Vytvorenie falošného facebookového profilu a trestný čin poškodzovania cudzích práv

Práv­na ve­ta:

Ko­na­nie ob­vi­ne­né­ho, kto­rý za­lo­žil fa­ce­boo­ko­vý pro­fil pod me­nom poš­ko­de­nej, v kto­rom uvie­dol kon­tak­tné úda­je na poš­ko­de­nú a ši­ro­ké­mu ok­ru­hu osôb sprís­tup­nil na ňom fo­tog­ra­fie, na kto­rých je poš­ko­de­ná za­chy­te­ná na­há pri vy­ko­ná­va­ní sú­lo­že a to všet­ko bez súh­la­su poš­ko­de­nej spô­so­bi­lo váž­nu uj­mu na prá­vach poš­ko­de­nej, na­koľ­ko za­sia­hlo do práv poš­ko­de­nej na in­ti­mi­tu súk­ro­mia, za­cho­va­nia cti, ľud­skej dôs­toj­nos­ti a dob­rej po­ves­ti. Oso­by, kto­rým bo­lo umož­ne­né k pro­fi­lu pris­tú­piť bo­li pri­tom uvá­dza­né do omy­lu v otáz­ke ma­ji­te­ľa pro­fi­lu, pri­čom sub­jekt uve­de­ný do omy­lu a sub­jekt, kto­ré­mu bo­la spô­so­be­ná váž­na uj­ma na prá­vach ne­mu­sia byť to­tož­né. Ta­ké­to ko­na­nie ob­vi­ne­né­ho napĺňa všet­ky zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­dzo­va­nia cu­dzích práv.

4 Tdo 815/2014

                                                     U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 22. čer­ven­ce 2014 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho JUDr. PhDr. I. S., PhD., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pl­zni ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Karlo­vých Va­rech pod sp. zn. 3 T 30/2013, t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho o d m í t á .

                                                   O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Karlo­vých Va­rech ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 3 T 30/2013, byl ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se pod­le skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině uve­de­né­ho roz­sud­ku do­pus­til tím, že „nej­méně od 27. 6. 2012 do 19. 7. 2012 na přesně nez­jiš­tém místě, po­té, co zís­kal in­tim­ní fo­tog­ra­fie poš­ko­ze­né J. T., kte­ré pořídil s je­jím souh­la­sem, kde je za­chy­ce­na na­há při pro­vádění sou­lo­že, neop­rávněně bez vědo­mí poš­ko­ze­né za­lo­žil pod je­jím jmé­nem a příj­me­ním pro­fil na so­ciál­ní sí­ti Fa­ce­book, kde ty­to fo­tog­ra­fie ulo­žil a nás­ledně zpřís­tup­nil kon­krétně vy­bra­ným uži­va­telům v re­ži­mu „Přáte­lé“ přis­tu­pu­jí­cím na pro­fi­lo­vou strán­ku se souh­la­sem ob­viněné­ho, dá­le v uve­de­né době na přesně nez­jištěném místě neop­rávněně, bez vědo­mí poš­ko­ze­né J. T., nap­sal je­jím jmé­nem nej­méně 8 do­pisů, kde jmé­nem poš­ko­ze­né pí­še o je­jích cha­rak­te­ro­vých vlas­tnos­tech, sou­časně k do­pisům připo­jil vy­tištěné strán­ky z Fa­ce­boo­ku se zmíněný­mi in­tim­ní­mi fo­tog­ra­fie­mi poš­ko­ze­né, obál­ky do­pisů opatřil jmé­nem a ad­re­sou poš­ko­ze­né a nás­ledně ty­to do­pi­sy ro­zes­lal za­městna­va­te­li, tj. Ar­mádě ČR, kde poš­ko­ze­ná pra­cu­je ja­ko pra­cov­ni­ce štá­bu Kraj­ské­ho vo­jen­ské­ho ve­li­tel­ství, kde, m.j. vy­ko­ná­vá fun­kci t. m. a kon­tak­tní oso­by, a to ředi­te­li Kraj­ské­ho vo­jen­ské­ho ve­li­tel­ství Karlo­vy Va­ry a je­ho zá­stup­ci, od­děle­ní ko­mu­ni­ka­ce s veřej­nos­tí Ge­ne­rál­ní­ho štá­bu Ar­má­dy ČR, Ve­li­tel­ství vo­jen­ské po­li­cie, tis­ko­vé mluv­čí KŘPKV kra­je, bý­va­lé­mu příte­li poš­ko­ze­né J. Š., svým jed­ná­ním uvedl v om­yl jed­nak oso­by v re­ži­mu „Přáte­lé“ na nep­ra­vém pro­fi­lu poš­ko­ze­né J. T. na so­ciál­ní sí­ti Fa­ce­book, ne­boť nevědě­li, že se jed­ná o nep­ra­vý pro­fil poš­ko­ze­né a moh­li se sez­ná­mit se zde umístěný­mi in­tim­ní­mi fo­tog­ra­fie­mi poš­ko­ze­né, jed­nak ad­re­sá­ty ro­zes­la­ných do­pisů s připo­je­ný­mi in­tim­ní­mi fo­tog­ra­fie­mi poš­ko­ze­né, ne­boť se moh­li dom­ní­vat, že auto­rem do­pisů je sa­ma poš­ko­ze­ná a moh­li se sez­ná­mit s je­jí­mi in­tim­ní­mi fo­tog­ra­fie­mi, a dá­le vy­užil omy­lu poš­ko­ze­né J. T., že je­jí fo­tog­ra­fie in­tim­ní po­va­hy poříze­né s je­jím souh­la­sem ob­viněným či fo­tog­ra­fie poříze­né sa­mot­nou poš­ko­ze­nou a za­sla­né ob­viněné­mu ne­bu­dou uži­ty k veřej­né­mu šíření a bu­dou ry­ze souk­ro­mé po­va­hy, čímž hru­bým způso­bem za­sáhl do práv poš­ko­ze­né na in­ti­mi­tu souk­ro­mí, za­cho­vá­ní cti, lid­ské důstoj­nos­ti a dob­ré pověs­ti, kte­rá jsou ga­ran­to­vá­na jed­nak Lis­ti­nou zá­klad­ních práv a svo­bod, ja­kož i zá­ko­nem č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník v plat­ném znění“.

