Práv­ní vě­ty roz­hod­nu­tí a sta­no­vis­ko schvá­le­né na za­se­dá­ní tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du 4. břez­na 2020

Zná­silnění, Poh­lav­ní zneu­ži­tí, Zá­kaz dvo­jí­ho přičí­tá­ní, § 185 od­st. 1 ali­nea 2, od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku, § 187 tr. zá­ko­ní­ku, § 39 od­st. 4 tr. zá­ko­ní­ku

Jed­ná­ní pa­cha­te­le spo­čí­va­jí­cí ve vy­ko­ná­ní poh­lav­ní­ho sty­ku na dí­tě­ti mlad­ším pat­nác­ti let při sou­čas­ném zneu­ži­tí bez­bran­nos­ti té­to obě­ti napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu zná­silnění pod­le § 185 tr. zá­ko­ní­ku, a ni­ko­li jen zna­ky tres­tné­ho či­nu poh­lav­ní­ho zneu­ži­tí pod­le § 187 tr. zá­ko­ní­ku.

V případě zná­silnění spá­cha­né­ho zneu­ži­tím bez­bran­nos­ti dí­těte mlad­ší­ho pat­nác­ti let ne­ní pou­ži­tí kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 185 od­st. 1 ali­nea 2, od­st. 3 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku vy­lou­če­no, ne­boť nej­de o případ, na kte­rý do­pa­dá zá­kaz dvo­jí­ho přičí­tá­ní té­že okol­nos­ti. Ten­to zá­kaz pod­le § 39 od­st. 4 tr. zá­ko­ní­ku se to­tiž vzta­hu­je vý­hradně k uk­lá­dá­ní tres­tu.

(Us­ne­se­ní vel­ké­ho se­ná­tu tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019)

Pom­lu­va, § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

O „nep­rav­di­vý údaj“ ja­ko znak skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu pom­lu­vy pod­le § 184 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku jde i teh­dy, po­kud je slo­žen z ví­ce in­for­ma­cí, z nichž jen někte­ré jsou úče­lově smyš­le­né a os­tat­ní jsou prav­di­vé, av­šak je­ho cel­ko­vé vy­znění neod­po­ví­dá realitě.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018)

Oh­ro­žo­vá­ní vý­cho­vy dí­těte, § 201 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku

Zá­kon­ný znak přeči­nu oh­ro­žo­vá­ní vý­cho­vy dí­těte pod­le § 201 od­st. 1 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku spo­čí­va­jí­cí v tom, že pa­cha­tel zá­važ­ným způso­bem po­ru­ší svou po­vin­nost pe­čo­vat o dí­tě, je naplněn teh­dy, po­kud vý­znam­nou měrou po­ru­šil po­vin­nos­ti ply­nou­cí z ro­di­čov­ské zod­povědnos­ti (§ 858 o. z.). O ta­ko­vé jed­ná­ní může jít i teh­dy, jes­tli­že pa­cha­tel způso­bil, že dí­tě by­lo přítom­no opa­ko­va­né­mu ne­bo dlou­ho­do­bé­mu slov­ní­mu či fy­zic­ké­mu na­pa­dá­ní me­zi je­ho ro­di­či či ji­ný­mi oso­ba­mi je­mu blíz­ký­mi ne­bo ji­né­mu, byť i krát­ko­do­bé­mu, vel­mi zá­važ­né­mu či hru­bé­mu jed­ná­ní. Přitom je nez­byt­né, aby v důsled­ku to­ho­to jed­ná­ní doš­lo k oh­ro­že­ní ro­zu­mo­vé­ho, ci­to­vé­ho ne­bo mrav­ní­ho vý­vo­je dí­těte.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019)

Om­yl skut­ko­vý, Kraj­ní nou­ze, § 18 od­st. 4, § 28 tr. zá­ko­ní­ku

Má-li jít o pu­ta­tiv­ní kraj­ní nou­zi, te­dy po­zi­tiv­ní skut­ko­vý om­yl o okol­nos­ti vy­lu­ču­jí­cí proti­práv­nost ve smys­lu § 18 od­st. 4 tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí být i ze sub­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka jed­na­jí­cí oso­by ne­jen splně­ny pod­mín­ky uve­de­né v § 28 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, ale ta­ké dodr­že­ny li­mi­ty jed­ná­ní v kraj­ní nou­zi uve­de­né v § 28 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, te­dy i prin­cip sub­si­dia­ri­ty. Jes­tli­že domně­lé ne­bez­pe­čí přímo hro­zí­cí zá­jmu chráněné­mu tres­tním zá­ko­nem by­lo mož­no od­vrá­tit ji­nak, ne­ní vy­lou­če­na tres­tní od­povědnost jed­na­jí­cí oso­by ani za úmysl­ný trest­ný čin, pro­to­že us­ta­no­ve­ní § 18 od­st. 4 tr. zá­ko­ní­ku se v ta­ko­vém případě neu­ži­je.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1121/2019)

Ad­hez­ní říze­ní, Zna­lec­ký po­su­dek, § 228, § 229 tr. ř.

