Cieľ a prostriedok pri trestnom čine vydierania

Práv­ne ve­ty:

I. Hroz­ba spo­loč­nou sa­mov­raž­dou pri jaz­de mo­to­ro­vým vo­zid­lom a ma­ni­pu­lá­cia s re­vol­ve­rom v le­se vrá­ta­ne strel­by (nie na poš­ko­de­nú) bo­la ko­na­ním, kto­rým sa ob­vi­ne­ný do­pus­til vo­či poš­ko­de­nej hroz­by ná­si­lím. Ďal­ším a od­liš­ným zna­kom tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia (§ 189 ods. 1 Tr. zák.) je nú­te­nie iné­ho k to­mu, aby nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel. Pre­to­že ide o od­liš­ný znak, mu­sí byť napl­ne­ný tak­tiež ne­ja­kou od­liš­nou skut­ko­vou okol­nos­ťou, kto­rá vy­jad­ru­je to, k čo­mu bo­la poš­ko­de­ná ko­na­ním ob­vi­ne­né­ho nú­te­ná. Obid­va uve­de­né od­liš­né zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia ne­mô­žu byť napl­ne­né rov­na­kou skut­ko­vou okol­nos­ťou. Ide tu o vzťah cie­la a pros­tried­ku k je­ho do­siah­nu­tiu. Cieľ je skut­ko­vo vy­jad­re­ný kon­krét­nym zis­te­ním k čo­mu pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho. Pros­trie­dok k do­siah­nu­tiu cie­la je vy­jad­re­ný kon­krét­nym zis­te­ním, akým ko­na­ním napĺňa­jú­cim zna­ky ná­si­lia, hroz­by ná­si­lím ale­bo hroz­by inej ťaž­kej uj­my pá­cha­teľ pô­so­bil na vô­ľu poš­ko­de­né­ho. Vzťah cie­ľa a pros­tried­ku nie je mož­né zre­du­ko­vať na to, že pá­cha­teľ poš­ko­de­né­ho do­nú­til k to­mu, aby str­pel je­ho ná­si­lie, hroz­bu ná­si­lím ale­bo hroz­bu inej ťaž­kej uj­my, pre­to­že tým by bo­li cieľ a pros­trie­dok sto­tož­ne­né. Pri ta­kom­to vý­kla­de by aké­koľ­vek ná­si­lie, hroz­ba ná­si­lím ale­bo hroz­ba inej ťaž­kej uj­my bo­lo mož­né bez ďal­šie­ho pok­la­dať za trest­ný čin vy­die­ra­nia bez to­ho aby bo­lo nut­né zis­ťo­vať k čo­mu kon­krét­ne pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho, pre­to­že by sta­čil zá­ver, že pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho k to­mu, aby str­pel je­ho ná­sil­né ale­bo vý­hraž­né ko­na­nie. Ta­ká­to konštruk­cia tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia je nep­ri­ja­teľ­ná, pre­to­že ne­dos­ta­tok napl­ne­nia jed­né­ho zo zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu ne­mož­no nah­ra­diť je­ho sto­tož­ne­ním s iným zá­kon­ným zna­kom. Pri ne­dos­tat­ku kon­krét­ne­ho zis­te­nia k čo­mu ob­vi­ne­ný nú­til poš­ko­de­nú je pre­to mož­né uva­žo­vať len o tres­tnom či­ne ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia (§ 360 ods. 1 Tr. por.).