Za uve­de­né jed­ná­ní byl ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. od­sou­zen pod­le § 181 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a pou­ži­tí § 67 od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku k peněži­té­mu tres­tu. Pod­le § 68 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku či­ní peněži­tý trest 150 den­ních sa­zeb. Pod­le § 68 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku či­ní den­ní saz­ba peněži­té­ho tres­tu 200 Kč. Pod­le § 69 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu pro případ, že by neb­yl peněži­tý trest ve sta­no­ve­né lhůtě vy­ko­nán, ulo­žen náh­rad­ní trest od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře 3 měsíců.

Pro­ti roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Karlo­vých Va­rech ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 3 T 30/2013, po­dal ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. od­vo­lá­ní, o kte­rém roz­hodl Kraj­ský soud v Pl­zni us­ne­se­ním ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, tak, že ho pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né za­mítl.

Pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pl­zni ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 50 To 30/2014, po­dal nás­ledně ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce do­vo­lá­ní opí­ra­jí­cí se o důvo­dy do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) a g) tr. ř. Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní na­mítl, že v da­né věci měl ja­ko na­lé­za­cí soud roz­ho­do­vat Městský soud v Brně, ni­ko­li Ok­res­ní soud v Karlo­vých Va­rech. Dá­le do­vo­la­tel uvedl, že v předmětné věci neb­yl důvod pro to, aby by­la pou­ži­ta tres­tní rep­re­se, ne­boť se jed­ná na­nej­výš o ci­vilněpráv­ní spor na ochra­nu osob­nos­ti dvou sub­jektů (ob­viněné­ho a poš­ko­ze­né). Ze stra­ny soudů te­dy by­la nes­právně up­latněna zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, tak jak je sta­no­ve­na v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Dá­le na­mítl, že ne­doš­lo naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu, ne­boť poš­ko­ze­né ne­by­la způso­be­na žá­dná új­ma. Rovněž uvedl, že se sou­dy ne­vy­rov­na­ly s vý­povědí svědka H. a s ob­sa­hem po­sud­ku znal­ce Ing. M. Šůse. Dle ná­zo­ru do­vo­la­te­le je nes­práv­ný zá­věr sou­du v hod­no­ce­ní omy­lu u sly­še­ných svědků a nes­práv­né hod­no­ce­ní „uve­de­ní v om­yl“ u poš­ko­ze­né. Ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní dá­le vy­tknul, že sou­dy zce­la opo­mi­nu­ly jed­nu ze zá­klad­ních zá­sad tres­tní­ho prá­va – in du­bio pro reo.

Z uve­de­ných důvodů ob­vině­ný zá­věrem své­ho mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­né roz­hod­nu­tí zru­šil, a přiká­zal věc Kraj­ské­mu sou­du v Pl­zni, aby ji zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství vy­užil své­ho prá­va a k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se vy­jádřil. Ve svém vy­jádření stručně shr­nul do­sa­vad­ní průběh tres­tní­ho říze­ní a dá­le uvedl, že po­kud jde o do­vo­la­cí důvod dle § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř., ná­mit­ku ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v tvr­ze­ní, že ve věci byl přís­luš­ný Městský soud v Brně, pod uve­de­ný do­vo­la­cí důvod podřadit nel­ze, ne­boť ne­ní tvr­ze­na věcná nepřís­luš­nost sou­du, ale to­li­ko nepřís­luš­nost mís­tní, kte­rá ten­to do­vo­la­cí důvod ne­zak­lá­dá. Pod up­latně­ný do­vo­la­cí důvod dle § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. jsou podřadi­tel­né ná­mit­ky ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v tvr­ze­ní, že je­ho jed­ná­ní ne­napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu, ne­boť ne­by­la poš­ko­ze­né způso­be­na váž­ná új­ma na prá­vech a ne­doš­lo k uve­de­ní v om­yl poš­ko­ze­né a svědků, a že ne­by­lo pos­tu­po­vá­no v sou­la­du se zá­sa­dou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se vy­jádřenou v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Os­tat­ní ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se zej­mé­na hod­no­ce­ní vý­povědi svědka H., pro­ve­de­né­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku či tvr­ze­ní o pos­tu­pu soudů v roz­po­ru se zá­sa­dou in du­bio pro reo, jsou skut­ko­vé­ho či pro­ces­ní­ho cha­rak­te­ru a pod uve­de­ný do­vo­la­cí důvod je podřadit nel­ze.

