Stanovy družstva ako zmluva sui generis a trestný čin porušovania povinnosti pri správe cudzieho majetku

 

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

Naj­vyš­ší súd Čes­kej re­pub­li­ky sa vo svo­jej roz­ho­do­va­cej čin­nos­ti za­obe­ral za­ují­ma­vou prob­le­ma­ti­kou, kto­rá je v ap­li­kač­nej praxi spor­ná aj na úze­mí SR. Jej pod­sta­ta spo­čí­va v zod­po­ve­da­ní otáz­ky, či je mož­né za „zmlu­vu“ v zmys­le zna­kov zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu po­ru­šo­va­nia po­vin­nos­ti pri sprá­ve cu­dzieho ma­jet­ku pod­ľa § 237 ods. 1 Tr. zák. po­va­žo­vať aj sta­no­vy druž­stva.

Naj­vyš­ší súd ČR v roz­hod­nu­tí uve­de­nom niž­šie dos­pel, za pou­ži­tia ci­vil­nej ju­di­ka­tú­ry, ku klad­né­mu zá­ve­ru a je­ho roz­hod­nu­tie mo­že byť in­špi­ra­tív­nym aj pre slo­ven­skú práv­nu prax. Pred­men­té roz­hod­nu­tie je sí­ce z ro­ku 2016, av­šak až ak­tuál­ne, na za­sad­nu­tí tres­tné­ho ko­lé­gia Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR, kto­ré sa ko­na­lo dňa 23.06.2021 bo­lo schvá­le­né na pub­li­ko­va­nie do zbier­ky ju­di­ka­tov. Schvlá­ne­ná prá­va ve­ta znie:

„Zod­po­ved­nosť pá­cha­te­ľa za hos­po­dá­ra­nie ob­čian­ske­ho zdru­že­nia (spol­ku) vy­me­dze­ná je­ho sta­no­va­mi je zmluv­ne prev­za­tou po­vin­nos­ťou opat­ro­vať ale­bo spra­vo­vať cu­dzí ma­je­tok v zmys­le us­ta­no­ve­nia § 220 ods. 1 Tr. zá­kon­ní­ku (v SR ide o § 237 ods. 1 Tr. zák.) o tres­tnom či­ne po­ru­šo­va­nia po­vin­nos­ti pri sprá­ve cu­dzieho ma­jet­ku, pre­to­že sta­no­vy je mož­né po­va­žo­vať za zmlu­vu sui ge­ne­ris“.

Pred­met­né roz­hod­nu­tie je za­ují­ma­vým aj tým, že pred­me­tom spo­ru bol pre­vod ume­lé­ho povr­chu fut­ba­lo­vé­ho ih­ris­ka na inú oso­bu, pri­čom naj­vyš­ší súd, v rám­ci pred­bež­nej otáz­ky, po­sú­dil ta­kú­to zmlu­vu za ab­so­lút­ne nep­lat­nú, na­koľ­ko úmel­ný povrch fot­ba­lo­vé­ho ih­ris­ka (zhod­ne ako nap­rík­lad te­ni­so­vý dvo­rec ale­bo par­ko­vis­ko) nie je sa­mos­tat­nou ve­cou, ale ide o sú­časť po­zem­ku na kto­rom sa na­chá­dza. Pre ne­mô­že byť pred­me­tom pre­vo­du bez pre­vo­du aj sa­mot­né­ho po­zem­ku, na kto­rom le­ží. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu naj­vyš­ší súd v do­vo­la­com ko­na­ní dos­pel k zve­ru, že ne­moh­lo dôjsť k do­ko­na­niu stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu (k vzni­ku ško­dy na ma­jet­ku druž­stva). Rov­na­ko tak sto­jí za po­zor­nosť aj po­kyn naj­vyš­šie­ho sú­du, aby sa sú­dy niž­šie­ho stup­ňa za­obe­ra­li aj mož­nou ap­li­ká­ciou zá­sa­dy sub­si­diar­ti­ty (prin­cíp ul­ti­ma ra­tio) v da­nej tres­tnej ve­ci.

 

5 Tdo 80/2016-45

 

U S N E S E N Í

Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 19. 4. 2016 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný Ing. J. F . , pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Ho­do­níně pod sp. zn. 3 T 120/2014, t a k t o :


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jed­nak us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, a jed­nak je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Ho­do­níně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu s e z r u š u j í ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu s e Ok­res­ní­mu sou­du v Ho­do­níně p ř i k a z u j e , aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

 

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů

1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Ho­do­níně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014, byl ob­vině­ný Ing. J. F. uz­nán vin­ným přeči­nem po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen ve zkrat­ce „tr. zá­ko­ník“). Ten byl spatřován ve struč­nos­ti v tom, že ob­vině­ný sám ja­ko před­se­da ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., se síd­lem v Šar­di­cích, kte­rý měl pod­le sta­nov spolu­od­povědnost za hos­po­daření to­ho­to ob­čan­ské­ho sdru­že­ní, dne 22. 12. 2010 v Do­hodě o pos­tou­pe­ní práv a po­vin­nos­tí ze smluv o spolu­prá­ci – spor­tov­ní cen­trum mlá­de­že a spor­tov­ní středis­ko, uzavřené me­zi ob­čan­ským sdru­že­ním RSM Ho­do­nín, o. s., se síd­lem v Ho­do­níně, za­stou­pe­ným rovněž ob­viněným, a ob­čan­ským sdru­že­ním MSK Ky­jov, o. s., se síd­lem v Ky­jově, za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., tím, že v případě neschvá­le­ní převo­du práv a po­vin­nos­tí z ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., a v případě nev­rá­ce­ní do­ta­ce ve vý­ši 2 000 000 Kč, kte­rá by­la pos­kyt­nu­ta ob­čan­ské­mu sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., od měs­ta Ky­jo­va prostřed­nic­tvím ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., převe­de na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. Ob­vině­ný dá­le sám v do­dat­ku č. 1 k Do­hodě o pos­tou­pe­ní práv a po­vin­nos­tí ze smluv o spolu­prá­ci – spor­tov­ní cen­trum mlá­de­že a spor­tov­ní středis­ko ze dne 9. 12. 2011 za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., že do 31. 1. 2012 vrá­tí ob­čan­ské­mu sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., čás­tku ve vý­ši 2 000 000 Kč, a po­kud tak neu­či­ní, převe­de do vlas­tnic­tví ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. Ob­vině­ný si přitom mu­sel být vědom, že v případě neschvá­le­ní převo­du práv a po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích ze Smlou­vy o spolu­prá­ci me­zi Čes­ko­mo­rav­ským fot­ba­lo­vým sva­zem, o. s., se síd­lem v Pra­ze 6, a RSM Ho­do­nín, o. s., kte­ré ne­moh­lo ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ni­jak ov­liv­nit, a tím při nesplnění pod­mí­nek do­ta­ce za­va­zu­je svým jed­ná­ním ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., k vrá­ce­ní uve­de­né do­ta­ce, přes­to­že to­to ob­čan­ské sdru­že­ní žá­dnou do­ta­ci neobdr­že­lo, a k bez­úp­lat­né­mu převe­de­ní umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s, když věděl, že nák­la­dy na vy­bu­do­vá­ní umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. či­ni­ly čás­tku ve vý­ši 5 862 836,19 Kč. Nás­ledně ob­vině­ný ja­ko před­se­da ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., uzavřel dne 18. 5. 2012 s ob­čan­ským sdru­že­ním MSK Ky­jov, o. s., Do­ho­du o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. včetně do­dat­ku č. 1 z té­hož dne, na zá­kladě níž ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., bez­úp­latně převed­lo na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., vlas­tnic­ké prá­vo k umělé­mu povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště ve spor­tov­ním areá­lu v Š., přes­to­že hod­no­ta umělé­ho povr­chu v tom­to ob­do­bí či­ni­la nej­méně 4 221 242 Kč. Tím měl ob­vině­ný způso­bit ob­čan­ské­mu sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ško­du ve vý­ši nej­méně 4 221 242 Kč. Ob­vině­ný te­dy měl pop­sa­ným jed­ná­ním po­ru­šit smluvně přev­za­tou po­vin­nost spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek a způso­bit ta­ko­vým či­nem znač­nou ško­du.

