zá­věrem sou­du dru­hé­ho stupně, že oh­ledně skutků pop­sa­ných pod bod 2) a 6) ob­ža­lo­by doš­lo k zá­ni­ku kár­né od­povědnos­ti ob­viněné­ho pod­le sho­ra ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní, ne­boť do tří let od je­jich spá­chá­ní neb­yl po­dán návrh na za­há­je­ní kár­né­ho říze­ní. V ná­vaz­nos­ti na to je třeba do­dat, že Nej­vyš­ší soud ak­cep­to­val po­da­nou ob­ža­lo­bu i práv­ní zá­věry obou soudů niž­ších stupňů, že u ža­lo­va­ných útoků se ne­jed­ná o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu ve smys­lu § 116 tr. zá­ko­ní­ku (jak ve svém po­dá­ní naz­na­čo­val do­vo­la­tel), ne­boť nej­sou splně­ny pod­mín­ky v tom­to us­ta­no­ve­ní po­ža­do­va­né, předev­ším jed­not­ný zá­měr ob­viněné­ho pá­chat tres­tnou čin­nost a ta­ké ji­ná práv­ní kva­li­fi­ka­ce čás­ti útoků, je­jichž zna­ky měl napl­nit. Zá­věru o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu pak brá­ní i fakt, že me­zi někte­rý­mi ža­lo­va­ný­mi skut­ky je poměrně znač­ný ča­so­vý předěl [kon­krétně ví­ce než půl ro­ku me­zi úto­ky pop­sa­ný­mi pod bo­dy 2) a 3) ob­ža­lo­by, a stejně tak me­zi úto­ky pop­sa­ný­mi pod bo­dy 4) a 5) ob­ža­lo­by].

Dospěl-li Kraj­ský soud v Os­travě - po­boč­ka v Olo­mou­ci v na­pa­de­ném us­ne­se­ní k zá­věru, že skut­ky pop­sa­né v bo­dech 1) a 3) až 5) ob­ža­lo­by by moh­ly být přís­luš­ným kár­ným se­ná­tem po­sou­ze­ny ja­ko kár­ná pro­vinění pod­le § 87 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb. (pod­le něho kár­ným pro­viněním soud­ce je za­viněné po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce, ja­kož i za­viněné cho­vá­ní ne­bo jed­ná­ní, jímž soud­ce na­ru­šu­je důstoj­nost soud­cov­ské fun­kce ne­bo oh­ro­žu­je důvěru v ne­zá­vis­lé, nes­tran­né, od­bor­né a spra­ved­li­vé roz­ho­do­vá­ní soudů), pak v sou­la­du se zá­ko­nem roz­hodl o je­jich pos­tou­pe­ní Nej­vyš­ší­mu správ­ní­mu sou­du ja­ko sou­du věcně přís­luš­né­mu (pod­le § 3 zá­ko­na č. 7/2002 Sb., o říze­ní ve věcech soudců, stát­ních zá­stupců a soud­ních exeku­torů, je kár­ným sou­dem ve věcech soudců právě ten­to soud).

