Jednočinný súbeh trestných činov lúpeže a nebezpečného vyhrážania je vylúčený

Soud:

Nej­vyš­ší soud

Da­tum roz­hod­nu­tí:

05/25/2016

Spi­so­vá znač­ka:

8 Tdo 510/2016

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud pro­jed­nal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 25. 5. 2016 do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, ja­ko od­vo­la­cí­ho sou­du v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 pod sp. zn. 25 T 13/2015, a roz­hodl tak­to:

Z podnětu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. se pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. oh­ledně něho a pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. s přiměřeným pou­ži­tím § 261 tr. ř. ta­ké oh­ledně spolu­ob­viněné­ho M. V. roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, zru­šu­jí.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se sou­časně zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:

I. Do­sa­vad­ní průběh říze­ní

1. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, byl ob­vině­ný M. R. uz­nán vin­ným přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku a zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Za to byl pod­le § 173 od­st. 1, § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­zen k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­ce­ti šes­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1, § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dva­ce­ti os­mi měsíců. Tím­též roz­sud­kem byl spolu­ob­vině­ný M. V. uz­nán vin­ným přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku a přeči­nem nepřeka­že­ní tres­tné­ho či­nu pod­le § 367 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, za což byl od­sou­zen pod­le § 367 od­st. 1, § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­se­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1, § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. by­la ob­viněné­mu M. R. ulo­že­na po­vin­nost uh­ra­dit poš­ko­ze­né­mu J. F., tr­va­le by­tem P., K., čás­tku 950 Kč a poš­ko­ze­né Zdra­vot­ní po­jiš­ťovně Mi­nis­ter­stva vnit­ra ČR, se síd­lem Pra­ha 10, Ko­daň­ská 1441/46, IČ: 47114304, čás­tku 873 Kč. Pod­le § 229 od­st. 2 tr. ř. by­li poš­ko­ze­ní se zbyt­kem svých ná­roků na náh­ra­du ško­dy od­ká­zá­ni na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

2. Ozna­če­ný roz­su­dek na­pad­li oba ob­vinění v ce­lém roz­sa­hu od­vo­lá­ní­mi. Městský soud v Pra­ze roz­sud­kem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, roz­su­dek na­lé­za­cí­ho sou­du pod­le § 258 od­st. 1 písm. d), od­st. 2 tr. ř. ve vý­ro­ku o tres­tu ob­viněné­ho M. R. zru­šil a pod­le § 259 od­st. 3 písm. b) tr. ř. zno­vu roz­hodl tak, že ob­viněné­ho M. R. při nezměněném vý­ro­ku o vině přeči­nem ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku a zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­dil za ty­to tres­tné či­ny a dá­le za sbí­ha­jí­cí se přečin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 274 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným tres­tním příka­zem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 T 229/2015, pod­le § 173 od­st. 1, § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k souhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dva­ce­ti šes­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1, § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dva­ce­ti os­mi měsíců. Pod­le § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku mu by­lo ulo­že­no, aby ve zku­šeb­ní době pod­míněné­ho od­sou­ze­ní pod­le svých sil nah­ra­dil ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bil. Pod­le § 73 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu dá­le ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del vše­ho dru­hu na do­bu pat­nác­ti měsíců. Sou­časně byl zru­šen vý­rok o tres­tu z tres­tní­ho příka­zu Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 T 229/2015, ja­kož i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ten­to vý­rok ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo tím­to zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. V dal­ším zůstal na­pa­de­ný roz­su­dek na­lé­za­cí­ho sou­du nezměněn. Pod­le § 256 tr. ř. by­lo od­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. V. za­mít­nu­to.

3. Pod­le skut­ko­vých zjištění na­lé­za­cí­ho sou­du, jež zůsta­la roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du nezměněna, se ob­vině­ný M. R. přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku a zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku do­pus­til tím, že nejpr­ve v přesně nez­jištěné noč­ní době me­zi 22:00 hod. dne 20. 5. 2014 a 0:30 hod. dne 21. 5. 2014 v res­tau­ra­ci L. B. v P., ul. M., ob­vině­ný M. R. po drob­né slov­ní ro­zepři s poš­ko­ze­ným J. F. to­ho s na­dáv­ka­mi a s vý­čit­ka­mi, že si v průběhu ve­če­ra do­vo­lil vy­slo­vit kri­ti­ku ce­ny a kva­li­ty jíd­la, za­čal bít dla­ní a hra­nou ru­ky do ob­li­če­je, ru­kou, kr­ku a zad, přičemž poš­ko­ze­né­mu rovněž roztrhl tri­ko zn. Bus­hman, čímž poš­ko­ze­né­mu způso­bil ško­du ve vý­ši 150 Kč, na­čež s tím, že poš­ko­ze­né­mu naříz­ne ucho, pos­lal ob­viněné­ho M. V. do ku­chyně, aby od­tam­tud přinesl nůž, což ob­vině­ný M. V. uči­nil a nůž po­té po­dal ob­viněné­mu M. R., kte­rý s ním šermov­al, přičemž poš­ko­ze­né­ho dr­žel za ucho a i nás­ledně ho bil,
v průběhu če­hož po­té ob­vině­ný M. R. po poš­ko­ze­ném po­ža­do­val pe­ní­ze na úh­ra­du dlu­hu, kte­rý měl poš­ko­ze­ný pod­le ob­viněné­ho M. R. v res­tau­ra­ci mít, na což poš­ko­ze­ný v oba­vách rea­go­val tím, že ze své peněžen­ky vy­ndal fi­nan­ční ho­to­vost ve vý­ši 500 Kč, kte­rou předal ob­viněné­mu M. R., jenž však poš­ko­ze­né­mu řekl, že dluh je vy­šší, na­čež opětovně bil poš­ko­ze­né­ho, kte­rý te­dy předal ob­viněné­mu M. R. dal­ších 300 Kč, ob­vině­ný M. R. však poš­ko­ze­né­mu řekl, že chce ještě víc, pro­to­že dluh či­ní 1 000 Kč, če­muž již poš­ko­ze­ný od­mítl vy­hovět, na­čež ob­vině­ný M. R. poš­ko­ze­né­ho i na­dá­le bil až do okam­ži­ku, kdy do res­tau­ra­ce vstou­pi­la přítel­kyně ob­viněné­ho M. R. V. P., kte­rá svou přítom­nos­tí od­vrá­ti­la po­zor­nost ob­viněné­ho M. R., če­hož poš­ko­ze­ný vy­užil k to­mu, že se mu po­dařilo vy­jít ven před res­tau­ra­ci.

II. Do­vo­lá­ní a vy­jádření k němu

4. Pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, po­dal ob­vině­ný M. R. prostřed­nic­tvím ob­háj­ce v zá­kon­né lhůtě do­vo­lá­ní, v němž od­ká­zal na do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. a na­mítl, že na­pa­de­né roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní.

5. Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní vy­tkl, že je­ho jed­ná­ní pop­sa­né ve vý­ro­ku o vině by­lo právně kva­li­fi­ko­vá­no jed­nak ja­ko přečin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství s ob­viněným M. V. pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku, jed­nak ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ač v je­ho případě je souběh těchto dvou tres­tných činů vy­lou­čen. Z vý­ro­ku o vině to­tiž vy­plý­vá, že se měl tres­tné­ho či­nu lou­pe­že do­pus­tit v průběhu pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu vy­hro­žo­vá­ní, když naplnění for­mál­ní­ho zna­ku v obou přípa­dech tkví v bi­tí poš­ko­ze­né­ho a vy­hro­žo­vá­ní, že poš­ko­ze­né­mu naříz­ne ucho, k če­muž si měl ne­chat přinést nůž a s ním šermov­at. V průběhu to­ho­to jed­ná­ní pak měl po poš­ko­ze­ném po­ža­do­vat fi­nan­ční ho­to­vost, kte­rou mu poš­ko­ze­ný pos­tupně vy­dá­val. Tak­to pop­sa­ný skut­ko­vý stav mě­ly sou­dy sub­su­mo­vat to­li­ko pod § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, tj. pod trest­ný čin lou­pe­že. Ob­vině­ný je te­dy přesvědčen, že kon­krét­ní skut­ko­vé okol­nos­ti to­ho­to přípa­du souběh obou tres­tných činů (ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní a lou­pe­že) vy­lu­ču­jí. Opač­ný práv­ní ná­zor by to­tiž vedl k zá­věru, že pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu lou­pe­že by se tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní mu­sel do­pus­tit vždy.

