Krádež a stanovenie výšky škody pri neoprávnenom odbere elektriny

 

 

 

dokazování. Navrhoval výslech svědka R. K. a prohlídku na místě. Tyto návrhy soud
prvního  stupně  s prostým  odůvodněním  o  nadbytečnosti  odmítl.  Soudy  prvního  a
druhého  stupně  pak  nesprávně  vyšly  z výpovědí  zcela  nevěrohodných  svědků.
Ponechaly naopak stranou výpovědi jiných neutrálních svědků. Vyšly navíc z výpovědí
svědků z přípravného řízení, které jim soud prvního stupně v hlavním líčení předestřel.
Neodstranily však rozpory v jejich výpovědích. Tím došlo k porušení kontradiktornosti
řízení.

 

3.         Stěžovatel dodal, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
se nepodařilo prokázat, kdo neoprávněné připojení provedl. Orgány činné v trestním
řízení ani nezodpověděly otázku, jakým způsobem a kde mělo docházet k propojení
veřejné sítě elektřiny s dotčeným objektem. Stejně tak neuvedly, jak se na tom měl
účastnit stěžovatel. Nedošlo ani částečně k uspokojivé specifikaci období, kdy mělo
údajně docházet k neoprávněnému odběru elektřiny. Je navíc zcela nepochopitelné, že
distributor neprovedl kontrolu nepřipojeného odběrného místa po dobu více než tří let.
Stěžovatel  nemohl  mít  o  možném  neoprávněném  odběru  povědomí.  Pracovník
poškozené při zjišťování „neoprávněného odběru“ ani nenaměřil žádný odběr elektřiny.
Mělo dojít jen k blíže nespecifikovanému propojení veřejné sítě s dotčeným objektem.

 

4.         Podle stěžovatele dále došlo k porušení zásady rovnosti ochrany vlastnického
práva. Při výpočtu výše náhrady škody jsou totiž pozitivně diskriminováni distributoři
elektrické energie. Otázka způsobené škody má dvě roviny. Nejprve rovinu znaku
skutkové podstaty trestného činu a jeho nesprávné kvalifikace. A poté rovinu adhezního
řízení o náhradě škody, které probíhá v souvislosti s trestním řízením. Ke zjištění částky
způsobené škody prvoinstanční soud dospěl výhradně a jen ze zprávy společnosti ČEZ
Měření s. r. o. Soud prvního stupně pak odkázal na § 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb.,
energetický zákon, ve znění účinném pro projednávanou věc  (dále jen  „energetický
zákon“).  Podle  něj  se  škoda  vypočte  způsobem  stanoveným  prováděcím  právním
předpisem, pokud ji nelze stanovit jinak. Tímto právním předpisem byla v posuzované
věci vyhláška Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení
k elektrizační soustavě, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška“).
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně výši škody v souladu se zákonem.
Nevyhověl ani námitce stěžovatele o nutnosti stanovení škody znaleckým posudkem.
Soudy obou stupňů tak zcela opomenuly zjistit, byť potenciálně, skutečnou škodu.

 

5.         Stěžovatel  v té  souvislosti  odkazuje  na  výkladové  závěry  Ústavního  soudu
v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014. Prováděcí předpis má podle něj toliko
konkretizovat způsob náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny. Náhrada škody je
v obecných rysech upravena občanským právem. Má mít reparační, nikoli sankční
charakter. Obecné soudy proto nesmí vyhlášku o způsobu stanovení náhrady škody
aplikovat mechanicky. Musí zohlednit specifické okolnosti případu, aby se zjištěná
škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, byť tu lze mnohdy v této oblasti zjistit obtížně.
V rozporu se zákonem by se mohlo jevit, pokud by výpočet náhrady škody nezajišťoval
pouze  naplnění  kompenzačního  principu,  ale  mělo  by  jím  dojít  k jakési „nad-

kompenzaci“ poškozeného, či k určité formě sankce neoprávněného odběratele. Obecné
soudy mají povinnost v takovém případě prováděcí právní předpis neaplikovat nebo jej
aplikovat jen zčásti. Ve zbytku musí postupovat podle obecné občanskoprávní úpravy.
Případně  mohou  obsah  prováděcího  právního  předpisu  náležitě  modifikovat  podle
kritérií obecné občanskoprávní úpravy za účelem určení skutečné škody způsobené

 

neoprávněným odběrem elektřiny. Výši škody lze určit i prostřednictvím znaleckého
posudku. Obecné soudy musí vždy vypočíst škodu spravedlivým způsobem. Za tím
účelem  si  musí  opatřit  a  provést  takové  důkazní  prostředky,  díky  kterým  lze  v
konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit.

