Aplikácia zásady in dubio pro reo a určenie osoby pravdepodobného páchateľa využitím tzv. vylučovacej metódy

Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­sed­kyně se­ná­tu Ka­teři­ny Šimáč­ko­vé a soudců Lud­ví­ka Da­vi­da (soud­ce zpra­vo­daj) a Vojtěcha Šimíč­ka ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le A. K., t. č. ve Vězni­ci, P.O.BOX 335, Pl­zeň-Bo­ry, právně za­stou­pe­né­ho JUDr. Ale­šem Ze­ma­nem, ad­vo­ká­tem se síd­lem Svo­bo­do­va 137/7, Pra­ha 2, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 Tdo 506/2018-30, us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 To 103/2017 a roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 16 T 12/2017, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze a Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ja­ko účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 Tdo 506/2018-30, us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 To 103/2017 a roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 16 T 12/2017 by­la po­ru­še­na ús­tavněpráv­ní zá­sa­da in du­bio pro reo dle čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod, prá­vo stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a prá­vo stěžo­va­te­le na osob­ní svo­bo­du dle čl. 8 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Ta­to roz­hod­nu­tí se pro­to ru­ší.

Od­ůvodnění

1. Ústav­ní­mu sou­du byl do­ru­čen návrh na za­há­je­ní říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti ve smys­lu § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"). Stěžo­va­tel bro­jí pro­ti v zá­hla­ví ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze (dá­le jen "vr­chní soud") a roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích (dá­le jen "kraj­ský soud"), ne­boť má za to, že ji­mi by­la po­ru­še­na je­ho prá­va pod­le čl. 36 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va").

I. Re­ka­pi­tu­la­ce skut­ko­vé­ho sta­vu a na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí

2. Z ob­sa­hu ús­tav­ní stíž­nos­ti, přilo­že­ných lis­tin a vy­žá­da­né­ho soud­ní­ho spi­su se po­dá­vá, že stěžo­va­tel byl shle­dán vin­ným ze spá­chá­ní po­ku­su zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu vraž­dy (§ 140 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku), pro­čež byl od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ve vý­měře 8 let a k tres­tu vy­hoštění z úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky v tr­vá­ní 7 let. Po­ku­su vraž­dy se měl do­pus­tit tím, že - stručně řeče­no - dne 30. 10. 2016 v době od 00:00 hod. do 05:25 hod. na břehu ryb­ní­ka J. ve sta­vu těžké kom­pli­ko­va­né opi­los­ti fy­zic­ky na­padl poš­ko­ze­né­ho V. K. a nej­méně šestkrát ho bodl nez­jištěným no­žem do ob­las­ti zad a jed­nou do ob­las­ti le­vé­ho po­džebří, čímž mu způso­bil něko­lik bod­nořez­ných zranění ve­dou­cích mj. k za­vzdušnění a za­kr­vá­ce­ní hrud­ní du­ti­ny.

3. K těmto udá­los­tem doš­lo v průběhu ry­bářské­ho vý­le­tu čtyř zná­mých - stěžo­va­te­le, poš­ko­ze­né­ho V. K., A. M. a E. S. - k ji­ho­čes­kým ryb­níkům. Mu­ži vy­ra­zi­li dne 29. 10. 2016 ze Spol­ko­vé re­pub­li­ky Němec­ko, přičemž již v průběhu ces­ty autem kon­zu­mo­va­li (vy­jma stěžo­va­te­le) al­ko­hol a v té­to čin­nos­ti spo­lečně pok­ra­čo­va­li u ryb­ní­ka až do poz­dních noč­ních ho­din. Dle shod­ných svědec­kých vý­povědí by­li všich­ni silně opi­lí, al­ko­hol po­pí­je­li přib­ližně ve stej­né míře a v důsled­ku opi­los­ti v průběhu ve­če­ra za­spá­va­li, bu­di­li se, pa­da­li na přive­ze­né vy­ba­ve­ní, mlu­vi­li značně nah­las a dobře se ba­vi­li. V no­ci však doš­lo k na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho. Poš­ko­ze­ný k to­mu setr­va­le uváděl, že na své na­pa­de­ní a udá­los­ti před a po něm si z důvo­du in­toxika­ce al­ko­ho­lem ne­pa­ma­tu­je a pro­citl až o něko­lik ho­din později. Stěžo­va­tel nejpr­ve uváděl, že si ta­ké vesměs nic ne­pa­ma­tu­je, ne­boť byl silně opi­lý a mí­vá tzv. al­ko­ho­lo­vá okén­ka. V průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní uvedl, že se roz­pa­ma­to­val po­té, co se sez­ná­mil s vý­sled­ky vy­šetřová­ní, a vzpomněl si mj. na něko­lik men­ších kon­fliktů me­zi mu­ži, např. stran za­kr­mo­vá­ní ryb. A. M. ve své pr­vní vý­povědi ze dne 30. 10. 2016 uvedl, že na okol­nos­ti na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho si ne­pa­ma­tu­je, ne­boť spal a pro­bu­di­li jej až stěžo­va­tel a E. S., kteří mu říka­li, že poš­ko­ze­né­mu je špatně (viz č. l. 201). Svou vý­pověď však zá­hy změnil a uvedl, že jej měl stěžo­va­tel uho­dit lah­ví do hla­vy, nás­ledně měl poš­ko­ze­ný za­křičet "S., opatrně, má nůž." Stěžo­va­tel pak měl na­pad­nout poš­ko­ze­né­ho a oba mu­ži spad­li za­klestění do se­be na zem, kde se přib­ližně 5 ne­bo 6 vteřin vá­le­li, na­čež poš­ko­ze­ný zůstal le­žet na ze­mi. Kon­krétně uvedl: "Já ne­vím přesně. Oni do se­be na­ra­zi­li, by­li ja­ko­by v ob­je­tí, pak upad­li, vá­le­li se po ze­mi a pak V. vy­křikl, abych dal po­zor, že má nůž. Já jsem ten nůž ale ne­viděl. Pak od se­be od­stou­pi­li," (viz č. l. 208). Nás­ledně měl svědek obez­ná­mit stěžo­va­te­le s tím, že poš­ko­ze­ný je zraněn, na­čež měl stěžo­va­tel říct "jsem vi­nen, jsem vi­nen." K roz­porům ve svých vý­povědích svědek uvedl, že při pr­vní vý­povědi lhal, ne­boť chtěl ochrá­nit stěžo­va­te­le (viz č. l. 201). E. S. uvedl, že si nic ne­pa­ma­tu­je, ne­boť v roz­hod­né době v důsled­ku in­toxika­ce al­ko­ho­lem tvrdě spal (viz č. l. 218). Pro doplnění lze uvést, že svědek S. B., jenž v da­ný den ry­bařil na dru­hé straně ryb­ní­ka, uvedl pou­ze to, že se v no­ci vzbu­dil na hla­si­tou hád­ku, je­jí­muž ob­sa­hu ne­ro­zuměl, ne­boť mu­ži mlu­vi­li ci­zím ja­zy­kem. Jed­na z osob mě­la vy­křik­nout "nět, nět," což by­la je­di­ná slo­va, kte­rá svědek roz­poz­nal.

4. Za poněkud ne­jed­notně a zma­teně po­pi­so­va­ných okol­nos­tí mě­la sku­pi­na mužů na­lo­žit poš­ko­ze­né­ho do stěžo­va­te­lo­va au­ta a vy­dat se hle­dat po­moc. Auto patrně řídil stěžo­va­tel, ved­le něj seděl E. S., vza­du seděl A. M. a spo­lu s ním na za­dních se­dad­lech le­žel zraně­ný V. K. Dle přepi­su a přek­la­du zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu z pa­lub­ní ka­me­ry au­ta se mu­ži v průběhu jíz­dy ba­vi­li o tom, co se poš­ko­ze­né­mu sta­lo. Stěžo­va­tel se předev­ším A. M. neus­tá­le ptal, zda "to" udělal on a zda je vi­nen, sna­žil se zjis­tit, co se sta­lo, vy­světlo­val, že by ni­ko­ho ne­na­padl, a om­lou­val se. Ze zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu rovněž vy­plý­vá, že mu­ži se nejpr­ve po­kou­še­li převézt poš­ko­ze­né­ho zpát­ky do Němec­ka, av­šak něko­lik ho­din blou­di­li a ne­by­li s to ani zjis­tit, ja­kým směrem je­dou a v ja­ké ze­mi se mo­men­tálně na­chá­ze­jí (viz č. l. 462 až 470). Roz­hod­li se te­dy vy­hle­dat lé­kařskou po­moc v Čes­ké re­pub­li­ce. Mu­ži nás­ledně do­je­li k noč­ní­mu klu­bu v ob­ci H., kde po­žá­da­li zá­kaz­ní­ky o po­moc. Poš­ko­ze­né­mu by­la přivo­lá­na zá­chran­ná služ­ba a by­la mu pos­kyt­nu­ta pr­vní po­moc. Nejpr­ve byl hos­pi­ta­li­zo­ván v Če­ských Budějo­vi­cích, pak po­žá­dal o pro­puštění, byl převe­zen do Němec­ka a tam byl opětovně hos­pi­ta­li­zo­ván.

5. Stěžo­va­tel, A. M. a E. S. by­li dne 30. 10. 2016 v 12:00 hod. se souh­la­sem kraj­ské­ho stát­ní­ho zá­stup­ce za­dr­že­ni ja­ko oso­by po­dezře­lé ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu dle § 76 od­st. 1 tres­tní­ho řádu (viz č. l. 96, č. l. 101 a č. l. 107). Dne 1. 11. 2016 v 03:05 hod. byl pro­puštěn na svo­bo­du E. S. (viz č. l. 112) a o de­set mi­nut později ta­ké A. M. (viz č. l. 106). Uve­de­ní mu­ži by­li od to­ho­to okam­ži­ku ve­de­ni ja­ko svědci, ni­ko­li ja­ko oso­by po­dezře­lé. Stěžo­va­tel byl nao­pak vzat do vaz­by z důvodů pod­le § 67 písm. a), b) tres­tní­ho řádu, te­dy do vaz­by útěko­vé a ko­luz­ní.

