Neoprávnené poskytovanie informácií zo strany policajta

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

Niž­šie uve­de­né roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR je pod­net­né aj v práv­nych pod­mien­kach SR, na­koľ­ko sa za­obe­rá vý­kla­dom zna­ku „za­do­vá­žiť iné­mu neop­ráv­ne­ný pros­pech“, kto­rý je sú­čas­ťou zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zneu­ží­va­nia prá­vo­mo­ci ve­rej­né­ho či­ni­te­ľa pod­ľa § 326 ods. 1 Tr. zák.

Pod­sta­tou roz­hod­nu­tia je práv­ny ná­zor, že nie kaž­dé proti­práv­ne ko­na­nie po­li­caj­ta (a zhod­ne to mož­no vztiah­nuť aj na ko­na­nie iných ve­rej­ných či­ni­te­ľov) mu­sí byť ne­vyh­nu­te po­sú­de­né ako trest­ný čin zneu­ží­va­nia prá­vo­mo­ci ve­rej­né­ho či­ni­te­ľa, na­koľ­ko spô­so­be­ný neop­ráv­ne­ný pros­pech (proti­práv­ne zvý­hod­ne­nie inej oso­by) mu­sí mať ur­či­tú kva­li­tu (in­ten­zi­tu) a pre­to na napl­ne­nie toh­to zna­ku skut­ko­vej pod­sta­ty tres­nté­ho či­nu zneu­ží­va­nia prá­vo­mo­ci ve­rej­né­ho či­ni­te­ľa nes­ta­čí aké­koľ­vek neop­ráv­ne­né zvý­hod­ne­nie inej oso­by zo stra­ny po­li­caj­ta. Pri ba­ga­teľ­ných proti­práv­nych ko­na­niach je po­tom nut­né zva­žo­vať aj prin­cíp ul­ti­ma ra­tio (zá­sa­du sub­si­dia­ri­tu tres­tnej rep­re­sie) ako aj, v slo­ven­ských práv­nych po­me­roch, us­ta­no­ve­nie § 10 ods. 2 Tr. zák.

V po­su­dzo­va­nej tres­tnej ve­ci bo­lo ako proti­práv­ne po­sú­de­né ko­na­nie po­li­caj­ta, kto­rý po­mo­hol svo­jim zná­mym do­siah­nuť vy­da­nie no­vých ta­bu­liek re­gis­trač­ných zna­čiek k vo­zid­lu. Za tým­to úče­lom im zoh­nal a nás­led­ne od­ov­zdal uz­ne­se­nie o za­ča­tí tres­tné­ho stí­ha­nia (v slo­ven­ských práv­nych po­me­roch uz­ne­se­nie o vzne­se­ní ob­vi­ne­nia) ako aj návrh na po­da­nie ob­ža­lo­by z tres­tnej ve­ci. Iš­lo z je­ho stra­ny o neop­ráv­ne­né zís­ka­nie ur­či­tých in­for­má­cií z tres­tnej ve­ci (uz­ne­se­nia a návr­hu na po­da­nie ob­ža­lo­by), kto­ré zís­kal za pou­ži­tia nep­rav­di­vej le­gen­dy.

Naj­vyš­ší súd ČR však v tom­to sme­re zdô­raz­nil, že z hľa­dis­ka po­su­dzo­va­nia neop­ráv­ne­nos­ti pros­pe­chu sa mu­sia or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní za­obe­rať aj otáz­kou úče­lu a cha­rak­te­ru zís­ka­ných a od­ov­zda­ných in­for­má­cií a spô­so­bom ich pou­ži­tia. K tres­tnej zod­po­ved­nos­ti za trest­ný čin zneu­ží­va­nia prá­vo­mo­ci ve­rej­né­ho či­ni­te­ľa nes­ta­čí len uro­biť zá­ver o ich neop­ráv­ne­nom zís­ka­ní, pre­to­že pros­pech pá­cha­te­ľa a iných osôb mu­sí vy­plý­vať zo spô­so­bu pou­ži­tia pred­met­ných in­for­má­cií a nie zo spô­so­bu ich zís­ka­nia, ho­ci iš­lo o spô­sob proti­práv­ny.