Po­kud jde o otáz­ku způso­be­ní váž­né új­my na prá­vech poš­ko­ze­né, sou­dy obou stupňů to­mu­to zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty věno­va­ly dos­ta­teč­nou po­zor­nost. Přímo v po­pi­su skut­ku je uve­de­no, že ob­vině­ný svým jed­ná­ním hru­bým způso­bem za­sáhl do práv poš­ko­ze­né na in­ti­mi­tu souk­ro­mí, za­cho­vá­ní cti, lid­ské důstoj­nos­ti a dob­ré pověs­ti. Zá­sah do těchto práv (resp. způso­be­ní váž­né új­my na těchto prá­vech) poš­ko­ze­né je přitom zce­la zřetel­ný již ze sa­mot­né­ho po­pi­su jed­ná­ní ob­viněné­ho ve vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Ne­ní žá­dných po­chyb o tom, že zpřís­tupnění fo­tog­ra­fií, na nichž je poš­ko­ze­ná za­chy­ce­na na­há při pro­vádění sou­lo­že bez souh­la­su poš­ko­ze­né ši­ro­ké­mu ok­ru­hu osob, a to způso­bem vy­vo­lá­va­jí­cím do­jem, že ty­to fo­tog­ra­fie zpřís­tup­ni­la sa­mot­ná poš­ko­ze­ná, váž­nou új­mu na uve­de­ných prá­vech poš­ko­ze­né způso­bu­je. O tom os­tatně svědčí i po­pis do­pa­du jed­ná­ní ob­viněné­ho na poš­ko­ze­nou ob­sa­že­ný ve vý­povědi poš­ko­ze­né, ale i dal­ších svědků. Po­kud jde o tvr­ze­ní ob­viněné­ho o ab­sen­ci zna­ku uve­de­ní v om­yl, nel­ze se s tím­to zto­tož­nit. Ob­vině­ný za­lo­žil fa­ce­boo­ko­vý pro­fil na jmé­no poš­ko­ze­né, uvedl zde kon­tak­tní úda­je na ni a zveřej­nil je­jí fo­tog­ra­fie. Jed­noz­načně tím­to způso­bem by­ly oso­by, kte­rým k pro­fi­lu by­lo umožněno přis­tou­pit, uvádě­ny v om­yl oh­ledně ma­ji­te­le pro­fi­lu. Ob­dob­né zá­věry pla­tí i o do­pi­sech, kte­ré ob­vině­ný psal jmé­nem poš­ko­ze­né v pr­vní osobě s uve­de­ním ad­re­sy poš­ko­ze­né ja­ko od­esí­la­te­le na obál­kách. Rovněž po­kud soud pr­vní­ho stupně do­chá­zí k zá­věru, že ob­vině­ný vy­užil omy­lu poš­ko­ze­né, kte­rá nepřed­pok­lá­da­la, že je­jí in­tim­ní fo­tog­ra­fie poříze­né s je­jím souh­la­sem ob­vině­ný tím­to způso­bem zneu­ži­je, je mož­no se s ta­ko­vým zá­věrem zto­tož­nit. V tom­to směru lze v pod­rob­nos­tech od­ká­zat na zce­la přilé­ha­vá od­ůvodnění roz­hod­nu­tí obou soudů. Rovněž po­kud jde o zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, sou­dy obou stupňů po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho z to­ho­to hle­dis­ka věno­va­ly vel­kou po­zor­nost. S oh­le­dem na způsob pro­ve­de­ní či­nu, když ob­vině­ný ro­zes­lal ce­lé řadě osob (a to včetně nadříze­ných poš­ko­ze­né v za­městná­ní) do­pi­sy, kte­ré mě­ly svědčit o ne­ga­tiv­ních vlas­tnos­tech poš­ko­ze­né a kte­ré ob­sa­ho­va­ly je­jí in­tim­ní fo­tog­ra­fie, a před­stí­ral přitom, že ty­to do­pi­sy za­sla­la sa­mot­ná poš­ko­ze­ná, a dá­le zpřís­tup­nil in­tim­ní fo­tog­ra­fie poš­ko­ze­né neur­če­né­mu množ­ství osob ces­tou so­ciál­ní sítě a opět se sna­žil na­vo­dit do­jem, že fo­tog­ra­fie zpřís­tup­ni­la sa­mot­ná poš­ko­ze­ná, je do­vo­ze­ní trestněpráv­ní od­povědnos­ti ob­viněné­ho v tom­to případě zce­la na místě a od­kaz ob­viněné­ho na prin­cip ul­ti­ma ra­tio je ne­patřič­ný. Ko­neč­né důsled­ky jed­ná­ní ob­viněné­ho pro poš­ko­ze­nou moh­ly být vzhle­dem k to­mu­to způso­bu pro­ve­de­ní či­nu mno­hem zá­važnější a by­lo jen otáz­kou ná­ho­dy, že to­mu tak ne­by­lo.