6. Po­li­cej­ní or­gán za­jis­til řadu důkazů. Předev­ším pro­vedl vý­sle­chy čtyř mužů, stěžo­va­te­lo­vy man­žel­ky, správ­ce ryb­ní­ka a ry­báře S. B. Kromě to­ho pro­vedl oh­le­dá­ní místa či­nu, stěžo­va­te­lo­va au­ta a oko­lí noč­ní­ho klu­bu a pořídil je­jich fo­tog­ra­fic­kou do­ku­men­ta­ci, za­jis­til věcné a bio­lo­gic­ké sto­py, zá­zna­my bez­peč­nos­tních ka­mer noč­ní­ho klu­bu a někte­ré dal­ší důka­zy. Za­dal ta­ké zpra­co­vá­ní zna­lec­ké­ho po­sud­ku a) z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví soud­ní­ho lé­kařství (k po­sou­ze­ní zranění poš­ko­ze­né­ho a A. M.); b) z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví bio­lo­gie a ge­ne­ti­ka (k po­sou­ze­ní bio­lo­gic­kých stop a je­jich srov­ná­ní s DNA pro­fi­ly čtyř dot­če­ných mužů); c) z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví me­cha­nos­ko­pie (k po­sou­ze­ní, zda někte­rý ze za­jištěných nožů mohl být útoč­nou zbra­ní); d) z obo­ru zdra­vot­nic­tví, od­větví psy­chia­trie a od­větví kli­nic­ká psy­cho­lo­gie (k po­sou­ze­ní mj. du­šev­ní­ho sta­vu stěžo­va­te­le, mí­ry je­ho opi­los­ti a za­cho­vá­ní je­ho roz­poz­ná­va­cích a ov­lá­da­cích schop­nos­tí v době na­pa­de­ní, schop­nos­ti za­pa­ma­to­vat si a rep­ro­du­ko­vat předmětné udá­los­ti a sklonům ke lha­ní); e) z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, ana­lý­za dat a zkou­má­ní no­sičů dat (ke sta­že­ní dat ze za­jištěných mo­bil­ních te­le­fonů); f) z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, ana­lý­za dat a zkou­má­ní no­sičů dat (k po­sou­ze­ní dat z na­vi­ga­ce) a na­ko­nec g) od­bor­né­ho vy­jádření z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví zkou­má­ní fo­tog­ra­fií a fo­tog­ra­fic­ké tech­ni­ky (k po­sou­ze­ní dat z pa­lub­ní ka­me­ry au­ta).

7. Kraj­ský soud v ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ném roz­sud­ku na zá­kladě pro­ve­de­ných důkazů dospěl k zá­věru, že stěžo­va­tel se do­pus­til tres­tné­ho či­nu vraž­dy ve sta­diu po­ku­su, pro­čež jej od­sou­dil k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 8 let. V od­ůvodnění v pod­statě plně přev­zal ver­zi skut­ko­vých okol­nos­tí naz­na­če­nou svědkem A. M., te­dy že stěžo­va­tel nejpr­ve na­padl jme­no­va­né­ho svědka a nás­ledně bez zjev­né­ho důvo­du za­úto­čil no­žem na poš­ko­ze­né­ho, což má potvr­zo­vat i zvu­ko­vý zá­znam z pa­lub­ní ka­me­ry au­ta. Stěžo­va­te­lo­vy vý­povědi by­ly nao­pak ozna­če­ny za ne­kon­zis­ten­tní a nevěro­hod­né. To má být do­lo­že­no tím, že stěžo­va­tel měl přem­lou­vat os­tat­ní, aby uved­li, že poš­ko­ze­ný spadl na skleněné střepy a že auto řídil někdo ji­ný, ja­kož i tím, že stěžo­va­tel se měl v průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní "roz­pa­ma­to­vat" na někte­ré okol­nos­ti spo­je­né s na­pa­de­ním (např. přítom­nost dal­ších osob, drob­né kon­flik­ty me­zi mu­ži). Kraj­ský soud dá­le uvedl, že ač stěžo­va­tel nepřed­sta­vu­je je­din­ce se sklo­ny ke zkres­lo­vá­ní a lha­ní, nel­ze "oče­ká­vat, že by dob­ro­volně uváděl v tres­tním říze­ní okol­nos­ti, kte­ré by je­ho pos­ta­ve­ní moh­ly uš­ko­dit." O je­ho kon­tak­tu s poš­ko­ze­ným v době na­pa­de­ní má svědčit ta­ké stěžo­va­te­lo­vo za­kr­va­ve­né ob­le­če­ní. Na zá­kladě uve­de­ných důkazů dospěl kraj­ský soud k zá­věru, že pa­cha­te­lem je právě stěžo­va­tel. Dá­le dospěl k zá­věru, že k úmr­tí poš­ko­ze­né­ho ne­doš­lo "pro okol­nost na vů­li pa­cha­te­le ne­zá­vis­lou, kon­krétně pro pos­kyt­nu­tí účin­né a včas­né lé­kařské po­mo­ci." Stěžo­va­tel je dle kraj­ské­ho sou­du za své jed­ná­ní od­pověd­ný, ne­boť se ne­na­chá­zel v sta­vu pa­tic­ké opi­los­ti. Nepřímý úmysl stěžo­va­te­le usmr­tit poš­ko­ze­né­ho lze do­vo­dit z in­ten­zi­ty a cha­rak­te­ru úto­ku (útok měl být ne­če­ka­ný, pro­čež se poš­ko­ze­ný neb­rá­nil a stěžo­va­te­li nezpůso­bil žá­dná zranění), z po­va­hy pou­ži­té zbraně (blí­že nez­jiště­ný nůž) a za­sa­že­ných čás­tí tě­la poš­ko­ze­né­ho, ja­kož i z údaj­né lhos­tej­nos­ti stěžo­va­te­le ve vzta­hu k je­ho zá­chraně (stěžo­va­tel se měl za­čít za­jí­mat o zdra­vot­ní stav poš­ko­ze­né­ho až po zá­sa­hu A. M.).

8. Stěžo­va­te­lo­vo od­vo­lá­ní pro­jed­nal vr­chní soud za 40 mi­nut tr­va­jí­cím veřej­ném za­se­dá­ní, na němž doš­lo pou­ze k vy­slech­nu­tí stran (viz č. l. 744 až 746). Nás­ledně by­lo přis­tou­pe­no k vy­hlá­še­ní ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, jímž by­lo od­vo­lá­ní za­mít­nu­to. Od­vo­la­cí soud v od­ůvodnění stručně kon­sta­to­val, že se plně zto­tož­ňu­je s hod­no­ce­ním důkazů, k němuž dospěl pr­vos­tup­ňo­vý soud, a zá­věr, že z osob přítom­ných na místě či­nu mohl poš­ko­ze­né­mu přivo­dit předmětná zranění pou­ze stěžo­va­tel, je "nap­ros­to lo­gic­ký." Po­chy­be­ní ne­by­lo shle­dá­no ani v práv­ní kva­li­fi­ka­ci skut­ku či v roz­hod­nu­tí o dru­hu a vý­měře tres­tu.

9. Nej­vyš­ší soud od­mítl stěžo­va­te­lo­vo do­vo­lá­ní ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ným us­ne­se­ním. V od­ůvodnění ob­sáh­le zo­pa­ko­val ob­sah na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí a jed­not­li­vých po­dá­ní, pak po­sou­dil přípus­tnost do­vo­lá­ní pod­le do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu, te­dy že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Dospěl k zá­věru, že up­latněné ná­mit­ky jsou skut­ko­vé­ho cha­rak­te­ru, což nemůže za­lo­žit přípus­tnost stěžo­va­te­lo­va do­vo­lá­ní. V na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích neb­yl shle­dán ani extrém­ní ne­sou­lad me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a na je­jich zá­kladě učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi.

II. Ob­sah ús­tav­ní stíž­nos­ti

10. Stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti na­mí­tá, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí po­ru­šu­jí prin­cip in du­bio pro reo a jsou za­tí­že­na va­dou de­for­ma­ce pro­ve­de­ných důkazů a extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a na je­jich zá­kladě učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Předev­ším pou­ka­zu­je na roz­po­ry ve vý­povědích svědka A. M. a je­ho ne­ma­lé ov­livnění al­ko­ho­lem v před­pok­lá­da­né době úto­ku. Ač byl uve­de­ný svědek stejně opi­lý ja­ko např. poš­ko­ze­ný ne­bo stěžo­va­tel, je­ho schop­nost vní­mat a za­pa­ma­to­vat si udá­los­ti ono­ho ve­če­ra ne­by­la zkou­má­na. Dle stěžo­va­te­le ne­ní mož­né, aby si ze čtyř osob, kte­ré se na­chá­ze­ly se v po­dob­ném sta­vu opi­los­ti, tři ne­pa­ma­to­va­ly nic a čtvr­tá si předmětné udá­los­ti pa­ma­to­va­la na­to­lik přesně a věro­hodně, že je­jí vý­pověď může být po­va­žo­vá­na za klí­čo­vý důkaz o stěžo­va­te­lově vině. Tak­též ne­by­lo nik­te­rak zkou­má­no, zda ne­mohl poš­ko­ze­né­ho na­pad­nout někdo ji­ný, ať již ji­ný ze čtveřice mužů (např. právě svědek A. M., na je­hož ob­le­če­ní by­ly rovněž na­le­ze­ny sto­py kr­ve a na tě­le měl různá povr­cho­vá zranění a od­ěrky), ne­bo dal­ší nez­ná­má oso­ba (mož­ná přítom­nost třetích osob by­la zmi­ňo­vá­na ve vý­povědích již od po­čát­ku). Na­víc útoč­ná zbraň ne­by­la do­po­sud spo­leh­livě ur­če­na. Za té­to důkaz­ní si­tua­ce mě­ly obec­né sou­dy přis­tou­pit k ap­li­ka­ci prin­ci­pu in du­bio pro reo, což však neu­či­ni­ly. Dá­le stěžo­va­tel uvá­dí, že i kdy­by by­lo mož­né do­vo­dit, že poš­ko­ze­né­ho na­padl on, ne­by­lo řádně pro­ká­zá­no, že jed­nal ales­poň v nepřímém úmys­lu. Ten je to­tiž do­vo­zo­ván to­li­ko z cha­rak­te­ru a in­ten­zi­ty úto­ku a něko­li­ka zde­for­mo­va­ných důkazů (např. údaj­né neocho­ty stěžo­va­te­le za­po­jit se do zá­chra­ny poš­ko­ze­né­ho).