Práv­ne ve­ty:

V da­ném případě třeba zva­žo­vat zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se již v rám­ci inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce přís­luš­né práv­ní nor­my, po­taž­mo již při po­su­zo­vá­ní, zda vůbec doš­lo k naplnění všech for­mál­ních znaků tres­tné­ho či­nu. Důvo­dem je hle­dis­ko in­ten­zi­ty naplnění jed­not­li­vých znaků tres­tné­ho či­nu, kon­krétně vý­še spe­ci­fi­ko­va­né poh­nut­ky – úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch.

Přes­to­že se te­dy (v pod­mien­kach SR pri tres­tnom či­ne zneu­ží­va­nia prá­vo­mo­ci ve­rej­né­ho či­ni­te­ľa) ja­ko neop­rávně­ný prospěch obecně ozna­ču­je kaž­dé neop­rávněné zvý­hodnění ma­te­riál­ní (ma­jet­ko­vé) ne­bo ima­te­riál­ní po­va­hy, na kte­ré by pa­cha­tel ne­bo ji­ná oso­ba nemě­li prá­vo, vzta­hu­je se po­jem „kaž­dé“ spí­še ke kva­litě, ni­ko­liv kvan­titě zvý­hodnění. Ten­to znak skut­ko­vé pod­sta­ty pro­to ne­bu­de napl­ňo­vat ja­ké­ko­liv, i zce­la bez­výz­nam­né zvý­hodnění ji­né oso­by. Vy­tý­ka­ným přís­tu­pem by to­tiž v opač­ném případě by­lo mož­no vy­me­zit „ja­ké­si“ zvý­hodnění (ať už vlas­tní či ji­né­ho) u kaž­dé­ho přípa­du vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su, přičemž přív­las­tek neop­rávně­ný by pak by­lo mož­né do­sa­dit jen s oh­le­dem na způsob vý­ko­nu pra­vo­mo­ci. Ne­by­lo by pak mož­né předmět­ný trest­ný čin od­li­šit od někte­rých přes­tupků ob­dob­né po­va­hy, v prostředí bez­peč­nos­tních sborů napřík­lad ká­zeň­ských přes­tupků.

V kaž­dém jed­not­li­vém případě je pro­to naplnění zna­ku neop­rávněné­ho prospěchu třeba po­su­zo­vat v kom­bi­na­ci s in­ten­zi­tou naplnění i všech os­tat­ních znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tak, aby se zřete­lem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se šlo ve vý­sled­ku z hle­dis­ka po­va­hy a zá­važ­nos­ti či­nu a je­ho spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti o trest­ný čin, od­li­ši­tel­ný např. od přes­tupků (v práv­nych pod­mien­kach SR je nut­né zva­žo­vať naj­mä ap­li­ká­ciu us­ta­no­ve­nia § 10 ods. 2 Tr. zák.).

3 Tdo 830/2017-39

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 26. 7. 2017 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný R. Š., pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně pod sp. zn. 23 T 192/2013, tak­to:


I. Pod­le § 265k od­st. 1 tres­tní­ho řádu se us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 23 T 192/2013, zru­šu­jí.

II. Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tres­tní­ho řádu se zru­šu­jí i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

III. Pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu se Ok­res­ní­mu sou­du v Děčíně přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 23 T 192/2013, byl ob­vině­ný npor. Ing. Bc. R. Š. uz­nán vin­ným ze spá­chá­ní přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku na skut­ko­vém zá­kladě, že

