Nespôsobilá príprava a trestný čin podvodu

Práv­ne ve­ty:

 I. Pre zá­ver o tom, či pri príp­ra­ve ide o pros­tried­ky nes­pô­so­bi­lé na do­ko­na­nie či­nu má vý­znam aj to, akým spô­so­bom ich pá­cha­teľ pou­žil, aká bo­la pod­ľa ob­jek­tív­nych vlas­tnos­tí mie­ra ich nes­pô­so­bi­los­ti a či tá­to nes­pô­so­bi­losť vy­chá­dza­la už z ich voľ­by pá­cha­te­ľom ale­bo či bo­la na vô­li pá­cha­te­ľa ne­zá­vis­lá.

 II. Pre zá­ver o níz­kej spo­lo­čen­skej škod­li­vos­ti príp­ra­vy (po­ku­su) ne­pos­ta­ču­je len zis­te­nie, že ide o nes­pô­so­bi­lé pros­tried­ky, pre­to­že príp­ra­va je za­lo­že­ná na tom, že pá­cha­teľ len za­bez­pe­ču­je ale­bo pris­pô­so­bu­je pros­tried­ky ale­bo nás­tro­je k to­mu, aby bol trest­ný čin spá­cha­ný a ide o ko­na­nie, kto­ré len vy­vo­lá­va vzdia­le­né ne­bez­pe­čen­stvo, že nas­ta­ne nás­le­dok pred­pok­la­da­ný v skut­ko­vej pod­sta­te tres­tné­ho či­nu. Pre­to je vždy nut­né skú­mať to, či a z akých dô­vo­dov bo­li pou­ži­té pros­tried­ky nes­pô­so­bi­lé pri­vo­diť oh­ro­ze­nie zá­uj­mu chrá­ne­né­ho skut­ko­vou pod­sta­tou da­né­ho tres­tné­ho či­nu, ku kto­ré­mu príp­ra­va sme­ro­va­la.

 III. Či iš­lo o škod­li­vý čin, kto­rý zos­tal ne­do­ko­na­ný v štá­diu príp­ra­vy, je nut­né vy­chá­dzať v kaž­dom jed­not­li­vom prí­pa­de z po­sú­de­nia nie­len po­va­hy zvo­le­né­ho pros­tried­ku a spô­so­bu, akým bol pá­cha­te­ľom pou­ži­tý, ale aj z to­ho, čo vie­dlo k ne­do­ko­na­niu či­nu. Iný vý­znam tu bu­de mať, po­kiaľ ne­do­ko­na­nie ov­plyv­ni­la ná­ho­da, res­pek­tí­ve okol­nosť, kto­rá len v ob­me­dze­nom roz­sa­hu vy­lu­ču­je spô­so­bi­losť pá­cha­te­ľa do­ko­nať trest­ný čin, ale­bo či trest­ný čin ne­bol do­ko­na­ný pre­to, že pá­cha­teľ ne­ko­nal tak, aby mo­hol po­čí­tať s tým, že do­siah­ne ús­pech. V pr­vom prí­pa­de to­tiž z ko­na­nia pá­cha­te­ľa vzni­ká ne­bez­pe­čen­stvo pre zá­ko­nom chrá­ne­ný ob­jekt, kto­rý má byť bez­pros­tred­ne oh­ro­ze­ný, av­šak k oh­ro­ze­niu ne­doš­lo vply­vom ná­hod­nej, na vô­li pá­cha­te­ľa v zá­sa­de ne­zá­vis­lej okol­nos­ti, za­tiaľ čo v dru­hom prí­pa­de spo­lo­čen­ské vzťa­hy a hod­no­ty reál­ne nie sú vô­bec oh­ro­ze­né. V prí­pa­de, že sa na tom, že ne­bol us­ku­toč­ne­ný zá­mer pá­cha­te­ľa po­die­ľa­li okol­nos­ti ne­zá­vis­lé na je­ho vô­li (ná­hod­né sku­toč­nos­ti), ide o spo­lo­čen­sky škod­li­vé ko­na­nie aj na­priek to­mu, že k nás­led­ku ne­doš­lo, pre­to­že k ne­mu vô­ľa pá­cha­te­ľa sme­ro­va­la a sčas­ti už aj doš­lo k us­ku­toč­ňo­va­niu ko­na­nia, av­šak len okol­nos­ti, kto­ré pá­cha­teľ nep­red­pok­la­dal za­prí­či­ni­li, že ním sle­do­va­ný ob­jekt ne­bol na­ru­še­ný.

 IV. Bez tres­tu mô­žu zos­tať len prí­pa­dy príp­ra­vy, kde pros­tried­ky zvo­le­né v dôs­led­ku kraj­nej ne­ve­do­mos­ti nes­ved­čia o spo­lo­čen­skej škod­li­vos­ti.

 Poz­nám­ka: V pod­mien­kach Slo­ven­skej re­pub­li­ky je tres­tná len príp­ra­va na zlo­čin (§ 13 Tr. zák.). Tres­tne pos­ti­ho­vať príp­ra­vu na pre­čin te­da nep­ri­chá­dza do úva­hy.

8 Tdo 1171/2014

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 14. led­na 2015 o do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­ném v nep­rospěch ob­viněné K. B., pro­ti roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 To 14/2014, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 2 T 6/2013, tak­to:


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. s e z r u š u j e roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 To 14/2014.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se z r u š u j í ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k ndoš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Vr­chní­mu sou­du v Pra­ze p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 2 T 6/2013, by­la ob­viněná K. B. uz­ná­na vin­nou příp­ra­vou zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 209 od­st. 6 tr. zá­ko­ní­ku, spá­cha­né­ho či­nem,
že s cí­lem zís­kat fi­nan­ční prostřed­ky z uzavřené smlou­vy o půjčce ne­bo o úvěru, kte­rá mě­la být za­jištěna zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va k ne­mo­vi­tos­ti na ad­re­se v P., L., za­psa­né na LV … u Ka­tas­trál­ní­ho úřadu pro hl. m. P., Ka­tas­trál­ní pra­co­viště P., v hod­notě 47.000.000,- Kč, ve vlas­tnic­tví PhDr. G. M., tr­va­le by­tem v P., L., spo­lečně s P. V., a zemřelým dne …, zkon­tak­to­va­li V. B. – PRE­FIN, s nímž ob­viněná dne 27. 5. 2011 v P., v uli­ci Š., po­dep­sa­la smlou­vu o zprostřed­ko­vá­ní s mož­nos­tí čer­pat fi­nan­ční čás­tku ve vý­ši 10.000.000,- Kč, se splat­nos­tí do jed­no­ho ro­ku, svo­ji žá­dost do­lo­ži­la vý­pi­sem z ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, ko­pií kup­ní smlou­vy ze dne 22. 5. 2000, uzavřenou me­zi spo­leč­nos­tí Euroim­mo­bi­lien, spol. s r. o., se síd­lem v Pra­ze 2, Lon­dýn­ská č. p. 665/45 (ja­ko pro­dá­va­jí­cí) a G. M., tr­va­le by­tem v P., L. (ja­ko ku­pu­jí­cí), dá­le od­ha­dem … o ob­vyk­lé ceně ne­mo­vi­tos­ti, vy­pra­co­va­ným Ing. J. K., a paděla­nou pl­nou mo­cí ze dne 24. 5. 2011, kte­rou ob­viněné mě­la udělit ma­ji­tel­ka ne­mo­vi­tos­ti PhDr. G. M., ač jí žá­dnou pl­nou moc neuděli­la, ani ne­po­dep­sa­la, o pro­de­ji ne­bo zá­stavě ne­mo­vi­tos­ti nik­dy neu­va­žo­va­la; nás­ledně se V. B. ob­rá­til na něko­lik ne­ban­kov­ních sub­jektů, kte­rým do­ru­čil pod­kla­dy pos­kyt­nu­té ob­viněnou k po­sou­ze­ní, zda by by­ly schop­ny ob­viněné půjčit peněžní prostřed­ky na zá­kladě smlou­vy o půjčce ne­bo úvěru, přičemž k po­dep­sá­ní smlou­vy o půjčce či o úvěru, a ani k vy­pla­ce­ní peněžních prostředků ne­doš­lo, pro­to­že by­lo zjištěno, že fak­tic­ký vlas­tník ne­mo­vi­tos­ti PhDr. G. M. nik­dy ne­vys­lo­vi­la souh­las se za­sta­ve­ním své ne­mo­vi­tos­ti.

