Peniaze na účte v banke a poškodená osoba.

 

Úvod­ná poz­nám­ka (JUDr. Pe­ter Šam­ko)

 Ak­tuál­na ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR pri­po­mí­na, že pe­nia­ze na úč­te v ban­ke nie sú vo vlas­tníc­tve ma­ji­te­ľa ban­ko­vé­ho úč­tu, ale sú vo vlas­tníc­tve ban­ky. Ak te­da pá­cha­teľ úto­čí na pe­nia­ze na úč­te v ban­ke, je poš­ko­de­nou oso­bou ban­ka a nie ma­ji­teľ ban­ko­vé­ho úč­tu. Čes­ká od­bor­ná li­te­ra­tú­ra (Žďár­ský, Z.: K iden­ti­fi­ka­ci poš­ko­ze­né­ho u tres­tných či­nu za­sa­hu­jí­cích zus­ta­tek na úč­tu. Trestněpráv­ní re­vue č. 3/2015) však pri­po­mí­na, že se­kun­dár­ne (ok­rem ban­ky) by bo­lo mož­né po­va­žo­vať za poš­ko­de­né­ho aj ma­ji­te­ľa úč­tu, pre­to­že zá­ro­veň do­chá­dza k zá­sa­hu do ma­jet­ko­vej sfé­ry aj ma­ji­te­ľa úč­tu a to v po­do­be zní­že­nia hod­no­ty poh­ľa­dáv­ky ma­ji­te­ľa úč­tu vo vzťa­hu k to­mu, kto účet ve­die. Pod­ľa môj­ho ná­zo­ru by však v tres­tnom ko­na­ní mal mať pro­ces­né pos­ta­ve­nie len ten sub­jekt, kto­rý je pri­már­ne za­siah­nu­tý proti­práv­nym ko­na­ním pá­cha­te­ľa (v da­nom prí­pa­de ban­ka, t. j. ten na ko­ho ma­je­tok pá­cha­teľ úto­čí bez­pros­tred­ne), tak ako to vy­plý­va aj z uve­de­nej ju­di­ka­tú­ry. Zní­že­nie hod­no­ty poh­ľa­dáv­ky ma­ji­te­ľa úč­tu tu to­tiž vždy vy­plý­va zo ško­dy spô­so­be­nej na ma­jet­ku ban­ky, te­da nej­de o dve ško­dy, ale ide o ško­du jed­nu, kto­rá je spô­so­be­ná v prí­čin­nej sú­vis­los­ti s proti­práv­nym ko­na­ním pá­cha­te­ľa, kto­rý úto­čí na ma­je­tok ban­ky. Na­po­kon, pri tres­tných či­noch, kto­ré sme­ru­jú vo­či pe­nia­zom na úč­toch v ban­ke, ban­ka tak­mer vždy „vy­rov­ná“ ško­du ma­ji­te­ľo­vi úč­tu a v tres­tnom ko­na­ní zos­tá­va ako poš­ko­de­ný sub­jekt sa­ma.

 Len pre úpl­nosť mož­no uviesť, že ma­ji­teľ ban­ko­vé­ho úč­tu má vo­či ban­ke poh­ľa­dáv­ku te­da je vo vzťa­hu k ban­ke v pos­ta­ve­ní ve­ri­te­ľa. Zá­ve­ry pred­met­nej ju­di­ka­tú­ry sú pl­ne pou­ži­teľ­né aj v pod­mien­kach Slo­ven­skej re­pub­li­ky, pri­čom tre­ba pri­po­me­núť, že v pod­mien­kach SR nie je mož­né po­va­žo­vať pe­nia­ze na úč­te v ban­ke za ve­ci v práv­nom zmys­le slo­va, ale ide o poh­ľa­dáv­ky.

 Vzhľa­dom k uve­de­né­mu nie je mož­né úto­ky na pe­nia­ze na úč­toch v ban­ke práv­ne kva­li­fi­ko­vať ako tres­tné či­ny krá­de­že, či spre­ne­ve­ry, na­koľ­ko tie­to tres­tné či­ny pos­ti­hu­jú len úto­ky na ve­ci, ale nie aj na poh­ľa­dáv­ky. Uve­de­nej prob­le­ma­ti­ke sme sa už na práv­nych lis­toch ve­no­va­li a to v člán­ku „Ne­ma­te­ria­li­zo­va­né pe­nia­ze z tres­tnop­ráv­ne­ho hľa­dis­ka ale­bo poh­ľa­dáv­ky nie sú ve­ci“, kto­rý bol uve­rej­ne­ný dňa 30.01.2012. Prá­ve pre­to, že pe­nia­ze na úč­toch v ban­ke nie je mož­né práv­ne po­va­žo­vať za ve­ci roz­ši­ru­je prip­ra­ve­ná no­ve­la Tres­tné­ho zá­ko­na us­ta­no­ve­nie § 130 ods. 1 Tr. zák. tak, že sa za ve­ci na úče­ly tres­tné­ho zá­ko­na bu­dú po­va­žo­vať aj pe­nia­ze na úč­toch v ban­ke (pred­met­ná no­ve­la však do­po­siaľ ne­bo­la pred­lo­že­ná NR SR na schvá­le­nie a zrej­me sa tak už v tom­to ka­len­dár­nom ro­ku nes­ta­ne).

