Trestný čin porušovania domovej slobody za použitia legálne získaných kľúčov

 

Práv­ní vě­ta:

Jed­ná­ní pa­cha­te­le, jenž vnikl do obyd­lí ji­né­ho, k němuž neměl prá­vo byd­le­ní, za pou­ži­tí klí­če, kte­rý v mi­nu­los­ti zís­kal od op­rávněné oso­by si­ce le­gál­ním způso­bem, ale pos­lé­ze mu ta­to oso­ba vstup do obyd­lí za­ká­za­la a pa­cha­tel ten­to zá­kaz tím­to po­ru­šil, napl­ňu­je zá­kon­ný znak skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku spo­čí­va­jí­cí v překo­ná­ní překáž­ky, je­jímž úče­lem je za­brá­nit vnik­nu­tí do obyd­lí ji­né­ho.

4 Tdo 350/2015-29

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 31. břez­na 2015 do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. D., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě, po­boč­ka v Olo­mou­ci ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 68 To 269/2014, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku pod sp. zn. 1 T 130/2014, a roz­hodl t a k t o :

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Šum­per­ku ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 1 T 130/2014, byl ob­vině­ný D. D. uz­nán vin­ným ad 1) zlo­či­nem vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, v bodě 2) přeči­nem ná­si­lí pro­ti úřed­ní osobě pod­le § 325 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku v souběhu s přeči­nem vy­hro­žo­vá­ní s cí­lem půso­bit na úřed­ní oso­bu pod­le § 326 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a v bodě 3) přeči­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Pod­le vý­ro­ku roz­sud­ku se vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní do­pus­til tím, že

Ad 1)
dne 20. 2. 2014 me­zi 15.00 a 16.00 hod. na chodbě ro­din­né­ho do­mu v J. vy­hro­žo­val P. J., roz. V., tr­va­le by­tem tam­též tím, že ji za­bi­je, po­kud ona ukon­čí je­jich vztah tr­va­jí­cí od 17. 11. 2013, přičemž vy­táhl z kap­sy vy­střelo­va­cí nůž o dél­ce če­pe­le cca 10 cm, na to rea­go­va­la J. tak, že po­ža­do­va­la, aby se z je­jí­ho do­mu vy­stěho­val, ne­boť vztah po­va­žu­je za skon­če­ný, což ob­vině­ný od­mítl se slo­vy, že spo­lu če­ka­jí dí­tě a po­kud J. ne­bu­de s ním, tak ne­bu­de s ni­kým, po­té co J. o tom­to jed­ná­ní te­le­fo­nic­ky vy­ro­zumě­la Po­li­cii ČR v Z., tak ob­vině­ný před příjez­dem po­li­cie z do­mu od­ešel, ale nás­ledně se k do­mu vrá­til a přes­to­že mu J. z ok­na opa­ko­vaně sděli­la, aby do do­mu nev­stu­po­val, že je­jich vztah skon­čil, vy­hro­žo­val po 22.00, že po­kud ne­bu­de do do­mu vpuštěn, z do­mu se ne­dos­ta­nou, přičemž před do­mem vy­lé­val z plas­to­vé­ho ka­nys­tru, kte­rý na­lezl v ko­telně do­mu, ben­zín na be­ton v pros­to­ru dveří a ok­na a vy­hro­žo­val je­ho za­pá­le­ním, přičemž v ru­ce dr­žel za­pa­lo­vač; po­té se sna­žil do do­mu vnik­nout ok­nem v pr­vním patře do­mu přes střechu přístřeš­ku, později do do­mu vnikl hlav­ní­mi vcho­do­vý­mi dveřmi zřejmě za po­mo­ci klí­če od těchto dveří, jenž na­lezl ve vo­zid­le zn. Chev­ro­let AV 1,2, kdy se jed­ná o vo­zid­lo po zemřelých ro­di­čích P. J., vstou­pil do po­ko­je dcer J. v pr­vním patře, kde vy­zval přítom­nou P. J., aby s ním šla z po­ko­je, a když od­mít­la, ucho­pil ji za vla­sy, a v přítom­nos­ti nez­le­ti­lých dcer ji vy­táhl do obý­va­cí­ho po­ko­je v pr­vním patře, kde ji fy­zic­ky na­padl, škr­til, dělal jí vý­čit­ky, když tím­to jed­ná­ním poš­ko­ze­né způso­bil vi­di­tel­ný škrá­ba­nec pod le­vým okem a něko­lik od­ěrek pod ra­me­nem pra­vé ru­ky bez nut­nos­ti lé­kařské­ho ošetření, přitom po­ží­val al­ko­hol zn. Be­ren­sen, a před příjez­dem po­li­cistů OOP Z., kte­ré se po­dařilo prostřed­nic­tívm dce­ry poš­ko­ze­né nezl. přivo­lat, seb­ral te­le­fo­ny P. J. a i oběma nez­le­ti­lým dce­rám, kte­ré u něj při nás­led­ném za­dr­že­ní po­li­cis­té dne 21. 2. 2014 v 01:00 hod. na­lez­li, nás­ledně dne 21. 2. 2014 po 01:00 hod. po za­dr­že­ní ve smys­lu § 76 od­st. 1 tr. řádu po­li­cis­ty OOP ČR Š. s vy­světle­ním zá­kon­ných důvodů ze stra­ny po­li­cistů, kte­ré proběhlo v domě P. J. v ob­ci J., byl po­li­cis­ty pprap. V. K. a pprap. P. H., od­ve­den do slu­žeb­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v bar­vách Po­li­cie ČR od­sta­ve­né­ho před da­ným do­mem a usa­zen přes pa­siv­ní od­por na za­dní se­dad­lo za úče­lem je­ho es­kor­ty do bu­do­vy OOP ČR Z., přičemž po­té se D. D. po­dařilo stáh­nout okén­ko a na P. J. křičel: „Tos pos­ra­la P., já si to s te­bou vy­řídím a je mi jed­no, jest­li to bu­de zít­ra ne­bo za pět roků. Víš, co jsem ti slí­bil a to spl­ním a přísa­hám na ži­vot svých dě­tí, že to udělám!“,


