Právna veta:
Pokiaľ obvinený ako policajt neurobil oznámenie svojim nadriadeným o vlastných poznatkoch získaných v rámci preverovania, získané informácie nijako nezaevidoval alebo neviedol o nich dokumentáciu alebo aspoň neformálne nekontaktoval kolegov z iného oddelenia (zaoberajúcich sa mravnostnou kriminalitou, keďže tento druh kriminality nebol pracovnou náplňou obvineného), vytvoril stav keď protiprávne nakladal s materiálom pornografického charakteru po neobmedzenú dobu. Obvinený ako policajt aj na pracovisku cielene a priebežne pozeral webové stránky s detskou pornografiou a zhromažďoval od neznámych osôb fotografie intímnych partií dievčat mladších sko osemnásť rokov a v niektorých prípadoch mladších ako pätnásť rokov. Za takéhoto stavu možno urobiť záver, že išlo o prechovávanie detskej pornografie na súkromné účely a nie na účely služobné. Vzhľadom k uvedenému neobstojí obhajoba obvineného, že detský pornografický materiál prechovával ako policajt k služobným účelom a preto ho prechovávať mohol.
6 Tdo 551/2014-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného
nprap. I. K . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7.
2013, č. j. 8 To 207/2013-501, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
3 pod sp. zn. 15 T 8/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání
obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7.
2013, č. j. 8 To 207/2013-501, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 2013, č. j.
15 T 8/2013-484. Tímto rozsudkem byl obviněný nprap. I. K. uznán vinným
přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1
tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku uložen
trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvanácti měsíců.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu
v Praze podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle
jeho názoru nelze jeho trestní odpovědnost za přečin výroby a jiného nakládání
s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku dovozovat z toho, že
porušil interní předpis Policie ČR. Má za to, že v tomto případě se nejedná o
trestný čin, neboť jde o společensky škodlivé jednání, které by postačovalo
řešit podle jiného právního předpisu. Toto své tvrzení opírá o ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestně
právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Domnívá se, že pokud jako policista v době své práce na pracovišti
získal závadné fotografie a videozáznam a tato data byla uložena ve služebním
počítači Policie ČR, k nimž přistupoval v pracovní době při výkonu svých
služebních povinností, je jeho společenská škodlivost dovozována na základě
porušení interního předpisu Policie ČR, nikoliv na základě přechovávání dětské
pornografie. Skutkovému závěru vytýká, že nebyl opatřen nebo proveden v průběhu
trestního řízení žádný důkaz k tomu, že v rámci elektronické komunikace
požadoval zaslání fotografií dívčích intimních partií. S ohledem na uvedené
skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení
zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil.
Pokud obviněný nesouhlasí se závěrem soudů vyjádřeným ve skutkové větě po
slovech „…od nichž požadoval, aby mu zasílaly fotografie…“, podle názoru
státního zástupce je tato jeho námitka bezpředmětná, a to jednak z důvodu, že
obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními
nalézacího soudu, jednak proto, že pro použití právní kvalifikace je trestné
již samotné přechovávání dětské pornografie bez ohledu na to, jakým způsobem
pachatel pornografické dílo získal. V této části dovolací námitky obviněného
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný z dovolacích důvodů. Jak státní zástupce konstatuje, obviněný svou
beztrestnost dovozuje z toho, že předmětnou pornografii přechovával jako
policista ke služebním účelům a že takto přechovávat ji směl. Avšak tak, jak
své jednání obviněný doznal, nenasvědčuje tomu, že při přechovávání dětské
pornografie vykonával v rámci svého zaměstnání, postavení a funkce společensky
prospěšnou činnost a že by společensky prospěšného výsledku nebylo možno
dosáhnout jinak, jak předpokládá ustanovení § 31 tr. zákoníku týkající se
přípustného rizika. Ve všech těchto případech je zřejmý úřední účel
přechovávání, pokud by obviněný tyto věci řádně zaevidoval podle platných
interních předpisů, především tedy vztáhl jejich přechovávání ke konkrétní
trestní věci s konkrétním č. j., nebo se svým „neformálním“ šetřením alespoň
seznámil svého nadřízeného nebo výsledky svých šetření alespoň průběžně
poskytoval příslušným policejním útvarům k dalším opatřením. Jedná se o zcela
obdobnou situaci, jako kdyby dovolatel - policista přechovával bez příslušného
oprávnění zbraně, výbušniny, padělané peníze, jaderný materiál, drogy, zvláště
chráněné nebo ohrožené druhy živočichů, neoprávněně ulovenou zvěř, úřední
razítko nebo další věci, jejichž přechovávání je podle platného práva trestné.
