Práv­ní vě­ty roz­hod­nu­tí schvá­le­né tres­tním ko­le­giem Nej­vyš­ší­ho sou­du ČR na za­se­dá­ní 19. zá­ří 2018

Mís­tní přís­luš­nost, Mís­to spá­chá­ní či­nu, § 18 od­st. 1 tr. ř., § 22 tr. ř.

Mís­tem spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, je­hož zá­kon­ným zna­kem je, že pa­cha­tel něja­kou lát­ku „do­ve­ze“, je ne­jen mís­to, kde se zá­sil­ka ob­sa­hu­jí­cí do­vá­že­nou lát­ku ocit­la na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky a kde byl trest­ný čin do­ko­nán, ale kaž­dé mís­to, v němž doš­lo k něja­ké­mu byť jen dí­lčí­mu jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré by­lo příči­nou to­ho, že za­ká­za­ná lát­ka by­la z ci­zi­ny dop­ra­ve­na na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, zej­mé­na mís­to, z kte­ré­ho by­la učiněna ob­jed­náv­ka, a dá­le kaž­dé mís­to, jímž zá­sil­ka na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky pro­chá­ze­la do do­by, než by­la do­ru­če­na ur­če­né­mu příjem­ci a než byl trest­ný čin ukon­čen (do­kon­čen). Místně přís­luš­ný­mi jsou pod­le § 18 od­st. 1 tr. ř. všech­ny sou­dy, v je­jichž ob­vo­du se na­chá­zí někte­ré z uve­de­ných míst. Říze­ní pak ko­ná pod­le § 22 tr. ř. soud, u něhož stát­ní zá­stup­ce po­dal ob­ža­lo­bu.

(Us­ne­se­ní vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 15 Td 10/2018)

Zba­ve­ní osob­ní svo­bo­dy, § 170 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

Zlo­či­nem zba­ve­ní osob­ní svo­bo­dy ve smys­lu § 170 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku může být jen ta­ko­vé jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré má cha­rak­ter uvěznění ji­né oso­by ne­bo kte­ré je srov­na­tel­né s je­jím uvězněním, tak­že os­vo­bo­ze­ní té­to oso­by je vel­mi ob­tíž­né. K naplnění zá­kon­ných znaků uve­de­né­ho zlo­či­nu nes­ta­čí, že se pa­cha­tel do­pouštěl na ji­né osobě fy­zic­ké­ho ná­si­lí ane­bo tý­rá­ní ve smys­lu § 199 tr. zá­ko­ní­ku, byť se ta­to oso­ba podřizo­va­la vů­li pa­cha­te­le a ze stra­chu z něj neo­pouště­la pros­to­ry, v nichž se ne­dob­ro­volně na­chá­ze­la, popřípadě se z nich vzda­lo­va­la jen příle­ži­tostně, a to spo­lečně s pa­cha­te­lem. Ta­ko­vé jed­ná­ní pa­cha­te­le je si­ce ur­či­tým zá­sa­hem do svo­bod­né vů­le dot­če­né oso­by, av­šak nej­de o zlo­čin zba­ve­ní osob­ní svo­bo­dy, kte­rý vy­ža­du­je in­ten­ziv­ní zá­sah do osob­ní svo­bo­dy, při němž je poš­ko­ze­né osobě za­me­ze­na mož­nost opus­tit pa­cha­te­lem vy­ty­če­ný pros­tor, z něhož nemůže snad­no unik­nout (viz roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 56/2011 Sb. rozh. tr.).

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1022/2017)

Prá­va ob­viněné­ho, Ob­ža­lo­ba, Ob­háj­ce, Prá­vo na spra­ved­li­vé soud­ní říze­ní, § 196 od­st. 3, § 258 od­st. 1 písm. a) tr. ř., § 265k od­st. 1, 2 tr. ř.

