Právne vety (nález Ústavného súdu ČR sp. zn. II. ÚS 4071/2019 zo dňa 14.10.2020):
Pokiaľ účinná obhajoba obvineného vyžaduje prelomenie povinnosti mlčanlivosti, potom právo obvineného na obhajobu podľa článku 40 ods. 3 Listiny základných práv a slobôd prevažuje nad touto povinnosťou. Právo na obhajobu má prednosť pred povinnosťou mlčanlivosti, ktorá viaže obvineného.
Právo na obhajobu podľa článku 40 ods. 3 Listiny v pojení s právom na súdnu ochranu podľa článku 36 ods. 1 Listiny aj s právom na rovnosť v konaní podľa článku 37 ods. 3 Listiny vyžaduje, aby obvinený pri výkonu svojho práva na obhajobu v trestnom konaní mohol uvádzať aj skutočnosti, či predkladať alebo navrhovať dôkazy, ktoré sú inak kryté povinnosťou mlčanlivosti a to aj pokiaľ nie je zbavený, či oslobodený od povinnosti mlčanlivosti. Pokiaľ tak urobí, vykonáva svoje právo na obhajobu. Spravidla tak nemôže ísť o nezákonný dôkaz pre účely trestného konania ani o protiprávne konanie obvineného pre účely verejnoprávnej deliktuálnej úpravy.
Obvinený by mohol niesť zodpovednosť za porušenie povinnosti mlčanlivosti pri výkone svojej obhajoby iba vtedy, ak by zjavne zneužil toto svoje právo na obhajobu k účelu nespôsobilému prispieť k jeho účinnej obhajobe.
II. ÚS 4071/19
Česká
republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Z., zastoupeného Mgr. Martinou Koubíkovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 12 T 167/2017-1495, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019, č. j. 3 To 8/2019-1588, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 7 Tdo 858/2019-1691, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019, která
splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
Ústavním soudu“), brojí stěžovatel proti v záhlaví
vymezeným rozhodnutím Městského soudu v Brně (dále jen „nalézací soud“),
Krajského
soudu
v Ostravě (dále jen
„odvolací soud“) a
Nejvyššího soudu, neboť
jimi dle
stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 38 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 40 Listiny, jakož i čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným
rozsudkem nalézacího soudu
uznán vinným ze
spáchání přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby ve formě účastenství v podobě návodu
dle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „trestní zákoník“), ve
spojení s § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku
a odsouzen k trestu odnětí svobody v
délce trvání dvanácti měsíců dle § 329 odst. 1
trestního zákoníku, jehož výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let
dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku
ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a k trestu
zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu samostatného výkonu advokacie na dobu
dvou
a půl roku. Spolu se stěžovatelem byl
odsouzen pro dokonaný trestný čin dle § 329 odst.
1 písm. a) trestního zákoníku i hlavní pachatel, vůči němuž měl stěžovatelův návod směřovat.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno,
v tom,
že stěžovatel měl při
výkonu advokacie předat sám či prostřednictvím jiného hlavnímu
pachateli, soudci insolvenčního úseku
Krajského soudu v Brně, opožděnou přihlášku
pohledávky své klientky do insolvenčního
řízení, aby zajistil, že tato bude soudem přijata
jako podaná řádně a včas, a poté co
se hlavní pachatel pro nesouhlas pracovnice podatelny
neúspěšně pokusil dosáhnout zpětného
zařazení této přihlášky do příslušného spisu pod
záminkou, že ji nalezl v jiném spisu,
kam byla patrně omylem zařazena, a přihláška byla
stěžovateli vrácena zpět, měl
stěžovatel opětovně přihlášku předat hlavnímu pachateli,
který se poté znovu neúspěšně pokusil u administrativního aparátu soudu
dosáhnout
jejího zpětného zařazení do spisu, aby s ní
v insolvenčním řízení bylo nakládáno jakožto
s řádně a včas podanou, neboť bez
toho by pohledávka stěžovatelovy klientky nemohla
v předmětném insolvenčním řízení být uspokojena (dále jen „předmětný skutek“).
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, hlavní pachatel i státní zástupce. Stěžovatelovo odvolání odvolací soud zamítl, avšak napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil na podkladě odvolání státního zástupce a ve vztahu k hlavnímu pachateli i vůči němu dle § 258 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že znovu uznal oba spoluobviněné vinnými z trestných činů se stejnou právní kvalifikací jako nalézací soud a stěžovateli uložil prakticky tytéž tresty, jen délku zkušební doby u podmíněně odloženého trestu odnětí svobody zkrátil na dva roky. Kromě toho odvolací soud poupravil popis skutku tak, že stěžovatel měl hlavního pachatele k provedení činu přesvědčit.
5. S tímto výsledkem se stěžovatel nespokojil a podal proti němu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stejným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl i dovolání hlavního pachatele.
III.
Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
6. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje stručně předchozí
průběh
trestního řízení před
obecnými soudy a vymezuje splnění formálních náležitostí ústavní
stížnosti, následně proti
napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1) porušení presumpce
neviny, 2) porušení
zásady in dubio pro reo, 3) extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry, 4) nenaplnění podmínek účastenství a neprokázání
motivu,
5) znemožnění účinné obhajoby nutností respektovat povinnost mlčenlivosti, 6)
nerespektování povinnosti Nejvyššího soudu zabývat se námitkami porušení lidských práv, 7) závažných vad přípravného řízení a hlavního líčení.
7. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatele lze shrnout následovně:
8. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy důsledně
nerespektovaly jeho
presumpci neviny. Nebylo prokázáno ani přímými
důkazy, ani uzavřeným řetězcem
důkazů nepřímých, že by se stěžovatel
jakkoliv podílel na předmětném skutku, zejména
kdy, kde a jak mělo dojít k předání přihlášky. O tom svědčí i mezery v jeho popisu, který operuje s pojmy „v přesně nezjištěné době“, „na přesně nezjištěném místě“, „sám nebo prostřednictvím jiného“ atd. Soudy přitom samy pracovaly s tezí, že přihlášku předala hlavnímu pachateli třetí osoba, např. jeden ze svědků, který měl dle tvrzení nalézacího soudu důvod k odepření výpovědi. Neobjasnění jeho role však nemůže jít k tíži stěžovatele. Za takovéto důkazní situace není dle stěžovatele závěr o jeho vině dán s praktickou jistotou, přičemž byť sebevyšší stupeň podezření nestačí, k čemuž odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu.
9. Ad 2) se stěžovatel dovolává porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina rozhodně dle jeho názoru nebyla dostatečně zjištěna. Obecné soudy vychází z toho, že přihláška, která měla být doručena na soud dne 31. 8. 2016, nemohla být přílohou insolvenčního návrhu doručeného dne 1. 9. 2016. Pravdivost úředních záznamů hlavního pachatele přitom nebyla v řízení vyvrácena a obecné soudy vychází toliko z neomylnosti podatelny. Obhajoba stěžovatele nebyla vyvrácena, skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, ve věci absentuje přímý důkaz, a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, již stěžovatel cituje, z toho obecné soudy nevyvodily jediný možný důsledek, tj. jeho zproštění obžaloby.
10. Ad 3) stěžovatel prezentuje názor, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je extrémní rozpor. Obecné soudy uvěřily pracovnicím podatelny, že v rámci jejich činnosti nemůže dojít k pochybení. Již to samo o sobě je podezřelé, pracoviště není automatizované, lidské selhání nelze vyloučit a hlavní pachatel doložil příklady mnoha takových pochybení podatelny. Svědkyně Z. pak vypovídala odlišně v přípravném řízení a v hlavním líčení, což obecné soudy nereflektovaly. Stěžovatel v tom spatřuje důkaz toho, že obecné soudy rozdílně přistupovaly k hodnocení důkazů podle toho, zda byly v jeho prospěch, či v neprospěch.