Obviněný doznává, že ohledně držených materiálů nic z uvedeného neučinil,
ačkoliv v minulosti jiný obdobný poznatek na jednoho podezřelého svým kolegům
předal. Trestnost jednání obviněného nebyla soudy dovozena jen z toho, že předmětné
materiály řádně nezaevidoval podle interních předpisů Policie ČR. Že se jednalo
o aktivitu soukromou, a nikoliv služební, dovodily soudy z dalších skutečností,
tedy že držení dětské pornografie obviněný, byť jen neformálně, neoznámil svým
nadřízeným a že své poznatky neposkytl příslušným specialistům. Státní zástupce
dále uvedl, že na subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku
a otázku společenské nebezpečnosti je třeba pohlížet z pohledu ustálené
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Podle stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se úvahy o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní pouze za předpokladu, že „…posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp.
zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u.
ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými
v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto
principu) „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou
mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je
extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze
vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a
kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v
trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“ Je
tedy podle státního zástupce zřejmé, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela
výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a
zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v
podstatě nepředpokládatelné. Státní zástupce konstatoval, že do jisté míry
předmětná věc atypická byla v tom směru, že obviněný měl ve svém služebním
počítači data, která by tam pro účely policejní služby zajisté mít směl. I
kdyby drženou dětskou pornografii nijak neevidoval, jeho jednání by přesto bylo
možno považovat za jednání beztrestné. Pro jeho beztrestnost by postačilo,
kdyby dal jakkoliv, třebas i neformálně, najevo, že tato data přechovává jako
policista a nikoliv jako soukromá osoba. Obviněný však nic takového najevo
nedal. Státní zástupce dodal, že stejné skutkové okolnosti, které by v případě
plnění služebních úkolů škodlivost jeho jednání snížily (služební počítač
policisty na jeho pracovišti) ji v případě naplňování soukromých zájmů zvyšují.
Soudy učinily skutkový závěr, že obviněný jako policista přechovával na svém
služebním počítači na svém pracovišti pro soukromou potřebu dětskou
pornografii. Podle bodu II. shora citovaného stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. mimo jiné i způsob
provedení činu, okolnosti jeho spáchání a osoba pachatele jsou kritéria, která
určují povahu a závažnost trestného činu. A intenzita naplnění těchto kritérií
je rozhodná pro společenskou škodlivost v konkrétní věci. Na tomto podkladě lze
podle státního zástupce učinit závěr, že jestliže policista přechovával dětskou
pornografii na služebním počítači na svém pracovišti, jedná se o okolnosti,
které povahu a závažnost trestného činu zvyšují a nikoliv snižují. Konkrétní
uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné věci tedy nebylo v rozporu s obecnou
vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout
podle jiného právního předpisu. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce
pokládá dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.)
shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené
v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale
nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně
ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v
řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní
právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu
čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a
čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný se
domnívá, že jeho trestní odpovědnost je dovozována na základě porušení
interního předpisu Policie ČR, nikoliv na základě toho, že by po objektivní
stránce naplnil znaky skutkové podstaty přečinu výroby a jiného nakládání s
dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Tento názor obviněného je
však třeba vyvrátit s ohledem na následující:
Obviněný byl uznán vinným, že přechovával
fotografické a filmové pornografické dílo, které zobrazuje dítě, čímž spáchal
přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr.
zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustil tím, že „nejméně od 20. 9. 2011, do
svého zadržení dne 16. 5. 2012, v P., L., a na jiných místech, přechovával na
pevných discích jím užívaných osobních počítačů, na paměťových médiích a ve
schránce elektronické pošty .......... nejméně 11 fotografií a jeden
videozáznam zobrazující dívky mladší 18ti let, v některých případech i mladší
15ti let, s odhaleným genitálem, v jiných sexuálně vyzývavých pózách, či při
sexuálních aktivitách, které si opatřil v průběhu elektronické komunikace na
webových stránkh s neznámými osobami, od nichž požadoval, aby mu zasílaly
fotografie dívčích intimních partií, kdy tuto komunikaci uskutečňoval, vydávaje
se za osobu ženského pohlaví, zejména z výše uvedené e-mailové adresy, kterou
si za tímto účelem zřídil“.
