Účastníctvo vo forme pomoci pri trestnom čine poškodzovania veriteľa

Práv­ne ve­ty:

I. Tres­tné­ho či­nu poš­ko­dzo­va­nia ve­ri­te­ľa vo for­me po­mo­ci sa ne­mô­že do­pus­tiť ten, kto sí­ce na pod­kla­de zmlu­vy uzat­vo­re­nej s dl­žní­kom pre­vie­dol z je­ho ma­jet­ku do svoj­ho ma­jet­ku ve­ci pou­ži­teľ­né k us­po­ko­je­niu poh­ľa­dáv­ky dl­žní­kov­ho ve­ri­te­ľa, o kto­ré­ho exis­ten­cii na­do­bú­da­teľ ve­del, ale pos­ky­tol za ne dl­žní­ko­vi zod­po­ve­da­jú­cu proti­hod­no­tu v pe­nia­zoch, ho­ci ich dl­žník nás­led­ne pou­žil ne­zis­te­ným spô­so­bom a ne­zos­tal mu už iný ma­je­tok k us­po­ko­je­niu svoj­ho ve­ri­te­ľa.

II. Napl­ne­nie sub­jek­tív­nej strán­ky po­mo­ci nie je mož­né vy­vo­dzo­vať len z to­ho, že na­do­bú­da­teľ ve­ci ve­del o neus­po­ko­je­nej poh­ľa­dáv­ke ve­ri­te­ľa a ani z to­ho, že bol v prí­bu­zen­skom po­me­re s dl­žní­kom.

III. Po­kiaľ ide o napl­ne­nie sub­jek­tív­nej strán­ky po­mo­ci k tres­tné­mu či­nu tak vo všeo­bec­nos­ti sa vy­ža­du­je úmy­sel­né za­vi­ne­nie po­moc­ní­ka, kto­ré mož­no vy­vo­diť vte­dy, ak po­moc­ník vie o úmys­le pá­cha­te­ľa tres­tné­ho či­nu a sám úmy­sel­ne ko­na­ná tak, aby bol us­ku­toč­ne­ný je­mu zná­my úmy­sel pá­cha­te­ľa.

5 Tdo 858/2013-22

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 16. 10. 2013 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný Ing. Vl. B., pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 8 To 356/2012, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 pod sp. zn. 1 T 34/2012, t a k t o :


Pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu s e z r u š u j e roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 8 To 356/2012, ve vý­ro­ku o vině, jímž byl ob­vině­ný Ing. Vl. B. uz­nán vin­ným po­mo­cí k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a ve vý­ro­ku o tres­tu, kte­rý se tý­ká to­ho­to ob­viněné­ho. V os­tat­ních čás­tech zůstá­vá ci­to­va­ný roz­su­dek ne­dot­čen.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu se zru­šu­jí všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na zru­še­né čás­ti roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městské­mu sou­du v Pra­ze, aby věc ob­viněné­ho Ing. Vl. B. v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 10 ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 1 T 34/2012, byl ob­vině­ný Ing. Vl. B. uz­nán vin­ným po­mo­cí k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le ve zkrat­ce „tr. zá­ko­ník“), kte­ré se do­pus­til skut­kem pop­sa­ným ve vý­ro­ku o vině v ci­to­va­ném roz­sud­ku. Týmž roz­sud­kem byl uz­nán vin­ným i ob­vině­ný Ing. Vá. B., a to přeči­nem poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Za to by­li oba ob­vinění od­sou­ze­ni pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k trestům od­ně­tí svo­bo­dy kaž­dý v tr­vá­ní 5 měsíců, je­jichž vý­kon jim byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 a 2 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 15 měsíců s tím, aby v době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní „pod­le svých sil a mož­nos­tí uh­ra­di­li způso­be­nou ško­du“. Pos­tu­pem pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu by­lo roz­hod­nu­to též o up­latněném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy.