„v do­po­led­ních ho­di­nách dne 31. 10. 2012 v bu­dově Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky na ad­re­se T. ... k. ... v R., ok­res D., po před­cho­zí žá­dos­ti J. B., vy­dal z po­zi­ce zá­stup­ce ve­dou­cí­ho 2. od­děle­ní Služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní Kraj­ské­ho ředi­tel­ství po­li­cie Ústec­ké­ho kra­je v R. po­kyn V. K., slu­žebně za­řaze­né­mu na shod­ném pra­co­viš­ti, aby od přís­luš­níků Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky z od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty Územ­ní­ho od­bo­ru Po­li­cie ČR v Čes­ké Lípě vy­žá­dal z tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho pod sp. zn. KRPL-15615/TČ-2011-180171 us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a návr­hu na po­dá­ní ob­ža­lo­by na M. V., je­jichž od­faxová­ní nás­ledně týž den osobně te­le­fo­nic­ky u přís­luš­níků Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky z od­děle­ní obec­né kri­mi­na­li­ty Územ­ní­ho od­bo­ru Po­li­cie ČR v Čes­ké Lípě po­ža­do­val, pod nep­rav­di­vou le­gen­dou, že jich je třeba do tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho Služ­bou kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní v R., nás­led­kem če­hož by­ly dne 31. 10. 2012 v 10:38 a v 13:43 ho­din ze slu­žeb­ní­ho faxu Služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní v Čes­ké Lípě na slu­žeb­ní fax pra­co­viště ob­viněné­ho v R. za­slá­ny po­ža­do­va­né pí­sem­nos­ti ozna­če­né příj­me­ním ob­viněné­ho ja­ko příjem­ce, kte­ré ob­vině­ný po je­jich úp­ravě zne­mož­ňu­jí­cí je­ho iden­ti­fi­ka­ci ja­kož­to příjem­ce té­hož dne z důvo­du dlou­ho­le­tých přátel­ských vztahů předal J. B., kte­rý je v od­po­led­ních ho­di­nách té­hož dne předal V. K., a P. G., kte­rý lis­ti­ny týž den před­lo­žil na od­bo­ru dop­ra­vy Městské­ho úřadu v R., kte­rý na zá­kladě těchto neop­rávněně zís­ka­ných pí­sem­nos­tí z tres­tní­ho říze­ní vy­dal no­vé ta­bul­ky re­gis­trač­ních zna­ček ... k vo­zid­lu zn. Audi A6, VIN: ..., u něhož by­la v re­gis­tru vo­zi­del od 27. 02. 2012 do 31. 10. 2012 vy­zna­če­na tzv. blo­ka­ce z důvo­du pou­ži­tí do­sa­vad­ních reg. zna­ček vo­zid­la ... na od­ci­ze­ném vo­zid­le, je­hož pou­ží­vá­ní by­lo předmětem tres­tní­ho říze­ní ve­de­né Služ­bou kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní v Čes­ké Lípě pod sp. zn. KRPL-15615/TČ-2011-180171, vli­vem če­hož úřed­ní­ci Městské­ho úřadu v R. do dne 31. 10. 2012 od­mí­ta­li pro­vést změ­ny v re­gis­tru vo­zi­del u to­ho­to vo­zid­la, přičemž tím­to jed­ná­ním ob­vině­ný ja­ko přís­luš­ník Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky předal neop­rávněné osobě in­for­ma­ce z tres­tní­ho spi­su ve­de­né­ho Služ­bou kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní v Čes­ké Lípě pod sp. zn. KRPL-15615/TČ-2011-2180171, včetně osob­ních údajů M. V., a to v úmys­lu umož­nit je­jich před­lo­že­ní u správ­ní­ho or­gá­nu za úče­lem vy­dá­ní no­vých ta­bu­lek re­gis­trač­ních zna­ček k vo­zid­lu, aby spl­ňo­va­lo pod­mín­ky pro pro­voz na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ač­ko­liv J. B. ne­bo V. K. či P. G. neměl na zís­ká­ní těchto lis­tin práv­ní ná­rok, čímž jed­nal v roz­po­ru s ob­sa­hem slu­žeb­ní­ho spi­su pod­le § 17 od­st. 3 a s § 45 od­st. 1 písm. b) zá­ko­na č. 361/2003 Sb., o slu­žeb­ním poměru přís­luš­níků bez­peč­nos­tních sborů, a rovněž jed­nal v roz­po­ru s § 80 zá­ko­na č. 273/2008, o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky“.

Za to byl pod­le § 329 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pat­nác­ti měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku a § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu dva­ce­ti čtyř měsíců. Pod­le § 73 od­st. 1, 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku byl ob­viněné­mu ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu vý­ko­nu ja­ké­ho­ko­liv po­vo­lá­ní či za­městná­ní u bez­peč­nos­tních sborů a u obec­ní po­li­cie na do­bu tří let.

O od­vo­lá­ní ob­viněné­ho pro­ti předmětné­mu roz­sud­ku roz­hodl ve dru­hém stup­ni Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem us­ne­se­ním ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, jímž je pod­le § 256 tres­tní­ho řádu ja­ko nedůvod­né za­mítl. Roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně tak nab­yl práv­ní mo­ci dne 29. 12. 2015 [§ 139 od­st. 1 písm. b) cc) tres­tní­ho řádu].

