Faktúrovanie falošnej DPH, určovanie výšky škody a trestný čin podvodu

 

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Naj­vyš­ší súd Čes­kej re­pub­li­ky sa za­obe­ral za­ují­ma­vým prí­pa­dom, kto­ré sa vy­sy­tu­jú aj v ap­li­kač­nej praxi v SR. Skut­ko­vo iš­lo o tres­tnú vec, v kto­rej ob­ža­lo­va­ný v me­ne ob­chod­nej spo­loč­nos­ti vy­sta­vo­val fak­tú­ry svo­jim zá­kaz­ní­kom (od­be­ra­te­ľom), pr­čiom na tých­to fak­tú­rach uvá­dzal ce­nu vrá­ta­ne DPH. Ro­bil tak na­priek to­mu, že spo­loč­nosť v me­ne kto­rej ko­nal ne­bo­la plat­com DPH a vy­fak­tú­ro­va­nú a nás­led­ne za­pla­te­nú DPH si po­ne­chá­val. Od­be­ra­te­lia pri­tom ko­na­li v omy­le, že si bu­dú môcť ob­ža­lo­va­ným úč­to­va­nú a ni­mi za­pla­te­nú DPH môcť up­lat­niť na vstu­pe pri od­po­čí­ta­ní da­ne.

 Naj­vyš­ší súd ČR uzat­vrel, že ta­ké­to ko­na­nie napĺňa zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du s tým, že prob­le­ma­tic­kým bo­lo naj­mä to, čo v ta­kých­to prí­pa­doch po­va­žo­vať za ško­du spô­so­be­nú tres­tným či­nom pod­vo­du. V niž­šie uve­de­ných práv­nych ve­tách je uve­de­ný spô­sob ako sa s tým­to prob­lé­mom vy­spo­ria­dal naj­vyš­ší súd. Pred­met­né roz­hod­nu­tie bo­lo nás­led­ne pub­li­ko­va­né aj v čes­kej Sbír­ce ako ofi­cál­na ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky.

 Sto­jí za po­zor­nosť, že to­to roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR vy­vo­la­lo krit­ku a to prá­ve v sú­vis­los­ti s ur­če­ním vy­čís­le­nia ško­dy, keď časť od­bor­nej ve­rej­nos­ti po­va­žu­je niž­šie uve­de­né roz­hod­nu­tie za nes­práv­ne. Kri­ti­ka v tom­to sme­re je za­ují­ma­vá a sto­jí za pov­šim­nu­tie.

 https://www.ep­ra­vo.cz/top/clan­ky/fa­les­na-dan-aneb-jak-zce­la-jis­te-ne­po­ci­tat-vy­si-sko­dy-106705.html

 

 Práv­ne ve­ty:

 Trest­ný čin pod­vo­du pod­le může být spá­chán ta­ké tím, že pa­cha­tel, kte­rý ne­ní plát­cem daně z přida­né hod­no­ty zá­měrně vy­úč­tu­je od­běra­telům, kteří jsou plát­ci daně z přida­né hod­no­ty, a zís­ká od nich plat­bu od­po­ví­da­jí­cí úč­to­va­né ceně na­vý­še­né o daň z přida­né hod­no­ty, aniž by je in­for­mo­val o tom, že ne­ní plát­cem té­to daně.

 Ško­dou je čás­tka ve vý­ši pa­cha­te­lem úč­to­va­né daně z přida­né hod­no­ty. Z hle­dis­ka vzni­ku a vý­še ško­dy ne­má vý­znam sku­teč­nost, zda a s ja­kým vý­sled­kem poš­ko­ze­ný ja­ko da­ňo­vý pop­lat­ník u své­ho fi­nan­ční­ho úřadu po­ža­do­val od­po­čet daně z přida­né hod­no­ty, pro­to­že trest­ný čin pod­vo­du byl do­ko­nán okam­ži­kem, kdy poš­ko­ze­ný uh­ra­dil pa­cha­te­li ce­nu na­vý­še­nou o daň z přida­né hod­no­ty.

 

8 Tdo 1601/2016-52 (pub­li­ko­va­né v Sbír­ce pod č. 38/2017)

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 15. 2. 2017 o do­vo­lá­ní ob­viněné­ho J. S. pro­ti us­ne­se­ní Městské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 208/2016, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 8 pod sp. zn. 1 T 6/2014, tak­to:

Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho J. S. od­mí­tá.

Od­ůvodnění:

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů

1. Roz­sud­kem Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 8 ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 1 T 6/2014, byl ob­vině­ný J. S. uz­nán vin­ným přeči­nem pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se do­pus­til skut­kem stručně pop­sa­ným tak, že
ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán spo­leč­nos­ti AUTO JAS, s. r. o., IČ: 25900285, se síd­lem Vel­ké Albrech­ti­ce, č. p. 61, (dá­le jen „spo­leč­nost AUTO JAS“), v době od 8. 8. 2008 do 30. 10. 2010, aniž by spo­leč­nost by­la v té­to době za­re­gis­tro­vá­na ja­ko plát­ce daně z přida­né hod­no­ty (dá­le ta­ké „DPH“), fak­tu­ro­val náj­emcům uve­de­ným v bo­dech 1) až 10) služ­by spo­je­né s uží­vá­ním par­ko­va­cích míst na par­ko­viš­ti, kte­ré se na­chá­zí na P. na křižo­vat­ce ulic Š. a P., v ceně včetně DPH a vy­sta­vo­val tak dok­la­dy ob­sa­hu­jí­cí zá­klad DPH, vý­ši DPH a cel­ko­vé úč­to­va­né čás­tky včetně DPH, a to na zá­kladě kon­krétně uve­de­ných fak­tur a dok­ladů slou­ží­cích sou­časně ja­ko da­ňo­vý dok­lad,
1) ob­chod­ní spo­leč­nos­ti REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va, s. r. o., IČ: 25671171, se síd­lem Per­ne­ro­va, č. p. 35, Pra­ha 8 (dá­le jen „spo­leč­nost REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va“), vy­sta­vil da­ňo­vé dok­la­dy za ob­do­bí od čer­ven­ce 2008 do 30. 12. 2010, kte­ré by­ly ob­chod­ní spo­leč­nos­tí REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va za­úč­to­vá­ny s DPH ve vý­ši 19 % (v ob­do­bí od říj­na 2008 do říj­na 2009) a s DPH ve vý­ši 20 % (v ob­do­bí od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010), kte­rá v souč­tu či­ni­la čás­tka 71.427,02 Kč, av­šak při kon­tro­le pro­ve­de­né Fi­nan­čním úřadem pro Pra­hu 8 dne 7. 7. 2011 pod č. j. 268336/11/008932109785, v ob­chod­ní spo­leč­nos­ti REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va, by­lo zjištěno neop­rávněné up­latnění DPH z vý­še uve­de­ných fak­tur, a tak­to spo­leč­nost mu­se­la po­dat do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní za přís­luš­ná ob­do­bí a od­po­čet DPH jim Fi­nan­čním úřadem pro Pra­hu 8 neb­yl uz­nán, a tím­to jed­ná­ním by­la spo­leč­nos­ti REAL ES­TA­TE Per­ne­ro­va způso­be­na ško­da ve vý­ši 73.665 Kč, když ško­da pro tres­tní říze­ní či­ní 71.427,02 Kč.
2) ob­chod­ní spo­leč­nos­ti PIC­COLLO, spol. s r. o., IČ: 45310553, se síd­lem Na Pod­kov­ce č. p. 10, Pra­ha 4 (dá­le jen „spo­leč­nost PIC­COLLO“), vy­sta­vil splát­ko­vé ka­len­dáře – da­ňo­vé dok­la­dy pro rok 2009, kde by­la uve­de­na DPH ve vý­ši 30.847,03 Kč, a pro rok 2010 DPH či­ni­lo čás­tku 26.000 Kč, ty­to da­ňo­vé dok­la­dy by­ly ob­chod­ní spo­leč­nos­tí PIC­COLLO řádně za­úč­to­vá­ny, av­šak by­lo zjištěno neop­rávněné up­latnění DPH z vý­še uve­de­ných da­ňo­vých dok­ladů, kdy spo­leč­nost mu­se­la po­dat do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní za přís­luš­ná ob­do­bí, a za ta­to ob­do­bí si ne­moh­la up­lat­nit da­ný od­po­čet DPH, a tím­to jed­ná­ním by­la spo­leč­nos­ti PIC­COLLO způso­be­na ško­da ve vý­ši 62.047 Kč, když ško­da pro tres­tní říze­ní či­ní 56.847,03 Kč,
3) spo­leč­nos­ti RAKWEISS paint, s. r. o., IČ: 25608304, se síd­lem Po­li­tic­kých vězňů 1531/9, Pra­ha 1 (dá­le jen „RAKWEISS paint“), vy­sta­vil příj­mo­vé pok­lad­ní dok­la­dy – zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy, na nich uvedl cel­ko­vou čás­tku a vý­ši pro­cen­ta DPH, kdy za ro­ky 2008 a 2009 ve vý­ši DPH 19% a za rok 2010 vý­ši DPH 20%, a na zá­kladě kon­krétně uve­de­ných příj­mo­vých pok­lad­ních dok­ladů vy­úč­to­val za rok 2008 DPH v čás­tce 1.673,24 Kč, za rok 2009 nás­ledně v čás­tce 2.826,69 Kč, za rok 2010 ve vý­ši 2.133,76 Kč, předmětné da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí RAKWEISS paint řádně za­úč­to­vá­ny, spo­leč­nost si za předmětná ob­do­bí up­lat­ni­la od­po­čet DPH z vý­še uve­de­ných zjed­no­du­še­ných da­ňo­vých dok­ladů, a tu­díž jí tím­to jed­ná­ním by­la způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH 6.494 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní či­ni­la ško­da čás­tku 6.435,87 Kč,
4) spo­leč­nos­ti TOM­MI-hol­ding, spol. s r. o., IČ: 45280355, se síd­lem U Svo­bo­dár­ny 1110/12, Pra­ha 9 (dá­le jen „TOM­MI-hol­ding“), vy­sta­vil příj­mo­vé pok­lad­ní dok­la­dy – zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy, na kte­rých uvedl cel­ko­vou čás­tku a vý­ši pro­cen­ta DPH, tak, že za rok 2009 uvedl vý­ši DPH 19% a za rok 2010 vý­ši DPH 20%, na zá­kladě kon­krétně uve­de­ných příj­mo­vých dok­ladů fak­tu­ro­val za rok 2009 DPH ve vý­ši 2.011,77 Kč, za rok 2010 DPH ve vý­ši 2.500 Kč, předmětné zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí TOM­MI-hol­ding řádně za­úč­to­vá­ny, spo­leč­nost si za předmětná ob­do­bí up­lat­ni­la od­po­čet DPH z vý­še uve­de­ných zjed­no­du­še­ných da­ňo­vých dok­ladů, jed­ná­ním jí by­la způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH 4.516 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní by­la vy­poč­te­na způso­be­ná ško­da ve vý­ši 4.511,77 Kč,
5) osobě Ing. J. K., by­tem K. S., P. – K., ja­ko OSVČ za ro­ky 2008 a 2009 uvedl na příj­mo­vých pok­lad­ních dok­la­dech vý­ši DPH 19% a za rok 2010 vý­ši 20%, a kon­krétně za rok 2008 cel­kem fak­tu­ro­val DPH ve vý­ši 783,37 Kč, za rok 2009 ve vý­ši 2.458,72 Kč, a za rok 2010 ve vý­ši 2.250 Kč, kdy předmětné zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy by­ly Ing. J. K. (dříve T.) řádně za­úč­to­vá­ny, jme­no­va­ná si za předmětná ob­do­bí up­lat­ni­la od­po­čet DPH z vý­še uve­de­ných zjed­no­du­še­ných da­ňo­vých dok­ladů, a tu­díž jí jed­ná­ním ob­viněné­ho J. S. by­la způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH ve vý­ši 5.996 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní by­la vy­poč­te­na ško­da ve vý­ši 5.492,09 Kč,
6) osobě Ing. Mgr. J. Š., by­tem P., P. – P., ja­ko OSVČ vy­sta­vil příj­mo­vé pok­lad­ní dok­la­dy – zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy, a v nich uvedl cel­ko­vou čás­tku a údaj o DPH, tj. 20%, a tak za rok 2010 vy­úč­to­val DPH 3.750 Kč, kdy předmětné zjed­no­du­še­né da­ňo­vé dok­la­dy by­ly Ing. Mgr. J. Š., ja­ko OSVČ řádně za­úč­to­vá­ny, jme­no­va­ný si za předmětná ob­do­bí up­lat­nil od­po­čet DPH z vý­še uve­de­ných zjed­no­du­še­ných da­ňo­vých dok­ladů, a tu­díž mu jed­ná­ním ob­viněné­ho J. S. by­la způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH tj. 3.750 Kč,
7) spo­leč­nos­ti ME­DIA­TEL, spol. s r. o., IČ: 26757052, se síd­lem Vy­sko­či­lo­va 1442/1b, Pra­ha 4 – Mich­le (dá­le jen „ME­DIA­TEL“), vy­sta­vil splát­ko­vý ka­len­dář na rok 2009 k náj­em­ní smlouvě na ob­do­bí od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 a splát­ko­vý ka­len­dář na rok 2010 k náj­em­ní smlouvě na ob­do­bí od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 (ve splát­ko­vém ka­len­dáři je chybně vy­po­čí­tán zá­klad daně a 20% DPH, kdy zá­kaz­ník uh­ra­dil správně vy­poč­te­nou čás­tku), kte­ré slou­ži­ly sou­časně ja­ko da­ňo­vý dok­lad, a tak za rok 2009 vy­úč­to­val na DPH čás­tku 67.068 Kč, kdy spo­leč­nost ME­DIA­TEL spo­leč­nos­ti AUTO JAS pod­le do­lo­že­ných dok­ladů uh­ra­di­la za rok 2009 čás­tku ve vý­ši 420.000 Kč, a z té­to si up­lat­ni­la od­po­čet na DPH ve vý­ši 67.068 Kč, nás­ledně da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí ME­DIA­TEL řádně za­úč­to­vá­ny, av­šak při kon­tro­le pro­ve­de­né Fi­nan­čním úřadem pro Pra­hu 8, by­lo zjištěno neop­rávněné up­latnění DPH z vý­še uve­de­ných dok­ladů, kdy spo­leč­nost mu­se­la po­dat do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní za přís­luš­ná ob­do­bí, od­po­čet jim neb­yl uz­nán a spo­leč­nost mu­se­la přís­luš­nou čás­tku včetně úroků uh­ra­dit přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, a dá­le té­že spo­leč­nos­ti fak­tu­ro­val za služ­by spo­je­né s uží­vá­ním par­ko­va­cích míst za rok 2010 na DPH čás­tku 62.500 Kč, kdy spo­leč­nost ME­DIA­TEL spo­leč­nos­ti AUTO JAS pod­le do­lo­že­ných dok­ladů uh­ra­di­la za ob­do­bí od 1. 1. 2010 do 31. 10. 2010 čás­tku ve vý­ši 375.000 Kč, z té­to si up­lat­ni­la od­po­čet na DPH ve vý­ši 62.500 Kč, nás­ledně da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí ME­DIA­TEL řádně za­úč­to­vá­ny, av­šak při kon­tro­le pro­ve­de­né Fi­nan­čním úřadem pro Pra­hu 8 by­lo zjištěno neop­rávněné up­latnění DPH a spo­leč­nost mu­se­la po­dat do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní za přís­luš­ná ob­do­bí, od­po­čet jim neb­yl uz­nán a spo­leč­nost mu­se­la čás­tku 135.809 Kč, včetně úroků uh­ra­dit přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, a tu­díž jí by­la způso­be­na ško­da za rok 2009 a 2010 v cel­ko­vé vý­ši úč­to­va­né­ho DPH 168.628 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní či­ní způso­be­ná ško­da čás­tku 129.568 Kč,
8) spo­leč­nos­ti Schnei­der Elec­tric CZ, s. r. o., IČ: 60467550, se síd­lem Thá­mo­va č. p. 13, Pra­ha 8 (dá­le jen „Schnei­der Elec­tric CZ“), vy­sta­vil splát­ko­vý ka­len­dář na rok 2010 slou­ží­cí sou­časně ja­ko da­ňo­vý dok­lad, v němž na zá­kladě kon­krét­ních údajů vy­úč­to­val DPH ve vý­ši 37.500 Kč, spo­leč­nost Schnei­der Elec­tric CZ spo­leč­nos­ti AUTO JAS pod­le do­lo­že­ných dok­ladů uh­ra­di­la za ob­do­bí od 1. 1. 2010 do 31. 10. 2010 čás­tku ve vý­ši 337.500 Kč (jed­na úh­ra­da ve vý­ši 67.500 Kč by­la za­slá­na omy­lem, kdy mělo být cel­kově uh­ra­ze­no pou­ze 270.000 Kč), a z úč­to­va­né čás­tky si spo­leč­nost up­lat­ni­la od­po­čet na DPH pou­ze ve vý­ši 22.505 Kč, da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí Schnei­der Elec­tric CZ řádně za­úč­to­vá­ny, av­šak při kon­tro­le pro­ve­de­né Fi­nan­čním úřadem pro Pra­hu 8, by­lo zjištěno neop­rávněné up­latnění DPH z vý­še uve­de­ných dok­ladů, spo­leč­nost mu­se­la po­dat do­da­teč­né da­ňo­vé přiz­ná­ní za přís­luš­ná ob­do­bí, od­po­čet jí neb­yl uz­nán a spo­leč­nost mu­se­la čás­tku 22.505 Kč, uh­ra­dit přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, a tu­díž jed­ná­ním J. S., by­la spo­leč­nos­ti Schnei­der Elec­tric CZ způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH tj. 37.500 Kč,
9) spo­leč­nos­ti DA­TART INTER­NA­TIO­NAL, a. s., IČ: 60192615, se síd­lem Per­ne­ro­va 149/35, Pra­ha 8 (dá­le jen „DA­TART INTER­NA­TIO­NAL“), vy­sta­vil splát­ko­vý ka­len­dář na ob­do­bí květen 2008 až říjen 2010 slou­ží­cí sou­časně ja­ko da­ňo­vý dok­lad s uve­de­ním zá­kla­du DPH, vý­še DPH (rok 2008 a 2009 ve vý­ši 19% a rok 2010 ve vý­ši 20%), a tak za rok 2008 úč­to­val DPH ve vý­ši 12.480 Kč, za rok 2009 ve vý­ši 37.440 Kč, a za rok 2010 ve vý­ši 34.950 Kč, kdy spo­leč­nost DA­TART INTER­NA­TIO­NAL spo­leč­nos­ti AUTO JAS pod­le do­lo­že­ných dok­ladů uh­ra­di­la za ob­do­bí od 1. 5. 2008 do 31. 10. 2010 čás­tku ve vý­ši 542.637 Kč, z úč­to­va­né čás­tky si spo­leč­nost up­lat­ni­la od­po­čet na DPH pou­ze ve vý­ši 81.368 Kč, kdy da­ňo­vé dok­la­dy by­ly spo­leč­nos­tí DA­TART INTER­NA­TIO­NAL řádně za­úč­to­vá­ny, spo­leč­nost po­da­la za přís­luš­ná ob­do­bí ro­ku 2010 do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní a roz­díl­nou čás­tku uh­ra­di­la přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, a tak jí by­la způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH 84.870 Kč z prod­le­ní, ško­da z hle­dis­ka tres­tní­ho říze­ní pak či­ní 81.368 Kč,
10) spo­leč­nos­ti BOR­GIS, a. s., IČ: 00564893, se síd­lem Slez­ská 2127/13, Pra­ha 2 (dá­le jen „BOR­GIS“), vy­sta­vil splát­ko­vý ka­len­dář na ob­do­bí od 1. 11. 2007 do 31. 12. 2007 rok 2008, 2009 a 2010, slou­ží­cí sou­časně ja­ko da­ňo­vý dok­lad s uve­de­ním zá­kla­du DPH, vý­še DPH (rok 2008 a 2009 ve vý­ši 19% a rok 2010 ve vý­ši 20%) a tak za rok 2008 úč­to­val DPH ve vý­ši 3.370,97 Kč + 9.070,97 Kč, za rok 2009 ve vý­ši 25.003,33 Kč, kdy spo­leč­nost BOR­GIS spo­leč­nos­ti AUTO JAS pod­le do­lo­že­ných dok­ladů uh­ra­di­la za ob­do­bí od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2010 čás­tku ve vý­ši 419.400 Kč a z úč­to­va­né čás­tky nás­ledně up­lat­ni­la od­po­čet na DPH ve vý­ši 68.228 Kč, av­šak při zjištění neop­rávněnos­ti up­latnění DPH na vstu­pu, po­da­la přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní a uh­ra­di­la pou­ze čás­tku ve vý­ši 62.528 Kč, tak by­la jed­ná­ním ob­viněné­ho spo­leč­nos­ti BOR­GIS způso­be­na ško­da ve vý­ši úč­to­va­né­ho DPH 63.227,33 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní by­la vy­poč­te­na ško­da na 60.898,30 Kč,
tím­to jed­ná­ním ob­vině­ný J. S. uvedl poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti a OSVČ v om­yl, když opa­ko­vaně dek­la­ro­val v náj­em­ních smlou­vách, na fak­tu­rách jím po­dep­sa­ných, ve splát­ko­vém ka­len­dáři jim po­dep­sa­ném a na zjed­no­du­še­ných da­ňo­vých dok­la­dech jim po­dep­sa­ných, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS by­la kon­ti­nuálně plát­cem DPH, včetně ob­do­bí od 8. 8. 2008 do 1. 11. 2010, o čemž ob­vině­ný věděl, a neb­yl te­dy op­rávněn tu­to daň od pop­lat­níků vy­bí­rat, tu­to sku­teč­nost poš­ko­ze­ným za­ml­čel,
čímž vlastněnou spo­leč­nost AUTO JAS úmyslně obo­ha­til na úkor vý­še uve­de­ných poš­ko­ze­ných, a způso­bil tak na je­jich ma­jet­ku ško­du v cel­ko­vé vý­ši nej­méně 487.744 Kč, pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní by­la vy­poč­te­na ško­da ve vý­ši 461.300,08 Kč.

2. Za ten­to přečin byl ob­vině­ný pod­le § 209 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní dvou roků, pod­le § 81 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku byl vý­kon tres­tu pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní dvou roků. Pod­le § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku byl ob­vině­ný po­vi­nen ve zku­šeb­ní době pod­le svých sil nah­ra­dit ško­du, kte­rou tres­tným či­nem způso­bil. Rovněž by­lo pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. roz­hod­nu­to o náh­radě ško­dy.

3. Městský soud v Pra­ze ja­ko soud od­vo­la­cí us­ne­se­ním ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 208/2016, od­vo­lá­ní, kte­rá pro­ti to­mu­to roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­da­li ob­vině­ný J. S. i stát­ní zá­stup­ce pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­ná za­mítl.

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho a vy­jádření k němu

4. Pro­ti uve­de­né­mu us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ob­vině­ný po­dal prostřed­nic­tvím ob­háj­ce z důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. do­vo­lá­ní, v němž va­dy roz­hod­nu­tí spo­čí­va­jí­cí na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní spatřoval v tom,  že je v zá­sad­ním roz­po­ru s ob­sa­hem spi­su, pro­to­že řada dok­ladů za­lo­že­ných ve spi­se ne­by­la jím po­dep­sá­na (např. dok­lad na č. l. 373), dok­lad na č. l. 344 do­kon­ce neb­yl po­dep­sán vůbec. U dal­ších dok­ladů měl po­chyb­nos­ti, zda se sku­tečně jed­na­lo o je­ho pod­pis, a ne­by­lo ani pro­ká­zá­no, že by da­ňo­vé dok­la­dy sám do­ru­čo­val. Ta­to je­ho tvr­ze­ní nev­za­ly sou­dy vůbec do úva­hy a ne­vy­pořáda­ly se s ni­mi po strán­ce práv­ní ani skut­ko­vé, a v roz­po­ru s je­ho vý­povědí i ob­sa­hem spi­su po­va­žo­va­ly vy­sta­ve­ní dok­ladů je­ho oso­bou za nes­por­né. Ob­vině­ný zdůraz­nil, že od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní tvr­dí, že nevěděl, že spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní plát­cem DPH, resp. věřil, že je plát­cem.

5. Od­vo­la­cí­mu sou­du ob­vině­ný vy­tkl, že i když zru­šil před­cho­zí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně (ze dne 21. 7. 2015), ne­boť soud nep­ro­vedl důka­zy, kte­ré po­va­žo­val za nut­né, při svém dal­ším roz­ho­do­vá­ní, přes­to­že doplněné do­ka­zo­vá­ní nepřines­lo žá­dné změ­ny ve vzta­hu k je­ho vědo­mos­ti o tom, že spo­leč­nost AUTO JAS ne­by­la plát­cem DPH, změnil svůj ná­zor a ob­viněným po­da­né od­vo­lá­ní přez­kou­má­va­ným us­ne­se­ním za­mítl.  