Ad 2)
nás­ledně dne 21. 2. 2014 krát­ce po 01:00 hod. a vý­hrůžce pro­ne­se­né na ad­re­su P. J. před do­mem v ob­ci J., přes­to­že mu ze stra­ny po­li­cistů pprap. K. a pprap. H., od­ěných v uni­for­mách přís­luš­níků Po­li­cie ČR by­lo sděle­no, že byl za­dr­žen ve smys­lu § 76 od­st. 1 tr. řádu a že bu­de es­kor­to­ván do bu­do­vy OOP ČR Z., a byl si tak vědom, že po­li­cis­té vy­ko­ná­va­jí pra­vo­moc úřed­ní oso­by, při sna­ze po­li­cis­ty pprap. V. K. za­vřít sta­že­né okén­ko za­dních pra­vých dveří vo­zid­la a dveře sa­mot­né, po­lo­žil se na za­dních se­dač­kách na le­vý bok a po­ku­sil se no­hou ko­pem po­li­cis­tu K. za­sáh­nout do hla­vy v době, kdy se skláněl ke klič­ce dveří za úče­lem uzavření ok­na, což se mu s oh­le­dem na os­tra­ži­tost po­li­cis­ty, kte­rý se uh­nul, ne­po­dařilo, po­té za­čal po­li­cistům pprap. V. K. a pprap. P. H. vul­gárně na­dá­vat, po­ža­do­val okam­ži­té pro­puštění s tím, že po­kud tak po­li­cis­té neu­či­ní, tak jim vy­hro­žo­val, že si je naj­de a s jed­ním po dru­hém si to osobně vy­řídí, nás­ledně se brá­nil připou­tá­ní bez­peč­nos­tním pá­sem a přes opa­ko­va­ná upo­zornění po­li­cistů, aby se cho­val slušně a ne­do­pouštěl se proti­práv­ní­ho jed­ná­ní, se je­ho ag­re­si­vi­ta ver­bál­ní i fy­zic­ká stup­ňo­va­la, a pro­to po­li­cis­té přis­tou­pi­li k je­ho připou­tá­ní ve vo­zid­le slu­žeb­ní­mi pou­ty za ru­ce k za­dní mříži od­dělu­jí­cí za­va­zad­lo­vý pros­tor od ka­bi­ny ces­tu­jí­cích, když před za­po­če­tím vlas­tní es­kor­ty oběma po­li­cistům K. i H. vy­hro­žo­val, že je ne­chá naj­ít a zmlá­tit, což sli­bo­val na ži­vot svých dě­tí, po­li­cis­to­vi K. přímo vy­hro­žo­val, „když seš ta­ko­vej bu­ze­rant, tak tě ne­chám zmlá­tit a pořádně vy­šu­kat do pr­de­le vel­kým bu­ze­ran­tem, kte­ré­ho si sám naj­du“, přitom ko­pal no­ha­ma do se­da­ček a vnitřních pros­tor vo­zid­la, za­říze­ní vo­zid­la tím­to ne­poš­ko­dil, dá­le opa­ko­vaně po­ža­do­val ci­ga­re­tu, a když byl po­li­cis­ty od­mít­nut, vy­hro­žo­val, že po­kud ne­dos­ta­ne ci­ga­re­tu, ta­ko­vou jíz­du po­li­cis­té do Z. ještě ne­za­ži­li, pro­to­že po­li­caj­ta ved­le se­be uko­pe no­ha­ma a řidi­če kop­ne za jíz­dy do hla­vy, a po­kud doj­de k ne­hodě, tak mu to ne­va­dí, pro­to během jíz­dy do Z. mu mu­sel po­lic­ista K. fy­zic­ky brá­nit v us­ku­tečnění fy­zic­ké­ho na­pa­de­ní, kte­rým hro­zil tím, že jej přit­la­čil svým tělem ke dveřím vo­zid­la a to po ce­lou do­bu jíz­dy z J. do Z., cca 12 ki­lo­metrů,