 

Práv­na ve­ta:

 

Pe­ňaž­né pros­tried­ky na úč­te ve­de­nom v pe­ňaž­nom ús­ta­ve na zá­kla­de zmlu­vy o bež­nom úč­te nie sú ma­jet­kom ma­ji­te­ľa úč­tu, v kto­ré­ho pros­pech bol ten­to účet zria­de­ný, ale sú ma­jet­kom pe­ňaž­né­ho ús­ta­vu. Po­kiaľ te­da pá­cha­teľ neop­ráv­ne­ne od­čer­pá pe­ňaž­né pros­tried­ky z úč­tu, vznik­ne ško­da pe­ňaž­né­mu ús­ta­vu a nie ma­ji­te­ľo­vi úč­tu. Poš­ko­de­nou oso­bou je pre­to pe­ňaž­ný ús­tav (to­to roz­hod­nu­tie s tou­to práv­nou ve­tou bo­lo pub­li­ko­va­né pod č. 27/2014 – II.).

 

 

 

 

 

4 Tdo 812/2013-15

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 27. sr­pna 2013 o do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né­ho v nep­rospěch ob­viněné­ho T. Č., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 4 T 81/2012, t a k t o:

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013 a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. s e Městské­mu sou­du v Brně přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012, byl ob­vině­ný T. Č. uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní zlo­či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré­ho se pod­le skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině da­né­ho roz­sud­ku do­pus­til tím, že dne 3. 2. 2012 ve 13.15 ho­din v B., na n. S., v po­boč­ce Ko­mer­ční ban­ky, a.s., po­dal vho­ze­ním do sa­moob­služ­né­ho boxu příkaz k úh­radě na čás­tku 6.000,- Kč na vrub úč­tu klien­tky Ko­mer­ční ban­ky Z. Č., na kte­rém na­po­do­bil pod­pis D. Č., oso­by s dis­po­zič­ním prá­vem k úč­tu, když fi­nan­ční prostřed­ky ve vý­ši 6.000 Kč by­ly na zá­kladě zfal­šo­va­né­ho příka­zu k úh­radě dne 6. 2. 2012 přip­sá­ny ve prospěch úč­tu příjem­ce ČD – Te­le­ma­ti­ka, a.s., a to ja­ko úh­ra­da fak­tu­ry za pos­kyt­nu­té te­le­ko­mu­ni­kač­ní služ­by vy­sta­ve­né na jmé­no T. Č., když tím­to svým jed­ná­ním způso­bil poš­ko­ze­né Z. Č. ško­du ve vý­ši 6.000,- Kč, kdy uve­de­ná plat­ba by­la v pl­né vý­ši dne 8. 3. 2012 na zá­kladě žá­dos­ti Ko­mer­ční ban­ky, a.s., vrá­ce­na ze stra­ny ČD - Te­le­ma­ti­ka, a.s., zpět na účet Ko­mer­ční ban­ky, a.s.

Za uve­de­né jed­ná­ní byl ob­vině­ný T. Č. od­sou­zen pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 1 ro­ku. Pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen a pod­le § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku by­la sta­no­ve­na zku­šeb­ní do­ba v tr­vá­ní 3 let.

Pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012, po­dal od­vo­lá­ní stát­ní zá­stup­ce Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně, o němž roz­hodl Kraj­ský soud v Brně us­ne­se­ním ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, tak, že ho pod­le § 256 tr. ř. za­mítl.

Pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, po­dal nás­ledně nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce pod­le § 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř. ja­ko oso­ba op­rávněná, včas a za splnění všech dal­ších zá­ko­nem pro po­dá­ní do­vo­lá­ní vy­ža­do­va­ných ná­le­ži­tos­tí, do­vo­lá­ní, ve kte­rém up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V do­vo­lá­ní uvedl, že Kraj­ský soud v Brně ve svém roz­hod­nu­tí ne­rea­go­val na zá­sad­ní po­chy­be­ní, k nimž doš­lo ve vý­ro­ku o vině i ve vý­ro­ku o tres­tu. Tres­tná čin­nost ob­viněné­ho ne­by­la po­sou­ze­na pod­le všech v úva­hu přichá­ze­jí­cích us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a rovněž doš­lo k nes­práv­né­mu práv­ní­mu po­sou­ze­ní v rám­ci práv­ní kva­li­fi­ka­ce zlo­či­nem neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť si soud neu­jas­nil, ja­kou skut­ko­vou pod­sta­tu ob­vině­ný svým jed­ná­ním napl­nil. Dá­le do­vo­la­tel uvedl, že kaž­dý sku­tek má být zá­sadně po­sou­zen pod­le všech zá­kon­ných us­ta­no­ve­ní, kte­rá na něj do­pa­da­jí. Důle­ži­té je vy­stih­nout po­va­hu a škod­li­vost jed­ná­ní pa­cha­te­le pro spo­leč­nost, přičemž uve­de­né fak­to­ry jsou nej­lé­pe vy­sti­že­ny, po­kud je sku­tek kva­li­fi­ko­ván pod­le všech us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na, je­jichž zna­ky jsou v něm ob­sa­že­ny. To je smys­lem jed­no­čin­né­ho souběhu tres­tných činů, kte­rý může být v ur­či­tých přípa­dech vy­lou­čen. Sou­dy obou stupňů pak dospě­ly k zá­věru, že jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů v po­su­zo­va­né tres­tní věci je vy­lou­čen z důvo­du tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce. Pro­to­že fak­tic­ká kon­zum­pce se vy­tváří fak­tic­kým průběhem či­nu a vy­tváří se případ od přípa­du, je třeba peč­livě po­sou­dit ob­sah jed­ná­ní pa­cha­te­le, zej­mé­na s přih­léd­nu­tím k zá­měru pa­cha­te­le a důvo­du pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti, ne­boť ty zej­mé­na ur­ču­jí ob­jekt tres­tné­ho či­nu. Po­kud ob­vině­ný jím paděla­ný pla­teb­ní prostředek pou­žil k bez­ho­to­vos­tní platbě a způso­bil tak sou­časně na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ne­patr­nou, by­lo třeba je­ho jed­ná­ní po­sou­dit v jed­no­čin­ném souběhu též ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Jed­ná­ní ob­viněné­ho T. Č. napl­ni­lo v jed­no­čin­ném souběhu zá­kon­né zna­ky obou tres­tných činů, a to i teh­dy, když z ci­zí­ho úč­tu by­la neop­rávněně od­čer­pá­na čás­tka pou­ze ve vý­ši 6.000 Kč.