III. Vy­jádření účas­tníků říze­ní a rep­li­ka stěžo­va­te­le

11. Kraj­ský soud prostřed­nic­tvím před­se­dy se­ná­tu Mgr. Mi­cha­la Ku­bán­ka uvedl, že se nez­to­tož­ňu­je s ná­mit­ka­mi stěžo­va­te­le. Je­ho ús­tav­ní stíž­nost je shod­ná s ob­sa­hem od­vo­lá­ní a do­vo­lá­ní, jimž ne­by­lo vy­hověno. Uvá­dí, že měl k dis­po­zi­ci dos­ta­tek přesvědči­vých důkazů k to­mu, aby uz­nal stěžo­va­te­le vin­ným z po­ku­su vraž­dy, a při je­jich hod­no­ce­ní ne­pos­tu­po­val své­volně ani ne­lo­gic­ky. Navr­hu­je tu­díž, aby by­la ús­tav­ní stíž­nost od­mít­nu­ta pro zjev­nou neo­pod­statněnost.

12. Vr­chní soud prostřed­nic­tvím před­se­dy se­ná­tu JUDr. Jiřího Lněnič­ky ve vy­jádření plně od­ká­zal na od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Uvedl, že již před sou­dem pr­vní­ho stupně by­lo přesvědčivě pro­ká­zá­no naplnění všech ob­li­ga­tor­ních znaků tres­tné­ho či­nu vraž­dy ve sta­diu po­ku­su a doplnění do­ka­zo­vá­ní před od­vo­la­cím sou­dem by nepřines­lo žá­dné no­vé re­le­van­tní sku­teč­nos­ti. Ná­mit­ky stěžo­va­te­le po­va­žu­je za za­vádějí­cí. Ve vzta­hu ke schop­nos­ti A. M. za­pa­ma­to­vat si a rep­ro­du­ko­vat udá­los­ti ono­ho ve­če­ra uvá­dí, že nel­ze ob­jek­tivně ověřit, zda si někdo něco pa­ma­tu­je či ni­ko­liv.

13. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření uvedl, že ne­vyu­ží­vá své­ho prá­va pí­semně se vy­jádřit k ús­tav­ní stíž­nos­ti.

14. V rep­li­ce stěžo­va­tel v pod­statě stručně zre­ka­pi­tu­lo­val své do­sa­vad­ní ná­mit­ky a uvedl, že na po­da­né ús­tav­ní stíž­nos­ti tr­vá.

IV. Pro­ces­ní před­pok­la­dy říze­ní před Ústav­ním sou­dem

15. Dříve, než Ústav­ní soud přis­tou­pil k me­ri­tor­ní­mu přez­ku­mu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, po­su­zo­val splnění pro­ces­ních před­pok­ladů říze­ní. Dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost by­la po­dá­na včas op­rávněným stěžo­va­te­lem, jenž byl účas­tní­kem říze­ní, v němž by­la vy­dá­na na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí, a Ústav­ní soud je k je­jí­mu pro­jed­ná­ní přís­luš­ný. Stěžo­va­tel je právně za­stou­pen v sou­la­du s po­ža­dav­ky § 29 až 31 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a vy­čer­pal všech­ny zá­kon­né pro­ces­ní prostřed­ky k ochraně své­ho prá­va. Ústav­ní stíž­nost je pro­to přípus­tná (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a con­tra­rio).

16. Ústav­ní soud roz­hodl bez naříze­ní ús­tní­ho jed­ná­ní, ne­boť od něj ne­by­lo mož­no oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci (§ 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

V. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ní stíž­nos­ti

17. Ústav­ní stíž­nost je důvod­ná.

V. 1. Obec­ná vý­cho­dis­ka

18. Ústav­ní soud před­sta­vu­je soud­ní or­gán ochra­ny ús­tav­nos­ti (čl. 83 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky). Ne­ní sou­čás­tí sous­ta­vy obec­ných soudů a nepřís­lu­ší mu prá­vo do­zo­ru nad roz­ho­do­va­cí čin­nos­tí obec­ných soudů. K zá­sa­hu do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti obec­ných soudů je Ústav­ní soud op­rávněn pou­ze za si­tua­ce, kdy obec­né sou­dy svý­mi roz­hod­nu­tí­mi po­ru­šu­jí ús­tavně chráněna zá­klad­ní prá­va jed­not­liv­ce ne­bo ús­tav­ní prin­ci­py.

19. Pod­le čl. 1 od­st. 1 Ústa­vy je Čes­ká re­pub­li­ka práv­ním stá­tem za­lo­že­ným na úctě k právům a svo­bo­dám člověka. V zá­kla­du kon­cep­ce práv­ní­ho stá­tu sto­jí myš­len­ka vá­za­nos­ti vý­ko­nu stát­ní mo­ci ús­ta­vou a zá­ko­ny a úc­ty k právům a svo­bo­dám kaž­dé­ho jed­not­liv­ce. Úc­ta k právům a svo­bo­dám člověka vy­chá­zí z pri­má­tu jed­not­liv­ce před stá­tem a z myš­len­ky, že "v zá­kla­du práv­ní­ho stá­tu sto­jí prin­cip, pod­le kte­ré­ho je svo­bo­da je­din­ce před­pok­lá­dá­na a je­jí ome­ze­ní stá­tem je vý­jim­kou." (srov. Schmitt, C. Con­sti­tu­tio­nal Theo­ry. Dur­ham and Lon­don: Du­ke Uni­ver­si­ty Press, 2008, s. 203 a 204).

20. Kaž­dé tres­tní stí­há­ní a z něho vzeš­lý trest je z po­va­hy věci zá­sad­ním zá­sa­hem do zá­klad­ních práv, ži­vo­ta a ži­vot­ní­ho osu­du jed­not­liv­ce, což zej­mé­na pla­tí, je-li jed­not­liv­ci ulo­žen mno­ha­le­tý trest od­ně­tí svo­bo­dy ja­ko např. v ny­ní po­su­zo­va­né věci. V tres­tním říze­ní tu­díž ne­vyh­nutně do­chá­zí ke střetu me­zi zá­klad­ní­mi prá­vy ob­viněné­ho (např. prá­vem na osob­ní svo­bo­du pod­le čl. 8 od­st. 1 Lis­ti­ny) a veřej­ným zá­jmem rep­re­zen­to­va­ným pra­vo­mo­cí stát­ní mo­ci ozna­čit jed­ná­ní škod­li­vá pro spo­leč­nost a po­taž­mo tres­tat pa­cha­te­le ta­ko­vých jed­ná­ní. Stručně řeče­no, v tres­tním říze­ní na­rá­ží zá­klad­ní prá­va jed­not­liv­ce na do­nu­co­va­cí moc stá­tu. Z prin­ci­pu ma­te­riál­ní­ho práv­ní­ho stá­tu a res­pek­tu k zá­klad­ním právům osob pro­to ply­ne, že k tak zá­sad­ní­mu zá­sa­hu stá­tu do ži­vo­ta a práv jed­not­liv­ce mu­sí exis­to­vat dos­ta­tečně sil­né os­pra­vedlnění [ná­lez sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73); ná­lez sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259); veš­ke­rá ci­to­va­ná ju­di­ka­tu­ra Ústav­ní­ho sou­du je dos­tup­ná též na http://na­lus.usoud.cz]. Veřej­ný zá­jem na zjištění vi­ny a na ulo­že­ní tres­tu půso­bí­cí­ho ja­ko in­di­vi­duál­ní i ge­ne­rál­ní pre­ven­ce le­gi­ti­mu­je ome­ze­ní osob­ní svo­bo­dy jen při řád­né ap­li­ka­ci hmot­né­ho i pro­ces­ní­ho tres­tní­ho prá­va. Z hle­dis­ka ma­te­riálněpráv­ní­ho mu­sí ta­ko­vé za­ká­za­né jed­ná­ní před­sta­vo­vat dos­ta­tečně zá­važ­nou hroz­bu pro spo­leč­nost ja­ko ce­lek a je­ho jed­not­li­vé zna­ky mu­se­jí být jed­noz­načně sta­no­ve­ny zá­ko­nem. Z hle­dis­ka pro­cesněpráv­ní­ho pak mu­sí být jed­noz­načně zjištěno a pro­ká­zá­no, že se sku­tek, kte­rý je předmětem ob­ža­lo­by, ob­jek­tivně stal, že před­sta­vu­je sku­tečně zá­važ­nou hroz­bu pro spo­leč­nost ja­ko ce­lek a že od­sou­ze­ná oso­ba je sku­tečně tou, kte­rá to­to jed­ná­ní spá­cha­la ne­bo se na je­ho pá­chá­ní po­dí­le­la [ná­lez sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603); ná­lez sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645); ná­lez sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453);]. Ty­to sku­teč­nos­ti mo­hou být zjiš­ťo­vá­ny a ověřová­ny pou­ze způso­bem res­pek­tu­jí­cím pra­vid­la spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a lid­skou důstoj­nost dot­če­ných osob.

