Právo neobviňovať sám seba a získavanie dokumentov od právnickej osoby

 

Práv­ne ve­ty:

 Zá­klad­né prá­vo neob­vi­ňo­vať sa je osob­nej po­va­hy a pre­to sa na ne­ho ne­mô­že od­vo­lá­vať žiad­na ob­chod­ná spo­loč­nosť a ani oso­by pred­sta­vu­jú­ce jej or­gá­ny. Pre­to ob­chod­ná spo­loč­nosť a jej or­gá­ny ne­mô­žu bez ďal­šie­ho op­ráv­ne­ne od­mie­tať žia­dos­ti or­gá­nov ve­rej­nej mo­ci o pos­kyt­nu­tie ob­chod­ných kníh a dok­la­dov ob­chod­nej spo­loč­nos­ti s pou­ka­zom na zá­kaz ob­vi­ňo­vať sám se­ba a te­da ne­mô­žu byť do­nu­co­va­ní k ich ne­dob­ro­voľ­né­mu pos­kyt­nu­tiu. Inak po­ve­da­né, po­kiaľ šta­tu­tár­ny or­gán ob­chod­nej spo­loč­nos­ti pos­kyt­ne zá­zna­my a do­ku­men­ty spo­loč­nos­ti, je­ho ko­na­nie ne­zak­la­dá sve­dec­ké sa­baob­vi­ne­nie, je však chrá­ne­ný pro­ti se­baob­vi­ne­niu vlas­tným ús­tnym sve­dec­tvom.

 Európ­sky súd pre ľud­ské prá­va pô­vod­ne od­mie­ta­vé sta­no­vis­ko k mož­nos­ti vy­nu­co­vať pos­kyt­nu­tie do­ku­men­tov ob­chod­ných spo­loč­nos­tí (vec Fun­ke pro­ti Fran­cúz­ku) pre­ko­nal roz­sud­kom veľ­ké­ho se­ná­tu vo ve­ci Saun­ders pro­ti Spo­je­né­mu Krá­ľov­stvu, kde európ­sky súd vý­slov­ne uvie­dol, že prá­vo neob­vi­ňo­vať sám se­ba je pri­már­ne spo­je­né s reš­pek­to­va­ním vô­le ob­vi­ne­nej oso­by ne­vy­po­ve­dať. Ako všeo­bec­ne uz­ná­va­né prá­vo sa nev­zťa­hu­je na pou­ži­tie do­ku­men­tov, kto­ré mô­žu byť od ob­vi­ne­né­ho zís­ka­né do­nu­co­va­ním, exis­tu­jú­cich ne­zá­vis­le na vô­li ob­vi­ne­né­ho, nap­rík­lad do­ku­men­tov zís­ka­ných na zá­kla­de prí­ka­zu k pre­hliad­ke, vzor­ky kr­vi, mo­ču a po­dob­ne.

 Pri dô­ka­zoch, kto­ré exis­tu­jú ne­zá­vis­le na vô­li ob­vi­ne­né­ho (po­doz­ri­vé­ho), je sí­ce pri ich za­bez­pe­čo­va­ní pos­tu­po­va­né pro­ti vô­li ob­vi­ne­né­ho, ne­vy­ža­du­je sa však po ňom je­ho ak­tív­na sú­čin­nosť, ale len str­pe­nie do­nu­co­va­cích úko­nov. Nap­ro­ti to­mu vý­po­veď, slo­vo, neexis­tu­je ob­jek­tív­ne, ne­zá­vis­le na vô­li ob­vi­ne­né­ho a mož­no ho zís­kať len pro­ti vô­li ob­vi­ne­né­ho, ak je tá­to zlo­me­ná fy­zic­kým ale­bo psy­chic­kým do­nú­te­ním.

 Poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko:

 Pod­rob­ne o zá­ka­ze se­baob­vi­ne­nia poz­ri za­ují­ma­vý člá­nok Hollän­der, P.: Zrod a sou­čas­nosť prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum pro­de­re, ča­so­pis Práv­ník, č. 2/2017, s. 89 – 113.