Zá­věrem své­ho vy­jádření pro­to stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství navrhl, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné a aby tak uči­nil za pod­mí­nek § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. h) tr. ř.], by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou prostřed­nic­tvím ob­háj­ce, te­dy pod­le § 265d od­st. 1 písm. b) tr. ř. a v sou­la­du s § 265d od­st. 2 tr. ř., přičemž lhů­ta k po­dá­ní do­vo­lá­ní by­la ve smys­lu § 265e tr. ř. za­cho­vá­na.

Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v § 265b tr. ř., by­lo dá­le nut­no po­sou­dit, zda ná­mit­ky vzne­se­né ob­viněným napl­ňu­jí jím up­latněné zá­ko­nem sta­no­ve­né do­vo­la­cí důvo­dy, je­jichž exis­ten­ce je sou­časně nez­byt­nou pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř.

Ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 tr. ř. je do­vo­lá­ní mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem ur­če­ným k náp­ravě vý­slovně uve­de­ných pro­ces­ních a hmotně práv­ních vad, ale ni­ko­li k re­vi­zi skut­ko­vých zjištění učiněných sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně ani k přez­kou­má­vá­ní ji­mi pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Těžiště do­ka­zo­vá­ní je to­tiž v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a je­ho skut­ko­vé zá­věry může dopl­ňo­vat, popřípadě ko­ri­go­vat jen soud dru­hé­ho stupně v říze­ní o řád­ném op­rav­ném prostřed­ku (§ 259 od­st. 3, § 263 od­st. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno zá­klad­ní prá­vo ob­viněné­ho do­sáh­nout přez­kou­má­ní věci ve dvous­tup­ňo­vém říze­ní ve smys­lu čl. 13 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) a čl. 2 od­st. 1 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě. Do­vo­la­cí soud ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí za­měřenou na přez­kou­má­ní všech roz­hod­nu­tí soudů dru­hé­ho stupně a sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění nemůže po­su­zo­vat už jen z to­ho důvo­du, že ne­ní op­rávněn bez dal­ší­ho přehod­no­co­vat pro­ve­de­né důka­zy, aniž by je mohl pod­le zá­sad ús­tnos­ti a bez­prostřed­nos­ti v říze­ní o do­vo­lá­ní sám pro­vádět (srov. ome­ze­ný roz­sah do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní pod­le § 265r od­st. 7 tr. ř.). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů. Už sa­mo chá­pá­ní do­vo­lá­ní ja­ko mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku os­pra­vedl­ňu­je res­trik­tiv­ní po­je­tí do­vo­la­cích důvodů Nej­vyš­ším sou­dem (viz us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nej­vyš­ší soud je vá­zán up­latněný­mi do­vo­la­cí­mi důvo­dy a je­jich od­ůvodněním (§ 265f od­st. 1 tr. ř.) a ne­ní po­vo­lán k re­vi­zi na­pa­de­né­ho roz­sud­ku z vlas­tní ini­cia­ti­vy. Právně fun­do­va­nou ar­gu­men­ta­ci má přitom za­jis­tit po­vin­né za­stou­pe­ní od­sou­ze­né­ho ob­háj­cem – ad­vo­ká­tem (§ 265d od­st. 2 tr. ř.).

Nej­vyš­ší soud po pros­tu­do­vá­ní před­lo­že­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu zjis­til, že větši­na ná­mi­tek uváděných ob­viněným v do­vo­lá­ní by­la již up­lat­ňo­vá­na v před­cho­zích stá­diích tres­tní­ho říze­ní i v od­vo­lá­ní, a jak soud pr­vní­ho stupně, tak i od­vo­la­cí soud se s ni­mi přesvědčivě vy­pořáda­ly v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí. Ju­di­ka­tu­ra vy­chá­zí z to­ho, že jes­tli­že ob­vině­ný v do­vo­lá­ní opa­ku­je v pod­statě jen ná­mit­ky up­latněné již v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a v od­vo­la­cím říze­ní, se kte­rý­mi se sou­dy obou stupňů dos­ta­tečně a správně vy­pořáda­ly, jde zpra­vid­la o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné ve smys­lu § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. (viz roz­hod­nu­tí pub­li­ko­va­né v Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, C. H. BECK, sva­zek 17/2002, č. 408). K to­mu­to zá­věru dospěl Nej­vyš­ší soud i v případě ob­viněné­ho JUDr. PhDr. I. S., PhD.

Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř. je dán teh­dy, jes­tli­že ve věci roz­hodl věcně nepřís­luš­ný soud ne­bo soud, kte­rý neb­yl ná­le­žitě ob­sa­zen, le­da­že mís­to sa­mo­soud­ce roz­ho­do­val se­nát ne­bo roz­hodl soud vy­šší­ho stupně.

Se zřete­lem k okol­nos­tem pro­jed­ná­va­né­ho přípa­du je třeba pou­ká­zat na to, že věcně nepřís­luš­ným sou­dem je soud, kte­rý roz­hodl v roz­po­ru s pra­vid­ly up­ra­vu­jí­cí­mi v tres­tním říze­ní věcnou přís­luš­nost soudů (viz § 16 a § 17 tr. ř.). Prak­tic­ky se zde jed­ná o přípa­dy, v nichž ve věci roz­hodl v pr­vním stup­ni ok­res­ní soud ne­bo je­mu na ro­veň pos­ta­ve­ný soud (§ 12 od­st. 4 tr. ř.), přes­to­že předmětem tres­tní­ho stí­há­ní byl trest­ný čin, o kte­rém měl pod­le § 17 od­st. 1 tr. ř. v pr­vním stup­ni ko­nat říze­ní a roz­hod­nout kraj­ský soud. Kdy­by nao­pak roz­hodl mís­to věcně přís­luš­né­ho ok­res­ní­ho sou­du kraj­ský soud, do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř. by neb­yl dán, pro­to­že by se zde up­lat­ni­la vý­jim­ka pod­le dovětku ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní, že roz­hodl soud vy­šší­ho stupně. Do­vo­la­cím důvo­dem pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní rovněž ne­ní sku­teč­nost, že v říze­ní doš­lo k po­ru­še­ní zá­sad o mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du (§ 18 tr. ř.).

V ná­vaz­nos­ti na sho­ra uve­de­né sku­teč­nos­ti Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je, že do­vo­la­tel ve svém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku si­ce dek­la­ro­val, že ve věci roz­ho­do­val věcně nepřís­luš­ný soud, ov­šem z kon­krét­ní ar­gu­men­ta­ce předmětné­ho do­vo­lá­ní je zřej­mé, že se ob­vině­ný oh­ra­dil to­li­ko pro­ti mís­tní přís­luš­nos­ti sou­du pr­vní in­stan­ce. Ta­ko­vou ar­gu­men­ta­ci ale pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. a) tr. ř. (a ani ji­ný z důvodů do­vo­lá­ní pod­le § 265b tr. ř.) podřadit nel­ze.

Ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní dá­le up­lat­nil do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod­le kte­ré­ho lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V me­zích to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du je pak mož­no na­mí­tat, že sku­tek zjiště­ný sou­dem byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, třeba­že nej­de o trest­ný čin ne­bo si­ce jde o trest­ný čin, ale je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ce neod­po­ví­dá to­mu, jak byl sku­tek ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině pop­sán. Z těchto sku­teč­nos­tí pak vy­plý­vá, že Nej­vyš­ší soud se nemůže od­chý­lit od skut­ko­vé­ho zjištění, kte­ré by­lo pro­ve­de­no v před­chá­ze­jí­cích říze­ních, a pro­to­že ne­ní op­rávněn v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní ja­kým­ko­liv způso­bem nah­ra­zo­vat čin­nost na­lé­za­cí­ho sou­du, je tak­to zjištěným skut­ko­vým sta­vem vá­zán (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek ne­mo­hou te­dy mít ná­mit­ky, kte­ré směřují do ob­las­ti skut­ko­vé­ho zjištění, hod­no­ce­ní důkazů či ta­ko­vé ná­mit­ky, kte­rý­mi do­vo­la­tel vy­tý­ká sou­du neúpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Ke sho­ra uve­de­né­mu je dá­le vhod­né uvést, že zá­věr ob­sa­že­ný ve vý­ro­ku o vině je vý­sled­kem ur­či­té­ho pro­ce­su. Ten­to pro­ces pri­márně spa­dá do pra­vo­mo­ci na­lé­za­cí­ho sou­du a v je­ho průběhu sou­dy mu­sí nejpr­ve zá­kon­ným způso­bem pro­vést důka­zy, ty­to pak hod­no­tit pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu a vý­sled­kem té­to čin­nos­ti je zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci. Nej­vyš­ší­mu sou­du te­dy v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní nepřís­lu­ší hod­no­tit správ­nost a úpl­nost zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu věci pod­le § 2 od­st. 5 tr. ř. ani přez­kou­má­vá­ní úpl­nos­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní či se za­bý­vat otáz­kou hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tr. ř. Ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se skut­ko­vé­ho zjištění, tj. hod­no­ce­ní důkazů, neúpl­nos­ti do­ka­zo­vá­ní apod. ne­ma­jí po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek.