6. Dá­le ob­vině­ný na­mítl, že do­vo­la­cí důvod pod­le § 265 od­st. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i tím, že skut­ko­vé zá­věry soudů obou stupňů jsou v extrém­ním ne­sou­la­du s důka­zy pro­ve­de­ný­mi v průběhu tres­tní­ho říze­ní. V té­to sou­vis­los­ti od­ká­zal na ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du či Ústav­ní­ho sou­du a ak­cen­to­val, že roz­hod­nu­tí o vině je za­lo­že­no to­li­ko na je­di­ném důka­zu, a to na vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, a na sku­teč­nos­ti, že poš­ko­ze­ný před svý­mi nej­bliž­ší­mi vždy shodně vy­lí­čil průběh udá­los­ti. V té­to sou­vis­los­ti se sou­dy vůbec ne­za­bý­va­ly věro­hod­nos­tí poš­ko­ze­né­ho. Jes­tli­že pak roz­hod­nu­tí o vině opí­ra­jí o dal­ší důka­zy, jsou ty­to špatně hod­no­ce­ny v je­ho nep­rospěch. Lé­kařská zprá­va a fo­tog­ra­fie poš­ko­ze­né­ho poříze­né něko­lik ho­din po údaj­ném in­ci­den­tu ne­mo­hou pro­ka­zo­vat je­ho vi­nu. Ty­to důka­zy pro­ka­zu­jí to­li­ko tu sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ný byl po­raně­ný, nik­te­rak však nep­ro­ka­zu­jí, že by se tak sta­lo jed­ná­ním ob­viněné­ho. Sou­dy rovněž nev­za­ly v po­taz, že poš­ko­ze­ný byl to­ho ve­če­ra značně pod­na­pi­lý, což potvr­zu­jí i vý­povědi svědků.

7. Extrém­ní ne­sou­lad skut­ko­vých zá­věrů s pro­ve­de­ný­mi důka­zy ob­vině­ný spatřoval zej­mé­na v tom, že vý­povědi obou ob­viněných spo­lu s vý­pověďmi svědkyně V. P. a svědka J. H. jed­noz­načně vy­vra­ce­jí vý­pověď poš­ko­ze­né­ho, je­hož ver­ze průběhu děje sto­jí osa­mo­ceně. Za ta­ko­vé­ho skut­ko­vé­ho sta­vu je pod­le něj po­ru­še­na zá­sa­da in du­bio pro reo, ne­boť ta­to důkaz­ní si­tua­ce přinej­men­ším vy­vo­lá­vá po­chyb­nos­ti o ver­zi poš­ko­ze­né­ho a tím i o vý­ro­ku o vině. V průběhu tres­tní­ho říze­ní by­lo pro­ká­zá­no, že vztah ob­viněných a poš­ko­ze­né­ho je přinej­men­ším „slo­ži­tý“ a jed­ná­ní poš­ko­ze­né­ho vůči ob­viněným ne­vy­lu­ču­je mož­nost, že poš­ko­ze­ný mohl svou návštěvu res­tau­ra­ce L. B. pop­sat v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí. Sou­časně nel­ze vy­lou­čit, že k újmě poš­ko­ze­né­ho doš­lo až po je­ho od­cho­du z res­tau­ra­ce L. B.

8. Do­vo­la­tel navrhl, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ný roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, a sou­časně roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, zru­šil a věc přiká­zal Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

9. Stát­ní zá­stup­kyně ve vy­jádření k do­vo­lá­ní k ná­mit­kám ob­viněné­ho směřují­cím pro­ti správ­nos­ti práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku uved­la, že v obec­né ro­vině je třeba ob­viněné­mu přisvědčit v tom, že v rám­ci jed­no­ho skut­ku směřují­cí­mu vůči jed­no­mu předmětu úto­ku, je jed­no­čin­ný souběh jme­no­va­ných tres­tných činů, te­dy tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 tr. zá­ko­ní­ku a tres­tné­ho či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, vy­lou­čen, ne­boť po­kud někdo pro­ti ji­né­mu uži­je pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci, tak napl­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu lou­pe­že pod­le § 173 tr. zá­ko­ní­ku. V po­su­zo­va­né tres­tní věci Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 3 dospěl k zá­věru, že se jed­ná o je­den sku­tek, ale i přes­to ten­to u ob­viněné­ho M. R. právně kva­li­fi­ko­val jed­nak ja­ko přečin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se ob­vině­ný do­pus­til ve formě spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku, a jed­nak ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ta­ko­vé práv­ní po­sou­ze­ní však ne­ní přilé­ha­vé. Na nes­práv­nost práv­ní kva­li­fi­ka­ce lze usu­zo­vat zej­mé­na z po­pi­su skut­ku v tzv. skut­ko­vé větě vý­ro­ku roz­sud­ku. Ve skut­ko­vé větě je uve­de­no, že ob­vině­ný M. R. nejpr­ve v ur­či­té blí­že spe­ci­fi­ko­va­né době a místě vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né­mu J. F. tím, že mu naříz­ne ucho, v průběhu če­hož po­té po poš­ko­ze­ném po­ža­do­val pe­ní­ze na úh­ra­du dlu­hu. Ta­ko­vý po­pis skut­ku od­po­ví­dá zá­kon­ným znakům skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu lou­pe­že, pro kte­rý je cha­rak­te­ris­tic­ké, že k pou­ži­tí ná­si­lí ne­bo pohrůžce bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí mu­sí do­jít před zmocněním se ci­zí věci. Ná­si­lí mělo být prostřed­kem nát­la­ku na vů­li poš­ko­ze­né­ho, aby uh­ra­dil svůj dluh v res­tau­ra­ci L. B., a to po­té, co ob­viněné­mu M. R. doš­la trpěli­vost s jed­ná­ním poš­ko­ze­né­ho, kte­rý kri­ti­zo­val kva­li­tu jíd­la, kte­ré ob­vyk­le ne­zap­la­til. Z po­pi­su skut­ku vy­plý­vá, že ná­si­lí by­lo pro­je­ve­no v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci, te­dy v úmys­lu do­mo­ci se úh­ra­dy dlu­hu vznik­lé­ho z neuh­ra­né kon­zu­ma­ce v res­tau­ra­ci L. B. Pou­ze pro dok­res­le­ní je mož­né zmí­nit, že tak­to by­lo tres­tné jed­ná­ní ob­viněné­ho právně kva­li­fi­ko­vá­no již v ob­ža­lobě.