Přechováváním se rozumí jakýkoliv způsob držení dětské pornografie.
Na délce přechovávání nezáleží. Není nutné, aby pachatel měl dětskou
pornografii přímo u sebe (v tašce, ve stole, doma, na pracovišti, ve svém
počítači), postačí, že ji má ve své moci (např. uloženou v e-mailové poště,
která je uložena na serveru internetového poskytovatele služeb). S ohledem na
tvrzení obviněného, že jeho trestní odpovědnost je dovozována z porušení
interního předpisu, je třeba uvést, že tzv. skutková věta výroku o vině
obsahuje skutkové zjištění, že obviněný přechovával dětskou pornografii jednak
na pracovišti (na adrese P., L.), jednak na jiných místech. Z protokolu o
provedení domovní prohlídky (na adrese P., O., v bytě č. ...) a z protokolu o
provedení prohlídky jiných prostor (na adrese P., L., v budově policie OŘ
Praha) vyplývá, že v obou případech byla zajištěna paměťová média, resp.
v bytě kazeta VHS a CD, v kanceláři flash disk USB, mobilní telefon, CD a
fotografie, a byly provedeny datové otisky z počítačů zn. Dell a Tesco.
Obviněný se domnívá, že jeho trestní odpovědnost je dovozována z porušení
interních předpisů Policie ČR. Nutno dodat, že popis skutku právní kvalifikaci
přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr.
zákoníku odpovídá, neboť tzv. skutková věta výroku o vině neobsahuje žádné
údaje, na základě nichž by bylo možno usuzovat, že obviněný porušil předpis
Policie ČR. Uvedený popis skutku vychází z provedeného dokazování, jímž byla
vyvrácena obhajoba obviněného, že by na pracovišti v rámci plnění služebních
povinností přechovával uvedená data na paměťových nosičích ke služebním účelům.
Na prověření této jeho obhajoby bylo zaměřeno dokazování. Zejména výslechy
kolegů a nadřízených tvrzení obviněného, že e-mailová adresa ........ měla
sloužit ke konspirativním účelům v rámci úkonů před zahájením trestního stíhání
tuto obhajobu obviněného v žádném směru nepotvrdily. Jeho nadřízený a kolega, s
nímž sdílel společnou kancelář, J. A. vypověděl, že práce obviněného neměla s
úsekem mravnostním souvislost. Součástí práce obviněného nebylo vyhledávání a
dokumentování trestné činnosti v oblasti mravností, přičemž nikdy neviděl
fotografie, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného. Svědkyně P. N.,
nadřízená obviněného, uvedla, že obviněný je zařazen na úseku operativy,
přičemž jeho práce spočívá ve vyhledávání a objasňování drogové činnosti. Byť
uvedla, že tato činnost může mít přesah do mravnostní kriminality a kriminality
mládeže, protože drogy berou i děti, konkrétně věděla jen o jednom poznatku, o
kterém ji obviněný informoval. O e-mailové adrese ..... nevěděla a dozvěděla se
o ní až na generální inspekci. V podstatě shodně vypovídala i svědkyně L.,
vedoucí 3. oddělení obecné kriminality, která má na starosti problematiku
mravnosti a mládeže, která věděla pouze o poznatcích, které tomuto oddělení
obviněný předával v souvislosti s kauzou H. Výpovědi uvedených svědků byly
soudy vyhodnoceny jako hodnověrné a korektní, vedené snahou obviněnému nijak
nepřitížit. Zjištěné skutečnosti z výpovědí shora uvedených svědků nasvědčují
tomu, že kolegové obviněného o e-mailové adrese ........ neměli ani tušení.
Její existenci však obviněný vysvětluje v SMS zprávě zaslané své přítelkyni L.
S. tím, že jde o konspirativní jméno, že je to on, kdo pod tímto jménem
vystupuje a že se jedná o člověka, který neexistuje. Je tedy nutné se
pozastavit i nad touto skutečností, neboť zatímco kolegové obviněného z práce
neměli žádnou povědomost o tom, že by obviněný schraňoval nějaký materiál s
dětskou pornografií ke služebním účelům, na druhé straně obviněný vede o této
skutečnosti diskusi v rámci komunikace se svou přítelkyní. Jak bylo shora
uvedeno, obviněný uchovával na paměťových nosičích předmětná pornografická
díla. V tomto směru – zvláště s ohledem na to, že byl zkušený policista – je
společenská škodlivost jeho jednání ještě zvýšena, a to s ohledem na to, že
bylo zjištěno, že k adrese ............ přistupoval i během své pracovní doby.
