Zavinenie právnickej osoby vo vzťahu k trestným činom

Práv­ne ve­ty:

 I.Proti­práv­ní čin je spá­chán v zá­jmu práv­nic­ké oso­by ve smys­lu § 8 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „t. o. p. o.“), má-li z něho práv­nic­ká oso­ba buď ma­jet­ko­vý prospěch, ne­bo ja­ký­ko­liv ima­te­riál­ní prospěch, či zís­ká-li ja­kou­ko­liv ji­nou vý­ho­du. Uve­de­ný znak je třeba vy­klá­dat tak, že prospěch ne­bo vý­ho­da práv­nic­ké oso­by ply­nou­cí pro ni ze spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu prostřed­nic­tvím be­ne­fitů do­sa­že­ných tím­to tres­tným či­nem je­jí­mi za­městnan­ci či spo­leč­ní­ky mu­sí mít ta­ko­vou po­va­hu, že be­ne­fi­tem za­městnan­ce či spo­leč­ní­ka práv­nic­ké oso­by jsou pod­míně­ny prospěch ne­bo vý­ho­da sa­mot­né práv­nic­ké oso­by.

Jes­tli­že te­dy např. je­di­ný spo­leč­ník práv­nic­ké oso­by – spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným řídil je­jí mo­to­ro­vé vo­zid­lo, jímž vy­ko­nal jíz­dy vý­lučně pro své souk­ro­mé úče­ly a svůj osob­ní prospěch, ač mu byl pra­vo­moc­ným a vy­ko­na­tel­ným roz­hod­nu­tím sou­du ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, nej­de o čin spá­cha­ný v zá­jmu práv­nic­ké oso­by, a práv­nic­ká oso­ba se jím pro­to nemůže do­pus­tit tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

II. Za­vinění práv­nic­ké oso­by ve vzta­hu k někte­ré­mu z tres­tných činů vy­me­ze­ných v § 7 t. o. p. o. je třeba od­vo­zo­vat od za­vinění fy­zic­ké oso­by, kte­rá při pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu jed­na­la jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím zá­jmu ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti ve smys­lu § 8 od­st. 1 t. o. p. o., ni­ko­liv od za­vinění fy­zic­ké oso­by op­rávněné či­nit v říze­ní úko­ny za práv­nic­kou oso­bu, jde-li o od­liš­né fy­zic­ké oso­by.

III. Pod­mín­ky, za nichž lze ko­nat hlav­ní lí­če­ní v nepřítom­nos­ti osob, kte­ré či­ní úko­ny za práv­nic­kou oso­bu, jsou uve­de­ny v us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 7 t. o. p. o., kte­ré je spe­ciál­ní k us­ta­no­ve­ní § 202 od­st. 2, 4 a 5 tr. ř. (viz § 1 od­st. 2 t. o. p. o.). Pod­le § 34 od­st. 7 t. o. p. o. pla­tí, že ne­dos­ta­ví-li se oso­ba uve­de­ná v § 34 od­st. 1 t. o. p. o., popřípadě zmocněnec ob­viněné práv­nic­ké oso­by ne­bo opat­rov­ník, k hlav­ní­mu lí­če­ní bez řád­né om­lu­vy, může soud hlav­ní lí­če­ní pro­vést v je­jich nepřítom­nos­ti, by­la-li ob­ža­lo­ba ob­viněné práv­nic­ké osobě řádně do­ru­če­na, by­la-li včas a řádně k hlav­ní­mu lí­če­ní před­vo­lá­na, by­lo-li dodr­že­no us­ta­no­ve­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a ob­viněná práv­nic­ká oso­ba by­la upo­zorněna na mož­nost pros­tu­do­vat spis a uči­nit návr­hy na doplnění vy­šetřová­ní.

Byl-li jed­na­tel ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným svědkem v pro­jed­ná­va­né tres­tní věci, ne­mohl za ni či­nit úko­ny v říze­ní ne­jen v hlav­ním lí­če­ní, v němž byl vy­slech­nut ja­ko svědek, ale ne­mohl je či­nit kdy­ko­liv do bu­douc­na od okam­ži­ku, kdy byl or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní před­vo­lán ja­ko svědek.

8 Tdo 627/2015-43

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 24. lis­to­pa­du 2015 do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né ve prospěch i v nep­rospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., se síd­lem B., M., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, ja­ko od­vo­la­cí­ho sou­du v tres­tní věci ve­de­né u Městské­ho sou­du v Brně pod sp. zn. 8 T 25/2014, a roz­hodl tak­to:


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, zru­šu­jí.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se sou­časně zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se věc vra­cí stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k do­šetření.

O d ů v o d n ě n í :

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, by­la ob­viněná práv­nic­ká oso­ba M., s. r. o., pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna návr­hu na pot­res­tá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 ZK 82/2014, pro sku­tek, jímž mě­la spá­chat přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Pod­le návr­hu na pot­res­tá­ní se mě­la ob­viněná práv­nic­ká oso­ba sho­ra ozna­če­né­ho přeči­nu do­pus­tit tím, že:

od 1. 1. 2012 do 17. 4. 2013 ja­ko vlas­tník osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la znač­ky Ford Fo­cus, bar­va mod­rá me­tal, a nej­méně od 17. 4. 2013 do 4. 11. 2013 ja­ko vlas­tník osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la znač­ky Ško­da Oc­ta­via Com­bi, bar­va stříbr­ná me­tal, (do 30. 5. 2013), v rám­ci své čin­nos­ti a ve svém zá­jmu prostřed­nic­tvím od­sou­ze­né­ho Ing. M. N., spo­leč­ní­ka a oso­by vy­ko­ná­va­jí­cí roz­ho­du­jí­cí vliv na je­jím říze­ní, je­hož jed­ná­ní lze té­to práv­nic­ké osobě ve smys­lu zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim, přičí­tat, přene­cha­la k uží­vá­ní uve­de­ná slu­žeb­ní vo­zid­la, ač­ko­li Ing. M. N. měl vy­slo­ven zá­kaz říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del vy­da­ný sou­dy, přičemž se kon­krétně jed­na­lo o ty­to přípa­dy:

· dne 8. 3. 2012 v 21:10 ho­din na dál­ni­ci ve směru na B. řídil Ing. M. N. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo znač­ky Ford Fo­cus, přičemž byl za­sta­ven hlíd­kou Po­li­cie ČR, dál­nič­ní­ho od­děle­ní P., kdy lus­tra­cí v evi­den­cích po­li­cie by­lo zjištěno, že mu byl roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 95 T 94/2011, ulo­žen zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del pro všech­ny sku­pi­ny od 9. 11. 2011 do 9. 11. 2013, což by­lo potvr­ze­no roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, a dá­le dne 18. 3. 2012 v 16:35 ho­din v ka­tas­tru ob­ce B., ok­res B.-v., řídil po sil­ni­ci ve směru od ob­ce Ž. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo znač­ky Ford Fo­cus, přes­to­že věděl, že řídit mo­to­ro­vé vo­zid­lo nes­mí, ne­boť mu byl roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 95 T 94/2011, ve spo­je­ní s roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 316/2011, ulo­žen zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del pro všech­ny sku­pi­ny od 9. 11. 2011 do 9. 11. 2013, za což byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 30 T 54/2012, v práv­ní mo­ci dne 18. 7. 2012, uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku,

· dne 26. 4. 2013 v době ko­lem 11:00 ho­din v ob­ci H., ok­res B.-v., řídil Ing. M. N. po uli­ci B. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo Ško­da Oc­ta­via, přes­to­že věděl, že mo­to­ro­vé vo­zid­lo řídit nes­mí, ne­boť mu byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 30 T 54/2012, v práv­ní mo­ci dne 18. 7. 2012, ulo­žen mi­mo ji­né trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del vše­ho dru­hu na do­bu 18 měsíců, za což byl tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 3 T 76/2013, v práv­ní mo­ci dne 15. 8. 2013, uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku,

· dne 4. lis­to­pa­du 2013 v 9:50 ho­din řídil Ing. M. N. v B. na uli­ci P.-N. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo Ško­da Oc­ta­via, bar­va stříbr­ná-me­tal, kdy byl při tom­to za­sta­ven a kon­tro­lo­ván hlíd­kou dop­rav­ní po­li­cie (DI MŘP B.), a nás­led­nou lus­tra­cí by­lo zjištěno, že mu byl tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du Br­no-ven­kov ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 3 T 76/2013, s práv­ní mo­cí ke dni 15. 8. 2013, mi­mo ji­né vy­slo­ven trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del vše­ho dru­hu na do­bu 24 měsíců, te­dy od 15. 8. 2013 do 15. 8. 2015, kdy nás­led­nou lus­tra­cí v evi­den­ční kartě řidi­če a rejstříku trestů by­ly zjiště­ny dal­ší dva do­po­sud ne­vy­ko­na­né tres­ty zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, za což byl roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 6 T 102/2013, ve spo­je­ní s us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 455/2013, uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, na­pad­la stát­ní zá­stup­kyně Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně v nep­rospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by od­vo­lá­ním. Us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, by­lo od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. ř. za­mít­nu­to ja­ko nedůvod­né.

Pro­ti us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce do­vo­lá­ní ve prospěch i v nep­rospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Od­ká­zal na do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. d), g), l) tr. ř. a na­mítl, že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. b) tr. ř., přes­to­že by­ly v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dá­ny důvo­dy do­vo­lá­ní uve­de­né v § 265b od­st. 1 písm. d) a g) tr. ř., te­dy že by­la po­ru­še­na us­ta­no­ve­ní o přítom­nos­ti ob­viněné­ho v hlav­ním lí­če­ní a roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku.

S pou­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim (dá­le jen „zá­kon č. 418/2011 Sb.“), § 21 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 99/1963 Sb., ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „o. s. ř.“), § 194 od­st. 1 zá­ko­na č. 90/2012 Sb., o ob­chod­ních kor­po­ra­cích, a na vý­pis z ob­chod­ní­ho rejstříku uvedl, že za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu M. CZ, s. r. o., ne­mohl jed­nat Ing. M. N., kte­rý byl to­li­ko je­jím spo­leč­ní­kem, nýbrž M. S., jed­na­tel­ka ob­viněné práv­nic­ké oso­by. M. S. však by­la od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní po­va­žo­vá­na za svědky­ni, přičemž ja­ko se zá­stup­cem po­dezře­lé a pos­lé­ze ob­viněné práv­nic­ké oso­by by­lo jed­ná­no s JUDr. Mi­la­nem Zá­br­žem, ob­háj­cem Ing. M. N. v před­cho­zí tres­tní věci. Vzhle­dem k pro­ces­ní­mu pos­ta­ve­ní Ing. M. N. ve věci ve­de­né pro­ti ob­viněné práv­nic­ké osobě měl JUDr. Mi­lan Zá­brž v tom­to říze­ní pos­ta­ve­ní práv­ní­ho zá­stup­ce po­ten­cio­nál­ní­ho svědka a směl na­nej­výš pos­kyt­nout práv­ní po­moc při po­dá­ní vy­světle­ní pod­le § 158 od­st. 5 tr. ř. V důsled­ku po­chy­be­ní or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, kte­ré JUDr. Mi­la­na Zá­br­že po­va­žo­va­ly za zá­stup­ce ob­viněné práv­nic­ké oso­by a ja­ko s ta­ko­vým s ním jed­na­ly, by­la hru­bým způso­bem ig­no­ro­vá­na prá­va ob­viněné práv­nic­ké oso­by na sděle­ní po­dezření a na do­ru­če­ní zá­zna­mu pod­le § 179b od­st. 3 tr. ř. i veš­ke­rá je­jí prá­va pod­le § 33 od­st. 1, od­st. 2, § 179b od­st. 2 tr. ř. Z důvo­du pro­ces­ní eko­no­mie, ne­boť z té­že va­dy pos­lé­ze vze­šel do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. d) tr. ř. (viz ní­že), do­vo­la­tel uve­de­né pr­vot­ní po­chy­be­ní ne­zahr­nul pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. (po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces).