O od­vo­lá­ních ob­viněných Ing. Vl. B. a Ing. Vá. B., stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­rý po­dal od­vo­lá­ní v nep­rospěch obou ob­viněných, a poš­ko­ze­né­ho roz­hodl Městský soud v Pra­ze roz­sud­kem ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 8 To 356/2012, tak, že pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), e) tr. řádu zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně v ce­lém roz­sa­hu. Pod­le § 259 od­st. 3 písm. a), b) tr. řádu od­vo­la­cí soud zno­vu roz­hodl o vině a tres­tu ob­viněné­ho Ing. Vl. B., je­hož uz­nal vin­ným po­mo­cí k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré se do­pus­til skut­kem pop­sa­ným ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du. Od­vo­la­cí soud dá­le roz­hodl o vině a tres­tu ob­viněné­ho Ing. Vá. B., je­hož uz­nal vin­ným přeči­nem poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se do­pus­til skut­kem uve­de­ným ve vý­ro­ku o vině v tom­to roz­sud­ku.

Za to by­li oba ob­vinění od­sou­ze­ni pod­le § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k trestům od­ně­tí svo­bo­dy kaž­dý v tr­vá­ní 5 měsíců, je­jichž vý­kon jim byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 15 měsíců. Týmž roz­sud­kem od­vo­la­cí soud pod­le § 256 tr. řádu za­mítl od­vo­lá­ní poš­ko­ze­né­ho.

Pro­ti ci­to­va­né­mu roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze po­dal ob­vině­ný Ing. Vl. B. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce do­vo­lá­ní, kte­ré opřel o do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho ne­ní skut­ko­vý děj zce­la prav­di­vý a sou­dy niž­ších stupňů pos­tu­po­va­ly nes­právně při pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že do­vo­la­tel ne­mohl ov­liv­nit dal­ší osud čás­tky, kte­rou předal své­mu ot­ci, tj. ob­viněné­mu Ing. Vá. B., za pro­dej po­dí­lu na převe­de­ných ne­mo­vi­tos­tech. Jak dá­le ob­vině­ný Ing. Vl. B. zdůraz­nil, je­ho úmys­lem ne­by­lo poš­ko­dit věřite­le dluž­ní­ka. Ob­vině­ný je přesvědčen, že po­su­zo­va­ný sku­tek ne­vy­ka­zu­je zna­ky po­mo­ci pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku.

Ob­vině­ný zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze a aby mu přiká­zal věc k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se vy­jádřil k do­vo­lá­ní Ing. Vl. B. prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Pod­le je­jí­ho ná­zo­ru jed­ná­ní ob­viněné­ho svědčí o naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky po­mo­ci k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le ve smys­lu § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že ob­vině­ný byl sez­ná­men se vše­mi okol­nos­tmi pod­stat­ný­mi pro spá­chá­ní po­su­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti, zej­mé­na po­kud jde o je­ho půso­be­ní ja­ko obec­né­ho zmocněnce v říze­ní o ža­lobě na us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le pro­ti ža­lo­va­né­mu dluž­ní­ko­vi. Zá­věrem své­ho vy­jádření pro­to stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu, ne­boť je zjevně neo­pod­statněné.

Nej­vyš­ší soud po zjištění, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky k po­dá­ní do­vo­lá­ní, dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.

Po­kud jde o do­vo­la­cí důvod, ob­vině­ný Ing. Vl. B. opí­rá své do­vo­lá­ní o us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, te­dy že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Pro­to­že do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho od­po­ví­da­jí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du, Nej­vyš­ší soud v roz­sa­hu uve­de­ném v us­ta­no­ve­ních § 265i od­st. 3 a 4 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze, ja­kož i říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo. Po přez­kou­má­ní dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je důvod­né.

K vý­kla­du ci­to­va­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že je dán zej­mé­na teh­dy, jes­tli­že sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v okol­nos­ti, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­ný pod­klad k zá­věru o tom, zda je stí­ha­ný sku­tek vůbec tres­tným či­nem, popřípadě o ja­ký trest­ný čin se jed­ná. Po­dobně to pla­tí o ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, kte­ré lze do­vo­dit pou­ze za si­tua­ce, po­kud by­la ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo.

Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho Ing. Vl. B. nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní zde spo­čí­vá v tom, že sou­dy niž­ších stupňů u něj do­vo­di­ly naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky po­mo­ci k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le ve smys­lu § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Ná­mit­ky, na kte­rých ob­vině­ný za­lo­žil to­to své přesvědče­ní, pak od­po­ví­da­jí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a jsou i opod­statněné.

K přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku Nej­vyš­ší soud nejdříve v obec­né ro­vině připo­mí­ná, že před­pok­la­dem tres­tní od­povědnos­ti za je­ho spá­chá­ní je úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le, kte­rý ja­ko dluž­ník jed­ná s cí­lem vy­hnout se pl­né­mu ne­bo ales­poň čás­teč­né­mu us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky své­ho věřite­le, případně či­ní ur­či­té sku­teč­né či fik­tiv­ní dis­po­zi­ce se svým ma­jet­kem, ač si z okol­nos­tí mu­sí být vědom to­ho, že je­ho jed­ná­ní může mít ta­ko­vý nás­le­dek, a pro případ, že jej způso­bí, je s tím sro­zuměn. Ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le je nez­byt­né, aby pa­cha­tel to­ho­to tres­tné­ho či­nu zmařil, byť jen čás­tečně, us­po­ko­je­ní své­ho věřite­le mi­mo ji­né zci­ze­ním čás­ti své­ho ma­jet­ku.

Po­kud jde o naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky po­mo­ci k tres­tné­mu či­nu pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, obecně se vy­ža­du­je úmysl­né za­vinění po­moc­ní­ka (§ 15 tr. zá­ko­ní­ku), kte­ré lze do­vo­dit teh­dy, jes­tli­že po­moc­ník ví o úmys­lu pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu a sám úmyslně jed­ná (ve formě us­nadnění ne­bo umožnění jed­ná­ní pa­cha­te­le) tak, aby byl us­ku­tečněn je­mu zná­mý úmysl pa­cha­te­le (viz k to­mu přiměřeně roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). K účas­ten­ství ve formě po­mo­ci Nej­vyš­ší soud dá­le obecně připo­mí­ná, že se jí ro­zu­mí ta­ko­vé jed­ná­ní, kte­rým po­moc­ník úmyslně umož­ňu­je ne­bo us­nad­ňu­je hlav­ní­mu pa­cha­te­li spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu.

Jak vy­plý­vá z roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění v ny­ní po­su­zo­va­né věci, ji­miž je Nej­vyš­ší soud v do­vo­la­cím říze­ní vá­zán, ob­vině­ný Ing. Vl. B. měl spá­chat po­moc k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le tím, že – zkrá­ceně vy­jádřeno – ač­ko­liv mu ze sa­mot­né sku­teč­nos­ti za­stu­po­vá­ní spolu­ob­viněné­ho ot­ce Ing. Vá. B. v říze­ní u Městské­ho sou­du v Pra­ze ve­de­ném pod sp. zn. 45 Cm 236/1999 by­la zná­ma exis­ten­ce splat­né a v té době nep­ra­vo­mocně přisou­ze­né poh­le­dáv­ky ve vý­ši 2 552 000 Kč, ve prospěch ob­chod­ní spo­leč­nos­ti Ap­ston CA­PI­TAL Ltd., kte­rou ta­to spo­leč­nost ja­ko pos­led­ní v řadě pos­tup­níků na­by­la smlou­vou o pos­tou­pe­ní poh­le­dáv­ky, vznik­lé z ti­tu­lu ot­co­va ru­či­tel­ské­ho zá­vaz­ku, kte­rý ten­to přev­zal dne 5. 1. 1996 v sou­vis­los­ti s tam ozna­če­nou smlou­vou o úvěru, pos­kyt­nu­té­ho ze stra­ny Čes­ké spořitel­ny, a. s., ve prospěch ob­chod­ní spo­leč­nos­ti HA­BI­TAT, s. r. o., ja­ko dluž­ní­ko­vi ve vý­ši 4 000 000 Kč, přes­to ob­vině­ný (do­vo­la­tel) dne 11. 1. 2010 ne­chal na se­be převést otcův dvoutřeti­no­vý spolu­vlas­tnic­ký po­díl k tam spe­ci­fi­ko­va­ným ne­mo­vi­tos­tem (k bu­dově a po­zem­ku) za kup­ní ce­nu ve vý­ši 400 000 Kč, jež by­la přip­sá­na na účet pro­dá­va­jí­cí­ho dluž­ní­ka – spolu­ob­viněné­ho Ing. Vá. B. dne 18. 1. 2010 a kte­rá by­la z je­ho ban­kov­ní­ho úč­tu vy­brá­na a by­lo s ní ke škodě uve­de­né­ho věřite­le na­lo­že­no nez­jištěným způso­bem.