Ad 3)
v přesně nez­jištěných dnech od 17. 11. 2013 do kon­ce lis­to­pa­du ro­ku 2013 opa­ko­vaně řídil v ob­ci J., do ob­ce H. a i jin­de mo­to­ro­vé vo­zid­lo zn. Chev­ro­let AV 1,2, když se jed­ná o vo­zid­lo po zemřelých ro­di­čích P. J. (roz. V.), trv. by­tem J., jenž do­po­sud ne­by­lo vy­pořádá­no v rám­ci dědic­ké­ho říze­ní, a dá­le nej­méně od po­čát­ku ro­ku 2014 nej­méně do 20. 2. 2014 opa­ko­vaně řídil ja­ko řidič vo­zid­lo Re­nault Me­gan Sce­nic, jenž za­kou­pil přesně nez­jištěné­ho dne v Ch. od před­cho­zí­ho ma­ji­te­le, se kte­rým nás­ledně jez­dil z ob­ce J. z byd­liště P. J. (roz. V.), trv. by­tem J. na různá místa, do Ch., a dne 20. 2. 2014 do ob­ce C., ač­ko­li mu byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Che­bu ze dne 24. 10. 2008 pod sp. zn. 7 T 121/2008, kte­rý nab­yl práv­ní mo­ci dne 19. 1. 2009, mi­mo ji­né za trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­na ulo­žen pod­le § 49 od­st. 1 tr. zá­ko­na trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu tří let, přičemž zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del mu byl dne 27. 1. 2010 dle § 419 tr. zá­ko­ní­ku poměrně zkrá­cen na 30 měsíců, trest od­ně­tí svo­bo­dy vy­ko­nal 20. 11. 2009, byl však od­sou­zen Ob­vod­ním sou­dem pro Pra­hu 4 ze dne 29. 9. 2008 za trest­ný čin zná­silnění pod­le § 241 od­st. 1 tr. zá­ko­na ke čtyřem rokům od­ně­tí svo­bo­dy ne­pod­míněně a z vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy byl pro­puštěn dne 16. 11. 2013.