Pod­le do­vo­la­te­le pro­vedl na­lé­za­cí soud dne 30. 4. 2014 hlav­ní lí­če­ní, aniž by řádně (pod­le § 198 od­st. 1 tr. ř.) před­vo­lal jed­na­tel­ku ob­viněné práv­nic­ké oso­by M. S. M. S. před­vo­lal pou­ze ja­ko svědky­ni a ne­do­ru­čil jí návrh na pot­res­tá­ní. Ja­ko se zá­stup­cem ob­viněné práv­nic­ké oso­by jed­nal pou­ze s JUDr. Mi­la­nem Zá­br­žem, zmocněncem Ing. M. N. Že k je­ho přítom­nos­ti u hlav­ní­ho lí­če­ní dne 30. 4. 2014 neb­yl žá­dný věc­ný ani práv­ní důvod, si byl JUDr. Mi­lan Zá­brž vědom, uvedl-li, že se mu těžko vy­jadřuje za spo­leč­nost, když je práv­ním zá­stup­cem Ing. M. N. Hlav­ní lí­če­ní ko­na­né dne 30. 4. 2014 tak by­lo pro­ve­de­no v nepřítom­nos­ti ob­viněné práv­nic­ké oso­by, aniž pro to by­ly splně­ny pod­mín­ky pod­le § 202 od­st. 2 tr. ř.

Své po­chy­be­ní soud ne­nap­ra­vil ani u dal­ší­ho hlav­ní­ho lí­če­ní ko­na­né­ho dne 26. 5. 2014. K němu si­ce jed­na­tel­ku M. S. před­vo­lal, ja­ko zá­stup­ky­ni ob­ža­lo­va­né práv­nic­ké oso­by ji však opět ne­pou­čil a vy­slechl ji pou­ze ja­ko svědky­ni. Ja­ko zá­stup­ce ob­viněné práv­nic­ké oso­by soud vy­slechl JUDr. Pav­la Há­lu, je­hož vztah k předmětné­mu říze­ní je poněkud zma­teč­ný. Pl­nou moc mu to­tiž udělil opět Ing. M. N., kte­rý v textu pl­né mo­ci ten­tok­rát uvedl, že tak či­ní v za­stou­pe­ní práv­nic­ké oso­by M., s. r. o. (č. lis­tu 84). Na­víc – „za M., s. r. o. – ing. M. N.“ po­dep­sa­la tu­to pl­nou moc sku­teč­ná jed­na­tel­ka M. S. Na té­to pl­né mo­ci se te­dy vy­sky­tu­je pou­ze je­jí pod­pis; v textu ani u pod­pi­su ne­ní uve­de­no ani je­jí jmé­no, ani že by snad ona sa­ma tu­to pl­nou moc udělo­va­la. Pl­ná moc je přitom da­to­vá­na dnem 26. 5. 2014, tj. shod­ným dnem ja­ko dru­hé hlav­ní lí­če­ní. By­la tu­díž po­dep­sá­na oso­bou, kte­rou na­lé­za­cí soud po­va­žo­val za svědky­ni. Pod­le do­vo­la­te­le je spor­né, zda M. S. po­dep­sa­la pl­nou moc za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu, za Ing. M. N. ne­bo sa­ma za se­be. Ne­ní jas­né, ko­ho JUDr. Pa­vel Há­la na zá­kladě uve­de­né pl­né mo­ci za­stu­po­val. Vý­klad zmocnění může být růz­ný, včetně to­ho, že se ob­sa­hově jed­na­lo o ur­če­ní ji­né oso­by k pro­vádění dal­ších úkonů pod­le § 34 od­st. 4 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. To­mu však od­po­ru­je pos­tup na­lé­za­cí­ho sou­du, kte­rý po­va­žo­val M. S. za svědky­ni. Pl­ná moc je na­to­lik ne­jas­ná, že ne­moh­la být pod­kla­dem op­rav­ňu­jí­cím JUDr. Pav­la Há­lu ko­nat úko­ny za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu. Ta­to ne­jas­nost by­la ještě ví­ce po­sí­le­na tím, že na­lé­za­cí soud u hlav­ní­ho lí­če­ní dne 26. 5. 2014 po­ne­chal i JUDr. Mi­la­na Zá­br­že. Do­vo­la­tel mi­mo do­vo­la­cí ar­gu­men­ta­ci po­dotkl, že sou­čas­nou přítom­nos­tí JUDr. Mi­la­na Zá­br­že i JUDr. Pav­la Há­ly u hlav­ní­ho lí­če­ní by bez dal­ší­ho doš­lo k po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., pod­le něhož může v říze­ní za práv­nic­kou oso­bu či­nit úko­ny sou­časně jen jed­na oso­ba. Uzavřel, že ani k hlav­ní­mu lí­če­ní ko­na­né­mu dne 26. 5. 2014 ne­by­la ob­viněná práv­nic­ká oso­ba řádně před­vo­lá­na (pod­le § 198 od­st. 1 tr. ř.) a že i to­to hlav­ní lí­če­ní by­lo ko­ná­no v je­jí nepřítom­nos­ti, aniž pro to by­ly splně­ny pod­mín­ky pod­le § 202 od­st. 2 tr. ř.

Pro úpl­nost do­dal, že na­lé­za­cí soud pos­tu­po­val řádně tepr­ve teh­dy, když M. S. do­ru­čil roz­su­dek, a že od­vo­la­cí soud M. S. již po­va­žo­val za oso­bu op­rávněnou za­stu­po­vat ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu a je­jí prá­vo na přítom­nost u veřej­né­ho za­se­dá­ní ni­jak nek­rá­til, byť si ne­pov­šiml krá­ce­ní to­ho­to prá­va u sou­du na­lé­za­cí­ho.

Po­kud jde o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., na­mítl, že na­lé­za­cí soud se do­pus­til nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, do­vo­dil-li, že sku­tek, pro kte­rý byl na ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu po­dán návrh na pot­res­tá­ní, ne­ní tres­tným či­nem. Nez­to­tož­nil se s ná­zo­rem, že ob­viněná práv­nic­ká oso­ba souk­ro­mý­mi ces­ta­mi ne­zís­ka­la žá­dnou vý­ho­du, a že čin tak neb­yl spá­chán v je­jím zá­jmu ve smys­lu § 8 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Ta­ko­vé­mu vý­kla­du od­po­ru­je nau­ka, pod­le níž „v zá­jmu práv­nic­ké oso­by“ je ja­ké­ko­liv jed­ná­ní, kte­ré zlep­šu­je ne­bo ales­poň za­cho­vá­vá práv­nic­ké osobě pos­ta­ve­ní v ob­las­ti je­jí­ho půso­be­ní, bez oh­le­du na to, zda jde o zá­jem hmot­ný ne­bo neh­mot­ný (ma­je­tek a ma­jet­ko­vá prá­va, vý­hodnější pos­ta­ve­ní na tr­hu, per­so­nál­ní zvý­hodnění spo­leč­níků, za­městnanců atd.); v zá­jmu práv­nic­ké oso­by je i ta­ko­vé jed­ná­ní, kte­ré zlep­šu­je pos­ta­ve­ní spo­leč­níků či ji­ných osob ve spo­leč­nos­ti. V po­su­zo­va­né věci by­ly uve­de­né jíz­dy be­ne­fi­tem pro spo­leč­ní­ka Ing. M. N. Ke svým souk­ro­mým jíz­dám by si ji­nak mu­sel opatřit vo­zid­lo vlas­tní, ne­fi­rem­ní. Za prospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by pro­to do­vo­la­tel po­va­žu­je i prospěch pos­kyt­nu­tý Ing. M. N., spo­leč­ní­ko­vi spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným.

Za nes­práv­né ozna­čil i úva­hy na­lé­za­cí­ho sou­du o ab­sen­ci sub­jek­tiv­ní strán­ky. Předmět­ný trest­ný čin měl být spá­chán Ing. M. N. ja­kož­to spo­leč­ní­kem ob­viněné práv­nic­ké oso­by, a te­dy oso­bou vy­ko­ná­va­jí­cí roz­ho­du­jí­cí vliv na je­jí říze­ní; Ing. M. N. byl se­kun­dár­ním sub­jek­tem uve­de­ným v § 8 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Vzhle­dem k to­mu, že plat­ná práv­ní úp­ra­va vy­chá­zí z teorie fik­ční a ni­ko­liv or­ga­nic­ké, nut­no ob­viněné práv­nic­ké osobě přičí­tat za­vinění Ing. M. N., oso­by, je­jímž jed­ná­ním by­ly roz­ho­du­jí­cím způso­bem v ko­neč­ném důsled­ku naplně­ny zna­ky spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu. Na­lé­za­cí soud se v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí zce­la nad­by­tečně za­bý­val za­viněním jed­na­tel­ky M. S. Jes­tli­že se jme­no­va­ná předmětné­ho jed­ná­ní ne­do­pus­ti­la, je vy­lou­če­no, aby u ní by­lo shle­dá­no za­vinění přiči­ta­tel­né ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Do­vo­la­tel poz­na­me­nal, že k pop­sa­né ne­jis­totě sou­du, ja­ké jed­ná­ní kte­ré fy­zic­ké oso­by je vlastně jed­ná­ním ob­viněné práv­nic­ké oso­by, mohl přispět i způsob, ja­kým byl sku­tek pop­sán v návr­hu na pot­res­tá­ní. Sku­tek je for­mu­lo­ván tak, ja­ko by Ing. M. N. jmé­nem M., s. r. o., pos­kytl po­moc Ing. M. N.– fy­zic­ké osobě. Tím by­la poněkud za­střena pod­sta­ta jed­ná­ní, te­dy že Ing. M. N. předmětná vo­zid­la v uve­de­ných přípa­dech řídil a že to­to je­ho jed­ná­ní je mož­no ob­viněné práv­nic­ké osobě M., s. r. o., přičí­tat pod­le § 8 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na č. 418/2011 Sb.