10. Žá­dné okol­nos­ti ne­nasvědču­jí, že by jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. před­chá­ze­jí­cí zmocnění se fi­nan­ční ho­to­vos­ti poš­ko­ze­né­ho, mělo být právně kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko trest­ný čin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku. Ta­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu se do­pus­tí pa­cha­tel, kte­rý ji­né­mu vy­hro­žu­je usmr­ce­ním, těžkou új­mou na zdra­ví ne­bo ji­nou těžkou új­mou ta­ko­vým způso­bem, že to může vzbu­dit důvod­nou oba­vu, a to se zbra­ní. Ob­vině­ný si­ce zbraň-nůž pou­žil, poš­ko­ze­né­mu ale ne­vyh­ro­žo­val usmr­ce­ním ani ji­nou těžkou új­mou. V práv­ní větě vý­ro­ku roz­sud­ku je uve­den údaj, že ob­vině­ný vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né­mu těžkou új­mou na zdra­ví, ale v žá­dném oh­le­du nes­pe­ci­fi­ko­val, ja­kou těžkou új­mou by mělo být naříz­nu­tí ucha, kte­rým ob­vině­ný poš­ko­ze­né­mu vy­hro­žo­val. Vzbu­zu­je po­chyb­nost, zda naříz­nu­tí ucha může být právně po­sou­ze­no ja­ko těžká új­ma na zdra­ví pod­le § 122 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. V po­su­zo­va­ném případě by v hypo­te­tic­ké ro­vině přichá­ze­la v úva­hu těžká új­ma na zdra­ví pod­le § 122 od­st. 2 písm. d) ne­bo f) tr. zá­ko­ní­ku. Pro­to­že žá­dné do­ka­zo­vá­ní ne­by­lo za­měřeno tím­to směrem, je zá­věr o spá­chá­ní přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku zpo­chybněn i tou­to okol­nos­tí.

11. K ob­viněným tvr­ze­né­mu extrém­ní­mu ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi pou­ze ve struč­nos­ti kon­sta­to­va­la, že ten­to za­zna­me­nán neb­yl, ne­boť vý­pověď poš­ko­ze­né­ho ne­ní ve věci osa­mo­ce­ným důka­zem, kte­rý by neb­yl pod­po­ro­ván důka­zy dal­ší­mi, jak tvr­dí ve svém do­vo­lá­ní ob­vině­ný. V zá­sad­ních mo­men­tech, kte­ré se sta­ly pod­kla­dem pro vý­rok o vině, se je­ví je­ho vý­pověď věro­hod­ná a prav­di­vá. Je pod­po­ro­vá­na zej­mé­na ob­jek­tiv­ním důka­zem, a to lé­kařskou zprá­vou o utrpěných zraněních.

12. Navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, stejně tak ja­ko je­mu přechá­ze­jí­cí roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, a aby Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl, a aby tak uči­nil za uži­tí § 265k od­st. 2 vě­ta pos­led­ní tr. ř. i vůči spolu­ob­viněné­mu M. V., je­muž svědčí pra­vid­lo be­ne­fi­cium co­haesio­nis pod­le § 261 tr. ř.

III. Přípus­tnost do­vo­lá­ní

13. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí zjis­til, že do­vo­lá­ní je pod­le § 265a tr. ř. přípus­tné, že je po­da­la včas op­rávněná oso­ba a že spl­ňu­je ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní ve smys­lu § 265f od­st. 1 tr. ř. Pro­to­že ne­by­lo mož­né do­vo­lá­ní od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 tr. ř., Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3 tr. ř. přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­ro­ku roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí, a shle­dal, že do­vo­lá­ní je důvod­né.

IV. Důvod­nost do­vo­lá­ní

14. Nej­vyš­ší soud úvo­dem připo­mí­ná, že ve vzta­hu ke všem důvodům do­vo­lá­ní pla­tí, že ob­sah kon­krétně up­latněných ná­mi­tek, o něž se opí­rá exis­ten­ce ur­či­té­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du, mu­sí věcně od­po­ví­dat zá­kon­né­mu vy­me­ze­ní ta­ko­vé­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b tr. ř., nes­ta­čí jen for­mál­ní od­kaz na přís­luš­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­hu­jí­cí někte­rý z do­vo­la­cích důvodů.

15. Pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. lze do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Vý­klad to­ho­to us­ta­no­ve­ní v kon­textu dal­ších důvodů do­vo­lá­ní ob­sa­že­ných v us­ta­no­ve­ní § 265b tr. ř. stan­dardně vy­chá­zí z úva­hy, že do­vo­lá­ní je op­rav­ným prostřed­kem mi­mořád­ným a od­po­ví­da­jí to­mu i zá­ko­nem sta­no­ve­né pod­mín­ky roz­ho­do­vá­ní o něm. Do­vo­lá­ní je zá­ko­nem ur­če­no k náp­ravě pro­ces­ních a práv­ních vad roz­hod­nu­tí vy­me­ze­ných v § 265a tr. ř., ne­ní (a ani nemůže být) dal­ší in­stan­cí přez­kou­má­va­jí­cí skut­ko­vý stav v ce­lé šíři. Pro­cesněpráv­ní úp­ra­va říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a pos­lé­ze před sou­dem od­vo­la­cím pos­ky­tu­je dos­ta­teč­ný pros­tor k to­mu, aby se skut­ko­vou strán­kou věci ne­mu­sel (a vzhle­dem k práv­ní úp­ravě roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní ani neměl) za­bý­vat Nej­vyš­ší soud v říze­ní o do­vo­lá­ní.

16. V me­zích up­latněné­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du lze na­mí­tat, že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­liv o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Na pod­kladě to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du nel­ze přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no, ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6 tr. ř., poněvadž ta­to čin­nost sou­du spo­čí­vá v ap­li­ka­ci us­ta­no­ve­ní pro­ces­ních, ni­ko­liv hmotněpráv­ních. Pro­to je též do­vo­la­cí soud vá­zán skut­ko­vý­mi zjištění­mi sou­du pr­vní­ho stupně, even­tuálně sou­du od­vo­la­cí­ho, a těmi­to sou­dy zjiště­ný skut­ko­vý stav je pro něj vý­cho­dis­kem pro po­sou­ze­ní skut­ku z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va. Ved­le vad, kte­ré se tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, lze vy­tý­kat též „ji­né nes­práv­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní“. Ro­zu­mí se jím zhod­no­ce­ní otáz­ky, kte­rá nes­po­čí­vá přímo v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku, ale v práv­ním po­sou­ze­ní ji­né skut­ko­vé okol­nos­ti ma­jí­cí vý­znam z hle­dis­ka hmot­né­ho prá­va.

17. Nej­vyš­ší soud však připouš­tí, že se zá­sa­da, s níž ja­ko do­vo­la­cí soud přis­tu­pu­je k hod­no­ce­ní skut­ko­vých ná­mi­tek, ne­mu­sí up­lat­nit bez­výh­radně, a to v případě zjištění, že nes­práv­ná reali­za­ce důkaz­ní­ho říze­ní má za nás­le­dek po­ru­še­ní zá­klad­ních práv a svo­bod ve smys­lu dot­če­ní zá­sad­ních po­ža­davků spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Pod­le us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du se roz­ho­do­vá­ní o mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku nemůže ocit­nout mi­mo rá­mec ochra­ny zá­klad­ních práv jed­not­liv­ce a ta­to ús­tavně ga­ran­to­va­ná prá­va mu­sí být res­pek­to­vá­na (a chráněna) též v říze­ní o všech op­rav­ných prostřed­cích (k to­mu viz př. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, sta­no­vis­ko plé­na ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústav­ní soud vy­me­zil tak­též zo­bec­ňu­jí­cí pod­mín­ky, za je­jichž splnění má nes­práv­ná reali­za­ce důkaz­ní­ho říze­ní za nás­le­dek po­ru­še­ní zá­klad­ních práv a svo­bod ve smys­lu dot­če­ní pos­tu­látů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Pod­le Ústav­ní­ho sou­du tak lze vy­čle­nit přípa­dy důkazů opo­me­nu­tých, přípa­dy důkazů zís­ka­ných, a tu­díž pos­lé­ze i pou­ži­tých v roz­po­ru s pro­ces­ní­mi před­pi­sy a ko­nečně přípa­dy své­vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů pro­ve­de­né­ho bez ja­ké­ho­ko­liv ak­cep­to­va­tel­né­ho ra­cio­nál­ní­ho lo­gic­ké­ho zá­kla­du (k to­mu např. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