Za to mu byl v sazbě § 175 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen úhrn­ný ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyřice­ti dvou měsíců. Pro vý­kon tres­tu byl ob­vině­ný pod­le § 56 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu ulo­žen i trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní všech mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu v tr­vá­ní dvou roků. Pod­le § 70 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku byl vy­slo­ven i trest pro­pad­nu­tí věci, a to jed­no­ho ku­su boč­ní­ho vy­střelo­va­cí­ho no­že s ru­ko­je­tí imi­tu­jí­cí čer­né dřevo, kte­rý byl užit ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­dal ob­vině­ný v zá­kon­né lhůtě od­vo­lá­ní, kte­ré pro­jed­nal Kraj­ský soud v Os­travě, po­boč­ka v Olo­mou­ci ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 24. 10. 2014. Us­ne­se­ním sp. zn. 68 To 269/2014, kraj­ský soud to­to od­vo­lá­ní pod­le § 256 tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né

Ob­vině­ný po­dal prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce pro­ti us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně do­vo­lá­ní, kte­ré za­měřil do vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1) a 3) vý­ro­ku roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a do vý­ro­ku o tres­tu, v němž up­lat­nil do­vo­la­cí důvo­dy uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g), h) tr. řádu.

Ob­vině­ný shle­dá­vá extrém­ní ne­sou­lad me­zi skut­ko­vým sta­vem, jak byl zjištěn z pro­ve­de­ných důkazů a skut­ko­vým sta­vem vy­jádřeným v po­pi­su skut­ku. Pod­le je­ho ná­zo­ru nel­ze z pro­ve­de­ných důkazů vůbec do­vo­dit, že se jed­ná­ní, kte­ré by­lo pop­sá­no pod bo­dy 1) a 3), sta­lo. Jak na­lé­za­cí tak od­vo­la­cí soud ne­vy­hod­no­ti­ly důka­zy v sou­la­du se zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů a je­jich skut­ko­vá zjištění tak ne­mo­hou ob­stát. Důka­zy ne­pos­ky­tu­jí mož­nost zá­věru, že by vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né J. za­bi­tím, že by vy­táhl nůž o dél­ce če­pe­le 10 cm, že by po­lé­val pros­tor u do­mu ben­zí­nem. Ob­dobně ne­má v ni­čem opo­ru tvr­ze­ní poš­ko­ze­né, že by ji ob­vině­ný fy­zic­ky na­padl, ne­boť na je­jím tě­le ne­by­ly zjiště­ny žá­dné sto­py fy­zic­ké­ho ná­si­lí. Po­kud od­vo­la­cí soud dospěl k ji­ným zá­věrům, pak pou­ze pro­to, že upřed­nos­tnil nek­ri­tic­ky ver­zi poš­ko­ze­né o průběhu skut­ko­vé­ho děje, aniž by se vy­pořádal s os­tat­ní­mi sku­teč­nos­tmi. Ten­to způsob hod­no­ce­ní důkazů od­vo­la­cím sou­dem pak po­va­žu­je za pro­jev li­bovů­le.

Do­vo­la­tel sou­časně vy­jádřil ná­zor, že je­ho jed­ná­ní pod bo­dem 1) vý­ro­ku roz­sud­ku ne­napl­ňu­je všech­ny zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1, 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. K naplnění zna­ku „spá­chá­ní či­nu se zbra­ní“ je pod­stat­né, zda k uži­tí zbraně doš­lo způso­bem, z něhož by vy­plý­va­lo, že zbraň bu­de uži­ta pro­ti poš­ko­ze­né­mu v si­tua­ci, kdy on nespl­ní to k če­mu je nu­cen. Pros­té vy­ta­že­ní no­že k naplnění to­ho­to zna­ku pos­ta­čo­vat nemůže, přičemž z po­pi­su skut­ku vy­plý­vá, že ob­vině­ný neu­či­nil s no­žem nic, co by moh­lo v poš­ko­ze­né vy­vo­lat oba­vu z us­ku­tečnění vy­hrůžek.