2. Za ten­to přečin byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 220 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 15 měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1
tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 30 měsíců.

3. Pro­ti zmíněné­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­dal ob­vině­ný od­vo­lá­ní, o němž roz­hodl Kraj­ský soud v Brně us­ne­se­ním ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, tak, že ho pod­le § 256 tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né.

II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho

4. Ob­vině­ný Ing. J. F. po­dal dne 2. 12. 2015 prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně do­vo­lá­ní a up­lat­nil v něm do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Ob­vině­ný předev­ším vy­tkl po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, a to v důsled­ku ne­dodr­že­ní zá­sa­dy „ma­te­riál­ní prav­dy“ a s ní sou­vi­se­jí­cí zá­sa­dy „in du­bio pro reo“. Pod­le ob­viněné­ho to­tiž neb­yl pro­ká­zán sku­tek, je­hož spá­chá­ní je mu kla­de­no za vi­nu, ne­boť sou­dy niž­ších stupňů při hod­no­ce­ní důkazů extrémně vy­bo­či­ly ze zá­sad for­mál­ní lo­gi­ky, čímž v důsled­ku po­ru­še­ní us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 a 6 tr. řádu dospě­ly k nes­práv­né­mu po­sou­ze­ní skut­ku. Dá­le ob­vině­ný spatřoval po­ru­še­ní těchto zá­sad v roz­por­ném a neúpl­ném hod­no­ce­ní důkazů, a tím měl vznik­nout extrém­ní ne­sou­lad me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy.

5. Ob­vině­ný zpo­chyb­nil ta­ké naplnění všech znaků skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, jímž byl uz­nán vin­ným, a to po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku to­ho­to přeči­nu zej­mé­na ve vzta­hu ke způso­be­ní nás­led­ku. V té­to sou­vis­los­ti ob­vině­ný pou­ká­zal na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010. Jak dá­le ob­vině­ný zdůraz­nil, ne­ní zřej­mé, z če­ho by­lo do­vo­ze­no je­ho úmysl­né za­vinění ve vzta­hu ke způso­be­ní ško­dy. Ob­vině­ný rovněž na­mítl, že ač­ko­liv ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., nev­znes­lo ná­rok na náh­ra­du ško­dy, ne­by­la up­latněna zá­sa­da sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, přičemž sou­dy niž­ších stupňů se jí ani ne­za­bý­va­ly.

6. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., nik­dy ne­dos­ta­lo žá­dnou do­ta­ci ve vý­ši 2 000 000 Kč, nýbrž obdr­že­lo pou­ze čás­tku v té­to vý­ši od ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., a to ja­ko kup­ní ce­nu za převod fot­ba­lo­vých práv, přičemž tu­to čás­tku mělo ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., vrá­tit pou­ze za pod­mí­nek sta­no­ve­ných v Do­hodě o pos­tou­pe­ní práv a po­vin­nos­tí ze smluv o spolu­prá­ci – spor­tov­ní cen­trum mlá­de­že a spor­tov­ní středis­ko ze dne 22. 12. 2010 uzavřené me­zi RSM Ho­do­nín, o. s., a MSK Ky­jov, o. s. Ty­to pod­mín­ky však pod­le ob­viněné­ho ne­by­ly naplně­ny, ne­boť ke zmaření převo­du fot­ba­lo­vých práv doš­lo v důsled­ku ne­ga­tiv­ní­ho sta­no­vis­ka ob­chod­ní spo­leč­nos­ti FC Ky­jov 1919, s. r. o., a ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., tak ne­by­lo po­vin­no vra­cet zmíněnou čás­tku. Jak dá­le ob­vině­ný zdůraz­nil, Do­ho­da o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřená me­zi RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., a MSK Ky­jov, o. s., a k ní uzavře­ný do­da­tek č. 1 z té­hož dne jsou ab­so­lutně nep­lat­né z důvo­du chybějí­cí­ho pod­pi­su mís­topřed­se­dy před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., tak­že k převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. nik­dy ne­doš­lo, ne­boť jde o ni­cot­ný práv­ní úkon. V důsled­ku to­ho se pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho ne­mohl do­pus­tit ani přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku. Na­víc ob­vině­ný upo­zor­nil na to, že se na­dá­le s pé­čí řád­né­ho hos­po­dáře sta­rá o umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. a právně i fak­tic­ky jej vlas­tní a dis­po­nu­je s ním.

7. Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně, ja­kož i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Ho­do­níně a aby věc přiká­zal sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

III. Vy­jádření k do­vo­lá­ní

8. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce se vy­jádřil k do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Ing. J. F. prostřed­nic­tvím stát­ní­ho zá­stup­ce čin­né­ho u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Po­kud jde o ná­mit­ku ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce ob­sa­hově neod­po­ví­dá up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du a z do­vo­lá­ní nel­ze do­vo­dit ani exis­ten­ci tzv. extrém­ní­ho roz­po­ru me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi. Za ná­mit­ky skut­ko­vé­ho cha­rak­te­ru po­va­žu­je stát­ní zá­stup­ce i po­le­mi­ku ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se pos­kyt­nu­tí do­ta­ce ob­čan­ské­mu sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s. Jak dá­le stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil, ob­vině­ný za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., k to­mu, aby ru­či­lo svým ma­jet­kem za zá­va­zek ji­né­ho sub­jek­tu, ač­ko­liv si byl vědom sku­teč­nos­ti, že nemůže ni­jak ov­liv­nit, zda nas­ta­nou pod­mín­ky, za kte­rých bu­de ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., po­vin­no spl­nit svůj zá­va­zek. Pod­sta­ta jed­ná­ní ob­viněné­ho te­dy spo­čí­va­la v tom, že bez­důvodně a bez zís­ká­ní ja­ké­ko­liv proti­hod­no­ty zba­vil ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., vlas­tnic­tví k umělé­mu povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště, přičemž ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ne­po­chybně neobdr­že­lo žá­dnou do­ta­ci. Na­víc ob­vině­ný po­dep­sal dne 18. 5. 2012 do­ho­du, kte­rou převedl vlas­tnic­tví k umělé­mu povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., čímž zba­vil ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., je­ho vlas­tnic­tví, přes­to­že sám tvr­dil, že ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky, za nichž by­lo po­vin­no pod­le před­chá­ze­jí­cích smluv­ních ujed­ná­ní převést umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště. Po­kud jde o ná­mit­ky ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se důvodů, pro kte­ré ne­doš­lo ze stra­ny ob­čan­ské­ho sdru­že­ní Čes­ko­mo­rav­ský fot­ba­lo­vý svaz, o. s., ke schvá­le­ní do­ho­dy o převo­du fot­ba­lo­vých práv, pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce smluv­ní ujed­ná­ní neob­sa­ho­va­la žá­dnou ome­zu­jí­cí pod­mín­ku tý­ka­jí­cí se důvodů neschvá­le­ní. Za bez­předmětné po­va­žu­je stát­ní zá­stup­ce ta­ké tvr­ze­ní ob­viněné­ho oh­ledně údaj­né nep­lat­nos­ti smluv, když je­jich práv­ní nás­led­ky ne­po­chybně nas­ta­ly a nep­lat­nost ani nik­do ji­ný ne­na­mítl.

9. Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce lze pod up­latně­ný do­vo­la­cí důvod podřadit ná­mit­ky ob­viněné­ho, kte­ré se vzta­hu­jí k naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu a po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, ale ty nej­sou důvod­né. Ob­vině­ný jed­nal v přímém úmys­lu, když nejdříve dne 9. 12. 2011 al­ter­na­tivně za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., k za­pla­ce­ní čás­tky ve vý­ši 2 000 000 Kč ne­bo k bez­úp­lat­né­mu převe­de­ní vlas­tnic­tví umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště na ji­ný sub­jekt a když nás­ledně dne 18. 5. 2012 ten­to převod sku­tečně reali­zo­val. Vznik ško­dy pak v důsled­ku úbyt­ku ma­jet­ku na straně ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., po­va­žu­je stát­ní zá­stup­ce za nut­ný nás­le­dek jed­ná­ní ob­viněné­ho. Ač­ko­liv lze připus­tit, že ob­vině­ný v pr­vní fá­zi svým jed­ná­ním pri­márně sle­do­val za­jištění roz­vo­je fot­ba­lu v da­ném re­gio­nu, mu­sel být již teh­dy s oh­le­dem na sjed­na­né pod­mín­ky, pro­to­že ne­mohl ni­jak ov­liv­nit roz­hod­nu­tí or­gánů o schvá­le­ní převo­du fot­ba­lo­vých práv, přinej­men­ším sro­zuměn s tím, že nás­led­kem je­ho jed­ná­ní může být vznik ško­dy na ma­jet­ku ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s. Po­kud jde o tvr­ze­ní ob­viněné­ho vy­tý­ka­jí­cí po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, pod­le ná­zo­ru stát­ní­ho zá­stup­ce pou­ži­tí prostředků ci­vil­ní­ho prá­va by v tom­to případě vy­ža­do­va­lo ak­ti­vi­tu sa­mot­né­ho ob­viněné­ho ja­ko před­se­dy před­sed­nic­tva poš­ko­ze­né­ho ob­čan­ské­ho sdru­že­ní, kte­rý v uve­de­ném směru neu­či­nil žá­dné kro­ky, a ani sku­teč­nost, že to­to ob­čan­ské sdru­že­ní neup­lat­ni­lo v tres­tním říze­ní ná­rok na náh­ra­du ško­dy, nemůže být důvo­dem pro re­zig­na­ci na tres­tní pos­tih.

10. Stát­ní zá­stup­ce si­ce v roz­hod­nu­tích soudů niž­ších stupňů pos­trá­dá spe­ci­fi­ka­ci smluv­ních po­vin­nos­tí, kte­ré ob­vině­ný po­ru­šil, ale do­vo­lá­ní v tom­to směru neob­sa­hu­je žá­dné kon­krét­ní ná­mit­ky.

11. Zá­věrem své­ho vy­jádření pro­to stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho Ing. J. F. ja­ko zjevně neo­pod­statněné. Ob­vině­ný na to­to vy­jádření, kte­ré mu by­lo za­slá­no, ni­jak ne­rea­go­val.

IV. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka

12. Nej­vyš­ší soud po zjištění, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky k po­dá­ní do­vo­lá­ní, dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.

13. Po­kud jde o do­vo­la­cí důvod, ob­vině­ný Ing. J. F. opřel své do­vo­lá­ní o us­ta­no­ve­ní § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, te­dy že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. K je­ho vý­kla­du Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že je dán teh­dy, jes­tli­že sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v tom, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­ný pod­klad k zá­věru, zda je stí­ha­ný sku­tek vůbec tres­tným či­nem, popřípadě o ja­ký trest­ný čin se jed­ná. Po­dobně to pla­tí o ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, kte­ré lze do­vo­dit za si­tua­ce, po­kud by­la ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo.

14. Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní i je­mu před­chá­ze­jí­cí říze­ní, a to v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní. Ob­vině­ný v čás­ti své­ho do­vo­lá­ní up­lat­nil ná­mit­ky, kte­ré od­po­ví­da­jí do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a ji­miž zpo­chyb­nil zej­mé­na naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku a vy­tkl po­ru­še­ní zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se. Ná­mit­ky ob­viněné­ho, kte­rý­mi se sna­žil zpo­chyb­nit správ­nost skut­ko­vých zjištění sou­du pr­vní­ho stupně a je­ho hod­no­ce­ní důkazů, jsou však mi­mo ci­to­va­ný do­vo­la­cí důvod. Po přez­kou­má­ní pak dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je zčás­ti důvod­né a že na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ani je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ne­mo­hou ob­stát.

b) K tres­tné­mu či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku

15. Nej­vyš­ší soud zde připo­mí­ná, že přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo po­ru­ší pod­le zá­ko­na mu ulo­že­nou ne­bo smluvně přev­za­tou po­vin­nost opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek, a tím způso­bí ji­né­mu znač­nou ško­du. Pod­sta­tou to­ho­to přeči­nu je te­dy jed­ná­ní, kte­rým vznik­la ško­da na ci­zím ma­jet­ku, ale ne­vy­ža­du­je se, aby se tím pa­cha­tel ne­bo někdo ji­ný obo­ha­til ne­bo zís­kal ji­nou vý­ho­du. Po­vin­nost opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek ma­jí oso­by, kte­ré jsou po­vin­ny spra­vo­vat (za­řizo­vat) zá­le­ži­tos­ti ji­ných osob, po­kud je v tom za­hr­nu­ta i po­vin­nost pé­če o je­jich ma­je­tek ne­bo nak­lá­dá­ní s ním. Přitom ta­ko­vá po­vin­nost ne­mu­sí být vý­slovně naz­vá­na ja­ko po­vin­nost opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek. Pod­stat­né je, že je­jím ob­sa­hem je to, co se ro­zu­mí opat­ro­vá­ním ne­bo sprá­vou ci­zí­ho ma­jet­ku. Po­vin­nost může být for­mu­lo­vá­na též ja­ko pé­če o ma­je­tek, pé­če řád­né­ho hos­po­dáře, od­bor­ná pé­če, ná­le­ži­tá pé­če, ob­hos­po­dařová­ní ma­jet­ku, nak­lá­dá­ní ne­bo hos­po­daření s ma­jet­kem, prá­vo či­nit úko­ny s ma­jet­kem, převádět ho, ob­cho­do­vat s ním, in­ves­to­vat ho atd. No­si­te­lem po­vin­nos­ti opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek může být i práv­nic­ká oso­ba, resp. fy­zic­ká oso­ba jed­na­jí­cí v rám­ci čin­nos­ti práv­nic­ké oso­by, přičemž po­vin­nost jí vzni­ká pod­le okol­nos­tí buď ze zá­ko­na, ne­bo na zá­kladě smlou­vy (ob­čan­skop­ráv­ní, ob­chod­ní, pra­cov­ní, ma­na­žer­ské smlou­vy, do­ho­dy o od­povědnos­ti k ochraně hod­not svěřených za­městnan­ci k vy­úč­to­vá­ní či ne­poj­me­no­va­né smlou­vy). Po­ru­še­ní po­vin­nos­ti opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek spo­čí­vá v tom, že pa­cha­tel jed­ná v roz­po­ru s obec­ným ne­bo kon­krét­ním vy­me­ze­ním ob­sa­hu ta­ko­vé po­vin­nos­ti. K po­ru­še­ní po­vin­nos­ti opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek může do­jít předev­ším ko­ná­ním pa­cha­te­le (ak­tiv­ní čin­nos­tí), zej­mé­na ta­ko­vý­mi dis­po­zi­ce­mi s ci­zím opat­ro­va­ným ne­bo spra­vo­va­ným ma­jet­kem, při kte­rých pa­cha­tel neobdr­ží do opat­ro­va­né­ho ne­bo spra­vo­va­né­ho ma­jet­ku od­po­ví­da­jí­cí proti­hod­no­tu, např. když pro­dá ci­zí ma­je­tek za nepřiměřeně níz­kou ce­nu, nedůvodně zřídí zá­stav­ní prá­vo na opat­ro­va­ném ne­bo spra­vo­va­ném ma­jet­ku, dlou­ho­době a za nepřiměřeně níz­ký úrok (ne­bo zce­la bez­úročně) půjčí ten­to ma­je­tek ji­né osobě, nedůvodně da­ru­je či ji­nak bez­platně převe­de ma­je­tek na ji­nou oso­bu, pou­ži­je opat­ro­va­ný ne­bo spra­vo­va­ný ma­je­tek k nepřiměřeně ri­zi­ko­vým in­ves­ti­cím, pro­naj­me ten­to ma­je­tek za nepřiměřeně níz­ké náj­em­né atd. Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky se vy­ža­du­je úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le, přičemž pos­ta­čí i úmysl nepřímý, tj. po­kud pa­cha­tel ví, že po­ru­šu­je svou zá­kon­nou ne­bo smluvně přev­za­tou po­vin­nost opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek a že tím způso­bí ji­né­mu ško­du ni­ko­li ma­lou, a je s tím­to nás­led­kem (účin­kem) sro­zuměn. Úmysl se te­dy mu­sí vzta­ho­vat jak k po­ru­še­ní po­vin­nos­ti opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek, tak i ke způso­be­ní ško­dy na něm. Znač­nou ško­dou se ro­zu­mí ško­da do­sa­hu­jí­cí čás­tky nej­méně 500 000  Kč (§ 138 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky pos­ta­čí způso­be­ní to­ho­to těžší­ho nás­led­ku z ned­ba­los­ti, pro­to­že zá­kon zde ne­vy­ža­du­je úmysl­né za­vinění (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).