 

6.         Stěžovatel se s ohledem na uvedené názory Ústavního soudu nemůže ztotožnit
se stanovením škody, kterou měl údajně způsobit poškozené. Obecné soudy ji zjistily
v rozporu se zákonem. Stanovená škoda odporuje reparačnímu principu. Stěžovatel je
proto sankcionován ve dvou rovinách: přísnější kvalifikovanou skutkovou podstatou
trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a sankčním,
nikoli kompenzačním, výrokem o uložení povinnosti náhrady škody podle § 228 odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „trestní řád“).

 

II.

 

Obsah vyjádření ostatních účastníků řízení

 

7.         K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni.
Poukázal ovšem pouze na odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně postupoval i Okresní
soud  v Tachově.  Krajské  státní  zastupitelství  v Plzni  se  stejně  jako  Okresní  státní zastupitelství v Tachově vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ve svém vyjádření (byť opožděně) uvedl, že se předsedkyně dotčeného senátu nemohla vyjádřit, protože je od 1. 9. 2015 v dlouhodobé pracovní neschopnosti.

 

 

III.

 

Právní posouzení

 

8.         Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její
projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“).

 

9.         Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních
účastníků řízení a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaných spisů soudů prvního a
druhého stupně dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

10.       Ústavní  soud  úvodem  připomíná,  že  podle  článku           83  Ústavy  je  soudním

orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani
povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti
rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li
namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k
přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení
nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení
bylo  vedeno v  souladu  s  ústavními  principy a zda je  lze jako  celek pokládat  za
spravedlivé.

 

 

 

 

11.       Ústavní soud také připomíná, že ho neváže ústavněprávní kvalifikace, kterou
věci přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura novit curia se
návrhem  může  zabývat  i  z  pohledu  ustanovení,  jichž  se  navrhovatel  či  strany nedovolávají. Ústavní stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním  (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006, bod 54).

 

12.       Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil dvě skupiny námitek  - první z nich se
týkají nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu a vad dokazování; druhá se týká
způsobu zjištění výše škody. Ústavní soud dospěl k závěru, že pouze otázka způsobu zjištění výše škody zakládá důvodnost ústavní stížnosti, proto bude dále posouzena na prvním místě.

 

III.a/

 

K námitce nesprávného způsobu zjištění výše škody

 

III.a/1 Obecné principy

 

13.       Podle čl. 39 Listiny platí: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a
jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013 Ústavní soud zdůraznil: „Vymezení,
které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož
vydání je podle čl. 15, čl. 41 odst. 1, čl. 45-48 Ústavy kompetentní toliko Parlament.

(…) Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové
podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a
žádoucí  sekundární  úpravu  věcí  nepředvídatelných  v  momentu  přijetí  zákona,
podléhající  častým  změnám,  podrobnostem  zejména  technicistního  charakteru,  kdy
zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější (…). Předmětné „zmocňovací“
ustanovení přitom nestanoví vůbec žádná kritéria, a proto vláda na jeho základě nic
nekonkretizuje,  ale  skutkové  podstaty  přímo  doplňuje. (…)  Považoval-li  proto

zákonodárce  za  podstatné  přesně  definovat,  jaké  je  pro  účely  právní  kvalifikace skutkových podstat trestných činů množství větší než malé u psychotropních látek, aniž by to jako doposud ponechal k posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu obecným soudům (…), pak tak mohl učinit toliko formou zákona. Je přitom nerozhodné, zda se právně-teoreticky jedná o obligatorní či fakultativní znak skutkové podstaty trestného činu, protože se v každém případě jedná o znak, který je podmínkou trestnosti.“ Podmínky trestnosti tedy musí stanovit zákon. Podrobnosti mohou být stanoveny  v prováděcím  předpise,  měly  by  ale  navazovat  na  dostatečné  zákonné zmocnění trestního zákoníku. Ten musí obsahovat podstatný základ úpravy podmínek trestní odpovědnosti, aby prováděcí předpis obsahově nepředstavoval doplnění znaku skutkové podstaty trestného činu.