11. Ad 4) stěžovatel shledává, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky účastenství dle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nebylo prokázáno, že by v hlavním pachateli vzbudil rozhodnutí trestný čin spáchat. Rovněž stěžovatel v rámci této námitky deklaruje, že obecné soudy nezjistily jeho motiv. Bez toho dle jeho názoru nemohly učinit závěr ani o stěžovatelově zavinění, neboť motiv se promítá do pojmových znaků tohoto institutu.
12. Ad 5) stěžovatel proponuje závěr, že jeho obhajoba byla v zásadě
znemožněna
tím, že se činu měl
dopustit při výkonu advokacie, a tedy ve vztahu ke své klientce byl
vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
advokacii“). Mlčenlivost je povinností
advokáta, nikoliv jeho právem,
chránící zájmy klienta, nikoliv jeho vlastní, a advokát ji
musí bezvýjimečně zachovávat, jestliže
jej jí klient nezprostil. Jde o zcela zásadní
povinnost, která představuje jeden z
pilířů současné advokacie. To znamená, že stěžovatel
neměl možnost uvádět na svoji
obhajobu skutečnosti, o nichž se dozvěděl v souvislosti
s výkonem advokacie. Povinnosti mlčenlivosti totiž ustupují advokátovy osobní
zájmy,
neboť dle stavovských předpisů je
nucen upřednostnit zájmy klienta i před svými
vlastními zájmy.
13. Ad 6) stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že v jeho rámci lze napadat toliko vady právní. Přitom dle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost se zabývat i námitkami majícími charakter porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
14. Ad 7) stěžovatel vypočítává závažné vady, k nimž došlo již v přípravném řízení. V prvé řadě byly všechny výslechy svědků provedeny v přípravném řízení ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladné a neopakovatelné, ačkoliv to státní zástupce popřel v usnesení zamítajícím stížnost proti zahájení trestního stíhání, avšak poté tyto výslechy opakovány nebyly. I odvolací soud uznal, že množství takto vyslechnutých svědků bylo nadbytečné.
15. V hlavním líčení pak přes nesouhlas obhajoby byla vyslechnuta svědkyně
M.,
ačkoliv se odkazovala na
mlčenlivost jakožto zaměstnankyně stěžovatele i na svůj
přátelský vztah k němu.
Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že dostatečně tento
přátelský vztah
neprokázala, a považuje její výslech za rozporný s nálezem sp. zn. II. ÚS
955/18. V rozporu s tímto
nálezem proběhly před soudem i výslechy svědků S. a O.
Stěžovatel dále s oporou
o uznávanou komentářovou literaturu napadá závěr nalézacího
soudu, že výpověď
svědkyně M. by stěžovateli nemohla přivodit riziko trestního stíhání,
když už trestně stíhán
je, neboť dle výkladu je třeba za takové riziko považovat i přispění
k usvědčení již stíhané
osoby. Taktéž nalézací soud dle stěžovatele jednostranně a
účelově hodnotil výslech této svědkyně,
ačkoliv tato uvedla, že bylo-li v knize pošty
uvedeno „osobně“, neznamená to, že to musel
být osobně stěžovatel.
16. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení a rovněž spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše.
17. Nalézací soud, odvolací soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na svá napadená rozhodnutí, za nimiž si stojí.
18. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci
nepovažuje ústavní stížnost
za
důvodnou. Stěžovatel ani sám netvrdí, že by
s ním před pravomocným odsouzením bylo
zacházeno jakožto s již vinným, a nic
takového se ani nestalo. Zásadu in dubio pro reo
pak stěžovatel vykládá nesprávně.
Tato se uplatní vždy až tehdy, zůstávají-li po vyčerpání
všech důkazů pochybnosti o skutkovém
stavu. Tak tomu však v nynější věci nebylo a nic
na tom nemění ani to, že se některé
dílčí aspekty předmětného skutku nepodařilo zjistit
určitě. Nikdo jiný než stěžovatel totiž nemohl být původcem snah
hlavního pachatele
dosáhnout
neoprávněného zařazení přihlášky
jakožto učiněné včas.
K trestnosti
stěžovatele by postačovalo již jen druhé iniciační jednání stěžovatele vůči
hlavnímu
pachateli, u nějž bylo zjištěno již zcela přesně, kdy k němu mělo dojít
a že přihlášku
hlavnímu pachateli předal se stejným úmyslem
jako poprvé právě stěžovatel. Mezi
důkazy a skutkovými zjištěními není
ani žádný rozpor, činnost a fungování podatelny
byly náležitě objasněny, zejména pak
se závěrem, že nedostatky v jejich fungování
nemohly mít žádný vliv na konkrétní
způsob doručení přihlášky, jímž se měla dle tvrzení
stěžovatele dostat do dispozice
podatelny. Znaky účastenství naplněny byly, neboť bez
jednání stěžovatele by hlavní pachatel neměl ani předmětnou přihlášku,
ani důvod ji
předávat pod smyšlenou záminkou podatelně.
Stěžovatel rovněž směšuje pojmy zavinění
a
motiv. Povinnost mlčenlivosti dle názoru vrchního státního zástupce nemůže jít
na vrub
práva na obhajobu, nadto v
nynější věci nebyly pro obhajobu stěžovatele relevantní
informace o obsahu vztahu
mezi ním jako advokátem a jeho klientkou. Šlo jen o okolnosti
týkající se vlastního doručování přihlášky
pohledávky do insolvenčního řízení. Vady
přípravného řízení tvrdí stěžovatel po celou jeho dobu a nebere v potaz
argumentaci
orgánů činných v trestním řízení, kterou na
jeho tvrzení bylo reagováno. Stěžovatel
směšuje neodkladné a neopakovatelné
úkony s prováděním výslechu dle § 158 odst. 9
věta třetí trestního řádu, a
nereflektuje skutečnost, že napadená rozhodnutí se o výslechy
z přípravného řízení neopírají. K výslechu přes tvrzený přátelský vztah
vrchní státní
zástupce uvádí, že u dvou ze tří svědků
soudy nakonec tento důvod pro odepření výpovědi
respektovaly a výslech svědkyně M.
neměl na rozhodnutí žádný větší vliv. K poznámce
„osobně“ v knize pošty vrchní státní zástupce upozornil na to, že je k ní
připsána vždy i
zkratka „Mgr. Zv.“ a že těchto
zkratek se v nich objevuje více pro různé osoby. Je tedy
nepochybné, že skutečně šlo o
stěžovatele.
19. Nejvyšší státní zastupitelství rovněž dle svého vyjádření nepovažuje
ústavní
stížnost za důvodnou.