6. Ob­vině­ný zdůraz­nil, že zná zá­klad­ní prin­ci­py fun­go­vá­ní daně z přida­né hod­no­ty i po­vin­nos­ti vést účet­nic­tví, ale zru­še­ní re­gis­tra­ce k DPH a zej­mé­na roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí opětov­né přih­láš­ky k re­gis­tra­ci k DPH (č. l. 170) jsou pro něj nez­ná­mý­mi sku­teč­nos­tmi. Pod­mín­ky pro ta­ko­vé kro­ky jsou spe­cia­li­zo­va­nou zá­le­ži­tos­tí, jíž ov­lá­da­jí pou­ze pra­cov­ní­ci fi­nan­čních úřadů či da­ňo­ví po­rad­ci. Za ab­sur­dní po­va­žo­val vý­hra­du sou­du pr­vní­ho stupně, že si měl v rám­ci vy­va­ro­vá­ní se omy­lu pod­robně nas­tu­do­vat všech­ny da­ňo­vé před­pi­sy tý­ka­jí­cí se DPH, aby tak přede­šel si­tua­ci, kdy úč­to­val DPH, aniž by byl plát­cem. Přes­to­že přene­se­ní po­vin­nos­tí da­ňo­vé­ho sub­jek­tu daně řádně od­vádět na od­bor­ní­ky nez­ba­vu­je da­ňo­vý sub­jekt od­povědnos­ti za omy­ly a chy­by těchto osob, je to­mu tak jen v ro­vině ci­vil­ní­ho, ni­ko­liv tres­tní­ho prá­va. Nao­pak důvěra v prá­ci ta­ko­vé zod­povědné oso­by je sku­teč­nos­tí, kte­rá je­ho oso­bu vy­vi­ňu­je.

7. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný pro svou špat­nou orien­ta­ci v da­ňo­vé prob­le­ma­ti­ce účet­nic­tvím a da­ňo­vý­mi po­vin­nos­tmi pověřil M. H. a Š. W. K., by­ly to ony, kte­ré uve­de­né po­vin­nos­ti pl­ni­ly, a to i pro­to, že se ve spo­leč­nos­ti AUTO JAS prak­tic­ky nezdr­žo­val a nepřijí­mal zde zá­sil­ky. Jed­nal v důvěře v od­bor­nost M. H., po­dep­sal jí vše, co mu před­klá­da­la, a měl pl­nou důvěru ve správ­nost před­klá­da­ných lis­tin.

8. Pod­le ob­viněné­ho neexis­tu­je důkaz, z něhož by vy­ply­nu­lo, že se mu kdy do ru­kou dos­ta­ly zá­sil­ky od fi­nan­ční­ho úřadu o zru­še­ní re­gis­tra­ce k DPH a za­mít­nu­tí návr­hu na re­gis­tra­ci k té­to da­ni. Od­mí­tal i tvr­ze­ní sou­du, že po­kud po­dep­sal přih­láš­ku k re­gis­tra­ci k DPH na č. l. 169, mu­sel vědět o před­cho­zím zru­še­ní té­to re­gis­tra­ce. Uve­de­ný zá­věr je v roz­po­ru s je­ho vý­povědí a s vý­pověďmi svědků J. H., G. R. i M. H. I kdy­by se pro­ká­za­lo, že o zru­še­ní re­gis­tra­ce věděl, což se však nes­ta­lo, sou­dy po­mi­nu­ly, že by­la po­dá­na no­vá přih­láš­ka k re­gis­tra­ci.

9. Za nes­práv­ný ob­vině­ný ozna­čil způsob, ja­kým soud vy­hod­no­til vý­pověď M. H., kte­rá popře­la, že by měl vědo­most o tom, že nej­sou plát­ci DPH, a po­va­žo­val za ne­mís­tné, po­kud ji soud ozna­čil ja­ko lži­vou, když je svědkyně bez­úhon­nou oso­bou a ne­by­la pro nic stí­há­na ani prověřová­na.
 
10. Své ná­mit­ky ob­vině­ný soustředil i pro­ti pro­to­ko­lu fi­nan­ční­ho úřadu ze dne 4. 12. 2008 (č. l. 173), kte­rý byl pořízen o jed­ná­ní svo­la­ném za úče­lem ověření síd­la, ve­de­ní účet­nic­tví, po­dá­vá­ní da­ňo­vých přiz­ná­ní a da­ňo­vé kon­tro­le, ni­ko­liv te­dy kvů­li DPH, a neřeši­lo se v něm, zda je fir­ma AUTO JAS ak­tuálně plát­cem DPH, ani zru­še­ní re­gis­tra­ce či osud přih­láš­ky k re­gis­tra­ci ze dne 8. 8. 2008. Pou­ze v sa­mot­ném zá­věru se ob­je­vu­je jed­na vě­ta o tom, že da­ňo­vá přiz­ná­ní ke dni zru­še­ní re­gis­tra­ce bu­dou po­dá­na. To potvr­zu­jí i vý­povědi svědky­ní M. B. a I. K., za­městnan­kyň fi­nan­ční­ho úřadu, jež soud v té­to čás­ti nev­zal v po­taz. V té sou­vis­los­ti ob­vině­ný zmí­nil, že soud neb­ral do úva­hy ani vý­pověď svědkyně J. B., kte­rá si pa­ma­to­va­la na te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor s ob­viněným, v rám­ci něhož jí vy­jádřil přesvědče­ní, že je plát­cem DPH.

11. Do­vo­lá­ní ob­vině­ný za­měřil i pro­ti způso­bu, ja­kým by­la sta­no­ve­na vý­še způso­be­né ško­dy, a v ná­vaz­nos­ti na ni i vůči své po­vin­nos­ti k je­jí náh­radě. Při úva­ze o tom, že ško­dou je to, o co se ma­je­tek poš­ko­ze­né­ho zmen­šil, ne­bo nezvětšil, ob­vině­ný u dí­lčích jed­ná­ní pod bo­dy 3), 4), 5), 6) a 9) uvedl, že poš­ko­ze­ným ško­da vůbec nev­znik­la, když poš­ko­ze­ní si­ce za­pla­ti­li na DPH firmě AUTO JAS čás­tky zvý­še­né o DPH, ob­ra­tem si však ty­to čás­tky up­lat­ni­li ja­ko daň na vstu­pu, a je­jich ma­je­tek tak neb­yl zmen­šen, ne­boť do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní ne­po­dá­va­li a daň do­da­tečně neuh­ra­di­li. Poš­ko­ze­ní v bo­dech 3), 4), 5) a 6) ani ne­vy­vi­nu­li žá­dnou ak­ti­vi­tu ve smys­lu op­rav­ných da­ňo­vých přiz­ná­ní. Poš­ko­ze­ný pod bo­dem 9) neu­vedl, že mu by­la něja­ká daň doměřena a že by by­la za­pla­ce­na. V bodě 8) chy­bí dok­lad o sku­tečně pro­ve­de­né úh­radě, kte­rý je­di­ný může být pod­kla­dem pro roz­hod­nu­tí o náh­radě ško­dy. Vzhle­dem k to­mu ne­ní mož­né roz­ho­do­vat o škodě v bu­douc­nu po­ten­cio­nálně vznik­lé, ne­boť se mo­hou změnit pod­mín­ky pro je­jí náh­ra­du. Uve­de­ným poš­ko­ze­ným pro­to žá­dná ško­da nev­znik­la, a je­jich ná­rok na náh­ra­du ško­dy je v roz­po­ru s učiněný­mi zjištění­mi, je­li­kož jim ško­da ne­by­la způso­be­na, když na doměrku DPH stá­tu do­da­tečně nic neh­ra­di­li, což se tý­ká též poš­ko­ze­ných spo­leč­nos­tí REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va, PIC­COLLO, ME­DIA­TEL a BOR­GIS a případně i spo­leč­nos­tí Schnei­der Elec­tric CZ a DA­TART INTER­NA­TIO­NAL, kte­rým ško­da nev­znik­la jed­ná­ním ob­viněné­ho, ale až kon­tro­lou fi­nan­ční­ho úřadu a doměřením daně, což je v roz­po­ru se zá­sa­dou, že předmětem ad­hez­ní­ho říze­ní nemůže být ško­da způso­be­ná ji­ným skut­kem, byť by ten­to sku­tek sou­vi­sel s tím, kte­rý je předmětem tres­tní­ho stí­há­ní.

12. V  čás­ti do­vo­lá­ní ob­vině­ný pou­ká­zal i na nez­byt­nost vy­uži­tí zá­sa­dy ul­ti­ma ra­tio a sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, kte­rou sou­dy v je­ho případě správně ne­vy­lo­ži­ly, je­li­kož se jed­ná o ci­vil­ní spor o vy­má­há­ní neop­rávněně in­ka­so­va­ných čás­tek od­po­ví­da­jí­cích pro­cen­tní sazbě DPH, což je důsle­dek ob­chod­ní­ho spo­ru.

13. V zá­věru do­vo­lá­ní ob­vině­ný ze všech uve­de­ných důvodů navrhl, aby Nej­vyš­ší soud us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du a roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně zru­šil a přiká­zal věc k no­vé­mu pro­jed­ná­ní.

14. K po­da­né­mu do­vo­lá­ní se v sou­la­du s § 265h od­st. 2 tr. ř. vy­jádři­la stát­ní zá­stup­kyně půso­bí­cí u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, kte­rá ná­mit­ku do­vo­la­te­le, jíž bro­jil pro­ti práv­ní kva­li­fi­ka­ci předmětné­ho jed­ná­ní, po­va­žo­va­la za za­lo­že­nou na vý­hra­dách ke způso­bu vy­hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů, a pro­to­že na pod­kladě spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ne­by­lo mož­né shle­dat me­zi zá­věry soudů a vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní extrém­ní roz­por, kon­sta­to­va­la, že ob­vině­ný ne­dos­tál pod­mín­kám sta­no­ve­ným v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

15. K ná­mit­ce o ne­dos­tat­ku sub­jek­tiv­ní strán­ky stát­ní zá­stup­kyně uved­la, že ob­vině­ný věděl, že v roz­hod­ném ob­do­bí ro­ku 2008 by­lo na úrov­ni správ­ce daně ve­de­no říze­ní o ob­no­ve­ní zru­še­né re­gis­tra­ce spo­leč­nos­ti AUTO JAS ja­ko plát­ce DPH, a to i s pou­ka­zem na te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor me­zi ob­viněným a za­městnan­ci fi­nan­ční­ho úřadu, na kte­rý rea­go­val po­dá­ním a po­dep­sá­ním přih­láš­ky o ob­no­ve­ní re­gis­tra­ce k DPH z ti­tu­lu své­ho sta­tu­tár­ní­ho pos­ta­ve­ní. Vědo­mí do­vo­la­te­le o ak­tuál­ním pos­ta­ve­ní je­ho ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ja­ko re­gis­tro­va­né­ho plát­ce DPH by­lo dos­ta­tečně pro­ká­zá­no je­ho účas­tí na osob­ním jed­ná­ní na fi­nan­čním úřadě, kte­ré­ho se účas­tnil spo­lečně se svo­ji účet­ní v době po za­mít­nu­tí jím po­da­né přih­láš­ky k re­gis­tra­ci k DPH, ze zá­pi­su o tom­to jed­ná­ní zce­la jed­noz­načně vy­ply­nu­la je­ho in­for­mo­va­nost o tom, že je­ho ob­chod­ní spo­leč­nost ak­tuálně ne­ní re­gis­tro­vá­na k té­to da­ni. Té­to in­for­ma­ce se mu dos­ta­lo i přes to, že uve­de­ná zá­le­ži­tost ne­by­la hlav­ní otáz­kou předmětné­ho jed­ná­ní. Sou­dy ne­po­chy­bi­ly, po­kud nepřis­tou­pi­ly na skut­ko­vou ver­zi ob­viněné­ho, pod­le níž mu ak­tuál­ní pos­ta­ve­ní jím pro­vo­zo­va­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ve vzta­hu k re­gis­tra­ci DPH ne­by­lo zná­mo.

16. Stát­ní zá­stup­kyně zmí­ni­la i to, že poš­ko­ze­ní v důsled­ku kla­ma­vé­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho o re­gis­tra­ci je­ho ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ja­ko plát­ce DPH utrpě­li ško­du, když čás­tky za­pla­ce­né na DPH si fak­tic­ky ne­moh­li za­po­číst do nák­ladů vy­na­lo­že­ných na do­sa­že­ní příjmů zda­ni­tel­ných v práv­ním re­ži­mu DPH. Ma­jet­ko­vá új­ma spo­je­ná s neop­rávněným obo­ha­ce­ním do­vo­la­te­le tak poš­ko­ze­ným vznik­la již tím okam­ži­kem, kdy v důsled­ku své­ho myl­né­ho domnění vy­vo­la­né­ho do­vo­la­te­lem za­pla­ti­li ví­ce, než ve sku­teč­nos­ti od­po­ví­da­lo vý­ši je­jich pla­teb­ní po­vin­nos­ti. Chybějí­cí práv­ní ná­rok na zoh­lednění uve­de­ných „nák­la­do­vých pla­teb“ v rám­ci plnění je­jich da­ňo­vé po­vin­nos­ti plátců DPH se pak mu­sel zá­ko­nitě pro­je­vit v nesplněných pod­mín­kách pro sní­že­ní da­ňo­vé­ho zá­kla­du DPH, což však nas­ta­lo až v době po do­ko­ná­ní pod­vod­né­ho jed­ná­ní ze stra­ny ob­viněné­ho. Pro­to ta­ké nemůže ob­stát je­ho hmotněpráv­ní ná­mit­ka, že ško­da vůbec nev­znik­la u poš­ko­ze­ných pod bo­dy 3), 4), 5), 6), kteří do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní ne­po­dá­va­li, a daň tak ani do­da­tečně neuh­ra­di­li. Stát­ní zá­stup­kyně ne­moh­la ak­cep­to­vat rovněž vý­hra­du, že ško­da by­la způso­be­na ji­ným skut­kem v těch přípa­dech, kdy na pod­kladě kon­tro­ly fi­nan­ční­ho úřadu doš­lo k doměření daně [skut­ky ad 1), 2), 7), 8), 9) a 10)].

