Nebezpečné vyhrážanie a prenasledovanie

Práv­ne ve­ty:

 I. Zna­kom ob­jek­tív­nej strán­ky tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia je pri tom­to tres­tnom či­ne „vy­hrá­ža­nie“, kto­ré mu­sí byť spô­so­bi­lé vzbu­diť dô­vod­nú oba­vu, kto­rou sa ro­zu­mie vy­šší stu­peň ties­ni­vé­ho po­ci­tu zo zla, kto­rým je vy­hrá­ža­né. Dô­vod­ná oba­va však ne­mu­sí vznik­núť, av­šak jej vznik mu­sí byť reál­ny, pre­to je pot­reb­né sta­ros­tli­vo hod­no­tiť po­va­hu a zá­važ­nosť vy­hrá­ža­nia, na­koľ­ko je pot­reb­né roz­li­šo­vať ne­bez­peč­né vy­hrá­ža­nie od pre­ja­vov, pri kto­rých bo­li pou­ži­té sil­né slo­vá, ale v sku­toč­nos­ti o nič zá­važ­né­ho neš­lo. Pri­tom sa nie je mož­né ob­me­dziť len na vlast­ný ob­sah slov­né­ho vy­hlá­se­nia pá­cha­te­ľa, ale vý­ro­ky je pot­reb­né hod­no­tiť v spo­je­ní s ďal­ším ko­na­ním pá­cha­te­ľa. Zá­ver, či ide o vy­hráž­ky spô­so­bi­lé vzbu­diť dô­vod­nú oba­vu z ich us­ku­toč­ne­nia, je nut­né po­su­dzo­vať na zá­kla­de kom­plexné­ho po­sú­de­nia si­tuácie. Či je vy­hrá­ža­nie spô­so­bi­lé v inom vzbu­diť dô­vod­nú oba­vu, je nut­né po­sú­diť so zre­te­ľom ku všet­kým kon­krét­nym okol­nos­tiam prí­pa­du, naj­mä k po­va­he vy­hráž­ky, k fy­zic­kým a cha­rak­te­ro­vým vlas­tnos­tiam pá­cha­te­ľa v po­rov­na­ní s fy­zic­ký­mi a po­va­ho­vý­mi vlas­tnos­ťa­mi poš­ko­de­né­ho, k ich vzá­jom­né­mu vzťa­hu a po­dob­ne. 

 II. Zo skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho pre­nas­le­do­va­nia vy­plý­va, že chrá­ni pred ob­ťa­žo­va­ním tak in­ten­zív­nym, kto­ré už oh­ro­zu­je psy­chic­kú a v niek­to­rých prí­pa­doch aj fy­zic­kú in­teg­ri­tu poš­ko­de­né­ho, res­pek­tí­ve je­ho ži­vot. Hra­ni­cu me­dzi tým, ke­dy už ide o škod­li­vý pre­jav sprá­va­nia nie je pri­tom ľah­ké vždy jed­noz­nač­ne sta­no­viť a k jej prek­ro­če­niu mô­že čas­to prísť ne­ná­pad­ným spô­so­bom, keď pre­nas­le­do­va­nie obe­te pos­tup­ne na­be­rá na in­ten­zi­te a až od ur­či­té­ho oka­mi­hu sa pre ňu stá­va ne­bez­peč­ným. Cel­kom ur­či­te je však ta­ká hra­ni­ca prek­ro­če­ná v prí­pa­de, keď je z okol­nos­tí prí­pa­du zrej­má bez­výs­led­nosť sna­hy pre­nas­le­do­va­te­ľa zís­kať pria­zeň obe­te a na­priek to­mu v jej pre­nas­le­do­va­ní neú­nav­ne pok­ra­ču­je me­sia­ce až ro­ky. Za vy­tr­va­lý kon­takt pros­tried­ka­mi elek­tro­nic­kej ko­mu­ni­ká­cie sa pri­tom po­va­žu­je hlav­ne opa­ko­va­né za­sie­la­nie ne­vy­žia­da­ných emai­lo­vých správ (čas­to s vul­gár­nym ale­bo ag­re­sív­nym ob­sa­hom), za­hl­co­va­nie elek­tro­nic­kej poš­ty ne­vy­žia­da­ný­mi sprá­va­mi, naj­mä dis­tri­bú­cia po­čí­ta­čo­vých ví­ru­sov, ne­vy­žia­da­né vo­la­nia tak na mo­bil­ný te­le­fón ako aj na pev­nú te­le­fón­nu lin­ku a po­dob­ne.

 III. Pri tres­tných či­noch ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia a ne­bez­peč­né­ho pre­nas­le­do­va­nia pla­tí, že zá­ko­nom sta­no­ve­né zna­ky mu­sia byť preu­ká­za­né vý­sled­ka­mi do­ka­zo­va­nia a ko­na­nie, kto­ré tie­to zna­ky napĺňa, mu­sí byť v pot­reb­nej a dos­ta­toč­nej mie­re po­pí­sa­né v opi­se skut­ku, te­da hmot­nop­ráv­ne zá­ve­ry mu­sia mať pod­klad v zis­te­nom ko­na­ní pá­cha­te­ľa. Sku­tok mu­sí ob­sa­ho­vať po­pis kon­krét­nych sku­toč­nos­tí vy­kres­ľu­jú­cich a po­pi­su­jú­cich ko­na­nie ob­vi­ne­né­ho, z kto­ré­ho by bo­lo mož­né vy­vo­diť zá­ko­nom sta­no­ve­né zna­ky, pri­čom nes­ta­čí, ak sa tie­to zna­ky v skut­ku len kon­šta­tu­jú.