 

14.       Trestní řízení je pak ovládáno zásadou materiální pravdy. Tuto zásadu lze podle
Ústavního soudu považovat za součást „fair“ trestního procesu ve smyslu hlavy páté
Listiny  a  čl. 6  Úmluvy  o  ochraně  lidských  práv  a  základních  svobod (dále  jen

„Úmluva“). Jak uvádí trestněprávní nauka:  „Cílem činnosti všech orgánů trestního
soudnictví (…) je  nalézt  pravdu  o  skutku,  který  je  předmětem  řízení  a  v němž  je
spatřován  trestný  čin,  a  to  z hlediska  skutečností  podstatných  pro  rozhodnutí.  To

 

 

znamená, že trestní řízení musí být upraveno tak, aby dávalo dostatečné záruky toho, že
v něm budou všechny okolnosti trestného činu významné pro rozhodnutí soudu zjištěny
pokud  možno  v souladu  se  skutečností. (…)  v českém  trestním  řízení  platí  zásada

vyhledávací na rozdíl od zásady projednací u občanského soudního řízení (Srov. ust. §
314d odst. 2, které je zřejmě výjimkou). Rozsudek soudu se musí zakládat na faktech
přesně a úplně zjištěných, která nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti.
Proto musí být v trestním řízení vina obviněnému nepochybně prokázána. (…) Proto též
v českém trestním řízení při zjišťování skutkového stavu neexistují presumpce  (…),
prekluze  ani  formální  důkazní  břemeno.  Zjištění  pouhé  pravděpodobnosti  určitých
skutečností může mít význam jen pro postup řízení (např. pro vyhledání a provádění
dalších důkazů).“ (viz Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní.

6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 110 - 111).

 

15.       Ústavní  soud  ve  svých  rozhodnutích  rovněž  zdůrazňuje  princip  rovnosti
účastníků řízení. Tento princip představuje stěžejní zásadu spravedlivého procesu, která
své normativní vyjádření nachází především v článku 37 odst. 3 Listiny. Tento ústavní
princip  garantuje  rovné  postavení  účastníků  soudního  řízení  co  do  práv,  která
účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (srov. nález sp. zn. II. ÚS 657/05 ze
dne 21. 8. 2008). Obdobným způsobem tento princip ve své ustálené judikatuře vykládá
i Evropský soud pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý proces považuje
zásadu „rovnosti  zbraní“.  Z  této  zásady  plyne,  že  každá  procesní  strana  má  mít
přiměřenou možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, které ji
nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 či rozsudek ESLP ze dne 27.
října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, č. 14448/88, bod 33). Zásada
rovnosti zbraní hraje roli i při provádění důkazů a hodnocení důkazních prostředků,
jakým je i odborné vyjádření pořízené v této věci. Při pořizování podobného odborného
vyjádření by orgán činný v trestním řízení měl zvážit, zda osoba, od níž  odborné
vyjádření  vyžaduje,  s ohledem  na  svůj  poměr  k obviněnému,  jiným  osobám
zúčastněným na trestním řízení nebo poměr k věci, není podjatá  (viz  §  105 odst. 2
trestního řádu; k tomu blíže Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol., cit. výše, str.
382).

 

Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře zabýval otázkou výpočtu škody
v případě neoprávněného odběru elektřiny (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 668/15 ze
dne 11. 8. 2015 a předtím usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Shledal, že jde o obecný
problém  tohoto  typu  případů.  Zpravidla  v nich  totiž  nelze  zjistit  přesné  množství
odebrané elektřiny. Pojmovým znakem většiny druhů neoprávněného odběru, jak je
vypočítává  ustanovení § 51  odst. 1  energetického  zákona,  je  skutečnost,  že  se

neoprávněné odběry neměří. Pro tyto účely zákonodárce určil, že nelze-li vzniklou
škodu určit, vypočítá se náhrada škody způsobem stanoveným prováděcím právním
předpisem (§ 51 odst. 2 energetického zákona). Tímto prováděcím předpisem byla v
rozhodné době vyhláška. Ta ve svém § 14 obsahovala metodu výpočtu výše škody za
neoprávněně  odebranou  elektřinu  v  případech,  ve  kterých  nebylo  možno  skutečně
vzniklou  škodu  stanovit  a  provozovatel  přenosové  nebo  distribuční  soustavy  se  s
konečným zákazníkem nedohodl jinak. Tento výpočet vycházel (a i podle nyní platné
úpravy ve vyhlášce č. 82/2011 Sb. vychází) z hodnoty jističe, tedy zhruba z teoretického
maximálního množství elektřiny, kterou bylo možné v daném místě odebrat. Vypočtená
výše  škody  je  tak  výší  fiktivní.  Nemá  žádný  vztah  ke  skutečnému  množství
neoprávněně odebrané elektřiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 28 a 29).