Stěžovatel toliko opakuje svoje procesní námitky, jež uplatňoval
již v celém průběhu
trestního řízení, a které byly obecnými soudy dostatečně vypořádány,
včetně řádného
odůvodnění. Stěžovatel brojí v podstatě jen proti skutkovým zjištěním
obecných soudů. Vůči nim
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, přičemž
výjimky, v nichž tak učinit může, v této věci dány nejsou. Co do reakce na
námitky
porušení zásady in dubio pro reo, extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a
skutkovými
zjištěními a vad
přípravného řízení se
vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství ve svých závěrech
shoduje s vyjádřením Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci. Stěžovatel dle nejvyššího státního zástupce při své námitce
neprokázání
znaků návodu coby podoby účastenství
přehlíží, že svědkyně Z. jej identifikovala jako
osobu, která jí potvrdila, že
přihlášku doručovala na soud právě ona. Stěžovatel se rovněž
opakovaně dopustil
nestandardních jednání za
účelem oklamání podatelny
a zařazení opožděné přihlášky, jako
kdyby byla podána včas. Nelze si představit ani jinou
osobu, která by na hlavního pachatele mohla v tomto směru působit. Úmysl
stěžovatele
byl prokázán jednoznačně a pohnutka
(motiv) znakem trestného činu dle § 329 odst. 1
písm. a) trestního zákoníku není. Nejvyšší státní zástupce rovněž zmínil, že
povinnost
mlčenlivosti advokáta se nevztahuje
na skutečnosti předkládané soudu či jinému orgánu,
což
platilo i pro
svědkyni M. a
její údajnou povinnost
mlčenlivosti jakožto
zaměstnankyně advokáta, a i kdyby tomu
tak mělo být, musí mít právo na obhajobu
jakožto ústavně garantované právo
před povinností mlčenlivosti přednost. Tato svědkyně
rovněž neuvedla takové skutečnosti,
které by svědčily o osobním vztahu dostatečné
intenzity na to, aby ji to oprávnilo
k odepření výpovědi.
20. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel v ní setrval na svých předchozích stanoviscích, která ve stručnosti zopakoval.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti
pravomocnému
rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena
ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III. tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem je stěžovatelova námitka 5), tedy že stěžovatelova obhajoba byla znemožněna tím, že byl jako advokát vázán povinností mlčenlivosti vůči své klientce.
23. Na jedné straně totiž považuje Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě
povinnost mlčenlivosti advokáta za významnou
součást práva na spravedlivý proces
[srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3533/18
ze dne 11. 6. 2019], resp. na soudní ochranu ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, a
přiznává mu
zvláštní ochranu [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54
SbNU 361)]. Na straně druhé je
nepochybnou součástí práva na obhajobu ve smyslu čl. 40
odst. 3 Listiny možnost osoby, proti
níž se trestní řízení vede, uvádět všechny skutečnosti
svědčící v její prospěch. Je tedy
zřejmé, že v situaci, kdy se vede trestní řízení proti
advokátovi v souvislosti s jeho
poskytováním právních služeb, dochází zde ke střetu mezi
oprávněnými zájmy advokáta a jeho klienta v obou případech chráněnými na
úrovni
základních lidských práv a svobod, jestliže
účinná obhajoba advokáta vyžaduje uvedení
skutečností, které jsou kryty jeho povinností mlčenlivosti. K tomuto
střetu se přitom
dosud Ústavní soud ve své nálezové
judikatuře nevyjádřil.
V.
Obecná východiska ke kolizi povinnosti mlčenlivosti s právem na obhajobu
a) K důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem a povinnosti mlčenlivosti advokáta
24. Jak již uvedeno výše sub 23., Ústavní soud považuje povinnost
mlčenlivosti za
jednu z významných
součástí garancí ústavně zaručených základních lidských práv na
soudní ochranu dle čl. 36
odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, která
si vyžaduje zvláštní
ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je
vystavěn vztah důvěrnosti
mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto
vztahu v demokratickém a právním
státě je zcela
kardinální, neboť vytváří
nutný
předpoklad pro skutečné
naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každém
konkrétním příkladu. Toto
právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní
ochranu a rovnost v
řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud
by
osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma ohňům -
neposkytnutí všech
potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma
právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování,
že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne
případným zneužitím těchto
informací.
25. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
vyplývá,
že důvěrný vztah mezi advokátem a klientem je považován za zcela zásadní pro
zajištění
práv klienta, zejména jeho práva na obhajobu
(srov. např. rozsudek ESLP ze dne
13. 11. 2007 ve věci
Cebotari proti Moldávii, stížnost č. 35615/06, bod 58; rozsudek
ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Istratii a
další proti Moldávii, stížnosti č. 8721/05,
8705/05 a 8742/05, bod 89; či
rozsudek ESLP ze dne 10. 5. 2007 ve věci Modarca proti
Moldávii, stížnost č. 14437/05, bod
87), a proto mu náleží i zvláštní ochrana (srov. např.
rozsudek ESLP ze dne 13. 3. 2007 ve
věci Castravet proti Moldávii, stížnost č. 23393/05,
bod 49; rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moiseyev proti Rusku, stížnost
č. 62936/00, bod 209; rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2001 ve věci Brennan proti Spojenému království, stížnost č. 39846/98, bod 58; rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci Oferta Plus S.R.L. proti Moldávii, stížnost č. 14385/04, bod 145) a respekt ze strany veřejné moci (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Sorvisto proti Finsku, stížnost č. 19348/04, bod 114).
26. Důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem akcentuje i unijní
právo,
které např. v čl. 4
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října
2013 o právu na přístup k
obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského
zatýkacího rozkazu a o
právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími
osobami a konzulárními
úřady v případě zbavení osobní svobody stanoví, že členské státy
respektují důvěrnost
komunikace mezi podezřelými nebo obviněnými osobami a jejich
obhájcem v rámci výkonu
práva na přístup k obhájci stanoveného
podle uvedené
směrnice, přičemž tato
komunikace zahrnuje schůzky, korespondenci, telefonické hovory
a jiné
formy komunikace, které
jsou přípustné podle
vnitrostátního práva.
27. Nedotknutelnost důvěrnosti vztahu mezi advokátem a jeho klientem však není absolutní. Ústavní soud se např. již opakovaně ve své judikatuře přihlásil k netoleranci zneužívání institutu mlčenlivosti advokáta k páchání trestné činnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405), nález sp. zn. III. ÚS 2847/14 ze dne 3. 1. 2017 (N 3/84 SbNU 51), či usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)].
28. Ani dle ESLP není ochrana důvěrnosti vztahu advokát-klient bezvýjimečnou
a
nepodřaditelnou jiným
chráněným zájmům (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2001
ve věci Erdem proti Německu, stížnost č. 38321/97, bod 65; či rozsudek ESLP ze
dne
6.
12. 2012 ve věci Michaud proti Francii, stížnost č. 12323/11, bod 123). ESLP
tak např.
považoval za přípustné,
aby v trestním řízení proti advokátovi byly použity informace
z rozhovoru s jeho
klientem, získané odposlechem tohoto klienta, jestliže tyto informace
svědčily o zapojení
advokáta do trestné činnosti a nikterak nezhoršovaly obhajobu klienta
v jeho vlastní věci
(srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2016 ve věci Versini-Campinchi
a Crasnianski proti
Francii, č. stížnosti 49176/11, bod 79),
či hlášení podezřelých
obchodů v rámci
opatření proti legalizaci
výnosů z trestné činnosti
a financování
terorismu (srov. např.
rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud proti Francii,
stížnost č. 12323/11, bod 128; či rozsudek ESLP ze dne 27. 4. 2017 ve věci
Sommer proti
Německu, stížnost č. 73607/13, bod 56). Judikatura ESLP dokonce opatrně
naznačuje, že
za zcela výjimečných
okolností by bylo možno připustit i použití materiálů chráněných
povinností mlčenlivosti
advokáta v trestním řízení proti jeho klientovi (srov. rozsudek
ESLP ze dne 31. 5. 2011 ve věci Khodorkovskiy proti Rusku, stížnost č. 5829/04,
bod
198; či rozsudek ESLP ze
dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku,
č. stížností 11082/06 a 13772/05, bod 627).