16. V ny­ní po­su­zo­va­né tres­tní věci sou­dy niž­ších stupňů spatřova­ly naplnění vý­še uve­de­ných znaků tres­tné­ho či­nu v tom, že ob­vině­ný Ing. J. F. sám ja­ko před­se­da před­sed­nic­tva ob­čan­ských sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., a RSM Ho­do­nín, o. s., za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., v Do­hodě o pos­tou­pe­ní práv a po­vin­nos­tí ze smluv o spolu­prá­ci – spor­tov­ní cen­trum mlá­de­že a spor­tov­ní středis­ko ze dne 22. 12. 2010 uzavřené me­zi ob­čan­ský­mi sdru­že­ní­mi RSM Ho­do­nín, o. s., a MSK Ky­jov, o. s., že v případě neschvá­le­ní převo­du práv a po­vin­nos­tí z ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., a v případě nev­rá­ce­ní do­ta­ce ve vý­ši 2 000 000 Kč, kte­rá by­la pos­kyt­nu­ta ob­čan­ské­mu sdru­že­ní RSM Ho­do­nín, o. s., od měs­ta K. prostřed­nic­tvím ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., převe­de na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. Ob­vině­ný dá­le sám v Do­dat­ku č. 1 k Do­hodě o pos­tou­pe­ní práv a po­vin­nos­tí ze smluv o spolu­prá­ci – spor­tov­ní cen­trum mlá­de­že a spor­tov­ní středis­ko ze dne 9. 12. 2011 za­vá­zal ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., že do 31. 1. 2012 vrá­tí ob­čan­ské­mu sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., čás­tku ve vý­ši 2 000 000 Kč, a po­kud tak neu­či­ní, převe­de do vlas­tnic­tví ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. Ob­vině­ný si přitom mu­sel být vědom, že v případě neschvá­le­ní převo­du práv a po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích ze Smlou­vy o spolu­prá­ci me­zi Čes­ko­mo­rav­ským fot­ba­lo­vým sva­zem, o. s., a RSM Ho­do­nín, o. s., kte­ré ne­moh­lo ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ni­jak ov­liv­nit, a tím při nesplnění pod­mí­nek do­ta­ce za­va­zu­je svým jed­ná­ním ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., k vrá­ce­ní zmíněné do­ta­ce, přes­to­že to­to ob­čan­ské sdru­že­ní neobdr­že­lo žá­dnou do­ta­ci, a k bez­úp­lat­né­mu převe­de­ní umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. na ob­čan­ské sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s. Ke schva­lo­vá­ní převo­du práv a po­vin­nos­tí ob­čan­ským sdru­že­ním Čes­ko­mo­rav­ský fot­ba­lo­vý svaz, o. s., pak ani ne­doš­lo, ne­boť ob­chod­ní spo­leč­nost FC Ky­jov 1919, s. r. o., ne­souh­la­si­la s převo­dem. Nás­ledně ob­vině­ný ja­ko před­se­da před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., uzavřel s ob­čan­ským sdru­že­ním MSK Ky­jov, o. s., dne 18. 5. 2012 Do­ho­du o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. Tím měl ob­vině­ný způso­bit ob­čan­ské­mu sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ško­du ve vý­ši nej­méně 4 221 242 Kč. Ta­to čás­tka pak by­la zjištěna ja­ko ak­tuál­ní hod­no­ta umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště na zá­kladě zna­lec­ké­ho po­sud­ku č. 62/1/14 vy­pra­co­va­né­ho znal­cem doc. Ing. Bo­hu­mi­lem Pu­chýřem, CSc. (viz č. l. 82 tres­tní­ho spi­su).

17. Nej­vyš­ší soud předev­ším po­va­žu­je za důvod­né ty do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho Ing. J. F., ji­miž zpo­chyb­nil mož­nost spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým byl uz­nán vin­ným, a to s pou­ka­zem na nep­lat­nost vý­še zmíněné Do­ho­dy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřené me­zi ob­čan­ským sdru­že­ním RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., za něž jed­nal, a ob­čan­ským sdru­že­ním MSK Ky­jov, o. s., kte­ré se mělo stát vlas­tní­kem převáděné­ho umělé­ho povr­chu. Ob­vině­ný zde si­ce vy­tkl nep­lat­nost té­to smlou­vy jen vzhle­dem k ne­dos­tat­ku je­jí­ho pod­pi­su mís­topřed­se­dou před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ale Nej­vyš­ší soud shle­dal pod­statně zá­važnější důvod nep­lat­nos­ti smlou­vy, kte­rý vy­lu­ču­je, aby mohl být účinně převe­den umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. do ma­jet­ku ob­čan­ské­ho sdru­že­ní MSK Ky­jov, o. s., a aby tím moh­la být způso­be­na ško­da na ma­jet­ku pr­vní­ho z těchto ob­čan­ských sdru­že­ní.