Ta­ko­vý po­pis roz­hod­ných skut­ko­vých okol­nos­tí, kte­ré se tý­ka­jí skut­ku spá­cha­né­ho ob­viněným Ing. Vl. B., pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du nesvědčí o je­ho úmysl­ném za­vinění [§ 15 od­st. 1 písm. a) ne­bo b), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku], jež se vy­ža­du­je u po­moc­ní­ka [§ 24 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku]. V po­su­zo­va­né věci je si­ce ne­po­chyb­né, že ob­vině­ný (do­vo­la­tel) věděl o exis­ten­ci zá­vaz­ku své­ho ot­ce – spolu­ob­viněné­ho Ing. Vá. B., ne­boť ho za­stu­po­val ja­ko obec­ný zmocněnec v říze­ní ve­de­ném u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 45 Cm 236/1999. Na dru­hé straně však zmíněná okol­nost sa­ma o sobě nez­na­me­ná, že ob­vině­ný Ing. Vl. B. věděl ta­ké o úmys­lu své­ho ot­ce ja­ko pa­cha­te­le přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, tj. o je­ho úmys­lu směřují­cím k to­mu, aby poš­ko­dil dot­če­né­ho věřite­le. Jak je to­tiž z roz­hod­ných skut­ko­vých okol­nos­tí mi­mo ji­né patr­né, ten­to ob­vině­ný (do­vo­la­tel) za­slal na ban­kov­ní účet své­ho ot­ce čás­tku ve vý­ši 400 000 Kč, kte­rá před­sta­vo­va­la kup­ní ce­nu za dvoutřeti­no­vý spolu­vlas­tnic­ký po­díl na ne­mo­vi­tos­tech. Nás­led­né jed­ná­ní ob­viněné­ho Ing. Vá. B., jímž ty­to peněžní prostřed­ky vy­bral z úč­tu a pou­žil je nez­jištěným způso­bem a kte­ré v pod­statě zna­me­na­lo vlas­tní poš­ko­ze­ní ob­chod­ní spo­leč­nos­ti AP­STON CA­PI­TAL Ltd. ja­ko věřite­le, však již by­lo zce­la mi­mo rá­mec jed­ná­ní i úmysl­né­ho za­vinění ob­viněné­ho Ing. Vl. B. Nel­ze u něj te­dy do­vo­dit in­te­lek­tuál­ní slož­ku úmysl­né­ho za­vinění, kte­rá je nez­byt­ným před­pok­la­dem pro naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky po­mo­ci k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, pro­to­že roz­hod­né skut­ko­vé okol­nos­ti zde neu­mož­ňu­jí uči­nit zá­věr, že ob­vině­ný (do­vo­la­tel) věděl o zkra­cu­jí­cím jed­ná­ní své­ho ot­ce – ob­viněné­ho Ing. Vá. B. ja­ko pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le, tj. o nás­led­né dis­po­zi­ci s peněžní­mi prostřed­ky, kte­ré ten­to ob­vině­ný zís­kal za převod spolu­vlas­tnic­ké­ho po­dí­lu na ne­mo­vi­tos­tech. To pla­tí tím spí­še, jes­tli­že sa­mot­né sou­dy niž­ších stupňů uči­ni­ly skut­ko­vý zá­věr, pod­le něhož ob­vině­ný Ing. Vá. B. na­lo­žil se zís­ka­ný­mi peněžní­mi prostřed­ky „nez­jištěným způso­bem“, aniž by se ob­viněné­mu Ing. Vl. B. klad­lo za vi­nu, že věděl o ta­ko­vém způso­bu ne­bo že do­kon­ce přispěl k to­mu, aby způsob dis­po­zi­ce s peněžní­mi prostřed­ky neb­yl zjištěn. Přitom o exis­ten­ci in­te­lek­tuál­ní slož­ky úmysl­né­ho za­vinění pos­ledně jme­no­va­né­ho ob­viněné­ho (do­vo­la­te­le) nemůže svědčit pou­hý příbu­zen­ský poměr me­zi ob­viněný­mi, zvláště pak za si­tua­ce, kdy ze stra­ny to­ho­to ob­viněné­ho ne­doš­lo jen k fik­tiv­ní platbě za převe­de­ný spolu­vlas­tnic­ký po­díl na ne­mo­vi­tos­tech a ani ce­na ne­by­la nepřiměřeně níz­ká, resp. neod­po­ví­da­jí­cí hod­notě to­ho­to po­dí­lu.