17. Pod­le stát­ní zá­stup­kyně ne­by­lo mož­né ak­cep­to­vat ani po­ža­da­vek na bez­tres­tnost ob­viněné­ho z hle­di­sek vy­me­ze­ných v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, pro­to­že okol­nos­ti předmětné­ho jed­ná­ní od­po­ví­da­jí přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, a soudům nel­ze vy­tý­kat, že by pod­mín­ky sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se neb­ra­ly do úva­hy. V do­vo­lá­ní ne­ní uve­de­na žá­dná ar­gu­men­ta­ce bro­jí­cí pro­ti po­sou­ze­ní předmětné­ho jed­ná­ní ja­ko či­nu, kte­rý ne­ní trest­ný z důvo­du je­ho ne­dos­ta­teč­né škod­li­vos­ti, když z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti od­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty.

18. Ze všech uve­de­ných důvodů stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl, a aby by­lo pod­le § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. roz­hod­nu­to v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, k je­hož ko­ná­ní uděli­la souh­las i pro případ ji­ných roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, než jsou uve­de­na v us­ta­no­ve­ní § 265r od­st. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r od­st. 1 písm. c) tr. ř.].

19. Vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně by­lo za­slá­no práv­ní­mu zá­stup­ci ob­viněné­ho, kte­rý Nej­vyš­ší­mu sou­du sdělil, že se k němu ob­vině­ný ne­bu­de dá­le vy­jadřovat a setr­vá­vá na ob­sa­hu své­ho do­vo­lá­ní. Rovněž Nej­vyš­ší­mu sou­du dal na vědo­mí, že ob­vině­ný souh­la­sí s roz­hod­nu­tím o do­vo­lá­ní v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

III. K for­mál­ním ná­le­ži­tos­tem do­vo­lá­ní

20. Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí po­té, co shle­dal, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, od­st. 2 písm. h) tr. ř., by­lo po­dá­no oso­bou op­rávněnou [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě, kde lze po­dá­ní uči­nit (§ 265e od­st. 1, 2 tr. ř.), zkou­mal, zda by­lo up­latněno v sou­la­du se zá­kon­ným vy­me­ze­ním pou­ži­té­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du, ne­boť jen na pod­kladě do­vo­lá­ní re­le­vantně opřené­ho o někte­rý z do­vo­la­cích důvodů za­kot­ve­ných v § 265b od­st. 1, 2 tr. ř. může být na­pa­de­né roz­hod­nu­tí pod­ro­be­no věcné­mu přez­ku­mu.

21. Ob­vině­ný v po­da­ném do­vo­lá­ní up­lat­nil do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pod­le něhož je mož­né do­vo­lá­ní po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní. Lze jím vy­tý­kat vý­lučně va­dy práv­ní, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ane­bo z ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní, te­dy že sku­tek, jak byl sou­dem zjištěn, byl nes­právně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko trest­ný čin, ač­ko­li o trest­ný čin nej­de ne­bo jde o ji­ný trest­ný čin, než kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

22. Ten­to do­vo­la­cí důvod slou­ží zá­sadně k náp­ravě práv­ních vad, kte­ré vy­plý­va­jí buď z nes­práv­né­ho práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, ane­bo z ji­né­ho nes­práv­né­ho hmotněpráv­ní­ho po­sou­ze­ní. Uve­de­ná zá­sa­da je spo­je­na s po­ža­dav­kem na to, aby ozna­če­ný důvod byl sku­tečně ob­sa­hově tvr­zen a od­ůvodněn kon­krét­ní­mi va­da­mi, kte­ré jsou do­vo­la­te­lem spatřová­ny v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku, jenž je vy­me­zen v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí, a tepr­ve v ná­vaz­nos­ti na ta­ko­vé tvr­ze­né a od­ůvodněné hmotněpráv­ní po­chy­be­ní lze vy­tý­kat i nes­práv­ná skut­ko­vá zjištění. Pro naplnění uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du ne­pos­ta­ču­je pou­hý for­mál­ní pou­kaz na přís­luš­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­hu­jí­cí někte­rý z do­vo­la­cích důvodů, aniž by by­ly řádně vy­me­ze­ny hmotněpráv­ní va­dy v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích spatřova­né (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Pod­kla­dem pro po­sou­ze­ní správ­nos­ti práv­ních otá­zek ve smys­lu uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du je skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dy pr­vní­ho, příp. dru­hé­ho stupně [srov. přiměřeně us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvo­dem do­vo­lá­ní ve smys­lu to­ho­to us­ta­no­ve­ní nemůže být sa­mot­né nes­práv­né skut­ko­vé zjištění, a to přes­to, že práv­ní po­sou­ze­ní (kva­li­fi­ka­ce) skut­ku i ji­né hmotněpráv­ní po­sou­ze­ní vždy na­va­zu­jí na skut­ko­vá zjištění vy­jádřená předev­ším ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině na­pa­de­né­ho roz­sud­ku a blí­že roz­ve­de­ná v je­ho od­ůvodnění [srov. srov­ná­va­cí ma­te­riál Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejně­ný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), či us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du)]. Ta­to zá­sa­da je však li­mi­to­vá­na přípa­dy, kdy do­vo­la­tel na­mí­tal po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces v ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní, ne­boť v ta­ko­vém případě je na zá­kladě článků 4, 90 a 95 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky vždy po­vin­nos­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du řádně zvá­žit a roz­hod­nout, zda do­vo­la­te­lem uvádě­ný důvod je či ne­ní do­vo­la­cím důvo­dem [srov. sta­no­vis­ko Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

24. Pod­le ob­sa­hu po­da­né­ho do­vo­lá­ní lze roz­li­šit, že ob­vině­ný v něm uve­de­ný­mi ná­mit­ka­mi bro­jil pro­ti zá­věrům soudů o sub­jek­tiv­ní strán­ce, způso­bu, ja­kým by­la ur­če­na ško­da, do­ža­do­val se bez­tres­tnos­ti pou­ži­tím zá­sa­dy ul­ti­ma ra­tio, a vy­tý­kal ne­dos­tat­ky ve vý­ro­ku o ulo­že­ní po­vin­nos­ti uh­ra­dit vznik­lou ško­du, a to vše na pod­kladě jím ozna­če­né­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. Pod­mín­kám, kdy může být ten­to důvod up­latněn, ob­vině­ný vy­hověl jen čás­tečně, ne­boť jim ne­dos­tál vý­hra­da­mi, ji­miž bro­jil pro­ti nes­práv­nos­ti učiněných skut­ko­vých zjištění.  

IV. K vy­lou­če­ní extrém­ní­ho ne­sou­la­du

25. Ob­vině­ný vý­hra­dy pro­ti sub­jek­tiv­ní strán­ce za­lo­žil zá­sadně na tvr­ze­ní, že nevěděl, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní plát­cem DPH, a svou nevědo­most o té­to práv­ní otáz­ce se sna­žil do­lo­žit po­le­mi­kou se zá­věry soudů a vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, oh­ledně nichž uváděl, že z důkazů, kte­ré soud pr­vní­ho stupně pro­vedl, ne­mohl vy­ply­nout skut­ko­vý zá­věr, jenž soud uči­nil, te­dy že by­lo pro­ká­zá­no, že o té­to okol­nos­ti věděl. Tak­to uve­de­nou ná­mit­kou ob­vině­ný ne­dodr­žel sho­ra uve­de­ná hle­dis­ka pro pou­ži­tí důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., pro­to­že na­mí­tal ji­ný průběh skut­ko­vé­ho děje, než kte­rý byl na zá­kladě vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní sou­dy zjištěn a pop­sán ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, kde je vý­slovně uve­de­no, že „ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán spo­leč­nos­ti AUTO JAS v době od 8. 8. 2008 do 30. 10. 2010, aniž by spo­leč­nost by­la v té­to době za­re­gis­tro­vá­na ja­ko plát­ce DPH … uvedl poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti a OSVČ v om­yl, když opa­ko­vaně dek­la­ro­val, … že spo­leč­nost AUTO JAS by­la kon­ti­nuálně plát­cem DPH, včetně ob­do­bí od 8. 8. 2008 do 1. 11. 2010, ač to­mu tak ne­by­lo, a neb­yl te­dy op­rávněn tu­to daň od pop­lat­níků vy­bí­rat, a tu­to sku­teč­nost poš­ko­ze­ným za­ml­čel…“. Pou­ka­zo­val tu­díž na nes­práv­nost učiněných skut­ko­vých zjištění, čímž vy­tý­kal va­dy v pro­ces­ním pos­tu­pu soudů a do­vo­lá­val se po­ru­še­ní pra­vi­del spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, což jsou ná­mit­ky pro­ces­ní, ni­ko­liv hmotněpráv­ní, a Nej­vyš­ší soud by zá­sadně neb­yl po­vi­nen v té­to čás­ti na zá­kladě do­vo­lá­ní ob­viněné­ho správ­nost pos­tupů soudů niž­ších stupňů přez­kou­má­vat. Nej­vyš­ší soud však i přes­to [srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Sou­bo­ru tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du)] nad rá­mec uve­de­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du po­su­zo­val důvod­nost na­mí­ta­ných skut­ko­vých vý­hrad z hle­dis­ka sho­ra vy­me­ze­ných ús­tavně za­ru­če­ných zá­sad, a to i pro­to, že správ­nost práv­ní­ho zá­věru o za­vinění ob­viněné­ho se od­ví­jí od správ­nos­ti skut­ko­vých zjištění, a to mi­mo ji­né i o tom, zda věděl o zru­še­ní DPH u je­ho spo­leč­nos­ti a zda byl in­for­mo­ván o za­mít­nu­tí návr­hu k re­gis­tra­ci DPH. Po­su­zo­val též, jest­li pro zá­věry učiněné sou­dy exis­tu­jí dos­ta­teč­né důka­zy, či sou­dy dodr­že­ly všech­na pro­ces­ní pra­vid­la při hod­no­ce­ní vý­povědi svědkyně M. H., kte­rou ob­vině­ný na roz­díl od sou­du po­va­žo­val za věro­hod­nou.

26. Zá­věr o tom, zda tu je za­vinění ve smys­lu tres­tní­ho zá­ko­na a v ja­ké formě (srov. § 15, 16 tr. zá­ko­ní­ku), je zá­věrem práv­ním. Ten­to práv­ní zá­věr o sub­jek­tiv­ních zna­cích tres­tné­ho či­nu se však mu­sí za­klá­dat na skut­ko­vých zjištěních sou­du vy­plý­va­jí­cích z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní stejně ja­ko zá­věr o ob­jek­tiv­ních zna­cích tres­tné­ho či­nu. Sku­teč­nos­ti du­šev­ní­ho (psy­chic­ké­ho) ži­vo­ta vý­znam­né pro práv­ní zá­věr o tom, zda tu je za­vinění a v ja­ké formě, jsou předmětem do­ka­zo­vá­ní právě tak ja­ko všech­ny os­tat­ní okol­nos­ti napl­ňu­jí­cí zna­ky tres­tné­ho či­nu. Při zjiš­ťo­vá­ní okol­nos­tí, kte­ré ma­jí vý­znam pro zá­věr o za­vinění, ne­ní mož­né předem přik­lá­dat zvláš­tní vý­znam žá­dné­mu důkaz­ní­mu prostřed­ku, ale na za­vinění a je­ho for­mu je třeba usu­zo­vat ze všech kon­krét­ních okol­nos­tí, za kte­rých byl trest­ný čin spá­chán, a ze všech důkazů vý­znam­ných z to­ho­to hle­dis­ka, včetně doz­ná­ní ob­viněné­ho, po­kud exis­tu­je. Se zřete­lem na zá­sa­du vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 2 od­st. 6 tr. ř.) zá­kon nepřik­lá­dá a prio­ri žá­dné­mu důka­zu zvláš­tní vý­znam. Zá­sadně pla­tí, že při zjiš­ťo­vá­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu nel­ze do­jít k zá­věru o al­ter­na­tiv­ním vzta­hu pa­cha­te­le k za­mýš­le­né­mu nás­led­ku [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (uveřejněno ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du pod č. 19/1969)].