II. Trest­ný čin ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy (§ 183 ods. 1 Tr. zák.) sa od­li­šu­je od tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia, ok­rem iné­ho, aj tým, že me­dzi je­ho znak­mi nie sú uve­de­né žiad­ne kon­krét­ne pros­tried­ky, kto­rý­mi sa slo­bo­da po­hy­bu ob­me­dzu­je, pri­čom pri tres­tnom či­ne vy­die­ra­nia sa zá­sah do slo­bod­né­ho roz­ho­do­va­nia člo­ve­ka de­je pou­ži­tím ná­si­lia, hroz­by ná­si­lím ale­bo hroz­bou inej ťaž­kej uj­my. Po­kiaľ pá­cha­teľ ob­me­dzu­je osob­nú slo­bo­du iné­ho ná­si­lím, hroz­bou ná­si­lia ale­bo hroz­bou inej ťaž­kej uj­my za tým úče­lom, aby nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel, pôj­de o spá­chanie tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia a nie o trest­ný čin ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy. Ko­na­nie, kto­ré inak sa­mo ose­be vy­ka­zu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy mô­že byť pod­ľa okol­nos­tí kon­krét­ne­ho prí­pa­du úvod­ným štá­diom iné­ho tres­tné­ho či­nu, spra­vid­la zá­važ­nej­šie­ho, nap­rík­lad prá­ve tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. V ta­kom prí­pa­de sa sku­tok po­sú­di len ako trest­ný čin vy­die­ra­nia s tým, že zna­ky tres­tné­ho či­nu ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy sú už v ňom za­hr­nu­té.

7 Tdo 1382/2013-23

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 18. 12. 2013 do­vo­lá­ní ob­viněné­ho T. B., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce pod sp. zn. 4 T 99/2012 a roz­hodl tak­to:

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 4 T 99/2012.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Ok­res­ní­mu sou­du v Nym­bur­ce přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 4 T 99/2012, byl ob­vině­ný T. B. uz­nán vin­ným zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a od­sou­zen pod­le § 175 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na dva ro­ky s tím, že vý­kon to­ho­to tres­tu byl pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen a zku­šeb­ní do­ba by­la pod­le § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku sta­no­ve­na na třicet měsíců, a pod­le § 70 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu pro­pad­nu­tí věci (správně pro­pad­nu­tí věci ne­bo ji­né ma­jet­ko­vé hod­no­ty), a to bu­bín­ko­vé­ho re­vol­ve­ru zn. ME-Flo­bert Al­fa rá­že 6 mm.

Sku­tek spo­čí­val pod­le zjištění Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce v pod­statě v tom, že ob­vině­ný dne 10. 2. 2011 ko­lem 13,00 ho­din v S., okr. N., v místě spo­leč­né­ho byd­liště ver­bálně i fy­zic­ky na­pa­dal svou man­žel­ku Z. B., str­kal do ní, až upad­la na zem, škr­til ji, ná­si­lím jí brá­nil v od­cho­du z do­mu, oh­ro­žo­val ji no­žem, ni­čil za­říze­ní do­mu, nu­til ji pus­tit po­čí­tač a nap­sat uráž­li­vou zprá­vu je­jí sestře, vy­hro­žo­val spo­leč­nou se­bev­raž­dou, pak ji od­vezl mo­to­ro­vým vo­zid­lem, ze kte­ré­ho jí brá­nil vy­stou­pit, do le­sa u ob­ce Ú. u P., kde před ní ma­ni­pu­lo­val re­vol­ve­rem, z něhož něko­lik­rát v je­jí blíz­kos­ti vy­střelil, a na­ko­nec jí na je­jí žá­dost předal re­vol­ver a klí­če od vo­zid­la a oba se spo­lečně vrá­ti­li do N. Ze zjištění Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce uve­de­ných ve vý­ro­ku o vině vy­plý­vá, že ob­vině­ný tím­to jed­ná­ním způso­bil poš­ko­ze­né dis­tor­zi kr­ční pá­teře, drob­ná zranění tří prstů na le­vé ru­ce a poh­možděni­ny a od­řeni­ny na různých čás­tech tě­la a že ta­to zranění si vy­žá­da­la ošetření poš­ko­ze­né v ne­moc­ni­ci.