Za tu­to příp­ra­vu zlo­či­nu by­la ob­viněná od­sou­ze­na pod­le § 209 od­st. 5 tr. zá­ko­ní­ku za pod­mí­nek § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní tří roků, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu pě­ti let.

Vr­chní soud v Pra­ze ja­ko soud od­vo­la­cí z podnětu od­vo­lá­ní ob­viněné roz­sud­kem ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 To 14/2014, roz­hodl tak, že pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), d) tr. ř. zru­šil uve­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně v ce­lém roz­sa­hu a pod­le § 259 od­st. 3 písm. a) tr. ř. ob­viněnou pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zpros­til ob­ža­lo­by pro sku­tek, kte­rý pop­sal zce­la shodně s tím, jak je uve­de­no sho­ra, v němž by­la spatřová­na příp­ra­va zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, k § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že uve­de­ný sku­tek ne­ní tres­tným či­nem.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce v nep­rospěch ob­viněné z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. do­vo­lá­ní, pro­to­že se nez­to­tož­nil se zá­věrem vr­chní­ho sou­du, kte­rý si­ce ak­cep­to­val skut­ko­vá zjištění a práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale měl za to, že před­lo­že­né lis­ti­ny ne­by­ly s oh­le­dem na je­jich po­va­hu po ob­sa­ho­vé i for­mál­ní strán­ce způso­bi­lé k to­mu, aby na zá­kladě nich moh­lo do­jít k vy­lá­ká­ní úvěru. Nez­to­tož­nil se s tím, že pro ten­to zá­věr od­vo­la­cí soud vy­chá­zel z to­ho, že svědek V. B. ne­dos­tat­ky pod­kladů okam­žitě zjis­til, kon­tak­to­val poš­ko­ze­nou, a své po­chyb­nos­ti sdělil případ­né­mu pos­ky­to­va­te­li slu­žeb, je­muž se též pod­kla­dy zdá­ly po­dezře­lé, ja­kož ani s tím, že by v říze­ní o vkla­du zá­sta­vy do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí poš­ko­ze­ná fi­gu­ro­va­la ja­ko účas­tni­ce říze­ní. Z to­ho­to od­vo­la­cí soud po­va­žo­val za vy­lou­če­né, aby k zá­pi­su moh­lo do­jít bez vědo­mí poš­ko­ze­né. Po­kud od­vo­la­cí soud z těchto sku­teč­nos­tí do­vo­dil, že šlo o nezpůso­bi­lou příp­ra­vu, a tu­díž i ma­lou mí­ru spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti, a pro­to by­lo nez­byt­né přih­léd­nout k prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil, že nezpůso­bi­lost příp­ra­vy nemůže být sa­ma o sobě ta­ko­vou okol­nos­tí, kte­rá by vy­lu­čo­va­la tres­tní od­povědnost za příp­ra­vu tres­tné­ho či­nu. Zej­mé­na zdůraz­nil, že zá­ko­no­dár­ce v tres­tním zá­ko­ní­ku po­jem nezpůso­bi­lé příp­ra­vy nez­mi­ňu­je, z če­hož lze do­vo­dit, že zá­sadně ne­roz­li­šu­je me­zi způso­bi­lou a nezpůso­bi­lou příp­ra­vou, a pro­to nemůže hrát ro­li ani z hle­dis­ka případ­né ap­li­ka­ce § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, jak vy­plý­vá i z kon­stan­tní ju­di­ka­tu­ry soudů. Sou­časně do­vo­la­tel pou­ká­zal i na te­ze vy­jádřené k otáz­ce nezpůso­bi­los­ti vý­vo­jo­vé­ho stá­dia tres­tné­ho či­nu v od­bor­né li­te­ra­tuře, pod­le nichž zá­sadně pla­tí, že z hle­dis­ka úvah od­vo­la­cí­ho sou­du kaž­dý po­kus by byl za ur­či­tých pod­mí­nek nezpůso­bi­lým po­ku­sem. Z uve­de­ných sku­teč­nos­tí do­vo­la­tel shle­dal, že vr­chní soud pro zá­věr o nez­byt­nos­ti pou­ži­tí prin­cipů vy­jádřených v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ne­pos­tu­po­val v sou­la­du s kri­té­rii vy­me­ze­ný­mi ve sta­no­vis­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. Tpjn 301/2012, pro­to­že ne­zoh­led­nil veš­ke­rá re­le­van­tní hle­dis­ka vy­me­ze­ná v § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce má na roz­díl od od­vo­la­cí­ho sou­du za to, že v po­su­zo­va­né věci exis­tu­je ce­lá řada okol­nos­tí, kte­ré nao­pak zá­važ­nost tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněné zvy­šu­jí. Me­zi ni­mi jme­no­val zej­mé­na vý­ši ško­dy přesa­hu­jí­cí dvoj­ná­so­bek hra­ni­ce ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu, kte­rá ja­ko mož­ný nás­le­dek hro­zi­la, dá­le účast dal­ší oso­by na přip­ra­vo­va­ném tres­tném či­nu, ja­kož i před­cho­zí uvá­že­ní a plá­no­vi­tost či­nu ob­viněné. Neo­po­me­nul zdůraz­nit ani to, že tres­tné jed­ná­ní by­lo na­mířeno pro­ti ne­mo­vi­tos­ti, přičemž zá­jem na ochraně práv­ních vztahů k ne­mo­vi­tos­tem je silnější než­li zá­jem na ochraně větši­ny ji­ných ma­jet­ko­vých hod­not. Z uve­de­né­ho do­vo­la­tel vy­vo­dil, že pou­há „ne­ši­kov­nost“ způso­bu pro­ve­de­ní nemůže bez dal­ší­ho spo­le­čen­skou škod­li­vost či­nu sní­žit až na hra­ni­ci bez­tres­tnos­ti.

V zá­věru do­vo­la­tel navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. zru­šil na­pa­de­ný roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 To 14/2014, a ja­kož i dal­ší na něj na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a dá­le aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. to­mu­to sou­du věc přiká­zal k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

Ob­viněná ani je­jí ob­háj­ce se k do­vo­lá­ní, jež jim by­lo v opi­se do­ru­če­no, pí­semně ne­vy­jádři­li.

Nej­vyš­ší soud po zjištění, že do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. b) tr. ř.], by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. a) tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), po­té, co nes­hle­dal žá­dné důvo­dy pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 tr.ř., přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­ným čás­tem roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí. K va­dám vý­roků, kte­ré ne­by­ly do­vo­lá­ním na­pa­de­ny, Nej­vyš­ší soud přih­lí­žel, jen po­kud by moh­ly mít vliv na správ­nost vý­roků, pro­ti nimž by­lo po­dá­no do­vo­lá­ní.