27. Nej­vyš­ší soud z ob­sa­hu spi­su a od­ůvodnění přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí shle­dal, že sou­dy obou stupňů se ob­jasnění vědo­mos­ti ob­viněné­ho o tom, že ne­ní plát­cem DPH, věno­va­ly a z dos­tup­ných důkaz­ních prostředků, kte­ré pro­ved­ly, uči­ni­ly ve vý­ro­ku o vině roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně jas­né skut­ko­vé zá­věry.

28. Soud pr­vní­ho stupně vy­chá­zel z vý­povědí ob­viněné­ho (stra­ny 13 až 15 roz­sud­ku), za­městnanců spo­leč­nos­ti AUTO JAS (G. R. – stra­ny 15 až 16 roz­sud­ku, J. H.– stra­na 16 roz­sud­ku, M. H.– stra­ny 17 až 18 roz­sud­ku), zá­stupců poš­ko­ze­ných spo­leč­nos­tí a za­městnanců fi­nan­čních úřadů (viz stra­ny 13 až 24 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně), ja­kož i lis­tin­ných důkazů (stra­ny 24 až 25 roz­sud­ku). Na zá­kladě tak­to pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, ke kte­ré­mu na stra­nách 25 až 28 své­ho roz­sud­ku dá­le uvedl, že kromě ji­ných i ze zpráv fi­nan­ční­ho úřadu (č. l. 160 – 178) a vý­slechů za­městnanců fi­nan­ční­ho úřadu (svědkyně J. B.– stra­na 19 až 20 roz­sud­ku, I. K.– stra­na 21 roz­sud­ku, M. B.– stra­na 21 až 22 roz­sud­ku) dá­le svědků H. S.– stra­na 22 roz­sud­ku, J. K.– stra­na 22, 23 roz­sud­ku, Š. W. K. stra­na 23, 24 roz­sud­ku zjis­til, že v předmětném ob­do­bí ne­by­la spo­leč­nost ob­viněné­ho AUTO JAS re­gis­tro­vá­na ja­ko plát­ce DPH. K ná­mit­ce ob­viněné­ho, že si mys­lel, že je­ho spo­leč­nost je plát­cem, a že mu nik­do ve firmě neřekl o zru­še­ní re­gis­tra­ce k DPH a za­mít­nu­tí přih­láš­ky k re­gis­tra­ci té­to daně, soud roz­vedl, z ja­kých důvodů a na zá­kladě kte­rých zjištění té­to je­ho ob­ha­jobě ne­mohl uvěřit. Svůj zá­věr o tom, že ob­vině­ný věděl, že spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní v předmětném ob­do­bí plát­cem DPH, opřel o to, že ob­vině­ný ja­ko oso­ba od­povědná za spo­leč­nost AUTO JAS, věděl, ja­ká da­ňo­vá přiz­ná­ní spo­leč­nost po­dá­vá, a te­dy i to, že v předmětném ob­do­bí da­ňo­vá přiz­ná­ní k DPH ne­po­dá­va­la. Soud na zá­kladě té­to sku­teč­nos­ti, že spo­leč­nost po ce­lé ob­do­bí pá­cha­né tres­tné čin­nos­ti ne­po­dá­va­la pra­vi­del­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní k DPH ani neod­vádě­la čás­tky, kte­ré poš­ko­ze­ným sub­jektům úč­to­va­la ja­ko DPH, a ty­to ta­ké obdr­že­la v ceně služ­by, jíž poš­ko­ze­ní uh­ra­di­li, ve spo­ji­tos­ti s dal­ší­mi zjištěný­mi okol­nos­tmi, např. i vý­povědí ob­viněné­ho, pod­le kte­ré od ro­ku 2008 se je­ho spo­leč­nost dos­tá­va­la do fi­nan­čních prob­lémů, shle­dal nep­rav­di­vým tvr­ze­ní ob­viněné­ho o tom, že nevěděl, že ne­ní plát­cem DPH. Uve­de­ný zá­věr po­va­žo­val za potvr­ze­ný i vý­pověďmi za­městnanců fi­nan­ční­ho úřadu, zej­mé­na svědkyně M. B. (stra­ny 21 až 22 roz­sud­ku), kte­rá vy­povědě­la, že re­gis­tra­ce k DPH spo­leč­nos­ti ob­viněné­ho by­la zru­še­na v ro­ce 2008, pro­to­že je­ho spo­leč­nost ne­po­dá­va­la da­ňo­vá přiz­ná­ní k DPH, a že před zru­še­ním re­gis­tra­ce ob­viněné­mu te­le­fo­no­va­la. Za pro­ká­za­né na­lé­za­cí soud po­va­žo­val, že roz­hod­nu­tí fi­nan­ční­ho úřadu o za­há­je­ní říze­ní ve věci zru­še­ní re­gis­tra­ce plát­ce DPH by­lo spo­leč­nos­ti AUTO JAS do­ru­če­no dne 13. 5. 2008 (viz č. l. 163), a roz­hod­nu­tí o zru­še­ní re­gis­tra­ce plát­ce DPH dne 7. 7. 2008 (viz č. l. 168), a přev­za­la je svědkyně G. R. (stra­na 15 až 16 roz­sud­ku), kte­rá uved­la, že oba do­pi­sy předa­la účet­ní M. H. Kromě uve­de­né­ho soud svůj zá­věr opí­ral i o sku­teč­nost, že ob­vině­ný dne 8. 8. 2008 po­dep­sal přih­láš­ku k re­gis­tra­ci DPH (viz č. l. 169). Soud uve­de­né okol­nos­ti po­sou­dil jed­not­livě i ve vzá­jem­ných sou­vis­los­tech a dospěl k zá­věru, že vy­vra­ce­jí ob­ha­jo­bu ob­viněné­ho, mi­mo ji­né i to, že mu nik­do o zru­še­ní re­gis­tra­ce k DPH neřekl. V té sou­vis­los­ti po­va­žo­val za pod­stat­né, že roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí přih­láš­ky k re­gis­tra­ci DPH, kte­ré doš­lo do spo­leč­nos­ti ob­viněné­ho dne 23. 10. 2008 (viz č. l. 172), přev­zal J. H., jenž uvedl, že do­pis předal M. H., kte­rá však popře­la, že by se jí ta­ko­vé roz­hod­nu­tí dos­ta­lo do ru­kou (viz stra­na 27 roz­sud­ku).

29. Soud pr­vní­ho stupně s oh­le­dem na uve­de­né sku­teč­nos­ti hod­no­til vý­pověď svědkyně M. H. se zá­věrem, že jí neuvěřil z důvodů, kte­ré vy­světlil, zej­mé­na zdůraz­nil je­jí pos­ta­ve­ní ve spo­leč­nos­ti i od­povědnost, kte­rou při nesplnění svých po­vin­nos­tí mě­la, ja­kož i ob­sah je­jích vý­povědí se zřete­lem na dal­ší ve věci pro­ve­de­né důka­zy. Nao­pak vý­povědi J. H. (stra­na 16 roz­sud­ku) a Š. K. (stra­ny 23 až 24 roz­sud­ku) vy­hod­no­til ja­ko prav­di­vé, a to s oh­le­dem na sta­no­ve­né po­vin­nos­ti vy­plý­va­jí­cí z pos­ta­ve­ní ve spo­leč­nos­ti i ob­sah tvr­ze­ní, kte­ré ve svých vý­povědích ja­ko svědci uvádě­li (viz stra­na 27 až 28 roz­sud­ku). Za důle­ži­tou okol­nost svědčí­cí o tom, že ob­vině­ný věděl, že je­ho spo­leč­nost ne­ní plát­cem DPH, soud po­va­žo­val pro­to­kol o jed­ná­ní na Fi­nan­čním úřadu v No­vém Ji­číně ze dne 4. 12. 2008, je­hož se ob­vině­ný osobně zú­čas­tnil spo­lečně s M. H., kde se mi­mo ji­né řeši­la právě otáz­ka zru­še­ní re­gis­tra­ce DPH, jak ply­ne zej­mé­na z ob­sa­hu pro­to­ko­lu, kte­rý byl o tom­to jed­ná­ní sep­sán (viz č. l. 173).

30. Od­vo­la­cí soud na pod­kladě ob­dob­ných vý­hrad ob­viněné­ho k je­ho od­vo­lá­ní přez­kou­mal roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně a dospěl k zá­věru, že říze­ní v té­to tres­tní věci tak ne­ní za­tí­že­no žá­dnou pro­ces­ní va­dou, kte­rá by se pro­je­vi­la ve zkrá­ce­ní prá­va ob­viněné­ho na je­ho ob­ha­jo­bu či v pro­cesně vad­ném pos­tu­pu při pro­vádění důkazů, ať ve sta­diu příp­rav­né­ho říze­ní ne­bo před sou­dem v hlav­ním lí­če­ní, při kte­rém soud pr­vé­ho stupně pro­vedl zá­kon­ným způso­bem všech­ny dos­tup­né důka­zy, jež by­ly dos­ta­teč­ným pod­kla­dem ke zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu, ne­boť by­ly hod­no­ce­ny v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 2 od­st. 6 tr. ř. Za­bý­val se i ob­dob­nou ná­mit­kou ob­viněné­ho a ve vzta­hu k ní po­su­zo­val správ­nost zá­věrů sou­du pr­vní­ho stupně s tím, že v od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně jsou dos­ta­teč­né pod­kla­dy pro zá­věr o tom, že je­ho úva­hy vy­chá­ze­jí z ob­sa­hu pro­ve­de­ných důkazů a ko­res­pon­du­jí s ni­mi. Zto­tož­nil se pro­to se skut­ko­vým zá­věrem, jenž pod­le sou­du pr­vní­ho stupně z vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní vy­ply­nul o tom, že ob­vině­ný věděl, že re­gis­tra­ce je­ho spo­leč­nos­ti k DPH by­la zru­še­na a že ne­ní plát­cem DPH, pro­to­že ta­ko­vý zá­věr je lo­gic­kým vy­ústěním vý­sledků pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, kte­ré po­va­žo­val za pod­rob­né (srov. stra­ny 16 až 17 přez­kou­má­va­né­ho us­ne­se­ní).

31. Nej­vyš­ší soud na pod­kladě přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí i ob­sa­hu připo­je­né­ho spi­su nes­hle­dal v  pro­ces­ním pos­tu­pu niž­ších soudů ta­ko­vé sku­teč­nos­ti, kte­ré by svědči­ly o znám­kách li­bovů­le ne­bo sna­hy vy­hnout se plnění svých po­vin­nos­tí ve vzta­hu k roz­sa­hu a způso­bu pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, pro­to­že soud pr­vní­ho stupně, je­muž zá­sadně svěřena po­vin­nost pro­vádět a hod­no­tit důka­zy, pos­tu­po­val v sou­la­du s pra­vid­ly sta­no­ve­ný­mi v  § 2 od­st. 5, 6 tr. ř. Je třeba připo­me­nout, že pos­tu­po­val sys­te­ma­tic­ky a ze za­jištěných důkazů po­su­zo­val jen ty sku­teč­nos­ti, kte­ré po­va­žo­val za pro­ká­za­né a ob­jasněné. Vy­pořádal se s ob­ha­jo­bou ob­viněné­ho, na níž potřebně rea­go­val a ob­jas­ňo­val jak okol­nos­ti svědčí­cí v je­ho prospěch, tak i ty, z nichž je­ho vi­na vy­ply­nu­la. V přez­kou­má­va­né věci byl zá­věr o tom, že ob­vině­ný věděl, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní plát­cem DPH, ob­jas­ňo­ván na zá­kladě nepřímých důkazů, pro­to­že ob­vině­ný uve­de­nou okol­nost po­pí­ral, a pro­to­že jde o je­ho psy­chic­ký vztah ke sku­teč­nos­ti v ob­jek­tiv­ní realitě, by­lo třeba ji zjiš­ťo­vat na zá­kladě souhr­nu nepřímých důkazů, če­hož si byl soud dos­ta­tečně vědom, pro­to­že k té­to otáz­ce pro­vedl řadu důkazů, a by­lo pro­to třeba je peč­livě po­su­zo­vat pos­tu­py sta­no­ve­ný­mi v us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 6 tr. ř. Měl přitom na pamě­ti, že z rám­ce do­ka­zo­vá­ní ve­de­né­ho v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 2 od­st. 5 tr. ř. mu­sí vy­chá­zet právě pro­to, že uve­de­nou skut­ko­vou otáz­ku lze zjiš­ťo­vat to­li­ko na zá­kladě důkazů nepřímých, jež ne­do­ka­zu­jí přímo vi­nu či ne­vi­nu ur­či­té oso­by, ale do­ka­zu­jí sku­teč­nost, z níž lze na vi­nu či ne­vi­nu ta­ko­vé oso­by usu­zo­vat. Tres­tní řád neob­sa­hu­je žá­dná pra­vid­la, po­kud jde o mí­ru a hod­no­tu důkazů k pro­ká­zá­ní ur­či­té sku­teč­nos­ti. Od­ůvodnění roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně je opřené o skut­ko­vý stav zjiště­ný na zá­kladě řetězce nav­zá­jem si neod­po­ru­jí­cích nepřímých důkazů, a pro­to ho nel­ze a prio­ri po­va­žo­vat za méně přesvědči­vé než ta­ko­vé, kte­ré by vy­plý­va­lo z přímých důkazů (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). V té sou­vis­los­ti Nej­vyš­ší soud též připo­mí­ná, že prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces ne­za­ru­ču­je jed­not­liv­ci přímo ná­rok na roz­hod­nu­tí od­po­ví­da­jí­cí je­ho ná­zo­ru, ale za­jiš­ťu­je mu prá­vo na spra­ved­li­vé soud­ní říze­ní, če­muž sou­dy v po­su­zo­va­né věci dos­tá­ly, ne­boť pro­ved­ly dos­ta­tek důkazů za úče­lem ná­le­ži­té­ho ob­jasnění skut­ko­vé­ho sta­vu bez důvod­ných po­chyb­nos­tí.