U přeči­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy v kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­statě se rovněž vy­ža­du­je uži­tí ná­si­lí, pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí ne­bo překo­ná­ní překáž­ky, je­jímž úče­lem je za­brá­nit vnik­nu­tí. Ob­vině­ný pou­ká­zal na to, že do do­mu vnikl při uži­tí klíčů, kte­ré měl k dis­po­zi­ci, ni­ko­li ji­ným způso­bem. Po­kud byl to­tiž náh­le a neo­če­ká­vaně vy­ho­zen ze spo­leč­né­ho byd­liště, kde měl všech­ny své věci, neměl s oh­le­dem na pod­ve­čer­ní čas mož­nost věci dop­ra­vit ji­nam a vzhle­dem k to­mu, že se vše od­eh­rá­lo v měsí­ci úno­ru, ne­by­lo po něm mož­no spra­ved­livě po­ža­do­vat, aby s oh­le­dem na kli­ma­tic­ké pod­mín­ky setr­val ce­lou noc ven­ku. Je­ho jed­ná­ní tak může napl­ňo­vat maximálně skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Ve vzta­hu k up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. řádu ob­vině­ný na­mítl, že při uk­lá­dá­ní tres­tu sou­dy ne­zoh­led­ni­ly je­ho doz­ná­ní, je­ho pí­sem­nou om­lu­vu po­li­cistům, okol­nos­ti, že v případě bodů 1) a 2) jed­nal při vý­raz­ném ci­to­vém vy­pě­tí a roz­ru­še­ní, vy­vo­la­ném náh­lou změnou ži­vot­ní si­tua­ce. Ty­to po­leh­ču­jí­cí okol­nos­ti ne­by­ly nik­te­rak zoh­ledně­ny, pro­to ulo­že­ný trest po­va­žu­je za přís­ný a do­má­há se ulo­že­ní tres­tu mno­hem mírnější­ho.

Zá­věrem mi­mořád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du zru­šil v roz­sa­hu a z důvodů v do­vo­lá­ní uve­de­ných a věc přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Os­travě, po­boč­ka v Olo­mou­ci, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265h od­st. 2 tr. řádu pí­semně vy­jádřil stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Pod­le je­ho ná­zo­ru znač­ná část ná­mi­tek, kte­ré ob­vině­ný up­lat­nil v rám­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu to­mu­to do­vo­la­cí­mu důvo­du neod­po­ví­dá, ne­boť ji­mi pou­ze od­mí­tá re­le­van­tní sou­dy učiněná skut­ko­vá zjištění. Pod dek­la­ro­va­ný do­vo­la­cí důvod lze s jis­tou dáv­kou to­le­ran­ce podřadit ná­mit­ky vzta­hu­jí­cí se k ab­sen­ci zá­kon­ných znaků kva­li­fi­ko­va­ných skut­ko­vých pod­stat pod­le § 175 od­st. 2 písm. c) a § 178 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré však stát­ní zá­stup­ce nes­hle­dá­vá důvod­ný­mi. K do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. h) tr. řádu stát­ní zá­stup­ce kon­sta­tu­je, že ob­viněným up­latněná ar­gu­men­ta­ce to­mu­to do­vo­la­cí­mu důvo­du neod­po­ví­dá, vzhle­dem ke strik­tní for­mu­la­cí to­ho­to zá­kon­né­ho us­ta­no­ve­ní. Vzhle­dem k těmto svým zá­věrům navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu po­da­né do­vo­lá­ní od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné, a to v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném pod­le § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ ji­né­ho roz­hod­nu­tí souh­la­sil s ko­ná­ním to­ho­to za­se­dá­ní i ve smys­lu § 265r od­st. 1 písm. c) tr. řádu.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. řádu) shle­dal, že do­vo­lá­ní je přípus­tné [§ 265a od­st. 1, 2 písm. a) tr. řádu], by­lo po­dá­no ob­viněným ja­ko oso­bou op­rávněnou, prostřed­nic­tvím ob­háj­ce [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. řádu], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. řádu). Do­vo­lá­ní ob­sa­hu­je i ob­li­ga­tor­ní ná­le­ži­tos­ti sta­no­ve­né v § 265f od­st. 1 tr. řádu.