 Z roz­hod­nu­tia sú­du:

8 Tdo 1107/2013-16

    U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 20. lis­to­pa­du 2013 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Ing. P. Č., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Pra­cha­ti­cích pod sp. zn. 4 T 88/2012, t a k t o :

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Pra­cha­ti­cích ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 T 88/2012.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Ok­res­ní­mu sou­du v Pra­cha­ti­cích, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

                                                               O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Pra­cha­ti­cích ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 T 88/2012, byl ob­vině­ný P. Č. uz­nán vin­ným přeči­nem pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rých se pod­le pop­sa­ných skut­ko­vých zjištění do­pus­til tím, že
v ča­so­vém roz­me­zí od 1. 12. 2011 do 22. 3. 2012, te­dy dlou­ho­době, pro­nás­le­do­val poš­ko­ze­nou I. Č., tím způso­bem, že ji kon­tak­to­val prostřed­nic­tvím SMS zpráv z mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu a prostřed­nic­tvím e-mai­lo­vých zpráv, kdy jí vy­hro­žo­val usmr­ce­ním a ub­lí­že­ním na zdra­ví, a dá­le o jme­no­va­né za­sí­lal prostřed­nic­tvím e-mai­lo­vých zpráv nep­rav­di­vé úda­je do je­jí­ho za­městná­ní, fir­my Schiedel, s cí­lem poš­ko­dit je­jí jmé­no a pověst v tom­to za­městná­ní tak, aby by­la pro­puštěna, přičemž je­ho jed­ná­ní by­lo ta­ko­vé­ho cha­rak­te­ru, že to v poš­ko­ze­né vzbu­zo­va­lo váž­nou oba­vu o je­jí ži­vot a zdra­ví a o dal­ší bu­douc­nost.

Za uve­de­né přeči­ny byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku.

Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích ja­ko soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho po­da­né pro­ti uve­de­né­mu roz­sud­ku za­mítl pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né.

Ob­vině­ný pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal prostřed­nic­tvím ob­háj­ce JUDr. To­má­še Fa­ry z důvodů pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), l) tr. ř. do­vo­lá­ní, pro­to­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku. Tu­to va­du ob­vině­ný spatřoval v tom, že pod­le ob­viněné­ho sku­tek ve vý­ro­ku o vině pop­sa­ný ne­dá­vá potřeb­ný pod­klad pro zá­věr o naplnění všech znaků skut­ko­vých pod­stat přečinů pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, jak po for­mál­ní, tak i ma­te­riál­ní strán­ce, ne­boť sou­dy je­ho vi­nu řádně ne­po­su­zo­va­ly z hle­di­sek zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Od­vo­la­cí­mu sou­du vy­tkl, že po­chy­bil, jes­tli­že při exis­ten­ci váž­ných po­chyb­nos­tí o vině s oh­le­dem na ne­dos­ta­tek je­ho tres­tní od­povědnos­ti, ale i z důvodů ne­dodr­že­ní pod­mí­nek spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, po­kud ne­dopl­nil do­ka­zo­vá­ní, od­vo­lá­ní ob­viněné­ho ja­ko nedůvod­né za­mítl. Pro uve­de­né va­dy na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ob­vině­ný v zá­věru do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, zru­šil a věc vrá­til to­mu­to sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství, je­muž byl v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. za­slán opis do­vo­lá­ní ob­viněné­ho k vy­jádření, Nej­vyš­ší­mu sou­du sděli­lo, že se k němu ne­bu­de věcně vy­jadřovat.

Vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí po přez­kou­má­ní for­mál­ních pod­mí­nek pro po­dá­ní do­vo­lá­ní zjis­til, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), a ani nes­hle­dal ta­ko­vé va­dy, pro kte­ré by by­lo nut­né do­vo­lá­ní od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né čás­ti roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí a po­su­zo­val, zda je do­vo­lá­ní důvod­né.

Ob­vině­ný do­vo­lá­ní po­dal v sou­la­du s důvo­dem pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., po­kud na­mí­tal, že neměl být uz­nán vin­ným přeči­ny pod­le § 184 od­st. 1, § 353 od­st. 1 tr. a pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že či­nem, kte­rý mu je kla­den za vi­nu, ne­napl­nil zá­ko­nem vy­me­ze­né zna­ky těchto přečinů. Tím vy­tý­kal nes­práv­nost to­ho­to práv­ní­ho po­sou­ze­ní, což ko­res­pon­du­je s uve­de­ným důvo­dem do­vo­lá­ní, pod­le něhož lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Exis­ten­ce to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du za­klá­dá mož­nost po­dá­ní do­vo­lá­ní i pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, tj. že doš­lo sou­dem dru­hé­ho stupně k za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku, ač­ko­liv v říze­ní před­chá­ze­jí­cím to­mu­to us­ne­se­ní byl dán někte­rý z důvodů uve­de­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V pro­jed­ná­va­né věci byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným třemi vý­še uve­de­ný­mi přeči­ny, je­jichž skut­ko­vý zá­klad je vy­me­zen skut­kem pop­sa­ným v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně tak, že „v ča­so­vém roz­me­zí od 1. 12. 2011 do 22. 3. 2012, te­dy dlou­ho­době, pro­nás­le­do­val poš­ko­ze­nou I. Č., tím způso­bem, že ji kon­tak­to­val prostřed­nic­tvím SMS zpráv z mo­bil­ní­ho te­le­fo­nu a prostřed­nic­tvím e-mai­lo­vých zpráv, kdy jí vy­hro­žo­val usmr­ce­ním a ub­lí­že­ním na zdra­ví, a dá­le o jme­no­va­né za­sí­lal prostřed­nic­tvím e-mai­lo­vých zpráv nep­rav­di­vé úda­je do je­jí­ho za­městná­ní, fir­my Schiedel, s cí­lem poš­ko­dit je­jí jmé­no a pověst v tom­to za­městná­ní tak, aby by­la pro­puštěna, přičemž je­ho jed­ná­ní by­lo ta­ko­vé­ho cha­rak­te­ru, že to v poš­ko­ze­né vzbu­zo­va­lo váž­nou oba­vu o je­jí ži­vot a zdra­ví a ta­ké o svo­ji dal­ší bu­douc­nost“.