 

 

Jako obiter dictum usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 Ústavní soud uvedl, že soudy v
odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě
vyhlášky. Mohou například dojít k závěru, že v daném případě je takový postup v
rozporu se zákonem, protože by nezajišťoval pouze naplnění kompenzačního principu,
ale  došlo  by  v  rozporu  se  zákonným  zmocněním  k  jakési „nadkompenzaci“

poškozeného či k určité formě sankce neoprávněného odběratele. V takovém případě
má obecný soud povinnost prováděcí právní předpis neaplikovat nebo jej aplikovat jen
zčásti. Ve zbytku musí postupovat podle obecné občanskoprávní úpravy, případně musí
náležitě  modifikovat  obsah  prováděcího  právního  předpisu  podle  kritérií  obecné
občanskoprávní úpravy, aby určil skutečnou škody způsobenou neoprávněným odběrem
elektřiny  (bod  49). Obecné soudy mohou vzít v úvahu například předchozí historii
spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny, pokud je k dispozici, nebo i výši
škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků. Musí provést výpočet
spravedlivým způsobem, případně opatřit a provést takové důkazní prostředky, jimiž lze
v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře
přiblížit (bod 50).

 

Ústavní soud pak v nálezu sp. zn. I. ÚS  668/15 shrnul, že „vázanost soudce
obecného soudu zákonem dle čl.  95 odst.  1 Ústavy znamená též oprávnění soudu
neaplikovat prováděcí právní předpis nebo jeho část, je-li příslušná právní úprava v něm
obsažená soudem považována za rozpornou se zákonem nebo ústavním pořádkem.
Pokud (…)  výše  škody  za  neoprávněně  odebranou  elektřinu  stanovená  podle
prováděcího předpisu k § 51 energetického zákona je mnohonásobně vyšší než platby za
elektřinu  ve  srovnatelných  obdobích  před  neoprávněným  odběrem,  nelze  takto
vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit
i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše
způsobené  škody.  Pokud  pak  na  základě  provedených  důkazů  soud  nedospěje  v
konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti
odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, (…) že by
vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V
takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení
jednotlivých okolností.“ (bod 54 citovaného nálezu).

 

 

III.a/2

 

Aplikace obecných principů na projednávanou věc

 

16.       V posuzované věci byla výše škody určena na základě odborného vyjádření
společnosti ČEZ Měření s. r. o. Tato společnost vypočetla výši škody zcela podle
vyhlášky. Soud prvního stupně k tomu výslovně uvedl:  „Množství odebrané energie
bylo zjištěno z odborného vyjádření firmy ČEZ Měření s. r. o., kdy tato organizace
postupovala podle energetického zákona (…). Podle § 51 odst. 2 téhož zákona se pak
stanoví, že, nelze-li vzniklou škodu stanovit, je náhrada škody vypočtena způsobem
stanoveným prováděcím předpisem. Bylo vycházeno z kontroly odběrného místa, tedy
jaké elementy zde byly osazeny a jaký proud by mohl těmito elementy být veden a
odebírán. Organizace tedy postupovala při svém výpočtu z hodnoty jisticích prvků
v souladu s ust. § 14 odst. 2, písm. b) bod 1 citované vyhlášky se snížením vypočteného
příkonu  o 60  %.“  Odvolací  soud  se  s tímto  hodnocením  ztotožnil  a  odkázal  na

 

judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je tento postup vyčíslování škody souladný se zákonem.