Na zá­kladě up­latněné­ho důvo­du pod­le §265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze v do­vo­lá­ní na­mí­tat, že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Vzhle­dem k to­mu, že ten­to do­vo­la­cí důvod slou­ží k náp­ravě vý­hradně práv­ních vad (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2006. seš. 27, č. T 912), Nej­vyš­ší soud na pod­kladě v do­vo­lá­ní up­latněných ná­mi­tek po zjištění, že do­vo­la­tel vy­tý­kal nes­práv­né uži­tí zá­sa­dy ul­ti­ma ra­tio a sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku v ná­vaz­nos­ti na vy­me­ze­ní poj­mu příp­ra­vy tres­tné­ho či­nu pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, dospěl k zá­věru, že po­da­né do­vo­lá­ní se v sou­la­du s ozna­če­ným do­vo­la­cím důvo­dem do­tý­ká práv­ních otá­zek, a tu­díž je­ho podnětu přez­kou­mal správ­nost na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí.

Od­vo­la­cí soud se při zce­la shod­ných skut­ko­vých zjištěních, ja­ká uči­nil soud pr­vní­ho stupně, jenž ob­viněnou uz­nal vin­nou příp­ra­vou zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, zto­tož­nil s je­ho zá­věry, že pop­sa­né jed­ná­ní ob­viněné napl­ňu­je zna­ky to­ho­to tres­tné­ho či­nu po for­mál­ní strán­ce, pro­to­že ob­viněná úmyslně vy­tváře­la pod­mín­ky pro spá­chá­ní zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 dost. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Z pro­ve­de­ných důkazů však již mi­mo zá­věry sou­du pr­vní­ho stupně shle­dal, že ob­viněnou před­lo­že­né lis­ti­ny ne­by­ly s oh­le­dem na svo­ji po­va­hu po ob­sa­ho­vé ani po for­mál­ní strán­ce způso­bi­lé k to­mu, aby na je­jich pod­kladě moh­lo do­jít k vy­lá­ká­ní úvěru ve vý­ši 10.000.000,- Kč.

Z těchto důvodů od­vo­la­cí soud uzavřel, že k příp­ravě by­lo uži­to nezpůso­bi­lých prostředků a na jed­ná­ní ob­viněné se vzta­ho­va­ly stej­né zá­sa­dy ja­ko u po­ku­su nezpůso­bi­lý­mi prostřed­ky, což zva­žo­val v rám­ci spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti či­nu a prin­ci­pu ul­ti­ma ra­tio ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a dospěl k zá­věru, že jed­ná­ní ob­viněné ne­ní tres­tným či­nem (viz stra­ny 4 a 5 roz­sud­ku) a u ob­viněné nel­ze up­lat­ňo­vat tres­tní od­povědnost za spá­cha­ný čin. O čin spo­le­čen­sky má­lo škod­li­vý jde pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du zej­mé­na pro­to, že k pos­kyt­nu­tí úvěru fak­tic­ky ne­moh­lo do­jít.

Nej­vyš­ší soud se s těmi­to zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du nez­to­tož­nil a pou­ka­zu­je předev­ším na to, že zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti a způso­bí ta­ko­vým či­nem ško­du vel­ké­ho roz­sa­hu. Pod­le § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se ško­dou vel­ké­ho roz­sa­hu ro­zu­mí ško­da do­sa­hu­jí­cí nej­méně čás­tky 5.000.000,- Kč.

Příp­ra­vou pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je jed­ná­ní, kte­ré zá­le­ží v úmysl­ném vy­tváření pod­mí­nek pro spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu (§ 14 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku), zej­mé­na v je­ho or­ga­ni­zo­vá­ní, opatřová­ní ne­bo přizpůso­bo­vá­ní prostředků ne­bo nás­trojů k je­ho spá­chá­ní, ve spol­če­ní, sro­ce­ní, v ná­vo­du ne­bo po­mo­ci k ta­ko­vé­mu zlo­či­nu, jes­tli­že to tres­tní zá­kon u přís­luš­né­ho tres­tné­ho či­nu vý­slovně sta­no­ví a po­kud ne­doš­lo k po­ku­su ani do­ko­ná­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu.

Příp­ra­va te­dy mu­sí směřovat ke spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, a to buď v obec­né po­době vy­tvářením pod­mí­nek pro spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, ane­bo v § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku přík­lad­mo vy­poč­te­ný­mi jed­not­li­vý­mi ty­pic­ký­mi způso­by příp­rav­né­ho jed­ná­ní.

Příp­ra­va vy­vo­lá­vá za­tím jen vzdá­le­né ne­bez­pe­čí, že nas­ta­ne nás­le­dek, kte­rý je zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu (srov. roz­hod­nu­tí č. 3/1952 Sb. rozh. tr.). Tím se li­ší na jed­né straně od pro­je­vu úmys­lu ta­ko­vý zlo­čin spá­chat, kte­rý uve­de­nou po­va­hu ještě ne­má a na dru­hé straně od po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, při němž pa­cha­te­lo­vo jed­ná­ní pok­ro­či­lo dá­le než příp­ra­va a již bez­prostředně směřuje k je­ho do­ko­ná­ní. Z to­ho vy­plý­vá, že zá­kon vy­me­zu­je příp­rav­né jed­ná­ní poměrně ši­ro­ce a je na ju­di­ka­tuře, aby to­to ši­ro­ké vy­me­ze­ní da­né „úmysl­ným vy­tvářením pod­mí­nek pro spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu“ ná­le­ži­tým způso­bem kon­kre­ti­zo­va­la. Příp­rav­né jed­ná­ní může spo­čí­vat i v ta­ko­vé formě úto­ku, kte­rá svým cha­rak­te­rem ne­do­sa­hu­je ještě in­ten­zi­ty jed­ná­ní bez­prostředně směřují­cí­ho k do­ko­ná­ní za­mýš­le­né­ho zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, vy­tváří však ob­jek­tiv­ní pod­mín­ky pro nás­led­né us­ku­tečnění ta­ko­vé­ho zá­měru (srov. roz­hod­nu­tí č. 22/1964 Sb. rozh. tr.). Po­jem bez­prostřed­ní­ho směřová­ní k do­ko­ná­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu je nut­no chá­pat tak, že pa­cha­tel již bez­prostředně oh­ro­žu­je předmět své­ho úto­ku. Jes­tli­že k ta­ko­vé­mu přímé­mu půso­be­ní na předmět úto­ku, a tím k je­ho bez­prostřed­ní­mu oh­ro­že­ní, ne­doj­de, je v us­ku­teč­ňo­vá­ní úmys­lu pa­cha­te­le spá­chat zvlášť zá­važ­ný zlo­čin nut­no spatřovat jen příp­ra­vu pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (srov. roz­hod­nu­tí č. 20/1969 Sb. rozh. tr. a též srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník I. § 1 a 139. 2 vy­dá­ní. Pra­ha: C.H. Beck, 2012, s. 281).