Jes­tli­že sou­dy na pod­kladě pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní uči­ni­ly uve­de­né skut­ko­vé zá­věry, by­lo je­jich po­vin­nos­tí zkou­mat, zda tím­to jed­ná­ním ob­vině­ný napl­nil zna­ky přečinů, ji­miž jej uz­na­ly vin­ným, ne­boť předmětem tres­tní­ho stí­há­ní je vždy sku­tek, v němž je spatřován trest­ný čin. Je­ho pod­sta­tou je trestně právně re­le­van­tní jed­ná­ní a jím za­příčině­ný trestněprávně vý­znam­ný nás­le­dek. Již na po­čát­ku tres­tní­ho stí­há­ní je třeba sku­tek pop­sat tak, aby ne­mohl být za­měněn s ji­ným a předev­ším aby vy­jadřoval všech­ny okol­nos­ti vý­znam­né z hle­dis­ka je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ce a znaků kon­krét­ní­ho tres­tné­ho či­nu, jenž je v něm spatřován. Od skut­ku je nut­no od­li­šo­vat je­ho po­pis, kte­rý mu­sí ob­sa­ho­vat ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré jsou právně vý­znam­né z hle­dis­ka naplnění jed­not­li­vých znaků skut­ko­vé pod­sta­ty stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu. Skut­ko­vá vě­ta vy­jadřuje stručně a vý­stižně ža­lo­van­sku­tek, kte­ré­ho se ob­vině­ný pod­le zjištění sou­du do­pus­til (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001, pub­li­ko­va­né pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012).

Po­pis skut­ku ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině mu­sí být uve­den tak, aby jed­not­li­vé čás­ti od­po­ví­da­ly přís­luš­ným znakům skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, jímž byl ob­ža­lo­va­ný uz­nán vin­ným. O ta­ko­vý případ však nej­de, jes­tli­že ve vý­ro­ku o vině skut­ko­vá vě­ta neob­sa­hu­je úpl­ný po­pis sku­teč­nos­tí roz­hod­ných pro naplnění všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 120 od­st. 3 tr. ř. (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, uveřejně­ný ve Sbír­ce ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ve sv. 39, roč. 2005, pod č. 195). Nes­ta­čí, aby se soud při po­pi­su jed­ná­ní ob­viněné­ho ome­zil, byť jen v někte­rých směrech, na ci­ta­ci zá­kon­ných znaků tvořících tzv. práv­ní větu vý­ro­ku roz­sud­ku (srov. roz­hod­nu­tí č. 43/1994-I Sb. rozh. tr.).

Na zá­kladě tak­to vy­me­ze­ných zá­sad však sou­dy v pro­jed­ná­va­né věci ne­pos­tu­po­va­ly a ne­res­pek­to­va­ly je, ne­boť u kaž­dé­ho přeči­nu, jímž ob­viněné­ho uz­na­ly vin­ným, důsledně ne­po­su­zo­va­ly naplnění všech znaků u kaž­dé ze skut­ko­vých pod­stat přečinů, ji­miž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Po­rov­ná-li se to­tiž pop­sa­ný sku­tek se zna­ky skut­ko­vých pod­stat přečinů pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku je zřej­mé, že skut­ko­vá vě­ta neob­sa­hu­je dos­ta­tek pod­kladů pro zá­věr, že zna­ky těchto přečinů by­ly naplně­ny, pro­to­že v uve­de­ných skut­ko­vých zjištěních nej­sou dos­ta­tečně ob­sa­že­ny a vy­jádře­ny všech­ny sku­teč­nos­ti a okol­nos­ti roz­hod­né z hle­dis­ka zá­věrů o naplnění všech znaků kaž­dé z uve­de­ných práv­ních kva­li­fi­ka­cí.

Přečin pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo o ji­ném sdě­lí nep­rav­di­vý údaj, kte­rý je způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů, zej­mé­na poš­ko­dit jej v za­městná­ní, na­ru­šit je­ho ro­din­né vzta­hy ne­bo způso­bit mu ji­nou váž­nou új­mu.