 

17.       Z právě uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá hned několik skutečností,
nesouladných s výše popsanými ústavněprávními požadavky spravedlivého trestního
procesu. Hlavním zdrojem pro zjištění výše škody jako obligatorního znaku skutkové
podstaty trestného činu  krádeže, tj. podmínky trestní odpovědnosti,  byla vyhláška.
Zmocňovací  ustanovení  pro  vydání  předmětné  vyhlášky  se  navíc  ani  nenachází
v trestním zákoníku. Energetický regulační úřad vydal vyhlášku k provedení § 17 odst.
7 písm. d) a h) energetického zákona, tedy k:  1) rozhodování sporů týkajících se
podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo elektřiny z kombinované výroby
elektřiny a tepla, elektřiny vyrobené z druhotných energetických zdrojů nebo tepla z
obnovitelných zdrojů a sporů o výši náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie podle § 26 odst. 6; a 2) provádění šetření týkajících se
fungování trhů s elektřinou nebo plynem a v případě zjištění nedostatků uložení opatření
k  zajištění  řádného  fungování  těchto  trhů.  Zmocňovací  ustanovení §  98  odst. 7

energetického  zákona  pak  pouze  stanovilo,  že         „Energetický  regulační  úřad  vydá

vyhlášku k provedení § 5 odst. 9, § 7 odst. 5, § 13 odst. 2, § 14 odst. 11, § 17 odst. 7 a §

19.“ Smyslem a účelem vydání této konkrétní vyhlášky tedy reálně nebylo stanovit výši
náhrady škody pro účely trestního řízení. Energetický regulační úřad ve světle výše
citované judikatury na základě zmocnění v energetickém zákoně nic nekonkretizoval.
Přímo doplňoval obligatorní znak skutkové podstaty krádeže jako podmínku trestní
odpovědnosti do trestního zákoníku. Takový důsledek je ovšem v rozporu čl. 39 Listiny,
protože Energetický regulační úřad k tomu nemá kompetenci. Tu má jen a pouze
Parlament.

 

18.       Ústavní soud dále nemůže přistoupit na to, že obecné soudy zjistily výši škody
pouze fiktivně. Zjištění o výši škody by neodpovídala výše popsaným požadavkům ani
v civilním řízení, ovládaném zásadou projednací, tím spíše se s nimi nemůže spokojit
trestní soud. Zásada materiální pravdy ho naopak nutí nalézt z hlediska skutečností
podstatných pro rozhodnutí pravdu o skutku, který je předmětem řízení a v němž je
spatřován  trestný  čin.  Ústavní  soud  si  je  vědom  obtíží  při  prokazování  množství
neoprávněně odebrané elektřiny. Obecné soudy se však spokojily s fiktivní výší, která
nemusí mít žádný vztah ke skutečnému množství neoprávněně odebrané elektřiny.
Vypočtená výše škody navíc v posuzované věci plnila v převážné míře sankční funkci.
V souladu s výše citovanou judikaturou tedy soudy neměly vyjít pouze z vyhlášky.
Naopak ji neměly aplikovat a měly vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby
energie neoprávněného odběratele elektřiny nebo výši škody, kterou by určil znalec.
Měly provést výpočet spravedlivě a případně opatřit a provést takové důkazy, kterými
by výši skutečné škody prokázaly nebo se jí v maximální míře přiblížily. Na tyto
povinnosti neměly rezignovat, obzvláště ve věci trestního obvinění vůči stěžovateli.

 

19.       V trestním řízení, které je předmětem této věci, pak podle Ústavního soudu
neměly jeho strany rovné zbraně. V případě společnosti, která vypracovala odborné
vyjádření na základě vyhlášky, totiž vzhledem k jejímu vztahu k poškozené hrozilo
potenciální vyloučení z věci. Formálně jde sice o dvě rozdílné právnické osoby. Nelze
však  přehlédnout,  že  jediným  společníkem  obou  společností  je  jejich  mateřská
společnost  ČEZ,  a.  s.  Obecné  soudy  se  přitom  vůbec  nezabývaly  vyloučením
společnosti, která vypracovala odborné vyjádření, pro její vztah k poškozené. Podle

 

Ústavního soudu nebylo namístě z tohoto odborného vyjádření vycházet. Důkaz z něj získaný nebyl pro potenciální vyloučení dané společnosti přípustný. Poškozená a státní zástupce jako strany trestního řízení ve výsledku měli možnost přednést svou věc za podmínek,  které  je  postavily  do  podstatně  výhodnější  situace,  než  ve  které  byl stěžovatel. Dokazování jako celek proto nelze považovat za spravedlivé  (rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, č. 54810/00, bod 95). Podle Ústavního soudu měly obecné soudy naopak použít jiné důkazní prostředky. Doslova se nabízelo přibrání znalce (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3991/13 ze dne 13. 1. 2015), nebo minimálně vyčerpávající odůvodnění, proč obecné soudy v této věci znalce nepřibraly (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1374/11 ze dne 19. 9. 2013). Spolehnutí se na odborné vyjádření potenciálně vyloučené společnosti a potvrzení jejích závěrů odkazem  na  vyhlášku  bez  dalšího  ovšem  v trestním  řízení  k ústavně  souladnému prokázání výše způsobené škody nepostačuje.