Pro­to­že do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v § 265b tr. řádu, by­lo dá­le nut­no po­sou­dit, zda ná­mit­ky vzne­se­né ob­viněným napl­ňu­jí jím up­latně­ný zá­ko­nem sta­no­ve­ný do­vo­la­cí důvod, je­hož exis­ten­ce je sou­časně nez­byt­nou pod­mín­kou pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem pod­le § 265i od­st. 3 tr. řádu.

Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní up­lat­nil do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, pod­le kte­ré­ho lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. V me­zích to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du je pak mož­no na­mí­tat, že sku­tek zjiště­ný sou­dem byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, třeba­že nej­de o trest­ný čin ne­bo si­ce jde o trest­ný čin, ale je­ho práv­ní kva­li­fi­ka­ce neod­po­ví­dá to­mu, jak byl sku­tek ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině pop­sán. Z těchto sku­teč­nos­tí pak vy­plý­vá, že Nej­vyš­ší soud se nemůže od­chý­lit od skut­ko­vé­ho zjištění, kte­ré by­lo pro­ve­de­no v před­chá­ze­jí­cích říze­ních, a pro­to­že ne­ní op­rávněn v rám­ci do­vo­la­cí­ho říze­ní ja­kým­ko­liv způso­bem nah­ra­zo­vat čin­nost na­lé­za­cí­ho sou­du, je tak­to zjištěným skut­ko­vým sta­vem vá­zán (srov. roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Po­va­hu právně re­le­van­tních ná­mi­tek ne­mo­hou te­dy mít ná­mit­ky, kte­ré směřují do ob­las­ti skut­ko­vé­ho zjištění, hod­no­ce­ní důkazů či ta­ko­vé ná­mit­ky, kte­rý­mi do­vo­la­tel vy­tý­ká sou­du neúpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní.

Předev­ším je třeba kon­sta­to­vat, že všech­ny do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho vzta­hu­jí­cí se k vý­ro­ku o vině pod bo­dy 1) a 3) jsou dos­lovně přeja­ty z po­da­né­ho od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, ji­miž se ob­sáh­le za­bý­val a vy­pořádal se s ni­mi kraj­ský soud. Zej­mé­na po­kud šlo o vý­hra­dy ke způso­bu hod­no­ce­ní jed­not­li­vých důkazů, kte­ré by­ly ve věci pro­ve­de­ny, a to jak svědec­kých vý­povědí, tak lis­tin­ných důkazů, ja­kož i zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie. Kraj­ský soud přeh­ledně a lo­gic­ky od­ůvod­nil, proč nes­hle­dal v pro­ve­de­ném hod­no­ce­ní důkazů ne­lo­gic­ké pr­vky či pro­je­vy li­bovů­le, vy­bo­ču­jí­cí ze zá­kon­né­ho rám­ce us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 6 tr. řádu. Nao­pak pod­robně roz­vedl proč svědkům, na je­jichž vý­povědích jsou vý­ro­ky o vině bu­do­vá­ny, uvěři­ly sou­dy obou stupňů, tak­že důvodně ne­mohl přisvědčit tvr­ze­ní ob­viněné­ho o za­uja­tos­ti svědkyň, zej­mé­na dcer poš­ko­ze­né, vůči je­ho osobě. Ty­to pa­sá­že roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně, stejně ja­ko přís­luš­né pa­sá­že v od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du na­lé­za­cí­ho, v žá­dném případě neodůvod­ňu­jí úva­hu o exis­ten­ci tzv. „extrém­ní­ho ne­sou­la­du“ me­zi vy­ko­na­ný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a z to­ho vy­vo­ze­ný­mi práv­ní­mi zá­věry soudů obou stupňů. Ten­to ne­sou­lad nel­ze do­vo­dit pou­ze z to­ho, ob­vině­ný s učiněný­mi zá­věry ne­souh­la­sí a pro­sa­zu­je svou konstruk­ci skut­ko­vé­ho děje, když fak­tic­ky jde o pok­ra­ču­jí­cí po­le­mi­ku s učiněný­mi zá­věry soudů obou stupňů. Nej­vyš­ší soud uza­ví­rá, že ná­mit­ky to­ho­to ty­pu nel­ze podřadit pod up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu.