Pod­le té­to skut­ko­vé pod­sta­ty je zna­kem ob­jek­tiv­ní strán­ky sděle­ní nep­rav­di­vé­ho úda­je, jímž je in­for­ma­ce o ji­ném, kte­rá je v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí, a to byť jen jed­né osobě roz­díl­né od pom­lou­va­né­ho, za před­pok­la­du, že ta­ko­vá zprá­va je způso­bi­lá znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů. Mu­sí jít o sděle­ní úda­je nep­rav­di­vé­ho, a pro­to sděle­ní prav­di­vých sku­teč­nos­tí, byť k němu doš­lo v úmys­lu oh­ro­zit váž­nost ji­né­ho u spolu­ob­čanů, ne­ní pom­lu­vou. Nep­rav­di­vý údaj se může tý­kat pro­jevů (ús­tních, pí­sem­ných, vý­tvar­ných i skut­kem) pom­lou­va­né oso­by, je­jích vlas­tnos­tí ne­bo smýš­le­ní a mu­sí být způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit váž­nost pom­lou­va­né­ho u spolu­ob­čanů, což je třeba hod­no­tit pod­le okol­nos­tí kon­krét­ní­ho po­su­zo­va­né­ho přípa­du, zej­mé­na s přih­léd­nu­tím k pos­ta­ve­ní dot­če­né oso­by, je­jím cha­rak­te­ro­vým a mrav­ním vlas­tnos­tem, dá­le k po­va­ze sdělo­va­né­ho úda­je, okol­nos­tem sděle­ní, roz­šíření ta­ko­vé in­for­ma­ce apod. K oh­ro­že­ní váž­nos­ti u spolu­ob­čanů ne­mu­sí do­jít, sta­čí, že nep­rav­di­vý údaj je k to­mu způso­bi­lý, i když v kon­krét­ním případě nic ta­ko­vé­ho neh­ro­zí (např. pro zce­la zjev­nou nep­rav­di­vost ne­bo nes­mysl­nost ta­ko­vé­ho úda­je ne­bo pro mi­mořád­nou důvěru, kte­rou po­ží­vá pom­lu­ve­ná oso­ba). K to­mu, aby by­ly naplně­ny zna­ky ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí být sděle­ní nep­rav­di­vé­ho úda­je schop­no oh­ro­zit poš­ko­ze­né­ho ve znač­né míře. Ne­pos­ta­ču­je te­dy oh­ro­že­ní ja­ké­ko­li, tj. i v níz­ké či ob­vyk­lé in­ten­zitě, ale mu­sí se jed­nat o oh­ro­že­ní zá­sadnější­ho cha­rak­te­ru. Pro­to­že jde o trest­ný čin oh­ro­žo­va­cí, je třeba hod­no­tit též dal­ší hro­zí­cí nás­led­ky a s ni­mi sou­vi­se­jí­cí okol­nos­ti, ni­ko­li jen nás­led­ky sku­tečně vznik­lé. Zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu pom­lu­vy je též sku­teč­nost, že sděle­ný údaj je nep­rav­di­vý, přičemž jde o skut­ko­vou okol­nost, kte­rá mu­sí být ob­sa­že­na v po­pi­su skut­ku, v němž je trest­ný čin pom­lu­vy spatřován (srov. us­ne­se­ní nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003, uveřejně­ný v Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč­ník 2003, sv. 24, pod č. T 560).

Z to­ho, jak je sku­tek v pro­jed­ná­va­né věci pop­sán, je však zřej­mé, že uve­de­né­mu po­ža­dav­ku na vy­me­ze­ní znaků skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku učiněná skut­ko­vá zjištění ne­vy­ho­vu­jí. Znakům „sdě­lí nep­rav­di­vý údaj, kte­rý je způso­bi­lý znač­nou měrou oh­ro­zit je­ho váž­nost u spolu­ob­čanů“ by moh­la od­po­ví­dat část, v níž je pop­sá­no, že ob­vině­ný „za­sí­lal prostřed­nic­tvím e-mai­lo­vých zpráv nep­rav­di­vé úda­je do je­jí­ho za­městná­ní, fir­my Schiedel, s cí­lem poš­ko­dit je­jí jmé­no a pověst v tom­to za­městná­ní tak, aby by­la pro­puštěna“. To­to skut­ko­vé zjištění je však ne­pos­ta­ču­jí­cí, pro­to­že v něm ab­sen­tu­je předev­ším ob­sah či ja­ká­ko­liv kon­kre­ti­za­ce těch „nep­rav­di­vých údajů“, o něž se v pro­jed­ná­va­né věci jed­na­lo. Znak skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 tr. zá­ko­ní­ku „nep­rav­di­vý údaj“ je práv­ním poj­mem, kte­rý soud uči­ní na zá­kladě dal­ších zjištěných skut­ko­vých okol­nos­tí, jež nejpr­ve mu­sí vy­hod­no­tit a po­sou­dit. Pro­to ne­pos­ta­ču­je, je-li ve skut­ko­vé větě při ab­sen­ci kon­krét­ní­ho úda­je uve­de­no jen, že ob­vině­ný sdělil „nep­rav­di­vý údaj“.