 

20.       Ústavní soud připouští, že ve své judikatuře uznal možnost výpočtu vzniklé
škody na základě vyhlášky (kromě nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 a usnesení sp. zn. Pl. ÚS
29/13 viz také usnesení sp. zn. III. ÚS 2322/12 ze dne 14. 11. 2012; či sp. zn. I. ÚS
1485/13 ze dne 21. 1. 2014). Tato rozhodnutí se však týkala soukromoprávních věcí, ve
kterých samozřejmě neplatí čl. 39 Listiny a důkazní standard, jak zjistit výši škody, je
v nich  jiný.  Existuje  i  několik  usnesení,  kterými  Ústavní  soud  odmítl  stížnost
stěžovatele  v trestní  věci  pro  zjevnou  neopodstatněnost  a  akceptoval  přípustnost
výpočtu škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie podle vyhlášky
(srov. výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1374/11 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3991/13).
V usnesení sp. zn. I. ÚS 3991/13 pak Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud na tomto místě
musí upozornit, že již ve svých dřívějších rozhodnutích akceptoval přípustnost výpočtu
škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie podle zmiňované vyhlášky

č. 51/2006  Sb.  (srov. usnesení  sp.  zn.  III. ÚS        2322/12,  III.  ÚS   1374/11  a I. ÚS

1485/13).“ Z usnesení, která jsou v dané věci citována, se však pouze jedno týká trestní věci (usnesení sp. zn. III. ÚS 1374/11), zbylá jsou soukromoprávní. Ve věci posouzené usnesením sp. zn. I. ÚS 3991/13 byl přibrán znalec. Ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. III. ÚS 1374/11, pak odvolací soud náležitě odůvodnil, proč znalce nepřibral. V tom se právě projednávaná věc odlišuje od těchto dvou trestních věcí. Standard provedeného dokazování a jeho odůvodnění byl v uvedených věcech vyšší než v právě projednávané věci stěžovatele.

 

21.       Navíc precedenční důsledky závaznosti pro Ústavní soud mají pouze nálezy (viz
například nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007, bod 60 a 92). Ústavní soud
se  v této  konkrétní  věci  proto  částečně  odchyluje  od  závěrů  uvedených  ve  svých
dřívějších odmítacích usneseních v trestních věcech. Zjištěná výše škody totiž podle
jeho názoru nemůže být založena čistě na výpočtu podle vyhlášky bez dalšího. Už
vůbec nemůže být založena na odborném vyjádření společnosti, která může být pro svůj
vztah k jedné ze stran trestního řízení vyloučena, resp. takto provedený důkaz může být
shledán nepřípustným. V trestních věcech by naopak měl být zásadně přibrán znalec, u
kterého nejsou důvody pro jeho vyloučení. K přibrání znalce se obecný soud nemusí
uchýlit, jen pokud jeho přibrání není možné, například z důvodů atypičnosti případu a
objektu, kde došlo k neoprávněnému odběru, jako ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1374/11.
Důvody pro nepřibrání znalce však musí být zvlášť závažné a obecné soudy je musí
náležitě odůvodnit.

 

 

III.b/

Ke zbylým námitkám nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vad dokazování

22.       Kromě  námitek  vztahujících  se  k nesprávnosti  postupu  při  zjišťování  výše
způsobené  škody stěžovatel  uplatnil  námitky  vůči  zjištěnému  skutkovému  stavu  a
dokazování, respektive extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními.

 

23.       Ústavní soud musí ve vztahu k těmto námitkám opět zdůraznit, že ho váže
doktrína  minimalizace  zásahů  do  činnosti  ostatních  orgánů  veřejné  moci,  která  je
odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu
nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci,
pokud  jejich  činností  nedošlo  k  zásahu  do  ústavně  zaručených  základních  práv  a
svobod.