Od­vo­lá­ní ob­viněné­ho, po­da­né pro­ti všem vý­rokům, by­lo us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, pod­le § 256 tr. ř. za­mít­nu­to.

Ob­vině­ný po­dal prostřed­nic­tvím ob­háj­ce v zá­kon­né lhůtě do­vo­lá­ní pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze. Vý­rok o za­mít­nu­tí od­vo­lá­ní na­padl s od­ka­zem na důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Na­mítl, že sku­tek byl nes­právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko zlo­čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Uvedl, že po­kud poš­ko­ze­nou nu­til k to­mu, aby pus­ti­la po­čí­tač a nap­sa­la uráž­li­vou zprá­vu své sestře, nemůže jít o trest­ný čin pro za­ned­ba­tel­nou mí­ru spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti. Vy­jádřil ná­zor, že je­ho jed­ná­ní moh­lo být po­sou­ze­no jen ja­ko ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 tr. zá­ko­ní­ku (míněno patrně pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku), ne­bez­peč­né vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 146 tr. zá­ko­ní­ku (míněno patrně pod­le § 146 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Vy­tkl, že ve vý­ro­ku o vině neb­yl vy­jádřen cíl je­ho jed­ná­ní. Ob­vině­ný se do­vo­lá­ním do­má­hal to­ho, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil roz­hod­nu­tí obou soudů a aby přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Nym­bur­ce věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout.

Nej­vyš­ší soud přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. ř. na­pa­de­né us­ne­se­ní i před­chá­ze­jí­cí říze­ní a shle­dal, že do­vo­lá­ní je důvod­né, byť ni­ko­li ve všech vy­tý­ka­ných směrech.

Zlo­či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo ji­né­ho ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo pohrůžkou ji­né těžké új­my nu­tí, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl, a spá­chá ta­ko­vý čin se zbra­ní.

Tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo ji­né­mu bez op­rávnění brá­ní uží­vat osob­ní svo­bo­dy.

Oba uve­de­né tres­tné či­ny se li­ší mi­mo ji­né tím, že me­zi zna­ky tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku nej­sou blí­že uve­de­ny žá­dné kon­krét­ní prostřed­ky, ji­miž se svo­bo­da po­hy­bu ome­zu­je, za­tím­co u tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se zá­sah do svo­bod­né­ho roz­ho­do­vá­ní člověka děje pou­ži­tím ná­si­lí, pohrůžky ná­si­lí ne­bo pohrůžky ji­né těžké új­my. Dal­ší od­liš­nost je v tom, že v případě tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pa­cha­tel brá­ní ji­né­mu ve svo­bod­ném po­hy­bu, za­tím­co u tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pa­cha­tel prostřed­ky uve­de­ný­mi v tom­to us­ta­no­ve­ní nu­tí ji­né­ho k to­mu, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl. Jes­tli­že pa­cha­tel ome­zu­je osob­ní svo­bo­du ji­né­ho ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo pohrůžkou ji­né těžké új­my za tím úče­lem, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl, pak jde ze stra­ny ta­ko­vé­ho pa­cha­te­le o trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a ni­ko­li o trest­ný čin ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Jed­ná­ní, kte­ré ji­nak sa­mo o sobě vy­ka­zu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pod­le § 171 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, může být pod­le okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du úvod­ním stá­diem ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, zpra­vid­la zá­važnější­ho, např. právě tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zák. V ta­ko­vém případě se sku­tek po­sou­dí jen ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku s tím, že zna­ky tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy jsou v tom již za­hr­nu­ty.