V da­né věci však Nej­vyš­ší soud zjis­til ne­je­nom to, že skut­ko­vá vě­ta neob­sa­hu­je dos­ta­tek skut­ko­vých okol­nos­tí pro zá­věr o tom, zda údaj ob­viněným sděle­ný byl nep­rav­di­vý, ale ani tu­to sku­teč­nost nel­ze zjis­tit z od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, kde rovněž sou­dy žá­dný auten­tic­ký údaj, jejž ob­vině­ný užil, ne­kon­sta­to­va­ly. Soud pr­vní­ho stupně i zde jen souhrnně na zá­kladě vý­povědí svědků shr­nul, že „ob­sah zpráv měl za účel, aby poš­ko­ze­ná by­la trestně stí­há­na, by­la pro­puštěna ze za­městná­ní a jed­na­lo se o nep­rav­di­vé úda­je, ne­by­lo potvr­ze­no, že by poš­ko­ze­ná pá­cha­la ja­kou­ko­liv tres­tnou čin­nost“ (srov. stra­nu 3 a 4 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Žá­dná kon­kre­ti­za­ce „nep­rav­di­vé­ho úda­je“ ja­ko zna­ku tres­tné­ho či­nu pom­lu­vy ne­ní spe­ci­fi­ko­vá­na ani v roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý rovněž jen pov­šechně uvedl, že úva­hy na­lé­za­cí­ho sou­du oh­ledně té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ce jsou správ­né (srov. stra­ny 3 a 4 us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně). Je te­dy patr­né, že ne­jen­že ten­to znak „nep­rav­di­vé­ho úda­je“ vůbec ve skut­ko­vém zjištění ne­ní uve­den, což je va­da, jíž tr­pí již sa­mot­ný po­pis skut­ku, ale nel­ze je­ho sku­teč­ný ob­sah zjis­tit ani z přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí. Ne­ní tak mož­né na zá­kladě žá­dné­ho ob­jek­tiv­ní­ho poz­nat­ku dospět k zá­věru, ja­kou po­va­hu ten­to údaj měl a zda spl­ňu­je po­ža­dav­ky, jak by­ly sho­ra roz­ve­de­ny. Pro je­jich splnění ne­pos­ta­ču­je zá­věr sou­du opí­ra­jí­cí se o vý­povědi svědků hod­no­tí­cí, event. ji­nak ko­men­tu­jí­cí ob­sah to­ho­to úda­je, slo­vy „z vý­pi­su e-mai­lo­vých zpráv by­lo potvr­ze­no, že cho­di­ly ze stra­ny ob­viněné­ho poš­ko­ze­né a dal­ším oso­bám e-mai­ly s ob­sa­hem, kte­rý je pre­zen­to­ván ve vý­povědích svědků…“ (viz stra­na 3 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně). Ne­pos­ta­ču­je v tom­to případě ani pov­šech­né shr­nu­tí a vlas­tní úva­ha sou­du, že „ob­vině­ný o poš­ko­ze­né uváděl nep­rav­di­vé úda­je zej­mé­na, po­kud jde o je­jí za­městná­ní“.

Z ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­ply­nu­lo, že v něm jsou potřeb­né důkaz­ní pod­kla­dy ob­sa­že­ny, ne­boť na č. l. 144 a 212 se na­chá­zí vý­tis­ky e-mai­lo­vých zpráv, kte­ré ob­vině­ný za­sí­lal do za­městná­ní poš­ko­ze­né, z nichž se po­dá­vá je­jich dos­lov­ný ob­sah a auten­tic­ké znění. Jed­ná se jed­nak o zprá­vu ze dne 24. 8. 2012, již ob­vině­ný za­slal na pra­cov­ní e-mai­lo­vou ad­re­su poš­ko­ze­né do je­jí­ho za­městná­ní, spo­leč­nos­ti Schiedel, s. r. o., a v ko­pii sou­časně rovněž na e-mai­lo­vou ad­re­su je­jí­ho nadříze­né­ho Ing. M. M., a jed­nak zprá­vu ze dne 6. 1. 2012, kte­rá by­la ad­re­so­vá­na přímo Ing. M. M. Soud pr­vní­ho stupně ob­sa­hem těchto zpráv ja­ko lis­tin­ným důka­zem za pod­mí­nek § 213 od­st. 1 tr. ř. pro­vedl důkaz při hlav­ních lí­če­ních ko­na­ných dne 27. 9. 2012 a 4. 12. 2012 (č. l. 148 ver­te, 213 ver­te). Na dru­hou stra­nu však z těchto pro­to­kolů již jed­noz­načně nep­ly­ne, že by soud pro­vedl důka­zy dal­ší­mi lis­tin­ný­mi dok­la­dy ob­sa­hu­jí­cí­mi e-mai­ly za­sí­la­né za­městnancům spo­leč­nos­ti Schiedel, s. r. o., ob­sa­že­né na č. l. 17, 20 až 21, 22 až 26, 60 až 70, ač potřeb­né in­for­ma­ce rovněž ob­sa­hu­jí.

Nej­vyš­ší soud ze všech uve­de­ných důvodů ve vzta­hu k přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku shle­dal, že sou­dy po­chy­bi­ly, jes­tli­že ve vzta­hu k němu nep­ro­ved­ly všech­ny ve věci za­jištěné důka­zy a své roz­hod­nu­tí opře­ly jen o někte­ré z nich, a na­víc v roz­sud­ku zce­la po­mi­nu­ly ve skut­ko­vém zjištění uvést, o kte­ré nep­rav­di­vé úda­je se jed­na­lo, a ty­to úda­je ve vzta­hu k je­jich nep­rav­di­vos­ti vy­hod­no­tit způso­bem, kte­rý jak zá­kon, tak i praxe soudů na je­jich po­sou­ze­ní, jak je vý­še pop­sá­no, kla­de. V důsled­ku těchto vy­tknu­tých ne­dos­tatků nemůže uve­de­ná práv­ní kva­li­fi­ka­ce, a tu­díž ani přez­kou­má­va­né roz­hod­nu­tí ob­stát (srov. roz­hod­nu­tí č. 41/2002-I Sb. rozh. tr.).

Po­kud sou­dy ob­viněné­ho uz­na­ly vin­ným rovněž i přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, i ve vzta­hu k těmto přečinům soud nespl­nil své po­vin­nos­ti oh­ledně dos­ta­tečně kon­krét­ní­ho vy­jádření všech roz­hod­ných sku­teč­nos­tí ve skut­ko­vých zjištěních ve smys­lu sho­ra vy­me­ze­ných zá­sad.

Přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo ji­né­mu vy­hro­žu­je usmr­ce­ním, těžkou új­mou na zdra­ví ne­bo ji­nou těžkou új­mou ta­ko­vým způso­bem, že to může vzbu­dit důvod­nou oba­vu.

Zna­kem ob­jek­tiv­ní strán­ky je u to­ho­to přeči­nu „vy­hro­žo­vá­ní“, kte­ré mu­sí být způso­bi­lé vzbu­dit důvod­nou oba­vu, jíž se ro­zu­mí vy­šší stu­peň tís­ni­vé­ho po­ci­tu ze zla, kte­rým je vy­hro­žo­vá­no. Důvod­ná oba­va však ne­mu­sí vznik­nout, ov­šem je­jí vznik mu­sí být reál­ný, pro­to je třeba peč­livě hod­no­tit po­va­hu a zá­važ­nost vy­hro­žo­vá­ní, ne­boť je třeba od­li­šit ne­bez­peč­né vy­hro­žo­vá­ní od pro­jevů, při kte­rých by­lo pou­ži­to sil­ných slov, ale ve sku­teč­nos­ti o nic zá­važnější­ho neš­lo. Přitom se nel­ze ome­zit jen na vlas­tní ob­sah slov­ní­ho proh­lá­še­ní pa­cha­te­le, ale vý­ro­ky je třeba hod­no­tit ve spo­je­ní s dal­ším ko­ná­ním pa­cha­te­le. Zá­věr, zda se jed­ná o vy­hrůžky způso­bi­lé vzbu­dit důvod­nou oba­vu z je­jich us­ku­tečnění, je nut­né po­su­zo­vat na zá­kladě kom­plexní­ho po­sou­ze­ní si­tua­ce (srov. přiměřeně roz­hod­nu­tí č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Zda je vy­hro­žo­vá­ní způso­bi­lé v ji­ném vzbu­dit důvod­nou oba­vu, je třeba po­sou­dit se zřete­lem ke všem kon­krét­ním okol­nos­tem přípa­du, zej­mé­na k po­va­ze vý­hrůžky, k fy­zic­kým a cha­rak­te­ro­vým vlas­tnos­tem pa­cha­te­le ve srov­ná­ní s fy­zic­ký­mi po­va­ho­vý­mi vlas­tnos­tmi poš­ko­ze­né­ho, k je­jich vzá­jem­né­mu vzta­hu apod.

I u to­ho­to přeči­nu je třeba znát kon­krét­ní slov­ní pro­jev, z něhož soud po­su­zu­je, zda jej lze po­va­žo­vat za „vy­hro­žo­vá­ní“ u uve­de­né skut­ko­vé pod­sta­ty před­pok­lá­da­ném zá­ko­nem, a to pod­le všech zá­ko­nem a soud­ní praxí vy­me­ze­ných sou­vis­los­tí, jež je nut­né za úče­lem naplnění předev­ším po­va­hy a in­ten­zi­ty vý­hrůžek hod­no­tit. Mu­sí se te­dy po­su­zo­vat kon­krétně ob­viněným sděle­né ne­bo vy­jádřené vý­hrůžky, pro­to­že jen s oh­le­dem na tu­to je­jich po­va­hu a do­pad na poš­ko­ze­né­ho může soud do­jít k zá­věru, zda se jed­ná o naplnění to­ho­to zna­ku ve smys­lu skut­ko­vé pod­sta­ty ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ane­bo ni­ko­liv, event. zda nej­de o ji­ný trest­ný čin (např. vy­dí­rá­ní, vý­tr­žnic­tví, apod.).

V po­su­zo­va­né věci však předmětné vý­hrůžky vy­jádře­ny ve skut­ko­vé větě nej­sou, resp. ne­by­ly kon­krétně uve­de­ny, a pro­to Nej­vyš­ší soud i v případě té­to skut­ko­vé pod­sta­ty nes­hle­dal ve skut­ko­vém zjištění ani v ob­sa­hu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí dos­ta­tek pod­kladů pro zá­věr, zda ob­vině­ný či­nem, jenž mu je kla­den za vi­nu, napl­nil zna­ky předmětné skut­ko­vé pod­sta­ty.

O správ­nos­ti té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ce vzni­ka­jí po­chyb­nos­ti ne­jen pro­to, že ne­ní ve skut­ko­vém zjištění oh­ledně všech znaků té­to práv­ní kva­li­fi­ka­ce potřeb­ný pod­klad, ale i s oh­le­dem na je­ho vzá­jem­ný poměr s přeči­nem ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku, s nímž měl být spá­chán v jed­no­čin­ném souběhu.

Přeči­nu ne­bez­peč­né­ho pro­nás­le­do­vá­ní pod­le § 354 od­st. 1 písm. a), c) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo vy­hro­žu­je ub­lí­že­ním na zdra­ví ne­bo ji­nou új­mou je­mu ne­bo je­ho oso­bám blíz­kým, vy­tr­va­le jej prostřed­nic­tvím prostředků elek­tro­nic­kých ko­mu­ni­ka­cí, pí­semně ne­bo ji­nak kon­tak­tu­je, a to­to jed­ná­ní je způso­bi­lé vzbu­dit v něm důvod­nou oba­vu o je­ho ži­vot ne­bo zdra­ví ne­bo o ži­vot a zdra­ví osob je­mu blíz­kých.