Při ur­čo­vá­ní po­va­hy a zá­važ­nos­ti příp­ra­vy je třeba vy­chá­zet zej­mé­na z po­va­hy zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, k němuž příp­ra­va směřova­la, dá­le ze zá­važ­nos­ti pou­ži­té for­my příp­ra­vy, z to­ho, jak by­la příp­ra­va zor­ga­ni­zo­vá­na, ko­lik osob se na ní účas­tni­lo, jak da­le­ce se příp­ra­va přib­lí­ži­la po­ku­su ne­bo do­ko­na­né­mu zvlášť zá­važ­né­mu zlo­či­nu a jak účin­né prostřed­ky by­ly zvo­le­ny k us­ku­tečnění zvlášť zá­važ­né­mu zlo­či­nu (srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSR ze dne 5. 10. 1973, sp. zn. 6 To 28/73, uveřejněné v Bulle­ti­nu Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky, roč. 1974, seš. 1 pod č. 2).

V pro­jed­ná­va­né věci se sou­dy obou stupňů v zá­sadě shod­ly, jak vy­plý­vá z od­ůvodnění obou do­vo­lá­ním na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, že ob­viněná ve sna­ze zís­kat 10.000.000,- Kč si na po­čí­ta­či vy­tvoři­la vý­pis z ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, ko­pii kup­ní smlou­vy o tom, že poš­ko­ze­ná G. M. za­kou­pi­la ne­mo­vi­tost, od­had o ob­vyk­lé ceně ne­mo­vi­tos­ti a paděla­nou pl­nou moc ze dne 24. 5. 2011 (již mě­la poš­ko­ze­ná ja­ko ma­ji­tel­ka ne­mo­vi­tos­ti udělit ob­viněné), a přes­to­že se ty­to pod­kla­dy ne­zak­lá­da­ly na pravdě a poš­ko­ze­ná žá­dnou pl­nou moc neuděli­la ani ne­po­dep­sa­la a o pro­de­ji ne­bo zá­stavě ne­mo­vi­tos­ti nik­dy neu­va­žo­va­la, ty­to pod­kla­dy ob­viněná před­lo­ži­la k žá­dos­ti o půjčce ne­bo úvěru, jež mě­ly být za­jiště­ny zříze­ním zá­stav­ní­ho prá­va k uve­de­né ne­mo­vi­tos­ti ve vlas­tnic­tví poš­ko­ze­né. Ob­viněná s V. B. dne 27. 5. 2011 po­dep­sa­la smlou­vu o zprostřed­ko­vá­ní, a pro­to jme­no­va­ný ja­ko zprostřed­ko­va­tel se ob­rá­til na něko­lik ne­ban­kov­ních sub­jektů, kte­rým do­ru­čil pod­kla­dy pos­kyt­nu­té ob­viněnou k po­sou­ze­ní, zda by by­ly schop­ny ob­viněné půjčit peněžní prostřed­ky na zá­kladě smlou­vy o půjčce ne­bo úvěru. K po­dep­sá­ní smlou­vy o půjčce či o úvěru, a ani k vy­pla­ce­ní peněžních prostředků však ne­doš­lo, pro­to­že by­lo zjištěno, že fak­tic­ký vlas­tník ne­mo­vi­tos­ti je poš­ko­ze­ná, kte­rá ne­mo­vi­tost do zá­sta­vy nik­dy dát nechtě­la.

Z uve­de­né­ho je te­dy zřej­mé, že ob­viněnou spá­cha­né jed­ná­ní po­sou­ze­né ja­ko příp­rav­né, by­lo spatřová­no v tom, že si bez vědo­mí poš­ko­ze­né zce­la sa­ma a své­volně vy­tvoři­la lis­tin­né pod­kla­dy před­stí­ra­jí­cí, že poš­ko­ze­ná dá­vá ja­ko tře­tí oso­ba do zá­sta­vy za úvěr ve prospěch ob­viněné svou ne­mo­vi­tost. Veš­ke­ré uve­de­né pod­kla­dy ob­viněná před­lo­ži­la v rám­ci své žá­dos­ti zprostřed­ko­va­te­li, jenž je předal oso­bám, u nichž před­pok­lá­dal, že by moh­ly ob­viněné úvěr pos­kyt­nout. K do­ko­ná­ní či­nu ne­doš­lo v důsled­ku obezřet­nos­ti a po­chyb­nos­tí těchto osob i sa­mot­né­ho zprostřed­ko­va­te­le, že zřejmě ne­ní vše v pořád­ku, v důsled­ku če­hož se ob­rá­ti­li na poš­ko­ze­nou, kte­rá uved­la věci na pra­vou mí­ru, čímž by­lo pod­vod­né jed­ná­ní ob­viněné od­ha­le­no dříve, než moh­la úvěr či půjčku vy­lá­kat.

Právě vzhle­dem k těmto okol­nos­tem, kte­ré ved­ly k to­mu, že čin ob­viněné ne­dospěl k do­ko­ná­ní, tj. k vy­lá­ká­ní po­ža­do­va­né čás­tky a způso­be­ní ško­dy, dospěl od­vo­la­cí soud k zá­věru, že šlo o prostřed­ky nezpůso­bi­lé ke spá­chá­ní uve­de­né­ho zlo­či­nu. Je­jich nezpůso­bi­lost shle­dal v tom, že V. B. „je­jich ne­dos­tat­ky okam­žitě zjis­til, sám kon­tak­to­val poš­ko­ze­nou a svo­je po­chyb­nos­ti sdělil i případ­né­mu pos­ky­to­va­te­li úvěru J. V.“, jenž o kva­litě a věro­hod­nos­ti před­lo­že­ných dok­ladů rovněž po­chy­bo­val a kon­tak­to­val pro­to poš­ko­ze­nou. Tím pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du na zá­kladě ob­viněnou uve­de­ným způso­bem vy­tvořených a před­lo­že­ných lis­tin ne­mohl být po­ža­do­va­ný úvěr pos­kyt­nut. Sou­časně zdůraz­nil, že i kdy­by byl někte­rý sub­jekt ochot­ný na je­jich pod­kladě úvěr pos­kyt­nout, v nás­led­ném říze­ní o vkla­du zá­sta­vy do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí by mu­se­la fi­gu­ro­vat ja­ko účas­tni­ce říze­ní poš­ko­ze­ná, a tu­díž by­lo vy­lou­če­no, aby k to­mu­to zá­pi­su moh­lo do­jít bez je­jí­ho vědo­mí (viz stra­na 5 od­ůvodnění od­vo­la­cí­ho sou­du). Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du šlo o nezpůso­bi­lé prostřed­ky ve stej­ném du­chu, ja­ko je to­mu u po­ku­su.