V té­to sou­vis­los­ti lze (pro úpl­nost a pro srov­ná­ní) pou­ká­zat na us­tá­le­nou ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du, zej­mé­na na roz­hod­nu­tí je­ho kár­né­ho se­ná­tu ze dne 20. čer­vna 2013, sp. zn. 16 Kss 2/2013, pod­le něhož „… sou­časně mu­sí pla­tit, že za ur­či­tých okol­nos­tí ne­zá­kon­ný pos­tup či vy­dá­ní ne­zá­kon­né­ho roz­hod­nu­tí, byť opřené o ur­či­tý práv­ní ná­zor, může být kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko kár­né pro­vinění, je­li­kož ne­ní spo­ru o tom, že se v kon­krét­ním případě může jed­nat o za­viněné po­ru­še­ní po­vin­nos­tí soud­ce, jímž soud­ce oh­ro­žu­je důvěru v ne­zá­vis­lé, nes­tran­né, od­bor­né a spra­ved­li­vé roz­ho­do­vá­ní soudů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 87 od­st. 1 zák. č. 6/2002 Sb. Aby se však o ta­ko­vé jed­ná­ní jed­na­lo, mu­se­ly by ke zmíněné ne­zá­kon­nos­ti přis­tou­pit okol­nos­ti dal­ší. Ne­zá­kon­ný pos­tup či vy­dá­ní ne­zá­kon­né­ho roz­hod­nu­tí, od­ůvodněné ji­ným práv­ním ná­zo­rem, pro­to může před­sta­vo­vat důvod pro za­há­je­ní kár­né­ho říze­ní s přís­luš­ným soud­cem v zá­sadě pou­ze teh­dy, po­kud je z okol­nos­tí přípa­du patr­no, že buď (1.) by­lo po­ru­še­no jed­noz­nač­né znění ap­li­ko­va­né práv­ní nor­my, ane­bo (2.) ne­by­lo res­pek­to­vá­no zru­šo­va­cí roz­hod­nu­tí vý­še pos­ta­ve­né­ho sou­du v kon­krét­ní věci, či (3.) exis­tu­je jed­not­ná a us­tá­le­ná ju­di­ka­tu­ra nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rou da­ný soud­ce od­mítl ak­cep­to­vat bez to­ho, aby svůj od­liš­ný práv­ní ná­zor po­depřel kom­plexní, ra­cio­nál­ní a tran­spa­ren­tní kon­ku­ru­jí­cí ar­gu­men­ta­cí“.

Ob­dobně lze pou­ká­zat na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2420/2011, vy­da­ný ve věci Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du (je­ho roz­hod­nu­tí ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 13 Kss 11/2010), jímž byl stěžo­va­tel uz­nán vin­ným kár­ným pro­viněním pro­to, že ja­ko soud­ce v roz­po­ru s § 149 od­st. 6 tr. ř. ne­res­pek­to­val zá­vaz­ný práv­ní ná­zor od­vo­la­cí­ho sou­du, že v kon­krét­ní věci je třeba roz­hod­nout pod­le § 419 tr. zá­ko­ní­ku o poměrném zkrá­ce­ní trestů ulo­že­ných od­sou­ze­ným pa­cha­telů před 1. led­nem 2010, přes­to­že zá­vaz­ný práv­ní ná­zor byl nap­ros­to sro­zu­mi­telně for­mu­lo­va­ný a neu­mož­ňo­val kárně ob­viněné­mu soud­ci ji­ný pos­tup než ve zru­šo­va­cím roz­hod­nu­tí uve­de­ný. Ústav­ní soud po­va­žo­val za správ­né, po­kud kár­ný soud uz­nal stěžo­va­te­le vin­ným kár­ným pro­viněním, což od­ůvod­nil mi­mo ji­né tím, že „Ta­ko­vý­to pos­tup kárně ob­viněné­ho soud­ce nemůže om­lu­vit je­ho roz­díl­ný práv­ní ná­zor na věc op­ro­ti zá­vaz­né­mu práv­ní­mu ná­zo­ru vy­šší­ho sou­du v kon­krét­ní věci. To by­lo nepřípus­tné jed­ná­ní kárně ob­viněné­ho soud­ce a to­to je­ho jed­ná­ní by­lo schop­no na­ru­šit důstoj­nost soud­cov­ské fun­kce ne­bo oh­ro­zit důvěru v ne­zá­vis­lé, nes­tran­né, od­bor­né a spra­ved­li­vé roz­ho­do­vá­ní soudů. Jes­tli­že v da­ném případě niž­ší soud ne­res­pek­tu­je funkčně vy­šší soud v kon­krét­ní věci, může to vy­vo­lat po­chyb­nos­ti o správ­ném fun­go­vá­ní soud­nic­tví jak uv­nitř soudů, tak předev­ším na­ve­nek“.

Ze všech těchto důvodů (srov. § 265i od­st. 2 tr. ř.) Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné. Uči­nil tak v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. pro­sin­ce 2013

Před­se­da se­ná­tu:
JUDr. Jan B l á h a

Vy­pra­co­val:
JUDr. Dra­ho­mír Drá­pal

Diskusia