Právne vety aktuálnej judikatúry Najvyššieho súdu Českej republiky

Práv­ne ve­ty schvá­le­né na tres­tnom ko­lé­giu Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky dňa 17.04.2019

Poš­ko­ze­ní věřite­le, Ško­da, § 137, § 138, § 222 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

U tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le pod­le § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku vzni­ká ško­da na ma­jet­ku poš­ko­ze­né­ho věřite­le a spo­čí­vá v tom, že ten­to věřitel neobdr­žel od dluž­ní­ka plnění k us­po­ko­je­ní své poh­le­dáv­ky, tj. ne­doš­lo k důvodně oče­ká­va­né­mu přírůstku na ma­jet­ku věřite­le, kte­ré­ho by ji­nak by­lo mož­no do­sáh­nout, kdy­by dluž­ník ne­jed­nal způso­bem uve­de­ným v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní.

V ta­ko­vém případě se vý­še ško­dy od­ví­jí od hod­no­ty zni­če­né­ho, poš­ko­ze­né­ho, za­ta­je­né­ho, zci­ze­né­ho, učiněné­ho neu­potřebi­tel­ným ne­bo od­straněné­ho ma­jet­ku dluž­ní­ka, kte­rý by by­lo mož­né ji­nak pou­žít k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­ho věřitelů, po­kud by dluž­ník ne­jed­nal někte­rým ze způsobů jed­ná­ní vy­jme­no­va­ných v us­ta­no­ve­ní § 222 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Spo­čí­vá-li poš­ko­ze­ní věřite­le v tom, že dluž­ník pro­dal svůj ma­je­tek pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le a obdr­žel za něj kup­ní ce­nu, kte­rou ne­pou­žil k us­po­ko­je­ní poh­le­dáv­ky věřite­le, pak za si­tua­ce, že ta­to kup­ní ce­na za­hr­no­va­la i daň z přida­né hod­no­ty, jíž byl ta­ko­vý pro­dej ja­ko zda­ni­tel­né plnění za­tí­žen a kte­rou byl po­vi­nen dluž­ník za­pla­tit (od­vést) přís­luš­né­mu fi­nan­ční­mu úřadu, nemůže vý­še ško­dy způso­be­né věřite­li za­hr­no­vat i čás­tku daně z přida­né hod­no­ty. To­též pla­tí o vý­ši případně zís­ka­né­ho prospěchu, je-li zna­kem kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu poš­ko­ze­ní věřite­le.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018)



Zpro­nevěra, § 206 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

Přev­zal-li pro­na­jí­ma­tel od náj­em­ce na pod­kladě smlou­vy o náj­mu věci (např. dop­rav­ní­ho prostřed­ku) peněžní čás­tku v po­době tzv. vrat­né kau­ce (jis­to­ty) ur­če­né k náh­radě případ­né ško­dy způso­be­né na předmětu náj­mu, ne­mohl bez vý­slov­né­ho smluv­ní­ho ujed­ná­ní o tom, že pos­kyt­nu­tá kau­ce zůstá­vá ve vlas­tnic­tví náj­em­ce, napl­nit skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu zpro­nevěry pod­le § 206 tr. zá­ko­ní­ku, jes­tli­že nev­rá­til tu­to vrat­nou kau­ci a nás­ledně ji pou­žil pro svou potřebu. V ta­ko­vém případě to­tiž vrat­ná kau­ce předa­ná náj­em­cem přeš­la do ma­jet­ku pro­na­jí­ma­te­le, sply­nu­la s je­ho os­tat­ním ma­jet­kem a pro­na­jí­ma­te­li nic neb­rá­ni­lo v tom, aby ji pou­žil pro vlas­tní potřebu, pro­to­že neš­lo o svěřenou ci­zí věc ve smys­lu § 206 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Zmíně­ný zá­věr pla­tí bez oh­le­du na sku­teč­nost, zda jde o vrat­nou kau­ci pos­kyt­nu­tou ve formě peněz v ho­to­vos­ti, ane­bo v po­době vkla­du na ban­kov­ní účet pro­na­jí­ma­te­le či bez­ho­to­vos­tní­ho převo­du peněz na ten­to účet.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 5 Tdo 149/2018)