 

 

IV.ÚS 158/13 ze dne 14. 3. 2013

 

 

 

 

Čes­ká re­pub­li­ka

US­NE­SENÍ

Ústav­ní­ho sou­du

 

 

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­sed­kyně Mi­chae­ly Žid­lic­ké, soud­kyně Vlas­ty For­mán­ko­vé a soud­ce zpra­vo­da­je Mi­los­la­va Vý­bor­né­ho ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti V. B., t. č. ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve Vězni­ci Bělu­ši­ce, za­stou­pe­né­ho Mgr. Ri­char­dem Němcem, ad­vo­ká­tem, AK se síd­lem v Pra­ze 5, Ke Kli­men­tce 2186/15, pro­ti us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne  19. 9. 2012 sp. zn. 2 To 77/2012 a us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 23. 4. 2012 č. j. 2 T 12/2009-3667 tak­to:

 

Ústav­ní stíž­nost se od­mí­tá.

 

Od­ůvodnění:

 

I.

     

Návr­hem po­da­ným elek­tro­nic­ky dne 14. 1. 2013 se V. B. (dá­le jen "ob­vině­ný" ne­bo "stěžo­va­tel") do­má­hal, aby Ústav­ní soud ná­le­zem kon­sta­to­val po­ru­še­ní zá­klad­ních práv ga­ran­to­va­ných čl. 36 od­st. 1, čl. 37 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 2, 3, a 4 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na"), a v zá­hla­ví uve­de­ná roz­hod­nu­tí obec­ných soudů o ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty, vy­da­ná v tres­tní věci Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem sp. zn. 2 T 12/2009, zru­šil.

     

II.

     

Z ús­tav­ní stíž­nos­ti a na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí vy­plý­va­jí nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti.

     

Ob­vině­ný je spo­lu s dal­ší­mi oso­ba­mi stí­hán pro zlo­čin ob­cho­do­vá­ní s lid­mi pod­le § 232a od­st. 2 písm. c), od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­na č. 140/1961 Sb., za kte­rý byl též do­sud nep­ra­vo­mocně od­sou­zen. Byl vy­zván Kraj­ským sou­dem v Ús­tí nad La­bem (dá­le jen "na­lé­za­cí soud") k před­lo­že­ní lis­tin­ných důkazů důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní a tý­ka­jí­cích se čin­nos­ti ob­chod­ní spo­leč­nos­ti BEAR lo­ging cz s. r. o. se síd­lem v Mělní­ku, je­jímž byl a stá­le je spo­leč­ní­kem a jed­na­te­lem.

     

Dne 23. 4. 2012 na­lé­za­cí soud ulo­žil ob­viněné­mu pod­le § 66 od­st. 1 tr. řádu pořád­ko­vou po­ku­tu ve vý­ši 10 000 Kč s od­ůvodněním, že ani po vý­zvě pod­le § 78 od­st. 1 tr. řádu s upo­zorněním na nás­led­ky ne­vy­hovění, kte­rou přev­zal dne 21. 2. 2012, nepřed­lo­žil lis­ti­ny, k je­jich před­lo­že­ní byl sou­dem pí­semně vy­zván dne 3. 5. 2011.

     

Dne 19. 9. 2012 Vr­chní soud v Pra­ze (dá­le jen "stíž­nos­tní soud") stíž­nost ob­viněné­ho pro­ti us­ne­se­ní na­lé­za­cí­ho sou­du ze dne 23. 4. 2012 za­mítl. Ve stíž­nos­ti ob­vině­ný na­mí­tal, že na­lé­za­cím sou­dem byl nu­cen k vy­dá­ní lis­tin­ných důkazů, kte­ré by moh­ly svědčit v je­ho nep­rospěch, čímž by­lo po­ru­šo­vá­no je­ho prá­vo ne­být do­nu­co­ván k se­beob­vi­ňo­vá­ní. Pou­ká­zal na ná­lez ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (N 128/37 SbNU 623) a na­mítl, že lis­ti­ny mě­ly být vy­ža­do­vá­ny od spo­leč­nos­ti Bear lo­ging cz s. r. o. a ni­ko­liv od něho ja­ko jed­na­te­le té­to spo­leč­nos­ti, a že soud měl pos­tu­po­vat pod­le § 78 až 88 tr. řádu. Stíž­nos­tní soud v od­ůvodnění mi­mo ji­né uvedl, že až po ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty ob­háj­ce ob­viněné­ho na­mítl, že by ob­vině­ný měl před­klá­dat lis­ti­ny, kte­ré by případně moh­ly svědčit v je­ho prospěch, přičemž po­ža­do­va­ný­mi lis­ti­na­mi ob­vině­ný ve své vý­povědi obecně ar­gu­men­to­val ve svůj prospěch.