Byť na­lé­za­cí soud dospěl k zá­věru, že jed­ná­ní ob­viněné práv­nic­ké oso­by ne­by­lo předmětným přeči­nem pro chybějí­cí for­mál­ní zna­ky, v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí se za­bý­val je­ho škod­li­vos­tí pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Ač­ko­liv tak uči­nil pou­ze „nad rá­mec od­ůvodnění“, z roz­sa­hu a ob­sa­hu přís­luš­né pa­sá­že lze usou­dit, že ty­to úva­hy přispě­ly ne­za­ned­ba­tel­ným dí­lem k vy­ne­se­ní zproš­ťu­jí­cí­ho roz­sud­ku. Soud pou­ká­zal na účel zá­ko­na č. 418/2011 Sb. a do­vo­dil, že z hle­dis­ka to­ho­to úče­lu je tres­tní pos­tih ob­viněné práv­nic­ké oso­by za jed­ná­ní Ing. M. N. dup­li­cit­ní a zby­teč­ný. Ar­gu­men­ta­ci us­ta­no­ve­ním § 9 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., kte­ré právě ta­ko­vý „dup­li­cit­ní“ pos­tih před­pok­lá­dá, po­va­žo­val soud za for­ma­lis­tic­kou a měl za to, že pod­le zá­ko­na č. 418/2011 Sb. by mě­la být po­su­zo­vá­na pou­ze zá­važ­ná, or­ga­ni­zo­va­ná ne­bo ob­tížně pro­ka­za­tel­ná tres­tná čin­nost. Ta­ko­vé úva­hy, kte­ré směřují pro­ti cel­ko­vé kon­cep­ci tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob, a ni­ko­liv pro­ti ap­li­ka­ci zá­ko­na č. 418/2011 Sb. v kon­krét­ním případě, do­vo­la­tel od­mítl. V pr­vé řadě ak­cen­to­val, že ci­to­va­ný zá­kon ne­ní kon­ci­po­ván ja­ko nás­troj pos­ti­hu nej­zá­važnější tres­tné čin­nos­ti; trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní s hor­ní hra­ni­cí tres­tní saz­by dvou let je ve vý­čtu tres­tných činů, na kte­ré zá­kon č. 418/2011 Sb. do­pa­dá, uve­den. S pou­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 3 či § 31 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. na­mítl, že ten­to zá­kon ne­ní kon­ci­po­ván ani ja­ko vý­cho­dis­ko z důkaz­ní nou­ze při stí­há­ní fy­zic­kých osob. Po­kud jde o údaj­nou dup­li­ci­tu a o údaj­ný for­ma­lis­tic­ký vý­klad § 9 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., pou­ká­zal na us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1434/13, ve věci, v níž práv­nic­ká oso­ba bro­ji­la pro­ti své­mu tres­tní­mu stí­há­ní ná­mit­kou, že již by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní osob fy­zic­kých. Jes­tli­že ani Ústav­ní soud ne­po­va­žo­val vý­klad § 9 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. za for­ma­lis­tic­ký, ne­ní žá­dný ro­zum­ný důvod, aby tak či­nil soud na­lé­za­cí. Do­vo­la­tel zmí­nil sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ja­kož i dal­ší sou­vi­se­jí­cí ju­di­ka­tu­ru a uvedl, že neup­latnění tres­tní od­povědnos­ti pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku může přichá­zet v úva­hu pou­ze v přípa­dech zce­la vý­ji­meč­ných, za zce­la mi­mořád­ných a zá­ko­no­dár­cem při for­mu­lo­vá­ní kon­krét­ní skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu v pod­statě nepřed­pok­lá­da­tel­ných okol­nos­tí. Po­su­zo­va­ný případ však pod­le něj ni­jak vý­ji­meč­ný ne­ní. Jed­ná se o běžné ne­res­pek­to­vá­ní soud­ní­ho zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del řidi­čem osob­ní­ho auto­mo­bi­lu – spo­leč­ní­kem ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Jed­ná­ní ob­viněné práv­nic­ké oso­by je škod­li­vé spí­še ví­ce než méně. By­lo spá­chá­no cel­kem čtyřmi úto­ky, když k před­cho­zím pra­vo­moc­ným od­sou­ze­ním Ing. M. N. ja­kož­to oso­by fy­zic­ké pos­ta­čo­val vždy jen útok je­di­ný. Jed­ná­ní ob­viněné práv­nic­ké oso­by je již z hle­dis­ka poč­tu útoků mno­hem zá­važnější a spo­le­čen­sky škod­livější.

Do­vo­la­tel zá­věrem poz­na­me­nal, že oba sou­dy si zjevně neuvědo­mi­ly pod­sta­tu ce­lé věci, tj. že za­vinění M., s. r. o., je třeba do­vo­dit z jed­ná­ní spo­leč­ní­ka Ing. M. N., ale že před sou­dem mu­sí za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu jed­nat je­jí jed­na­tel­ka M. S. Z to­ho pak vzeš­ly sho­ra uve­de­né omy­ly oh­ledně ro­lí jed­not­li­vých fy­zic­kých osob v tres­tním říze­ní, ja­ko i nes­práv­né úva­hy, kdo je fy­zic­kou oso­bou, je­jíž za­vinění je třeba přičí­tat osobě práv­nic­ké. Otáz­ky, kte­ré ma­jí být z podnětu do­vo­lá­ní řeše­ny, jsou pod­le do­vo­la­te­le zá­sad­ní­ho vý­zna­mu. Jed­ná se o zá­klad­ní vy­me­ze­ní pro­ces­ních pod­mí­nek to­ho­to dru­hu tres­tní­ho říze­ní, ja­kož i zá­kladů tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob, přičemž žá­dná ju­di­ka­tu­ra Nej­vyš­ší­ho sou­du v tom­to směru neexis­tu­je. Nel­ze pro­to pos­tu­po­vat pod­le § 265i od­st. 1 písm. f) tr. ř. a do­vo­lá­ní od­mít­nout.

Navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. ř. za pod­mín­ky § 265p od­st. 1 tr. ř. zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, ja­ko i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. věc přiká­zal stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí. K po­ru­še­ní práv ob­viněné práv­nic­ké oso­by doš­lo již v příp­rav­ném říze­ní, a aby by­la je­jí prá­va za­cho­vá­na, měl by o věci zno­vu jed­nat stát­ní zá­stup­ce.

Ob­viněná práv­nic­ká oso­ba M., s. r. o., se k do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce ke dni ko­ná­ní ne­veřej­né­ho za­se­dá­ní do­vo­la­cí­ho sou­du ne­vy­jádři­la.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí zjis­til, že do­vo­lá­ní je pod­le § 265a tr. ř. přípus­tné, že je po­da­la včas op­rávněná oso­ba a že spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265f od­st. 1 tr. ř. Pro­to­že ne­by­lo mož­né do­vo­lá­ní nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., do­vo­la­cí soud pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost těch vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti nimž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a shle­dal, že do­vo­lá­ní je důvod­né.

Do­vo­la­tel v do­vo­lá­ní od­ká­zal na do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. d), g), a l) tr. ř. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. l) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­to o za­mít­nu­tí ne­bo od­mít­nu­tí řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku pro­ti roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by­ly splně­ny pro­ces­ní pod­mín­ky sta­no­ve­né zá­ko­nem pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí ne­bo přes­to­že byl v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř. Od­vo­lá­ní stát­ní zá­stup­kyně Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně by­lo za­mít­nu­to po­té, co od­vo­la­cí soud na je­ho pod­kladě me­ri­torně přez­kou­mal na­pa­de­ný roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně. Do­vo­lá­ní je v tom­to případě mož­né po­dat, jen byl-li v říze­ní na­pa­de­né­mu us­ne­se­ní před­chá­ze­jí­cím dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. a) až k) tr. ř. V sou­la­du s tou­to pod­mín­kou do­vo­la­tel od­ká­zal na důvo­dy do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. d), g) tr. ř.

K důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. d) tr. ř.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. d) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, by­la-li po­ru­še­na us­ta­no­ve­ní o přítom­nos­ti ob­viněné­ho v hlav­ním lí­če­ní ne­bo ve veřej­ném za­se­dá­ní. Ze zá­kon­né for­mu­la­ce to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du je zřej­mé, že nemůže spo­čí­vat v ja­ké­ko­liv nepřítom­nos­ti ob­viněné­ho v hlav­ním lí­če­ní ne­bo veřej­ném za­se­dá­ní, ale jen v ta­ko­vé je­ho nepřítom­nos­ti, kte­rá je v roz­po­ru s kon­krét­ním zá­kon­ným us­ta­no­ve­ním, pod­le něhož nel­ze ko­nat hlav­ní lí­če­ní ne­bo veřej­né za­se­dá­ní bez osob­ní účas­ti ob­viněné­ho.

Úče­lem prá­va ob­viněné­ho na pro­jed­ná­ní tres­tní věci v je­ho přítom­nos­ti je zej­mé­na za­jis­tit mu reál­nou mož­nost vy­jádřit se před sou­dem k to­mu, co je mu v ob­ža­lobě (návr­hu na pot­res­tá­ní) kla­de­no za vi­nu, a k důkazům, na nichž je ob­ža­lo­ba za­lo­že­na. Ta­to te­ze pla­tí i v říze­ní pro­ti ob­viněným práv­nic­kým oso­bám. Z ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (srov. roz­su­dek S. S. pro­ti F. ze dne 27. 2. 1992, A č. 232-A), ja­kož i Ústav­ní­ho sou­du vy­plý­vá, že prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces je ja­ko ce­lek (včetně mi­ni­mál­ních práv ob­viněné­ho) ga­ran­to­vá­no i ve vzta­hu k tres­tní­mu ob­vinění práv­nic­ké oso­by. Lze tu­díž kon­sta­to­vat, že práv­nic­ká oso­ba, pro­ti níž se ve­de tres­tní říze­ní, má stejně ja­ko fy­zic­ká oso­ba prá­vo na ob­ha­jo­bu. Stej­ný ná­zor za­stá­vá i od­bor­ná li­te­ra­tu­ra (srov. Re­pík, B. Ev­rop­ská úm­lu­va o lid­ských prá­vech a tres­tní prá­vo. Pra­ha: Orac 2002, s. 94, 108, Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 646).

V da­ných sou­vis­los­tech nut­no připo­me­nout, že vý­slech ob­viněné­ho je jed­nak jed­ním z důle­ži­tých důkaz­ních prostředků (§ 89 od­st. 2 tr. ř.), jed­nak je ta­ké prostřed­kem je­ho ob­ha­jo­by (§ 33 od­st. 1 tr. ř.). Práv­nic­ká oso­ba jed­ná prostřed­nic­tvím fy­zic­kých osob, pro­to fun­kci vý­sle­chu ob­viněné­ho přebí­rá vý­slech fy­zic­ké oso­by jed­na­jí­cí za práv­nic­kou oso­bu pod­le § 34 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Ta­ké vý­slech té­to oso­by bu­de pro­to na straně jed­né důka­zem, na dru­hou stra­nu ta­to oso­ba svo­jí vý­povědí bu­de up­lat­ňo­vat ob­ha­jo­bu práv­nic­ké oso­by. I pro fy­zic­kou oso­bu jed­na­jí­cí za práv­nic­kou oso­bu pod­le § 34 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. bu­dou pla­tit po­dob­ná pra­vid­la ja­ko pro sa­mot­né­ho ob­viněné­ho, předev­ším může plně vy­užít práv ob­viněné­ho vy­plý­va­jí­cích z us­ta­no­ve­ní § 33 tr. ř. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní si ale nejpr­ve mu­sí ujas­nit, kte­rá fy­zic­ká oso­ba má op­rávnění jed­nat za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu, což se v po­su­zo­va­né věci nes­ta­lo.