32. Vzhle­dem k to­mu, že soud pr­vní­ho stupně v po­su­zo­va­né věci dos­tál sta­no­ve­ným po­vin­nos­tem a své zá­věry opřel o řadu pro­ve­de­ných nepřímých důkazů, je­jichž hod­no­ce­ní ne­vy­ka­zu­je žá­dné dis­pro­por­ce ne­bo ne­dos­ta­teč­né a ne­lo­gic­ké úva­hy, Nej­vyš­ší soud shle­dal, že v pro­jed­ná­va­né věci se ne­jed­ná ne­jen o na­mí­ta­né ne­dos­tat­ky, ale ani o případ­nou exis­ten­ci tzv. de­for­ma­ce důkazů [srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Při neexis­ten­ci ob­viněným naz­na­če­né­ho extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zá­věry a pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním v té­to věci Nej­vyš­ší soud uzavřel, že soud pr­vní­ho stupně vy­užil pros­tor pro své uvá­že­ní, kte­ré umož­ňu­je při roz­ho­do­vá­ní ve věci přih­léd­nout ke kon­krét­ním zvláš­tnos­tem kaž­dé­ho jed­not­li­vé­ho přípa­du, a to ve smys­lu člán­ku 40 od­st. 1 Lis­ti­ny, a je pro­to správ­ný jím učině­ný skut­ko­vý zá­věr o tom, že ob­vině­ný věděl, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní v roz­hod­ném ob­do­bí, a to až do třetí­ho čtvrtle­tí ro­ku 2010, plát­cem DPH.

V. K vý­hra­dám o nes­práv­nos­ti práv­ní­ho po­sou­ze­ní

a) Ve vzta­hu k za­vinění ob­viněné­ho

33. Nej­vyš­ší soud, když shle­dal, že skut­ko­vý zá­věr o tom, že ob­vině­ný věděl, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní plát­cem DPH, je vý­sled­kem v sou­la­du se zá­ko­nem pro­ve­de­né­ho pro­ces­ní­ho pos­tu­pu, mohl na pod­kladě to­ho­to skut­ko­vé­ho sta­vu po­su­zo­vat správ­nost práv­ní­ho zá­věru o formě za­vinění ob­viněné­ho ve vzta­hu k jed­not­li­vým znakům skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. K to­mu je vhod­né uvést, že přečin pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku spá­chá ten, kdo se­be ne­bo ji­né­ho obo­ha­tí tím, že uve­de něko­ho v om­yl, vy­uži­je něčí­ho omy­lu ne­bo za­ml­čí pod­stat­né sku­teč­nos­ti, a způso­bí ta­ko­vým jed­ná­ním větší ško­du, za níž se pod­le § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku po­va­žu­je ško­da do­sa­hu­jí­cí čás­tky nej­méně 50.000 Kč.

34. Omy­lem je roz­por me­zi před­sta­vou a sku­teč­nos­tí. Jde o něj i teh­dy, když pod­váděná oso­ba ne­má o důle­ži­té okol­nos­ti žá­dnou před­sta­vu ne­bo se dom­ní­vá, že se ne­má če­ho obá­vat. O uve­de­ní v om­yl jde teh­dy, když pa­cha­tel před­stí­rá okol­nos­ti, kte­ré nej­sou v sou­la­du se sku­teč­ným sta­vem věci. Ten­to znak před­pok­lá­dá, že pa­cha­tel sám ji­né osobě před­klá­dá okol­nos­ti, jež jsou v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí. Uve­de­ní v om­yl se může stát ls­tí, ale může jít i jen o pou­hou nep­rav­di­vou in­for­ma­ci.

35. Na pod­vo­du mo­hou být za­in­te­re­so­vá­ny cel­kem čtyři oso­by: pa­cha­tel, oso­ba jed­na­jí­cí v omy­lu, oso­ba poš­ko­ze­ná a oso­ba obo­ha­ce­ná. Kromě pa­cha­te­le může jít u os­tat­ních osob ta­ké o práv­nic­ké oso­by. Má-li být trest­ný čin pod­vo­du spá­chán s vy­uži­tím omy­lu (ne­bo nez­na­los­ti všech pod­stat­ných sku­teč­nos­tí) práv­nic­ké oso­by, mu­sí jed­nat v omy­lu (resp. s uve­de­nou nez­na­los­tí) fy­zic­ká oso­ba, kte­rá je ne­bo by by­la v da­né věci op­rávněna uči­nit přís­luš­ný práv­ní úkon spo­je­ný s ma­jet­ko­vou dis­po­zi­cí jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím za­stou­pe­ní [srov. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000 (uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

36. Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky se jed­ná o trest­ný čin úmysl­ný (§ 15 tr. zá­ko­ní­ku), kte­rý může být spá­chán jak v úmys­lu přímém, jes­tli­že pa­cha­tel chtěl způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem [§ 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku], tak v úmys­lu nepřímém, jes­tli­že pa­cha­tel věděl, že svým jed­ná­ním může ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní způso­bit, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn [§ 15 od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku].

37. S oh­le­dem na ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti za­vinění, je třeba uvést, že za­vinění vy­jadřuje vnitřní vztah pa­cha­te­le k nás­led­ku je­ho jed­ná­ní. Sub­jek­tiv­ní strán­ka je ta­ko­vým psy­chic­kým vzta­hem pa­cha­te­le, kte­rý nel­ze přímo po­zo­ro­vat, a na za­vinění lze pro­to usu­zo­vat ze všech okol­nos­tí přípa­du, za kte­rých ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu doš­lo. Může to být i ur­či­té cho­vá­ní pa­cha­te­le, ne­boť i jed­ná­ní je pro­je­vem vů­le. Zá­věr o za­vinění mu­sí být pod­lo­žen vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a mu­sí z nich lo­gic­ky vy­ply­nout (srov. R 19/1971 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), okol­nos­ti sub­jek­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru lze zpra­vid­la do­vo­zo­vat to­li­ko nepřímo z okol­nos­tí ob­jek­tiv­ní po­va­hy, z nichž je mož­no pod­le zá­sad lo­gic­ké­ho myš­le­ní usu­zo­vat na vnitřní vztah pa­cha­te­le k po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmů chráněných tres­tním zá­ko­nem [srov. napřík­lad zprá­vy Nej­vyš­ší­ho sou­du ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek), us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

38. Jak již by­lo sho­ra uve­de­no, sou­dy obou stupňů se otáz­kou za­vinění ob­viněné­ho za­bý­va­ly ne­jen po strán­ce skut­ko­vé, ale i práv­ní, pro­to­že soud pr­vní­ho stupně k sub­jek­tiv­ní strán­ce uvedl, že když ob­vině­ný věděl o tom, že re­gis­tra­ce k DPH je­ho spo­leč­nos­ti AUTO JAS by­la zru­še­na, a přes­to tu­to daň od svých klientů vy­bí­ral a přitom ji sám neod­váděl přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, spá­chal uve­de­ný čin v přímém úmys­lu, ne­boť nás­le­dek pre­su­mo­va­ný tres­tním zá­ko­ní­kem chtěl způso­bit (viz stra­na 28 roz­sud­ku). Od­vo­la­cí soud se s tím­to zá­věrem sou­du pr­vní­ho stupně plně zto­tož­nil (viz stra­ny 16 a 17 přez­kou­má­va­né­ho us­ne­se­ní).

39. Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal v zá­věrech sou­du pr­vní­ho i dru­hé­ho stupně va­dy, pro­to­že soud na pod­kladě skut­ko­vé­ho zá­věru shle­dal, že ob­vině­ný s vědo­mím to­ho, že je­ho spo­leč­nost AUTO JAS ne­ní plát­cem DPH, uváděl své náj­em­ce, kte­rým úč­to­val ce­nu za pro­ná­jem par­ko­viště na­vý­še­nou o DPH, a či­nil tak pod­le saz­by sta­no­ve­né zá­ko­nem pro kon­krét­ní ob­do­bí. Ob­vině­ný k to­mu, aby se obo­ha­til, zneu­žil instru­men­ty da­ňo­vé­ho prá­va, pro­to­že pro to, aby vy­mohl neop­rávněně ce­nu na­vý­še­nou o DPH, ne­res­pek­to­val pod­mín­ky pro up­latnění ná­ro­ku na od­po­čet daně pod­le § 73 od­st. 1 zá­ko­na č. 235/2004 Sb., o da­ni z přida­né hod­no­ty, ve znění účin­ném v době spá­chá­ní po­su­zo­va­né­ho jed­ná­ní (dá­le „zá­kon č. 235/2004 Sb.“), pod­le něhož „plát­ce pro­ka­zu­je ná­rok na od­po­čet daně da­ňo­vým dok­la­dem, kte­rý byl vy­sta­ven plát­cem“. Ob­vině­ný, ač neb­yl plát­ce, vy­sta­vo­val da­ňo­vé dok­la­dy tak, ja­ko by plát­cem byl, a to zce­la v sou­la­du s tím, jak zá­kon pro sku­teč­né­ho plát­ce sta­no­ví.

40. Právě tím uváděl poš­ko­ze­né v om­yl, pro­to­že jim na fak­tu­rách ne­bo ji­ných smluv­ních či da­ňo­vých pod­kla­dech vy­da­ných v sou­la­du se sho­ra uve­de­nou práv­ní úp­ra­vou před­stí­ral neexis­tu­jí­cí okol­nost, že je plát­cem DPH, což pro ně zna­me­na­lo, že za­pla­ti­li za pro­ná­jem par­ko­viště ce­nu vy­šší, než by to­mu by­lo bez DPH. Ob­vině­ný spo­leč­nost AUTO JAS tím­to jed­ná­ním o čás­tku, kte­rá v bo­dech 1) až 10) v souč­tu pok­ra­ču­jí­cí­ho de­lik­tu či­ni­la 461.300,08 Kč, obo­ha­til.

41. Ze všech uve­de­ných důvodů pro­to ob­vině­ný, kte­rý jed­nal zce­la vědomě se zá­měrem uve­de­ný nás­le­dek způso­bit, napl­nil po strán­ce sub­jek­tiv­ní pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku zna­ky přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, jak sou­dy zce­la správně roz­hod­ly.  

b) Ve vzta­hu ke způso­be­né škodě

42. Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní bro­jil pro­ti škodě, jak by­la sou­dy zjištěna, a to zej­mé­na u těch poš­ko­ze­ných, kteří po­té, co up­lat­ni­li ná­rok na od­po­čet DPH, obdr­že­li od fi­nan­ční­ho úřadu (od stá­tu) ty­to čás­tky nazpět, ne­boť za­ujal ná­zor, že v tom­to případě uve­de­ným sub­jektům ško­da nev­znik­la, a te­dy ne­moh­la být po­va­žo­vá­na za sou­část je­mu za vi­nu kla­de­né­ho jed­ná­ní.

43.  Ob­vině­ný se to­ho­to své­ho po­ža­dav­ku do­má­há u poš­ko­ze­ných předev­ším pod bo­dy 3), 4), 5), 6), pro­to­že pod­le něj zde ško­da ne­ní, je­li­kož si­ce za­pla­ti­li na DPH spo­leč­nos­ti AUTO JAS na­vý­še­né o čás­tky DPH, ov­šem ob­ra­tem si je up­lat­ni­li ja­ko daň na vstu­pu u svých da­ňo­vých úřadů, če­muž by­lo vy­hověno, a je­jich ma­je­tek tak v ko­neč­ném důsled­ku neutrpěl. Do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní na vrá­ce­ní DPH ne­po­dá­va­li, pro­to­že fi­nan­ční úřady v té době uve­de­nou va­du nez­jis­ti­ly.