18. Po­chy­be­ní podřadi­tel­ná pod vý­še zmíněné va­dy do­vo­la­cí soud v pro­jed­ná­va­né věci nes­hle­dal. K žá­dné­mu, na­tož­pak extrém­ní­mu roz­po­ru v říze­ní ne­doš­lo. K ná­mit­kám ob­viněné­ho je jen pro úpl­nost vhod­né do­dat, že z od­ůvodnění roz­hod­nu­tí soudů obou stupňů (zej­mé­na str. 6 − 9 roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, str. 4 − 5 roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du) vy­plý­vá přesvědči­vý vztah me­zi učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a úva­ha­mi při hod­no­ce­ní důkazů. Je zjev­né, že na­lé­za­cí soud, s je­hož roz­hod­nu­tím se od­vo­la­cí soud de fac­to zto­tož­nil, pos­tu­po­val při hod­no­ce­ní důkazů důsledně pod­le § 2 od­st. 6 tr. ř. a uči­nil skut­ko­vá zjištění, kte­rá řádně zdůvod­nil. Na­lé­za­cí soud si byl vědom vý­zna­mu usvědču­jí­cí svědec­ké vý­povědi poš­ko­ze­né­ho J. F., je­jí­mu hod­no­ce­ní věno­val ná­le­ži­tou po­zor­nost a se stej­nou peč­li­vos­tí přis­tou­pil k je­jí­mu hod­no­ce­ní i od­vo­la­cí soud. Sou­dy v od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 125 od­st. 1 tr. ř. vy­lo­ži­ly, jak se vy­pořáda­ly s ob­ha­jo­bou ob­viněné­ho, proč jí neuvěři­ly a proč nao­pak vza­ly za pod­klad svých skut­ko­vých zá­věrů vý­pověď poš­ko­ze­né­ho.

19. Prin­ci­pu prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces od­po­ví­dá po­vin­nost soudů důkaz­ní pos­tup vy­čer­pá­va­jí­cím způso­bem pop­sat a lo­gic­ky i věcně přesvědči­vým způso­bem od­ůvod­nit. Sou­dy způso­bem od­ůvodnění svých roz­hod­nu­tí dos­tá­ly po­ža­dav­ku, aby v si­tua­ci „tvr­ze­ní pro­ti tvr­ze­ní" vy­hově­ly zvý­še­né­mu po­ža­dav­ku na je­jich přesvědči­vost, ak­cep­to­va­tel­ným způso­bem vy­lo­ži­ly, kte­ré sku­teč­nos­ti vza­ly za pro­ká­za­né, o kte­ré důka­zy svá skut­ko­vá zjištění opře­ly a ja­ký­mi úva­ha­mi se řídi­ly při hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů (srov. ná­le­zy Ústav­ní­ho sou­du ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Ne­po­chy­bi­ly, neap­li­ko­va­ly-li pra­vid­lo in du­bio pro reo, je­li­kož v da­ném kon­textu ne­by­ly přítom­ny důvod­né po­chyb­nos­ti o vině ob­viněné­ho. Vý­pověď poš­ko­ze­né­ho a souhrn nepřímých důkazů − mat­kou poš­ko­ze­né­ho poříze­ných fo­tog­ra­fií do­ku­men­tu­jí­cích zdra­vot­ní új­mu poš­ko­ze­né­ho (č. lis­tu 94), lé­kařské zprá­vy po­pi­su­jí­cí zranění poš­ko­ze­né­ho (č. lis­tu 92, 93), svědec­ké vý­povědi S. F. (č. lis­tu 288 – 290) a A. F. (č. lis­tu 290 – 291) − to­tiž tvoři­ly lo­gic­kou a ni­čím ne­na­ru­šo­va­nou sous­ta­vu vzá­jemně se dopl­ňu­jí­cích důkazů, kte­rá ve svém cel­ku ne­jen spo­leh­livě pro­ka­zu­je všech­ny okol­nos­ti předmětné­ho skut­ku a usvědču­je z je­ho spá­chá­ní ob­viněné­ho, ale sou­časně ro­zumně vy­lu­ču­je mož­nost ja­ké­ho­ko­liv ji­né­ho zá­věru (srov. př. roz­hod­nu­tí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Nao­pak s důka­zy, kte­ré zdán­livě ho­voři­ly ve prospěch ob­viněných, tj. se svědec­ký­mi vý­pověďmi V. P. (č. lis­tu 285 – 286) a J. H. (č. lis­tu 287 – 288), se oba sou­dy ná­le­žitě vy­pořáda­ly a zdůvod­ni­ly, proč vý­povědím neuvěři­ly a nev­za­ly je tak za pod­klad své­ho roz­ho­do­vá­ní.

20. Přitom ani exis­ten­ce roz­porů me­zi důka­zy, na něž ob­vině­ný upo­zor­ňu­je, když uvá­dí, že vý­povědi ob­viněných M. R. a M. V., svědků V. P. a J. H. jed­noz­načně vy­vra­ce­jí ver­zi poš­ko­ze­né­ho, sa­ma o sobě nez­na­me­ná, že by ne­by­lo mož­né uz­nat ob­viněné­ho vin­ným tres­tným či­nem a že by ja­ké­ko­li roz­po­ry me­zi důka­zy mu­se­ly nutně vést k up­latnění pra­vid­la „in du­bio pro reo“, tj. k roz­hod­nu­tí v po­chyb­nos­tech ve prospěch ob­viněné­ho. I přes roz­po­ry me­zi důka­zy může soud pod­le kon­krét­ní důkaz­ní si­tua­ce dospět ke spo­leh­li­vé­mu zá­věru o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ob­viněným. Roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho lze jen za před­pok­la­du, jes­tli­že exis­tu­jí­cí roz­po­ry jsou tak zá­sad­ní, že vi­na ob­viněné­ho ne­ní ne­po­chyb­ná ani po peč­li­vém vy­hod­no­ce­ní všech důkazů, přičemž v úva­hu již nepřichá­zí pro­ve­de­ní dal­ších důkazů. Pra­vid­lo „in du­bio pro reo“ je na­místě pou­žít jen teh­dy, jsou-li po­chyb­nos­ti o vině důvod­né, tj. ro­zum­né a v pod­stat­ných sku­teč­nos­tech, tak­že v kon­fron­ta­ci s ni­mi by vý­rok o spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ne­mohl ob­stát. Po­chyb­nos­ti te­dy mu­sí být z hle­dis­ka roz­hod­nu­tí o vině zá­važ­né a již neodstra­ni­tel­né pro­ve­de­ním dal­ších důkazů či vy­hod­no­ce­ním stá­va­jí­cích důkazů. Po­daří-li se po­chyb­nos­ti od­stra­nit tím, že bu­dou důka­zy hod­no­ce­ny volně pod­le vnitřní­ho přesvědče­ní a po peč­li­vém, ob­jek­tiv­ním a nes­tran­ném uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu, pak ne­ní důvo­du roz­ho­do­vat ve prospěch ob­viněné­ho, svědčí-li důka­zy o je­ho vině, třeba­že jsou me­zi ni­mi ur­či­té roz­po­ry (přiměřeně viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Právě o ta­ko­vou si­tua­ci se v po­su­zo­va­ném případě, jak vy­plý­vá z od­ůvodnění roz­hod­nu­tí soudů obou stupňů, jed­na­lo.

21. Ne­ní přitom úko­lem Nej­vyš­ší­ho sou­du co­by sou­du do­vo­la­cí­ho, aby jed­not­li­vé důka­zy zno­vu rep­ro­du­ko­val, ro­ze­bí­ral, po­rov­ná­val a vy­vo­zo­val z nich vlas­tní skut­ko­vé zá­věry. Pod­stat­né je, že sou­dy niž­ších stupňů hod­no­ti­ly pro­ve­de­né důka­zy v sou­la­du s je­jich ob­sa­hem, že se ne­do­pus­ti­ly žá­dné de­for­ma­ce důkazů, že ani ji­nak ne­vy­bo­či­ly z me­zí vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů a že své hod­no­tí­cí zá­věry jasně a lo­gic­ky vy­světli­ly. To, že způsob hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů ne­ko­res­pon­du­je s před­sta­va­mi do­vo­la­te­le, ne­ní do­vo­la­cím důvo­dem a sa­mo o sobě zá­věr o po­ru­še­ní zá­sad spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a o nez­byt­nos­ti zá­sa­hu Nej­vyš­ší­ho sou­du neo­pod­stat­ňu­je.