Nej­vyš­ší soud dá­le shle­dal, že ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. si­ce po­dal do­vo­lá­ní mi­mo ji­né i z důvo­du pod­le us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., av­šak ve sku­teč­nos­ti v čás­ti své­ho do­vo­lá­ní ne­na­mí­tá nes­práv­nost práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ale pou­ze na­pa­dá sou­dy učiněná skut­ko­vá zjištění. Ná­mit­ky ob­viněné­ho, v je­jichž rám­ci na­mí­tal nes­práv­né hod­no­ce­ní důkazů (kon­krétně vý­povědi svědka H., zna­lec­ké­ho po­sud­ku Ing. M. Šůse, vý­povědí svědků – nadříze­ných poš­ko­ze­né, osob spolu­pra­cu­jí­cích s poš­ko­ze­nou) a vy­tý­kal ne­dos­ta­tečně zjiště­ný skut­ko­vý stav věci, je nut­no po­va­žo­vat za ná­mit­ky skut­ko­vé­ho cha­rak­te­ru tý­ka­jí­cí se úpl­nos­ti a hod­no­ce­ní pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Je třeba kon­sta­to­vat, že se ob­vině­ný pou­ze do­má­há, aby na zá­kladě ji­né­ho hod­no­ce­ní důkazů byl ji­ným způso­bem po­sou­zen sku­tek, pro kte­rý byl stí­hán. Uve­de­nou sku­teč­nost však nel­ze podřadit pod do­vo­la­cí důvod vy­me­ze­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., dle kte­ré­ho je do­vo­lá­ní mož­no po­dat, spo­čí­vá-li roz­hod­nu­tí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. O tom, že ob­vině­ný nev­zta­ho­val ty­to ná­mit­ky k práv­ní­mu po­sou­ze­ní skut­ku, tak jak ho zjis­ti­ly sou­dy, os­tatně svědčí i to, že vy­tý­kal i po­ru­še­ní zá­sa­dy „in du­bio pro reo“.

Ob­vině­ný up­lat­nil práv­ní ná­mit­ku re­le­van­tní z hle­dis­ka do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že předmět­ný sku­tek ne­vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky přeči­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť ne­by­la poš­ko­ze­né způso­be­na žá­dná új­ma.

V us­ta­no­ve­ní § 181 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku je uve­de­no, že se tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv do­pus­tí ten, kdo ji­né­mu způso­bí váž­nou új­mu na prá­vech tím, že uve­de něko­ho v om­yl.

Pod­le § 181 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku se tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv do­pus­tí ten, kdo ji­né­mu způso­bí váž­nou új­mu na prá­vech tím, že vy­uži­je něčí­ho omy­lu.

Naplnění ob­li­ga­tor­ních znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv je pod­míněno způso­be­ním váž­né új­my a pod­vod­ným jed­ná­ním, v kon­krét­ním případě spo­čí­va­jí­cím v uve­de­ní v om­yl a vy­uži­tí něčí­ho omy­lu. Ne­ní třeba zdůraz­ňo­vat, že sub­jekt uve­de­ný v om­yl a sub­jekt, je­muž by­la způso­be­na váž­ná új­ma na prá­vech, ne­mu­sí být iden­tic­ké. Prá­vy se zde ro­zumějí veš­ke­rá ne­ma­jet­ko­vá prá­va (ma­jet­ko­vá prá­va jsou chráněna us­ta­no­ve­ní­mi § 209 až § 212 tr. zá­ko­ní­ku o různých ty­pech ma­jet­ko­vých pod­vodů) a to jak jed­not­li­vých osob (fy­zic­kých i práv­nic­kých), tak i ko­lek­tiv­ních or­gánů ne­bo stá­tu. Zda jde o váž­nou új­mu na prá­vech, je nut­no po­sou­dit se zřete­lem k okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du, zej­mé­na s přih­léd­nu­tím k to­mu, o ja­ké prá­vo a v ja­ké ob­las­ti spo­le­čen­ských vztahů šlo, ja­ká by­la in­ten­zi­ta új­my na za­sa­že­ném prá­vu či prá­vech a ja­ké nás­led­ky to mělo pro poš­ko­ze­né­ho, zej­mé­na zda šlo o škod­li­vý nás­le­dek na prá­vech leh­ce ne­bo ob­tížně od­stra­ni­tel­ný, a ja­ká by­la in­ten­zi­ta ta­ko­vé­ho nás­led­ku.

Nej­vyš­ší soud po pros­tu­do­vá­ní předmětné­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu zjis­til, že sou­dy sro­zu­mi­telně pop­sa­ly sub­jek­ty uve­de­né v om­yl, ja­kož i sub­jekt, je­muž by­la způso­be­na új­ma na prá­vech a rovněž pod­robně vy­lo­ži­ly, proč by­lo jed­ná­ní ob­viněné­ho JUDr. PhDr. I. S., PhD. kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko přečin poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku, ale ta­ké to, v čem spo­čí­va­la váž­ná új­ma na prá­vech a ko­mu by­la způso­be­na. Nut­no uvést, že in­ten­zi­ta škod­li­vé­ho nás­led­ku roz­hodně ne­by­la v po­su­zo­va­ném případě za­ned­ba­tel­ná, ne­boť poš­ko­ze­ná J. T. by­la zveřejněním je­jích in­tim­ních fo­tog­ra­fií zesměšněna, v sou­vis­los­ti s in­kri­mi­no­va­ný­mi do­pi­sy mu­se­la po­dá­vat vy­světle­ní svým nadříze­ným, by­ly prověřová­ny je­jí od­mě­ny a by­la řeše­na i je­jí bez­peč­nos­tní prověrka u Ná­rod­ní­ho bez­peč­nos­tní­ho úřadu. Při po­sou­ze­ní up­latněné práv­ní ná­mit­ky pro­to Nej­vyš­ší soud dospěl k zá­věru, že zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku by­ly naplně­ny.

Pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. l písm. g) tr. ř. je podřadi­tel­ná i ná­mit­ka oh­ledně ne­res­pek­to­vá­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ani té­to ná­mit­ce však Nej­vyš­ší soud ne­mohl přisvědčit.

Do­vo­la­tel dá­le na­mí­tal neup­latnění zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Nej­vyš­ší soud již opa­ko­vaně v ná­vaz­nos­ti na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du ju­di­ko­val, že zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ja­ko jed­na ze zá­klad­ních zá­sad tres­tní­ho prá­va, vy­ža­du­je, aby stát up­lat­ňo­val prostřed­ky tres­tní­ho prá­va zdr­žen­livě, to zna­me­ná předev­ším tam, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí ne­bo nej­sou efek­tiv­ní, ne­boť tres­tní prá­vo a trestněpráv­ní kva­li­fi­ka­ci ur­či­té­ho jed­ná­ní ja­ko tres­tné­ho či­nu je třeba po­va­žo­vat za ul­ti­ma ra­tio, te­dy za kraj­ní prostředek. Z uz­ná­va­né­ho prin­ci­pu práv­ní­ho stá­tu, jímž je chá­pá­ní tres­tní rep­re­se ja­ko prostřed­ku ul­ti­ma ra­tio, vy­plý­vá, že ochra­na práv­ních statků má být v pr­vé řadě up­lat­ňo­vá­na prostřed­ky prá­va ob­čan­ské­ho, ob­chod­ní­ho či správ­ní­ho, a tepr­ve tam, kde je ta­ko­vá ochra­na neú­čin­ná a kde po­ru­še­ní chráněných vztahů napl­ňu­je zna­ky kon­krét­ní skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, je na­místě up­lat­ňo­vat tres­tní od­povědnost. V tom­to směru je třeba, aby by­la sou­dy res­pek­to­vá­na re­le­van­tní ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du, kde je mož­no např. pou­ká­zat na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se po­dá­vá, že „umož­ňu­je-li tres­tní prá­vo reali­za­ci veřej­né­ho zá­jmu na stí­há­ní tres­tné čin­nos­ti po­mo­cí ro­bus­tních a osob­ní in­teg­ri­tu jed­not­liv­ce ome­zu­jí­cích nás­trojů, pak je­jich pou­ži­tí mu­sí res­pek­to­vat ús­tavněpráv­ní li­mi­ty, v da­ném případě prin­cip pro­por­cio­na­li­ty (způso­bi­lost, nez­byt­nost a adek­vát­nost uži­tí trestněpráv­ní­ho prostřed­ku ochra­ny). Ústav­ní soud k to­mu např. v ná­le­zu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 kon­sta­to­val, že „z ús­tav­ní­ho hle­dis­ka žá­dný soud nemůže přeh­lí­žet zjev­nou sku­teč­nost, že nás­tro­je, po­mo­cí nichž se reali­zu­je trestněpráv­ní ochra­na, ome­zu­jí zá­klad­ní prá­va či svo­bo­dy, a jen důsled­né res­pek­to­vá­ní prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio (chá­pa­né­ho z ús­tav­ní­ho hle­dis­ka) za­ru­ču­je, že ta­ko­vé ome­ze­ní bu­de mož­no ještě po­va­žo­vat za pro­por­cio­nál­ní s úče­lem sle­do­va­ným tres­tním říze­ním (ve smys­lu čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy a čl. 4 od­st. 4 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod).“ Ob­dobně již opa­ko­vaně ju­di­ko­val i Nej­vyš­ší soud (srov. např. roz­hod­nu­tí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 ne­bo 5 Tdo 563/2008).