Do­vo­la­tel vy­tý­kal, že ve dnech 30. 4. 2014 a 26. 5. 2014 na­lé­za­cí soud pro­vedl hlav­ní lí­če­ní, aniž by­la k hlav­ní­mu lí­če­ní řádně před­vo­lá­na jed­na­tel­ka ob­ža­lo­va­né práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., M. S. ja­ko ob­ža­lo­va­ná pod­le § 198 od­st. 1 tr. ř. Pou­ze ta ja­kož­to jed­na­tel­ka uve­de­né práv­nic­ké oso­by moh­la jed­nat před sou­dem za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu M., s. r. o. Hlav­ní lí­če­ní ale by­la pro­ve­de­na v je­jí nepřítom­nos­ti, aniž by by­ly splně­ny pod­mín­ky pro ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní v nepřítom­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho pod­le § 202 od­st. 2 tr. ř. Třeba­že ná­mit­ky do­vo­la­te­le jsou opod­statněné jen čás­tečně, do­vo­la­cí soud shle­dal, že prin­ci­py spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a us­ta­no­ve­ní, kte­rá up­ra­vu­jí, ale i roz­li­šu­jí op­rávnění či­nit v tres­tním říze­ní úko­ny práv­nic­kých osob, v říze­ní (a to po ce­lou do­bu je­ho tr­vá­ní) dodr­že­na ne­by­la.

Práv­nic­ká oso­ba ja­ko práv­nic­ká konstruk­ce, umě­lý út­var, může pro­je­vo­vat svo­ji vů­li, vy­ko­ná­vat svo­je pro­ces­ní prá­va a po­vin­nos­ti jen prostřed­nic­tvím osob fy­zic­kých. Z di­kce us­ta­no­ve­ní § 34 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. vy­plý­vá, že je nut­né roz­li­šit op­rávnění či­nit úko­ny v tres­tním říze­ní: a) jmé­nem práv­nic­ké oso­by (§ 34 od­st. 1), b) v za­stou­pe­ní práv­nic­ké oso­by ja­ko zmocněnec (§ 34 od­st. 2), c) v za­stou­pe­ní práv­nic­ké oso­by ja­ko opat­rov­ník (§ 34 od­st. 5).

Pod­le § 34 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. za práv­nic­kou oso­bu či­ní v říze­ní úko­ny ten, kdo je k to­mu op­rávněn v říze­ní před sou­dem pod­le ob­čan­ské­ho soud­ní­ho řádu. Ta­to oso­ba mu­sí pro­ká­zat své op­rávnění k činění úkonů za práv­nic­kou oso­bu.

Pod­le § 21 od­st. 1 o. s. ř. jed­ná za práv­nic­kou oso­bu a) člen sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu; tvoří-li sta­tu­tár­ní or­gán ví­ce osob, jed­ná za práv­nic­kou oso­bu před­se­da sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu, popřípadě je­ho člen, kte­rý tím byl pověřen; je-li před­se­dou ne­bo pověřeným čle­nem práv­nic­ká oso­ba, jed­ná vždy fy­zic­ká oso­ba, kte­rá je k to­mu tou­to práv­nic­kou oso­bou zmocněna ne­bo ji­nak op­rávněna, ne­bo b) je­jí za­městna­nec (člen), kte­rý tím byl sta­tu­tár­ním or­gá­nem pověřen, ne­bo c) ve­dou­cí je­jí­ho od­štěpné­ho zá­vo­du, jde-li o věci tý­ka­jí­cí se to­ho­to zá­vo­du, ne­bo d) je­jí pro­kur­ista, může-li pod­le uděle­né pro­ku­ry jed­nat sa­mos­tatně člen sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu.

Pod­le § 194 od­st. 1 zá­ko­na č. 90/2012 Sb., o ob­chod­ních kor­po­ra­cích, sta­tu­tár­ním or­gá­nem spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným je je­den ne­bo ví­ce jed­na­telů.

Z vý­pi­su z ob­chod­ní­ho rejstříku (č. l. 50, 51) se po­dá­vá, že sta­tu­tár­ním or­gá­nem spo­leč­nos­ti M., s. r. o., je od 20. 10. 2010 je­jí jed­na­tel­ka M. S. Ta­to fy­zic­ká oso­ba mě­la pro­to, po­kud by tu ne­by­ly dal­ší překáž­ky, jmé­nem práv­nic­ké oso­by či­nit úko­ny (te­dy i vy­stu­po­vat ve všech si­tua­cích, v nichž ji­nak vy­stu­pu­je po­dezře­lý, ob­vině­ný a pos­lé­ze ob­ža­lo­va­ný).

Nut­no ale upo­zor­nit na dvě okol­nos­ti, kte­ré ten­to zá­věr, zdůraz­ňo­va­ný do­vo­la­te­lem, zpo­chyb­ňu­jí. Jed­nak nel­ze pus­tit ze zřete­le us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 4 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., pod­le něhož či­nit úko­ny v říze­ní nemůže oso­ba, kte­rá je ob­viněným, poš­ko­ze­ným ne­bo svědkem v té­že věci. Po­kud je v průběhu říze­ní zjištěna ta­to sku­teč­nost, před­se­da se­ná­tu a v příp­rav­ném říze­ní stát­ní zá­stup­ce vy­zve práv­nic­kou oso­bu, aby ur­či­la k pro­vádění úkonů v dal­ším říze­ní ji­nou oso­bu; k ur­če­ní ta­ko­vé oso­by jí sta­no­ví lhůtu (pořád­ko­vou) zpra­vid­la v dél­ce 7 dnů. Jak vy­plý­vá z ob­sa­hu spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu, soud pr­vní­ho stupně M. S. již k hlav­ní­mu lí­če­ní sta­no­ve­né­mu na den 30. 4. 2014 před­vo­lal ja­ko svědky­ni (č. l. 76) a ja­ko svědky­ni ji v hlav­ním lí­če­ní dne 26. 5. 2014 ta­ké vy­slechl (č. l. 86), ne­mohl ji pro­to po­va­žo­vat za oso­bu, kte­rá může či­nit úko­ny jmé­nem práv­nic­ké oso­by, ne­mohl ji tu­díž ani vy­slech­nout v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho ja­ko fy­zic­kou oso­bu jed­na­jí­cí za práv­nic­kou oso­bu. By­la-li jed­na­tel­ka ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným svědkem v předmětné tres­tní věci, ne­moh­la či­nit úko­ny v říze­ní ne­jen v hlav­ním lí­če­ní, v němž by­la vy­slech­nu­ta ja­ko svědkyně, ale ne­moh­la je či­nit kdy­ko­liv do bu­douc­na od okam­ži­ku, kdy by­la or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní před­vo­lá­na ja­ko svědkyně.

Sou­časně nemůže být přeh­léd­nu­to vy­jádření M. S. za­zna­me­na­né v úřed­ním zá­zna­mu o po­da­ném vy­světle­ní pod­le § 158 od­st. 6 tr. ř. ze dne 21. 1. 2014, v němž se poněkud neur­čitě zmi­ňu­je o tom, že „v ro­ce 2012 někdy po us­ta­no­ve­ní do fun­kce jed­na­tel­ky po­dep­sa­la ge­ne­rál­ní pl­nou moc na Ing. M. N., na zá­kladě níž ten všech­no vy­řizu­je sám“ (č. l. 65 a ver­te). Bez bliž­ší kon­kre­ti­za­ce tu­to okol­nost potvr­di­la i ve vý­povědi ja­ko svědkyně v hlav­ním lí­če­ní dne 26. 5. 2014, jak je patr­né ze zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu, kte­rý o něm byl pořízen a s nímž se do­vo­la­cí soud sez­ná­mil. Ta­ké Ing. M. N., sly­šen v hlav­ním lí­če­ní dne 26. 5. 2014 ja­ko svědek, zmí­nil bez bliž­ší­ho ur­če­ní exis­ten­ci pl­né mo­ci.

Jak­ko­liv je z ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. zřej­mé, že v tres­tním říze­ní ne­mohl či­nit úko­ny jmé­nem práv­nic­ké oso­by Ing. M. N., ne­boť jed­nak neb­yl je­jím sta­tu­tár­ním or­gá­nem, ale jen spo­leč­ní­kem, na­víc ma­te­riálně v pos­ta­ve­ní spolu­pa­cha­te­le, před­vo­lá­va­ný ja­ko svědek, exis­ten­ce ge­ne­rál­ní pl­né mo­ci by v obec­né ro­vině ne­mu­se­la vy­lu­čo­vat, že byl op­rávněn za práv­nic­kou oso­bu zvo­lit zmocněnce. V kon­krét­ním případě ale ne­ní potřeb­né věno­vat bliž­ší po­zor­nost exis­ten­ci a vy­me­ze­ní „ge­ne­rál­ní pl­né mo­ci“, ne­boť by to z hle­dis­ka ur­če­ní oso­by op­rávněné či­nit úko­ny za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu ne­by­lo re­le­van­tní. Ing. M. N. to­tiž ja­ko zmocněnce práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., „ja­ko spo­leč­ník fir­my“ zvo­lil ad­vo­ká­ta JUDr. Mi­la­na Zá­br­že (č. l. 58 a ver­te), kte­rý jej v mi­nu­los­ti opa­ko­vaně za­stu­po­val u Městské­ho sou­du v Brně ja­ko ob­háj­ce (např. tres­tní věc sp. zn. 96 T 94/2011), na­pos­le­dy v tres­tní věci ve­de­né sp. zn. 6 T 102/2013. Ja­ko ob­háj­ce jej za­stu­po­val ve všech přípa­dech, kdy byl Ing. M. N. ja­ko fy­zic­ká oso­ba uz­nán vin­ným přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, a to oh­ledně všech skutků, kte­ré jsou pop­sá­ny v předmětném návr­hu na pot­res­tá­ní. JUDr. Mi­lan Zá­brž ta­ké dne 3. 3. 2014 přev­zal zá­znam o sděle­ní po­dezření a byl ja­ko zmocněnec ob­viněné práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., vy­slech­nut s tím, že je sou­časně práv­ním zá­stup­cem spo­leč­ní­ka uve­de­né spo­leč­nos­ti a ten si jej zvo­lil ja­ko zmocněnce v tres­tním říze­ní pro­ti spo­leč­nos­ti M., s. r. o. (č. l. 68 a ver­te).