22. S oh­le­dem na na­pa­de­ný roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du, ob­sah do­vo­lá­ní a up­latně­ný důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je však vý­znam­nou otáz­ka, zda sou­dy zjištěné jed­ná­ní ob­viněné­ho pop­sa­né v tzv. skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du ve spo­je­ní s od­po­ví­da­jí­cí čás­tí od­ůvodnění roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně napl­ňu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku spá­cha­né­ho v souběhu se zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Ob­vině­ný to­tiž zpo­chyb­nil zá­věry soudů, že je­ho jed­ná­ním by­ly naplně­ny sou­časně zna­ky skut­ko­vých pod­stat obou tres­tných činů, s ar­gu­men­tem, že v je­ho případě je souběh tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní a tres­tné­ho či­nu lou­pe­že vy­lou­čen a sku­tek měl být právně po­sou­zen pou­ze ja­ko trest­ný čin lou­pe­že.

23. Tu­to ná­mit­ku do­vo­la­te­le shle­dal Nej­vyš­ší soud důvod­nou.

24. Zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí, kdo pro­ti ji­né­mu uži­je ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci. Ob­jek­tem to­ho­to tres­tné­ho či­nu je jed­nak osob­ní svo­bo­da a jed­nak ma­je­tek, je­hož se pa­cha­tel chce zmoc­nit. Ob­jek­tiv­ní strán­ka zá­le­ží v pou­ži­tí ná­si­lí ne­bo pohrůžky ná­si­lí ja­kož­to prostředků k překo­ná­ní kla­de­né­ho ne­bo oče­ká­va­né­ho od­po­ru na­pa­de­né oso­by. Ná­si­lí ne­bo pohrůžka bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, jež jsou prostřed­kem ke zmocnění se ci­zí věci, u zlo­či­nu lou­pe­že mu­sí před­chá­zet zmocnění se věci, s tím že ná­si­lím má být vy­ko­ná­no ih­ned, ne­pod­ro­bí-li se na­pa­de­ný vů­li útoč­ní­ka (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Ná­si­lím se ro­zu­mí pou­ži­tí fy­zic­ké sí­ly k překo­ná­ní ne­bo za­me­ze­ní kla­de­né­ho ne­bo oče­ká­va­né­ho od­po­ru, a mu­sí jím být činěn nát­lak na vů­li na­pa­de­né­ho. Ná­si­lím pro­ti ji­né­mu je zde předev­ším útok přímo pro­ti tě­lu ur­či­té na­pa­de­né oso­by, i když ne­má za nás­le­dek új­mu na je­jím zdra­ví. Ná­si­lí zpra­vid­la směřuje pro­ti to­mu, kdo má věc u se­be (ŠÁMAL, Pa­vel a kol. Tres­tní zá­ko­ník: Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 1727 − 1744).

25. Přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí, kdo ji­né­mu vy­hro­žu­je usmr­ce­ním, těžkou új­mou na zdra­ví ne­bo ji­nou těžkou új­mou ta­ko­vým způso­bem, že to může vzbu­dit důvod­nou oba­vu. Ob­jek­tem přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní je zá­jem na ochraně jed­not­liv­ce pro­ti někte­rým zá­važ­ným vý­hrůžkám. Ob­jek­tiv­ní strán­ku přeči­nu před­sta­vu­je jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí ve vy­hro­žo­vá­ní, přičemž ob­sah vý­hrůžky je kon­kre­ti­zo­ván (byť al­ter­na­tivně) usmr­ce­ním, těžkou új­mou na zdra­ví (§ 122 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku) ne­bo ji­nou těžkou új­mou. Ji­ná těžká új­ma mu­sí být co do své zá­važ­nos­ti hod­no­ce­na jed­nak s přih­léd­nu­tím k těžkým új­mám v tom­to us­ta­no­ve­ní vý­slovně uve­de­ným, tj. usmr­ce­ní, těžká új­ma na zdra­ví, a jed­nak ke kon­krét­ním okol­nos­tem přípa­du s přih­léd­nu­tím i k to­mu, jak sub­jek­tivně po­ci­ťu­je új­mu ten, ko­mu je vy­hro­žo­vá­no. Vy­hro­žo­vá­ní mu­sí být způso­bi­lé vzbu­dit důvod­nou oba­vu. Tou se ro­zu­mí vy­šší stu­peň tís­ni­vé­ho po­ci­tu ze zla, kte­rým je vy­hro­žo­vá­no. Důvod­ná oba­va však ne­mu­sí vznik­nout, av­šak je­jí vznik mu­sí být reál­ný, pro­to je třeba peč­livě hod­no­tit po­va­hu a zá­važ­nost vy­hro­žo­vá­ní, ne­boť je třeba od­li­šit ne­bez­peč­né vy­hro­žo­vá­ní od pro­jevů, při kte­rých by­lo pou­ži­to sil­ných slov, ale ve sku­teč­nos­ti o nic zá­važnější­ho neš­lo. Zda je vy­hro­žo­vá­ní způso­bi­lé v ji­ném vzbu­dit důvod­nou oba­vu, je třeba po­su­zo­vat se zřete­lem ke všem kon­krét­ním okol­nos­tem přípa­du, zej­mé­na k po­va­ze vý­hrůžky, k fy­zic­kým a cha­rak­te­ro­vým vlas­tnos­tem pa­cha­te­le ve srov­ná­ní s fy­zic­ký­mi a po­va­ho­vý­mi vlas­tnos­tmi poš­ko­ze­né­ho, k je­jich vzá­jem­né­mu vzta­hu. Po­kud je vy­hro­žo­vá­ní dop­ro­vá­ze­no cho­vá­ním, kte­ré ilus­tro­va­lo od­hod­lá­ní pa­cha­te­le vý­hrůžky spl­nit (např. ma­ni­pu­la­ce zbra­ní, šermov­án­í no­žem ges­tem naz­na­ču­jí­cím podříz­nu­tí kr­ku ne­bo ji­ným ges­tem před­sta­vu­jí­cím zdůraznění hroz­by), bu­de též mož­no do­vo­dit, že ta­ko­vá vý­hrůžka je způso­bi­lá vzbu­dit důvod­nou oba­vu (ŠÁMAL, Pa­vel a kol. Tres­tní zá­ko­ník: Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní, Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 − 3290).

26. Pod­le tzv. práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ob­vině­ný spá­chal jed­nak přečin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku tím, že úmysl­ným spo­leč­ným jed­ná­ním dvou osob ji­né­mu vy­hro­žo­val těžkou új­mou na zdra­ví ta­ko­vým způso­bem, že to moh­lo vzbu­dit důvod­nou oba­vu, a ta­ko­vý čin spá­chal se zbra­ní, jed­nak zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku tím, že pro­ti ji­né­mu užil ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci.