21. K prin­cipům spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su patří i prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, dle kte­ré­ho je kaž­dý, pro­ti němuž je ve­de­no tres­tní říze­ní, po­va­žo­ván za ne­vin­né­ho, po­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem sou­du ne­by­la vy­slo­ve­na je­ho vi­na (čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy). Práv­ní vý­znam pre­sum­pce ne­vi­ny spo­čí­vá v pr­vní řadě v po­vin­nos­ti or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní hledět na to­ho, pro­ti ko­mu je ve­de­no tres­tní říze­ní, ja­ko na ne­vin­né­ho, přičemž ta­to po­vin­nost tr­vá až do vy­dá­ní pra­vo­moc­né­ho od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku. Jde o jed­nu z nej­výz­namnějších ús­tav­ních zá­ruk spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su v tres­tním říze­ní. Ústav­ní soud se v mi­nu­los­ti opa­ko­vaně vy­jádřil, že prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny a z něj vy­věra­jí­cí zá­sa­dy a sub­prin­ci­py (včetně zá­sa­dy in du­bio pro reo) vy­ža­du­jí, aby to byl stát, kdo v tres­tním říze­ní ne­se důkaz­ní břeme­no a tu­díž i po­vin­nost pro­ká­zat jed­not­liv­ci s jis­to­tou na­de všech­nu ro­zum­nou po­chyb­nost, že spá­chal trest­ný čin, z něhož je ob­viněn (srov. § 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu). Ji­nak řeče­no, v du­chu těchto prin­cipů je to stát, kdo je po­vi­nen pro­ká­zat ob­viněné­mu vi­nu, a ne ob­vině­ný, kdo je po­vi­nen pro­ká­zat svou ne­vi­nu. S vý­še řeče­ným je ne­roz­lučně spo­je­na myš­len­ka, že po­kud exis­tu­jí ja­ké­ko­liv ro­zum­né po­chyb­nos­ti práv­ní­ho ne­bo skut­ko­vé­ho cha­rak­te­ru, je nez­byt­né vy­lo­žit je ve prospěch ob­viněné­ho.

22. Pod­sta­tou prin­ci­pu in du­bio pro reo je, že přetr­vá­va­jí-li po pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní důvod­né po­chyb­nos­ti o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí (např. ve vzta­hu ke skut­ku, osobě pa­cha­te­le ne­bo za­vinění), jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jsou po­vin­ny roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho [ná­lez sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); ná­lez sp. zn. II. ÚS 1975/08, ci­to­vá­no vý­še; ná­lez sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ap­li­ka­ce uve­de­né­ho prin­ci­pu je na­místě předev­ším teh­dy, po­kud lze ro­zumně dospět k více­rým ver­zím skut­ko­vé­ho děje ne­bo ne­ní mož­né jed­noz­načně se přik­lo­nit k žá­dné ze sku­pi­ny od­po­ru­jí­cích si důkazů [srov. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Jak­ko­li vy­so­ký stu­peň po­dezření ne­ní sám o sobě s to vy­tvořit zá­kon­ný pod­klad pro od­su­zu­jí­cí vý­rok [viz ná­lez sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. S oh­le­dem na sho­ra uve­de­né je v tres­tním říze­ní vy­ža­do­vá­no, aby obec­né sou­dy do­sáh­ly ten nej­vyš­ší mož­ný stu­peň jis­to­ty, jenž lze od lid­ské­ho poz­ná­ní po­ža­do­vat, a to přinej­men­ším na úrov­ni obec­né­ho pra­vid­la pro­ká­zá­ní tres­tné­ho či­nu s jis­to­tou "na­de všech­nu ro­zum­nou po­chyb­nost."

23. Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va (dá­le jen "ESLP") to shr­nu­je slo­vy, že zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny a z ní ply­nou­cí zá­sa­da in du­bio pro reo vy­ža­du­jí, aby soud­ci "ne­vy­chá­ze­li z předem po­ja­té­ho přesvědče­ní, že ob­ža­lo­va­ný spá­chal čin, kte­rý je mu kla­den za vi­nu, aby důkaz­ní břeme­no spo­čí­va­lo na ob­ža­lobě a aby případ­né po­chyb­nos­ti by­ly vy­uži­ty ve prospěch ob­ža­lo­va­né­ho." Případ­ná před­po­ja­tost sou­du může být přitom do­vo­ze­na ne­jen z vý­slov­ných vy­jádření na ad­re­su ob­viněné­ho, nýbrž i ze způso­bu, ja­kým jsou na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí od­ůvodněna (roz­su­dek ESLP ve věci La­vents pro­ti Litvě ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125 až 126; roz­su­dek ESLP ve věci Me­lich a Beck pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49). Pak­li­že sou­dy těmto po­ža­davkům ne­dos­to­jí, po­ru­ší stěžo­va­te­lo­va prá­va pod­le čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy.

24. Na jed­né straně je pro­to nut­no zdůraz­nit, že Ústav­ní soud při přez­ku­mu skut­ko­vých zjištění obec­ných soudů res­pek­tu­je prin­cip ne­zá­vis­los­ti obec­ných soudů (čl. 82 Ústa­vy) a zá­sa­du, že Ústav­ní­mu sou­du zá­sadně nepřís­lu­ší pra­vo­moc nah­ra­zo­vat svým ná­zo­rem úva­hy obec­ných soudů stran úpl­nos­ti, věro­hod­nos­ti a prav­di­vos­ti důkazů, ja­kož i je­jich úva­hy stran skut­ko­vých zjištění, ne­boť ta­to čin­nost je ve vý­luč­né kom­pe­ten­ci obec­ných soudů [ná­lez ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a na něj na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tu­ra]. Uve­de­ný zá­věr vy­plý­vá mi­mo ji­né i ze zá­sad bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti up­lat­ňu­jí­cích se v tres­tním říze­ní před sou­dem (§ 2 od­st. 11 a 12 tres­tní­ho řádu).

25. Na dru­hé straně je však nez­byt­né připo­me­nout, že obec­né sou­dy ne­ma­jí při hod­no­ce­ní důkazů a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zjištění ab­so­lut­ní, ni­čím neo­me­ze­nou vol­nost. Je­jí li­mi­ty jsou vy­me­ze­ny zej­mé­na zá­klad­ní­mi prá­vy dot­če­ných osob (např. prá­vem na spra­ved­li­vý pro­ces ne­bo prá­vem být ome­zen na svo­bodě pou­ze z důvodů a způso­bem, kte­rý sta­no­ví zá­kon) a prin­ci­py vy­plý­va­jí­cí­mi z ús­tav­ní­ho pořád­ku Čes­ké re­pub­li­ky (např. zá­ka­zem své­vo­le). Do­ka­zo­vá­ním si to­tiž obec­né sou­dy, resp. obecněji or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní za­jiš­ťu­jí skut­ko­vý pod­klad pro své roz­hod­nu­tí, pro­čež na tom, do ja­ké mí­ry úplně a věrně se jim to po­ve­de, zá­vi­sí správ­nost a spra­vedl­nost je­jich roz­hod­nu­tí (srov. např. Fe­nyk, J., Cí­sařová, D., Gřiv­na, T. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní. 6. vyd. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2015, s. 328). Z to­ho důvo­du mu­se­jí dodr­žet vy­so­ký stan­dard, i po­kud jde o hod­no­ce­ní vy­po­ví­da­cí schop­nos­ti a hod­nověrnos­ti důkazů sa­mot­ných, a je­jich čin­nost pod­lé­há, byť v značně ome­ze­né míře, ús­tav­ní­mu přez­ku­mu.

26. Ústav­ní soud tak opa­ko­vaně přis­tu­pu­je ke ka­sa­ci roz­hod­nu­tí, v nichž neb­yl důkaz­ní pos­tup peč­livě a úplně pop­sán a lo­gic­ky a přesvědčivě od­ůvodněn [např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267); ná­lez sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Ob­dobně Ústav­ní soud za­sa­hu­je v přípa­dech, kdy v soud­ním roz­ho­do­vá­ní by­la učiněná skut­ko­vá zjištění v extrém­ním roz­po­ru s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, tak­že vý­sle­dek do­ka­zo­vá­ní se je­ví ja­ko nap­ros­to nes­pra­ved­li­vý a věcně neudr­ži­tel­ný [např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); ná­lez sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Onen extrém­ní roz­por je dán zej­mé­na teh­dy, ne­ma­jí-li skut­ko­vá zjištění obec­ných soudů žá­dnou ob­sa­ho­vou spo­ji­tost s pro­ve­de­ný­mi důka­zy, ne­bo po­kud hod­no­ce­ní důkazů v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí zce­la ab­sen­tu­je [us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. S tím je úz­ce spo­jen ta­ké zá­kaz de­for­ma­ce důkazů, te­dy zá­kaz vy­vo­zo­vá­ní ta­ko­vých skut­ko­vých zjištění, kte­rá z pro­ve­de­ných důkazů při je­jich ra­cio­nál­ním a lo­gic­kém zhod­no­ce­ní vy­plý­vat ne­mo­hou [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 77/69 SbNU 311); ná­lez sp. zn. I. ÚS 3741/11, ci­to­va­ný vý­še]. Ústav­ní soud zfor­mu­lo­val zá­sa­du, že před­pok­la­dem ná­le­ži­té­ho a ta­ké ús­tavně sou­lad­né­ho hod­no­ce­ní důka­zu je, aby in­for­ma­ce z hod­no­ce­né­ho důka­zu zůsta­la bez ja­ké­ko­li de­for­ma­ce v pro­ce­su je­ho hod­no­ce­ní za­cho­vá­na a vý­lučně jen ja­ko ta­ko­vá se pro­mít­la do vlas­tní­ho vy­hod­no­ce­ní ja­ko ko­neč­né­ho úsud­ku sou­du [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 260/05, ci­to­va­ný vý­še; ná­lez sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)].