Po­chy­be­ní spo­čí­va­jí­cí v tom, že opis ob­ža­lo­by neb­yl do­ru­čen ob­háj­ci nej­později s vy­ro­zuměním o ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní (§ 196 od­st. 3 tr. ř.), před­sta­vu­je vždy va­du říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Za pod­stat­nou va­du říze­ní ve smys­lu § 258 od­st. 1 písm. a) tr. ř. lze po­va­žo­vat ta­ko­vé po­chy­be­ní jen teh­dy, když z kon­krét­ních sou­vis­los­tí vy­plý­vá, že mělo vliv na řád­ný vý­kon prá­va ob­ha­jo­by, a tím i na správ­nost a zá­kon­nost přez­kou­má­va­né čás­ti roz­sud­ku, tak­že od­ůvod­ňu­je zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku v od­vo­la­cím říze­ní.

Po­kud však byl opis ob­ža­lo­by řádně do­ru­čen ob­viněné­mu a z ob­sa­hu spi­su je napřík­lad zřej­mé, že se ob­vině­ný se­šel s ob­háj­cem k po­radě, oba pro­jed­na­li po­ža­dav­ky na roz­sah a způsob pro­vádění důkazů v hlav­ním lí­če­ní, ob­háj­ce o tom in­for­mo­val soud, přičemž ob­háj­ce u hlav­ní­ho lí­če­ní neu­po­zor­nil na po­chy­be­ní spo­čí­va­jí­cí v ne­do­ru­če­ní ob­ža­lo­by, ak­tivně zde vy­ko­ná­val svá prá­va, před­nesl zá­věreč­nou řeč a opis ob­ža­lo­by mu byl do­da­tečně do­ru­čen v říze­ní u sou­du pr­vní­ho stupně, nel­ze ta­ko­vou va­du ozna­čit za pod­stat­nou va­du. Je­jí exis­ten­ce to­tiž ne­moh­la mít vliv na vý­kon prá­va ob­ha­jo­by do té mí­ry, aby zpo­chyb­ni­la správ­nost a zá­kon­nost přez­kou­má­va­né­ho roz­sud­ku. Ob­dobně ta­to va­da nemůže sa­ma o sobě od­ůvod­nit ani zru­še­ní na­va­zu­jí­cí­ho roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du v říze­ní o do­vo­lá­ní.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1524/2017)

Usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti, Hru­bé po­ru­še­ní zá­ko­na, § 143 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku

I. Okol­nost pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by pod­le § 143 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku je naplněna, po­kud doj­de k hru­bé­mu po­ru­še­ní jed­no­ho či ví­ce z vy­jme­no­va­ných zá­konů, jež má za da­né si­tua­ce zpra­vid­la za nás­le­dek způso­be­ní smr­ti člověka a kte­ré je pod­statně zá­važnější, než ja­kým je po­ru­še­ní důle­ži­té po­vin­nos­ti ulo­že­né pod­le zá­ko­na ve smys­lu § 143 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. Půjde přitom o vý­razně in­ten­zivnější po­ru­še­ní jed­né zá­kon­né nor­my ane­bo po­ru­še­ní ví­ce zá­kon­ných no­rem přís­luš­né­ho zá­ko­na, což v souhr­nu pod­statně zvy­šu­je zá­važ­nost či­nu.

Na hru­bé po­ru­še­ní zá­ko­na lze usu­zo­vat z po­va­hy a in­ten­zi­ty po­ru­še­ní přís­luš­né­ho zá­ko­na, kte­ré mu­sí být zá­važ­né a k němuž do­chá­zí předev­ším teh­dy, když se na vzni­ku smr­tel­né­ho nás­led­ku ne­po­dí­le­ly dal­ší oso­by, ne­bo po­kud pa­cha­tel po­ru­šil ví­ce různých zá­kon­ných no­rem apod. Jes­tli­že se na vzni­ku smr­tel­né­ho nás­led­ku po­dí­le­lo jak jed­ná­ní pa­cha­te­le, tak jed­ná­ní dal­ších osob, je třeba při úva­ze o naplnění zna­ku spo­čí­va­jí­cí­ho v hru­bém po­ru­še­ní zá­ko­na zkou­mat kon­krét­ní okol­nos­ti skut­ku a hod­no­tit vý­znam a důle­ži­tost jed­ná­ní pa­cha­te­le pro vznik to­ho­to nás­led­ku (viz roz­hod­nu­tí uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

Po­pis skut­ku, Usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti, Hru­bé po­ru­še­ní zá­ko­na, Roz­su­dek, § 143 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, § 120 od­st. 3 tr. ř.