Sho­ra ci­to­va­né roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du na­padl ob­vině­ný do­vo­lá­ním, v němž up­lat­nil do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu. V do­vo­lá­ní a je­ho doplnění ob­vině­ný na­mítl, že v je­ho případě ne­doš­lo k to­mu, že by ji­né­mu opatřil prospěch, kte­rý by by­lo mož­né po­va­žo­vat za neop­rávně­ný, a te­dy ab­sen­tu­je zá­kon­ný znak skut­ko­vé pod­sta­ty da­né­ho přeči­nu. Již od sa­mé­ho po­čát­ku tres­tní­ho stí­há­ní se vy­sky­tu­je prob­lém s tím, co po­va­žo­vat za neop­rávně­ný prospěch, když po­li­cej­ní or­gán pod doh­le­dem do­zo­ru­jí­cí­ho stát­ní­ho zá­stup­ce spatřoval neop­rávně­ný prospěch nejpr­ve ve zru­še­ní blo­ka­ce vo­zid­la, po­té stát­ní zá­stup­ce v zís­ká­ní lis­tin, na zá­kladě kte­rých by­la od­straněna blo­ka­ce. Ob­vině­ný dá­le pou­ká­zal na to, že v žá­dném případě neměl v úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Byť je­ho jed­ná­ní by­lo v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy, úmys­lem by­lo ukon­čit ad­mi­nis­tra­tiv­ní ta­ha­ni­ce, když ma­ji­tel vo­zid­la Audi A6 měl na od­blo­ko­vá­ní re­gis­trač­ní znač­ky práv­ní ná­rok. Ob­vině­ný má za to, že v je­ho věci ab­sen­tu­je úmysl vzta­hu­jí­cí se ke všem znakům ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, a ta­ké ab­sen­tu­je zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu, tj. prospěch ji­né oso­by, kte­rý by byl neop­rávně­ný.

Ob­vině­ný pro­to navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tres­tní­ho řádu zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, a pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu Kraj­ské­mu sou­du v Ús­tí nad La­bem přiká­zal, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Opis do­vo­lá­ní ob­viněné­ho byl sa­mo­soud­ky­ní sou­du pr­vní­ho stupně za pod­mí­nek § 265h od­st. 2 tres­tní­ho řádu za­slán k vy­jádření nej­vyš­ší­mu stát­ní­mu zá­stup­ci. Stát­ní zá­stup­ce čin­ný u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství (dá­le jen „stát­ní zá­stup­ce“) k do­vo­lá­ní uvedl, že ná­mit­ky ob­viněné­ho pod­le je­ho ná­zo­ru lze podřadit pod up­latně­ný do­vo­la­cí důvod, ov­šem nej­sou opod­statněné. Pou­ká­zal na to, že pod­le skut­ko­vých zjištění ob­vině­ný přes svědka J. B. za­jis­til svědkům V. K. a P. G. in­for­ma­ce z tres­tní věci, k nimž ti­to nemě­li a ne­moh­li mít le­gál­ní přís­tup. Ty­to in­for­ma­ce pro ně by­ly bez­es­po­ru přínos­né, ne­boť v je­jich prospěch zá­sad­ním způso­bem uleh­či­ly a ury­chli­ly „le­ga­li­za­ci“ vo­zu, tj. zís­ká­ní no­vých ta­bu­lek re­gis­trač­ních zna­ček k vo­zu Audi A6. V sou­vis­los­ti s tím­to proti­práv­ním jed­ná­ním ob­viněné­ho byl obe­jit úřed­ní pos­tup a uve­de­ní svědci do­cí­li­li jed­no­duš­ší a po­hodlnější vy­řeše­ní věci. Do­vo­la­te­lo­vo jed­ná­ní je pok­ry­to za­viněním ve formě přinej­men­ším úmys­lu nepřímé­ho ve smys­lu § 15 od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ne­boť o sku­teč­nos­ti, že jed­ná v roz­po­ru se zá­ko­nem, po­ru­šu­je zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, stejně ja­ko to, že svědkům za­jiš­ťu­je neop­rávněnou vý­ho­du ima­te­riál­ní po­va­hy, věděl a byl s tím­to sro­zuměn. Nic­méně vzhle­dem ke spe­ci­fikům přípa­du, kdy lis­tin­né ma­te­riá­ly ne­by­ly zneu­ži­ty k žá­dné­mu ne­zá­kon­né­mu jed­ná­ní a moh­ly být správ­ním or­gá­nem sa­mos­tatně vy­žá­dá­ny, přichá­ze­la pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce v úva­hu ap­li­ka­ce zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Sou­dy se tou­to otáz­kou přitom zev­rubně ne­za­bý­va­ly.