18. Pro vy­řeše­ní otáz­ky plat­nos­ti smlou­vy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. je roz­ho­du­jí­cí práv­ní po­va­ha to­ho­to umělé­ho povr­chu, tj. zda jej lze po­va­žo­vat za sa­mos­tat­nou mo­vi­tou věc, a zda te­dy moh­lo vůbec do­jít k je­ho plat­né­mu převo­du. Předmětem převo­du na zá­kladě Do­ho­dy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřené me­zi ob­čan­ský­mi sdru­že­ní­mi RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., a MSK Ky­jov, o. s., byl to­tiž sa­mot­ný umě­lý povrch, ni­ko­liv po­zem­ky, na nichž se na­chá­zí.

19. K to­mu je třeba předně uvést, že umě­lý tráv­ník je druh ko­ber­ce z umělých hmot, kte­rý se svým cha­rak­te­rem a vzhle­dem po­do­bá přírod­ní­mu tráv­ní­ku. Vlas­tní tráv­ník je pak tvořen jed­not­li­vý­mi vrstva­mi spe­ci­fic­kých umělých ma­te­riálů pok­lá­da­ných na předem up­ra­ve­ný povrch po­zem­ku. Vzhle­dem k to­mu, že ob­vině­ný se do­pus­til po­su­zo­va­né­ho skut­ku ještě za účin­nos­ti zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, ve znění pozdějších před­pisů, účin­né­ho do 31. 12. 2013 (dá­le jen ve zkrat­ce „obč. zák.“), vy­chá­zel Nej­vyš­ší soud z práv­ní­ho po­je­tí mo­vi­té a ne­mo­vi­té věci pod­le to­ho­to zá­ko­na. Ob­čan­ský zá­ko­ník de­fi­no­val ne­mo­vi­té věci ja­ko po­zem­ky a stav­by spo­je­né se ze­mí pev­ným zá­kla­dem. Sou­čás­tí věci pak by­lo vše, co k ní pod­le je­jí po­va­hy ná­le­ží a nemůže být od­děle­no, aniž by se tím věc zne­hod­no­ti­la (viz § 119 a § 120 obč. zák.). Práv­ní in­sti­tut sou­čás­ti věci je te­dy zá­kon­ným vy­jádřením sku­teč­nos­ti, že exis­tu­jí věci ja­ko hmot­né předmě­ty, kte­ré lze z hle­dis­ka práv­ní teorie cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko věci slo­že­né, te­dy věci, kte­ré jsou vnitřně struk­tu­ro­vá­ny a tvoře­ny re­la­tivně sa­mos­tat­ný­mi čás­tmi ví­ce ne­bo méně vzá­jemně spo­je­ný­mi. Zá­kon pak sta­ví sa­mos­tat­nost věci ve vzta­hu k věci ji­né na dvou kri­té­riích, a to na vzá­jem­né sou­ná­le­ži­tos­ti věcí a na míře je­jich od­děli­tel­nos­ti. Pr­vní kri­té­rium před­sta­vu­je spí­še sub­jek­tiv­ní ro­vi­nu, ne­boť „to, co k věci pod­le je­jí po­va­hy ná­le­ží“ se ur­ču­je do znač­né mí­ry pod­le lid­ských zvyk­los­tí, zku­še­nos­tí a no­rem vzta­hu­jí­cích se ke kon­krét­ní věci. Dru­hé kri­té­rium je ví­ce ob­jek­tiv­ní a sle­du­je spo­je­ní věcí předev­ším ve smys­lu fy­zic­kém. For­mu­la­ce „nemůže být od­děle­na, aniž by se tím věc zne­hod­no­ti­la“ však ne­vy­lu­ču­je mož­nost fak­tic­ké se­pa­ra­ce věcí, nao­pak v důsled­cích je­jich od­děle­ní spatřuje měřít­ko sa­mos­tat­nos­ti věcí. Zá­kon nes­ta­no­ví cha­rak­ter „od­děle­ní“, tak­že ten­to po­jem mu­sí nutně za­hr­no­vat ce­lou šká­lu způsobů od přímých zá­sahů do hmot­né pod­sta­ty věci, přes ma­ni­pu­la­ci ne­ni­čí­cí pod­sta­tu věci až po pou­hé volně pro­ve­di­tel­né od­ně­tí věci. De­fi­ni­ci sou­čás­ti věci pak z to­ho­to hle­dis­ka vy­ho­vu­jí ty přípa­dy, kdy od­děle­ní kte­rým­ko­liv z uve­de­ných způsobů zna­me­ná pro věc hlav­ní (ni­ko­liv též pro je­jí od­dělo­va­nou sou­část) új­mu na je­jí hod­notě. Zne­hod­no­ce­ním ne­mu­sí být ov­šem jen ztrá­ta peněžní hod­no­ty (byť ta bý­vá zpra­vid­la vý­sled­ným od­ra­zem ztrá­ty ja­kých­ko­liv ji­ných hod­not), nýbrž může jít i o zne­hod­no­ce­ní fun­kční, es­te­tic­ké či ji­né. Ji­ný­mi slo­vy řeče­no, zne­hod­no­ce­ním se mí­ní stav, kdy hlav­ní věc v po­rov­ná­ní se sta­vem před od­děle­ním je­jí sou­čás­ti slou­ží své­mu původ­ní­mu úče­lu méně kva­litně ne­bo mu nemůže slou­žit vůbec (viz roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, pub­li­ko­va­ný pod č. C 2376. ve svaz­ku 28 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2004, ne­bo roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, pub­li­ko­va­ný pod č. C 574. ve svaz­ku 7 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2001).

20. Po­kud jde kon­krétně o práv­ní po­va­hu umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště, Nej­vyš­ší soud se důkladně za­bý­val otáz­kou, zda může být sám o sobě předmětem ob­čan­skop­ráv­ních vztahů, a zda o něm te­dy lze uva­žo­vat ja­ko o sa­mos­tat­né věci z ob­čan­skop­ráv­ní­ho hle­dis­ka. V roz­sud­ku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, (pub­li­ko­va­ném pod č. C 4005. ve svaz­ku 4 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2007) Nej­vyš­ší soud vy­slo­vil práv­ní ná­zor, že te­ni­so­vý dvo­rec před­sta­vo­va­ný navrstve­ním jed­not­li­vých přírod­ních sta­veb­ních ma­te­riálů, vy­tvoře­ný zpra­co­vá­ním a ztvárněním po­zem­ku, je sou­čás­tí po­zem­ku – je­ho up­ra­ve­ným povr­chem, kte­rý ur­ču­je, o ja­ký druh po­zem­ku se jed­ná. Ob­dobně pak pod­le us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2918/2000, (pub­li­ko­va­né­ho pod č. C 1428. v se­šitě 20 Sou­bo­ru ci­vil­ních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2003) je sou­čás­tí po­zem­ku te­ra­sa vy­tvořená ven­kov­ní úp­ra­vou a zpevněním povr­chu po­zem­ku, a pod­le roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, i par­ko­viště před­sta­vo­va­né po­zem­kem, je­hož povrch byl zpra­co­ván zpevněním to­ho­to povr­chu za úče­lem par­ko­vá­ní auto­mo­bilů. Na zá­kladě vý­še uve­de­né­ho te­dy Nej­vyš­ší soud dospěl v ny­ní po­su­zo­va­né tres­tní věci k zá­věru, že umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště tvoří sou­část po­zem­ku, kte­rý se na­chá­zí bez­prostředně pod ním, ne­boť nes­hle­dal důvod poh­lí­žet na něj ji­nak, než jak je to­mu v případě te­ni­so­vých dvorců, te­ra­sy ne­bo par­ko­viště. Umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště je si­ce ur­či­tý druh ko­ber­ce, av­šak je spjat s po­zem­kem ja­ko čás­tí zem­ské­ho povr­chu pod ním a nel­ze jej bez ob­tí­ží a bez po­ru­še­ní je­ho pod­sta­ty přenést z místa na mís­to. Případ­né přemístění ta­ko­vé­ho „povr­chu“, „za­říze­ní“ či „konstruk­ce“ ani ne­ní reál­né; na­víc, i kdy­by k to­mu doš­lo, po­ze­mek ja­ko ne­mo­vi­tá věc, na němž le­ží umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště, by tím byl ne­po­chybně zne­hod­no­cen přinej­men­ším funkčně. To os­tatně vy­plý­vá i ze zna­lec­ké­ho po­sud­ku č. 62/1/14 zpra­co­va­né­ho doc. Ing. Bo­hu­mi­lem Pu­chýřem, CSc., kte­rý fak­tic­ky vy­lu­ču­je mož­nost de­mon­tá­že a přemístění umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště, přičemž ta­ko­vou služ­bu ne­na­bí­zí ani žá­dná z jím os­lo­ve­ných ob­chod­ních spo­leč­nos­tí spe­cia­li­zo­va­ných na do­dáv­ku a mon­táž spor­tov­ních povrchů (viz č. l. 82 tres­tní­ho spi­su).