Ap­li­ku­jí-li se ty­to zá­sa­dy na po­su­zo­va­nou kau­zu, lze souh­la­sit s tím, že sou­dy ap­li­ko­va­ly us­ta­no­ve­ní § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku na zjiště­ný sku­tek, po­kud se od­eh­rál ve spo­leč­ném byd­liš­ti ob­viněné­ho a poš­ko­ze­né a po­kud zá­le­žel v tom, že ob­vině­ný jed­ná­ním, kte­ré mělo evi­dentně ná­sil­nou po­va­hu, nu­til poš­ko­ze­nou, aby za­pnu­la po­čí­tač a nap­sa­la uráž­li­vou zprá­vu své sestře. Zjištění, že ob­vině­ný k to­mu­to či­nu pou­žil nůž, te­dy zbraň ve smys­lu § 118 tr. zá­ko­ní­ku, od­ůvod­ňu­je kva­li­fi­ka­ci pod­le § 175 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Z cel­ko­vé­ho kon­textu věci je jas­né, že poš­ko­ze­ná se důvodně cí­ti­la jed­ná­ním ob­viněné­ho vel­mi silně oh­ro­že­na, což se pro­je­vo­va­lo pod­le zjištění roz­ve­de­ných v od­ůvodnění roz­sud­ku tím, že by­la vy­děše­ná, třás­la se, ne­by­la schop­na řád­né ma­ni­pu­la­ce s po­čí­ta­čem apod. Za to­ho­to sta­vu je vy­lou­če­no na­zí­rat na čin ob­viněné­ho ja­ko na čin se za­ned­ba­tel­nou mí­rou spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, jak na­mí­tal ob­vině­ný.