Pod­le § 34 od­st. 2 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. práv­nic­ká oso­ba si může zvo­lit zmocněnce. Zmocnění k za­stou­pe­ní se pro­ka­zu­je pí­sem­nou pl­nou mo­cí. Pl­nou moc lze udělit i ústně do pro­to­ko­lu. V říze­ní může mít ob­viněná práv­nic­ká oso­ba sou­časně pou­ze jed­no­ho zmocněnce (§ 34 od­st. 3 to­ho­to zá­ko­na).

Po­ža­dav­ky na zmocněnce nej­sou zá­ko­nem sta­no­ve­ny, nemůže jím být ale ten, kdo má v říze­ní v té­že věci pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho, svědka ne­bo poš­ko­ze­né­ho. Dis­ku­ta­bil­ní je, zda za práv­nic­kou oso­bu může jed­nat ten, je­hož zá­jmy jsou v roz­po­ru se zá­jmy práv­nic­ké oso­by (viz § 21 od­st. 4 o. s. ř.). Jes­tli­že však § 34 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. od­ka­zu­je na ob­čan­ský soud­ní řád v otáz­ce, kdo je op­rávněn za práv­nic­kou oso­bu či­nit úko­ny v říze­ní, za­hr­nu­je to i us­ta­no­ve­ní to­ho­to práv­ní­ho před­pi­su, kte­rá ome­zu­jí ok­ruh op­rávněných osob (k to­mu srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 628). Lo­gi­ce věci pak nasvědču­je, aby střet zá­jmů byl obecně důvo­dem, pro kte­rý je vy­lou­če­na z jed­ná­ní za práv­nic­kou oso­bu oso­ba ji­nak k to­mu op­rávněná, v tom­to případě zmocněnec. Os­tatně sám JUDr. Mi­lan Zá­brž pop­sa­nou si­tua­ci shr­nul ve svém vy­jádření zá­věrem hlav­ní­ho lí­če­ní dne 30. 4. 2014, když uvedl: „Těžko se mi vy­jadřuje za spo­leč­nost, když jsem práv­ním zá­stup­cem pa­na N.“ (č. l. 81).

Z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že soud pr­vní­ho stupně po­chy­bil, po­kud za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu k hlav­ní­mu lí­če­ní na den 30. 4. 2014 před­vo­lal ja­ko je­jí­ho zmocněnce JUDr. Mi­la­na Zá­br­že, je­muž (a ni­ko­liv též práv­nic­ké osobě M., s. r. o.), byl sou­časně do­ru­čen i návrh na pot­res­tá­ní, a ja­ko fy­zic­kou oso­bu jed­na­jí­cí za práv­nic­kou oso­bu jej v hlav­ním lí­če­ní vy­slechl v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní ob­ža­lo­va­né­ho (dá­le též „ob­viněné­ho“).

K náp­ravě to­ho­to ne­dos­tat­ku ale ne­doš­lo ani v hlav­ním lí­če­ní dne 26. 5. 2014, k němuž se dos­ta­vil JUDr. Pa­vel Há­la, na­lé­za­cím sou­dem nejpr­ve ozna­čo­va­ný ja­ko zá­stup­ce práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., pos­lé­ze pak i ja­ko ob­háj­ce. Neu­jasněné pro­ces­ní pos­ta­ve­ní JUDr. Pav­la Há­ly je spo­je­no již s je­ho zmocněním (č. l. 84). Pl­nou moc mu to­tiž opět udělil spo­leč­ník ob­viněné práv­nic­ké oso­by Ing. M. N., kte­rý v textu pl­né mo­ci uvedl, že tak či­ní „v za­stou­pe­ní práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., ...v sou­la­du se zák. č. 418/2011 – ust. § 34“.

Věc je kom­pli­ko­vanější tím, že „za M., s. r. o. – ing. M. N.“ po­dep­sa­la tu­to pl­nou moc, da­to­va­nou dnem 26. 5. 2014, jed­na­tel­ka M. S. Na té­to pl­né mo­ci se te­dy vy­sky­tu­je pou­ze je­jí pod­pis − v textu ani u pod­pi­su však ne­ní uve­de­no ani je­jí jmé­no, ani že by snad ona sa­ma tu­to pl­nou moc udělo­va­la.

Lze souh­la­sit s do­vo­la­te­lem, že je vel­mi spor­né, zda M. S., kte­rá nad­to ne­moh­la či­nit úko­ny v říze­ní z důvo­du uve­de­né­ho v § 34 od­st. 4 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., po­dep­sa­la pl­nou moc za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu, ne­bo za Ing. M. N. ne­bo sa­ma za se­be. Ne­ní jas­né, ko­ho vlastně JUDr. Pa­vel Há­la na zá­kladě uve­de­né pl­né mo­ci za­stu­pu­je. Pl­ná moc je na­to­lik ne­jas­ná, že ne­moh­la být pod­kla­dem k to­mu, aby byl u hlav­ní­ho lí­če­ní ko­na­né­ho dne 26. 5. 2014 pod­kla­dem op­rav­ňu­jí­cím JUDr. Pav­la Há­lu ko­nat úko­ny za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu. Z pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní a ani z poříze­né­ho zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu o něm nel­ze spo­leh­livě zjis­tit, ja­ké pro­ces­ní pos­ta­ve­ní měl, zda se jed­na­lo o zmocněnce či ob­háj­ce a za zmocněnce byl na­dá­le pok­lá­dán JUDr. Mi­lan Zá­brž, jak naz­na­ču­je do­vo­la­tel.

V té­to sou­vis­los­ti lze to­li­ko poz­na­me­nat, že pod­le poříze­né­ho zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu, v roz­po­ru s pro­to­ko­lem o hlav­ním lí­če­ní, neb­yl „ob­vině­ný opětovně pou­čen“, ne­ní ani patr­no, zda hlav­ní­mu lí­če­ní byl sku­tečně příto­men JUDr. Mi­lan Zá­brž, jak uvá­dí do­vo­la­tel, když ten se po ce­lou do­bu je­ho ko­ná­ní ni­jak nep­ro­je­vil, a nep­ro­nesl ani zá­věreč­nou řeč a neměl pos­led­ní slo­vo. Jen pro úpl­nost lze ve shodě s ne­vyš­ším stát­ním zá­stup­cem po­dot­knout, že sou­čas­nou přítom­nos­tí JUDr. Mi­la­na Zá­br­že a JUDr. Pav­la Há­ly u hlav­ní­ho lí­če­ní ja­kož­to zá­stupců ob­viněné práv­nic­ké oso­by by doš­lo k po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., pod­le něhož v říze­ní může za práv­nic­kou oso­bu či­nit úko­ny sou­časně jen jed­na oso­ba. Z ob­sa­hu tres­tní­ho spi­su vy­plý­vá, že od­vo­la­cí soud vy­ro­zuměl o veřej­ném za­se­dá­ní z důvo­du, kte­rý neob­jas­nil, oba jme­no­va­né ja­ko ob­háj­ce (viz č. lis­tu 103 a ver­te).

Exis­tu­jí váž­né po­chyb­nos­ti, zda jme­no­va­ní JUDr. Mi­lan Zá­brž či JUDr. Pa­vel Há­la ze sho­ra vy­lo­že­ných důvodů ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu moh­li za­stu­po­vat, důsled­kem če­hož je, že přítom­nost ob­viněné práv­nic­ké oso­by ne­by­la zá­kon­ným způso­bem za­jištěna. K hlav­ní­mu lí­če­ní ne­by­la včas a řádně před­vo­lá­na a ne­by­la jí dá­na reál­ná mož­nost vy­jádřit se před sou­dem k to­mu, co jí je v návr­hu na pot­res­tá­ní kla­de­no za vi­nu, a k důkazům, na nichž je návrh na pot­res­tá­ní za­lo­žen.

Pod­le § 198 od­st. 1 tr. ř. den hlav­ní­ho lí­če­ní sta­no­ví před­se­da se­ná­tu tak, aby ob­vině­ný od do­ru­če­ní před­vo­lá­ní, stát­ní zá­stup­ce a ob­háj­ce od vy­ro­zumění mě­li ales­poň lhůtu pě­ti pra­cov­ních dnů k příp­ravě.

Pod­mín­ky, za nichž lze ko­nat hlav­ní lí­če­ní v nepřítom­nos­ti osob, kte­ré či­ní úko­ny za práv­nic­kou oso­bu, jsou up­ra­ve­ny v us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 7 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., kte­ré je spe­ciál­ní k us­ta­no­ve­ní § 202 od­st. 2, 4 a 5 tr. ř. (viz § 1 od­st. 2 zá­ko­na č. 418/2011 Sb.). Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní pla­tí, že ne­dos­ta­ví-li se oso­ba uve­de­ná v § 34 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., popřípadě zmocněnec ob­viněné práv­nic­ké oso­by ne­bo opat­rov­ník, k hlav­ní­mu lí­če­ní bez řád­né om­lu­vy, může soud hlav­ní lí­če­ní pro­vést v je­jich nepřítom­nos­ti, by­la-li ob­ža­lo­ba ob­viněné práv­nic­ké osobě řádně do­ru­če­na, by­la-li včas a řádně k hlav­ní­mu lí­če­ní před­vo­lá­na, by­lo-li dodr­že­no us­ta­no­ve­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a ob­viněná práv­nic­ká oso­ba by­la upo­zorněna na mož­nost pros­tu­do­vat spis a uči­nit návr­hy na doplnění vy­šetřová­ní.

Na­lé­za­cí soud však žá­dnou z těchto pod­mí­nek nespl­nil; obě hlav­ní lí­če­ní tím by­la pro­ve­de­na v nepřítom­nos­ti ob­viněné práv­nic­ké oso­by, kte­rá v roz­po­ru se sho­ra ci­to­va­ným us­ta­no­ve­ním § 198 od­st. 1 ne­by­la řádně před­vo­lá­na ja­ko ob­viněná. Tím by­lo po­ru­še­no us­ta­no­ve­ní § 34 od­st. 7 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., kte­ré je v říze­ní pro­ti ob­viněné práv­nic­ké osobě us­ta­no­ve­ním o přítom­nos­ti ob­viněné­ho u hlav­ní­ho lí­če­ní, je­hož po­ru­še­ní napl­ňu­je do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. d) tr. ř. Jen pro úpl­nost do­vo­la­cí soud poz­na­me­ná­vá, že stej­nou va­dou je za­tí­že­no i říze­ní před od­vo­la­cím sou­dem.

V dal­ším říze­ní je třeba předev­ším vy­řešit otáz­ku, kdo, tj. kte­rá fy­zic­ká oso­ba, je op­rávněn či­nit úko­ny za ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu, což do­sud přesvědčivě neu­či­ni­ly ani po­li­cej­ní or­gá­ny, ani stát­ní zá­stup­ce a ani sou­dy obou stupňů. V té­to sou­vis­los­ti je třeba připo­me­nout, že v důsled­ku po­chy­be­ní po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, kte­rý JUDr. Mi­la­na Zá­br­že po­va­žo­val za zá­stup­ce ob­viněné práv­nic­ké oso­by a ja­ko s ta­ko­vým s ním jed­nal, by­la též ig­no­ro­vá­na prá­va ob­viněné práv­nic­ké oso­by na sděle­ní po­dezření a na do­ru­če­ní zá­zna­mu pod­le § 179b od­st. 3 tr. ř. i veš­ke­rá je­jí prá­va pod­le § 33 od­st. 1, 2, § 179b od­st. 2 tr. ř.