Do­vo­la­tel dá­le na­mítl, že Městský soud v Brně po­chy­bil, po­kud v práv­ní větě de­fi­no­val jed­ná­ní ob­viněné­ho tak, že ve smys­lu § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku padělal pla­teb­ní prostředek v úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý a paděla­ný pla­teb­ní prostředek pou­žil ja­ko pra­vý. Jes­tli­že pa­cha­tel sám pla­teb­ní prostředek padě­lá ne­bo pozmění v úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, do­pouš­tí se pou­ze tres­tné­ho či­nu pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku, i když jej pak pou­ži­je. Správně te­dy mělo být uve­de­no, že ob­vině­ný se do­pus­til zlo­či­nu neop­rávněné­ho pa­dá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea pr­vní tr. zá­ko­ní­ku.

Kraj­ský soud v Brně ne­nap­ra­vil va­du do­sa­vad­ní­ho říze­ní spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­né iden­ti­fi­ka­ci poš­ko­ze­né­ho, ne­boť za poš­ko­ze­nou ozna­čil soud nes­právně Z. Č., av­šak sku­teč­ným poš­ko­ze­ným by­la Ko­mer­ční ban­ka, a.s.

Dá­le do­vo­la­tel vy­tknul, že se Kraj­ský soud v Brně zto­tož­nil s ap­li­ka­cí § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku při uk­lá­dá­ní tres­tu sou­dem pr­vní­ho stupně. V důsled­ku to­ho doš­lo k si­tua­ci, že trest byl ulo­žen ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně na trest­ný čin, jímž byl uz­nán vin­ným. Pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ome­ze­no pou­ze na přípa­dy, kdy pro okol­nos­ti přípa­du ne­bo poměry pa­cha­te­le trest ulo­že­ný v rám­ci tres­tní saz­by by byl nepřiměřeně přís­ný, pou­ži­tí to­ho­to mo­de­rač­ní­ho us­ta­no­ve­ní je pro­to vý­jim­kou. Vždy je třeba zva­žo­vat, zda jsou splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky k mi­mořád­né­mu sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod dol­ní hra­ni­ci zá­ko­nem sta­no­ve­né tres­tní saz­by. Žá­dné ar­gu­men­ty sou­du, o kte­ré opřel zá­věr o ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, nej­sou způso­bi­lé od­ůvod­nit pos­tup pod­le to­ho­to in­sti­tu­tu. V da­né věci ne­doš­lo k žá­dným okol­nos­tem, kte­ré by sni­žo­va­ly vý­znam ne­bo naplnění jed­not­li­vých znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Zjiště­ny ne­by­ly ani žá­dné poměry pa­cha­te­le, pro kte­ré by by­lo třeba up­lat­nit sho­ví­vavější pos­tup při tres­tá­ní.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce z uve­de­ných důvodů navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012, včetně všech dal­ších roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du a aby věc pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Městské­mu sou­du v Brně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí. S pro­jed­ná­ním věci v ne­veřej­ném za­se­dá­ní souh­la­sil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce i pro případ ji­né­ho roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ve smys­lu § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř.

Opis do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce byl sou­dem pr­vní­ho stupně za pod­mí­nek sta­no­ve­ných v § 265h od­st. 2 tr. ř. za­slán k vy­jádření ob­viněné­mu T. Č. (do­ru­če­no dne 22. 7. 2013) i je­ho ob­háj­ky­ni (do­ru­če­no dne 7. 6. 2013), kte­rý ne­vyu­žil své­ho zá­kon­né­ho prá­va a k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce se ne­vy­jádřil.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí zjis­til, že nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce po­dal do­vo­lá­ní ja­ko oso­ba k to­mu op­rávněná (§ 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř.), uči­nil tak včas a na správ­ném místě (§ 265e tr. ř.), je­ho do­vo­lá­ní směřuje pro­ti roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž je do­vo­lá­ní obecně přípus­tné (§ 265a od­st. 2 písm. a) tr. ř.), a po­da­né do­vo­lá­ní ob­sa­hu­je sta­no­ve­né ná­le­ži­tos­ti (§ 265f od­st. 1 tr. řádu).

Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3 a 4 tr. ř. z podnětu do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, i říze­ní mu před­chá­ze­jí­cí, a to v roz­sa­hu od­po­ví­da­jí­cím up­latněným do­vo­la­cím ná­mit­kám. Po přez­kou­má­ní dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je důvod­né.

Po­kud jde o do­vo­la­cí důvo­dy, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v po­da­ném do­vo­lá­ní up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V me­zích to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du je pak mož­no na­mí­tat, že sku­tek zjiště­ný sou­dem byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, třeba­že nej­de o trest­ný čin ne­bo si­ce jde o trest­ný čin, ale je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ce neod­po­ví­dá to­mu, jak byl sku­tek ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině pop­sán. Z těchto sku­teč­nos­tí pak vy­plý­vá, že Nej­vyš­ší soud se nemůže od­chý­lit od skut­ko­vé­ho zjištění, kte­ré by­lo pro­ve­de­no v před­chá­ze­jí­cích říze­ních, a pro­to­že ne­ní op­rávněn v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní ja­kým­ko­liv způso­bem nah­ra­zo­vat čin­nost na­lé­za­cí­ho sou­du, je tak­to zjištěným skut­ko­vým sta­vem vá­zán (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek ne­mo­hou te­dy mít ná­mit­ky, kte­ré směřují do ob­las­ti skut­ko­vé­ho zjištění, hod­no­ce­ní důkazů či ta­ko­vé ná­mit­ky, kte­rý­mi do­vo­la­tel vy­tý­ká sou­du neúpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Ke sho­ra uve­de­né­mu je dá­le vhod­né uvést, že zá­věr ob­sa­že­ný ve vý­ro­ku o vině je vý­sled­kem ur­či­té­ho pro­ce­su. Ten­to pro­ces pri­márně spa­dá do pra­vo­mo­ci na­lé­za­cí­ho sou­du a v je­ho průběhu sou­dy mu­sí nejpr­ve zá­kon­ným způso­bem pro­vést důka­zy, ty­to pak hod­no­tit pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu a vý­sled­kem té­to čin­nos­ti je zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci. Nej­vyš­ší­mu sou­du te­dy v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní nepřís­lu­ší hod­no­tit správ­nost a úpl­nost zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu věci pod­le § 2 od­st. 5 tr. ř. ani přez­kou­má­vá­ní úpl­nos­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní či se za­bý­vat otáz­kou hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tr. ř. Ná­mit­ky tý­ka­jí­cí se skut­ko­vé­ho zjištění, tj. hod­no­ce­ní důkazů, neúpl­nos­ti do­ka­zo­vá­ní apod. ne­ma­jí po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že ob­viněné­mu byl ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, ne­bo mu byl ulo­žen trest ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně na trest­ný čin, jímž byl uz­nán vin­ným.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce ten­to do­vo­la­cí důvod up­lat­nil v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, když uvedl, že v před­chá­ze­jí­cím říze­ní by­ly dá­ny do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Ná­mit­ky nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­ré lze podřadit pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., spo­čí­va­jí v je­ho tvr­ze­ní, pod­le něhož sou­dy ne­po­sou­di­ly tres­tnou čin­nost ob­viněné­ho pod­le všech v úva­hu přichá­ze­jí­cích us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

Městský soud v Brně v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku kon­sta­to­val, že ob­ža­lo­ba spatřova­la v jed­ná­ní ob­viněné­ho kromě předmětné­ho tres­tné­ho či­nu na­víc přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ne­boť ob­vině­ný se rovněž uve­de­ným jed­ná­ním obo­ha­til tím, že uvedl ji­né­ho v om­yl a způso­bil tak na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ne­patr­nou. Dle ná­zo­ru sou­du pr­vní­ho stupně však vlas­tní pou­ži­tí paděla­né­ho pla­teb­ní­ho prostřed­ku, kte­rý no­mi­nálně od­po­ví­dá čás­tce 6.000 Kč, ja­ko pra­vé­ho, v sobě ne­se pod­vod­ný úmysl ve sna­ze za­jištění ma­jet­ko­vé­ho prospěchu, pro­to má za to, že v da­ném případě práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku kon­zu­mu­je přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Od­vo­la­cí soud se v od­ůvodnění své­ho us­ne­se­ní zto­tož­nil s ná­zo­rem sou­du pr­vní­ho stupně, když uvedl, že nel­ze přeh­léd­nout, že vý­še způso­be­né ško­dy je na sa­mé spod­ní hra­ni­ci kva­li­fi­kač­ní­ho zna­ku ško­dy ni­ko­li ne­patr­né. V případě přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je pa­cha­tel oh­ro­žen tres­tem od­ně­tí svo­bo­dy až na 2 lé­ta. V případě práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku je pa­cha­tel oh­ro­žen tres­tem od­ně­tí svo­bo­dy v rám­ci tres­tní saz­by 3 až 8 let. Tak­to sta­no­ve­né tres­tní saz­by zce­la jed­noz­načně ur­ču­jí ty­po­vou mí­ru škod­li­vos­ti jed­not­li­vých tres­tných činů. Pro­to i od­vo­la­cí soud je to­ho ná­zo­ru, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce us­ta­no­ve­ní § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku fak­tic­ky kon­zu­mu­je přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a soud pr­vní­ho stupně zce­la správně jed­ná­ní ob­viněné­ho kva­li­fi­ko­val ja­ko zlo­čin neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku. Oba sou­dy te­dy dospě­ly k zá­věru, že jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů v po­su­zo­va­né tres­tní věci je vy­lou­čen z důvo­du tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce.