Ji­nak to­mu je ve vzta­hu k nás­le­du­jí­cím stá­diím in­ci­den­tu, kte­rá se pod­le zjištění soudů od­eh­rá­la během spo­leč­né jíz­dy mo­to­ro­vým vo­zid­lem a pos­lé­ze v le­se pob­líž ob­ce Ú. u P., kam ob­vině­ný poš­ko­ze­nou od­vezl. Ze zjištění uve­de­ných v od­ůvodnění roz­sud­ku je patr­no, že poš­ko­ze­ná se na tu­to jíz­du vy­ko­na­nou z podnětu ob­viněné­ho vy­da­la dob­ro­volně, pro­to­že v tom spatřova­la příle­ži­tost, jak se dos­tat z do­mu a za­chrá­nit se před dal­ším na­pa­dá­ním a oh­ro­žo­vá­ním ze stra­ny ob­viněné­ho. Po­kud byl ob­vině­ný v rám­ci vý­ro­ku o vině tres­tným či­nem vy­dí­rá­ní uz­nán vin­ným tím, že vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né spo­leč­nou se­bev­raž­dou (ty­to vý­hrůžky pod­le od­ůvodnění roz­sud­ku pro­ná­šel při jízdě mo­to­ro­vým vo­zid­lem), a dá­le tím, že v le­se ma­ni­pu­lo­val před poš­ko­ze­nou s re­vol­ve­rem a něko­lik­rát v blíz­kos­ti poš­ko­ze­né vy­střelil, ne­ní ze zjištění soudů jas­né, co by­lo cí­lem je­ho jed­ná­ní a k če­mu měl poš­ko­ze­nou nu­tit. Ab­sen­ce to­ho­to zjištění vy­lu­ču­je, aby ta­to část jed­ná­ní ob­viněné­ho by­la po­sou­ze­na ja­ko sou­část zlo­či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Ne­dos­ta­tek zjištění, k če­mu měl ob­vině­ný poš­ko­ze­nou nu­tit, přek­le­nul Kraj­ský soud v Pra­ze úva­hou, pod­le kte­ré jde o vy­dí­rá­ní pro­to, že ob­vině­ný do­nu­til poš­ko­ze­nou „strpět je­ho oh­ro­žu­jí­cí ma­ni­pu­la­ce .... s pis­to­lí“ (str. 3 od­ůvodnění na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní). Tu­to úva­hu Nej­vyš­ší soud ne­mohl ak­cep­to­vat. Hroz­ba spo­leč­nou se­bev­raž­dou při jízdě mo­to­ro­vým vo­zid­lem a ma­ni­pu­la­ce s re­vol­ve­rem v le­se včetně střel­by (ni­ko­li na poš­ko­ze­nou) by­la jed­ná­ním, jímž se ob­vině­ný do­pus­til vůči poš­ko­ze­né pohrůžky ná­si­lí. Ci­to­va­ná úva­ha Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ne­res­pek­tu­je, že dal­ším – a to od­liš­ným – zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (neh­ledě na případ­nou přísnější kva­li­fi­ka­ci v důsled­ku někte­ré z okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cích pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by) je nu­ce­ní ji­né­ho k to­mu, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl. Pro­to­že jde o od­liš­ný znak, mu­sí být naplněn ta­ké něja­kou od­liš­nou skut­ko­vou okol­nos­tí, kte­rá vy­jadřuje to, k če­mu by­la poš­ko­ze­ná jed­ná­ním ob­viněné­ho nu­ce­na. Oba zmíněné od­liš­né zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní ne­mo­hou být naplně­ny tou­též skut­ko­vou okol­nos­tí. Jde tu o vztah cí­le a prostřed­ku k je­ho do­sa­že­ní. Cíl je skut­kově vy­jádřen kon­krét­ním zjištěním, k če­mu pa­cha­tel nu­til poš­ko­ze­né­ho. Prostředek k do­sa­že­ní cí­le je vy­jádřen kon­krét­ním zjištěním, ja­kým jed­ná­ním napl­ňu­jí­cím zna­ky ná­si­lí, pohrůžky ná­si­lí ne­bo pohrůžky ji­né těžké új­my pa­cha­tel půso­bil na vů­li poš­ko­ze­né­ho. Vztah cí­le a prostřed­ku nel­ze zre­du­ko­vat na to, že pa­cha­tel poš­ko­ze­né­ho do­nu­til k to­mu, aby strpěl je­ho ná­si­lí, pohrůžku ná­si­lí ne­bo pohrůžku ji­né těžké új­my, pro­to­že tím by by­ly cíl a prostředek v pod­statě zto­tožně­ny. Při ta­ko­vém vý­kla­du by ja­ké­ko­li ná­si­lí, pohrůžku ná­si­lí ne­bo pohrůžku ji­né těžké új­my by­lo mož­né bez dal­ší­ho pok­lá­dat za trest­ný čin vy­dí­rá­ní, aniž by by­lo nut­né zjiš­ťo­vat, k če­mu kon­krétně pa­cha­tel nu­til poš­ko­ze­né­ho, ne­boť by sta­čil zá­věr, že pa­cha­tel nu­til poš­ko­ze­né­ho k to­mu, aby strpěl je­ho ná­sil­né ne­bo vý­hrůžné jed­ná­ní. Ta­ko­vá konstruk­ce tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní je nepřija­tel­ná, pro­to­že ne­dos­ta­tek naplnění jed­no­ho ze zá­kon­ných tres­tných činů nah­ra­zu­je je­ho zto­tožněním s ji­ným zá­kon­ným zna­kem.

Ok­res­ní soud v Nym­bur­ce se v rám­ci úvah o práv­ním po­sou­ze­ní či­nu ome­zil v od­ůvodnění roz­sud­ku (str. 8) na pau­šál­ní kon­sta­to­vá­ní, pod­le kte­ré­ho ob­vině­ný „směřoval k to­mu, aby si pohrůžka­mi ná­si­lí a přímým fy­zic­kým ná­si­lím vy­nu­til, že od něj poš­ko­ze­ná neo­dej­de a neo­pus­tí spo­leč­nou do­mác­nost“. To­to kon­sta­to­vá­ní ne­má žá­dnou ná­vaz­nost na skut­ko­vá zjištění, tak jak vy­plý­va­jí z vý­povědi ob­viněné­ho a ze svědec­ké vý­povědi poš­ko­ze­né, kte­ré Ok­res­ní soud v Nym­bur­ce rep­ro­du­ko­val v před­chá­ze­jí­cích čás­tech od­ůvodnění roz­sud­ku (str. 3-5). Z žá­dné z těchto vý­povědí ne­vyp­lý­vá, že by ob­vině­ný své jed­ná­ní pro­ti poš­ko­ze­né pro­vá­zel něja­kým kon­krét­ním vý­ro­kem či ji­ným pro­je­vem, kte­rým by jí dal naj­evo, že ji nu­tí k setr­vá­ní ve spo­leč­ném sou­ži­tí. V kraj­ním případě tak moh­lo jít na­nej­výš jen o ne­vys­lo­ve­ný mo­tiv či­nu, a ni­ko­li o kon­krét­ní skut­ko­vou okol­nost napl­ňu­jí­cí někte­rý ze zá­kon­ných znaků tres­tné­ho či­nu.