29. Na druhé straně,
tedy z pohledu osoby
povinné zachovávat mlčenlivost
o určitých skutečnostech, judikatura
ESLP v obecné rovině (tedy
nevztahujíc se
specificky k advokátům) vylučuje, aby této povinnosti muselo ustoupit i právo takové osoby na obhajobu. ESLP tak např. rozhodl, že je porušením čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), pokud je osobě povinné zachovávat mlčenlivost o utajované informaci zakázáno, aby tuto informaci sdělila svému obhájci v trestním řízení, které je proti ní vedeno právě v souvislosti s těmito utajovanými informacemi, jestliže je to pro výkon obhajoby nutné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. proti Nizozemí, stížnost č. 2156/10, body 93 až 97). Stejně tak ESLP považuje za určitých okolností za přípustné, aby advokát, který je vázaný mlčenlivostí ohledně obsahu spisu, tuto porušil, je-li to nutné k naplnění hájení zájmů jeho klientů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Mor proti Francii, stížnost č. 28198/09, bod 57).
30. Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat
mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle § 21 odst. 8 zákona o advokacii trvá tato povinnost i po vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů.
31. Tato povinnost není výsadou advokáta, ale slouží k ochraně zájmů klienta
[povinen zachovávat mlčenlivost
o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti
s poskytováním právních
služeb. [např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009
(N 191/54 SbNU 361)].
Tomu odpovídá i úprava § 21 odst. 2 zákona o advokacii, podle
nějž může povinnosti
mlčenlivosti advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku
právní nástupce klienta;
má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta
povinnosti mlčenlivosti
je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta.
Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem
anebo
jeho právními nástupci musí být provedeno
písemnou formou a musí být adresováno
advokátovi; v řízení před soudem tak lze
učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát
povinen zachovávat mlčenlivost, je-li
z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho
právní nástupce této povinnosti
zprostil pod nátlakem nebo v tísni. Tato úprava je
souladná s požadavky judikatury ESLP,
podle níž důvěrnost vztahu advokáta a klienta
slouží zájmům klienta,
a tedy jedině on
rovněž může advokáta
zbavit povinnosti
mlčenlivosti (srov. např. rozsudek
ESLP ze dne 12. 6. 2012 ve věci Gryaznov proti Rusku,
stížnost č. 19673/03, bod 60).
32. Rovněž § 21 odst. 9 a 10 zákona o advokacii, rozšiřující povinnost
mlčenlivosti
i na některé jiné osoby kromě advokáta, který v dané věci klientovi poskytuje
právní
služby, odpovídají principiálnímu významu povinnosti mlčenlivosti pro zachování důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem.
33. Význam povinnosti mlčenlivosti podtrhuje i skutečnost, že nejde o právo
advokáta, ale o jeho
povinnost, jíž odpovídá i zákaz výslechu advokáta ohledně okolností,
na něž se tato povinnost vztahuje (srov. např. § 99 odst. 2 trestního řádu, §
124 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 55 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 96 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejen, že tak advokátovi není dáno na výběr, zda povinnost mlčenlivosti dodrží, či nikoliv, ale je i povinností orgánů veřejné moci na něm porušení této povinnosti vůbec nežádat.
34. Právní řád rovněž s porušením povinnosti mlčenlivosti dle § 21 odst. 1
zákona
o advokacii advokátem
spojuje důsledky, jejichž účelem je zajistit ochranu oprávněných
zájmů klienta. Tyto důsledky tíží jak orgány
veřejné moci, které porušení povinnosti
mlčenlivosti připustily, tak advokáta,
který tuto povinnost porušil. Do první kategorie
spadá zejména neúčinnost důkazu takto
získaného, do druhé případná odpovědnost
advokáta za
kárné provinění, újmu
vzniklou klientovi či
dokonce za trestný
čin
neoprávněného nakládání
s osobními údaji dle §
180
trestního zákoníku [srov.
KOVÁŘOVÁ,
D.; HAVLÍČEK, K; NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k §
21,
úvod].
35. § 21 odst. 3 až 7 zákona o advokacii naopak uvádí výčet výjimek z
povinnosti
mlčenlivosti, mezi nimiž
se výkon obhajoby advokáta v trestním řízení nenachází.
Komentářová literatura
se však shoduje na závěru, že právo na obhajobu advokáta má
před povinností
mlčenlivosti přednost [srov. KOVÁŘOVÁ,
D.; HAVLÍČEK, K.;
NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 21, část VIII., či KRYM, L., In:
SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 145]. Tento závěr podporuje v zásadě i judikatura obecných soudů, která např. uznává účinnost důkazu výpovědí obviněného advokáta, který si ji následně rozmyslel s odkazem na povinnost mlčenlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013), příp. výslovně zmiňuje nepodmíněnost práva na obhajobu advokáta zproštěním mlčenlivosti ze strany jeho klienta (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 2 To 1118/98, publ. v č. 7/2000 časopisu Soudní judikatura ve věcech trestních pod č. 24/2000).
b) K právu na obhajobu v trestním řízení
36. Právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny v trestním řízení
je třeba
považovat za zcela
stěžejní požadavek zajištění práva na soudní ochranu v trestních
věcech a nutný
předpoklad celkové spravedlivosti trestního řízení. Tradičně je právo na
obhajobu pojímáno tak, že sestává ze tří složek - práva na obhajobu formální,
tedy nechat
se zastoupit právním profesionálem (obhájcem), práva na takový postup ze strany
orgánů
činných v trestním řízení,
který zaručuje řádný výkon obhajoby, včetně poučovací
povinnosti v rozsahu
potřebném pro efektivní výkon práva na obhajobu, a práva na
obhajobu materiální
(srov. např. GŘIVNA, T. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ,
D. a
kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 202; či
VANTUCH, P. In: ŠÁMAL,
P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní.
4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 200). Nynější věc se dotýká poslední zmíněné složky práva na obhajobu.
37. Obecně je právo na materiální obhajobu v trestním řízení garantováno na ústavní úrovni čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny, prostřednictvím mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 6 odst. 3 Úmluvy, čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, prostřednictvím unijního práva, zejména čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a konečně i na zákonné úrovni § 33 a násl. trestního řádu a § 92 trestního řádu.
38. Právo na obhajobu materiální je pojímáno jako právo hájit se osobně, které představuje soubor dílčích práv obviněného, jejichž výkon je v obecné rovině způsobilý ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch. Patří sem zejména právo uvádět skutečnosti a předkládat důkazy na svou obhajobu, právo činit procesní návrhy a podávat žádosti, právo vyjádřit se ke všem důkazům, právo podávat opravné prostředky atd., jakož i právo aktivně nepřispívat ke svému obvinění.
39. Z hlediska zachování podstaty práva na obhajobu je
přípustné toto právo za
jistých okolností omezit, zejména tam, kde
určitý způsob obhajoby zasahuje citelně do
práv a
svobod třetích osob
či významně narušuje
veřejný zájem, např. spočívá-li
v páchání trestných činů, např. v
padělání důkazů nebo v násilí, vyhrožování či korupci
vůči svědkům či úředním osobám atd.
Tato omezení jsou však přípustná jen tehdy,
obstojí-li konkurenční zájem
při konfrontaci s právem
na obhajobu v testu
proporcionality a nevylučují-li obecně, tedy
bez vztahu ke konkrétním okolnostem
jednotlivých případů, pro určité typové situace možnost efektivního
výkonu práva na
obhajobu.
40. Meze legitimního uplatnění práva na obhajobu vytyčené
těmito zákazy jsou
poměrně široké a způsob obhajoby je v nich
ponecháván zcela na volbě osoby, proti níž
se řízení vede. Ta má tak možnost vybrat si takovou strategii obhajoby a její
dílčí taktiky,
které pro sebe považuje za nejlepší.