21. Pro­to lze uči­nit zá­věr, že umě­lý povrch fot­ba­lo­vé­ho hřiště je jen sou­čás­tí po­zem­ku, na kte­rém je umístěn, a ni­ko­li sa­mos­tat­nou věcí, tak­že ja­ko sou­část věci ne­ní způso­bi­lým předmětem ob­čan­skop­ráv­ní­ho vzta­hu. To pla­tí i v případě, když v důsled­ku fak­tic­ké­ho spo­je­ní se sta­la sou­čás­tí hlav­ní věci ta­ko­vá věc, kte­rá by­la původně sa­mos­tat­nou věcí (viz roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, pub­li­ko­va­ný pod č. 4/1992 Sb. rozh. obč.). Práv­ní nás­led­ky smlou­vy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště tak fak­tic­ky ne­moh­ly nas­tat a ne­nas­ta­ly, ne­bo ta­to smlou­va je v důsled­ku vadně de­fi­no­va­né­ho předmětu převo­du neur­či­tá, přičemž je­jím předmětem je plnění ne­mož­né, tu­díž pod­le § 37 od­st. 1, 2 obč. zák. je smlou­va ab­so­lutně nep­lat­ná. Ob­vině­ný os­tatně v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně vy­tkl i ten­to důvod nep­lat­nos­ti smlou­vy v rám­ci ob­ha­jo­by spo­lečně s ná­mit­kou chybějí­cí­ho pod­pi­su mís­topřed­se­dy před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., na přís­luš­né smlouvě (viz pro­to­kol o hlav­ním lí­če­ní ze dne 16. 9. 2014 na č. l. 250 tres­tní­ho spi­su).

22. Nej­vyš­ší soud te­dy uza­ví­rá, že ač­ko­liv ob­vině­ný Ing. J. F. ve svém do­vo­lá­ní na­mítl nep­lat­nost smlou­vy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště pou­ze z důvo­du je­jí­ho chybějí­cí­ho pod­pi­su mís­topřed­se­dou před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., je zde dán vý­znamnější důvod ab­so­lut­ní nep­lat­nos­ti té­to smlou­vy, v důsled­ku něhož ne­doš­lo k plat­né­mu převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště me­zi ob­čan­ský­mi sdru­že­ní­mi RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., a MSK Ky­jov, o. s. Pro­to ani ne­moh­lo do­jít k úbyt­ku v ma­jet­ko­vé sféře ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., tj. ke škodě na je­ho ma­jet­ku, a ob­vině­ný by mohl spá­chat na­nej­výš po­kus tres­tné­ho či­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 21 od­st. 1 k § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku.

23. Dá­le Nej­vyš­ší soud upo­zor­ňu­je na hmotně práv­ní va­du vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně spo­čí­va­jí­cí v chybějí­cí spe­ci­fi­ka­ci smluv­ní po­vin­nos­ti, kte­rou měl ob­vině­ný po­ru­šit. Pa­cha­te­lem přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku to­tiž může být jen tzv. spe­ciál­ní sub­jekt, u něhož se vy­ža­du­je zvláš­tní vlas­tnost vy­jádřená v zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě to­ho­to tres­tné­ho či­nu tak, že jde o no­si­te­le po­vin­nos­ti opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek. Ta­ko­vá po­vin­nost může být ulo­že­na zá­ko­nem ne­bo ur­či­tou smlou­vou. Soud pr­vní­ho stupně se vy­pořádal s otáz­kou práv­ní kva­li­fi­ka­ce skut­ku na s. 6 v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku, kde kon­sta­to­val, že ob­vině­ný svým jed­ná­ním po­ru­šil sta­no­vy ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ne­boť smlou­vy po­dep­sal sám, av­šak ani ve vý­ro­ku o vině, ani v od­ůvodnění ne­vy­me­zil, ja­ké kon­krét­ní us­ta­no­ve­ní těchto sta­nov uk­lá­da­lo ob­viněné­mu po­vin­nost spra­vo­vat ne­bo opat­ro­vat ma­je­tek ob­čan­ské­ho sdru­že­ní, kte­ré by­lo po­ru­še­no. Pou­ze z práv­ní vě­ty vý­ro­ku o vině lze usu­zo­vat, že ob­vině­ný měl mít tu­to po­vin­nost ulo­že­nu na zá­kladě smlou­vy. Od­vo­la­cí soud se pak zto­tož­nil s ná­zo­rem sou­du pr­vní­ho stupně, ale ne­nap­ra­vil ne­dos­ta­tek kon­krét­ní­ho vy­me­ze­ní po­vin­nos­ti, kte­rou měl ob­vině­ný po­ru­šit svým jed­ná­ním.