      

III.

 

Stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti tvr­dil, že na­pa­de­ným us­ne­se­ním stíž­nos­tní­ho sou­du by­la po­ru­še­na je­ho zá­klad­ní prá­va, a to předev­ším prá­vo ne­být do­nu­co­ván k se­beob­vi­ňo­vá­ní za­ru­če­né v čl. 37 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 2 až 4 Lis­ti­ny a čl. 14 od­st. 3 písm. g) Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech (dá­le jen "Pakt"), a dá­le prá­vo na soud­ní ochra­nu a spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va").

 

Pou­ká­zal na ná­le­zy ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 (N 128/37 SbNU 623) a ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) a uvedl, že prá­vo od­epřít vý­pověď nut­no vy­klá­dat šířeji tak, že se vzta­hu­je i na pos­ky­to­vá­ní ji­ných důkazů pro­ti sobě; pou­ká­zal na ná­lez ze dne ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 (N 41/40 SbNU 341) od­ka­zu­jí­cí na ju­di­ka­tu­ru Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen "Ev­rop­ský soud"), z níž pod­le stěžo­va­te­le ply­ne strik­tní zá­kaz nu­tit ob­viněné­ho k před­klá­dá­ní důkazů, kte­ré by jej moh­ly usvědčo­vat, či po­si­lo­vat po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, což je nut­no vztáh­nout i na ná­sil­né vy­ža­do­vá­ní před­lo­že­ní důkazů pro­ka­zu­jí­cích je­ho ne­vi­nu.

 

V čás­ti IV. ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­tel po­le­mi­zo­val s důvo­dy ob­sa­že­ný­mi v us­ne­se­ní stíž­nos­tní­ho sou­du, jež po­va­žo­val za ús­tavně ne­kon­for­mní. V čás­ti V. kon­sta­to­val, že na po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní se us­ku­teč­ni­ly do­mov­ní proh­líd­ky, během nichž doš­lo k za­jištění ce­lé řady lis­ti­ny, z nichž vel­ká část mu by­la v průběhu říze­ní vrá­ce­na; jed­na­lo se přitom o lis­ti­ny, kte­ré svou po­va­hou moh­ly spa­dat me­zi lis­ti­ny, k je­jichž vy­dá­ní byl stěžo­va­tel vy­zván. Po­kud ty­to lis­ti­ny mě­ly or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní, resp. soud, k dis­po­zi­ci a stěžo­va­te­li je vrá­ti­ly, ne­ní mož­né se je­jich vy­dá­ní opětovně do­má­hat pod pohrůžkou ulo­že­ní pořád­ko­vé po­ku­ty.

 

Zá­věrem stěžo­va­tel kon­sta­to­val, že sou­dy obou stupňů roz­hod­ly ve věci ne­zá­kon­ným způso­bem hra­ni­čí­cím se zneu­ži­tím pra­vo­mo­ci a do­pus­ti­ly se li­bovů­le v roz­ho­do­vá­ní, čímž za­sáh­ly do je­ho zá­klad­ních práv.

 

IV.

 

Ústav­ní soud shle­dal ús­tav­ní stíž­nost zjevně neo­pod­statněnou z nás­le­du­jí­cích důvodů.