Pod ten­to do­vo­la­cí důvod lze s jis­tou dáv­kou to­le­ran­ce podřadit ná­mit­ky, ji­miž ob­vině­ný zpo­chyb­ňu­je exis­ten­ci zá­kon­ných znaků kva­li­fi­ko­va­ných skut­ko­vých pod­stat zlo­či­nu pod­le § 175 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nu pod­le § 178 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Jde však o ná­mit­ky neo­pod­statněné.

Z ob­sa­hu skut­ko­vých zjištění tak, jak se pos­lé­ze pro­mít­ly do znění skut­ko­vé vě­ty pod bo­dem 1) vý­ro­ku roz­sud­ku, ply­ne, že ob­vině­ný dne 20. 2. 2014 na chodbě ro­din­né­ho do­mu v ob­ci J. vy­hro­žo­val P. J., že ji za­bi­je, po­kud ona ukon­čí je­jich tři měsí­ce tr­va­jí­cí vztah. Po­kud v té­to si­tua­ci vy­táhl z kap­sy vy­střelo­va­cí nůž o dél­ce če­pe­le 10 cm, nut­no přisvědčit zá­věrům soudů obou stupňů, že ta­ko­vá­to ma­ni­pu­la­ce s no­žem, kte­rý má v in­ten­cích us­ta­no­ve­ní § 118 tr. zá­ko­ní­ku cha­rak­ter zbraně, po­si­lu­je zdůrazněnou pohrůžku uži­tí ná­si­lí. Ne­by­lo přitom nez­bytně nut­né, aby ob­vině­ný tím­to no­žem poš­ko­ze­nou kon­krétně bez­prostředně oh­ro­žo­val, ne­boť ke zdůraznění pohrůžky za­bi­tím pos­ta­čo­va­lo, že poš­ko­ze­né uká­zal, že má nůž ih­ned k dis­po­zi­ci. Při tak­to pop­sa­ném skut­ko­vém sta­vu ne­nab­yl Nej­vyš­ší soud po­chyb­nost o exis­ten­ci zá­kon­né­ho zna­ku kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty § 175 od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, te­dy že čin byl spá­chán se zbra­ní.

Pod­le us­ta­no­ve­ní § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy do­pus­tí ten, kdo neop­rávněně vnik­ne do obyd­lí ji­né­ho ne­bo tam neop­rávněně setr­vá. Pod­le § 178 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku pak kva­li­fi­kač­ním mo­men­tem ve­dou­cím ke zpřísnění zá­klad­ní tres­tní saz­by je okol­nost, že pa­cha­tel při či­nu pop­sa­ném v od­stav­ci pr­vém uži­je ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí ne­bo překo­ná-li překáž­ku, je­jímž úče­lem je za­bránění vnik­nu­tí.

Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní na­mítl neexis­ten­ci zá­kon­né­ho zna­ku „překo­ná­ní překáž­ky, je­jímž úče­lem je za­bránění vnik­nu­tí“. Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry jsou ta­ko­vou­to překáž­kou za­mče­né dveře, plot, zá­brad­lí bal­ko­nu, mříže, ale i ok­no přís­tup­né jen s pou­ži­tím žebříku. Překáž­ka ne­mu­sí být překo­ná­na za pou­ži­tí ná­si­lí, ale pos­ta­čí ja­ké­ko­li je­jí od­stranění, přes­ko­če­ní, přele­ze­ní apod. Čas­to se k od­stranění překáž­ky pou­ží­vá i tech­nic­kých prostředků, např. pak­lí­če ne­bo plan­že­ty. O překo­ná­ní překáž­ky jde i teh­dy, když pa­cha­tel např. otevřel dveře pra­vým klí­čem, kte­rý od­ci­zil, vy­lá­kal ne­bo na­šel. Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du jde o překo­ná­ní překáž­ky i teh­dy, po­kud pa­cha­tel v mi­nu­los­ti le­gálně zís­kal klíč od obyd­lí od vlas­tní­ka ne­bo ji­né op­rávněné oso­by, ale pos­lé­ze mu ta­to oso­ba vstup do obyd­lí za­ká­za­la a pa­cha­tel pou­ži­tím ta­ko­vé­ho­to klí­če ke vstu­pu do obyd­lí vy­da­ný zá­kaz ne­res­pek­to­val a ig­no­ro­val. Pro úpl­nost je třeba do­dat, že sou­dy obou stupňů se ne­za­bý­va­ly otáz­kou, zda ob­viněné­mu na pod­kladě je­ho dřívější­ho vzta­hu s poš­ko­ze­nou J. svědči­lo prá­vo byd­le­ní v uve­de­ném domě, případně otáz­kou zá­ni­ku to­ho­to prá­va. Ob­vině­ný však v tom­to směru kva­li­fi­ko­va­nou ná­mit­ku nev­znesl, nao­pak připus­til, že je­ho jed­ná­ní skut­ko­vou pod­sta­tu přeči­nu po­ru­šo­vá­ní do­mov­ní svo­bo­dy pod­le § 178 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku napl­nit moh­lo.

Ob­vině­ný up­lat­nil rovněž do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. h) tr. řádu. Do­vo­lá­ní lze z to­ho­to důvo­du po­dat teh­dy, byl-li ob­viněné­mu ulo­žen ta­ko­vý druh tres­tu, kte­rý zá­kon nepřipouš­tí, ne­bo mu byl ulo­žen trest ve vý­měře mi­mo tres­tní saz­bu sta­no­ve­nou v tres­tním zá­koně na trest­ný čin, jímž byl uz­nán vin­ným.

Sho­ra uve­de­ný­mi va­da­mi na­pa­de­né roz­hod­nu­tí ve vý­ro­ku o tres­tu evi­dentně netr­pí, os­tatně ob­vině­ný žá­dnou z těchto vad v do­vo­lá­ní ani vý­slovně nez­mi­ňu­je. Ulo­že­né­mu tres­tu vy­tý­ká příliš­nou přís­nost a ne­zoh­lednění někte­rých po­leh­ču­jí­cích okol­nos­tí, jež jsou uve­de­ny v us­ta­no­ve­ní § 41 tr. zá­ko­ní­ku. Ty­to sku­teč­nos­ti však v ci­to­va­ném do­vo­la­cím důvo­du sta­no­ve­ny nej­sou a ob­viněným vy­slo­ve­né vý­tky se s up­latněným do­vo­la­cím důvo­dem mí­je­jí. Nel­ze pro­to uči­nit ji­ný zá­věr, než že jde o ná­mit­ky zjevně nedůvod­né.

Nej­vyš­ší soud z vý­še uve­de­ných důvodů shle­dal, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí, ani říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo, netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi, a pro­to do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. D. pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu ja­ko zjevně neo­pod­statněné od­mítl. O do­vo­lá­ní roz­hodl za pod­mí­nek us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

P o u č e n í : Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný
prostředek přípust­ný.


V Brně dne 31. břez­na 2015



Před­sed­kyně se­ná­tu:
JUDr. Da­nu­še No­vot­ná

 

 

Diskusia