II.  Ve vý­ro­ku roz­sud­ku, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným tres­tným či­nem usmr­ce­ní z ned­ba­los­ti spá­cha­ným pro­to, že hrubě po­ru­šil někte­rý ze zá­konů ve smys­lu § 143 od­st. 1, 3 tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí být v po­pi­su skut­ku uve­de­no kon­krét­ní us­ta­no­ve­ní ta­ko­vé­ho zá­ko­na, kte­ré ob­vině­ný po­ru­šil. Nes­ta­čí, je-li pou­kaz na po­ru­še­né zá­kon­né us­ta­no­ve­ní ob­sa­žen jen v od­ůvodnění roz­sud­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017)

Za­bez­pe­čo­va­cí de­ten­ce, Vý­ji­meč­ný trest, Do­ži­vo­tí, § 100, § 54 tr. zá­ko­ní­ku

Ulo­že­ní za­bez­pe­čo­va­cí de­ten­ce pa­cha­te­li pod­le § 100 tr. zá­ko­ní­ku neb­rá­ní sku­teč­nost, že je mu sou­časně uk­lá­dán vý­ji­meč­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy na do­ži­vo­tí pod­le § 54 tr. zá­ko­ní­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1181/2017)

Vy­dí­rá­ní, § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

Sa­mos­tat­ným zá­kon­ným zna­kem tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ved­le zna­ku ná­si­lí ne­bo pohrůžky ná­si­lí ne­bo pohrůžky ji­né těžké új­my ta­ké nu­ce­ní ji­né­ho k to­mu, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl. Ten­to od­liš­ný znak mu­sí být naplněn ta­ké od­liš­nou skut­ko­vou okol­nos­tí, kte­rá vy­jadřuje to, k če­mu je poš­ko­ze­ný jed­ná­ním pa­cha­te­le nu­cen.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1280/2017)

Říze­ní o do­vo­lá­ní, Zá­kaz re­for­ma­ce in peius, Důvod do­vo­lá­ní pro práv­ní va­dy roz­hod­nu­tí, § 259 od­st. 4, § 264 od­st. 2, § 265s od­st. 2, § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Zru­še­ní roz­hod­nu­tí na­pa­de­né­ho do­vo­lá­ním nemůže v si­tua­ci, kdy práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku je důsled­kem pou­ži­tí zá­sad vy­plý­va­jí­cích z § 259 od­st. 4 tr. ř., § 264 od­st. 2 či § 265s od­st. 2 tr. ř., od­ůvod­nit sa­mot­ná ná­mit­ka do­vo­la­te­le, že uži­tá práv­ní kva­li­fi­ka­ce neod­po­ví­dá zjištěné­mu skut­ku.

Ta­ko­vý pos­tup by byl mož­ný v případě, že do­vo­la­tel důvodně na­mítl, že sku­tek by­lo mož­no po­sou­dit pod­le ji­né­ho, zá­ko­nu od­po­ví­da­jí­cí­ho us­ta­no­ve­ní i při dodr­že­ní pod­mí­nek up­lat­ňu­jí­cí­ho se zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius.

V případě, že do­vo­la­cí soud zjis­tí, že nes­práv­ná práv­ní kva­li­fi­ka­ce je vý­lučně důsled­kem up­lat­ňu­jí­cí­ho se zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius, přichá­zí do úva­hy do­vo­lá­ní od­mít­nout ja­ko zjevně neo­pod­statněné pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř., ne­boť na­pa­de­né roz­hod­nu­tí v ta­ko­vém případě netr­pí va­dou spo­čí­va­jí­cí v nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku. Pro­to ne­ní na­místě pos­tup pod­le § 265i od­st. 1 písm. f) tr. ř.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 65/2018)

Za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, Proml­če­ní tres­tní od­povědnos­ti, § 160 od­st. 1 tr. ř., § 34 od­st. 4 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku

I. Účin­ky za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pro trest­ný čin, o je­hož proml­če­ní jde, ve smys­lu § 34 od­st. 4 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku má i ta­ko­vé us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, v němž je to­tož­ný sku­tek, pro nějž je později pa­cha­tel od­sou­zen, od­lišně právně kva­li­fi­ko­ván ja­ko ji­ný trest­ný čin. Pro přeru­še­ní běhu proml­če­cí do­by je ur­ču­jí­cí den vy­dá­ní (vy­ho­to­ve­ní a na­va­zu­jí­cí­ho ro­zes­lá­ní) us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, a ni­ko­li do­ru­če­ní je­ho opi­su ob­viněné­mu.

Poš­ko­ze­ní věřite­le, Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

II. Us­ta­no­ve­ní § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ve vzta­hu k § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku v poměru sub­si­dia­ri­ty, ne­boť po­ru­cho­vý de­likt má před oh­ro­žo­va­cím před­nost.
Ne­ní-li v tres­tním říze­ní pro­ká­zá­no zmaření us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů ve smys­lu § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, je třeba za­bý­vat se tím, zda ma­jet­ko­vá prá­va poš­ko­ze­ných ne­by­la proti­práv­ním nak­lá­dá­ním s účet­nic­tvím oh­ro­že­na ve smys­lu § 254 od­st. 1 in fi­ne tr. zá­ko­ní­ku. To­tož­nost skut­ku je v ta­ko­vém případě za­cho­vá­na.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018)

Spolu­pa­cha­tel­ství, Těžké ub­lí­že­ní na zdra­ví úmysl­né, § 23 tr. zá­ko­ní­ku, § 145 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku

Jes­tli­že se spolu­pa­cha­te­lé (§ 23 tr. zá­ko­ní­ku) předem do­hod­li na spo­leč­ném fy­zic­kém na­pa­de­ní nej­méně dvou osob, přičemž s oh­le­dem na způsob pro­ve­de­ní úto­ku a in­ten­zi­tu uži­té­ho ná­si­lí by­li přinej­men­ším sro­zuměni i s tím, že něko­mu z na­pa­de­ných může být způso­be­na váž­ná po­ru­cha zdra­ví, pro naplnění zna­ku kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty zlo­či­nu těžké­ho ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 145 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku u kaž­dé­ho z nich ne­ní vý­znam­né, že někteří ze spolu­pa­cha­telů sa­mi ne­na­pad­li nej­méně dvě oso­by a že svým dí­lčím jed­ná­ním ni­ko­mu nezpůso­bi­li těžkou új­mu na zdra­ví (viz přiměřeně roz­hod­nu­tí pod č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).

(Roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 To 35/2016)

Důkaz, § 89 od­st. 2 tr. ř.

V případě, že Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky in­sta­lu­je za úče­lem před­chá­ze­ní ne­bo od­stranění oh­ro­že­ní veřej­né­ho pořád­ku (§ 76 zá­ko­na č. 273/2008 Sb., o Po­li­cii Čes­ké re­pub­li­ky, ve znění pozdějších před­pisů) na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném průmys­lo­vou ka­me­ru, pak nic neb­rá­ní pou­ži­tí tou­to ka­me­rou poříze­né­ho ob­ra­zo­vé­ho zá­zna­mu ja­ko důka­zu (§ 89 od­st. 2 tr. ř.) pro­ti pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu, je­hož průběh byl tím­to způso­bem za­zna­me­nán. Ja­ko důkaz by byl ta­ko­vý ob­ra­zo­vý zá­znam ne­pou­ži­tel­ný pou­ze teh­dy, po­kud by se in­sta­la­cí ka­me­ry sle­do­va­lo ob­chá­ze­ní us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho řádu o ope­ra­tivně pát­ra­cích prostřed­cích a pod­mín­kách je­jich pou­ži­tí (§ 158b až § 158f tr. ř.), zej­mé­na us­ta­no­ve­ní o sle­do­vá­ní osob a věcí (§ 158d tr. ř.).

(Roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017)

Diskusia