K to­mu Nej­vyš­ší soud uvá­dí, že vý­klad poj­mu nezpůso­bi­lých prostředků u příp­ra­vy ne­ní v práv­ní teo­rii sa­mos­tatně roz­pra­co­ván, ne­boť se i u příp­ra­vy vy­klá­dá shodně, ja­ko je to­mu u vý­kla­du nezpůso­bi­lých prostředků u „nezpůso­bi­lé­ho po­ku­su“, kte­rý může být spá­chán buď na nezpůso­bi­lém předmětu úto­ku, ne­bo nezpůso­bi­lý­mi prostřed­ky. Důvo­dem je to, že od­li­še­ní me­zi vý­vo­jo­vý­mi sta­dii příp­ra­vy a po­ku­su spo­čí­vá v tom, zda pa­cha­tel to­li­ko úmyslně vy­tváří pod­mín­ky pro spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, přičemž ta­ko­vé jed­ná­ní za­tím vy­vo­lá­vá jen vzdá­le­né ne­bez­pe­čí, že nas­ta­ne nás­le­dek, kte­rý je zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, za­tím­co u po­ku­su již pa­cha­tel za­po­čal us­ku­teč­ňo­vat jed­ná­ní, kte­ré je pop­sa­né ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu a má vést ke způso­be­ní za­mýš­le­né­ho nás­led­ku, kte­rý však ne­nas­ta­ne (srov. roz­hod­nu­tí č. 4/1987 Sb. rozh. tr.). Pro­to je k otáz­ce nezpůso­bi­lých prostředků vhod­né uvést nás­le­du­jí­cí:

O po­kus nezpůso­bi­lý­mi prostřed­ky půjde teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel pou­žil k tres­tné čin­nos­ti ta­ko­vé prostřed­ky, kte­ré pod­le svých ob­jek­tiv­ních vlas­tnos­tí ne­moh­ly vést k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu (např. sle­pé ná­bo­je u vraž­dy apod.). Vždy je potřeba uvá­žit je­jich cha­rak­ter, a pod­le po­va­hy těchto prostředků roz­li­šo­vat, co by­lo příči­nou ne­do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu. Bez tres­tu mo­hou zůstat jen přípa­dy, kdy prostřed­ky zvo­le­né v důsled­ku kraj­ní nevědo­mos­ti nesvědčí o spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti.

Pro zá­věr, o jak škod­li­vý čin, kte­rý zůstal ne­do­ko­nán, a to ve sta­vu příp­ra­vy, se jed­na­lo, je nut­né vy­chá­zet v kaž­dém kon­krét­ním případě z po­sou­ze­ní ne­jen po­va­hy zvo­le­né­ho prostřed­ku a způso­bu, ja­kým byl pa­cha­te­lem pou­žit, ale i z to­ho, co ved­lo k ne­do­ko­ná­ní či­nu. Ji­ný vý­znam zde bu­de mít, po­kud ne­do­ko­ná­ní ov­liv­ni­la ná­ho­da, resp. okol­nost, kte­rá jen v ome­ze­ném roz­sa­hu vy­lu­ču­je způso­bi­lost pa­cha­te­le trest­ný čin do­ko­nat, ane­bo zda trest­ný čin neb­yl do­ko­nán pro­to, že pa­cha­tel neb­yl sto po­čí­nat si tak, aby do­sáhl úspěchu. V pr­vním případě to­tiž z jed­ná­ní pa­cha­te­le vzni­ká ne­bez­pe­čí pro zá­ko­nem chráně­ný ob­jekt, kte­rý jím je ne­bo má být bez­prostředně oh­ro­žen, av­šak k oh­ro­že­ní ne­doš­lo vli­vem ná­hod­né, na vů­li pa­cha­te­le v zá­sadě ne­zá­vis­lé okol­nos­ti, za­tím­co ve dru­hém případě spo­le­čen­ské vzta­hy a hod­no­ty reálně oh­ro­že­ny vůbec ne­by­ly. Souhrn všech fak­torů bu­de pro­to třeba vždy v kaž­dé kon­krét­ní věci po­su­zo­vat zvlášť s přih­léd­nu­tím ke zvláš­tnos­tem a okol­nos­tem da­né­ho přípa­du, a nel­ze je pau­ša­li­zo­vat (srov. Nez­ku­sil, J. Stu­die o po­ku­su v čes­kos­lo­ven­ském prá­vu. Pra­ha, 1959, Ac­ta Uni­ver­si­taits Ca­ro­li­nae, Iuri­di­ca I, s. 61 až 67). V případě, že se na tom, že neb­yl us­ku­tečněn zá­měr pa­cha­te­le, po­dí­le­ly okol­nos­ti na je­ho vů­li ne­zá­vis­lé (ná­hod­né sku­teč­nos­ti), jde o spo­le­čen­sky škod­li­vé jed­ná­ní i přes­to, že k nás­led­ku ne­doš­lo, pro­to­že k němu vů­le pa­cha­te­le směřova­la a zčás­ti již i doš­lo k us­ku­tečnění jed­ná­ní, av­šak jen okol­nos­ti, kte­ré pa­cha­tel nepřed­pok­lá­dal, za­příči­ni­ly, že jím sle­do­va­ný ob­jekt či­nu neb­yl na­ru­šen.

Pod­le uve­de­ných hle­di­sek je zřej­mé, že se za ur­či­tých okol­nos­tí může jed­nat i o nezpůso­bi­lou příp­ra­vu, av­šak vždy je nut­né u příp­ra­vy, kte­rá je vzdá­lenějším stá­diem od do­ko­ná­ní či­nu, než je to­mu u po­ku­su, a před­pok­lá­dá jen „úmysl­né vy­tváření pod­mí­nek pro spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu“, zva­žo­vat důvo­dy a příči­ny, kte­ré ved­ly k to­mu, že ta­ko­vé jed­ná­ní ne­doš­lo ani do sta­dia po­ku­su a čin zůstal ne­do­ko­nán. Pro ur­če­ní spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti příp­rav­né­ho jed­ná­ní ve smys­lu zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je u příp­ra­vy nut­né po­su­zo­vat ved­le po­va­hy a zá­važ­nos­ti zlo­či­nu, k němuž směřova­la, způsob, ja­kým pa­cha­tel reali­zo­val svůj za­mýš­le­ný zá­měr, a jak da­le­ce se ta­to je­ho sna­ha přib­lí­ži­la do­ko­ná­ní, i po­va­hu pou­ži­tých prostředků. Pro zá­věr o tom, zda jde o prostřed­ky nezpůso­bi­lé pro do­ko­ná­ní či­nu, má vý­znam i to, ja­kým způso­bem je pa­cha­tel pou­žil, ja­ká pod­le ob­jek­tiv­ních vlas­tnos­tí by­la mí­ra je­jich nezpůso­bi­los­ti a zda ta­to nezpůso­bi­lost vy­chá­ze­la již z je­jich vol­by pa­cha­te­lem, ane­bo zda by­la na vů­li pa­cha­te­le ne­zá­vis­lá a by­la dí­lem ná­ho­dy.

Ap­li­ko­vat zá­sa­du uve­de­nou v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku lze zej­mé­na v případě méně zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu, ne­boť pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né je mož­né up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Spo­le­čen­ská škod­li­vost či­nu, kte­rá ne­ní zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu, má vý­znam jen ja­ko jed­no z hle­di­sek pro up­lat­ňo­vá­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Nel­ze ji řešit v obec­né po­lo­ze, ale je ji třeba zva­žo­vat v kon­krét­ním po­su­zo­va­ném případě u kaž­dé­ho spá­cha­né­ho méně zá­važ­né­ho tres­tné­ho či­nu, tj. v přípa­dech, v nichž po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti neod­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty (srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Pro zá­věr o níz­ké spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti po­ku­su (příp­ra­vy) zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu a neup­latnění tres­tní od­povědnos­ti pa­cha­te­le ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ne­pos­ta­ču­je pou­ze zjištění, že jde o nezpůso­bi­lé prostřed­ky, ne­boť příp­ra­va je za­lo­že­na na tom, že pa­cha­tel jen za­jiš­ťu­je ne­bo přizpůso­bu­je prostřed­ky ne­bo nás­tro­je k to­mu, aby byl zvlášť zá­važ­ný zlo­čin spá­chán, a jde o jed­ná­ní, kte­ré jen vy­vo­lá­vá vzdá­le­né ne­bez­pe­čí, že nas­ta­ne nás­le­dek před­pok­lá­da­ný ve skut­ko­vé pod­statě zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu. Pro­to je vždy nut­né zkou­mat ne­jen to, zda a z ja­kých důvodů by­ly pou­ži­té prostřed­ky nezpůso­bi­lé přivo­dit oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho skut­ko­vou pod­sta­tou da­né­ho zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, k němuž příp­ra­va směřova­la, ale i to, zda zá­věr o tres­tní neod­povědnos­ti ob­viněné­ho spl­ňu­je i všech­na kri­té­ria vy­me­ze­ná us­ta­no­ve­ním § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