Bylo spolehlivě vyvráceno, že by obviněný uvedený materiál shromažďoval ke
služebním účelům. Ostatně sám obviněný znal podrobně služební postup, který je
třeba v tomto ohledu dodržet. A v této souvislosti lze poukázat také na povinnosti
policisty v rámci operativně pátrací činnosti a na závazné pokyny policejního
prezidenta vztahující se k nakládání s poznatky získanými před zahájením
trestního stíhání, které vyplývají ze zprávy Policejního prezidia ČR ze dne 11.
4. 2013 (a jsou zmíněny níže). Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný
shromažďoval fotografie s pornografickou dětskou tématikou po dobu téměř osmi
měsíců, tedy po poměrně dlouhou dobu, aby mohl uvedenou skutečnost oznámit svým
nadřízeným a postupovat v souladu s interními předpisy Policie ČR. Ostatně sám
měl s obdobným případem zkušenosti, kdy získával údaje k osobě obviněného H.
Obviněný tedy věděl, že k tomu, aby mohly být takovéto fotografie a videozáznam
považovány za důkazy sloužící k prověřování před zahájením trestního stíhání,
musí o tom vést řádnou evidenci nebo o tomto svém šetření informovat
nadřízeného, příp. průběžně poskytovat informace kolegům z mravnostního
oddělení. V takovém případě by jeho činnost měla charakter výkonu povinností v
rámci služebního poměru, avšak nebylo zjištěno nic, co by takové skutečnosti
nasvědčovalo. Jinými slovy řečeno, je zřejmé, že obviněný si byl vědom, jaké
riziko podstupuje, pokud uvedené fotografie a videozáznam shromažďuje bez
ohledu na to, aniž by svým nadřízeným oznámil, s jakým materiálem pracuje.
S tímto závěrem koresponduje i zpráva
policejního prezidia ČR ze dne 11. 4. 2013 (č. l. 476), která považuje jednání
policisty v případě, že získané poznatky získává bez vědomí svého přímého
nadřízeného bez přiděleného jednacího čísla za jeho soukromou aktivitu. Z
citované zprávy se podává, že policisté postupují v rámci operativně pátrací
činnosti a v rámci trestního řízení podle právních předpisů a interních aktů
řízení, zejména podle zákona č. 273/2008 Sb., o policii ČR, zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu, Závazného pokynu policejního prezidenta č. 180/2012, o
plnění základních úkolů služby pořádkové policie, Závazného pokynu policejního
prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení a Závazného pokynu
policejního prezidenta č. 200/2007, kterým se vydává spisový a skartační řád
Policie České republiky, ve znění závazného pokynu policejního prezidenta č.
121/2008. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2009 v čl. 23 odst. 3
uvádí, že při šetření poznatků o skutečnostech, na jejichž základě nelze bez
provedení dalších úkonů dovodit podezření, že byl spáchán trestný čin,
postupují policisté podle právního předpisu. Vzniknou-li z takového šetření
nějaké písemnosti, jsou evidovány pod číslem jednacím. Pokud policejní orgán
koná v rámci operativně pátrací činnosti, musí mít vedeny záznamy, které
korespondují s jeho aktivitou. Tyto záznamy jsou založeny k přidělenému číslu
jednacímu, k němuž jsou vedeny všechny získané poznatky. Dále se z této zprávy
podává, že v popsaném případě by musel policista mít založené číslo jednací,
kam by vkládal veškeré poznatky související s jeho činností ve věci, vše s
vědomím přímého nadřízeného policisty, ať by jednal postupem podle zákona o
Policii ČR, nebo postupem podle § 158 odst. 1 tr. ř. Pokud by zjistil, že je
dáno důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, jeho povinností by bylo
zahájit úkony trestního řízení. Jak již bylo shora uvedeno, pokud by policista
jednal bez vědomí svého přímého nadřízeného bez přiděleného čísla jednacího, kdy
jeho operativně pátrací činnost nebyla zadokumentována ani jiným způsobem
dokladována, jednalo by se o jeho soukromou aktivitu. Je tedy zjevné, že
uvedená zpráva, stejně jako výslechy kolegů obviněného, dokladují, že obviněný
nepodnikl žádné kroky v rámci svých služebních povinností, aby předmětné
poznatky mohly být jakkoli služebně zdokumentovány, na základě nichž by dále
mohl učinit další šetření a opatření směřující k odhalení skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění
pachatele.