24. K to­mu Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ob­vině­ný Ing. J. F. byl na zá­kladě čl. IX. bo­du 3. sta­nov ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., ja­ko před­se­da před­sed­nic­tva od­pověd­ný za hos­po­daření to­ho­to sdru­že­ní a dá­le na zá­kladě čl. VII. bo­du 3. týchž sta­nov byl op­rávněn jed­nat vždy spo­lu s mís­topřed­se­dou před­sed­nic­tva a po­de­pi­so­vat se tak, že k náz­vu ob­čan­ské­ho sdru­že­ní připo­jí svůj pod­pis oba dva. Přitom sku­teč­nost, že ob­vině­ný nemůže sám za­vá­zat ob­čan­ské sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., k převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště, mu mu­se­la být zná­ma, ne­boť se osobně po­dí­lel na tvorbě sta­nov a již dříve či­nil úko­ny za ob­čan­ské sdru­že­ní a vždy se po­de­pi­so­val s dal­ší oso­bou. Z tres­tní­ho spi­su (č. l. 227) je dá­le patr­ný ob­sah sta­nov ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., pod­le nichž je vý­kon­ným or­gá­nem to­ho­to ob­čan­ské­ho sdru­že­ní op­rávněným jed­nat na­ve­nek před­sed­nic­tvo, kte­ré též hos­po­daří s ma­jet­kem. Z dal­ších důkazů pak vy­plý­vá, že ob­vině­ný byl sku­tečně v roz­hod­ném ob­do­bí před­se­dou před­sed­nic­tva ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s. Nej­vyš­ší soud se zde zto­tož­ňu­je s ná­zo­rem sou­du pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, pod­le něhož od­povědnost ob­viněné­ho za hos­po­daření ob­čan­ské­ho sdru­že­ní vy­me­ze­ná je­ho sta­no­va­mi je smluvně přev­za­tou po­vin­nos­tí opat­ro­vat ne­bo spra­vo­vat ci­zí ma­je­tek, ne­boť sta­no­vy lze po­va­žo­vat smlou­vu sui ge­ne­ris (viz přiměřeně od­ůvodnění roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, pub­li­ko­va­né­ho pod č. C 4526. v se­šitě 4 Sou­bo­ru ci­vil­ních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2007, ne­bo roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, pub­li­ko­va­ný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.). Přes­to­že v té­to tres­tní věci by­la roz­ho­du­jí­cí práv­ní úp­ra­va vy­plý­va­jí­cí ještě ze zá­ko­na č. 83/1990 Sb., o sdru­žo­vá­ní ob­čanů, ve znění pozdějších před­pisů, účin­né­ho do 31. 12. 2013, na pod­po­ru zá­věru, pod­le něhož sta­no­vy dřívější­ho ob­čan­ské­ho sdru­že­ní, kte­ré se ny­ní po­va­žu­je za spo­lek, ma­jí po­va­hu smlou­vy a z ní vy­plý­va­jí­cí po­vin­nos­ti po­va­hu smluv­ních po­vin­nos­tí, lze pou­ká­zat na us­ta­no­ve­ní zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku, kte­rý nab­yl účin­nos­ti od 1. 1. 2014. Sta­no­vy spol­ku se pok­lá­da­jí za smlou­vu, ne­boť ob­čan­ský zá­ko­ník sta­no­ví, že spo­lek je za­lo­žen v případě, kdy jsou přija­ty sta­no­vy, a to jak ve formě smlou­vy uzavřené me­zi za­kla­da­te­li, tak i přije­tím sta­nov na us­ta­vu­jí­cí schůzi (viz La­vic­ký P. a kol. Ob­čan­ský zá­ko­ník I. Obec­ná část (§ 1 až 654). 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2014, s. 1110). Ob­dobně je práv­ní po­va­ha sta­nov ob­chod­ních spo­leč­nos­tí a druž­stev shod­ná s práv­ní po­va­hou sta­nov ob­čan­ských sdru­že­ní vznik­lých na zá­kladě zá­ko­na o sdru­žo­vá­ní ob­čanů, tj. jde rovněž o smlou­vu sui ge­ne­ris.

25. Ze všech vý­še kon­sta­to­va­ných důvodů pro­to Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je ná­mit­ku ob­viněné­ho tý­ka­jí­cí se ab­so­lut­ní nep­lat­nos­ti Do­ho­dy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště v Š. za opod­statněnou, ač­ko­liv ob­vině­ný na­mítl ta­ko­vou nep­lat­nost též z ji­né­ho důvo­du, než z kte­ré­ho ji Nej­vyš­ší soud shle­dal důvod­nou.

c) K os­tat­ním ná­mit­kám ob­viněné­ho

26. Po­kud jde o tvr­ze­ní ob­viněné­ho, pod­le něhož sou­dy niž­ších stupňů ne­res­pek­to­va­ly zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ve smys­lu § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, Nej­vyš­ší soud k to­mu zdůraz­ňu­je nás­le­du­jí­cí sku­teč­nos­ti. Pod­le ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní lze tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le a trestněpráv­ní důsled­ky s ní spo­je­né up­lat­ňo­vat jen v přípa­dech spo­le­čen­sky škod­li­vých, v nichž ne­pos­ta­ču­je up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su. Z to­ho­to hle­dis­ka je vý­znam­né, že čle­ny poš­ko­ze­né­ho ob­čan­ské­ho sdru­že­ní RSM Ba­ník Šar­di­ce, o. s., byl jed­nak sám ob­vině­ný Ing. J. F. a jed­nak pou­ze přís­luš­ní­ci je­ho ro­di­ny (až na ma­lou vý­jim­ku), tak­že případ­ná új­ma z jed­ná­ní ob­viněné­ho moh­la oh­ro­zit v pod­statě jen ma­jet­ko­vé poměry je­ho sa­mot­né­ho a osob je­mu blíz­kých. Os­tatně zmíněné ob­čan­ské sdru­že­ní ani neup­lat­ni­lo ná­rok na náh­ra­du ško­dy v tres­tním (ad­hez­ním) říze­ní pro­ti ob­viněné­mu. Za těchto okol­nos­tí ne­ní vy­lou­če­no, aby pos­ta­čo­va­lo řešit po­su­zo­va­nou věc jen za pou­ži­tí no­rem mi­mot­res­tní po­va­hy. To od­po­ví­dá i sku­teč­nos­ti, že ob­vině­ný se mohl do­pus­tit svým jed­ná­ním v důsled­ku ab­so­lut­ní nep­lat­nos­ti smlou­vy o převo­du umělé­ho povr­chu fot­ba­lo­vé­ho hřiště jen po­ku­su po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu. Vzhle­dem k to­mu, že tres­tní prá­vo dis­po­nu­je ve­li­ce ci­tel­ný­mi prostřed­ky stát­ní­ho do­nu­ce­ní a ote­ví­rá mož­nost zá­sad­ních zá­sahů do práv a svo­bod li­dí, může trestněpráv­ní zá­sa­hy do vztahů me­zi ni­mi le­gi­ti­mi­zo­vat pou­ze nez­byt­nost ochra­ny zá­klad­ních práv­ních hod­not před spo­le­čen­sky zvlášť škod­li­vý­mi či­ny, a to zá­sadně jen v přípa­dech, kdy ne­ní k dis­po­zi­ci žá­dné dos­ta­tečně efek­tiv­ní mi­mot­res­tní řeše­ní. Pos­ta­ču­je-li v reak­ci na ur­či­tý čin up­latnění ji­né než tres­tní od­povědnos­ti (te­dy ne­ní-li ve smys­lu prin­ci­pu pou­ži­tí tres­tní rep­re­se ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“ na místě vy­vo­dit tres­tní od­povědnost), pak tres­tní od­povědnost nemůže za­lo­žit sa­mo o sobě jen naplnění (for­mál­ních) znaků skut­ko­vé pod­sta­ty ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu, ani to, že jde o čin obecně spo­le­čen­sky škod­li­vý. Tres­tní od­povědnost to­tiž má ja­ko kraj­ní prostředek reak­ce na spá­cha­ný proti­práv­ní čin mís­to jen v přípa­dech, kde ji­né práv­ní prostřed­ky sel­há­va­jí, a tres­tný­mi či­ny tak mo­hou být to­li­ko zá­važnější přípa­dy proti­práv­ní­ho jed­ná­ní. Nel­ze zde vy­chá­zet pou­ze z vý­še ško­dy, kte­rá hro­zi­la ne­bo mě­la být způso­be­na.

27. Dá­le ob­vině­ný Ing. J. F. v pod­stat­né čás­ti své­ho do­vo­lá­ní ne­souh­la­sil se skut­ko­vý­mi zjištění­mi, kte­rá ve věci uči­ni­ly sou­dy niž­ších stupňů, zej­mé­na vy­tkl to, jak soud pr­vní­ho stupně hod­no­til důka­zy, jak se vy­pořádal s roz­po­ry me­zi důka­zy a jak pos­tu­po­val při do­ka­zo­vá­ní. Tím zpo­chyb­nil vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a shle­dal exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu v chyb­ném pro­ces­ním pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů. Ta­ko­vé ná­mit­ky se ov­šem ni­jak ne­tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, kte­rý je ob­sa­žen ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a za nějž byl ob­vině­ný od­sou­zen, ani ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní, což potvr­zu­je i sku­teč­nost, že ob­vině­ný v té­to sou­vis­los­ti ne­pou­ká­zal na žá­dné us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, jež mělo být po­ru­še­no. Pro­vádění důkazů, včetně je­jich hod­no­ce­ní a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zá­věrů z důkazů, to­tiž neup­ra­vu­je hmot­né prá­vo, ale před­pi­sy tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, zej­mé­na pak us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, od­st. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 od­st. 6, od­st. 7 tr. řádu.