Právo na obhajobu zakazuje orgánům činným
v trestním řízení tuto osobu nutit k
výpovědi a zahrnuje korespondující právo mlčet
a aktivně nepřispívat ke svému obvinění,
avšak na žádné z úrovní právní regulace
zmíněných výše sub 37. neexistuje
obecný zákaz aktivního výkonu práva na obhajobu
uváděním skutečností, předkládáním
důkazů atd. v určitých
typových situacích,
rozhodne-li se pro něj dobrovolně osoba,
proti níž se řízení vede. Pokud by ostatně byl
takový obecný typový zákaz připuštěn
v případech, v nichž by účinnou mohla být pouze
tato aktivní obhajoba, důsledek pro obviněného by byl stejný, jako kdyby
byl aktivně
nucen přispět ke svému usvědčení, jen by mu
bylo naopak v aktivitě bráněno.
VI.
Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
41. Jakkoliv nalézací soud a oba vedlejší účastníci řízení poukazovali mimo
jiné na
to, že informace, ohledně
nichž se povinnosti mlčenlivosti stěžovatel domáhal, jí kryty
nebyly, neboť šlo pouze o informace týkající se jeho komunikace se soudem,
námitka
střetu práva
na obhajobu a
povinnosti mlčenlivosti tím
uspokojivě vyřešena není.
V nynější věci by totiž nebylo možno vyloučit, že by obhajoba stěžovatele v
případě, že
by se tento rozhodl vypovídat o okolnostech vzniku předmětné přihlášky,
přesáhla obor
pouhých administrativně-technických detailů a
zasáhla i do obsahu komunikace mezi
stěžovatelem
a jeho klientkou.
Podstatné pro posouzení
stěžovatelovy viny či
přinejmenším trestu by totiž
nepochybně mohlo být např. i to, kdy s ním klientka uzavřela
smlouvu o
poskytování právních služeb,
kdy mu předala
podklady potřebné
k vypracování přihlášky, jaké pokyny
mu ohledně toho udělila, jakým způsobem ji
stěžovatel poučil atd., tedy
skutečnosti, které již nepochybně do oboru důvěrnosti vztahu
advokát-klient náleží. Na otázku
řešení střetu práva na obhajobu a povinnosti mlčenlivosti
je tedy stále třeba odpovědět.
42. Ze shora nastíněných východisek plyne, že povinnost mlčenlivosti jakožto složka základního práva klienta na právní pomoc a základní právo advokáta na obhajobu mohou být v rozporu, který je třeba řešit proporcionálně. Jako nejmenší zásah do obou konkurujících si práv se a priori jeví dohoda mezi advokátem a klientem o zproštění povinnosti mlčenlivosti v rozsahu, který je oboustranně přijatelný a který dostatečně vyvažuje jak zájmy advokáta, tak zájmy klienta.
43. Toto východisko však nelze považovat za principiálně spolehlivé. Mohlo
by
totiž zcela reálně v
určitém okruhu typových případů negovat samotnou podstatu práva
advokáta na obhajobu.
Nelze totiž vyloučit situaci, v níž nebude již nikdo, kdo by mohl
na klientově místě
advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostit (např. je-li jím právnická
osoba, která zanikla bez právního nástupnictví), ani situace, v nichž klient
advokátovu
žádost odepře, a to ať
již z důvodů pochopitelných (typicky jde o citlivé informace, které
chce za každou cenu udržet v tajnosti), z
důvodů nepochopitelných (např. iracionální
rozmar), nebo dokonce z důvodů
zavrženíhodných (snaha pomstít se
advokátovi za
domněle špatnou úroveň poskytnutých
služeb, získat tímto způsobem silnější pozici v tzv.
palmárním sporu s advokátem atd.). Za
zcela raritní nelze považovat ani případy, v nichž
je proti klientovi rovněž vedeno
trestní řízení, v němž vinu svaluje na svého advokáta,
a tedy je v rozporu s jeho zájmy v tomto řízení, aby advokáta povinnosti
mlčenlivosti
zprostil.
44. Opomenout nelze ani situace, v nichž si účinná obhajoba žádá okamžité
jednání
advokáta, např. ve formě
spontánní výpovědi před orgány činnými v trestním řízení či
jiné spolupráce
s nimi, přičemž jakékoliv
advokátovo prodlení do
doby vyjednání
zproštění
povinnosti mlčenlivosti klientem
by její účinnost
mohlo zmařit, např.
vystavením se podezření z účelového taktického vyčkávání a následného
nepřiznání
polehčující okolnosti spočívající v
doznání, neboť toto bude vyhodnoceno jako učiněné
až pod tlakem nepříznivě se vyvíjejícího trestního řízení. Konečně
prodleva potřebná
k vyjednání
zproštění povinnosti mlčenlivosti
může prodlužovat negativní
účinky
spojené s trestním řízením, které se v důsledku toho stanou neproporcionálními
(např.
v případě vazby advokáta, zajištění
významné části jeho majetku atd.).
45. Jakkoliv je tedy
obecně nanejvýše žádoucí
a odpovídající principu
proporcionality, aby
advokát nejprve usiloval o zproštění povinnosti mlčenlivosti svým
klientem pro potřeby své vlastní obhajoby, nelze tento požadavek absolutizovat.
Není-li
to za daných okolností
možné či vyjde-li toto úsilí vniveč, zachování podstaty práva na
obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, ve spojení s právem na soudní ochranu dle
čl. 36 odst.
1 Listiny i právem na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny si žádá, aby advokát při výkonu svého práva na obhajobu v trestním řízení mohl uvádět i skutečnosti či předkládat nebo navrhovat důkazy, které jsou jinak kryty povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona o advokacii. Učiní-li tak, vykonává své právo na obhajobu. Zpravidla se tak nemůže jednat ani o nezákonný důkaz pro účely trestního řízení, ani o protiprávní jednání advokáta pro účely veřejnoprávní deliktní právní úpravy, zejména zákona o advokacii a stavovských předpisů, a vznikne-li tím újma klientovi, půjde zpravidla o újmu, které advokát ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o advokacii nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
46. Advokát však ani v takové situaci nepřestává být advokátem a musí dbát o to, aby povinnost mlčenlivosti zůstala zachována v takové míře, v jaké je to za daných okolností možné, tedy aby neuvedl nic, na co se váže povinnost mlčenlivosti, co nevyžadují zájmy jeho účinné obhajoby. V zásadě je přitom na advokátovi samém, aby jako právní profesionál kvalifikovaně zhodnotil možnosti své obhajoby a jejich účinnost, a tedy i míru, v němž zájmy jeho obhajoby převyšují zájem na zachování povinnosti mlčenlivosti. Vědomí, že příslušný orgán veřejné moci (kárná komise České advokátní komory, soud v občanském soudním řízení či dokonce v řízení trestním) bude mít při svém hodnocení ex post příliš široký prostor pro uvážení, by totiž na výkon práva advokáta na obhajobu mělo významný brzdící efekt.
47. Výjimky, v nichž by nerespektování povinnosti mlčenlivosti advokáta v rámci výkonu jeho vlastní obhajoby v trestním řízení mohlo vést k závěru o nezákonnosti důkazu takto získaného, vzniku disciplinární či dokonce trestní odpovědnosti advokáta či vzniku jeho odpovědnosti za újmu dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, mohou být tedy dány jedině tehdy, jde-li o zjevné zneužití práva advokátem. Takové zneužití nastává tehdy, jestliže rozumně nelze očekávat, že by uvedení skutečností či navržení nebo předložení důkazů krytých povinností mlčenlivosti mohlo jakkoliv k obhajobě účelně přispět (např. jde o informaci zcela nadbytečnou, vůbec nesouvisející s danou trestní věcí, mající za cíl toliko poškodit klienta, pomstít se mu atd.), nikoliv tehdy, je-li to věcí střetu dvou či více rozumně obhajitelných názorů ohledně toho, která informace ještě byla v zájmu účinné obhajoby nutná, a která již nikoliv.