V. 2. Ap­li­ka­ce obec­ných vý­cho­di­sek na po­su­zo­va­nou ús­tav­ní stíž­nost

27. Ná­mit­ky up­latněné v ús­tav­ní stíž­nos­ti jsou dvo­jí­ho cha­rak­te­ru. Za­pr­vé, stěžo­va­tel tvr­dí, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní nep­ro­ká­za­ly s jis­to­tou na­de všech­nu ro­zum­nou po­chyb­nost, že pa­cha­te­lem úto­ku na poš­ko­ze­né­ho je právě on. Za­dru­hé, stěžo­va­tel na­mí­tá, že i kdy­by by­lo mož­né dospět k zá­věru o je­ho pa­cha­tel­ství, tak v tres­tním říze­ní ne­by­lo řádně pro­ká­zá­no, že jed­nal ales­poň v nepřímém úmys­lu.

V. 2. 1. Otáz­ka pa­cha­tel­ství stěžo­va­te­le

28. Vzhle­dem k cha­rak­te­ru ná­mi­tek Ústav­ní soud nejpr­ve po­sou­dí pr­vní otáz­ku, te­dy zda by­lo mož­né v sou­la­du s prin­ci­py spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su a zá­sa­dou in du­bio pro reo dospět k zá­věru o stěžo­va­te­lově pa­cha­tel­ství. V té­to sou­vis­los­ti Ústav­ní soud přede­sí­lá, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní se mu­se­ly vy­pořádat s poměrně ob­tíž­nou důkaz­ní si­tua­cí, pro­to­že al­ko­hol patrně vy­ma­zal z pamě­ti větši­ny mužů ne­ma­lou část vzpo­mí­nek na okol­nos­ti sou­vi­se­jí­cí s na­pa­de­ním poš­ko­ze­né­ho. Opi­lost mužů to­tiž mě­la vést k to­mu, že dle vý­povědí si poš­ko­ze­ný, stěžo­va­tel a E. S. z da­né no­ci údajně prak­tic­ky nic ne­pa­ma­tu­jí - pr­vní dvě jme­no­va­né oso­by kvů­li vý­pad­ku pamě­ti a pos­ledně jme­no­va­ná oso­ba kvů­li tvr­dé­mu spán­ku v době na­pa­de­ní. Svědek A. M. nejpr­ve uváděl, že v době úto­ku rovněž spal, av­šak nás­ledně svou vý­pověď změnil tak, že si pa­ma­tu­je na na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho stěžo­va­te­lem (viz č. l. 201 a č. l. 207 až 209).

29. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní tu­díž mě­ly k dis­po­zi­ci v pod­statě je­nom je­di­ný přímý důkaz - vý­pověď A. M., jenž měl vidět, jak stěžo­va­tel no­žem na­padl poš­ko­ze­né­ho. To má dvo­jí vý­znam pro po­sou­ze­ní ny­ní pro­jed­ná­va­né ús­tav­ní stíž­nos­ti. Za­pr­vé, v sou­la­du se zá­sa­da­mi spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su mě­ly obec­né sou­dy po­vin­nost peč­livě zkou­mat věro­hod­nost a prav­di­vost té­to klí­čo­vé svědec­ké vý­povědi. V rám­ci to­ho mě­ly obec­né sou­dy po­su­zo­vat mi­mo ji­né a) okol­nos­ti, kte­ré by moh­ly ov­liv­nit vý­pověď dot­če­né­ho svědka, b) je­ho schop­nost vní­mat okol­nos­ti, o nichž má vy­po­ví­dat, te­dy na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho stěžo­va­te­lem, c) je­ho schop­nost za­pa­ma­to­vat si ty­to okol­nos­ti a d) je­ho schop­nost rep­ro­du­ko­vat je (přiměřeně srov. Fe­nyk, J., Cí­sařová, D., Gřiv­na, T. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní, ci­to­vá­no vý­še, s. 378). Úva­hy soudů stran věro­hod­nos­ti a prav­di­vos­ti to­ho­to klí­čo­vé­ho důka­zu by pak mě­ly být sez­na­tel­né z od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí. Za­dru­hé, po­kud by z ja­ké­ho­ko­liv důvo­du vznik­ly důvod­né po­chyb­nos­ti o věro­hod­nos­ti ne­bo prav­di­vos­ti to­ho­to klí­čo­vé­ho přímé­ho důka­zu, mělo by být ales­poň mož­né z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí zřetelně a jed­noz­načně do­vo­dit, že o vině stěžo­va­te­le svědčí uce­le­ný, spo­ji­tý a na se­be na­va­zu­jí­cí řetězec nepřímých důkazů, resp. že ten­to řetězec nepřímých důkazů vy­lu­ču­je ja­kou­ko­liv ro­zum­nou po­chyb­nost o vině stěžo­va­te­le z po­ku­su vraž­dy poš­ko­ze­né­ho [ná­lez sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669), bod 20].

30. Ústav­ní soud nejpr­ve zkou­mal, zda obec­né sou­dy věno­va­ly ná­le­ži­tou po­zor­nost po­sou­ze­ní věro­hod­nos­ti klí­čo­vé vý­povědi A. M., ne­boť, jak uvá­dí vr­chní soud v na­pa­de­ném us­ne­se­ní, "je­di­ným vy­světle­ním to­ho, co se přiho­di­lo, je vý­pověď svědka A. M." Z poh­le­du Ústav­ní­ho sou­du je pro­to za­rá­že­jí­cí, že v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích obec­ných soudů zce­la ab­sen­tu­jí ja­ké­ko­liv úva­hy stran věro­hod­nos­ti, prav­di­vos­ti a přes­nos­ti vý­povědí jme­no­va­né­ho svědka a ty­to at­ri­bu­ty jsou jim auto­ma­tic­ky, bez zkou­má­ní a bez vy­světle­ní připi­so­vá­ny.

31. Obec­né sou­dy tu­díž ne­po­su­zo­va­ly okol­nos­ti, kte­ré by moh­ly mít vliv na vý­pověď klí­čo­vé­ho svědka, kupřík­la­du sku­teč­nost, že dne 30. 10. 2016 byl spo­lečně se stěžo­va­te­lem a svědkem E. S. za­dr­žen ja­ko oso­ba po­dezře­lá ze spá­chá­ní zvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu vraž­dy ve sta­diu po­ku­su (viz č. l. 101), ja­kož i sku­teč­nost, že svou původ­ní vý­pověď nás­ledně změnil. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti připo­mí­ná, že uve­de­ný svědek - teh­dy ještě ja­ko oso­ba po­dezře­lá - ve své pr­vní vý­povědi uvedl: "Je­li­kož jsem to­ho vy­pil do­ce­la dost, když se setmělo, od­ha­du­ji oko­lo 20:00 ho­din, za­lezl jsem do sta­nu (...), lehl jsem si do své­ho křes­la, přikr­yl jsem se spa­cím pyt­lem a tak, jak jsem byl ob­le­čen i s bo­ta­mi, jsem us­nul. Měl jsem to­ho dost. Než jsem us­nul, os­tat­ní po­pí­je­li, přichá­ze­li do pa­vi­lo­nu, ale žá­dnou hád­ku jsem nes­ly­šel. Pak mě v no­ci v nap­ros­té tmě naj­ed­nou pro­bu­dil A. s E., že V. je špatně. Třás­li se mnou, spal jsem tvrdě, by­li roz­ru­še­ní. Já jsem te­dy vstal, vy­šel jsem a šel k V. (...)," na­čež zjis­til, že poš­ko­ze­ný je raněn (viz č. l. 201). O něko­lik ho­din později - pořád ja­ko oso­ba po­dezře­lá - však svou vý­pověď změnil a uvedl, že před­tím lhal, ne­boť chtěl chrá­nit stěžo­va­te­le. Údajně se však roz­hodl, že uve­de prav­du o tom, že, stručně řeče­no, jej stěžo­va­tel nejpr­ve bez­důvodně udeřil práz­dnou lah­ví do hla­vy a nás­ledně na­padl no­žem poš­ko­ze­né­ho. Na do­taz po­li­cej­ní­ho or­gá­nu, zda je ta­to je­ho vý­pověď již prav­di­vá, uvedl: "Ano, před­tím jsem v někte­rých věcech lhal. Chtěl jsem ochrá­nit A. Ale je vi­nen." (viz č. l. 205 až 211); na uve­de­né ver­zi skut­ko­vé­ho děje setr­val po zby­tek tres­tní­ho říze­ní. Nás­ledně, po přib­ližně 26 ho­di­nách od dru­hé vý­povědi, byl jme­no­va­ný svědek pro­puštěn na svo­bo­du a ja­ko oso­ba po­dezře­lá byl na­dá­le šetřen je­nom stěžo­va­tel (v pod­rob­nos­tech viz vý­še, bod 5). Ústav­ní soud nemůže bez dal­ší­ho uči­nit zá­věr o tom, co ved­lo svědka A. M. ke změně vý­povědi a zda v tom seh­rá­la ro­li sku­teč­nost, že byl zpo­čát­ku ta­ké po­dezře­lý ze spá­chá­ní po­ku­su vraž­dy, ne­boť by se jed­na­lo o ni­čím ne­pod­lo­že­né spe­ku­la­ce. Ústavně ga­ran­to­va­né prá­vo stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces, zá­sa­da in du­bio pro reo a zá­kaz své­vo­le však vy­ža­du­jí, aby obec­né sou­dy tu­to va­rian­tu přez­kou­ma­ly, po­sou­di­ly je­jí po­ten­ciál­ní vliv na věro­hod­nost vý­povědi a své myš­len­ko­vé po­cho­dy ob­jas­ni­ly sro­zu­mi­tel­ným, lo­gic­kým a dos­ta­tečně pod­rob­ným způso­bem v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích. K to­mu však ne­doš­lo. Obec­né sou­dy do­kon­ce ani nez­mi­ňu­jí sku­teč­nost, že jme­no­va­ný svědek byl ta­ké po­dezře­lý a svou původ­ní vý­pověď změnil.