 

24.       Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního
principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud
nemá zásadně právo zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy.
Zasáhnout  může,  až  pokud  by  hodnocení  důkazů  a  přijaté  skutkové  závěry  byly
výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu). Tím by
vybočovaly ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl.
36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění
a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

 

25.       Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů jasně a srozumitelně vymezily,
v čem  spočíval  skutek  spáchaný  stěžovatelem.  Z  hlediska  ústavněprávního  lze
konstatovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (kromě důkazů
o  výši  způsobené  škody).  Ty  jim  umožnily zjistit  skutkový stav  věci  v  rozsahu,
nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly
napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní
rovinu má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů.
Kromě výše uvedeného nesprávného postupu při zjišťování výše škody to však v dané
věci Ústavní soud nezjistil. Soud prvního stupně odůvodnil, proč neprovedl některé
stěžovatelem navrhované důkazy, které se tak nestaly důkazy opomenutými (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94; či ze dne 28. 5. 2009, sp. zn.
III. ÚS 2110/07; nebo ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Ani závěr soudu
prvního  stupně,  že  se  nepodařilo  prokázat,  kdo  neoprávněné  připojení  provedl,
nevylučoval blíže zdůvodněný závěr, že to byl stěžovatel, kdo si přisvojil cizí věc tím,
že se jí zmocnil. Jak bylo uvedeno výše, soudy selhaly pouze při zjišťování výše škody
ve smyslu § 138 trestního zákoníku.

 

26.        Tyto námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující
polemikou se závěry obecných soudů. Přitom nelze odhlédnout od toho, že totožné
námitky již uplatňoval v rámci přezkumných řízení před obecnými soudy. Ty se jeho námitkami dostatečně zabývaly.

 

IV.

 

 

Závěr

27.       Podle čl. 39 Listiny může pouze zákon stanovit, které jednání je trestným činem
a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Žádná  podmínka  trestnosti (znak  skutkové  podstaty)  nesmí  být  stanovena  mocí

výkonnou v podzákonném právním předpise; ten může, a to na základě dostatečného
zákonného zmocnění, konkretizovat podrobnosti nezbytné pro posouzení příslušného
jednání. V řízení o trestním obvinění, jehož podstatou je neoprávněný odběr elektřiny,
musí jako minimální standard platit zásady pro zjišťování výše způsobené škody, které
Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15. Ve věcech neoprávněného odběru
elektřiny by vždy mělo být cílem trestních soudů v rámci možností co nejpřesněji zjistit,
jaká byla způsobená škoda. Její výpočet na základě vyhlášky bez dalšího v trestních
věcech nepostačuje.

28.       Trestní soudy by z toho důvodu měly pečlivě vážit, na základě jakých důkazních
prostředků bude možné uvedeného cíle dosáhnout. Musí přitom ctít zejména zásadu
rovnosti zbraní. Jediným důkazem o výši způsobené škody jako znaku trestného činu
krádeže nemůže být pouhé odborné vyjádření společnosti, u níž lze pochybovat, zda
není ve věci vyloučená. Pravidlem by naopak mělo být přibrání znalce, u kterého pro
jeho poměr k věci či stranám trestního řízení nebudou důvody pro jeho vyloučení. Jen
ve výjimečných případech a ze zvlášť závažných důvodů trestní soudy rozhodující o
neoprávněném odběru elektřiny nemusí znalce přibrat. Tento svůj postup ale musí
náležitě a pečlivě odůvodnit. Tyto ústavněprávní požadavky na dokazování obecné
soudy v projednávané věci nesplnily. Vyšly totiž z odborného vyjádření, ze kterého
vycházet neměly. Závěry odborného vyjádření revidovaly na základě vyhlášky, ačkoliv
je na jejím základě revidovat neměly. A neprokázaly dostatečně, že stěžovatel skutečně
způsobil škodu, která by odůvodňovala závěr o spáchání zločinu krádeže. Z hlediska
skutečností podstatných pro rozhodnutí tedy nenalezly pravdu o skutku, ve kterém
spatřovaly trestný čin.

29.       Ústavní soud proto stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a při konstatovaném
porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 39 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 Tdo 893/2014-21, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014 č. j. 50 To 429/2013-
263, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 8. 2013 č. j. 2 T 133/2011-242 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

30.       Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k
závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci  (§  44 zákona o
Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. května 2016

 

 

Vojtěch Šimíček
předseda senátu

 

 

 

Diskusia