Stát­ní zá­stup­ce pro­to navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1, 2 tres­tní­ho řádu zru­šil us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 23 T 192/2013, ja­kož aby zru­šil i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na ta­to ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a dá­le aby pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Děčíně věc k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

Ob­vině­ný R. Š. je pod­le § 265d od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu oso­bou op­rávněnou k po­dá­ní do­vo­lá­ní pro nes­práv­nost vý­ro­ku roz­hod­nu­tí sou­du, kte­rý se ho bez­prostředně do­tý­ká. Do­vo­lá­ní by­lo po­dá­no v zá­kon­né dvouměsíč­ní do­vo­la­cí lhůtě (§ 265e od­st. 1 tres­tní­ho řádu), prostřed­nic­tvím ob­háj­ce (§ 265d od­st. 2 vě­ta pr­vní tres­tní­ho řádu) a sou­časně spl­ňu­je for­mál­ní a ob­sa­ho­vé ná­le­ži­tos­ti před­pok­lá­da­né v § 265f od­st. 1 tres­tní­ho řádu.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tres­tní­ho řádu) zkou­mal, zda v předmětné věci jsou splně­ny pod­mín­ky přípus­tnos­ti do­vo­lá­ní pod­le § 265a tres­tní­ho řádu. Shle­dal, že do­vo­lá­ní je přípus­tné pod­le § 265a od­st. 1, 2 písm. h) tres­tní­ho řádu, ne­boť na­pa­dá pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně, jímž byl za­mít­nut řád­ný op­rav­ný prostředek (od­vo­lá­ní) pro­ti roz­sud­ku uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) tres­tní­ho řádu, kte­rým byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným a byl mu ulo­žen trest.

 Do­vo­lá­ní lze po­dat jen z důvodů uve­de­ných v § 265b tres­tní­ho řádu. By­lo te­dy za­potřebí po­sou­dit, zda kon­krét­ní důvo­dy, o kte­ré ob­vině­ný do­vo­lá­ní opí­rá, lze podřadit pod do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu, na kte­rý je v do­vo­lá­ní od­ka­zo­vá­no. To­to zjištění má zá­sad­ní vý­znam z hle­dis­ka splnění pod­mí­nek pro pro­ve­de­ní přez­ku­mu na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí do­vo­la­cím sou­dem (srov. § 265i od­st. 1, 3 tres­tní­ho řádu).

Důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu je dán v přípa­dech, kdy roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Uve­de­nou for­mu­la­cí zá­kon vy­jadřuje, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě práv­ních vad roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, po­kud ty­to va­dy spo­čí­va­jí v práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ných sku­teč­nos­tí pod­le no­rem hmot­né­ho prá­va, ni­ko­liv z hle­dis­ka pro­ces­ních před­pisů. To zna­me­ná, že s pou­ka­zem na uve­de­ný do­vo­la­cí důvod se ne­ní mož­né do­má­hat přez­kou­má­ní skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no. Je­li­kož ob­vině­ný na­mí­tal ab­sen­ci znaků ob­jek­tiv­ní a sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, by­ly je­ho ná­mit­ky z hle­dis­ka up­latněné­ho důvo­du do­vo­lá­ní re­le­van­tní.

Pro­to­že Nej­vyš­ší soud nes­hle­dal žá­dný z důvodů pro od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní, přez­kou­mal pod­le § 265i od­st. 3 tres­tní­ho řádu zá­kon­nost a od­ůvodněnost vý­roků roz­hod­nu­tí, pro­ti němuž by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no, a to v roz­sa­hu a z důvodů, jež by­ly v do­vo­lá­ní uve­de­ny, ja­kož i říze­ní na­pa­de­né­mu roz­hod­nu­tí před­chá­ze­jí­cí. Přitom dospěl k zá­věru, že do­vo­lá­ní je důvod­né.

Přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku se do­pus­tí úřed­ní oso­ba, kte­rá v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su. Ob­jek­tem to­ho­to tres­tné­ho či­nu je zá­jem stá­tu na řád­ném vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ních osob a na ochraně práv a op­rávněných zá­jmů fy­zic­kých a práv­nic­kých osob. Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky je ob­li­ga­tor­ním zna­kem tres­tné­ho či­nu ved­le za­vinění ta­ké poh­nut­ka, vy­jádřená v textu zá­ko­na for­mu­la­cí v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Poh­nut­ka ne­bo­li mo­tiv, řaze­ná me­zi tzv. ji­né sub­jek­tiv­ní vzta­hy, rep­re­zen­tu­je vnitřní fak­tor ini­cia­ce a směřová­ní jed­ná­ní člověka k ur­či­té­mu cí­li, te­dy ja­ký­si vnitřní podnět, kte­rý vedl pa­cha­te­le k roz­hod­nu­tí spá­chat trest­ný čin. Přičemž je to právě před­sta­va za­mýš­le­né­ho vý­sled­ku, kte­rá půso­bí ja­ko mo­tiv (poh­nut­ka) jed­ná­ní pa­cha­te­le (blí­že srov. např. Kra­toch­víl, V. a kol. Kurs tres­tní­ho prá­va. Tres­tní prá­vo hmot­né. Obec­ná část. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, str. 257). Z hle­dis­ka po­sou­ze­ní neop­rávněnos­ti prospěchu se mu­sí or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní za­bý­vat i otáz­kou úče­lu a cha­rak­te­ru zjištěných a předa­ných in­for­ma­cí a způso­bem je­jich pou­ži­tí. K tres­tní od­povědnos­ti za ci­to­va­ný přečin ne­pos­ta­čí uči­nit zá­věr o je­jich neop­rávněném zís­ká­ní (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 546/2016). Prospěch pa­cha­te­le a ji­ných osob to­tiž mu­sí vy­plý­vat ze způso­bu pou­ži­tí předmětných in­for­ma­cí, ni­ko­li ze způso­bu je­jich zís­ká­ní, byť šlo o způsob proti­práv­ní (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015).

V pro­jed­ná­va­né věci pod­le práv­ní vě­ty od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně ob­vině­ný ja­ko úřed­ní oso­ba v úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch vy­ko­ná­val svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su. Roz­ho­du­jí­cí je zde pro­to po­sou­ze­ní zna­ku úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí ne­ní zce­la zřej­mé, v čem spatřují sou­dy onen neop­rávně­ný prospěch, kte­rý měl ob­vině­ný ji­né­mu opatřit. Ve skut­ko­vé větě se k to­mu­to zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty vzta­hu­je ta část, ve kte­ré se uvá­dí, že ob­vině­ný předal in­for­ma­ce z tres­tní­ho spi­su (ko­pie us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a návr­hu na po­dá­ní ob­ža­lo­by) v úmys­lu umož­nit je­jich před­lo­že­ní u správ­ní­ho or­gá­nu za úče­lem vy­dá­ní no­vých ta­bu­lek re­gis­trač­ních zna­ček k vo­zid­lu, aby spl­ňo­va­lo pod­mín­ky pro pro­voz na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ač­ko­liv J. B. ne­bo V. K. či P. G. neměl na zís­ká­ní těchto lis­tin práv­ní ná­rok. Nap­ro­ti to­mu v od­ůvodnění na­lé­za­cí soud uza­ví­rá, že neop­rávně­ný prospěch spo­čí­vá v zís­ká­ní lis­tin, kte­ré by ji­nak svědci le­gálně ne­zís­ka­li, přičemž se jed­ná o in­for­ma­ce pos­ky­tu­jí­cí prospěch ima­te­riál­ní po­va­hy.

Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du z uve­de­ných skut­ko­vých zá­věrů roz­ve­de­ných ne­jen ve skut­ko­vé větě, ale i v od­ůvodněních obou na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, je patr­né, že jed­ná­ní ob­viněné­ho směřova­lo předev­ším k to­mu, aby po­mohl svým zná­mým do­sáh­nout vy­dá­ní no­vých ta­bu­lek re­gis­trač­ních zna­ček k vo­zid­lu. Ta­to před­sta­va ob­viněné­ho o za­mýš­le­ném vý­sled­ku by­la sku­teč­nou poh­nut­kou je­ho jed­ná­ní. Předá­ní předmětných lis­tin (us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a návr­hu na po­dá­ní ob­ža­lo­by) ne­by­lo cí­lem je­ho jed­ná­ní, nýbrž pou­ze prostřed­kem, jak vý­sled­ku do­sáh­nout. Sa­mot­né zís­ká­ní lis­tin bez ná­vaz­ných kroků by pro vlas­tní­ky vo­zid­la nemělo žá­dný smysl. Sám na­lé­za­cí soud pod­robně od­ůvod­nil, proč mu­sel být ob­vině­ný blí­že in­for­mo­ván o sta­vu re­gis­tra­ce vo­zid­la i sna­ze svých zná­mých v tom­to směru. Po­mi­nout os­tatně nel­ze ani to, že předmětné lis­ti­ny by­ly ob­ra­tem sku­tečně správ­ní­mu or­gá­nu před­lo­že­ny. Vy­dá­ní no­vých ta­bu­lek re­gis­trač­ních zna­ček k vo­zid­lu Audi te­dy by­lo tím cí­lem, kte­rý poh­nul ob­viněné­ho k je­ho jed­ná­ní, a rovněž by­lo oním prospěchem, kte­rý se sna­žil svým zná­mým opatřit. Vzhle­dem ke zjištění, že svědek V. K. ml. vo­zid­lo op­rav­du kou­pil a ne­chal je později za­re­gis­tro­vat na P. G., nel­ze mít sna­hu těchto osob o zru­še­ní blo­ka­ce a vy­dá­ní no­vých re­gis­trač­ních zna­ček za neop­rávněnou. Nel­ze pro­to ho­vořit ani o neop­rávněném prospěchu, kte­rý by měl ob­vině­ný v úmys­lu ji­né­mu opatřit.