32. Dá­le ne­by­la obec­ný­mi sou­dy po­su­zo­vá­na ani schop­nost svědka A. M. vní­mat okol­nos­ti, o nichž vy­po­ví­dal, a je­ho schop­nost za­pa­ma­to­vat si je, a to předev­ším v důsled­ku je­ho ov­livnění al­ko­ho­lem. Z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní to­tiž vy­ply­nu­lo, že všich­ni mu­ži, kteří se zú­čas­tni­li osud­né­ho ry­bářské­ho vý­le­tu, po­pí­je­li al­ko­hol - tři lah­ve vod­ky, jed­nu la­hev ko­ňa­ku a dvě přep­rav­ky pi­va po cca 20 lah­vích - přib­ližně stej­nou měrou. Al­ko­hol mě­li kon­zu­mo­vat od od­po­led­ní­ho příjez­du k ryb­níkům (resp. všich­ni kromě stěžo­va­te­le již od mo­men­tu od­jez­du z Němec­ka) až do poz­dní no­ci. O stou­pa­jí­cí opi­los­ti a hluč­nos­ti sku­pi­ny mužů vy­po­ví­dal rovněž svědek S. B., jenž v da­ný den ry­bařil na dru­hé straně ryb­ní­ka. O in­toxika­ci účas­tníků ry­bářské­ho vý­le­tu al­ko­ho­lem os­tatně svědčí i naměřená hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi. Ze spi­su ply­ne, že dne 30. 10. 2016 v 7:45 hod. by­lo u poš­ko­ze­né­ho naměřeno 1,68 pro­mi­le, u stěžo­va­te­le v 7:57 hod. 1,61 pro­mi­le, u svědka A. M. v 09:17 hod. 1,38 pro­mi­le a u svědka E. S. v 09:14 hod. 0,083 pro­mi­le (viz č. l. 338 a č. l. 673); zna­lec přitom u stěžo­va­te­le na zá­kladě zpětné­ho vý­poč­tu ur­čil, že v době úto­ku se u něj po­hy­bo­va­la kon­cen­tra­ce eta­no­lu v kr­vi přib­ližně v roz­me­zí od 2,4 do 3,6 pro­mi­le, pro­čež se jed­na­lo o hor­ní hra­ni­ci středně těžké opi­los­ti až těžkou opi­lost (viz č. l. 427 až 428). Přinej­men­ším u tří ze čtyř mužů by­la te­dy rá­no po úto­ku naměřena po­dob­ná hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi. Ta­to sku­teč­nost však opět ne­by­la obec­ný­mi sou­dy zoh­ledněna. Ač­ko­li kraj­ský soud v na­pa­de­ném roz­sud­ku zmi­ňu­je, že svědek byl v době na­pa­de­ní pod vli­vem al­ko­ho­lu, ne­vy­vo­dil z to­ho žá­dné zá­věry, ne­po­va­žo­val za nut­né zna­lec­ky zkou­mat schop­nost svědka vní­mat v kri­tic­ké době reali­tu a za­pa­ma­to­vat si průběh udá­los­tí (po­dobně jak by­lo učiněno např. u stěžo­va­te­le) a ne­po­va­žo­val za nut­né svůj pos­tup jak­ko­liv od­ůvod­nit. Nut­no do­dat, že vr­chní ani Nej­vyš­ší soud ten­to ne­dos­ta­tek v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tích nez­ho­ji­ly, ne­boť zce­la re­zig­no­va­ly na svou ro­li od­vo­la­cí­ho, resp. do­vo­la­cí­ho sou­du.

33. V té­to sou­vis­los­ti po­va­žu­je Ústav­ní soud za nez­byt­né vy­jádřit se ta­ké k ar­gu­men­ta­ci vr­chní­ho sou­du, kte­rá se ob­je­vu­je v je­ho vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti. Dle jme­no­va­né­ho sou­du to­tiž "ne­ní jas­né, jak by to (ověření schop­nos­ti svědka A. M. za­pa­ma­to­vat si a rep­ro­du­ko­vat udá­los­ti ono­ho ve­če­ra - pozn.) soud měl tech­nic­ky pro­vést, když na­víc ob­jek­tivně ověřit, zda si někdo něco pa­ma­tu­je či ni­ko­liv, ne­ní rovněž mož­né." Ci­to­va­né tvr­ze­ní je prob­le­ma­tic­ké hned z něko­li­ka důvodů. Za­pr­vé jasně dok­lá­dá, že vr­chní soud se otáz­kou věro­hod­nos­ti klí­čo­vé svědec­ké vý­povědi ne­za­bý­val, neměl v úmys­lu tak uči­nit a ne­po­va­žo­val to ani za gno­seo­lo­gic­ky mož­né. Vzhle­dem k to­mu, že uve­de­ný soud spolu­roz­ho­do­val o tom, zda mj. na zá­kladě té­to vý­povědi doj­de k zá­sad­ní­mu zá­sa­hu do stěžo­va­te­lo­va ži­vo­ta a k ome­ze­ní je­ho osob­ní svo­bo­dy (čl. 8 Lis­ti­ny a čl. 5 Úmlu­vy) na mno­ho let, ja­kož i vzhle­dem k to­mu, že tres­tní řád mu uk­lá­dá po­vin­nost pos­tu­po­vat tak, aby byl zjištěn skut­ko­vý stav, o němž nej­sou důvod­né po­chyb­nos­ti (§ 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu), lze ten­to přís­tup jen stěží ap­ro­bo­vat ne­bo po­cho­pit. Za­dru­hé, vr­chní soud ne­ní ve svém přís­tu­pu kon­zis­ten­tní, ne­boť u stěžo­va­te­le a dal­ších svědků patrně po­va­žo­val za mož­né zkou­mat, zda a co si z ono­ho ve­če­ra pa­ma­tu­jí (např. prostřed­nic­tvím zna­lec­ké­ho po­sud­ku), kdež­to u svědka A. M. vy­chá­zel z pre­mi­sy, že je­ho ob­sah je­ho vzpo­mí­nek je ob­jek­tivně neověřitel­ný, pro­čež je nut­no je­jich přes­nost a prav­di­vost před­pok­lá­dat. Za­tře­tí, i kdy­by Ústav­ní soud ak­cep­to­val, že prav­di­vost a přes­nost vzpo­mí­nek jme­no­va­né­ho svědka ne­ní ověřitel­ná, tak v sou­la­du se zá­sa­dou pre­sum­pce ne­vi­ny a zá­sa­dou in du­bio pro reo (čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy) je to spíš důvo­dem pro zproštění stěžo­va­te­le, než pro kon­sta­to­vá­ní je­ho vi­ny a od­sou­ze­ní k os­mi­le­té­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy.

34. Ústav­ní soud na zá­kladě vý­še řeče­né­ho dospěl k dí­lčí­mu zá­věru, že zá­věr obec­ných soudů o tom, že pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu vraž­dy ve sta­diu po­ku­su byl právě a je­dině stěžo­va­tel, ne­by­lo v tom­to sta­diu ob­jasněnos­ti věci mož­né ús­tavně kon­for­mním způso­bem do­vo­dit ze svědec­ké vý­povědi A. M. ja­kož­to klí­čo­vé­ho přímé­ho důka­zu. Po­kud by obec­né sou­dy shro­mážděné důka­zy hod­no­ti­ly řád­ným, ra­cio­nál­ním a lo­gic­kým způso­bem, ne­moh­ly by dospět ke skut­ko­vým zjištěním a po­taž­mo k práv­ním zá­věrům, k nimž v na­pa­de­ných roz­hod­nu­tím dospě­ly. Je­jich zá­věry jsou na­víc nepřez­kou­ma­tel­né, ne­boť nej­sou ná­le­žitě od­ůvodně­ny.

35. Ústav­ní soud se pro­to dá­le za­bý­val otáz­kou, zda z na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí lze ales­poň do­vo­dit, že vý­rok o vině stěžo­va­te­le je za­lo­žen na uce­le­ném, spo­ji­tém a na se­be na­va­zu­jí­cím řetězci nepřímých důkazů (ná­lez sp. zn. I. ÚS 3622/10, ci­to­va­ný vý­še, bod 20). Dospěl však k zá­věru, že to­mu tak ne­ní. Pr­vním prob­lé­mem je již to, že obec­né sou­dy ne­pou­ží­va­ly dal­ší (nepřímé) důka­zy k ověření věro­hod­nos­ti a přes­nos­ti klí­čo­vé vý­povědi A. M., nýbrž pos­tu­po­va­ly ob­rá­ceně a uve­de­nou vý­pověď pou­ží­va­ly ja­ko měřít­ko prav­di­vos­ti, věro­hod­nos­ti a přes­nos­ti těchto dopl­ňu­jí­cích (nepřímých) důkazů. Ilus­tro­vat to lze na přís­tu­pu kraj­ské­ho sou­du k tvr­ze­ní poš­ko­ze­né­ho V. K., kte­rý vy­pověděl, že si své na­pa­de­ní vůbec ne­pa­ma­tu­je. Pod­le kraj­ské­ho soud se při hod­no­ce­ní věro­hod­nos­ti té­to vý­povědi ne­by­lo mož­no "ub­rá­nit zá­věru, že vý­pověď poš­ko­ze­né­ho je ve­de­na sna­hou stra­nit pos­ta­ve­ní ob­ža­lo­va­né­ho a příliš mu nepřitěžo­vat. Ta­ko­vý zá­věr soud opí­rá právě o svědec­tví M., pod­le kte­ré­ho to byl právě poš­ko­ze­ný, kte­rý ho upo­zor­nil, že ob­ža­lo­va­ný má nůž." Iden­tic­ký zá­věr uči­nil kraj­ský soud např. i stran vý­povědi E. S. Pak­li­že je jed­ním prob­le­ma­tic­kým důka­zem poměřová­na prav­di­vost a vý­povědní hod­no­ta dal­ších důkazů, vzni­ká ri­zi­ko vzni­ku ús­tavně za­pověze­né de­for­ma­ce důkazů. Obec­né sou­dy v ta­ko­vém případě to­tiž ne­vy­vo­zu­jí svá skut­ko­vá zjištění a po­taž­mo práv­ní zá­věry ze sku­teč­né­ho ob­sa­hu pro­ve­de­ných důkazů, nýbrž z je­jich ob­sa­hu domnělé­ho ne­bo před­pok­lá­da­né­ho. Ta­ko­vý pos­tup však Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře již mno­hok­rát ozna­čil za proti­ús­tav­ní (ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1291/12, ci­to­va­ný vý­še; ná­lez sp. zn. I. ÚS 3741/11, ci­to­va­ný vý­še).