28. Ob­dob­ný zá­věr pla­tí rovněž pro tu do­vo­la­cí ná­mit­ku ob­viněné­ho, je­jímž prostřed­nic­tvím vy­tkl po­ru­še­ní zá­sa­dy „in du­bio pro reo“, tj. pos­tu­pu v po­chyb­nos­tech ve prospěch ob­viněné­ho. I v tom­to případě jde o in­sti­tut tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, tak­že ani případ­né po­ru­še­ní uve­de­né zá­sa­dy ne­ní způso­bi­lé za­lo­žit exis­ten­ci hmotně práv­ní­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž ob­vině­ný opí­rá své do­vo­lá­ní.

29. Po­kud jde o kon­krét­ní do­vo­la­cí ná­mit­ky ob­viněné­ho směřují­cí pro­ti skut­ko­vým zjištěním, je předev­ším nut­né kon­sta­to­vat, že jsou ob­sa­hově zce­la shod­né s těmi, kte­ré ob­vině­ný up­lat­nil již v před­cho­zích sta­diích tres­tní­ho říze­ní. By­ly sou­čás­tí je­ho ob­ha­jo­by v hlav­ním lí­če­ní i zá­kla­dem je­ho ar­gu­men­ta­ce v od­vo­lá­ní po­da­ném pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Sou­dy obou stupňů se těmi­to ná­mit­ka­mi řádně za­bý­va­ly a beze zbyt­ku je vy­pořáda­ly, což je patr­né z od­ůvodnění je­jich roz­hod­nu­tí (viz zej­mé­na od­ůvodnění roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně na s. 6 až 7 a od­ůvodnění us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du na s. 5). Na případ, kdy ob­vině­ný v do­vo­lá­ní up­lat­ňu­je ob­sa­hově shod­né ná­mit­ky s těmi, kte­ré již by­ly up­latně­ny v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, se vzta­hu­jí zá­věry us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (pub­li­ko­va­né­ho pod č. T 408. ve svaz­ku 17 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2002), pod­le něhož „opa­ku­je-li ob­vině­ný v do­vo­lá­ní v pod­statě jen ná­mit­ky up­latněné již v říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně a v od­vo­la­cím říze­ní, s ni­miž se sou­dy obou stupňů dos­ta­tečně a správně vy­pořáda­ly, jde zpra­vid­la o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné ve smys­lu § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu.“.

30. Ani ná­mit­ka ob­viněné­ho Ing. J. F., v níž pou­ká­zal na exis­ten­ci tzv. extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy, neod­po­ví­dá hmotně práv­ní po­va­ze do­vo­la­cí­ho důvo­du vy­me­ze­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. V tom­to směru lze rovněž pou­ká­zat na do­sa­vad­ní ju­di­ka­tu­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du k vý­kla­du a pou­ži­tí do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní, jak je souhrnně vy­jádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr., ne­bo v čet­ných dal­ších roz­hod­nu­tích Nej­vyš­ší­ho sou­du a např. též v us­ne­se­ní vel­ké­ho se­ná­tu je­ho tres­tní­ho ko­le­gia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, pub­li­ko­va­ném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Ta­ko­vý vý­klad byl potvr­zen i řadou roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du (např. us­ne­se­ním Ústav­ní­ho sou­du ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, pub­li­ko­va­ném pod č. 45 ve svaz­ku 34 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du), v nichž se Ústav­ní soud zto­tož­nil s do­sa­vad­ní praxí Nej­vyš­ší­ho sou­du při inter­pre­ta­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, tak­že zde ne­ní důvod od­chy­lo­vat se od té­to us­tá­le­né soud­ní ju­di­ka­tu­ry. Na­víc tvr­ze­ní o tzv. extrém­ním ne­sou­la­du me­zi učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a pro­ve­de­ný­mi důka­zy pou­ží­vá Ústav­ní soud k od­ůvodnění své vlas­tní roz­ho­do­va­cí praxe, při kte­ré z podnětu ús­tav­ních stíž­nos­tí vý­ji­mečně za­sa­hu­je do roz­hod­nu­tí obec­ných soudů, po­kud má je­jich nes­práv­ná reali­za­ce důkaz­ní­ho říze­ní za nás­le­dek po­ru­še­ní zá­klad­ních práv a svo­bod ve smys­lu dot­če­ní pos­tu­látů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su (viz souhrnně zej­mé­na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, pub­li­ko­va­ný pod č. 172 ve svaz­ku 35 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du). Nej­de te­dy o žá­dný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b tr. řádu, jímž by byl Nej­vyš­ší soud vá­zán.

V. Zá­věreč­né shr­nu­tí

31. Na pod­kladě sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí a úvah Nej­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho důvod­ným, a pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, včetně roz­hod­nu­tí na ně ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud zru­še­ním poz­by­la svůj pod­klad. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal věc Ok­res­ní­mu sou­du v Ho­do­níně, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

32. Ten­to soud tak v uve­de­ném roz­sa­hu opětovně pro­jed­ná tres­tní věc ob­viněné­ho Ing. J. F. a od­stra­ní va­dy vy­tknu­té tím­to roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší­ho sou­du. Po­kud soud pr­vní­ho stupně dospěje k zá­věru, že ob­vině­ný by mohl napl­nit zna­ky po­ku­su přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 21 od­st. 1 k § 220 od­st. 1, od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku, mu­sí se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku s oh­le­dem na spe­ci­fi­ka to­ho­to přípa­du peč­livě za­bý­vat též up­latněním zá­sa­dy sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se a z ní vy­plý­va­jí­cím prin­ci­pem pou­ži­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“. Z to­ho­to hle­dis­ka to­tiž sou­dy niž­ších stupňů ve zru­še­ných roz­hod­nu­tích vůbec nevěno­va­ly po­zor­nost otáz­ce, proč jde o případ na­to­lik spo­le­čen­sky škod­li­vý, že v něm ne­pos­ta­či­lo up­latnění od­povědnos­ti pod­le ji­ných práv­ních před­pisů, zej­mé­na prá­va ob­čan­ské­ho ne­bo ob­chod­ní­ho. Sou­časně Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že pod­le § 265s od­st. 1 tr. řádu je soud pr­vní­ho stupně vá­zán práv­ní­mi ná­zo­ry vy­slo­ve­ný­mi v tom­to roz­hod­nu­tí a při od­ůvod­ňo­vá­ní roz­sud­ku mu­sí důsledně res­pek­to­vat us­ta­no­ve­ní § 125 od­st. 1 tr. řádu.

33. Pro­to­že va­dy na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí zjištěné na pod­kladě důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ne­by­lo mož­no od­stra­nit v případ­ném veřej­ném za­se­dá­ní do­vo­la­cí­ho sou­du, roz­hodl Nej­vyš­ší soud o tom­to do­vo­lá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní přípust­ný op­rav­ný prostředek s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 19. 4. 2016

 

JUDr. Fran­ti­šek P ú r y, Ph.D.

před­se­da se­ná­tu

 

Diskusia