27. Soud pr­vní­ho stupně v od­ůvodnění roz­sud­ku (str. 8, 9) uvedl, že ob­vinění svým jednáním v pr­vé řadě napl­ni­li zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství pod­le § 23 tr. zá­ko­ní­ku. Za si­tua­ce, kdy ob­vině­ný M. R. v jím pro­vo­zo­va­né res­tau­ra­ci poš­ko­ze­né­ho bil, brá­nil mu v od­cho­du a zá­ro­veň řekl spluob­viněné­mu M. V., aby přinesl z ku­chyně nůž, se kte­rým naříz­ne poš­ko­ze­né­mu ucho, na­čež spolu­ob­vině­ný pro nůž do­šel a po­dal ho ob­viněné­mu M. R., kte­rý poš­ko­ze­né­ho střídavě bil, ta­hal za ucho a šermov­al no­žem, úmysl­ným spo­leč­ným jed­ná­ním ji­né­mu vy­hro­žo­va­li těžkou új­mou na zdra­ví ta­ko­vým způso­bem, že to moh­lo vzbu­dit důvod­nou oba­vu, a ta­ko­vý čin spá­cha­li se zbra­ní. Tepr­ve po­té pod­le na­lé­za­cí­ho sou­du nás­le­do­va­lo jed­ná­ní sa­mot­né­ho ob­viněné­ho M. R. spo­čí­va­jí­cí v tom, že ten během bi­tí poš­ko­ze­né­ho rovněž vznesl v sou­vis­los­ti s tvr­ze­ným dlu­hem na poš­ko­ze­né­ho po­ža­da­vek na vy­dá­ní peněz, kte­ré měl poš­ko­ze­ný u se­be a kte­ré mu z oba­vy o své zdra­ví pos­tupně vy­dal, čímž napl­nil sám zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že pro­ti ji­né­mu užil ná­si­lí v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci. Na­lé­za­cí soud ta­ké do­dal, že na roz­díl od po­da­né ob­ža­lo­by nes­hle­dal u spolu­ob­viněných pod­mín­ky kon­zum­pce přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (v případě ob­viněné­ho M. R.) a přeči­nem nepřeka­že­ní tres­tné­ho či­nu pod­le § 367 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (v případě ob­viněné­ho M. V.).

28. Od­vo­la­cí soud stručně kon­sta­to­val, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní obou ob­viněných by­la shle­dá­na zce­la správ­nou. Poz­na­me­nal to­li­ko, že soud pr­vní­ho stupně mi­mo ji­né dospěl i ke správ­né­mu zá­věru, že pro po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. ja­ko zlo­či­nu lou­pe­že je ne­roz­hod­né, zda svým ná­sil­ným jed­ná­ním vy­má­hal pe­ní­ze ja­ko po­ža­da­vek okam­ži­té­ho za­pla­ce­ní dlu­hu (str. 5 roz­sud­ku).

29. Ob­vině­ný soudům vy­tý­kal, že jed­ná­ní, jímž byl uz­nán vin­ným, by­lo kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko souběh tres­tných činů ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ač ten je v je­ho případě vy­lou­čen a jed­ná­ní mělo být po­sou­ze­no to­li­ko ja­ko zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. V té­to sou­vis­los­ti je třeba nejpr­ve v obec­né ro­vině předes­lat, že v teo­rii tres­tní­ho prá­va se roz­li­šu­je souběh tres­tných činů jed­no­čin­ný (kon­ku­ren­ce ideál­ní) a více­čin­ný (kon­ku­ren­ce reál­ná) pod­le to­ho, zda ví­ce tres­tných činů by­lo spá­chá­no jed­ním skut­kem ne­bo ví­ce skut­ky, a dá­le na souběh stej­no­ro­dý a nes­tej­no­ro­dý pod­le to­ho, zda jde o ví­ce tres­tných činů té­že skut­ko­vé pod­sta­ty ne­bo o ví­ce tres­tných činů různých skut­ko­vých pod­stat. Pro po­sou­ze­ní otá­zek sou­vi­se­jí­cích se souběhem tres­tných činů je roz­ho­du­jí­cí vy­me­ze­ní poj­mu „sku­tek“ a ujasnění si, kdy jde o je­den sku­tek a kdy o ví­ce skutků. Více­čin­ný souběh před­pok­lá­dá ví­ce skutků (sa­mos­tat­ných útoků) a kaž­dý z nich se po­su­zu­je ja­ko sa­mos­tat­ný trest­ný čin. Nap­ro­ti to­mu při jed­no­čin­ném souběhu jde o sku­tek je­di­ný. Za je­den sku­tek, o kte­rý se mělo jed­nat v po­su­zo­va­ném případě, se v nau­ce i praxi po­va­žu­jí všech­ny ty pro­je­vy vů­le pa­cha­te­le na­ve­nek, kte­ré jsou příči­nou nás­led­ku vý­znam­né­ho z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va, po­kud jsou za­hr­nu­ty za­viněním (k to­mu srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Pod­sta­tu skut­ku tvoří jed­ná­ní. Jed­ná­ní ja­ko pro­jev vů­le ve vnějším světě může zá­le­žet jak v jed­ná­ní omi­siv­ním, tak ko­mi­siv­ním a může být spá­chá­no úmyslně i z ned­ba­los­ti. Rá­mec aktů za­hr­nu­tých do jed­ná­ní je však ur­čen trestněprávně kon­krét­ním nás­led­kem, je­hož mu­sí být jed­ná­ní příči­nou. Jed­ná se o nás­le­dek, kte­rý je zna­kem někte­ré­ho jed­not­li­vé­ho tres­tné­ho či­nu. Nás­le­dek ve své kon­krét­ní po­době spo­ju­je dí­lčí úto­ky, ak­ty do jed­no­ho skut­ku a zá­ro­veň umož­ňu­je dělit cho­vá­ní člověka na různé skut­ky (např. aby šlo o je­di­ný sku­tek, mu­sí být vý­střel příči­nou usmr­ce­ní). Aby se jed­na­lo o je­den sku­tek, je třeba, aby akt jed­ná­ní byl příči­nou nás­led­ku, kte­rý je zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty někte­ré­ho tres­tné­ho či­nu a v době jed­ná­ní pa­cha­tel jed­nal za­viněně, resp. aby jed­nal v té formě za­vinění, kte­rá je re­le­van­tní pro přís­luš­nou skut­ko­vou pod­sta­tu. Hle­dis­kem, kte­ré roz­li­šu­je lid­ské jed­ná­ní do skutků vý­znam­ných pro tres­tní prá­vo, je nás­le­dek. Při po­su­zo­vá­ní souběhu je te­dy třeba předev­ším roz­hod­nout, zda je tu v kon­krét­ním případě je­di­ný sku­tek ne­bo ví­ce skutků (k to­mu srov. JELÍNEK, J. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. Obec­ná část. Zvláš­tní část. 4. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2014, s. 342 až 345, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1170/2011).