36. K de­for­ma­ci důka­zu doš­lo předev­ším v případě zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu z pa­lub­ní ka­me­ry stěžo­va­te­lo­va au­ta, jenž vznikl v době me­zi úto­kem na poš­ko­ze­né­ho a příjez­dem rych­lé zá­chran­né služ­by, tj. v době, kdy se sku­pi­na mužů sna­ži­la v opi­los­ti vy­hle­dat lé­kařskou po­moc pro poš­ko­ze­né­ho. Obec­né sou­dy z uve­de­né­ho zá­zna­mu do­vo­di­ly, že potvr­zu­je prav­di­vost vý­povědi A. M., ne­boť stěžo­va­tel se na něm doz­ná­vá k tres­tné­mu či­nu a poš­ko­ze­né­mu se om­lou­vá. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti přede­sí­lá, že uve­de­ný zvu­ko­vý zá­znam, res­pek­ti­ve je­ho přepis a přek­lad je z vel­ké čás­ti nes­ro­zu­mi­tel­ný, ne­ko­he­ren­tní, útr­žko­vi­tý a prot­ka­ný vul­ga­ris­my (viz č. l. 462 až 470), což ztěžu­je po­sou­ze­ní sku­teč­né­ho ob­sa­hu kon­ver­za­ce me­zi mu­ži. Lze však s dos­ta­teč­nou jis­to­tou uzavřít, že za­chy­ce­ný roz­ho­vor měl poněkud ji­ný průběh a ob­sah, než tvr­dí zej­mé­na kraj­ský soud. Na jed­nom z pr­vních zvu­ko­vých zá­znamů se stěžo­va­tel vy­jadřuje: "vůbec ne­chá­pu, (vul­ga­ris­mus - pozn.), co se sta­lo, (vul­ga­ris­mus - pozn.)," nás­ledně je sly­šet, jak se ptá: "já jsem to udělal, ano? (...) já jsem to udělal, klu­ci, ne­bo co? Udělal jsem to, S., ne­bo ne? (...) S., udělal jsem to ne­bo ne?" Nás­ledně je sly­šet pou­ze ne­sou­vis­lé útr­žky roz­ho­vo­ru a stěžo­va­te­lo­vy pros­by o od­puštění. Svědek A. M. nás­ledně uvá­dí, že jej někdo "praš­til po pa­li­ci flaš­kou," na­čež mu stěžo­va­tel od­po­ví­dá, že jej nik­do nez­bil, nýbrž pou­ze upadl. Kon­ver­za­ce se dál vy­ví­jí a je sly­šet, jak se stěžo­va­tel mj. vy­jadřuje, že "vždyc­ky tu (vul­ga­ris­mus - pozn.) utí­rám... ne­chá­pu, jak to (vul­ga­ris­mus - pozn.)... bratr mi z to­ho umřel, brat­ra­nec na to umřel, (vul­ga­ris­mus - pozn.), na den řidi­če to by­lo... ale jak já jsem se do té (vul­ga­ris­mus - pozn.) dos­tal, klu­ci, pro­miň­te." (viz č. l. 462 až 463). Svědek A. M.na roz­lič­ných čás­tech zá­zna­mu uvá­dí, že stěžo­va­tel je vi­nen, na­čež se stěžo­va­tel zpát­ky ptá, zda to je prav­da, zjiš­ťu­je, co se sta­lo, om­lou­vá se a opa­ku­je, že je vi­nen. Dle Ústav­ní­ho sou­du je uve­de­ný zvu­ko­vý zá­znam - aniž by byl pod­pořen dal­ší­mi, méně ne­jas­ný­mi důka­zy - spíš svědec­tvím o znač­né opi­los­ti sku­pi­ny mužů a je­jich al­ko­ho­lem pod­míněné zma­te­nos­ti, ira­cio­na­litě a su­ges­ti­bi­litě, než o jed­noz­nač­né vině stěžo­va­te­le. K tvr­ze­né­mu doz­ná­ní stěžo­va­te­le ve formě re­pe­ti­tiv­ní­ho opa­ko­vá­ní frá­ze "jsem vi­nen, jsem vi­nen" Ústav­ní soud pou­ze stručně poz­na­me­ná­vá, že obec­ná zku­še­nost (přiměřeně srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 1975/08, ci­to­va­ný vý­še, bod 34) i psy­cho­lo­gic­ké vý­zku­my (srov. např. van Oor­souw, K., Broers, N. J., Sauerland, M. Al­co­hol in­toxica­tion im­pairs eyewit­ness me­mo­ry and in­crea­ses sug­ges­ti­bi­li­ty: Two field stu­dies. Wiley: Ap­plied Cog­ni­ti­ve Psy­cho­lo­gy, 2019, vol. 33 (3)) pou­ka­zu­jí na to, že oso­by pod vli­vem al­ko­ho­lu mo­hou být mj. ví­ce su­ges­ti­bil­ní, vní­mat reali­tu od­lišně ne­bo se cho­vat se ira­cio­nálně či nes­tan­dardně. Ústav­ní soud pro­to uza­ví­rá, že obec­né sou­dy mě­ly zoh­led­nit sku­teč­ný a úpl­ný ob­sah za­chy­ce­né kon­ver­za­ce, je­jí pos­tup­ný vý­voj, je­jí špat­nou sro­zu­mi­tel­nost a sku­teč­nost, že se jed­na­lo o roz­ho­vor čtyř opi­lých li­dí ve stre­so­vé si­tua­ci. Mís­to to­ho však za­lo­ži­ly svá roz­hod­nu­tí na něko­li­ka z kon­textu vy­tr­že­ných "doz­ná­ních" stěžo­va­te­le.

37. Dá­le Ústav­ní soud poz­na­me­ná­vá, že doš­lo i k de­for­ma­ci dal­ších nepřímých důkazů. Předev­ším mu­sí Ústav­ní soud vy­slo­vit ne­souh­las s ná­zo­rem kraj­ské­ho sou­du, že "za­jištěné ob­le­če­ní, včetně obu­vi ob­ža­lo­va­né­ho, vy­ka­zo­va­lo sto­py kr­ve poš­ko­ze­né­ho, což svědčí pro kon­takt ob­ža­lo­va­né­ho a poš­ko­ze­né­ho v době kon­flik­tu, což opětovně potvr­zu­je ver­zi uve­de­nou svědkem M." Ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu to­tiž jasně ply­ne, že krev poš­ko­ze­né­ho se naš­la ta­ké na ob­le­če­ní svědka A. M., ob­le­če­ní svědka E. S., v autě, v oko­lí tá­bořiště u ryb­ní­ka a na ce­lé řadě dal­ších míst a předmětů. Ji­ný­mi slo­vy, od kr­ve by­ly všech­ny oso­by a věci, s ni­miž přišel poš­ko­ze­ný po na­pa­de­ní do kon­tak­tu, ni­ko­li pou­ze stěžo­va­tel. Je­li­kož stěžo­va­tel se evi­dentně účas­tnil zá­chra­ny poš­ko­ze­né­ho (přinej­men­ším tím, že se jej sna­žil do­vézt do ne­moc­ni­ce), dle jed­né z vý­povědí A. M. jej mož­ná po­má­hal na­lo­žit do au­ta (viz č. l. 207), v autě s ním po na­pa­de­ní strá­vil snad i něko­lik ho­din a po příjez­du k noč­ní­mu klu­bu se měl po­ku­sit vy­čis­tit svým svet­rem inter­iér au­ta od kr­ve (viz č. l. 427), tak se lze jen stěží di­vit, že na je­ho ob­le­če­ní se naš­ly sto­py kr­ve poš­ko­ze­né­ho. Kaž­do­pádně z té­to sku­teč­nos­ti ne­ní dle Ústav­ní­ho sou­du mož­né při žá­dné ra­cio­nál­ní a lo­gic­ké úva­ze bez dal­ší­ho do­vo­dit, že krev poš­ko­ze­né­ho se na ob­le­če­ní stěžo­va­te­le ocit­la v sou­vis­los­ti s úto­kem ne­bo že potvr­zu­je - již bez­tak spor­nou - ver­zi udá­los­tí uve­de­nou svědkem A. M.