Nej­vyš­ší soud se s ná­mit­kou nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce zto­tož­ňu­je a po­va­žu­je ke zmíněné ná­mit­ce uvést nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti. Souběh (kon­ku­ren­ce) tres­tných činů nas­tá­vá obecně teh­dy, jes­tli­že se pa­cha­tel do­pus­til dvou ne­bo ví­ce tres­tných činů dříve, než byl pro někte­rý z nich vy­hlá­šen sou­dem pr­vní­ho stupně ta­ko­vý od­su­zu­jí­cí roz­su­dek, kte­rý později nab­yl práv­ní mo­ci a o němž nep­la­tí fik­ce neod­sou­ze­ní. Teorie tres­tní­ho prá­va a soud­ní praxe roz­li­šu­jí nás­le­du­jí­cí dru­hy souběhu. Jde o jed­no­čin­ný souběh stej­no­ro­dý, kte­rý spo­čí­vá v tom, že pa­cha­tel jed­ním skut­kem více­krát napl­ní tu­též skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu, dá­le je zde jed­no­čin­ný souběh nes­tej­no­ro­dý po­kud pa­cha­tel jed­ním skut­kem napl­ní ví­ce skut­ko­vých pod­stat, pak jde o více­čin­ný souběh stej­no­ro­dý, když pa­cha­tel ví­ce skut­ky spá­chá tres­tné či­ny stej­né skut­ko­vé pod­sta­ty, a na­ko­nec je zde více­čin­ný souběh nes­tej­no­ro­dý, po­kud pa­cha­tel ví­ce skut­ky spá­chá tres­tné či­ny různých skut­ko­vých pod­stat. Více­čin­ný souběh te­dy před­pok­lá­dá ví­ce skutků a kaž­dý z těchto skutků se po­su­zu­je ja­ko sa­mos­tat­ný trest­ný čin. Nap­ro­ti to­mu při jed­no­čin­ném souběhu jde o sku­tek je­di­ný, jímž pa­cha­tel napl­nil skut­ko­vé pod­sta­ty ví­ce tres­tných činů. Mo­men­tem, kte­rý dě­lí pa­cha­te­lo­vo jed­ná­ní na různé skut­ky, je nás­le­dek zá­važ­ný z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va, kte­rý pa­cha­tel způso­bil ne­bo chtěl způso­bit. Za je­den sku­tek lze po­va­žo­vat jen ty pro­je­vy vů­le pa­cha­te­le na­ve­nek, kte­ré jsou pro ten­to nás­le­dek kau­zál­ní, po­kud jsou za­hr­nu­ty za­viněním (viz roz­hod­nu­tí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).

Jak již by­lo sho­ra uve­de­no, ob­vině­ný T. Č. dne 3. 2. 2012 v B., v po­boč­ce Ko­mer­ční ban­ky, a.s., po­dal vho­ze­ním do sa­moob­služ­né­ho boxu příkaz k úh­radě na čás­tku 6.000,- Kč na vrub úč­tu klien­tky Ko­mer­ční ban­ky Z. Č., na kte­rém na­po­do­bil pod­pis D. Č., oso­by s dis­po­zič­ním prá­vem k úč­tu, když fi­nan­ční prostřed­ky ve vý­ši 6.000 Kč by­ly na zá­kladě zfal­šo­va­né­ho příka­zu k úh­radě dne 6. 2. 2012 přip­sá­ny ve prospěch úč­tu příjem­ce ČD – Te­le­ma­ti­ka, a.s., a to ja­ko úh­ra­da fak­tu­ry za pos­kyt­nu­té te­le­ko­mu­ni­kač­ní služ­by vy­sta­ve­né na jmé­no T. Č., když tím­to svým jed­ná­ním způso­bil ško­du ve vý­ši 6.000,- Kč, uve­de­ná plat­ba by­la v pl­né vý­ši dne 8. 3. 2012 na zá­kladě žá­dos­ti Ko­mer­ční ban­ky, a.s., vrá­ce­na ze stra­ny ČD - Te­le­ma­ti­ka, a.s., zpět na účet Ko­mer­ční ban­ky, a.s.

Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že kaž­dý sku­tek má být zá­sadně po­sou­zen pod­le všech zá­kon­ných us­ta­no­ve­ní, kte­rá na něj do­pa­da­jí, aby tak by­lo mož­né ná­le­žitě vy­stih­nout po­va­hu a škod­li­vost či­nu pro spo­leč­nost, po­kud nej­de o přípa­dy, v nichž je jed­no­čin­ný souběh vy­lou­čen, ač sku­tek for­málně vy­ka­zu­je zna­ky dvou ne­bo ví­ce skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů. Tzv. fak­tic­ká kon­zum­pce, kte­rá vy­lu­ču­je jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů, ne­ní de­fi­no­vá­na přímo v tres­tním zá­ko­ní­ku. Jde o po­jem trestněpráv­ní nau­ky, kte­rý má ale prak­tic­ký důsle­dek pro ap­li­ka­ci zá­ko­na a je pro­to de­fi­no­ván v ju­di­ka­tuře (viz např. č. 42/1979-I, č. 10/1987-II Sb. rozh. tr.). Fak­tic­ká kon­zum­pce je naplněna teh­dy, po­kud je­den trest­ný čin je prostřed­kem re­la­tivně ma­lé­ho vý­zna­mu ve srov­ná­ní se zá­klad­ním tres­tným či­nem ne­bo ved­lej­ším, má­lo vý­znam­ným pro­duk­tem zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu. Před­pok­la­dy fak­tic­ké kon­zum­pce jsou tak vy­tvoře­ny fak­tic­kým průběhem či­nu a nel­ze je do­vo­zo­vat z poměrů skut­ko­vých pod­stat sbí­ha­jí­cích se tres­tných činů ne­bo je­jich san­kcí.

V po­su­zo­va­ném případě ob­vině­ný jím paděla­ný pla­teb­ní prostředek pou­žil k bez­ho­to­vos­tní platbě a sou­časně způso­bil na ci­zím ma­jet­ku ško­du ni­ko­li ne­patr­nou. Jed­ná­ní ob­viněné­ho T. Č. napl­ni­lo v jed­no­čin­ném souběhu zá­kon­né zna­ky obou tres­tných činů, a to i přes­to, že z ci­zí­ho úč­tu by­la neop­rávněně od­čer­pá­na čás­tka jen ve vý­ši 6.000 Kč. Ob­vině­ný vy­užil zna­los­ti čís­la úč­tu své bý­va­lé tchýně a je­jím jmé­nem vy­ho­to­vil fa­leš­ný příkaz k úh­radě, kte­rý opatřil fa­leš­ným pod­pi­sem, kte­rý byl na­po­do­be­ním pod­pi­su D. Č., bý­va­lé man­žel­ky, kte­rá mě­la k uve­de­né­mu úč­tu dis­po­zič­ní prá­vo. Ob­vině­ný te­dy uvedl v om­yl ban­ku, kte­rá na zá­kladě fa­leš­né­ho příka­zu k úh­radě pro­ved­la přís­luš­nou bez­ho­to­vos­tní pla­teb­ní tran­sak­ci, a to oh­ledně okol­nos­ti, že tran­sak­ci pro­ved­la op­rávněná oso­ba. Ob­vině­ný vy­užil to­ho, že ban­ka ne­má po­vin­nost kon­tro­lo­vat oso­by, kte­ré před­klá­da­jí příkaz k bez­ho­to­vos­tním převodům, a na příkaz uvedl nep­ra­vý pod­pis, kte­rým se sna­žil na­po­do­bit pod­pi­so­vý vzor D. Č. Tím, že pou­žil paděla­ný pla­teb­ní prostředek, po­ru­šil ob­vině­ný ne­jen zá­jem na řád­ném fun­go­vá­ní bez­ho­to­vos­tní­ho pla­teb­ní­ho sty­ku, ale ta­ké zá­jem na ochraně ma­jet­ku. Dá­le je třeba po­dot­knout, že zna­ky tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ne­pok­rý­va­jí okol­nost, že na jed­né straně doš­lo k obo­ha­ce­ní pa­cha­te­le ne­bo ji­né oso­by, ani okol­nost, že na dru­hé straně by­la způso­be­na ško­da. Vzhle­dem k vý­še uve­de­né­mu pak nel­ze do­vo­zo­vat, že by trest­ný čin pod­vo­du byl ved­lej­ším, má­lo vý­znam­ným pro­duk­tem zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu a ap­li­ka­ce tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce, ja­kož­to vý­jim­ky ze zá­sa­dy, že kaž­dý čin má být po­sou­zen pod­le všech us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na, je­hož zna­ky napl­ňu­je, nepřichá­ze­la v úva­hu. Pro­to mě­ly sou­dy v da­ném případě po­sou­dit jed­ná­ní ob­viněné­ho ne­jen ja­ko trest­ný čin neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ale též ja­ko trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Rovněž lze souh­la­sit s ná­mit­ka­mi stát­ní­ho zá­stup­ce oh­ledně de­fi­ni­ce jed­ná­ní ob­viněné­ho v práv­ní větě a oh­ledně nes­práv­né iden­ti­fi­ka­ce poš­ko­ze­né­ho.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ten, kdo padě­lá ne­bo pozmění pla­teb­ní prostředek v úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, ne­bo kdo paděla­ný ne­bo pozměně­ný pla­teb­ní prostředek pou­ži­je ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, bu­de pot­res­tán od­nětím svo­bo­dy na tři lé­ta až osm let. V tom­to od­stav­ci jde o padělá­ní ne­bo pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku, kdy v pr­vní ali­nea pa­cha­tel přímo ta­ko­vý pla­teb­ní prostředek padě­lá ne­bo pozmění, kdež­to v dru­hé ali­nea ta­ko­vý již paděla­ný a pozměně­ný pla­teb­ní prostředek jen pou­ži­je ja­ko plat­ný a pra­vý, aniž by ho sám padělal ne­bo pozměnil. Jes­tli­že te­dy pa­cha­tel sám ne­bo ja­ko spolu­pa­cha­tel pla­teb­ní prostředek padě­lá ne­bo pozmění v úmys­lu pou­žít jej ja­ko plat­ný ne­bo pra­vý, do­pouš­tí se pou­ze tres­tné­ho či­nu pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku, i když jej pak sám tak­to pou­ži­je, ne­boť jde jen o reali­za­ci úmys­lu pou­žít jej ja­ko pra­vý ne­bo plat­ný, kte­rý zde byl již v době je­ho padělá­ní ne­bo pozměnění a je důvo­dem práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le od­st. 3. Pro­to měl soud kon­kre­ti­zo­vat, že se ob­vině­ný do­pus­til zlo­či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku

Městský soud v Brně ve skut­ko­vé větě roz­sud­ku ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012, uvedl, že ob­vině­ný „ …. svým jed­ná­ním způso­bil poš­ko­ze­né Z. Č. ško­du ve vý­ši 6.000,- Kč…..“. Jak na­mítl stát­ní zá­stup­ce ve svém do­vo­lá­ní, ani od­vo­la­cí soud ne­nap­ra­vil va­du spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­né iden­ti­fi­ka­ci poš­ko­ze­né­ho. Nej­vyš­ší soud kon­sta­tu­je, že při řeše­ní otáz­ky, ko­mu vznik­la jed­ná­ním ob­viněné­ho ško­da, je nut­né zoh­led­nit us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, ve kte­rém je uve­de­no, že vkla­dy na úč­tech a vklad­ních kníž­kách přechá­ze­jí do ma­jet­ku ban­ky, kte­rá s ni­mi může volně dis­po­no­vat a vy­užít je ke své­mu pod­ni­ká­ní. Me­zi vkla­da­te­lem a ban­kou vzni­ká zá­vaz­ko­vý práv­ní vztah, na je­hož zá­kladě má vkla­da­tel vůči ban­ce poh­le­dáv­ku, kte­rá je sou­čás­tí je­ho ma­jet­ku. Peněžní prostřed­ky na úč­tu ve­de­ném peněžním ús­ta­vem na zá­kladě smlou­vy o běžném úč­tu nej­sou te­dy v ma­jet­ku ma­ji­te­le úč­tu, v je­hož prospěch byl ten­to účet zřízen, nýbrž v ma­jet­ku peněžní­ho ús­ta­vu. Jed­ná­ním ob­viněné­ho, kdy neop­rávněně od­čer­pal peněžní prostřed­ky z úč­tu, by­la způso­be­na ško­da Ko­mer­ční ban­ce, a.s., ni­ko­li ma­ji­tel­ce úč­tu Z. Č., pro­to mě­la být Ko­mer­ční ban­ka, a.s. v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho. Pro­to Nej­vyš­ší soud shle­dal tu­to ná­mit­ku nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce důvod­nou.

Dal­ší ná­mit­kou, kte­rou nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce up­lat­nil ve svém do­vo­lá­ní, je ná­mit­ka nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce pro­ti vý­ro­ku o tres­tu, kte­rý byl ulo­žen pod dol­ní hra­ni­ci saz­by.

Pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku má-li soud vzhle­dem k okol­nos­tem přípa­du ne­bo vzhle­dem k poměrům pa­cha­te­le za to, že by pou­ži­tí tres­tní saz­by od­ně­tí svo­bo­dy tres­tným zá­ko­nem sta­no­ve­né by­lo pro pa­cha­te­le nepřiměřeně přís­né a že lze do­sáh­nout náp­ra­vy pa­cha­te­le i tres­tem krat­ší­ho tr­vá­ní, může sní­žit trest od­ně­tí svo­bo­dy pod dol­ní hra­ni­ci tím­to zá­ko­nem sta­no­ve­né. Us­ta­no­ve­ní § 58 tr. zá­ko­ní­ku je naz­vá­no „Mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy“. Z to­ho lo­gic­ky vy­plý­vá, že okol­nos­ti přípa­du ne­bo poměry pa­cha­te­le mu­sí být ales­poň v něja­kém směru neob­vyk­lé a vý­ji­meč­né do té mí­ry, že ani trest na sa­mé spod­ní hra­ni­ci saz­by ne­ní způso­bi­lý vy­jádřit je­jich vý­znam.