Byl-li te­dy spá­chán trest­ný čin, je­hož skut­ko­vá pod­sta­ta by­la beze zbyt­ku ve všech zna­cích naplněna, jak je to­mu v po­su­zo­va­ném případě, nemůže stát re­zig­no­vat na svou ro­li při ochraně op­rávněných zá­jmů osob s pou­ka­zem na pri­már­ní exis­ten­ci in­sti­tutů ob­čan­ské­ho ne­bo ob­chod­ní­ho prá­va, či ji­ných práv­ních od­větví, ji­miž lze za­jis­tit náh­ra­du ško­dy, kte­rá by­la tres­tným či­nem způso­be­na. Ak­cep­ta­ce prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio nemůže ve všech přípa­dech zce­la zne­mož­nit ap­li­ka­ci zá­klad­ní­ho úče­lu tres­tní­ho říze­ní, jak je vy­me­zen v us­ta­no­ve­ní § 1 od­st. 1 tr. ř. Pod­le to­ho­to zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­ní je úče­lem tres­tní­ho řádu up­ra­vit pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní tak, aby tres­tné či­ny by­ly ná­le­žitě zjiště­ny a je­jich pa­cha­te­lé spra­ved­livě pot­res­tá­ni. Říze­ní přitom mu­sí půso­bit k upev­ňo­vá­ní zá­kon­nos­ti, k před­chá­ze­ní a za­me­zo­vá­ní tres­tné čin­nos­ti, k vý­chově ob­čanů v du­chu důsled­né­ho za­cho­vá­vá­ní zá­konů a pra­vi­del ob­čan­ské­ho sou­ži­tí i plnění po­vin­nos­tí ke stá­tu a spo­leč­nos­ti. Z vý­kla­du ci­to­va­né­ho zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­ní vy­plý­vá, že ce­lé tres­tní říze­ní ne­ní po­ja­to ja­ko pou­há sa­tu­ra­ce případně vznik­lé ško­dy poš­ko­ze­né­mu a ne­ní zá­vis­lé na úva­ze poš­ko­ze­né­ho, zda se má své­ho prá­va do­mo­ci ji­ný­mi souk­ro­mop­ráv­ní­mi prostřed­ky, ale že má ta­ké rozměr mo­rál­ní, etic­ký a hod­no­to­vý. Sa­mot­né tres­tní říze­ní je vý­znam­nou zá­ru­kou za­cho­vá­vá­ní zá­kon­nos­ti, ne­boť v je­ho rám­ci jsou stí­há­ni ti, kteří po­ru­ši­li zá­kon spá­chá­ním tres­tné­ho či­nu.

Z vý­še uve­de­né­ho je zřej­mé, že ze stra­ny ob­viněné­ho neš­lo jen o na­ho­di­lé jed­ná­ní, kte­ré by by­lo mož­né ba­ga­te­li­zo­vat a je­hož škod­li­vost by neo­pod­stat­ňo­va­la práv­ní kva­li­fi­ka­ci přeči­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku. Nao­pak spo­le­čen­ská škod­li­vost je­ho jed­ná­ní spo­čí­vá v po­ru­še­ní zá­jmu spo­leč­nos­ti na ochraně ji­ných než ma­jet­ko­vých práv jed­not­liv­ce. V po­su­zo­va­ném případě se jed­na­lo o jed­ná­ní peč­livě přip­ra­ve­né a pro­myš­le­né, kte­ré mělo os­lo­vit ši­ro­ký ok­ruh osob a přivo­dit tak poš­ko­ze­né új­mu u to­ho­to ok­ru­hu osob, a to zce­la pro­myš­leně, ne­boť předmětné ma­te­riá­ly by­ly za­slá­ny jed­nak nadříze­ným poš­ko­ze­né, bý­va­lé­mu příte­li a dá­le oso­bám, kte­ré s poš­ko­ze­nou spolu­pra­co­va­li při různých ak­cích. Za to­ho­to sta­vu na­by­lo jed­ná­ní ob­viněné­ho po­va­hy tres­tné­ho či­nu, tak­že vý­rok o vině ne­ní v žá­dném roz­po­ru se zá­sa­dou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Pro­to je Nej­vyš­ší soud přesvědčen, že ne­moh­lo pos­ta­čo­vat up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su.

Je tak mož­no uči­nit zá­věr, že v průběhu da­né­ho tres­tní­ho říze­ní by­lo bez ja­kých­ko­li po­chyb­nos­tí pro­ká­zá­no, že ob­vině­ný JUDr. PhDr. I. S., PhD. svým předmětným jed­ná­ním napl­nil všech­ny zá­kon­né zna­ky přeči­nu poš­ko­ze­ní ci­zích práv pod­le § 181 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku, přís­luš­ný sku­tek byl bez ja­kých­ko­liv po­chyb­nos­tí ob­jasněn, na­lé­za­cí soud zvo­lil od­po­ví­da­jí­cí práv­ní kva­li­fi­ka­ci a ulo­že­ný trest od­po­ví­dá všem zá­kon­ným kri­té­riím. Nej­vyš­ší soud dá­vá pro­to za prav­du zá­věrům, kte­ré uči­nil v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí soud. Z od­ůvodnění roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně vy­plý­vá lo­gic­ká ná­vaz­nost me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy, je­jich hod­no­ce­ním a učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi na straně jed­né a hmotně práv­ní­mi zá­věry na straně dru­hé, přičemž do­vo­la­cí soud me­zi ni­mi nes­hle­dal žá­dný roz­por.

Nej­vyš­ší soud z vý­še uve­de­ných důvodů shle­dal, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ani říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, a pro­to do­vo­lá­ní ob­viněné­ho JUDr. PhDr. I. S., PhD. pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. ja­ko zjevně neo­pod­statněné od­mítl. O do­vo­lá­ní roz­hodl za pod­mí­nek us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 22. čer­ven­ce 2014

Před­se­da se­ná­tu
JUDr. Jiří Pá­cal

Diskusia