Neh­ledě na uve­de­né, nel­ze na­víc přisvědčit ani zá­věru soudů, že J. B. ne­bo V. K. či P. G. nemě­li ja­ký­ko­liv práv­ní ná­rok na zís­ká­ní ko­pie us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a návr­hu na po­dá­ní ob­ža­lo­by. Od­ká­zat lze na § 65 od­st. 1 pos­led­ní vě­ta tres­tní­ho řádu, pod­le něhož mo­hou ji­né oso­by nah­lí­žet do tres­tní­ho spi­su se souh­la­sem před­se­dy se­ná­tu a v příp­rav­ném říze­ní se souh­la­sem stát­ní­ho zá­stup­ce ne­bo po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, po­kud je to­ho třeba k up­latnění je­jich práv. Vy­lou­čit nel­ze ani po­dá­ní žá­dos­ti o pos­kyt­nu­tí in­for­ma­ce pod­le zá­ko­na č. 106/1999 Sb., o svo­bod­ném přís­tu­pu k in­for­ma­cím. Přes­to­že ani v jed­nom případě nel­ze vzhle­dem k okol­nos­tem pro­jed­ná­va­né věci ho­vořit přímo o práv­ním ná­ro­ku na zís­ká­ní ta­ko­vých in­for­ma­cí, roz­hodně lze je­jich le­gál­ní zís­ká­ní při vy­uži­tí zá­ko­nem sta­no­ve­né­ho pos­tu­pu ze stra­ny vlas­tní­ka vo­zid­la spí­še před­pok­lá­dat. Ani v tom­to případě pro­to nel­ze ho­vořit o neop­rávněném prospěchu v po­době zís­ká­ní předmětných in­for­ma­cí (lis­tin).