V po­su­zo­va­né věci se důvo­dem ap­li­ka­ce us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku sta­lo to, že ob­vině­ný je po­va­žo­ván za oso­bu do­sud bez­úhon­nou, k tres­tné čin­nos­ti se doz­nal, doš­lo k úpl­né náh­radě fi­nan­čních prostředků, kte­ré by­ly v důsled­ku jed­ná­ní ob­viněné­ho od­čer­pá­ny z úč­tu ve­de­né­ho u Ko­mer­ční ban­ky, k osobě ob­viněné­ho, příp. k je­ho do­sa­vad­ní­mu ži­vo­tu ne­by­ly zjiště­ny žá­dné ne­ga­tiv­ní sku­teč­nos­ti, ob­vině­ný spolu­pra­co­val s or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, uvědo­mo­val si proti­práv­nost své­ho jed­ná­ní i je­ho zá­važ­nost. Soud pr­vní­ho stupně z uve­de­né­ho do­vo­dil, že vzhle­dem k okol­nos­tem přípa­du i k osobě ob­viněné­ho lze mít za to, že pou­ži­tí tres­tní saz­by sta­no­ve­né tres­tním zá­ko­nem by pro ob­viněné­ho by­lo nepřiměřeně přís­né a že lze do­sáh­nout je­ho náp­ra­vy tres­tem krat­ší­ho tr­vá­ní. Od­vo­la­cí soud v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí od­ká­zal na správ­nost zá­věrů sou­du pr­vní­ho stupně.

Soud pr­vní­ho stupně od­ůvod­nil roz­hod­nu­tí o mi­mořád­ném sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku okol­nos­tmi přípa­du, když ta­ko­vý pos­tup zá­kon připouš­tí. Je však třeba zva­žo­vat, zda jsou splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky pro mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy pod dol­ní hra­ni­ci tres­tní saz­by. Těmi jsou okol­nos­ti přípa­du ne­bo poměry pa­cha­te­le, případně obo­jí, při je­jichž splnění by pou­ži­tí zá­ko­nem sta­no­ve­né tres­tní saz­by by­lo pro pa­cha­te­le nepřiměřeně přís­né a sou­časně, že lze do­sáh­nout náp­ra­vy pa­cha­te­le i tres­tem krat­ší­ho tr­vá­ní. Ty­to pod­mín­ky jsou sta­no­ve­ny ku­mu­la­tivně a mu­sí být splně­ny zá­ro­veň. Nez­byt­né je i ná­le­ži­té od­ůvodnění vý­ji­meč­né­ho pos­tu­pu sou­du pod­le § 58 od­st. l tr. zá­ko­ní­ku. V da­ném případě okol­nos­ti přípa­du ani poměry ob­viněné­ho nej­sou ni­jak vý­ji­meč­né v tom smys­lu, že by od­ůvod­ňo­va­ly mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu pod dol­ní hra­ni­ci zá­kon­né tres­tní saz­by. Zá­ko­no­dár­ce již tím, že u tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho opatření, padělá­ní a pozměnění pla­teb­ní­ho prostřed­ku pod­le § 234 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku sta­no­vil dol­ní hra­ni­ci zá­kon­né tres­tní saz­by na 3 ro­ky, vy­jádřil vy­šší spo­le­čen­skou škod­li­vost to­ho­to tres­tné­ho či­nu. Trest ulo­že­ný v me­zích zá­kon­né tres­tní saz­by tak nel­ze vní­mat ja­ko nepřiměřeně přís­ný. Za vý­ji­meč­né okol­nos­ti přípa­du nel­ze pok­lá­dat ta­ko­vé po­leh­ču­jí­cí okol­nos­ti, kte­ré lze u tres­tných činů to­ho­to dru­hu po­va­žo­vat cel­kem za ob­vyk­lé (např. doz­ná­ní, lí­tost nad spá­chá­ním či­nu, spolu­prá­ce při ob­jas­ňo­vá­ní či­nu apod.). Lze te­dy uzavřít, že žá­dný z ar­gu­mentů sou­du pr­vní­ho stupně ne­ní způso­bi­lý od­ůvod­nit pos­tup pod­le § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Nej­vyš­ší soud shle­dal tu­to ná­mit­ku nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce důvod­nou.

Po­kud jde o dru­hou al­ter­na­ti­vu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř., Nej­vyš­ší soud vy­chá­zel z to­ho, že prostřed­nic­tvím to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du by­ly up­latně­ny do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nej­vyš­ší soud se s tou­to čás­tí do­vo­lá­ní te­dy vý­še vy­pořádal přímo v rám­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a h) tr. ř., a pro­to na to­to od­ůvodnění (viz vý­še) od­ka­zu­je.

Po zjištění, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je v uve­de­ném směru opod­statněné, Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013 a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 4 T 81/2012 a pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal Městské­mu sou­du v Brně, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl, přičemž v tom­to no­vém říze­ní je Městský soud v Brně vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý ve věci vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud (§ 265s od­st. 1 tr. ř.). Vzhle­dem k to­mu, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí by­lo zru­še­no z podnětu do­vo­lá­ní po­da­né­ho nej­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem v nep­rospěch ob­viněné­ho, ne­ní od­vo­la­cí soud po­vi­nen ap­li­ko­vat us­ta­no­ve­ní § 265s od­st. 2 tr. ř., pod­le kte­ré­ho nemůže v no­vém říze­ní do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v nep­rospěch ob­viněné­ho (zá­kaz re­for­ma­ce in peius).

To­to roz­hod­nu­tí přijal do­vo­la­cí soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť je zřej­mé, že va­dy nel­ze od­stra­nit v za­se­dá­ní veřej­ném /§ 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř./.



Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. sr­pna 2013

 

Diskusia