48. Sluší se připomenout, že na případná právní řízení vedená
pro podezření ze
zneužití práva advokátem se vztahují
zákonné výjimky z povinnosti mlčenlivosti dle § 21
odst. 4 a 6 zákona o advokacii a v
případě, že by šlo dokonce o trestní řízení, není advokát
vázán povinností mlčenlivosti v
rozsahu, v jakém toho vyžadují zájmy jeho účinné
obhajoby. Advokát tedy musí mít i v
těchto řízeních plnou možnost hájit svá práva.
49. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovateli nemohlo být a priori bráněno ve výkonu jeho práva na obhajobu i uvedením skutečností, které by byly kryty povinností mlčenlivosti. V nynější věci přitom ani nešlo o to, že by orgány činné v trestním řízení bránily stěžovateli v uplatnění jeho práva na materiální obhajobu uváděním skutečností či předkládáním důkazů podléhajících povinnosti mlčenlivosti či že by mu jakýkoliv jiný orgán veřejné moci takovou skutečnost kladl k tíži.
50. Stěžovatel se o takový výkon
svého práva na obhajobu ani nepokusil. Přitom
názor, že jeho právo na obhajobu je této
povinnosti nadřazeno, byl již před vydáním
prvního napadeného rozhodnutí artikulován v komentářové literatuře a částečně i
v
judikatuře (viz výše bod 35.) a pro stěžovatele jakožto advokáta, a tedy právního profesionála, nemohl tak být nepředvídatelný či natolik nespolehlivý, aby na svou obhajobu tímto způsobem úplně rezignoval. Skutečnost, že tak učinil, tak nelze klást k tíži nikomu jinému než jemu samému.
VII.
K dalším stěžovatelovým námitkám
51. Ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Konkrétně k nim Ústavní soud uvádí následující:
52. Námitky 1), 2) a 3) spolu úzce souvisí, neboť jsou jen jinými slovy vyjádřením téže nespokojenosti stěžovatele s výsledkem a závěry dokazování. Jednoduše vyjádřeno má stěžovatel za to, že důkazy proti němu svědčící nepostačují k dosažení závěru o jeho vině bez důvodných pochybností tak, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu. Ústavní soud k tomu předesílá, že jeho možnosti zasahovat do procesu a výsledků dokazování v trestním řízení před obecnými soudy jsou velmi omezené.
53. To je dáno tím, že české trestní řízení je ovládáno zásadou volného
hodnocení
důkazů, která je projevem
důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti.
Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký
důkazní prostředek má k prokázání které
skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008
(N 137/50
SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má
jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3.
2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn
a zároveň povinen hodnotit důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě,
tak ve vzájemné souvislosti [srov.
např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014
(N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39
SbNU
239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem
nalézacím
zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup
musí velmi pečlivě odůvodnit [nález
sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze
dne 7.
9. 2009 (N
196/54 SbNU 411) či nález sp. zn.
II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N
5/13 SbNU 33)]. Odpovědnost za řádné provedení
dokazování a ustálení skutkového
stavu v trestním řízení tak primárně leží na bedrech
obecných soudů a z nich především
toho soudu, který v daném trestním řízení vedl hlavní
líčení.
54. To jistě neznamená, že by proces dokazování či jeho výsledky byly zcela
vyloučeny z
ústavněprávního přezkumu, avšak může se tak stát jen ve výjimečných
situacích, v nichž
má vytýkaná vada
tak zásadní dopady,
že neguje celkovou
spravedlivost trestního řízení. O takové
situace může jít např. tehdy, jestliže skutková
zjištění nevyplývají z provedených důkazů,
případně je-li mezi skutkovými zjištěními
a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně
odůvodněn
[srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14
ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález
sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3.
2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97
ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU
119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně
[srov. např. nález sp. zn. III. ÚS
1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)],
odpovědnost za výsledek dokazování
byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo
nález sp.
zn. IV.
ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě
provedených důkazů nelze
s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil
jednání kladeného mu za
vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010
(N 48/56 SbNU 521)
a judikaturu v něm uváděnou],
přičemž však jednotlivé
nesrovnalosti
či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují
[srov. např. usnesení sp.
zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
55. Dále sem patří případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě,
logicky
a úplně
odůvodněny v závislosti na
druhu rozhodnutí [srov. např.
nález sp. zn.
II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne
9. 6.
2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N
10/25
SbNU 69), nález sp. zn.
III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález
sp. zn. I. ÚS 639/03 ze
dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování
nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn.
I. ÚS
125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo
provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 372/03
ze dne 22. 12. 2004
(N 196/35 SbNU 569) či nález sp.
zn. III. ÚS 464/99 ze dne
13.
7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 394/97 ze
dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl
možnost účinně reagovat na
změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci
[srov. např. usnesení sp.
zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
56. O žádnou takovou situaci však v nyní projednávané věci nejde.
57. Stěžovatelovy námitky, byť jsou formálně vymezeny tak, aby odpovídaly shora uvedeným výjimkám extrémního rozporu a jednostranně vedeného dokazování vyústivšího dokonce až v údajné porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, ve skutečnosti představují jen jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy, zejména nalézací soud, dospěly. Ústavní soud po seznámení se s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů však shledal, že obsahově stěžovatelovy námitky 1) až 3) postrádají ústavněprávní rovinu.
58. S prakticky shodnými námitkami ohledně toho, zda se v rámci předmětného skutku dopustil trestného činu hlavní pachatel, se Ústavní soud již vypořádal při rozhodování o ústavní stížnosti hlavního pachatele (viz body 20. až 22. usnesení sp. zn. III. ÚS 3881/19 ze dne 17. 3. 2020) a od svých tehdejších závěrů nemá důvodu se odchylovat ani nyní.
59. Stručně lze pouze uvést, že obecným soudům nemůže Ústavní
soud ničeho
vytknout, vystavěly-li obecné soudy závěr o
vině hlavního pachatele na tom, že:
- se tento pokusil dosáhnout zařazení předmětné přihlášky pohledávky do
insolvenčního
řízení při dvou různých
příležitostech, přičemž při každé z nich uvedl jiný spis, v němž
měl tuto přihlášku objevit, neboť k
nim dle jeho tvrzení patrně byla nedopatřením
přiložena;
- že tato přihláška se ani do jednoho z těchto dvou spisů nemohla přimíchat, pokud by byla doručena na soud tak, jak tvrdil stěžovatel;
- že hlavní pachatel potvrdil včasné podání přihlášky s jistotou, jakou za daných okolností nemohl mít;
- že si stěžovatel
jako advokát nenechal
nijak potvrdit údajné
podání přihlášky
a nekomunikoval ohledně celé situace se
zákonným soudcem, ale s hlavním pachatelem,
který s předmětným insolvenčním
řízením neměl nic společného; a
- že svědkyně Z. situaci řešila transparentním způsobem, tedy poté, co jí
hlavní pachatel
přinesl údajně nalezenou přihlášku,
volala do kanceláře stěžovatele a ověřovala detaily
jejího údajného původního doručení
soudu, přičemž až v reakci na údaje uvedené
stěžovatelem uzavřela, že takto tomu
nemohlo být, avšak celý problém oficiálně řešila až
poté, co podatelně
předložil hlavní pachatel
předmětnou přihlášku s
obdobným
vysvětlením až podruhé.
60. Tyto závěry jsou logické a při konfrontaci s provedenými důkazy se
nachází
zcela uvnitř ústavně
konformních mezí volného hodnocení důkazů.