Při ne­dos­tat­ku kon­krét­ní­ho zjištění, k če­mu ob­vině­ný nu­til poš­ko­ze­nou v tom stá­diu in­ci­den­tu, kte­ré se od­eh­rá­lo při jízdě mo­to­ro­vým vo­zid­lem a v le­se pob­líž ob­ce Ú. u P., by­lo mož­né uva­žo­vat jen o tres­tném či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, jak na­mí­tal ob­vině­ný. Je však nut­no vzít v úva­hu, že jde o trest­ný čin, k je­hož stí­há­ní je za pod­mí­nek uve­de­ných v 163 od­st. 1 tr. ř. nut­ný souh­las poš­ko­ze­né­ho, a že bez to­ho­to souh­la­su je tres­tní stí­há­ní nepřípus­tné pod­le § 11 od­st. 1 písm. i) tr. ř.

Vý­rok o vině ob­viněné­ho zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku te­dy za­hr­nu­je i jed­ná­ní ob­viněné­ho, kte­ré vzhle­dem ke stá­va­jí­cím skut­ko­vým zjištěním tím­to tres­tným či­nem ne­by­lo. V tom­to oh­le­du jsou jak roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce, tak na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze roz­hod­nu­tí­mi, kte­rá spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud pro­to z podnětu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze i roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Nym­bur­ce ja­ko sou­část říze­ní před­chá­ze­jí­cí­ho na­pa­de­né­mu us­ne­se­ní, zru­šil ta­ké všech­na dal­ší ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí, kte­rá tím ztra­ti­la pod­klad, a přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Nym­bur­ce, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Ke zru­še­ní roz­hod­nu­tí obou soudů přik­ro­čil Nej­vyš­ší soud přes­to, že jed­ním ze způsobů zjištěné­ho jed­ná­ní ob­vině­ný evi­dentně napl­nil zna­ky zlo­či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Nel­ze po­mi­nout, že vý­rok o vině vy­jadřuje ta­ké mo­rál­ní od­su­dek ob­viněné­ho a tím pá­dem již sám o sobě před­sta­vu­je je­ho pot­res­tá­ní v šir­ším slo­va smys­lu (k to­mu viz přiměřeně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I.ÚS 407/13). Jes­tli­že vý­rok o vině zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­hr­nu­je i ta­ko­vou for­mu jed­ná­ní, kte­rá ve sku­teč­nos­ti ne­by­la uve­de­ným zlo­či­nem a kte­rou by­lo mož­né po­sou­dit jen ja­ko méně zá­važ­ný trest­ný čin, vy­plý­va­jí z to­ho pro ob­viněné­ho ci­tel­né důsled­ky ne­jen ve sféře sa­mot­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce, ale ta­ké oh­ledně mí­ry mo­rál­ní­ho od­sou­ze­ní ce­lé­ho souhr­nu je­ho jed­ná­ní.

Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 18. pro­sin­ce 2013

Před­se­da se­ná­tu:
JUDr. Petr Hra­cho­vec

Diskusia