Nej­vyš­ší soud pro­to z podnětu po­da­né­ho do­vo­lá­ní zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně, ja­kož i roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, poněvadž ta­to roz­hod­nu­tí vzeš­la z říze­ní, jež je za­tí­že­no va­dou ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. d) tr. ř. Zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Je­li­kož k po­ru­še­ní práv ob­viněné práv­nic­ké oso­by doš­lo již v příp­rav­ném říze­ní, jak správně upo­zor­nil do­vo­la­tel, aby by­la je­jí prá­va za­cho­vá­na, by­la věc vrá­ce­na stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k do­šetření.

Ten­to vý­sle­dek do­vo­la­cí­ho říze­ní je v kon­krét­ní věci pod­po­ro­ván i dal­ší­mi va­da­mi, na něž bu­de dá­le soustředěna po­zor­nost a jež za­klá­da­jí důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je­hož exis­ten­cí by­lo tak­též žá­dou­cí se za­bý­vat.

K důvo­du do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V me­zích up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du lze na­mí­tat, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­liv o trest­ný čin nej­de, ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný (zde ob­viněná práv­nic­ká oso­ba) uz­nán vin­ným. Ved­le vad, kte­ré se tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, lze vy­tý­kat též „ji­né nes­práv­né hmotně práv­ní po­sou­ze­ní“. Ro­zu­mí se jím zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va. Je zjev­né, že ná­mit­ky podřaze­né do­vo­la­te­lem pod ten­to důvod do­vo­lá­ní by­ly up­latně­ny re­le­vantně.

Jak již by­lo kon­sta­to­vá­no, stát­ní zá­stup­ce po­dal na ob­viněnou práv­nic­kou oso­bu návrh na pot­res­tá­ní pro přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (te­dy přečin uve­de­ný v § 7 zá­ko­na č. 418/2011 Sb.), je­hož se mě­la do­pus­tit tím, že od 1. 1. 2012 do 17. 4. 2013 ja­ko vlas­tník osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la znač­ky Ford Fo­cus, bar­va mod­rá me­tal, a nej­méně od 17. 4. 2013 do 4. 11. 2013 ja­ko vlas­tník osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la znač­ky Ško­da Oc­ta­via Com­bi, bar­va stříbr­ná me­tal, (do 30. 5. 2013), v rám­ci své čin­nos­ti a ve svém zá­jmu prostřed­nic­tvím od­sou­ze­né­ho Ing. M. N., 100% spo­leč­ní­ka a oso­by vy­ko­ná­va­jí­cí roz­ho­du­jí­cí vliv na je­jím říze­ní, je­hož jed­ná­ní lze té­to práv­nic­ké osobě ve smys­lu zá­ko­na č. 418/2011 Sb., o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim, přičí­tat, přene­cha­la k uží­vá­ní uve­de­ná slu­žeb­ní vo­zid­la, ač­ko­li Ing. M. N. měl vy­slo­ven zá­kaz říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del vy­da­ný sou­dy, přičemž se kon­krétně jed­na­lo o čtyři zde kon­kre­ti­zo­va­né přípa­dy.

Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, č. j. 8 T 25/2014-94, by­la ob­viněná práv­nic­ká oso­ba pod­le § 226 písm. b) tr. ř. návr­hu na pot­res­tá­ní zproštěna, ne­boť ozna­če­ný sku­tek ne­ní tres­tným či­nem. Soud své roz­hod­nu­tí od­ůvod­nil pou­ka­zem na okol­nos­ti přípa­du, připomněl, že Ing. M. N. byl za to­tož­né jed­ná­ní pra­vo­mocně od­sou­zen, a vy­slo­vil po­chyb­nost, zda v pod­statě to­tož­né jed­ná­ní lze přičí­tat i práv­nic­ké osobě M., s. r. o. Dospěl k zá­věru, že v tom­to případě neš­lo o jed­ná­ní v rám­ci čin­nos­ti práv­nic­ké oso­by, ne­boť předmětná vo­zid­la řídil Ing. M. N. vždy ze souk­ro­mých důvodů a ne­jed­na­lo se te­dy o slu­žeb­ní jíz­dy vý­lučně spo­je­né s fun­go­vá­ním práv­nic­ké oso­by. Pod­le sou­du neš­lo ani o jed­ná­ní v zá­jmu práv­nic­ké oso­by, ne­boť pop­sa­ným jed­ná­ním ne­zís­ka­la žá­dnou vý­ho­du, ja­ký­ko­liv ma­jet­ko­vý či ji­ný prospěch. Dá­le pou­ká­zal na to, že kni­ha jízd exis­to­va­la pou­ze pro vo­zid­lo Ško­da Oc­ta­via a Ing. M. N. nevěděl, zda tam ty­to jíz­dy by­ly vůbec za­ne­se­ny. Soud ne­po­va­žo­val za pro­ká­za­nou ani sub­jek­tiv­ní strán­ku da­né­ho přeči­nu, ne­boť z vý­povědi svědkyně M. S., jed­na­tel­ky práv­nic­ké oso­by, vzal za pro­ká­za­né, že jme­no­va­ná o osob­ním ži­votě Ing. M. N. nic nevědě­la, rovněž nevědě­la o ulo­že­ném zá­ka­zu říze­ní, a pro­to nel­ze do­vo­dit ani tzv. even­tuál­ní úmysl ve smys­lu § 15 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku.

Nad rá­mec od­ůvodnění roz­sud­ku soud pou­ká­zal na důvo­do­vou zprá­vu k zá­ko­nu č. 418/2011 Sb. a dospěl k zá­věru, že tres­tní stí­há­ní práv­nic­ké oso­by se v da­ném případě je­ví ja­ko zce­la dup­li­cit­ní a pos­trá­da­jí­cí zá­ko­nem po­ža­do­va­nou mí­ru škod­li­vos­ti, jak je před­ví­dá­na v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Nic na tom nemění ani us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb.; pod­le ná­zo­ru sou­du je těžké přis­tou­pit na for­ma­lis­tic­ký vý­klad nez­na­me­na­jí­cí nic ji­né­ho, než sku­tečně dvoj­ko­lej­né tres­tní říze­ní u fy­zic­kých osob, kte­rým lze si­ce přičí­tat jed­ná­ní práv­nic­ké oso­by ve smys­lu § 8 od­st. 2 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., ov­šem kte­ré se do­pus­ti­ly jed­ná­ní pos­ti­že­né­ho je­jich přímou tres­tní od­povědnos­tí ja­ko fy­zic­kých osob. Zá­věrem uvedl, že „v zá­sadě lze uva­žo­vat o tom, že z ta­ko­vé­ho jed­ná­ní práv­nic­ké osobě nev­znikl žá­dný uži­tek, žá­dná vý­ho­da či spí­še do­kon­ce, že ta­ko­vé jed­ná­ní by­lo v pod­statě pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by“ (viz str. 3 až 5 roz­sud­ku).

Od­vo­la­cí soud se zce­la zto­tož­nil s ar­gu­men­ta­cí na­lé­za­cí­ho sou­du. Pou­ká­zal na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a na for­ma­lis­tic­ký vý­klad us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., kte­rý by měl za nás­le­dek sho­ra uve­de­né dvoj­ko­lej­né tres­tní říze­ní. Zo­pa­ko­val ná­zor na­lé­za­cí­ho sou­du, že z jed­ná­ní fy­zic­ké oso­by nev­znikl práv­nic­ké osobě žá­dný uži­tek, žá­dná vý­ho­da, a že spí­še by­lo ta­ko­vé jed­ná­ní „v pod­statě … pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by“ (str. 3, 4 us­ne­se­ní).

Do­vo­la­tel s od­ka­zem na od­bor­nou li­te­ra­tu­ru (Fe­nyk, J., Smej­kal, L. Zá­kon o tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob a říze­ní pro­ti nim. Ko­men­tář. Přílo­ha: Mo­de­lo­vá inter­ní opatření k před­chá­ze­ní tres­tné čin­nos­ti práv­nic­ké oso­by. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: Wol­ters Kluwer ČR, 2012, s. 186; Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 192) předně ne­souh­la­sil s ná­zo­rem soudů, že ob­viněná práv­nic­ká oso­ba ne­zís­ka­la souk­ro­mý­mi ces­ta­mi Ing. M. N. žá­dnou vý­ho­du a že předmět­ný čin pro­to neb­yl spá­chán „v je­jím zá­jmu“ ve smys­lu § 8 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Vy­vo­zo­val, že v předmětné věci je zřej­mé, že za pop­sa­ných okol­nos­tí by­ly uve­de­né jíz­dy be­ne­fi­tem pro spo­leč­ní­ka Ing. M. N., kte­rý by si ji­nak mu­sel ke svým souk­ro­mým jíz­dám opatřit vo­zid­lo vlas­tní – ne­fi­rem­ní. Za prospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by pro­to po­va­žo­val i prospěch pos­kyt­nu­tý uve­de­né­mu spo­leč­ní­ko­vi té­to spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným. Ten­to ná­zor ale do­vo­la­cí soud ne­pok­lá­dá za správ­ný.

V obec­né ro­vině lze připo­me­nout, že pod­le § 8 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. tres­tným či­nem spá­cha­ným práv­nic­kou oso­bou je proti­práv­ní čin spá­cha­ný je­jím jmé­nem ne­bo v je­jím zá­jmu ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti, jed­nal-li tak
a) sta­tu­tár­ní or­gán ne­bo člen sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu, ane­bo ji­ná oso­ba, kte­rá je op­rávněna jmé­nem ne­bo za práv­nic­kou oso­bu jed­nat,
b) ten, kdo u té­to práv­nic­ké oso­by vy­ko­ná­vá řídí­cí ne­bo kon­trol­ní čin­nost, i když ne­ní oso­bou uve­de­nou v pís­me­nu a),
c) ten, kdo vy­ko­ná­vá roz­ho­du­jí­cí vliv na říze­ní té­to práv­nic­ké oso­by, jes­tli­že je­ho jed­ná­ní by­lo ales­poň jed­nou z pod­mí­nek vzni­ku nás­led­ku za­klá­da­jí­cí­ho tres­tní od­povědnost práv­nic­ké oso­by, ne­bo
d) za­městna­nec ne­bo oso­ba v ob­dob­ném pos­ta­ve­ní (dá­le jen „za­městna­nec“) při plnění pra­cov­ních úkolů, i když ne­ní oso­bou uve­de­nou v pís­me­nech a) až c),
jes­tli­že jí ho lze přičí­tat pod­le od­stav­ce 2.