V pro­jed­ná­va­né věci se od­vo­la­cí soud zto­tož­nil se zá­věrem, že jde o příp­ra­vu zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a shle­dal, že za ni ob­viněná ne­ní trestně od­povědná pou­ze pro­to, že k příp­ravě uži­la nezpůso­bi­lých prostředků. Ta­ko­vý zá­věr však nes­právně opí­ral o úva­hu, že ob­viněnou před­lo­že­né lis­ti­ny vy­vo­la­ly po­chyb­nos­ti u zprostřed­ko­va­te­le úvěru či půjčky i u je­jí­ho po­ten­ciál­ní­ho pos­ky­to­va­te­le a že by pos­kyt­nu­tí úvěru za­brá­ni­lo i říze­ní o vkla­du zá­stav­ní­ho prá­va k ne­mo­vi­tos­ti patřící poš­ko­ze­né ve prospěch ob­viněné do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí. Od­vo­la­cí soud však již blí­že nez­kou­mal po­va­hu prostředků pou­ži­tých ob­viněnou ke spá­chá­ní či­nu z dal­ších naz­na­če­ných hle­di­sek, předev­ším s oh­le­dem na zá­važ­nost zlo­či­nu, k němuž směřova­la. Po­mi­nul, že je­jí jed­ná­ní se sklá­da­lo z mno­ha kroků, ji­miž se sna­ži­la své­ho zá­měru, tj. zís­ká­ní 10.000.000,- Kč, do­sáh­nout, a mu­se­la re­la­tivně so­fis­ti­ko­vaně vy­užít mož­nos­ti po­čí­ta­čo­vé sítě k to­mu, aby si vy­tvoři­la a opatři­la všech­ny potřeb­né dok­la­dy (kup­ní smlou­va, LV, vý­pis z ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, pl­ná moc), ji­miž před­stí­ra­la vů­li poš­ko­ze­né pos­kyt­nout předmětnou ne­mo­vi­tost ja­ko zá­sta­vu za ob­viněnou po­ža­do­va­ný úvěr (půjčku). Od­vo­la­cí soud nez­kou­mal důklad­né vy­tváření si pod­mí­nek a prostředků nez­byt­ných k to­mu, aby jí by­ly fi­nan­ční prostřed­ky pos­kyt­nu­ty. Rovněž soud nev­zal do úva­hy ani to, že ob­viněná ty­to prostřed­ky uži­la přesně ve smys­lu to­ho, jak mě­ly být up­latně­ny, a ne­za­bý­val se ani tím, že na pr­vní poh­led je­jich nep­ra­vost ne­by­la patr­ná. Nel­ze se tak zto­tož­nit s tím, že by V. B. „okam­žitě“ zjis­til, že šlo o podvr­že­né a nep­rav­di­vé pod­kla­dy, jak uváděl v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, ne­boť to­mu­to zá­věru brá­ní předev­ším to, že jme­no­va­ný zprostřed­ko­va­tel ty­to pod­kla­dy užil právě k úče­lu, k němuž mě­ly slou­žit, ne­boť os­lo­vil něko­lik pos­ky­to­va­telů úvěrů či půjček. Spíš než vlas­tní nezpůso­bi­lost před­lo­že­ných lis­tin zmíněné oso­by za­rá­že­lo, že ob­viněná za­jiš­ťo­va­la svůj po­ža­da­vek na vy­půjče­ní peněz zá­sta­vou ne­mo­vi­tos­ti patřící ni­ko­liv jí, ale tře­tí, pro ni zce­la ci­zí osobě. Právě ta­to okol­nost ved­la k to­mu, že poš­ko­ze­nou V. B. a J. V. zkon­tak­to­va­li, a tím pod­vod­nost tres­tné­ho jed­ná­ní ob­viněné od­ha­li­li a zne­mož­ni­li tak, aby byl zvlášť zá­važ­ný zlo­čin, k němuž úmysl ob­viněné směřoval, do­ko­nán.

Právě z těchto okol­nos­tí ply­ne, že by­lo jen věcí ná­ho­dy, zda oso­by, kte­ré pro ob­viněnou zprostřed­ko­vá­va­ly úvěr (půjčku), je­jí pod­vod­né jed­ná­ní od­ha­lí, či ni­ko­liv, ne­boť ta­to sku­teč­nost se od­ví­je­la od je­jich peč­li­vos­ti a osob­ní zod­povědnos­ti zce­la bez vů­le ob­viněné. Vzhle­dem k to­mu i za si­tua­ce, že by se jed­na­lo o příp­ra­vu spá­cha­nou nezpůso­bi­lý­mi prostřed­ky, ob­viněná pod­lé­há tres­tní od­povědnos­ti, ne­boť bez tres­tu mo­hou zůstat jen přípa­dy příp­ra­vy, kde prostřed­ky zvo­le­né v důsled­ku kraj­ní nevědo­mos­ti nesvědčí o spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti.

Nej­vyš­ší soud se však ze sho­ra uve­de­ných důvodů nez­to­tož­nil se zá­věrem od­vo­la­cí­ho sou­du o tom, že by ob­viněnou zvo­le­né prostřed­ky by­ly nezpůso­bi­lé ke spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Na zá­kladě ob­sa­hu spi­su je to­tiž potřeba zdůraz­nit, že ob­viněná k za­jištění případ­né­ho úvěru či půjčky na­bíd­la ne­mo­vi­tost v P., L., a lživě tvr­di­la, že patří je­jí zná­mé, je­jíž souh­las se za­sta­ve­ním je­jí ne­mo­vi­tos­ti má, což do­lo­ži­la pros­tou, neověřenou pl­nou mo­cí s tím, že pro dlou­ho­do­bou za­hra­nič­ní ces­tu ma­ji­tel­ky ne­mo­vi­tos­ti úředně ověřenou pl­nou moc před­lo­ží do­da­tečně. Dá­le si opatři­la od­had na předmětnou ne­mo­vi­tost a vý­pis z ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí. Neb­yl to te­dy vlas­tní ob­sah a způsob zpra­co­vá­ní před­lo­že­ných lis­tin­ných pod­kladů, ale uve­de­né dal­ší okol­nos­ti, za nichž se jed­ná­ní ob­viněné us­ku­teč­ňo­va­lo. Sku­teč­nost, že ob­viněná mě­la lis­ti­ny potřeb­né k jed­ná­ním o pos­kyt­nu­tí úvěru a je­ho zprostřed­ko­vá­ní k dis­po­zi­ci, svědčí pro maximál­ní plá­no­va­nost, pro­myš­le­nost a přip­ra­ve­nost je­jí­ho jed­ná­ní, je­hož ne­le­gál­nos­ti si by­la plně vědo­ma, o čemž svědčí mi­mo ji­né i sku­teč­nost, že na pl­né mo­ci ze dne 24. 5. 2011, na je­jímž zá­kladě mě­la být poš­ko­ze­nou zmocněna k jed­ná­ním a úkonům v té­to pl­né mo­ci uve­de­ným, uved­la ja­ko ad­re­su pro do­ru­čo­vá­ní pí­sem­nos­tí ur­če­ných poš­ko­ze­né svo­ji vlas­tní ad­re­su „P., P.“ (č. l. 53). Ta­to pl­ná moc přitom půso­bi­la na­to­lik věro­hodně a prav­divě, že na je­jím pod­kladě za­ča­ly sub­jek­ty, jimž by­la před­lo­že­na, či­nit kro­ky směřují­cí ke zprostřed­ko­vá­ní a případ­né­mu pos­kyt­nu­tí úvěru (V. B., J. V., M. K., J. K.), zej­mé­na vstu­po­va­ly do jed­ná­ní s po­ten­ciál­ní­mi pos­ky­to­va­te­li úvěru, vy­pra­co­va­ly od­had ce­ny za­sta­vo­va­né ne­mo­vi­tos­ti, pos­kyt­nu­tí úvěru zva­žo­va­ly a za tím úče­lem se sez­na­mo­va­ly s průvod­ní do­ku­men­ta­cí, atd.