Z uve­de­né skut­ko­vé pod­sta­ty je patr­né, že chrá­ní před obtěžo­vá­ním tak in­ten­zív­ním, kte­ré již oh­ro­žu­je je­ho psy­chic­kou a v někte­rých přípa­dech i fy­zic­kou in­teg­ri­tu poš­ko­ze­né­ho, resp. ži­vot. Hra­ni­ci me­zi tím, kdy již jde o škod­li­vý pro­jev cho­vá­ní, ne­ní přitom snad­né vždy jed­noz­načně sta­no­vit a k je­jí­mu přek­ro­če­ní může čas­to do­jít ne­ná­pad­ným způso­bem, kdy pro­nás­le­do­vá­ní obě­ti pos­tupně na­bý­vá na in­ten­zitě a tepr­ve od ur­či­té­ho okam­ži­ku se pro ni stá­vá sku­tečně ne­bez­peč­ným. Zce­la jistě je však ta­ko­vá hra­ni­ce přek­ro­če­na v mo­men­tu, kdy je z okol­nos­tí přípa­du zřej­má bez­výs­led­nost sna­hy pro­nás­le­do­va­te­le zís­kat přízeň obě­ti, nav­zdo­ry to­mu však v je­jím pro­nás­le­do­vá­ní v řádu měsíců až let neú­navně pok­ra­ču­je. Jde-li o vy­hro­žo­vá­ní ub­lí­že­ním na zdra­ví ne­bo ji­nou új­mou, zá­le­ží vždy na kon­krét­ních okol­nos­tech přípa­du vy­hro­žo­vá­ní ub­lí­že­ním na zdra­ví ne­bo ji­nou új­mou, zej­mé­na na tom, ja­ká by­la po­va­ha a ne­bez­peč­nost vý­hrůžek, jak se pa­cha­tel při vý­hrůžkách cho­val, ja­ké by­ly je­ho fy­zic­ké, du­šev­ní i osob­nos­tní cha­rak­te­ris­ti­ky, jak ji­mi byl za­sa­žen poš­ko­ze­ný a je­ho šir­ší oko­lí apod. Vý­hrůžka mu­sí být pro­ve­de­ná ne­do­vo­le­ným způso­bem a prostřed­ky, mu­sí být vážně míněna a mu­sí být za­měřena na ub­lí­že­ní na zdra­ví. Důvod­ná oba­va zde vy­jadřuje stav poš­ko­ze­né­ho, kte­rý je ob­jek­tivně způso­bi­lý vy­vo­lat u něj vy­šší stu­peň obav, úz­kos­ti ne­bo ji­né­ho tís­ni­vé­ho po­ci­tu ze zla, jímž pa­cha­tel půso­bí na poš­ko­ze­né­ho, přičemž však ne­ní nut­né, aby byl ta­ko­vý po­cit v poš­ko­ze­ném sku­tečně vy­vo­lán. Dlou­ho­do­bos­tí se u to­ho­to přeči­nu ro­zu­mí přinej­men­ším něko­lik vy­nu­ce­ných kon­taktů pa­cha­te­le s poš­ko­ze­ným ne­bo po­kusů o ně, kte­ré zá­ro­veň mu­sí být způso­bi­lé vy­vo­lat v poš­ko­ze­ném důvod­nou oba­vu. Za vy­tr­va­lý kon­takt prostřed­ky elek­tro­nic­ké ko­mu­ni­ka­ce ve smys­lu § 354 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku se po­va­žu­je zej­mé­na opa­ko­va­né za­sí­lá­ní ne­vy­žá­da­ných e-mai­lo­vých zpráv (čas­to s vul­gár­ním ne­bo ag­re­siv­ním ob­sa­hem), za­hl­co­vá­ní elek­tro­nic­ké poš­ty ne­vy­žá­da­ný­mi zprá­va­mi, zá­měrná dis­tri­bu­ce po­čí­ta­čo­vých virů, opa­ko­va­né vzka­zy, ne­vy­žá­da­ná vo­lá­ní jak na mo­bil­ní te­le­fon, tak na pev­nou te­le­fon­ní lin­ku apod. (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2011, se­šit 79, pod č. T 1424).

I u to­ho­to přeči­nu pla­tí to, co by­lo uve­de­no vý­še, te­dy že zá­ko­nem sta­no­ve­né zna­ky mu­se­jí být pro­ká­zá­ny vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a jed­ná­ní, kte­ré ty­to zna­ky napl­ňu­je, mu­sí být v potřeb­né a dos­ta­teč­né míře pop­sá­no v po­pi­su skut­ku, tzn., že hmotněpráv­ní zá­věry mu­se­jí mít pod­klad ve zjištěném jed­ná­ní pa­cha­te­le. I zde se sou­dy spí­še než na po­pis kon­krét­ních sku­teč­nos­tí vy­kres­lu­jí­cích a po­pi­su­jí­cích jed­ná­ní ob­viněné­ho, z něhož by by­lo mož­né do­vo­dit zá­ko­nem sta­no­ve­né zna­ky, ome­zi­ly na to, že jen ty­to zna­ky v po­pi­su skut­ku kon­sta­to­va­ly, což, jak je sho­ra zmíněno, ne­pos­ta­ču­je, a i u to­ho­to přeči­nu ne­dos­ta­tek kon­krét­ních sděle­ní v SMS zprá­vách brá­ní ob­jek­tiv­ní­mu zhod­no­ce­ní je­jich ob­sa­hu ve smys­lu vý­še uve­de­ných po­ža­davků na je­jich po­va­hu a in­ten­zi­tu.