I ohledně role
stěžovatele v předmětném
skutku obecné soudy provedly dokazování v plném souladu se
základními zásadami
dokazování v trestním řízení, hodnocení provedených důkazů je
logické a racionální a
jeho výstupy jsou náležitě odůvodněny. Obecné soudy v případě
stěžovatele založily
závěr o jeho vině na úplném, vnitřně uceleném řetězci nepřímých
důkazů. Dospěly totiž k
názoru, že se předmětný skutek nemohl odehrát jinak, než jak je
uveden v popisu
předmětného skutku, tedy
zejména že tím,
kdo navedl hlavního
pachatele k trestnému
činu zneužití pravomoci úřední osoby, mohl být jedině stěžovatel.
Takový podklad pro závěr o vině je v demokratickém a právním státě přípustný.
61. Obecné soudy vyšly zejména z toho, že předmětná přihláška byla nepochybně zpracována advokátní kanceláří stěžovatele, což ani tento nepopřel, a že byť nebyl prokázán způsob, jakým se předmětná přihláška dostala do dispozice hlavního pachatele a jakým způsobem byl tento přesvědčen, aby se pokusil o její zažurnalizování do předmětného spisu, jako kdyby byla doručena včas, bylo bezpečně prokázáno, že po prvním neúspěšném pokusu se stěžovatel pokoušel přesvědčit vedoucí podatelny, že přihláška byla doručena včas a že má od hlavního pachatele pokyn, že má přihlášku na podatelnu donést, poté se dostavil za hlavním pachatelem s tím, že přihláška přijata nebyla, v návaznosti na což hlavní pachatel učinil druhý pokus o zařazení předmětné přihlášky do příslušného spisu jako podané řádně a včas.
62. Významné pro obecné soudy rovněž bylo, že svědkyně z podatelny, jimž obecné soudy neměly důvodu nevěřit, rovněž potvrdily, že stěžovatel se na tuto podatelnu osobně dostavil poté, co přihláška přijata nebyla, převzal si ji zpět, prosil je, aby na vše zapomněly a svědkyni Z. krátce nato přinesl čokoládu. Za těchto okolností nelze spatřovat žádnou vadu, natož takovou, která by dosahovala intenzity porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, dospěly-li obecné soudy k závěru, že se stěžovatel ve formě účastenství na trestném činu hlavního pachatele podílel.
63. Namítá-li stěžovatel porušení presumpce neviny a z něj vyplývajícího
pravidla
in dubio pro reo, pak se
Ústavní soud nemůže než ztotožnit s vyjádřením obou vedlejších
účastníků řízení. O uvedenou situaci skutečně v nynější věci nešlo, neboť
obecné soudy
zdůvodnily zcela dostatečně, proč po vyčerpání
možností dokazování žádné důvodné
pochybnosti o vině stěžovatele nepřetrvaly. K
tomu viz výše. Stěžovatelovo pojetí
presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo by fakticky vyžadovalo, aby
u každého
jednotlivého důkazu musel soud při hodnocení
vždy vyjít z varianty výhodnější pro
osobu, proti níž se řízení vede. To
by však bylo v rozporu s již shora zmiňovanou zásadou
volného hodnocení důkazů, která mírou důkazu činí kvalifikované vnitřní přesvědčení soudu.
64. Ústavní soud připomíná, že prvotní povinností orgánů činných v trestním
řízení
v případě, že o vině
obviněného přetrvávají důvodné pochybnosti, je pokusit se je
odstranit dalším
dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70
SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11),
nález sp. zn.
III. ÚS 1076/08 ze dne
15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze
dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález
sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010
(N 2/56 SbNU 11)]. Aplikace pravidla in
dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech
reálných možností
doplnění dokazování
[usnesení sp. zn.
III. ÚS 286/98 ze dne
3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
65. S presumpcí neviny ani pravidlem in dubio pro reo pak není v rozporu ani přípustnost neurčitých údajů v popisu skutku, jestliže uzavřený vnitřně koherentní řetězec nepřímých důkazů bezpečně poskytuje jediný logický závěr o vině osoby, proti níž se řízení vede. Jestliže tak byly bez důvodných pochybností vyloučeny všechny skutkové varianty kromě té, že hlavního pachatele k činu navedl stěžovatel, nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody v tom, že se nepodařilo přesně zjistit, kdy a kde se tak stalo, případně jak konkrétně probíhala komunikace mezi stěžovatelem a hlavním pachatelem.
66. Taktéž nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by se mu podařilo
identifikovat
extrémní rozpory mezi
provedenými důkazy a závěry na jejich základě učiněnými. Závěr
o neomylnosti podatelny,
k němuž dle stěžovatele měly obecné soudy dojít a na němž
měly vystavět závěr o
jeho vině, je pouze stěžovatelovou účelovou konstrukcí, k níž se
však obecné soudy
nehlásí. Obecné soudy totiž uvedly pouze to, že ve vztahu k činnosti
podatelny nebyla zjištěna zásadní pochybení
(srov. např. bod 6. napadeného usnesení
Nejvyššího soudu), resp. že taková pochybení
nebyla zjištěna ve vztahu k typové situaci
odevzdání podání osobně na podatelně
(srov. bod 51. napadeného rozsudku odvolacího
soudu). Obecné soudy tak nikdy nevycházely z toho, že by podatelna byla neomylná.
67. Klíčovým pak nebylo žádné takového obecné zjištění, ale zcela konkrétní
závěr,
že vzhledem k okolnostem
chodu podatelny v předmětný den, o němž stěžovatel i hlavní
pachatel tvrdili, že v
něm měla být předmětná přihláška pohledávky do insolvenčního
řízení doručena, nemohlo
dojít k jejímu chybnému zařazení do spisu, o němž hlavní
pachatel tvrdil, že ji v
něm nalezl (srov. velmi podrobnou argumentaci nalézacího soudu
v bodech 21. až 23.
jeho napadeného rozsudku).
Tato argumentace nepostrádá
přesvědčivost ani logiku, vychází z velmi konkrétních zjištění (např. kdy a jak je
zpracovávána příchozí pošta, zda se mohlo podání doručené osobně v určitý čas vůbec potkat s poštou doručeným podáním v jiný určitý čas téhož dne vzhledem k postupu jejich zpracování atd.), a tedy z hlediska ústavněprávního jí není čeho vytknout. Tím na relevanci ztrácí i námitka stěžovatele, že nikdy nebyla vyvrácena pravdivost úředních záznamů o nálezech přihlášek vyhotovených hlavním pachatelem, neboť ta z těchto zjištění nutně plyne.
68. Rovněž rozpory ve výpovědích svědkyně Z. v přípravném řízení a v hlavním
líčení stěžovatel
nikterak nespecifikoval, resp. neuvedl, v čem by mělo pro rozhodnutí o
jeho vině mít zásadní význam, jestli svědkyně Z. vypověděla, zda stěžovatele v budově soudu potkala paní K., nebo paní S. Již vůbec pak není zřejmé, proč by extrémní rozpor měl zakládat fakt, že dle stěžovatele svědkyně Z. popisuje událost ze dne 7. 9. 2016 na podatelně Krajského soudu v Brně odlišně, než jak ji vnímal stěžovatel. Takové tvrzení, založené na subjektivním vnímání stěžovatele, dokonce ani formálně nepopírá, že k dané události došlo ve skutečnosti tak, jak svědkyně vypověděla.
69. Ohledně námitky 4) se Ústavní soud ztotožňuje s vyjádřením vedlejších
účastníků.
Motiv totiž skutečně není ani znakem skutkové podstaty trestného činu
zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329
odst. 1 trestního zákoníku, ani pojmovým
znakem účastenství ve smyslu § 24 odst. 1
písm. b) trestního zákoníku. Ze stěžovatelovy
argumentace je patrné, že tento nesprávně směšuje motiv se zaviněním tím
způsobem, že
pozitivní zaměření vůle, které je
charakteristické pro obě formy úmyslu, tedy to, co
pachatel chce či s čím je srozuměn, s
tím, co jej vedlo k jednání (tedy proč jedná).