 

Pod­sta­tu ús­tav­ní stíž­nos­ti Ústav­ní soud shle­dal v tvr­ze­ní stěžo­va­te­le, že na­lé­za­cí i stíž­nos­tní soud ulo­že­ním pořád­ko­vé po­ku­ty za nepřed­lo­že­ní po­ža­do­va­ných lis­tin po­ru­ši­ly zá­klad­ní prá­vo neob­vi­ňo­vat sám se­be za­kot­ve­né v čl. 37 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 4 Lis­ti­ny, čl. 6 Úmlu­vy a čl. 14 od­st. 3 písm. g) Pak­tu.

 

Obecně k zá­klad­ní­mu prá­vu ne­vy­po­ví­dat a neob­vi­ňo­vat sám se­be

 

Ústav­ní zá­klad zá­klad­ní­ho prá­va ne­vy­po­ví­dat a neob­vi­ňo­vat sám se­be spo­čí­vá v nás­le­du­jí­cích us­ta­no­ve­ních:

 

Lis­ti­na zá­klad­ních práv a svo­bod

 

"Čl.37

 

                (1) Kaž­dý má prá­vo od­epřít vý­pověď, jes­tli­že by jí způso­bil ne­bez­pe­čí tres­tní­ho stí­há­ní sobě ne­bo osobě blíz­ké."

 

"Čl.40

 

                (4) Ob­vině­ný má prá­vo od­epřít vý­pověď; to­ho­to prá­va nes­mí být žá­dným způso­bem zba­ven."

 

 

Me­zi­ná­rod­ní pakt o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech

 

"Čl.14

 

                3. Kaž­dý, kdo je ob­viněn z tres­tné­ho či­nu, má mít ty­to mi­ni­mál­ní zá­ru­ky:

 

g) nes­mí být nu­cen svědčit pro­ti sobě ne­bo přiz­nat vi­nu."

 

Ge­ne­ze ús­tav­ní­ho za­kot­ve­ní prá­va neob­vi­ňo­vat sám se­be, ja­ko jed­no­ho z po­ža­davků spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, do sys­té­mu zá­klad­ních práv a svo­bod je dos­ta­tečně pop­sá­na v od­st. 7. a násl. sta­no­vis­ka plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.) dos­tup­né­ho - stejně ja­ko dal­ší roz­hod­nu­tí a sta­no­vis­ka Ústav­ní­ho sou­du - na http://na­lus.usoud.cz, a Ústav­ní soud na ně od­ka­zu­je.

 

V Úmluvě prá­vo ne­vy­po­ví­dat a neob­vi­ňo­vat sám se­be ne­ní vý­slovně for­mu­lo­vá­no, nic­méně z ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du k člán­ku 6 od­st. 1 Úmlu­vy bez po­chyb ply­ne (srov. mi­mo ji­né např. roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu ze dne 29. 6. 2007 ve věci O'Hallo­ran a Fran­cis pro­ti Spo­je­né­mu Krá­lov­ství, stíž­nos­ti č. 15809/02 a 25624/02, dos­tup­ný na http://www.echr.coe.int), že to­to zá­klad­ní prá­vo spo­je­né s prin­ci­pem pre­sum­pce ne­vi­ny je obecně uz­ná­vá­no Ev­rop­ským sou­dem i práv­ní­mi sys­té­my smluv­ních stran, byť se ne­jed­ná o prá­vo ab­so­lut­ní a ná­zo­ry na je­ho ob­sah se v průběhu ča­su v je­ho ju­di­ka­tuře vy­ví­jí.

 