Sou­dy vy­jádře­ný skut­ko­vý stav je jen vel­mi pau­šál­ním vy­jádřením předev­ším práv­ních zá­věrů, bez oh­le­du na kon­krétně ob­jek­tivně pro­ká­za­né sou­vis­los­ti. Ty jsou pod­le ob­sa­hu spi­su ne zce­la jed­noz­načně do­lo­že­ny, pro­to­že vy­plý­va­jí z pí­sem­né­ho vy­jádření Ing. M. M. (č. l. 211), jež soud za pod­mí­nek § 213 od­st. 1 tr. ř. ja­ko důkaz přečetl. Spo­ko­jil se však jen s tím­to lis­tin­ným důka­zem, aniž by případně Ing. M. M. ja­ko svědka k těmto okol­nos­tem vy­slechl.

Nej­vyš­ší soud v té­to sou­vis­los­ti po­va­žu­je za nut­né soudům obou stupňů vy­tknout, že se spo­ko­ji­ly jen s naz­na­če­ným neúpl­ným do­ka­zo­vá­ním, a že pod­robněji nez­kou­ma­ly u srov­ná­va­ných přečinů ob­sah ob­viněným za­sí­la­ných zpráv a je­jich do­pad na poš­ko­ze­nou z hle­dis­ka kaž­dé z uva­žo­va­ných skut­ko­vých pod­stat, kte­ré se právě ve způso­be­ném nás­led­ku ví­ce či méně od­li­šu­jí. Je zřej­mé, že ob­vině­ný za­sí­lal zprá­vy jed­nak na te­le­fon poš­ko­ze­né I. Č. a jed­nak i e-mai­lo­vé zprá­vy do za­městná­ní, tj. firmě Schiedel. Jak se však z je­jich textu po­dá­vá, ne všech­ny ty­to zprá­vy by­ly způso­bi­lé napl­nit zna­ky všech tří přečinů, ale by­lo nut­né roz­li­šit pod­le je­jich ob­sa­hu, kte­ré z nich kte­rou z uve­de­ných skut­ko­vých pod­stat napl­ňo­va­ly. Tak­to však sou­dy neu­va­žo­va­ly a ta­ko­vou se­lek­ci či roz­li­še­ní nep­ro­ved­ly a potřeb­nou kon­kre­ti­za­ci různých pro­jevů, vý­razů, uráž­ky či vý­hrůžek ne­po­su­zo­va­ly a dos­ta­tečně je ne­podřadi­ly pod přís­luš­ný znak někte­ré­ho z uva­žo­va­ných přečinů.

Ze všech vý­še uve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je do­sud učiněné zá­věry soudů niž­ších stupňů, že ob­vině­ný svým jed­ná­ním napl­nil zá­kon­né zna­ky skut­ko­vých pod­stat všech tří je­mu za vi­nu kla­de­ných tres­tných činů za před­čas­né, pro­to­že vy­chá­ze­jí z ne­dos­ta­tečně zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu věci a jsou jen for­málně po­sou­ze­ny bez uvá­že­ní všech potřeb­ných okol­nos­tí. Pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 3 To 12/2013, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Pra­cha­ti­cích ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 4 T 88/2012, ja­kož i dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. Ok­res­ní­mu sou­du v Pra­cha­ti­cích přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Uve­de­ná tres­tní věc se tak vra­cí zpět do sta­dia říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně, na němž bu­de, aby se zřete­lem na sho­ra uve­de­né zjištěné ne­dos­tat­ky od­stra­nil. Předev­ším pro­ve­de všech­ny ve věci se na­bí­ze­jí­cí důka­zy, jež jsou ob­sa­hem spi­su, a soud je pro­za­tím nep­ro­vedl a vy­slech­ne ja­ko svědka Ing. M. M. k ob­sa­hu jím zpra­co­va­né zprá­vy a ke všem dal­ším okol­nos­tem roz­hod­ným pro práv­ní po­sou­ze­ní věci, zej­mé­na k zá­važ­nos­ti ob­sa­hu je­mu ad­re­so­va­ných zpráv a do­pa­du, ja­ký pro pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né mě­ly. Nel­ze přitom v sou­čas­ném sta­diu vy­lou­čit, že bu­de nut­né, aby soud, shle­dá-li to k řád­né­mu ob­jasnění věci potřeb­ným, pro­vedl i dal­ší důka­zy.

Na zá­kladě vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní soud pr­vní­ho stupně vy­jádří v po­pi­su skut­ku ta­ko­vá zjištění, kte­rá bu­dou dá­vat dos­ta­teč­ný pod­klad pro všech­ny zna­ky tres­tných činů, ji­miž ob­viněné­ho shle­dá vin­ným, a to při res­pek­to­vá­ní všech zá­sad, jež jsou vý­še roz­ve­de­ny.

Nej­vyš­ší soud rovněž připo­mí­ná, že soud pr­vní­ho stupně bu­de vá­zán pod­le § 265s od­st. 1 tr. ř. práv­ním ná­zo­rem, kte­rý vy­slo­vil ve svém roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší soud, a je po­vi­nen pro­vést úko­ny, kte­ré Nej­vyš­ší soud nařídil. Je­li­kož na­pa­de­né roz­hod­nu­tí by­lo zru­še­no jen v důsled­ku do­vo­lá­ní po­da­né­ho ve prospěch ob­viněné­ho, nemůže v no­vém říze­ní do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v je­ho nep­rospěch (§ 265s od­st. 2 tr. ř., ana­lo­gic­ky též § 264 od­st. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. lis­to­pa­du 2013

Před­sed­kyně se­ná­tu:
JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá

Diskusia