Říze­ní o od­vo­lá­ní, Souhrn­ný trest, Úhrn­ný trest, § 259 od­st. 1, 3 tr. ř., § 43 od­st. 1, 2 tr. zá­ko­ní­ku

Od­vo­la­cí soud, kte­rý roz­ho­du­je o od­vo­lá­ní, má zá­sadně ulo­žit trest, jes­tli­že v důsled­ku je­ho roz­hod­nu­tí na­bu­de část od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně práv­ní mo­ci a po­kud sou­časně zčás­ti zru­ší ten­to roz­su­dek sou­du ve vý­ro­ku o vině i v na­va­zu­jí­cím vý­ro­ku o tres­tu a věc vrá­tí sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí. Uz­ná-li po­té soud pr­vní­ho stupně ob­viněné­ho vin­ným i ve zbý­va­jí­cí čás­ti sbí­ha­jí­cí se tres­tné čin­nos­ti, za splnění zá­kon­ných pod­mí­nek ulo­ží souhrn­ný trest pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, a to za sou­čas­né­ho zru­še­ní vý­ro­ku o tres­tu v před­chá­ze­jí­cím roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du, ja­kož i všech dal­ších roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích na ten­to vý­rok, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo tím­to zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, případně upus­tí od ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu pod­le § 44 tr. zá­ko­ní­ku.

Po­kud vý­ji­mečně, zej­mé­na ne­má-li dos­ta­teč­né pod­kla­dy pro ta­ko­vé roz­hod­nu­tí a je­jich opatření by by­lo spo­je­no s ob­sáh­lým a ob­tížně pro­ve­di­tel­ným do­ka­zo­vá­ním, od­vo­la­cí soud neu­lo­ží ob­viněné­mu trest sám a vrá­tí věc sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí pou­ze oh­ledně čás­ti vi­ny a tres­tu, ulo­ží soud pr­vní­ho stupně úhrn­ný trest pod­le § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a to jak za tu část vi­ny, kte­rá je ob­sa­že­na v dřívějším roz­sud­ku, kte­rý je v tom­to roz­sa­hu již pra­vo­moc­ný, tak i za tu část vi­ny, o níž nově roz­hodl od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem po vrá­ce­ní věci k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí od­vo­la­cím sou­dem.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1134/2018)



Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, § 254 tr. zá­ko­ní­ku

V případě přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní vy­lou­če­no, aby pa­cha­tel jed­ním skut­kem za­ta­jil účet­nic­tví, a oh­ro­zil tak ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo včas­né a řád­né vy­měření daně ve smys­lu § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (např. tím, že po zís­ká­ní účet­nic­tví po na­by­tí ob­chod­ní­ho po­dí­lu a jme­no­vá­ní jed­na­te­lem je umís­til na nez­ná­mé mís­to a tvr­dí, že je nik­dy ne­zís­kal), dal­ším skut­kem pak uvedl nep­rav­di­vé úda­je v pod­kla­dech slou­ží­cích pro zá­pis do ob­chod­ní­ho rejstříku ve smys­lu § 254 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku (např. uvedl v nich fik­tiv­ní síd­lo, neexis­tu­jí­cí oso­bu ja­ko čle­na sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu ob­chod­ní spo­leč­nos­ti apod.). To­mu však mu­sí od­po­ví­dat vý­rok roz­sud­ku, v němž je třeba oba skut­ky pop­sat tak, aby by­ly dos­ta­tečně roz­li­še­ny.