Původně od­mí­ta­vé sta­no­vis­ko Ev­rop­ské­ho sou­du k mož­nos­ti vy­nu­co­vat pos­ky­to­vá­ní do­ku­mentů ob­chod­ních spo­leč­nos­tí ply­nou­cí z je­ho roz­sud­ku ze dne 25. 2. 1993 ve věci Fun­ke pro­ti Fran­cii (stíž­nost č. 10828/84) by­lo zjevně překo­ná­no roz­sud­kem vel­ké­ho se­ná­tu ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saun­ders pro­ti Spo­je­né­mu Krá­lov­ství (stíž­nost č. 19187/91), kde v od­st. 69. jme­no­va­ný soud vý­slovně uvedl, že prá­vo neob­vi­ňo­vat sám se­be je pri­márně spo­je­no s res­pek­to­vá­ní vů­le ob­viněné oso­by ne­vy­po­ví­dat. Ja­ko obecně uz­ná­va­né prá­vo v práv­ních sys­té­mech smluv­ních stran Úmlu­vy i jin­de nev­zta­hu­je se na uži­tí do­ku­mentů, jež mo­hou být od ob­viněné­ho zís­ká­ny do­nu­ce­ním, exis­tu­jí­cích ne­zá­vis­le na vů­li ob­viněné­ho, ja­ko např. do­ku­mentů zís­ka­ných na zá­kladě příka­zu k proh­líd­ce, vzorků de­chu, kr­ve, mo­či a krev­ní tkáně pro úče­ly tes­to­vá­ní DNA (srov. též od­st. 12. ne­souh­las­né­ho sta­no­vis­ka soud­ce Mar­ten­se, k němuž se připo­jil soud­ce Ku­ris).

 

Ob­dob­ným vý­vo­jem proš­la i ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du, jak ply­ne z vý­še již ci­to­va­né­ho sta­no­vis­ka plé­na Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. Pl.ÚS-st. 30/10, jež pos­ta­vi­lo na jis­to, že na úko­ny dle § 114 tr. řádu, spo­čí­va­jí­cí v sej­mu­tí pa­cho­vé sto­py, od­eb­rá­ní vzor­ku vlasů a bu­kál­ní­ho stěru, je­jichž cí­lem je zís­ká­ní ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích důkazů pro fo­ren­zní vy­šetření a kte­ré ne­vy­ža­du­jí ak­tiv­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho či po­dezřelé­ho, ale to­li­ko strpění je­jich pro­ve­de­ní, nel­ze poh­lí­žet ja­ko na úko­ny, ji­miž by byl ob­vině­ný či po­dezře­lý do­nu­co­ván k ús­tavně nepřípus­tné­mu se­beob­vi­ňo­vá­ní. K za­jištění sou­čin­nos­ti ob­viněné­ho či po­dezřelé­ho při opatřová­ní těchto důkazů je tu­díž mož­no užít zá­kon­ných do­nu­co­va­cích prostředků. Pod­stat­né ar­gu­men­ty pro ten­to zá­věr plé­num uved­lo v od­st. 12., dle něhož "[r]ůz­ný re­žim zís­ká­vá­ní důkazů z hle­dis­ka prá­va neusvědčo­vat sám se­be se opí­rá o od­liš­ný cha­rak­ter vý­povědi a uve­de­ných důkazů. Pos­ledně jme­no­va­né exis­tu­jí ob­jek­tivně, ne­zá­vis­le na vů­li ob­viněné­ho, při je­jich opatřová­ní je si­ce pos­tu­po­vá­no pro­ti vů­li ob­viněné­ho, ne­vy­ža­du­je se však po něm je­ho ak­tiv­ní sou­čin­nost, ale pou­ze strpění do­nu­co­va­cích úkonů. Nap­ro­ti to­mu vý­pověď, slo­vo, neexis­tu­je ob­jek­tivně, ne­zá­vis­le na vů­li ob­viněné­ho, a lze je zís­kat jen pro­ti vů­li ob­viněné­ho, je-li ta­to zlo­me­na fy­zic­kým ne­bo psy­chic­kým do­nu­ce­ním, tj. jen když se po­ní­ží důstoj­nost člověka ja­ko svo­bod­né by­tos­ti … ."

 