Pod­le § 8 od­st. 2 to­ho­to zá­ko­na práv­nic­ké osobě lze přičí­tat spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu uve­de­né­ho v § 7, jes­tli­že byl spá­chán
a) jed­ná­ním or­gánů práv­nic­ké oso­by ne­bo osob uve­de­ných v od­stav­ci 1 písm. a) až c), ne­bo
b) za­městnan­cem uve­de­ným v od­stav­ci 1 písm. d) na pod­kladě roz­hod­nu­tí, schvá­le­ní ne­bo po­ky­nu or­gánů práv­nic­ké oso­by ne­bo osob uve­de­ných v od­stav­ci 1 písm. a) až c) ane­bo pro­to, že or­gá­ny práv­nic­ké oso­by ne­bo oso­by uve­de­né v od­stav­ci 1 písm. a) až c) nep­ro­ved­ly ta­ko­vá opatření, kte­rá mě­ly pro­vést pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su ne­bo kte­rá po nich lze spra­ved­livě po­ža­do­vat, zej­mé­na nep­ro­ved­ly po­vin­nou ne­bo potřeb­nou kon­tro­lu nad čin­nos­tí za­městnanců ne­bo ji­ných osob, jimž jsou nadříze­ny, ane­bo neu­či­ni­ly nez­byt­ná opatření k za­me­ze­ní ne­bo od­vrá­ce­ní nás­ledků spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu.

Spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu práv­nic­kou oso­bou te­dy vy­ža­du­je splnění nás­le­du­jí­cích před­pok­ladů: 1. jde o čin proti­práv­ní, 2. proti­práv­ní čin je spá­chán jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím zá­jmu ane­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti, 3. proti­práv­ní čin je spá­chán oso­bou uve­de­nou v § 8 od­st. 1 písm. a), b), c) ne­bo d) a 4. mu­sí být přiči­ta­tel­ný práv­nic­ké osobě pod­le § 8 od­st. 2 (popř. 3, 4, což však ne­ní v da­ných sou­vis­los­tech vý­znam­né).

Zá­kon č. 418/2011 Sb. v návětě od­st. 1 § 8 sta­no­ví zá­klad­ní před­pok­la­dy pro přič­te­ní někte­ré­ho tres­tné­ho či­nu uve­de­né­ho v § 7 to­ho­to zá­ko­na práv­nic­ké osobě, a to že ta­ko­vý proti­práv­ní čin byl spá­chán někte­rou ze zde uve­de­ných osob je­jím jmé­nem ne­bo v je­jím zá­jmu ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti. Jde v pod­statě o ko­rek­tiv, kte­rý má za­brá­nit to­mu, aby by­la práv­nic­ká oso­ba vo­lá­na k od­povědnos­ti za exce­sy osob uve­de­ných v § 8 od­st. 1 písm. a), b), c) či d), kte­ré ne­ma­jí žá­dnou po­ža­do­va­nou sou­vis­lost s práv­nic­kou oso­bou. Pro vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­ké oso­by pos­ta­čí naplnění i jen jed­no­ho z po­ža­do­va­ných vztahů práv­nic­ké oso­by k jed­ná­ní někte­ré z uve­de­ných osob, kte­ré jsou zde uve­de­ny al­ter­na­tivně. Pro­to­že všech­ny ty­to ko­rek­tiv­ní zna­ky jsou sta­no­ve­ny k vy­lou­če­ní excesů jed­na­jí­cích osob uve­de­ných v § 8 od­st. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vy­klá­dat spí­še res­trik­tivně, a to s přih­léd­nu­tím ke smys­lu a úče­lu zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Ne­ní vy­lou­če­no, že jed­na­jí­cí oso­ba spá­chá proti­práv­ní čin si­ce fak­tic­ky jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti, ale ta­ko­vý čin bu­de spá­chán na je­jí úkor. V ta­ko­vém případě do­zaj­ista ne­ní smys­lem zá­ko­na, aby by­la vůči práv­nic­ké osobě up­lat­ňo­vá­na tres­tní od­povědnost. Při po­su­zo­vá­ní excesů jed­na­jí­cích osob je třeba up­lat­nit zá­sa­du, že po­kud byl čin v zá­sadě spá­chán pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by ne­bo na je­jí úkor, nel­ze do­vo­dit tres­tní od­povědnost tak­to poš­ko­ze­né práv­nic­ké oso­by a bu­de up­latněna pou­ze tres­tní od­povědnost oso­by jed­na­jí­cí ((srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vo­koun, R., No­vot­ný, O. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 4. díl. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Změ­ny v tres­tních zá­ko­nech po 1. 1. 2010. Pra­ha: Wol­ters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).

S oh­le­dem na ná­mit­ky do­vo­la­te­le je třeba soustředit po­zor­nost k otáz­ce, zda byl proti­práv­ní čin spá­chán v zá­jmu ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Do­vo­la­tel, kte­rý ak­cep­to­val skut­ko­vá zjištění soudů, ne­po­le­mi­zo­val s tím, že neb­yl spá­chán je­jím jmé­nem ane­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti.

Proti­práv­ní čin je spá­chán v zá­jmu práv­nic­ké oso­by, má-li z něho práv­nic­ká oso­ba buď ma­jet­ko­vý prospěch, ne­bo ja­ký­ko­liv ima­te­riál­ní prospěch, či zís­ká-li ja­kou­ko­liv vý­ho­du. V zá­jmu práv­nic­ké oso­by je i ta­ko­vé jed­ná­ní, kte­ré zlep­šu­je pos­ta­ve­ní spo­leč­níků či ji­ných osob ve spo­leč­nos­ti, a to včetně je­jích za­městnanců. Od­bor­ná li­te­ra­tu­ra shr­nu­je, že čin je spá­chán v zá­jmu práv­nic­ké oso­by, jes­tli­že zlep­šu­je ne­bo ales­poň op­ro­ti ji­ným za­cho­vá­vá stá­va­jí­cí pos­ta­ve­ní předmětné práv­nic­ké oso­by v ob­las­ti je­jí­ho půso­be­ní (srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 192, 193).

Ná­zor do­vo­la­te­le, že jíz­dy Ing. M. N. vo­zid­lem spo­leč­nos­ti by­ly pro něj be­ne­fi­tem, je­li­kož by si ji­nak mu­sel ke svým souk­ro­mým jíz­dám opatřit vo­zid­lo vlas­tní, přičemž ten­to prospěch spo­leč­ní­ka spo­leč­nos­ti s ru­če­ním ome­ze­ným je třeba po­va­žo­vat za prospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by, do­vo­la­cí soud nes­dí­lí. Jím předestře­ný vý­klad zna­ku „v zá­jmu práv­nic­ké oso­by“ shle­dá­vá extrém­ním a nes­práv­ným.

Ne­ní spo­ru o tom, že Ing. M. N., spo­leč­ník ob­viněné práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., a te­dy ten, kdo vy­ko­ná­vá roz­ho­du­jí­cí vliv na říze­ní té­to práv­nic­ké oso­by, ve vy­me­ze­ném ob­do­bí ve čtyřech přípa­dech řídil vý­lučně pro své souk­ro­mé úče­ly mo­to­ro­vé vo­zid­lo práv­nic­ké oso­by, přes­to­že mu byl ja­ko fy­zic­ké osobě pra­vo­moc­ným a vy­ko­na­tel­ným roz­hod­nu­tím sou­du ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del. Všech­na ta­to jed­ná­ní by­la předmětem tres­tní­ho stí­há­ní pro­ti ob­viněné­mu Ing. M. N. ja­ko fy­zic­ké osobě a by­la právně kva­li­fi­ko­vá­na ja­ko přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a byl mu za ně ulo­žen trest. Jak­ko­liv jistě pla­tí obec­ný prin­cip, že práv­nic­ká oso­ba od­po­ví­dá za vol­bu osob op­rávněných za ni jed­nat, ja­kož i osob, kte­ré půso­bí v je­jích řídi­cích a kon­trol­ních or­gá­nech, je třeba od­li­šit přípa­dy, kdy půjde o exces ta­ko­vých osob, poněvadž ne­ní smys­lem zá­ko­na č. 418/2011 Sb. up­lat­ňo­vat tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob v si­tua­ci, kdy byl čin spá­chán v zá­sadě pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by ne­bo na je­jí úkor. Tvr­ze­ní do­vo­la­te­le, že be­ne­fit – prospěch spo­leč­ní­ka Ing. M. N. spo­čí­va­jí­cí v tom, že si ne­mu­sel pořizo­vat vo­zid­lo vlas­tní, poněvadž ozna­če­né jíz­dy vy­ko­nal vo­zid­lem spo­leč­nos­ti, nut­no po­va­žo­vat i za prospěch ob­viněné práv­nic­ké oso­by, nel­ze v kon­krét­ním případě ak­cep­to­vat. Je prav­da, že spo­leč­ník uží­va­jí­cí mo­to­ro­vé vo­zid­lo spo­leč­nos­ti po­ží­vá jis­té vý­ho­dy v tom, že si ne­mu­sí ob­sta­rat vo­zid­lo vlas­tní. Nel­ze však již tvr­dit, že ten­to je­ho be­ne­fit je ta­ké be­ne­fi­tem pro spo­leč­nost, je­jíž vo­zid­lo je tak amor­ti­zo­vá­no, na je­jí účet jsou ob­vyk­le spotřebo­vá­vá­ny i po­hon­né hmo­ty a od­po­ví­dá i za ško­du z pro­vo­zu dop­rav­ní­ho prostřed­ku (§ 427 a násl. zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů, ny­ní § 2927 a násl. zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník). Uve­de­ný prospěch na straně spo­leč­ní­ka Ing. M. N. byl vý­luč­ným prospěchem právě a jen té­to fy­zic­ké oso­by, kte­rý na­víc ne­má nic spo­leč­né­ho s pod­sta­tou proti­práv­ní­ho jed­ná­ní, jímž je říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la přes zá­kaz ta­ko­vé čin­nos­ti ulo­že­ný vy­ko­na­tel­ným roz­hod­nu­tím sou­du. Jed­ná­ní Ing. M. N. se pos­ta­ve­ní předmětné práv­nic­ké oso­by v ob­las­ti je­jí­ho půso­be­ní ni­jak po­zi­tivně ne­dot­klo, po­ten­cio­nálně a ani fak­tic­ky jím ne­moh­la zís­kat žá­dný ma­te­riál­ní či ima­te­riál­ní prospěch a ani žá­dnou vý­ho­du, či­ny roz­hodně ne­by­ly spá­chá­ny v je­jím zá­jmu.

Zá­kon­ný po­ža­da­vek „v zá­jmu práv­nic­ké oso­by“ ve smys­lu § 8 od­st. 1 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. je třeba vy­klá­dat tak, že prospěch práv­nic­ké oso­by ply­nou­cí pro ni ze spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu prostřed­nic­tvím tím­to tres­tným či­nem do­sa­že­ných be­ne­fitů je­jích za­městnanců, spo­leč­níků, mu­sí mít ta­ko­vou po­va­hu, aby be­ne­fit za­městnan­ce, spo­leč­ní­ka práv­nic­ké oso­by pod­mi­ňo­val be­ne­fit sa­mot­né práv­nic­ké oso­by ja­ko ta­ko­vé. O to se ale v po­su­zo­va­né věci zjevně ne­jed­na­lo, je­li­kož zde chy­bí ja­ké­ko­liv kau­zál­ní pro­po­je­ní prospěchu fy­zic­ké oso­by na straně jed­né a ja­ké­ho­ko­liv prospěchu práv­nic­ké oso­by na straně dru­hé. Jed­ná­ní spo­leč­ní­ka práv­nic­ké oso­by nut­no v tom­to oh­le­du vní­mat ja­ko exces, ve vzta­hu k němuž ne­ní důvod vy­vo­zo­vat tres­tní od­povědnost ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Přilé­ha­vou reak­cí na tu­to si­tua­ci je vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti fy­zic­ké oso­by, tj. Ing. M. N., jak uvádějí na­lé­za­cí i od­vo­la­cí soud ve svých roz­hod­nu­tích, k če­muž i doš­lo.