44. Nej­vyš­ší soud z ob­sa­hu přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tí zjis­til, že soud pr­vní­ho stupně po­va­žo­val za ško­du ty čás­tky, kte­ré vy­plý­va­ly z da­ňo­vých pod­kladů, jak jsou ve vý­ro­ku o vině pop­sá­ny v jed­not­li­vých přípa­dech v bo­dech 1) až 10), kde by­ly tvoře­ny souč­tem pro­cen­tuál­ní vý­še DPH, kte­rá v těchto dok­la­dech by­la ob­viněným neop­rávněně úč­to­vá­na. Ta­to ško­da je u kaž­dé­ho dí­lčí­ho úto­ku před­sta­vo­vá­na čás­tkou vy­jádřenou for­mu­la­cí „pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní“ a je ob­dob­ným způso­bem ur­če­na u kaž­dé­ho z těchto útoků s tím, že vznik­la to­mu sub­jek­tu, s nímž byl náj­em­ný vztah sjed­nán, tzn. u kaž­dé­ho kon­krét­ní­ho poš­ko­ze­né­ho v době, kdy by­la ce­na sta­no­ve­na a nás­ledně uh­ra­ze­na, bez oh­le­du na to, zda poš­ko­ze­ný byl v rám­ci své da­ňo­vé po­vin­nos­ti nu­cen vrá­tit fi­nan­čním úřadem vy­pla­ce­nou vý­ši DPH. Ne­by­lo pro­to roz­hod­né, zda v době roz­ho­do­vá­ní o té­to věci poš­ko­ze­né sub­jek­ty up­lat­ňo­va­ly ve svých da­ňo­vých přiz­ná­ních od­po­čet daně DPH u fi­nan­ční­ho úřadu a zda by­ly nu­ce­ny nás­ledně vy­pla­ce­né DPH vrá­tit (včetně úroků z prod­le­ní). Od­vo­la­cí soud se s tím­to způso­bem sta­no­ve­ní ško­dy, kte­rý vy­me­zil sou­du pr­vní­ho stupně, zto­tož­nil (viz stra­ny 16 a 17 přez­kou­má­va­né­ho us­ne­se­ní).

45. K těmto správ­ným zá­věrům po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud s oh­le­dem na vý­hra­dy ob­viněné­ho uvést, že jak by­lo již vý­še roz­ve­de­no, pod­sta­ta zá­věrů o vzni­ku ško­dy je v té­to tres­tní věci pod­míněna zá­sadně tím, že jde o trest­ný čin pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku, je­hož se ob­vině­ný do­pus­til tak, že uvedl oso­by, jimž pro­na­jí­mal svůj po­ze­mek a sjed­ná­val s ni­mi vý­ši ce­ny, v om­yl pro­to, že v roz­po­ru se sku­teč­nos­tí před­stí­ral, že je plát­cem DPH s cí­lem jim o tu­to daň na­vý­šit ce­nu, za kte­rou jim po­ze­mek pro­na­jí­mal. Z to­ho důvo­du je poš­ko­ze­ným ten sub­jekt, je­muž by­la ce­na na­vý­še­na neop­rávněně o DPH, a to bez oh­le­du na to, ja­ký byl vý­sle­dek da­ňo­vé­ho říze­ní to­ho­to sub­jek­tu, tzn., zda mu by­la v případě, že ve vy­úč­to­vá­ní DPH ná­ro­ko­val uh­ra­ze­né čás­tky zpět, sta­no­ve­na po­vin­nost v rám­ci doměření daně DPH vrá­tit, či ni­ko­liv.

46. Je vhod­né k ná­mit­kám ob­viněné­ho zmí­nit, že ško­dou na ci­zím ma­jet­ku je új­ma ma­jet­ko­vé po­va­hy. Jde ne­jen o zmen­še­ní ma­jet­ku (dam­num emer­gens), te­dy úby­tek hos­po­dářské hod­no­ty, ale i o uš­lý zisk (luc­rum ces­sans), tj. o to, o co by ji­nak byl ma­je­tek op­rávněně zvětšen. Ob­sa­hem ško­dy tu může být peněži­tá čás­tka, něja­ká věc, ale i ko­ná­ní ne­bo opo­me­nu­tí, kte­ré má ur­či­tou ma­jet­ko­vou hod­no­tu. Doš­lo-li pod­vod­ným vy­lá­ká­ním peněz od poš­ko­ze­né­ho již k do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu pod­vo­du pod­le § 209 tr. zá­ko­ní­ku, je způso­be­nou ško­dou ce­lá vy­lá­ka­ná peněži­tá čás­tka bez oh­le­du na to, zda pa­cha­tel později vrá­tí vy­lá­ka­né pe­ní­ze ne­bo je­jich část poš­ko­ze­né­mu. Ta­ko­vé vrá­ce­ní peněz je třeba po­va­žo­vat jen za náh­ra­du způso­be­né ško­dy ne­bo je­jí čás­ti [srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek)].

47. Vzhle­dem k to­mu, že v té­to věci je vznik ško­dy vá­zán na da­ňo­vé po­vin­nos­ti pop­lat­níků a ob­vině­ný zneu­žil pro své pod­vod­né jed­ná­ní in­sti­tut DPH, je vhod­né uvést, že na zá­kladě zá­ko­na č. 235/2004 Sb. je daň z přida­né hod­no­ty nepřímou da­ní, za­těžu­je ko­neč­né­ho spotřebi­te­le, ale od­vá­dí ji do­da­va­tel. Plát­ci daně v pod­statě za­jiš­ťu­jí vy­bí­rá­ní od ko­neč­né­ho spotřebi­te­le. Vy­bí­rá se po čás­tech v jed­not­li­vých fá­zích vý­ro­by a od­by­tu při pro­de­ji a ná­ku­pu. Plát­ce daně má ná­rok od­po­čí­tat od své da­ňo­vé po­vin­nos­ti čás­tku daně, kte­rou za­pla­til svým do­da­va­telům na vstu­pu. Tím vlastně zda­ňu­je pou­ze tu čás­tku, jež je přidá­na k je­ho n��kup­ní ceně při sta­no­ve­ní ce­ny pro­dej­ní, te­dy přida­nou hod­no­tu. Daň pak ne­se ko­neč­ný spotřebi­tel v ceně, kte­rou mu­sel za­pla­tit za na­kou­pe­né zbo­ží a služ­by, a ne­má už ná­rok na od­po­čet daně na vstu­pu. Od­po­čet zna­me­ná, že do stát­ní­ho roz­poč­tu se od­ve­de jen sal­do daně za­pla­ce­né na vstu­pu a daně up­latněné na vý­stu­pu. Da­ňo­vá po­vin­nost je roz­dí­lem me­zi su­mou daně na vý­stu­pu a tzv. od­poč­tem daně. Od­po­čet daně je up­ra­ve­ná su­ma daně na vstu­pu (srov. BA­KEŠ, M. a kol. Fi­nan­ční prá­vo, 5. vy­dá­ní. Pra­ha: 2009, s. 170 - 171).

48. Z uve­de­ných důvodů, i přes­to, že v přez­kou­má­va­ném říze­ní poš­ko­ze­ní v bo­dech 1) a 10) uh­ra­di­li ce­nu s DPH, nemě­li ná­rok po­ža­do­vat od stá­tu od­po­čet té­to daně, jímž se pod­le § 72 od­st. 1 zá­ko­na č. 235/2004 Sb. pro úče­ly daně z přida­né hod­no­ty ro­zu­mí daň na vstu­pu u přija­tých zda­ni­tel­ných plnění, u nichž vznikl plát­ci DPH ná­rok na od­po­čet daně, kte­rý si up­lat­nil v da­ňo­vém přiz­ná­ní za přís­luš­né zda­ňo­va­cí ob­do­bí, a to za před­pok­la­du, že přija­tá zda­ni­tel­ná plnění pou­ži­je pro us­ku­tečnění své eko­no­mic­ké čin­nos­ti (srov. BA­KEŠ, M. a kol. Fi­nan­ční prá­vo, 5. vy­dá­ní. Pra­ha: 2009, s. 181), pro­to­že ob­vině­ný neb­yl plát­cem DPH a neměl ná­rok si ce­nu o tu­to daň na­vy­šo­vat. Pro­to poš­ko­ze­ní nemě­li práv­ní důvod na up­latnění od­poč­tu daně, kte­rý ji­nak vzni­ká pod­le § 72 od­st. 3 zá­ko­na č. 235/2004 Sb. dnem, ke kte­ré­mu vznik­la po­vin­nost přiz­nat daň na vý­stu­pu (srov. § 72 od­st. 1, vě­ty dru­hé, zá­ko­na č. 235/2004 Sb.).

49. V po­su­zo­va­ném případě by­li poš­ko­ze­ní v bo­dech 1) až 10) plát­ci DPH příjem­ci úp­lat­né­ho zda­ni­tel­né­ho plnění (viz § 2 od­st. 2 zá­ko­na č. 235/2004 Sb. ve spo­je­ní s § 2 od­st. 1 zá­ko­na č. 235/2004 Sb.), kte­ré jim pos­kyt­la spo­leč­nost ob­viněné­ho, AUTO JAS, o níž by­li poš­ko­ze­ní na zá­kladě in­for­ma­cí od ob­viněné­ho a jím před­lo­že­ných da­ňo­vých dok­ladů přesvědče­ni, že je plát­cem daně. By­li tak uve­de­ni v om­yl, že si vy­na­lo­že­nou daň na vstu­pu bu­dou mo­ci od­ečíst. Je­li­kož však spo­leč­nost AUTO JAS plát­cem DPH v předmětné době ne­by­la, DPH na vstu­pu nik­dy neup­lat­ni­la a ani tak uči­nit ne­moh­la, čímž by­lo u uve­de­ných poš­ko­ze­ných v bo­dech 1) až 10) od­eč­te­ní daně vy­lou­če­no.

50. U všech poš­ko­ze­ných pro­to jed­ná­ním ob­viněné­ho vznik­la ško­da ke dni, kdy ob­viněné­mu v pod­kla­dech uve­de­nou ce­nu na­vý­še­nou o DPH ob­viněné­mu za­pla­ti­li. K to­mu­to da­tu byl ob­viněným spá­cha­ný přečin pod­vo­du do­ko­nán a je vhod­né zmí­nit, že to­mu je, když doj­de k obo­ha­ce­ní pa­cha­te­le ne­bo ji­né­ho.

51. Z těchto důvodů je vý­znam­ná ta vý­še ško­dy, kte­rá by­la u kaž­dé­ho z poš­ko­ze­ných způso­be­na, jak zce­la správně roz­hod­ly sou­dy niž­ších stupňů v přez­kou­má­va­ných roz­hod­nu­tích. Roz­hod­ný zde neb­yl vý­sle­dek da­ňo­vé­ho říze­ní po­té, co poš­ko­ze­ní up­lat­ni­li svůj ná­rok na od­po­čet za­pla­ce­né­ho DPH, ať již byl, či neb­yl da­ňo­vý or­gán důsled­ný ve směru doměření daně. Jed­ná­ním ob­viněné­ho pri­márně vznik­la ško­da poš­ko­ze­ným, kteří v omy­lu za­pla­ti­li ví­ce, ač tak uči­nit fak­tic­ky nemě­li. Ke sku­teč­nos­ti, že poš­ko­ze­ným ve skut­cích ad 3), 4), 5), 6) a 9) byl stá­tem přiz­nán od­po­čet daně, by­la jim tak vrá­ce­na DPH uh­ra­ze­ná spo­leč­nos­ti AUTO JAS, do­da­teč­ná da­ňo­vá přiz­ná­ní však ne­po­dá­va­li a jim vrá­ce­né DPH tak do­da­tečně stá­tu nev­rá­ti­li, vý­znamně přispě­la ta okol­nost, že přís­luš­ný fi­nan­ční úřad ke kon­tro­le těchto da­ňo­vých sub­jektů důsledně nepřis­tou­pil. Po­chy­bil tak stát­ní or­gán, kte­rý pos­tu­po­val nedůsledně a ná­rok na od­po­čet uve­de­ným poš­ko­ze­ným přiz­nal, i když k to­mu ne­by­ly splně­ny zá­kon­né pod­mín­ky. Ty­to okol­nos­ti však pro vznik ško­dy ve smys­lu naplnění znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku u ob­viněné­ho ne­ma­jí vý­znam (v té sou­vis­los­ti přiměřeně srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004) a ve vý­ro­ku ur­če­né vý­še způso­be­né ško­dy jsou zce­la správ­né.