Vý­še uve­de­ná ju­di­ka­tu­ra Ev­rop­ské­ho sou­du stejně ja­ko ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du v pod­statě sle­do­va­la ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du USA, kte­rá od přije­tí pá­té­ho do­dat­ku (r. 1791) k ús­tavě, za­jiš­ťu­jí­cí­ho jed­not­liv­ci prá­vo od­mít­nout usvědčo­vat sám se­be  v tres­tním říze­ní vlas­tní svědec­kou vý­povědí, ta­ké proš­la vý­vo­jem, jež vy­ús­til do roz­sud­ku ve věci Braswell pro­ti USA [Braswell v. Uni­ted Sta­tes, 487 U.S. 99, 108 S.Ct. 2284, 101 L.Ed.2d 98 (1988), 493)] (kte­rý však ta­ké neb­yl imun­ní pro­ti kri­ti­ce jis­té čás­ti od­bor­né veřej­nos­ti /poz­nám­ka pod ča­rou č. 1/), pod­le něhož dr­ži­tel ob­chod­ních knih a dok­ladů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti nemůže od­po­ro­vat do­nu­ce­ní směřují­cí­mu k je­jich vy­dá­ní tvr­ze­ním, že vy­dá­ní sa­mo o sobě by by­lo pro něj se­beob­vi­ňu­jí­cí. V uve­de­ném roz­sud­ku Nej­vyš­ší soud USA též uvedl: "Dá­le poz­na­me­ná­vá­me, že přiz­ná­ním dob­ro­di­ní ply­nou­cí­ho z pá­té­ho do­dat­ku ve prospěch dr­ži­telů zá­znamů ko­lek­tiv­ních spo­leč­nos­tí by mělo neb­la­hý do­pad na vlád­ní sna­hu stí­hat 'kri­mi­na­li­tu bí­lých lí­mečků', je­den z nej­zá­važnějších prob­lémů, s ni­miž jsou kon­fron­to­vá­ny úřady pro­sa­zu­jí­cí dodr­žo­vá­ní zá­ko­na. Větší část důkazů o ne­zá­kon­né čin­nos­ti or­ga­ni­za­ce ne­bo je­jích zá­stupců se ob­vyk­le na­chá­zí v ofi­ciál­ních zá­zna­mech a do­ku­men­tech ta­ko­vé spo­leč­nos­ti. Mě­ly-li by být ty­to neo­sob­ní zá­zna­my za­stře­ny zá­vo­jem vý­sa­dy, efek­tiv­ní pro­sa­zo­vá­ní mno­hých fe­de­rál­ních a stát­ních zá­konů by by­lo ne­mož­né. … Po­kud by dr­ži­te­lé ta­ko­vých do­ku­mentů up­lat­ňo­va­li vý­sa­du, by­lo by mařeno ne­je­nom úsi­lí těchto úřadů o pro­sa­ze­ní zá­ko­na vůči jed­not­livcům ale ta­ké při stí­há­ní or­ga­ni­za­cí."

 

V da­né sou­vis­los­ti ne­ní od věci pou­ká­zat též na ar­gu­men­ty Lor­da Bin­gha­ma ci­to­va­né ve vý­še uve­de­ném roz­sud­ku Ev­rop­ské­ho sou­du ve věci O'Hallo­ran a Fran­cis pro­ti Spo­je­né­mu Krá­lov­ství [od­st. 31 bod (3)], kte­rý v sou­vis­los­ti s po­su­zo­vá­ním ús­tav­nos­ti  zá­kon­né  po­vin­nos­ti vlas­tní­ka vo­zid­la sdělo­vat or­gánům po­li­cie, kdo byl je­ho řidi­čem v okam­ži­ku přek­ro­če­ní maximál­ní po­vo­le­né rych­los­ti), uvedl, že "[v]šich­ni, kdo vlas­tní ne­bo řídí mo­to­ro­vá vo­zid­la, vědí, že již z to­ho důvo­du se pod­ro­bu­jí re­gu­lo­va­né­mu re­ži­mu. Ten­to re­žim je sta­no­ven ne pro­to, že vlas­tnit auto­mo­bil je vý­sa­dou ne­bo dob­ro­di­ním od stá­tu, ale pro­to, že vlas­tnic­tví a uží­vá­ní vo­zi­del (stejně, ja­ko např. zbra­ní) je po­ten­ciál­ním zdro­jem oh­ro­že­ní." Dá­le uvedl, že s oh­le­dem na stav dop­rav­ní bez­peč­nos­ti na sil­ni­cích ta­to zá­kon­ná po­vin­nost před­sta­vu­je přiměřené le­gis­la­tiv­ní řeše­ní prob­lé­mu udr­žo­vat pořádek na sil­ni­ci, a za­jiš­ťu­je rov­no­vá­hu me­zi zá­jmy spo­leč­nos­ti a zá­jmy jed­not­liv­ce.