V souvislosti s nepřiměřeně dlouhou dobou, během
níž se obviněný věnoval shromažďování materiálů s obsahem dětské pornografie,
Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat též na ustanovení § 159 odst. 1 tr.
ř., které stanovuje lhůty, po jakou dobu lze získané poznatky o tom, že byl
spáchán trestný čin, prověřovat:
a) u věci patřící do příslušnosti samosoudce, v
níž se nekoná zkrácené přípravné řízení, je policejní orgán povinen prověřit
skutečnosti nasvědčujícímu tomu, že byl spáchán trestný čin, do dvou měsíců od
jejich přijetí,
b) u věcí patřících do příslušnosti okresního
soudu, do tří měsíců,
c) jde-li o věc patřící v prvním stupni do
příslušnosti krajského soudu, do šesti měsíců.
Je tedy zjevné, že i zákonem je fáze prověřování
omezena stanovenými lhůtami, v průběhu nichž je policejní orgán povinen na
základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů,
na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu,
učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho
pachatele (§ 158 odst. 1 tr. ř. ). Za situace, kdy obviněný neučinil oznámení o
vlastních získaných poznatcích v rámci prověřování svým nadřízeným, získané
informace nijak zaevidoval nebo nevedl o nich dokumentaci nebo byť neformálně
nekontaktoval kolegy z jiného oddělení, vytvořil stav, kdy zcela protiprávním
způsobem nakládal s materiálem pornografického charakteru po neomezenou dobu. V
případě spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle
§ 192 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, po jakou dobu pornografická díla
pachatel přechovává. Avšak vzhledem k tomu, že obviněný je policista, bylo
nutno prověřit dokazováním i tuto skutečnost, resp. zabývat se délkou doby, po
jakou předmětný materiál drží ve své moci. S ohledem na to, že provedenými
důkazy bylo zjištěno, že obviněný jej nepřechovával ke služebním účelům, je
délka doby, po kterou cíleně a průběžně prohlížel webové stránky s dětskou
pornografií a shromažďoval od neznámých osob fotografie intimních partií dívek
mladších 18 let (v některých případech i mladších 15ti let) okolností rozhodně
přitěžující, a proto jej nelze ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s
dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku vyvinit. Lze tedy uzavřít,
že i po objektivní stránce byl zákonný znak „přechovávání“ skutkové podstaty
daného přečinu jednáním obviněného bezezbytku naplněn. Po subjektivní stránce
není za zjištěných okolností pochyb, že obviněný jednal úmyslně podle § 15 tr.
zákoníku.
Budeme-li shora uvedené skutečnosti posuzovat z
hlediska ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je zcela vyloučeno v dané věci
použití subsidiarity trestní represe, neboť trestní odpovědnost obviněného byla
spolehlivě prokázána a jím spáchaný skutek nevykazuje žádné výjimečné
okolnosti, které by poukazovaly na nutnost posuzovat jeho jednání jinak, než
jsou v případech spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku obvyklé. Zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem (srov. § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Úvahy o tom, zda jde o čin,
který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní
v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což
není případ skutku, jehož se obviněný dopustil (srov. stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Brojí-li obviněný proti skutkovému zjištění, že
nebyl opatřen žádný důkaz, že by v rámci elektronické komunikace požadoval
zasílání fotografií dívčích intimních partií, odporuje toto jeho tvrzení
samotné jeho obhajobě, že e-mailová adresa ...... je konspirativní adresou,
čímž sám svoji obhajobu znevěrohodňuje. Jestliže tedy obviněný zpochybňuje
uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy
jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily. Nejvyšší soud
považuje za nutné zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve
skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudy
provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění),
jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší
soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková
zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo
provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je
založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění
ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit závěr o vině obviněného a
vyloučit možnost jiného závěru, neboť v popisu skutku jsou vyjádřeny všechny
znaky skutkové podstaty přečinu podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou k
jejímu naplnění nezbytné, aby se jednalo o trestný čin.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za
nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a
byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze
zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §
265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
výťah z prednášky uskutočnenej dňa 09.05.2013 v Omšení
článok prináša analýzu znakov prečinu ohovárania podľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a venuje pozornosť aj problematike, do akej miery je prípustná kritika najmä verejne činných osôb.
cieľom článku bolo poukázať na manévrovací priestor obhajoby pri výkone obhajoby osôb obvinených z trestných činov najmä s drogovým prvkom.