Nut­né je rovněž po­dot­knout, že ob­viněná, aby se vy­hnu­la po­dezření, že jed­ná pod­vodně, vy­tváře­la si­tua­ce, ji­miž se sna­ži­la za­ml­žit pra­vý stav věci, např. právě tím, že lživě tvr­di­la, že poš­ko­ze­ná je je­jí přítel­kyně a že je dlou­ho­době mi­mo úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, a to vše uvádě­la pro­to, aby zne­mož­ni­la ověření před­lo­že­ných pod­kladů.

Jed­ná­ní ob­viněné by­lo způso­bi­lé vy­vo­lat za­mýš­le­né nás­led­ky, a to ne­jen v po­době za­há­je­ných jed­ná­ní o pos­kyt­nu­tí úvěru, ale ta­ké je­ho ko­neč­né reali­za­ce, k níž by po zá­pi­su zá­stav­ní­ho prá­va do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí moh­lo sku­tečně do­jít, ne­být zod­povědné­ho přís­tu­pu dal­ších osob. Nel­ze to­tiž zá­sadně přisvědčit od­vo­la­cí­mu sou­du v tom, že i kdy­by někte­rý ze sub­jektů ob­viněné úvěr pos­kytl, ne­moh­la by věc uspět v říze­ní o vkla­du zá­stav­ní­ho prá­va do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí. Pod­le práv­ní úp­ra­vy plat­né v době spá­chá­ní skut­ku účin­né do 31. 12. 2013 by­ly práv­ní vzta­hy k ne­mo­vi­tos­tem up­ra­ve­ny jed­nak v zá­koně č. 265/1992 Sb., o zá­pi­sech vlas­tnic­kých a ji­ných věcných práv k ne­mo­vi­tos­tem, ve znění pozdějších před­pisů, (dá­le jen „zák. č. 265/1992 Sb.“), a jed­nak v zá­koně č. 344/1992 Sb., o ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí Čes­ké re­pub­li­ky (ka­tas­trál­ní zá­kon), ve znění pozdějších před­pisů, pod­le kte­rých ne­by­ly vy­me­ze­ny žá­dné zvláš­tní po­vin­nos­ti směřují­cí k za­bránění pod­vod­ných ma­chi­na­cí s ne­mo­vi­tos­tmi. Tu­to si­tua­ci změnil až zá­kon č. 256/2013 Sb., o ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí (ka­tas­trál­ní zá­kon), ve znění pozdějších před­pisů, kte­rý nab­yl účin­nos­ti 1. 1. 2014, a to zej­mé­na v us­ta­no­ve­ní § 16 od­st. 1 ve spo­je­ní s § 18 od­st. 1 cit. zák. Nel­ze se tak zce­la zto­tož­nit se zá­věrem od­vo­la­cí­ho sou­du, že by by­lo za všech okol­nos­tí a zce­la jed­noz­načně pod­vod­né jed­ná­ní ob­viněné od­ha­le­no v sou­vis­los­ti se zá­pi­sem ne­mo­vi­tos­ti do ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, ne­boť to­mu­to zá­věru v době či­nu ob­viněné plat­ná úp­ra­va tak­to ka­te­go­ric­ky neod­po­ví­da­la, pro­to­že ka­tas­trál­ní úřad neb­yl po­vi­nen z úřed­ní po­vin­nos­ti před pro­ve­de­ním zá­pi­su zkou­mat, zda vlas­tník dot­če­né ne­mo­vi­tos­ti o práv­ním úko­nu, kte­rý má být předmětem evi­den­ce v ka­tas­tru ne­mo­vi­tos­tí, ví či ni­ko­li, ale sta­či­lo, aby oso­ba po­ža­du­jí­cí zá­pis do ka­tas­tru by­la oso­bou op­rávněnou nak­lá­dat s předmětem práv­ní­ho úko­nu, mi­mo ji­né např. na zá­kladě pl­né mo­ci.

Ze všech těchto důvodů má Nej­vyš­ší soud za to, že se nel­ze zto­tož­nit s úva­ha­mi a zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du tý­ka­jí­cí­mi se nezpůso­bi­los­ti ob­viněnou pou­ži­tých prostředků, ne­boť shle­dal, že ob­viněná ke spá­chá­ní předmětné­ho či­nu zvo­li­la prostřed­ky zce­la od­po­ví­da­jí­cí úko­nu, k němuž směřova­la. K nás­led­ku v po­době vy­lá­ká­ní peněžní čás­tky ve vý­ši 10.000.000,- Kč ne­doš­lo jen dí­ky to­mu, že předev­ším V. B. a J. V. by­li pro­fe­sio­ná­lo­vé, kte­rým ne­by­ly lhos­tej­né zjištěné okol­nos­ti, a v rám­ci své obezřet­nos­ti a zku­še­nos­ti zjiš­ťo­va­li sku­teč­ný stav věci.

Ve vzta­hu k těmto úva­hám Nej­vyš­ší soud jen pro úpl­nost a mi­mo rá­mec po­da­né­ho do­vo­lá­ní uvá­dí, že od­vo­la­cí soud roz­ho­do­val na pod­kladě od­vo­lá­ní, kte­ré by­lo po­dá­no jen ve prospěch ob­viněné, a pro­to od­vo­la­cí soud v dal­ším říze­ní nemůže op­ro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ztí­žit pos­ta­ve­ní ob­viněné (§ 259 od­st. 4 tr. ř.), av­šak všech­ny roz­ve­de­né sou­vis­los­ti a zjištěné okol­nos­ti nasvědču­jí to­mu, že se v té­to věci ne­jed­na­lo o příp­ra­vu ke zvlášť zá­važ­né­mu zlo­či­nu, ale že jed­ná­ní ob­viněné dos­tou­pi­lo až do stá­dia po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Uve­de­né jed­ná­ní ob­viněné se neo­me­zi­lo jen na vy­tváření pod­mí­nek pro spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu, ale ob­viněná již přímo us­ku­teč­ňo­va­la a za­ča­la napl­ňo­vat kon­krét­ní zna­ky pop­sa­né ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Je­jí jed­ná­ní by­lo již bez­prostředně na­mířené pro­ti ma­jet­ku ci­zích osob a mělo vést k nás­led­ku uve­de­né­mu v zá­koně s úmys­lem ten­to nás­le­dek spá­chat. K fak­tic­ké­mu vy­lá­ká­ní uve­de­né fi­nan­ční čás­tky a způso­be­ní ško­dy ne­doš­lo, jak by­lo uve­de­no, jen dí­ky sna­ze ji­ných osob. Šlo te­dy o jed­ná­ní, kte­ré již bez­prostředně směřova­lo k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu a je­hož se ob­viněná do­pus­ti­la v úmys­lu trest­ný čin spá­chat (§ 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku), a pro­to by v něm by­lo nut­né správně spatřovat již po­kus, což ov­šem z důvodů sho­ra uve­de­ných nap­ra­vit ne­bu­de mož­né.