30. Dá­le ta­ké pla­tí, že kaž­dý sku­tek má být zá­sadně po­su­zo­ván pod­le všech zá­kon­ných us­ta­no­ve­ní, je­jichž zna­ky má, po­kud je to potřeb­né, aby by­la plně vy­sti­že­na je­ho zá­važ­nost (škod­li­vost) pro spo­leč­nost. Ta­to zá­sa­da se však neup­lat­ní u tzv. zdán­li­vé­ho souběhu, jímž se ro­zu­mí případ, kdy je jed­no­čin­ný souběh vy­lou­čen, ač sku­tek for­málně vy­ka­zu­je zna­ky dvou či ví­ce skut­ko­vých pod­stat tres­tných činů. Jed­no­čin­ný souběh je vy­lou­čen v přípa­dech, kdy tres­tné či­ny jsou nav­zá­jem v poměru spe­cia­li­ty, sub­si­dia­ri­ty, tzv. fak­tic­ké kon­zum­pce a dá­le když jde o pok­ra­čo­vá­ní v tres­tném či­nu, trest­ný čin tr­va­jí­cí a trest­ný čin hro­mad­ný. Blí­že lze ke spe­cia­litě uvést, že se k ní po­čí­ta­jí přípa­dy skut­ko­vé pod­sta­ty kva­li­fi­ko­va­né a pri­vi­le­go­va­né ve vzta­hu k zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě, dá­le slo­že­né skut­ko­vé pod­sta­ty vůči skut­ko­vým pod­sta­tám, kte­ré lze po­va­žo­vat za je­jich čás­ti (např. lou­pež vůči krá­de­ži a vy­dí­rá­ní), je ov­šem třeba, aby ve slo­že­né skut­ko­vé pod­statě by­ly skut­ko­vé pod­sta­ty ji za­klá­da­jí­cí ob­sa­že­ny vše­mi svý­mi zna­ky, zej­mé­na též zna­ky sub­jek­tiv­ní­mi, a zpra­vid­la před­časně do­ko­na­né tres­tné či­ny ve vzta­hu k obec­ným us­ta­no­ve­ním o příp­ravě a po­ku­su. Obecně te­dy pla­tí, že tres­tné či­ny se slo­že­nou skut­ko­vou pod­sta­tou, tj. ty­pic­ky právě trest­ný čin lou­pe­že, jsou v poměru spe­cia­li­ty k tres­tným činům s jed­no­du­chou skut­ko­vou pod­sta­tou, tj. vůči ta­ko­vým tres­tným činům, kte­ré je mož­né svo­jí jed­no­du­chou skut­ko­vou pod­sta­tou po­va­žo­vat za čás­ti tres­tných činů se slo­že­nou skut­ko­vou pod­sta­tou (k to­mu srov. JELÍNEK, J. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. Obec­ná část. Zvláš­tní část. 4. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2014, s. 346, 347). Na ok­raj lze v té­to sou­vis­los­ti to­li­ko poz­na­me­nat, že ne­ní po­chyb o tom, že zá­kon­né zna­ky přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spo­čí­va­jí­cí ve „vy­hro­žo­vá­ní těžkou új­mou na zdra­ví ta­ko­vým způso­bem, že to moh­lo vzbu­dit důvod­nou oba­vu“ jsou ob­sa­že­ny v zá­kon­ných zna­cích zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku „pro­ti ji­né­mu užil pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí“.

31. Ap­li­ko­vá­no na kon­krét­ní si­tua­ci nut­no předev­ším uvést, že i přes poněkud ne­jas­né znění tzv. skut­ko­vé vě­ty vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du, by­lo zde pop­sa­né jed­ná­ní po­su­zo­vá­no ja­ko je­den sku­tek, vy­ka­zu­jí­cí zá­kon­né zna­ky jed­no­čin­né­ho souběhu tres­tných činů ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 tr. zá­ko­ní­ku a lou­pe­že pod­le § 173 tr. zá­ko­ní­ku, jak se naz­na­ču­je z for­mu­la­cí uži­tých v tzv. práv­ní větě (jed­nak..., jed­nak). Ta­ké zmín­ka na­lé­za­cí­ho sou­du o tom, že „nes­hle­dal naplnění pod­mí­nek kon­zum­pce pře��inu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, svědčí o tom, že měl na mys­li jed­no­čin­ný souběh těchto tres­tných činů. Po­kud oba sou­dy uzavře­ly, že pop­sa­ným jed­ná­ním ob­vině­ný v ideál­ním souběhu spá­chal přečin ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a zlo­čin lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, nel­ze s ni­mi souh­la­sit.

32. Jed­ná­ní do­vo­la­te­le, jak je pop­sá­no ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině a předev­ším jak vy­plý­vá z vý­povědi poš­ko­ze­né­ho, se vy­zna­ču­je naplněním znaků je­di­né­ho tres­tné­ho či­nu, a to zlo­či­nu lou­pe­že. Z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní se to­tiž po­dá­vá, že ob­vině­ný M. R. poš­ko­ze­né­ho J. F. nejpr­ve bil dla­ní a hra­nou ru­ky do ob­li­če­je, ru­kou, kr­ku a zad, vy­hro­žo­val mu, že mu naříz­ne ucho, na­čež dá­le pod­le do jis­té mí­ry ne­jas­ných skut­ko­vých zjištění na­lé­za­cí­ho sou­du „v průběhu če­hož po­té“ po poš­ko­ze­ném po­ža­do­val pe­ní­ze na úh­ra­du dlu­hu poš­ko­ze­né­ho v res­tau­ra­ci L. B. Přes­to­že z vý­sle­chu poš­ko­ze­né­ho (č. lis­tu 60 − 69) a předev­ším pak z je­ho vý­povědi v hlav­ním lí­če­ní dne 22. 6. 2015 (č. lis­tu 267 − 276) vy­plý­vá, že jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. by­lo zpo­čát­ku pravděpo­dobně mo­ti­vačně nes­pe­ci­fi­ko­va­né, pos­tupně to­to jed­ná­ní přeš­lo do ná­sil­né­ho vy­má­há­ní údaj­né­ho dlu­hu. To vše by­lo ze stra­ny ob­viněné­ho dop­ro­vá­ze­no bez­prostřed­ní pohrůžkou ná­si­lí naříz­nu­tím ucha. Pro to, aby by­lo jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. kva­li­fi­ko­vá­no pou­ze ja­ko je­den trest­ný čin, a to zlo­čin lou­pe­že, ne­ní překáž­kou ani sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ný vy­pověděl, že po­ža­da­vek na vy­dá­ní peněz vznesl ob­vině­ný až později, v průběhu kon­flik­tu me­zi ním a ob­viněným za přih­lí­že­ní spolu­ob­viněné­ho M. V. Sám poš­ko­ze­ný pak lí­čí, že pe­ní­ze, kte­ré pos­tupně vy­dá­val ob­viněné­mu, mu dá­val ze stra­chu a s cí­lem přeru­še­ní úto­ku. Z vý­povědi poš­ko­ze­né­ho J. F. je tak nap­ros­to zřej­mé, že útok ob­viněné­ho před­sta­vo­val je­den děj, kte­rý napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu lou­pe­že. Na tom­to zá­věru Nej­vyš­ší­ho sou­du nic nemění ani ta sku­teč­nost, že se soudům ne­po­dařilo pro­ká­zat, že úmysl zmoc­nit se ci­zí věci, v da­ném případě fi­nan­ční ho­to­vos­ti, se u ob­viněné­ho pro­je­vil až v průběhu kon­flik­tu me­zi ním a poš­ko­ze­ným. Jed­ná­ní ob­viněné­ho je mož­né kva­li­fi­ko­vat ja­ko pá­chá­ní tres­tné­ho či­nu lou­pe­že i nav­zdo­ry to­mu, že zá­měr ob­viněné­ho zmoc­nit se peněz poš­ko­ze­né­ho neb­yl příto­men hned na po­čát­ku ce­lé­ho kon­flik­tu. Pod­le praxe soudů práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku ja­ko zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní na překáž­ku, jes­tli­že pa­cha­tel úmysl zmoc­nit se ci­zí věci poj­me i v průběhu ná­si­lí pro­váděné­ho z ji­ných poh­nu­tek. Pod­stat­né přitom je, že pa­cha­tel se zmoc­nil ci­zí věci v bez­prostřed­ní ná­vaz­nos­ti na fy­zic­ké na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho, kte­rý byl v důsled­ku jed­ná­ní pa­cha­te­le nes­cho­pen adek­vát­ní reak­ce. Tím je dá­na příčin­ná sou­vis­lost me­zi fy­zic­kým ná­si­lím pa­cha­te­le a zmocněním se ci­zí věci. Ji­ný­mi slo­vy, o trest­ný čin lou­pe­že jde i teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel za­čal us­ku­teč­ňo­vat ná­si­lí ne­bo pohrůžku bez­prostřed­ním ná­si­lím z ja­ké­ko­liv ji­né poh­nut­ky, jes­tli­že však během ta­ko­vé­ho úto­ku poj­me úmysl zmoc­nit se ci­zí věci a útok ne­bo pohrůžka ta­ko­vým úto­kem ma­jí být prostřed­kem (ať již vý­lučně ne­bo ved­le ji­ných cílů) k to­mu, aby se pa­cha­tel zmoc­nil ci­zí věci (k to­mu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010).