 

Zá­klad­ní prá­vo neob­vi­ňo­vat se je osob­ní po­va­hy, a pro­to se na ně nemůže od­vo­lá­vat žá­dná ob­chod­ní spo­leč­nost ani oso­by před­sta­vu­jí­cí je­jí or­gá­ny. Pro­to ob­chod­ní spo­leč­nost a oso­by ja­ko je­jí or­gá­ny ne­mo­hou bez dal­ší­ho op­rávněně od­mí­tat žá­dos­ti or­gánů veřej­né mo­ci o pos­kyt­nu­tí ob­chod­ních knih a dok­ladů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti s pou­ka­zem na zá­kaz ob­vi­ňo­vat sám se­be, a tu­díž mo­hou být op­rávněně do­nu­co­vá­ny k je­jich ne­dob­ro­vol­né­mu pos­kyt­nu­tí. Ji­nak řeče­no, po­kud sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní (či ji­né) spo­leč­nos­ti pos­kyt­ne zá­zna­my a do­ku­men­ty spo­leč­nos­ti, je­ho jed­ná­ní ne­zak­lá­dá svědec­ké se­beob­vinění; je nic­méně chráněn pro­ti ob­vi­ňo­vá­ní se­be sa­ma vlas­tním ús­tním svědec­tvím.

 

Ap­li­ka­ce obec­ných prin­cipů na pro­jed­ná­va­ný případ

 

Je­li­kož na­lé­za­cím sou­dem po­ža­do­va­né do­ku­men­ty ob­chod­ní spo­leč­nos­ti BEAR lo­ging cz s. r. o. exis­to­va­ly ne­zá­vis­le na vů­li stěžo­va­te­le, kte­rý byl na­víc je­jich dr­ži­te­lem, spo­leč­ní­kem a sta­tu­tár­ním zá­stup­cem spo­leč­nos­ti, neb­yl dle přesvědče­ní Ústav­ní­ho sou­du v pro­jed­ná­va­ném případě ja­ký­ko­liv důvod neap­li­ko­vat sho­ra uve­de­né sta­no­vis­ko plé­na i na předmětné ob­jek­tivně exis­tu­jí­cí věci ob­chod­ní spo­leč­nos­ti v tom smys­lu, že je­jich vy­dá­ní moh­lo být ús­tavně sou­ladně do­sa­že­no i nepřímým do­nu­co­vá­ním ulo­že­ním po­ku­ty. Ústav­ní stíž­nost stěžo­va­te­le tu­díž nez­by­lo než po­sou­dit ja­ko zjevně neo­pod­statněnou.

     

Ma­je i ji­nak stěžo­va­te­lem na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí za ús­tavně sou­lad­ná, může Ústav­ní soud na je­jich od­ůvodnění, před­sta­vu­jí­cí vý­raz ne­zá­vis­lé­ho soud­ní­ho roz­ho­do­vá­ní, v dal­ším od­ká­zat.

     

S oh­le­dem na vý­še uve­de­né od­mítl Ústav­ní soud po­da­nou ús­tav­ní stíž­nost dle us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů. 

 

Pou­če­ní: Pro­ti us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ne­ní od­vo­lá­ní přípus­tné.

 

V Brně dne 14. břez­na 2013

 

 

Mi­chae­la Žid­lic­ká, v. r.

před­sed­kyně se­ná­tu Ústav­ní­ho sou­du

 

 

 

 

 

--------------------------

1) Srov. Collins, Cat­he­ri­ne A. (1988) "The Right Against Self-In­cri­mi­na­tion and the Pro­duc­tion of Cor­po­ra­te Pa­pers: Braswell v. Uni­ted Sta­tes,"  Jour­nal of ci­vil Rights and Eco­no­mic De­ve­lop­ment, Vol. 4, Iss. 1, Ar­tic­le 3, dos­tup­ný na http://scho­lar­ship.law.stjohns.edu/jcred/vol4/iss1/3.

 

Diskusia