VI.  K vý­ro­ku o ulo­že­ní po­vin­nos­ti za­pla­tit způso­be­nou ško­du

52. Jes­tli­že ob­vině­ný své vý­hra­dy oh­ledně vý­še ško­dy ve stej­ném du­chu pro­mítl i v ná­mit­kách pro­ti své po­vin­nos­ti pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. způso­be­nou ško­du nah­ra­dit a uči­nil tak prostřed­nic­tvím do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř., je mož­né je ak­cep­to­vat, pro­to­že ob­vině­ný tvr­dí, že ško­da, kte­rou má za­pla­tit, by­la vy­me­ze­na v roz­po­ru s hmot­ným prá­vem. O roz­por s hmot­ným prá­vem může jít zej­mé­na teh­dy, by­la-li vý­še ško­dy způso­be­né tres­tným či­nem zjištěna mi­mo pod­mín­ky vy­me­ze­né v us­ta­no­ve­ní § 137 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý ur­ču­je,  ja­kým způso­bem se vý­še ško­dy sta­no­ví. Jes­tli­že je vý­še ško­dy zjištěna v roz­po­ru s tím­to us­ta­no­ve­ním, pak vý­rok o náh­radě ško­dy, kte­rý je za­lo­žen na ta­ko­vém zjištění, spo­čí­vá na nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní, stejně ja­ko v případě, kdy do vý­ro­ku o náh­radě ško­dy je za­hr­nu­ta ško­da, kte­rá ne­ní v příčin­né sou­vis­los­ti s po­su­zo­va­ným tres­tným či­nem. Lze sem podřadit i va­du v po­sou­ze­ní otáz­ky, kte­rým hmotněpráv­ním před­pi­sem se řídí re­žim náh­ra­dy ško­dy (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 858/2016).

 

53. Nej­vyš­ší soud shle­dal, že ne­ní po­chy­be­ním, když vý­ro­kem pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. soud pr­vní­ho stupně roz­hodl tak, že ob­vině­ný je po­vi­nen uh­ra­dit poš­ko­ze­né spo­leč­nos­ti REAL-ES­TA­TE Per­ne­ro­va ško­du [bod 1)] ve vý­ši 73.665 Kč, spo­leč­nos­ti  PIC­COLLO  [bod 2)] ško­du ve vý­ši 62.044 Kč,  spo­leč­nos­ti  ME­DIA­TEL [bod 7)] ško­du ve vý­ši 168.727 Kč, spo­leč­nos­ti  Schnei­der Elec­tric CZ ško­du ve vý­ši 22.505 Kč, spo­leč­nos­ti DA­TART INTER­NA­TIO­NAL [bod 9)] ško­du ve vý­ši 81.368 Kč a spo­leč­nos­ti  BOR­GIS [bod 10)] ško­du ve vý­ši 62.528 Kč. Vy­světlil to­tiž, že se uve­de­ní poš­ko­ze­ní v ad­hes­ním říze­ní připo­ji­li s ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy, a že by­lo pro­ká­zá­no, že ob­vině­ný jim způso­bil ško­du (viz stra­na 28 až 29 roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně).

 

54. Od­vo­la­cí soud na straně 17 své­ho us­ne­se­ní kon­sta­to­val, že ve vý­ro­ku, kte­rým by­la sou­dem pr­vní­ho stupně poš­ko­ze­ným přiz­ná­na náh­ra­da ško­dy, jež se řádně připo­ji­li se svý­mi ná­ro­ky a ty­to dok­la­do­va­li, nes­hle­dal po­chy­be­ní.

 

55. Z uve­de­né­ho je zřej­mé, že o ná­ro­cích těch poš­ko­ze­ných, kteří se s po­ža­dav­kem na náh­ra­du ško­du připo­ji­li, sou­dy roz­hod­ly v sou­la­du se vše­mi pod­mín­ka­mi, kte­ré jsou sta­no­ve­ny v us­ta­no­ve­ní § 228 od­st. 1 tr. ř., a to v ná­vaz­nos­ti na zá­věry, kte­ré sou­dy uči­ni­ly o vzni­ku ma­jet­ko­vé új­my, jež poš­ko­ze­ným v bo­dech 1), 2), 7), 9), 10) vznik­la.

 

56. Z těchto důvodů Nej­vyš­ší soud uve­de­né ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti vý­ro­ku o náh­radě ško­dy ne­po­va­žo­val za důvod­né.

  VII. Po­sou­ze­ní sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

57. Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní rovněž vy­tý­kal, že sou­dy je­mu za vi­nu kla­de­ný čin nes­právně právně po­sou­di­ly pro­to, že ne­res­pek­to­va­ly zá­sa­dy ply­nou­cí z prin­ci­pu sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a ul­ti­ma ra­tio, čímž up­lat­nil ná­mit­ku, kte­rá s do­vo­la­cím důvo­dem pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. si­ce ko­res­pon­du­je, je­li­kož jde o hmotněpráv­ní vý­hra­dy ma­jí­cí pod­klad v us­ta­no­ve­ní § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, jíž však Nej­vyš­ší soud též po­va­žo­val za nedůvod­nou. Ne­mohl se to­tiž zto­tož­nit s ná­zo­rem ob­viněné­ho, že se v případě jím spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu jed­ná o důsle­dek ob­chod­ní­ho spo­ru o náh­ra­du in­ves­tic, ale nao­pak o jed­ná­ní, kte­ré napl­ňu­je trestněpráv­ní mí­ru spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti v da­ném případě rep­re­zen­to­va­né zá­jmem spo­leč­nos­ti na ochraně ci­zí­ho ma­jet­ku, a že stu­peň spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti tres­tní­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho je zvy­šo­ván dél­kou do­by, po kte­rou ob­vině­ný trest­ný čin pá­chal (viz stra­na 28 roz­sud­ku a stra­na 15 us­ne­se­ní).

58. Sou­dy obou stupňů mě­ly při zá­věru o tom, že ob­vině­ný uve­de­ným či­nem napl­nil všech­ny for­mál­ní zna­ky přeči­nu pod­vo­du pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku na pamě­ti všech­ny vý­znam­né pod­mín­ky, pod­le nichž je třeba zkou­mat ma­te­riál­ní ko­rek­tiv spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti.

59. Ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku zva­žo­va­ly, že tres­tným či­nem je pod­le tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ta­ko­vý proti­práv­ní čin, kte­rý tres­tní zá­kon ozna­ču­je za trest­ný a kte­rý vy­ka­zu­je zna­ky uve­de­né v tom­to zá­koně (§ 13 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Zá­sadně te­dy pla­tí, že kaž­dý proti­práv­ní čin, kte­rý vy­ka­zu­je všech­ny zna­ky uve­de­né v tres­tním zá­ko­ní­ku, je tres­tným či­nem a je třeba vy­vo­dit tres­tní od­povědnost za je­ho spá­chá­ní. Od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né mož­né up­lat­ňo­vat jen v případě spo­le­čen­sky škod­li­vých, ve kte­rých ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Spo­le­čen­skou škod­li­vost či­nu ob­viněné­ho sou­dy zva­žo­va­ly s oh­le­dem na kon­krét­ní po­su­zo­va­ný případ a hod­no­ti­ly ji s oh­le­dem na in­ten­zi­tu naplnění kri­té­rií vy­me­ze­ných v § 39 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, a to ve vzta­hu ke všem znakům skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu  pod­le § 209 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku. Správně shle­da­ly, že nej­de o čin, kte­rý s oh­le­dem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se neb­yl tres­tným či­nem z důvo­du ne­dos­ta­teč­né spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti přípa­du, pro­to­že po­su­zo­va­ný sku­tek z hle­dis­ka spod­ní hra­ni­ce tres­tnos­ti po všech strán­kách od­po­ví­dá běžně se vy­sky­tu­jí­cím tres­tným činům da­né skut­ko­vé pod­sta­ty. Pro ty­to zá­věry bra­ly do úva­hy zej­mé­na okol­nos­ti, za nichž byl čin spá­chán, předev­ším to, že ob­vině­ný se či­nu, jenž je pok­ra­ču­jí­cím tres­tným či­nem, do­pouštěl po do­bu ví­ce než dvou let, kdy mno­ha svým náj­emcům (cel­kem u de­se­ti poš­ko­ze­ných) úč­to­val ce­ny zvý­še­né o DPH. Na­víc ško­da, kte­rou způso­bil, se blí­ži­la hra­ni­ci čás­tky půl mi­lio­nu Kč (ve vý­ši 461.300,08 Kč), čímž napl­nil kva­li­fi­kač­ní zna­ky od­stav­ce 3 § 209 tr. zá­ko­ní­ku, tj. ško­du větší, ale blí­ží­cí se hra­ni­ci ško­dy znač­né (viz § 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Ne­jed­na­lo se te­dy o přečin v zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě, což či­ní trest­ný čin spo­le­čen­sky zá­važnějším.  

 
60. Ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je prin­cip sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se doplněn prin­ci­pem „ul­ti­ma ra­tio“, ze kte­ré­ho vy­plý­vá, že tres­tní prá­vo má mís­to pou­ze tam, kde jsou ji­né prostřed­ky z hle­dis­ka ochra­ny práv fy­zic­kých a práv­nic­kých osob ne­dos­ta­teč­né, neú­čin­né ne­bo nev­hod­né. Po­kud se ob­vině­ný do­má­hal to­ho, že v je­ho případě ne­ní nut­né ap­li­ko­vat prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, ale pos­ta­čo­va­lo by up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su, sou­dy mu správně ne­vy­hově­ly, a důvodně shle­da­ly, že v da­ném případě šlo o zá­važ­nou tres­tnou čin­nost, při kte­ré by­lo nut­né pou­žít tres­tní rep­re­si, pro­to­že práv­ní úp­ra­va od­povědnos­ti v ob­las­ti prá­va ob­čan­ské­ho, by by­la zce­la neú­čin­ná, ne­boť po­ru­še­ní chráněných vztahů v tom­to případě napl­ňu­je zna­ky kon­krét­ní skut­ko­vé pod­sta­ty kva­li­fi­ko­va­né­ho tres­tné­ho či­nu, a je tak na­místě up­lat­ňo­vat tres­tní od­povědnost, kte­rá s oh­le­dem na ob­last da­ňo­vé ukázněnos­ti da­ňo­vých pop­lat­níků by v po­su­zo­va­ném případě ne­by­la lé­pe a účinněji za­jiš­ťo­vá­na up­latněním od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Třeba­že práv­ním vztahům, kte­ré ma­jí v zá­kla­du souk­ro­mop­ráv­ní po­va­hu, pos­ky­tu­jí pri­már­ní ochra­nu před­pi­sy prá­va mi­mot­res­tní­ho, zvláště ob­čan­ské­ho a ob­chod­ní­ho, nez­na­me­ná to, že zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a z ní vy­plý­va­jí­cí prin­cip ul­ti­ma ra­tio bez dal­ší­ho vy­lu­ču­je spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu a ulo­že­ní tres­tní san­kce při zá­važ­ném po­ru­še­ní ta­ko­vých po­vin­nos­tí, kte­ré lze ji­nak san­kcio­no­vat i mi­mot­res­tní­mi prostřed­ky. Ne­ní ani vy­lou­če­no souběžné up­latnění trestněpráv­ní a souk­ro­mop­ráv­ní od­povědnos­ti, nao­pak to bu­de prak­tic­ké v přípa­dech, kdy by­la tres­tným či­nem poš­ko­ze­né­mu způso­be­na ma­jet­ko­vá ško­da ne­bo ne­ma­jet­ko­vá új­ma ane­bo na je­ho úkor zís­ká­no bez­důvod­né obo­ha­ce­ní (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.) [viz od­ůvodnění Sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek pod č. 26/2013)]. V tom­to případě však na čin ob­viněné­ho ji­ná od­povědnost ne­do­pa­da­la, pro­to­že se zá­sadně a pri­márně jed­na­lo o kri­mi­nál­ní čin.

61. Na zá­kladě těchto hle­di­sek Nej­vyš­ší soud shle­dal, že sou­dy obou stupňů ne­po­chy­bi­ly, jes­tli­že dospě­ly k zá­věru, že po­su­zo­va­ný případ je na­to­lik škod­li­vý pro spo­leč­nost, že je nez­byt­né na ob­viněné­ho užít prostřed­ky tres­tní­ho prá­va, pro­to­že ob­vině­ný da­ňo­vé­ho prá­va zneu­žil ke svým ziš­tným a pod­vod­ným zá­měrům.  

VIII. Zá­věr

62. Ze všech těchto důvodů Nej­vyš­ší soud shle­dal, že do­vo­lá­ní po­sou­ze­né ja­ko ce­lek by­lo nedůvod­né, pro­to­že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí netr­pí vy­tý­ka­ný­mi va­da­mi. Je­li­kož ten­to zá­věr mohl uči­nit to­li­ko na pod­kladě na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a ob­sa­hu spi­su, do­vo­lá­ní ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) od­mítl. Své roz­hod­nu­tí přitom uči­nil v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. a) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný                  prostředek přípust­ný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 2. 2017
   
       

JUDr. Mi­la­da Šáma­lo­vá              před­sed­kyně se­ná­tu

 

Diskusia