33. Pro úpl­nost je třeba uvést, že – po­su­zo­vá­no v teo­re­tic­ké ro­vině – ani práv­ní zá­věry soudů oh­ledně přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku nej­sou bez­vad­né. Úva­hy soudů pos­trá­da­jí přesvědčivější zdůvodnění, v čem spo­čí­va­la vý­hrůžka těžkou új­mou na zdra­ví, jíž měl ob­vině­ný pod­le tzv. práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně užít. Tu patrně mělo před­sta­vo­vat „naříz­nu­tí ucha“, aniž by by­lo ov­šem zce­la jas­né, ja­ký druh těžké új­my na zdra­ví by ta­ko­vá po­ru­cha zdra­ví mě­la před­sta­vo­vat, když pod­le § 122 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku se těžkou új­mou na zdra­ví ro­zu­mí jen váž­ná po­ru­cha zdra­ví ne­bo ji­né váž­né one­mocnění. Jak uvá­dí i stát­ní zá­stup­kyně Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, v úva­hu by přichá­ze­la patrně těžká új­ma na zdra­ví ve smys­lu § 122 od­st. 2 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, tj. ztrá­ta ne­bo pod­stat­né os­la­be­ní fun­kce smys­lo­vé­ho ús­tro­jí, ne­bo pod­le § 11 od­st. 2 písm. f) tr. zá­ko­ní­ku, tj. zo­hyzdění, ale do­ka­zo­vá­ní tím­to směrem za­měřeno ne­by­lo a ak­cep­to­va­tel­nou úva­hu o naplnění právě to­ho­to zá­kon­né­ho zna­ku pos­trá­da­jí i roz­hod­nu­tí soudů.

34. S přih­léd­nu­tím k okol­nos­tem roz­ve­de­ným v před­chá­ze­jí­cích od­stav­cích dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že na­pa­de­ný roz­su­dek od­vo­la­cí­ho sou­du, ja­kož i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek na­lé­za­cí­ho sou­du, spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, pak­li­že byl čin ob­viněné­ho právně po­sou­zen ja­ko jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku a lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Obě roz­hod­nu­tí soudů jsou te­dy za­tí­že­na hmotněpráv­ní va­dou od­po­ví­da­jí­cí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Po­chy­be­ní na­lé­za­cí­ho sou­du Nej­vyš­ší soud přitom nes­patřuje pou­ze v chyb­né práv­ní kva­li­fi­ka­ci jed­ná­ní do­vo­la­te­le, resp. obou ob­viněných, ale i v neur­či­tém, nepřes­ném po­pi­su skut­ku (viz slov­ní spo­je­ní „v průběhu če­hož po­té“). Na na­lé­za­cím sou­du te­dy bu­de, aby vy­tknu­tý ne­dos­ta­tek od­stra­nil, a to ta­ko­vým způso­bem, že spá­cha­ný sku­tek a je­ho po­pis bu­de vy­chá­zet z usvědču­jí­cí vý­povědi poš­ko­ze­né­ho a bu­de na­to­lik přilé­havě pop­sán v sa­mot­né skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině, aby z něj by­lo mož­né jasně do­vo­dit práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku bez ja­kých­ko­liv po­chyb­nos­tí.

35. Nej­vyš­ší soud pro­to uzavřel, že roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, a roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, spo­čí­va­jí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jak mu op­rávněně vy­tý­ká do­vo­lá­ní ob­viněné­ho.

36. Vzhle­dem k to­mu, že Nej­vyš­ší soud shle­dal ve smys­lu § 265k od­st. 1 tr. ř. do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. v té­to čás­ti důvod­ným, a pro­to stran něho přichá­ze­lo v úva­hu zru­šit na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí obou soudů, za­bý­val se i mož­nos­tí ob­dob­né­ho roz­hod­nu­tí ve prospěch spolu­ob­viněné­ho M. V. Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta in fi­ne tr. ř. se to­tiž při roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní pou­ži­je přiměřeně us­ta­no­ve­ní § 261 tr. ř. Pod­le to­ho­to us­ta­no­ve­ní pla­tí, že pros­pí­vá-li důvod, z něhož roz­hodl od­vo­la­cí soud ve prospěch někte­ré­ho ob­viněné­ho, ta­ké dal­ší­mu spolu­ob­viněné­mu ne­bo zú­častněné osobě, roz­hod­ne od­vo­la­cí soud vždy též v je­jich prospěch. Stejně roz­hod­ne ve prospěch ob­viněné­ho, kte­ré­mu pros­pí­vá důvod, z něhož roz­hodl ve prospěch zú­častněné oso­by.

37. Před­pok­la­dem tak­to vy­jádřené zá­sa­dy (tzv. be­ne­fi­cium co­haesio­nis) je, že o všech ob­viněných by­lo roz­hod­nu­to v tém­že říze­ní a týmž roz­sud­kem. Důvod, z něhož má od­vo­la­cí soud roz­hod­nout, mu­sí být pro všech­ny spolu­ob­viněné oso­by spo­leč­ný a nes­mí jít o důvod, kte­rý je třeba u kaž­dé z těchto osob zkou­mat in­di­vi­duálně. Ap­li­ka­ce uve­de­né zá­sa­dy má v da­né věci prin­ci­piál­ní vý­znam předev­ším pro­to, že ne­jen roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, ale i do­vo­lá­ním na­pa­de­ným roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, by­lo roz­hod­nu­to o práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­jen oh­ledně do­vo­la­te­le M. R., ale ta­ké oh­ledně spolu­ob­viněné­ho M. V., ne­boť i on po­dal pro­ti od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně od­vo­lá­ní, a sho­ra vy­tknu­té po­chy­be­ní, v němž je spatřová­no nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku ve smys­lu do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., se te­dy tý­ká i je­ho. Ve vzta­hu k to­mu­to spolu­ob­viněné­mu je tak splněna pod­mín­ka pro pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 265k od­st. 2 vě­ta in fi­ne tr. ř. s us­ta­no­ve­ním § 261 vě­ta pr­vní tr. ř., je­li­kož mu pros­pí­vá důvod, pro kte­rý Nej­vyš­ší soud roz­hodl ve prospěch do­vo­la­te­le. Stá­va­jí­cí zá­věry do­vo­la­cí­ho sou­du jsou ve vzta­hu k to­mu­to spolu­ob­viněné­mu vý­znam­né předev­ším z poh­le­du práv­ní kva­li­fi­ka­ce je­ho či­nu ja­ko přeči­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hro­žo­vá­ní pod­le § 353 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku ve spolu­pa­cha­tel­ství. Jde-li o to­to práv­ní po­sou­ze­ní, na­lé­za­cí soud za­měří svo­ji po­zor­nost ne­jen na va­dy již vy­tknu­té v sou­vis­los­ti s do­vo­la­te­lem, ale jistě ne­po­ne­chá stra­nou své po­zor­nos­ti ani úva­hy o mož­nos­ti naplnění znaků spolu­pa­cha­tel­ství tím­to přeči­nem.

38. Nej­vyš­ší soud na zá­kladě sho­ra zmíněných sku­teč­nos­tí z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. z podnětu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. oh­ledně něho a pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. s přiměřeným pou­ži­tím § 261 tr. ř. ta­ké oh­ledně spolu­ob­viněné­ho M. V. roz­su­dek Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, a roz­su­dek Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, zru­šil. Sou­časně zru­šil ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­né roz­sud­ky ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Ob­vod­ní­mu sou­du pro Pra­hu 3 přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl, přičemž při no­vém roz­ho­do­vá­ní je soud vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý v tom­to us­ne­se­ní vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud. To­to roz­hod­nu­tí uči­nil do­vo­la­cí soud v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť je zřej­mé, že va­dy nel­ze od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní [§ 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř.].

Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

V Brně dne 25. 5. 2016

JUDr. Věra Kůrko­vá
před­sed­kyně se­ná­tu

Diskusia