Nej­de o nep­rav­di­vý údaj ve smys­lu § 254 od­st. 2 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku, po­kud je ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní spo­leč­nos­ti uve­de­na sku­tečně exis­tu­jí­cí oso­ba, kte­rá se sta­la se svým souh­la­sem for­málně bez­vad­ným způso­bem tím­to sta­tu­tár­ním or­gá­nem, ač­ko­liv sa­ma ne­má zá­jem reálně vy­ko­ná­vat ta­ko­vou fun­kci, zpra­vid­la k to­mu ne­má ani zá­klad­ní od­bor­né před­pok­la­dy a zna­los­ti pro je­jí vý­kon, ob­vyk­le za drob­nou úp­la­tu je ochot­ná vy­stu­po­vat v or­gá­nech ob­chod­ní spo­leč­nos­ti a po­de­pi­so­vat před­lo­že­né do­ku­men­ty, je­jichž ob­sah nez­ná a ani ho mnoh­dy ne­ní schop­na po­cho­pit apod. (tzv. bí­lý kůň). To pla­tí i teh­dy, jes­tli­že ob­chod­ní ve­de­ní té­že spo­leč­nos­ti na­dá­le reálně vy­ko­ná­vá oso­ba od­liš­ná od nově zvo­le­né­ho sta­tu­tár­ní­ho or­gá­nu.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016)



Říze­ní o od­vo­lá­ní, Us­ne­se­ní, § 257 od­st. 1 písm. b) tr. ř., § 134 od­st. 2 tr. ř.

V případě, že od­vo­la­cí soud z podnětu od­vo­lá­ní pro­ti roz­sud­ku roz­hod­ne, že nej­de o ža­lo­va­ný, ani o ji­ný trest­ný čin, a věc pos­tou­pí ji­né­mu přís­luš­né­mu or­gá­nu pod­le § 257 od­st. 1 písm. b) tr. ř., je po­vi­nen v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí uvést ar­gu­men­ty, o něž uve­de­ný zá­věr opí­rá tak, aby vy­hověl pod­mín­kám sta­no­ve­ným v § 134 od­st. 1 písm. d), od­st. 2 tr. ř.

I v případě, že je věc pos­tu­po­vá­na k pro­jed­ná­ní skut­ku ja­ko mož­né­ho přes­tup­ku, od­vo­la­cí soud pro zá­věr o tom, že nej­de ne­jen o ža­lo­va­ný, ale ani o žá­dný ji­ný trest­ný čin, se mu­sí vy­pořádat se vše­mi zá­kon­ný­mi zna­ky tres­tných činů, kte­ré přichá­ze­jí v úva­hu, a s důvo­dy, pro kte­ré ta­ko­vý sku­tek ty­to zna­ky ne­napl­ňu­je.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1365/2018)



Vy­lou­če­ní soud­ce, § 30 od­st. 1 tr. ř.

Sku­teč­nost, že soud­ce je v pos­ta­ve­ní poš­ko­ze­né­ho v dřívější tres­tní věci ob­viněné­ho, ve kte­ré je ob­vině­ný stí­hán pro jed­ná­ní, jímž měl soud­ce v ny­ní po­su­zo­va­né věci zce­la úče­lově křivě ob­vi­nit ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, nemůže sa­ma o sobě vy­vo­lat pod­ja­tost soud­ce pod­le § 30 od­st. 1 tr. ř. Při po­su­zo­vá­ní ob­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka poměru soud­ce k pro­jed­ná­va­né věci či osobě nel­ze přeh­léd­nout, že soud­ce je vy­lou­čen z pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí věci, lze-li mít důvod­né po­chyb­nos­ti o je­ho ne­pod­ja­tos­ti, pro­to­že vztah soud­ce k da­né věci, účas­tníkům ne­bo je­jich zá­stupcům do­sa­hu­je ta­ko­vé po­va­hy a in­ten­zi­ty, že i přes zá­ko­nem sta­no­ve­né po­vin­nos­ti ne­bu­de mo­ci ne­bo scho­pen ne­zá­vis­le a nes­tranně roz­ho­do­vat (viz např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 725/2018)



Nepřípus­tnost tres­tní­ho stí­há­ní, Ne bis in idem, Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, § 11 od­st. 1 písm. j) tr. ř., čl. 4 Pro­to­ko­lu č. 7 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod, § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku

Jes­tli­že soud dospěje k zá­věru, že ulo­že­ní po­ku­ty přís­luš­ným fi­nan­čním úřadem v da­ňo­vém říze­ní za jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v opožděném tvr­ze­ní daně (§ 250 zák. č. 280/2009 Sb., da­ňo­vý řád, ve znění pozdějších před­pisů) mělo trestněpráv­ní po­va­hu a že z hle­dis­ka to­tož­nos­ti skut­ku jde o jed­ná­ní shod­né s tím, pro kte­ré je ob­vině­ný trestně stí­hán za trest­ný čin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí na zá­kladě kon­krét­ních pro­ká­za­ných skut­ko­vých okol­nos­tí po­sou­dit, zda exis­tu­je me­zi da­ňo­vým a tres­tním říze­ním dos­ta­teč­ná věcná a ča­so­vá sou­vis­lost tak, aby moh­la být obě říze­ní po­va­žo­vá­na za ce­lis­tvou od­ez­vu na jed­ná­ní ob­viněné­ho a aby ne­by­lo po­chyb o tom, že ob­vině­ný neutrpěl nepřiměřenou új­mu ne­bo nes­pra­ved­li­vost tím, že mu by­ly ulo­že­ny různé san­kce dvěma různý­mi or­gá­ny v různých říze­ních, a ne­doš­lo tak k po­ru­še­ní zá­sa­dy ne bis in idem ve smys­lu čl. 4 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (srov. roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B pro­ti Nor­sku, č. 24130/11 a č. 29758/11, roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 18. 5. 2017 ve věci J. a os­tat­ní pro­ti Is­lan­du, č. 22007/11 a roz­hod­nu­tí vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

(Us­ne­se­ní nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1534/2017)



Práv­nic­ká oso­ba, Tres­tní od­povědnost, Pa­cha­tel, § 8 od­st. 1, 2, 3 t. o. p. o., § 9 od­st. 2, 3 t. o. p. o.

K to­mu, aby proti­práv­ní čin nez­jištěné fy­zic­ké oso­by za­lo­žil tres­tní od­povědnost práv­nic­ké oso­by pod­le § 8 od­st. 3 t. o. p. o. nes­ta­čí zá­věr, že ta­ko­vá fy­zic­ká oso­ba jed­na­la v zá­jmu práv­nic­ké oso­by ve smys­lu návě­tí v § 8 od­st. 1 t. o. p. o. K tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­ké oso­by ne­pos­ta­ču­je ani al­ter­na­tiv­ní zjištění, že nez­jištěná fy­zic­ká oso­ba jed­na­la v zá­jmu práv­nic­ké oso­by ne­bo v rám­ci je­jí čin­nos­ti v někte­rém (blí­že neur­če­ném) z pos­ta­ve­ní pod­le § 8 od­st. 1 písm. a), b), c) ne­bo d) t. o. p. o., ale mu­sí být učiněn jed­noz­nač­ný zá­věr pod­lo­že­ný od­po­ví­da­jí­cím skut­ko­vým zjištěním, že ta­to fy­zic­ká oso­ba jed­na­la buď v někte­rém z pos­ta­ve­ní před­pok­lá­da­ných v § 8 od­st. 1 písm. a) až c) t. o. p. o., ane­bo v pos­ta­ve­ní pod­le § 8 od­st. 1 písm. d) t. o. p. o., a že v důsled­ku to­ho je spá­cha­ný čin přiči­ta­tel­ný práv­nic­ké osobě buď pod­le § 8 od­st. 2 písm. a) t. o. p. o., ane­bo pod­le § 8 od­st. 2 písm. b) t. o. p. o. To pla­tí i za si­tua­ce, má-li být práv­nic­ká oso­ba spolu­pa­cha­te­lem ne­bo účas­tní­kem na tres­tném či­nu ji­né oso­by.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018)

Diskusia