Již pro ab­sen­ci to­ho­to zna­ku nel­ze reálně uva­žo­vat o up­latnění tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­ké oso­by M., s. r. o., aniž by by­lo vý­znam­né, zda jsou dal­ší do­vo­la­te­lo­vy ná­mit­ky re­le­van­tní či ni­ko­liv.

Do­vo­la­tel ozna­čil za nes­práv­né i úva­hy na­lé­za­cí­ho sou­du o ab­sen­ci sub­jek­tiv­ní strán­ky na straně ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Ak­cen­to­val, že předmět­ný trest­ný čin měl být spá­chán Ing. M. N. ja­kož­to spo­leč­ní­kem ob­viněné práv­nic­ké oso­by a te­dy oso­bou vy­ko­ná­va­jí­cí roz­ho­du­jí­cí vliv na říze­ní té­to spo­leč­nos­ti. Ing. M. N. tak byl se­kun­dár­ním sub­jek­tem předmětné­ho tres­tné­ho či­nu uve­de­ným v § 8 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Vzhle­dem k to­mu, že plat­ná práv­ní úp­ra­va pos­ta­ve­ní práv­nic­kých osob vy­chá­zí z teorie fik­ční a ni­ko­liv or­ga­nic­ké, je třeba přičí­tat ob­viněné práv­nic­ké osobě za­vinění je­jí­ho spo­leč­ní­ka Ing. M. N., te­dy oso­by, „je­jímž jed­ná­ním by­ly roz­ho­du­jí­cím způso­bem v ko­neč­ném důsled­ku naplně­ny zna­ky spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu“ (srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 178, 184).

V té­to čás­ti jsou ná­mit­ky up­latněné v do­vo­lá­ní přilé­ha­vé. Abstraktně po­su­zo­vá­no, soud pr­vní­ho stupně uči­nil nes­práv­ný zá­věr o ab­sen­ci sub­jek­tiv­ní strán­ky přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, opí­ra­je se o vý­pověď svědkyně M. S., kte­rá potvr­di­la, že o tres­tech zá­ka­zu čin­nos­ti ulo­že­ných Ing. M. N. nevědě­la. Nepřípadně v da­ných sou­vis­los­tech uzavřel, že ne­mohl vzít za pro­ká­za­né, že jed­na­tel­ka práv­nic­ké oso­by by­la in­for­mo­vá­na o ulo­že­ných tres­tech zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del Ing. M. N., v důsled­ku če­hož jí nel­ze klást k tí­ži, že mu přene­cha­la k uží­vá­ní mo­to­ro­vá vo­zid­la, a nel­ze uva­žo­vat o úmysl­ném za­vinění. Od­vo­la­cí soud je­ho chyb­né úva­hy ni­jak ne­ko­ri­go­val, nao­pak se s ni­mi zto­tož­nil.

Za­vinění práv­nic­ké oso­by ve vzta­hu k někte­ré­mu z tres­tných činů vy­me­ze­ných v § 7 zá­ko­na č. 418/2011 Sb. je třeba zá­sadně od­vo­zo­vat od za­vinění fy­zic­ké oso­by, kte­rá při pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu jed­na­la jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím zá­jmu ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti ve smys­lu § 8 od­st. 1 to­ho­to zá­ko­na, ni­ko­liv od za­vinění fy­zic­ké oso­by op­rávněné či­nit v říze­ní za práv­nic­kou oso­bu úko­ny.

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce dá­le ob­sáh­le vy­jádřil ne­souh­las s úva­ha­mi na­lé­za­cí­ho sou­du vzta­hu­jí­cí­mi se k ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 3 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., kte­ré směřují spí­še pro­ti cel­ko­vé kon­cep­ci zá­ko­na č. 418/2011 Sb., a s je­ho hod­no­ce­ním spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti či­nu práv­nic­ké oso­by. Se zřete­lem na zá­věry ply­nou­cí z ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du i Nej­vyš­ší­ho sou­du měl za to, že předmět­ný čin žá­dné ju­di­ka­tu­rou soudů před­pok­lá­da­né vý­ji­meč­né zna­ky ne­má. Jed­ná se o běžné ne­res­pek­to­vá­ní soud­ní­ho zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del řidi­čem osob­ní­ho auto­mo­bi­lu – zde spo­leč­ní­kem ob­viněné práv­nic­ké oso­by. Předmětné jed­ná­ní práv­nic­ké oso­by je škod­li­vé spí­še ví­ce než méně, ne­boť by­lo spá­chá­no cel­kem čtyřmi úto­ky, když k před­cho­zím pra­vo­moc­ným od­sou­ze­ním Ing. M. N., ja­kož­to oso­by fy­zic­ké, pos­ta­čo­val vždy jen útok je­di­ný.

Ne­ní na do­vo­la­cím sou­du, aby po­su­zo­val a hod­no­til důvo­dy, kte­ré ved­ly předev­ším na­lé­za­cí soud k obecnější úva­ze nad smys­lem zá­kon­né úp­ra­vy pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 418/2011 Sb., k va­li­ditě je­ho zá­věrů ale nut­no přis­tu­po­vat ve svět­le kon­krétně po­su­zo­va­né věci. Os­tatně i on sám uvá­dí, že je­ho úva­hy o spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti či­nu práv­nic­ké oso­by, o vý­zna­mu vy­vo­ze­ní tres­tní od­povědnos­ti fy­zic­ké oso­by a sou­časně práv­nic­ké oso­by, je-li jed­ná­ní fy­zic­ké oso­by ve své pod­statě pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by, sto­jí nad rá­mec sku­tečně věcných důvodů je­ho roz­hod­nu­tí.

Ne­ní žá­dný důvod po­chy­bo­vat o smys­lu a správ­nos­ti za­řaze­ní us­ta­no­ve­ní § 9 od­st. 3, pod­le je­hož vě­ty pr­vní tres­tní od­povědnos­tí práv­nic­ké oso­by ne­ní dot­če­na tres­tní od­povědnost fy­zic­kých osob uve­de­ných v § 8 od­st. 1 a tres­tní od­povědnos­tí těchto fy­zic­kých osob ne­ní dot­če­na tres­tní od­povědnost práv­nic­ké oso­by, do zá­ko­na č. 418/2011 Sb. Zde je vy­me­zen souběž­ný sa­mos­tat­ný a ne­zá­vis­lý od­povědnos­tní vztah tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­ké oso­by k tres­tní od­povědnos­ti fy­zic­ké oso­by. Nej­de o žá­dnou for­mu spolu­pa­cha­tel­ství s oh­le­dem na po­va­hu přiči­ta­tel­nos­ti ve smys­lu § 8 od­st. 2 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., ne­boť zde nej­de o úmysl­né spo­leč­né jed­ná­ní ve smys­lu § 23 tr. zá­ko­ní­ku (k to­mu srov. Šámal, P. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 235). Ji­nak je to­mu ov­šem teh­dy, jak již by­lo zmíněno, když jed­na­jí­cí oso­ba spá­chá proti­práv­ní čin si­ce fak­tic­ky jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti, ale ta­ko­vý čin bu­de spá­chán na je­jí úkor. V ta­ko­vém případě ne­ní smys­lem zá­ko­na, aby by­la vůči práv­nic­ké osobě up­lat­ňo­vá­na tres­tní od­povědnost. Při po­su­zo­vá­ní excesů jed­na­jí­cích osob je třeba up­lat­nit zá­sa­du, že po­kud byl čin v zá­sadě spá­chán pro­ti zá­jmům práv­nic­ké oso­by ne­bo na je­jí úkor, nel­ze do­vo­dit tres­tní od­povědnost tak­to poš­ko­ze­né práv­nic­ké oso­by a bu­de up­latněna pou­ze tres­tní od­povědnost fy­zic­ké oso­by.

Z to­ho ta­ké vy­plý­vá a tím se dok­lá­dá, že po­jem tres­tné­ho či­nu je třeba i u práv­nic­kých osob vy­klá­dat ve spo­je­ní se zá­sa­dou sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, jak je vy­me­ze­na v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Právě u tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­kých osob je na­místě zdůraz­nit, že trestněpráv­ní řeše­ní je nej­zaz­ší prostředek k ochraně práv­ní­ho řádu, pro­to­že i po přije­tí zá­ko­na č. 418/2011 Sb. zůstá­vá zá­klad­ní tres­tní od­povědnost fy­zic­kých osob a ten­to zá­klad­ní trestněpráv­ní kon­cept tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob spí­še dopl­ňu­je. I pro­to ta­ké Nej­vyš­ší soud nes­dí­lí přesvědče­ní do­vo­la­te­le, že v kon­krét­ním případě s oh­le­dem na kon­krét­ní způsob jed­ná­ní spo­leč­ní­ka ob­viněné práv­nic­ké oso­by a oso­by uve­de­né v § 8 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na č. 418/2011 Sb., spo­čí­va­jí­cí v opa­ko­va­ném ne­res­pek­to­vá­ní soud­ní­ho zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del pro souk­ro­mé úče­ly, je předmětné jed­ná­ní práv­nic­ké oso­by škod­li­vé spí­še ví­ce než méně. Na­víc jde vskut­ku jen o teo­re­tic­ké úva­hy, je­li­kož zá­klad­ní před­pok­lad pro re­le­van­ci ta­ko­vých úvah, te­dy spá­chá­ní či­nu vy­ka­zu­jí­cí­ho všech­ny zá­kon­né zna­ky před­pok­lá­da­né v us­ta­no­ve­ní § 8 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 418/2011 Sb., pro­ká­zán neb­yl.

Nej­vyš­ší soud na zá­kladě sho­ra uve­de­ných důvodů na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 8 To 285/2014, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 8 T 25/2014, pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. zru­šil. Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. sou­časně zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. věc vrá­til stát­ní­mu zá­stup­ci Městské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně k do­šetření. Při no­vém roz­ho­do­vá­ní je stát­ní zá­stup­ce vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý v tom­to us­ne­se­ní vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud, a bu­de na něm, aby peč­livě vá­žil pod­mín­ky dal­ší­ho ve­de­ní tres­tní­ho stí­há­ní pro­ti ob­viněné práv­nic­ké osobě. To­to roz­hod­nu­tí uči­nil do­vo­la­cí soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť je zřej­mé, že va­dy nel­ze od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní [§ 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř.].

Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 24. lis­to­pa­du 2015

Diskusia