38. Ústav­ní soud ta­ké připo­mí­ná, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní ne­by­ly s to ur­čit in­di­vi­duál­ní sho­du útoč­né zbraně s někte­rým z mno­ha za­jištěných nožů. Je­den ze za­jištěných nožů si­ce měl od­po­ví­da­jí­cí rozměry, av­šak ne­by­ly na něm zjiště­ny sto­py kr­ve poš­ko­ze­né­ho (viz zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví bio­lo­gie a ge­ne­ti­ka na č. l. 357 až 372; zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví me­cha­nos­ko­pie na č. l. 388 až 413). Buď te­dy mu­sel stěžo­va­tel ve sta­vu těžké kom­pli­ko­va­né opi­los­ti za­jiště­ný nůž prak­tic­ky do­ko­na­le vy­čis­tit, což ne­ní zrov­na jed­no­du­chý úkon (přiměřeně srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 1975/08, ci­to­va­ný vý­še, bod 34), ne­bo se mu­sel útoč­né zbraně zba­vit, což ale i na vý­slov­ný do­taz po­li­cej­ní­ho or­gá­nu žá­dný ze svědků ne­potvr­dil. Obě va­rian­ty tu­díž ob­sa­hu­jí pr­vek ne­jis­to­ty ne­bo nep­ravděpo­dob­nos­ti, s čímž by se obec­né sou­dy mě­ly v od­ůvodnění na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí řádně vy­pořádat. Bez vý­zna­mu ne­mu­sí být ani sku­teč­nost, že ve vý­škra­bu zpod nehtů poš­ko­ze­né­ho se naš­ly pou­ze sto­py vlas­tní DNA poš­ko­ze­né­ho, a ne např. sto­py DNA stěžo­va­te­le (viz č. l. 368), ja­kož i to, že na tě­le stěžo­va­te­le ne­by­ly na­le­že­ny žá­dné sto­py po zá­pa­su ne­bo fy­zic­kém kon­flik­tu.

39. Na zá­kladě vý­še řeče­né­ho Ústav­ní soud shr­nu­je, že zá­věr o vině stěžo­va­te­le ne­by­lo mož­né v té­to fá­zi ob­jasněnos­ti přípa­du za­lo­žit ani na prob­le­ma­tic­ké, resp. neověřené svědec­ké vý­povědi A. M. ja­kož­to klí­čo­vém (přímém) důka­zu, ani na uce­le­ném, spo­ji­tém a na se­be na­va­zu­jí­cím řetězci nepřímých důkazů, ne­boť ta­ko­vý řetězec při žá­dné ra­cio­nál­ní a lo­gic­ké inter­pre­ta­ci vznik­nout ne­mohl. V rám­ci tres­tní­ho říze­ní pro­ti stěžo­va­te­li to­tiž doš­lo k de­for­ma­ci ce­lé řady důkazů a po­taž­mo k extrém­ní­mu roz­po­ru me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a na je­jich zá­kladě učiněný­mi skut­ko­vý­mi a práv­ní­mi zá­věry. Ústav­ní soud má za to, že je­li­kož pro pro­ve­de­ní do­ka­zo­vá­ní přetr­vá­va­ly důvod­né po­chyb­nos­ti o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, zej­mé­na ve vzta­hu k osobě pa­cha­te­le, jež v průběhu tres­tní­ho říze­ní ne­by­ly od­straně­ny, by­lo na­místě ap­li­ko­vat ús­tavněpráv­ní zá­sa­du in du­bio pro reo (ná­lez sp. zn. III. ÚS 1624/09, ci­to­va­ný vý­še; ná­lez sp. zn. II. ÚS 1975/08, ci­to­va­ný vý­še; ná­lez sp. zn. IV. ÚS 137/05, ci­to­va­ný vý­še; ná­lez sp. zn. I. ÚS 733/01, ci­to­va­ný vý­še). Kraj­ský soud, vr­chní soud a Nej­vyš­ší soud ale těmto ús­tavněpráv­ním po­ža­davkům ne­dos­tá­ly, pro­čež po­ru­ši­ly prá­vo stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, prin­cip in du­bio pro reo dle čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a ve svém důsled­ku ta­ké prá­vo stěžo­va­te­le na osob­ní svo­bo­du dle čl. 8 od­st. 1 Lis­ti­ny.

40. Zá­věrem Ústav­ní soud do­dá­vá, že vzhle­dem ke kon­krét­ním okol­nos­tem přípa­du ne­mohl ap­ro­bo­vat sna­hu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní ur­čit oso­bu pa­cha­te­le prostřed­nic­tvím tzv. vy­lu­čo­va­cí me­to­dy, te­dy pos­tup, kdy byl za pa­cha­te­le ozna­čen ten ze čtyř účas­tníků ry­bářské­ho vý­le­tu, jenž po (domně­le ko­rek­tním) vy­lou­če­ní ji­ných mož­nos­tí zb­yl ja­ko pos­led­ní. Uve­de­ný přís­tup s se­bou ne­se ne­ma­lá ús­ka­lí i v přeh­lednějších a důkazně méně za­ml­že­ných přípa­dech než je ten­to. Na or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní - obzvláště pak na sou­dy - na­víc kla­de zvý­še­né ná­ro­ky stran ko­rek­tnos­ti do­ka­zo­vá­ní, pre­ciz­ní­ho a zce­la jed­noz­nač­né­ho vy­lou­če­ní všech ra­cio­nál­ních a lo­gic­kých al­ter­na­tiv skut­ko­vé­ho děje a přesvědči­vos­ti od­ůvodnění je­jich zá­věru o vině da­né oso­by. Jak však by­lo sho­ra vy­lo­že­no, žá­dná z těchto pod­mí­nek ne­by­la naplněna, ne­boť přís­luš­né or­gá­ny se již ve vel­mi ra­ném stá­diu tres­tní­ho říze­ní za­měři­ly na ověřová­ní jed­né je­di­né va­rian­ty skut­ko­vé­ho děje (tj. na na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho stěžo­va­te­lem, jak jej po­pi­so­val svědek A. M.) a všech­ny dal­ší al­ter­na­tiv­ní va­rian­ty (např. na­pa­de­ní poš­ko­ze­né­ho tře­tí oso­bou ne­bo ji­nou oso­bou ze sku­pi­ny mužů) ne­cha­ly bez přešetření "le­žet stra­nou."

V. 2. 2. Otáz­ka pro­ká­zá­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu

41. Je­li­kož Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že ne­by­lo pos­ta­ve­no na jis­to, zda po­kus vraž­dy poš­ko­ze­né­ho spá­chal právě stěžo­va­tel, pos­trá­dá smysl zkou­mat, zda by­la v tres­tním říze­ní řádně pro­ká­zá­na sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu vraž­dy ve sta­diu po­ku­su. S tou­to otáz­kou se bu­dou mu­set obec­né sou­dy vy­pořádat v ná­vaz­nos­ti na je­jich zá­věr o tom, zda lze ve svět­le sho­ra uve­de­ných prin­cipů a příp. po doplnění do­ka­zo­vá­ní s dos­ta­teč­nou mí­rou jis­to­ty ur­čit oso­bu pa­cha­te­le úto­ku na poš­ko­ze­né­ho. Ústav­ní soud pro­to pou­ze ve struč­nos­ti od­ka­zu­je na svou ju­di­ka­tu­ru k pro­ka­zo­vá­ní sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 260/05, ci­to­va­ný vý­še, bo­dy 31 až 32; ná­lez sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017 (N 177/86 SbNU 819), bo­dy 20 až 25].

VI. Zá­věr

42. Vý­še naz­na­če­ným pos­tu­pem, kdy obec­né sou­dy shle­da­ly stěžo­va­te­le vin­ným z po­ku­su vraž­dy, aniž by k to­mu by­ly dos­ta­teč­né důvo­dy, po­ru­ši­ly prin­cip in du­bio pro reo, jenž vy­plý­vá ze zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny pod­le čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, stěžo­va­te­lo­vo prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a ve svém důsled­ku ta­ké prá­vo stěžo­va­te­le na osob­ní svo­bo­du dle čl. 8 od­st. 1 Lis­ti­ny. Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­hověl pod­le § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí pod­le § 82 od­st. 3 písm. a) ci­to­va­né­ho zá­ko­na zru­šil.

43. Zru­še­ním roz­hod­nu­tí uve­de­ných ve vý­ro­ku to­ho­to ná­le­zu se vy­tváří pros­tor pro pos­tup pod­le us­ta­no­ve­ní § 314h až 314k tres­tní­ho řádu, a to v in­ten­cích práv­ní­ho ná­zo­ru vy­jádřené­ho v tom­to ná­le­zu. Obec­ným soudů tak vznik­ne pros­tor pro no­vé po­sou­ze­ní pro­ve­de­ných důkazů (even­tuálně ta­ké pro doplnění do­ka­zo­vá­ní, bu­dou-li to po­va­žo­vat za potřeb­né), aby na je­jich zá­kladě nás­ledně uči­ni­ly od­po­ví­da­jí­cí skut­ko­vé a práv­ní zá­věry. Je­jich zá­věry pak mu­se­jí být od­ůvodně­ny řád­ným, lo­gic­kým a sro­zu­mi­tel­ným způso­bem, ne­boť pou­ze tak mo­hou být roz­ptý­le­ny případ­né po­chyb­nos­ti o své­vol­ném roz­ho­do­vá­ní obec­ných soudů. Ústav­ní soud zá­věrem do­dá­vá, že v případě po­dá­ní řád­ných ne­bo mi­mořád­ných op­rav­ných prostředků by vznik­la přís­luš­ným soudům ús­tav­ní po­vin­nost pos­kyt­nout sku­teč­nou, ni­ko­li pou­ze ilu­zor­ní ne­bo čistě for­mál­ní, ochra­nu (zá­klad­ním) právům stěžo­va­te­le a příp. ta­ké dal­ších dot­če­ných osob (čl. 90 Ústa­vy).

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 6. břez­na 2020


Ka­teřina Šimáč­ko­vá, v. r.
před­sed­kyně se­ná­tu

Diskusia