70. K tomu postačí stručně podotknout, že volní složka úmyslu se jako umělý právní konstrukt váže izolovaně toliko ke znakům příslušné skutkové podstaty, tedy selektuje z nesmírně složité a komplexní lidské psychiky jen určité její prvky. Nepatří-li motiv mezi znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ani mezi pojmové znaky účastenství, nelze žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod spatřovat v tom, že se jím blíže v rámci úvah o právní kvalifikaci obecné soudy nezabývaly.
71. Naplněním všech pojmových znaků
účastenství ve formě návodu dle § 24 odst.
1 písm. b) trestního
zákoníku se pak obecné soudy věnovaly s náležitou pozorností (srov.
bod 29. napadeného
rozsudku nalézacího soudu,
bod 60. napadeného rozsudku
odvolacího soudu a bod 24. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel těmto právním závěrům ve své ústavní stížnosti nijak neoponuje a jeho argumentace se nese toliko v duchu údajného neprokázání skutkových okolností, na nichž tento právní závěr stojí. K této části námitky 4) však srov. výše vypořádání námitek 1) až 3).
72. Námitka 6) zjevně postrádá opodstatnění. Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho body 22. až 23. či 26.), tento se stěžovatelovými námitkami zaobíral, a těmto toliko nepřisvědčil. Požadavkům judikatury Ústavního soudu na poskytnutí účinné ochrany ústavně zaručeným základním lidským právům a svobodám tak vyhověl, neboť z této plyne toliko to, že Nejvyšší soud je povinen se námitkou mající charakter porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod předloženou v dovolání v trestním řízení zabývat [k tomu viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], nikoliv však, že je povinen rozhodnout určitým procesním způsobem jen proto, že je tato námitka vznesena, neshledá-li ji důvodnou.
73. Ostatně ani námitka 7) nemohla rozhodnutí Ústavního soudu jakkoliv
zvrátit.
Údajné vady přípravného řízení spočívající ve vyslechnutí svědků ještě před
zahájením
trestního stíhání byly
zhojeny v hlavním líčení, v němž nalézací soud všechny svědky,
jejichž výpovědi využil
při rekonstrukci skutkového stavu, procesně řádně vyslechl, tedy
v této souvislosti
zejména kontradiktorně s možností obhajoby se výslechů účastnit, klást
svědkům otázky a k jejich výpovědím se vyjadřovat (srov. zejména bod 39.
napadeného
rozsudku odvolacího soudu). Tuto skutečnost stěžovatel ani nepopírá a potvrzuje ji i obsah spisového materiálu s protokoly o průběhu hlavního líčení.
74. Ohledně výslechu svědkyně M. se pak Ústavní soud ztotožňuje se závěrem,
že
její výslech neměl dle
hodnocení obecných soudů nijak zásadní význam (srov. bod 26.
napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tento
závěr se nejeví být účelovým, neboť
svědkyně M. vypovídala pouze o některých
aspektech chodu stěžovatelovy advokátní
kanceláře, zejména k evidenci pošty.
Je tak zřejmé, že její výpověď nemohla mít ve
vztahu k předmětnému skutku valnějšího významu, a proto by ani
konstatování vady
ohledně jejího výslechu nemohlo přivodit
narušení celkové spravedlivosti řízení.
75. Ústavní soud se přitom navíc shoduje se závěry obecných soudů, že otázky týkající se čistě organizačních aspektů chodu kanceláře nejsou povinností mlčenlivosti kryty. Je zde nutno vyjít z předpokladu, že povinnost mlčenlivosti je ustanovena na ochranu oprávněných zájmů klientely advokátů a advokátek. Způsob přijímání či evidence pošty či administrativní postupy při vyhotovování a vypravování listin k této ochraně nijak nepřispívají.
76. Tím Ústavní soud nezpochybňuje, že i čistě organizační záležitosti
vnitřního
chodu
advokátní kanceláře nemohou
být za určitých
okolností kryty povinností
mlčenlivosti, muselo by však jít o situace,
v nichž je dán přímý vztah mezi požadovanými
informacemi a ochranou oprávněných
zájmů klienta či klientky (např. nešlo by o obecný
popis přijímání a odesílání pošty, ale byly by žádány úplné výpisy knihy pošty,
z nichž
by bylo možno zjistit i jména
klientů a klientek, eventuálně dokonce dovodit z popisu
přijímaných a odesílaných listin
právní záležitosti, s nimiž se na advokátní kancelář
obrátili). Tak tomu však v nynějším
případě u výslechu svědkyně M. nebylo.
77. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem, že by výslech svědkyně M.
nebyl
proveden v souladu s
požadavky nálezu sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018 (N 120/90
SbNU 31). Tento nález
neváže právo odepření výpovědi automaticky ani na existenci
jakéhokoliv přátelského vztahu mezi svědkem a
osobou, jíž by výpověď mohla být v
neprospěch, ani na pouhé tvrzení dostatečně
intenzivního vztahu. Právo odepřít výpověď
z důvodu dle § 100 odst. 2 trestního řádu totiž dle uvedeného nálezu
chrání toliko ty
přátelské vztahy, které lze charakterizovat
jako obdobu rodinného poměru, v nichž by
svědek pociťoval újmu osoby, jíž by
jeho výpověď mohla být v neprospěch, jako svou
vlastní.
78. Spadají sem tak toliko velmi blízké přátelské vztahy, pro něž je
charakteristický
upřímný a trvalý zájem o
osud toho druhého, starost o jeho blaho a pohlížení na něj
fakticky jakožto na součást širší rodiny.
Jakkoliv je rozhodná právě jen tato intenzita,
a nikoliv např. četnost či forma kontaktu
(srov. nález sp. zn. II. ÚS 955/18, bod 18.), nelze
pod tuto kategorii
řadit přátelství vlažná,
charakterizovaná toliko oboustrannou
kontextuální výhodností (např. mezi dvěma
spolupracovníky, kteří si v
pracovních
záležitostech
vychází vstříc, mají na pracovišti korektní vztahy a příležitostně si vyměňují
i osobní informace),
povrchností či potřebou vyhovět společenským očekáváním (např.
mezi životními partnery blízkých přátel, kteří v sobě však osobní zalíbení
nenašli).
79. Takový hluboký přátelský vztah, který opravňuje svědka k odepření
výpovědi
dle § 100 odst. 2
trestního řádu, musí rovněž tento svědek, který toto právo zamýšlí
uplatnit, před
příslušným orgánem činným
v trestním řízení podložit
ověřitelnými
skutkovými tvrzeními (srov. nález sp. zn. II.
ÚS 955/18, bod 20.). Stěžovatel přitom
netvrdí ani neprokazuje, že by tak
intenzivní vztah svědkyně M. uváděla. Ústavní soud
tak nemá důvodu se neshodnout s obecnými soudy v tom, že této svědkyni právo
odepřít
výpověď ve vztahu ke stěžovateli dle § 100 odst. 2 trestního řádu nenáleželo.
VIII.
Závěr
80. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 45. až 48.
81. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. října 2020
Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu
výťah z prednášky uskutočnenej dňa 09.05.2013 v Omšení
článok prináša analýzu znakov prečinu ohovárania podľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a venuje pozornosť aj problematike, do akej miery je prípustná kritika najmä verejne činných osôb.
cieľom článku bolo poukázať na manévrovací priestor obhajoby pri výkone obhajoby osôb obvinených z trestných činov najmä s drogovým prvkom.