Ke všem těmto uve­de­ným úva­hám je rovněž třeba zmí­nit, že od­vo­la­cí soud pro zá­věr o tres­tní neod­povědnos­ti ob­viněné nedůsledně zva­žo­val i okol­nos­ti po­jí­cí se k up­latnění zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Předev­ším ve vy­zna­če­ném směru řádně nepřih­lédl k to­mu, že ob­viněná by­la ve­de­na ry­ze ziš­tným mo­ti­vem, jímž by­la je­jí vlas­tní neutěše­ná fi­nan­ční si­tua­ce a sna­ha zba­vit se dluhů, kte­rou se roz­hod­la řešit pod­vod­ným zís­ká­ním půjčky či úvěru. Pod­le svých před­cho­zích zku­še­nos­tí vědě­la, že ban­kov­ní in­sti­tu­ce jí potřeb­né fi­nan­ční prostřed­ky ne­pos­kyt­nou, a pro­to os­lo­vi­la něko­lik sub­jektů z řad zprostřed­ko­va­telů úvěrů a vlas­tníků ne­mo­vi­tos­tí, od nichž oče­ká­va­la na­bíd­ku řeše­ní či ocho­tu za­sta­vit vlas­tní ne­mo­vi­tost v je­jí prospěch (J. W., JUDr. Z. D., V. B., M. K.). Za po­zor­nost rovněž sto­jí způsob, ja­kým zneu­ži­la set­ká­ní s taxikářem A. B., od něhož zís­ka­la te­le­fon­ní čís­lo, vy­fo­ti­la si je­ho vo­zid­lo a vy­dá­va­la ty­to úda­je za vá­ží­cí se ke smyš­le­né­mu A. K., kte­rý jí údajně měl ne­mo­vi­tost poš­ko­ze­né k zá­stavě na­bíd­nout s tím, že veš­ke­ré ad­mi­nis­tra­tiv­ní kro­ky s tím spo­je­né za­jis­tí. A. B. však potvr­dil, že se s ob­viněnou se­šel jed­nou na uli­ci a ho­voři­li spo­lu o tom, že vlas­tní za­dlu­že­né ne­mo­vi­tos­ti, kte­ré potřebu­je vy­pla­tit. Nic dal­ší­ho ne­do­jed­na­li.

Od­hléd­nout nel­ze ani od sku­teč­nos­ti, že ob­viněná se na čin přip­ra­vo­va­la spo­lečně s později zemřelým příte­lem P. V. (za úče­lem ob­sta­rá­ní fi­nan­čních prostředků na vy­pla­ce­ní vlas­tních dluhů, např. váz­nou­cích na je­jich ne­mo­vi­tos­tech). Spo­le­čen­ská škod­li­vost jed­ná­ní ob­viněné je nad­to ne­po­chybně zvy­šo­vá­na ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu, vůči němuž je­jí jed­ná­ní by­lo na­mířeno, jímž je ci­zí ne­mo­vi­tost. V tom­to případě byl oh­ro­žen ma­je­tek a prá­vo ma­je­tek vlas­tnit, přičemž po­ru­še­ní těchto práv s se­bou ne­se ci­tel­ný či do­kon­ce exis­ten­ční do­pad do ma­jet­ko­vé sfé­ry poš­ko­ze­né­ho sub­jek­tu. Všech­ny ty­to sku­teč­nos­ti ve svém souhr­nu zvy­šu­jí zá­važ­nost a spo­le­čen­skou škod­li­vost jed­ná­ní ob­viněné a vy­lu­ču­jí mož­nost uva­žo­vat o je­ho níz­ké zá­važ­nos­ti a ap­li­ka­ci zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ze všech uve­de­ných důvodů nemůže být po­chyb o tom, že jde o jed­ná­ní, kte­ré již sto­jí mi­mo rá­mec ob­chodně ne­bo ob­čan­skop­ráv­ních vztahů, ne­boť jde o kva­li­fi­ko­va­ný kri­mi­nál­ní čin, na nějž zá­sa­dy vy­me­ze­né v us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ani bu­de-li čin po­sou­zen ja­ko příp­ra­va, ne­do­pa­da­jí. Pro­to­že se ze všech uve­de­ných důvodů jed­na­lo o čin, kte­rý mi­ni­málně vy­ka­zu­je všech­ny zá­kon­né zna­ky příp­ra­vy k zvlášť zá­važ­né­mu zlo­či­nu pod­vo­du pod­le § 20 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k § 209 od­st. 1, 5 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a i v po­době té­to příp­ra­vy vy­ka­zu­je vel­mi vy­so­kou spo­le­čen­skou škod­li­vost (když by se správně jed­na­lo o po­kus pod­le § 21 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a uve­de­nou va­du nap­ra­vit nel­ze z důvo­du sho­ra uve­de­né­ho), ne­by­lo mož­né ob­viněnou zpros­tit ob­ža­lo­by, jak nes­právně od­vo­la­cí soud na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím uči­nil.
Z uve­de­ných důvodů Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 To 14/2014, ja­kož ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. Vr­chní­mu sou­du v Pra­ze přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. Po tom­to zru­še­ní a vrá­ce­ní bu­de za­potřebí, aby od­vo­la­cí soud důsledněji zva­žo­val všech­ny sku­teč­nos­ti re­le­van­tní z hle­dis­ka § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a rovněž striktně roz­li­šo­val me­zi příp­ra­vou a po­ku­sem tres­tné­ho či­nu.

Po zru­še­ní a vrá­ce­ní věci vr­chní­mu sou­du se tres­tní věc ob­viněné vra­cí do sta­dia říze­ní po po­dá­ní od­vo­lá­ní. Na od­vo­la­cím sou­du bu­de, aby při vá­za­nos­ti práv­ním ná­zo­rem Nej­vyš­ším sou­dem sho­ra vy­slo­ve­ným (§ 265s od­st. 1 tr. ř.) roz­hodl o vině ob­viněné v in­ten­cích všech roz­hod­ných sku­teč­nos­tí v sou­la­du se zá­ko­nem. Přes­to­že ke zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du Nej­vyš­ším sou­dem doš­lo v důsled­ku do­vo­lá­ní po­da­né­ho vý­lučně v nep­rospěch ob­viněné, může od­vo­la­cí soud pos­ta­ve­ní ob­viněné v dal­ším roz­hod­nu­tí zpřís­nit jen do roz­sa­hu, v ja­kém by­la uz­ná­na vin­nou sou­dem pr­vní­ho stupně. Od­vo­la­cí soud ne­bu­de mo­ci op­ro­ti němu je­jí pos­ta­ve­ní zpřís­nit, ne­boť jde o od­vo­lá­ní po­da­né ob­viněnou, a je tu­díž vá­zán ja­ko od­vo­la­cí soud zá­sa­dou zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius pod­le § 259 od­st. 4 tr. ř.



P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. led­na 2015


Před­sed­kyně se­ná­tu:
JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá

Diskusia