Ve vzta­hu k pop­sa­né spe­ci­fic­ké poh­nut­ce (úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch) a nad rá­mec od­ůvodnění na­lé­za­cí­ho i od­vo­la­cí­ho sou­du Nej­vyš­ší soud pro úpl­nost dopl­ňu­je, že ne­mo­hou ob­stát ani úva­hy stát­ní­ho zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství uve­de­né v je­ho vy­jádření k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho, pod­le kte­rých neop­rávně­ný prospěch svědků spo­čí­vá v tom, že v důsled­ku proti­práv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho do­cí­li­li jed­no­duš­ší­ho a po­hodlnější­ho vy­říze­ní věci, než kdy­by pos­tu­po­va­li prá­vem ap­ro­bo­va­ným způso­bem. Stát­ní zá­stup­ce dos­pí­vá k zá­věru, že veš­ke­ré for­mál­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty předmětné­ho přeči­nu by­ly naplně­ny, navr­hu­je up­latnění zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se až ja­ko tzv. ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du je třeba důsledně roz­li­šo­vat přípa­dy, v nichž se zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a z ní vy­plý­va­jí­cí pra­vid­lo pro pou­ži­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“ uži­jí ja­ko inter­pre­tač­ní pra­vid­lo a kdy ja­ko tzv. ma­te­riál­ní ko­rek­tiv (blí­že srov. sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du, uveřejněné pod čís­lem 26/2013 Sbír­ky soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek). V da­ném případě třeba zva­žo­vat zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se již v rám­ci inter­pre­ta­ce a ap­li­ka­ce přís­luš­né práv­ní nor­my, po­taž­mo již při po­su­zo­vá­ní, zda vůbec doš­lo k naplnění všech for­mál­ních znaků tres­tné­ho či­nu. Důvo­dem je hle­dis­ko in­ten­zi­ty naplnění jed­not­li­vých znaků tres­tné­ho či­nu, kon­krétně vý­še spe­ci­fi­ko­va­né poh­nut­ky – úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Přes­to­že se te­dy ja­ko neop­rávně­ný prospěch obecně ozna­ču­je kaž­dé neop­rávněné zvý­hodnění ma­te­riál­ní (ma­jet­ko­vé) ne­bo ima­te­riál­ní po­va­hy, na kte­ré by pa­cha­tel ne­bo ji­ná oso­ba nemě­li prá­vo, vzta­hu­je se po­jem „kaž­dé“ spí­še ke kva­litě, ni­ko­liv kvan­titě zvý­hodnění. Ten­to znak skut­ko­vé pod­sta­ty pro­to ne­bu­de napl­ňo­vat ja­ké­ko­liv, i zce­la bez­výz­nam­né zvý­hodnění ji­né oso­by. Vy­tý­ka­ným přís­tu­pem by to­tiž v opač­ném případě by­lo mož­no vy­me­zit „ja­ké­si“ zvý­hodnění (ať už vlas­tní či ji­né­ho) u kaž­dé­ho přípa­du vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su, přičemž přív­las­tek neop­rávně­ný by pak by­lo mož­né do­sa­dit jen s oh­le­dem na způsob vý­ko­nu pra­vo­mo­ci. Ne­by­lo by pak mož­né předmět­ný trest­ný čin od­li­šit od někte­rých přes­tupků ob­dob­né po­va­hy, v prostředí bez­peč­nos­tních sborů napřík­lad ká­zeň­ských přes­tupků. V kaž­dém jed­not­li­vém případě je pro­to naplnění zna­ku neop­rávněné­ho prospěchu třeba po­su­zo­vat v kom­bi­na­ci s in­ten­zi­tou naplnění i všech os­tat­ních znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tak, aby se zřete­lem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku šlo ve vý­sled­ku z hle­dis­ka po­va­hy a zá­važ­nos­ti či­nu a je­ho spo­le­čen­ské škod­li­vos­ti o trest­ný čin, od­li­ši­tel­ný např. od přes­tupků.

Lze shr­nout, že v pro­jed­ná­va­né věci ne­ní spo­ru o proti­práv­nos­ti jed­ná­ní ob­viněné­ho. Ply­ne z pod­rob­né­ho do­ka­zo­vá­ní pro­ve­de­né­ho sou­dem pr­vní­ho stupně a rovněž z přesvědči­vé­ho od­ůvodnění té­to otáz­ky v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku. Skut­ko­vé okol­nos­ti pop­sa­né ve skut­ko­vé větě však ne­napl­ňu­jí poh­nut­ku ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí v je­ho úmys­lu opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Ten­to znak pak ne­ní naplněn ani prostřed­nic­tvím úvah za­chy­ce­ných v od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Do­sud zjištěným jed­ná­ním ob­viněné­ho pro­to ne­by­ly naplně­ny všech­ny (for­mál­ní) zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho tak by­lo shle­dá­no důvod­ným.

Je­li­kož Nej­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho důvod­ným, zru­šil pod­le § 265k od­st. 1 tres­tní­ho řádu us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 7 To 376/2015, a roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 23 T 192/2013. Pod­le § 265k od­st. 2 vě­ta dru­há tres­tní­ho řádu zru­šil i všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du. Pod­le § 265l od­st. 1 tres­tní­ho řádu pak přiká­zal Ok­res­ní­mu sou­du v Děčíně, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. To­to své roz­hod­nu­tí uči­nil pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, ne­boť zjištěné va­dy zá­ro­veň ne­by­lo mož­no od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní.

Věc se tak vra­cí do sta­dia, kdy Ok­res­ní soud v Děčíně bu­de mu­set věc zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout. V no­vém říze­ní o té­to věci bu­de po­vi­nen pos­tu­po­vat v in­ten­cích roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du (§ 265s od­st. 1 tres­tní­ho řádu).


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný (§ 265n tres­tní­ho řádu).

V Brně dne 26. 7. 2017

Diskusia