Ze všech uve­de­ných důvodů te­dy po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud ná­mit­ku ob­viněné­ho Ing. Vl. B., kte­rou zpo­chyb­nil naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky po­mo­ci k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, za důvod­nou. Městský soud v Pra­ze to­tiž sku­tečně nes­právně po­sou­dil exis­ten­ci úmysl­né­ho za­vinění, jak mu důvodně vy­tkl ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní.

Pro­to Nej­vyš­ší soud z podnětu po­da­né­ho do­vo­lá­ní pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu zru­šil roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 8 To 356/2012, ve vý­ro­ku o vině, jímž byl ob­vině­ný Ing. Vl. B. uz­nán vin­ným po­mo­cí k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a ve vý­ro­ku o tres­tu, kte­rý se tý­ká to­ho­to ob­viněné­ho. V os­tat­ních čás­tech – tý­ka­jí­cích se spolu­ob­viněné­ho Ing. Vá. B. – zůstá­vá ci­to­va­ný roz­su­dek ne­dot­čen. Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu Nej­vyš­ší soud zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na zru­še­nou část zmíněné­ho roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo je­ho zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal Městské­mu sou­du v Pra­ze, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Městský soud v Pra­ze tak v uve­de­ném roz­sa­hu opětovně pro­jed­ná tres­tní věc ob­viněné­ho Ing. Vl. B. na pod­kladě je­ho od­vo­lá­ní a od­stra­ní va­dy vy­tknu­té tím­to roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší­ho sou­du. Jes­tli­že od­vo­la­cí soud nez­jis­tí žá­dné ji­né roz­hod­né sku­teč­nos­ti, mu­sí vy­chá­zet z to­ho, že sku­tek, jímž ve zru­še­ném roz­hod­nu­tí uz­nal jme­no­va­né­ho ob­viněné­ho vin­ným, ne­vy­ka­zu­je zna­ky po­mo­ci k přeči­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 24 od­st. 1 písm. c) a § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ani zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu.

Pod­le § 265s od­st. 1 tr. řádu je soud niž­ší­ho stupně v dal­ším říze­ní vá­zán práv­ním ná­zo­rem Nej­vyš­ší­ho sou­du vy­slo­ve­ným v tom­to do­vo­la­cím roz­hod­nu­tí (§ 265s od­st. 1 tr. řádu).

Pro­to­že va­dy na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí zjištěné na pod­kladě důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ne­by­lo mož­no od­stra­nit v případ­ném veřej­ném za­se­dá­ní do­vo­la­cí­ho sou­du, roz­hodl Nej­vyš­ší soud o tom­to do­vo­lá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní přípust­ný op­rav­ný prostředek s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. 10. 2013

Před­se­da se­ná­tu:

JUDr. Fran­ti­šek P ú r y

Diskusia