Soud může roz­hod­nout pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř. o přiz­ná­ní ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my v penězích jen za si­tua­ce, že v důkaz­ním říze­ní by­la důvod­nost i vý­še ta­ko­vé­ho ná­ro­ku ná­le­žitě pro­ká­zá­na. Ne­dos­tat­ky do­ka­zo­vá­ní spo­čí­va­jí­cí např. v tom, že zna­lec­ký po­su­dek před­lo­že­ný poš­ko­ze­ným, o nějž opí­rá up­latně­ný ná­rok, ne­pos­ky­tu­je dos­ta­teč­ný pod­klad pro vy­slo­ve­ní vý­ro­ku za­va­zu­jí­cí­ho ob­viněné­ho k od­činění új­my vznik­lé ub­lí­že­ním na zdra­ví, nemůže soud přek­le­nout tím, že sta­no­ví náh­ra­du s od­ka­zem na zá­sa­du sluš­nos­ti, aniž od­ůvod­ní, pod­le ja­kých kri­té­rií či ja­kým pos­tu­pem dospěl k vý­ši té­to náh­ra­dy.

K po­dá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku pod­le Me­to­di­ky k náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my na zdra­ví (bo­lest a ztí­že­ní spo­le­čen­ské­ho up­latnění pod­le § 2958 o. z.) uveřejněné pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč., kte­rý je pro soud zá­kla­dem pro ur­če­ní náh­ra­dy za ztí­že­ní spo­le­čen­ské­ho up­latnění, je od­borně způso­bi­lý zna­lec z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví sta­no­ve­ní ne­ma­te­riál­ní új­my na zdra­ví, aniž by by­la vy­ža­do­vá­na je­ho od­bor­nost od­po­ví­da­jí­cí da­né­mu pos­ti­že­ní. Ten­to zna­lec však mu­sí uči­nit své zá­věry o stup­ni ob­tí­ží poš­ko­ze­né­ho s opo­rou o di­ag­nó­zu a zjištění přís­luš­né­ho od­bor­ní­ka.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018)

Ad­hez­ní říze­ní, Přiměřená ome­ze­ní a přiměřené po­vin­nos­ti, § 228, § 229 tr. ř., § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

O ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my, kte­rý up­lat­nil pod­le § 43 od­st. 3 tr. ř., lze roz­hod­nout jen vý­ro­kem v ad­hez­ním říze­ní pod­le § 228 a § 229 tr. ř., a ni­ko­li vý­ro­kem pod­le § 82 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý ne­ní exekuč­ním ti­tu­lem, ale za­klá­dá po­vin­nost od­sou­ze­né­ho nah­ra­dit ne­ma­jet­ko­vou új­mu pou­ze „pod­le svých sil“. Za­viněné nesplnění té­to po­vin­nos­ti nel­ze san­kcio­no­vat ji­nak než případ­ným pos­tu­pem pod­le § 83 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Vý­rok, jímž se ob­viněné­mu uk­lá­dá po­vin­nost k náh­radě ne­ma­jet­ko­vé új­my pod­le § 228 od­st. 1 tr. ř., mu­sí být co do vý­še plnění jed­noz­nač­ný. To­mu neod­po­ví­dá ulo­že­ní po­vin­nos­ti s pou­ži­tím for­mu­la­ce „ve vý­ši nej­méně ...“, pro­to­že či­ní ta­ko­vý vý­rok neur­či­tým a ne­vy­ko­na­tel­ným.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 4/2019)

Sta­no­vis­ko tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du
k otáz­ce, zda nepřítom­nost ob­háj­ce ob­viněné­ho, u něhož je dán důvod nut­né ob­ha­jo­by, v hlav­ním lí­če­ní od­ro­če­ném jen za úče­lem vy­hlá­še­ní roz­sud­ku je pod­stat­nou va­dou říze­ní, pro kte­rou je třeba zru­šit roz­su­dek na­pa­de­ný od­vo­lá­ním pod­le § 258 od­st. 1 písm. a) tr. ř.

I. Nepřítom­nost ob­háj­ce ob­viněné­ho, ač šlo o případ nut­né ob­ha­jo­by pod­le § 36 tr. ř., v hlav­ním lí­če­ní od­ro­če­ném jen za úče­lem vy­hlá­še­ní roz­sud­ku pod­le § 128 od­st. 3 tr. ř. je pod­stat­nou pro­ces­ní va­dou vy­plý­va­jí­cí z us­ta­no­ve­ní § 202 od­st. 4 tr. ř. Ani ta­ko­vá va­da však sa­ma o sobě zá­sadně ne­ní důvo­dem pro zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku pod­le § 258 od­st. 1 písm. a) tr. ř., ne­boť ne­má vliv na správ­nost a zá­kon­nost přez­kou­má­va­né čás­ti roz­sud­ku.

II. Z důvo­du po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu a prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 a násl. (zej­mé­na čl. 37 od­st. 2 a čl. 40 od­st. 3) Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod pro ta­ko­vou pod­stat­nou pro­ces­ní va­du se ne­bu­de přih­lí­žet k nás­led­né­mu po­dá­ní ob­viněné­ho, jímž se ob­vině­ný ih­ned po vy­hlá­še­ní roz­sud­ku bez po­ra­dy se svým ob­háj­cem vý­slovně vzdá od­vo­lá­ní pod­le § 250 od­st. 1 tr. ř. ane­bo před­tím po­da­né od­vo­lá­ní vez­me zpět pod­le § 250 od­st. 2 tr. ř. či pro­je­ví vý­slov­ný souh­las se zpětvze­tím od­vo­lá­ní po­da­né­ho v je­ho prospěch ji­nou op­rávněnou oso­bou pod­le § 250 od­st. 3 tr. ř.

sp. zn. Tpjn 300/2018

Zdroj: www.nsoud.cz

Diskusia